Nakládání s těžebními odpady

Od ledna letošního roku nabyly účinnosti prováděcí vyhlášky k zákonu č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem. Jsou to vyhláška ČBÚ č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem, a vyhláška ČBÚ č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem.

Ukládání odpadů vzniklých v České republice těžbou nebo úpravou nerostů bylo řešeno báňskou legislativou již od roku 1988, kde byly stanoveny požadavky na bezpečný provoz odvalů a odkališť. Na základě vyhodnocení mimořádných událostí odkališť v Itálii, Švédsku nebo Rumunsku byla vydána směrnice EP a Rady 2006/21/ES o nakládání s odpady z těžebního průmyslu, která byla zavedena v ČR zákonem č. 157/2009 Sb. (dále jen zákon).

Pod zákon byla začleněna i rašelina, která není v ČR považována za nerost, a povinnosti s ní spojené přechází podle § 17 odst. 1 písm. d) zákona na ministerstvo zemědělství, které bude schvalovat nakládání s rašelinou a jejími odpady. Z přijatých definic má zásadní význam i definice hlušiny, za kterou se považují jenom hmoty po úpravě nerostů.

Zákon se nevztahuje na skládky odpadů provozované podle vyhlášky MŽP č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Zákon se dále nevtahuje na ukládání těžebních odpadů do podzemí, kde platí vyhláška č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech, ve znění vyhlášky č. 300/2005 Sb.

Voda, která je spojená s těžební činností a je zpět vtlačována, není považována za těžební odpad. Odpady z těžby a úpravy radioaktivních nerostů ukládaných na odvaly a odkaliště jsou řešeny předpisy o jaderné bezpečnosti v gesci Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a jsou tedy vyjmuty z působnosti zákona. Zákon se dále nevztahuje na odpady, které nemají původ v horninovém masivu.

Pro většinu provozovatelů je významné ustanovení § 1 odst. 2 písm. f) zákona, podle nějž se nevztahuje na hmoty, které jsou podle schválených plánů určeny pro sanační a rekultivační práce (nebo jsou jejich součástí) nebo pro zajištění nebo likvidaci důlních děl. V tomto případě se tedy nejedná o těžební odpad. Případné nejasnosti kolem vymezení pojmu „těžební odpad“ byly v minulosti řešeny v rámci Evropské unie před Evropským soudním dvorem a výsledkem jsou dva judikáty, kterými se musí řídit i ČR. Oba vedou k závěru, že za odpady se nepovažují takové hmoty, pro které je jednoznačné využití. Tato jednoznačnost je v tomto případě dána zakotvením využití hmot do schválené dokumentace, což jsou plány povolující danou činnost.

Pokud se týká vlastností těžebního odpadu, zákon stanoví určité úlevy pro inertní těžební odpady, jejichž seznam je uveden v příloze č. 2 vyhláška č. 429/2009 Sb. U odpadů, které v tomto seznamu uvedeny nejsou, se posuzují jeho inertní vlastnosti ve smyslu požadavků § 11 uvedené vyhlášky. Všechny těžební odpady musí mít vyhodnoceny vlastnosti z důvodů kategorizace úložných míst (§ 4 zákona). O zařazení do kategorie I nebo II rozhoduje příslušný obvodní báňský úřad (dále jen OBÚ) na základě žádosti provozovatele.

Součástí této žádosti bude i hodnocení rizik, které úložné místo pro okolí může představovat, neboť limitem pro zařazení úložného místa do kategorie I je možnost vzniku závažné nehody způsobené selháním opatření vzniklým narušením konstrukce úložného místa nebo chybnou manipulací s úložným místem, při nichž došlo k nezanedbatelnému potenciálnímu riziku ohrožení života, anebo vážnému nebezpečí pro lidské zdraví, anebo vážnému ohrožení životního prostředí nebo ekologické újmě či její bezprostřední hrozbě.

Zákon přináší změny i ve vedení dokumentace. Novou součástí provozní dokumentace je plán pro nakládání s těžebním odpadem podle § 5 zákona. Dalšími dokumenty jsou záznamy o monitorování a kontrolách podle § 6 odst. 3 písm. c) zákona, které musí být vedeny po stanovenou dobu a zpráva o celkovém vyhodnocení úložného místa. Podle § 10 odst. 1 zákona je součástí zprávy žádost o ukončení a musí obsahovat písemné a grafické informace o výsledcích monitorování a o provozu úložného místa za celé sledované období od zahájení jeho provozu k datu zpracování zprávy. Odvaly a odkaliště jsou v zákoně označeny jako úložná místa.

Dalšími dokumenty jsou havarijní plány. Vnitřní havarijní plán odpovídá již zavedenému havarijnímu plánu např. podle § 18 vyhlášky č. 51/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 298/2005 Sb. Vnější havarijní plán bude vypracovávat z podkladů provozovatele krajský úřad podle § 14 odst. 4 a § 17 odst. 6 zákona.

Pokud jsou umístěny na úložném místě vybrané nebezpečné chemické látky nebo chemické přípravky podle zvláštního právního předpisu, postupuje se při zpracování havarijního plánu podle tohoto zvláštního právního předpisu, kterým může být např. vyhláška č. 450/2005 Sb., o náležitostech nakládání se závadnými látkami a náležitostech havarijního plánu, způsobu a rozsahu hlášení havárií, jejich zneškodňování a odstraňování jejich škodlivých následků.

Stavby odkališť zůstávají i nadále vodními díly podle § 55 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona. Na základě ustanovení § 2 písm. f) vyhlášky č. 23/2007 Sb., o podrobnostech vymezení vodních děl evidovaných v katastru nemovitostí ČR, se v katastru nemovitostí eviduje vodní dílo odkaliště jako stavba především hrázového systému včetně základní, zvyšovací a dělící hráze a včetně funkčních zařízení, prostoru odkaliště a odběrného nebo vypouštěcího zařízení, která umožňuje trvalé nebo dočasné uskladnění zvodnělého materiálu. Technické požadavky pro stavbu odkaliště jako vodního díla stanoví vyhláška č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění pozdějších předpisů, v ustanoveních § 3 až 5 a § 15 a norma ČSN 75 3310.

V pochybnostech o tom, zda je odkaliště vodním dílem, rozhodne na základě ustanovení § 55 odst. 3 vodního zákona místně příslušný vodoprávní úřad. Vlastníci vodních děl odkališť jsou povinni kromě obecných povinností podle vodního zákona plnit i povinnosti technicko-bezpečnostního dohledu ve smyslu požadavků vyhlášky č. 471/2001 Sb.

Podle § 16 zákona provozovatel, který z důvodů rekultivačních nebo stavebních prací vyplňuje zpětně těžebním odpadem vytěžené prostory vzniklé povrchovou nebo hlubinnou těžbou, přijme vhodná opatření za účelem zajištění stability těžebního odpadu, předcházení znečištění půdy a povrchových a podzemních vod a zajištění monitorování těžebního odpadu a vytěžených prostor. Ochraně vod je věnována v zákonu velká pozornost, zejména v § 12 odst. 1 zákona, kde jsou stanoveny povinnosti týkající se průsaků, emisí a kvality vypouštěných vod.

Aby mohly být po ukončení provozu provedeny sanace a rekultivace, musí být na ně vytvořeny finanční prostředky. Povinnost jejich tvorby v souladu se směrnicí ukládá § 13 zákona s tím, že se ustanovení pro tvorbu rezervy podle horního zákona použijí obdobně. Výši rezervy finančních prostředků provozovatel se souhlasem OBÚ upraví jednou za 5 let tak, aby byla v souladu s potřebou sanačních a rekultivačních prací, které je nutno provést na území zasaženém provozem úložného místa, jak je popsáno v plánu a požadováno v povolení provozu úložného místa. Tato rezerva finančních prostředků nesmí být použita v rozporu s účelem, pro který byla vytvořena. Při výpočtu výše rezervy finanční prostředků, se musí zohlednit pravděpodobný vliv úložného místa na životní prostředí, platná legislativa pro životní prostředí, zejména pokud se týká kvality půdy, vod a vypouštěných znečišťujících látek, rozsah případných technických opatření přijatých během provozu a po ukončení provozu, včetně sanace a rekultivace, případných opatření týkajících se obnovení biodiversity a rozsah monitoringu, zpracované nestrannou, nezávislou a odborně způsobilou osobou, časový plán plnění jednotlivých opatření a výše finančních nákladů potřebných na přijatá opatření posouzené způsobilou osobou.

Za účelem zajištění právního statutu stávajících odvalů a odkališť vzniklých přede dnem nabytí účinnosti zákona, se tyto považují podle zákona za úložná místa. Provozovateli úložného místa, provozovaného ke dni nabytí účinnosti zákona je stanovena povinnost zajistit plnění obecných povinností při nakládání s těžebním odpadem, které jsou uvedeny v § 3 zákona od 1. srpna 2009 a plnění ostatních ustanovení ode dne 1. května 2012, to znamená, že k tomuto datu již musí mít provozovatel aktualizovanou dokumentaci (především plán pro nakládání s těžebním odpadem) včetně všech doplňků a aktualizovaných povolení. Výjimku tvoří povinnosti týkající se rezervy finančních prostředků podle § 13 zákona, jejichž nejzazší splnění je posunuto až na 1. května 2014.

Zákon stanoví v § 23 výjimku pro organizace, které stihnou odvaly a odkaliště sanovat a rekultivovat ke dni 31. prosince 2010. Tyto odvaly a odkaliště se pak budou považovat za uzavřené podle § 11 odst. 3 zákona a nebude pro ně potřeba zvláštního rozhodnutí OBÚ, že se považují za uzavřené podle citovaného ustanovení. Organizace může oznámit OBÚ, která úložná místa považuje za uzavřená.

Zákon stanoví výjimku z ustanovení § 4, 5, § 6 odst. 3 písm. c) a d), § 7 odst. 3, § 8, 9, § 10 odst. 1 až 5, § 13, § 14 odst. 1 až 6 zákona pro provozovatele úložného místa, na kterém se:

1. přestal ukládat těžební odpad před 1. srpnem 2009, nebo alternativně

2. na kterém se provádějí činnosti vedoucí k uzavření úložného místa podle § 10 a 11 zákona nebo podle jiných právních předpisů nebo povolení vydaných k těmto činnostem a které bude uzavřeno do 31. prosince 2010.

Provozovatel tedy nemusí řešit zařazení úložného místa do kategorie, vypracování plánu pro nakládání s těžebním odpadem, vypracování postupu pro pravidelné monitorování a kontrolu úložného místa v průběhu jeho provozu a po jeho ukončení, monitorování a kontrole úložného místa podle stanoveného postupu, ustanovení odborně způsobilé osoby, která odpovídá za bezpečné a odborné řízení a provoz úložného místa, povolení provozu, změny vydaného povolení provozu úložného místa, ukončení provozu a pravidelného monitoringu po ukončení provozu a dále též rezervu finančních prostředků, prevenci závažných nehod a havarijní plán. OBÚ obdržely informace od provozovatelů úložných míst, kdy pouze na třech místech bude dokončena sanace a rekultivace do konce roku 2010.

Přijetí zákona č. 157/2009 Sb. si vyžádalo i dílčí změnu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Dochází jednak k zakotvení výslovné kompetence OBÚ k povolování staveb úložných míst (s výjimkou odkališť), jednak ke zpřesnění ustanovení § 31 odst. 5 horního zákona (povinnosti a oprávnění organizace při dobývání výhradních ložisek) ve vazbě na monitorování.

Dále bylo třeba novelizovat i vodní zákon a zákon o odpadech. Jednak se mezi povolované činnosti podle vodního zákona dostává i ukládání těžebního odpadu do povrchových vod, dále je to souhlas ke stavbám, k nimž není třeba povolení podle vodního zákona a které mohou ovlivnit vodní poměry, což tedy budou úložná místa – odkaliště.

Ing. Jan Kaňka

Český báňský úřad

E-mail: jan.kanka@sbusbs.cz