Evropská komise: Budoucnost české ekonomiky je v zeleni. Obrazně i doslova

Od pádu železné opony ušlo Česko na cestě zelené transformace kus cesty. Především dokázalo, že je možné kombinovat hospodářský růst s poklesem emisí skleníkových plynů a zmenšující se materiálovou stopou. Zatímco hrubý domácí produkt od počátku 90. let narostl na dvojnásobek, emise skleníkových plynů se České republice podařilo srazit o 35 procent.

Přesto se Česká republika stále řadí k zemím s nejhorším ovzduším v Evropě. V množství emisí CO₂ je na 4. místě v EU a dokonce předčí Polsko. I když je do značné míry příčinou vysoký podíl průmyslu v ekonomice, vinu nese především energetika založená na fosilních palivech. A právě zde existuje značný prostor, jak uhlíkovou stopu země dále snížit.

Emise za desítky miliard

Data hovoří jasně. Energetika je původcem 40 procent skleníkových plynů v tuzemsku, za ní s 20 procenty následuje průmysl a se 16 procenty doprava. V sektoru výroby elektřiny 88 procent všech emisí pochází z uhelných elektráren, které se podílely na výrobě elektřiny v zemi ze 47 procent (průměr EU je zhruba 20 procent). Provoz uhelných elektráren není ekonomicky efektivní a je závislý na veřejných podporách, přičemž Česko nemá plán na jejich snižování. Uhelné elektrárny jsou zodpovědné za předčasná úmrtí minimálně stovek lidí ročně (celkově předčasně zemře na znečištěné ovzduší zhruba 10 tisíc obyvatel ročně). Znečištění z takových elektráren zvyšuje počet chronických nemocí, hospitalizací a pracovních neschopností. Externí náklady související pouze s emisemi uhelných elektráren odhadují experti v řádu desítek miliard korun ročně. Nejsou účtovány výrobcům nebo spotřebitelům a nejsou tak zahrnuty do ceny energie. Z toho 60 procent až 79 procent činí škody napáchané na lidském zdraví. Právě v čistotě ovzduší má republika rezervy ke zlepšení: většina jejího území například patří mezi 20 procent území EU nejvíce vystaveného emisím pevných částic PM2,5. Uhelná komise České republiky by měla do konce letošního roku rozhodnout, kdy konec využívání uhlí v energetice a průmyslu nastane (v letech 2033, 2038 nebo 2043). Proces odklonu od uhlí v České republice může být urychlen, zejména v důsledku rostoucí ceny emisních povolenek.

Přechod k uhlíkové neutralitě průmyslu bude postupný, ale nabírá na obrátkách. Celá řada firem v Česku investuje do vlastní solární i větrné energie, biometanu nebo biomasy pro výrobu elektřiny a tepla. Firmy zároveň nakupují elektřinu z obnovitelných zdrojů. Některé firmy chtějí uhlíkové neutrality svého závodu dosáhnout v nejbližších letech.

Princip tří „D”

Základní otázkou v energetice a průmyslu není zda, ale jak rychle bude Česko provádět jejich dekarbonizaci, decentralizaci a digitalizaci. Současná kapacita výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů činí pouze 14 procent (průměr EU je 31 procento). Podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie pak dosahuje 15 procent (průměr EU je 19 procent). Země má tedy velký potenciál dohnat alespoň průměr EU. Postupným odstavováním klasických velkých elektráren se vytváří prostor pro rozšiřování obnovitelných zdrojů, kombinované výroby elektřiny a tepla a zvyšování kapacit pro ukládání elektrické energie. Důležité bude dosažení rovnováhy mezi výrobou a spotřebou elektřiny a rozložení její spotřeby v čase. Fungování takto komplexního systému umožní digitalizace a umělá inteligence. Kdokoli se bude moci zapojit, včetně konečných spotřebitelů, z nichž jsou i někteří výrobci elektřiny. Energetické úspory i čistá energie spojují stavebnictví, renovaci budov, dopravu, průmyslovou výrobu, energetiku, veřejný sektor a konečného spotřebitele. Část průmyslových podniků a místní energetická společenství se stanou výrobci elektřiny a tím posílí postavení konečných spotřebitelů na trhu s energiemi. Zároveň pomocí digitalizace budou mít přesnější data o spotřebě, výrobě, akumulaci energie a tím je budou moci optimalizovat. To vše vyžaduje inovace.

V některých sektorech čisté energetiky dokáže být Česko už dnes inovativní a konkurenceschopné, v ostatních oblastech by mělo ještě lépe využít potenciál průmyslově založené země. Patří mezi tři největší evropské a deset největších globálních exportérů lithiových baterií a mezi tři největší evropské a pět největších globálních exportérů prefabrikovaných budov. Republika je také mezi šesticí evropských států s nejvyšším objemem soukromých investic do výzkumu a inovací v geotermální energii. Sídlí zde sedmý nejvyšší počet společností aktivních v projektování, výrobě a dodávkách zařízení (včetně řídících a kontrolních systémů) na výrobu vodní energie v EU.

Útlum tradičních pohonů

Doprava je další oblastí, která může významně přispět ke snížení emisí CO2 a znečištění ovzduší. Zelená dohoda pro Evropu počítá s přísnějšími emisními limity, útlumem podpor dopravě na tradiční pohon a vyšší účinností dopravy zaváděním inovativních způsobů, například sdílením automobilů. Automobily by měly být stavěny tak, aby umožňovaly jednoduchou recyklaci nebo znovupoužití materiálů. Vozový park se proto musí radikálně obnovit. Je třeba zvýšit výrobu a nákup automobilů s elektrickým nebo vodíkovým pohonem či na alternativní paliva.

K adaptaci na klimatickou změnu je třeba budovat zelenou infrastrukturu omezující ničivost záplav nebo snižující tepelné ostrovy ve městech. Praha se například rozhodla ozelenit plochu města a nově vysázet jeden milion stromů v průběhu příštích osm let. K důležitým adaptačním opatřením přistupuje i celá řada jiných měst v rámci Paktu starostů a primátorů, ale například i občanská společnost. Mezi nejznámější domácí iniciativy patří výzva Nadace Partnerství „Sázíme budoucnost“.

Pomoc pro národní rozpočty

Přechod na zelenou ekonomiku je nákladný proces a samotné národní rozpočty - v této době nadměrně zatížené bojem s pandemií - by na něj nestačily. Proto se pro následující léta rozhodly členské státy unie výjimečně navýšit rozpočet EU tak, aby tyto dodatečné investice alespoň částečně pomohl pokrýt. V letech 2021-2027 je plánováno na oblast boje s klimatickou změnou a zelenou transformaci použít alespoň 30 procent z rozpočtu EU.

V případě České republiky jde o alespoň 30 procent ze strukturálních fondů (162 miliard korun) a alespoň 37 procent z nástroje pro obnovu a odolnost (68 miliard korun). V obou případech půjde zejména o investice do dekarbonizace průmyslu, energetické účinnosti, obnovitelných zdrojů energie, udržitelné dopravy a ekonomické diverzifikace. Žádné investice zároveň nesmějí klimatu nebo životnímu prostředí škodit. Výnosy z Evropského systému pro obchodování s emisemi bude financována transformace průmyslu prostřednictvím Modernizačního fondu (odhadem 76 miliard korun v závislosti na výnosech z emisních povolenek) a inovativní nízkouhlíkové technologie prostřednictvím Inovačního fondu. Na podporu transformace uhelných regionů vznikne nový Fond pro spravedlivou transformaci, ze kterého Česká republika získá 41 miliardu korun. Z programu Horizont Evropa budou financovány věda a výzkum spjaté se zelenou transformací. Energetická infrastruktura bude podporována i z Nástroje pro propojení Evropy. Výhodné půjčky pro podniky investující do environmentálních technologií pak budou k dispozici z programu InvestEU.

Nejméně 30 procent rozpočtu přímých plateb společné zemědělské politiky by mohlo být směřováno na ekorežimy (49 miliard korun). Aktivity spojené s ochranou klimatu a životního prostředí budou financovány i z prostředků Evropského zemědělského fondu regionálního rozvoje a programu LIFE. Do transformace je pochopitelně třeba zapojit kromě evropských zdrojů rovněž národní prostředky a mobilizovat soukromý kapitál. Česko navíc potřebuje výrazně zefektivnit a zrychlit proces přípravy projektů, aby mohlo uvedené prostředky účinně čerpat.