Zero waste: budoucnost či utopie?

V pondělí 5. září startovalo Zero Waste Week, výzva pro všechny, kdo si chtějí vyzkoušet život bez odpadků a zbytečného plýtvání. V červnu se v pražském sálu NTK uskutečnila první česká konference o Zero Waste, tedy bezodpadovém životním stylu a odstartovala tak sérii akcí s názvem Bezobalu o Zero Waste. V české premiéře na ní vystoupila světoznámá mesiáška Zero Waste, Bea Johnson a další řečníci, kteří se tomuto tématu věnují v Česku.

Zásada pěti R

Hlavní poselstvím hnutí Zero Waste nebo v českém překladu „Nulový odpad“ je zanechat za sebou co nejmenší množství odpadu, v ideálu žádný. Pokud nakupujete v běžných obchodech a máte běžnou spotřebu, nevyhnete se obrovskému množství obalů. Často budí obaly dokonce dojem nezbytnosti. Paradoxně má jen krátký život: v okamžiku, kdy je obsah vybalen a použit, mění se kouzelná lepenka, plast či papír na odpad. Je možné utéct současnému konzumnímu systému, jehož nedílnou součástí je odpad?

Fotografie zavařovačky plné drobného odpadu obletěla celý svět a stala se symbolem hnutí Zero waste.  Přesně tolik odpadu vyprodukuje čtyřčlenná rodina Bey Johnsonové a její pes za rok. Pro porovnání: průměrná česká čtyřčlenná rodina po sobě zanechá v průměru 1,2 tuny odpadu. Víc než půlka z něj bude pravděpodobně uložena na skládky. Co tvoří tuto tunu? Podle statistik se převážně jedná o rozmanité obalové materiály a potravinový odpad.

Přesně na zmíněné složky běžného komunálního odpadu se zaměřila Bea ve svém boji s odpady doprovázeným heslem „Nakupování je volba“. Aby odpadu předešla, Francouzka a její rodina žijící v Kalifornii se řídí zásadou pěti R: Refuse, Reduce, Reuse, Recycle,Rot (v překladu: Odmítejte, Redukujte, Opakovaně použijte, Recyklujte a nechte shnít) a to pouze v tomto pořadí. „Bezodpadový život znamená, že vlastně recyklujete méně. Je to taky až třetí možnost v pořadí,“ upozorňuje Bea Johnsonová. Celá zásada pěti R je vlastně v souladu s hierarchií nakládání s odpady, protože prvořadé je řešit to, jak odpadům předcházet, nikoliv to, jakým způsobem je odstranit. Nicméně v praxi se důraz na jednotlivé příčky hierarchií může být značně pohyblivý. Zatímco představitelé hnutí Zero waste se drží minimalistického stylu života a skoro ostentativně si odepírají radosti konzumu, odpadová hierarchie ukládá v praxi mnohem větší úlohu recyklaci a znovupoužití, které ovšem tvoří teprve druhou a třetí příčky v žebříčku preferovaných způsobů nakládání s odpady. Zatímco evropští politici sní o bezodpadové výrobě a udržitelném ekonomickém růstu, Zero Waste primárně trvá na přísné minimalizaci objemu konzumovaného zboží. Podle institucionálního jádra hnutí Institutu Zero waste je recyklace a znovupoužití odpadu pouze dodatkem k odpadovému hospodářství, nikoliv cestou ven. Nadměrná spotřeba a neuvědomělé konzumní chování jsou jednou z příčin velké produkce odpadu. Často platí, že čím je společnost bohatší, tím více odpadu produkuje. Například, Američané, kteří už více než sto let v této oblasti vítězí, vyhazují dvěstěkrát více než Indové.

Kritici uplatnění koncepce „oběhového hospodářství“ nebo koncepce „od kolébky do kolébky“ v praxi se najdou i mimo hnutí. Ve svém článku věnovanému úvaze o budoucnosti cirkulární ekonomiky (viz. OF 6/2016) pan profesor Kuráš a pan inženýr Řezníček charakterizují koncept cradle to cradle dvěma problematickými body. Zatímco první z nich spočívá v zacházení s odpady jako s neškodnými látkami v rámci oběhu, druhý problém tkví ve spolehnutí se na stávající sluneční záření jako jediný zdroj energie. Podle zmíněných autorů je iluzí předpokládat, že „materiálové toky v hospodářství mohou být kompletně uzavřeny a že energetické požadavky pro takové oběhové hospodářství mohou být vyřešeny spoléháním se na využití energie ze Slunce“.

Méně je více

„Mám pouze dvě ruce,“ komentuje Bea fotografii minimalistického kuchyňského šuplíků, v němž by většina z nás nalezla nespočet důmyslných nástrojů na vaření a stolování. Dvě ruce a jedno tělo.  Bea významně zredukovala i rodinný šatník, celý se vejde do příručního zavazadla.  A to přesto, že je povoláním módní návrhářka, což skoro vždy znamená větší pochopení pro nadměrnou konzumaci oblečení. „Rychlá móda“ je považována za druhý nejméně ekologický byznys, hned po ropném průmyslu. Ovšem i takzvaná „pomalá“ móda je pořád módou. „Udržitelný“ a minimalistický šatník je již viditelným trendem západního světa, unaveného neustálým střídáním módních kolekcí a sezon.   Záchranou ze začarovaného kruhu lineární ekonomiky textilního průmyslu jsou podle Bey staré dobré sekáče.

Debata o konzumu zajímavě nastoluje otázku hranice mezi lidským hédonismem a ekologickou uvědomělostí. Například na otázku, zda by nebylo správné pro tento životní styl se vzdát cestování letadlem, Bea reaguje jako každý jiný normální člověk: „Určité hranice jsou. Nejsem žádná fanatička.“ Odmítání obalů má také svoje výjimky. Návštěva u Bey doma je vždy vítána, zvláště v doprovodu láhve dobrého vína. Určitá tabu tu přece jsou. Po vyprázdnění obsahu láhve putují do kontejneru s tříděným odpadem, aby naplnily svůj osud jako surovina pro nové láhve.

„Vlastníte-li více než tři věci, pak věci začnou vlastnit vás,“ řekl prý Lao-c’. Buddhistickým ideálem je skutečně majetek potulného asketa: mnišská kutna, miska na rýži a žebrácká hůl je vše, co potřebuje. Z vypravení Bey Johnsonové skutečně plyne, že minimalizace konzumovaného zboží šetří nejen peníze, ale i drahocenný čas, který Bea ráda tráví s rodinou a přáteli. Ovšem, jak důvtipně poznamenává Thomas Eriksen ve své knize věnované odpadům, „aby mohla být miska naplněná rýží, je výhodné, aby někdo jiný vlastnil srp, pluh a pár buvolů“. Je pravda, že téměř cokoliv, co člověk v dnešní době spotřebuje, je vázáno na odpad v jedné z fází výroby, dřív než se to dostane k nám na talíř nebo do ruky.

„Vypadá to tak, že se jen vyhýbáte tomu, aby se odpad dostal k Vám domu,“ namítá jeden z novinářů během tiskové konferenci. Bea na to pohotově reaguje. Podle jejích slov je důležité vyvinout nátlak na výrobce, což v případě spotřebitele znamená odmítnutí obaly konzumovat. A jak jinak dát najevo nezájem o obaly, než je odmítnout přijmout přímo v obchodě?

„Je důležité říct „Ne“ jelikož nakupování je také volba,“ vyzývá Bea. Odmítnout odpad podle ní znamená kupovat především jen to, co opravdu potřebujeme. Nepřijímat tašky, letáky, marketingové předměty, vizitky. „Pokaždé, když si je vezmeme, vytváříme poptávku po dalších,“ vysvětluje na konferenci Bea. Na stole vedle sebe má džbán vody a sklenici, žádné plastové lahve a jednorázové kelímky na kávu. Na konferenci organizovanou společností Bezobalu skutečně žádný obal, ať už v podobě propagačních materiálů nebo kelímku na pití nenajdete.

Historie hnutí

Termín „zero waste“ vstoupil do povědomí veřejnosti díky firmě „Zero Waste systems Inc.“ (ZWS), kterou založil chemik Paul Palmer v půlce sedmdesátých let minulého století v Kalifornii. Posláním firmy bylo najít nové využití pro chemikálie vznikající v průběhu výroby v elektronickém průmyslu. Společnost provozovala zpětný odběr velkého množství nových a použitých laboratorních chemikálií, které znovu nabízela experimentátorům, vědcům a podnikům. Vzhledem k dlouhodobé výjimečnosti v oboru, společnost získala mezinárodní pověst. 
Ideologickým nástupcem firmy je Zero Waste Institute (ZWI) pod vedením téhož Paula Palmera. Podle postoje Institutu, recyklace je pouze „doplňkem“ odpadového hospodářství, nikoliv jeho řešením. ZWI rovněž odmítá všechny pokusy o opětovné použití odpadu nebo jakýkoliv druh odpadů obecně a za jedinou správnou cestu považuje ekodesign výrobků, díky němuž by životní cyklus produktů nezahrnoval odpad vůbec. 

Hnutí nabylo na popularitě v letech 1998-2002, kdy převážně teoretická myšlenka byla uplatněna v praxi. Na přelomu století vznikla globální komunita „zero waste“, která se etablovala díky rozmachu sociálních médií.  Blogy Bey Johnsonové nebo Kethryn Kelloggové jsou jen několika ukázkami komunikace protagonistů hnutí s veřejností. Jejich stránky jsou plné praktických rad a vychytávek, jak proměnit život na „bezodpadový“ a omezit konzumaci. Ovšem, jak zdůrazňuje ve svém prohlášení Institut Zero waste, nejedná se o životní styl, sociální hnutí nebo státní regulaci, ale o zdravý rozum v rámci nedostatkové surovinové politiky.

Zero waste v českém prostředí

Fenomén „bulk shopping“ čili bezobalového nakupování se postupně dostává i do českého prostředí. Do České republiky možnost bezobalového nákupu přinesl pražský obchod s výřečným názvem Bezobalu. Stačí přinést své vlastní nádoby a pytlíky pro skladování potravin, v tomto obchodě rozhodně nebudete za podivína. Obchod nabízí široký sortiment potravin, které se dají zakoupit bez obalů. „Nakupujte jídlo, ne odpad,“ vyzývají jeho zakladatelé.

Další propagátorkou konceptu nulového odpadu Zero waste v České republice je bloggerka Martina Kročilová. Neustále hledá způsoby, jak omezit množství odpadu, které s partnerem ve svém malém pražském bytě vyprodukují. Těžko ji potkáte bez látkového pytlíku na ovoce či pečivo, k řezníkovi chodí s vlastní nádobou. Své zkušenosti s minimalizováním odpadu sdílí na svém blogu, kde řeší každodenní starosti zero-wastera v Čechách: Jak se poprat s nevyžádanou poštou? Jak vyrobit domácí kosmetiku?

Zmínění lidé jsou příklady jednotlivců, snažících se protlouct světem konzumu a osobním vzorem změnit svět k lepšímu. Je možná odpadová „revoluce“ zdola? Podle postojů hnutí ano, avšak je nepostradatelná spolupráce všech klíčových sektorů společnosti. Zero Waste vyžaduje od lidí, aby přijali zodpovědnost za to, co nakupují a kolik odpadů produkují. Naopak od firem- aby převzali odpovědnost za své výrobky v celém jejich životním cyklu. Má v této proměně svou roli i stát. Například v České republice od roku 2018 bude zákonem zakázáno bezplatně poskytovat zákazníkům lehké plastové tašky, což bezpochyby ulehčí trnitou cestu šiřitelů myšlenek zero waste. Ovšem o spolupráci všech třech složek si dnes necháme jen zdát.

Autor: Kristina Veinbender, redaktorka časopisu Odpadové fórum