Použité obaly

Otázka:
Zařídili jsme si do závodu pro zaměstnance automat na kávu. Použité kelímky byly odstraňovány s ostatními běžnými odpady. Dozorový orgán nám tuto praxi vytknul a uložil nám pokutu. Jednal správně? - cítíme se poškozeni. Pro úplnost dodáváme, že jsme v průměru použili asi 20 kelímků za pracovní den, o víkendech nic.

    Výše uvedená otázka mně byla položena v širším kontextu a daleko expresivněji. Není však na místě v této rubrice řešit konkrétní kauzy a proto byla otázka takto modifikována a také odpověď na ni bude v obecnější rovině.
    Problém spočívá v aplikaci dvou zákonů a to zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění, a zákona č. 477/2001 Sb., o obalech v platném znění (dále též jen zákon). Je nepochybné, že použité obaly tvoří nemalou část z celkového množství odpadů a že racionální a rozumné nakládání s nimi může významnou měrou přispět ke snížení množství obalů, které již nelze dále přímo použít a které lze jen (v režimu zákona o odpadech) využít či odstranit.
    Při zkoumání, zda dozorový orgán jednal v našem případě v mezích zákona, se musíme především zeptat, zda je použitý plastový kelímek od kávy obalem ve smyslu zákona. Nahlédnutím do § 2 Základní pojmy zákona o obalech v kombinaci s Přílohou č. 1 téhož zákona zjistíme, že definici obalu tato komodita splňuje a v příloze je navíc konkrétně uvedena jako příklad (jednorázové talíře a kelímky) u kritéria 2. Obalem tedy zjevně je.
    Druhou otázkou je, jaký vztah k tomuto obalu má podnikatel, tedy majitel výrobního podniku, který si pořídil kávový automat v rámci sociálních výhod pro své zaměstnance. Tento stroj, ani kelímky v jeho zásobníku umístěné a následně jako použitý obal vhozené do odpadkového koše, nijak nesouvisejí s jeho výrobní aktivitou (třeba výrobou ponožek). Mohou však souviset s jeho podnikáním v širším slova smyslu a zde záleží na tom, jaký majetnický či provozovatelský vztah ke kávovému automatu má. Pokud by byl jeho majetkem nebo by byl jeho provozovatelem, potom je situace zjevně jiná, než v případě nejobvyklejším, kdy majitel výrobního podniku pouze poskytne místo majiteli či provozovateli automatu a ten ho provozuje ve vlastní režii, dodává do něj kávové či jiné koncentráty a také plastové kelímky.
    Tato disputace je důležitá k tomu, aby se podařilo určit, kdo je odpovědným, tedy kdo ve smyslu ustanovení § 10 a § 12 zákona je povinnou osobou. Tedy tou osobou, která uvádí kelímky na trh ve smyslu § 2 odst. d) nebo je uvádí do oběhu ve smyslu § 2 odst. e).
    Předpokládám, že pohyb kelímků je tento. Výrobní závod, tedy kelímkárna, tento jednorázový obal vyrobí a prodá - buď obchodníkovi s kelímky nebo přímo provozovateli kávového automatu. Kelímkárna je tedy tou osobou, která uvádí obal na trh a provozovatel kávového automatu tou osobou, která tyto kelímky uvádí do oběhu. Stane se to bezesporu v okamžiku, kdy si zákazník vyjme z automatu kelímek plný kávy.
    Pro jednoduchost ponechme výrobce stranou a zůstaňme jen u toho, kdo uvádí obaly do oběhu, tedy u provozovatele automatu. Je to totiž on, kdo má za povinnost některou z cest, jež jsou uvedeny v § 13 zákona, plnit povinnosti zpětného odběru.
    Podmínkou zákonnosti správního pokutového rozhodnutí, o kterém hovoří naše otázka, bylo tedy zjištění, že výrobce ponožek (tazatel) byl současně majitelem či provozovatelem automatu na kávu. Pokud tomu tak nebylo, nemohl být pokutován, protože nebyl tím, kdo uvádí obaly na trh nebo do oběhu.
    Druhou podmínkou uložení pokuty, i kdyby první podmínka byla splněna, je překročení množstevního omezení, o kterém hovoří § 15a zákona a které je stanoveno na 300 kg obalů za kalendářní rok. Autor tohoto pojednání si zvážil jeden kelímek a zjistil, že jeho hmotnost je 4 g. Že tedy na 300 kg/rok je potřeba vypít 75 000 kelímků, což je výkon, který rozhodně nemohl být v našem případě dosažen. Podmínka zjevně nebyla splněna, pokuta proto nemohla být výrobci ponožek uložena.
    Jsme tedy u cíle, máme odpověď. Než ji však uvedeme, považuji za potřebné se zmínit ještě o jiných aspektech takto konané dozorové činnosti.
    První aspekt bych nazval aspektem potřebnosti. Bylo by správné, kdyby dozorový orgán tlačil, třeba i sankcí, na dodavatele obalů v těch případech, kdy se zákazník zjevně dožaduje fungování systému, protože si s obalem neví rady. A následkem bezradnosti je likvidace obalu způsobem, který může životní prostředí poškodit. V našem případě taková situace bezesporu nebyla, protože s 20 plastovými kelímky v odpadkovém koši si rady víme.
    Druhý aspekt lze nazvat aspektem rovnosti. Kelímek od kávy je v právním pohledu podle zákona ve stejném postavení jako kelímek od jogurtu, který si koupím v místním konzumu, o přestávce vyprázdním s jedním loupáčkem a odhodím do odpadkového koše. A pokud je osazenstvo spíše feminizováno, potom těch kelímků tam můžeme večer najít klidně 20, stejně jako kelímků od kávy. Napadne někoho, aby šel zjišťovat, zda výrobce jogurtů nebo prodavač v koloniále zajistil zpětný odběr? Asi ne. Proč tedy v našem případě tomu bylo jinak - protože to bylo na jednom místě a zdroj obalů byl jasný?
    Třetím aspektem je aspekt míry. Dvacet kelímků jistě není mnoho a přesto (zbytečně a nezákonně) to stačilo dozorovému orgánu na seberealizaci. Těžko říci, zda by se zastavil ve svých úvahách při deseti pěti nebo třeba jediném kelímku.
    Čtvrtým aspektem je aspekt reálnosti. Jistě je možné, i když spíše teoreticky, že tyto kelímky budou sbírány a vraceny (nevím komu) zpět s cílem je znovu použít systémem látkové recyklace, případně energetického využití. Nevím, kolik takovýchto automatů po republice máme, ale jako chemický technolog tuším, že využití takto (horkotěžko) sebraných obalů (po 4 g/kus) bude jen symbolické. A skladování těchto obalů, upatlaných od kávy, čokolády, mléka či cukru tak dlouho, dokud nebudou v množství, jež bude mít smysl svážet, je jen těžko přijatelné a to nejen z důvodů hygienických.
    Aspektů lze najít v tomto nepříliš podařeném zákonu daleko více, ale jejich vztah k naší otázce by byl již dosti volný a proto se k tomu lze vrátit později, třeba i mimo tuto rubriku. Autor je přesvědčen, že je to potřebné.

    Odpověď:
    Pokuta, uložená výrobnímu závodu za provoz kávového automatu bez zajištění zpětného odběru použitých kelímků, byla z výše uvedených důvodů nezákonná.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz