Nakládání se stavebními a demoličními odpady – Recykláty

Množstevně největší část stavebních a demoličních odpadů (dále „SDO“) tvoří kromě zemin, o kterých píšeme podrobněji v předchozím článku, odpady na minerální bázi, tj. zbytky betonu, cihel a kameniva, střešní tašky a keramika. V Katalogu odpadů (vyhláška č. 93/2016 Sb.) jsou to odpady z podskupin 1701 Beton, cihly, tašky a keramika, a také 1709 Jiné stavební a demoliční odpady. Jak se s tímto velkým objemem odpadů, které – pokud nejsou znečištěné nebezpečnými látkami - mají využitelný materiálový potenciál, vypořádat co nejefektivněji?

Předně je třeba zdůraznit, že demolice stavby není považována zákonodárci za výrobu a vzniklý SDO není možné zařadit do režimu tzv. vedlejšího produktu podle ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 185/201 Sb., o odpadech (dále „ZOO“). Je tedy vždy nutné považovat SDO za odpady? Existují výjimky, a to stavební prvky a díly vzniklé při úpravách nebo demolicích staveb a neznečištěné nebezpečnými látkami, které lze v nezměněné podobě nebo po určité minimální úpravě (např. očištění) znovu použít k původnímu účelu. Příkladem jsou betonové konstrukce, nosníky, tvárnice nebo cihly, které lze využít jako celek k původnímu účelu. V praxi je to náročnější cesta, proto zůstává opětovné použití stavebních dílů opravdu spíše výjimkou. Snahou rozumného stavebníka by ale mělo být, aby takových využitých částí bylo co nejvíce, proto by neměl podcenit přípravu stavby a hlavně zvolit vhodný způsob provedení demoličních prací. Pokud provede důkladnou prohlídku stavby před její úpravou či demolicí, může nejen předem vyhodnotit, které části stavby mohou být opětovně použity, ale také včas vymezit ty části, které obsahují nebo mohou obsahovat nebezpečné složky, jejichž využití by bylo problematické (např. nátěrové hmoty, azbesty, apod.) – těm musí při demolici věnovat zvláštní pozornost. To je ostatně i postup stanovený v Metodickém návodu odboru odpadů MŽP pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi. Zbylá inertní minerální suť by měla být při demolici tříděna alespoň na cihelnou a betonovou stavební suť.

Recyklace demoličních sutí spočívá v jejich mechanické úpravě drcením a následném roztřídění za vzniku různých velikostních frakcí – tzv. recyklátu. V celém procesu recyklace opět platí, že kvalita recyklátů a efektivnost celého procesu je přímo úměrná kvalitě demoličních prací, resp. vytřídění cizorodých materiálů ze sutí přímo v místě jejich vzniku. Třídění již na stavbě je totiž mnohem účinnější a také levnější, než u výrobce recyklátu. Během demoličních prací je účelné vytřídit zejména kovy, dřevo, plasty, kamenivo, dehtové lepenky, sádrokartony, maltoviny. S tím souvisí vytvoření třídícího logistického systému na stavbě, kdy jsou tyto materiály separovány v několika kontejnerech.

Pojem recyklát definuje vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu – je to „materiálový výstup ze zařízení k využívání a úpravě stavebních a demoličních odpadů kategorie ostatní odpad a odpadů podobných stavebním a demoličním odpadům, spočívající ve změně zrnitosti a jeho roztřídění na velikostní frakce recyklovaného umělého kameniva v zařízeních k tomu určených“. Takovým zařízením je recyklační linka (stacionární nebo mobilní) provozovaná oprávněnou osobou vlastnící platné povolení podle § 14 odst. 1 ZOO. Pokud je recyklační linka mobilní, může se za odpadem přemísťovat. Její konkrétní umístění je stanoveno v podmínkách povolení, kde příslušný orgán ochrany veřejného zdraví zohledňuje hlukové parametry konkrétního stroje. Vždy však musí pracovat v prostoru vyhrazeném pro skladování stavebního odpadu (dle stavebního zákona). To jsou většinou skládky stavebního odpadu, kam materiál vyvážejí jeho drobní původci. Někdy jsou mobilní recyklační linky nasazovány i přímo v místě demolice. Stacionární recyklační linky bývají technologicky složitější, vybavené různými typy drtičů a ideálně i zařízením na separaci kovů. Provozovatel recyklační linky musí také pamatovat na nutnost povolení svého zařízení jako zdroje znečišťování ovzduší.

Získané recykláty SDO musí především splňovat technické parametry pro konkrétní účel využití ve stavbě. Posuzují se ale i z hlediska ochrany životního prostředí, hlavně při použití pro zásypy a jiné terénní úpravy, a to zjištěním obsahu škodlivin v reprezentativním vzorku recyklátu dle vyhlášky č. 294/2005 Sb. Limitní hodnoty škodlivin obsahuje tabulka č. 10.1 přílohy č. 10 této vyhlášky, limity pro zkoušky akutní toxicity jsou v tabulce č. 10.2, sloupec II, resp. 10.4, sloupec II. Přitom reprezentativní vzorek by měl „reprezentovat“ analyzovaný materiál, ale legislativně není přesně stanoveno, z jakého množství recyklátu má být odebrán. Měl by být odebírán dle podmínek provozního řádu; dle požadavků úřadů se v praxi množství pohybují v rozpětí 500 až 5.000 tun.

Recyklát může být po výstupu z recyklační linky buď upraveným odpadem, v tom případě recyklační linka uvádí kód zpracování R12 dle přílohy č. 3 k ZOO, nebo výrobkem (kód R5). Výrobkem neboli tzv. „neodpadem“ se stává, jestliže splní podmínky dané ustanovením § 3 odst. 6 ZOO, konkrétně:

a) věc se běžně využívá ke konkrétním účelům,

b) pro věc existuje trh nebo poptávka,

c) věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky,

d) využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví a

e) věc splňuje další kritéria, pokud jsou pro určitý typ odpadu stanovena přímo použitelným předpisem Evropské unie.

Převedení recyklátu z režimu odpadů do „neodpadu“, lze provést několika způsoby. K tomu je třeba uvést, že stavební výrobky z primárních surovin musí být v souladu s požadavky evropských norem pro výrobky, a pokud neexistuje harmonizovaná evropská norma nebo evropský dokument pro posuzování, výrobce požádá o posouzení shody v národním systému podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky. Hodnotí se shoda stavebních výrobků s požadavky určených norem nebo stavebních technických osvědčení. V případě stavebních recyklátů lze však obtížně zajistit tuto shodu trvale kvůli proměnlivým vstupům a v ČR zatím neexistují obecné předpisy, které by jednoznačně deklarovaly kvalitu recyklátů.

Jak tedy deklarovat recyklát jako výrobek? Pokud budeme postupovat podle zavedené praxe, potom provozovatel recyklační linky nechá certifikovat svůj výrobní postup (jakýsi systém řízení výroby), např. jako svou podnikovou normu. To znamená, že certifikační orgán potvrzuje, že uvedený stroj, v dané sestavě a daným výrobním postupem vyrobí vždy stejný recyklát o stanovené granulometrii. Takové certifikáty vydává Technický a zkušební ústav stavební na různých pobočkách v ČR a ukládá v nich mj. výrobci povinnost pravidelného ověřování parametrů certifikace. Tuto certifikaci by pak provozovatel recyklační linky měl zakotvit do provozního řádu schváleného krajským úřadem v rámci udělení souhlasu s provozem zařízení dle § 14 odst. 1 ZOO.

Pokud se jedná o specifické parametry výrobku podle stavebních norem – zhutnitelnost, soudržnost ve smyku, trhu apod., musí se analyzovat každý druh a každá šarže drceného materiálu (recyklátu) samostatně a výsledek se dokládá spotřebiteli – jde především o požadavky podle specifikace projektanta. Pokud na recyklát nejsou kladeny projektantem ani stavitelem, žádné specifické nároky, stačí pouze hodnocení jeho vlivu na životní prostředí, tedy analýza dle přílohy č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. jak bylo výše uvedeno.

Poněkud nejasná situace ohledně ověřování kvality recyklátů omezuje jejich využívání jako skutečné náhrady primárních surovin. Protože celý systém recyklace musí být ekonomicky rentabilní, zůstává zatím jedním z nejčastějších způsobů využití recyklátu jako podkladního a zásypového materiálu ve stavebnictví. Poměrně široké využití má betonový recyklát - jako kamenivo železničních svršků, náhrada štěrkopísků v obsypech inženýrských sítí, dále na podsypy silnic, mostů, parkovišť, betonových konstrukcí. Upravený recyklovaný beton lze použít i jako kamenivo např. podle ČSN EN 13242+A1 do nových betonů nižších tříd. Zásadní roli přitom hraje jeho kvalita, která je přímo závislá na kvalitě odpadního betonu vstupujícího do recyklační linky. Kvalitní cihelný recyklát lze použít jako vstupní materiál do různých konstrukcí a prefabrikátů. Tzv. cihelná moučka se využívá k výrobě antukového povrchu. Nejvíce je v současné době cihelný recyklát využíván jako zásypový materiál, je po něm však nižší poptávka než po betonovém recyklátu. Další kapitolou jsou asfaltové recykláty, kterým bude věnován některý z dalších článků.

Závěrem ještě jedno upozornění: provádí-li se terénní úpravy nebo rekultivace (lomů, skládek) za použití odpadů nebo – v případě recyklátů – výrobků vzniklých z odpadů v množství větším než 1000 t, musí být pro toto místo zpracováno hodnocení rizika v dané lokalitě v souladu s vyhláškou č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech.

Stavební a demoliční odpady neupravené do podoby recyklátu lze využívat na povrchu terénu pouze při uzavírání skládek k vytváření uzavírací vrstvy skládky. Výjimkou jsou vybourané betonové nebo železobetonové bloky využívané jako náhrada za lomový kámen k účelům, pro které není technicky možné využít recyklát ze stavebního a demoličního odpadu. Nejméně efektivním způsobem je odstraňování SDO např. na skládkách typu S-OO nebo S-IO uložením bez následného využití.

Pokud potřebujete legislativní pomoc nejen v oblasti nakládání se stavebními a demoličními odpady, pak využijte služeb poradenství, které vám společnost INISOFT Consulting nabízí. Umíme pomoci jak podniku, kterému kvalifikační náročnost plnění povinností vyplývajících z platné legislativy začala přerůstat přes hlavu, tak i firmě, která poptává supervizi nad dodržováním platné legislativy životního prostředí, ale i podnikatelskému subjektu, který nemá svého specialistu – ekologa, nemá čas sledovat legislativní změny v oblasti životního prostředí a uvádět je do praxe. Pomoc nabízíme i obci při nastavení optimálního odpadového hospodářství z pohledu legislativy, ekonomiky a potřeb samosprávy. Více najdete na https://www.inisoft.cz/poradenstvi-a-skoleni/poradenstvi.

Ing. Markéta Miklasová,
INISOFT Consulting s.r.o.