Chromík: Odpady třídíme výborně, ale většina končí na skládce

Do roku 2030 bude muset Česká republika splnit požadavek Evropské unie, podle kterého má 65 procent odpadů recyklovat. Nakolik se případné změny dotknou obyvatel Moravskoslezského kraje, nejen to vysvětluje pro iDNES.cz Milan Chromík, jednatel společnosti Veolia Vedlejší produkty ČR.
 

Předpokládanou budoucností nakládání s odpady v kraji byla po několik let spalovna v Karviné. Ta se ale nepostaví. Co se tedy bude dít?

Karvinská spalovna byla vyprojektována jako strašně obrovský podnik. Z mého pohledu je naddimenzovaná, protože by produkovala takové množství tepla, které nešlo v daném místě odebrat.

Proč je ta výroba tepla tak důležitá?

Protože to vypovídá o rentabilnosti daného podniku. Aby mělo spalování odpadu nějaký smysl, je potřeba mít i nějaké výstupy. A pouhá výroba elektřiny nestačí, potřební jsou i odběratelé tepla. A pokud by spalovna produkovala mnohonásobně tepla více, než by mohla prodat dál, bylo by to špatně. Navíc by tak velká spalovna podle mne podvázala recyklaci v regionu.

Proč?

Protože kdyby zde byl takový velký provoz, tak by nás to, byť třeba mimoděk, nutilo „naházet“ tam všechno možné. Včetně recyklovatelných složek.

Takže je vlastně dobře, že se karvinská spalovna nepostaví?

Zčásti je to dobře, že se tento masivní zdroj nepostaví.

Navíc to asi vyhovuje vaší firmě, máte na Karvinsku své teplárny.

Částečně ano. Máme teplárnu ČSA a Teplárnu Karviná, které by přišly o výkon. Vše bylo nastavené tak, že by kraj postavil spalovnu, tam by se vozil odpad, kraj by si prodal elektřinu, kraj by si prodal teplo a inkasoval by příspěvky na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. A my bychom od něj museli to teplo vykoupit. A když bychom to museli vykoupit, přišli bychom o tu kogeneraci výroby elektřiny a tepla i o příspěvek. V podstatě bychom museli vypnout náš vlastní zdroj.

Bylo by vůbec ekologické vozit odpadky třeba z Opavy do Karviné?

To by nebyl problém, odpadů je tady dost. Ale pokud se máme orientovat na recyklační cíle, které vyžaduje Evropská unie, tak se musíme zaměřit na něco jiného, než je pouhé spalování odpadků.

Co bude Evropská unie vlastně chtít?

Do roku 2020 požaduje recyklaci 50 procent odpadů, v roce 2024 už to má být 60 procent a v roce 2030 pětašedesát procent odpadů.

Je pětašedesátiprocentní recyklace vůbec reálná? Je to technologicky možné?

Já si myslím, že to už je za technologickým maximem.

Je tedy těch 65 procent konečným číslem, nebo se ještě může změnit?

Já věřím, že to půjde změnit, je to opravdu vysoké číslo.

Už toho nějaký stát dosáhl?

Ano, tohoto podílu už dosahuje Německo, byť v tomto případě jde částečně i o různé pohrávání si se statistikami, co je co, co je jaký odpad a jak s ním bylo naloženo.

Co to znamená?

Oni ty odpady prostě překódovávají. Statisticky dnes Němci skládkují jedno procento odpadů, ale jen díky tomu, že tomu dávají jiný název. Na skládkách už tak Němcům papírově nekončí tolik komunálního odpadu, ale ve skutečnosti tam končí stále zhruba stejné množství. To je hra, kterou se s námi pokouší hrát i zdejší skládkaři.

Jak jsme na tom vůbec ve srovnání úrovně recyklace s Německem nebo s Polskem my?

Třídíme výborně. Otázka je, co se stane s tím odpadem, když je vytříděný.

Co se s ním stane?

Začnu optimisticky. Modrý kontejner. Papír. Toho dokážeme zrecyklovat zhruba osmdesát procent. Jen dvacet procent musíme spálit.

Proč nelze recyklovat všechen papír?

Papírové vlákno lze recyklovat sedmkrát. Pak už je tak krátké, že z něj jde udělat už jen plato na vajíčka. Tím recyklační cyklus papíru končí. A pak se spálí, a tím se využije zbylá energie toho papíru. A třeba u kovů je ta možnost recyklace ještě vyšší.

Jak je to s plastem?

Z toho, co sesbíráte ve žluté popelnici na plasty, lze recyklovat třicet až padesát procent. To znamená, že padesát až sedmdesát procent jde buď přímo na skládku, nebo se přimíchá k nějakému palivu a spálí se.

Proč?

Prodat k dalšímu zpracování jde PET lahve, polypropylen a podobně. Tvrdší plasty. Mikrotenové sáčky nebo nějaké směsky plastů, u nichž by vyšlo rozdělení na jednotlivé druhy hodně draze, se prostě recyklovat ekonomicky nevyplatí. Nemá smysl recyklovat něco, co je ve finále dražší než původní surovina. To je ekonomický nesmysl a nikdo by takovou surovinu od vás nekoupil. Recyklovaný materiál musí být maximálně tak drahý jako nová surovina.

Takže jaký je výsledek srovnání?

Výsledek je takový, že třídíme výborně, recyklujeme bídně. To je rozdíl mezi Českou republikou a Německem.

Jaký podíl recyklace je v současnosti v České republice?

Recyklujeme zhruba třicet pět procent odpadů. Němci vykazují oněch pětašedesát procent. To byl také důvod, proč Unie vzala to číslo a řekla, že toto je cíl, kterého by měli všichni dosáhnout.

Jak jsou na tom třeba Poláci?

Poláci jsou na tom aktuálně o něco hůř než my. Ale na druhou stranu jsou chytřejší v tom, že mají jasnou strategii. Oni řekli, že zvyšují poplatky za skládkování, protože ví, že pouhé skládkování je nesmysl. Proto zvýšili tyto poplatky natolik, aby se recyklace začala ekonomicky vyplácet.

Dá se taková věc, jako je cena skládkování, vůbec direktivně nařídit?

Samozřejmě. Všechny západní státy jdou touto cestou.

Ale všechno se dá obejít.

Jistě. Ale je to těžší a těžší. Všechno se dá obejít, ale postupem času zjistíte, že je to tak složité, že se vám nějaké obcházení v podstatě nevyplatí.

Co by pomohlo ke zvýšení míry recyklace u nás?

Stejná věc, jakou udělali v Polsku. Zvýšení poplatků za skládkování. Praxe už potvrdila, že pokud jsou vyšší skládkovací poplatky, více se separuje.

Kolik skládek v kraji patří státu nebo městům a kolik je v soukromých rukou?

V Moravskoslezském kraji patří většina skládek městským společnostem. Ale v Čechách je tomu jinak, tam je hodně skládek v soukromých rukou.

Takže stát má chtít co nejvyšší ceny, zatímco skládkaři chtějí co nejnižší, aby se k nim vozilo více.

Přesně tak. A je na státu, aby nasadil co nejvýhodnější ceny pro to, aby se zvýšila míra recyklace.
 

Zdroj: iDNES.cz