Nezákonnost úředníka

Otázka:
Úřad v osobě konkrétního úředníka nerespektuje svými úředními kroky pravomocné rozhodnutí jiného úřadu. Je to porušení zákona o odpadech?

    Takováto otázka se hodí spíše do právní poradny, neboť je otázkou obecnější než jen ve vztahu na zákon o odpadech, a autor se necítí příliš povolán na ni odpovídat, nicméně si dovolím vyjádřit názor, podpořený dlouholetou praxí.
    Je běžné, a opak by byl podle mne dosti nezdravým jevem, že úředníci (myšleno pracovníci úřadů při výkonu svého povolání, tedy při aplikaci svých práv daných jim obecně závaznými předpisy) mají na zjištěné skutky v konkrétních posuzovaných případech rozdílný nebo alespoň nejednotný názor. Je tomu tak proto, že každý případ je jiný, třeba jen trochu, a každý úředník má nejen právo, ale i povinnost si udělat úsudek na základě co největšího množství informací. A ty nemusí být i u velmi podobných případů stejné - někdy mohou být v reálném čase i nedostupné. Navíc jsou ustanovení uvedená v předpisech formulována nezřídka méně obratně, tedy tak, že nevylučují více než jeden výklad.
    Je logické, že pro zachování důvěry osob, tedy účastníků řízení, ve spravedlivé rozhodování úřadů je potřebné toto rozhodování sjednocovat, tedy prostřednictvím některých nastavených mechanismů (například aplikací vrchního státního dozoru či vydáváním vnitroresortních pokynů) usměrňovat. Je to práce (především) ústředních orgánů státní správy, které se s ní snaží, v rámci svých personálních, časových a kompetenčních možností, nějak vypořádat. Daří se to tu více, tu méně, mimo jiné i proto, že zde jde proti sobě právo státu uplatnit v dané oblasti svoji cestu danou systémem předpisů, a právo autonomního správního úředníka v mezích těchto (ne vždy zcela jasných) předpisů rozhodovat co nejlépe, nejobjektivněji, nejspravedlivěji.
    A nyní k naší otázce.
    Kromě výše zmíněných obecných zásad je třeba uvést, že každý předpis, tedy i zákon o odpadech, má svůj vnitřní systém, který dává různým úřadům různé pravomoci. Tyto pravomoci jsou vyjmenovány a jejich záměna je prakticky nemožná. A pokud si některý úřad, například vedením správního řízení, přisvojí pravomoc úřadu jiného, potom bezesporu koná v rozporu s tímto předpisem, tedy nezákonně. O tom asi nebude spor.
    Podobně nezákonně se ovšem chová ten úřad, který svým chováním popírá či nerespektuje rozhodnutí jiného úřadu, který k vydání takového rozhodnutí je zákonem zmocněn a které je v právní moci. Jako příklad, kterého se týká naše otázka, lze uvést situaci, kdy je Krajským úřadem na základě žádosti vlastníka pravomocně rozhodnuto podle ustanovení § 78 odstavec 1 písmeno h) zákona, že konkrétní movitá věc není odpadem a jiný úřad, přestože prokazatelně ví, že bylo takto rozhodnuto, tvrdí (svým podáním do souvisejícího správního řízení) opak.
    Konkrétně, když ČIŽP se snaží prosadit svůj odborný názor (lhostejno, zda oprávněný či vadný) nikoli cestami práva, tedy napadením rozhodnutí krajského úřadu, se kterým nesouhlasí, například cestou podání k rozkladové komisi ministra životního prostředí, ale oklikou -cestou torpedování důsledků tohoto pravomocného rozhodnutí, kterým je povolený způsob nakládání s materiálem. Například stanovisky či vyjádřeními do jiných správních řízení, které s problémem odpadů sice přímo nesouvisejí, ale souvisejí s vlastníkem "odpadu". Zcela stranou tohoto pojednání ponechávám diskusi na téma, zda takovéto stanovisko je ve své "odporovací" části pro řízení relevantní a jak s ním má úřad, který si ho vyžádal, zacházet.
    Pokud tedy ČIŽP prokazatelně ví, že existuje pravomocné rozhodnutí ve věci a chová se opačně, tedy nerespektuje toto rozhodnutí, potom nedodržuje "ustanovení právních předpisů a rozhodnutí ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti odpadového hospodářství…" - citace z § 76 odst. 1 písm. a), což je paradoxně právě to, co má ČIŽP sama kontrolovat, případně sankcionovat.
    Po seznámení se s případem, ze kterého vyplynula shora položená otázka, musím konstatovat, že jde o tichou "válku úředníků", ve které si konkrétní úředník ČIŽP osobuje práva, která nemá, a to za pasivního přihlížení vlastního úřadu. Obětí takového postupu je v konkrétním případě především účastník řízení, jehož právní jistota je zásadním způsobem narušena, v obecném pojímání potom důvěra všech v řádné a spravedlivé rozhodování veřejné správy.

    Odpověď:
    Podle mého názoru to je porušení zákona o odpadech, byť způsobem, na který se vztahují jiné sankce, než jsou uvedeny v ustanovení části desáté zákona.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz