Pařížská dohoda

Uzavření Pařížské dohody (dále jen „Dohoda“) je jedním historických milníků procesu mezinárodního vyjednávání pod záštitou Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (dále jen Úmluva) a velice důležitým a nezbytným krokem pro mobilizaci společného celosvětového úsilí v oblasti ochrany klimatu a s tím související akceleraci investic do budování udržitelné a nízko-emisní budoucnosti mezinárodního společenství.

Úspěšnému uzavření Dohody předcházelo mnohaleté intenzivní vyjednávání, které bylo završeno jednomyslným odsouhlasením kompromisního textu Dohody všemi 197 smluvními stranami Úmluvy na klimatické konferenci v prosinci 2015 v Paříži. Pařížskou dohodu podepsal za ČR ministr životního prostředí Richard Brabec na slavnostním ceremoniálu konaném v sídle OSN v New Yorku dne 22. 4. 2016 a později téhož roku vyjádřila vláda ČR souhlas s její ratifikací. Očekává se, že Dohoda bude ČR finálně ratifikována v prvním čtvrtletí roku 2017, poté co ji odsouhlasí obě komory Parlamentu ČR a podepíše prezident ČR. V mezidobí však již dohoda oficiálně vstoupila v platnost, a to dne 4. 11. 2016. K tomuto datu Dohodu ratifikovalo více jak 55 států, jejichž podíl na celkových emisích skleníkových plynů přesáhl úroveň 55 % světových emisí. Tímto byla splněna stanovená kritéria pro vstup dohody v platnost. Doposud dohodu podepsalo 125 států.

Proč je tedy nová Dohoda důležitá a co obsahuje? V prvé řadě stanovuje základy dlouhodobého, společného rámce pro ochranu klimatu v období po roce 2020, kdy má končit platnost Kjótského protokolu. Jejím hlavním cílem je snížit produkci skleníkových plynů a udržet tak nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2°C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí, usilovat o udržení oteplení do 1,5 °C a tím omezit rizika a negativní dopady změny klimatu. Dohoda také akcentuje nepostradatelnou roli adaptace, tedy přizpůsobování se negativním dopadům změny klimatu, a to především v nejméně rozvinutých a nejvíce zranitelných státech světa. Důležitou součástí Dohody je také kapitola věnovaná financování opatření na ochranu klimatu, budování odborných kapacit a rozvoj moderních nízkouhlíkových technologií. V oblasti klimatického financování je výchozím bodem rok 2020, ve kterém mají vyspělé státy společně vynakládat pro potřeby nejchudších rozvojových států 100 mld. USD ročně. Tyto prostředky mají být zajištěny z veřejných i soukromých zdrojů.  V roce 2014 se objem klimatických prostředků určených k tomuto účelu pohyboval na úrovni 64 mld. USD.

Splnění ambiciózního cíle udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C nebude jednoduchým úkolem. Dle 5. hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) k tomu bude zapotřebí, aby celosvětová produkce emisí skleníkových plynů dosáhla svého vrcholu co nejdříve a následně byly efektivně snižovány takovou mírou, aby do konce tohoto století byla jejich produkce téměř nulová. Za tímto účelem Dohoda ukládá všem smluvním stranám, tedy vyspělým a nově i rozvojovým státům, povinnost stanovit si vnitrostátní redukční závazky, které budou předmětem pravidelného přezkumu. Tato skutečnost je jedním z nejdůležitějších posunů v porovnání se současným Kjótským protokolem, který povinnost snižovat emise ukládá pouze některým vyspělým státům, a to bez zapojení hlavních producentů emisí skleníkových plynů USA a Číny. Dohoda oproti tomu pokrývá přibližně 97 % celosvětových emisí, což je oproti 15 % pokrytých Protokolem nesrovnatelný rozdíl.   

ČR, jako člen EU, se v rámci Dohody přihlásila společně s ostatními členskými státy EU k cíli snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 40 % ve srovnání s rokem 1990. Tento cíl byl již přijat na úrovni Evropské rady v říjnu 2014. Pařížská dohoda tedy v tomto ohledu nepřináší pro ČR žádné nové dodatečné požadavky ohledně snižování emisí, které by dříve nebyly projednány a odsouhlaseny v rámci EU. V případě EU tedy strategie ke snižování emisí skleníkových plynů vychází tzv. Klimaticko-energetického rámce do roku 2030, který má zajistit požadované snížení emisí o 40 % do roku 2030 oproti úrovni roku 1990. Současně je také věnována značná pozornost využívání obnovitelných zdrojů energie, jejichž podíl na konečné spotřebě energie by měl v roce 2030 dosáhnout úrovně alespoň 27 % a v neposlední řadě také zvyšování energetické účinnosti, pro kterou byl navržen nezávazný cíl taktéž na úrovni 27 % s plánovaným přezkumem a možným zvýšením až na 30 %.    

Klíčovým nástrojem pro snižování emisí skleníkových plynů je i nadále evropský systém pro obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), který zahrnuje přes 11 000 zařízení ze sektorů energetiky, výroby oceli a železa, cementu a vápna, celulózy a papíru, sklo-keramického průmyslu, chemického průmyslu, rafinérií a letecké dopravy. V celkovém vyjádření EU ETS reguluje přibližně 45 % emisí EU. Cílem EU je do roku 2030 snížit emise sektorech pod EU ETS o 43 % ve srovnání s výchozím rokem 2005. Za tímto účelem je nyní na půdě Evropského parlamentu a Rady projednáván návrh na revizi systému EU ETS do roku 2030.

Dalším klíčovým předpisem k dosažení evropských redukčních cílů je nedávno zveřejněný návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady tzv. „Nařízení o sdílení úsilí“, stanovující závazné redukční cíle pro jednotlivé členské státy do roku 2030. Tento návrh cílí na emise skleníkových plynů produkovaných ze sektorů nezařazených do EU ETS. Jedná se konkrétně o dopravu, zemědělství, nakládání s odpadů, ale například i vytápění budov. Celkový redukční cíl pro odvětví mimo EU ETS je stanoven na úrovni 30 % v porovnání s emisemi roku 2005, přičemž pro jednotlivé členské státy se výše individuálního závazku pohybuje v rozmezí 0 – 40 % v závislosti na úrovni HDP na obyvatele daného členského státu. V případě ČR návrh nařízení stanovuje cíl snížit emise o 14 %. Dle aktuálních projekcí emisí skleníkových plynů bude možné tento cíl do roku 2030 splnit. Česká republika již přitom od roku 1990 snížila celkové emise skleníkových plynů o přibližně 37 % a plní tak své evropské i mezinárodní závazky. Do budoucna by pak díky dalšímu rozvoji nízkoemisních zdrojů, energetickým úsporám, ale například i čisté mobilitě měly emise dále klesat.  

Zdroj: Odpadové fórum 2/2017

Autor: Pavel Zámyslický, ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu MŽP