Autoakumulátory od fyzických osob

Otázka 1:

Od 1. ledna 2009 je v účinnosti zákon č. 383/2008 Sb., který mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Tento zákon zakazuje provozovateli zařízení ke sběru a výkupu odpadů vykupovat od fyzických osob odpady, stanovené prováděcím právním předpisem – vyhláškou č. 478/2008 Sb., kterou se mění vyhláška MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady ve znění pozdějších předpisů.

Podle této vyhlášky mezi tyto odpady patří mimo jiné „části vybraného výrobku, vybraného odpadu a vybraného zařízení podle § 25 odst. 1 písm. c) a h) zákona o odpadech". Podle § 25 se jedná o „c) baterie a akumulátory“ a „h) elektrická a elektronická zařízení“.

Náš dotaz zní, zda provozovatel zařízení ke sběru a výkupu porušuje zákon v případě, že odpady uvedené ad c) a ad h) přebírá za úplatu nebo bezúplatně (tj. nejedná se o výkup odpadů).

Zákon ve svém ustanovení § 18 odstavec 4 a 5 skutečně zakazuje u některých typů odpadů je vykupovat od fyzických osob (4) a platit za některé odpady v hotovosti (5). Při konkretizaci těchto odpadů odkazuje na vyhlášku č. 478/2008 Sb. Ta je velmi krátká a našeho problému se týká odstavec 5, který slučuje oba výše uvedené odstavce zákona a uvádí množinu odpadů, kterých se to týká, a to pod písmeny a) – e). V dotazu uváděných komodit se může ovšem týkat jen písmeno e), které odkazuje na § 25 zákona, kde pod uvedeným písmenem c) se vyskytují „baterie a akumulátory“ a pod písmenem h) „elektrická a elektronická zařízení“.

Ten text v písmenu e) vyhlášky je dosti podivný (jeho důvodu moc nerozumím), ale jednoznačně hovoří o části vybraného výrobku, vybraného odpadu nebo vybraného zařízení. Kdežto § 25 odstavec 1 mluví o celém zařízení, slovo část tam nemá.  Takže z takovéto právní konstrukce podle mne jasně plyne, že celý autoakumulátor sem nespadá a zákaz jeho výkupu se na něj proto nevztahuje. Pokud to někdo tvrdí, tak podle mého přesvědčení nemá pravdu. Nemám k dispozici důvodovou zprávu k této části novely zákona, ale předpokládám, že zákonodárce vyšel z praktických zjištění dozorových orgánů a tímto ustanovením chtěl zabránit nešvarům při nakládání s odpady. U autoakumulátorů tomu, aby byly rozbíjeny, přítomná kyselina vylita do prostředí a olověné desky prodány. U elektrozařízení zase vykrádání trafostanic, zabezpečovacích kabelů na železnici apod.

Co se týká závěru dotazu, tak si myslím, že tudy cesta nevede, protože pokud podnikatel, který má povolení ke sběru a výkupu odpadů, tyto „přebírá za úplatu nebo bezúplatně“, potom je podle mne vykupuje – viz § 4 písmeno j) zákona o odpadech. Já to cítím jako naplnění definice výkupu. Z výše uvedeného však plyne, že u celých zařízení není nutné se k takovému manévru uchylovat.

Otázka 2:

Na předchozí dotaz navazuje další (oba úzce souvisejí). Od 19. září 2009 je v účinnosti zákon č. 297/2009 Sb., který mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Tento zákon stanoví v § 31h odst. 3 mimo jiné: „Předat použité automobilové baterie nebo akumulátory smí konečný uživatel (je definován v § 31 písm. p)) pouze na místo zpětného odběru nebo osobě oprávněné k jejich převzetí podle tohoto zákona. Je tedy provozovatel zařízení ke sběru a výkupu osobou oprávněnou podle tohoto zákona k převzetí použitých automobilových baterií? (Provozovatel má v souhlasu k provozu zařízení ke sběru a výkupu odpadů uveden odpad 16 06 01 – olověné akumulátory.)

Konečný uživatel je v § 31 písmeno p) definován ne zcela určitě, ale podle mne tím myslel zákonodárce úplně všechny. Tedy právnické osoby, fyzické osoby podnikající a občany – jinak to vysvětlit nedokážu a je to i logické. Není to sice úplně v souladu s tím, na koho se zákon vlastně vztahuje (nejistota ve vztahu na fyzické osoby – občany), ale to by bylo na dlouhý rozbor překračující důvod sepsání tohoto článku. 

V tomto písmenku je napsáno, že tento konečný uživatel může ty akumulátory odevzdat buď do místa zpětného odběru nebo odděleného sběru. Což ovšem není totéž, jak je napsáno v § 31 h, odstavec 3, kde je uvedeno, že předat je lze buď na místo zpětného odběru nebo osobě oprávněné k jejich převzetí podle tohoto zákona. Já si nemyslím, že “místo odděleného sběru“ a „osoba oprávněná k jejich převzetí“ je úplně totéž, ale protože naši zákonodárci jsou v těchto věcech tradičně a dlouhodobě velmi nedůslední, tak bych to jako fatální neviděl. A pokud má provozovatel zařízení ke sběru a výkupu ve svém souhlasu příslušného úřadu a v provozním řádu právo vykupovat i odpad 16 06 01 – olověné akumulátory, potom nevidím žádný zákonný důvod, proč by to nesměl dělat.

Odpověď na obě otázky.

Uvedené novely právních předpisů nijak neomezují výkup celých autoakumulátorů či celých elektrozařízení. Z důvodů výše uvedených však zakazují výkup jejich částí, neboť praxe ukazuje, že hrozí vážné nebezpečí, že tyto části byly získány nezákonně, ať již z pohledu ochrany životního prostředí, nebo z pohledu přestupků či trestných činů v souvislosti s majetkovou trestnou činností.

Je skutečností, že v některých případech je takové opatření ovšem diskriminující, neboť i řádně se chovající občan se může dostat do situace, kdy chce a může nabídnout k výkupu takovou část zařízení, což je mu těmito opatřeními v podstatě znemožněno.

Na závěr snad jen jedno povzdechnutí.

Terminologie je v této části zákona a vyhlášky zcela mimo, protože se zde zcela volně zaměňují články, baterie (což jsou soubory článků) a akumulátory. Srovnejte třeba § 30 s § 38 zákona – ani v jednom předpisu není terminologie sjednocena. A nazývat galvanický (nebo také suchý) článek baterií, nebo položit vedle sebe „automobilové baterie a akumulátory“ je podle mne názvoslovný zločin, což je ovšem odpovědným úředníkům zcela lhostejné.

Autor:

Ing. Michael Barchánek

Soudní znalec v oboru odpadů

E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: OF 5/2010