O co opravdu jde při certifikaci zpracovatelů elektroodpadu

V posledních několika týdnech jsme v rámci projednávání návrhu nového zákona o odpadech svědky velkého mediálního tlaku některých subjektů týkající se certifikace zpracování elektroodpadu. Z médií se dozvídáme, že certifikace zpracovatelů elektroodpadu ohrožuje tržní prostředí, je namířená proti chráněným dílnám a díky certifikaci budou zpracovatelé elektroodpadu v ČR krachovat.

V prvé řadě je třeba si jasně říci, proč vůbec existuje zákonná povinnost elektroodpad sbírat a zpracovávat. Je to zejména z toho důvodu, že obsahuje řadu nebezpečných a zdraví škodlivých látek. A to nejen elektroodpad u kterého je to obecně známo, jako je např. lednice, televize nebo zářivka. I u dalších spotřebičů, které jsou pseudoodborníky považovány za bezpečné, jako jsou například sporáky, rádia nebo počítače, lze nalézt mnoho nebezpečných anorganických i organických látek – rtuť (vypínače, LCD displeje), kadmium (kontakty, spínače, barviva plastů), azbest (těsnění), olovo (pájky), bróm (zpomalovače hoření u plastů), v mnoha novějších spotřebičích navíc velmi nebezpečné lithiové akumulátory. Z tohoto důvodu by měly být na zpracování všech druhů elektroodpadu kladeny poměrně vysoké nároky, které nelze splnit při běžném zpracování odpadu. Často se také udává, že recyklací elektroodpadu zachraňujeme pro národní hospodářství cenné suroviny. To je pravda, nicméně zde je potřeba říci, že ČR dnes nemá (kromě železa) zpracovatelskou základnu pro barevné ani drahé kovy, která by dokázala obstát v mezinárodním srovnání. Z toho důvodu jsou všechny tyto cenné suroviny vyváženy k přepracování mimo ČR.

Jaká je stávající situace v oblasti zpracování elektroodpadu v ČR? Z médií se dozvídáme, že v naší zemi funguje více než 200 zpracovatelů elektroodpadu. To vypadá na první pohled na skvěle fungující průmysl. V prvé řadě se nejedná o 200 zpracovatelů, ale o 200 vydaných povolení, kdy velká část z nich není vůbec využívána. Zbylé zpracovatele lze pak rozdělit do několika kategorií. Chráněné dílny, kterých v ČR fungují nižší desítky, jsou subjekty, kde převažuje sociální aspekt nad vlastním zpracováním. Chráněné dílny provádějí zejména ruční demontáž a jsou v podstatě předstupněm mechanického zpracování elektroodpadu, nelze je tedy považovat za finální zpracovatele. Zpracovatelé, kteří provádějí kompletní mechanické zpracování elektroodpadu a jsou schopni ho připravit pro hutě – těch jsou v ČR nízké jednotky. A pak zde máme největší masu „zpracovatelů“ – to jsou různé odpadové firmy, kovošroty, výkupny a sběrny, kterým se v minulosti podařilo získat povolení na zpracování elektroodpadu, aniž disponují adekvátní technologií. Ti většinou pouze vyzobají třešničky – např desky tištěných spojů, velké kusy hliníku a mědi, které prodají a zbylý materiál v lepším případě přidají do kovového odpadu, v horším vyhodí na skládku.

Koho by se připravovaná certifikace nejvíce dotkla? Zpracovatelů elektroodpadu? Tak těch opravdu ne, většina z nich ji už totiž dávno má – potřebují ji pro svojí práci. Chráněných dílen? Těch také zásadně ne. Pro chráněné dílny jsou k dispozici zjednodušené certifikace, které snižují administrativní a finanční náročnost celého procesu. Navíc většina chráněných dílen, provádí demontáž opravdu velmi odpovědně a pečlivě a nárokům certifikace bez problému vyhoví. Takže už nám zbývají jen tzv. „zpracovatelé“ – tedy výkupny, sběrny, kovošroty a odpadáři. A ano těch by se certifikace výrazně dotkla, znamenala by pro většinu z nich ukončení recyklace elektroodpadu, protože by jejich postupy nevyhověly z pohledu ochrany životního prostředí a ani z pohledu technologického.

A to je také to o co se v celé certifikaci bojuje. O zachování možnosti vydělat si rychle a jednoduše peníze, i když třeba na úkor životního prostředí. To je také důvod proč jsou v boji proti certifikaci nejaktivnější oborové asociace – ČAOH (sdružující odpadové firmy) a SPDS Aporeko (sdružující kovošroty a výkupny). Možná je také zajímavá úvaha, proč se k nim přidal i jeden z kolektivních systémů. Není to však složité pochopit – jedná se o kolektivní systém, který nemá vybudovanou sběrnou síť a svůj sběr a zpracování založil právě na výkupnách. Takže bez nich by nemohl fungovat.

Považoval jsem za důležité vysvětlit motivy a pohnutky jednotlivých aktérů, z toho důvodu, že bulvarizací a zneužíváním tématu standardizace se často zapomíná, co by mělo být prioritou při zpracování elektroodpadu, tj. zpracování nejlepšími dostupnými technologiemi s co nejmenším dopadem na životní prostředí. Standardy, které se při zpracování elektroodpadu používají jsou platné celoevropsky, nejedná se tedy o žádné české specifikum. Auditorů jsou v Evropě stovky, a většina z nich funguje v mnoha zemích. Čeští auditoři auditují provozy např. v Německu, Holandsku, Británii a na Slovensku a španělský auditor zase třeba českého zpracovatele. Celý systém certifikací byl vyvíjen mezinárodní komunitou, odborníky na zpracování elektroodpadu a je tak velmi detailní a technicky orientovaný. Je podporován všemi významnými evropským asociacemi – od výrobců, přes kolektivní systémy až po zpracovatele.

Za naši společnost mohu deklarovat, že se výše uvedenými standardy budeme řídit, ať už bude povinná certifikace schválená či nikoliv. Naše společnost nepožaduje povinnou certifikaci zpracovatelů elektroodpadu, domníváme se, že právě dobrovolnost dává certifikaci punc exkluzivity a ukazuje na to, kdo to s recyklací elektroodpadu myslí opravdu vážně.
 

Autor: Jan Vrba, ASEKOL