Nebezpečné vlastnosti odpadů 2

Otázka:
    Jsme začínající společnost, která vyrábí z přírodních i syntetických látek různé polotovary, přípravky i výrobky chemického charakteru. Naše výroba není svým rozsahem velká, ale je druhově pestrá a vzniká při ní značný počet různých odpadů. Snažíme se dostát svým povinnostem po všech stránkách a nyní jsme narazili na zákon o odpadech, ve kterém se příliš neorientujeme. Zejména je nám nejasný paragraf 6, případně 7a 9, neboť si nejsme jisti, které naše odpady jsou nebezpečné a zda proto musíme mít odpadového hospodáře. Prosíme o vysvětlení.

    Ustanovení § 6 zákona o odpadech se jmenuje Zařazování odpadů podle kategorií, ale hovoří se v něm prakticky jen o odpadech nebezpečných. Podle definice, uvedené v § 4 odstavec 1 písmeno a) je nebezpečným odpadem odpad "vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu". Tato příloha obsahuje v současnosti 16 nebezpečných vlastností označených kódy H1 - H15.
    Odstavec 5 paragrafu 6, který je zmocňovacím ustanovením pro vydání vyhlášky, je nově rozdělen do dvou písmen. Zatímco vyhláška o Seznamu nebezpečných odpadů pod písmenem a) je tam již dlouho a zmocnění bylo realizováno Přílohou č. 2 k vyhlášce č. 381/2001 Sb., v platném znění (vyhláška č. 374/2008 Sb.), nově bylo přidáno zmocnění pod písmenem b), které hovoří o definici nebezpečných vlastností odpadů, kritériích, zkušebních metodách a limitních hodnotách pro přiřazování nebezpečných vlastností odpadů. Nahlédnutím na stránky MŽP (psáno v lednu 2011) lze zjistit, že toto zmocnění ještě nebylo realizováno - rovněž viz dále.
    Jaké odpady je třeba zařadit mezi nebezpečné a také s nimi tak zacházet, je uvedeno v § 6 odstavec 1. Písmeno a) vychází ze seznamu (viz výše), písmena b) a c) z toho, že je odpad, i když není v seznamu, smíšen nebo minimálně znečištěn buď některým nebezpečným odpadem ze seznamu nebo některou složkou, jež je uvedena v Příloze č. 5 zákona. Ta obsahuje 51 položek, většinou dosti jasných, leč trpí tou vadou, že neobsahuje limitní koncentrace vyjmenovaných složek, takže v praxi je někdy těžké spravedlivě posoudit, zda je odpad skutečně znečištěn. Navíc nejsou některé položky pojmenovány zcela jednoznačně a jejich obsah v odpadu může být proto diskutabilní, ale podrobnější rozbor by překročil účel tohoto článku.
    Zásadní význam pro postup tazatele má § 6 odstavec 4, které dává původcům možnost, aby u těch odpadů, které se dostaly do kategorie nebezpečný postupy pod písmeny b) a c), prokázal, že nemají žádnou z nebezpečných vlastností a tím je z kategorie nebezpečných mohl vyřadit. Ty, které jsou v seznamu, takto vyřadit nelze, jsou nebezpečné "na věčné časy", a to i když (třeba) žádnou nebezpečnou vlastnost ve skutečnosti nemají.
    Jakým způsobem se při realizaci tohoto ustanovení postupuje říkají ustanovení následujících § 7, 8 a 9. K tomu několik poznámek.
    V § 7 jsou dosti podrobně uvedeny podmínky, které je třeba splnit, aby se fyzické i právnické osoby mohly stát hodnotiteli. Z nich plyne, že nebezpečné vlastnosti jsou dvojí - zjednodušeně řečeno "chemické" a "zdravotnické", pro každou skupinu je vyžadováno jiné vzdělání a pověření vydává jiný resort. Až na vzácné výjimky se nevyskytují osoby, které by splňovaly oba druhy vzdělání současně a proto se vytvořily dvě skupiny hodnotitelů - pověřených osob. Protože však při hodnocení nebezpečnosti konkrétního odpadu je třeba hodnotit a případně vyloučit všechny nebezpečné vlastnosti, je obvykle nutná spolupráce dvou pověřených osob.
    Formu této spolupráce ovšem zákon neřeší, což může způsobovat problémy. Za logický a odborně i právně zcela čistý postup bych viděl, kdyby na hodnocený odpad byla při dvou různých hodnotitelích vydána osvědčení dvě - jedno na "chemické" vlastnosti, druhé na "zdravotnické". Každá pověřená osoba by ručila za závěry ze své skupiny a pokud by obě osvědčení vyloučila všechny nebezpečné vlastnosti, nebyl by odpad nadále nebezpečný. Praxe je ovšem taková, že o vypracování osvědčení je původcem nebo oprávněnou osobou požádán jen jeden hodnotitel, jedna pověřená osoba. A ta si vyhodnotí "své" vlastnosti a o vyhodnocení zbývajících, na které nemá pověření, požádá jinou pověřenou osobu a její hodnocení zařadí do společného osvědčení, které svojí osobou zastřeší. V pasáži, která se v osvědčení týká nebezpečných vlastností, které pověřená osoba nehodnotila sama, výsledky obvykle ocituje a odkáže se na přílohu, kde je práce spolupracující osoby.
    Takový postup je nejběžnější protože je snadný a nepostrádá logiku. Je ovšem pro hodnotitele trochu nebezpečný tím, že je právně nejasné, zda je nositelem odpovědi, který za ni ručí, jen hodnotitel, který byl o práci požádán a provedl "celkové" hodnocení, nebo hodnotitelé společně - tedy každý za svoji skupinu. Tato nejistota je zajímavá v okamžiku, kdy některý orgán veřejné správy má pochybnosti o kvalitě osvědčení a hodlá aplikovat ustanovení § 8 zákona, tedy zavést s pověřenou osobou správní řízení s cílem jí pověření odebrat.
    Druhou poznámkou je můj názor na myšlenku, která je uvedena v závěru § 9 odstavec 1 a která zní: "Osvědčení nezbavuje původce odpadu a oprávněnou osobu povinnosti nakládat s odpadem tak, aby nedošlo k poškození životního prostředí, a odpovědnosti za škody způsobené nevhodným nakládáním s ním." Pokud jsou výrazem "škody" myšleny finanční újmy, ke kterým může dojít při nevhodném nakládání u "třetích osob" (například otravou ryb v chovném rybníku), potom s tím lze souhlasit, ale to se týká již zcela jiných předpisů než je zákon o odpadech (soukromého práva).
    Nemohu však souhlasit s první části věty, která (trochu nenápadně) říká, že jsem za případné poškození životního prostředí odpovědný, ať "ten papír o vyloučení nebezpečných vlastností mám nebo ne". To je podle mne velmi sporné, protože osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů si zajišťuji především proto, abych měl "volnější ruce" pro následné nakládání s odpadem. A pokud odpad nemá podle osvědčení žádnou nebezpečnou vlastnost a přesto dojde k poškození životního prostředí, potom je dosti těžké svalovat vinu na mne a potažmo ji řešit podle ustanovení veřejného práva, tedy například pokutou podle zákona o odpadech.
    Za podstatné pro posouzení odpovědnosti původce odpadu považuji to, zda k případnému poškození došlo v souvislosti s tím, že nebezpečné vlastnosti byly chybně vyloučeny (splachy a průsaky ze znečištěné odpadní zeminy poškodily toxickými kovy biotop na kterém došlo k úhynu části populace) nebo bez této souvislosti (průtrž mračen vyplavila z nevhodně uložené nezávadné zeminy obrovské množství bahna, které po vniknutí do vodoteče vytvořilo kalové lavice a tím poškodilo biotop).
    Třetí poznámkou reaguji na situaci, kdy pro chyby, ať údajné či skutečné, dojde po provedeném správním řízení k pozastavení platnosti osvědčení nebo k odebrání osvědčení -§ 9 odst. 3 a 4. Reaguji především proto, že je nejasné, zda odebráním osvědčení, tedy odmítnutím/zrušením vyloučení nebezpečných vlastností odpadu se stává nebezpečným všechen odpad, který do té doby podle závěrů osvědčení nebezpečný nebyl, nebo jen ten, který od doby právní moci rozhodnutí o odejmutí osvědčení vznikne. V prvním případě bych došel k absurdní situaci, kdy bych musel veškerý "dříve bezpečný" odpad vyhledat a naložit s ním jako s nebezpečným, což je dosti nereálné. Ve druhém případě nastane situace, alespoň do doby než bude případně vypracováno nové osvědčení se stejnými závěry, kdy bude stejný odpad na jedné hromadě "bezpečný" a na druhé nebezpečný - také nic hezkého.
    Situaci dále komplikuje to, že odebrat je možno osvědčení buď pro metodické chyby, tedy užitích vadných postupů či metod, nebo pro špatné vyhodnocení nebezpečných vlastností, což si překládám jako neoprávněné vyloučení některé z nebezpečných vlastností. Zatímco u neoprávněného vyloučení nebezpečné vlastnosti považuji odebrání osvědčení za logický důsledek, u metodické chyby je to podle mne příliš přísné a přímo to nabádá k tomu, aby bylo urychleně zpracováno osvědčení nové, které tuto chybu již obsahovat nebude.
    Zákon totiž dosti nepochopitelně neřeší situaci, kdy původce či oprávněná osoba, se kterou je vedeno správní řízení o odejmutí osvědčení, má již připraveno osvědčení nové, formálně odlišné od toho, které bylo odebráno, jež postupem podle § 9 odstavec 1 uplatní v okamžiku právní moci správního rozhodnutí a pokračuje s odpadem v původním režimu dál. Tím nechci nikoho navádět k porušování zákona, ale v okamžiku, kdy k odejmutí nedošlo pro prokázané neoprávněné vyloučení některé nebezpečné vlastnosti, ale pro chyby metodické, je takový postup dosti logický a nevidím ho jako porušení zákona.
    Poslední poznámka se týká § 9 odstavec 6 zákona, pomocí kterého vznikl podrobný právní předpis, jak hodnocení nebezpečných vlastností odpadů provádět. Tím předpisem je vyhláška č. 376/2001 Sb., v platném znění (č. 502/2004 Sb.). Vyhláška má své vady (na některé jsem již v předchozích článcích upozornil), ale v zásadě vychází ze správných principů, ze kterých zde musím zdůraznit princip úvahy, uvedený v § 6 odstavec 2. Toto ustanovení dává pro případy, kdy je vyloučení některé nebezpečné vlastnosti zcela zřejmé, právo pověřené osobě tuto vlastnost vyloučit svojí odbornou úvahou. Nelze to pochopitelně udělat tehdy, kdy vyhláška při stanovení postupů jednoznačně stanovuje provedení zkoušek, například u ekotoxicity. Institut úvahy je dále zopakován i v § 8 odstavec 2, který pojednává o obsahu osvědčení, takže o oprávněnosti jeho používání nemůže být pochyb. Z praxe ovšem vím, že některé dozorové orgány velmi preferují jako metody práce především provádění zkoušek a právo užít vlastní odbornou úvahu buď zcela odmítají nebo podmiňují zbytečně rozsáhlým odůvodněním.
    Není od věci upozornit v závěru čtenáře na podobnost "historického" ustanovení § 9 odstavec 6 a ustanovení § 6 odstavec 5 písmena b), který by zařazen jednou z posledních novel. Jak uvedeno výše, zmocnění pro vydání nové vyhlášky zatím využito nebylo, ale dosti těžko si umím představit jakým způsobem budou nově definovány nebezpečné vlastnosti odpadů a nově stanovena kritéria hodnocení (jinak než jsou v příloze č.1 a č. 2 vyhlášky č. 376/2001 Sb.?), nebo jaké budou zvolené zkušební metody či metody hodnocení. Nechme se překvapit a věřme, že taková vyhláška jen dále nezkomplikuje současný stav. Lze jen doufat, že si zákonodárce všimne toho, že zařazování nebezpečných odpadů (§ 6) a vylučování nebezpečných vlastností odpadů (§ 9) jsou sice formálně dvě různé činnosti, ale meritum věci je prakticky identické.

Odpověď:
    Myslím, že krátký exkurs po paragrafech tazateli ukázal, že je věc poměrně složitá a je potřebné si zajistit odbornou podporu. Třeba v osobě odpadového hospodáře s jehož ustanovením bych neváhal bez ohledu na to, zda jeho výroba splňujete množstevní kritéria podle § 15 odstavec 1 či nikoli. Dále existují i firmy, které mohou tazatele kličkami reálného světa odpadového hospodářství provázet - to jsou dobře investované peníze.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz