Jaroslav Hyžík: Spalovny patří k vyspělé společnosti

Energetické využití odpadů je výsledkem dlouholetého hledání optimálního řešení pro ekologické zpracování odpadů, říká profesor Jaroslav Hyžík pro slovenský měsíčník Odpadové hospodářství. Rozhovor se dotkl i situace v České republice. K tomu profesor Hyžík řekl, že se mu zdá, že někteří investoři či provozovatelé, zejména těch projektů, které jsou v současnosti v ČR navrhované nebo připravované, v podstatě nepočítají s korektním nakládáním celého množství vznikající vysokovýhřevné frakce. Způsoby odbytu, které uvádějí, jsou buď nejasné, nebo nereálné.

Jak jste se dostali k problematice energetického využití odpadů?
V roce 1968 jsem odešel do Švýcarska, kde jsem několik let jako vedoucí projekčního oddělení v továrně na výrobu buničiny zpracovával projekty z oblasti energetiky a procesní techniky. Později jsem objevil inzerát, ve kterém firma hledala projektantů na zařízení na energetické využití odpadů.

Tam jsem jako hlavní inženýr projektu realizoval projekty zařízení na energetické využití odpadu. V roce 1979 jsem založil poradenskou kancelář na ekologické a průmyslové poradenství ve švýcarském Badenu a v roce 1992 stejnojmennou firmu v Praze.

V odborné veřejnosti jste znám jako obhájce energetického využití odpadů z řad "neskládkových" řešení nakládání s odpady. Švýcarsko patří mezi země s výraznou mírou spalování odpadů.
Ve Švýcarsku je 30 spaloven. Když to trochu přeženu, tak všude, kde nejsou hory nebo jezera. Největší spalovny jsou ve velkých městech, jako jsou například Basilej, Bern či Curych. V provozu jsou však i jednotky s kapacitou jen kolem 40 000 tun odpadu za rok.

Jaké má vlastnosti zdrojový komunální odpad pro spalovny? Je předtím tříděný?
Švýcarsko vyvinulo svou vlastní úspěšnou strategii odpadového hospodářství, nešli cestou pokusu a omylu alternativních technologií, mezi něž se řadí i mechanicko - biologická úprava odpadů (MBU). Švýcarsko neprovozuje žádné alternativní zařízení a od roku 2000 se nesmí komunální odpad skládkovat. K realizaci tohoto rozhodnutí mohlo Švýcarsko dojít díky vysokému potenciálu látkového a energetického využívání odpadů. Přibližně 50% komunálního odpadu se ve Švýcarsku využívá látkově - tedy separací na zdroji - a přibližně 50 % energeticky.

Ekonomickým argumentem proti spalování jsou vysoké vstupní náklady na jejich vybudování. Jedno takové zařízení vyjde na několik desítek milionů eur.
Energetické využití odpadů je jedním z výsledných řešení zadání, o kterém se v Evropě diskutovalo již od konce 80. let. Tím zadáním bylo najít vhodné zpracované komunálního odpadu před jeho uložením do zemské kůry, tedy do skládky.

Některé evropské státy - například Dánsko, Francie, SRN nebo Švýcarsko - se připravovali na zákaz skládkování komunálního odpadu. Klasický spalovací proces neměl v původních koncepcích dostatečnou podporu u občanů ani politiků. Logickým důsledkem této situace bylo hledání alternativ k spalovacímu procesu.

Jako slibné alternativy ke klasické termické oxidaci se jevily pyrolytické a zplyňovací technologie i technologie MBU, které měly - alespoň verbálně - proces termického zpracování eliminovat. Mnohé komunální seskupení vnímali tyto technologie jako řešení budoucnosti.

I přesto, že spalování nebylo veřejností zpočátku vnímáno pozitivně, několik evropských měst a svazů měst a obcí postavilo zařízení na energetické využití odpadů s vysokým technickým standardem.

Některá města či některé komunální seskupení se naopak vydaly cestou levných řešení, které nemohly v požadované míře chránit životní prostředí.

Byl to chybný vývoj odpadového hospodářství, který měl různé důvody. Jeden z nich spočívá v určitém "etablovaní" procesů MBU odpadů, které jsou však technicky, ekologicky a ekonomicky neoprávněné.

Proč ?
Hlavní výstup z procesů MBU je takzvané alternativní nebo náhradní palivo. Provozem zařízení MBU se tedy proces spalování neeliminuje, ale přesune do dalšího stupně zpracování odpadu - do procesu spoluspalování.

V případě spoluspalování v klasických elektrárenských kotlích je třeba počítat s podobnými emisemi než při spalování odpadu bez čištění spalin. Tedy spoluspaľujúca elektrárenská jednotka se stane " maskovanou spalovnou? bez patřičné ochrany životního prostředí.

Velkým omylem bylo očekávání, že výstup MBU ve formě vysokovýhrevnej frakce se stane náhradním palivem. Hledali se všemožné řešení, které by umožnily spalovat tuto frakci mimo standardního zařízení vybaveného dokonalou technologií čištění spalin.

Toto se nepodařilo, takže ve velkém spěchu a za nemalých finančních nákladů byly navrženy a realizovány spalovny vysokovýhrevnej frakce.

Vzhledem k nekoordinovanou výstavbu spaloven vysokovýhrevnej frakce došlo k realizaci nadbytečných kapacit. Tyto kapacity vedly ve své podstatě k pádu cenové hladiny za tunu spálené frakce až na úroveň pod vlastní náklady. V neposlední řadě pak vedou provozovatele ke spalování komunálního odpadu bez předchozí úpravy , takže takové zařízení se stává standardní spalovnou.

Takže MBU odpadů není řešením?
Německá Odborná rada pro problematiku ŽP (Sachverständigenrat für Umweltfragen) je odborné poradní grémium německé spolkové vlády, které každé čtyři roky provádí hodnocení situace a politiky životního prostředí v SRN.

Rada konstatovala, že proces MBU se v Německu sice etabloval, ale nesplňuje všechny environmentální německé kritéria. Je však výhodný jako exportní artikl pro rozvojové země, které mají velké a neustále narůstající množství odpadu.

Na zařízení MBU musí navazovat spalovací proces pro náhradní palivo, což vede k výstavbě speciálních zařízení pro energetické využití vysokovýhrevnej frakce z procesu MBU.

Pokud zohledníme veškeré náklady, zjistíme, že MBU není ekonomicky výhodným řešením a jeho začlenění do systému odpadového hospodářství je nadbytečné.

Je jejich vybudování nákladnější než u běžných spaloven?
Třeba zohlednit náklady na vybudování MBU , jakož i náklady na instalaci speciálních spalovacích zařízení pro výstup z procesu MBU.

Tato zařízení byly s cílem dosáhnout nízké investiční náklady - například menším bunkrům , někde i redukcí počtu radiačních tahů kotle , částečně vnějším řešením av neposlední řadě investičně méně náročným čištěním spalin s produkcí nebezpečných zbytkových odpadů - koncipované jednoduše a byly nazývány elektrárnami na náhradní paliva (z nem . Ersatzbrennstoffkraftwerke - pozn . red.).

Problematické jsou i spaliny z takového zařízení, které vykazují několikanásobně vyšší koncentrace škodlivin než spaliny z energetického využívání odpadu, tedy jako spaliny z klasických spaloven.

Jaká je situace v České republice?

Zdá se, že někteří investoři či provozovatelé, zejména těch projektů, které jsou v současnosti v ČR navrhované nebo připravované, v podstatě nepočítají s korektním nakládáním celého množství vznikající vysokovýhřevné frakce. Způsoby odbytu, které uvádějí, jsou buď nejasné, nebo nereálné.

V Česku neexistují dostatečné a dlouhodobě zajištěny kapacity na odbyt této frakce. Takže je třeba počítat s tím, že tento materiál bude muset být transportován na větší vzdálenosti do příslušných zařízení, například v zahraničí. Ceny za spálení a transportní náklady jsou významným rizikovým nákladem a je jen těžko možné je v současné době s větší přesností předpovědět.

