EU se dnes během zasedání COP25 v Madridu dohodlo se Švýcarskem na sladění systémů obchodování s emisemi. Od roku 2020 mohou být povolenky z obou systémů použity pro kompenzaci emisí vyskytujících se v obou systémech. Dohoda o propojení mezi EU a Švýcarskem je první svého druhu a ukazuje, že systémy obchodování s emisemi mohou připravit cestu pro širší mezinárodní trhy s uhlíkem. Dohoda zahrnuje rovněž letecký sektor.

Využitím dešťové vody a takzvané šedé vody ze sprch a umyvadel by se v budovách dalo ušetřit až 40 procent pitné vody, která se používá na splachování. Na tiskové konferenci to řekl ředitel aliance Šance pro budovy Petr Holub. K širšímu využití této vody je podle něj třeba odstranit administrativní bariéry, poté lidi ekonomicky motivovat a nakonec zavést zákonnou povinnost pro nové stavby.

Vzhledem ke klimatickým změnám se podle Holuba stavební průmysl musí na hospodaření s vodou zaměřit. Jako zásadní problém vnímá to, že chybí definice užitkové vody v legislativě. "Není jasné, co lze považovat za užitkovou vodu a pro jaké účely ji lze využít. Jde o dešťovou vodu nebo šedou vodu ze sprch a umyvadel. Tu lze po určitých hygienických úpravách používat na splachování záchodů, na závlahu nebo na praní. Dnes musí její využití projít ad hoc schvalovacím procesem s nejistým výsledkem," uvedl.

Aliance navrhuje do zákona o ochraně veřejného zdraví a příslušné vyhlášky uvést definici užitkové vody a parametry, které musí splňovat. Chce také stanovit účely, pro které může být využita. Problém je podle Holuba i v tom, že zatímco projekty na úsporu energie nebo zvyšování kvality pracovního prostředí se ekonomicky vyplatí, u systému šetrného hospodaření s vodou není úspora tak výrazná.

Aliance navrhuje podpořit investice do těchto řešení pro všechny typy budov. "Programy lze financovat z národních dotací, například programu Nová zelená úsporám pro obytné budovy, nebo z evropských fondů. Do budoucna lze zvažovat další opatření pro zajištění šetrného hospodaření s vodou. Například zkrácení odpisové doby u podnikatelů, včetně developerů," řekl Holub. Jako další možné kroky zmínil zvýhodněnou sazbu daně z nemovitosti, pokud má budova systém šetrného hospodaření s vodou nebo tzv. zelenou střechu.

Do nového stavebního zákona, který je v připomínkovém řízení, aliance navrhuje zakotvit, aby stavebníci měli povinnost dodržet hierarchii hospodaření s dešťovou vodou u novostaveb, případně větších renovací stávajících budov. "Nejdříve je třeba zajistit vsakování na povrchu, odpar či právě využití jako užitkové vody v budově. Až pokud se prokáže, že to nelze, může být povolen její regulovaný odtok z pozemku," dodal Holub.

Ochrana životního prostředí je téma, které veřejnost zajímá, ale které ji také do značné míry rozděluje. Ve veřejném prostoru většinou rezonují dva přístupy. Pro první je ochrana životního prostředí nejvyšší metou, o kterou musíme usilovat vždycky a všude, pro druhý je symbolem brzdy ekonomického růstu. Oba tábory by se ale mohly shodnout, že vyspělá společnost se pozná podle snahy chovat se ohleduplně. Jednou z možností, jak se vyspělé společnosti mohou chovat ohleduplně, a zároveň tak naplnit politické strategie, výzvy a hlavně prakticky přispět k ochraně životního prostředí, jsou tzv. odpovědné veřejné zakázky.

Historie odpovědných zakázek začíná v 80. letech minulého století, byť k většímu rozmachu dochází až po roce 2000. Původně byly označovány jako „zelené“, následovalo mnoho dalších termínů jako „udržitelné“, „chytré“ nebo nově i „oběhové“. Samostatně se pak vyvíjely veřejné zakázky se zohledněním sociálního aspektu. Osobně preferuji termín „odpovědné veřejné zakázky“, neboť nepodléhá módním trendům.

Většina zadavatelů se s některým z výše uvedených termínů již setkala, pokud si však někdo stále nedokáže pod pojmy nic představit, jedná se o zohledňování environmentálních (případně sociálních) aspektů při pořizovaných výrobků a služeb. Článek se bude nadále věnovat primárně zakázkám se zohledněním environmentálních parametrů.

Odpovědné veřejné zakázky se řadí mezi tzv. dobrovolné nástroje politiky ochrany životního prostředí. Jedná se o dobrovolný nástroj, a tedy o vhodný doplněk k regulativnímu přístupu. Tržní síla veřejných institucí je obrovská. Evropská komise na svých stránkách uvádí, že evropské autority utratí ročně 1 800 mld. EUR, což představuje 14 % evropského hrubého domácího produktu. Takový objem prostředků může při vhodném nastavení efektivně stimulovat trh směrem k environmentálním inovacím. Případně může s předstihem připravit trh na budoucí restriktivní opatření. Existují totiž dva přístupy. První vychází z teorie, která říká, že by environmentální parametry měly být nastaveny tak, aby odpovídaly legislativnímu minimu v horizontu 6–8 let. Druhý se zaměřuje na omezování výrobků a služeb s nejvyššími dopady v daném čase. Jakým způsobem jsou environmentální parametry zohledňovány, je popsáno ve druhé části článku.

Nejprve se podívejme do historie environmentálně odpovědného zadávání v ČR, protože víceméně ilustruje vývoj po celém světě. V České republice jsou environmentálně odpovědné zakázky spjaty s Národním programem označování ekologicky šetrných výrobků (dále též Program EŠV), který vznikl v roce 1993. Ministerstvo životního prostředí se rozhodlo podpořit navýšení počtů takto označených výrobků upřednostňováním jejich nákupu. Proto byl v roce 1998 vydán příkaz ministra, který takové nákupy upravoval. V roce 2000 pak bylo přijato usnesení vlády č. 720, které nákup výrobků s ekoznačkou EŠV doporučovalo všem resortům, resp. subjektům veřejné správy. Velký dopad na tuto oblast měl vstup ČR do EU, resp. změna legislativy (zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách). Ten umožňoval zohledňovat zavedení systému environmetálního managementu primárně u dodavatelů služeb, resp. kvalitativní vlastnosti výrobků, kam se řadily i jejich dopady na životní prostředí. Také Evropská komise vydala sdělení EK č. 400/2008 k veřejným zakázkám pro lepší životní prostředí. V rámci této iniciativy pak zveřejnila sadu metodik, které umožňovaly spojit podporu nákupu výrobků s ekoznačkou tím, že zadavatelům usnadnila využití kritérií pro udělení ekoznačky jako tzv. „technických podmínek“. MŽP v návaznosti na uvedené sdělení připravilo „novelu“ usnesení vlády č. 720/2000, která byla schválena usnesením vlády č. 465/2010. Toto usnesení stanovovalo mimo doporučení nakupovat výrobky s ekoznačkou i povinnost nákup výrobky dle schválených metodik (výpočetní technika a nábytek). ČR se tak stala jednou z mála zemí, kde bylo uplatňování environmentálních parametrů (ve vymezených oblastech) povinné. Praxe však ukázala, že tento přístup objem „zelených nákupů“ nezvýšil, zároveň je z pohledu administrace (aktualizace stávajících metodik, resp. zvyšování počtu pokrytých oblastí) náročný. Proto se MŽP rozhodlo změnit přístup, který vyústil k přijetí usnesení vlády č. 531/2017. Mezitím byl schválen a nabyl účinnost nový zákon o zadávání veřejných zakázek (č. 134/2016 Sb.), který možnosti zohledňovat environmentální parametry rozšířil.

