Zařízení

Otázka:
Jsme dodavateli prací souvisejících s rekultivací odkaliště. Máme na tyto práce stavební povolení. Část hmot, které na technickou část rekultivace používáme, jsou odpady, které svým složením a mechanickými vlastnostmi splňují požadavky na rekultivační hmoty. V průběhu prací došly úřady ochrany životního prostředí k názoru, že činnost na odkališti je odstraňováním odpadů ve speciálním zařízení podle ustanovení § 14 odstavec 1. Jsme toho názoru, že v našem případě jde o využívání odpadů podle ustanovení § 14 odstavec 2. S ohledem na nutný povolovací mechanismus se hodláme proti tomuto názoru bránit. Jaký je Váš názor?

Úvodem je třeba říci, že neznám podrobnosti povolovacího procesu, tedy spisovou dokumentaci stavebního řízení. Z té by se rychle vyjasnilo, zda orgány životního prostředí byly povolovacím orgánem opomenuty, nebo zda souhlasily a teprve nyní chtějí věc znovu otevřít nebo zda námitky uplatnily, ale povolovacím orgánem jim nebylo vyhověno, potažmo zda se proti takovému postupu bránily. Nemohu tedy posoudit stránku procesní. Přesto si dovolím tvrdit, že vstupovat do probíhající akce, se kterou nejsou dle mých informací s ohledem na ochranu ŽP žádné problémy, je záležitost dosti nešťastná.
Zařízení ve smyslu zákona o odpadech je definováno v jeho § 4 písmeno e) jako „technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby“. Definice je podle mne dosti jasná a zahrnuje v sobě všechno, kde lze s odpady nakládat. V našem případě půjde zjevně o stavbu, neboť odkaliště muselo být povoleno. Zde považuji za potřebné zmínit, že pod názvem „odkaliště“ se v praxi vyskytuje leccos. Většinou jde o stavby povolené speciálními stavebními úřady. Buď jako hornické dílo (zákon č. 44/1988 Sb.) – viz též zmínku v ust. § 2 odst. 2 zákona o odpadech, nebo jako dílo vodní, dříve vodohospodářské, podle vodního zákona. Nelze vyloučit, že některá „odkaliště“ mají charakter a tedy i statut skládky, tedy zařízení podle zákona o odpadech definované v jeho § 4 písmeno h) a povolované obecními stavebními úřady.
V našem případě jsem zjistil, že se nejedná o skládku (která je speciálním zařízením podle zákona o odpadech), neboť při její rekultivaci nastupují jiné mechanizmy.
Rekultivace není v zákoně o odpadech definována a s tímto pojmem se můžeme setkat pouze v souvislosti se skládkami, a to především v ustanovení § 21 a § 49. Vždy ve slovním spojení „asanaci, rekultivaci a následnou péči“ – někdy jsou tyto tři pojmy zapsány v jiném pořadí, což sice není logické, ale není to na závadu principu. Pokud tedy budu aplikovat na naše odkaliště uvedený princip, potom je třeba zajistit, aby rekultivovaný objekt byl technicky, tedy stavebně a technologicky, zabezpečen tak, aby látky v něm uložené, či nebezpečné složky v těchto látkách obsažené, nemohly z něho unikat a ohrožovat životní prostředí a zdraví lidí. A to „trvale“ – diskuse nad možností trvalého, tedy časově neomezeného zabezpečení by přesáhla možnosti tohoto článku. A dále, aby byl tento objekt začleněn do prostředí v nejširším slova smyslu. Konkrétní možnosti dalšího využívání takto získané plochy jsou velmi individuální a nejsou předmětem této diskuse.
Naše odkaliště tedy je zařízením a má se rekultivovat. Zásadní součástí technologického postupu, který je popsán v projektové dokumentaci, je téměř vždy překrytí objektu vhodným materiálem. Vhodnost materiálu je dána především požadavky na jeho fyzikální vlastnosti (zrnitost, stlačitelnost, schopnost zhutnění, propustnost apod.), ale také na vlastnosti chemické, především obsah nebezpečných látek a jejich vyluhovatelnost, tedy schopnost unikat do prostředí. Potřebné fyzikální vlastnosti vyplývají ze stavebních požadavků – výška vrstvy, sklony svahů, předpokládaná návaznost biologické úpravy apod. Vlastnosti chemické musí potom respektovat především izolační schopnosti rekultivovaného tělesa, které jsou dány stávajícím zádržným systémem nebo systémem novým, který bude vybudován v rámci rekultivace. Vlastnosti jak fyzikální, tak i chemické jsou obvykle stanoveny jako okrajové meze sledovaných veličin, které nesmějí být v použitých materiálech překročeny a jsou součástí projektové dokumentace, schválené ve stavebním řízení.
V našem případě došlo k tomu, že pro stavbu (navážení materiálů) byly nalezeny odpady, které vyhovovaly výše obecně uvedeným fyzikálním i chemickým vlastnostem a dodavatel se je rozhodl použít. A to jako částečnou náhradu jiných materiálů, které nebyly v dostupné vzdálenosti za dostupnou cenu k dispozici. Došlo tedy k tomu, že do zařízení, které nebylo primárně určeno pro nakládání s odpady, byly odpady dovezeny a s ohledem na to, že splňovaly „požadavky pro vstupní suroviny“, byly jako materiál použity. Stalo se tedy to, na co pamatuje zákon ve svém ustanovení § 14 odst. 2. Taková činnost ovšem nevyžaduje souhlas k provozu takového zařízení, které také dodavatel prací neměl – nebyl žádný důvod ho zajišťovat.
S ohledem na to, že rekultivovaný objekt nebyl zařízením pro využívání, odstraňování, sběr nebo výkup odpadů ve smyslu zákona o odpadech, ale zařízením obecným, ve kterém se pouze využilo pro část rekultivačních prací odpadů naplňujících definici vhodné suroviny, není důvod se na takové zařízení dívat jako na zařízení ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech se všemi z toho plynoucími povinnostmi.

Odpověď:
Podle mého názoru nejde o speciální zařízení podle ustanovení § 14 odstavec 1 zákona o odpadech a případné požadavky příslušných úřadů na potřebu mít k rekultivačním pracím souhlas formou rozhodnutí krajského úřadu nemají oporu v zákoně.

Ing. Michael Barchánek
soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz