Vlastnictví odpadu

Otázka:


    Podnikám v oblasti nakládání s odpady a to různým způsobem. Někdy jen tak, že zajišťuji vlastními dopravními prostředky jejich přemístění od jejich původce k jejich zpracovateli. Setkal jsem se s názorem dozorového orgánu, že i při takovéto činnosti se stávám vlastníkem odpadu a musím se podle toho důsledně chovat. Je tento názor oprávněný?

    Podrobnějším dotazem jsem zjistil, že tazateli byla uložena Inspekcí pokuta s odůvodněním, že odpady, které pouze vezl, neměl právo převzít, protože je nemá uvedené v souhlasu k provozu zařízení (provozuje také autocisterny jako mobilní zařízení pro sběr a výkup odpadu). Případ byl poněkud složitější, než by snesl jeden krátký článek a proto se budu věnovat jen vlastnictví odpadu.
    Začnu trochu fundamentálně, tedy diskusí nad tím, jaké subjekty při nakládání s odpady vůbec přicházejí v úvahu. V této oblasti, tedy v oblasti pojmenování či specifikace těchto subjektů, je zákon o odpadech dosti nejasný a nedůsledný.
    V části definiční, tedy v § 3, je v prvních dvou odstavcích (1) a (2) užíván výraz "osoba", tedy výraz identický s ustanovením § 1 zákona, který se věnuje Předmětu úpravy tohoto zákona. Podobně se tento výraz užívá i ve druhé části odstavce (3) a v odstavci (4) - vše myšleno § 3. Jen na počátku odstavce (3) § 3 je uveden výraz "vlastník" a z kontextu je patrné, že jde o vlastníka odpadu. Z logiky i textu tohoto § 3 neplyne, proč je v tomto jediném případu užit výraz vlastník, nezbývá tedy, než to považovat za synonymum s výrazem osoba. A ve smyslu ustanovení § 1, písmeno b), zřejmě jakákoli osoba, tedy jak občan, tak i fyzická osoba oprávněná k podnikání či osoba právnická. Tento názor na rozsah působnosti zákona na každou osobu, tedy na každého, je podpořen i úvodními odstavci §§ 10, 11 a 12, kde se v hlavě I - Všeobecné povinnosti, používá výrazu "každý", zřejmě ve smyslu "kdokoli".
    Výraz "vlastník" se vyskytuje v zákoně pouze na dvou místech. Je to v ust. § 3 odst.3 (a následně ve stejném smyslu i v ust. § 78 odst. 2 písm. h) a to jen v souvislosti s případy, kdy je nejisté, zda nějaká movitá věc odpadem je či není. Z logiky konstrukce celého § 3 lze soudit, byť ne zcela nepochybně, že se tento § týká jen případů "prvotního" nakládání s odpady, tedy vzniku odpadů, potažmo situace u původce. Druhý případ výskytu je v § 4 písmeno p), kterým je definován původce odpadů, a to v jeho závěru, kde se mluví o komunálních odpadech. Zde je definováno, že za uvedených podmínek je původcem komunálních odpadů obec a že se stává za těchto podmínek i vlastníkem komunálního
    odpadu. Tedy opět, jako v § 3, případ, kdy odpady vznikají. Pokud takovou konstrukci přijmeme, potom zjistíme, že nám nijak neodpoví na otázku vlastnictví odpadu v průběhu jeho dalšího "života", tedy v průběhu dalšího nakládání s ním až do doby jeho využití či odstranění.
    V zákoně se vyskytuje slovní spojení "převzetí odpadu do svého vlastnictví" a to v ustanovení § 12 odst. (3). Zde v souvislosti s tím, kdo odpad do vlastnictví smí převzít. A opět aniž je definováno, nebo alespoň jakkoli vysvětleno, co to znamená. Například tím, že se stanoví, jaký způsob převzetí již naplňuje skutkovou podstatu vlastnictví. Nedůslednost textu zákona s často fatálními následky způsobenými diametrálně rozdílným výkladem, je patrná i z rozdílů v ustanovení odstavců (3) a (4) citovaného § 12. Zatímco v odstavci (3) je slovní spojení "převzetí odpadů do svého vlastnictví", v odstavci (4) je uvedeno "převzetí podle tohoto zákona". Je třeba se ptát - jsou tyto výrazy identické?, je odstavec (4) podřazen odstavci (3) a vychází z něj, nebo stojí samostatně?, lze převzít odpady i jinak než do vlastnictví? a klást otázky lze i jinak.
    Převzetí do vlastnictví je užito v zákoně také v ust. § 16 Povinnosti původců odpadů a to v odstavci (4), kde se časově vymezuje odpovědnost původce odpadů k vlastním odpadům. Zde se uvádí, že původce je odpovědný za nakládání s odpady do doby, než je převede do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí a dále, že na tohoto nového vlastníka přechází většina povinností původce odpadů.
    Na tomto místě je třeba upozornit na to, že vlastnictví jakékoli věci, tedy i odpadu, je řešeno Obchodním zákoníkem. Vlastnictví věci, tedy i odpadu, přechází mezi osobami na základě obchodní smlouvy, kde jsou uvedeny podmínky tohoto přechodu. A protože zákon o odpadech přechod vlastnictví odpadů nijak speciálně neupravuje, například odlišně od obecných ustanovení Obchodního zákoníku, nejsou ustanovení Obchodního zákoníku zákonem o odpadech nijak omezena. Pokud tedy není uzavřena při převzetí odpadů smlouva, ze které jasně a nepochybně vyplývá, že dochází k převodu majetku (movité věci = odpadu podle zákona), potom pouhé fyzické převzetí odpadu, třeba naložením na auto, nemůže naplnit skutkovou podstatu změnu vlastníka věci, tedy přebírající se nemůže stát vlastníkem odpadu.
    A protože zákon o odpadech nezakazuje převzetí odpadu v obecném slova smyslu, ale jen převzetí odpadu do svého vlastnictví, nelze než konstatovat, že bez smlouvy (ať má jakoukoli formu) není přebírán při dalším nakládání s ním odpad do vlastnictví.
    V zákoně o odpadech není řešen institut vlastnictví odpadů prakticky vůbec. Proto je třeba konkrétní případy, kdy mohou existovat pochybnosti, zda se osoba stala při nakládání s odpady jejich vlastníkem, řešit i s využitím předpisů z jiné oblasti práva - Obchodního zákoníku.

Odpověď:
    Pokud tazatel nepřevzal odpady do vlastnictví, nebyla splněna základní podmínka pro vedení správního řízení, totiž porušení zákona a pokuta byla uložena nesprávně.

Poznámka 1.
    Odvolací orgán, kterým byl příslušný místně příslušný odbor výkonu státní správy MŽP, po odvolání pokutu potvrdil.
Poznámka 2.
    Můj právní názor, uvedený výše, je v souladu s několika stanovisky legislativního odboru MŽP v identických nebo velmi obdobných případech, která si tazatel na MŽP zajistil.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz