Polemika: Předcházet odpadu? Jak?

Každý jedinec společnosti se na tvorbě odpadového hospodářství podílí, ať chce nebo ne. Je zřejmé, že kdyby nebylo odpadků, asi by se žilo lépe. Jenže odpadky by nebyly pouze v případě, že bychom nebyli my. V zájmu společnosti by tedy logicky měla být minimalizace vzniku odpadů. Toho se týká i dnešní naše otázka: Je lepší předcházet vzniku odpadů, případně se snažit o jejich opětovné využití, nebo materiály držet v režimu odpadů a co nejvíce jich recyklovat?

Pokud nebude odpad, nebudeme recyklovat

Minimalizace vzniku odpadů je v zájmu jejich producentů – občanů a firem. S tím nemusí úředníci vůbec nic dělat.

Občané
Jestliže si město nebo obec nastaví systém blbě, tak nezajímá nikoho, aby minimalizoval množství odpadů. Pokud platí občan za odpad – čím víc popelnic, výnozů – nebo dokonce za hmotnost odpadu, tak má takovou motivaci, že úředníci mají starost jedině s černými skládkami, které začnou vznikat "přemotivovanými občany"

Firmy

Jednoznačně nízká cena skládek likviduje jakékoliv třídění, takže ano, zde přímá závislost výše ceny předchází vzniku odpadů.

Navíc ptáte se ředitele recyklační firmy, takže pokud nebude odpad, nebudeme mít co recyklovat. Ale považuju i za otázku osobní cti využít maximální množství odpadů, a když už to nejde, tak to zkusit ještě jinak a ještě jinak.

Odpověď na druhou část otázky je pro mě také zcela jasná – režim odpadů jednoznačně komplikuje využití odpadů – nejsou rozhodující vlastnosti odpadu, ale to, že je to odpad. Komplikuje to situaci hlavně těm, kteří poctivě váží, evidují a přiznávají se pravidelně jednou ročně. Ostatní, a těch je stále hodně, využívají konkurenční výhody – nemají s ničím náklady a můžou nabídnout zákazníkům lepší cenu, žádné "papírování", a to vše bez rizika, že budou zkontrolováni. Protože úřad umí kontrolovat pouze ty, kteří jsou evidovaní, mají souhlas a přiznávají se.

To je v kostce moje dvacetiletá zkušenost s preferováním recyklace.

Ing. Miloslav Maňásek (manasek@otrrecycling.cz)

Hledejme přiměřenost

Nemá smysl všechno bezhlavě prohlásit za odpad a pak zbytečně přebíhat mezi režimy výrobků, hnojiv, alternativních paliv nebo jiných norem. Jde o přiměřenost mezi vstupy a výstupy. Ne všechno musí být hned odpad, ne všechny výstupy musí být vždy bezpečné. Opravme překombinovanou legislativu, zdeformovanou lobbisty a neznalostí praxe.

Z principu předběžné opatrnosti se stal bič na všechny potíže, které legislativa nedokáže vyřešit prakticky. K čemu je nám úředník ministerstva se třemi akademickými tituly, když nikdy nebyl a nebude v provozní praxi? Jeho obavy z neznalosti mohou vyprodukovat jenom nesmyslné obstrukce, které nikomu nepomohou. Nikdy nedokáže upřesnit obecná evropská pravidla přiměřenou právní normou.

Čím jednoznačnější pravidla budou, tím lépe je bude možno kontrolovat. Jenže jak na to, to se od stolu nikdy nedozvíte. Bojovat proti podvodníkům může jenom ten, kdo se pohybuje v provozu. A neplatí to jenom v odpadech! Vezměte si do ruky historicky první zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.) a pochopíte, že jsme přiměřenost opatření vyměnili za obyčejnou pohodlnost. Proč si dát práci s kvalitní a pracnou normou, když můžeme použít snůšku hrozeb pokutami? Proč jsme poctivou znalost oboru vyměnili za klientelismus a plíživou destrukci všeho, co jsme kdy dokázali? Protože je to pohodlnější a nemusíte skoro nic znát.

Nedávno jsem zvítězil nad vážnou nemocí a s pokorou ještě dodávám: „Někdy je lépe začít znovu od nuly, než na té nule za čas končit“.

Ing. Jiří Kvítek (info@jirikvitek.cz)

Co je ekonomické, je i ekologické

Ve svém článku uveřejněném 6. 9. 1994 v Denním Telegrafu jsem polemizoval s tehdy oblíbenou tézí „co je ekologické, je i ekonomické“ a navrhoval jsem její opačné znění. Zdravé životní prostředí totiž může existovat jen ve zdravé ekonomice. Jen těžko si lze představit, že krachující podnik bude investovat do nových bezodpadových nebo recyklačních technologií nebo že obec na pokraji bankrotu bude směrovat investice na tříděný sběr komunálních odpadů.

Vývoj našeho odpadového hospodářství od té doby mě v mém přesvědčení utvrzuje (stačí připomenout naštěstí už zrušený zákaz podpory výstavby spaloven). Nesnažme se vymezovat, co je obecně prospěšnější – recyklovat, energeticky využívat či omezovat vznik odpadů. Spolehněme se raději na ekonomy: pro každý specifický případ může být optimální jiné řešení. Nebudeme sice v čele EU v procentech recyklace, nebudeme mít super-ekologickou státní politiku, ale vyhneme se problémům typu úsporné žárovky, odpady z fotovoltaiky apod. A hlavně: zachováme kvalitní prostředí i prostředky pro budoucí generace.

Ing. Jan Mikoláš, CSc. (janmikolas@volny.cz)

Chce to progresivní odpadový zákon

Porovnání s úspěšnými evropskými státy ukazuje, jak velké máme rezervy v recyklaci. Ale samozřejmě lepší je vzniku odpadů předcházet. Odpad, který nevznikne, není potřeba třídit, shromažďovat, recyklovat ani odstraňovat. Největší část českých popelnic zabírá odpad biologického původu, který většinou končí naprosto zbytečně na skládkách nebo ve spalovnách. Podpora domácího a komunitního kompostování řeší otázku bioodpadu v místě vzniku, takže je levná a účinná.

Stále čekáme nejen na progresivní odpadový zákon, který by upřednostňoval prevenci a recyklaci; odložen byl i nový POH. Proto máme jen málo příkladů jako Hustopeče nad Bečvou, kde díky propracovanému systému, jehož základní součástí je platba občanů za odpad podle skutečně vyprodukovaného množství, průměrná roční produkce na občana činí méně než 100 kg. A proto u nás vzniká málo projektů, jako jsou úspěšná centra opakovaného použití, do kterých chodí nakupovat skoro polovina Vlámů.

Aby podobných příkladů bylo více, MŽP musí zajistit, aby prevence vzniku odpadů byla skutečnou prioritou v nakládání s odpady. Prvním krokem může být Plán prevence, který má vzniknout do konce letošního roku.

Petr Nohava (petr.nohava@hnutiduha.cz)

Předcházení vzniku odpadů je základ

Rád s úsměvem vzpomínám na exkurzi do moderní automobilky v Bavorsku. Z plechů vyráželi díly. A neznečištěný „odpad“ byl ihned lisován do krychlí, které se vracely zpět dodavateli, a to v poměru tuna „odpadu“ za tunu nových plechů. Jak prosté a jednoduché. Žádného státního úředníka k těmto operacím již dlouhá léta nepotřebují a odpad nevzniká.

Jiným pohledem na věc je využívání odpadů z opracování kovů. Akciová společnost Kemifloc má dlouholetou tradici ve výrobě a aplikaci chemikálií pro úpravu a čištění vod. Výroba hlavního produktu společnosti, síranu železitého, byla zahájena v tehdejším závodě PREFLOC přerovské PRECHEZY v roce 1989. Postupně se stal největším výrobcem železitých koagulantů ve střední Evropě. Za dobu svého působení na trhu významně přispěl k rozšíření technologie chemického srážení, zejména v komunálních čistírnách odpadních vod, čímž se výrazně zvýšila efektivita čistírenských procesů. Málo kdo ví, že surovinami pro jeho ekologické produkty jsou nebezpečné odpady ze strojírenských a chemických výrob. Vzhledem k jejich nestálému a rozmanitému složení je však výhodnější zpracovávat tuto „surovinu“ jako nebezpečné odpady a vyhnout se tak jejímu hodnocení podle nové chemické legislativy REACH.

Dva rozdílné výše uvedené příklady z průmyslové sféry jsou důkazem toho, že prvotní je vždy minimalizace vzniku odpadů, založená na monitorování konkrétních materiálových toků. Předcházení vzniku odpadů je stav ideální. Cesta případného využití odpadů by měla být efektivnější v situacích, kdy cesta schvalování přesného složení vedlejších produktů nebo meziproduktů je pro jejich další využití zbytečná a neúměrně finančně a administrativně náročná.

Obecně je třeba vždy vycházet z materiálového toku odpadů v daném regionu. Tedy plně v souladu se směrnicí – vždy prioritně omezovat jejich vznik. Další kroky by měly vycházet z vybavení regionu technikou na využití odpadů. Rozhodně by se neměla přehlížet energetická náročnost spojená s využitím odpadů. Myslím, že je neodůvodnitelné spotřebovat na shromáždění a využití odpadů víc energie, než je jejich potenciál. Ale to se již dostávám do obecného doporučení, že při zacházení s odpady v každém regionu, v každém místě je potřebné použít postup nejhospodárnější. Můžeme se při tom opřít o širokou podporu a angažovanost občanů. Je dobře, že se většina z nich zamýšlí nad tím co s odpadem a je v této oblasti aktivní.

Ladislav Špaček (Ladislav.Spacek@schp.cz)

Měl by to být společenský zájem

Nejlepším způsobem, jak se vypořádat s problematikou odpadů by samozřejmě bylo zabránit jejich vzniku. To je však pouze hypotetický problém, neboť vznik odpadů je základem konzumní společnosti a má globální rozměr, který nelze řešit na úrovni úředníků, ale ani na úrovni jednotlivých států

Na úrovni úředníků, resp. zákonů a předpisů, lze řešit způsob nakládání s odpady, tzn. buď z nich udělat nový výrobek, tedy zboží, nebo zachovat jako odpad a uložit na skládku nebo uložiště.

Jelikož žijeme tržním hospodářství, bude snaha všech článků v oběhu odpadů minimalizovat náklady původce odpadů a maximalizovat tržby společností, které budou odpad od původce odpadů odebírat.

Nebudu se zmiňovat o odpadech, které vznikají v podnikatelské sféře, neboť tam bude vždy snaha odpady minimalizovat nebo je upravit do takové formy, aby jejich „odstranění“ bylo za co nejmenší náklady, popř. aby generovalo dokonce zisk.

Soustředím se na komunální odpady:

Hospodaření s těmito odpady je motivováno hlavně ekonomikou všech podnikatelských subjektů maximalizovat zisk, a to bez mimořádných ohledů na společenský zájem a životní prostředí. Je zájem mít odpadů hodně a dostat za ně co nejvíce zaplaceno, a to ať platí občan v ceně výrobku, anebo v ceně za komunální odpad.

A zde by měli nastoupit politici a úředníci, kteří by se měli postarat, aby byl zajištěn společenský zájem, bylo ochráněno životní prostředí a občan nebyl náklady na likvidaci odpadů příliš zatížen.

Komunální odpad je především materiál s výhřevností cca 8 MJ/ kg. Tzn. 2 kg. komunálního odpadu se rovnají zhruba 1 kg hnědého uhlí. Z toho vyplývá, že každý prodej materiálu ze separovaného sběru, který se prodá do zahraničí, je vývoz paliva, kterého je nedostatek, je nutné jej dovést nebo vykutat ze země.

Je toto společenský zájem? Pokud se z odpadu vyrobí výrobek s přidanou hodnotou, pak to lze za společenský zájem považovat. Pokud z odpadu nelze udělat výrobek, pak se jeví jako rozumné s ním nakládat jako s palivem. Říkáme tomu energetické využití odpadů. A to se u nás bohužel zatím prezentuje formou spaloven komunálních odpadů a jsme tím trochu ve středověku odpadového hospodářství. Země kolem nás mají převážně filosofii, kterou lze dokumentovat definicí energetického využití a spalování odpadů a statistickými údaji v sousedním Německu.

Zákon o hospodaření s odpady /Kreislaufwirtschafts- und Abfallgesetz (KrW-/AbfG)/ rozlišuje mezi energetickým zhodnocením odpadů a tepelným zpracováním za účelem jejich odstranění Müllheizkraftwerke (spalovny komunálního odpadu). Při energetickém zhodnocení jsou odpady s vysokou výhřevností nasazeny jako náhrada za paliva pro výrobu tepla a elektrické energie. Tyto odpady jsou označovány jako náhradní paliva RDF. Nahrazují fosilní nosiče energií a přispívají tím k šetření zásob. Moderní ekologická technika přitom zajišťuje optimální spalování těchto náhradních paliv a čištění spalin dle zákonných předpisů nebo nad jejich úroveň. Takto může být účinně zabráněno vzniku emisí škodlivých pro životní prostředí.

Biologická stabilizace zbytku po vytřídění materiálově a energeticky využitelných složek před jeho uložením na skládku pak zabrání vzniku bioplynu – metanu – na skládce, který významně ohrožuje životní prostředí. Stabilizovaný materiál lze použít i pro rekultivaci skládky.

Možná by se mohli úředníci i politici pohlédnout v sousedním Polsku, kde je již legislativa, která výrazně pomáhá plnit závazky vůči EU ve věci skládkování a za podpory dotací  umožnuje resp. nutí stavět zařízení, která odpovídají evropským parametrům za investiční náklady, která jsou zlomkem nákladů na drahé spalovny a lze je realizovat v relativně krátké době.

Klaus Marijczuk (klaus.marijczuk@gmail.com)

Podstata věci je jinde

Otázka nezní, co je lepší, ale zní jak se na odpad a nakládání s ním dívají úředníci, praxe a legislativa EU a ČR. No a v tom je chaos. Například definice co odpad je a co není a jaké jsou podmínky, aby odpad přestal být odpadem a byl recyklován a co je předcházení odpadů.

Legislativa by měla být jednotná a jednoduchá a zřejmá. Není. O pojmech se vede diskuse a každý stupeň správy, původci a i odborníci ji pokaždé vnímají jinak. Však jen se podívejme do Vašeho časopisu, kde na jednu věc jsou protichůdné názory. Jen si zkuste pohledat termíny co je předcházení vzniku odpadů, co je recyklace a definici, kdy odpad přestává být odpadem v české legislativě a dle legislativy EU. Některé termíny ani obecnou definici nemají.

A tak jsme svědky, kdy předcházení vzniku odpadů se zaměňuje s jejich využitím, kdy stejný materiál je různými úřady či praktiky vnímán pokaždé jinak. O tom se budeme ještě dlouho přít a diskutovat.

Podstatou  věci je, jestli odpad nebo „neodpad“ (velmi často používaný termín pro materiál, který je mimo režim odpadů) je využitelný nebo nikoliv. To je zásadní. Navíc s pokrokem a vývojem technologií se stále mění podstata věci. Vtěsnat toto jednoduché hledisko do legislativy je nadlidský úkol. Zatím slyšíme spíše stanoviska u nových pohledů na "odpad a jeho možné využití", proč to či ono nejde a někdy využitelný materiál jen díky tomu končí na skládce. Proto díky za každý nový nápad dotáhnutý do praxe, protože je často doprovázen osobní odvahou a obrovskou vůli něco měnit. Je celkem jedno, jestli to bude předcházení, či recyklace.

Petr Bielan (bielan@ozoostrava.cz)

Limitující je neochota legislativců k zásadním změnám předpisů

Polemiky na téma “předcházení  vzniku odpadů – recyklace odpadů “ a v neposlední řadě “evidence odpadů” patří a zřejmě budou ještě dlouho patřit k eko-bestsellerům. Takže jen krátké poznámky:

- každá společnost produkovala a bude produkovat (mimo jiné) široké spektrum odpadů,

- každá pokroková společnost se snaží předcházet vzniku odpadů (prakticky nikdy nedosáhne nulových hodnot vzniku odpadů) a recyklovat jejich použitelné složky (a jen výjimečně dosáhne stoprocentní recyklovatelnosti u některých odpadových komodit),

- každá rozumná společnost se snaží optimalizovat rozsah prací (a jejich nákladové a výnosové stránky) spojených s nakládáním s odpady, včetně evidence o jejich vzniku, pohybu a použití.

Pozor – optimalizovat! A tedy mimo jiné hledat cesty jak zamezit plýtvání úrednickou (ale i podnikatelskou) prací na nesmyslném řetězci “primární evidence odpadů – vyvedení použitelných neodpadů do sekundární evidence druhotných surovin”.

A řešení hledat především ve změně zastaralých a formulačně neobratných směrnic (byť z úrovně EU) zeleně ekologického pojetí a jejich nahrazení rozumnými inženýrskými přístupy.

Bohužel se zdá, že i v rámci “nekonečné” přípravy nové odpadové legislativy se projevuje spíše snaha do ní roubovat výše kritizované, administrativně přebujelé postupy. A přitom by možná stačilo přenést povinnost zařadit příslušné materiály do “odpadů” nebo “druhotných surovin (neodpadů)” přímo na jejich původce. Jinými slovy – rozšířit jejich působnost. Několik návrhů je již v odborné veřejnosti diskutováno, ale jako limitující se stále projevuje neochota legislativců uvažovat o zásadnějších změnách výchozích předpisů.

Ing. Emil Polívka (polivka@seznam.cz)

Mezititulky dodala redakce.

Zdroj: Odpadové fórum 9/2013