Výzvy v oblasti nástrojů managementu biologických zdrojů

Biologické zdroje hrají nezastupitelnou roli při řešení globálních výzev a je na ně kladen enormní tlak, veřejná správa musí zajistit efektivní využívání biologických zdrojů. Mnoho zemí a také EU vytvořily strategie v oblasti bioekonomiky, ve kterých se objevují požadavky na nutnost zavedení komplexních systémů pro monitorování a evidenci přínosů bioekonomiky.  Pro implementaci opatření vedoucích k efektivnějšímu využívání biologických zdrojů je nutné vyvíjet nové nástroje pro veřejnou správu pro podporu řízení a rozhodování a vedení prokazatelné evidence resp. reportingu. Bioekonomika by měla být vnímána jako transformace k udržitelnějšímu rozvoji k podpoře této transformace je potřeba angažovat veřejnost.

Limity biologických zdrojů a nutnost zajištění jejich dlouhodobě udržitelného užívání  

Globální populace roste, příjmy se zvyšují a produkce se rozšiřuje – to vše vyvíjí tlak na biologické zdroje, (Bracco et al., 2018), přičemž ty jsou využívány na hranici únosnosti (Egenolf & Bringezu, 2019). Množství půdy potřebné k pěstování biomasy pro produkci potravin, energie, zboží a služeb je celosvětově neudržitelné (Arto et al., 2012; Weinzettel et al., 2013); v EU je vytížení půdy dokonce o téměř jednu třetinu vyšší, než je celosvětový průměr (O'Brien et al., 2017). 

Biologické zdroje hrají v současné době nezastupitelnou roli při řešení globálních výzev a jsou součástí mnoha odvětví ekonomiky (Efken et al., 2016), pokrok v průmyslových biotechnologiích skýtá potenciál nových materiálů, chemických látek a nových zdrojů energie, který může substituovat fosilní zdroje (Bracco et al., 2018). Biologické produkty jdou daleko za hranice zpracování biomasy; velký pokrok ve vědě, zejména v oblasti biotechnologií (včetně mikrobiologie, mikrobiomů a enzymů) společně s digitální revolucí umožňuje využívat přírodní zdroje - „biologická aktiva“ (biochemické látky a biomateriály) a jejich „bio charakteristiky“ (funkce a procesy) k vytvoření významných nových zdrojů ekonomické hodnoty a budoucích příjmů (EC, 2018).

Změny zdrojů energie nicméně během průmyslových revolucí provázela celá řada problémů (přechod ze dřeva na uhlí a pak na ropu), je tedy reálné předpokládat, že změna výroby energie a využívání obnovitelných zdrojů bude překonávat řadu překážek technických i politických (Philip, 2018).  V důsledku inovací v oblasti biotechnologií, podpory nahrazování neobnovitelných zdrojů obnovitelným zdroji je nicméně očekáván „zelený“ ekonomický růst, lze tedy předpokládat další požadavky na biologické zdroje. Objevují se názory, že biologizace průmyslu může mít větší dopady než digitalizace, odborná literatura (např. Schutte, 2018; Phillip, 2018, Lewandowsky, 2018, Bell et al., 2018) začíná používat pojem Industry 5.0.  Je tedy nezbytně nutné biologické zdroje ektivně  využívat, vytvářet koncepce a strategie jejich nakládání; tyto  skutečnosti pochopitelně  reflektuje zájem vědecké komunity a odráží se to v odborné literatuře (Loizou et. al,, 2019; Egenolf & Bringezu, 2019; Biondi  & Bracci, 2018 a další).

Tvorba nových strategií dlouhodobě udržitelného rozvoje

V souvislosti se změnou klimatu současně dochází k apelu na politickou reprezentaci, aby podnikla kroky v boji se změnou klimatu a postupně nahradila využívání fosilních zdrojů při výrobě materiálů a energie obnovitelnými zdroji (Bell et al., 2018). Právě podpora bioekonomiky  se jeví optimální pro řešení globálních výzev, proto je bioekonomika přímo nebo nepřímo zahrnována do politických programů na celém světě (Viaggi, 2016; German Bioeconomy Council: Berlin, Germany, 2015; EC, 2012). 

Požadavky veřejnosti reflektuje také nová Evropská strategie bioekonomiky[1], jejíž hlavním cílem je začít efektivněji využívat obnovitelných zdrojů pro průmyslové účely a zároveň zajistit ochranu životního prostředí (EC, 2018).  Základem Evropské integrované bioekonomiky je ukončení závislosti na fosilních palivech a přechod na situaci, kdy zemědělství bude nejen poskytovat potravinovou bezpečnost, ale také biomasu jako obnovitelnou surovinu pro průmysl (EC, 2017; Lokko et al. 2018), jde tedy o výše zmíněnou transformaci na biologicky udržitelné hospodářství a Industry 5.0. Celosvětově již více než 50 zemí vytvořilo různé strategie související s oblastí  bioekonomiky (Zeug et al, 2019), nicméně pouze velmi málo z nich (jako např. Německo) vytvořilo strategii zaměřenou na bioekonomiku a související akční plán (Bell et al., 2018).

Nástroje implementace strategií

Potřeba zajistit ekonomický růst způsobem, který je v souladu s principy dlouhodobé udržitelnosti, vyžaduje komplexní nástroje pro rozhodování a reporting, které budou k dispozici jak manažerům v soukromém sektoru, tak především tvůrcům veřejných politik (Hyršlová & Hájek, 2005; Hyršlová, 2012; Curran, 2013; Egenolf & Bringezu, 2019;  Phillip, 2018;). Veřejná správa využívá při řízení a hodnocení zpravidla formalizované postupy vycházející z platné legislativy, nicméně v posledních letech dochází v souvislosti s důrazem na odpovědnost veřejné zprávy, odpovědného řízení a zajištění evidence o jeho provádění, k pozvolnému využívání nových inovativních přístupů a metod řízení, které jsou inspirovány přístupy a metodami, využívanými v sektoru soukromém (Kominis & Dudau, 2012; de Besi & McCormick, 2015; Zeug et al., 2019; Colvin et al., 2014).  

Jedná se např. o aktuální účetnictví, finanční i nefinanční výkaznictví, jejichž účelem je dokumentovat dopady rozhodnutí tvůrců politik (Biondi & Bracco, 2018).  Významnou součástí strategického managementu především v soukromých organizacích se stal udržitelný reporting (Contrafatto & Burns, 2013), neboť umožňuje zobrazit vytvořenou hodnotu pro vlastníky a další stakeholdery v perspektivě ekonomické, sociální i environmentální (Larrinaga-González a Pérez-Chamorrro, 2008). Jeho rozšíření do oblasti veřejné správy je spíše sporadické. Nicméně je to právě veřejný sektor, který hraje důležitou roli nejen jako uživatel udržitelného reportingu, ale také jako spolutvůrce, neboť zástupci veřejného sektoru se podílejí na politických rozhodnutích o strategických cílech celé společnosti (Larrinaga-González & Pérez-Chamorrro, 2008).  

Politikům a představitelům státní správy stále chybí vhodné nástroje, které mohou identifikovat vzájemné závislosti a sestavit pořadí priorit aktuálních problémů (Schutte, 2018; Philip, 2018), nástroje pro podporu implementace opatření, které zajistí efektivnější využívání biologických zdrojů (O´Brien et al., 2017) a vedení prokazatelné evidence resp. reportingu pro stakeholdery (de Besi & McCormick, 2015; Zeug et al., 2019; Bell & Morsle, 2013; Biondi & Bracci, 2018). Chybějící strategické nástroje pro veřejnou správu jsou samozřejmě limitující při implementaci strategie a strategických opatření (Bezama, 2018). 

Bioekonomika

Nová Evropská strategie bioekonomiky pojímá  bioekonomiku jako propojení těchto pěti oblastí: zajištění bezpečnosti potravin, snížení závislosti na neobnovitelných zdrojích, zmírňování a přizpůsobování se změně klimatu, rozvoj venkovských regionů a vytváření pracovních míst s cílem růstu konkurenceschopnosti EU (EC, 2017). Hlavní zásadou je vyvážit sociální, environmentální a ekonomické přínosy udržitelným využíváním obnovitelných zdrojů, ochranou a obnovou biologické rozmanitosti, ekosystémů a přírodního kapitálu půdy a vody.

[2] Podle definice Německé Rady pro bioekonomiku,  bioekonomika zahrnuje výrobu a využívání biologických zdrojů (včetně znalostí) za účelem poskytování produktů, procesů a služeb ve všech hospodářských odvětvích v rámci udržitelného ekonomického systému.  Viaggi (2018) hovoří v souvislosti s bioekonomikou o nutnosti budování společné vize, jak by mělo být nakládáno s biologickými zdroji;  Lewandowsky (2018) očekává, že bioekonomika pomůže prosadit principy udržitelného rozvoje a nabídne řešení globálních výzev souvisejících s vyčerpáváním přírodních zdrojů a úbytkem ekosystému. Proto si  bioekonomika získává stále větší pozornost jako udržitelný způsob ekonomického růstu a konkurenceschopnosti, příležitost pro podporu inovací, tvorby pracovních míst ve venkovských a průmyslových oblastech, snižování závislost na fosilních palivech a zlepšení ekonomické a environmentální udržitelnosti (EC, 2012).

[3] Bioekonomika  by však neměla být vnímána pouze jako náhrada zdrojů, ale spíše jako transformace k udržitelnějšímu rozvoji (Ramcilovic-Suominen & Pulz, 2018; Zeug et al., 2019), která musí být s ohledem na klimatické změny provedena v dohledné době. Podpoře transformace, angažování veřejnosti pak může pomoci systém, který poskytne důvěryhodnou evidenci dopadů (Zeug et al., 2019; Bringezu et al., 2016), zohlední priority a umožní sledovat přínos projektů k naplnění stanovených  priorit (Hyršlová, 2009).

Problematika udržitelného rozvoje je natolik komplexní, že pro politická rozhodnutí si žádný expert nebo vědecká disciplína nemůže „osvojit“ monopol (Funtowicz & Ravetz, 1994); je potřeba multidisciplinární přístup, přičemž otázky a problémy plánování a řízení v souladu s principy udržitelného rozvoje vyžadují spolupráci stakeholderů v celém řídícím cyklu – od nastavení systému řízení a definování strategických cílů, přes takticko-operativní řízení a hodnocení, až po komunikaci s významnými stakeholdery (Bebbington & Larrinaga, 2014), jedná se o tzv. multiactor approach uplatňovaný v rámci zemědělského ekoinovačního systému, poradenství a operačních skupin (program H2020 a připravovaný program Horizon Europe).

Potenciál, kterým může bioekonomika přispět k řešení globálních výzev a problémů, je nutné měřit, přínosy dokumentovat a zajistit informace pro rozhodování o volbě vhodných politik a implementaci adekvátních opatření a projektů pro zvyšování tohoto přínosu k udržitelnému rozvoji národního hospodářství. Počet nových strategií bioekonomiky zpracovaných na národní úrovni roste a proto se v nich čím dále tím více objevují požadavky zavedení komplexních systémů pro monitorování a evidenci přínosů strategických opatření v oblasti  bioekonomiky (de Besi & McCormick, 2015).

V současné době však neexistuje žádná mezinárodně dohodnutá metodika a rámcové podmínky nebo systémy pro monitorování a hodnocení toho, jak bioekonomika řeší cíle udržitelného rozvoje (Schutte, 2018), jak přispívají konkrétní projekty, a to mimo jiné kvůli různým chápáním toho, co skutečně sledovat, zejména pokud jde o netechnické aspekty (Zeug et al., 2019).  

Účelem monitoringu bioekonomiky je především porozumění jejímu vývoji a pochopení vztahů mezi různými sektory (např. mezi materiálovými a energetickými toky) a hodnocení potenciálních dopadů na společnost a přírodu (de Besi & McCormick, 2015; Bracco et al., 2018), zobrazení přínosů projektů zemědělského výzkumu a transferu technologií a inovací.  Bylo provedeno několik evaluačních studií dopadů na jednotlivá odvětví jako např. zemědělství, lesnictví, zpracování potravin, papíru, chemikálií a na energetický sektor (např. Lambin & Meyfroidt, 2011). 

Komplexnějši analýzy se zatím objevují spíše sporadicky; Bracco et al. (2018) analyzovali způsoby měření přínosu bioekonomiky ve vybraných státech[4], a to zejména s ohledem na to, zda jsou sociální a environmentální dopady bioekonomiky zachyceny zvolenými indikátory, jak jsou sledovány a jakým způsobem je organizován reporting přínosů. Bracco et al. (2018) došli k názoru, že většina zemí měří bioekonomický pokrok zatím jen pomocí ekonomických hodnot a podílů na HDP, a to kvůli neexistujícím nástrojům informačního zajištění, kdy relevantní data na národní úrovni jsou v různých databázích a není zajištěna jejich sumarizace.

Typické ekonomické modely, které lze použít k měření bioekonomiky  v  hospodářství země, zahrnují ukazatel přidané hodnoty resp. HDP, metodu vstup-výstup (input - output);  metodu sociální analýzy účetních výkazů (social accounting matrix), model celkové či částečné rovnováhy (computable general resp. partial equilibrium), další ekonomické modely a nástroje a indikátory pro sledování vývoje bioekonomiky (SAT-BBE, 2014; O´Brien et al., 2017). Tyto přístupy však systematicky nezohledňují environmentální a sociální aspekty (Bracco et al., 2018) a nezajišťují prokazatelnou evidenci přínosů bioekonomiky na všech relevantních úrovních (Hyršlová, 2009).

Zdroje

• Arto, I., Genty, A., Rueda-Cantuche, J.M., Villanueva, A., Andreoni, V. (2012) Global Resources Use and Pollution: Vol. I, Production, Consumption and Trade (1995–2008). EUR 25462. European Commission Joint Research Centre, Luxembourg.
• Bebbington, J., Larrinaga, C. (2014) Accounting and sustainable development: An exploration. Accounting, Organizations and Society, 39, 395–413.
• Bell, S., Morsle, S. (2013) Towards and understanding of how policy making groups use indicators. Ecological Indicators, 35, 13 – 23.
• Bell, J., Paula, L., Dodd, T., Németh, S., Naou, Ch., Mega V., Campos, P. (2018) EU ambition to build the world’s leading bioeconomy - Uncertain times demand innovative and sustainable solutions, New Biotechnology, 40, 25–30.
• Bezama, A. (2018) Understanding the systems that characterise the circular economy and the bioeconomy. Waste Manag. Res., 36, 553–554.
• Biondi, L, Bracci, E. (2018)  Sustainability, Popular and Integrated Reporting in the Public Sector: A Fad and Fashion Perspective. Sustainability, 10, 3112.
• Bisbe, J., Otley, D. (2004) The effects of the interactive use of management control systems on product innovation. Accounting, Organizations and Society, 29, 709–737.
• Bracco, S., Calicioglu, O.,  San Juan, M., Flammini, A. (2018) Assessing the Contribution of Bioeconomy to the Total Economy: A Review of National Frameworks. Sustainability, 10, 724 – 750.
• Bringezu, S., Potocnik, J., Schandl, H., Lu, Y., Ramaswami, A., Swilling, M., Suh, S. (2016) Multi-scale governance of sustainable natural resource use-Challenges and opportunities for monitoring and institutional development at the national and global level. Sustainability, 8, 778.
• Cassar, L., Condrad, E., Bell, S., Morse, S. (2013) Assessing the use and influence of sustainability indicators at the European periphery. Ecological Indicators, 35, 52– 61.
• Contrafatto, M., Burns, J. (2013) Social and environmental accounting organizational change and management accounting: A processual view. Management Accounting Research, 24, 349–365.
• Colvin, J., Blackmore, Ch., Chimbuya, S., Collins, K., Dent, M., Gross, J., Ison, R., Roggero P.R., Seddaiu, G. (2014) In search of systemic innovation for sustainable development: A design praxis emerging from a decade of social learning inquiry. Research Policy, 43, 760–771.
• Curran, M. A. (2013) Life Cycle Assessment: A review of the methodology and its application to sustainability. Current Opinion in Chemical Engineering, 2, 273–277.
• de Besi, M., McCormick, K. (2015) Towards a Bioeconomy in Europe: National, Regional and Industrial Strategies. Sustainability, 7, 10461–10478.
• EC, 2012. Innovating for Sustainable Growth: A Bioeconomy for Europe. Directorate General for Research and Innovation. European Commission, Brussels.
• EC (2015) Standing Committee on Agricultural Research. Sustainable agriculture,forestry and fisheries in the bioeconomy; A challenge for Europe; 4th SCAR foresight exercise. Brussels: European Commission Publications Office, p. 36.
• EC (2017) SDG Indicator Set; European Commission: Brussels, Belgium
• EC (2018) A sustainable Bioeconomy for Europe: strengthening the connection between economy, society and the environment Updated Bioeconomy Strategy.
• Eisenhardt, K.M., Graebner, M.E. (2007) Theory building from cases: opportunities and challenges. Academy of Management Journal, 50, 25–32.
• Egenolf, V.,  Bringezu S. (2019) Conceptualization of an Indicator System for Assessing the Sustainability of the Bioeconomy Sustainability, 11, 443; doi:10.3390/su11020443
• Efken. J., Dirksmeyer W.,  Kreins, P. Knecht, M. (2016) Measuring the importance of the bioeconomy in Germany: Conceptand illustration.  NJAS - Wageningen Journal of Life Sciences, 77, 9–17.
•                Funtowicz, S. O., Ravetz, J. R. (1994) The worth of a songbird: Ecological economics as a post-normal science. Ecological Economics, 10, 3, 197–207.
• German Bioeconomy Council (2015). Bioeconomy Policy (Part II): Synopsis of National Strategies around the World; German Bioeconomy Council: Berlin, Germany.
• Gerdes, H., Kiresiewa, D.Z., Beekman, V., Bianchini, C., Davies, S., Griestop, L., Janssen, R., Khawaja, C., Mannhardt, B., Mazzariol, F. (2018). Engaging Stakeholders and Citizens in the Bioeconomy: Lessons Learned from BioSTEP and Recommendations for Future Research; Ecologic Institute: Berlin, Germany,
• Hyršlová, J., Hájek, M. (2005) Environmental management accounting in the framework of EMAS II in the Czech Republic.
• Hyršlová, J. (2009) Účetnictví udržitelného rozvoje podniku, VŠEM; ISBN 978-80-86730-47-9.
• Hyršlová, J. (2012) Usage of management systems in the Czech Republic. In: Löster, T., Pavelka, T. (eds.) The 6th International Days of Statistics and Economics, Conference Proceedings, Slaný, Melandrium, 460-469.
• Chiesa, V., Frattini, F., Lazzarotti, V., Manzini, R. (2009) Performance measurement in R&D: exploring the interplay between measurement objectives, dimensions of performance and contextual factors. R&D Management, 39, 5, 488 – 519.
• Jorgensen, B., Messner, M. (2010) Accounting and strategising: a case study from new product development. Accounting, Organizations and Society, 35, 184–204.
• Kasanen, E., Lukka, K., Siitonen, A. (1993), “The constructive approach in management accounting research”, Journal of Management Accounting Research, 5, 243-264.
• Kaur, A., Lodhia, S. K. (2019) Sustainability accounting, accountability and reporting in the public sector Meditari. Accountancy Research, 27,  4.
• Kominis, G., Dudau, A. (2012) Time for interactive control systems in the public sector? The case of the Every Child Matters policy change in England. Management Accounting Research, 23, 142– 155.
• Larrinaga-González, C., Pérez-Chamorrro, V. (2008) Sustainability accounting and accountability in Public Water Companies. Public Money & Management, 28, 6, 337-343.
• Lambin, E.F., Meyfroidt, P., (2011). Global land use change, economic globalization, and the looming land scarcity. Proc. Natl. Academy Science. 108, 3465–3472.
• Langfield-Smith, K. (1997) Management control systems and strategy: A critical review. Accounting, Organizations and Society, 22, 207–232.
• Lewandowski I. (2018) Bioeconomy Shaping the Transition to a Sustainable, Biobased Economy, Springer ISBN 987-3-319-68151-1.
• Loizou, E., Jurga, P., Rozakis, S., Faber, A. (2019) Assessing the Potentials of Bioeconomy Sectors in Poland Employing Input-Output Modeling, Sustainability, 11, 594.
• Lokko, Y., Heijde, M. Schebesta, K., Scholtés, P., Van Montagu, M., Giacca, M.(2018) Biotechnology and the bioeconomy - Towards inclusive and sustainable industrial Development. New Biotechnology, 40, 5–10. 
• McCarthy, I., Gordon, B. (2011) Achieving contextual ambidexterity in R&D organizations: amanagement control system approach. R&D Management, 41, 3., 240 – 258.
• Morandi, V. (2011) The management of industry – university joint research projects: how do partners coordinate and control R&D activities? Technology Transfer, 38,  69–92
• O’Brien, M.,  Wechslerc, D.,  Bringezub, S.,  Schaldachb, R. (2017)  Toward a systemic monitoring of the European bioeconomy: Gaps, needs and the integration of sustainability indicators and targets for global land use. Land Use Policy, 66, 162–171.
• OECD. OECD (2013)  Environmental Indicators: Development, Measurement and Use; OECD: Paris, France.
• Philip, J. (2018) The bioeconomy, the challenge of the century for policy makers, New Biotechnology, 40, 11–19.
• Ramcilovic-Suominen, S.; Pülzl, H. (2018) Sustainable development - A ‘selling point’ of the emerging EU bioeconomy policy framework? J. Clean. Prod., 172, 4170–4180.
• SAT-BBE (2014) Annotated Bibliography on Qualitative and Quantitative Models for Analysing the Bio-Based Economy; Systems Analysis Tools Framework for the EU Bio-Based Economy Strategy: The Hague, The Netherlands, Deliverable 2.3.
• Silverman, D. (2011), Interpreting Qualitative Data, Sage, Thousand Oaks, California.
• Schütte, G. (2018) What kind of innovation policy does the bioeconomy need?  New Biotechnology, 40, 82–86.
• Teirlinck, P., Spithoven A.  (2013) Formal R&D management and strategic decision making in small firms in knowledge-intensive business services. R&D Management, 43, 1, 37 -  51.
• Viaggi, D. (2016) Towards an economics of the bioeconomy: Four years later. Bio-based Appl. Econ.  5, 101–112.
• Viaggi, D. (2018) The Bioeconomy: Delivering Sustainable Green Growth, ISBN   178-6-39276-3.
• Weinzettel, J., Hertwich, E.G., Peters, G.P., Steen-Olsen, K., Galli, A. (2013) Affluence drives the global displacement of land use. Global Environ. Change, 23, 433–438.
• Zeug, W., Bezama, A., Moesenfechtel, U., Jähkel, A., Thrän, D. (2019) Stakeholders’ Interests and Perceptions of Bioeconomy Monitoring Using a Sustainable Development Goal Framework, Sustainability, 11.