Více času na podstatné
Cíle sběru elektroodpadu a podložené odhady sběru elektroodpadu – antibyrokratické řešení i pro ČR?
V dalším dílu našeho seriálu bychom se rádi podívali trochu do budoucnosti a přinesli jeden návrh, kterým by i pro Českou republiku byly řešitelné zvyšující se nároky na plnění cílů sběru elektroodpadu, které nám nastavila EU. S těmi je na základě evropské legislativy nutné počítat jako s těžko vyvratitelnou konstantou…
Požadavky EU na míru sběru elektroodpadu se postupně, ale neustále zvyšují. Do roku 2015 byla stanovena míra sběru v úrovni 4 kg/na obyvatele ročně. Od roku 2016 se změnila metodika a přišla povinnost zajistit sběr elektroodpadu v návaznosti na množství elektrozařízení uvedených na trh v předchozích třech letech. Prozatím se jedná o cíl sběru 40 %. Při přepočtu této nové metodiky na kilogramy dojdeme k závěru, že se jedná o zhruba 100% navýšení cíle sběru. Tento cíl bude od roku 2021 pro Českou Republiku zvýšen dokonce až na 65 % (opět se jedná o procenta z hmotnosti nově uvedených elektrozařízení na trh).
Jak tohoto cíle dosáhneme?
Pro náš stát z postupně zvyšovaných cílů EU vyplývá, že je nutné v České republice učinit opatření, která zvýší sběr elektroodpadu, jež bude následně předán k recyklaci. Za zmínku jistě stojí to, že výše uvedené cíle platí pro středo a východoevropské členské země EU. Západoevropské země mají náběh těchto cílů daleko dříve (65 % musí sbírat již v roce 2019) a v zásadě se jim to daří. Teoreticky by to tedy neměl být problém ani v ČR. Opak je ale pravdou. To, že se „papírově“ daří plnit aktuální cíle sběru i v ČR, je spíše způsobeno „kreativní prací“ některých kolektivních systémů při vykazování hmotnosti nových elektrozařízení uvedených na trh (což jim následně snižuje sběrové povinnosti), než skutečným navyšováním sběru elektroodpadu. Nicméně, na vině nízkých (skutečných) sběrech elektroodpadu není nižší „ekologické“ smýšlení českého obyvatelstva, jak se nám často podsouvá. Problém je primárně ve špatném legislativním nastavení sběru elektroodpadu v České republice.
Celý evropský systém sběru elektroodpadu vznikl historicky tak, že obce a odpadové firmy už odpradávna sbíraly elektroodpad s tzv. pozitivní ekonomickou hodnotou, tj. ten, který obsahuje cenné suroviny jako je zlato, stříbro, měď, ale i např. železo (malé domácí spotřebiče, IT zařízení, mobily a atd.), protože tento typ elektroodpadu je tzv. samofinancovatelný (tj. výnos z recyklovaných surovin zaplatí jeho sběr a recyklaci). Kdežto elektroodpad s tzv. negativní ekonomickou hodnotou (tj. ten který neobsahuje žádné zajímavé suroviny a jehož sběr a recyklace je tedy ztrátová) nesbíral historicky prakticky nikdo a tento elektroodpad (s tou tzv. negativní ekonomickou hodnotou) tedy často bohužel končil v lesích, škarpách, na černých skládkách atd., protože prostě nebyl nikdo ochoten jeho sběr a recyklaci zaplatit. Jedná se např. o televize, ledničky, ale zejména o zářivky, jejichž náklady na sběr a recyklaci jsou enormní, a to zejména kvůli obsahu rtuti, kterou zářivky potřebují pro správné fungování.
Primárně kvůli existenci elektroodpadu s negativní hodnotou byli výrobci elektrozařízení (potažmo jejich kolektivní systémy) pověřeni tím, aby elektroodpad sbírali a recyklovali. V zemích západní Evropy jsou tedy v zásadě rozděleny úlohy ve sběru elektroodpadu tak, že obce a odpadové firmy sbírají elektroodpad s pozitivní hodnotou a výrobci elektrozařízení (kolektivní systémy) sbírají elektroodpad s negativní hodnotou. S trochou nadsázky by se dalo říci, že v ČR je to přesně naopak. Část výrobců (kolektivních systémů) se převážně zaměřuje na sběr elektroodpadu s pozitivní hodnotou, zatímco velká část elektroodpadu s negativní hodnotou opět zůstává ležet někde „v křoví“. Jak už bylo řečeno, na vině je zejména nedokonalá legislativa v České republice. V západní Evropě mají výrobci (kolektivní systémy) legislativou jasně nastavené, jaký typ elektroodpadu a v jaké výši mají sbírat (samozřejmě mají nastavené vysoké cíle sběru elektroodpadu s negativní hodnotou a elektroodpad s pozitivní hodnotou mohou sbírat pouze tehdy, pokud nějaký zbyde). V ČR je ponecháno čistě na úvaze výrobců (kolektivních systémů), jaký elektroodpad a v jaké výši mají sbírat. Výsledkem je to, že výrobci (respektive jejich kolektivní systémy), se často chovají tržně a sbírají ten elektroodpad, na kterém se dá vydělat, tj. ten s pozitivní ekonomickou hodnotou (malé domácí spotřebiče, IT zařízení, mobily). Celý systém sběru elektroodpadu je tedy ve srovnání se západní Evropou postavený „na hlavu“ a v podstatě nefunguje, nebo alespoň ne tak, jak bylo původně zamýšleno.
Výsledkem je potom naprosto paradoxní situace, kdy si někteří výrobci (kolektivní systémy) dokonce v ČR postavili továrny na zpracování elektroodpadu s pozitivní ekonomickou hodnotou. Ten poté sváží do ČR v ohromných množstvích z Polska, Slovenska a Německa ke zpracování, kdežto český elektroodpad s negativní ekonomickou hodnotou se kupí na sběrných místech obcí, protože o něj nemá nikdo zájem.
Ale nemůžeme všechny kolektivní systémy házet do jednoho pytle. Jsou samozřejmě i společensky odpovědné a etické kolektivní systémy, které se zaměřují na sběr elektroodpadu s negativní hodnotou (např. zářivek) a elektroodpad s pozitivní hodnotou nechávají obcím a odpadovým firmám.
Přitom řešení tohoto problému je vcelku jednoduché. Výrobcům (kolektivním systémům) by měly být nastaveny jasné cíle sběru elektroodpadu s negativní hodnotou a mělo by jim být zakázáno vlastnit zpracovatelské zařízení na elektroodpad (stejně jako je to zakázáno ve Francii nebo na Slovensku). Tím by byli výrobci (kolektivní systémy) donuceni přednostně sbírat elektroodpad s negativní hodnotou, protože to je jejich primárně role.
Elektroodpad s pozitivní hodnotou mohou sbírat obce a odpadové firmy, stejně jako je tomu v řadě zemí západní Evropy. Prosazení zákazu vlastnictví zpracovatelských zařízení elektroodpadu pro kolektivní systémy je dalším důležitým prvkem, který by výrazně pomohl zlepšit fungování celého systému sběru a recyklace elektroodpadu. Odpadlo by masivní svážení elektroodpadu z okolních zemích a kolektivní systémy by se více soustředily na sběr elektroodpadu v České republice. Vždyť co je České republice platné, že se sem za obrovských dopravních nákladů přiveze k recyklaci starý fén z Varšavy, když nám tu v lese u Jihlavy hnije stará televize. Kolektivní systémy jsou soukromé firmy, a pokud se jim nevymezí jasné cíle a mantinely, tak řada z nich bude samozřejmě vždy preferovat vlastní ekonomické zájmy nad společenskou odpovědností.
Více subjektů sbírá = lepší plnění cílů
Sběr elektroodpadu by tedy měl umožněn více subjektům, tak jak je tomu v západní Evropě. Oba typy sběrů elektroodpadu, tj. sběry výrobců (kolektivních systémů) na straně jedné, a obcí a odpadových firem na straně druhé, se poté sčítají pro plnění národního cíle sběru elektroodpadu. Samozřejmě, že reportování sběru elektroodpadu může být pro obce administrativně náročné. Nicméně EU pro ně vymyslela jednoduché a nebyrokratické řešení reportingu sběru elektroodpadu.
Jedná se o tzv. substantiated estimates (podložené odhady) sběru elektroodpadu. Je to v podstatě vyčíslení množství elektroodpadu, které je vytříděno a zpracováno mimo sběrný systém provozovaný výrobci (kolektivními systémy). Tato metoda spočívá v tom, že se např. každé tři roky provede studie sběru elektroodpadu na reprezentativním vzorku obcí a výsledek se potom extrapoluje na celou zemi. Výhoda tohoto způsobu vykazování je jasná - nevyžaduje další navyšování administrativních nákladů obcí. Toto řešení vyžaduje pouze financování studie ke zjištění podílu elektrozařízení v odpadních tocích mimo kolektivní systémy. Nezbytností pro jeho zavedení je také porozumění tokům odpadů v dané zemi, statistické ověření zastoupení jejich jednotlivých typů apod.
Substantiated estimates a zkušenosti ze zahraničí
Tento chytrý a ekonomický způsob plnění povinností pro zpětný odběr elektrozařízení využívá například Velká Británie. Například v letech 2014 a 2015 takto využila na splnění své povinnosti vůči EU cca 300 tisíc tun elektroodpadu – velkých spotřebičů, na jejichž sběr nemusely být vynaloženy žádné náklady, neboť sběr a zpracování bylo zajištěno z ceny druhotných surovin, které elektrospotřebiče obsahují. Studií bylo zjištěno, že 11 % hmotnosti lehkého železného šrotu ze šrédrovacích (drtících) zařízení pochází právě ze zpracování velkých elektrospotřebičů (pračky, myčky, sporáky, atd.). Tyto sběry byly právě pomocí těchto „substantiated estimates“ započteny do národních cílů sběru elektroodpadu Velké Británie.
Substantiated estimates a příležitost pro Českou republiku
Reportování sběru elektroodpadu pomocí „substantiated estimates“ je zajímavý nástroj, doporučený Evropskou unií, který může České republice pomoci splnit cíle sběru elektroodpadu, a to velmi a efektivní a administrativně nenáročnou formou. Uvidíme, zdali se podaří našim úřadům aplikovat v České republice tento nástroj, který by výrazně pomohl snížit nadbytečnou byrokracii.
Další díly seriálu:
Autor: Petr Číhal, ředitel společnosti Ekolamp