Obsah:

1. Úvod – rozdělení vody a její užívání

2. Principy hospodaření vodou

3. Voda v našich domácnostech

4. Hygienické problémy a rizika:

5. Odpadní vody z domácnosti aneb co všechno vypouštíme

6. Nezávislé způsoby čištění domácích odpadních vod, nezávislé na veřejné kanalizaci

7. Jak můžeme svým chováním snižovat znečištění vod a životního prostředí obecně

8. Souhrn

9. Zajímavé odkazy:

1. Úvod – rozdělení vody a její užívání

Na Zemi je asi 1500 biliónů m³ vody, přičemž voda pokrývá 72 % jejího povrchu. To se zdá hodně, ale většina (přes 97 %) vody je slaná a jen malá část sladké vody je přístupná. Díky atmosféře, množství vody na Zemi zůstává stále stejné. Níže uvedená tabulka ukazuje odhad objemů zásob vody v různých zemských subsystémech a také jejich průměrnou dobu oběhu.

Je zřejmé, že většina sladké vody je fakticky imobilizována v ledovcích a v hluboké podzemní vodě. Systémy, které mají krátkou dobu oběhu a jsou relativně pro lidstvo přístupné, bohužel ze statického pohledu obsahují malý podíl vody. Navíc na ně lidstvo působí negativně tím, že je znečišťuje. Do stejné kategorie spadá i „rezerva“ v mokřadech, napojených na říční systémy. Snaha o jejich vysušení a jejich přeměnu na ornou půdu v podstatě vede k redukci schopnosti krajiny zadržet vodu. Zásoba a hlavně pohyb cca pouhé jedné tisíciny procenta světové vody tvoří základní hydrologický cyklus, který je pro lidstvo zásadní a bohužel je také snadno zranitelný lidskou aktivitou.

Uvedené rozdělení vody platí obecně od poslední doby ledové. V důsledku změny klimatu ledovce v posledních letech ubývají.  Vodní masa v nich uvězněná přechází do moří a částečně do atmosféry, kde přispívá k extrémním jevům změn počasí. Oproti tomu lidí na planetě přibývá, s růstem „civilizace“ lidstvo zvyšuje svou vlastní spotřebu vody a nároky na její jakost a na spolehlivé zásobování. Měli bychom si uvědomit, že zdroje vody jsou omezené, jak geograficky tak i lokálně:

· Dochází ke koncentraci obyvatelstva ve městech. Celosvětově průměrný počet obyvatel ve městech dosáhl téměř 50 % (v České republice ve městech žije ¾ obyvatelstva).

· V rozvojovém světě velká část obyvatel žije ve slumech bez přístupu k pitné vodě a kanalizaci. Každý šestý člověk na světě nemá přístup k pitné vodě, více než třetina lidí nemá ani přístup k hygienickým zařízením.

· Dle nadace We Are Water 55 % dovážených potravin pochází paradoxně ze zemí, které trpí nedostatkem pitné vody.

· Zatímco na počátku 19. století žila na Zemi necelá miliarda lidské populace, v současné době zde žije sedm miliard lidí. Předpokládá se, že v roce 2050 to již bude devět miliard. Prognózy předpokládají, že dojde k celkovému nedostatku vody potřebného pro vypěstování odpovídajícího množství potravin.

[zpět na obsah]

2. Principy hospodaření vodou

Podle Water Footprint Network (WTN) celková vodní stopa na jednoho obyvatele ČR, dosahuje mnohonásobně vyšší hodnoty – 4 523 litrů denně. Podle těchto výpočtů je česká spotřeba vyšší než je celosvětový průměr, ten dosahuje zhruba 3 700 litrů. Podle WTN pochází 37 % české vodní stopy ze zahraničí.

Zásobování kvalitní vodou a dokonalá kanalizace se od konce 19. století v Evropě postupně zavedlo jako standard, na kterém stojí naše zdraví, ale také životní komfort včetně toho, že umožňuje rozvoj průmyslové výroby i zemědělství. U nás je to standard prakticky pro každého. Středoevropské zdroje vody začínají být omezené, měli bychom tento „komfort“ začít regulovat. Zčásti jej regulují státy, podstatná část ale závisí na chování každého z nás.

Pitná voda se jako každý produkt vyrábí ze surové vody, která se získává z podzemních vod (47 %) anebo z povrchových zdrojů (53 %). Jakost a dostupnost surové vody je v různých lokalitách a také během ročního období proměnlivá. Tomu odpovídají různé náklady na výrobu pitné vody a také významné náklady na její přivedení ke spotřebiteli. Do těchto nákladů patří především údržba a provoz vodovodní sítě, která musí fungovat nezávisle na tom, kolik vody se na kterém konci odebere a zaplatí. Část vyrobené vody se „ztratí“ v rozvodech, přičemž i tato ztráta je nakonec zakalkulována do ceny, kterou platíme. Část vyrobené vody se ztrácí v rozvodech po celém světě. Je tomu tak proto, že rozvody ve městech jsou staré i 100 let a jejich obnova naráží nejen na nedostatek prostředků, ale také na technické překážky, např. nemožnost prokopat všechny ulice a uložit do nich zbrusu nové potrubí a přípojky.

  2.1 Trocha statistických dat – denní spotřeba vody na průměrného obyvatele

Ze Statistické ročenky životního prostředí pro rok 2010 a Zprávy o stavu vodního hospodářství ČR 2011 (poslední data dostupná v době psaní textu) vyplývá, že na území ČR spadlo v roce 2010 průměrně 871 mm srážek, čili 871 l/m², tj. celkově 68 692 milionů m³ vody a řekami odteklo 22 649 mil. m³. Byl to relativně vodný rok, dlouhodobý průměr pro ČR je 641 mm srážek za rok.

Celkově bylo v roce 2010 odebráno pro různé účely 1 950 982 m³ vody, z toho 377 585 m³ vody podzemní. Přímo pro zásobování vodou bylo z tohoto množství odebráno 662 561 m³ (podzemní voda se na tomto množství podílí 47,3%). Pro potřebu domácností bylo dodáno 320 000 m³, tj. 65%.

Na průměrného obyvatele připojeného na veřejné vodovody (96 % obyvatelstva) tak připadá spotřeba cca 90 litrů na den. To je ovšem jen spotřeba „doma“. S další spotřebou vody, např. na hygienu, přípravu jídel apod. musíme připočítat ve škole, v práci atd. Celková spotřeba pitné vody je dnes v ČR asi 133 litrů na člověka a den. Tomuto množství pak odpovídá produkce komunálních odpadních vod. V tom není započítána potřeba vody v produktech, které běžně užíváme. Pro každý výrobek, od mrkve přes automobil, až po noviny lze vypočítat množství použité vody (viz. poznámka o vodní stopě).

2.2 Použití vody v domácnostech

Co s odebranou a zaplacenou vodou uděláme? Většinu spotřebujeme na hygienu a provoz domácnosti (koupání, splachování, praní, mytí nádobí, úklid) a jen malou část použijeme na přípravu jídel a ještě méně přímo na pití.

Příklad spotřeby vody v domácnosti (zdroj: CenyEnergie.cz,  https://www.cenyenergie.cz/voda/clanky-2/spotreba-vody-v-domacnosti-tipy-jak-setrit.aspx)

2.3 Kvalita vody

Kvalita vody ve veřejné vodovodní síti je kontrolována několikrát denně, přičemž u studen se rozbor vody má provádět 1x za rok. Voda z vodovodu má dnes prakticky v celé ČR takovou jakost, že není důvod nahrazovat ji k přímému pití balenou vodou. Důvody pro balenou vodu jsou subjektivní (chuť apod.), v řadě případů rovněž ovlivněná délkou a stavem přívodních potrubí, přípojek a domovních rozvodů. Do veřejných vodovodů obecně nelze ani přechodně zavést vodu méně kvalitní než je standard pitné vody, jelikož by vznikla zásadní zdravotní rizika! Co se týče kontroly u balené vody, tak ta se provádí při stáčení šarže, ale již se nekontroluje v průběhu doby, než se dostane ke spotřebiteli.

Pitná voda (ne kojenecká) by měla v jednom litru obsahovat maximálně 40-80 mg. vápníku a 20-30 mg. hořčíku. Celková tvrdost vody (suma vápníku a hořčíku) by se měla pohybovat mezi cca 2–3,5 mmol/l. Limity železa a manganu jsou stanoveny pro pitnou vodu z kohoutku a balenou vodu 200 µg/l a pro pramenitou a kojeneckou vodu 300 µg/l. Mezní hodnoty sodíku jsou ve vodě stanoveny poměrně nízko. Pro vodu kojeneckou 20 mg/l, pramenitou 100 mg/l a pitnou 200 mg/l. Minerální voda nemá tyto hodnoty stanoveny.

Při koncentraci fluoridů ve vodě kolem 1,0 mg/l může docházet k prvním projevům toxického působení fluoru na organismus. To je důvod proč se pitná voda v ČR přestala uměle fluoridovat. A proč došlo i k zpřísnění nejvyšší mezní hodnoty pro kojenecké a pramenité vody (0,7 mg/l). U vody minerální, bylo ustaveno, že je-li obsah fluoridů větší než 1,5 mg/l, musí to být na etiketě viditelně označeno současně s informací „není vhodná pro pravidelnou konzumaci kojenci a dětmi do 7 let věku“.

2.4 Čistírny odpadních vod (ČOV)

Všechna voda z běžné městské domácnosti přichází vodovodem a je svedena do veřejné kanalizace, na kterou je dnes napojeno cca 82 % obyvatel ČR. Až 96 % kanalizované odpadní vody je svedeno do čistíren odpadních vod (ČOV), které tedy čistí odpadní vody od cca 79 % obyvatelstva. Vyčištěná voda se vypouští do řeky a jen některé systémy skončí zasakováním apod.

Dnešní ČOV čistí běžné komunální znečištění s účinností 90-95 %, i vyšší, a také podstatně snižují koncentraci fosforu a dusíku v odpadních vodách. Některé syntetické látky jimi však procházejí do řek. Přísun takových látek (specifických polutantů) lze kontrolovat při jejich výrobě. Pokud je ale koupíme, použijeme doma a vypustíme do kanalizace, je jejich další osud určen povahou polutantu a jeho odbouratelností v komunální ČOV.

Pozn.: Specifické polutanty jsou takové látky, které v prostředí dokážeme identifikovat, na rozdíl od nespecifického komunálního znečištění. Mají většinou specifické fyzikální vlastnosti (detergenty) bývají resistentní vůči degradačním procesům v ČOV a v řekách. Často bývají přímo toxické, nebo snižují využitelnost vody (včetně využitelnosti pro úpravu na pitnou vodu). Typickým případem jsou léčiva a řada přípravků pro hygienu a údržbu domácností.

Velké ČOV pracují po odstranění mechanických nečistot s biologickým čištěním prostřednictvím aktivovaného kalu. To je suspenze bakteriálních buněk přichycených na vločkách, které v provzdušňované aktivační nádrži odbourají organické látky zčásti až na oxid uhličitý. Část znečištění se na vločky váže také fyzikálními silami. Vločky se pak oddělí (sedimentují) a dobře vyčištěná odpadní voda se vypouští do řeky. Separovaný aktivovaný kal se odvede do vyhnívacích nádrží, kde při vyšších teplotách probíhá fermentace a odbourává se další podíl organických látek. Vzniká při tom mj. metan, který se využívá jako energetická surovina. Vyhnilý kal se suší a likviduje většinou spalováním nebo skládkováním. Menší ČOV mohou pracovat s biofilmem na pevných podkladech, což je fixovaný ekvivalent suspendovaných vloček, kolem kterého proudí odpadní voda. Vyrábí se mnoho typů malých biofilmových ČOV, např. s rotujícími disky porostlými biofilmem, které jsou dnes ideálním řešením pro malá sídla, chalupy, hotely apod.

Další typ pro menší obce jsou kořenové ČOV, kdy se odpadní voda zavádí do podzemního štěrkového lože porostlého rostlinami. Na rozdíl od předchozích typů nepotřebují kořenové ČOV čerpadla a další motorické části a jsou nenáročné na obsluhu. Potřebují ovšem relativně velkou plochu, naprosté (spíše teoretické) minimum je 5 m² aktivní plochy čistírny na obyvatele, takže pro velká sídla toto řešení nepřipadá v úvahu. Malé kořenové ČOV si lze snadno postavit jako „rybníček“ na okraji pozemku apod. ČOV je v podstatě technologické zařízení s biologickým reaktorem, takže je třeba ji chránit!

Upozornění: Pokud na ČOV přijdou toxické látky, mohou zabít a zničit aktivovaný kal i biofilm (včetně kořenových ČOV), a pokud na ČOV přijdou neodbouratelné polární látky, které se ani neváží na kal nebo biofilm, tak procházejí dále do řeky popřípadě do podzemních vod. Patří sem tzv. tenzidy (povrchově aktivní látky, např. z pracích prášků), které mohou rozrušit aktivovaný kal atd. Většina měst má tzv. jednotnou kanalizaci, do které přicházejí dešťové vody ze střech a ulic, což významně ovlivňuje režim ČOV. Nárazové zvýšení toku kanalizací při významných srážkových příhodách se řeší jako „odlehčení“ čili ochrana ČOV tím, že se přes oddělovače instalované na síti vypustí bez čištění do řeky.

Tip: Ministerstvo zemědělství ČR (MZE) každý rok vydává publikaci „Modrá zpráva“. Publikace stručně informuje o stavu vodního hospodářství v daném roce a obsahuje zejména popis stavu v hlavních ukazatelích. Dále MZE vydává každoročně publikaci Vodovody a kanalizace. Tato publikace prezentuje vývoj oboru vodovodů a kanalizací a přináší údaje převážně ekonomického charakteru.

[zpět na obsah]

3. Voda v našich domácnostech

3.1 Smluvní vztah s dodavatelem

Jaký je vztah občana k přísunu vody do své domácnosti a k odvádění odpadních vod? Především máme smlouvu s příslušnou organizací, která spravuje vodovody a kanalizace, a ta určuje podmínky na obchodním základě. Jim platíme vodné a podle naměřené spotřeby vody také stočné. Tyto organizace jsou vždy navázány na obce a obecní úřady, které představují první ochranu občana, ale také první instanci vymáhání povinností. Obecně je tedy oblast regulována zákony a vyhláškami, prakticky tuto oblast kontrolují obecní úřady a je nutno se řídit jejich výkladem, povolováním atd.

Tip: Přehled ceny vodného a stočného se dozvíte například na webu www.cenavody.cz

Dále probereme, jak lze na úrovni domácnosti šetřit vodou jako takovou a jak šetřit její zdroje, zmírnit znečišťování odpadní vody z naší domácnosti a vody v přírodě, jak chránit zdroje povrchové a podzemní vody. Celá oblast je předmětem zákonů o vodách, o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o veřejném zdraví, a příslušných nařízení vlády a vyhlášek (viz. např. https://www.tretiruka.cz/voda3/). My se dále v textu zaměříme na rozumné chování občana v rámci těchto zákonů, zaměřené na udržitelnost systému, protože na stálý rozvoj bez limitace zdroji věří jen někteří ekonomové.

3.2 Jak běžně hospodaříme s vodou v domácnostech

Jak jsme již předeslali, průměrný občan ČR dnes spotřebuje v domácnosti cca 90 litrů vody za den, z toho použije max. 5 litrů k pití a přímo k přípravě jídla. Zbytek použije k činnostem souvisejícím s přípravou jídla (mytí nádobí, mytí např. zeleniny) a na hygienu (tj. na splachování toalety, mytí a koupání), na praní, úklid aj. Můžeme sem dále připsat péči o domácí mazlíčky, o květiny atd.

Prakticky všechna tato voda odejde různými cestami do domovní kanalizace. Pokud bydlíme ve městě ve standardní zástavbě, tak všechnu vodu přivedeme vodovodem a použitou/znečištěnou odvedeme do veřejné kanalizace. To samozřejmě něco stojí. V roce 2011 bylo průměrné vodné 30,80 Kč/m³ (bez 14 % DPH), přičemž v jednotlivých krajích se ceny pohybovali v rozmezí 27,00 – 35,70 Kč/m³. Průměrný nárůst ceny vodného oproti roku 2010 byl 5,8 %. Průměrné stočné v ČR činilo 27,90 Kč/m³ (bez 14% DPH), přičemž v jednotlivých krajích se ceny pohybovali v rozmezí 21,60 – 37,20 Kč/m³. Nárůst ceny oproti roku 2010 činil 6,1 %.

Cena za denní spotřebu vody se stočným tedy vychází pro „průměrného obyvatele v průměrném sídle v ČR“ cca na 5,30 Kč, tedy 1 950 Kč/rok (2 223 s DPH). U čtyřčlenné rodiny se tak dostáváme už k ekonomicky zajímavým cca 8 900 Kč za rok. Musíme počítat s tím, že tato cena zatím meziročně roste o cca 5 % a že do budoucna lze očekávat nárůst spíše vyšší (při stagnující ceně vlastní vody musí ceny pokrýt také rostoucí náklady na údržbu a opravy sítí).

3.3 Jak můžeme šetřit vodou v domácnosti:

3.3.1 Pokud „průměrný občan“ bydlí ve standardní zástavbě, má možnost šetřit vodou „jen“ při jejím používání. Co to znamená? Upravit návyky při spotřebě vody:

• instalovat kohoutky s dobrou regulací,
• pouštět vodu pomalu a jen nutné množství a po nutný čas, např. čistit si zuby s kelímkem v ruce a zavřít kohoutek během používání kartáčku,
• zavírat vodu když si mydlíme ruce,
• preferovat sprchu před koupáním ve vaně a rovněž nezapomínat zavírat sprchu při mydlení,
• sprchovat se v minimálním množství vody, k tomu používat úsporné sprchy, úsporné hlavice anebo škrtící clony apod.,
• prát prádlo podle návodu výrobce praček s maximálním využitím pracích programů s ohledem na:

o  druh prádla a jeho znečištění - u velmi špinavého prádla se doporučuje předpírka a nebo předmáčení prádla,

o  množství prádla - doporučuje se prát s maximální náplní prádla, nebo volit funkci poloviční náplň prádla,

o  teplotu vody - i středně špinavé prádlo lze dobře vyprat ve studené vodě. Ohřev vody v pračce není ekonomický (spotřeba el. energie vzroste až na dvojnásobek),

o  tvrdosti vody - čím je voda tvrdší, tím se musí používat více pracího prášku

• nekupovat balenou vodu - voda z kohoutku je lacinější, kvalitnější, častěji kontrolována a se zaručeným minimálním množstvím nežádoucích chemických a biologických látek.
•  kupovat a instalovat domácí „zařízení“ s ohledem na spotřebu vody:

o  moderní záchody s dvoupolohovým splachovačem spotřebují 3 a 6 litrů vody pro dokonalé spláchnutí (spotřeby bidetů nejsou známy), někdy se vyplatí instalovat doma pisoár, protože má nižší spotřebu vody na akci. Při využití podtlakového odpadního potrubí se dá dosáhnout spotřeby vody do jednoho litru,

o  plná automatická pračka spotřebuje na dávku prádla podstatně méně vody než ruční vyprání,

o  myčka nádobí má nižší normovanou spotřebu vody, než ve srovnání s mytím nádobí pod tekoucí vodou. Oproti mytí nádobí pod tekoucí vodou spotřebuje myčka asi pětinu vody a má o třetinu nižší provozní náklady. Pokud započítáme spotřebu energie potřebnou pro ohřev vody, vychází i v tomto srovnání myčka stejně nebo i lépe než ruční mytí nádobí,

o  moderní mopy spotřebují méně vody než klasické drhnutí podlahy.

Upozornění: pračky, myčky nádobí a různé uklízecí systémy používají řadu chemikálií, které odcházejí s odpadní vodou a nejsou „odbouratelné“ v ČOV, čili projdou i do řeky.

3.3.2 Pokud průměrný občan bydlí na okraji města, v domě se zahradou, a nemusí to být jenom rodinný domek, má další možnosti jak s vodou hospodařit.

3.3.2.1 Hospodaření s dešťovou vodou: Vodu ze střechy nemusíme odvádět do kanalizace, ale prostřednictvím zelené střechy ji můžeme zadržovat na pozemku, anebo jí sbírat do jímky a používat ji pro zalévání trávníku, chodníků apod., ale také pro splachování záchodů. To je celkem bezpečné a nevznikají při tom žádné hygienické problémy. Vyžaduje to však investice, především instalaci jímky. Je to tedy rozdíl proti letnímu chytání dešťové vody do sudu pro zalévání zahrádky. Jímka musí být podzemní, aby nezamrzla a v létě udržovala nízkou teplotu vody, a samozřejmě zatemněná, aby se v ní nemnožily řasy a pak larvy vodního hmyzu apod. Měla by mít předřazenu odkalovací část pro odstranění prachu a nečistot ze střechy, které mohou být zdrojem polutantů a bakterií (loužení střešních krytin, prach, ptáci atd.). Některé systémy odvádějí zvlášť první podíl srážky. K instalaci dále patří úprava okapů a svodů a způsob čerpání z jímky. Odhady jak má být nádrž velká, aby vyrovnávala nepravidelnosti srážek, se celkem shodují na tom, že pro čtyřčlennou rodinu by vyhovoval objem 6m³ aby jímka během roku nevyschla. Průměrné srážky jsou v ČR kolem 640 mm, tzn., že ze střechy domu o ploše 100 m² můžeme reálně získat cca 50m³ za rok, tj. cca 140 litrů nebo přes 20 velkých spláchnutí na přiměřeně úsporném WC na den. V horských oblastech s vyššími srážkami může být výkon podstatně vyšší.

Ušetříme? Především musíme uvážit, že stočné se vyměřuje podle vodného, tedy pokud budeme dešťovou vodou splachovat WC, ušetřili bychom správně za vodné, ale neplatili bychom přiměřené stočné! Proto bychom se správně měli předem dohodnout s naším provozovatelem kanalizace. Pokud naopak přestaneme vypouštět do kanalizace dešťovou vodu, zatím není zahrnuto v platbách. Vodné za 50 m³ vody představuje průměrně 1 750 Kč, investiční náklady na vybudování kompletního systému na zachytávání vody přijde minimálně na 50 tisíc Kč. Lze ale zvolit i finančně méně náročná řešení, takže návratnost investice se dá odhadnout na min. 20 let při dnešních cenách a to bez kopání výkopu pro nádrž atd. Můžeme tedy jen doufat, že do budoucna možná můžeme počítat se státní podporou. Ale pokud stavíme dům, tak plánujeme na 30 let dopředu a v tom případě je rozhodně rozumné systém hospodaření s vodou zavést. Sběr dešťové vody (rain harvesting) je tedy velmi rozumné odlehčení hospodaření s vodou, i když máme nebo plánujeme studnu.

3.3.2.2 Recirkulace použité vody: Odpadní vodu dělíme na černou, žlutou (moč) a šedou. Šedou vodu lze po mírné úpravě použít zase ke splachování WC, bez hygienických problémů s její jakostí. Vyžaduje to jen oddělení odvodu odpadní vody z koupelny (a případně z kuchyně) od odpadu z WC, a zřízení zásobní nádrže s předřazeným sedimentačním prvkem, jejíž objem může být relativně malý odpovídající několikadenní spotřebě. V tomto případě „nešidíme“ na stočném a odvádíme do kanalizace jen dvakrát použitou vodovodní vodu. V západní Evropě se prakticky zkouší oddělený sběr moče (speciální záchody, dvojí potrubí, jímka, odvoz). Výhodou je, že se v té „hlavní“ odpadní vodě zbavíme hlavního podílu reziduí léčiv (a také metabolitů drog, konzervačních přípravků z potravin apod.), která vylučujeme právě především močí (viz dále). Z moče lze dnes získávat hnojivo s obsahem dusíku a fosforu (struvit) i světové zásoby fosforu se totiž blíží k limitům.

3.3.2.3 Vlastní studna: Toto je klasické řešení, v mnoha případech vyhovující, ale také s řadou problémů. Především je zde problém jakosti vody. Vodovody pro veřejnou potřebu dodávají vodu splňující evropské standardy po celý rok a jsou stále kontrolovány podle příslušných zákonů a vyhlášek. Pokud existují problémy, jsou spíše v přípojkách a domovních rozvodech. Navíc můžeme počítat s dodávkou vody i v suchých obdobích. Za to vše platíme vodné. Udržování a kontrola jakosti vody z vlastní studny je v podstatě dosti náročná činnost, tedy pokud chceme mít pitnou vodu podle legálních standardů. Cesty podzemní vody jsou dnes často ohroženy stavbami a zemními pracemi se zmenšují infiltrační oblasti podzemní vody a zvyšuje se riziko jejich kontaminace.

Obecně platí: I když plánujeme vykopat nebo obnovit studnu, tak v zástavbě rodinných domků nemůže u každého být studna, která pokryje dnešní požadavky na zásobování vodou (množství a kvalita). Přidejme k výpočtu „sklizně“ vody ze střechy nulu, na parcelu o 1 000 m² naprší průměrně 600 m³ vody za rok, čili průměrně 1 500 litrů denně. Z toho by průměrná čtyřčlenná rodina spotřebovala jen pro sebe 400 litrů, které by se musely doplňovat na stejné ploše z podzemní vody. Ale část srážek musí odejít jako odpar, povrchový odtok, dotace povrchových vod apod., takže takový mechanický výpočet je nesmysl, i kdyby pršelo každý den těch 1 500 litrů. V každém případě, pokud máme studnu s kvalitní vodou, je škoda plýtvat s ní na splachování. K ochraně podzemních vod a vlastní studny patří odpovědná péče o možné zdroje znečištění, zejména dokonalé odvedení odpadních vod do kanalizace, případné technické provedení septiků na vlastní i na sousedních parcelách, opatrnost při skladování olejů, pohonných hmot v širokém okolí atd.

Jak postupovat pokud chceme jakost studny kontrolovat? Najdeme si firmu s dobrými referencemi, která studnu prohlédne, vyčistí, opraví, nebo dokonce prohloubí. Předem zjistíme, jestli potřebujeme stavební povolení apod. (na obecním úřadě). Pro spolehlivou kontrolu jakosti vody ve studni, a také v našich rozvodech, zvolíme služby laboratoře, která je pro tyto činnosti akreditovaná (akreditace nebo Osvědčení o správné činnosti laboratoře). Ta zařídí vše od odběru vzorků po vyhodnocení jakosti a nápravu problémů. Také nám poradí jak systém provozovat a kontrolovat průběžně. Běžně se vyskytují situace, že se po letech klidu jakost vody změní náhle a objeví střevní problémy vyvolané domácí vodou. Náklady na tyto činnosti musíme samozřejmě odečíst od rozdílu nákladů na „vlastní vodu“ od nákladů na vodu z vodovodu.

Legislativa: dle vodního zákona č. 254/2001 Sb. §55 je studna vodním dílem, tudíž je nutné k její realizaci získat patřičná povolení. Jedná se o stavební povolení a povolení k odběru podzemní vody. Obě povolení jsou vydávána příslušným vodoprávním úřadem, který vykonává působnost speciálního stavebního úřadu (https://www.tretiruka.cz/povinnosti3/). Žádost snadno získáme na kterémkoli vodoprávním úřadu (zpravidla odbor životního prostředí) v tištěné podobě nebo v podobě elektronické na internetu. Náležitosti jednotlivých žádostí (doklady) jsou vyjmenovány ve vyhlášce č. 432/2001 Sb. v § 11f. Nutno upozornit, že v první řadě je nutné studnu územně projednat na příslušném stavebním úřadě. Studnu nelze realizovat svépomocí!

Poplatky: Za odběr podzemní vody se musí platit poplatky, a to ve výši 2 Kč/m³ za odebranou pitnou vodu a 3 Kč/m³ za odebranou vodu pro ostatní použití. Poplatek se neplatí za skutečný odběr podzemní vody z jednoho vodního zdroje, který je menší nebo rovný 6 000 m³ za kalendářní rok nebo menší nebo rovný 500 m³ v každém měsíci kalendářního roku.

Umísťování studny má svá pravidla (například vyhl. č. 501/2006 Sb. §24a). Je zapotřebí mít na paměti, že studna musí být umístěna v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní. Výše citovaná vyhláška udává nejmenší vzdálenosti studny od zdrojů možného znečištění. Například vzdálenost od žumpy, malé čističky a kanalizační přípojky od studny má být 12m pro málo propustné prostředí.

[zpět na obsah]

4. Hygienické problémy a rizika:

Všechny nezávislé systémy zásobování vodou vyžadují, na rozdíl od použití veřejného vodovodu, od uživatelů/provozovatelů stálou péči a ohledy na zdroje vody a provoz domácích zařízení. Vodu z veřejného vodovodu můžeme používat systémem Flush & Forget (spláchni a zapomeň/neptej se). Při tomto způsobu platíme vodné a o nic se nestaráme, vodovodní společnost je instituce s definovanou kvalifikací i odpovědností, takže jí můžeme věřit, že nám 365 dnů v roce dodává pitnou vodu normované jakosti. Ovšem diktuje nám ceny atd. Vedle hygienických problémů s jakostí vody z domovních studní (viz výše) mají přístupy k šetření vodou také další úskalí. Voda sbíraná ze střech může obsahovat kovy a další polutanty ze střešních krytin, a také specifické bakterie, přenášené např. ptáky (Campylobacter), které způsobují průjmová onemocnění. Řešení tohoto problému je technicky jednoduché: jímka na vodu musí být podzemní, s celoročně nízkou teplotou, musí být předřazeno zařízení pro sedimentaci pevných částic (prach, apod.), rozumná je občasná desinfekce jímky běžnými prostředky. Recirkulace šedé vody nemusí být nutně spojena se změnou pohledu na bělostnou krásu koupelny, vyžaduje ale údržbu jímky, odstraňování kalu, případně pěny atd.

V řadě evropských zemí fungují systémy daleko intenzivnějšího využití recyklované a dešťové vody, než zde doporučujeme. Zahrnují také příslušnou změnu zvyků jejích uživatelů a systémy udržování jakosti vody. Pro naše podmínky doporučujeme a považujeme v současnosti za spolehlivé použití pro splachování WC, pro dešťovou vodu samozřejmě zalévání apod. Pro použití v koupelně už nastupují rizika, která lze řešit jen použitím speciálních technologií apod., a tím bychom zhoršili ekonomiku řešení. Pokud ale stavíme dům, měli bychom myslet alespoň na 30 let dopředu a minimálně konstrukčně připravit sběr a využití dešťové vody.

Vážným problémem mohou být domovní rozvody vody, zejména pokud používáme vodu z vlastní studny, která může mít proměnlivou kvalitu např. během roku a ročního cyklu srážek. V období problémů tak můžeme do rozvodného systému zanést inokulum hygienicky závadných bakterií, které pak v systému přežívají a množí se. Stejně tak se bakterie dostanou do rozvodu vody při přerušení potrubí při haváriích a opravách. To lze řešit proplachováním, desinfekcí a kontrolou jakosti po opravě. Ale i za běžného provozu mohou být rezervoárem nebezpečných bakterií zejména systémy pro ohřev vody (včetně solárních) a rozvody teplé vody. Proto by měly být pravidelně kontrolovány. Typickým problémem jsou bakterie rodu Legionella, které běžně snášejí vysoké teploty, tj. naši horkou vodu, a v době kdy má potrubí nízkou teplotu, rostou na jeho povrchu. Tyto nákazy se nešíří alimentárně (trávicím traktem), ale aerosolem (směs kapalných a pevných částí ve vzduchu), tj. ve sprše apod. Průběh nákazy proto může být velmi rychlý. Tento problém proto nelze vyřešit převařováním vody k pití, nebo kupováním balené vody. Základní doporučované technické řešení je: Teplá voda nikdy pod 50 °C, studená voda nikdy přes 20 °C, čili řešení rozvodů v domě. Je na místě připomenout, že u nás i v Evropě je stále ještě významná část domovních rozvodů a někdy i přípojek z olova! Každý dnes ví, že olovo je toxické a proto je třeba se informovat u obecných úřadů, zda na výměnu potrubí jsou vyhlášeny dotované programy.

Jak postupovat:

• Existují specializované firmy, které stavějí systémy pro sbírání dešťové vody, pro recirkulaci šedé vody. Najdeme je například na internetu https://topkontakt.idnes.cz/f/asociace-cistirenskych-expertu-ceske-republiky/82467/). Je ovšem třeba uvědomit si naše specifické domácí podmínky. Zejména to, jak budeme systém udržovat v chodu včetně kontroly a udržování jakosti vody.
• Pro kontrolu jakosti vody v našich rozvodech zvolme pracoviště nebo přímo laboratoř, která má příslušnou akreditaci nebo Osvědčení o správné činnosti, nebo se obraťme na místní hygienickou službu. Chybu můžeme snadno udělat sami, a to například nesprávným odběrem vzorku (např. odběrem vzorku na nesprávném místě atd.), proto doporučujeme i toto svěřit odborníkům.
• Na stavebním úřadě zjistíme, v jakých případech potřebujeme odborný projekt, kolaudaci atd.

o  Jestliže na zalévání používáte vodu z potoka anebo rybníka, a chodíte pro vodu s konví nebo kbelíkem, nepotřebujete žádné povolení opravňující k čerpání vody. Jestliže čerpáte vodu prostřednictvím zařízení (čerpadlo, trkač nebo jiné zařízení na čerpání vody) z potoka anebo z rybníka, povolení už musíte mít! Stejně tak, pokud využíváte vodu ze své studny!

o  Povolení nepotřebujete pro využívání dešťové vody, kterou chytáte do sudu pod okapem, nebo když máte na zahradě studnu, kterou nepoužíváte.

o  Za čerpání vody bez povolení může fyzická osoba dostat pokutu až 50 tisíc korun. Jestliže podnikáte nebo jste právnickou osobou, je horní hranice pokuty dokonce 10 milionů korun.

[zpět na obsah]

5. Odpadní vody z domácnosti aneb co všechno vypouštíme

5.1 Jaké odpadní vody produkujeme:

Po použití se z naší pitné vody stává voda odpadní, nezávisle na tom jak vysoce jsme ji „znečistili“. Pokud průměrný občan bydlí v zástavbě, odchází veškerá odpadní voda do veřejné kanalizace a následně do ČOV. Za její čištění platíme stočné, které vychází z měření spotřeby pitné vody z vodovodu. Komunální odpadní vody z domácností mají celkem stálé složení a výpočty zatížení kanalizační sítě a ČOV vycházejí z hodnoty jednotky „ekvivalentní obyvatel“ (EO, anglicky P. E.). Vychází se z předpokladu, že denní produkce znečištění na EO činí 60g BSK5/den. V Evropě je to standard průměrně se chovajícího spotřebitele vody (spotřeba 100 – 150 l vody/den). Ve velkém městě můžeme relativně beztrestně používat kanalizaci systémem Flush & Forget, a samozřejmě platit stočné. V malých sídlech a při použití vlastních systémů čištění odpadních vod však musíme být opatrní (viz dále).

Pozn.: BSK5 je základní charakteristika obsahu snadno rozložitelných látek ve vodě, měřená jako spotřeba kyslíku bakteriemi za 5 dnů při 20 °C. Ve vodě se při 20 ^oC rozpustí 9 mg kyslíku v litru, čili cca 1 gram v denní spotřebě vody.

Dnešní standardní ČOV čistí s účinností 90 - 95 % všechno běžně znečištění produkované člověkem, včetně odstraňování dusíku a fosforu. Je však řada látek, které dělají problémy čistírnám odpadních vod a to tím, že jsou toxické anebo snižují tvorbu a usaditelnost aktivovaného kalu. Je rovněž řada látek, běžně produkovaných domácnostmi, které ČOV čistí s účinností podstatně nižší až nulovou. Tyto látky pak přicházejí do řek, kde působí problémy vodním ekosystémům, ale také snižují možnosti dalšího užívání vody.

Pozn.: Systém kontroly jakosti vypouštěných odpadních vod je nastaven tak, že větší ČOV mají povoleno vypouštění podstatně nižších koncentrací znečišťujících látek než ty malé. Je tomu tak proto, že velké ČOV mají více plátců stočného a větší technologické možnosti, jak se s požadavkem vyrovnat.

O jaké látky jde:

5.1.1 Fosfor z pracích prášků. V současné době už velké výrobní společnosti významně snížily obsah fosforu ve svých výrobcích. Zůstává však produkce a distribuce firem „no name“, nebo firem nezapojených do tohoto přístupu.

Další problém jsou preparáty do myček nádobí. Ty vedle drsných odmašťovadel obsahují např. preparáty pro ochranu příborů před korozí, což jsou rezistentní látky škodlivé životnímu prostředí. Není tedy použití zařízení šetřících vodu nutně pozitivní pro celý systém hospodaření s vodou, protože zvyšuje zátěž odpadních vod těžko odstranitelnými látkami.

5.1.2 Kosmetika a hygiena: Běžný problém je triclosan, používaný k desinfekci/konzervaci tekutých mýdel a šampónů, nebo kyselina ethylendiaminotetraoctová (EDTA), používaná mj. do kosmetických preparátů. Jsou to typické látky, které procházejí ČOV prakticky beze změny, vyskytují se běžně v řekách. Zatím však není známo, natož dokázáno, že mají nějaký prokázaný účinek na vodní ekosystémy nebo užívání vody. Labem v Hřensku např. kolem roku 2000 procházelo 50 – 100 tun EDTA ročně (data Mezinárodní komise pro ochranu Labe). Dalšími podobnými látkami jsou „umělá pižma“ (musky), přidávané do mýdel, voňavek apod. jako základní nosiče vůní (až na nich se modelují ty pravé odstíny vůně), nebo ochranné filtry proti UV záření v opalovacích krémech. Tyto látky přicházejí do kanalizace přes koupelnu a pračku a jsou dnes běžnou součástí znečištění řek.

5.1.3 Léčiva a farmaka: Použijeme-li nějaké léčivo, postupně jej vylučujeme, spolu s různými metabolity původní látky, a to většinou s močí. Existuje seznam léků, které se běžně vyskytují v řekách po celé zeměkouli, samozřejmě se specifiky danými zvyky místních obyvatel a lékařů, úrovní lékařské péče, odkanalizování sídel a velikosti řek. Některá léčiva jsou poměrně slušně odbouratelná, jako např. ibuprofen, ale jejich spotřeba je tak vysoká (v ČR 150 - 200 tun ročně), že i při účinnosti ČOV 99 % do řek přicházejí významné dávky. Jiná oblíbená léčiva, např. diklofenak jsou prakticky neodbouratelná běžnými čistírenskými procesy, ani činností bakterií v řekách. Stejně tak jsou v kanalizaci i v řekách přítomny zbytkové koncentrace zakázaných drog, od extáze po kokain. Českou specialitou je výroba pervitinu z pseudoefedrinu, obsaženého v některých modifikacích ibuprofenu (např. Modafen), Zatímco z normálně použitého a metabolizovaného ibuprofenu přichází do odpadních vod kolem 5 % spotřeby, ibuprofen se jako odpad z varen pervitinu dostává do odpadních vod kompletně, odhaduje se alespoň 15 tun/rok z cca 30 tun prodaných ročně v ČR. Ovšem, zatímco pacienti vylučují ibuprofen stále a všude, dávky z varen jsou nárazové a těžko postižitelné. Některá rezistentní farmaka (diklofenak, karbamazepin) se transportem řekou dostávají do podzemních vod v říční nivě a kontaminují hydrogeologické kolektory poskytující podzemní vodu pro vodárenskou úpravu (i v ČR jsou již pozitivní nálezy).

Další typickou skupinou jsou endokrinní disruptory (látky ovlivňující rozmnožovací cykly). Již od roku 1993 jsou prokazovány změny pohlaví (feminizace) u rybek držených v klecích pod výtoky ČOV – důvodem je expozice ve vysokých koncentracích ženských hormonů, podporovaných syntetickými hormony užívanými jako antikoncepce. Jako endokrinní disruptory ovšem působí i řada dalších běžně používaných látek, např. Bisfenol A. Problém farmak je zvlášť specifický v tom, že na rozdíl od ostatních nežádoucích látek nelze používání úspěšných léčiv omezovat nebo zakazovat, jako se zakázalo DDT, polychlorované bifenyly (PCB), nebo se přestala používat rtuťová mořidla sadby apod.

Další problém s farmaky je v prokazování nebezpečnosti jejich zbytkových koncentrací v prostředí současnými standardizovanými postupy. Obecně platí, že jsou to biologicky aktivní látky a jejich aktivita v nízkých zbytkových koncentracích je jiná než v lidském těle, a nejsou přímo toxické.

5.2 Legislativa: Vodní zákon zná tzv. závadné látky (§39 zákona 254/2001 Sb.). Závadné látky jsou látky, které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod, což může být mimo jiné i takové mléko. V případech, kdy jako uživatel závadných látek zacházíte s těmito látkami ve větším rozsahu, nebo kdy zacházení s nimi je spojeno se zvýšeným nebezpečím pro povrchové nebo podzemní vody, vztahují se na Vás další povinnosti. Mezi tyto povinnosti patří například i zpracování havarijního plánu. Bližší informace naleznete ve vyhlášce č. 450/2005 Sb., která blíže specifikuje pojem závadné látky, obecně definuje rozsah a povinnost zpracování havarijního plánu.

Zákon 254/2001 Sb. v příloze č.1 uvádí seznam nebezpečných závadných látek, který obsahuje i seznam zvlášť nebezpečných závadných látek. Zvláštní kategorií nebezpečných a zvlášť nebezpečných látek jsou prioritní látky, které představují významné riziko pro vodní prostředí a související ekosystémy.

5.3 Jak můžeme snižovat znečištění vlastních odpadních vod?

Především nepřidávejme k odpadním vodám nic, co do nich nepatří. Typický příklad jsou drtiče odpadů v kuchyňských dřezech. Jsou moderní a elegantní, ale zatěžují odpadní vody materiálem, který zvyšuje hodnotu znečištění odpadních vod na EO. Zbytky potravin, slupky z brambor apod., obecně nepatří do kanalizace, ale do popelnice nebo do tříděného odpadu.

Dále:

• Nevyhazujme do výlevky zbytečné anebo staré léky, ale donesme je do lékárny k odborné likvidaci.
• Používejme pro mytí nádobí a úklid více práci rukou než „zázračné“ chemické preparáty, které kontaminují odpadní vody a mohou škodit i vlastní ČOV.
• Než koupíme nějaký preparát pro praní, mytí nádobí, úklid apod., prohlédněme si, co obsahuje, a zamysleme se, co přidáme do odpadních vod. Přečtěme si podrobně seznam látek obsažených v našem sprchovém šamponu apod. a zamysleme se nad tím, co se s nimi asi stane, až vyjdeme z koupelny čistí a voňaví.
• Nevylévejme do výlevek rozpouštědla, zbytky barev apod., ty patří do sběrných dvorů k likvidaci. Totéž platí pro zbytky oleje z pečení a fritování. Správně by měli lidé použitý tuk shromažďovat do nádoby s pevným uzávěrem a tu poté odnést do sběrného dvora.
• Nevylévejme oleje, rozpouštědla a jedovaté nebo páchnoucí látky ani do kanálů na ulici. Všechny totiž vedou do ČOV. Tuky se hromadí v kanalizaci a ucpávají ji, takže jen část jich dojde až do ČOV. V domácích systémech čištění odpadních vod mohou nánosy tuků vést k významnému snížení účinnosti anebo k ucpání kanalizační stoky. Navíc velmi silně zapáchají. V září 2012 např. poškodilo chod jedné menší komunální ČOV masové vylévání podezřelého rumu do kanalizace z tajných skladů v metanolové aféře. Toto platí po občany připojené na veřejné kanalizace s tím, že příslušné společnosti kontrolují jakost odpadních vod a eliminují zdroje toxických látek, kovů apod. Podniky, které je produkují, jsou od veřejné kanalizace odpojeny a musí mít vlastní systém čištění (zneškodňování) svých „průmyslových“ odpadních vod. Do kanalizace smí podniky vypouštět jen odpadní vodu z komunální části provozu. Obecně platí, že čím je kanalizační síť menší, tím větší je riziko, že ji znečistíme (a ohrozíme funkci ČOV) vylitím relativně malého množství „nějaké látky“, kterou jsme nebyli ochotni likvidovat řádným způsobem. Pokud je toto znečištění závažné, lze viníky celkem snadno najít a potrestat.

[zpět na obsah]

6. Nezávislé způsoby čištění domácích odpadních vod, nezávislé na veřejné kanalizaci

Nejsme-li připojeni na veřejnou kanalizaci, musíme své odpadní vody „likvidovat“ sami, tj. čistit je. K tomu slouží různé systémy, které lze postavit pro jeden rodinný dům i pro skupinu domů, pro menší činžovní dům apod. Základní důvod pro toto řešení je většinou čistě ekonomický, jelikož vybudování kanalizačních přípojek je drahé. Je dražší než připojení na vodovodní síť, protože odpadní voda může na rozdíl od vodovodního potrubí téci kanalizací jen gravitací (samozřejmě lze zařadit i čerpací stanice, v poslední době jsou aplikovány podtlaková řešení kanalizace). Všem takovým systémům je společné to, že je u nich snížená anonymita „znečišťovatele“. Je zvýšena odpovědnost za to co do nich posíláme a za to, co by mohlo snížit jejich účinnost. Škodili bychom si sami a brzy bychom to poznali. Základní typy samostatných systémů:

6.1 Jímky (žumpy), většinou betonové anebo plastové nepropustné jímky, které se vyváží cisternami. Platíme za ně v podstatě stočné a dopravu k vybrané ČOV, nebo jen k tomu určené kanalizační výpusti. Čistírny odpadních vod tyto vody běžně kontrolují na obsah nebezpečných látek, tj. přijímají jen netoxické domovní odpadní vody. Dnes se na takových výpustích osazují měřidla, registruje se přísun. ČOV v podstatě kalkuluje reálné stočné. Naše osobní občanská odpovědnost je mít jistotu, že odpadní vody, za které jsme zaplatili, přijdou do ČOV a nebudou někde nastříkány na louku za vsí, většinou dokonce nad vsí! Jako řádní občané obecně předpokládáme, že platíme-li za likvidaci jakýchkoliv odpadů od obsahu popelnic a kontejnerů na tříděný odpad po vyjetý olej z našeho auta, tak s nimi příslušné firmy zacházejí řádně, nejen podle zákonů a vyhlášek. Není na škodu toto občas prozkoumat a třeba si vybrat firmy, které to dělají správně (správněji) podle našeho názoru. Jde o řešení, které oproti ostatním řešení je investičně nejméně náročné, ale provozní náklady jsou větší, jímky se musí vyvážet (ČOV platíte dopravu, stočné a popřípadě manipulaci na místě).

6.2 Septiky, jsou relativně složitější systémy, které odsazují pevné podíly a přepadající vodu po nějakém zdržení vypouštějí dále, zasakují ji do půdy prostřednictvím trativodů anebo ji odvádějí do extenzívního systému typu kořenové čistírny apod. Pokud nevypouštíme žádné toxické, nebezpečné a neodbouratelné látky, můžeme vyhnilý pevný podíl přidávat ke kompostu, tekutý podíl použít jako hnojivou závlahu, ovšem s respektováním ochrany podzemních vod. Jsme povinni, podle Nařízení vlády č.61/2003, pro konkrétní situaci našeho septiku zajistit, že nebude kontaminovat podzemní vody. K dobrému septiku patří dokonalá těsnost přívodního i odvodního potrubí. Obce velmi důsledně kontrolují, nejsou-li odpady ze septiků zavedeny do dešťové kanalizace, tj. do odvodnění ulic a chodníků, případně svodů vody ze střech (o hospodaření s dešťovou vodou viz výše). Pravidla provozu malých nezávislých systémů zneškodňování odpadních vod zpravidla stanovují obecní úřady buď obecní vyhláškou, nebo odkazem na příslušné vyhlášky navázané na Vodní zákon a Zákon o kanalizacích pro veřejnou potřebu. Toto řešení je investičně náročnější než předchozí řešení, provozní náklady jsou však menší.

6.3 Malé domovní čistírny mechanického typu se dnes dodávají jako stavebnice a jsou nejčastěji konstruovány jako malé aktivační ČOV, nebo biofilmové ČOV s rotujícími disky. V obou případech je jim nutno předřadit separaci písku a podobných pevných látek, tuků aj. Aktivační ČOV pracují s provzdušňováním odpadní vody s aktivovaným kalem a separace kalu se řeší např. membránou, která brání úniku kalu. Dobře fungující kal je základem každé ČOV a je třeba jej chránit a neztrácet. Navíc únik kalu z ČOV přímo znečišťuje tok, do kterého vodu vypouštíme. Pokud nevypouštíme nebezpečné látky, lze kal kompostovat apod., jinak jej musíme likvidovat jako každý odpad. Biofilmové ČOV pracují s bakteriálním biofilmem, narostlým nejčastěji na rotujících discích. Část disku je ponořena v odpadní vodě a část je právě na vzduchu, čímž je jednoduše vyřešeno provzdušňování systému a jediná mechanická část je pohon hřídele s disky. Biofilm je stabilní a neuvolňuje se podstatným způsobem do vyčištěné vody. Je nutno si uvědomit, že biologická ČOV funguje jen při poměrně stálém přísunu odpadní vody stálé jakosti. To je zaručeno u městských ČOV, ale v případě malých domovních ČOV musíme počítat s podstatným kolísáním týdenního a ročního režimu připojených obyvatel, s rozdíly teploty vody během roku apod. Malé domovní ČOV jsou nabízeny v nejrůznějších variantách a výkonech. Pokud si je pořizujeme, je rozumné prověřit, mají-li solidní atesty účinnosti a dlouhodobou spolehlivost. Velmi důležité je vyhodnotit, na jaké znečištění jsou dimenzovány a zvážit nakolik vyhovují „našemu“ systému přísunu znečištění. Malá ČOV je zvláště citlivá na výkyvy v přísunu a „jakosti“ odpadní vody, biofilmové systémy jsou obecně o něco odolnější. Může se snadno stát, že se z naší pěkné ČOV stane neúčinný stroj, jehož udržování stojí hodně času, peněz a energie. Trh malých ČOV je dnes poměrně volný, ale musíme počítat s tím, že jejich výtoky budou časem odborně kontrolovány. V případě, že „náš model“ produkce znečištění nezaručí rozumnou funkci malé mechanické ČOV, je rozumné přistoupit k řešení typu jímka nebo septik anebo ke kořenové čistírně. Toto řešení je cca investičně náročné jako řešení prostřednictvím septiku, ale jsou citlivé na dodržení provozních podmínek, takže jsou vhodné jen pro určitý režim provozování.

Legislativa:

• Pro malé domovní čističky odpadních vod (dČOV) platí podobné legislativní kolečko jako pro studny. I zde platí, že speciální stavební úřad je úřad vodoprávní. Nejprve je však nutné realizaci dČOV projednat na místně příslušném stavebním úřadě a získat územní rozhodnutí.
• K provedení vodních děl určených pro čištění odpadních vod do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel, jejichž podstatnou součástí jsou výrobky označované CE, postačí ohlášení vodoprávnímu úřadu. Náležitosti ohlášení vodního díla najdete v §15a vodního zákona č. 254/2001 Sb.
• K žádosti je nutné mj. připojit vyjádření příslušného správce vodního toku v případě, že hodláte vypouštět odpadních vod do vod povrchových. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí (hydrogeologa) budete potřebovat v případě, že vypouštění odpadních vod z DČOV hodláte řešit přes půdní vrstvy do vod podzemních (i zalévání vegetace). K výše uvedenému je dále zapotřebí získat patřičné povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových případně vod podzemních.
• §38 vodního zákona říká, že přímé vypouštění odpadních vod do podzemních vod je zakázáno. Vypouštění odpadních vod přes půdní vrstvy do vod podzemních, lze povolit jen výjimečně na základě vyjádření osoby s odbornou způsobilostí k jejich vlivu na jakost podzemních vod, pokud není technicky nebo s ohledem na zájmy chráněné jinými právními předpisy možné jejich vypouštění do vod povrchových nebo do kanalizace pro veřejnou potřebu.
• Doporučujeme před realizací vodního díla navštívit příslušné úřady a celou záležitost s nimi prodiskutovat.

6.4 Kořenové čistírny odpadních vod jsou v podstatě extenzívní systémy čištění, které vyžadují poměrně velkou plochu (minimálně 5 m² na připojeného obyvatele), nevyžadují však stabilní přísun odpadních vod, nevyžadují stálou obsluhu a nemají v podstatě mechanické části, čili nepotřebují energii. Principem je horizontální lože z propustného materiálu (např. hrubý štěrk), zbudované s mírným sklonem. Pod ložem je izolační vrstva (ochrana podzemní vody a ochrana proti ztrátě vody ze systému), svrchu je nasypána zemina, ve které rostou mokřadní rostliny. Na horním konci se do systému přivádí odpadní voda (po předběžné sedimentaci), dole se odvádí vyčištěná voda, a to do toku, nebo k zasakování apod. Na rozdíl od mechanických ČOV (malých i velkých), kde je doba zdržení odpadní vody v systému v řádu hodin, jsou doby zdržení v kořenové ČOV v týdnech a měsících. Na čištění se podílí půdní bakterie a kořenové systémy rostlin a střídají se v něm podmínky „s kyslíkem a bez kyslíku“, které je v mechanických ČOV třeba modelovat. Rovněž kolísání přítoku, včetně zaplavení shora, funkci kořenové ČOV podstatněji neovlivňuje. „Pomalá funkce“ kořenové ČOV dokonce podstatně snižuje vliv sezónního cyklu teploty. Péče spočívá v občasném vyčištění sedimentační části a v údržbě (pokosení) vegetace. Generální údržba lože apod. se předpokládá nejdříve po 10 letech provozu a u malé čistírny jde o jednoduché práce.

Pokud tedy máme za domem dostatek místa, můžeme si s výhodou postavit kořenovou čistírnu čili umělý mokřad, a vedle funkce bezúdržbové ČOV jej využívat jako estetický nebo dokonce krajinotvorný prvek. Součástí může být i malá nádrž atd. Je to ideální řešení i pro několik rodin společně a jediný dlouhodobý problém bývá kvákání žab, je-li mokřad zatopen.

Nezávislé systémy odstraňování a čištění odpadních vod mohou být řešením nejen ekonomicky nutným, ale také efektivním a příjemným. Kladou však vyšší nároky na udržení stálého přísunu a složení odpadních vod, tj. především na obsah látek nebezpečných pro funkci systému a pro další použití vyčištěné vody a kalu. Nemůžeme na ně klást takové technologické nároky jako na velké ČOV. Musíme počítat s tím, že jsou zranitelnější, že účinnost odstraňování dusíku, fosforu a různých specifických polutantů může být nižší a tedy, že my tato látky vypustíme do prostředí. Měli bychom proto věnovat velkou pozornost tomu, co vypouštíme z domácnosti a omezovat používání látek a užitečných přípravků obsahujících neodbouratelné a přírodě nebezpečné látky. A to i za cenu snížení našeho komfortu. Každý si rád ulehčí od nepříjemného odpadu, je ale třeba činit tak odpovědně.

[zpět na obsah]

7. Jak můžeme svým chováním snižovat znečištění vod a životního prostředí obecně

Jistá míra ovlivňování prostředí je přímo znakem života, ale asi jen lidská společnost sama uznává, že od jisté úrovně je to znečišťování. Tato úroveň je ovšem vnímána jinak v Evropě a jinak v rozvojových zemích, jinak obyvateli měst a venkova, zemědělci atd. Zákonné normy stanovují nejzazší limity zatížení životního prostředí a jejich překročení se trestá. Náš standard je určován platnými zákony, vyhláškami a normami, které jsou ve shodě s Evropskými předpisy. Kultura společnosti se ale projevuje tím, že každý její člen má představu o tom co je řádné chování a dodržuje jej, počínaje Desaterem. V oblasti ochrany životního prostředí se tyto představy stále vyvíjejí a vyvíjí se i příslušná osvěta. Dodržováním rozumných standardů vlastního chování děláme pro ochranu a udržitelnost životního prostředí mnohdy více než státní kontrola „velkých“ případů. Kde můžeme k ochraně přispívat:

7.1 Ochrana zdrojů povrchové a podzemní vody

Zdrojem povrchové vody může být vodní tok nebo nádrž, které mají správce (státní podniky Povodí), nebo majitele (např. obce nebo i soukromníky). Pokud je k nim veřejný přístup, můžeme si obecně nabrat vodu, ne však čerpáním, tj. s použitím nějakého zařízení pro čerpání vody (pak je třeba povolení, zpoplatnění atd.). Stejně tak můžeme přijít k vodě i vstoupit do vody, ale nesmíme rušit a upravovat břehy, manipulovat s vegetací na břehu apod. Pokud nám vodní tok zaplaví náš pozemek, jsme povinni jej na svém pozemku „strpět“ a pak se hlásit u správce nebo majitele toku o náhradu škody. Ochrana vody tedy spočívá v tom, že se občan musí vyhýbat jakémukoliv znečišťování toku a břehů. Nesmí jej ani napadnout hodit do řeky něco, co do ní nepatří. Např. vyhazovat do ní odpady a odpadky, znečišťující látky. Nesmí používat a skladovat v blízkosti vodního toku látky, které mohou vodu znečistit, např. svou neopatrností anebo při náhlém zvýšení hladiny po srážkách. Vedle známých nešvarů typu údržby a mytí aut a šamponování psů v přírodě do této kategorie nežádoucího chování rovněž patří také různé kůlny a domácí sklady. Je zakázáno např. skladovat nezajištěné dříví anebo seno, které může zvýšená voda rychle stáhnout do koryta toku. Výsledkem je znečištění, nebo zatarasení koryta při povodni apod. Významné je estetické hledisko, protože snáze se poškozuje něco, co už na pohled vypadá poškozeně. První moderní zákon na ochranu vod britský Rivers Pollution Prevention Act z roku 1876 tento možný problém řeší prohlášením, že je zakázáno znečišťovat řeku i když už je znečištěná. Typické je chování českých rybářů na březích řek, kteří mají tendenci budovat si na břehu stálá zákoutí se starými křesly, schody v břehu apod. Tím mění koryto, zvyšují erozi břehů atd. K ochraně patří také ochrana druhové diverzity ekosystémů. Vedle znečištění, změn koryta a břehů a rušení je můžeme poškodit také rozšiřováním nepůvodních druhů rostlin i živočichů.

Legislativa: Vodní zákon zná (§6 zák. 254/2001 Sb.) tzv. „obecné nakládání s povrchovými vodami“. Zákon říká, že každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody (např. konev) nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li k tomu třeba zvláštního technického zařízení (např. čerpadlo). Povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu rovněž není třeba k zachycování povrchových vod jednoduchými zařízeními na jednotlivých pozemcích a stavbách nebo ke změně přirozeného odtoku vod za účelem jejich ochrany před škodlivými účinky těchto vod. Při obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí ohrožovat jakost nebo zdravotní nezávadnost vod, narušovat přírodní prostředí, zhoršovat odtokové poměry, poškozovat břehy, vodní díla a zařízení, zařízení pro chov ryb a porušovat práva a právem chráněné zájmy jiných.

Zdrojem podzemní vody je studna (nebo vrt), nebo pramen, čili přirozený povrchový vývěr podzemní vody. Ochranu studny a jejího blízkého okolí většinou zajišťuje její správce nebo majitel a ve většině případů k privátním studnám není přístup. Hodit cokoliv do studny, i nepoužívané, je historicky zločin. To, že posledních sto let tu máme vodovody atd., není důvodem tento pohled měnit. Prameny jsou naopak veřejně přístupné a je třeba je také veřejně chránit. Musíme především chránit a udržovat vlastní vývěr a jeho okolí, včetně přístupové cesty. Pramen musí být chráněn před znečištěním z povrchu, před rozšlapáním, voda musí být odvedena, aby nerozmočila okolí pramene apod. Kdysi byly prameny v krajině posvátné a v celé historii byly všeobecně chráněny jako důležité zdroje vody, ale dnes je situace jiná. Do práce v terénu a na výlety si nosíme spolehlivou vodovodní vodu a vodu z pramenů pijeme jako osvěžení, někdy dokonce s rizikem, že není hygienicky zajištěná a tedy, že formálně není pitná. Ale občas prameny potřebujeme, nebo budeme potřebovat, např. v případě výpadku vodovodní sítě. Takže důvod proč prameny udržovat není jen historický anebo kulturní. Prameny jsou obecně veřejné, takže jejich údržba může být dokonce předmětem sporu mezi sousedy nebo různými spolky a organizacemi. Také přístup k pramenům může být předmětem sporů s majiteli pozemků, cest apod. Rozumný občan chrání prameny z principu, nepoškozuje je a ve svém okolí se snaží něco pro ně udělat.

Zdrojem podzemní vody ve studnách i pramenech jsou infiltrační oblasti, ve kterých zasakuje srážková voda a doplňuje zásoby podzemní vody. Ty je třeba chránit před zničením (odvodnění pozemků, změna rostlinného pokryvu) a znečištěním (odstranění krycích vrstev, intenzivní zemědělství, pastva, skládky apod.). Podzemní voda v říčních nivách je v přímé interakci s vodou v řece, takže ochrana podzemní a povrchové vody se zde kombinuje. Zvláštní případ jsou prameny v intravilánech měst. Většina jich už dávno zanikla mezi domy při výstavbě nových čtvrtí, nebo byly svedeny do kanalizace, ale některé ještě zůstávají. Hlavním nebezpečím pro městské prameny je rozšiřující se výstavba a opravy sítí (např. ulic, kanalizací, vodovodů, podzemních kolektorů apod.), které ovlivňují cesty podzemní vody. A samozřejmě postupné zastavění a zabetonování infiltračních oblastí. Dnes ještě existující městské prameny si jistě zaslouží, aby byly chráněny také před developerskými aktivitami a to nejen jako krajinný nebo historický prvek, ale také jako možný zdroj vody v případě nouze. To je právě místo pro občanské aktivity.

7.2 Skladování a odpadové hospodářství

V každé domácnosti vzniká kromě běžného odpadu také odpad typu zbytků barev, chemikálií, rozpouštědel, olejů, hnojiv, zahradnických preparátů, který nesmí do kanalizace ani přes naši výlevku doma, ani přes kanál na ulici. V mnoha případech se „někde“ skladují až do doby, kdy se jich rázně zbavíme při velkém úklidu, stěhování apod. Někde se mezitím rozpadnou obaly a problém se tzv. „vyřeší sám“. Výsledek je, že se tyto odpady s vysokou pravděpodobností dostanou do kanalizace, nebo zasáknou s dešťovou vodu do podzemní vody. Pokud máme vlastní studnu, zpravidla si ji znečistíme, nebo znečistíme kolektor podzemní vody sobě i sousedům. Typické je znečištění ropnými uhlovodíky nebo polyaromatickými uhlovodíky, které občas poznáme čichem a chutí, můžeme vidět skvrny na hladině vody, kontaminaci jinými látkami ale nepoznáme. Tak můžeme snadno a na dlouhá léta zamořit podzemní vodu specifickými látkami např. s karcinogenním účinkem. Takové znečištění podzemní vod se obvykle zjistí až s velkým zpožděním, se všemi důsledky.

Banální příklad: Koncentraci 0,1 mg/litr benzínu ve vodě cítíme na dálku, ještě 0,01 mg/l vylučuje vodu z používání. Koncentrace 0,1 mg/l představuje vylití 1 kg benzínu v 10 000 m³ vody. V případě průmyslové havárie to znamená pokuty a zavedení sanačních opatření, v případě domácího problému „jen“ přijdeme o studnu – my i naši sousedé.

Obecně můžeme vidět chyby při skladování a manipulaci s  látkami ohrožujícími jakost vody na každém sousedním dvorku. Tvrdě na ně upozorňujme a hledejme je i na svém!

7.3 Zemní práce

Zemní práce v okolí vodních zdrojů mohou podstatně narušit krycí vrstvy podzemních vod a jejich horizontální transport. Výsledkem je ztráta vody ve studních nebo pramenech a snížení její jakosti. Může to být stavba silnice, vodovodu atd., nebo i naše vlastní stavba. Také stavební hmoty v kombinaci se zemními pracemi mohou zničit kolektory podzemní vody, např. stačí cesta s podkladem ze staré stavební sutě, která obsahovala zbytky asfaltů. Stejně jako v případě recyklace vody, je na místě změna i dalších zvyků a důkladná kontrola systému.

7.4 Udržování krajiny k zadržování vody

Ztráta infiltračních oblastí podzemní vody, nedostatek vody v tocích v letním období a podobné jevy jsou způsobeny změnami krajiny. Extenzivně využívaná krajina před sto lety zadržovala významnou část srážkové vody, která zasakovala do podzemní vody, zadržovala se v nerovnostech, lokálních mokřadech a mezi přirozenou vegetací. Za těchto podmínek z území odtékalo obecně méně vody s vyrovnanějším průtokovým režimem. Odpařování vody během dne a její kondenzace v noci (rosa) také udržovaly vyrovnanější teplotní režim. Změny v krajině typu narovnávání a prohlubování koryt toků, likvidace lokálních mokřadů, hospodaření „až k řece“, zřizování velkých a „hladkých“ lánů se způsobují erozi půdy. A to proto, že vše podporuje odtok z krajiny a vytváření horkých ostrovů, nad kterými stoupá ve dne teplý vzduch a odvádí vodní páru. Ta už nebude jako rosa kondenzovat na původních místech. Srážky nejsou upraveným terénem a vegetací efektivně zadržovány a rychle se dostávají do toku a jsou odváděny pryč z povodí. Vzniká tak významná eroze, která vede ke ztrátě zemědělské půdy a k ohrožení jakosti vody, navíc se zvyšuje povodňové riziko. Značná část zahloubených a narovnaných malých vodních toků je jen viditelná část odvodňovacích (melioračních) systémů. Podívejte se na svou obec, na pozemky a koryto toku nad obcí a v obci, a představte si účinek prudké bouřky, zejména v době, kdy jsou pole ještě holá.

Co můžeme pro zadržení vody v krajině udělat:

• zadržovat vodu na své zahradě s promyšleným hospodařením s dešťovou vodou,
• členitostí terénu s povrchem podporujícím zasakování do podzemní vody, povrchová retence např. spojená s kořenovou čistírnou,
• vysazujme stromy a totéž doporučujme a podporujme ve svém okolí, na obecních pozemcích, apod. Nahradit různorodou krajinu golfovým hřištěm je pro vodní režim původní krajiny rána srovnatelná s jejím využitím jako pole (to ovšem dává sklizeň). Horší už je jen zastavění ploch, které brání odtoku vody při povodních a odvádějí srážkovou vodu přímo do vodotečí
• výsevem zeleně na střeše domu (tzv. zelené střechy) může efektivně zadržet 30 % srážkové vody a tak odlehčit kanalizačnímu systému (https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/zpravy-zd/discovery-news-zelene-strechy-priznive-ovlivnuji-klima).

Legislativa: Vodní zákona č. 254/2001 Sb. v § 5 odst. 3 stavebníkovi nařizuje zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění srážkových vod v souladu se stavebním zákonem. Prováděcí vyhláška č. 501/2006 Sb. ke stavebnímu zákonu uvádí, že dešťové vody ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch se přednostně vsakují. Pokud není vsakování možné, pak je možné realizovat jejich odvádění dešťovou kanalizací případně kanalizací jednotnou.

[zpět na obsah]

8. Souhrn

Voda je základní statek nebo surovina, kterou potřebujeme k životu. Dnešní standard dodávky a užívání vody umožňuje celkem komfortní život se solidními předpoklady pro ochranu zdraví a zabezpečením proti hygienickým rizikům.

Spotřeba vody ovšem roste a zdroje začínají být limitované. Dnešní podíl výdajů na zásobování vodu a její čištění se v rodinných rozpočtech pravděpodobně zvýší. Měli bychom proto šetřit vodou jako takovou, ale také snižovat její znečišťování u nás doma a chránit zdroje vody v našem okolí. Změny klimatických poměrů vedou ke změnám vodního režimu během roku, které ovlivní některé zdroje, ale i schopnost přijímat odpadní vodu. Nemá smysl čekat na tzv. nezvratné vědecké důkazy, nebo dokonce na striktní zákony, které zakáží vše „nevhodné“. Stačí chovat se rozumně, s ohledem na udržitelnost současných zdrojů, a vyžadovat to i od svých sousedů a od firem a společností, kterým za něco platíme. A při plánování našich (rodinných) činností a výdajů uvažovat v oblasti hospodaření s vodou v perspektivě příštích třiceti let a vážit, co je krátkodobě levné a prodraží se v blízké budoucnosti.

Další informace včetně přehledu právních předpisů získáte na www.tretiruka.cz v rubrice voda.

[zpět na obsah]

9. Zajímavé odkazy:

• www.vodarenstvi.cz, www.cenavody.cz
• správci vodních toků - https://eagri.cz/public/web/mze/voda/spravci-vodnich-toku/
• Vodohospodářský informační systém (https://voda.gov.cz/portal/)
• Modré zprávy (https://eagri.cz/public/web/mze/voda/publikace-a-dokumenty/modre-zpravy/)
• Publikace vodovody a kanalizace v ČR (https://eagri.cz/public/web/mze/voda/publikace-a-dokumenty/vodovody-a-kanalizace/)
• Úplné znění vodního zákona (https://eagri.cz/public/web/file/74902/sb101_10_273_UZ_vodniho_zakona.pdf)
• Koncepce vodohospodářské politiky MZe do roku 2015 (https://eagri.cz/public/web/file/141438/Koncepce_VHP_MZE_2015_vc._uv927_11.pdf )
• Kalkulačka spotřeby vody: https://www.pvk.cz/kalkulacka-spotreby-vody.html
• Internetový portál: www.tretiruka.cz, rubrika Voda