Kapacita německých zařízení na energetické využívání vysokovýhřevné frakce či takzvaného náhradního paliva z procesů MBU jednoznačně převyšuje jejich poptávku.

V současnosti je možné počítat s cenou za energetické využití této frakce od cca 40 eur za tunu na vstupu do zařízení, tedy bez nákladů na transport.

Je těžké zbavit se dojmu, že existuje snaha realizovat tuto neudržitelnou a chybnou strategii. Bezpochyby by však šlo o pokleslý byznys firem, které by v České republice zařízení MBU bez koncového řešení - tedy bez zajištěného odbytu vysokovýhřevné frakce - případně provozovali.

Nevýhodou při budování spalovny je i to, že k tomu, aby byla ekonomicky efektivní, by měla kromě výroby elektřiny i využívat teplo. Takové velké objemy tepla je někdy obtížné umístit, což je například i případ bratislavské spalovny.

Každá rozumně koncipována spalovna musí být konfigurována jako teplárna - tedy musí umožňovat kombinovanou výrobu elektřiny a tepla - kogeneraci. Proto je vhodné, propojit budování spalovny s existující teplárnou, tedy zařízení na energetické využívání odpadů umístit na existující energetický uzel.

Požadavkem Rámcové směrnice o odpadech je dosažení minimálního koeficientu energetické efektivity ve výši 65 procent. K tomu je zapotřebí kogenerační provoz alespoň 4 000 - 4 500 hodin ročně. Ve zbývajícím čase - tedy 3 500 - 4 000 hodin - může být spalovna provozována v kondenzačním režimu, tedy výrobou elektřiny. V takovém případě dostane spalovna status zařízení na využívání odpadu. Tento režim provozu umožní i zdravou ekonomickou situaci zařízení.

Problematickým odpadem jsou čistírenské kaly z odpadních vod, které nemají mnoho možností na praktické využití. Jaké je jejich využití ve spalovnách?

Ve Švýcarsku se všechny kaly spalují , protože nemohou jít na skládku ani do půdy. Vláda to zakázala v polovině minulého desetiletí. Běžné spalovny však kaly nechtějí, proto jsou spalovány ve speciálních spalovnách. Menší množství čistírenských kalů se suší a dodává do cementáren. Provozovatel čistírny odpadních vod za odběr vysušeného kalu musí cementárně zaplatit.

K důležitým otázkám patří i nakládání s odpadem ze spalování.
Zbytků ze spalování je několik. Jednak je to struska ze spalovacího roštu, pak popílek, který je nebezpečný odpad. Také produkt z čištění spalin je také nebezpečný odpad. Dalším médiem je vyčištěná procesní voda z čištění spalin.

Pokud je spalovna vybavena fyzikálně - chemickou absorpcí na čištění spalin - lidově mokrým čištěním spalin - je možné snadno a výhodně přeměnit odpady kategorie nebezpečný odpad na kategorii ostatní odpad. Tento krok přináší výrazné úspory provozních nákladů v souvislosti se skládkováním zbytkových látek.

Prof. Ing . Jaroslav Hyžík , Ph.D. ( 1944 ) je strojní inženýr , v roce 1992 habilitoval v oblasti technické ochrany životního prostředí, profesorem je od roku 2004. Od roku 1979 vlastní a vede projekční a poradenskou kancelář EIC se zaměřením na ochranu životního prostředí ve švýcarském Badenu. Od roku 1992 působí v Praze kancelář se stejným zaměřením. Firma disponuje množstvím referenčních projektů energetického využití odpadu ve Švýcarsku av zemích EU, odpovědná byla také za zprovoznění spalovny v Praze - Malešicích. EIC je také autorem projektu libereckého zařízení TERMIZO na energetické využívání odpadů a působila při jeho realizaci jako technický dozor investora. V současné době se účastní přípravy projektů na energetické využívání odpadů v Karviné av Komořanech.

Zdroj: odpady-portal.sk (přeloženo, nejedná se o celý rozhovor!)