Více času na podstatné
Historický vývoj a statistika energetického využívání odpadů: Část II. - Spalovny průmyslového a nemocničního odpadu
Spalovny průmyslových odpadů byly v druhé polovině 20. století budovány především ve velkých chemických závodech. Z nejdéle provozovaných je možno uvést spalovnu organických odpadů v chemických závodech Kaznějov se spalovacím zařízením 1. Brněnské strojírny z roku 1959 (dnes ovšem již mimo provoz). Mimo provoz je dnes také spalovna Chemopetrol s východoněmeckým zařízením VEB Kesselbau Neumarkt z roku 1977. Oproti tomu stále funguje spalovna kapalných odpadních chlorovaných uhlovodíků provozu EPITETRA Spolchemie Ústí nad Labem z roku 1974 osazená původně zařízením holandské firmy Bronswerk Amersfoord a později několikrát modernizovaná.
Usnesením vlády ČSSR byl v roce 1971 jako generální dodavatel pro spalovny bez využití tepla ustanoven ČSUP Zadní Chodov. Výroba a montáž spalovacích pecí byla zahájena v roce 1969 jako doplňující program podniku Uranové Doly Západní Čechy – Závod výstavby a dopravy (SMP) Horní Žďár u Ostrova nad Ohří. Výroba spaloven byla zahájena v licenci firmy Austria Plibrico.
Po ukončení licenční smlouvy v roce 1977 pokračovala výroba spaloven vlastní konstrukce. Řada „C“ o nejmenších výkonech 20–500 kg/h byla určena především pro spalování nemocničního odpadu.
Řada „SP“ byla vyráběna až do výkonu 320 kg za hodinu a byla určena pro zdravotnická a lázeňská zařízení, letiště, nádraží, kotelny atd. Typ „K“ od 1,5 do 2,5 t/hod. se měl používat pro velká sídliště do 50 tis. obyvatel. Spalovny „RB 4“ byly určeny pro likvidaci odpadu z gumy a plastů, pevných a kašovitých průmyslových odpadků obsahujících málo popela a velké množství uhlovodíků. Spalovny z produkce UDZČ byly dodávány nejen pro tuzemské odběratele, ale prostřednictvím Škoda-exportu i na vývoz (SSSR, BLR, NDR, PLR, VDR, SFRJ, Írák).
Již v první fázi výroby bylo do roku 1973 uvedeno do provozu 50 spaloven řady „C“ v ČSSR a 4 spalovny v zahraničí (Bulharsko). První spalovna řady „K“ s kapacitou 5 tun/hod. byla uvedena do provozu v roce 1974 v lokalitě Stanoviště u Mariánských Lázní, brzy po dostavění však byla zrušena. Druhá spalovna komunálního odpadu z produkce UDZČ o výkonu 250 kg/hod. byla uvedena do provozu v Opavě před rokem 1976. O nasazení spaloven z produkce UDZČ nemáme dnes mnoho informací. Byly pravděpodobně provozovány ve většině větších nemocnic. Známy jsou jejich instalace např. v Benešově, v nemocnicích v Aši, Chebu, Brandýse nad Labem, Dačicích a dalších. Provoz ve všech těchto spalovnách byl ukončen nejpozději na počátku 90. let 20. století. Poslední spalovna z produkce UDZČ typu SP 1203/E z roku 1985 byla provozována do roku 2000 v nemocnici v Sokolově. Mnohem více informací o provozu spaloven UDZČ je ze Slovenska, neboť značná část z nich byla v provozu ještě v nedávné době.
Spalovny typu „C“ byly instalovány v FNsP Martin (C 120; 1973), NsP Skalica (C 122, C 33; 1979), NsP Nitra (C 63; 1975), NsP Bojnice (C 63; 1978), NsP Šahy (SP C 63; 1975), OLÚP Predná Hora (C 35; 1982). Spalovny typu „SP“ pak v NsP Brezno (SP 602; 1977), NsP Myjava (SP 602, SP 604; 1982), NsP Levice (SP 1203; 1981), NsP Galanta (SP 1203; 1983), NsP Nitra (SP C 242; 1985), NsP Vranov n/Topľou (SP 603; 1986), NsP Svidník (SP 603; 1987), NsP Žiar nad Hronom (SP 303; 1988), VULM a.s. Modra (SP 603; 1989). Spalovna RB 4 byla v provozu od roku 1989 v CVH Veľký Šariš.
UDZČ tato spalovací zařízení původně dodávaly bez zařízení na využití tepla, proto pro naši statistiku energetického využití odpadu nemají význam. Je však pravděpodobné, že v souvislosti se Státním cílovým plánem SCP 02 (pro energetické úspory) byly alespoň nové spalovny v nemocnicích vybavovány zařízením pro využití odpadního tepla.
Koncem 80. let 20. století je jako dodavatel spalovacího zařízení typu SP 50 uváděn i podnik Teplotechna Olomouc. Zařízení bylo určeno ke spalování odpadů z nemocnic.
Rozvoj výstavby spaloven průmyslového odpadu probíhal především v 90. letech 20. století. I tyto nově vybudované spalovny však byly postupně od druhé poloviny 90. let odstavovány z provozu, jak byly zpřísňovány limity pro jejich provozování. Zvrat nastal v roce 2002 po přijetí zákona o ovzduší. Ten ještě zvýšil nároky na technický provoz spaloven nebezpečných odpadů. Vyhovět zákonu by v případě řady spaloven znamenalo významně vysoké investice.
Hlavními dodavateli technologií spaloven odpadu byly v té době firmy W-Eko s.r.o., WASTEKO s.r.o., Schiestl spol. s r.o. (HOVAL), ČKD DUKLA Praha, SMS s.r.o., Vampola EK Pečky, ČKD Praha DIZ, a.s. (PUROTHERM) a VÚCHZ a.s. Brno.
Na činnost UDZČ navázaly po privatizaci firmy W-Eko s.r.o. a WASTEKO s.r.o. Především v letech 1992–1996 bylo těmito firmami zprovozněno nejméně 18 spaloven nebezpečného odpadu po celé České republice. Firma W-Eko s.r.o. dodávala spalovny zdravotnických odpadů o výkonu 70–250 kg/hod a spalovny komunálního a průmyslového odpadu o výkonech 70–2000 kg/hod. Instalovány tak byly spalovny průmyslové např.: TIS Bučovice (1992), UNEX Uničov (1992), Pivovar Velké Popovice (1993; spalování kalů), Strojplast Tachov (1995), Kosmos Čáslav (1994), Spolana Neratovice (1997), Vězeňská služba Ostrov nad Ohří (1997), Emseko Zlín (1998), SPL Jablonec nad Nisou (2000). Spalovny nemocničního odpadu byly zprovozněny v nemocnicích v Karviné (1994), Jindřichově Hradci (1995), Hradci Královém (1993–1996) a dalších. Tyto spalovny jsou dnes většinou již mimo provoz, výjimku tvoří spalovny ve Zlíně, Jablonci nad Nisou a Hradci Královém.
Zásadním dodavatelem spaloven nebezpečného odpadu byla Schiestl spol. s r. o. Od počátku 90. let 20. století dodávala pyrolýzní spalovny pro nebezpečný, průmyslový a komunální odpad HOVAL. Firma uvádí, že formou výstavby na klíč dodala v ČR a SR celkem 46 spaloven nebezpečných odpadů s využitím tepla pro vytápění. Dodávány byly spalovny řady GG (GG–7; GG–14; GG–24) s využitelným tepelným výkonem 400–1500 kW (při dávkování 2–4 vsázky denně). Pyrolýzní spalovny HOVAL se v České socialistické republice poprvé objevily již v roce 1987, kdy byla realizována spalovna n.p. Sport v Praze (GG-7). Do změny režimu následovaly spalovny v Prostějově (GG-14; 1987), ve VFN Praha 2 a v knoflíkárně v Žirovnici (GG-14; 1988). V roce 1989 pak následovaly spalovny KOH-I-NOOR HARDTMUTH (GG-24), Tanex Třebechovice (GG-14) a Šroubárna Ždánice (GG-7). Po roce 1990 pak následovala výstavba celé řady spaloven HOVAL (celkem bylo pro účely této statistiky lokalizováno 39 spaloven HOVAL v ČR). Několik spaloven vybavených zařízeními HOVAL je po modernizaci v provozu i dnes. Jedná se o spalovny ve zdravotnických zařízeních Praha – Motol (GG-14; 1992), Lužná-Košumberk (GG-7; 1993), v Pardubicích (GG-14; 1994), Znojmě (GG-14; 1994), Uherském Hradišti (GG-7; 1996), ve dvou zařízeních firmy RUMPOLD a.s. - v Jihlavě (GG-24; 1991) a Strakonicích (GG-24; 1990) a firmě Ekotermex, a.s. (GG-24; 1992)
Dalším dodavatelem průmyslových spaloven byl od 80. let 20. století také bývalý podnik STS Rokycany (po roce 1990 SMS s.r.o.). První instalace spalovny průmyslových odpadů s rotační spalovací pecí STS Rokycany byla již v roce 1983 v Agromotoru Velké Meziříčí. V roce 1987 následovala zahraniční dodávka do Tartu v Estonské SSR, v roce 1990 průmyslová spalovna ŽOS Krnov a v roce 1991 spalovna průmyslových odpadů s rotační pecí a třístupňovou mokrou vypírkou spalin v DP Praha Hostivař. Dále byly touto firmou instalovány např. spalovny v Orlické nemocnici v Rychnově nad Kněžnou (1999), ŽDB a.s. v Bohumíně (1997) a jinde. Jako poslední byla uzavřena spalovna nemocničního odpadu v liberecké nemocnici (1995 - 2016).
ČKD DUKLA Praha dodávala vedle spaloven komunálního odpadu také spalovny odpadu průmyslového. První spalovnu s rotační pecí a dohořívací komorou realizovala v Kralupech nad Vltavou (Kaučuk / Synthos / AVE) v roce 1977.
Dále ČKD DUKLA Praha vybudovala také spalovny průmyslového odpadu na Slovensku a v České republice následovaly realizace ve Farmaku Olomouc (1992) a v nemocnicích v Berouně (1995) a Vsetíně (1997).
Od počátku 90. let dodávala pyrolýzní spalovny firma ČKD Praha DIZ, a.s. První realizace spaloven PUROTHERM byly uskutečněny v roce 1991 v Praze (ČKD Trakce). O rok později to byla spalovna podniku Léčiva Praha. Následovaly spalovny v Břidličné (Kovohutě; 1992–93), Klášterci nad Ohří (ZKL; 1995) a v nemocnicích ve Vsetíně (1997) a Benešově (2001). Instalace v Lysé nad Labem již nebyla uvedena do trvalého provozu.
Spalovny dodávala také firma Vampola EK Pečky. Realizovány byly spalovny nemocnic v Ostravě (1997), Havířově (1995–96), Mladé Boleslavi (1997), Novém Jičíně (1996) a průmyslové spalovny Kozak Klatovy (1994), Komeko Kamenné Žehrovice, STS Hodonín (1996). Všechny tyto spalovny jsou dnes mimo provoz.
VÚCHZ a.s. Brno dodal spalovny průmyslového odpadu s rotační pecí, dospalovací komorou a vícestupňovou mokrou vypírkou pro DEZU, a.s., Valašské Meziříčí (2000), VOP Nový Jičín (1993) a Benzinu a.s., Cerekvice (1993–95). V provozu je dnes pouze spalovna firmy DEZA.
Nejméně čtyři spalovny byly vybaveny technologií SIRI S.p.A / Transporta Chrudim. Jednalo se o dnes nefunkční instalace v Chrudimi (1993) a Frýdku Místku (1996) a dosud provozované spalovny v Novém Městě na Moravě (1997) a Trutnově (1996).
U ostatních spaloven se jednalo o kusové zakázky. Z dnes funkčních spaloven lze uvést: Spalovna odpadu Plzeň (Norsk Hydro, 1993), Spalovna průmyslových odpadů Trmice (TES, 1993), MEGAWASTE - EKOTERM, (The Belgian Incinerator Company, N.V., 1993), Purum s.r.o. (KVM, 1993) a Ostrava (Austrian Energy, 2000).
Statistika:
Čtěte také:
Připravujeme: Část III. - Využívání alternativních paliv v cementárnách a vápenkách
Zdroj: MPO (Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv 1989–2016)