Některé problémy související s definicí pojmu odpad

Ve své praxi se často setkáváme s problémem odpadů a jejich právního zařazení, režimů nakládání s nimi i povinností, které má původce či vlastník odpadu. Rádi bychom přiblížili jeden ze základních problémů současné odpadové legislativy. Tím je definice pojmu odpad.

Definice a správné pochopení pojmu odpad je klíčové pro každého podnikatele a výrobce. Při nakládání s odpady je zapotřebí dodržet celou řadu povinností. Jejich dodržení je legislativou vynucováno poměrně tvrdými sankcemi s pokutami ve výši 10 až 50 mil. Kč. Podnikatel či výrobce si přitom často vůbec nemusí být vědom, že určité pravidlo porušuje, protože věc, kterou předává třetí osobě, nepovažuje za odpad.

V dalším textu bychom rádi ukázali, o jak složitou problematiku se jedná. Při výkladu pojmu odpad vycházíme ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, („Zákon“), Rámcové směrnice o odpadech 98/2008 ES („Směrnice“).

Definice pojmu odpad

Obecně je podle Zákona a Směrnice za odpad považována věc, které se určitá osoba zbavuje, nebo má úmysl nebo povinnost se ji zbavit. Zároveň by měla spadat do některé ze skupin odpadů, jejichž výčet je uveden v příloze Zákona či Směrnice.

Na první pohled se jedná o jasnou definici, která by v praxi neměla činit zásadní obtíže. Je zde ale významný problém. Tím je  pojem „zbavit se“, který je klíčový pro posouzení věci jako odpadu. Tento pojem je soudy vykládán poměrně široce a vždy případ od případu. Takové pojetí proto neposkytuje konkrétní vodítka a přináší poměrně vysokou míru právní nejistoty.

Nejistota není odstraněna ani tím, že Zákon a Směrnice ve své příloze poskytují výčet jednotlivých kategorií odpadů. Problémem je jejich široká formulace a neurčitost.

*Osoba se materiálu zbavuje

Termín „zbavit se věci“ je laicky obvykle chápán pouze ve smyslu odstranění. Odstraňovány jsou většinou věci, které jsou pro jejich držitele nepotřebné. Z právního hlediska je ale definice pojmu „zbavit se“ mnohem širší, neboť vedle odstranění, zahrnuje i operace jako využití a recyklace (viz níže). Zároveň však pojem „zbavit se“ nelze redukovat výlučně na pouhé odstranění, využití či recyklaci. Může zahrnout i jiné způsoby, kdy evidentně dochází ke zbavování se věci, např. její opuštění či nedostatečnou kontrolu.

Jak je uvedeno výše, nejtypičtějšími způsoby „zbavení se věci“ je její odstranění, využití a recyklace. Tyto pojmy jsou vysvětleny ve Směrnici a v Zákoně (box 1).

*Osoba má úmysl zbavit se věci

Ke zbavování se věci dále dochází, pokud určitá osoba pojme úmysl se věci zbavit. V tom okamžiku se věc stává odpadem. Úmysl zbavit se věci je vždy subjektivní kategorií. Pro vnějšího pozorovatele je těžké posoudit, zda osoba s tímto úmyslem jedná či nikoliv. Zákon proto stanovuje domněnky, kdy se určitá osoba věci zbavuje. Ke „zbavování se“ tak dochází automaticky vždy, pokud je věc předána třetí osobě, která je oprávněna ke sběru nebo výkupu odpadů, a dále pokud je věc předána k využití, recyklaci nebo k odstranění.

V obou těchto případech se daná věc bude považovat za odpad vždy, bez ohledu na to, zda bylo konkrétní předání úplatné nebo bezúplatné.

Úmysl zbavit se věci se rovněž předpokládá u věcí, které vznikly jako vedlejší produkt, a dále pokud původní účelové určení věci zaniklo či odpadlo (zde se jedná zejména o případy výrobků, které jsou poškozeny nebo mají vady, a nelze je proto použít k účelu, k němuž jsou běžně určeny).

V posledních dvou uvedených případech však nepůjde o odpad automaticky. Vlastníkovi je zde dána možnost prokázat, že nejde o „zbavování se“. Např. užití určité součástky bude zakázáno na území v ČR, takže ji nebude v ČR možné použít pro daný účel. Užití součástky ale bude povoleno v Polsku, kam ji vlastník prodává jako obchodní komoditu, nikoliv odpad.

*Osoba má povinnost zbavit se věci

Podle Zákona má osoba povinnost zbavit se věci v případě, že se nepoužívá k původnímu účelu a zároveň tato věc ohrožuje životní prostředí (např. kontaminované zbytky obalů chemikálií). Tato povinnost vzniká i v případě, kdy je věc vyřazena na základě rozhodnutí úřadů z dalšího užívání (např. závadné hračky). Vznikne-li proto u věci povinnost zbavit se jí, bude automaticky považována za odpad.

Výjimky

Výjimka z definice nastává ve dvou případech – u vedlejšího produktu a opětovného použití.

Vedlejší produkt je taková věc, jejíž výroba v rámci určitého výrobního procesu není prvotním cílem. Typickým vedlejším produktem je melasa vzniklá při výrobě cukru, popř. drobné kamení či suť získané při těžbě v lomu. Vedlejší produkt se nepovažuje za odpad za splnění určitých podmínek (box 2).

Opětovné použití výrobku je definováno jako postup, kterým je výrobek nebo jeho část, které nejsou odpadem, znovu použity pro ten účel, pro který byly původně určeny. Typicky by opětovným použitím výrobku mohlo být např. další použití prázdné skleněné láhve od nápojů, popř. předání obnošeného šatstva do second-handu k dalšímu prodeji. V tomto případě nebude věc odpadem.

Judikatura ESD a národních soudů

Pojem odpad a výše uvedené definiční prvky jsou doplněny výkladem  Evropského soudního dvora (ESD) a národních soudů. Je nutné poznamenat, že ESD má tendenci vykládat termín „zbavit se“ extenzivně. Klíčovým interpretačním kriteriem je účel Směrnice. Tím je zejména ochrana životního prostředí a bezpečné nakládání s věcí jako odpadem až do doby, kdy je odstraněn nebo využit.

ESD rozhoduje vždy po zvážení všech souvisejících okolností a případ od případu tak, aby co nejlépe ochránil životní prostředí. V praxi pak dochází k tomu, že termín „zbavit se“ je prakticky bezbřehý.

ESD stanovil podpůrná kriteria pro posouzení věci jako odpadu. Obecně se jedná o zvážení okolností jako zda věc znečišťuje životní prostředí, zda je zbytkem z výrobního procesu, zda je třeba učinit před jejím dalším využitím opatření k ochraně životního prostředí, zda věc má či nemá ekonomickou hodnotu, zda je běžně považována za odpad. Bohužel, jak ESD zároveň uvádí, ani splnění kteréhokoliv z výše uvedených kriterií popř. všech z nich nemusí být rozhodující pro to, aby se určitá věc stala odpadem. Vždy je třeba zvážit konkrétní okolnosti případu a cíle Směrnice. Zvážení konkrétních okolností pak může vést i k tomu, že věci, které běžně za odpad považovány nejsou, se jím mohou za daných okolností stát.

Jak je patrné z několika příkladů (box 3), judikatura ESD nemusí být vždy v souladu s běžným rozumem a při rozhodování na bázi „případ od případu“ rovněž nemusí tvořit koherentní celek.

Za důležité v tomto ohledu považujeme zejména vyjasnění rozdílů mezi postupy, které se týkají dalšího využití věcí (jako odpadu) a postupy při opětovném použití věcí (kdy za odpad považovány nejsou). Jedná se např. o nakládání s vadnými či použitými výrobky, které je nutné dále zkontrolovat, setřídit, rozdrtit, opravit, rozebrat na součástky, aby mohly být opětovně užívány. ESD se ve své rozhodovací praxi zatím spíše soustředil na pojem odpad či vedlejší produkt, tato oblast zůstávala opomíjenou.

Tento článek byl veden snahou seznámit čtenáře se základním vymezením definičních prvků pojmu odpad a jejich problematičnost ilustrovat na konkrétních případech. Vzhledem k tomu, že se jedná o specifickou a komplikovanou oblast s vysokými sankcemi za případnou nesprávnou praxi, nezbývá než doporučit konzultovat každý konkrétní případ s odborníky.

Mgr. Lukáš Vitáček, Mgr. Jiří Kučera,

advokátní kancelář AK Kučera & Associates

Připomínáme, že dne 21. listopadu 2011 se uskuteční seminář na téma "Právní i praktická rizika při nakládání s odpady". Více čtěte v článku Odpadové hospodářství poprvé pohledem specializovaných právníků

Box 1:

Vysvětlení pojmů ve směrnici a zákoně

* „Odstranění“ je činnost, která není využitím (viz níže), a to i v případě, kdy má tato činnost jako vedlejší důsledek znovuzískání látek nebo energie. Příkladný výčet způsobů odstranění je uveden v příloze k Zákonu či Směrnici. Typickým odstraněním je např. uložení odpadu na skládku či jeho spalování.

* „Využitím“ je jakákoli činnost, jejímž hlavním výsledkem je, že odpad začne sloužit konkrétnímu užitečnému účelu. A to buď tím, že (i) nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, nebo (ii) je odpad k užití ke konkrétnímu účelu upraven.

Například odpad je využit jako palivo nebo k výrobě energie, ke znovuzískání určitých kovů, je aplikován do půdy způsobem přínosným pro zemědělství. Za využití se považuje i skladování materiálu před aplikací některého způsobu využití či recyklace, s výjimkou dočasného skladování před sběrem oprávněnou osobou. Seznam činností, které jsou obvykle považovány za využití, je obsažen v příloze k Zákonu i Směrnici. Tento seznam však není vyčerpávající.

* „Recyklace“ je jedním ze způsobů využití odpadu. Vyznačuje se tím, že je odpad znovu zpracován na výrobky či materiály pro původní nebo jiné účely dalšího použití. Tyto nové výrobky již samy nejsou odpadem.

Box 2:

Podmínky, za jakých se vedlejší produkt nepovažuje za odpad

* Vlastník se vedlejšího produktu nechce zbavit, ale chce ho za podmínek, které jsou pro něj výhodné, uvést na trh, nebo je jinak zajištěno jeho další využití.

*Použití takového výrobku nevyžaduje další předchozí zpracování a navazuje bezprostředně na výrobní (průmyslový) proces.

*Použití je více méně jisté, není pouze předpokládané.

* Využití je v souladu s právními předpisy a nebude vést k nepříznivým účinkům na životní prostředí.

Box 3:

Případy judikatury ESD, kdy výklad pojmu „odpad” závisí na okolnostech

* V případu Palin Granit tak ESD rozhodl, že zbytkový kámen vzniklý z průmyslové těžby, který je uskladněn po neurčitou dobu před dalším možným (nejistým) užitím, je odpadem.

* Oproti tomu v případu Avesta Polarit ESD po zvážení konkrétních okolností stanovil, že zbytkový kámen vzniklý v důsledku těžby železné rudy není odpadem, pokud je použit jako výplň štol dolu, bez jeho dalšího zpracování, popř. k zasypání dolu po skončení provozu.

* V případu Niselli ESD rozhodl, že za odpad je možné považovat dokonce i ty zůstatky z výroby či spotřeby, které lze opětovně použít bez dalších úprav a bez poškození životního prostředí. V daném případu se jednalo o vyřazené železné stroje a objekty kontaminované barvou či oleji, které byly po vytřídění použity jako druhotné suroviny pro výrobu železa.

* V případu Saetti se jednalo o petrolejový koks vzniklý jako vedlejší produkt při výrobě v rafinérii, který byl využíván jako palivo. Vzhledem k tomuto způsobu využití, který se doslovně shoduje s jedním ze způsobů využití popsaných v příloze k Zákonu a Směrnici, jej úřady považovaly za odpad. ESD však zdůraznil, že se jedná o úmyslně nastavený výrobní proces. Proto považoval petrolejový koks za produkt nikoliv za zůstatek z výroby.