Více času na podstatné
Spalování odpadu
Otázka:
Jaký je rozdíl mezi využitím odpadu jako paliva a jeho odstraněním spálením ve spalovně?
Dovolím si otázku pro úplnost možností doplnit o variantu energetického využití odpadu podle § 4 písmeno n) zákona o odpadech, kdy spalovaná hmota není palivem.
Po stránce chemických reakcí a fyzikálních jevů není rozdíl pochopitelně žádný. Hmota, obsahující hořlavé substance, je podrobena oxidaci kyslíkem (obvykle vzdušným) za zvýšené teploty, tím je dosaženo exotermní reakce, při níž vznikají spalné plyny a nespalitelné části (popel) a při níž se uvolňuje teplo. Teplo se odvede, a buď využije (teplá voda, pára, el. energie apod.) nebo úmyslně zmaří (chladicí věže). Spalovaným látkám je zcela lhostejné v jakém právním režimu spalování probíhá - je to jen pohled člověčí.
Nezbývá tedy, než se pokusit na otázku odpovědět z pohledu našeho právního řádu, neboť tak také byla zjevně myšlena.
Palivo jako právní institut není definováno. Je to snad proto, že všichni víme co to je a k čemu to slouží. V tomto smyslu je to každá hmota, která hoří a uvolňuje teplo, které umíme využít - proto tu hmotu pálíme. Neexistence definice paliva vnáší do dosti složitého problému další nejistotu, kteráu se však dá úspěšně vyřešit.
Pokud chci pracovat s nějakým materiálem jako s palivem, potom musí být jasné, že tento materiál splňuje podmínky pro paliva. A ty jsou stanoveny ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí č. 357/2002 Sb. Pokud není jisté, zda konkrétní materiál tyto podmínky splní, například proto, že jde o materiál nový, neznámý, směsný nebo sice známý ale zjevně nestandardní kvality, potom je mojí povinností materiál popsat, poznat jeho vlastnosti (především vyloučit přítomnost nebezpečných látek) a nechat ho úředně certifikovat. Materiál je za palivo uznán nebo nikoli. Což pochopitelně neznamená, že pokud uznán není, nelze ho spálit - tedy podrobit exotermní reakci podle výše uvedeného. Nebude však palivem ve smyslu uvedené vyhlášky, což v praxi znamená určitá omezení. Především v tom, že emisní limity pro spalování paliv jsou podstatně mírnější.
Takto mohu pracovat s jakýmkoli materiálem, o kterém se domnívám, že palivem je nebo by být mohl, a to bez ohledu na to, zda je tento materiál podle odpadových předpisů odpadem či nikoli. Formálním zařazením mezi odpady se materiálové vlastnosti, o kterých výše citovaná vyhláška hovoří, nezmění, pouze se změní náš právní pohled. Navíc je zjevné, že zcela identický materiál odpadem být může, ale také nemusí. Z tohoto úhlu pohledu je třeba se dívat i na v nadpise položenou otázku, kde slovo odpad je možno brát jazykově obecně, tedy jako něco, co mi při výrobě zbylo (aniž se toho chci zbavit), například odřezky prken, piliny apod., nebo ve smyslu odpadových předpisů.
Pokud tedy můj materiál není odpadem ve smyslu zákona, platí bez komplikací vše, co je uvedeno výše, nemusím se trápit odpadovými předpisy a vše běží v jiném režimu (neubráním se dozoru v oblasti ochrany ovzduší, jakosti výrobků a snad i dalších).
Pokud však mám odpad, tedy například proto, že spalitelný materiál je součástí mé evidence produkovaných odpadů, nastává administrativní potíž. Spočívá v tom, že i když je nepochybné, že můj materiál splňuje vlastnosti paliva, nelze ho podle žádného z ustanovení zákona o odpadech "zbavit odpadového cejchu". Chci-li být důsledný, musím s ním až do jeho fyzického zániku v kotli nakládat jako s odpadem a to se všemi důsledky. Žádný certifikát o jakosti (doklad o palivářské vhodnosti) z něj nemůže udělat nezávislý výrobek. Tedy například volně prodejný bez plnění povinností podle § 12 zákona. Pokud se čtenáři zdá takovýto výklad příliš extenzivní, lze s tím souhlasit, přesto jsem přesvědčen, že je jediný možný. Že tento právní stav často vede k obcházení zákona (pod heslem "používání zdravého rozumu"), je skutečností, která na tom nemůže nic změnit. (Viz rovněž starší článek v této rubrice na téma druhotné suroviny.)
Pokud tedy nelze materiál jednou zařazený jako odpad právně převést na "čisté" nebo "pravé" palivo, je možno ho spálit buď v režimu energetického využití odpadů - § 4 písmeno n) zákona nebo ho odstranit podle § 4 písmeno o) zákona ve smyslu přílohy č. 4, obvykle způsobem D 10 - spalování na pevnině.
Energetické využití odpadů má již ve své definici uvedena dvě slova, která ji dosti znejisťují a současně velmi rozšiřují. Sousloví "použití odpadů hlavně způsobem obdobným jako paliva…" ukazuje na nejistotu zákonodárce, o co meritorně vlastně jde. Navíc je pro zákonnou definici použit poněkud nešikovně výraz palivo, který, jak jsme si řekli výše, vlastní definici nemá. Pokud bychom chtěli tuto myšlenku přeložit do češtiny, potom jde podle mého názoru o takové činnosti (typy použití spalitelných odpadů), které se blíží spalování klasických paliv, a to jak po stránce technického vybavení spalovacích zařízení (kotelen), tak po stránce využití získaného tepla.
Odstranění odpadů jejich spálením ve spalovně je jedna z forem jejich odstranění, dříve zneškodnění, v běžném jazyku likvidace. Jde o případy, kdy prvotním impulsem pro takový způsob nakládání s odpady je potřeba jejich fyzické likvidace, například proto, že je jich mnoho, jsou nebezpečné, páchnou a podobně. A pokud je tato likvidace provázena environmentálně i ekonomicky příznivým využitím odpadního tepla, tím lépe.
Na tomto místě musím čtenáře upozornit na § 23 zákona, který se snaží rozšířit či objasnit nebo prohloubit definici energetického využití odpadů. Používá pro to technické prostředky, právem odkazuje na ochranu ovzduší a není důvod s ním zásadním způsobem nesouhlasit. Má však jednu zásadní vadu - je totiž zařazen do Dílu 4 zákona, který se nazývá Odstraňování odpadů, tedy pravý opak toho, o čem se v něm mluví. Je-li uživatel zákona důsledný, musí být zcela zmaten. Zmaten tím, že mu takovéto "začlenění" logicky popře všechny názory o systému právních předpisů, které si (snad) učinil.
Jak tenká a nejistá je hranice mezi dvěma výše uvedenými "způsoby" (právními pohledy) spalování odpadů ukazuje praxe, kdy je třeba velmi složitě stanovovat meze oddělující tu a onu činnost. V současnosti probíhající dosti rozsáhlá diskuse o tomto tématu, která začíná v orgánech EU, je toho důkazem. Nejsem si jist, zda je v principu potřebná a tento krátký článek se k ní nebude nijak meritorně vyjadřovat. Autor má totiž dojem, že zařazení konkrétní činnosti či konkrétního spalovacího zařízení do jedné ze dvou škatulek odpadového práva má k praktické ochraně životního prostředí dosti daleko. Nebo to snad děláme pro něco jiného?
Sluší se upozornit na to, že odpovědí na shora položenou otázku autor ani zdaleka nevyčerpal všechny aspekty spalování odpadů, které jsou velmi pestré. Takovou ambici ostatně články v této rubrice ani nemají.
A ještě k té otázce.
Nejsem si jist, zda jsem tazateli dostatečně odpověděl a dalším čtenářům napověděl. I tak si myslím, že mnozí se mnou asi nebudou souhlasit. Toto Fórum je pro všechny, třeba se nám někdo ozve.
Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz