Zelený vodík se v posledních letech stal symbolem energetické transformace. Má pomoci dekarbonizovat průmysl, dopravu i energetiku a stát se stabilizačním prvkem soustavy založené na obnovitelných zdrojích. S rychlým rozvojem této technologie však vyvstává méně viditelná, ale o to zásadnější otázka. Co se stane s elektrolyzéry ve chvíli, kdy doslouží, a jak naložit s materiály, které obsahují?

V době, kdy se státy Evropské unie zavazují k ambiciózním cílům snižování emisí a rozvoji udržitelných energetických systémů, se výzkumný tým z Vysoká škola chemicko-technologická v Praze pod vedením Martina Prokopa věnuje mimořádně důležitému problému spojenému s technologií PEM elektrolyzérů (proton exchange membrane) pro výrobu zeleného vodíku. Elektrolyzéry s polymerně elektrolitickou membránou přinášejí výhody vysoké účinnosti, ale zároveň obsahují drahé materiály, zejména iridium a perfluorované sulfonované polymery, které dnes nemají efektivní recyklační řešení.

Projekt IRION, na kterém tým participuje, si klade za cíl vyvinout procesy umožňující separaci a znovuvyužití těchto klíčových komponent tak, aby se snížily environmentální dopady i výrazně zlevnila výroba nových elektrolyzérů. Úspěšná recyklace by mohla znamenat nejen snížení množství nebezpečného odpadu, ale i zásadní snížení investičních nákladů na nové jednotky, protože membrány často tvoří až čtvrtinu jejich ceny.

Technologie PEM elektrolýzy patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející způsoby výroby vodíku z elektřiny. Oproti jiným konceptům nabízí vysokou proudovou hustotu, kompaktní konstrukci a schopnost rychle reagovat na výkyvy ve výrobě elektřiny ze solárních a větrných zdrojů. Právě tato flexibilita z ní činí vhodného partnera pro obnovitelné zdroje, jejichž výkon je proměnlivý. Za technickými parametry se však skrývá výrazná materiálová náročnost.

Anodová část elektrolyzéru využívá iridium jako katalyzátor reakce vývoje kyslíku, katodová strana je založena na platině. Oba prvky patří mezi kritické suroviny s omezenými světovými zásobami a vysokou tržní cenou. Polymerní membrány na bázi perfluorovaných sulfonovaných polymerů jsou technologicky sofistikované a jejich výroba i likvidace jsou spojeny s významnou environmentální stopou. Pokud by se s těmito materiály po skončení životnosti zařízení nakládalo pouze jako s odpadem, ztrácel by celý koncept zeleného vodíku část své udržitelnosti.

V současnosti se pro recyklaci drahých kovů používá především mechanická dezintegrace. Elektrolyzér se rozebere, svazek včetně membrány s katalytickými vrstvami se rozemele a vzniklý materiál se následně louží v silných oxidativních roztocích při zvýšené teplotě. Po rozpuštění následuje rafinace a zpětné získání kovů. Tento postup je energeticky i chemicky náročný a u samotných membrán naráží na zásadní limit. V průmyslovém měřítku zatím neexistuje škálovatelná metoda recyklace perfluorovaných sulfonovaných polymerů, takže se s nimi nakládá v režimu nebezpečného odpadu.

V horizontu příštích let začnou první instalované jednotky postupně dosluhovat. Bez vybudovaného recyklačního řetězce by vznikal objemný proud technologicky náročného odpadu s vysokým obsahem cenných kovů. Výzkum se proto zaměřuje na vývoj postupů umožňujících šetrnou demontáž elektrochemických článků, přesnou separaci jednotlivých vrstev a následnou chemickou či elektrochemickou extrakci iridia a dalších kovů tak, aby si zachovaly své katalytické vlastnosti.

Zvláštní pozornost je věnována regeneraci samotných membrán. Recyklovaný materiál musí vykazovat srovnatelnou protonovou vodivost, mechanickou pevnost i chemickou odolnost v silně oxidačním prostředí. To vyžaduje detailní analýzu degradačních mechanismů, optimalizaci procesních podmínek a komplexní elektrochemickou diagnostiku. Testování dlouhodobé stability a přímé srovnání s komerčními materiály jsou nezbytné pro ověření, že recyklované komponenty obstojí v reálném provozu.

IRION propojuje akademické instituce a průmyslové partnery z několika evropských zemí a pokrývá celý hodnotový řetězec od sběru vysloužilých komponent přes jejich zpracování až po opětovné nasazení v nových elektrolyzérech. Součástí projektu je i hodnocení životního cyklu a ekonomické modelování, které posuzuje energetickou náročnost, uhlíkovou stopu i nákladovou efektivitu jednotlivých kroků. Recyklace musí být nejen technicky proveditelná, ale také ekonomicky racionální.

Závěrem se přirozeně nabízí otázka, kde se mohou podobné technologické a materiálové inovace posunout z laboratorní roviny do praktické implementace. Jednou z platforem, která dlouhodobě propojuje vědu, výzkum, průmyslovou praxi i veřejnou správu v oblasti odpadového hospodářství a cirkulární ekonomiky, je Symposium Odpadové fórum. Aktuální ročník se letos uskuteční v rámci Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP) od 22. - 23. dubna 2026 v Hustopečích u Brna. Více na www.TVIP.cz.

Zdroj: Text vychází z rozhovoru s odborníkem z Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Martinem Prokopem věnovaného projektu IRION, který se zaměřuje na recyklaci materiálů z PEM elektrolyzérů a na širší souvislosti rozvoje vodíkových technologií v evropském kontextu.

Každý den se nadechujeme, dotýkáme se povrchů, jíme, pereme a uklízíme v prostředí, které považujeme za bezpečné. Přesto právě domov může být místem dlouhodobé, nenápadné chemické expozice. Nejde o alarmismus, ale o fakta. Moderní materiály, kosmetika i čisticí prostředky přinášejí komfort, současně však mohou do vnitřního prostředí uvolňovat látky s potenciálním dopadem na zdraví. Dobrou zprávou je, že významnou část rizik lze řídit informovaným výběrem výrobků, změnou návyků a důslednou prevencí.

Chemickou zátěží rozumíme působení látek, které mohou negativně ovlivnit lidské zdraví nebo životní prostředí. Mnohé z nich jsou syntetického původu a byly vyvinuty pro dosažení specifických vlastností materiálů, například pružnosti plastů, nepromokavosti textilu nebo trvanlivosti kosmetiky. Do organismu vstupují třemi hlavními cestami, přes kůži a sliznice, inhalací nebo požitím. Zvláště citlivou skupinou jsou děti, a to vzhledem k nižší tělesné hmotnosti, odlišné fyziologii a probíhajícímu vývoji včetně hormonální regulace.

V odborné literatuře se často diskutují takzvané endokrinní disruptory, tedy látky schopné narušovat hormonální systém, dále per a polyfluorované alkylové látky známé jako PFAS, těkavé organické látky uvolňované z barev, nábytku či parfemace, mikroplasty pocházející mimo jiné ze syntetických textilií a skupina CMR látek s karcinogenním, mutagenním nebo reprodukčně toxickým účinkem. Specifickým fenoménem je koktejlový efekt, kdy kombinace více látek působí silněji, než by odpovídalo jejich individuálním koncentracím. I když jednotlivé složky splňují zákonné limity, jejich souběžná expozice může představovat vyšší riziko.

Významným zdrojem expozice je kuchyně. Chemické látky mohou migrovat z obalů a nádob do potravin, zejména při zvýšené teplotě, dlouhodobém kontaktu a u mastných či kyselých jídel. Pro ohřev a skladování horkých pokrmů jsou z hlediska minimalizace migrace vhodnější materiály jako sklo, nerez nebo keramika. Plastové výrobky je nutné používat výhradně v souladu s pokyny výrobce a vyvarovat se opakovaného používání jednorázových obalů.

Chemickou zátěž lze snížit i při úklidu. Řada konvenčních čističů obsahuje silné zásady, kyseliny, parfemaci, konzervanty či biocidy. Nesprávné kombinace přípravků mohou vést k uvolnění toxických plynů. Alternativou jsou jednodušší prostředky založené na kyselině citronové, octu, jedlé sodě nebo perkarbonátu sodném, které při pravidelném používání poskytují dostatečný účinek při běžném znečištění.

Kvalita vnitřního ovzduší je dalším klíčovým faktorem. Těkavé organické látky se mohou uvolňovat z podlahových krytin, dřevotřískového nábytku, nátěrů i elektroniky. Zdrojem mohou být také parafínové svíčky a syntetické osvěžovače vzduchu, které produkují jemné částice a potenciálně rizikové sloučeniny. Základním opatřením zůstává pravidelné a intenzivní větrání.

Při rekonstrukcích je vhodné volit materiály s nízkými emisemi VOC a preferovat výrobky z masivu nebo s certifikovaným nízkým obsahem škodlivin. U textilií může při orientaci pomoci například certifikace OEKO-TEX nebo GOTS, které testují výrobky na přítomnost rizikových látek a sledují ekologické parametry výroby.

Zvláštní pozornost si zaslouží dětský pokoj. Děti tráví mnoho času na podlaze, přicházejí do úzkého kontaktu s prachem a mají vyšší dechovou frekvenci. Pravidelné větrání, vlhké stírání povrchů a používání vysavače s HEPA filtrem významně snižují koncentraci částic, na které se mohou vázat chemické látky. Při výběru hraček je zásadní označení CE a dodržování pravidel pro bezpečné materiály. Rekonstrukce je vhodné plánovat mimo dobu přítomnosti dětí a zajistit dostatečné vyvětrání prostoru před jejich návratem.

V koupelně představuje specifickou oblast kosmetika. V Evropské unii podléhá přísné regulaci a povolené složky jsou při stanoveném použití považovány za bezpečné. Přesto mohou u citlivých osob vyvolávat reakce parfemace, některé konzervanty či rostlinné extrakty. Preventivním krokem je preference neparfemovaných výrobků s jednodušším složením a testování nových přípravků na malé ploše kůže. Označení natural nebo bio samo o sobě negarantuje jednotný standard. Vodítkem mohou být nezávislé certifikace, například COSMOS, Natrue nebo Ecocert, které stanovují konkrétní kritéria pro složení i výrobní proces.

Podobně je tomu u čisticích prostředků a dalších výrobků pro domácnost. Marketingová tvrzení o ekologičnosti nemusí být vždy podložena transparentními daty. Důvěryhodnější orientaci poskytují oficiální ekoznačky, například EU Ecolabel, Blauer Engel nebo Nordic Swan, které hodnotí výrobky z pohledu celého životního cyklu, emisí i obsahu nebezpečných látek.

Nedílnou součástí prevence je bezpečná manipulace s chemikáliemi. Přípravky mají zůstat v původních obalech s čitelným značením, skladované mimo dosah dětí a zvířat. Před použitím je nezbytné se seznámit s výstražnými symboly, pokyny pro bezpečné zacházení a identifikačním UFI kódem, který umožňuje zdravotníkům rychlou identifikaci směsi při otravě. Při práci je vhodné používat ochranné rukavice, případně brýle či respirátor, a zajistit intenzivní větrání.

Domácnost bez nadměrné chemické zátěže neznamená návrat do minulosti ani odmítání moderních technologií. Jde o systematický přístup založený na pochopení zdrojů expozice, rozumné míře opatrnosti a schopnosti rozlišit mezi marketingem a ověřenými informacemi. Každé jednotlivé rozhodnutí, od výběru nábytku přes způsob úklidu až po skladování potravin, přispívá k prostředí, které je skutečně bezpečným zázemím pro každodenní život.

Dokument ke stažení:

Brožura Domácnost bez chemie

Akademie věd České republiky vstupuje do nové éry, ve které vědecké objevy nebudou zůstávat uzavřené v laboratořích a odborných publikacích, ale dostanou reálnou šanci proměnit se v technologické inovace s globálním dosahem a tržní konkurenceschopností. S tímto ambiciózním cílem vzniká akciová společnost plně vlastněná Akademií věd ČR, jejímž hlavním úkolem bude spojit excelentní výzkum s kapitálem soukromých investorů a vytvořit robustní prostředí pro komercializaci výsledků vědecké práce.

Nová společnost, jejíž vznik oznámila Akademická rada koncem února, vychází z inkubačního programu, který propojí vědecké týmy s investory a strategickými partnery a podpoří je v budování start-upů. V praxi to znamená, že vybrané projekty během úvodního roku inkubace získají nejen podnikatelské kompetence, ale i dopodrobna ověří zacílení svých řešení na konkrétní zákazníky a připraví plán produktového rozvoje i vstupu na trh. Cílem je, aby z českých laboratoří mohly vznikat technologické firmy, které mají potenciál stát se světovými hráči a významně posílit inovativní prestiž země.

Pod vedením Martina Smekala z Centra transferu AV ČR bude společnost budovat transparentní systém a jasná pravidla pro vstup externího kapitálu do projektů jednotlivých ústavů. V současnosti akcionáři tvoří Středisko společných činností AV ČR a sedm vědeckých pracovišť z oblasti chemie, fyziky, genetiky a geoniky, přičemž se počítá s tím, že do budoucna přibude většina ostatních ústavů Akademie.

Tato iniciativa reflektuje širší trend nutnosti posílit spolupráci mezi výzkumnými institucemi a průmyslem v Česku. V posledních letech se podniky stále více orientují na výzkum a vývoj jako klíčový faktor růstu, což se odráží i v rostoucích investicích do VaV, přestože veřejné financování v absolutních číslech stagnuje. Nově vzniklá akciová společnost má proto potenciál nejen urychlit aplikaci špičkových vědeckých poznatků, ale zároveň nabídnout inovativním týmům přístup k soukromému kapitálu, který doposud v českém výzkumném prostředí chyběl.

Aby těch VaV novinek nebylo málo, MPO oznámilo, že od 1. března přebírá klíčové agendy v oblasti vědy, výzkumu a kosmických aktivit. Za tímto účelem vzniká na resortu nová sekce Výzkum, vývoj a inovace. Cílem těchto organizačních změn má být efektivnější řízení inovační politiky státu a její užší propojení s českým průmyslem i technologickým rozvojem.

Plánované projekty na nakládání s nebezpečnými odpady znovu otevírají zásadní otázku, jak má Česká republika vyvážit ochranu životního prostředí, potřeby průmyslu a práva obyvatel dotčených lokalit. Zatímco v Rybitví se spor přesouvá do soudní roviny, na jihu Čech sílí občanský odpor proti záměru u Temelína. Oba případy ukazují, že bez transparentních pravidel, důvěryhodného procesu EIA a otevřené komunikace nelze podobné investice prosadit bez vážných konfliktů.

V obci Rybitví se dlouhodobá debata o možné výstavbě spalovny nebezpečných odpadů proměnila v právní spor. Společnost AVE CZ podala žalobu v souvislosti se změnou územního plánu, kterou obec přijala s cílem omezit možnost realizace zařízení na svém území. Podle firmy je postup samosprávy nezákonný a zasahuje do jejích investičních práv. Obec naopak argumentuje ochranou zdraví obyvatel a snahou zabránit dalšímu environmentálnímu zatížení území, které je historicky spojeno s chemickou výrobou a ekologickými zátěžemi. Spor tak představuje jakýsi test hranic mezi právem obce regulovat své území a právem investora realizovat podnikatelský záměr a současně i testem realizovatelnosti státních koncepcí a plánů.

Napětí kolem zařízení pro energetické využití či spalování nebezpečných odpadů se současně projevuje i v jižních Čechách. V okolí Temelín vznikla petice proti záměru vybudovat spalovnu, kterou iniciovali místní obyvatelé a starostové dotčených obcí. Argumentují především obavami z dopadů na kvalitu ovzduší, zvýšení dopravní zátěže a možného negativního vlivu na reputaci regionu, jenž je dlouhodobě spojován s energetikou a zemědělstvím. Iniciátoři požadují důkladné a nezávislé posouzení všech environmentálních i zdravotních rizik a otevřenou diskusi o alternativách. Investoři naopak poukazují na moderní technologie, přísné emisní limity a potřebu řešit rostoucí objemy nebezpečných odpadů systémově.

Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je tak přiznáním reality na poli nebezpečných odpadů.

Do širšího kontextu zapadá i veřejné slyšení Senátu k záměru vybudování spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví. Diskuse odborníků, samospráv i občanské veřejnosti zde odkryla hlubší slabiny českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Zazněla kritika nejasného rozdělení rolí, nedostatečné nezávislosti posuzování i omezené ochrany obyvatel v dotčených územích. Výstupem jsou doporučení směřující k posílení důvěryhodnosti procesu a k větší participaci veřejnosti, bez níž se žádné citlivé odpadové projekty neobejdou.

Oba případy spojuje nedůvěra části veřejnosti vůči procesům povolování a hodnocení dopadů na životní prostředí. Přestože legislativa stanoví relativně detailní rámec posuzování, v praxi se často ukazuje, že komunikace s dotčenými obcemi přichází pozdě a je vnímána jako formální. Výsledkem je eskalace konfliktů do právní či politické roviny, což prodlužuje přípravu projektů a zvyšuje jejich náklady. Z pohledu státu přitom jde o infrastrukturu, která má plnit důležitou roli v odpadovém hospodářství a snižovat závislost na skládkování.

Energeticky náročná odvětví představují jádro evropské průmyslové výroby i jeden z největších environmentálních tlaků. Spotřebovávají více než 60 procent energie využité v průmyslu EU, produkují přibližně třetinu průmyslových emisí skleníkových plynů a jejich znečištění generuje společenské náklady kolem 73 miliard eur ročně. Zpráva Evropská agentura pro životní prostředí nazvaná Zero pollution, decarbonisation and circular economy in energy intensive industries však ukazuje, že mezi lety 2005 a 2023 došlo k výraznému pokroku. Současně ale varuje, že bez zásadní strukturální změny nebude možné dosáhnout cílů nulového znečištění ani klimatické neutrality.

Úvodní kapitola zprávy vymezuje rozsah energeticky náročných odvětví, kam patří výroba oceli, cementu a vápna, hliníku, chemikálií, skla a keramiky a také celulózy a papíru. Tato odvětví jsou odpovědná přibližně za 30 procent emisí skleníkových plynů z průmyslu EU a zároveň za významné podíly emisí klasických znečišťujících látek. U některých látek, například u olova, niklu či polycyklických aromatických uhlovodíků, přesahuje jejich podíl polovinu průmyslových emisí. Zpráva zdůrazňuje, že i přes dlouhodobý pokles emisí zůstává absolutní environmentální stopa těchto sektorů vysoká, a to zejména kvůli procesním emisím, které nejsou přímo vázány na spalování fosilních paliv.

Kapitola věnovaná trendům emisí přináší konkrétní data za období 2005 až 2023. Emise skleníkových plynů z těchto odvětví klesly o 42 procent. Emise oxidů dusíku se snížily o 55 procent, oxidů síry o 63 procent a dioxinů o 62 procent. Emise niklu poklesly o 64 procent. Tento vývoj byl podpořen přísnější regulací, zaváděním nejlepších dostupných technik a postupným útlumem nejvíce znečišťujících provozů. Zpráva však upozorňuje, že tempo poklesu se v posledních letech zpomalilo a relativní podíl těchto odvětví na celkových emisích zůstává stabilní, což znamená, že další redukce budou technologicky i finančně náročnější než v minulosti.

Samostatná kapitola analyzuje ekonomické dopady znečištění. Roční společenské náklady spojené s emisemi z energeticky náročných odvětví jsou odhadovány na 73 miliard eur. Oxid uhličitý představuje přibližně 58 procent těchto nákladů, oxidy dusíku 12 procent a oxidy síry 11 procent. Cementářský sektor patří mezi největší přispěvatele k celkovým nákladům, zejména kvůli vysokým emisím oxidu uhličitého při výrobě slínku. Ocelářství významně přispívá k emisím kovů a organických polutantů, chemický průmysl je důležitým zdrojem těkavých organických látek. Zpráva zároveň připomíná, že tyto náklady nezahrnují pouze environmentální škody, ale i zdravotní dopady, sníženou produktivitu práce a zátěž zdravotních systémů.

Kapitola zaměřená na dekarbonizaci popisuje technologické scénáře transformace. Elektrifikace výrobních procesů, například využití elektrických obloukových pecí v ocelářství nebo elektrických kalcinátorů v cementářství, může významně snížit emise, pokud bude elektřina pocházet z nízkoemisních zdrojů. Náhrada koksu vodíkem při výrobě železa představuje jednu z klíčových inovačních cest. Současně je však zdůrazněno, že ceny elektřiny v EU jsou dvakrát až čtyřikrát vyšší než u hlavních globálních konkurentů, což vytváří riziko ztráty konkurenceschopnosti. Plná implementace nejlepších dostupných technik by podle odhadů mohla přinést čisté společenské přínosy až 27 miliard eur ročně, přičemž analýza současně ukazuje, že k plnému naplnění cílů v oblasti prevence a kontroly znečištění chybí zhruba 35 miliard eur ročně.

Kapitola věnovaná cirkulární ekonomice ukazuje, že vyšší míra recyklace může zásadně snížit energetickou náročnost výroby. Recyklace hliníku může ušetřit až 95 procent energie oproti primární výrobě z bauxitu. Zvýšení podílu recyklované oceli snižuje potřebu koksu i primárních rud. Materiálová cirkularita však naráží na limity kvality druhotných surovin, nedostatečnou infrastrukturu a technologická omezení v některých aplikacích. Zpráva zdůrazňuje, že propojení dekarbonizace s oběhovým hospodářstvím je klíčem k dosažení cílů nulového znečištění, protože snižuje nejen emise skleníkových plynů, ale i tlak na těžbu surovin a energetické zdroje.

V závěru zpráva obrací pozornost k tomu, co bude o výsledku rozhodovat nejvíc, tedy k nastavení pravidel. Aktualizovaná směrnice o průmyslových emisích zpřesňuje, co se rozumí nejlepší dostupnou technikou, a rozšiřuje dohled nad dopady výroby nejen na ovzduší, ale i na vodu a půdu. Evropský systém obchodování s emisemi současně postupně snižuje celkový objem povolených emisí a prostřednictvím ceny uhlíku promítá environmentální náklady přímo do ekonomiky podniků.

Cena uhlíku přímo vstupuje do ekonomiky a ovlivňuje investiční rozhodnutí oceláren, cementáren i chemických závodů. Autoři však upozorňují, že samotné zpřísňování pravidel nestačí. Transformace energeticky náročných odvětví je kapitálově mimořádně náročná a bez koordinace průmyslové politiky, rozvoje přenosových sítí a cílených finančních nástrojů zůstane tempo změny omezené.

Klíčové sdělení EIA:

• Za posledních 20 let klesly celkové emise skleníkových plynů z energeticky náročných odvětví o 42 %, emise oxidů síry (SOx) o 63 %, dioxinů o 62 %, niklu (Ni) o 64 % a oxidů dusíku (NOx) o 55 %. Hrubá přidaná hodnota (GVA) zůstala relativně stabilní, ale po roce 2020 zaznamenává pokles.
• Tempo snižování emisí se během posledního desetiletí zpomalil. Externí náklady těchto emisí, zejména zdravotní, zůstávají vysoké, činí přibližně 73 miliard eur ročně.
• Pro dosažení dalších redukcí je nezbytné plně implementovat environmentální legislativu a provést zásadní transformaci emisně náročných procesů, přičemž je nutné současně usilovat o udržitelnou konkurenceschopnost EU.
• Oběhové hospodářství a dekarbonizace (zejména elektrifikace) přinášejí významné synergické efekty z pohledu prevence znečištění.

Obyvatelé Kroměříže loni vyprodukovali méně odpadu, včetně směsného komunálního odpadu, než v předchozím roce. Náklady na odpadové hospodářství však vzrostly. Město na něj loni doplácelo zhruba 44,8 milionu korun, zhruba o pět milionů více než předloni. Na jednoho občana tak radnice doplácela 1 604 korun, řekl novinářům místostarosta Karel Holík.

Loni bylo ve městě 6 335 tun vyprodukovaného odpadu, z toho směsný komunální odpad činil 5 234 tun. V roce 2024 Kroměřížané vyprodukovali 6 777,3 tuny odpadu, směsný komunální odpad činil 5 450,8 tuny. O 225 tun kleslo meziročně množství objemného odpadu. Naopak o 402 tun vzrostla produkce tříděného biologického odpadu a o více než 176 tun tříděného textilního odpadu. Vyšší byla i produkce tříděných kovů a plastů, lidé však vytřídili méně papíru a skla.

Celkové náklady loni činily 72,7 milionu korun. Příjmy z poplatku od občanů byly 19,2 milionu, od společnosti EKO-KOM za tříděný odpad asi 8,6 milionu korun a od podnikatelů zapojených do systému zhruba 93 000 korun. V roce 2024 město na odpadové hospodářství doplácelo zhruba 39,9 milionu korun. Celkové náklady předloni činily více než 66 milionů Kč. Příjmy od občanů a od společnosti EKO-KOM dosáhly v roce 2024 částky 26,1 milionu korun.

"Ukazuje se, že třídění odpadů má velký význam. Jinak by dopad na rozpočet města byl mnohem výraznější. Děkuji každému z občanů, kteří odpad třídí a pomáhají nám tak snižovat náklady na jeho svoz a likvidaci," uvedl Holík. Poplatek za svoz odpadu je ve městě 840 korun na občana.

Kroměřížané však podle studie, kterou si nechalo město zpracovat, vytvářejí ve Zlínském kraji nadprůměrné množství směsného komunálního odpadu. "Je zjevné, že stále máme v nakládání s odpady velké rezervy. Největším nákladem na odpadové hospodářství je skládkování, které letos přijde na 1600 korun za tunu. K tomuto státnímu poplatku je nutné připočíst cenu za samotnou službu skládkování, což celkovou cenu za tunu dále zvyšuje. V roce 2030 navíc bude skládkování ukončeno, tudíž význam třídění odpadu stále roste," uvedl Holík.

Město ve spolupráci se společností EKO-KOM připravuje k třídění odpadů interaktivní a edukativní výstavu v Knihovně Kroměřížska, která se uskuteční v dubnu.

Mohlo by vás zajímat:

Nová třídicí linka v pardubických Dražkovicích bude. Chrudim ale od plánu na společné centrum odstoupila

Rozdělat oheň je snadné. Nastavit pravidla, která budou respektovat zákon, ústavu i potřeby obyvatel, je mnohem složitější. Nová právní úprava dává obcím možnost regulovat spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, ale současně jim vymezuje velmi přesné mantinely. Kdo je překročí, riskuje zrušení obecně závazné vyhlášky. To samé platí, pokud obec hodlá zakázat určitý druh paliva. Kdo je pochopí, získá funkční nástroj ochrany ovzduší, jak tedy postupovat?

Právním základem pro regulaci spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi je § 16 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Toto ustanovení umožňuje obcím stanovit podmínky pro spalování suchých rostlinných materiálů v otevřeném ohništi za předpokladu, že nedochází k nakládání s odpady ve smyslu zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech.

Základní premisou je důsledné oddělení spalování paliva od spalování odpadu. Jakmile se osoba rostlinného materiálu zbavuje nebo má úmysl se jej zbavit, vstupuje do režimu odpadového hospodářství. Biologický odpad ze zahrad a veřejné zeleně nelze spalovat v otevřeném ohništi. Musí být předán do zařízení určeného pro nakládání s odpady nebo do obecního systému odpadového hospodářství. Obec tedy nemůže vyhláškou umožnit pálení shrabaného listí, posečené trávy nebo ořezaných větví za účelem jejich odstranění. Taková úprava by byla v rozporu se zákonem o odpadech.

Regulovat lze pouze spalování suchého rostlinného materiálu, který je využíván jako palivo. Typicky půjde o dřevo při táborácích, společenských akcích, rodinných setkáních nebo při rekreačním pobytu v přírodě. Rozhodující je skutečný účel spalování. Převládá-li energetické využití a množství materiálu odpovídá tomuto účelu, lze činnost podřadit pod § 16 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší. Převládá-li snaha zbavit se přebytečného materiálu, jde o nakládání s odpadem, které do této úpravy nespadá.

Zákon o ochraně ovzduší současně v § 16 odst. 4 stanoví obecné limity. V otevřeném ohništi lze spalovat pouze suché rostlinné materiály, které nejsou znečištěné ani kontaminované cizorodými chemickými látkami. Zakázáno je tedy spalování dřeva chemicky ošetřeného, například lakovaného, mořeného nebo impregnovaného. Takové spalování představuje významný zdroj emisí škodlivin. Naopak spalování suchého rostlinného materiálu znečištěného například hlínou, pokud není jinak kontaminován chemickými látkami, zákon nevylučuje.

Důležité je také vymezení pojmu otevřené ohniště. Jde o místo pod širým nebem, kde je oheň rozděláván a udržován bez uzavřeného spalovacího systému. Ne každé venkovní spalování do této kategorie spadá. Právní úprava totiž historicky pojmově rozlišovala „otevřená ohniště“, „zahradní krby“ a „otevřená grilovací zařízení“. Vedle uvedeného pak existují též další typy stacionárních zdrojů, kde může docházet ke spalování suchého rostlinného materiálu ve „venkovních“ podmínkách. Příkladem mohou být „domácí udírny“. V těchto případech je možná regulace vyhláškou s odkazem na obecné klauzule v § 10 písm. a) a c) zákona o obcích za účelem ochrany veřejného pořádku před obtěžováním kouřem obyvatel obce v určitých situacích, místech či dobách.

Zmocnění podle § 16 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší umožňuje stanovit pouze podmínky, nikoli plošný zákaz. Bezvýjimečný zákaz spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi by byl z hlediska principu proporcionality velmi obtížně obhajitelný. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že obec musí volit nejméně omezující prostředky a respektovat základní práva, zejména vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastník má právo svůj pozemek užívat a obec může toto právo omezit jen v mezích zákona a přiměřeným způsobem.

Podmínky mohou být časové, územní nebo věcné. Obec může vymezit určité dny v týdnu, hodiny během dne nebo konkrétní období roku, kdy je spalování omezeno. Může zohlednit hustotu zástavby nebo citlivost konkrétních lokalit. Musí však dbát na právní jistotu. Neurčité formulace typu nevhodné povětrnostní podmínky bez bližší konkretizace jsou problematické. Pokud obec naváže omezení na stav ovzduší, musí být kritéria objektivně zjistitelná a předvídatelná.

Z pohledu Ministerstva vnitra nelze v obecně závazné vyhlášce stanovovat podmínky spalování při likvidaci klestu a dalších těžebních zbytků při hospodaření v lese, pokud je tato činnost prováděna za účelem prevence vývoje, šíření a přemnožení škodlivých organismů, zejména podkorního a dřevokazného hmyzu. Lesní zákon stanoví v těchto případech zvláštní režim a právní předpisy o ochraně ovzduší se na tuto činnost nepoužijí.

Obec rovněž nemůže prostřednictvím obecně závazné vyhlášky řešit otázky, které náleží do přenesené působnosti nebo jsou vyhrazeny jiným právním nástrojům. Nelze například upravovat opatření při smogové situaci, která jsou vyhrazena regulačnímu řádu ani stanovovat pravidla požární ochrany v době zvýšeného nebezpečí požárů, neboť tato činnost je vyhrazena nařízení rady kraje dle zákona o požární ochraně.

Praxe ukazuje, že nejčastější chybou je příliš obecná formulace, která nerozlišuje mezi spalováním paliva a spalováním odpadu. Pokud vyhláška zakáže spalování veškerého suchého rostlinného materiálu bez výjimky, dopadne i na bioodpad a dostane se do kolize se zákonem o odpadech. Stejně problematické je udělování individuálních výjimek rozhodnutím orgánů obce. Výjimky musí být formulovány přímo v obecně závazné vyhlášce jako obecná pravidla, která platí pro všechny stejně.

Jak omezit určitý druh paliva?

Právní rámec vychází z § 17 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Toto ustanovení svěřuje obci pravomoc vydat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou lze zakázat spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW včetně. Zákonné zmocnění tedy míří na lokální spalovací zdroje, typicky domácí kotle, kamna a obdobná zařízení určená k vytápění. Nevztahuje se na průmyslové zdroje ani na zařízení s vyšším výkonem, která podléhají odlišnému a zpravidla přísnějšímu regulatornímu režimu podle jiných ustanovení zákona.

Klíčovým bodem je výklad pojmu vybrané druhy pevných paliv. Zákon o ochraně ovzduší již sám obsahuje přímé zákazy spalování některých paliv v malých spalovacích zdrojích, například určitých druhů uhlí a uhelných produktů. V těchto případech obec nemá prostor k vlastní normotvorbě. Nemůže zákonný zákaz opakovat, rozšiřovat ani modifikovat. Obecně závazná vyhláška zde nemá deklaratorní funkci. Jejím smyslem je doplnit zákonnou regulaci pouze tam, kde to zákon výslovně umožňuje a kde ponechává obci normativní prostor.

Zákon tedy obci umožňuje vybrat konkrétní druhy pevných paliv, jejichž spalování na svém území zakáže. Tento výběr však musí obstát z hlediska racionality a nestačí obecné tvrzení v kontextu ochrany ovzduší. Rozhodnutí musí vycházet z místních podmínek, z charakteru zástavby, z dostupných údajů o kvalitě ovzduší a ze struktury zdrojů znečištění. Pokud by zákaz nebyl opřen o objektivní a doložitelná kritéria, mohl by být posouzen jako nepřiměřený zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Obec může regulovat samotné spalování určitého paliva, nikoli však technické parametry zařízení nebo další povinnosti nad rámec zákona. Nelze stanovovat nové technické požadavky na kotle, upravovat emisní limity, zavádět zvláštní kontrolní režimy ani ukládat provozovatelům dodatečné administrativní povinnosti, které zákon nezná. Tyto otázky spadají do působnosti orgánů ochrany ovzduší v přenesené působnosti a do rámce prováděcích právních předpisů.

Stejně tak vyhláška nesmí být koncipována tak, aby fakticky mířila na konkrétní osoby, konkrétní lokalitu nebo úzkou skupinu provozovatelů. Musí mít obecný normativní charakter. Pravidla musí být formulována abstraktně a aplikovatelně na všechny subjekty, které naplní zákonem vymezené znaky. Individualizace by byla v rozporu s povahou obecně závazné vyhlášky jako právního předpisu.

Zásadní roli zde hraje princip proporcionality. Zákaz spalování určitého paliva nepředstavuje marginální omezení, ale může mít významné sociální a ekonomické důsledky. Pro řadu domácností může znamenat nutnost výměny zdroje tepla, investici do jiného paliva nebo zvýšení provozních nákladů. Takový zásah je ústavně akceptovatelný pouze tehdy, je-li skutečně nezbytný k ochraně kvality ovzduší a je-li podložen konkrétními daty a analýzou místní situace. Obec musí být schopna obhájit, proč zvolila právě tento nástroj a proč nelze sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími či jinými prostředky.

Pokud se obec rozhodne vydat obecně závaznou vyhlášku k regulaci vybraných druhů pevných paliv nebo ke stanovení podmínek pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, je vhodné postupovat s maximální právní obezřetností. Metodické materiály vydané Ministerstvo vnitra poskytují podrobný výklad zákonného zmocnění, upozorňují na nejčastější aplikační chyby a vymezují limity samostatné působnosti obce. Jejich součástí jsou i vzorové obecně závazné vyhlášky, které představují osvědčený legislativně-technický základ.

Dokument ke stažení:

Metodický materiál k vydání obecně závazné vyhlášky obce, kterou se stanovují podmínky pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, při kterém nedochází k nakládání s odpady.

• Znění zákonnéhoh zmocnění
• Související právní předpisy a jejich ustanovení
• Vzor obecně závazné vyhlášky
• Právní výklad k zákonnému zmocnění

Metodický materiál  k vydání obecně závazné vyhlášky obce, kterou se zakazuje spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích

• Znění zákonného zmocnění
• Související právní předpisy
• Vzor obecně závazné vyhlášky
• Stanovisko k zákonnému zmocnění

Je to paradox dnešní doby. Látka, která chrání denně pacienty na jednotkách intenzivní péče i potraviny v provozech, se ocitla v centru jednoho z nejcitlivějších regulatorních sporů posledních let. Etanol, základ většiny dezinfekčních prostředků, prochází přísným evropským přezkumem. Výsledek může zásadně ovlivnit hygienické standardy, průmysl i veřejné zdraví v celé Evropské unii.

Impuls přišel od Evropská agentura pro chemické látky známé pod zkratkou ECHA. Tato agentura sídlící v Helsinkách koordinuje hodnocení chemických látek v Evropské unii a hraje klíčovou roli při uplatňování evropské chemické legislativy. V případě etanolu šlo o posouzení podle nařízení o biocidních přípravcích označovaného jako BPR, tedy Biocidal Products Regulation. Biocidní přípravky jsou látky nebo směsi určené k ničení nebo kontrole škodlivých organismů, kam patří například dezinfekce, přípravky proti škůdcům nebo konzervační prostředky.

Odborné stanovisko připravuje výbor ECHA pro biocidní přípravky nazývaný Biocidal Products Committee, zkráceně BPC. Tento výbor sdružuje experty členských států a hodnotí jak účinnost látky, tak její rizika pro zdraví lidí a životní prostředí. Právě BPC nyní podpořil schválení etanolu jako účinné látky pro klíčové typy použití, zejména pro dezinfekci rukou, povrchů a materiálů přicházejících do styku s potravinami.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o formalitu. Ve skutečnosti je však situace složitější. Etanol se totiž paralelně hodnotí také podle jiného právního předpisu, kterým je nařízení CLP. Zkratka CLP znamená Classification, Labelling and Packaging, tedy klasifikace, označování a balení látek. Toto nařízení určuje, zda je látka například karcinogenní, mutagenní nebo toxická pro reprodukci. Takové látky se souhrnně označují jako CMR látky.

Právě otázka možné klasifikace etanolu jako CMR látky vyvolala napětí. Část argumentace vycházela z dat o škodlivosti alkoholu při dlouhodobé konzumaci. Odborný výbor však zdůraznil rozdíl mezi chronickou konzumací alkoholických nápojů a krátkodobou dermální nebo inhalační expozicí při používání dezinfekce.

V rámci BPR by případná klasifikace jako CMR látky mohla znamenat zařazení etanolu mezi kandidáty na substituci. To je právní režim, kdy se látka může používat jen tehdy, pokud nejsou dostupné vhodné a bezpečnější alternativy. V praxi by to znamenalo výraznou regulatorní nejistotu pro výrobce dezinfekčních prostředků a potenciální tlak na nahrazování etanolu jinými účinnými látkami.

Rozhodnutí BPC podpořit schválení etanolu proto představuje významný signál. Výbor konstatoval, že při splnění stanovených podmínek lze rizika řídit a že přínosy z hlediska ochrany veřejného zdraví jsou zásadní. Etanol má široké spektrum účinnosti proti bakteriím, virům i některým plísním. Je rychle působící, relativně snadno dostupný a technologicky dobře zvládnutý. Náhlé omezení by znamenalo nejen ekonomické dopady, ale i riziko oslabení zdravotní prevence.

Další krok nyní spočívá na Evropské komisi a členských státech, které musí stanovisko výboru převést do závazného prováděcího aktu. Teprve poté bude jasné, zda etanol získá plné schválení pro dané typy použití v celé Evropské unii.

Po přijetí stanoviska Výborem pro biocidní přípravky (BPC) zašle Evropská agentura pro chemické látky své odborné posouzení Evropské komisi. Ta na jeho základě připraví návrh prováděcího nařízení, v němž navrhne buď schválení, nebo neschválení etanolu jako účinné látky podle nařízení o biocidních přípravcích označovaného jako BPR. O návrhu následně hlasují členské státy.

Pokud bude látka schválena, mohou být biocidní přípravky obsahující etanol povolovány v souladu s BPR. Výrobci budou muset podat žádost o povolení konkrétního přípravku buď na národní úrovni v jednotlivých členských státech, nebo prostřednictvím centralizovaného povolení Unie, které umožňuje uvádět produkt na trh v celé Evropské unii.

V případě neschválení by přípravky obsahující etanol musely být staženy z trhu Evropské unie v rámci stanovených přechodných období, která mají zmírnit dopady na výrobce i uživatele a umožnit kontrolovaný odchod dané látky z trhu.

Evropská pravidla pro omezování nebezpečných látek v elektrozařízeních se mění a Česká republika na to reaguje novelou nařízení vlády č. 481/2012 Sb. Úprava přináší dvě klíčové změny. Jednak aktualizuje výjimky pro použití olova v přesně vymezených aplikacích, a dále přesouvá rozhodování o výjimkách a o seznamu omezených látek na specializovanou evropskou agenturu ECHA.

Navrhovaná novela implementuje celkem čtyři evropské směrnice. Tři z nich upravují konkrétní výjimky pro použití olova, čtvrtá mění institucionální rámec a svěřuje vědecké a technické úkoly nově Evropská agentura pro chemické látky. Vše navazuje na základní rámec daný Směrnicí 2011/65/EU o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních.

První část změn se týká samotného rozsahu povolených výjimek. Dochází k aktualizaci a prodloužení výjimek pro použití olova jako legujícího prvku v oceli, ve slitinách hliníku a mědi, dále v pájkách s vysokým bodem tavení a ve skleněných nebo keramických částech elektrozařízení. Tyto výjimky nejsou automatické. Každé jejich schválení na úrovni Evropské unie předchází detailní odborné hodnocení, které zkoumá, zda existuje technicky proveditelná a bezpečná náhrada, jaké by byly dopady na zdraví, životní prostředí i na průmysl. Pokud plnohodnotná alternativa zatím není dostupná, je výjimka časově omezena a pravidelně přezkoumávána.

Druhá část novely mění proces, jakým se o výjimkách a o seznamu omezených látek rozhoduje. Od srpna 2027 budou žádosti o udělení, prodloužení nebo zrušení výjimky, stejně jako návrhy na doplnění nové látky na seznam omezených látek, posuzovány agenturou ECHA (Evropská agentura pro chemické látky) místo Evropské komise. Smyslem je soustředit odborné kapacity do jedné specializované instituce s vědeckými výbory a nastavit podrobnější a přehlednější procesní pravidla. Očekává se vyšší transparentnost, jednotnější metodika hodnocení a větší předvídatelnost pro průmysl i členské státy.

Navržená právní úprava je čistě implementační a nepřináší nad rámec evropských předpisů žádné dodatečné požadavky. Nedochází k rozšiřování povinností nad rámec unijního minima ani k zavádění tzv. gold platingu. Hlavní odpovědnost za splnění požadavků zůstává i nadále na výrobcích a dovozcích elektrozařízení, kteří musí zajistit posouzení shody, vypracování technické dokumentace, vydání EU prohlášení o shodě a označení výrobků značkou CE.

Z hlediska dopadů je novela vyhodnocena jako fiskálně neutrální bez významného vlivu na státní rozpočet či ostatní veřejné rozpočty. Nepředpokládá se ani zásadní navýšení kontrolní činnosti. Účinnost změn je navržena v návaznosti na transpoziční lhůty jednotlivých směrnic, a to od 1. července 2026 a 13. srpna 2027.

Dokument ke stažení:

• 19_26_Materiál
• 19_26_Důvodová-zpráva
• 19_26_Platné-znění

Evropská unie dnes završila jeden z nejdiskutovanějších legislativních kroků posledních let, když Rada EU oficiálně schválila zjednodušení pravidel pro reportování udržitelnosti a náležitou péči (due diligence) firem s cílem zvýšit konkurenceschopnost evropského hospodářství. Tento krok, známý jako balík Omnibus I, mění dosavadní rozsah a povahu povinností vyplývajících ze směrnic o corporate sustainability reporting (CSRD) a corporate sustainability due diligence (CS3D) a představuje významnou úpravu unijního přístupu k regulaci podniků v oblasti sociálních a environmentálních dopadů jejich činností.

CSRD je právní rámec, který původně ukládal velkému počtu firem povinnost zveřejňovat podrobné informace o tom, jak jejich operace působí na životní prostředí, zaměstnance a širší společnost. Tato zpráva měla zlepšit transparentnost a umožnit investorům, spotřebitelům i dalším stakeholderům kvalitnější rozhodování.

