Odejmutí pověření

Otázka: "Jsem pověřenou osobou pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů podle zákona o odpadech. Tuto práci vykonávám již mnoho let a pověření mně bylo Ministerstvem životního prostředí již několikrát prodlouženo. Nyní se mnou hodlá MŽP na podnět České inspekce životního prostředí zahájit správní řízení o odejmutí pověření pro údajné neplnění postupů stanovených pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Taková tvrzení jsou obsažena ve znaleckých posudcích znalce z oboru odpadů, které si nechala na některá moje osvědčení vypracovat ČIŽP. Znalec, který posudky vypracoval, je rovněž pověřenou osobou a pro mne pracovní konkurencí. Je takový postup možný?"

O možnosti odejmout pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů hovoří ustanovení § 8 zákona ve svém odstavci 1. Odejmout pověření lze jen z důvodů zde uvedených a to formou správního řízení. Důvody jsou uvedeny tři, a to když pověřená osoba:
- neplní stanovené postupy (myšleno vyhláškou č. 376/2001 Sb.);
- nesplňuje podmínky pověření;
- vystaví osvědčení na odpad, který má některou z nebezpečných vlastností.
Obsah znaleckého posudku, podnět Inspekce i prvotní správní úkony MŽP se věnovaly výhradně prvnímu důvodu, tedy neplnění stanovených postupů. Z dokumentace je patrné, že znalec došel v mnoha případech k názoru, že podklady, ze kterých hodnotitel vycházel, byly nedostatečné, například malý počet vzorků, nejistý či nevhodný postup při jejich odběru ap. Případně že závěry, které pověřená osoba z podkladů učinila, nebyly dostatečně odůvodněné. Nikde v posudku ani jinde v dokumentaci není uvedeno, že jmenovaná „provinění“ měla za následek vadné posouzení, že by tedy vytýkanými postupy došlo k vyloučení některé nebezpečné vlastnosti přesto, že odpad tuto vlastnost má.
O postupu při hodnocení nebezpečných vlastností hovoří § 6 vyhlášky č. 376/2001 Sb. a dává hodnotiteli celkem široké možnosti, jak postupovat. Základem je porovnání kritérií stanovených pro jednotlivé nebezpečné vlastnosti v přílohách č.1 a 2 se skutečnými vlastnostmi hodnoceného odpadu (odstavec 1). Zatímco kritéria jsou jasně dána, tak poznání „skutečných vlastností odpadů“ je možno provést několika způsoby a z dikce celého § 6 lze soudit, že se to nechává na rozhodnutí hodnotiteli. Je to podle mého soudu správné, logické a zcela v souladu s dosti přísnými podmínkami stanovenými v § 7 odstavec 6 zákona o odpadech pro možnost jako pověřená osoba vůbec pracovat.
Základem pro objektivní zjištění jsou pochopitelně výsledky různých zkoušek, které jsou v této části vyhlášky formou odkazů specifikovány, jako jsou chemické analýzy, testy toxicity, zkoušky výbušnosti materiálů apod. Výsledky zkoušek jsou buď předloženy hodnotiteli žadatelem, nebo si je může hodnotitel zajistit sám – nutná způsobilost laboratoří je v § 6 vyhlášky rovněž uvedena. Neméně důležitým podkladem pro kvalitní hodnocení jsou ovšem i znalosti hodnotitele o technologii výroby z níž pocházejí hodnocené odpady. Konkrétně jde o znalosti vlastností vstupujících surovin a fyzikálních, chemických či biologických pochodů, které při výrobě probíhají. Rovněž je nezbytné znát stálost (neměnnost) složení surovin i výrobních procesů, tedy možný rozptyl složení odpadů – kolísání obsahu některých látek, které mohou způsobovat nebezpečné vlastnosti (srovnej s odstavcem 9 tohoto § 6 citované vyhlášky).
Jde o velmi širokou množinu znalostí, které nelze podrobně specifikovat. A které rostou a prohlubují se tím, že hodnotitel se kontrolovanými odpady zabývá opakovaně a dlouhodobě. A právě proto je ve vyhlášce dána hodnotiteli možnost hodnotit skutečnosti úvahou, která z těchto znalostí vychází. Je zřejmé, že úvaha musí být užívána uvážlivě a zdůvodněně, ale tam, kde je podle hodnotitele jisté, že z podstaty věci konkrétní odpad posuzovanou nebezpečnou vlastnost mít nemůže, je užití úvahy na místě a zabraňuje zbytečnému opakování často zdlouhavých a nákladných zkoušek tam, kde je to zbytečné. Použití úvahy je zcela na rozhodnutí hodnotitele a takový postup nelze napadnout. Přesněji – kvalitu úvahy a její oprávněnost je možno posoudit jen tím, zda vyloučená nebezpečná vlastnost byla vyloučena právem či nikoli. Jiný důkaz neexistuje.