Jak je tedy možné, že cca 20 let od první úpravy jsou environmentálně odpovědné zakázky v ČR stále Popelkou? Příčin je více. Mezi hlavní důvody lze zařadit novely zákona č. 137/2006 z let 2010 a 2011, které omezily možnost zohledňovat systémy environmentálního managementu, resp. jiné environmentální, ale i kvalitativní požadavky. Mantrou se stala cena a jakékoliv „nadpožadavky“ byly tabu. To ještě více snížilo ochotu zadavatelů vůbec přemýšlet nad environmentálními parametry. Dalšími překážkami jsou strach z postihu ze strany kontrolních orgánů, obecná tendence kopírovat zažité postupy, obava z vyšší administrativní náročnosti, zrušení zakázky z důvodu nedostupnosti produktů, nízké přesvědčení o smysluplnosti tohoto typu zakázek a na závěr nejčastější argument, a sice že šetrné výrobky znamenají neopodstatněné zvýšení ceny.

Instituce, které jsou odpovědné za koordinaci environmentálně odpovědných zakázek, se snaží uvedené překážky odbourávat. Opětovně platí, že vývoj v ČR fakticky kopíruje vývoj v Evropě.

Ekoznačení - Ekoznačení je prvním z typů environmentálního značení upraveného normami ISO řady 14020. Jedná se o označování výrobků a služeb, které splní kritéria, předem stanovaná nezávislou stranou. Ta je pak odpovědná i za posuzování splnění těchto kritérií, podle předem daných podmínek. Tímto způsobem je zaručena vysoká důvěryhodnost ekoznačení.

Nejstarším opatřením je využití ekoznaček, resp. kritérií pro jejich udělení. Veřejné instituce nakupují či poptávají produkty s ekoznačkou, u kterých je jejich šetrnost garantována nezávislou stranou. Jedná-li se o nákupy mimo zákon o veřejných zakázkách, lze pořídit výrobek v maloobchodním prodeji. V případě nákupů dle zákona mohou zadavatelé buď využívat ekoznačku jako štítek, nebo využít kritéria pro udělení ekoznačky v podmínkách účasti v zadávacím řízení, případně v rámci hodnotících kritérií. Limitujícím faktorem může být relativně omezený počet výrobků s ekoznačkou na českém trhu či zvýšená náročnost ověření splnění environmentálních požadavků. Ověření však není o nic náročnější než ověření jiných kvalitativních požadavků.

Ministerstvo životního prostředí proto zveřejnilo Metodiku pro environmentálně odpovědný přístup při zadávání veřejných zakázek a nákupech státní správy a samosprávy  spolu s technickými listy, které obsahují doporučené environmentální požadavky pro vybrané spektrum výrobků a služeb. Ty pokrývají nejpodstatnější dopady daných výroků a služeb na životní prostředí, a tím minimalizují administrativní náročnost. Listy obsahují i stručné zdůvodnění, proč byly zvoleny právě tyto požadavky, případně i související přírodní procesy. Téměř všechny listy obsahují i odkazy na příklady dobré praxe ze zahraničí, prokazující snížení dopadů na životní prostředí, resp. související ekonomické přínosy. Druhotným cílem Metodiky a listů je zejména naučit zadavatele a uchazeče s environmentálními požadavky pracovat. Pro ambicióznější jsou k dispozici metodiky Evropské komise (uvedené na témže odkaze). Obě metodiky byly konzultovány s orgány odpovědnými za veřejné zakázky, takže nikdo nemusí mít obavu z postihu při kontrole.

Další možností je využívat systémy environmentálního managementu v rámci technické kvalifikace a zohlednění nákladů v celém životním cyklu. První případ je obecně znám, takže jej není potřeba rozvádět. Přesto se Ministerstvo životního prostředí a CENIA na základě poznatků z projektu BRAVER rozhodly vytvořit specifickou metodiku pro zohlednění EMS, zejména s ohledem na zvýšení důrazu na EMAS a možnosti jeho upřednostňování. Druhá možnost je stále novinka. Tento způsob je náročný na přípravu. Ideálně totiž musí být založen na vědeckém podkladu či obecně platných postupech (např. normách). Nicméně je to jasný symbol, že hodnocení na základě pořizovací ceny již není jedinou možností, jak ekonomicky zhodnotit výhodnost nabídky.

Univerzálním řešením, které může do značné míry překonat zmíněné překážky, je plánování či strategický přístup. Jsou-li zakázky plánovány v dostatečném předstihu, je možné i s využitím zákonných možností (soutěžní dialog) dosáhnout na první pohled nemyslitelného.

Pomoci by v tomto mohly i v dubnu 2017 vydané pokyny ISO 20400 pro udržitelné nakupování, které lze považovat za další milník ve vnímání odpovědného či udržitelného přístupu k veřejným nákupům. ISO 20400 provází zadavatele strategickým přístupem v procesu nakupování. Tyto pokyny připravili zástupci a experti z více než čtyřiceti zemí. Obsahují popis celého procesu managementu odshora dolů, tedy od tvorby strategie až po konkrétní kroky, které organizaci umožní realizovat udržitelné nakupování. Poskytují tak komplexní doporučení, jak zadávat zakázky jinak. Organizacím to umožňuje, aby udržitelné nakupování integrovaly do stávajících procesů řízení.

Významný potenciál v této souvislosti poskytují centrální nákupy, a to nejen proto, že vytvářejí větší tlak s ohledem na jejich objem, ale i s ohledem na lepší možnosti využití strategičtějšího přístupu, případně možné specializace příslušných zaměstnanců.

V závěru bych chtěl stručně zmínit kontroly nebo posuzování zakázek ze strany oprávněných orgánů (včetně ÚHOS). Není samozřejmě možné předjímat výsledek jakékoliv kontroly či posouzení. Existují ovšem případy, ve kterých sehrálo důležitou roli zmiňované usnesení vlády č. 531/2017, které přestože není součástí legislativy i tak reprezentuje obecný zájem, a zakázky jsou v tomto kontextu posuzovány.

Závěrem bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že již existují bezpečné možnosti, jak zohledňovat environmentální požadavky, a je na zadavatelích, aby je využívali, a tím rozšiřovali seznam příkladů dobré praxe, které ještě více urychlí rozvoj odpovědného zadávání v ČR.
 

Autor: Daniel Hájek, Ministerstvo životního prostředí

Článek vznikl v rámci projektu B.R.A.V.E.R. podpořeného z programu EU LIFE. Projekt byl zahájen 1. října 2016 a bude ukončen 31. prosince 2019. Realizují jej partneři z Itálie, Španělska, České republiky, Slovinska a Kypru, přičemž za českou stranu se účastní Ministerstvo životního prostředí a společnost ENVIROS, s.r.o.

V osmi kapitolách je zájemcům předkládán přehled, jak byla vnímána energetická efektivita od konce 19. století. První kapitola je věnována definici pojmů a principům, které determinují energetickou efektivitu, druhá historickému období od vzniku parního stroje do roku 1918, třetí meziválečné periodě 1918–1938, čtvrtá mapuje dobu od mnichovské dohody do 15. března 1939, pátá období protektorátu, šestá léta v období 1945–1970, sedmá v období 1971–1992 a poslední kapitola dobu od roku 1993 po současnost.

Dokument ke stažení:

Oddělení analýz a datové podpory koncepcí Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) připravilo dílčí statistickou zprávu o využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) zaměřenou na podíl OZE na hrubé konečné spotřebě energie.

Zpráva obsahuje souhrnný přehled o podílu hrubé konečné spotřeby energie z obnovitelných zdrojů energie (OZE) na celkové hrubé konečné spotřebě energií v ČR. Tento podíl je počítán na základě mezinárodní metodiky Eurostat — SHARES. Nejedná se o prostý podíl reálné hodnoty OZE ku celkové konečné spotřebě, který by bylo možno stanovit přímo z energetické bilance, ale při výpočtu jsou požadovány např.: normalizace hodnot výroby elektřiny z vodních a větrných elektráren; odpočet podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů využité v dopravě; specifické započítávání kapalných biopaliv a letecké dopravy a jiné.

Podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě v roce 2018 podle mezinárodní metodiky výpočtu EUROSTAT — SHARES činil 15,2 %. Na spotřebě elektřiny se OZE podílely 14 %, na spotřebě v dopravě 7 % a na konečné spotřebě při vytápění 21 %.

Dokument ke stažení:

Návrh vyhlášky je předkládán z důvodu potřeby naplnění zmocnění k vydání vyhlášky daného zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu o ochraně zemědělského půdního fondu („dále jen zákon“). Toto zmocnění doplnila do zákona jeho novela – zákon č. 41/2015 Sb. účinný od 1. 4. 2015.

Před tímto dnem nebylo erozní ohrožení půdy v zákoně dostatečně řešeno. Právní úprava nebyla jednoznačná, a proto orgány ochrany zemědělského půdního fondu nemohly zasahovat, tj. zejména vydávat rozhodnutí o opatření k nápravě, bez rizika úspěšného napadení takových opatření.

Zmíněnou novelou zákona byl zakotven koncepčně nový způsob ochrany zemědělské půdy před erozí a navrhovaná vyhláška je nutná k jeho uvedení do praxe, tj. pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona.

Návrhem vyhlášky se stanovují:

• půdy nevhodné pro změnu trvalého travního porostu na ornou půdu z hlediska jejich fyzikálních nebo biologických vlastností a jejich erozního ohrožení (§ 2 zákona),

• způsob hodnocení erozního ohrožení zemědělské půdy [§ 3 písm. b) zákona],

• přípustná míra erozního ohrožení zemědělské půdy [§ 3 písm. b) zákona] a

• opatření k jeho snížení (§ 3c odst. 2 zákona).

Návrh vyhlášky je předkládán do opakovaného připomínkového řízení. Návrh byl předmětem připomínkového řízení již v roce 2017. Po jeho vypořádání však probíhala další jednání mezi předkladatelem a MZE, která byla vyvolána negativním stanoviskem části agrárního sektoru k návrhu vyhlášky.

Dokument ke stažení:

Materiál

Odůvodnění

Předkládací zpráv

Společnost Machi  s.r.o. z Rosic porušila zákon o odpadech a inspektoři České inspekce životního prostředí (ČIŽP) z Hradce Králové jí za to uložili pokutu 240 tisíc korun. Firma minimálně od roku 2015 do února 2019 prováděla na pozemcích v k. ú. Heřmanův Městec terénní úpravy stavebními a demoličními odpady různého charakteru a také tisíci tunami odpadní výkopové zeminy, bez jakékoliv znalosti jejich kvality. Pozemky k tomu ale nebyly určeny.

„Zahájení kontroly předcházelo inspekční šetření a proběhlo také jednání na Stavebním úřadu Heřmanův Městec, kde jsme zjistili, že záměrem obviněného bylo vybudovat na pozemcích čerpací stanici. Poté jsme zahájili s firmou kontrolu. Podle informací jejích zástupců pocházel odpad z demolic staveb, který navážely různé nespecifikované subjekty. Firma nepředložila žádné dokumenty, k protokolu se nevyjádřila a nepodala ani žádné námitky,“ řekl Lukáš Trávníček, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP v Hradci Králové.

S odpady lze podle zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k tomu určena. Nesmí být při tom ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními předpisy. Při stanovení výše pokuty vycházeli inspektoři mj. také z délky protiprávního jednání. Podle leteckých snímků bylo na daném pozemku s odpady a zeminou nakládáno výše popsaným způsobem zhruba od roku 2015.

Uložená pokuta je od 26. listopadu 2019 pravomocná.

Ve středu 11. prosince se uskuteční výjimečné plenární zasedání Evropského parlamentu, během kterého předsedkyně Komise Ursula von der Leyen představí europoslancům svůj návrh Zelené dohody pro Evropu. Europoslanci budou mít možnost návrh diskutovat také výkonným místopředsedou Komise zodpovědným za tuto oblast Fransem Timmermansem. Sdělení by mělo mimo jiné obsahovat časový rámec legislativních návrhů, které Komise v rámci této agendy hodlá předložit. Zasedání bude zahájeno ve 14 hod a je možné ho sledovat online zde.

Vláda dnes schválila soubor nové odpadové legislativy čítající nový zákon o odpadech, o vybraných výrobcích s ukončenou životností, novelu zákona o obalech a tzv. změnový zákon. Nová legislativa přinese dle Ministerstva životního prostředí do Česka celoevropský trend zvyšování recyklace komunálního odpadu a Česko tak konečně vykročí na cestu k oběhovému hospodářství. Dále k nové legislativě MŽP uvádí:

Nejdůležitějším cílem nové legislativy je především zvýšení třídění a recyklace odpadů, odklon od skládkování a s tím související plnění povinných evropských cílů. Podle nich již v roce 2025, tzn. za necelých 6 let, musí Česká republika recyklovat veškerý svůj komunální odpad z 55 %. Dnes se jí to daří pouze z 39 % vyprodukovaného komunálního odpadu. V roce 2030 musí být v ČR recyklováno 60 % komunálního odpadu, za dalších 5 let ještě o dalších 5 % více. „Jedná se o nesmírně ambiciózní cíle a podle toho se musí přizpůsobit i naše legislativa, která v současné době bohužel mimořádně zvýhodňuje skládkování. Navíc odpady představují zdroje, jejichž využitím ušetříme primární suroviny, naše životní prostředí a podpoříme nová pracovní místa v recyklačním průmyslu,“ vysvětluje ministr životního prostředí Richard Brabec.

Mezi hlavní změny obsažené v nových zákonech patří postupné zvyšování poplatku za ukládání odpadů na skládky, zavedení třídicí slevy z tohoto poplatku pro obce, zákaz skládkování využitelných odpadů od roku 2030 a uzákonění tzv. systému PAYT, tedy systému, kdy občané platí za svoz odpadu podle toho, kolik ho vyhodí do černé popelnice. Návrh zákona o výrobcích s ukončenou životností a novela zákona o obalech pak zavádějí do české legislativy zcela nový princip ekomodulace. Od ní se nově bude odvíjet poplatek výrobců a dodavatelů za uvedení vybraných výrobků na trh. Čím méně opravitelný nebo recyklovatelný výrobek, tím vyšší cena za jeho využití či odstranění a naopak. Ekologicky balené nebo vyráběné výrobky se tak mohou zlevnit, za ty neekologické firmy zaplatí více. Cílem ekomodulace je motivovat výrobce i dodavatele, aby jejich výrobky plnily ekologické nároky už ve fázi výroby a při jejich balení. Pokud si firmy chtějí udržet konkurenceschopnost, budou se novým pravidlům muset přizpůsobit. Zákon o vybraných výrobcích s ukončenou životností také přináší do obcí více míst zpětného odběru pro výrobky, jako jsou bílé zboží, elektronika a baterie a zavádí povinnost uvedení recyklačního poplatku na účtenkách a fakturách. Občané tak budou mít přehled, kolik recyklace nakoupeného zboží stojí.

Skládkovací poplatek

Klíčovým opatřením ke zvýšení recyklace komunálního odpadu, jejíž cíl stanovila nová evropská legislativa na 65 % v roce 2035, je postupný růst poplatku za ukládání směsného komunálního odpadu na skládky ze současných 500 korun až na 1850 korun v roce 2030 a zákaz skládkování využitelných odpadů v roce 2030.

Poplatek za ukládání odpadu na skládky není totožný s poplatkem, který občanům stanovují obce za svoz odpadů. Pokud je v obci stanoven poplatek podle zákona o místních poplatcích, pak je jeho výše dnes maximálně 1000 Kč a s novým odpadovým zákonem by měla být po dohodě se Svazem měst a obcí České republiky maximálně 1200 Kč, protože v současnosti již reálné náklady některých obcí dosahují až této částky.„Růst skládkovacího poplatku je na základě zkušeností z okolních států tím nejúčinnějším motivačním nástrojem k cestě za zvyšující se recyklací odpadů. Skládkovací poplatek v posledních letech několikanásobně stoupá ve státech na východ od nás jako např. Rumunsko, Litva, Lotyšsko i Polsko. Západní země mají poplatky už řadu let mnohonásobně vyšší. Navýšení poplatku nám dlouhodobě doporučuje Evropské komise a OECD,“ upozorňuje ministr Brabec.

Třídění se vyplatí všem - třídicí sleva

Zákon zavádí motivační slevy pro obce, které budou plnit průběžné požadavky na míru třídění. Když bude obec dostatečně třídit, pak za skládkování zbylých odpadů nebude platit zvýšený poplatek za ukládání odpadů na skládky. To samé platí pro občany.

Třídicí sleva totiž umožní obcím skládkovat odpad zbylý po třídění za nižší cenu, do roku 2025 za současných 500 korun, později až 800 korun v roce 2030. Podmínkou pro uplatnění takové slevy bude ale dosažení vysoké míry třídění vyprodukovaného komunálního odpadu. V roce 2020 bude využití slevy podmíněno vytříděním minimálně 45 % skla, plastu, papíru, kovů a biologicky rozložitelného komunálního odpadu z celkové produkce komunálních odpadů na území obce, a až 75 % v roce 2027.

„Princip třídicí slevy je poměrně jednoduchý. Když bude obec dostatečně třídit, pak za skládkování zbylých odpadů z černých popelnic nezaplatí na poplatku za uložení odpadů na skládky ani o korunu navíc než dnes. Samozřejmě je to především o obcích, které tak musí své občany motivovat k vyššímu třídění odpadů. Jak to provedou, je zcela na nich. Pomoci by mohl například PAYT, tedy platba poplatku za komunální odpad podle toho, kolik ho občan skutečně vyprodukuje. Tomu dává zákon jasná pravidla a chce tím obce motivovat k jeho zavádění. Již dnes u nás funguje zhruba v 15 % měst a obcí,“ pokračuje Brabec.

PAYT

V praxi se změny dotknou především obcí, které by měly své občany motivovat k vyššímu třídění odpadů. Jaké zvolí cesty, je zcela na nich. Pomoci jim může například tzv. PAYT, tedy poplatek za komunální odpad nastavený podle toho, kolik ho občan skutečně vyprodukuje. Tomu dává návrh zákon jasná pravidla a obce jej mohou začít široce využívat. Návrh zákona také dává obcím možnost zavést minimální poplatky za odkládání odpadu, který pomůže zpoplatnit i tzv. „černé pasažéry“, kteří by nevykazovali žádný vznikající odpad.

Zákaz skládkování od roku 2030

Zákaz skládkování určitých druhů odpadů se po dohodě se Svazem měst a obcí ČR i Hospodářskou komorou ČR posouvá z roku 2024 na rok 2030.„Hlavním důvodem pro takovou změnu je nová evropská legislativa, s níž máme být v souladu. Původně se v Evropě očekávalo, že konec skládkování přijde už v roce 2025, proto Česká republika v roce 2014 přijala právní úpravu, která za konec skládkování stanovila rok 2024. Termíny evropské legislativy se ale posunuly, je proto správné je posunout i u nás tak, aby se na významné omezení skládkování mohly obce i podnikatelské subjekty dostatečně připravit. Obce budou muset začít aktivně primárně třídit odpady a odpadové firmy posilovat kapacity na případné dotřídění odpadů a zpracovatelská zařízení na druhotné suroviny,“ upozorňuje ministr.

Povinné třídění textilu

Už od letošního roku funguje celoroční sběr biologicky rozložitelných odpadů, od počátku příštího roku bude možné odevzdávat kuchyňské oleje. Nový odpadový zákon zavádí od roku 2025 povinnost odděleného sběru textilu. To jsou významné změny, které usnadní občanům třídění jednotlivých složek svých odpadů. Způsob, jakým budou obce tyto povinnosti zavádět, zůstává stejný, tedy obce mají různé možnosti, ze kterých mohou vybírat. S podporou recyklace pomáhají nejenom obcím dotace z Operačního programu Životní prostředí, které přispívají na systémy sběru a třídění směsných komunálních odpadů, stejně jako povinnosti obcí umožnit svým občanům odkládat další druhy separovaných odpadů.

Ekomodulace

Zákon o vybraných výrobcích s ukončenou životností a novela zákona o obalech zavádějí tzv. ekomodulaci. Ta nařizuje autorizovaným obalovým společnostem upravit příspěvky vybírané od jednotlivých firem za uvádění obalů na trh, na základě opětovné použitelnosti, recyklovatelnosti a obsahu nebezpečných látek v obalech, a to s ohledem na celý jejich životní cyklus. Nová regulace tedy bude umožňovat, aby obaly snadno recyklovatelné (například z jednoho druhu materiálu) byly levnější, než obtížně recyklovatelné obaly, například takové, které kombinují různé nekompatibilní druhy plastů (typicky PET lahve s rukávem z PVC).

Podpora nové legislativy

Soubor nové odpadové legislativy podporuje Svaz měst a obcí ČR, Hospodářská komora ČR, Asociace krajů ČR, Svaz průmyslu a dopravy ČR i Ministerstvo průmyslu a obchodu. Je výsledkem jednání, která probíhala několik let. Stávající zákon o odpadech je dlouhodobě nevyhovující a za posledních 20 let byl mnohokrát novelizován. „Především je legislativou z 20. století. A my žijeme už o století dál,“ uzavírá ministr Brabec.

„Finální návrh nového zákona o odpadech je výsledkem dohody se všemi klíčovými partnery, vyzdvihnul bych především dohodu se Svazem měst a obcí ČR. Ten je naším klíčovým partnerem, protože obce jsou ze zákona původci komunálního odpadu,“ pokračuje ministr Brabec.

A předseda Svazu měst a obcí František Lukl k tomu už dříve uvedl: "Obce a města se musí připravit na třídění, musí vzniknout recyklační kapacity i nové kapacity pro energetické využití odpadů, musíme odzkoušet nové motivační nástroje pro občany. Proto vítáme, že nám ministerstvo vyšlo vstříc a posunulo termín konce skládkování a společně jsme se dohodli i na pomalejším navýšení ceny skládkovacího poplatku. Pro nás to znamená více času na přípravu, aniž bychom museli finančně zatěžovat občany navyšováním poplatků za nakládání s odpady."

Nejvyšší kontrolní úřad prověřil finanční a daňová opatření z let 2015 až 2018, která by měla ČR pomoci v ochraně klimatu, pokud jde o snížení emisí u dopravy i domácností. Nastavení těchto opatření spadá do pravomocí Ministerstva financí, Ministerstva dopravy a Ministerstva životního prostředí. Z výsledků kontroly vyplynulo, že resorty svou úlohu neplní, jak by měly. Nepřipravily totiž taková daňová opatření, která by v ochraně klimatu výrazně pomohla. ČR se proto nedaří motivovat obyvatele k používání ekologičtějších vozidel, snížení spotřeby energie a k přechodu na ekologičtější zdroje energie. Zaostává tak za většinou zemí EU.

ČR se stejně jako další země zavázala k ochraně klimatu. K tomu, aby dosáhla v environmentální politice svých cílů, může používat mimo jiné i opatření v oblasti daní a další finanční nástroje. Právě daňová opatření by měla pomoci motivovat obyvatele, aby přešli na ekologičtější vozidla nebo zdroje energie v domácnosti.

Současné nastavení daní a dalších finančních nástrojů ale tuto úlohu neplní. ČR tak zaostává za většinou zemí EU v ekologizaci automobilové dopravy. Plnění cílů EU závisí na biopalivech první generace, což s sebou nese řadu negativ, jako například zábor zemědělské půdy, na které se pěstují rostliny pro výrobu biopaliv na úkor rostlin pro výrobu potravin.

Zatímco ve většině států EU jsou finanční opatření k ochraně klimatu aktivně prosazovány, v ČR je kontrolovaná ministerstva – pokud jde o dopravu – teprve zkoumají. Navíc dosud ministerstva nenavrhla úpravy legislativy u daní a poplatků, které by v ekologizaci dopravy pomohly. Přitom opatření tohoto typu většina zemí EU využívá k tomu, aby se zvýšil podíl nových vozidel s ekologičtějším pohonem.

NKÚ zjistil, že sazby daní a poplatků, které souvisejí s používáním vozidel a měly pomoci k ekologizaci dopravy, od svého zavedení reálně klesly a již neplní svou funkci. U některých nástrojů pak nejde prokázat jejich efektivnost, ať už jde o změny sazby silniční daně, nebo slevy na spotřební dani pro alternativní paliva. Některé finanční nástroje jsou v podstatě nefunkční, například recyklační poplatek, který vznikl v roce 2009 a měl zabránit dovozu zastaralých vozidel do ČR. Jeho účinek byl v letech 2015 až 2018 kvůli jeho nastavení jen zanedbatelný.

ČR ani nevyužila možnost, kterou jí dává právní předpis EU, aby zdanila hluk a znečištění ovzduší z nákladní dopravy prostřednictvím mýtného. NKÚ vyčíslil, že jen v letech 2015 až 2018 tak ČR mohla na mýtném získat 3,8 miliardy korun navíc.

Výsledkem systému je, že vozový park v ČR zastarává, roste dovoz starých vozidel, emise neklesají, zatímco podíl vozidel s ekologicky šetrným pohonem stoupá jen pomalu a je nízký.  

OSN vyhodnotila, jak  ČR  plní strategii Cíle udržitelného rozvoje a nejhůře v tomto hodnocení dopadla právě klimatická opatření. Podle OECD je v ČR uhlíková cenová mezera, která udává schopnost uhlíkové daně pokrýt náklady na odstranění následků znečištění CO2, ve výši 70 %. V důsledku toho, že ČR nezdaňuje uhlík, nezískává prostředky na financování podpory ekologicky šetrných vozidel a musí je získávat z jiných zdrojů, například z emisních povolenek.

Daňová opatření zaměřená na to, aby domácnosti přešly na ekologičtější zdroje vytápění, mají v ČR jen omezený dopad. Pro spotřebitele je stále nejvýhodnější využívat uhlí. Je ale třeba říci, že se ČR v daňové podpoře ekologičtějších zdrojů vytápění od dalších zemí EU zásadně neliší a Ministerstvo financí další možnosti zdanění emisí z domácích topenišť dále zkoumá.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 18/22 (pdf, 1525 kB)

Reakce MŽP:

Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě dnes konstatuje, že ČR se nedaří motivovat obyvatele k používání ekologičtějších vozidel, snížení spotřeby energie a k přechodu na ekologičtější zdroje energie. Tento výrok uvedený v tiskové zprávě však staví pouze na vyhodnocení, jak moc a zda stát zatěžuje občany daněmi v oblasti dopravy, vytápění a spotřeby energií.

V oblasti vytápění domácností a úspor energie zcela pomíjí programy MŽP jako kotlíkové dotace a Nová zelená úsporám, který je odborníky považován za nejúspěšnější program zaměření na úspory energií v domácnostech. Program má pozitivní ohlasy i ze zahraničí a plánují jej následovat i jiné členské státy. Jeho pozitivní efekt na snižování emisí je nezpochybnitelný, domácnostem šetří peněženky, pro všechny pak šetří emise a cíleně tak pomáhá k ochraně ovzduší a klimatu.

„Nejvyšší kontrolní úřad jako obvykle vezme jednu část problematiky a na základě této části se snaží bez komplexních znalostí celou oblast hodnotit. Vůbec není pravda, že stát musí uvalit na své občany daně, jak by si NKÚ zřejmě přál. Nemusí. Naopak, programy jako kotlíkové dotace nebo Nová zelená úsporám zcela plní svůj účel. Desítky tisíc domácností přechází z tuhých paliv na ekologičtější zdroje, největší zájem je v kotlíkových dotacích o plyn a nejekologičtější tepelná čerpadla. Navíc si lidé pořizují z kotlíkových dotací ty nejekologičtější kotle na trhu. To by se v případě pouhé represivní politiky vůbec nestalo, ale to NKÚ vůbec nereflektuje. V programu Nová zelená úsporám pak máme od roku 2014 na 51 tisíc žádostí za téměř 9 miliard korun, a v posledních letech zájem raketově roste. Navíc Česká republika klimatické cíle vyplývající z unijní legislativy i pařížské dohody plní,“ konstatuje ministr životního prostředí Richard Brabec.

Ministr životního prostředí Richard Brabec již dříve také odmítl i tzv. uhlíkovou daň. „Tato vláda se v programovém prohlášení zavázala, že nebude občany zatěžovat novými daněmi. Navíc uhlíková daň je sama o sobě velmi problematická, protože by zasáhla zejména nízkopříjmovou skupinu obyvatel, která je již nyní ohrožená, a vyšší náklady na vytápění jí za současné situace nelze kompenzovat,“ vysvětluje ministr Brabec.

Co se týká dopravy, tak Ministerstvo životního prostředí již několik let financuje podporu elektromobility v obcích, obcím dalo možnost zavést nízkoemisní zóny, zjednodušilo zákon o posuzování vlivů na životní prostřední tak, aby cesta k výstavbě obchvatů byla rychlejší, v roce 2016 také nabídlo automobilkám společný dotační program na podporu elektromobility i pro fyzické osoby. „Ze strany automobilek nebyl o společný program, na kterém by se také finančně podílely, tehdy zájem. U státního dotačního programu zaměřeného na občany pak také hrozí, že za současných cen a nabídky elektromobilů by ho využili pouze bohatší lidé, kteří by si elektromobil koupili jen jako druhé či třetí auto. To jsme nechtěli a proto MŽP spolu s MPO a MD spolupracuje především na rozvoji nabíjecí infrastruktury, prosazení výhod pro alternativní pohony v podobě vyhrazených pruhů, neplacení parkovného atp. Očekáváme, že s novou, již platnou unijní legislativou, která zásadně omezuje produkci CO2 v dopravě, a s inovacemi v oblasti vývoje baterií půjde cena elektromobilů zásadně dolů a stane se tak dostupnější pro širší okruh lidí,“ uvedla tisková mluvčí MŽP Petra Roubíčková.

„To, že se zvyšuje počet automobilů starších 10 let, je dáno především velmi nízkou cenou ojetých vozidel. Pokud by se zaváděl poplatek za vozidla EURO 3 i EURO 4, pak by musela jeho výše být i několik desítek tisíc korun. S ohledem na respektování kupní síly obyvatel je potřeba si uvědomit, že kdyby se zavedl plošně registrační poplatek za třídy EURO 3 a 4, budou lidé zůstávat u tříd EURO 0 až EURO 2 déle nebo je i ve větší míře kupovat, což by mohlo mít opačný efekt pro životní prostředí. Nebudeme trestat ty ekonomicky nejslabší, chceme, aby lidé měli auto v dobrém stavu, a nemusí být nutně nové. V dopravě nás trápí totiž především znečišťující prachové částice a oxidy dusíku. Už dříve se prokázalo, že až 75 % znečištění tvoří 5 až 10 % aut, která nejsou v dobrém technickém stavu, a ne auta starší výroby. Proto cílíme naše kroky především na oblast kontroly emisí přímo v provozu a ne na zdanění starších aut. Je potřeba respektovat ekonomické možnosti občanů,“ uzavírá Brabec.

Společnost AK 1324, s.r.o., která provozuje čistírnu odpadních vod na Lysé hoře (ČOV), nesplnila v období od května 2018 do srpna 2019 povinnost udržovat ČOV v řádném stavu tak, aby nedocházelo vlivem vypouštění odpadních vod k ohrožování vod podzemních. Ve stejném období neměřila míru znečištění odpadních vod vypouštěných z ČOV Lysá hora v souladu s podmínkami vydaného rozhodnutí. V obou případech porušila vodní zákon. Inspektoři z České inspekce životního prostředí z Ostravy jí za to uložili pokutu sto tisíc korun. Ta je od 28. 11. 2019 pravomocná.

Podle vodního zákona je vlastník vodního díla povinen udržovat ho v řádném stavu tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku a jiných chráněných zájmů. V daném případě je chráněným zájmem ochrana podzemních vod, do kterých jsou vypouštěny odpadní vody z ČOV. „V průběhu kontroly jsme zjistili vážné závady v provozování systému čistění, zejména pak nedostatečné provzdušňování aktivační směsi, únik kalu do odtoku z ČOV a nefunkčnost biologického filtru. Naměřené koncentrace prokazují nedostatečnou účinnost stávající čistírny odpadních vod. Ta je hydraulicky i látkově přetěžována z důvodu nedostatečné kapacity, a to zejména o víkendech, kdy se návštěvnost Lysé hory zvedá až k pěti tisícům turistů,“ řekl Karel Kozubek, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP Ostrava.

Ten, kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen v souladu s rozhodnutím vodoprávního úřadu měřit objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění. Odběry a rozbory mohou provádět jen oprávněné laboratoře. „Odběr vzorků odpadní vody ale ve dvou případech provedla sama obviněná společnost, která nemá potřebnou odbornou způsobilost. Výsledky rozborů těchto vzorků proto nelze považovat za relevantní pro vyhodnocení podmínek na vypouštění odpadních vod,“ uvedl Kozubek.

Nevyhovující stav ČOV na Lysé hoře dokumentuje ČIŽP už od roku 2016. Na základě výsledků kontroly ukončené v dubnu 2018 uložila společnosti pokutu ve výši 80 tisíc korun. Ve druhé polovině roku 2019 firma AK 1324, s.r.o.  zahájila konkrétní kroky k instalaci nové technologie ČOV Lysá hora.

Pilotní kontroly mobilního měření provedené experty Centra služeb pro silniční dopravu přímo na silnicích ukázaly, že každé čtrnácté auto neplní zákonné limity pro emise škodlivých látek. Tzv. mobilní expertní jednotka zkontrolovala během tří měsíců 444 vozidel, z nichž vytipovala 141, u kterých změřila emise. Z nich 33, tedy celkově přes 7 % ze všech kontrolovaných vozidel, nebylo technicky způsobilých k provozu. Nejčastějšími prohřešky byl špatný stav výfukového vedení nebo kouřivost motoru, která ukazuje na nedostatečnou údržbu vozidel se spalovacím motorem.

„Přestože první fáze pilotního měření probíhala pouze čtvrt roku a pouze v Praze, odhalila, že výrazné množství vozů na českých silnicích nesplňuje zákonné požadavky a zásadně tak přispívá ke znečištění ovzduší. Proto druhá fáze pilotního mobilního měření pokračovala v dalších dvou krajích a příští rok se kontroly rozšíří na celou republiku. Zhoršená kvalita ovzduší přispívá k předčasným úmrtím tisíců lidí nejenom v České republice a doprava je jedním z faktorů, které mají na kvalitu ovzduší vliv. Současně bylo výzkumem Centra udržitelné mobility už dříve prokázáno, že velkou část zplodin do ovzduší vypouštějí i novější auta ve špatném technickém stavu, která současně nedodržují zákon, a to paradoxně více, než třeba auta starší výroby,“ říká ministr životního prostředí Richard Brabec.

Během června, července a srpna se mobilní expertní jednotka vybavená potřebným technickým vybavením a vyškoleným mechanikem měření emisí podílela na silničních kontrolách prováděných ve spolupráci s Policií ČR. Z celkem 444 kontrol motorových vozidel podrobila mobilnímu měření 141 vozidel, z nichž nevyhovělo podmínkám 33 vozidel. Vozidla pro kontrolu měření limitů emisí byla cíleně vytipována.

Vedle mechanických poškození výfukové soustavy a kouřivosti motorů odhalila kontrola další závady spojené s řídicími jednotkami emisních systémů (ze zásuvky OBD) a také vozidla se signalizovanou chybou motoru. Všechna vozidla, u kterých kontrola objevila závady, musela do 30 dní projít novu technickou prohlídkou a měřením emisí. Při nich pracovníci STK a SME překontrolují, zda zjištěné nedostatky byly odstraněny.

V mobilním měření budou specializované jednotky pokračovat i v příštím roce. „Ministerstvo dopravy nakoupilo další dva přístroje na mobilní měření emisí. Všechna zařízení chceme využívat maximálně efektivně a to jak v rámci běžných silničních kontrol, tak při speciálních příležitostech jako jsou velké motoristické akce,“ vysvětluje ministr dopravy Vladimír Kremlík.

Kvůli špatnému technickému stavu vozidel na silnicích jsou na řadě míst, zejména ve větších městech nebo v okolí frekventovaných komunikací překročeny limity pro znečištění ovzduší.

Překračování limitů koncentrací u oxidu dusíku, jemných prachových částic nebo u benzo(a)pyrenu vykazuje například Praha nebo Brno, ale i dalších aglomerace. Například jemné prachové částice v ovzduší (PM10 a PM2,5) jsou kvůli schopnosti vázat látky, které mají karcinogenní nebo mutagenní účinky, významným rizikovým faktorem s mnohočetným efektem na lidské zdraví. Problém zvýšených koncentrací znečišťujících látek v ovzduší je vzhledem k vysoké hustotě obyvatelstva ve městech obzvláště závažný.

„Téměř u všech aut platí, že emise částic závisí na kvalitě konstrukce, seřízení a údržby vozidla. Základní problém tedy není v samotném stáří vozidel, ale v jejich špatném technickém stavu. Pokud řidiči jezdí s nefunkčním filtrem pevných částic, pak poškozují zdraví obyvatel měst, protože lidské tělo neumí ultra jemné částice emitované moderními motory odfiltrovat,“ dodává docent Michal Vojtíšek z Centra udržitelné mobility J. Božka z Fakulty strojní ČVUT v Praze.

Specifickým problémem je právě provoz motorů se špatně udržovaným nebo poškozeným filtrem pevných částic. Od roku 2018 platí díky spolupráci mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem dopravy přísnější pravidla pro kontrolu aut s dieselovým motorem. Nově se na STK nebo SME měří limitní hodnota kouřivosti, která je nově přísnější - 0,25 m-1, a spolehlivě tak odhalí vozidla s nefunkčním filtrem pevných částic. Pokud emisní prohlídka chybu zjistí, musí ji majitel do 30 dní odstranit, jinak ztratí technickou způsobilost k provozu.

Dalším krokem spolupráce mezi oběma rezorty je právě kontrola emisí přímo na silnicích ve všech krajích ČR či namátková kontrola vozidel vyjíždějící přímo ze stanic STK nebo SME. Ministerstvo dopravy taktéž chystá preventivní akce, kdy si budou moci zájemci nechat zdarma a bez sankcí změřit emise svých vozů.

V Úředním věstníku Evropské unie (L 313) dne 4.12. bylo zveřejněno Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2019/2031 ze dne 12. listopadu 2019, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro průmysl potravin, nápojů a mléka, dokument ke stažení ZDE

Prodeje nápojů v hliníkových plechovkách v ČR rostou, za posledních 10 let o 203 %. Na tento růst prodejů stávající systém naprosto nestíhá reagovat. Proto jen v roce 2018 skončilo 6582 tun použitých hliníkových plechovek na skládkách, ve spalovnách a v přírodě, ačkoli výroba „panenského“ hliníku představuje obrovskou zátěž pro životní prostředí. Ministerstvo životního prostředí zatím nepředložilo žádnou promyšlenou a transparentně propočítanou koncepci, jak tento stav zlepšit, a neplnění blížících se recyklačních cílů na hliník bude zřejmě opět řešit výjimkou. Navíc stále ignoruje možnost zavedení zálohového systému na tyto obaly, ideálně spolu s PET lahvemi.

Podle Global Data za posledních 10 let vzrostly prodeje nápojů v plechovkách v ČR z 95 mil. litrů v roce 2009 na 287,7 mil. litrů v roce 2018, tedy o 203 %. Klíčový a prakticky stabilní cca 60-70% podíl na prodejích nápojů v plechovkách v ČR si po celou dobu drží produkce pivovarů (pivo a cidery). Pivovary budují nové linky na stáčení do plechovek, navyšují se i kapacity výroby samotných plechovek – k dosavadnímu závodu v Dýšině s roční kapacitou 500 milionů plechovek přibyde obří továrna ve Stříbře, která zvládne vyrobit za rok miliardu plechovek.

Roste produkce všech hliníkových obalů, roste i jejich vysbíraný objem1). Sběrná síť ale hrubě zaostává za nárůstem spotřeby (z údajů EKO-KOMu vyplývá, že poměr žlutých kontejnerů na plasty a šedých kontejnerů na kovy na konci roku 2018 byl 176.300 : 7.105). V některých obcích je sice povoleno vhazovat kovy i do dalších 10.000 žlutých kontejnerů, ale to je ve srovnání s celkovým množstvím kontejnerů na plast nepatrný počet a nic ani nedokládá účinnost této cesty. Není divu, že celková míra recyklace v posledních letech stagnuje. Za rok 2018 se sice konečně podařilo recyklaci zvýšit, ale necelých 29 %
je zrovna u hliníku i tak extrémně málo. Výroba „panenského“ hliníku totiž představuje obrovskou zátěž pro životní prostředí (extrémně velká spotřeba energie, vznikající nebezpečné odpady).

I proto je velmi důležité, aby byl veškerý hliníkový odpad recyklován. Také Evropská unie ukládá členským státům dosažení 50% míry recyklace hliníku od roku 2025.

Jak v ČR recyklujeme hliníkové plechovky, jejichž prodeje tak významně rostou?

Nápojové plechovky se na celkovém množství hliníkových obalů uvedených na trh podílí cca 60 %, v roce 2018 tedy tvořily cca 10.127 tun. Třídění hliníkových plechovek, coby samostatné komodity, EKO-KOM nesleduje, ale podle jeho kvalifikovaného odhadu je „dosahováno recyklace mezi 25-35 % kovových obalů na nápoje2)“. I když pomineme skutečnost, že vzhledem ke způsobu, kterým se v ČR v současnosti počítá míra recyklace, udávají reálně tato čísla jen míru třídění; pořád to znamená, že nejméně 65 % nápojových plechovek v ČR skončí ve směsném odpadu nebo v přírodě! „Ztráta“ materiálu z nevytříděných nápojových plechovek v ČR tak v roce 2018 dosáhla 6582 tun hliníku, z čehož by šlo vyrobit 263 milionů nových plechovek.

Nedostatky současného systému jsou jasně viditelné: podle výzkumu STEM Mark3) z listopadu 2019 více než polovina lidí netuší, kam má plechovky odnášet. Pokud konzument nápojů v plechu netřídí obaly, je to především kvůli absenci kontejnerů na kovový odpad v okolí bydliště (68 %). A 18 % konzumentů vůbec neví, že by plechovky třídit mohlo.

Výrobci samotných plechovek sice říkají, že je vyrábějí s určitým podílem recyklátu, ale ten pochází z hliníku vytříděného v zahraničí. „V ČR tedy jdou na trh hliníkové plechovky s recyklátem, který pochází mimo jiné z plechovek ze zahraničí. Ale potom jen 35 % "našich" plechovek vytřídíme a zrecyklujeme, zatímco 65 % jich vyhodíme na skládku, spálíme, v nejhorším případě skončí jako odpadky v přírodě. ČR je černou dírou pro část hliníku z plechovek pečlivě vytříděných jinde v Evropě. Přitom ztrácející se hliník logicky někde na trhu chybí a musí se vyrobit z bauxitu, se všemi důsledky,“ říká Vojtěch Vosecký, nezávislý expert na cirkulární ekonomiku.

Přitom se nabízí velmi efektivní cesta cirkularity. K tomu je nutné zvýšit podíl vytříděného hliníku, v případě plechovek nejlépe separovaně, protože tenkostěnné hliníkové plechovky není možné tavit s mohutnějšími hliníkovými kusy. Jak ale plechovky vysbírat, když v ČR zatím chybí jak sběrná síť, tak pořádná motivace?

Efektivní cestou ke zvýšení míry třídění nápojových obalů je zálohový systém. Země jako Německo, Švédsko či Chorvatsko dosáhly díky zálohovým systémům až 98% míry zpětného odběru PET lahví a plechovek. MŽP ČR zálohový systém stále odmítá, ačkoli nikdo neví, jaké náklady si vyžádá cesta intenzifikace sběrné sítě a dodatečného dotřiďování a kdo tyto náklady uhradí. Bohužel až dosud se v diskusi o zálohování mluví hlavně o PET lahvích a plechovky zůstávají stranou pozornosti, ačkoli už v roce 2010 studie LCA nápojových obalů zpracovaná pro MŽP ukázala, že životní cyklus hliníkových plechovek spotřebovává ve srovnání s ostatními skupinami obalů nejvíce energie, má vysokou spotřebu neobnovitelných surovin (ropa, bauxit) a je nejvyšším producentem nebezpečného odpadu.

1) Produkce hliníkových obalů a jejich recyklace v ČR, v letech 2010 - 2018 (Zdroj: MŽP, 2019)

2) „Hliník je horší dvojče plastu. Třídění plechovek mají podpořit zálohy“, iDNES.cz, 28.12.2018

3) Průzkum veřejného mínění pro iniciativu Zálohujme. Sběr dat proběhl 21.-28. 11. 2019 prostřednictvím internetového dotazníku (CAWI) na internetovém panelu agentury STEM/MARK v rámci pravidelného omnibusu. Velikost vzorku byla 700 respondentů
a vzorek byl plně reprezentativní pro populaci ČR ve věku 18 – 75 let.

O iniciativě Zálohujme.cz:

Iniciativa usiluje o celospolečenskou debatu o možnostech zavedení systému vratných záloh na nápojové PET lahve a plechovky v Česku. Došlo by tak k posílení principů oběhového hospodářství. Hledá možnosti, jak zlepšit sběr nápojových PET lahví a plechovek, aby se po použití nestávaly bezcenným odpadem, ale plnohodnotnou surovinou umožňující recyklaci „z lahve do lahve“. Více na: www.zalohujme.cz

Členové: Mattoni 1873, Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN), Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT); Členové: Sdružení místních samospráv ČR, Rodinný pivovar BERNARD, a.s., Sodovkárna Kolín, Tradiční pivovar v Rakovníku, a. s., KRAKONOŠ, spol. s r.o., Žatecký pivovar, spol. s r.o., DUDÁK – Měšťanský pivovar Strakonice, a.s., Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod, DUP – družstvo – pivovar Poutník, WTS-J, a.s., AGS Trade, s.r.o. (Secco+), WINE lN A CAN ASSOCIATION, z. s., Great Expectations, s.r.o., Trash Hero Czech Republic, z.s., Rádio Impuls, RunCzech, Nadace Partnerství.