Podle nově schválené úpravy však povinnost reportovat zůstává pouze u podniků, které zaměstnávají více než 1 000 pracovníků a jejichž čistý roční obrat přesahuje 450 milionů eur, a to i v případě firem z třetích zemí s významným obratem v EU. Malé a střední podniky, které by se tak dříve dostaly do regulačního povinného okruhu, jsou nyní většinou mimo rozsah této povinnosti.

Směrnice CS3D pak ukládá podnikům povinnost provádět tzv. due diligence, tedy systematicky identifikovat a řešit negativní dopady jejich činnosti a celého dodavatelského řetězce na lidská práva a životní prostředí. V praxi to znamená analyzovat rizika spojená s výrobou, distribucí či subdodavateli a přijímat opatření, která tato rizika omezují. Nové znění však povinnosti due diligence omezuje na velké podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem nad 1,5 miliardy eur.

Firmy se také mohou soustředit pouze na oblasti s nejvyšším rizikem negativních dopadů. Při získávání informací se mohou obracet hlavně na své přímé obchodní partnery, takže menší dodavatelé nebudou zatíženi další administrativou. Z pravidel zároveň zmizela povinnost připravovat klimatické přechodové plány, tedy strategie, jak postupně sladit fungování firmy s cíli ochrany klimatu.

Podle představitelů Rady EU tyto změny odstraní nadbytečnou administrativu, sníží náklady na plnění povinností a posílí konkurenceschopnost evropských firem v globálním prostředí, které se neustále mění. Argumentují tím, že jasnější a jednodušší pravidla podpoří inovace a růst, přitom více reflektují rozdíly mezi podniky různých velikostí.

Kritici však upozorňují, že oslabování původních pravidel může znamenat ústup od ambiciózních cílů v oblasti udržitelnosti a snížit transparentnost informací důležitých pro investory a veřejnost. Evropská centrální banka například varovala, že snížení rozsahu a hloubky zveřejňovaných údajů by mohlo vytvořit tzv. „slepé body“ pro hodnocení rizik a ovlivnit důvěru ve finanční data firem.

Nová právní úprava vstoupí v platnost po publikaci ve Úředním věstníku EU a členské státy budou mít následně rok na její implementaci do vnitrostátního práva, přičemž plná účinnost pravidel se očekává nejpozději do poloviny roku 2029.

Staré auto už nemusí být odpadem. Může se stát zdrojem strategických surovin, náhradních dílů i cenných materiálů pro novou výrobu. Toyota v Polsku připravuje vznik nového provozu, který má ambici zásadně proměnit pohled na vozidla s ukončenou životností a posunout automobilový průmysl blíže k reálné cirkulární ekonomice. Automobilka tak symbolicky naplňuje význam svého loga tvořeného propojenými elipsami.

Společnost Toyota Motor Europe oznámila vybudování nové cirkulární továrny v polském Wałbrzychu, která se zaměří na systematické zpracování vozidel s ukončenou životností. Projekt s plánovanou kapacitou až 20 tisíc automobilů ročně představuje jeden z nejvýznamnějších kroků automobilky v oblasti uzavírání materiálových toků v Evropě. Půjde o komplexní průmyslový model, který propojuje opětovné použití dílů, repasování komponentů a recyklaci strategických materiálů.

Nový závod vzniká v areálu o rozloze přibližně 25 tisíc metrů čtverečních a je koncipován jako plně integrovaná součást výrobního ekosystému Toyoty. Vozidla budou podrobena detailnímu technickému posouzení, přičemž komponenty s potenciálem dalšího využití projdou procesem kontroly a přípravy pro opětovné nasazení na trh. Materiály jako ocel, hliník, měď či plasty budou separovány a směrovány zpět do výrobních řetězců. Specifická pozornost bude věnována bateriovým systémům, jejichž druhotné využití nebo materiálová recyklace představují klíčový prvek udržitelnosti v éře elektromobility.

Projekt navazuje na pilotní cirkulární provoz Toyoty ve Velké Británii a potvrzuje, že strategie evropské divize automobilky není postavena pouze na elektrifikaci, ale také na odpovědném nakládání s vozidly po skončení jejich životního cyklu. Výběr Polska není náhodný. Země disponuje rozvinutou průmyslovou základnou, zkušenostmi v oblasti automotive a logistickou infrastrukturou, která umožňuje efektivní sběr a zpracování vozidel z širšího regionu střední Evropy.

Z pohledu průmyslové strategie jde o jasný signál, že automobilky začínají vnímat vozidla s ukončenou životností nikoli jako nákladovou položku, ale jako zdroj surovin s vysokou ekonomickou i strategickou hodnotou. V době rostoucích cen primárních materiálů a tlaku na dekarbonizaci výroby se schopnost získávat kvalitní druhotné suroviny přímo z vlastního produktového portfolia stává konkurenční výhodou.

Celý projekt je zároveň nutné vnímat v kontextu připravované revize evropské legislativy týkající se vozidel s ukončenou životností. Směrnice ELV, tedy End of Life Vehicles Directive, stanovuje povinné cíle pro opětovné použití a recyklaci vozidel a Evropská komise usiluje o její zpřísnění a rozšíření, včetně vyšší míry využití recyklovaných materiálů v nových automobilech. Budoucí regulace má posílit odpovědnost výrobců za celý životní cyklus vozidla a podpořit principy designu pro recyklaci. Investice Toyoty tak představuje i strategickou přípravu na regulatorní prostředí, které bude klást stále vyšší nároky na skutečné uzavírání materiálových smyček v evropském automobilovém průmyslu.

Toyota Motor Europe NV SA zastřešuje velkoobchodní prodej a marketing značek Toyota, GR a Lexus v Evropě a současně řídí evropské výrobní a inženýrské operace koncernu. V Evropě přímo zaměstnává více než 26 tisíc lidí a od roku 1990 zde investovala přes 12 miliard eur. Provozuje osm výrobních závodů v Portugalsku, Spojeném království, Francii, Polsku, České republice a Turecku. V roce 2025 dosáhla Toyota Motor Europe prodeje 1 229 000 vozidel a tržního podílu 7,2 procenta. Součástí evropské strategie je také rozvoj značky KINTO zaměřené na mobilitní služby ve 20 zemích a posilování aktivit v oblasti vodíkových technologií. Toyota směřuje k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2040.

Evropská komise přichází s návrhem, který může zásadně ovlivnit způsob, jakým členské státy vykazují míru recyklace. Do veřejné konzultace nyní vstupuje návrh rozhodnutí v přenesené pravomoci, jenž má sjednotit pravidla pro výpočet a ověřování průměrné míry ztrát tříděného odpadu. V sázce není jen metodika, ale důvěryhodnost evropských dat o recyklaci i finanční dopady spojené s plněním unijních cílů.

Navrhované rozhodnutí doplňuje směrnici Směrnice 2008/98/ES o odpadech a reaguje na praktické problémy, které vyvstaly při vykazování plnění recyklačních cílů pro komunální odpad a obaly. Do míry recyklace se má započítávat pouze odpad, který skutečně vstoupí do recyklačního procesu. Směrnice však v určitých případech umožňuje výjimku, kdy členské státy mohou měřit hmotnost již na výstupu ze třídicích zařízení. Právě zde vzniká prostor pro nepřesnosti, protože část materiálu je v následných krocích ještě dotříděna a nakonec nerecyklována.

Komise proto navrhuje zavést jednotná pravidla pro výpočet takzvaných průměrných měr ztrát tříděného odpadu. Ty mají vyjadřovat podíl materiálů a látek, které jsou po třídění odstraněny a následně již nerecyklovány. Ztráty mají zahrnovat jak cílové, tak necílové materiály odstraněné mezi místem měření a místem skutečného započítání do recyklace. Výsledkem má být transparentní metodika, která zajistí, že členské státy budou odečítat srovnatelné objemy ztrát a že vykazovaná míra recyklace bude odpovídat reálnému materiálovému využití.

Návrh detailně upravuje způsob sběru dat i výpočet samotných průměrných měr ztrát. Členské státy, které využijí výjimku podle čl. 11a odst. 3 směrnice, budou muset vycházet z reprezentativního vzorku třídicích zařízení. Ztráty mají být stanovovány na základě hmotnostních bilancí, případně doplněny o rozbor složení balíků vytříděného odpadu. Návrh předpokládá pravidelnou aktualizaci ztrát nejméně každých pět let, případně dříve, pokud dojde k významným změnám ve složení odpadu nebo v používaných technologiích.

Zvláštní pozornost je v evropské legislativě věnována plastovým obalům, jejichž nerecyklovaná část má přímé finanční dopady na rozpočet Unie prostřednictvím tzv. plastového vlastního zdroje, kdy se členské státy podílejí sazbou 0,80 eur za každý kilogram nerecyklovaného plastového obalového odpadu podle současné metodiky Evropské komise. Česko kvůli nižší míře recyklace plastů v minulých letech pravidelně odvádí do rozpočtu EU nemalé částky.

Podle odhadů Ministerstva financí představoval tento odvod v roce 2024 přibližně 2,1 miliardy korun, v roce 2023 to bylo zhruba 2,2 miliardy korun a v předchozích letech se tyto platby pohybovaly mezi 1,3 a 1,5 miliardy korun ročně. Celkově tak Česká republika v letech 2022 až 2024 zaplatila na příspěvcích z nerecyklovaných plastových obalů do rozpočtu EU řádově kolem šesti miliard korun, což jasně ukazuje rozpočtový význam přesného měření a vykazování recyklace plastů pro národní i unijní hospodaření.

Evropská komise nyní otevírá prostor pro připomínky odborné veřejnosti. Je proto žádoucí, aby se do konzultačního procesu aktivně zapojili provozovatelé třídicích a recyklačních zařízení, zástupci obalového průmyslu, autorizované obalové společnosti, akademická sféra i profesní asociace. Právě jejich praktické zkušenosti s měřením ztrát, hmotnostními bilancemi a kvalitou vytříděných materiálů mohou významně ovlivnit finální podobu výpočtových pravidel.

Dokument ke stažení:

EU 54_26 EK Návrh rozhodnutí v přenesené pravomoci – Ares(2026)

Jsou to látky, které jsme si sami vyrobili, abychom si usnadnili život. Odpuzují vodu, mastnotu i špínu. Jenže zároveň odolávají i času. Per a polyfluorované alkylové látky, zkráceně PFAS, dnes patří mezi nejproblematičtější kontaminanty moderní doby. V lidském těle dokážou přetrvávat roky. Nyní však přichází překvapivý obrat. Klinická studie publikovaná v časopise Environment International ukazuje, že běžně používané léky mohou jejich množství v krvi výrazně snížit. To, co mělo původně léčit cholesterol, může tak pomoci i s chemickou zátěží.

Studie vznikla ve švédském městě Ronneby, kde byla pitná voda v minulosti silně kontaminována PFAS z hasicích pěn používaných na vojenské základně. Obyvatelé této oblasti patří k nejvíce exponovaným populacím v Evropě. Deset dospělých dobrovolníků s vysokými hladinami PFAS v krvi bylo zařazeno do klinického experimentu, který měl odpovědět na jednoduchou, ale zásadní otázku: lze urychlit vylučování těchto látek z lidského těla?

Abychom pochopili význam výsledků, je potřeba si uvědomit, proč jsou PFAS takový problém. Některé z nich, například PFOS, PFHxS nebo PFOA, zůstávají v lidském těle mimořádně dlouho. Organismus je totiž odbourává jen velmi pomalu. Jinými slovy, trvá celé roky, než se jejich množství v krvi přirozeně sníží na polovinu. Pokud by tento proces trval například pět let, znamená to, že i po pěti letech bez další expozice zůstává v těle stále polovina původního množství. To je z hlediska toxických látek mimořádně dlouhá doba, která činí z PFAS tak závažným problémem.

U běžné populace se dnes koncentrace těchto látek v krvi pohybují většinou v jednotkách nanogramů na mililitr. U účastníků studie však byly hodnoty výrazně vyšší. Průměrná koncentrace PFHxS byla přibližně 50 nanogramů na mililitr, PFOS kolem 46 nanogramů na mililitr a PFOA zhruba 2,2 nanogramu na mililitr. To představuje mnohonásobně vyšší zátěž, než je obvyklé.

Výzkumníci zvolili takzvaný cross over design. To znamená, že každý účastník postupně absolvoval více léčebných období a zároveň období bez léčby, takže sloužil sám sobě jako „kontrolní vzorek“. Tento přístup výrazně snižuje vliv individuálních rozdílů a zvyšuje přesnost výsledků. Testovány byly tři léky. Cholestyramin a colesevelam, které se běžně používají ke snížení hladiny cholesterolu, a probenecid, lék ovlivňující vylučování některých látek ledvinami.

Cholestyramin a colesevelam patří do skupiny takzvaných sekvestrantů žlučových kyselin. V praxi to znamená, že ve střevě na sebe vážou žlučové kyseliny a zabraňují jejich zpětnému vstřebávání do krevního oběhu. Organismus je pak musí znovu vytvořit, což vede ke snížení hladiny cholesterolu. Z hlediska PFAS je důležité něco jiného. Tyto látky se totiž částečně vracejí z jater do střeva a zpět do krve v procesu, kterému se říká enterohepatální oběh. Pokud tento koloběh narušíme, můžeme zabránit tomu, aby se PFAS znovu vstřebávaly, a podpořit jejich odchod z těla stolicí.

Právě zde studie přinesla nejvýraznější výsledky. Při podávání cholestyraminu se množství PFOS vyloučeného stolicí zvýšilo přibližně třiadvacetinásobně po zohlednění jeho hladiny v krvi. To je zásadní zjištění, protože nejde jen o to, že čísla v krevních testech klesají, ale že se látka skutečně dostává ven z organismu. Ještě přesvědčivější byla dvanáctitýdenní léčba colesevelamem. Během tohoto období klesla průměrná hladina PFOS v krvi přibližně o 38 procent, zatímco v obdobích bez léčby činil pokles jen kolem dvou procent. U PFHxS byl zaznamenán pokles zhruba o 14 procent a u PFOA přibližně o 11 procent. Vzhledem k tomu, že bez léčby by se tyto látky snižovaly jen velmi pozvolna, představuje tento výsledek výrazné urychlení jejich odstraňování z těla.

Naopak probenecid, který měl teoreticky zvýšit vylučování PFAS močí prostřednictvím ovlivnění transportních mechanismů v ledvinách, významný efekt neprokázal. V některých případech dokonce vedl ke snížení množství PFOS vyloučeného močí po přepočtu na koncentraci v séru. To naznačuje, že hlavní cesta, jak lze dlouhořetězcové PFAS z těla dostat, vede spíše přes střevo než přes ledviny.

Je však nutné zdůraznit jednu důležitou věc. Studie se zaměřila na koncentrace PFAS v krvi, moči a stolici. Nehodnotila, zda rychlejší pokles těchto látek vede ke zlepšení zdravotního stavu. Nevíme tedy, zda snížení koncentrace o desítky procent automaticky znamená nižší riziko srdečních onemocnění, poruch imunity nebo jiných zdravotních komplikací, s nimiž jsou PFAS spojovány. To bude muset potvrdit další výzkum s delším sledováním.

Přesto jde o významný posun. Dosud se diskuse o PFAS soustředila především na prevenci a regulaci, tedy jak omezit jejich používání a zabránit další kontaminaci vody a potravin. Tato studie ukazuje, že existuje i jiný směr. Aktivní snaha snížit již existující zátěž v lidském těle. Léky, které jsou desítky let používány k léčbě poruch lipidového metabolismu, mohou mít zcela nový význam v oblasti environmentální medicíny.

Pokud tedy dokážeme zkrátit biologický poločas vysoce perzistentních látek, měníme tím samotnou dynamiku jejich působení v organismu. Nejde o zázračné řešení ani o univerzální detoxikační pilulku. Jde o první důkaz, že i u látek, které jsme dosud považovali za téměř neodstranitelné, lze proces vylučování cíleně ovlivnit. A to je zpráva, která může mít pro silně exponované komunity zásadní význam.

Téma "znečišťovatel platí" se v kontextu větrných elektráren může stát zajímavým, ačkoliv na první pohled může působit jako kontroverzní spojení. Větrné elektrárny jsou považovány za ekologickou technologii, která přispívá k ochraně životního prostředí tím, že generuje energii z obnovitelných zdrojů. Nicméně, podobně jako u jiných technologií, i u větrných elektráren se objevují možné negativní externality, které mohou ovlivnit krajinný ráz a estetiku krajiny.

Pokud bychom se zaměřili na krajinný ráz, můžeme se ptát, zda zřízení větrných elektráren, zejména v malebných nebo chráněných oblastech, může být považováno za "znečištění" v širším slova smyslu. Tento argument by mohl spočívat v tom, že větrné elektrárny, přestože neznečišťují ovzduší či vodu ve fyzickém smyslu, mohou "znečistit" krajinu svou přítomností, pokud naruší její estetické a kulturní hodnoty. Tedy, "znečištění" by v tomto případě nebylo spojeno s emisemi, ale spíše s vizuální a kulturní degradací krajiny.

Pokud bychom aplikovali princip "znečišťovatel platí", znamenalo by to, že subjekty, které vyvolávají tyto změny v krajinném rázu, by měly nést náklady spojené s ochranou a případnou obnovou krajiny. To může zahrnovat například povinnost kompenzovat negativní dopady na turismus nebo na historické a kulturní hodnoty krajiny, pokud by byly narušeny.

Zajímavým pohledem je také to, jak veřejnost vnímá "znečištění" krajiny – zda si skutečně uvědomuje, že narušení krajinného rázu může být v některých případech stejně problematické jako tradiční znečištění, pokud jde o hodnoty, které krajina pro nás představuje.

Na druhé straně, argumenty pro větrné elektrárny spočívají v tom, že jde o technologii, která má významné environmentální přínosy, pokud jde o snižování emisí skleníkových plynů a podporu přechodu na obnovitelné zdroje energie. Mnozí obhájci větrné energie tvrdí, že estetické problémy jsou do určité míry subjektivní, a že přínosy v oblasti udržitelnosti a snižování znečištění ovzduší a vody daleko převyšují potenciální estetické náklady.

Pro dosažení rovnováhy mezi těmito různými zájmy by mohly být zavedeny mechanismy, které by zajišťovaly, že výstavba větrných elektráren nebude probíhat na chráněných nebo vysoce hodnotných krajiných územích, pokud to není nezbytné. Mohly by se také zavést kompenzační mechanismy, které by pomohly zmírnit estetické a kulturní dopady, například prostřednictvím financování obnovy krajinných prvků nebo podporou projektů na ochranu přírody v jiných oblastech.

Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, by mohlo být stanovení kompenzačního mechanismu na základě procenta vyrobené energie. Tato kompenzace by mohla být procentuálně odvozena od výše vyrobené energie danou větrnou elektrárnou, což by bylo přímo propojeno s jejím výkonem a dopadem na krajinu.

Ta by byla určena k podpoře obcí v okolí, kde jsou větrné elektrárny umístěny. Tento finanční příspěvek by mohl pokrýt náklady na revitalizaci krajinných prvků, ochranu kulturního dědictví, nebo podporu místního turismu, který by mohl být negativně ovlivněn přítomností turbín. Stejně tak, by nebylo od věci, aby stát jasně stanovil poplatek za umístění jedná větrné turbíny.

Dále by měl být jasně definován okruh obcí, na které se tento mechanismus bude vztahovat. V tomto ohledu by měly být stanoveny konkrétní oblasti, v nichž bude vyplácena kompenzace. Tento okruh obcí by mohl být definován podle vzdálenosti od větrné elektrárny, případně na základě kritérií, jako je vizuální vliv turbín nebo hluková zátěž. Například kompenzace by se mohla týkat obcí, které leží do určitého vzdálenostního pásma, kde by byl vliv na krajinu a životní podmínky nejvíce patrný. Takový přístup by umožnil spravedlivé zohlednění nejen ekologických přínosů, ale i specifických výzev, které mohou obce čelit v souvislosti s výstavbou větrných parků.

Tento jasně vymezený rámec pro kompenzace by zajistil rovnováhu mezi rozvojem obnovitelných zdrojů energie a ochranou kulturního a estetického dědictví, zajistil rovné podmínky mezi obcemi a investory a zároveň by poskytl motivaci pro udržitelný rozvoj, který bude zohledňovat všechny zúčastněné strany.

Téma znečištění a kompenzací v kontextu větrných elektráren je určitě zajímavých tématem, který v nás evokuje otázky o širší roli krajiny jako součásti našeho kulturního a přírodního dědictví. I když větrné elektrárny přinášejí zřetelné environmentální přínosy, neměli bychom zapomínat na jejich vliv na estetiku a krajinný ráz. 

Když mluvíme o tom, že „znečišťovatel platí“, mělo by to znamenat nejen odpovědnost za ekologické škody, ale i za narušení vizuální a kulturní hodnoty krajiny, která má také svou duši, kterou zrcadlí ve svém reliéfu. Budoucnost energetiky tedy není pouze o výběru nejčistších a nejúčinnějších technologií, akceleračních zónách, ale také o zodpovědnosti vůči těm, kteří nejvíce pociťují její přítomnost.

Zdroj: Olympijská chvilka úvahy v hokejové pauze na v kontextu pořadu Nedej se na téma Náš vítr, váš zisk

Vědci z Leibnizova ústavu fyziky atmosféry poprvé dokázali přímo sledovat, jak návraty raket mění složení horní atmosféry. Několik minut před čtvrtou hodinou ranní 19. února 2025 vstoupil horní stupeň rakety Falcon 9 společnosti SpaceX zpět do zemské atmosféry nad Evropou a zanechal za sebou chemickou stopu, kterou výzkumníci zachytili pomocí LiDARu v německém Kühlungsbornu.

Ve výšce 96 kilometrů nad zemským povrchem se objevila výrazně zvýšená koncentrace lithia, až desetinásobně vyšší než běžné pozadí, která se během 20 hodin rozprostřela na vzdálenost více než 1 600 kilometrů od západního pobřeží Irska až nad severní Německo. Tento unikátní úkaz umožnil vědcům poprvé propojit konkrétní chemickou stopu s návratem známého kosmického objektu.

Pomocí globálního modelu cirkulace vzduchu ICON doplněného o reanalýzu ECMWF dokázali výzkumníci zpětně sledovat pohyb vzduchu a potvrdit, že zachycené atomy lithia pocházely přímo z horního stupně Falconu 9. Naměřené koncentrace ukazují, že při návratu do atmosféry se raketové materiály, které byly dosud považovány za „neviditelné“ pro pozemní měření, mohou stát významným zdrojem chemického znečištění ve výškách kolem 100 kilometrů. Lithium v atmosféře je vzácné a díky své chemické reaktivitě slouží jako ideální „marker“ pro sledování dopadu lidských kosmických aktivit.

Studie rovněž odhalila, že raketové části začínají uvolňovat své složky do ovzduší už ve výškách kolem 100 kilometrů. Materiály se při průchodu hustšími vrstvami atmosféry zahřívají, odpařují a rozpadají, čímž vzniká oblak chemických částic, který výzkumníci sledovali. Tento proces, odborně nazývaný ablace, je nyní možné pozorovat na dálku právě díky LiDARu, což umožňuje poprvé sledovat, jak návraty raket ovlivňují složení horní atmosféry, aniž by bylo nutné posílat sondy přímo do těchto výšek.

Rozdíl mezi přirozeným vstupem kosmického materiálu a vstupem antropogenním je přitom zásadní. Meteoritický prach má relativně stabilní chemické složení odpovídající kosmickým minerálům. Naproti tomu raketové stupně a satelity obsahují hliníkové slitiny, kompozitní materiály, konstrukční kovy a prvky používané v moderní elektronice. Chemické spektrum takových objektů je výrazně odlišné od přírodního kosmického prachu.

Rychle rostoucí počet komerčních satelitních konstelací, například Starlink, zvyšuje frekvenci návratů raketových stupňů a tím i množství chemického znečištění ve výškách, které jsou zásadní pro chemii ozónu a rozptyl radiace. Studie upozorňuje, že uměle vyrobené materiály raket, hliníkové slitiny, kompozitní materiály a vzácné prvky se liší od přirozených meteoritů a mohou ovlivnit mikrochemii mezosféry. Díky sledování LiDARem a modelování šíření oblaku je nyní možné nejen identifikovat jednotlivé látky, ale i propojit je se zdrojem a kvantifikovat jejich dopad.

Objev je významný nejen vědecky, ale i environmentálně, protože potvrzuje, že lidská kosmická aktivita zanechává stopu i v těch nejvzdálenějších vrstvách atmosféry, kam dosud nikdo neviděl. S narůstajícím počtem startů a návratů raket se chemické stopy mohou kumulovat a dlouhodobě ovlivňovat složení ovzduší, ozónovou vrstvu a další atmosférické procesy, což zdůrazňuje potřebu dlouhodobého sledování a vývoje technologií, které minimalizují znečištění z vesmíru.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) oznámilo zásadní krok na cestě k zlepšení ochrany zdraví lidí a životního prostředí, když oficiálně požádalo o vyřazení České republiky ze seznamu členských států Evropské unie, v nichž je povoleno uvádět na trh dřevo ošetřené kreosotem pro specifické použití na sloupy elektrického a telekomunikačního vedení. 

Kreosot je komplexní směs tisíců organických látek s prokázanými karcinogenními, perzistentními a bioakumulativními vlastnostmi, která byla dříve používána jako biocidní konzervant dřeva, a to hlavně pro prodloužení trvanlivosti dřevěných konstrukcí vystavených povětrnostním vlivům a škůdcům.

Tento krok odráží aktuální realitu českého trhu i přísné požadavky nařízení (EU) č. 528/2012 o biocidech a iniciativy agentury ECHA (European Chemicals Agency), které postupně přistupují k omezování používání látek s nepřijatelnými riziky. Kreosot jako takový sice zůstává povolený pro některé aplikace například pro ošetření železničních pražců, kde dosud neexistuje technologicky i ekonomicky srovnatelná alternativa. Nicméně jeho používání pro ochranu sloupů energetických sítí na území ČR se však již skutečně neprovádí. 

Vyřazení ze seznamu členských států znamená, že dřevo impregnované kreosotem pro použití na sloupy může být na český trh uvedeno pouze do 17. srpna 2026, tedy během přechodného období šest měsíců. Po uplynutí této lhůty budou tyto výrobky v ČR bez výjimek zakázány.

Pro odbornou i širší veřejnost tento krok představuje významný milník v evropské i národní chemické politice a ukazuje, jak se regulační rámce aktivně přizpůsobují změnám v technologiích, dostupnosti alternativ a poznatkům o důsledcích expozice nebezpečným látkám.