Úřadování jako koníček

Otázka: Jsme uživateli čistírny odpadních vod pro likvidaci odpadních vod s ropnými látkami, která je současně zařízením podle § 14 (1) zákona o odpadech pro nakládání (odstraňování a využívání) s odpady s kapacitou větší než 10 tun nebezpečných odpadů denně. Požádali jsme proto o vydání integrovaného povolení podle příslušných předpisů. Při správním řízení o naší žádosti jsme narazili na dva odpadové problémy - požadavky úřadů. Prvním je požadavek na rekolaudaci zařízení, druhým požadavek na získání souhlasu s mícháním nebezpečných odpadů. Oba požadavky nám připadají nadbytečné - prosíme o Váš názor.

    Na toto či podobné téma bylo v této rubrice publikováno již několik článků, ale s ohledem na některé nové aspekty tohoto případu jsem se k tomu znovu vrátil.
    Jde o případ, kdy zařízení bylo vybudováno v 80. letech a kolaudováno jako čistírna srážkových odpadních vod z velkého areálu s nebezpečím jejich znečištění ropnými látkami. Technologie čištění těchto vod byla navržena a provozována několikastupňově s velmi dobrou účinností, která byla s ohledem na minimálně vodný recipient nutná. Součástí čistírny (jako samostatná linka se spojeným odtokem) bylo od samotného počátku i technické zařízení na čištění "zaolejovaných odpadních vod" s vysokými koncentracemi těchto látek a s možností (nebezpečím) i jiných kontaminantů. Tedy odpadních vod z průmyslu, dopravy, distribuce PHM apod. I tato technologická linka byla postavena tak, aby vyčištěné vody plnily velmi přísné koncové limity. Technologicky jde o kombinaci sedimentace/flotace, koagulace/čiření a několikastupňové filtrace zakončené aktivním uhlím. Tedy v podstatě vodárenská technologie.
    Čistírna odpadních vod zpracovávala na dvou paralelních linkách bez problémů oba typy vod a s ohledem na to, že mezitím vznikly odpadové předpisy, požádal provozovatel o to, aby příslušný úřad vydal na toto vodní dílo také souhlas podle ustanovení § 14 zákona o odpadech. Tedy souhlas s provozem zařízení k nakládání s odpady. To se stalo, byl schválen provozní řád a následně byla škála odpadů, pro které byl souhlas udělen, ještě rozšířena.
    A tato druhá část, říkejme ji "odpadová", se stala důvodem, pro který bylo nutno požádat o integrované povolení. Ta první část, říkejme jí "dešťová", sice fyzicky existuje a pracuje (pokud prší), je v žádosti o IP jako související zařízení, ale pro náš problém není důležitá.
    Důležité jsou naopak stanoviska některých účastníků řízení, kteří jsou toho názoru, že bez "rekolaudace" a "povolení míchání odpadů" takové povolení vydat nelze. Řešme problém popořadě.
    Míchání nebezpečných odpadů mezi sebou případně s ostatními odpady je zakázáno. Ustanovení § 12 odst. 5 zákona hovoří jasně a podle mého názoru zcela správně. Důvod, byť v zákonu neuvedený, je zřejmý. S roztříděným materiálem, byť nebezpečným, jsem schopen ještě rozumně naložit, s amorfní hromadou, která obsahuje všechno možné, již prakticky ne. A v zákoně následuje výjimka spočívající v tom, že takovou činnost provádět lze, pokud je účelem míchání "… splnění požadavků technologie …" Na to ovšem musí být souhlas příslušného úřadu. Z úzkého hlediska odpadových předpisů tedy může jít o náš případ, neboť prvním stupněm technologického řetězce je (po laboratorním prověření základních vlastností přijatého odpadu) vypuštění odpadu z cisterny do kalových (sedimentačně/flotačních) jímek, kde se nové odpady bezesporu smíchají s těmi odpady, nebo minimálně s jejich zbytky, které tam byly vypuštěny před nimi.
    Nastupuje však otázka, kdy odpady přivezené cisternou, které jsou podrobeny čistírenské technologii, ztrácejí statut odpadu. V cisterně jimi ještě nepochybně jsou, na konci čistícího systému již bezesporu nikoli, neboť jsou považovány za odpadní vody a jsou pro ně stanoveny zbytkové limity podle vodního zákona a další podmínky pro jejich vypouštění. Podle mého názoru, který jsem již uplatnil i v některých předchozích pojednáních, je tím rozhodným okamžikem vstup odpadu (čistitelné kapaliny) do čistírenské technologie. Takový názor je velmi praktický a není v rozporu se žádným obecně závazným právním předpisem. A pokud by byl úřadem přijat, potom k míchání odpadů nedochází, protože v "kalových jímkách", tedy v prvním stupni čistírenské technologie, je již odpadní voda. A ve svém důsledku se takovým přístupem ušetří práce jak žadateli, tak i příslušnému úřadu, který má práce stejně více než dost.
    Druhým problémem a sporným místem je požadavek na rekolaudaci. Výraz "rekolaudace" nezná ani vodní ani stavební zákon. V našem případě by zřejmě šlo o "změnu užívání vodního díla", jak ji zná ustanovení § 15 odst. 1 vodního zákona, což je úkon, ke kterému je třeba povolení vodoprávního úřadu jako speciálního stavebního úřadu. Otázka na potřebnost "rekolaudace" se tedy zužuje na zjištění, zda dochází ke změně užívání vodního díla, tedy v našem případě ke změně užívání té části ČOV, která je jako "zařízení" specifikována výše.
    K technické změně bezesporu nedochází, protože čistitelné kapaliny jsou podrobovány stejným technologickým procesům, tečou stejnými rourami, ženou je stejná čerpadla jako v době, kdy byla ČOV uváděna do provozu.
    Zůstává tedy hledisko "právní", tedy odpověď na otázku, zda pouhý vznik odpadových právních předpisů, které zavedly nový institut "odpady", v době kolaudace neexistující, je dostatečně silný k tomu, abychom dospěli k názoru, že je naplněna skutková podstata "změny v užívání". A proto musí být provedeno nové stavební řízení.
    Vím, že na tuto otázku není názor v odborné veřejnosti jednotný. Já zastávám názor té skupiny, která tvrdí, že pokud nemusejí nastat jakékoli (jiné než nepodstatné) technické změny na zařízení, pouhý vznik "odpadu" jako právního pojmu nedává povinnost provozovateli zařízení podstoupit nové stavební řízení. Takové řízení považuji za nadbytečné, v právní řeči jde o přepjatý formalismus, neboť nemůže přinést do řádného nakládání s nebezpečnými odpady nic nového.
    Výše uvedené platí nepochybně v případech, kdy stejná kapalina, například prací voda (kat. č. 12 03 01) nebo odpadní voda z regenerace olejů (19 11 03), ale zjevně i mnohé další, se stala z odpadní vody odpadem (navíc špatně, protože zákon o odpadech se odpadních vod netýká bez ohledu na to, že jsou uvedeny v katalogu). Určité pochyby by mohly vzniknout v okamžiku, kdy čistitelná kapalina skutečně není odpadní vodou (ve smyslu definice vodního zákona), je odpadem, ale je jako odpadní voda čistitelná.
    Osobně jsem toho názoru, že i v těchto případech, poněkud méně jasných, by mělo převážit hledisko technické - tedy zjištění, zda je v možnostech čisticích postupů, provozovaných v konkrétních instalovaných zařízeních, naložit i s takovými kapalinami tak, aby vypouštěná odpadní voda plnila stanovené emisní limity. A teprve poté, kdy je zjevné, že dovážené odpady jsou do té míry jiné než odpadní vody, pro které bylo zařízení vyprojektováno a postaveno, že je třeba technických úprav, potom je na místě hovořit o změně v užívání vodního díla.
    Je skutečností, že názory úředníků (nikoli úřadů - ty názory mít nemohou) na popsané problémy jsou různé, často opačné, než vyplývá z mého textu. Proč je tomu tak nevím, protože výsledkem takových názorů je velmi často zcela formální správní řízení zatěžující obě strany a nevedoucí k tomu jedinému cíli, pro který systém odpadových předpisů vznikl - totiž k lepší ochraně životního prostředí.

Odpověď:
    Kvalitní úřadování, tam, kde je to nezbytné, je nejednoduchá, většinou nedoceněná, těžká a odpovědná práce, pro kterou musí být mimo jiné i dosti času. Často se bohužel úřaduje i tam, kde to nezbytné není a kde by v souladu s právním řádem v ochraně ŽP byl možný i jiný postup. Je to škoda, kterou zaplatíme všichni v dalším navyšování počtu úředníků a především tím, že na vážné věci nezbude času a sil a tím může dojít ke skutečnému ohrožení životního prostředí.
    Zhruba před rokem jsem v jednom článku napsal toto a zde to doslova opakuji:
    Současná snaha kompetentních orgánů v oblasti odpadů zasahovat do zpracování tekutých odpadů na čistících zařízeních je zcela nadbytečná. Především proto, že skutečný vliv kontaminantů ze zpracovávaných odpadů na životní prostředí má jediné místo a tím je vypouštění odpadních vod, které nemá technicky ani právně s odpady již nic společného.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz