Peštová (MŽP): ČR doplácí na dlouhodobě nefunkční systém regulace vodohospodářského sektoru

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) dnes zveřejnilo reakci náměstkyně pro řízení sekce technické ochrany životního prostředí Bereniky Peštové s titulem "Kdo se chystá vybrat peníze za vodu lidem z peněženek? Ten, kdo je z jejich peněženek vybírá dlouhodobě. Vodohospodářské společnosti" na nedávné mediální informace. Celou její reakci uvádíme níže.

Reakce Bereniky Peštové (MŽP):

František Barák, předseda asociace vodohospodářských společností SOVAK, v pátek 20. listopadu uveřejnil na serveru Naše voda článek (na této adrese) na téma zdražování vody. Deník MF Dnes zároveň včera na stejné téma uveřejnil článek s titulkem „Nové platby zdraží vodu až o pětinu“. Z obou článků má čtenář získat pocit, že stát bude bezdůvodně zdražovat vodu, což nejvíce pocítí naši občané.

Podívejme se ale, co skutečně stojí za zdražováním vody a proč je cena vodného a stočného taková, jaká dnes je.

František Barák v MF Dnes tvrdí, že státu už dnes na ceně vody odvádí VH společnosti celých 25 až 35 % ceny vody, v článku na serveru Naše voda má jít dokonce o 28 až 36 %. Podívejme se ale, z čeho se cena vody skutečně skládá a kolik skutečných procent je odváděno státu.

Při současné průměrné výši vodného a stočného v ČR cca 80 Kč/m3 včetně DPH je zastoupení poplatků a daní následující: DPH 15 %, poplatek za vypouštění cca 20 hal/m3 tj. tedy zhruba 0,25 % ceny vody, poplatek za odběr podzemních vod činí současné zákonem dané 2 Kč/m3, ale jen polovina z této částky jde za státem, druhou polovinu inkasují kraje, státu jde tak 1,25 %. Platbu za povrchovou vodu účtují státní podniky Povodí v průměrné výši - 4 Kč/m3, což činí 2,5 % (polovina vyrobené pitné vody je z vody povrchové, zbytek je z vody podzemní). Celkem tedy státu odchází maximálně 20 % ceny vody, kterou platí občan. Vodohospodářské společnosti pak účtují lidem další následující položky. Ztráty v trubní síti, které jsou v současné době okolo 17 % a jsou způsobeny nedostatečnými investicemi majitelů a provozovatelů vodovodů do jejich oprav. Náklady na odvádění a čištění srážkových a balastních vod, jež jsou odváděny jednotnou kanalizací. Až 10 % úplných vlastních nákladů pak činí kalkulovaný zisk vodohospodářských společností. Do výpočtu úplných vlastních nákladů lze zahrnout vše, co je v souladu s položkami v cenovém věstníku MF, včetně částky poplatků. Následný zisk je u provozního modelu provozování VAK, jež je v ČR nejrozšířenější, určitým procentem této částky a je předem do ceny vodného a stočného započten. Dochází tak k absurdní situaci, kdy na rozdíl od běžných podnikatelských záměrů, kdy snížením nákladů roste zisk, u provozního modelu růstem nákladů naopak zisk vodohospodářských společností roste s náklady.

Že s tvorbou ceny vodného a stočného není něco v pořádku, je patrné i z porovnání cen za 50 největších vodárenských společností, kdy v roce 2013 činil rozdíl mezi nevyšší a nejnižší cenou více než 100 %, (38–99 Kč/m3), přičemž pro tento rozdíl neexistují žádné technické důvody. Nárůst vodného a stočného je trvalý, a to i přes významný pokles cen energií a zanedbatelnou inflaci v posledních letech a dlouhodobou stagnaci či dokonce pokles poplatků. Je tedy zásadní otázkou, co způsobuje neustálý nárůst ceny a uvedený cenový rozdíl a kdo, když ne stát, inkasuje takto generované prostředky.

František Barák ve své reakci píše o „nesmyslně nastavených parametrech, přesahujících evropské standardy“ a o jedinečnosti ČR, co se týká výše poplatků za vypouštění znečištěných odpadních vod do našich řek a potoků. Evropské standardy na limity a míru znečištění odpadních vod jsou však jedny a Česká republika jejich výši naprosto kopíruje ve svých zákonných požadavcích na limity pro vypouštění odpadních vod. Není důvod být papežštější než papež, jak se pan Barák snaží naznačit. Ale: ČR doplácí na dlouhodobě nefunkční systém regulace vodohospodářského sektoru, jenž má nahradit neexistující konkurenční prostředí a který provozovatele nemotivuje k vyšší efektivitě provozu a ke snižování ceny pro odběratele. Příkladem může být odvádění srážkových vod jednotnou kanalizací, kdy vodárny lidem účtují náklady na stočné za zhruba dvojnásobný objem odpadních vod, jež je nutno na čistírně odpadních vod vyčistit. Náklady na jejich čištění jsou potom obrovské, nemluvě o zatížení technologií, které pro čistírny takové množství vody představuje a které vede ke zvýšeným nákladům při výstavbě a rekonstrukci čistíren, které ve finále zaplatí opět občan ve stočném. Zároveň i proto, že obce nemají z minulosti vytvořené fondy oprav, do kterých mají odvádět velkou část z vodného a stočného, dochází k postupnému zvyšování cen vody, aniž je nutnost a oprávněnost tohoto zvyšování občanům náležitě a transparentně vysvětlena. Pokud nedojde ke změně, budou občané každoročně platit více a více do zcela netransparentního a z pohledu vynakládání vybraných prostředků neefektivního systému vodohospodářských monopolů.

Pro úplnost k reakci pana Baráka dodávám, že problematiku existence poplatků za znečištění a objem odpadních vod nelze vytrhávat z celého kontextu daní a poplatků a každý evropský stát preferuje jiný mix ekonomických nástrojů k ochraně životního prostředí. To, že určitý typ v některém státě chybí, neříká nic o celkovém „zpoplatnění“ negativních zásahů do životního prostředí. Některé evropské domácnosti například platí za objemy dešťových vod spadlých na své pozemky (v ČR platí za dešťovou všichni občané, jako součást stočného), v Evropě cenu vody pro občana řeší zcela jiný systém daní. Systém poplatků, který se u nás ale bohužel promítá i do cen vody občanům, pokud vodárny nehospodaří efektivně, je u nás nastavený historicky a jeho hlavním cílem je motivovat průmyslové podniky i vodohospodářské společnosti k větším investicím do čištění vody. Zároveň se jedná o jedny z nejsofistikovanějších poplatků ve smyslu cíleného zaměření na největší znečišťovatele, s největším ekologickým efektem, a na rozdíl od plošného daňového zatížení s následným adresným navracením výnosů z poplatků do modernizace vodohospodářské infrastruktury.

V minulosti se tento systém dokonale osvědčil a zásadně přispěl ke snížení organického znečištění vypouštěného do řek. Umožnil také velkorysou finanční podporu pro výstavbu čistíren a kanalizací. Vzhledem k nastavení limitů pro zpoplatnění, jež byly poplatné požadavkům na ochranu vod konce tisíciletí, je třeba motivaci obnovit a zaměřit ji k novým, aktuálním a náročnějším cílům a systému navrátit jeho funkci.

Související článek:

Šetření vodou je u konce, narazilo na své limity. Voda podraží (23.11.2015)

Autor: Berenika Peštová, náměstkyně pro řízení sekce technické ochrany životního prostředí, MŽP