Při odebírání pověření zákon neřeší způsob, kterým ministerstvo prokazuje pochybení pověřené osoby. Nezbývá proto než se obrátit ke správnímu řádu a jeho obecným ustanovením o průběhu správního řízení. Je tedy zcela na správním orgánu jaké důkazy či jiné podklady pro objektivní zjištění stavu věcí zvolí, které bude vyhodnocovat a podle nich rozhodovat. Jedním z nich může být bezesporu i znalecký posudek znalce z příslušného oboru. V našem případě tyto posudky zajistila ČIŽP a předala společně s podnětem k řízení ministerstvu.
Důkaz znaleckým posudkem je specifikován v ustanovení § 56 správního řádu a jak je tam uvedeno, použije se v případě, že rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, ke kterým je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají. Použití posudků v našem případě je trochu paradoxní, protože úřední osoby, tedy pracovníci ČIŽP a následně MŽP, museli před zadáním posudků nejprve vyhodnotit, že pověřená osoba se podle jejich názoru nechová řádně, což nemohli udělat bez odborných znalostí. Takže použití posudků je zde spíše potvrzením odborného názoru úředníka a lidově řečeno „schováním se za znalce“. Na druhé straně nelze takový postup odmítat, protože míra odbornosti je různá a znalec je po složení slibu úřední osobou (v nejširším slova smyslu) a váhu jeho pečeti (kulatého razítka) nelze snižovat.
Proto je ovšem třeba se věnovat i právům a povinnostem znalců, které nejsou malé a jsou uvedeny v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících v platném znění (poslední novela č. 227/2009 Sb.). Pro náš případ a odpověď na položenou otázku je podstatné ustanovení § 11 zákona, kde se hovoří o podjatosti znalce. Je zde uvedeno, že znalec nesmí podat posudek, pokud lze mít pro jeho poměr k věci či účastníkům řízení pochybnosti o nepodjatosti. Jsem toho názoru, že pokud znalec, podávající v našem případu negativní posudky k činnosti oprávněné osoby, podniká ve stejném oboru, je tedy rovněž pověřenou osobou, potom je jeho podjatost zcela zjevná. Lze tvrdit, že znalec může mít na výsledku řízení, do kterého posudek podal, osobní zájem. Je tedy podjatý a posudek nesměl podat.
O tom, že znalec je rovněž oprávněnou osobou a může tedy mít na výsledku řízení osobní zájem, ovšem věděla jak ČIŽP (srovnej § 9 odst. 1 zákona o odpadech), která dala ministerstvu podnět k zahájení řízení, tak i MŽP, které je tím úřadem, který hodnotitele pověřuje (srovnej § 7 odst. 2 zákona o odpadech). Je tedy s podivem, že jak ČIŽP, tak i MŽP postupovaly uvedeným způsobem.

Odpověď:
Podle mého názoru postupují úřady nesprávně, neboť hodlají využít znalecké posudky znalce, který může být nepochybně podjatý. Oba úřady mají v systému zákona o odpadech dost informací k tomu, aby takový důkaz jako nepřípustný odmítly. Znalec se navíc ve své práci (posudcích) dopouští zásadního pochybení v tom, že žádným způsobem nepřiznává pověřené osobě právo hodnotit nebezpečné vlastnosti úsudkem. A to přesto, že z podkladů ví, že jde o opakované hodnocení týchž odpadů v průběhu mnoha let velmi zkušeným hodnotitelem.
Zcela samostatně je třeba hodnotit chování znalce, který podáním posudků nepochybně porušil zákon o znalcích a tlumočnících. Pokud by měly být posudky v řízení i nadále používány jako jeden z důkazů (zdá se, že pro ČIŽP i MŽP jde o důkaz zásadního významu), potom je na místě oznámit chování znalce příslušnému soudu, který ho jmenoval případně také profesní komoře.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz