Je lepší papírová taška, či plastová? Nejlepší je žádná

„Snažíme se na věci dívat z pohledu celého životního cyklu. Nejde o to, co je lepší v daný moment,“ říká ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová.

Každý rok se dostane do oceánů 8 milionů tun plastů a igelitku vědci vyfotili i na nejhlubším místě země – v Mariánském příkopu. Plastový odpad znepokojuje i země Evropské unie. Do poslední fáze vyjednávání se dostala směrnice, která by od roku 2021 zavedla zákaz plastových výrobků na jedno použití, jako jsou brčka, obaly na potraviny či tyčinky do uší. „Ve snaze zachovat totální hygienický standard vozíme z Číny brčka z látek, o kterých nic nevíme,“ říká v rozhovoru Soňa Jonášová, která se mimo jiné zabývá i způsoby, jak se zbavit odpadů.

Utopíme se v odpadcích?


Pokud budeme předstírat, že odpady jsou vyřešeny, tak se to stane. A pokud se v odpadcích neutopíme, tak to, co ze skládek uniká do prostředí, nás tady velmi brzy nemile překvapí.

Co ze skládek do prostředí uniká?


V Česku je zhruba 180 skládek. Ukládá se tam většina odpadů a při rozkladu uniká metan, což je významný skleníkový plyn, o kterém se říká, že je minimálně 21krát horší než oxid uhličitý. V České republice hasiči zaevidovali loni zhruba 840 požárů související se skládkami, a tyto požáry znečišťují ovzduší. Navíc se kvůli nim zabírá zemědělská půda a dochází k úniku nebezpečných látek do podzemních vod.

Dobře, ale odpad je něco, co produkovat budeme, tak co můžeme udělat lépe?


Nejde o to, všechny nutit třídit, ale v první řadě se zamyslet nad tím, jestli věc, kterou kupujeme, skutečně potřebujeme. Začíná to u maličkostí, jako jsou brčka a nákupní tašky, ale týká se to všeho. Jednou z největších položek, které sledujeme v analýzách odpadu, je textil. Ten patří k nejspotřebovávanějším statkům, nejméně se recykluje a neexistuje dostatek recyklačních technologií.

Spousta lidí tvrdí, že textil nakupuje, ale pak ho dá na charitu, když už ho nepotřebuje…


Běžná praxe byla, že se textil vozil třeba do rozvojových zemí, ale ty už jsou také přeplněné. V posledním týdnu se na mě obrátily dvě firmy, které shromažďují textil, protože nemají odběratele a nevědí, co s tím textilem mají dělat. Navíc se kvalita textilu dlouhodobě snižuje. Oblečení po našich rodičích vypadá i po desítkách let pořád stejně, ale oděvy, které koupíme dnes, jsou po pár vypráních vytahané, změní barvu a pářou se. Věci, které si kupujeme, jsou módní záležitostí. A obyvatelé v rozvojových zemích potřebují především funkční věci, a
ne několik průsvitných halenek s flitry a volánky.

To je možná pravda, ale není přece jen i ekologie hlavně pro lidi, kteří mají dost času a peněz?

Běžný člověk nemá čas, možnosti ani prostředky nad tím takto přemýšlet. Lidé si myslí, že péče o životní prostředí je drahá, ale ve skutečnosti je takový život levnější. Znamená to nakupovat jen to, co potřebujeme, a co si nemůžeme půjčit. Já sama si koupím to, co potřebuji, ale skutečně si té věci vážím a snažím se ji nosit. A to se týká i dalších věcí. Nevlastním kromě squashové rakety žádné sportovní vybavení. Když bych si jednou za čtyři nebo pět let koupila nové vybavení na lyže, utratila bych za to 12 tisíc, takhle si je každý rok půjčím za 12 stovek. Ušetřím za ty roky dvě třetiny ceny nových lyží a navíc nepotřebuji extra garáž, za kterou bych platila, a kde bych tyto věci musela uskladnit. A to jsou jen malé příklady. V každodenním životě je jich mnohem více.



My se můžeme snažit tady v Evropě, ale na druhou stranu, ta situace s odpadky je vážná především v jihovýchodní Asii…


To je typický argument ohledně znečišťování plastů v mořích – tedy říká se, proč my bychom se snažili, když všechny odpady do oceánů plují z deseti řek v Asii a Evropa nemá moc to změnit. Ale my jsme z Evropy dovezli velké řetězce a trend nakupovat módu. To je pro tamní obyvatele to západní a moderní. Když nastavíme jiný trend a ukážeme, že blahobyt znamená konzumovat méně a víc se orientovat na minimalismus, a tím nemyslím přísný minimalismus, ale skutečně si kupovat kvalitní věci a zapomenout na kvantitu, tak dokážeme ovlivnit i ostatní státy.


Textilní průmysl sice znečišťuje přírodu, ale to se neděje tady v Evropě…


Když slyšíme o znečištěných posvátných indických řekách plných několikametrové pěny z textilního průmyslu, tak si sice řekneme, že je to smutné, ale zároveň to omluvíme tím, že to jsou ty špinavé země. Ale my je děláme špinavými tím, že tam stěhujeme výrobu, protože je to levnější. Nechceme zaplatit reálnou cenu produktu. Kdyby někde v supermarketu viselo jedno tričko, na kterém by stálo – moje skutečná cena je 30 eur ve smyslu správného ohodnocení lidské práce, ohodnocení přírodních zdrojů a spotřeby vody a vedle toho by viselo tričko za pět eur, každý z nás si vezme to levnější. Jsme odpojeni od výrobního procesu a nedochází nám, že následky se brzy budou dotýkat i nás. Přece jen žijeme všichni na jedné planetě.



Když se podíváte na odpadky na asijských plážích a na svačiny dětí, podobají se. Tvoří je pečivo, jednotlivě zabalená sušenka, brčko, nápoj v plastu, není i tohle ten problém?

Vytvořili jsme si představu, že všechno, co je zabalené v plastu, je čisté, a proto dobré pro naše děti. V Evropě máme přísné standardy na uvádění plastových výrobků či elektroniky vzhledem ke zdravotní nezávadnosti a ochraně lidského zdraví na trh. Přitom v asijských zásilkových obchodech si můžeme objednat za euro nabíječku nebo cokoliv jiného, co nepodléhá žádné kontrole kromě celníků. Otevřeli jsme si trh pro nekontrolované výrobky, které nejsou atestované, a to samé se děje i s plasty. Ve snaze zachovat totální hygienický standard vozíme z Číny brčka z látek, o kterých nic nevíme. Přitom často, když si otevřete tričko ze zásilkových obchodů, tak ho musíte vyprat, protože zapáchá nebo se z něj dokonce osypete. Takže je zřejmé, že tak hygienicky čisté není.



Dneska bez plastu žít v podstatě nejde, ale jaký plast tedy používat?

Podle mě nelze jednoznačně říci, jaké plasty jsou nejhorší. Když úřady zakázaly látku BPA, tak tím otevřely trh novým materiálům. Ty zatím nejsou zakázané, protože o nich nic nevíme. To samé se stalo s bioplasty. Vznikla tady chiméra, že bioplasty jsou lepší. Ale bioplast je materiál, který je velmi podobný plastu, jen pochází z přírodních látek. A spousta bioplastů se tak moc podobá reálným plastům, že když je necháte v přírodě, tak tam budou téměř stejnou dobu jako běžný plast. Možná jsou ekologičtější na začátku, protože jsou z rostlin. Na druhou stranu je možné, že budou mít stejný dopad jako biodiesel, kdy je celá země pokrytá řepkou. Na českých polích už nevidíte motýly a včely, protože řepka a používání glyfosátů nám ničí přírodu. Kdyby na otázku, co je ekologičtější, byla jednoduchá odpověď, tak už se to dávno stalo.

To je asi něco podobného jako s igelitkami.

Teď je řetězce nahrazují papírovými taškami, ale na jejich výrobu se spotřebuje hodně vody a lidé je většinou použijí jen jednou. Takže je to vždycky něco za něco.

My se v oblasti cirkulární ekonomiky snažíme na věci dívat z pohledu celého životního cyklu. Nejde jen o to, co je lepší teď v daný moment. Podívejme se třeba na životní cyklus zmíněné plastové tašky. Ze začátku je často efektivnější vytěžit ropu a vyrobit z ní jednorázovou plastovou tašku. Protože je plast lehce skladovatelný a lehký a má velmi efektivní přepravní vlastnosti. Takže do chvíle, než se prodá, je ekologičtější než papír. Otázkou potom je, co se s tou taškou děje na konci životního cyklu – tedy kolikrát ji vlastně použijeme, a zda ji recyklujeme. A to je otázka jednotlivce. Někdo použije plastovou tašku často jen na pár minut, aby přenesl nákup do auta a domů, a to samé děláme u té papírové tašky. Ale papír v Česku umíme velmi dobře recyklovat. Takže od této chvíle je z pohledu cirkulární ekonomiky papír ekologičtější. A navíc jsou papírové tašky zpoplatněné. Tím prodejci říkají zákazníkům, že by si měli rozmyslet, jest-li tašku skutečně potřebují. Pokud se ptáme, jestli je lepší papírová, nebo plastová taška, tak nejlepší je žádná. Každý z nás má doma nějakou tašku, tak proč si nenosíme svoji.


Tak ono to není jen o plastech, ale jsou tu další věci denní spotřeby, jako třeba toaletní papír, jehož recyklace lidem připadá jednoduše nechutná, i když je dnes možné jej dokonale recyklovat, co s tím?


Lidé se na odpad skutečně dívají jako na něco špinavého a nechutného. Paradoxem je, že Čechům nevadí skládky, protože nejsou vidět, ale vadí jim spalovny, přitom skládky jsou mnohem horší než spalovny. Dnešní technologie dokážou odpadní látky v nejčistější formě vracet zpátky do oběhu. A právě z toaletního papíru vznikají takzvané čistírenské kaly, které zachytáváme v čistírnách odpadních vod. Ty bychom mohli označit nálepkou ne- chutné, nevzhledné a smradlavé. Ale je to materiál, který má neuvěřitelný energetický potenciál. Při zpracování kalů vzniká metan, který můžeme použít jako palivo a nahradit jím plyn, na který jezdí autobusy a auta ve městě, což je nejčistší možný způsob dopravy. Ten proces je tak sofistikovaný a dokonalý, že se zpátky do oběhu nevrátí něco, co byste tam mít nechtěli. Podporujeme elektrodopravu poháněnou energií z jaderných nebo hnědouhelných elektráren a považujeme to za čisté, přitom známe materiály, které jsou mnohem čistější a máme jich tady nevyčerpatelné množství.



Kde je potom tedy ještě další potenciál recyklace?


Co materiál, to jiný druh potenciálu. Třeba v ČR je velký problém levné skládkování a to je vlastně i důvod, proč recyklace nefunguje. Například skláři zpracují jen dvě třetiny skla, protože v některých oblastech je levnější jej odvézt na skládku než recyklovat. I když je vyhozený materiál, jako třeba sklo, velmi cenný. Když se člověk k tématu dostává hlouběji a sleduje ty souvislosti, tak se ptá, proč se stále diskutují skládky versus spalovny. Skládky jsou nejhorší způsob nakládání s odpadem a spalovny jsou až druhý nejhorší způsob. V České republice nemáme jen prosté spalovny, to jsou zařízení na energetické využívání odpadu, kdy z odpadu vytěžíme aspoň energii. Málokdo ví, že komunální odpad má stejnou výhřevnost jako hnědé uhlí. Mnozí argumentují, že když se nebude skládkovat, bude se spalovat, ale ono se bude i víc recyklovat. Potenciál je tedy jak v recyklaci materiálů, které se dnes skládkují, tak i v energii, kterou často mají.

Zdroj: MF Dnes