Více času na podstatné
Jak na elektroodpad – inspirace v zahraničí
Na závěr našeho seriálu o sběru elektroodpadu se krátce podíváme do zahraničí, kde lze jistě nalézt inspirativní modely i pro Českou republiku. Je zcela na nás, jaký model sběru elektroodpadu si vybereme, aby to bylo pro občany České Republiky co nejpřínosnější …
Byť je to nastaveno v každé zemi úplně jinak, dá se říci, že v současné době existují v Evropě tři základní přístupy ke sběru elektroodpadu. V Anglii nebo třeba ve Španělsku sbírají elektroodpad odpadové firmy i kolektivní systém. Odpadové firmy sbírají převážně elektroodpad s kladnou hodnotou, elektroodpad s negativní hodnotou (tj. ten, na kterém se nevydělává) sbírají kolektivní systémy. Obec se může rozhodnout, s kým bude ten či onen elektroodpad sbírat, zda s odpadovou firmou, nebo kolektivním systémem. Výsledky sběrů kolektivních systémů a odpadových firem se na centrální úrovni těchto zemí sčítají pro plnění Evropských cílů sběrů. Tento systém by se dal označit jako tržní.
Další západoevropský systém sběru elektroodpadu, který je zaveden zejména v německy mluvících zemích, se nazývá „tržní s omezeními“ (např. Německo, Rakousko). Ústředním článkem tohoto systému jsou obce, které mají v těchto zemích obecně velmi silné postavení. Obce vlastní jak sběrná místa na elektroodpad, tak samotný elektroodpad. Jako vlastník elektroodpadu má obec povinnost nechat elektroodpad ekologicky zrecyklovat, ale může se sama rozhodnout, komu elektroodpad k recyklaci předá, zda odpadové firmě nebo kolektivnímu systému.
Naproti tomu kolektivní systém má povinnost elektroodpad od obce odebrat, pokud ho o to obec požádá. V praxi to potom často chodí tak, že obec předává kolektivním systémům elektroodpad s negativní hodnotou, kdežto elektroodpad s pozitivní hodnotou si nechává zpracovat prostřednictvím nějaké odpadové firmy a vytěžené suroviny (jako je třeba zlato, stříbro, měď atd.) se ziskem prodává.
Ziskem z elektroodpadu s pozitivní hodnotou pak vylepšuje rozpočet a staví za něj třeba obecní hřiště nebo parky. V tomto systému se na národní úrovni sčítají pro plnění Evropských cílů sběru elektroodpadu, sběry kolektivních a sběry obcí.
Třetí systém bychom mohli nazvat jako „monopolní“ či „paternalistický“. V něm mají odpovědnost za sběr elektroodpadu pouze výrobci, tedy jejich kolektivní systémy. Ty sbírají odpad jak s pozitivní, tak negativní hodnotou a na samotný elektroodpad mají přímo nárok, takže jim ho všechny subjekty musí vydat. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně silnou regulaci, která by mohla ohrožovat hospodářskou soutěž a tím zvyšovat náklady sběru elektroodpadu, tak v tomto systému platí zpravidla přísný zákaz vlastnictví zpracovatelských kapacit elektroodpadu kolektivním systémem. Kolektivní systémy tedy předávají veškerý sebraný elektroodpad ke zpracování nezávislým subjektům.
Příkladem tohoto systému sběru elektroodpadu je například Francie. Kolektivní systémy si tedy s odpadovými firmami nekonkurují, ale jsou to nedílné části celého řetězce sběru a recyklace elektroodpadu s jasně definovanými rolemi. Další zvláštností ve Francii je to, že kolektivní systémy dostávají na svůj provoz kromě příspěvků od výrobců, často také dotace od státu. V České Republice kolektivní systémy žádné dotace od státu nedostávají a veškerá jejich činnost je hrazena pouze z příspěvků placených výrobci elektrozařízení.
Pro Českou republiku může být inspirací zejména německý či rakouský model sběru elektroodpadu a to jak proto, že i u nás mají obce tradičně velmi silné postavení, tak proto, že tyto země jsou nám historicky a kulturně velmi blízké. I řada jiných našich právních norem a zvyků byla těmito zeměmi inspirována.
Zatím, bohužel, aktuálně využíváme jakousi nešťastnou směsici několika prvků ze všech výše uvedených systémů. Dala by se nazvat „český kočkopes“. Část kolektivních systémů sbírá elektroodpad s pozitivní hodnotou, protože se na něm dá vydělávat, ale o elektroodpad s negativní hodnotou nejeví příliš velký zájem a snaží se jeho sběru různými způsoby vyhýbat. Nic a nikdo nenutí kolektivní systémy sbírat odpad s negativní hodnotou, a tak elektroodpad s negativní hodnotou (např. zářivky) sbírají ve větším množství pouze ty zodpovědné kolektivní systémy.
Odpadové firmy nesmí sbírat elektroodpad bez povolení od kolektivního systému. Protože některé kolektivní systémy mají vlastní zpracování, a odpadové firmy se bojí, že by o tento svůj elektroodpad přišli, tak ho před kolektivní systémy schovávají. Obce mohou sbírat elektroodpad i bez kolektivního systému, ale pouze omezeně v rámci tzv. odpadového režimu, a tato jejich činnost se nezapočítává do celkového sběru elektroodpadu za ČR a nepřispívá tedy k plnění cílů EU.
To je ne příliš šťastné řešení a kolektivní systémy, resp. jejich úloha, se v tomto systému ztrácí. Celému systému plnění Evropských cílů by zcela jistě pomohlo, kdyby byl sběr elektroodpadu v ČR rozložen na více subjektů, než jen kolektivním systémům a kdyby byly kolektivním systémům stanoveny jasné a závazné cíle elektroodpadu s negativní hodnotou. Tak jak je to v řadě jiných západoevropských zemí, kde sbírají jak kolektivní systémy, tak obce a odpadové firmy a jejich sběry se potom na národní úrovni sčítají pro plnění cílů EU.
Další díly seriálu:
Autor: Petr Číhal, Obchodní ředitel společnosti Ekolamp