Ústavní soud zamítl návrh na zrušení odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických (solárních) elektráren

Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení právní úpravy, která zavedla odvody za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, dále stanovila zdanění bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových plynů a naopak zrušila osvobození od daně z příjmu v případě energetiky na bázi obnovitelných zdrojů.  Dle navrhovatelů byla napadená úprava v rozporu se zaručeným právem vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, resp. právem na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (ve spojení s porušením principu legitimního očekávání), se svobodou podnikání dle čl. 26 Listiny a se základními náležitostmi demokratického právního státu, neboť napadená úprava měla působit se zpětnou účinností.

Při svém posouzení vzal Ústavní soud za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie (OZE), který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie z OZE. Ústavní soud přitom shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť v nyní předložené věci je zřejmé, že zdaňovací období, resp. období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu s účinností právního předpisu teprve počíná (předmětem odvodu tak vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona). I přes toto konstatování se však jednalo o opatření mající za následek snížení podpory výrobcům, jimž patnáctiletá doba garancí dle § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. počala plynout před účinností novely v podobě zákona č. 420/2010 Sb. Zmíněná garance výkupních cen přitom měla zajistit návratnost investice do výroby energie z OZE.

S odkazem na nálezy Pl. ÚS 21/96 a Pl. ÚS 53/10 Ústavní soud uvedl, že pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná; je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. I s ohledem na rozsáhlé srovnání se zahraničními právními úpravami a judikaturou však Ústavní soud neshledal na straně dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Současně shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren (15 let), a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud taktéž neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren (oproti elektrárnám uvedeným do provozu dříve), neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole.

Pokud jde o zavedení darovací daně, jejímž předmětem je bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo pouze o snížení státní podpory předpokládané zákonem dřívějším, přičemž nelze přisvědčit navrhovatelům, že by takto zákonem nastavená výše podpory do budoucna vylučovala jakékoli nově zákonem stanovené daňové zatížení (regulaci).

V případě zrušení osvobození od daně z příjmu z provozu solárních zařízení Ústavní soud uvedl, že daná právní úprava směřuje mj. k naplnění významného veřejného zájmu (zachování stability cen energií, nezvyšování veřejného dluhu apod.), kterým by bylo možné v duchu judikatury Ústavního soudu odůvodnit i potenciální zásah do legitimního očekávání poplatníků; zároveň i v této věci odkázal na předchozí části odůvodnění nálezu. 

Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mj. sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud pak nad rámec věci samotné dodal, že s ohledem na individuální rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, kdyby v jednotlivém případě (například v případech malovýrobců, kteří provoz elektráren financovali z bankovních úvěrů a jsou zatíženi platbou relativně vysokých úroků) měla napadená právní úprava tzv. rdousící efekt, tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu výrobce elektřiny; taktéž naznačil ve smyslu zákona č. 280/2009 Sb. (daňový řád) možnosti řešení potíží těchto výrobců v případě neschopnosti dostát svým jinak průběžně plněným závazkům.

Návrh byl projednán pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11, soudcem zpravodajem byla Ivana Janů. Úplné znění nálezu je k dispozici zde [PDF, 504,34 kB].