Lesk a bída úřadů

Každá profese má svá úskalí, svá záludná místa, profese úředníka na tom není jinak. Užil jsem si toho v mnoha funkcích víc než dost.

Pokud to poněkud zjednoduším, potom je úředník dvojjediný tvor, který pro řádný výkon profese musí ovládat jak matérii, tedy to, co je předmětem úředního úkonu, tak i proces, tedy cestu, jak je třeba projednávanou věc převést do bezchybného textu v souladu s předpisy. Profesní vývoj úředníka je obvykle takový, že prvotní je zvládnutí merita té oblasti, ve které bude následně úředně pracovat, a teprve následně s takto získanými znalostmi (vzděláním) se naučit úřadovat. Snad by to šlo i v opačném pořadí, ale moc si to představit neumím. Šikovný stavař se může, má-li k tomu dostatek příležitostí, času a chuti, naučit procesní záležitosti daleko snáze, než se může právník či ekonom (ti se ve škole o správních věcech bezesporu naučí dost) naučit ze stavařiny tolik, aby mohl samostatně rozhodovat.

A v tom je právě příčina současného stavu naší veřejné správy, který osobně považuji za dosti neutěšený. Není to všude a najde se stále nemálo těch, kteří toto obtížné, často nedoceněné a někdy snad i lehce opovrhované řemeslo dělají s chutí a proto také dobře, ale obávám se, že celkový trend je spíše sestupný. Osobně se ve své práci odborného poradce a soudního znalce setkávám s „výkony“ především dozorových orgánů, konkrétně Inspekce, a jsem konfrontován s legislativními výrobky ústředního orgánu, tedy MŽP  – a na těchto dvou orgánech je uvedený sestupný trend více než přesvědčivý. Což mne pochopitelně mrzí dvojnásob, protože na obou orgánech jsem léta ve vedoucích funkcích pracoval.

Příčin je jistě více, zkusím pojmenovat čtyři, podle mne zásadní.

• Žádná vláda, ať modrá nebo oranžová či jakkoli strakatá úředníkům nikdy moc nepřála, po desítkách let tuhého státního dirigizmu se tomu ani nelze moc divit – raketový nástup podnikání měl logicky přednost. Takže byla období neutrální, spíše však mizerná a potom ještě horší. Projevovalo se to na prestiži i na platech a za takových podmínek se na úředníka nikdo moc nehnal, a pokud to zkusil, tak většinou zase rychle zmizel (ti šikovnější) nebo se zakopal ve své jamce a plnil úkoly, většinou zcela formální až hloupé (ti méně šikovní). Je tomu tak dodnes. Na jednom inspektorátu se oddělení odpadů v počtu více než 10 lidí stihlo kromě šéfů obměnit za jediný rok – potom je ovšem kvalitní práce prakticky nemožná.

• Šikovný a přiměřeně vzdělaný člověk potřebuje na slušný výkon úředníka vydržet na místě 3 – 5 let. A navíc musí mít vedle sebe někoho, kolegu nebo šéfa, optimálně obojí, který ho to nesnadné řemeslo naučí. To ovšem až na výjimky není a nemůže být splněno, protože zcela chybí kontinuita, zoufale chybějí starší zkušení úředníci, kteří by předali štafetu.

• Je málo absolventů technických a přírodovědných škol, kteří podle mého přesvědčení se mohou jako jediní stát v oblasti ŽP dobrými státními úředníky. Pro ochranu ŽP považuji za nejlepší chemii (univerzitní i technickou), ale znám skvělé úředníky zemědělce, lesníky, mnohaletý skvělý šéf odboru ochrany ovzduší Bohouš Brix byl strojař. Co je dle mého soudu a dle mých zkušeností tak trochu k ničemu, jsou průřezové obory (životní prostředí), jejichž absolventi mají umět všechno, ale vlastně neumějí nic a kterým můj velký vzor, šéf a učitel Vašek Vučka, říkal „Boží oko nad vodami“.

• Posledním důvodem, který uvedu, je trafikantství, tedy přidělování vysokých funkcí ve státní správě stranicky či osobně, většinou je to obojí, spřáteleným duším – i tento nešvar funguje, jak se říká, napříč politickým spektrem. Pokud se šéfem Inspekce, která má dneska několik set úředníků rozesetých po celé republice s mimořádnými pravomocemi, stane člověk, dokonce opakovaně, kterého jsem jako náměstek ministra neměl odvahu jmenovat pro neschopnost ani vedoucím oddělení, případně na tomto místě následně přistane úředník, který za pár let obletěl několik ministerstev, a na každém z nich se pak báli, že by se tam ještě mohl někdy vrátit jen proto, že jeho soukmenovci vyhráli volby, potom je zjevné, že to není pro žádný úřad dobré.

Závěrem tohoto lehce plačtivého pojednání jako dokumentace výše uvedeného jedna příhoda z natáčení.

Poté, co rezignoval na svůj post první ministr životního prostředí Bedřich Moldan, byl do funkce uveden disident a známý zelený aktivista Ivan Dejmal, který byl tehdy řadový pracovník MŽP. Většina odborné veřejnosti z toho měla obavy, ale byla doba těsně po listopadu, tak se řešily věci zásadnější povahy, než bylo obsazení ministerstva lesů, vod a strání. A Ivan, který už bohužel není několik let mezi námi, se pustil do práce s pílí a nadšením jemu vlastním. V té době byla velkým „zeleným hitem“ vášnivá diskuse o nádržích na Dyji – Nové Mlýny. Spor vodohospodářů s ochránci přírody, mnohdy až militantními, eskaloval a Ivan se do toho rozhodl vložit tím, že svolal, ponouknut zelenými žabkami, které v něm viděli spasitele, který nedovolí, aby tento kraj plný komárů a opakovaných úhynů vodních ptáků na smrtelný botulizmus někdo měnil, tiskovou konferenci na místo samé.

Nebyl jsem tam, ale mám několik nezávislých svědectví přímých účastníků, takže uvedený příběh se takto, nebo skoro takto, jistě stal. Ivan, mladý věkem i délkou ve funkci ministra, si vyskočil na jakýsi patník nebo kámen, aby byl lépe vidě a hlavně slyšet a nad vodní hladinou hřímal do nadšených zelených duší a lesklých očí, že jde o nehorázný čin, který prakticky zničil vzácný biotop. Ale není všem dnům konec a on jako ministr nechá tu prokletou, hloupými technokraty a betonovou loby vybudovanou nádrž vypustit atd. Vedle něj ovšem stál starý a zkušený vodohospodářský úředník okresního formátu, rovněž organizátory na tuto taškařici pozvaný, a ten se přitočil k Ivanovi a s lehce potutelným úsměvem ho upozornil na to, že takovou pravomoc pan ministr skutečně nemá, protože vodní zákon mluví jasně a tuto pravomoc má právě jen ten „moravský strejda“, který ji ovšem pro dobro kraje rozhodně nehodlá využít.

Tato zcela neočekávaná srážka poctivé snahy něco změnit (v Ivanových očích tehdy zlepšit) a obecně závazného předpisu Ivanem dost otřásla – ale pohnula ho správným směrem. Jako velmi inteligentní a mimořádně vzdělaný člověk si uvědomil, že úřad není „cochcárna“, že všechno má svá pravidla, přes která „vlak nejede“. A měl v tomto okamžiku ve své funkci velké štěstí, že jeho náměstkem pro veřejnou správu byl již výše zmíněný dlouholetý ředitel vodohospodářské inspekce Vašek Vučka, rovněž již není mezi námi, který s elegancí jemu vlastní to Ivana naučil. A mohu s čistým svědomím prohlásit, byť bude jistě mnoho oponentů, že Ivan Dejmal se i díky této výuce stal jedním z našich nejlepších ministrů, za jehož působení se MŽP vypracovalo na kvalitní úřad – plnohodnotný ústřední orgán státní správy v oblasti ochrany ŽP.

Mimo jiné i proto, že tehdy, tedy počátkem 90.let, tam byli ještě úředníci z doby minulé, kteří byli věkově rozumně rozvrstveni a tím byla zaručena potřebná kontinuita, o níž mluvím na začátku. Dnes tomu tak bohužel není a naděje na nápravu není velká.

Příště třeba zase něco o tvorbě předpisů, což je dle mého názoru mimořádně obtížná disciplina, která nám jde velmi ztuha.    

Michael Barchánek
16. ledna 2017