Nebezpečné vlastnosti odpadů 1

Nebezpečné vlastnosti odpadů a jejich hodnocení je dlouhodobě poněkud nejasná oblast, která navozuje četné otázky. A odpovědi na ně, případně praktická aplikace příslušných ustanovení v praxi, mívají do dokonalosti obvykle daleko. Obdržel jsem nedávno dva dosti podobné dotazy, na které se pokusím ve dvou dílech mého seriálu odpovědět.

Otázka:
    Naše společnost produkuje odpad, u kterého nelze předem vyloučit, že bude mít některou nebezpečnou vlastnost. Proto jsme si nechali již před delším časem vypracovat pověřenou osobou osvědčení, ze kterého plyne, že náš odpad žádnou nebezpečnou vlastnost nemá. Osvědčení je již mnoho let opakovaně prověřováno a situace se nemění. Při poslední prověrce v oblasti dodržování předpisů na ochranu životního prostředí nám dozorový orgán v protokolu vytknul, že u hodnocení nebezpečných vlastností H13 a H14 nebylo pověřenou osobou postupováno správně, neboť nebyla ve vzniklém odpadu ani ve vstupujících surovinách zkoumána přítomnost potenciálně nebezpečných látek. Po diskusi s pověřenou osobou jsme došli k názoru, že výtka je neoprávněná.
(Otázka byla položena poněkud méně sofistikovaně, ale obsah byl takový).

    S ohledem na velmi časté novelizace zákona o odpadech, které bych nazval nekonečným příběhem (do přijetí zatím poslední novely pod č.154/2010 Sb. jich bylo 25, což jsou zhruba 3 novely ročně) je třeba upřesnit, že dotaz je položen na nebezpečnou vlastnost Ekotoxicita pod kódem H14, který se novelou nezměnil a nebezpečnou vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění pod dnešním kódem H15, dříve H13.
    O způsobu, jakým má pověřená osoba při hodnocení postupovat, se v zákoně nedočteme prakticky nic, protože je vše přesunuto zmocňovacím ustanovením uvedeným v § 9 odst. 6 zákona na vyhlášku. Tou je vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb. v platném znění, což je v současnosti vyhláška č. 502/2004 Sb. s účinností od října 2004 (dále jen vyhláška). Pro úplnost je dobré sdělit, že tato vyhláška v sobě dosud nezahrnuje změnu kódu z H13 na H15 (čerpáno ze stránek MŽP v lednu 2011), takže mezi zákonem a vyhláškou existuje nepříjemný formální rozpor.
    Začněme odpovědí na H14 Ekotoxicitu, zde je to jednodušší.
    V příloze číslo 1 vyhlášky je uvedena definice této nebezpečné vlastnosti celkem jasně a to tak, že jde o vliv vodného výluhu z hodnoceného odpadu na čtyři různé organismy zkouškou akutní toxicity. Organismy jsou pod písmeny a) až d) jednoznačně stanoveny a dále je stanovena i doba působení výluhu a stanoven koncentrační limit při jehož dosažení nebo překročení hodnocený odpad tuto nebezpečnou vlastnost má a nelze ji vyloučit.
    Jde tedy o jakési "skupinové působení" všech látek v odpadu obsažených, nejen látek škodlivých (je trochu nejisté, co se pod tímto výrazem vlastně skrývá). Látek může být nekonečné množství ve stejně nekonečném množství koncentračních kombinací a nelze proto postupovat jinak, zvláště když látky v odpadu obsažené na sebe vzájemně působí, ať již stimulačně (zesílení negativního účinku) nebo inhibičně (jeho zeslabení). Není proto potřebné a v reálném světě ani možné sledovat "všechny škodliviny". Na otázku, zda je potřebné při pátrání po této nebezpečné vlastnosti sledovat alespoň ty škodlivé látky, o kterých se domníváme, že by je odpad s ohledem na znalosti o výrobě obsahovat mohl, potom je třeba odpovědět, že nikoli, protože metoda takto postavena není.
    Nebezpečná vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění H13 (H15), přesněji její hodnocení (nalezení či vyloučení) je dlouhodobě problémová.
    Už sama definice, kterou zde pro jistotu zopakuji, je trochu složitá. "Tuto vlastnost mají odpady, které mohou jakýmkoli způsobem uvolňovat nebo vést při nebo po svém odstranění ke vzniku škodlivých látek, které negativně působí na životní prostředí a zdraví lidí."
    okud se to pokusím přeložit do alespoň trochu snesitelné češtiny, potom tuto vlastnost mají ty odpady, které kdykoli od svého vzniku, přes veškeré nakládání s nimi včetně uložení a dále i kdykoli (na věčné časy) po jejich odstranění škodlivé látky uvolňují. A je jedno, zda v odpadu byly tyto látky již při jeho vzniku, nebo se v něm, případně i reakcí s jinými látkami (odpady i neodpady), teprve vytvořily. Pokud si úmysl zákonodárce výše uvedeným textem vysvětluji správně, potom jsem na vahách, zda lze takové hodnocení reálně vůbec provést. Po "škodlivinách" mohu pátrat jen v okamžiku, kdy mám k odpadu přístup, což například po uložení na skládku určitě naplněno není. Navíc nevím po čem mám pátrat v případě, že "škodliviny" v odpadu teprve vzniknou a já nevím, co to je. (Jak moudře je proti tomuto založena H14 Toxicita!)
    Situace v pátrání po této nebezpečné vlastnosti je dále zkomplikována dvojí možností, jak odpad hodnotit. Přesněji dvěma postupy, z nichž musí být použity oba a teprve dvojí negací se odpad podezření na tuto vlastnost zbaví.
    Pod písmenem a) je stanoven postup, kdy udělám vodný výluh, stanovím v něm koncentrace vybraných látek (12 sledovaných ukazatelů), jež jsou uvedeny v tabulce č. 6.1 v příloze č. 6 k vyhlášce a výsledky porovnám s limitními hodnotami stanovenými v tabulce. V sušině hodnoceného odpadu stanovím polychlorované bifenyly a zjištěné koncentrace porovnám s limitem v tabulce č. 6.2. A pokud v obou případech naměřené koncentrace vyhoví, potom lze přítomnost nebezpečné vlastnosti odmítnout. Takže postup dosti jednoduchý a podle mne jasný. Tedy pokud nám nevadí, že výraz "vodný výluh" není pro potřeby tohoto předpisu a tedy ani této zkoušky konkretizován (například odkazem na číslo analytické normy) a lze si jej vyložit rozhodně více než jedním způsobem. Při výše komentovaném hodnocení H14 Ekotoxicity je situace stejná.
    Pod písmenem b) je ovšem popsán jako nebezpečný "odpad, který uvolňuje do jakékoli složky životního prostředí škodlivé látky v množství překračujícím limity stanovené zvláštními právními předpisy. 5)." Odkaz 5) jako poznámka pod čarou říká "Například zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší…., zákon č. 86/1995 Sb., o ochraně ozonové vrstvy Země, zákon č. 138/1973 Sb., zákon o vodách…".
    V tomto dosti krátkém textu je ovšem řada nejasností a problémů (kromě volné záměny výrazů škodlivin a škodlivých látek v celé definici H13, což považuji jen za výraz jazykové lenosti autora).
    "Množství" látky a "koncentrace" látky je zásadní rozdíl. Zatímco v písmenu a) se vyskytuje (pro chemika dosti děsivé) sousloví "v množstvích překračujících hodnoty limitních koncentrací" s odkazem na přílohu 6, kde jsou skutečně koncentrace, tak v tomto písmenku b) slovo "koncentrace" zcela chybí a je zde sousloví "…látky v množství překračujícím limity...". Množství látky je její absolutní hmotnost (objemové jednotky se pro tyto účely neužívají), například v gramech. Koncentrace látky, pomocí které se obvykle limitní (hraniční) stavy určují, je její hmotnost na hmotnostní či objemovou jednotku prostředí, ve kterém se vyskytuje, například miligramy na kilogram sušiny. A protože limitní údaje jsou vždy koncentrační, tak tento požadavek, striktně vzato, nelze splnit.
    Odhlédneme-li od výše řečeného, je tu další zásadní problém, spočívající v tom, zda má toto ustanovení na mysli limity emisní nebo imisní. Vezmu-li jako příklad (každé srovnání kulhá, ale s ohledem na naprostou vágnost ustanovení jsem nic jasnějšího nenašel) vodní zákon, pak nevím, zda je myšleno překročení "množství" sledované látky v proudu, který do ŽP vstupuje, například s odpadními vodami (jejich kvalita je v některých případech limitována) nebo již ve vodním prostředí, třeba v povrchových vodách, jejichž žádoucí jakost je rovněž limitována.
    Právní předpisy, které jsou jmenovány v poznámce pod čarou, jsou bez výjimky zákony. V zákonech ovšem žádné limity uváděny nejsou, neboť v případě číselných limitů jde již o podrobné rozvedení úmyslu zákonodárce, tedy zásad, stanovených zákonem. A takové podrobnosti bývají v předpisech nižší právní síly, tedy v nařízení vlády nebo v resortních vyhláškách. Abychom tedy mohli alespoň teoreticky pomýšlet na splnění požadavků písmene b), je třeba si tento odkaz přeložit jako "limity, stanovené obecně závaznými právními předpisy, jež se týkají ochrany životního prostředí nebo zdraví člověka". To se už ovšem dosti snažíme pochopit to, co ve vyhlášce napsáno není.
    Nejpodstatnější ovšem je skutečnost, že toto ustanovení je "všeobjímající" a že se tedy týká všech škodlivých látek a jakéhokoli prostředí. Jak uvedeno výše, škodlivá látka není pro potřeby vyhlášky definována a ŽP či lidské zdraví může poškozovat (překračovat limity) prakticky každá látka či skupina látek bez toho, že by byla běžně vnímána jako škodlivá.
    V souvislosti s tím mohu uvést, že jedna z největších vodohospodářských havárií na severní Moravě v 80. letech, provázená velmi nepříjemným poškozením životního prostředí s masovým úhynem ryb a dočasným poškození biotopu, byla způsobena "škodlivou látkou" s obchodním názvem "smetana ke šlehání 33 %". A to jen proto, že se jí v nevelkém toku ocitlo naráz cca 3000 litrů.
    Pokud tedy odmítneme tezi, že "hledáme vše", protože to nejde, potom se musíme zúžit na "hledáme vše podezřelé". Tím se dostáváme k otázce, kdo to podezřelé určí a jedinou možnou odpovědí je - "pověřená osoba", která odpad hodnotí. Tedy ten, který toho o hodnoceném odpadu ví nejvíce a současně ten, který je k takovému posouzení vysoce kvalifikován a "úředně jmenován". Tedy ten, komu do toho nelze mluvit, kdo má právo si zvolit metodu, jakou bude odpad posuzovat, tedy i stanovit, že množina hledaných podezřelých látek bude prázdná, nulová. A to proto, že na základě svých zkušeností ví, že jakékoli hledání konkrétních látek či jejich skupin v odebraných vzorcích by bylo zbytečné, hodnocení by se prodražilo a oddálilo bez toho, že by bylo získáno něco navíc. Takže využije ustanovení § 6 odstavec 2 vyhlášky a postup podle písmene b) nahradí úvahou. Pokud to udělá uvážlivě, se znalostí věci, své rozhodnutí kvalitně zdůvodní a ve vyloučení této nebezpečné vlastnosti se nezmýlí, tedy nevyřadí ji neprávem, nelze mu nic vytýkat.

Odpověď:
    U nebezpečné vlastnosti H14 "Ekotoxicita" je hledání nebezpečných látek jak v technologických proudech ve výrobě, tak v hodnoceném odpadu zcela nesmyslné, protože hodnocení této vlastnosti je v předpisu postaveno na zcela jiném základu.
    U nebezpečné vlastnosti H13 (H15) "Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění" je třeba hledat jen ty nebezpečné látky, které jsou vyjmenovány v příloze č. 6 vyhlášky a to proto, že pověřená osoba musí splnit postup podle písmene a) definice této vlastnosti uvedené ve vyhlášce. Při hodnocení této nebezpečné vlastnosti podle písmene b) je věcí pověřené osoby, zda postup pátrání po některých nebezpečných složkách použije nebo ne. Striktní povinností to není.
    Výtka dozorového orgánu proto nebyla na místě.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Pramen: OF 3/2011