Beneš: Přísnější cíl energetických úspor může ohrozit českou ekonomiku

Evropská komise bude zřejmě po členských zemích požadovat, aby výrazně přidaly v oblasti energetických úspor. Přestože se Unie před dvěma lety shodla na dosažení úspor 27 procent energie do roku 2030, nově by země měly povinně uspořit až 30 procent. Šéf ČEZ Daniel Beneš v rozhovoru pro MF DNES varuje, že to bude Česko stát až o 500 miliard korun víc.

Říkáte, že tvrdší pravidla pro energetickou účinnost, jak je připravuje Brusel, mohou vyjít Česko dráž než nezvládnutý solární boom. Proč?

Považuji za problém, že Evropská komise se chystá navrhnout zvýšení cíle pro energetické úspory ve chvíli, kdy nejsou na úrovni státu ani Unie hotové analýzy, jaké budou dopady a s jakými náklady ho lze dosáhnout. Ještě závažnější je, že z původně nezávazného cíle se má stát cíl pro všechny země závazný. Přitom je to věc, která bude mít značný dopad na celou ekonomiku, na každého z nás.

Jak může snaha o větší množství úspor představovat pro ekonomiku hrozbu?

Energetické úspory mají obecně blahodárný účinek a jsou příležitostí pro modernizaci celého hospodářství. Čím více se však ekonomika blíží k 30 procentům úspor a výše, rostou náklady na dosažení energetických úspor exponenciálně. A v určitém bodě je už další snaha tak nákladná, že i výroba elektřiny z těch nejnákladnějších dotovaných obnovitelných zdrojů vyjde levněji. Pak ztrácí honba za úsporami jakoukoliv logiku.

Komise si to nespočítala? Nebo si to spočítala špatně?

Sama tvrdí, že dosažení cíle 30 procent úspor vyjde Česko až na 880miliard korun. A teď mi řekněte: Je smysluplné vynaložit tolik peněz jen na úspory? Za to postavíte čtyři jaderné bloky nebo množství obnovitelných zdrojů, které vyrobí výrazně víc, než přinesou úspory. Dělali jsme si vlastní analýzu, podle které by posunutí cíle na 30 procent stálo Česko až o 500 miliard víc. To jsou každý rok skoro dvě procenta hospodářského růstu. Přece nemůžeme celý růst vynaložit jen na energetické úspory.

Čím si snahu Evropské komise o přitvrzení cílů vysvětlujete?

Je v tom trocha ideologie a marketing. Na první pohled to vypadá skvěle, působí to, že s tím nemohou být spojena žádná negativa. Jenže Unie má i další cíle, jako třeba snižování emisí skleníkových plynů. A pokud ho nějak neupraví, budou se oba vzájemně kanibalizovat.

Je někdo, kdo na tvrdším cíli může vydělat? A naopak, na koho to dopadne nejvíc?

Jsou státy, které si myslí, že je to pro ně ideologicky správné. A číslo moc neřeší. Pak jsou země, které v tom vidí příležitost nejen pro sebe, ale také pro export svých technologií. Bohatší země si tím budou moci kompenzovat to, co je to bude stát na hospodářském růstu. Jim bude vyšší – a závazný – cíl vlastně vyhovovat. A zaplatí to chudší země, které budou jejich technologie dovážet a ještě se třeba budou muset vzdát svého průmyslu.

A kde si stojí Česko?

Jsme zhruba někde uprostřed. Nejspíše bychom netěžili z okolních zemí, možná že by Německo trochu těžilo z nás. Technologie budeme spíše dovážet než vyvážet. Ale jak jsem říkal, analýza za celou ekonomiku dosud neexistuje. Úspory vždy začínají u zateplování v domácnostech, pak v průmyslu. Tyto úpravy jsou nejlevnější, pak přijde na řadu osvětlení, výměna dveří, oken, následně využití odpadní energie. A končí to změnami technologií, například modernizací výrobních linek – a to je nejnáročnější a nejdražší.

Jakých odvětví by se to dotklo nejvíc?

Všude tam, kde má Česko energetickou náročnost vyšší než ostatní, kde by se musela zásadně modernizovat technologie, aby se dostala na vyšší účinnost a menší spotřebu energií. Takže jde třeba o papírenský průmysl, potravinářství, tabákový průmysl či výrobu dopravních prostředků. A také metalurgie, textilní, kožedělný a strojírenský průmysl. Všichni budou muset zvážit, zda se jim vyplatí investovat, i podle toho, jaké budou dotace. A buď jim to vyjde a budou konkurenceschopnější, nebo budou muset své fabriky zavřít.

A jak případnou změnu pocítí spotřebitelé? Zdraží elektřina?

Náklady na opatření, jako jsou masivní energetické úspory, ponese vždy koncový spotřebitel. Není řeč o zvyšování cen energií, ale o tom, že náklady se velice pravděpodobně promítnou do státního rozpočtu. Takže je nakonec zaplatí všichni občané, daňoví poplatníci.

Myslíte, že ta úprava cílů nakonec projde?

Netroufám si odhadnout, jak to dopadne. V Bruselu už na nástěnkách visí reklamy, kde se píše o cíli 30 procent. Úředníci se nikoho neptají, evropským politikům to teď chtějí natlačit zezdola. Tak funguje Unie běžně. Přitom jsem se dozvěděl, že těch 27 procent úspor bylo před dvěma roky výsledkem kompromisu. Politické dohody lídrů jednotlivých členských zemí výměnou za to, že podpořili jiný cíl – snížení emisí skleníkových plynů o 40 procent.

Co by vlastně tvrdší cíl znamenal pro ČEZ?

Pro ČEZ by to problém nebyl. Vyráběli bychom sice méně elektřiny, ale jinak je to pro nás víc příležitost než hrozba. Už teď máme za sebou řadu projektů na úspory v Praze i jinde. Národnímu divadlu jsme na energiích uspořili víc než 50 procent, Rudolfinu 20 procent. Umíme se i postarat o městské osvětlení či navrhnout chytrá energetická řešení. Ale jak si s tím poradí celé hospodářství, to není tak jisté. Česko nejspíš nebude potřebovat tolik výrobních zdrojů, takže bude třeba upravit státní energetickou koncepci.

Potřebovali bychom v takové situaci stavět nové jaderné bloky?

To už je moc velká zkratka. Říci dopředu, že bychom jednu věc z koncepce vyškrtli, by bylo předčasné. Je jasné, že přísnější cíl na Česko nějak dopadne, je ale na státu, aby řekl, co s tím chce dělat.

Je rozumné pokračovat v přípravě projektů na nové Dukovany, když teď nevíme, jak jednání o úsporách dopadnou? Není lepší ty práce pozastavit, počkat, s čím Unie přijde a jak se to pak přetaví do české legislativy?

Ne, projekt musí jet plnou rychlostí. Není namístě ho zpomalovat, natož ho zastavovat. Pokud chceme naplnit platnou koncepci, tedy závazný dokument schválený českou vládou, v termínech, které jsou v něm dané, neexistuje žádná rezerva. Nemůžeme se teď rozhodnout, že to na rok dva odložíme.

Jak jste vlastně daleko?

Postupujeme podle kroků, které obsahuje akční plán pro rozvoj jádra. Vyčlenili jsme aktiva, která souvisí s projekty u obou elektráren do dvou dceřiných společností, aby byly připravené pro různé obchodně finanční modely. V Dukovanech jsme zahájili EIA. Vše, co nám bylo uloženo, jsme splnili. Jsou tam i úkoly na různé instituce státní správy, ty se více či méně plní s několikaměsíčním zpožděním.

Stát teď oslovil několik uchazečů o výstavbu, jsou mezi nimi i čínské firmy. Jedna z nich chce údajně zakázku přidělit automaticky, bez výběrového řízení...

Číňané jsou nyní velmi aktivní ve výstavbě nových elektráren, ale většinou stavějí u sebe doma. Dvě ze tří tamních státních společností jsou však také spoluinvestorem britského projektu v Hinkley Pointu. Ale že by existoval požadavek na automaticky přidělené zakázky, jsem se dozvěděl z médií, těžko to mohu komentovat. Při úvaze české vlády a nakonec i ČEZ o jakémkoliv partnerovi pro výstavbu jaderné elektrárny v budoucnu musí být startovní čára pro všechny stejná.

Myslíte, že zájem o výstavbu nových bloků v Česku budou mít všichni oslovení zájemci? A neměl byste třeba u čínských reaktorů obavy o bezpečnost?

Některé osobně neznám. Ale čekám, že se ozvou určitě všichni ti hráči, které tu dlouhodobě známe. Stejný zájem jako Číňané projevují třeba také Korejci. Ale považoval bych za nerozumné a netaktické, kdybych hodnotil kvalitu jednotlivých uchazečů, abych někomu neuškodil nebo někomu nepomohl. Všichni stavějí jaderné elektrárny, jejich projekty jsou moderní, některé mají licenci v Unii, jiné se o ni teprve ucházejí.

V poslední době jste prodávali uhelné elektrárny, naposledy například Elektrárnu Tisová. Stále však z uhlí vyrábíte poměrně hodně elektřiny. Jaká je budoucnost uhelných zdrojů v souvislosti s cíli Evropské unie?

Uhelky jsou buď výrazně modernizované s vysokou účinností, například nadkritický blok v Ledvicích, ty pojedou ještě dvě tři dekády. Pak máme ty starší, které budou postupně dožívat, protože nebudou splňovat emisní limity, které se postupně zpřísňují. A protože mají nižší účinnost, nevyplatí se v nich vyrábět – postupně po roce 2020 se začnou zavírat.

A jak se díváte na tažení Daniela Křetínského a jeho holdingu EPH, který právě tyhle starší uhelné zdroje napříč Evropou skupuje?

Těžko se mi hodnotí strategie konkurenta. Ale EPH si díky svojí vlastnické a kapitálové struktuře může dovolit strategii, která je výrazně oportunistická. Může jít do výrazně většího rizika než ČEZ nebo jiní velcí hráči. Ale EPH vytváří hodnotu spíše prostřednictvím transakcí než v provozování aktiv. Čas ukáže, jak jim to vyjde.

Evropská energetika teď zažívá bouřlivé období. Ceny na velkoobchodním trhu dlouho klesaly, teď však začaly růst. Čím si to vysvětlujete?

Sice se teď trochu zvedá, ale pořád je extrémně nízko a výrazně níž pod cenou, při níž se vyplatí investovat do nové elektrárny bez dotací či podpor. Cena na burze je kolem 30 eur za megawatthodinu, ale když máte chtěný podporový zdroj, dostanete mnohem víc. Nové projekty větrných elektráren v Německu mají přislíbeno 70 eur, solární parky dokonce 90 eur za megawatthodinu. Kdo nemá speciální politicky rozhodnuté obchodní schéma, tak žádnou investici neudělá.