Druhotné suroviny (Odpadové fórum 10/2006)

 Z hlediska zákona o odpadech jde o složitou záležitost a tato úvaha si nedělá ambice problém vyřešit. Spíše jen na něj ukázat a nabídnout čtenářům možnost diskuse.
    Z hlediska jazykového je slovo druhotný možno chápat buď ve smyslu vedlejší či méně významný (druhotný problém), nebo ve smyslu následný. Jsem přesvědčen, že správnější je chápat druhotnou surovinu ve smyslu druhém, tedy jako surovinu, která již byla dříve (třeba i vícekrát) použita, než ve smyslu prvním, tedy že jde o něco druhořadého - nižší kvality. Přijmeme-li tedy tento postulát, potom jsou druhotnými surovinami ty hmoty, které již jednou posloužily, staly se výrobkem a po jeho použití (spotřebování, ukončení životnosti, morálním opotřebení apod.) se dají použít, buď jako celý výrobek (plastový obal) nebo jen jeho část (barevné kovy z elektroniky) opakovaně. Problémem je, že pokud výrobek doslouží, či při jeho výrobě či použití vzniknou jiné hmoty, jež nejsou výrobkem, nastupuje v současné správní praxi v drtivé většině případů zákon o odpadech, konkrétně jeho definiční část v ustanovení § 3. A podle ní, speciálně s přihlédnutím k příloze č. 1 zákona, je v této fázi výroby či výrobku odpadem doslova všechno.
    Pokud tedy v konkrétním případě neuspěji s tvrzením, že moje komodita není odpadem prostě proto, že se jí nezbavuji (nemám ani úmysl ani povinnost), skončím v systému odpadů - tedy v režimu zákona. Což by nebylo tak nejhorší, ale jen v případě, že by v tomto systému (v zákonu a pomocí zmocňovacího ustanovení v předpisech navazujících) existovala jasná a jednoduchá cesta, jak mohou druhotné suroviny tento systém zase opustit, doslova setřást soubor povinností na nakládání s odpady předpisy kladený a stát se "neodpadovou hmotou" se standardním režimem. Taková cesta však v zákoně chybí a je klopotně nahrazována předpisy jinými z působnosti jiných rezortů (většinou podmínky kvality pro použití surovin).
    Co to je druhotná surovina, nikde v zákoně definováno není - viz rovněž úvod tohoto pojednání. Výraz druhotná surovina se vyskytuje v zákoně pouze (pokud autor něco nepřehlédl) v § 4 písmeno m), kde se hovoří o materiálovém využití odpadů, a to ještě ve velmi cudném tvaru, že totiž látky získané z odpadů "lze považovat za druhotné suroviny". Jak s touto informací dále pracovat, však již zákon neříká, a proto nastupuje lidová tvořivost s cílem najít východisko, pokud možno málo nezákonné, a věci pomoci.
    Jako cesta je obvykle zvoleno toto jednoduché schéma: Je-li odpad rozumně a jednoduše použitelným materiálem, tedy druhotnou surovinou (například piliny), nechám zpracovat příslušnou zkušební laboratoří doklad o tom, že tento materiál po stránce složení, granulace, příměsi látek apod. vyhovuje podmínkám stanoveným pro výrobu (například deskového materiálu či topných pelet) a jsem zdánlivě hotov. Autor je přesvědčen, že tomu tak není, protože existence dokladu, že odpad mohu použít z výrobního hlediska stejně jako prvotní surovinu, mne ještě "nepouští" z režimu odpadových předpisů. Z logiky věci pochopitelně ano, ale z hlediska konstrukce zákona, tedy jeho jednotlivých ustanovení nikoli.
    A myslím, že by stačilo jen málo. Výše uvedenou myšlenku včlenit do zákona. Doplnit, kromě některých definic, zákon ustanovením, že prokazatelná, tj. dokladovatelná možnost úspěšného použití odpadu do výrobku je tím okamžikem, kdy se tento odpad stává druhotnou surovinou a nakládání s ní již nepodléhá zákonu o odpadech.
    Rozhodně nejsem formalista a jsem pro praktická řešení, zejména v případech, kdy právní předpis není dokonalý a vyhovět mu je často nemožné. Současná praxe, kdy na jedné straně se mnozí úředníci snaží uvrhnout do odpadových předpisů vše a na straně druhé se z toho, poté co se neubránili, snaží postižení podnikatelé uniknout cestičkami na hraně zákona, je však bezesporu nešťastná a zbytečně zatěžující obě strany.
    Právní problém druhotných surovin je řešitelný, pokusme se o to.

(mb)