Drahoš: Skládkování je nejméně přijatelný způsob nakládání s odpady

Ve knize Věda života, Rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem odpovídá bývalý předseda Akademie věd ČR na řadu velmi zajímavých otázek. Ty se týkají například pohledu na ekologické aktivisty, tvorby zákonů v oblasti životního prostředí nebo na oblast odpadového hospodářství. “Odpad je také cenným zdrojem energie, dnešní technologie používané ve spalovnách jsou na velmi vysoké úrovni, takže spalování některých typů odpadů je zcela na místě, “ uvádí Drahoš v jedné ze svých odpovědí. Skládkování spalitelných odpadů je proto podle něj nepřijatelné, ale před odvozem odpadů do spalovny je třeba vždy zvažovat i možnost jejich recyklace či kompostování, dodal Drahoš. Vybrané části rozhovoru uvádíme níže.


Jak hodnotíte společenský vývoj chemie? Hovořil jste o tom, že před rokem 1989 se na životní prostředí příliš nedbalo, teď je to výrazně lepší. Hraje v tom roli i společenské uspořádání, nebo je to jenom záležitost technologického posunu?

Technologický pokrok k tomu jednoznačně přispívá. ještě před pár desítkami let jsme neměli žádné účinné filtry zachytávající prachové částice, nemohli jsme využívat katalyzátory při čištění plynů, neexistovala spousta dalších technologií. Jak už jsem uvedl, kdysi obdivný pohled na kouřící komín továren jako na znamení pokroku byl už dávno vystřídán pohledem silně kritickým. Připouštím ale, že stav, kdy se z komínů nevalí žádné viditelné či přímo barevné dýmy, ještě neznamená, že je všechno v naprostém pořádku.

Jak pohlížíte na poměrně širokou škálu ekologických aktivistů?

V případě ekologů je to asi stejné jako v řadě jiných lidských činností, všude najdete určitě extrémy. ostatně jedním z nesmyslných, rádoby liberálních extrémů je i tvrzení, že technologický pokrok ve spojení s volným trhem vyřeší automaticky všechno, tedy i problém znečišťování životního prostředí. Zejména v poslední době mají ale podniky samy velký zájem na tom, aby nebyly vnímány jako instituce, které hledí jen na zisk za každou cenu. V tom vidím značný posun od “divokého kapitalismu” devadesátých let. Například v hutním a ocelářským průmyslu je zřejmá snaha aplikovat moderní technologie pro snížení prašnosti. Ty jsou ale docela nákladné, a kromě toho se v poslední době ukazuje, jak nebezpečné pro zdraví jsou právě ty nejmenší částice polétavého prachu, které standardně používané filtry nezachytí. Zmíněná zjištění jsou ale výsledkem velmi sofistikovaného základního výzkumu a cesta k praktickému řešení problému nebývá snadná ani rychlá. Je dobře, že se o věcech otevřeně hovoří, ale debata by měla být především kvalifikovaná a měla by brát v úvahu všechny klíčové aspekty. Je také určitě správné, že existuje viditelný společenský tlak na zachování životního prostředí a zvýšení kvality života, to zcela nutí podniky k daleko rychlejšímu řešení problémů se znečišťováním. K tomuto tlaku nesporně přispívají i mnohé nevládní ekologické iniciativy, byť ne všechny způsobem, který by se dal označit za vyvážený. Nemám rád fanatismus žádného druhu, ať už je zelený, modrý, nebo červený. Řekl bych ale, že se povědomí ochránců přírody o reálných možnostech využití moderních technologií výrazně zlepšilo. Pamatuji situaci v devadesátých letech, kdy mezi nejaktivnější zelené patřili zejména lidé s čistě biologickým vzděláním, bez jakéhokoliv ponětí o technických možnostech řešení problému. Říkali jsme jim trochu ironicky “broučkaři”.  Je určitě záslužné umožnit třeba zvěři přirozenou migraci přes dálnici, byť to stavbu o něco prodraží. Vadí mi ale, když není možné kvůli aktivistickým obstrukcím vybudovat obchvat města, a tisíce lidí tam kvůli tomu dlouhá léta trpí. Je nutné zvážit, zda je důležitější lidské zdraví, nebo lokální výskyt málokdy zcela unikátní a leckdy se vyskytuje i na jiném místě. Tlak na investory, kteří mají často snahu o co nejlevnější řešení, je jistě v pořádku, výsledkem ale vždy bude určitý kompromis. Dříve řada radikálních aktivistů nebyla na takový kompromis ochotna přistoupit z jakéhosi nesmyslného “zásadního principu¨, jejich pravda byla jediná správná, bez ohledu na všechno ostatní. Ale jak už jsem řekl, za poslední čtvrtstoletí se pohled na praktická řešení ochrany přírody a zdraví výrazně posunul dobrým směrem.

Obrátili se na vás někdy politici se žádostí o váš názor na tvorbu zákonů o životním prostředí?

Ne mě jako předsedu Akademie věd samozřejmě ano. Jsme totiž ze zákona připomínkovým místem k návrhům nových zákonů nebo jejich novelizací. Jedním z důležitých poradních orgánů Akademické rady je Komise pro životní prostředí. Ta vypracovává odborná stanoviska a připomínky k jednotlivým návrhům, které jsou zasílány zejména z Ministerstva životního prostředí. Více než třetina členů této komise pochází z institucí mimo Akademii věd a její odborné spektrum je opravdu široké. Musím také říci, že připomínkových řízení, které se týkají životního prostředí, přichází na AV ČR poměrně hodně, a  zmíněná komise je proto jedním z našich nejzaměstnanějším  poradních orgánů. Její vyjádření směrem k Ministerstvu životního prostředí nakonec podepisuji já a záleží ne ministerstvu, jak s našimi připomínkami naloží. Musím ale říci, že je úředníci berou většinou velmi vážně.

Skončí naše civilizace po krk v odpadcích?

Ta je také složitá problematika. Ideální by samozřejmě bylo používat jenom technologie, které neprodukují žádné odpady, případně odpady, které lze jednoduše recyklovat ne výchozí surovinu. Zrovna v případě plastů je to zatím spíše zbožné přání, podle statistik jich mizí někde ve světě zhruba třetina, takže ani naše technologie recyklace PET (pozn. redakce: využívání mikrovlnného a chemického rozkladu) to rozhodně nezachrání. Většina veřejnosti považuje PET lahve za zcela neekologické, často slýchám, že máme používat raději ty skleněné, které lze dobře recyklovat, navíc sklo je vlastně skoro přírodní materiál. Jenže věc není tak jednoduchá, tavení skla je energeticky velmi náročné, potřebnou energii nezískáváme většinou příliš ekologicky, kamionová přeprava výrazně těžších skleněných lahví s nápoji více zatěžuje životní prostředí, a to nechávám stranou naše vlastní pohodlí při tahání lahví v nákupních taškách. Ukazuje se, že výroba PET lahví, doprovázena jejich důsledným sběrem a následnou recyklací na čistý polyetylentereftalát, může být k životnímu prostředí šetrnější, než je tomu v případě skleněných obalů. Teš samozřejmě nemluvím o některých příslušnících druhu homo sapiens, kteří vyhodí cokoliv kamkoliv, třeba plastový pytel plný plastových lahví přímo do lesa u silnice. To je možné zčásti omezit zálohováním vratných PET obalů, ostatně v řadě zemí už k tomuto kroku přistoupily.

Jaké je vaše stanovisko ke skládkám odpadů?

Odpadům se můžeme zbavovat více způsoby. Skládkování patří k těm historicky nejstarším, ale v současné době je to nejméně přijatelný způsob nakládání s odpady, neúnosně zatěžuje životní prostředí a je vlastně velmi neekonomický, protože nijak nevyužívá energetické ani materiálové zdroje obsažené v odpadech. Přesto má stále silné zastánce, existují třeba firmy, které mají velmi dlouho nakoupené pozemky pro skládkování směsných komunálních odpadů, je to pro ně výhodný byznys. Odpad je také cenným zdrojem energie, dnešní technologie používané ve spalovnách jsou na velmi vysoké úrovni, takže spalování některých typů odpadů je zcela na místě. Skládkování spalitelných odpadů je proto nepřijatelné, ale před odvozem odpadů do spalovny je třeba vždy zvažovat i možnost jejich recyklace či kompostování. Když sleduji debatu kolem návrhu odpadového zákona s souvisejících vyhlášek, vždy si uvědomím naléhavost hesla “více vědy v politice a méně politiky ve vědě”. Termín věda v tomto případě zahrnuje i aplikovaný výzkum a znalosti technologií. zatím nad vědou bohužel docela vítězí prospěch různých průmyslových lobby a “kvalita” parlamentem přijímaných zákonů tomu často odpovídá.

Nicméně zvyšování spotřeby výrobků přináší také více odpadu.

Ano, je to tak a dlouhodobě to nelze řešit jen technologickým pokrokem. Žijeme v době obrovské nadprodukce některých druhů výrobků, například textilu, nebo třeba zcela absurdní distribuce nejrůznějších potravin po celém světě, to vše na úkor kvality životního prostředí. Zde neviditelná ruka trhu nic nevyřeší, budeme se muset sami rozhodnout, jestli je to trend únosný a dlouhodobě udržitelný.

Produkujeme stále větší množství nesmyslných věcí a nesmyslných myšlenek. Možná to zní trošku apokalypticky.

Myslím, že člověk člověk má věci pojmenovávat pravými jmény, ale především o nich musí něco vědět. jako technicky vzdělaný člověk jsem technologický optimista, nechci se tvářit a priori apokalypticky a říkat, že za dvacet let tady budeme zasypáni hromadami odpadů. Ale při veškerém respektu k technickému pokroku se musíme všichni snažit dělat pro zdravé životní prostředí maximum možného. A tady vidím důležitou roli vědců, kteří musejí nejen přicházet s novými nápady, ale také třeba vzdělávat politiky, aby přijímali rozumné zákony, které budou například tlačit firmy k rychlejšímu zavádění kvalitnějších, k životními prostředí šetrnějších, byť logicky většinou dražších, technologií. Volný trh prostě nemůže vyřešit všechno a firemní pohled je často diametrálně jiný než ten “veřejný”. Já se vůbec nedivím tomu, že stavební nebo vodohospodářské firmy propagují stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe. Pro ně by to přece byl obrovský byznys na desítky let. Ale právě proto je důležité, aby zazněl hlas soudných a nezaujatých odborníků zejména  z oblasti životního prostředí, ale i specialistů na dopravu a její logistiku, ekonomů, energetiků a dalších. Bez kvalifikovaných a objektivních, lobbingem nezatížených podkladů jsou momentálních názory hlásané některými politiky jen důkazem jejich zbytnělého ega či politické servility

Zdroj: Kniha Věda života, Rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem