Třídění a recyklace plastů

Češi třídí odpady rok od roku více, přesto někteří z nich stále věří řadě dezinformací a mýtů o nakládání s odpady. Jedním z nich je například i ten, že třídění odpadu nemá cenu, protože vytříděný odpad stejně skončí ve spalovně nebo na skládce. Kde je tedy pravda?

Pokud se podíváme na plastové odpady, lze je v podstatě rozdělit na dvě základní skupiny, a to na recyklovatelné plasty a na plasty obtížně recyklovatelné až nerecyklovatelné. Mezi recyklovatelné plasty patří většinou plastové obaly, které se vzhledem ke svému složení a menšímu počtu používaných plastů recyklují poměrně dobře a je tedy možné je z velké části materiálově využít. Občany a firmami vyseparované plasty putují na dotřiďovací linky, kde je z odpadu vytříděno vše, co tam nepatří (papír, kovy, biologický odpad …). Zároveň jsou z odpadu odstraněny nekvalitní plasty nebo plasty, které jsou příliš znečištěné jinými odpady. Tomuto plastu, nevhodnému pro recyklaci, se říká výměty. Dobře vytříděná surovina je pak dále zpracovávána a ze vzniklého recyklátu vznikají nové výrobky, které jsou mnohdy stejně kvalitní a odolné, jako výrobky z primárních surovin. S těmito výrobky se můžeme setkat například ve stavebnictví, kde se mohou používat ke stavbě protihlukových stěn, dále se z recyklovaného plastu vyrábí izolace, zahradní nábytek, herní prvky na hřiště, tašky a pytle, oblečení a další produkty. A co se děje s výměty? Další zpracování nebývá z důvodů velké různorodosti těchto materiálů většinou možné, proto jsou výměty předávány do zařízení k energetickému využití nebo jako palivo do tepláren či cementáren.

V případě tzv. obtížně recyklovatelných nebo nerecyklovatelných plastů je materiálové využití velmi technicky složité nebo je až přímo nerealizovatelné.  Často jde o nekvalitní směsné plasty nebo nevyužitelné plasty, které se díky obsahu různých příměsí, barviv, změkčovadel, zpomalovačů hoření a dalších přísad, stávají odpadem nevhodným pro další zpracování. Mezi plasty nevhodné pro recyklaci patří např. obaly se zbytky potravin nebo agresivních čisticích přípravků, obaly od žíravin, barev a jiných nebezpečných látek, podlahové krytiny, novodurové trubky apod. Pro kvalitní recyklaci rovněž představují problém etikety, lepidla pro jejich uchycení, potisky a doplňkové části z jiných druhů plastů. Celou situaci v oblasti odpadních plastů navíc komplikují i sami výrobci, kteří používají stále nové, vícevrstvé, povrchově upravené a barvené plasty, jejichž využitelnost pro recyklaci je minimální, ne-li nemožná.

Takový nerecyklovatelný odpad pak není možné dále zpracovávat a může s ním být naloženo obdobně jako s výměty, tedy odpad je předáván do závodu na energetické využití odpadu nebo jako palivo do cementárny.

Cestou ke snížení množství nerecyklovatelných plastů by jednoznačně mělo být užívání pouze takových plastů, které je možné zrecyklovat. Ke splnění tohoto požadavku je však nezbytné ze strany členských států EU vyvinout tlak na výrobce, aby v rámci nově připravované strategie ekonomiky plastů respektovali požadavky na opětovné využití, opravy a recyklaci plastů, a aktivně spolupracovali na vývoji udržitelnějších materiálů.

Odpovědnost za třídění a recyklaci odpadů však nemůžeme přenášet pouze na výrobce a zpracovatele odpadu. Třídění odpadů je celospolečenská odpovědnost a je tedy také na nás všech, jak si nastavíme systém třídění a zda dáme odpadu druhou šanci.

Je tedy pravdou, že jsou u nás plasty „spalovány“? Ano, je pravda, že část plastového odpadu může být energeticky využívána nebo i spalována. Vždy by se ale mělo jednat o nezpracovatelné plasty, nikoliv o kvalitní vytříděný odpad určený k dalšímu využití.

Zdroj: CENIA