Každé slovo je důležité

Otázka:
    Jsem pověřenou osobou pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů podle zákona o odpadech. Již delší dobu mám spory s dozorovými orgány, které kritizují kvalitu mé práce a to přesto, že tuto práci vykonávám již mnoho let a pověření mně bylo ministerstvem již několikrát prodlouženo. Spor se postupně soustředil na výklad toho, jak lze vlastnosti hodnotit úsudkem. Jsem toho názoru, že příslušné odstavce ustanovení § 6 a § 8 vyhlášky č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů (dále jen vyhláška), nejsou v této věci v souladu. Jaký na to máte názor?

    Problémy tohoto hodnotitele byly podkladem staršího článku s názvem Odejmutí pověření, který zde vyšel v první polovině tohoto roku. Celá záležitost ještě není u konce a jak vidno, vynořují se i nové nejasnosti.
    Je nepochybné, že klíčovým pro zodpovězení výše položené otázky, která je vlastně "podmnožinou" otázky kdy je možno hodnotit úsudkem a jak se to má dělat, je druhý odstavec § 6, kde se uvádí: "Hodnocení nebezpečných vlastností odpadu je možné provést již podle zdůvodněného písemného úsudku pověřené osoby vypracovaného na základě podkladů předložených žadatelem". Tato možnost je dána hodnotiteli (pověřené osobě) jako zcela rovnocenná varianta postupu podle odstavce 1 - porovnáním kritérií s využitím odstavce 3, jež odkazuje na Přílohy č. 1, 2 a 3 této vyhlášky. Zde upozorňuji na první slova odstavce 3, která ukazují na to, že zákonodárce předpokládal, že postupu podle odstavce 2, tedy úvahy, se bude využívat v prvé řadě a teprve v případě, že to nebude možné, provedou se zkoušky a porovnání jejich výsledků s nastavenými kritérii.
    Vrátím-li se k odstavci 2, potom by měl být postup takový, že žadatel o posouzení nebezpečných vlastností odpadu přiloží ke své žádosti veškeré podklady, které má k dispozici. Ty mohou mít nejrůznější podobu a čas či důvod vzniku, ale lze předpokládat, že půjde především o popis vzniku odpadu a o dokladování (nejrůznějšími zkouškami pro libovolné účely) jeho vlastností. A na základě těchto podkladů pověřená osoba usoudí/uváží, zda již má dosti informací k tomu, aby se o jednotlivých nebezpečných vlastnostech rozhodla, nebo ne. Pokud ne, potom nastává obvykle postup podle odstavců 1 a 3.
    Nemusí tomu ale tak být vždy, protože si umím představit situaci, kdy pověřená osoba si vyžádá od žadatele doplňující podklady a pokud tyto podklady splní její očekávání, posoudí hodnocenou nebezpečnou vlastnost opět úvahou, tedy bez zkoušek a porovnávání. Jako příklad může posloužit situace, kde jsou přiložené podklady dostatečné svým obsahem a rozsahem, ale zastaralé, neaktuální a hrozilo by porušení ustanovení odstavce 8 § 6 vyhlášky. Pokud tedy na přání hodnotitele dodá žadatel stejné podklady z nedávné doby, například provedením nenáročných zkoušek pro ověření stálosti složení hodnoceného odpadu, není důvod postup úvahou odmítat.
    Byť to není v diskutovaném textu vyhlášky explicitně napsáno, jsem přesvědčen, že podklady, na základě kterých je možno hodnotit úvahou, nemusí pocházet výhradně od žadatele, ale že je věcí pověřené osoby, jakým způsobem si je opatří. Může jít například o vhodné podklady od odběratele výrobku, při jehož výrobě hodnocený odpad vzniká, nebo informace od toho subjektu, který hodnocený odpad přebírá a využívá či odstraňuje. V každém případě ale jde o posloupnost - zajištění podkladů - jejich zhodnocení - doplnění podkladů - úvaha - vyloučení nebezpečné vlastnosti (jedné, několika nebo všech).
    Poněkud jinak ale zní text odstavce 2 § 8 vyhlášky, který hovoří o tom, jak má Osvědčení vypadat. Druhý odstavec zní takto:
    "Osvědčení musí vždy obsahovat výsledek hodnocení všech 14 nebezpečných vlastností odpadu definovaných v příloze č. 1 pověřenou osobou, ať již jejich hodnocení bylo provedeno na základě zkoušek, podkladů předložených žadatelem nebo úsudku pověřené osoby". Rozdíl v textu je minimální, je zde navíc jen slovíčko "nebo", ale obsahový rozdíl je podle mne zásadní. Zatímco při stanovení postupu, což je v § 6, jsou možnosti dvě - buď zkouškami a porovnáním jejich výsledků s kritérii nebo úvahou z dostatečných podkladů (dostatečnost je věcí pověřené osoby), při stanovení výsledku, tedy formy dokumentu, jsou možnosti tři. Jsem přesvědčen, že takto koncipovaná věta dává úsudku ještě větší váhu a po formální stránce nezavazuje pověřenou osobu mít k dispozici jakékoli dokumenty. Hodnotiteli tedy stačí jeho vzdělání, dlouholetá profesní vyzrálost a praktické zkušenosti s hodnoceným odpadem.
    Jak jsem už několikrát ve svých starších úvahách uvedl, text obecně závazného předpisu je daný, neměnný a musí být čten a chápán jednoznačně. Místo v používání textu nemají myšlenky typu - on to zákonodárce tak nemyslel. Třeba jen proto, že není věcí toho, kdy předpis užívá a aplikuje usuzovat a hodnotit, jaký byl zákonodárcův cíl a jak byl do předpisu vtělen. Něco jiného je logicky zjevná chyba, například platnost předpisu od roku 3012 - to ovšem není náš případ.
    Co tedy s takovým předpisem, jak podle něj pracovat. Především je třeba uvést, že takový předpis je vadný a vada by se měla odstranit. Což se ovšem zhusta neděje - důvodů je více a jsou odrazem současného stavu naší veřejné správy v oblasti ochrany ŽP.
    Myslím, že v našem případě lze východisko, pokud opustíme přepjaté právní výklady, najít. Viděl bych ho v tom, že pověřená osoba, dříve než sepíše hodnotící dokument (§ 8), musí na hodnocení pracovat, třeba jen myšlenkově (§ 6). A při této činnosti je vázána odst. 2 § 6, kde jsou podklady "povinné". Pokud tedy naplní tuto "podkladovou" povinnost (jinak porušuje vyhlášku) nemůže třetí způsob podle § 8, jen úvahou, vlastně použít.
    Na druhé straně je třeba diskutovat o tom, co všechno lze zahrnout pod výraz podklady. Rozhodně si nemyslím, že to jsou jen písemné podklady typu laboratorní výsledky. Mohou to být i ústní informace, vlastní zkušenosti pověřené osoby s výrobou obecně a s hodnoceným odpadem potom zejména, fotografie, videozáznamy, odborná literatura. A protože, jak jsem uvedl výše, nemyslím si, že podklady musí pocházet výhradně od žadatele, je to v nejširším slova smyslu vše, co pomůže hodnotiteli v jeho rozhodování.
    V každém případě je výhradně věcí pověřené osoby, jaké podklady bude považovat za dostatečné a proto je použije. Oprávněnost jejich použití je možno posoudit výhradně na základě výsledku práce oprávněné osoby - tedy zda hodnocený odpad nebezpečnou vlastnost má či nikoli. Jiné hodnocení práce této osoby, tedy jiné hodnocení vydaného Osvědčení úřadu, ostatně ani nikomu jinému, nepřísluší.
    Na druhé straně velmi doporučuji oprávněným osobám, aby využívaly možnost úvahy, kterou jim vyhláška dává, velmi uvážlivě a svá odůvodnění, kterými podporují své rozhodnutí o tom, že odpad nebezpečnou vlastnost nemá, psali kvalitně, tedy přesně, správně a úplně. Mé zkušenosti říkají, že tomu tak vždy (ke škodě věci) není a tím se nahrává úředním hnidopichům, či v pozadí na takovou chybu čekajícím mizerům k zásahům pod heslem "pro zdraví našich dětí". Myslím, že zkoumat výbušnost u mokrého čistírenského kalu padajícího z pásového lisu (náš případ) má s ochranou životního prostředí jen málo společného.
    Vrátím-li se zpátky k otázce u tohoto konkrétního případu, který znám, potom musím doplnit, že hodnotitel hodnotil úsudkem takové vlastnosti, které hodnotit bez rizika lze, a to nikoli bez jakýchkoli podkladů. Takže nesouladu mezi ustanoveními § 6 a § 8 ani nevyužíval.

Odpověď:
    Mezi textem odstavců 2 v ustanovení § 6 a § 8 vyhlášky č. 376/2001Sb. je věcný rozpor, který by měl zákonodárce co nejdříve odstranit, neboť může přinášet zbytečné spory. Při logickém postupu jsem ale přesvědčen, že vada není natolik fatální, aby si s ní kvalifikovaný úředník neporadil. Pokud chce oprávněná osoba využít právo hodnotit nebezpečné vlastnosti úvahou, potom bezesporu nemůže být zcela bez podkladů (v nejširším slova smyslu), což neznamená, že má kdokoli právo soubor těchto podkladů v průběhu její práce hodnotit natož sankcionovat.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz