Právní úprava využívání odpadů v ČR v historických souvislostech

Dedikace
Tento článek věnuje autor vzpomínce na nedávno zemřelého Dr. Emila Šourka, pamětníka poválečného vývoje odpadového hospodářství v ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR

Moderní odpadové hospodářství lze posuzovat minimálně ze dvou hledisek. Hodnotit se dá z hlediska účinku, tj. z hlediska plnění stanovených cílů snižování produkce odpadů, podílů využívání nebo omezování množství odstraňovaných odpadů, případně jiných specificky stanovených cílů. Touto cestou jde doposud i politika odpadového hospodářství České republiky. Druhým možným pohledem, a nutno říci, že již delší dobu stále více diskutovaným, je pohled na odpadové hospodářství jako na zdroj surovinových zdrojů, které mohou nejenom šetřit, ale v některých případech i nahrazovat primární surovinové zdroje.
Řada začínajících odborníků v odpadovém hospodářství (a nejenom oni) se domnívá, v souladu s obecně používaným vyjadřovacím klišé, že s právní úpravou oblasti odpadového hospodářství se v České republice začalo až po roce 1989. Že je toto tvrzení nepravdivé potvrdí, kromě všech pamětníků, také následující výprava do historie právní úpravy sběru a využívání odpadů u nás. Autor článku čerpal z rozsáhlé rešerše relevantních právních dokumentů z let 1939 – 1990 a vybral ty, které lze považovat za významné z hlediska dnešního pohledu na odpadové hospodářství a jeho hospodářského významu.
Z následujícího textu bude čtenáři zřejmá orientace historické právní úpravy na hledisko maximálního využití odpadů jako surovinových zdrojů. Řada historických právních instrumentů je ze současného pohledu velmi moderní a z hlediska dnešních úvah překvapující svou jednoduchostí a jednoznačností. V předpisech lze najít taková řešení, která lze bez nadsázky považovat v dnešní terminologii za předcházení vzniku odpadů, čistší produkci apod. Nečekaná je i speciální úprava zpětného odběru nebo odděleného sběru některých výrobků a zařízení, která byla do českého právního řádu vložena již v roce 1949 (ustalovače, vyřazené filmy a odpadové zboží z termoplastických hmot). Lze proto konstatovat, že právní úprava využívání druhotných surovin a odpadů před rokem 1989 nejenže existovala, ale byla v mnohých aspektech (při eliminaci nutných ideologických cílů a absence regulace vlivu nakládání s odpady na životní prostředí) velmi moderní. Kladla důraz na maximalizaci opětovného použití výrobků nebo jejich částí a na materiálové využívání odpadů.
(Otázky směřující k informaci o tom, jaké bylo skutečné prosazování zákonných předpisů by mohly být předmětem seriálu vzpomínek pamětníků, ale to je na jiný typ příspěvku a možná i námět pro redakci).

I. část – období mezi léty 1939 – 1955
V době protektorátní vlády a všeobecného nedostatku surovin pro válečnou výrobu bylo vydáno vládní nařízení ze dne 21. prosince 1939 č. 29/1940 Sb., o hospodaření odpadky, které se vztahovalo na „předměty a odpadové hmoty“ z domácností a podniků. K zajištění „řádného podchycení všech odpadků, spořádaného obchodu s nimi a jejich náležitého zužitkování“ ukládalo nařízení všeobecnou povinnost sbírat, uschovávat, odevzdávat, odebírat a využívat odpady způsobem, který byl stanoven vyhláškou tehdejšího Ministerstva průmyslu, obchodu a živností.
Nařízení rovněž určovalo podmínky pro osoby, které podnikaly ve sběru, třídění odpadů a obchodu s nimi. Ty musely mít kromě živnostenského oprávnění zvláštní povolení Ministerstva průmyslu a příslušnou licenci. Osoby, které odpady z domácností, škol a podniků sbíraly, mohly sebrané odpady odevzdat nebo prodat jen tzv. „oprávněným obchodníkům“ s odpady. Za porušení nařízení hrozila pokuta ve výši do 20 000 korun nebo vězení do 3 měsíců. Hrozilo i odebrání příslušných licencí k provozování živnosti. Po roce 1948 byly tyto živnosti i podniky znárodněny vyhláškou ministra vnitřního obchodu ze dne 31. prosince 1948 č. 70/1949 Ú.l., o znárodnění velkoobchodních podniků obchodujících se sběrnými surovinami. (Ú.l. – Úřední list republiky Československé.)
První pětiletý plán na léta 1949 až 1953 určoval veškerou hospodářskou činnost státu a jeho hlavním obsahem byla výstavba a přestavba československého hospodářství. Plán byl přijat zákonem ze dne 27. října 1948 č. 241/1948 Sb., o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje Československé republiky.
Z hlediska dnešního pohledu na odpadové hospodářství a současných snah o snižování materiálové a energetické náročnosti výroby lze v zákoně najít moderní požadavky na stupňování hospodárnosti a snižování spotřeby surovin, soustavnou kontrolu technického stavu všech zařízení, jimiž se suroviny, pomocné hmoty a energie zpracovávají. Zákon vyžadoval snižování ztrát ve spotřebě surovin, pomocných hmot a energie a snižování množství odpadů a zmetků. Nařizoval plné využití sběrných surovin, starého materiálu a jiných odpadů, přednostní využívání místních zdrojů surovin a energie a odstraňování neúčelných přesunů surovin a energie z místa těžby nebo výroby na místo upotřebení.
Rozvoj poválečného hospodářství závisel na surovinách. Vládní nařízení ze dne 8. března 1949 č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin vymezilo širokým výčtem pojem „sběrné suroviny“ a upravilo nakládání s nimi. Sběrnými surovinami podle tohoto nařízení byly odpadová ocel a zlomková litina (železný odpad), odpad a zůstatky obecných kovů, odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpady, kožešinové odpady, upotřebené čisticí hadry, čisticí vlna a bavlna, skleněné střepy, odpady tvrdé a měkké gumy všeho druhu, upotřebený celuloid, igelit nebo upotřebené podobné hmoty, sádrové střepy, korkový odpad, odpad z usní, kosti a rohovina, kožky, surové kůže, peří, žíně, štětiny a srst, zvířecí žlázy a orgány.
Sběrné suroviny podle výše citovaného vládního nařízení nesměly být „ničeny“, pokud to nebylo nezbytně nutné z důvodů zdravotních nebo z důvodů jiného veřejného zájmu. Byla stanovena povinnost nabízet suroviny pověřeným národním podnikům s vymezenou územní působností. Do sběru surovin byly zapojeny také obce (místní národní výbory).
Obce s počtem obyvatel do 50 000 se měly postarat o odebírání sběrných surovin od osob a o jejich vhodné uskladnění a roztřídění podle druhů. Následně je obce mohly prodat příslušnému pověřenému národnímu podniku a výtěžek byl převeden do obecní pokladny. Náklady spojené se sběrem se hradily z obecních prostředků. Vyhláškou byla zavedena i ekonomická motivace občanů ke sběru surovin. Pokud výtěžky sběru přesahovaly obecní náklady, mohla obec z přebytku poskytovat odměny jak organizacím, tak občanům úspěšným ve sběru.
Obce s počtem obyvatel nad 50 000 mohly nařídit vlastníkům a jiným uživatelům domů, aby zřídili stálé domovní sběrny sběrných surovin. Sběrné suroviny z takových domovních sběren odebíraly přímo pověřené národní podniky.
Nařízení upravovalo i povinnosti „pověřených národních podniků“. O rozdělování takto získaných sběrných surovin rozhodovala tzv. distribuční komise, kterou zřídilo tehdejší Ministerstvo vnitřního obchodu v dohodě s Ministerstvem průmyslu.
Podrobné postupy k provádění sběru třídění, úpravě a nakládání s jednotlivými druhy sběrných surovin byly upraveny vždy vyhláškou ministerstva, do jehož působnosti spadalo výrobní odvětví, v němž se suroviny využívaly, vždy ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví. Nerespektování vládního nařízení bylo posuzováno jako správní přestupek pod pokutou do 50 000 korun nebo vězením do 6 měsíců, nebo oběma těmito tresty. Byl-li přestupek spáchán při provozování živnosti a byl-li pachatel již předtím trestán pro přestupek, mohla být vyslovena také ztráta živnostenského oprávnění, a to buď na čas nebo navždy.
V úrovni krajů byly péčí o sběr odpadových a sběrných surovin odpovědné referáty krajských národních výborů pro vnitřní obchod a výživu.
Citované vládní nařízení bylo doplněno dvojicí vyhlášek Ministerstva vnitřního obchodu vydanými 7. července 1949. Vyhláška č. 773/1949 Ú.l., o účasti národních výborů na sběru sběrných surovin stanovila povinnosti „pečovati o stálý a pravidelný sběr“ v obcích a městech a o další doprovodné činnosti jako uskladnění surovin, jejich následnou dopravu do podniků Sběrných surovin, které byly povinny tyto odpady vykoupit. Výsledky ve sběru ohlašovaly obce každý měsíc příslušnému „okresnímu národnímu výboru“. Rozsah sbíraných komodit, za které byla obec odpovědná byl ve vyhlášce přesně vymezen a obsahoval, kromě železného a neželezného kovového odpadu, odpadového papíru, textilního odpadu a skla, také odpady korku a kůží, tvrdé i měkké gumy.
Vyhláškou č. 798/1949 Ú.l., o sběru upotřebených ustalovačů, vyřazených filmů a odpadového zboží z thermoplastických hmot pak byl na území ČR fakticky zaveden sběr plastů od občanů a firem. Majitelé těchto surovin byli povinni je nabídnout Sběrným surovinám.
Základní úprava průmyslové politiky tehdejšího Československa byla tvořena, kromě jiných zákonů, i vládním nařízením ze dne 26. července 1950 č. 105/1950 Sb., kterým byl vyhlášen Statut národních podniků průmyslových. Nařízení upravovalo i oblast nakládání s odpady, požadovalo úsporně hospodařit s materiálem ve výrobním procesu a nařizovalo co nejvyšší míru jeho využití. Zaměstnancům všech národních podniků nařízení ukládalo omezovat vznik „výmětů a zmetků a snižovat odpad“. Jestliže již odpady vznikly, muselo být povinně zajištěno jejich zužitkování, ať ve vlastním nebo jiném závodě.
Na porušování právních předpisů bylo pamatováno trestním právem. Trestní zákon správní ze dne 12. července 1950 č. 88/1950 Sb. obsahoval paragraf „Zajištění sběru surovin“ ve znění: „kdo bezdůvodně ničí sběrné suroviny nebo kdo neučiní opatření předepsané k provádění sběru surovin, bude potrestán pokutou do 15 000 korun nebo odnětím svobody až na dva měsíce“.
Dne 14. února 1950 byla v Úředním listě republiky Československé zveřejněna vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu a Ministerstva výživy č. 113/1950 Ú.l., o povinném zálohování a soupisu lahví. Vyhláška upravovala podmínky zálohování, včetně ceny zálohy, která byla určena Ministerstvem průmyslu zvláštním výměrem. Zálohy na lahve byly vyznačovány v účtu odděleně od ceny nápojů.
V souvislosti se zajištěním „plánovaných úkolů jednotného hospodářského plánu“ byly vymezeny nově povinnosti při organizaci sběru „sběrných surovin“ a nově stanoven jejich výčet vládním nařízením ze dne 27. března 1951 č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách. Zrušilo nařízení č. 88/1949 a stanovilo, že za sběrné suroviny bylo možno prohlásit další suroviny, odpady a věci vyřazené, pokud by to hospodářské potřeby vyžadovaly nebo naopak pokud hospodářská potřeba odpadla, bylo možné seznam zredukovat. V průběhu několika příštích let byly vydány příslušné resortní vyhlášky upravující krátkodobě podmínky sběru a nakládání s dalšími komoditami, např. např. technickými tuky a dalšími.
Celá problematika sběru druhotných surovin byla podrobně upravena vyhláškou Ministerstva lehkého průmyslu a Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů, na které byly, v souvislosti s vládním nařízením ze dne listopadu 1952 č. 106/1952 Sb., o přesunu působnosti ve sběru železného a kovového odpadu (šrotu) přesunuty kompetence v této oblasti. Novelizace nařízení byla provedena v roce 1960, vládním nařízením ze dne 3. června 1960 č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami.
V roce 1951 je poprvé upraven v ČR také zpětný odběr motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu (včetně traktorů), a to nařízením ministra – předsedy Státního úřadu plánovacího ze dne 4. dubna 1951 č. 28/1951 Sb., o výkupu motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu. V zájmu hospodárného využití materiálu z motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu bylo nařízeno tato vozidla (kromě vozidel ozbrojených sborů) ohlašovat, sbírat a využívat.
Motorovými vozidly trvale nezpůsobilými k provozu byly podle tohoto nařízení vraky motorových vozidel a motorová vozidla, která byla při technické prohlídce uznána trvale nezpůsobilými k provozu, včetně traktorů a přívěsných vozů.
Vlastníci vraků, případě „uživatelé místností, budov nebo jiných nemovitostí, v nichž nebo na nichž byly vraky uloženy“, byli povinni je hlásit Sběrným surovinám a předat je za ceny a za podmínek, které stanovilo vyhláškou Ministerstvo lehkého průmyslu, v dohodě s Ministerstvem vnitřního obchodu. Sběrné suroviny převzaly „autovraky“ v místě, kde byly uloženy a zajistily, aby při rozebírání nebyly poškozeny díly, které označil odborný zástupce Mototechny a pokud šlo o traktory – odborný zástupce Ústředí pro mechanizaci zemědělství, za upotřebitelné. Tyto díly byly označeny značkou a typem vozidla, z něhož byly odebrány a přenechány Mototechně nebo Ústředí pro mechanizaci zemědělství, za ceny, které stanovilo Ministerstvo lehkého průmyslu, v dohodě s Ministerstvem vnitřního obchodu k dalšímu využití. Zbytek autovraku skončil ve Sběrných surovinách.
Vyhláškou ministerstev těžkého průmyslu a vnitřního obchodu ze dne 12. dubna 1951 č. 169/1951 Ú.l., o povinném odevzdávání starých náhradních dílů k nákladním automobilům při nákupu nových byl řešen i zpětný odběr náhradních dílů k nákladním automobilům tuzemské i zahraniční výroby. Žadatel dostal nový náhradní díl jen prokázal-li, že starý náhradní díl, který má být nahrazen, je buď k opravě nezpůsobilý nebo že jeho oprava by byla nehospodárná pro neúměrný náklad. Starý náhradní díl byl vykoupen a odevzdán do Sběrných surovin.
Aby bylo urychleno vracení prázdných lahví, odstraněny nevyhovující typy lahví z oběhu a odstraněna složitá a nákladná administrativa spojená s dosavadním způsobem zálohování lahví, byla přijata vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 9. června 1953 č. 167/1953 Ú.l., o výkupu prázdných lahví. Zároveň rušila vyhlášku z roku 1950. Všechny podniky, které vyráběly, plnily nebo prodávaly pivo, víno, lihoviny, ovocné sirupy, mošty, sodové a minerální vody a další nealkoholické nápoje, ocet a polévkové koření v lahvích byly povinny vykupovat od všech svých odběratelů, včetně konečných spotřebitelů, nepřetržitě a v jakémkoliv množství prázdné zálohované láhve.
Vyhláška stanovila tzv. typizované lahve, na které se povinnost výkupu vztahovala, a podmínky, za kterých bylo možné typizované lahve měnit nebo jejich výčet doplňovat. Výrobní podniky vykupovaly pouze láhve toho typu, které samy na trh dodávaly. Vyhláška zakazovala plnírnám, výrobním a obchodním podnikům jakékoliv omezení při výkupu lahví od odběratelů nebo spotřebitelů. Čtrnáct typů tzv. typizovaných láhví se vykupovalo za státem stanovené ceny, které byly ve všech případech stejné jako ceny lahví při prodeji zboží.
Předmětem výkupu nebyly láhve znečištěné nebo jinak poškozené. Vyhláška určovala i kdo a jak se bude podílet na úhradě přepravy vykoupených lahví.
Vyhláška Ministerstva lehkého průmyslu a Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 29. září 1953 č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin rozšiřovala povinnosti ke sběru surovin a konstatovala, že sběrné suroviny jsou důležitým zdrojem ke krytí zvýšených potřeb surovin v průmyslu. Ukládala podnikům, státním orgánům, ústavům, zařízením, dobrovolným organizacím a dalším, včetně domácností a jednotlivců, povinnost sběrné suroviny shromažďovat, pokud možno odděleně, podle jednotlivých druhů a bez cizích příměsí, skladovat je na suchých, čistých místech, vhodně zabalit a pravidelně nabízet, výhradně pověřeným podnikům.
Sběrem a výkupem byly nově pověřeny národní podniky Kovošrot, pokud šlo o sběr a výkup odpadové oceli a zlomkové litiny, odpadu a zůstatků obecných kovů, Trhárny v Ivančicích pro výkup textilních odpadových surovin a Sběrné suroviny pro sběr a výkup ostatních surovin. Byly stanoveny povinnosti obcí (národních výborů) v tzv. lidovém sběru. Obce byly povinny zřídit v každé obci vyhovující sběrnu, sběr pravidelně organizovat a odpovídaly za splnění plánu sběru těchto surovin: odpadová ocel a zlomková litina, odpady a zůstatky obecných kovů, starý a odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpady, pecky, odpady gumy, igelitu nebo podobných hmot, korkové odpady, láhve, kosti, kožky, veškeré nové i použité peří. K tomu byly ustanoveny v obci sběrové komise, které koordinovaly všechny sběrové akce v obci. Náklady se zřizováním, udržováním a provozem místních sběren byly hrazeny z tržeb za sběrné suroviny.
V krajských městech byly vlastníci nebo správci činžovních domů povinni zřídit stálé domovní sběrny, o které pečovaly národním výborem určené osoby. O jejich vyškolení byly povinny se postarat sběrem a výkupem pověřené národní podniky.
Vyhláška ukládala, že sběrné suroviny musely být v místních sběrnách pravidelně ve stanovenou dobu přijímány, tříděny, skladovány zdravotně nezávadným způsobem podle druhů a chráněny před jakýmkoli znehodnocením, po případě odcizením. Dodavatelé sběrných surovin měli nárok, pokud neodevzdali sběrné suroviny zdarma, na zaplacení dodaných surovin podle schválených cen a na potvrzení a odevzdání surovin s udáním množství, druhu, jakosti a ceny.
Vyhláška rovněž velmi podrobně upravovala povinnosti „pověřených podniků“, včetně toho, že veškeré sběrné suroviny po předchozím třídění, úpravě nebo zpracování byly dále použity nebo zhodnoceny. Určovala i podmínky sběru starého papíru, textilu, skla a dalších, téměř neuvěřitelných komodit, jako např. jader, pecek a zrnek všech druhů ovoce, vrbové kůry a dřevité vlny, fotografických ustalovačů, staré gumy, korkového odpadu, slídového odpadu, upotřebeného celuloidu a filmů, igelitu, novoduru a podobných hmot, asbestu, a dalších. Sběru podléhaly i surové nebo vyvařené kosti z jatečních zvířat, drůbeže a zvěře, a to i z domácností, mimo kostí ze zbytků jídel podávaných v lůžkových zdravotnických zařízeních.
Byly stanoveny rovněž zásady pro shromažďování odpadů. Např. pro domovní sběr bylo doporučeno použít vhodných větších nádob nebo dobře sbitých beden, po případě sudů, které musely být opatřeny těsně přiléhajícími víky. Jako místních sběren bylo možné použít vhodných vzdušných suchých skladišť, po případě dřevníků, chráněných proti dešti a zabezpečených proti škodlivým hlodavcům, opatřené příhradami pro jednotlivé druhy odpadu, a to nejlépe ve dvoře, na místě vzdáleném od obytných budov. Obdobně musela být u závodů zřízena vhodná skladiště a opatřeny sběrné nádoby. Pod sběrnými nádobami musel být pevný podklad. Bylo přikázáno tato stanoviště pravidelně desinfikovat a v době jarní, letní a podzimní zajišťovat proti hmyzu. Po odvozu sběrných surovin bylo nařízeno stanoviště a skladiště vždy řádně vyčistit.
Využívání odpadů v místním průmyslu a výrobních družstvech upravil zákon ze dne 20. ledna 1954 č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954, který ukládal dále rozvíjet výrobu drobného spotřebního zboží, zejména využíváním místních zdrojů surovin a průmyslového odpadu.
Nařízení ministra dopravy ze dne 17. prosince 1954 č. 58/1954 Sb., o výkupu motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu upravovalo nakládání s motorovými vozidly a jejich přívěsy, jimž dopravní inspektorát trvale odňal způsobilost k provozu (v tehdejší terminologii "vraky") a nahrazovalo nařízení z roku 1951. Vraky podléhaly povinnému výkupu prováděném národním podnikem Mototechna.
Vlastník vraku byl povinen jej nabídnout k výkupu nejbližší příslušné provozovně Mototechny do 30 dnů ode dne, kdy toto nařízení nabylo účinnosti, po případě ode dne, kdy příslušný dopravní inspektorát trvale odejmul vozidlu způsobilost k provozu. Stejnou povinnost jako vlastník měly i právnické osoby jakož i každý jiný držitel auta. Vozidlo muselo být při odevzdání úplné a pokud si chtěl držitel autovraku ponechat nějaké součásti, musel prokázat, že je nezbytně potřebuje, např. k opravě jiného vozidla, a tento stav byl řádně zaprotokolován. Mototechna byla povinna zajistit využití materiálu z vraku, a to následnou demontáží autovraku na součásti, které bylo možné použít bez oprav, použitelných po provedení opravy a nepoužitelných. Byla dále povinna postarat se, pokud to bylo hospodářsky a technicky účelné, o opravu těch součástek, které mohly být po opravě použitelné. Nepoužitelné kovové součástky byly odevzdávány podniku Kovošrot jako odpad (šrot). Obdobně byla stanovena povinnost pro traktory. Výjimka z povinností zákona byla rozšířena, kromě motorových vozidel ozbrojených sil i na vozidla invalidů.

II. část – období 1956 – 1965
Vyhláška Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 14. března 1956 č. 50/1956 Sb., o sběru a odběru odpadu legovaných ocelí upravovala působnost a způsob sběru železného a jiného kovového odpadu (šrotu). Sběr, shromažďování a odběr odpadu legovaných ocelí vyskytujícího se v průmyslové výrobě bylo třeba provádět tak, aby nedocházelo ke ztrátám a aby bylo v nejširší míře zajištěno využití tohoto hodnotného materiálu.
Vyhláška definovala odpad z legovaných ocelí jako „odpady ocelových slitin legovaných chrómem, kobaltem, manganem, molybdenem, niklem, siliciem, vanadiem a wolframem, a to jedním nebo několika z těchto prvků. Každý podnik, u něhož odpady vznikaly, byl povinen jej odděleně shromažďovat, odděleně uskladňovat a označovat třídou podle tehdy platné normy ČSN a dále je nabídnout podniku Kovošrot, a to nejméně jednou čtvrtletně. Pro předávání odpadů byla stanovena přísná pravidla, která měla zabránit jejich znehodnocení nebo zcizení v průběhu přepravy.
Vyhláškou Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 28. května 1956 č. 117/1956 Ú.l., byly stanoveny přímo „druhy drobného zboží“ a výrobky, které směly být vyráběny pouze z dřevěného odpadu nebo z palivového dříví. Toto plošné opatření podporovalo využití odpadů k přímým výrobním účelům. V příloze vyhlášky byl stanoven seznam více jak 50 výrobků, které směly být vyráběny pouze z tohoto materiálu.
V souladu s úkoly druhého pětiletého hospodářského plánu bylo vydáno vládní nařízení ze dne 3. června 1960 č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami. Pro další rozvoj hospodářství, zejména pro růst průmyslové výroby, bylo potřeba zabezpečit nezbytné suroviny v dostatečném množství a v potřebné jakosti. K tomu mělo být využito především tuzemských zdrojů. Vyhláška upravovala sběr a výkup neprůmyslového kovového odpadu a sběr, výkup a úpravu sběrných surovin, který zajišťovaly podniky Sběrné suroviny (vládní nařízení od 1. ledna 1961 pověřilo jejich řízením krajské národní výbory). Předpisem byla zrušena dvě předchozí vládní nařízení č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách, a vládní nařízení č. 106/1952 Sb., o přesunu působnosti ve sběru železného a kovového odpadu (šrotu).
K nařízení vlády č. 68/1960 byla vydána vyhláška Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 1. července1960 č. 106/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem, která upřesňovala podmínky sběru, výkupu, třídění, skladování, úpravu a spotřebu kovového odpadu. Za kovový odpad se podle této vyhlášky považovaly také zbytky kovů obsažené v haldách, troskách, kalech apod., pokud jejich využití pro potřeby národního hospodářství z hlediska vynaložených nákladů a daných technických možností bylo ekonomické. Odpad byl dělen na kovový odpad průmyslový a kovový odpad neprůmyslový. Průmyslový kovový odpad vznikal v organizacích, neprůmyslový kovový odpad byl všechen ostatní kovový odpad, zejména odpad od obyvatelstva.
Všechny organizace byly povinny kovové odpady shromažďovat podle jednotlivých druhů, takto odděleně je skladovat na vhodných místech, chránit před rozkrádáním, znečištěním jinými látkami, pomícháním a jiným znehodnocením a nabízet příslušným výkupním organizacím. Totéž platilo pro občanský sběr. Bylo zakázáno vyvážet kovové odpady na odvaly, zavážky a smetiště nebo jinak způsobovat jeho ztráty např. nevytěžením z dolů a lomů nebo jeho zavalováním na stavbách a montážích. Vyhláška dále velmi podrobně upravovala povinnosti podniků Kovošrot a Sběrné suroviny ve vztahu k dalšímu nakládání s kovovými odpady. Poradenská činnost podniků Kovošrot vůči podnikům (dnes bychom řekli původcům kovových odpadů) byla rozšířena o dohled, který umožňoval pověřeným pracovníkům vyžadovat potřebné informace, nahlížet do záznamů týkajících se hospodaření s odpady, vstupovat do prostor, ve kterých kovové odpady vznikaly, apod. Nařízení vlády č. 68/1960 i výše zmíněná vyhláška byly zrušeny až federálním zákonem č. 238/1991 Sb., o odpadech.
Výkup skleněných obalů byl v roce 1961 rozšířen o prázdné konzervárenské sklenice. Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 20. června citovaného roku č. 57/1961 Sb., o nákupu prázdných konzervárenských sklenic umožňovala od 1. července 1961 výrobním podnikům vykupovat od svých odběratelů a od každého spotřebitele vybrané prázdné skleněné obaly. Sklenice bylo možné vykupovat od spotřebitelů za cenu padesáti haléřů za kus. Vyhláška byla zrušena v roce 1965.
Plnění tehdejších hospodářských plánů vyžadovalo i využívání upotřebených olejů. Zpětný odběr upotřebených minerálních olejů byl zřízen v ČR již od roku 1957 (Vyhláška Ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. dubna 1957 č. 93/1957 Ú.l., o využití odpadních a upotřebených mazacích olejů.). Nová vyhláška Ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. listopadu 1961 č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů stanovila, že upotřebené minerální (mazací) oleje (dále jen "upotřebené oleje") jsou takové, „jejichž původní vlastnosti se použitím změnily tak, že jich nelze bez regenerace chemickou cestou (dále jen "regenerace") k předepsanému (určenému) účelu nadále použít. „Upotřebené oleje byly velmi cennou surovinou pro další zpracování“.
Vyhláška ukládala všem spotřebitelům minerálních olejů, občanům, organizacím (včetně zemědělských družstev), povinnost upotřebené oleje shromažďovat a nakládat s nimi podle ustanovení vyhlášky. Oleje bylo zakázáno navzájem směšovat. Spotřebitelé leteckých a automobilových motorových olejů a olejů pro traktory nebo jejich směsí byli povinni odvádět veškerý upotřebený olej této skupiny národnímu podniku Benzina, nejméně však 35 % z odebraných čerstvých olejů. Pokud podniky opětovně nedostály své odvodní povinnosti, byly kráceny v dodávkách čerstvých olejů, maximálně do výše nesplněné odvodní povinnosti. Jakékoliv jiné použití upotřebených olejů bylo nepřípustné.
Benzina vykupovala upotřebené oleje od firem za 69 korun za 100 kg čisté váhy a za 60 haléřů za litr od občanů u čerpacích stanic Benzina. Ceny byly odvozeny od předpokladu, že maximální obsah vody a nečistot v upotřebených olejích není vyšší než 2 %. Upotřebené oleje obsahující více než 10 % vody a nečistot vykupovány nebyly.
Od povinnosti odevzdávat upotřebené oleje byli osvobozeni někteří spotřebitelé, např. používající oleje pro účely mazání dvoudobých motorů, pro první náplň vyrobených strojů a zařízení, pro výzkumné, studijní a podobné účely. Vyhláška dále určovala podmínky pro regeneraci olejů, stanovovala kdo a za jakých podmínek může regeneraci provádět.
Využívání některých odpadů z obalů bylo upraveno od roku 1962 vyhláškou Ministerstva chemického průmyslu ze dne 24. října 1962 č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů. Právní předpis upravoval nakládání s přepravními lepenkovými obaly a jejich součástmi (dále jen "lepenkové obaly"). Organizace, které byly držiteli lepenkových obalů, byly povinny po jejich vyprázdnění je bez zbytečného prodlení nabídnout nejbližší opravně Odbytového sdružení papírenského průmyslu, které bylo pověřeno výhradním výkupem těchto obalů. Sdružení mělo povinnost se k nabídce vyjádřit do 21 dnů po jejím obdržení. Pokud tak neučinilo, mohl držitel lepenkových obalů odprodat obaly do Sběrných surovin. Povinnost nabídky se nevztahovala na lepenkové obaly, které držitel sám nadále účelně a hospodárně používal výlučně k obalovým účelům, a na lepenkové obaly, v nichž bylo zboží prodáno spotřebiteli.
Odbytové sdružení papírenského průmyslu vykupovalo a renovovalo nabídnuté lepenkové obaly a po opravě je prodávalo podnikům (dnes bychom použili termín „znovuvyužilo“). Renovace lepenkových obalů spočívala v jejich opravě, úpravě nebo zpracování tak, aby bylo zajištěno jejich nejvyšší možné využití pro další přepravu zboží. Nezpracovatelné odpady z lepenkových obalů vzniklé při renovaci dodávalo Odbytové sdružení papírenského průmyslu přímo výrobním závodům papírenského průmyslu. Vyhláška stanovovala minimální výkupní ceny podle druhů lepenek a vytříděné jakosti ve výši až 70 haléřů za 1 kg váhy obalů.
Problematika využívání vyřazených autovraků byla rozšířena vyhláškou Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 30. září 1963 č. 77/1963 Sb., o výkupu a využití traktorů a traktorových přívěsů a návěsů a zemědělských strojů trvale vyřazených z provozu. Podrobně upravovala výkup a další zužitkování traktorů a traktorových přívěsů a návěsů (dále jen "traktory") a zemědělských strojů (dále jen "stroje"), jejichž seznam byl uveden v příloze vyhlášky.
Traktory a stroje, které byly trvale vyřazeny z provozu, byly shromažďovány v tzv. vrakovacích střediscích. Vlastníci traktorů a strojů z nich nesměli vyjmout po tom, kdy podali žádost o jejich trvalé vyřazení nebo kdy o vyřazení rozhodl dopravní inspektorát, popřípadě orgán státního odborného dozoru v zemědělství, žádnou funkční samostatnou část ani součástku, s výjimkou pneumatik a duší. V odůvodněných případech bylo dovoleno ponechat si funkčně samostatnou část nebo součástku, pokud vlastník prokázal, že je nezbytná k provozu jiného traktoru nebo stroje. Součástky, musely být v rozhodnutí o vyřazení přesně označeny a jejich vyjmutí z vraku odborně provedeno. Vlastníci vraků byli povinni nabídnout vraky vrakovacímu středisku k výkupu nejpozději do 7 dnů od doručení rozhodnutí o trvalém vyřazení traktoru nebo stroje z provozu.
Vrakovací středisko buď vykoupilo celý vrak, nebo jeho část, náklady spojené s dopravou hradilo středisko a odvoz musel být proveden do 14 dnů ode dne, kdy bylo o výkupu rozhodnuto. Pokud vrakovací středisko vrak nebo jeho části nevykoupilo, vydalo vlastníku potvrzení, že může vyřazený traktor nebo zemědělský stroj nebo jeho část odevzdat do šrotu. Bez tohoto potvrzení Kovošrot nemohl vrak od vlastníka vykoupit.
Vzhledem k tomu, že sběrné suroviny a průmyslové textilní odpady byly považovány za zásadní součást domácí surovinové základny, bylo nakládání s nekovovými odpady, které zajišťovaly podniky Sběrných surovin, speciálně upraveno vyhláškou Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství a Ministerstva spotřebního průmyslu ze dne 4. února 1964 č. 30/1964 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami a průmyslovým textilním odpadem. Vyhláška rozšiřovala, kromě již dříve stanovených oblastí, nově povinnosti pro tzv. místní sběrny a určovala výčtem oblasti, které byly v kompetenci obcí.
Byl nově definován výčtem pojem „sběrné suroviny“, a to na sběrový papír, sběrový textil, upotřebené televizní obrazovky, použité sklenice a lahve ze skla, skleněné střepy duté, lité a tabulové podle jednotlivých barev a druhů, výrobní odpady a použité výrobky z „termoplastických“ hmot, pneumatiky a stará pryž, upotřebený ustalovač, odpady a vyřazené výrobky z přírodního korku, upotřebená dřevitá vlna, vyřazené výrobky z azbestu, celuloidu a dále upotřebené kinofilmy a rtg. filmy od organizací; kůže a kožky, peří, kosti, rohovina, veškeré odpadové jateční tuky a tuky nevhodné pro výživu, živočišná vlákna, lidské vlasy z holičských a kadeřnických provozoven.
Občané odevzdávali do sběru suroviny, které vznikaly v jejich domácnostech, a měli k tomu k dispozici síť místních sběren. Jejich provoz měl být zabezpečen tak, aby umožňoval občanům odevzdávat sběrné suroviny pravidelně a ve vyhovující dobu. Pokud nebyla v místě zřízena sběrna, mohla být ve vzájemné dohodě s příslušnými Sběrnými surovinami pověřena sběrem i jiná organizace, zejména společenské organizace, jednotná zemědělská družstva a podobně, nebo osoby „sběrači sběrných surovin“ ustanovení sběrovými podniky se souhlasem příslušného místního národního výboru. Sběrový podnik vydal sběrači legitimaci, v níž vyznačil obvod jeho působnosti. Sběrači byli povinni sběrné suroviny ve stanovených obvodech pravidelně vykupovat, shromažďovat, zajišťovat před rozkrádáním a znehodnocením a dodávat výhradně sběrovému podniku, jímž byli pověřeni.
Obce byly povinny zajišťovat sběr surovin od obyvatelstva, zejména tím, že:
• seznamovaly občany s významem sběru,
• propagovaly jeho správné provádění a pečovaly, aby se sběr stal pravidelným návykem a tím i trvalým a intenzivně využívaným zdrojem surovin,
• organizovaly sběrové akce a pomoc při hospodárném svozu surovin,
• pomáhaly rozšiřovat síť místních sběren přidělováním vhodných objektů a dbaly, aby sběrny byly budovány v nových sídlištích jako součást jejich komplexního vybavení,
• vyhledávaly a schvalovaly sběrače sběrných surovin ve spolupráci se Sběrnými surovinami,
• kontrolovaly činnost sběren a sběračů a dozíraly, aby sběrné suroviny byly přijímány v místních sběrnách pravidelně ve stanovenou dobu a aby sběrači pravidelně prováděli sběrovou činnost ve stanoveném obvodu a propláceli sběrné suroviny podle platných ceníků,
• organizovaly a prováděly kontrolu čistoty a hygieny ve sběrnách.
Vyhláška se dále zabývala průmyslovými textilními odpady, jejich výčtem a nakládáním s nimi. Zakazovala např. ukládat vyjmenované textilní odpady na skládky.
Zpětný odběr alkalických akumulátorů byl upraven již od roku 1964, a to vyhláškou Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 9. září 1964 č. 178/1964 Sb., o sběru a výkupu vyřazených alkalických akumulátorových článků. Ministerstvo v ní stanovilo, že sběr a výkup vyřazených alkalických akumulátorových článků s označením 60 Ah a více prováděla Pražská akumulátorka, závod Raškovice. Všechny organizace byly povinny nabídnout a odevzdat tento typ akumulátorů do dvou měsíců po jejich vyřazení. Za dodané vyřazené články platila Pražská akumulátorka dodavatelům 120 korun za 1 tunu (bez elektrolytu a dřevěných obalů).
Sběr vyřazených alkalických akumulátorových článků s označením pod 60 Ah prováděl národní podnik Kovošrot v rámci výkupu odpadu ocelí. K výkupu mohly být dodávány pouze akumulátory zbavené elektrolytu.
Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu č. 208/1957 Ú. l., o hospodaření s obaly při oběhu zboží, byla v roce 1965 nahrazena vyhláškou Ministerstva chemického průmyslu ze dne 11. února 1965 č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků. Vyhláška se vztahovala na přepravní obaly určené svojí konstrukcí i materiálem, z něhož byly zhotoveny, k vícenásobnému použití při dodávkách výrobků mezi firmami. Byly stanoveny podmínky, lhůta pro vracení obalů a způsob úhrady nákladů.
Pro zjednodušení administrativních úkonů byly mezi organizacemi zavedeny tzv. obalové listy. Nedodržel-li odběratel smluvně dohodnutou dobu pro vrácení obalů, byl povinen dodavateli zaplatit penále ve výši 50 % z evidenční ceny obalů. Ta byla stanovena vyhláškou, stejně tak jako výčet více jak 100 typů obalů, kterých se týkala. Pokud odběratel obaly nevrátil ani do dvou měsíců po uplynutí lhůty k vrácení, byl povinen zaplatit dodavateli ještě další penále ve výši trojnásobku evidenční ceny obalů. Tím byla též kryta náhrada za nevrácený obal. Podrobně byly řešeny i postupy v případě opotřebení, poškození nebo zničení obalů.

III. část – období 1966 – 1989
Zákon ze dne 29. června 1967 č. 69/1967 Sb., o národních výborech umožňoval obcím a městům zřizovat organizace nebo zařízení, které kromě jiného „obstarávají“ tzv. veřejně prospěšné služby, tj. čistění města, odvoz pevných domovních odpadů, sběr druhotných surovin, správu a údržbu veřejné zeleně a podobně.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 13. června 1966 č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek určovala obecné podmínky pro místa a zařízení pro shromažďování tekutých a pevných odpadů a způsob jejich využívání a odstraňování tak, aby nebyla nadměrně zatížena půda z hlediska biologického, chemického nebo fyzikálního a aby nebyla snížena její samočisticí schopnost. Vyhláška přikazovala, aby znehodnocená půda byla rekultivována.
Vyhláška Ministerstva vnitra ze dne 1. října 1971 č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami nově definovala sběrné suroviny jako opětovně použitelné hmoty, které vznikají jako výrobní odpady nebo jako vedlejší produkty nebo opotřebováním výrobků v organizacích i u obyvatelstva. Vztahovala se na výčet sběrných surovin, např. odpady papíru a lepenky a použitý papír a lepenku; použitý textil; použitou jutu; všechny druhy upotřebených a nevyužitých tkaných pytlů a žoků; zaolejované čisticí a upotřebené lešticí hadry a čisticí bavlna; skleněné střepy duté, lité a tabulové; výrobní odpady a upotřebené výrobky z termoplastických hmot; pneumatiky, které nelze protektorovat; stará pryž a odpady z pryže; upotřebený ustalovač a ostatní fotografické lázně s obsahem stříbra; vyřazené díly a součásti strojů, přístrojů a zařízení obsahující drahé kovy; upotřebené výrobky z celuloidu; upotřebené a vyřazené kinofilmy a rtg. filmy; kůže a kožky; peří; odpady a upotřebené výrobky z přírodního korku; živočišná vlákna nová i použitá. Nakládání se sběrnými surovinami nadále příslušelo krajským podnikům Sběrné suroviny.
Vyhláška ukládala jednu zcela novou povinnost. Sběrné suroviny musely při výkupu vyžadovat prokázání totožnosti občanů, kteří odevzdávali k výkupu věci, jež obvykle nejsou ve vlastnictví občanů, nebo věci ve značně velkém množství; neprokázal-li občan svou totožnost, nabízené věci Sběrné suroviny nesměly vykoupit. Vyhláška byla několikrát drobně upravována, zejména co do výčtu druhotných surovin a následného nakládání. Byly také zpřesňovány povinnosti při výkupu surovin.
Vyhláška Státní arbitráže Československé socialistické republiky ze dne 8. ledna 1986 č. 4/1986 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků upravovala hospodářské vztahy vznikající v rámci hospodaření s vratnými přepravními obaly a přepravními prostředky (dále jen "obaly") určenými svou konstrukcí, materiálem, mechanickou odolností a schopností ochrany zásilek k opětovnému použití při dodávkách výrobků mezi organizacemi. Rozšiřovala vyhlášku Ministerstva chemického průmyslu z roku 1962, o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů. Vratnými přepravními obaly byly obaly stanovené technickými normami, pokud vlastnostmi, účelem použití, hmotností jednotky přepravního balení a hospodárným využitím ložných prostor dopravních prostředků splňovaly podmínky náležitého obalu. Vyhláškou byly rovněž přesně upraveny náležitosti administrativní a finanční evidence obalů, náhrady za opotřebení obalů a náklady na přepravu obalů.
Zákonem České národní rady ze dne 19. prosince 1989 č. 173/1989 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, v jejichž čele stojí člen vlády České socialistické republiky bylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí jako ústřední orgán státní správy. Odpadové hospodářství se dostalo do jeho kompetence. Pro kontrolní aktivity byla zřízena Česká inspekce životního prostředí. Pro problematiku sběrných surovin a kovového odpadu zůstaly kompetence na Ministerstvu průmyslu a obchodu.
Zákon České národní rady ze dne 13. prosince 1990 č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích umožnil obcím vybírat místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů.

Závěr
Zvyšující se cena některých primárních surovin a vyšší náklady na odstranění odpadů motivují k hledání nových úspornějších cest. Recyklace se stává politickým programem EU a tedy i všech jejích členských zemí . Efektivní využívání odpadů jako druhotných surovin bylo v minulosti stálou součástí hospodářských úvah. Právní úprava odpadového hospodářství po roce 1998 na některé principy umožňující vysokou míru využívání surovin získaných z odpadů rezignovala.
Současné odpadové hospodářství v ČR je ovlivňováno politikou EU a přebírá právní dokumenty upravující nakládání s odpady, včetně cílů pro využívání odpadů ve smyslu materiálového využívání surovin získaných z odpadů. V souvislosti s „historickou“ exkurzí do právní úpravy této oblasti je možné konstatovat:
- „Recyklační společnost“ není v žádném ohledu nový myšlenkový koncept. Na území České republiky byl uplatňován velmi důsledně a to vždy, pokud to bylo v zájmu potřeb hospodářství.
- Efektivní systém využívání surovin získaných z odpadů, druhotných surovin, lze provozovat pouze ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru a za podmínky poptávky po využitelných materiálech oddělených z odpadů.
V nejbližší době bude MŽP předkládat k odborné diskusi nový zákon o odpadech. V této souvislosti je na místě upozornit na několik zásad, které by měly být v zákoně zohledněny:
- Stát by měl pro podporu využívání stanovit jednoznačná pravidla podnikání a dbát důsledně na jejich dodržování a to ve smyslu rovných podnikatelských podmínek pro všechny subjekty v rámci EU. Tato pravidla dlouhodobě garantovat.
- Novým zákonem o odpadech jednoznačně deklarovat zájem státu na zkvalitnění celého systému nakládání s odpady tak, aby využívání odpadů nebylo pouze statisticky deklarováno, ale bylo doloženo měřitelnou úsporou primárních surovin v konkrétních technologických postupech. Zkvalitnění rozhodování ve veřejné správě na všech stupních je nutnou podmínkou.
- Posuzovat oblast odpadového hospodářství v souvislosti s materiálovou náročností celého hospodářství, zabývat se jednotlivými materiálovými toky, které představují významné surovinové zdroje.
- Opětovné využívání materiálů nemůže být samo o sobě konečným cílem a nebo jenom prostředkem ke snižování množství odpadů. Pouze v případě, že je hodnota získané druhotné suroviny vyšší než vynaložené náklady je recyklace ekonomicky opodstatněná. Pro každé materiálové využívání odpadů jako náhrady primárních zdrojů by měla být zpracována minimálně ekonomická a environmentální analýza prokazující pozitivní měřitelné dopady takového postupu.

Chronologický přehled citovaných předpisů
• Vládní nařízení ze dne 21. prosince 1939 č. 29/1940 Sb., o hospodaření odpadky.
• Zákon ze dne 27. října 1948 č. 241/1948 Sb., o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje Československé republiky (zákon o pětiletém plánu).
• Vládní nařízení ze dne 8. března 1949 č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin.
• Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 7. července 1949 č. 773/1949 Ú.l., o účasti národních výborů na sběru sběrných surovin.
• Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 7. července 1949 č. 798/1949 Ú.l., o sběru upotřebených ustalovačů, vyřazených filmů a odpadového zboží z thermoplastických hmot.
• Vládní nařízení ze dne 26. července 1950 č. 105/1950 Sb., kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových.
• Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu a Ministerstva výživy ze dne 14. února 1950 č. 113/1950 Ú.l., o povinném zálohování a soupisu lahví.
• Vládní nařízení ze dne 27. března 1951 č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách.
• Nařízením ministra – předsedy Státního úřadu plánovacího ze dne 4. dubna 1951 č. 28/1951 Sb., o výkupu motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu.
• Vyhláška Ministerstva těžkého průmyslu a vnitřního obchodu ze dne 12. dubna 1951 č. 169/1951 Ú.l., o povinném odevzdávání starých náhradních dílů k nákladním automobilům.
• Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 9. června 1953 č. 167/1953 Ú.l., o výkupu prázdných lahví.
• Vyhláška Ministerstva lehkého průmyslu a Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 29. září 1953 č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin.
• Zákon ze dne 20. ledna 1954 č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954.
• Nařízení ministra dopravy ze dne 17. prosince 1954 č. 58/1954 Sb., o výkupu motorových vozidel trvale nezpůsobilých k provozu.
• Vyhláška Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 14. března 1956 č. 50/1956 Sb.,o sběru a odběru odpadu legovaných ocelí.
• Vyhláška Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 28. května 1956 č. 117/1956 Ú.l., kterou se stanoví druhy drobného zboží, jež smějí být vyráběny pouze z dřevěného odpadu nebo z palivového dříví.
• Vládní nařízení ze dne 3. června 1960 č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami.
• Vyhláška Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 1. července 1960 č. 106/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem.
• Vyhláška Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 20. června 1961 č. 57/1961 Sb., o nákupu prázdných konservárenských sklenic.
• Vyhláška Ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. listopadu 1961 č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů.
• Vyhláška Ministerstva chemického průmyslu ze dne 24. října 1962 č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů.
• Vyhláška Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 30. září 1963 č. 77/1963 Sb., o výkupu a využití traktorů a traktorových přívěsů a návěsů a zemědělských strojů trvale vyřazených z provozu.
• Vyhláška Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství a Ministerstva spotřebního průmyslu ze dne 4. února 1964 č. 30/1964 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami a průmyslovým textilním odpadem.
• Vyhláška Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 9. září 1964 č. 178/1964 Sb., o sběru a výkupu vyřazených alkalických akumulátorových článků.
• Vyhláška Ministerstva chemického průmyslu ze dne 11. února 1965 č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků.
• Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 13. června 1966 č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek.
• Zákon ze dne 29. června 1967 č. 69/1967 Sb., o národních výborech.
• Vyhláška Ministerstva vnitra ze dne 1. října 1971 č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami.
• Vyhláška Státní arbitráže Československé socialistické republiky ze dne 8. ledna 1986 č. 4/1986 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků.
• Zákon České národní rady ze dne 19. prosince 1989 č. 173/1989 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky v jejichž čele stojí člen vlády České socialistické republiky.
• Zákon České národní rady ze dne 13. prosince 1990 č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.

Ing. Bohumil Černík
E-mail: cernik.bohumil@centrum.cz

Zdroj: OF 1/2009