Mobilní zařízení

Otázka: Jsem podnikatelem v oblasti nakládání s odpady, kde provádím i jejich sběr a výkup. K tomu využívám jednak stabilních zařízení, jednak zařízení mobilních. V různých krajích se k potřebě povolovat, tedy dávat souhlas k provozu podle § 14 odstavec 1 těchto mobilních zařízení, stavějí různě. Někde taková zařízení povolují, jinde tvrdí, že to není nutné. Zajímal by mne váš názor.

    Rozbor zahájím tradičně označením těch pasáží zákona, které se otázky týkají. Zde, tedy v právních východiscích i v odpovědi, odkazuji i na některé z mých předchozích článků v této rubrice, konkrétně na článek Vlastnictví odpadu a Právní kvalifikace není snadná věc, které řeší podobné problémy (viz Odpadové fórum číslo 7-8 a 11/2008, pozn. redakce).
    V prvé řadě jde o ustanovení § 4 písmeno e), kde je definováno zařízení. Podle tohoto ustanovení je zařízením buď technické zařízení, nebo jen stavba nebo její část a dokonce i jen místo. Zařízením ve smyslu zákona může být tedy v podstatě cokoli, co mi umožní s odpady nakládat. V našem případě jde o technické zařízení, konkrétně o nákladní automobil, který je upraven tak, aby mohl plnit svůj úkol.
    Výraz mobilní zařízení není v části definiční nikde samostatně uveden, takže nezbývá, než takové zařízení považovat za podmnožinu zařízení, třeba stejně tak jako zařízení stacionární. Můžeme tedy říci, že zařízení mobilní je zařízení jako každé jiné.
    Druhým místem je ustanovení § 14, odstavec 1, který stanovuje povinnost všem provozovatelům zařízení mít na jeho provoz souhlas příslušného úřadu. Ten je jasně stanoven (krajský úřad) a je také stanovena i forma tohoto souhlasu (rozhodnutím) - na rozdíl od ustanovení § 12, odstavce 2, kde je obecná povinnost nakládat s odpady jen v zařízeních, která jsou pro nakládání s nimi podle tohoto zákona určena, dosti vágní.
    Třetím místem, hodným pozornosti čtenáře, je ustanovení § 3 písmen a) a b) vyhlášky č. 383/2001 Sb., v platném znění, kde se "definuje" mobilní zařízení. Tato pasáž je však dosti podivně uvozena, totiž textem "Pro účely této části vyhlášky…", takže nelze jinak než dovodit, že uvedená "definice", spíše vysvětlení, neplatí ani pro celý text vyhlášky (výrazem "tato část" je zřejmě myšlena "část druhá", tedy §§ 3 - 9), natož pro zákon jako předpis vyšší právní síly. Navíc není pisateli jasné z jakého důvodu se mobilní zařízení zde "definuje", když nikde v dalším textu už tento výraz uvedený není a veškeré povinnosti jsou dávány na zařízení v obecné poloze. Není tedy ani zde uveden žádný rozdíl mezi zařízením ve smyslu zákonné definice a zařízením mobilním, vysvětleným zde.
    Existují však pasáže předpisů, které ukazují na to, že zákonodárce se přece jen věnuje především zařízením stacionárním. Je to možné nalézt v ustanovení § 14 odstavce 4 zákona, kde se mluví o stavbách a kolaudačním rozhodnutí, a především v již citované části druhé vyhlášky. Zde se mluví například o znečišťování přístupových cest a okolí zařízení odpady, s nimiž je v zařízení nakládáno (§ 4 odstavec 1), povinností vybavit zařízení manipulačními a skladovacími prostory [§ 4, odstavec 2 písmeno a)] nebo povinností vybavit zařízení informační tabulí čitelnou z volně přístupného prostranství před zařízením [§ 4 odstavec 2 písmeno d)], což jsou všechno záležitosti, které se pro mobilní zařízení zjevně nehodí.
    Přes všechny nejistoty uvedené výše však mohu říci, že jsem v předpisech nenalezl nic, co by mobilní zařízení zásadním způsobem odlišovalo od zařízení stacionárního, a že tedy nevidím důvod, proč by takové zařízení nemělo mít souhlas ve smyslu ustanovení § 14 odstavce 1.
    Na druhé straně lze namítnout, že některé činnosti spočívající fyzicky v přemísťování odpadů jsou pouhou přepravou a činnosti konkrétního podnikatele nejsou sběrem ani výkupem odpadů ve smyslu zákona a proto pro takovou činnost netřeba souhlas podle ustanovení § 14 zákona.
    Problém se tedy zužuje na odpověď na otázku, jak poznat, kdy jde o "pouhou přepravu" a kdy jde o činnosti podléhající ustanovení § 14. Protože podnikatelské aktivity jsou (a to nejen v oblasti nakládání s odpady) kyticí činností velmi pestrou, nelze dát jednoznačnou odpověď a je vždy na rozhodnutí konkrétního úředníka, aby posoudil všechny okolnosti daného případu, dané žádosti.
    Nikdy jsem nebyl příznivcem pomůcek typu "Metodický předpis", kterým je autonomnímu úředníkovi dáván návod, jak pracovat se zákonem či podzákonnými předpisy - čím podrobnější, tím lepší. V tomto případě bych však přijal takový text, tedy rámcový pokyn, který by sjednotil současnou praxi. Její roztříštěnost je totiž podle přístupu jednotlivých příslušných úřadů, tedy krajských úřadů zcela extrémní. Autor tohoto pojednání obdržel laskavostí jednoho úřadu přehled současného stavu, který zahrnuje doslova vše od zásadního neudělování souhlasů jako zbytečnosti přes různé přechodné varianty s množstvím podmínek pro udělení či odmítnutí až k jednoznačnému udělení jako každému jinému zařízení. Takový postup Ministerstva životního prostředí by vhodným způsobem vyjasnil práva a povinnosti provozovatelů a znemožnil by aplikovat dozorovými orgány zbytečné sankce tam, kde jde často jen o rozdílný přístup k témuž v rámci různých krajů.

Odpověď:
    Vyplývá z textu - současný stav, kdy se na stejné případy dívají úřady jinak v Karlových Varech a jinak ve Zlíně vnášejí do podnikatelského prostředí nejistotu. Jsem přesvědčen, že zcela zbytečně. Situace si žádá řešení, které by nemuselo být, a to ani při poněkud konzervativním přístupu ústředního orgánu státní správy, náročné.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz