Odpad jako komodita

Otázka:
    Naše společnost jako subdodavatel uzavřela s generálním dodavatelem smlouvu o dílo, na základě které jsme měli provést výkop, naložení, převoz a uložení vytěžené zeminy na skládku. Práce jsme provedli, ale zeminu uložili na mezideponii s cílem ji jako původce odpadu následně odstranit nikoli uložením na skládku, ale jejím prodejem oprávněnému subjektu v souladu s ustanovením § 12 odst. 3 zákona o odpadech. Generální dodavatel však tuto zeminu bez našeho vědomí, natož souhlasu, odvezl z mezideponie k využití na jinou investiční akci jinému investorovi. Zemina byla podle nás v našem vlastnictví (jsme původce odpadu) a jsme toho názoru, že generální dodavatel porušil naše vlastnická práva. Jaký na to máte názor.

    Podrobnějším dotazem jsem zjistil, že šlo o nezávadnou výkopovou zeminu, spíše měkkou horninu - přírodní materiál. A dále, že ve smlouvě mezi investorem a generálním dodavatelem nebylo žádné ujednání o tom, kdo je původcem odpadu - vykopané zeminy a zda mu k ní vzniká nějaký vlastnický vztah. Taková ujednání nebyla ani ve smlouvě mezi generálním dodavatelem a subdodavatelem.
    O problémech s vlastnictvím odpadu, zejména v případech složitějších smluvních vztahů, jsem už uveřejnil v tomto časopise dvě pojednání, na která si dovoluji odkázat, neboť jejich závěry jsou stále platné. Navíc ale došlo i v této věci k určitému posunu a to novelou zákona o odpadech, která rozšířila ustanovení dosti fundamentálního § 3 o další odstavce. Jde zejména o odstavec 5, který zavádí institut vedlejšího produktu a odstavec 6 stanovující podmínky pro to, kdy odpad přestává být odpadem.
    Začněme diskusí nad tím, kdo je v našem případě původcem odpadů. Ustanovení definičního § 4 zákona se tomu věnuje po novele v písmenu w) a v písmenu x). V obou jmenovaných písmenech je uvedeno (jednou pro prvotního původce, podruhé pro původce), že je to ten, při jehož činnosti vzniká odpad. To je pro nás definice příliš široká, neboť bychom se museli ptát, co to je v našem případě činnost - je to rozhodnutí investora budovat stavbu nebo rozhodnutí generálního dodavatele mu stavební služby poskytnout nebo konkrétní činnost našeho tazatele, který si na zeminu svými bagry skutečně "sáhl"? Zastávám názor, že původcem je vždy ten, který s materiálem skutečně nakládá, tedy zeminu ze země vyzdvihne - pokud to není ve smlouvě uvedeno explicitně jinak. A protože to v našich smlouvách není uvedeno vůbec, potom považuji za jisté, že původcem výkopové zeminy jako odpadu byl náš tazatel, neboť odpady vznikly při jeho konkrétní technické činnosti.
    Tazatel se však ptá, zda byla zemina v jejich vlastnictví. Vlastník je ten, komu svědčí právo s věcí nakládat, a to zjevně bez ohledu na to, jakým způsobem toto právo získal - darem, koupí, vypěstováním na poli, uzavřením smluvního vztahu nebo tzv. ze zákona. Zákon o odpadech vlastnictví odpadu v podstatě neřeší, ani slovo "vlastník" není v zákoně (pro jeho potřeby) nikde definováno. Kromě ustanovení § 4 písmeno x), kde se hovoří o vlastnictví komunálního odpadu v souvislosti s obcí jako jeho formálním původcem, je tento výraz užit v zákoně jen dvakrát. Je použit v ustanovení § 3, odst. 3, a to pro situace, kdy není jisté, zda v nějakém případě jde o odpad či nikoli [a zprostředkovaně na to v ustanovení § 78 odst. 1 písmeno h), které na § 3 přímo navazuje]. Podruhé je použit nově v ustanovení § 2 odstavec h), který se týká postupu při těžbě sedimentů z vodních nádrží a podmínek pro to, aby se na tento materiál nevztahovala působnost zákona. V obou jmenovaných případech jde tedy o ustanovení speciální, jen pro úzce a přesně vymezené potřeby zákona, nikoli o ustanovení generální, zavádějící institut vlastníka. Z čehož je třeba dovodit, že původce odpadu se podle zákona nestává automaticky jeho vlastníkem.
    Využijeme-li ale pro posouzení našeho případu i nový odstavec 5 § 3 zákona, potom zjistíme, že "naše" výkopová zemina zřejmě splňuje podmínky pro to, aby se nestala odpadem vůbec. Při porovnání se stanovenými podmínkami - písmeny a) až d) uvedeného odstavce 5 dojdeme k názoru, že vznikla při "kopání základů" nebo jiné podobné činnosti a její vznik nebyl prvotním cílem [písmeno a)]. Její další využití je zajištěno, neboť obě strany mají o zeminu zájem [písmeno b)] a zemina již byla využita, zemina nevyžaduje před dalším použitím žádné zpracování [písmeno c)] a její následné použití nebude mít nepříznivé účinky na životní prostředí [písmeno d)], protože zemina je přírodní neznečištěný materiál. Z toho plyne, že na mezideponii neležela hromada zeminy jako odpad, například uložený ve skladu podle ustanovení § 4 písmeno h), ale jako vedlejší produkt.
    Naskýtá se tedy otázka, zda nakládání s hromadou zeminy se od samého počátku svého vzniku, tedy od prvního hrábnutí bagrem, stále řídí zákonem o odpadech. Pokud se opřu o dikci úvodní věty nového odstavce 5, kde je uvedeno, že "movitá věc …… se nestává odpadem", potom se odpověď zdá dosti jasná, totiž neřídí. Bude ovšem poctivé zkoumat i to, zda zákon o odpadech zasahuje i do regulace nakládání s vedlejšími produkty. Praktická regulace připadá v úvahu prakticky jen tím, že se stanoví podmínky pro subjekty (osoby podnikající) při nakládání s vedlejšími produkty. Zjevnou podmínkou toho je ovšem vymezení okruhu těchto osob, zjednodušeně řečeno definování původce vedlejšího produktu. Třeba jen odkazem na definici původce odpadu nebo jakkoli jinak. To se ovšem nestalo (viz ustanovení § 4), takže regulace podle mého přesvědčení není možná. A protože, jak s oblibou uvádím, text zákona je třeba číst přesně a správně a zákonodárci nelze podsouvat, že na něco zapomněl a "vlastně to tak ani nemyslel", nelze než prohlásit, že zákon o odpadech další nakládání s vedlejšími produkty regulovat nemůže.
    Pokud si ovšem přečteme nové odstavce 7 a 8 rozšířeného § 3, nelze říci, že by se o to systém alespoň nepokusil. Zda úspěšně, to ukáže čas, osobně se ale domnívám, že pro vágnost textu odstavce 7 a jeho meritorní rozpor s odstavcem 5 a především z důvodů výše uvedených, se to zdařit nemůže. Vydání upřesňující vyhlášky, o které hovoří zmocňující ustanovení v odstavci 8, může situaci jen zkomplikovat, protože podmínky pro vznik vedlejšího produktu, uvedené v odstavci 5, jsou dosti jasné a nemyslím si, že by se daly vykládat jinak než jednoznačně.
    Vrátíme-li se k našemu případu, potom lze shrnout, že sporné vlastnictví vykopané a dočasně uložené zeminy nelze řešit podle zákona o odpadech, protože zemina odpadem není, v žádné fázi nakládání s ní ani nebyla a nakládání s vedlejšími produkty zákon v platném znění nereguluje. Zbývá tedy zákoník obchodní, realizovaný obchodními smlouvami účastníků celé akce, ale tam se o vlastnictví vytěžených materiálů nic nepraví. Více asi v odborném časopise, který se věnuje odpadům, uvádět nelze, přesto se pokusím odpovědět - říci svůj názor.

Odpověď:
    Podle novely zákona o odpadech, vydané pod č. 154/2010 Sb., nebyla výkopová zemina nikdy v režimu odpadů, a proto se nakládání s ní zákonem o odpadech nemohlo řídit. Protože vlastnické vztahy k vykopanému materiálu nebyly ve smlouvách nijak řešeny, nemám důvod se domnívat, že by generální dodavatel porušil vlastnická práva tazatele.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz