Nevydání souhlasu a integrované povolování

Otázka: Požádali jsme příslušný orgán o prodloužení souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona o odpadech, protože jako výrobce jsme původcem nebezpečných odpadů. Řízení bylo tímto úřadem zastaveno s odkazem na § 82 odst. 2 zákona s odůvodněním, že s naší společností je vedeno řízení podle zákona o integrované prevenci. Proti tomuto rozhodnutí jsme se odvolali.
Jsme přesvědčeni, že naše výroba nespadá do žádného z bodů přílohy tohoto zákona a proto jsme nepožádali o vydání takového povolení. Příslušný orgán má názor opačný, vedl s námi sankční řízení a uložil nám pokutu, proti které jsme se také odvolali. Je možno za těchto okolností zastavit řízení?

Ze spisového materiálu, který jsem si u tazatele zajistil, vyplývá, že je jedním z těch, kteří vyrábějí vypěňované výrobky – PUR pěnu (nábytek, sedačky, volanty apod.) a na které se podle názoru MŽP zákon o integrovaném povolování vztahuje, neboť uvedená výroba je tímto ústředním orgánem považována za výrobu základních chemických organických látek. Tazatel tento názor nemá a přes výzvy úřadů si trvá na svém. Což v praxi znamená, že si nepožádal o vydání integrovaného povolení.
Stejný správní orgán, jež byl tazatelem požádán o prodloužení souhlasu k nakládání s odpady, proto zahájil s naším výrobním podnikem sankční řízení podle zákona o integrované prevenci a přes všechny shromážděné důkazy, že odborný názor MŽP a navazující dlouholetá praxe úřadů je v rozporu s názory Bruselu a tím i v nesouladu s evropskou praxí, uložil za absenci integrovaného povolení pokutu. Toto sankční rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, takže uložení pokuty není v právní moci.

Podívejme se tedy do uvedeného ustanovení § 82 odst. 2 zákona o odpadech, za jakých podmínek lze vydání souhlasu odmítnout. Souhlas podle ustanovení § 16 odst. 3 je ve skupině ustanovení, pro které se souhlas nevydá, pokud „ je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle …. zákona o integrované prevenci“. Uvedená věta je svojí stavbou dosti strašlivá, neboť košatý český jazyk je mluvou úřednickou doveden často „ k dokonalosti“, leč podle mého názoru je obsahově jasná. Pokud ji přeložím do srozumitelného jazyka, potom v ní čtu, že pokud si povinná osoba požádá způsobem uvedeným v zákoně o integrované prevenci o vydání takového povolení a běží správní řízení, potom nelze souhlas podle zákona o odpadech vydat.

Je to podle mne logické a správné. I když poněkud nedokonalé, neboť jsem nikde nenašel řešení situace, kdy takové IPPC řízení běží, což může trvat při opakovaném přerušování pro doplnění dokumentace delší dobu v řádu měsíců, ale souhlas podle zákona o odpadech žadateli již skončil, neboť byl vydán na dobu určitou. Nikde jsem nenašel, že (například) podáním žádosti o vydání IP se platnost takového souhlasu automaticky prodlužuje do doby vydání či právní moci integrovaného povolení. Paragraf 46 zákona o integrované prevenci je k tomu vhodným místem, já jsem to tam však, ani nikde jinde, nenalezl. A dovolím si proto vyslovit názor, že ze striktně formálního hlediska je podnik za takové situace v nezákonném stavu a uložení pokuty za nakládání s odpady bez potřebného souhlasu by zákonné podmínky rozhodně nebránily.
Vrátíme-li se k výše uvedené citaci, potom považuji za jasné, že musí jít o správní řízení o vydání integrovaného povolení – je to tam ostatně explicitně napsáno. Nikoli tedy o jakékoli řízení, které se nějak týká našeho výrobního podniku v souvislosti se zákonem o integrovaném povolování, například o řízení sankční. Z toho vyplývá i to, že pro náš případ není rozhodné, zda odvolání proti pokutě bude vyhověno či nikoli, tedy zda sankce nabude právní moci a tím i odvolací orgán „potvrdí“ právní názor resortu.
Ze zákona o integrované prevenci plyne, že řízení o vydání integrovaného povolení nelze zahájit z moci úřední, ale jen na základě žádosti povinné osoby. Pokud tedy náš výrobní podnik takovou žádost nepodá, není naplněna podmínka použitá v odůvodnění sporného usnesení o zastavení řízení, tedy ustanovení § 82 odst. 2. A je proto nutné řízení o vydání souhlasu či povolení podle složkových zákonů dokončit. V opačném případě totiž úřad vystavuje žadatele bez právního titulu situaci, kdy je mimo zákon (v našem případě o odpadech) a to bez vlastního zavinění. Domyšleno do důsledků, kdy je mu vadnou prací úřadu znemožněna výrobní činnost – pokud by se chtěl chovat zákonně.
Na druhé straně je nepochybné, že nic úřadu nebrání v tom, aby náš výrobní podnik opakovaně pokutoval, pokud je přesvědčen, že vychází z dostatečně správně, přesně a úplně zjištěného stavu věcí. Podpořit ale svoji snahu „o udělání pořádku“ ještě tím, že zastavením řízení nevydá souhlas, nemá oporu v zákoně.

Odpověď: Usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o vydání souhlasu pro nakládání s nebezpečnými odpady s použitím ustanovení § 82 odst. 2, je nezákonné a odvolání, které jste proti němu podali, by v právním státě, za který Českou republiku stále považuji, mělo mít reálnou naději na úspěch. A zdůrazňuji, že toto usnesení je vadné bez ohledu na to, zda odvolací orgán v řízení o uložení pokuty dojde k názoru, že náš výrobní podnik do oblasti integrovaného povolení spadá či nikoli – to je zcela jiná věc.

Poznámka 1:
Pro dobrou informovanost čtenářů, byť nad rámec zaměření našeho časopisu, si dovolím ocitovat stať z rozhodnutí pana ministra (leden 2007) ve věci zcela identické technologie, které je v právní moci.
„Ve správním řízení v dané věci nebylo spolehlivě prokázáno, že předmětné zařízení na vypěňování polyuretanové pěny je chemickým zařízením na výrobu základních organických chemických látek. To, že při vypěňování dochází k chemické reakci, neznamená, že jsou vyráběny základní organické chemické látky. Pojem „základní chemická látka“ definován není a lze důvodně pochybovat, že jí je polyuretanová pěna.“
Zdá se, že pro některé současné pracovníky MŽP nemá ani rozhodnutí vlastního ministra dostatečnou váhu.

Poznámka 2:
Lze namítnout, že příslušná správní řízení vedou úředníci nižších správních orgánů, nikoli MŽP. Je pravdou, že základem objektivního správního rozhodování je nezávislost – autonomita konkrétního správního úředníka. Lze však jen těžko žádat, aby takový úředník odmítl názor ústředního orgánu, který má úlohu metodického vedení, a to i v případech, kdy je takový názor zjevně vadný, protože osobní statečnost je dosti vzácná bylina.

Ing. Michael Barchanem
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: OF 9/2010