Desítky až stovky tisíc eur ročně mohou podniky vynakládat na plnění administrativních povinností. Nizozemsko proto rozšiřuje program, jehož cílem je každoročně zrušit nebo zjednodušit 500 pravidel. Zásah se přitom týká také energetických úspor, chemických látek, fluorovaných skleníkových plynů a dalších oblastí průmyslové ekologie. Zajímavý je především přístup vlády, která chce zachovat environmentální cíle, ale současně hledat méně nákladné a praktičtější způsoby jejich naplňování.

Nizozemsko patří k evropským průkopníkům oběhového hospodářství a v řadě ukazatelů je jeho cirkulární ekonomika na špičce Evropské unie. Podle nejnovějších dostupných údajů Eurostatu za rok 2024 dosahuje míra cirkulárního využívání materiálů v zemi 32,7 %, což je nejvyšší hodnota mezi členskými státy. Přibližně třetina materiálových zdrojů využívaných nizozemskou ekonomikou tak pochází z recyklovaných materiálů. Země si současně stanovila ambiciózní cíl dosáhnout plně cirkulárního hospodářství do roku 2050.

Rozvoj cirkulární ekonomiky přitom komplikuje také nastavení některých legislativních pravidel a administrativních povinností. Nizozemská Agentura pro hodnocení životního prostředí (PBL) upozorňuje, že stávající předpisy mohou bránit opětovnému využívání materiálů, jejich přepravě nebo rozvoji nových cirkulárních podnikatelských modelů. Nadměrná a složitá administrativa navíc podnikům ubírá čas a finanční prostředky potřebné pro podnikání a inovace.

Nizozemská vláda se rozhodla systematicky zasáhnout proti administrativní zátěži, která komplikuje podnikání, prodražuje provoz firem a omezuje jejich prostor pro investice. Program označovaný jako 500-regelaanpak původně vznikl jako iniciativa zaměřená na podnikatelský sektor. V říjnu 2026 však kabinet oznámil jeho rozšíření na všechny oblasti veřejné správy, tedy také na občany a pracovníky veřejných služeb.

V období od července 2026 do července 2027 chce vláda zrušit nebo zjednodušit 500 pravidel. Polovina se má týkat podniků a druhá polovina občanů a profesionálů. Do konce roku 2027 má následovat dalších 250 úprav a od roku 2028 chce Nizozemsko každoročně řešit dalších 500 pravidel.

Podstatné je, že vláda pod pojmem zjednodušování nerozumí pouze rušení zákonů a vyhlášek. Do programu zahrnuje také omezení četnosti povinného vykazování, sjednocování formulářů, digitalizaci a lepší sdílení údajů mezi úřady. Právě opakované poskytování stejných informací různým institucím totiž představuje jednu z oblastí, kde mohou podniky zbytečně ztrácet značné množství času.

Nizozemský kabinet současně deklaruje, že chce sledovat skutečný přínos jednotlivých úprav. Samotný počet odstraněných nebo změněných pravidel proto nemá být jediným měřítkem úspěchu. Důležitější je, zda podnikatelé skutečně pocítí úsporu času a peněz a zda se zjednoduší jejich každodenní fungování.

Administrativa stojí firmy desítky tisíc eur

Rozsah problému dokládají také údaje z předchozí etapy programu. Podle zprávy nizozemské ministryně hospodářství a klimatu z června 2026 musí sledované malé a střední podniky plnit v průměru 64 až 93 zákonných povinností. Roční náklady spojené s jejich administrativním plněním se podle velikosti a zaměření podniku pohybují od 38 tisíc do 494 tisíc eur. Do předchozího programu se podařilo zařadit 403 pravidel, přičemž u 97 z nich už došlo ke skutečnému snížení administrativní zátěže. Další změny byly v přípravě.

Vláda při výběru problematických povinností vycházela z průzkumů mezi malými a středními podniky v devíti odvětvích, podnětů podnikatelských svazů, zkušeností podnikatelů a doporučení nezávislého poradního orgánu pro hodnocení regulační zátěže Adviescollege Toetsing Regeldruk.

Zajímavým prvkem je také zapojení samotných podnikatelů už při přípravě nové legislativy. Nizozemsko využívá takzvaný MKB-toets, tedy test dopadů připravovaných pravidel na malé a střední podniky. Ty mohou včas upozornit na požadavky, které jsou v praxi obtížně splnitelné nebo přinášejí náklady neodpovídající zamýšlenému přínosu. Vedle toho se připravuje také následné ověřování, zda nové předpisy po zavedení skutečně fungují podle očekávání.

Méně administrativy také v průmyslové ekologii

Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že nizozemská iniciativa zasahuje také do oblastí spojených s ochranou životního prostředí a průmyslovou ekologií. V oficiálních materiálech vláda zmiňuje energetické úspory, fluorované skleníkové plyny, klasifikaci chemických směsí a informační povinnosti související s udržitelností.

U energetických úspor jde o hledání praktičtějšího způsobu plnění povinností, které mají podniky motivovat ke snižování spotřeby energie. Podobně se nizozemská vláda zabývá požadavky na práci s fluorovanými skleníkovými plyny, které se používají například v chladicích a klimatizačních zařízeních. Jejich regulace zahrnuje požadavky na odbornou způsobilost, evidenci a kontrolu souvisejících činností.

Další oblastí je klasifikace a označování chemických směsí podle evropského nařízení CLP. Také zde chce Nizozemsko hledat možnosti, jak snížit administrativní náročnost a současně zachovat potřebnou úroveň informovanosti o nebezpečných vlastnostech chemických látek.

V předchozí etapě programu se řešily také požadavky na vykazování mobility zaměstnanců. Podniky s nejvýše 250 zaměstnanci mají být osvobozeny od každoroční povinnosti vykazovat údaje o pracovních cestách a dojíždění zaměstnanců. Změna se dotýká zejména menších a středních firem, pro které může pravidelné shromažďování a zpracování těchto údajů představovat nepoměrnou administrativní zátěž.

Zajímavým příkladem úpravy environmentálních pravidel je rovněž používání jednorázových plastových kelímků a nádobí na čerpacích stanicích, letištích a železničních stanicích. Nizozemsko proto připravilo změnu, která má sjednotit pravidla pro tyto provozovny s podmínkami platnými pro prodej nápojů a jídel s sebou. Jde o snahu odstranit rozdílné zacházení s podobnými situacemi, které v praxi vytváří další povinnosti pro provozovatele.

Nizozemsko chce měnit také evropská pravidla

Významná část povinností, které musí podniky plnit, vychází z evropské legislativy. Nizozemská vláda proto nechce zůstat pouze u změn vlastních zákonů a vyhlášek. Aktivně se hodlá zapojovat také do evropského procesu zjednodušování regulace a předkládat návrhy na úpravu předpisů, které podnikům přinášejí zbytečné náklady.

Důležitým principem je takzvaná lastenluwe implementatie. Jde o přístup, při němž členský stát při zavádění evropských předpisů do národního práva využívá dostupný prostor tak, aby administrativní náročnost pro podniky byla co nejnižší.

Pokud evropská legislativa umožňuje určité výjimky nebo ponechává členským státům možnost volby konkrétního způsobu provedení, nizozemská vláda chce tyto možnosti využívat. Současně deklaruje snahu odstraňovat dodatečné národní požadavky, které jdou nad rámec evropských pravidel, pokud pro ně neexistuje dostatečné opodstatnění.

Tento přístup se týká také evropské regulace chemických látek, energetiky a dalších environmentálních oblastí. Nizozemsko tak spojuje domácí program snižování administrativní zátěže s aktivním prosazováním jednodušších pravidel na evropské úrovni.

Ochrana životního prostředí má zůstat zachována

Nizozemská vláda přitom ve své parlamentní zprávě výslovně upozorňuje, že snižování administrativní zátěže nesmí oslabit zásadní cíle veřejné politiky. Mezi ně řadí ochranu zdraví a životního prostředí, bezpečnost i ochranu zaměstnanců.

Současně zdůrazňuje, že ani předpisy sledující důležité environmentální cíle nemusejí být automaticky administrativně náročné. Jejich plnění lze podle vlády nastavit praktičtěji, lépe koordinovat a v řadě případů také digitalizovat.

Právě tento princip je podstatný také pro průmyslovou ekologii. Podniky potřebují plnit požadavky na energetickou účinnost, emise, nakládání s odpady, chemické látky nebo ochranu vod. Pokud však musí stejné údaje opakovaně předávat různým institucím, vyplňovat složité formuláře nebo se orientovat v nejednotných postupech, vznikají náklady, které samy o sobě nepřinášejí vyšší úroveň ochrany životního prostředí.

Nizozemský program proto přináší zajímavý pohled na to, jak lze environmentální regulaci spojit s konkurenceschopností průmyslu. Kvalitní legislativa má stanovit jasné cíle a zajistit jejich kontrolovatelné plnění. Administrativa potřebná k jejich dosažení by přitom měla být přiměřená, srozumitelná a co nejméně nákladná.

Další informace a zdroje:

• Nizozemská vláda, rozšíření programu 500-regelaanpak, 8. října 2026 (základní dokument k nové etapě programu)

• Parlamentní dokument 2026D49602 (nejdůležitější podklad, protože obsahuje konkrétní vymezení toho, co se v Nizozemsku považuje za pravidlo a jakým způsobem lze jeho administrativní náročnost snížit)

• Zpráva ministryně hospodářství a klimatu o výsledcích programu, 29. června 2026 (zásadní dokument pro průmyslovou ekologii, energetiku, chemické látky a evropskou legislativu)

• Nizozemská vláda, prvních 218 identifikovaných pravidel, 15. prosince 2025 (konkrétní příklady již připravovaných změn)

• Regeldrukprogramma voor bedrijven (informace o zapojení podnikatelů do přípravy legislativy, hodnocení dopadů a monitorování administrativních nákladů)

Obrázek: zdroj AI

Evropská komise se chystá představit dlouho očekávaný Circular Economy Act (CEA), který má dát oběhovému hospodářství nový ekonomický i legislativní rámec. Ve hře je vytvoření jednotného evropského trhu s druhotnými surovinami, podpora recyklovaných materiálů, sjednocení pravidel pro nakládání s odpady i posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Co od nové legislativy očekávají členské státy, recyklační sektor a průmyslové podniky? A dokáže Evropa konečně proměnit odpad v plnohodnotný zdroj surovin?

Podle aktuálních informací je 11. listopad 2026 skutečně plánovaným termínem představení návrhu Circular Economy Act. Tento termín potvrzuje nejen německý odborný portál EUWID, ale také říjnová zpráva média News Tank Transitions, které se odvolává na předběžný program jednání Evropské komise zveřejněný 29. září. Podle těchto informací by návrh měly společně představit výkonná místopředsedkyně Komise Teresa Ribera a komisař pro prosperitu a průmyslovou strategii Stéphane Séjourné.

Původně se s představením legislativy počítalo v první polovině roku. Přípravu však zkomplikovalo negativní stanovisko Výboru pro kontrolu regulace (Regulatory Scrutiny Board), který v červenci odmítl předložené hodnocení dopadů. Evropská komise proto musela na podkladech dále pracovat a hodnocení přepracovat. Odklad na třetí čtvrtletí letošního roku tak ukazuje, že výsledná podoba CEA prochází náročnou přípravou a že její ekonomické, environmentální i legislativní dopady budou důležitou součástí celého procesu.

Za připravovaným předpisem stojí mnohem širší ambice než další úprava evropských odpadových předpisů. Evropská komise chce prostřednictvím CEA vytvořit podmínky pro skutečně fungující jednotný trh s druhotnými surovinami. Ty by se měly stát dostupnějšími a konkurenceschopnějšími vstupy pro evropskou výrobu. Záměr současně reaguje na strategickou závislost Evropy na dovozu primárních surovin, zranitelnost dodavatelských řetězců a rostoucí potřebu zajistit průmyslu stabilní přístup k materiálům.

Odpad jako strategický zdroj evropského průmyslu

Zatímco předchozí evropské plány kladly důraz především na ochranu životního prostředí, předcházení vzniku odpadů a zvyšování recyklace, nový legislativní rámec má výrazněji propojit environmentální cíle s průmyslovou politikou a ekonomickou bezpečností.

Důvod je zřejmý. Evropský průmysl potřebuje suroviny a jejich dostupnost stále více ovlivňuje geopolitická situace, obchodní vztahy i koncentrace těžby a zpracování v několika zemích. Získávání materiálů z již existujících výrobků a odpadových toků proto představuje významnou příležitost. Recyklace může pomoci získávat kovy, plasty, papír i další materiály přímo v Evropě a snižovat potřebu jejich dovozu.

Zvláštní význam mají kritické suroviny, například lithium, vzácné zeminy nebo další kovy využívané v elektronice, bateriích, elektromobilitě a energetice. Evropský parlament ve své analytické zprávě upozorňuje, že současná míra recyklace některých strategických materiálů zůstává velmi nízká. U lithia a vzácných zemin se pohybuje pod jedním procentem. CEA by proto měla vytvořit ekonomické a legislativní podmínky, které umožní jejich efektivnější získávání z výrobků na konci životnosti.

Důležitým tématem bude také odstranění překážek, které dnes brání volnému pohybu druhotných surovin mezi členskými státy. Materiál, který v jedné zemi splňuje podmínky pro využití jako surovina, může být v jiné zemi stále považován za odpad. Rozdílné národní přístupy ke kritériím ukončení odpadového režimu, administrativní požadavky a odlišné standardy tak komplikují přeshraniční obchod. Pro recyklační podniky to znamená vyšší náklady, právní nejistotu a omezené možnosti rozšiřovat výrobu.

Právě sjednocení pravidel pro druhotné suroviny a jejich obchodování patří mezi nejčastěji zmiňovaná očekávání od nové legislativy. Evropský trh by měl získat jasnější podmínky pro obchodování s recyklovanými materiály, jejich přepravu i další využití ve výrobě. Výsledkem by mohl být větší prostor pro investice do recyklačních kapacit a vznik skutečně evropského trhu, na kterém budou mít druhotné suroviny srovnatelné podmínky napříč jednotlivými zeměmi.

Samotná dostupnost druhotných surovin ovšem k rozvoji oběhového hospodářství nestačí. Evropský trh dlouhodobě naráží také na ekonomický problém. Recyklované materiály bývají v řadě případů dražší než primární suroviny, případně se potýkají s nedůvěrou odběratelů ohledně jejich kvality a vlastností. Recyklační podniky tak mohou mít k dispozici technologie i zpracovatelské kapacity, ale současně postrádat dostatečně stabilní odbyt.

Jednotná pravidla a silnější poptávka po recyklovaných materiálech

Jedním z očekávání od CEA je proto posílení poptávky po recyklovaných materiálech. V odborných podkladech Evropského parlamentu se objevují například požadavky na využívání recyklovaného obsahu ve výrobcích a větší uplatnění zeleného veřejného zadávání. Veřejné instituce by tak mohly prostřednictvím svých nákupů vytvářet stabilnější odbyt pro výrobky obsahující druhotné suroviny. Pro výrobce by to znamenalo větší jistotu při plánování investic a pro recyklační sektor předvídatelnější podmínky.

Důležitou součástí připravované legislativy má být také sjednocování systémů rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). V současnosti se jednotlivé národní systémy liší v registraci výrobců, vykazování povinností, financování odpadového hospodářství i fungování kolektivních systémů. Evropské organizace zastupující průmysl proto požadují harmonizovanější pravidla, transparentnější nakládání s finančními prostředky a jednodušší administrativu při plnění povinností v různých členských státech.

Očekává se rovněž, že CEA naváže na dosavadní evropskou odpadovou legislativu a některé její části upraví. Podle analytického materiálu Evropského parlamentu se mezi zvažovanými oblastmi objevuje revize rámce směrnice o odpadech a směrnice o skládkování, stejně jako změny pravidel pro odpadní elektrická a elektronická zařízení. V úvahu přicházejí také další harmonizační nástroje, například v oblasti environmentálního zdanění nebo nakládání s těžebními odpady. Konkrétní rozsah těchto změn však ukáže až zveřejněný legislativní návrh.

Pozornost si zaslouží také infrastruktura. Aby se druhotné suroviny mohly ve větším měřítku vracet do výroby, musí Evropa zajistit dostatečné kapacity pro oddělený sběr, třídění, zpracování a recyklaci. Významnou roli bude hrát kvalita vstupních materiálů, dostupnost moderních technologií i schopnost získávat suroviny z výrobků, které dnes končí ve směsném odpadu nebo se zpracovávají s nízkou materiálovou výtěžností. Zvláštní pozornost se očekává u elektroodpadu, který obsahuje řadu cenných a strategicky významných kovů.

Ambice zdvojnásobit evropskou míru cirkularity

Velkou výzvou je také samotné tempo přechodu k oběhovému hospodářství. Evropská komise uvádí, že současná míra využívání recyklovaných materiálů v celkové spotřebě surovin v EU činí přibližně 11,8 %. Evropská unie přitom usiluje o její zdvojnásobení na 24 % do roku 2030. Tento cíl je součástí širšího úsilí o posílení evropské průmyslové konkurenceschopnosti a naplňování Clean Industrial Deal.

Čísla zároveň ukazují, jak náročný úkol Evropu čeká. Zvyšování míry recyklace samo o sobě nezaručí dosažení stanoveného cíle. Významnou roli má také předcházení vzniku odpadů, opětovné použití výrobků, jejich opravitelnost a prodlužování životnosti. Evropský parlament ve svém analytickém materiálu upozorňuje, že samotná recyklace nedokáže vyřešit vysokou spotřebu materiálů a související environmentální dopady. Evropská ekonomika proto potřebuje postupně snižovat svou materiálovou náročnost a současně zvyšovat hodnotu, kterou dokáže získat z již vytěžených a zpracovaných surovin.

Den 11. listopad tak může být významným okamžikem pro budoucnost evropského oběhového hospodářství. Skutečný přínos CEA se však bude odvíjet od konkrétních legislativních nástrojů, jejich ekonomické proveditelnosti a následného zavádění do praxe. Evropa potřebuje vytvořit prostředí, ve kterém bude recyklace ekonomicky životaschopná, druhotné suroviny budou mít stabilní odbyt a jejich využívání se stane přirozenou součástí průmyslové výroby.

Pokud se to podaří, oběhové hospodářství může významně přispět nejen k ochraně přírodních zdrojů, ale také k surovinové bezpečnosti a dlouhodobé konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Nezapomínejme, že do plánů Evropské unie navíc významně promlouvá dlouhodobý problém vysokých cen energií, které zatěžují evropské podniky a oslabují jejich konkurenceschopnost. Energeticky náročná recyklace a zpracování druhotných surovin jsou na cenách elektřiny a tepla přímo závislé, čili právě vysoké provozní náklady mohou ovlivnit ekonomickou návratnost investic i tempo zavádění nových cirkulárních technologií.

Konec Směrnice o zelených tvrzeních

Pro čtenáře bude v kontextu unijních změn určitě podstatná informace, že Evropská komise oficiálně potvrdila plán definitivně stáhnout návrh Směrnice o zelených tvrzeních (Green Claims Directive). Tento záměr vyplývá přímo z Pracovního programu Evropské komise na rok 2027, který byl zveřejněn 4. listopadu 2026, kde je v příloze (Annex III) tato legislativa zařazena mezi návrhy, které Komise plánuje do šesti měsíců formálně stáhnout.

Jako hlavní věcný důvod stažení uvádí Komise zablokování vyjednávání v Radě EU a také obavy z přílišné administrativní a finanční zátěže, kterou by povinné předběžné nezávislé ověřování environmentálních tvrzení přineslo zejména mikro, malým a středním podnikům. Nicméně aktivity proti tzv. greenwashingu na evropském trhu přesto pokračuje, jelikož od podzimu 2026 plně platí směrnice o posílení postavení spotřebitelů (EmpCo), která nepravdivá ekologická tvrzení postihuje v rámci pravidel o nekalých obchodních praktikách.

Přehled očekávaných přínosů a legislativních změn:

Jednotný trh a harmonizace pravidel

• Vytvoření jednotného evropského trhu s druhotnými surovinami
• Sjednocení kritérií pro ukončení odpadového režimu (End-of-Waste)
• Harmonizace systémů rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR)
• Zavedení jednotnějšího digitálního systému pro plnění povinností EPR
• Omezení vývozu strategických druhotných surovin mimo EU
• Zajištění rovných podmínek pro evropské výrobce a dovozce

Podpora poptávky a ekodesignu

• Podpora povinného obsahu recyklovaných materiálů ve výrobcích
• Posílení poptávky po recyklovaných materiálech
• Omezení vzniku odpadů již ve fázi návrhu výrobků
• Rozšíření využívání digitálních pasů výrobků
• Posílení cirkulárního veřejného zadávání

Udržitelnost, opravy a cirkularita

• Vyšší odpovědnost výrobců za skutečnou cirkularitu výrobků
• Rozvoj oprav, renovací a opětovného použití výrobků
• Ekonomické zvýhodnění oprav, recyklace a opětovného použití
• Lepší měření a vyhodnocování cirkularity evropské ekonomiky

Infrastruktura a efektivní nakládání s odpady

• Posílení recyklace elektroodpadu a získávání kritických surovin
• Omezení skládkování a spalování využitelných materiálů
• Lepší materiálové využití biologického odpadu
• Posílení investic do recyklačních technologií a infrastruktury
• Propojení oběhového hospodářství s hospodařením s vodou a průmyslovými zdroji

Obrázek: vytvořen pomocí AI

Antibiotická rezistence patří k nejzávažnějším zdravotním hrozbám současnosti. Bakterie si postupně vytvářejí odolnost vůči léčivům, která ještě donedávna spolehlivě zvládala běžné infekce. Stále větší pozornost proto vědci věnují také životnímu prostředí, zejména odpadním a povrchovým vodám, kde se mohou setkávat antibiotika, rezistentní bakterie a geny odpovědné za jejich odolnost. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka (VÚV TGM) této problematice věnuje nový informační web.

VÚV TGM se antimikrobiální rezistenci (ARM) věnuje již několik let. Nová webová prezentace na interní platformě HEIS VÚV přehledně soustřeďuje projekty, odborné publikace, výsledky výzkumu a odkazy na národní i mezinárodní iniciativy. Z přehledu vyplývá, že výzkum postupně rozšiřuje z původního sledování mikrobiálního znečištění také na identifikaci antibioticky rezistentních bakterií a genů, které jim umožňují odolávat léčivům.

Mezi významné aktivity patří projekt CEVOOH, konkrétně výzkum mikrobiálního zatížení povrchových vod odpadními vodami z čistíren v České republice. V letech 2025 až 2026 byl tento výzkum rozšířen o aktuální problematiku antimikrobiální rezistence. Další výzkumná aktivita se zaměřuje na sledování mikrobiální kontaminace Vltavy v Praze včetně výskytu rezistentních mikroorganismů. V rámci programu Centrum Voda pak probíhá studie výskytu antibiotické rezistence v povrchových vodách ČR a hodnocení míry rizika pro lidské zdraví.

Výsledky výzkumu se objevují také v odborných publikacích a na konferencích. V roce 2025 se vědci zabývali například kombinací kultivačních metod a kvantitativní polymerázové řetězové reakce (qPCR), která umožňuje vyhledávat konkrétní geny rezistence. V roce 2026 představili téma rezistentních bakterií a dalších nežádoucích mikroorganismů ve vodním prostředí také na biologickém workshopu v Komorním Hrádku.

Čistírny odpadních vod jsou důležitým místem sledování

Zvláštní pozornost si zaslouží čistírny odpadních vod. Do kanalizace se dostávají zbytky antibiotik a bakterie z lidského organismu, včetně těch, které si již vytvořily odolnost vůči používaným léčivům. Dalšími zdroji mohou být zdravotnická zařízení, farmaceutická výroba, zemědělství a chovy hospodářských zvířat.

Čistírny odpadních vod přitom představují prostředí, ve kterém se setkává velké množství různých bakteriálních druhů. Spolu s nimi se zde mohou vyskytovat zbytky antibiotik, dezinfekční látky, těžké kovy a další chemické kontaminanty. Některé z těchto látek mohou podporovat selekci odolnějších bakterií. Bakterie si navíc dokážou předávat genetickou informaci, a to i prostřednictvím takzvaného horizontálního přenosu genů. Geny antibiotické rezistence se tak mohou šířit mezi různými bakteriálními druhy.

Ani vysoká účinnost biologického čištění proto automaticky nezaručuje odstranění všech rizik spojených s AMR. Běžné čistírenské technologie jsou primárně navrženy k odstraňování organického znečištění, živin a mikroorganismů v rozsahu stanovených požadavků. Některé rezistentní bakterie a geny rezistence však mohou procesem čištění projít a dostat se do recipientu. Výzkum VÚV TGM proto sleduje nejen samotné čistírny, ale také kvalitu vody pod místy, kde jsou vyčištěné odpadní vody vypouštěny.

Zajímavou možnost představuje také analýza odpadních vod na přítoku do čistírny. Takový vzorek obsahuje biologický materiál pocházející od velkého počtu lidí napojených na danou kanalizační síť. Jeho vyšetřením lze získat souhrnnou informaci o výskytu určitých bakterií a genů rezistence v dané lokalitě. Jde o princip environmentálního monitoringu, který může doplnit klinická data a pomoci určit místa vyžadující podrobnější sledování. Výsledky ovšem nelze zaměňovat za individuální diagnostiku pacientů.

VÚV TGM při výzkumu využívá kombinaci kultivačních a molekulárně biologických metod. Kultivace umožňuje získat živé bakteriální kmeny a ověřit jejich skutečnou citlivost vůči antibiotikům. Metoda qPCR naproti tomu vyhledává konkrétní úseky genetické informace spojené s rezistencí. Rozdíl je podstatný. Samotný nález genu ještě automaticky neznamená, že se ve vodě nachází živá patogenní bakterie, která jej dokáže předat dalším mikroorganismům. Kombinace obou přístupů proto poskytuje podstatně úplnější obraz o situaci.

Výzkumníci se zaměřují také na konkrétní bakterie, například Escherichia coli. Ta běžně obývá střevní trakt lidí i teplokrevných živočichů. Některé její kmeny mohou způsobovat infekce a jejich rezistentní varianty představují významný problém pro léčbu. Právě sledování E. coli ve Vltavě pod Prahou se stalo předmětem pilotního monitoringu, jehož výsledky VÚV TGM prezentoval již v roce 2024.

Evropská legislativa začíná počítat také s environmentálním monitoringem

Význam sledování antimikrobiální rezistence v životním prostředí postupně uznává také Evropská unie. Její přístup vychází z principu One Health, tedy Jedno zdraví, který propojuje zdraví lidí, zvířat a životního prostředí. Rezistence se totiž může šířit mezi těmito oblastmi a její vývoj ovlivňuje řada vzájemně propojených faktorů.

Podle Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) umírá v Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru každoročně více než 35 tisíc lidí v důsledku infekcí způsobených mikroorganismy odolnými vůči antimikrobiálním léčivům. Zpráva ECDC za rok 2024 navíc upozorňuje, že výskyt infekcí krevního řečiště způsobených bakteriemi Escherichia coli odolnými vůči cefalosporinům třetí generace vzrostl oproti roku 2019 o 5,9 %. U bakterie Klebsiella pneumoniae rezistentní vůči karbapenemům činil nárůst dokonce 61 %. Evropské cíle pro rok 2030 se tak u těchto infekcí zatím nedaří naplňovat.

Důležitou součástí evropského přístupu je také doporučení Rady EU z června 2023, které stanovuje cíle pro omezení spotřeby antibiotik a výskytu rezistentních infekcí. Do roku 2030 má celková spotřeba antibiotik u lidí v EU klesnout o 20 % oproti roku 2019 a nejméně 65 % spotřebovaných antibiotik mají tvořit přípravky ze skupiny Access. Jde o antibiotika, která Světové zdravotnické organizace (WHO) doporučuje upřednostňovat při léčbě řady běžných bakteriálních infekcí. Jejich upřednostňování má pomoci zachovat účinnost rezervních antibiotik, která jsou potřebná především při léčbě závažnějších infekcí nebo v případech, kdy běžná léčba selhává.

Významný posun přináší také nová směrnice o čištění městských odpadních vod, směrnice EU 2024/3019. Ta v článku 17 zavádí povinnost členských států vytvořit systém spolupráce mezi orgány ochrany veřejného zdraví a institucemi odpovědnými za čištění městských odpadních vod. Součástí nového rámce je rovněž sledování antimikrobiální rezistence v městských odpadních vodách.

Nový web VÚV TGM tak přináší užitečný přehled o problematice, která bude v následujících letech stále důležitější také pro vodohospodářství. Výzkum pomáhá odhalovat souvislosti mezi znečištěním vod, chováním mikroorganismů a ochranou lidského zdraví. A právě lepší znalost těchto souvislostí je předpokladem pro účinnější prevenci.

Použité a doporučené odborné zdroje:

• VÚV TGM – Antimikrobiální rezistence v životním prostředí

• Problematika antimikrobiální rezistence ve vodním prostředí ČR

• Doporučení Rady EU k boji proti antimikrobiální rezistenci

• Směrnice EU 2024/3019 o čištění městských odpadních vod

• ECDC – Antimicrobial resistance in the EU/EEA, Annual Epidemiological Report 2024

Obrázek: zdroj AI

Energetická bezpečnost, dostupnost elektřiny a snaha omezit závislost na dovážených fosilních palivech dávají obnovitelným zdrojům nový strategický význam. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) ve své nové zprávě Renewables 2026 předpokládá, že globální instalovaný výkon obnovitelných zdrojů do roku 2031 vzroste téměř o 4 800 GW. Solární a větrná energetika budou dál posilovat, současně však porostou nároky na elektrické sítě, akumulaci energie a schopnost energetických soustav vyrovnávat výkyvy ve výrobě.

Mezinárodní energetická agentura ve své každoroční zprávě Renewables 2026, Analysis and forecasts to 2031, nabízí rozsáhlý pohled na vývoj obnovitelné energetiky v následujících letech. Hodnotí nejen výrobu elektřiny ze slunce, větru a vody, ale také obnovitelné zdroje v dopravě, vytápění a průmyslu, rozvoj bioplynů, výrobní kapacity technologií i dopady na energetickou bezpečnost. Její závěry ukazují, že obnovitelné zdroje se stále výrazněji prosazují jako součást hospodářské a energetické strategie jednotlivých zemí.

Zpráva přichází v době, kdy geopolitické konflikty znovu připomínají zranitelnost států závislých na dovozu ropy a zemního plynu. Výpadky dodávek a kolísání cen energetických surovin mají přímé dopady na průmysl, domácnosti i veřejné rozpočty. Domácí obnovitelné zdroje přitom umožňují část energetické spotřeby pokrývat z vlastních kapacit a omezovat závislost na zahraničních dodavatelích.

Solární energetika poroste nejrychleji, Evropa dál rozšiřuje kapacity

Podle hlavního scénáře IEA se má celosvětový instalovaný výkon obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny v letech 2026 až 2031 zvýšit o více než 4 770 GW. Průměrný roční přírůstek tak dosáhne téměř 800 GW, což představuje 57% nárůst oproti předchozímu šestiletému období. Obnovitelné zdroje budou tvořit více než 80 % celosvětového přírůstku výrobních kapacit elektřiny.

Největší podíl na tomto vývoji připadne fotovoltaice. Ta má zajistit přibližně tři čtvrtiny celkového přírůstku obnovitelných kapacit. Velké solární elektrárny mají přidat přibližně 2 075 GW a menší instalace na střechách domácností, komerčních a průmyslových objektů dalších 1 530 GW. Jejich rozvoj podporují klesající náklady na výrobu elektřiny, relativně rychlá výstavba a možnost využívat vyrobenou energii přímo v místě spotřeby.

Významným faktorem je také rostoucí zájem domácností a podniků o vlastní energetickou soběstačnost. IEA upozorňuje, že od roku 2022 přispěly dodatečné instalace střešních fotovoltaických systémů ke zlepšení přístupu k elektřině a jejím službám nejméně u 70 milionů domácností. Tento trend je zvlášť patrný v zemích, kde se spotřebitelé potýkají s vysokými cenami paliv nebo nespolehlivými dodávkami elektřiny.

Významné postavení si zachová také větrná energetika. Celková instalovaná kapacita větrných elektráren na pevnině má do roku 2031 vzrůst na přibližně 2 040 GW. Rozvoj podporují zejména evropské povolovací reformy, nové aukční mechanismy v Indii a rostoucí investice v jihovýchodní Asii. Výstavba větrných elektráren na moři však zůstává pomalejší kvůli vysokým nákladům, zpožděním projektů a složitějším podmínkám jejich realizace.

Z geografického hlediska bude největším trhem nadále Čína, která má představovat přibližně 53 % celosvětového přírůstku obnovitelných kapacit. Na druhé místo se dostane Indie. Výrazně rychlejší rozvoj očekává IEA také v jihovýchodní Asii, na Blízkém východě a v subsaharské Africe. Zajímavý je především vývoj mimo tradiční vyspělé ekonomiky. Přírůstek obnovitelných kapacit v rozvíjejících se zemích bez Číny má v období 2026 až 2031 poprvé dosáhnout srovnatelné úrovně jako ve vyspělých ekonomikách.

Evropa má podle prognózy v letech 2026 až 2031 instalovat dalších 617 GW obnovitelných zdrojů, tedy téměř o 40 % více než v předchozích šesti letech. Roční přírůstky se přitom mají pohybovat kolem 103 GW. Podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v Evropské unii má v roce 2030 překročit 60 %. To bude vyžadovat nejen pokračující výstavbu solárních a větrných elektráren, ale také rozsáhlé investice do infrastruktury, která umožní jejich bezpečné a efektivní zapojení do elektrizační soustavy.

Evropa ztrácí tempo navzdory rostoucímu instalovanému výkonu

Přestože evropský trh s obnovitelnými zdroji nadále poroste, jeho dynamika zůstává ve srovnání s některými dalšími regiony světa slabší. IEA oproti svému předchozímu výhledu snížila prognózu evropského přírůstku obnovitelných kapacit o šest procent. Roční tempo nové výstavby se má v letech 2026 až 2031 pohybovat přibližně mezi 100 a 105 GW, tedy bez výraznějšího zrychlení. Naproti tomu země sdružení ASEAN v jihovýchodní Asii, Blízký východ a severní Afrika a subsaharská Afrika mají podle IEA společně ztrojnásobit tempo růstu obnovitelných kapacit.

Za evropským zpomalením stojí několik vzájemně propojených problémů. Elektrické sítě v řadě oblastí nedokážou dostatečně rychle připojovat nové zdroje, povolovací procesy prodlužují přípravu projektů a ekonomika menších fotovoltaických instalací se zhoršuje s poklesem cen elektřiny a omezováním podpory. IEA proto snížila očekávaný rozvoj decentralizované fotovoltaiky o 14 % a větrné energetiky o 15 %. Významnou překážkou zůstávají také odklady velkých projektů a nedostatečná kapacita přenosových a distribučních soustav.

Zpomalení se může promítnout také do plnění evropských energetických cílů. Zatímco modelování Evropské komise počítá s tím, že obnovitelné zdroje zajistí v roce 2030 až 72 % hrubé výroby elektřiny, základní scénář IEA předpokládá přibližně 60 %. Evropská unie sice podle agentury může splnit svůj cíl v oblasti instalovaného výkonu fotovoltaiky, u větrných elektráren však může zaostávat za plánovanou hodnotou o více než 30 %. Rychlejší modernizace sítí, rozvoj akumulace a zkrácení povolovacích procesů by přitom mohly evropský přírůstek obnovitelných kapacit zvýšit přibližně o 30 % oproti základnímu scénáři IEA.

Elektřina ze slunce a větru potřebuje flexibilnější energetickou soustavu

Rychlý rozvoj fotovoltaiky a větrné energetiky přináší také nové nároky na fungování elektrizačních soustav. Výroba těchto zdrojů závisí na počasí a během dne i jednotlivých ročních období výrazně kolísá. S rostoucím podílem obnovitelné elektřiny proto nabývá na významu schopnost soustavy přizpůsobovat výrobu a spotřebu aktuálním podmínkám.

IEA předpokládá, že obnovitelné zdroje budou v roce 2031 pokrývat téměř 45 % celosvětové výroby elektřiny, zatímco v roce 2025 to bylo 33 %. Kombinovaný podíl solární a větrné energetiky vzroste ze 17 na 28 %. Fotovoltaika přitom již překonala větrnou energetiku v objemu vyrobené elektřiny a v roce 2029 má předstihnout také vodní elektrárny. Stane se tak největším jednotlivým obnovitelným zdrojem elektřiny na světě.

S rostoucím podílem proměnlivých zdrojů se však zvyšuje množství elektřiny, kterou není možné v daném okamžiku využít nebo dodat do sítě. Technická omezení výroby ze solárních a větrných elektráren dosáhla v roce 2025 téměř 200 TWh. Do roku 2031 by toto množství mohlo překročit 800 TWh, což by odpovídalo téměř 8 % celkové výroby z těchto zdrojů.

Problém se projevuje také na evropských trzích, kde přibývá hodin se zápornými cenami elektřiny. V obdobích vysoké solární výroby může nabídka převýšit okamžitou spotřebu a tržní cena klesá až do záporných hodnot. To zhoršuje ekonomiku projektů, jejichž výnosy závisejí na prodeji elektřiny za aktuální tržní ceny.

Jedním z řešení je rozvoj akumulace. Bateriová úložiště umožňují ukládat přebytečnou elektřinu a využívat ji v době vyšší spotřeby nebo nižší výroby. IEA očekává, že kapacita bateriových systémů instalovaných za odběrným místem vzroste do roku 2031 téměř šestinásobně a překročí 670 GWh. Více než třetina nových domácích fotovoltaických systémů by již v té době měla být vybavena baterií.

Perspektivní jsou také hybridní elektrárny kombinující fotovoltaiku, větrné turbíny a bateriová úložiště. Jejich výhodou je možnost lépe využívat společnou infrastrukturu, omezovat nevyužitou výrobu a dodávat elektřinu v časově vhodnějších intervalech. Podle IEA mohou tyto systémy v řadě regionů dosahovat výrobních nákladů pod 75 dolarů za MWh.

Samotná akumulace ovšem nestačí. Podstatnou roli budou mít také modernizace distribučních a přenosových sítí, přeshraniční propojení, řízení spotřeby a dostupnost dalších regulovatelných zdrojů. Zpráva upozorňuje, že globální zásoba projektů čekajících na připojení k elektrickým sítím dosáhla v roce 2026 téměř 4 500 GW. Vedle obnovitelných elektráren v ní stále významnější místo zaujímají bateriová úložiště a hybridní projekty.

Obnovitelné zdroje postupně pronikají také do dopravy a vytápění

Význam zprávy Renewables 2026 spočívá také v tom, že sleduje obnovitelnou energetiku v širším kontextu než jen při výrobě elektřiny. Významný potenciál vidí IEA v dopravě, kde se budou stále více prosazovat elektromobily, kapalná biopaliva, biometan, obnovitelný vodík a syntetická paliva.

Spotřeba obnovitelné energie v dopravě má do roku 2031 vzrůst o 60 %. Její podíl na celkové energetické spotřebě dopravního sektoru se tím zvýší přibližně na 6 %. Téměř polovinu přírůstku má zajistit elektřina využívaná v elektromobilech. Čína a Evropa se společně postarají o přibližně 80 % tohoto růstu. Druhým významným zdrojem budou kapalná biopaliva, jejichž spotřeba má do konce sledovaného období celosvětově vzrůst téměř o 30 %.

Nové příležitosti se otevírají zejména v letecké a námořní dopravě. Oba sektory hledají alternativy k fosilním palivům, přičemž jejich elektrifikace je z technických a provozních důvodů obtížnější než u silniční dopravy. Význam proto získávají udržitelná letecká paliva, biopaliva pro lodní dopravu, obnovitelný vodík a syntetická paliva. Jejich širší využití však bude záviset na dostupnosti surovin, výrobních kapacitách a ceně výsledných produktů.

IEA současně upozorňuje na potřebu důsledných pravidel udržitelnosti. Rostoucí výroba biopaliv bude vyžadovat více vstupních surovin, přičemž jejich produkce může ovlivňovat využívání zemědělské půdy, vodní zdroje i biologickou rozmanitost. Významnou roli proto mají mít transparentní pravidla pro původ surovin, vykazování emisí skleníkových plynů a posuzování dopadů na využívání půdy.

Podobně důležitý vývoj očekává agentura v oblasti vytápění. Podíl moderních obnovitelných zdrojů na pokrytí světové poptávky po teple má vzrůst z 15 % v roce 2025 na 19 % v roce 2031. Právě tento vývoj má přispět k tomu, že emise oxidu uhličitého spojené s výrobou tepla začnou poprvé klesat.

Hlavním motorem růstu bude elektrifikace vytápění. Využívání obnovitelné elektřiny prostřednictvím tepelných čerpadel a elektrifikace průmyslových procesů má v následujících letech vzrůst o více než polovinu a zajistit přibližně dvě třetiny přírůstku spotřeby moderního obnovitelného tepla.

Významný potenciál mají rovněž systémy dálkového vytápění. V celosvětovém měřítku pochází zatím z obnovitelných zdrojů pouze 7 % tepla dodávaného prostřednictvím těchto sítí. Přitom právě rozsáhlé teplárenské soustavy mohou efektivně využívat kombinaci geotermální energie, solárního termického tepla, biomasy a odpadního tepla z průmyslových provozů či dalších zdrojů.

Biometan získává význam jako domácí zdroj energie

Samostatnou část zprávy věnuje IEA bioplynům a jejich rostoucímu významu pro energetickou bezpečnost. Celosvětová produkce bioplynu má do roku 2031 vzrůst téměř o pětinu. Růst přitom bude zajišťovat především biometan, jehož výroba se má téměř zdvojnásobit.

Biometan má oproti běžnému bioplynu výhodu v tom, že po odpovídající úpravě může dosahovat kvality zemního plynu a využívat stávající plynárenskou infrastrukturu. Uplatnění proto nachází nejen v dopravě, ale stále více také v průmyslu a budovách. Evropa zůstane největším světovým producentem biometanu, následovaná Spojenými státy.

Zajímavé jsou údaje o přínosu domácí produkce pro snížení závislosti na dovozu zemního plynu. Podle IEA již výroba bioplynu a biometanu přispívá ke snížení dovozní závislosti ve Švédsku o 22 procentních bodů, v Německu o 10 a ve Francii o 8 procentních bodů.

Potenciál přitom zůstává značný. Využívat lze například biologicky rozložitelný komunální odpad, zemědělské zbytky, statková hnojiva nebo další organické materiály. Překážkou rychlejšího rozvoje je zejména vytvoření spolehlivých dodavatelských řetězců vstupních surovin a ekonomicky životaschopných projektů jejich zpracování.

Pro evropské hospodářství může mít význam také využití biometanu v námořní dopravě, kde se rozvíjí jeho zkapalněná forma Bio-LNG. Ta může pomoci lodním společnostem plnit požadavky na snižování emisí a současně diverzifikovat zdroje paliv.

Energetická transformace potřebuje také vlastní průmyslovou základnu

IEA se věnuje rovněž výrobě technologií pro obnovitelné zdroje, která se stává důležitou součástí mezinárodní energetické konkurence. Zvláštní pozornost věnuje fotovoltaickému průmyslu, kde si Čína udržuje dominantní postavení prakticky ve všech fázích výrobního řetězce, od polysilikonu přes výrobu solárních článků až po finální moduly.

Tato koncentrace výroby však přináší také ekonomická a strategická rizika. Zpráva upozorňuje na vážné problémy čínských výrobců. V roce 2026 vykázalo ztrátu více než 90 % významných čínských společností působících ve fotovoltaickém průmyslu. Od roku 2024 navíc požádalo o bankrot více než 70 společností. Důvodem je především nadbytečná výrobní kapacita, pokles cen a zhoršující se ekonomika výroby.

Zajímavým vývojem je posilování Indie, která se postupně stává alternativním výrobním centrem. Podle prognózy IEA by měla být do roku 2031 vedle Číny jedinou zemí schopnou ve velkém měřítku vyrábět všechny hlavní komponenty fotovoltaických systémů. Větrná energetika má v současnosti geograficky rozmanitější výrobní základnu, také zde však čínští výrobci rychle rozšiřují své mezinárodní působení.

Diverzifikace dodavatelských řetězců má zásadní význam pro dlouhodobou energetickou bezpečnost. Země, které budou rozšiřovat obnovitelné zdroje, potřebují vedle samotných elektráren také dostupné technologie, komponenty, servisní kapacity a odborné pracovníky. Vývoj domácího a evropského průmyslu proto může ovlivnit nejen konkurenceschopnost jednotlivých ekonomik, ale také rychlost dalšího rozvoje obnovitelné energetiky.

Trojnásobný růst obnovitelných zdrojů zůstává ambiciózním cílem

Zpráva Renewables 2026 se vrací také k mezinárodnímu závazku přijatému na klimatické konferenci COP28, podle kterého by se měl celosvětový instalovaný výkon obnovitelných zdrojů do roku 2030 ztrojnásobit oproti roku 2022.

Podle hlavního scénáře IEA dosáhne celkový instalovaný výkon v roce 2030 přibližně 9 710 GW, což odpovídá 2,6násobku úrovně z roku 2022. Stanoveného cíle se tedy v základní prognóze nepodaří dosáhnout. Agentura však současně vypracovala zrychlený scénář, podle kterého by svět mohl potřebného trojnásobného výkonu dosáhnout v roce 2031.

Podmínkou je rychlejší zavádění konkurenčních aukcí, vyšší investice do elektrických sítí, rozšiřování bateriových úložišť a zjednodušení povolovacích procesů. V tomto scénáři by přírůstek obnovitelných kapacit mohl být o 20 % vyšší než v hlavní prognóze.

Plastové znečištění oceánů má další, dosud málo prozkoumaný rozměr. Vědci zjistili, že hromadění drobných plastových částic může měnit způsob, jakým mořská voda odráží a rozptyluje sluneční světlo. Analýza dvaceti let družicových pozorování severního Tichého oceánu odhalila charakteristické zesvětlení vody v modré a zelené části světelného spektra, zejména v okolí Velké tichomořské odpadkové skvrny. Počítačové simulace následně ukázaly, že podobný optický obraz může vznikat při rostoucí koncentraci mikroplastů.

Oceán může o svém znečištění vypovídat způsobem, který na první pohled vůbec nemusí být patrný. Miliony drobných plastových částic rozptýlených ve vodním prostředí totiž ovlivňují nejen chemické a biologické procesy, ale také optické vlastnosti mořské vody. Právě tohoto jevu si všimli autoři nové studie The ocean’s color is changing near the Great Pacific Garbage Patch publikované 5. listopadu 2026 v odborném časopise Communications Earth & Environment vydavatelství Nature. Shea Cheatham, Daniel Koestner a Børge Hamre se zaměřili na oblast severního Pacifiku, kde se dlouhodobě hromadí plastový odpad unášený mořskými proudy.

Jejich výzkum se soustředil na Velkou tichomořskou odpadkovou skvrnu, známou pod anglickým označením Great Pacific Garbage Patch. Nachází se ve východní části severopacifického subtropického oceánského víru, rozsáhlého systému mořských proudů, který postupně soustřeďuje plovoucí materiál do rozsáhlé oblasti. Plastové předměty, jejich fragmenty a mikroskopické částice jsou zde rozptýleny v různých koncentracích na hladině i v horních vrstvách vodního sloupce.

Právě drobné částice představují pro výzkumníky mimořádně obtížný problém. Zatímco větší kusy plastů lze za určitých podmínek zachytit při průzkumu hladiny, mikroplasty se často pohybují ve vodě společně s přirozenými částicemi. Jejich koncentrace se navíc mění působením proudění, větru a dalších oceánských procesů. Získat reprezentativní obraz o jejich množství proto vyžaduje velké množství odběrů a následných laboratorních měření.

Dvacet let družicových záznamů odhalilo změnu barvy oceánu

Výzkumný tým využil tři rozsáhlé soubory družicových pozorování, které zachycují optické vlastnosti oceánu v období od srpna 2002 do září 2022. Šlo o data z přístroje MODIS na družici NASA Aqua, evropského programu ESA Climate Change Initiative a systému Copernicus GlobColour. Výhodou tohoto postupu bylo možnost porovnat dlouhodobé změny zachycené různými družicovými senzory a metodami zpracování.

Vědci sledovali oblast mezi 12. a 44. stupněm severní šířky a 125. a 155. stupněm západní délky. Pro analýzu ji rozdělili do prostorových buněk o rozměrech čtyři stupně zeměpisné šířky a pět stupňů zeměpisné délky. Každý měsíc pak vyhodnocovali změny takzvané spektrální odrazivosti oceánu.

Tento odborný pojem označuje podíl světla, které se po průchodu atmosférou a interakci s vodním prostředím vrací od hladiny směrem k družicovému senzoru. V angličtině se používá označení remote sensing reflectance, zkráceně Rrs. Její hodnoty se měří při různých vlnových délkách a umožňují získat informace o složení vody, množství planktonu a dalších opticky aktivních látek.

Pro pochopení výsledků je důležité, že různé složky mořské vody ovlivňují světlo odlišným způsobem. Některé vlnové délky pohlcují, jiné rozptylují. A právě zde se objevilo nejzajímavější zjištění. V oblasti Velké tichomořské odpadkové skvrny a jejím okolí vykazovala všechna tři datová soustředění území se současným nárůstem odrazivosti v modré a zelené části spektra. Kombinace těchto změn vytváří charakteristický azurový odstín, tedy barvu vznikající spojením modré a zelené.

Výzkumníci přitom nehodnotili pouze vizuální rozdíly mezi jednotlivými snímky. Statistickou významnost dlouhodobých trendů ověřovali také pomocí sezónního Mannova-Kendallova testu a metody opakovaného náhodného vzorkování časových řad. Pro každý prostorový bod a spektrální pásmo vytvořili 10 000 syntetických časových řad, aby posoudili, zda zjištěný trend není výsledkem přirozeného meziročního kolísání.

Za statisticky významné považovali výsledky s hodnotou p nižší než 0,01. Současně požadovali, aby alespoň 90 % vytvořených modelových časových řad vykazovalo pozitivní trend a aby jeho velikost překračovala stanovenou hranici nejistoty měření.

Mikroplasty rozptylují světlo jinak než přirozené částice

Proč by právě plastové částice mohly způsobovat takovou změnu barvy? Odpověď souvisí s jejich optickými vlastnostmi. Mikroplasty představují drobné pevné částice, které mohou ve vodě přetrvávat a pohybovat se společně s dalšími suspendovanými materiály. Podle velikosti, tvaru a materiálového složení různě ovlivňují průchod světla vodním prostředím.

Vědci proto využili matematické modelování přenosu záření, které umožňuje simulovat, jak se světlo šíří atmosférou, dopadá na oceán a následně se vrací k družicovému senzoru. Do výpočtů zahrnuli také běžné nejistoty spojené s atmosférickou korekcí a vlastnostmi družicových přístrojů. Tyto nejistoty mohou u družicového stanovení spektrální odrazivosti dosahovat přibližně 5 %.

Pro simulace připravili 100 modelových situací odpovídajících podmínkám otevřeného oceánu. Do nich postupně přidávali 10 různých koncentrací drobných mikroplastů v rozmezí od jednoho do 200 miligramů na m³. Celkem tak vzniklo 1 100 simulací, na jejichž základě mohli posoudit, jak se mění zaznamenané světelné záření při různém množství plastových částic. Výsledky ukázaly, že nejvýraznější příspěvek mikroplastů k zesvětlení oceánu se objevuje při vlnové délce kolem 490 nanometrů, která odpovídá modrozelené oblasti viditelného spektra.

Více než 124 tisíc simulací pomohlo oddělit vliv plastů od přírody

Samotné zjištění, že mikroplasty dokážou měnit odrazivost oceánu, ještě neznamená, že jsou skutečnou příčinou všech pozorovaných změn. Barvu mořské vody totiž ovlivňuje celá řada přirozených složek. Mezi nejvýznamnější patří fytoplankton, rozpuštěné organické látky a minerální či organické částice rozptýlené ve vodě.

Výzkumníci proto připravili další rozsáhlou sadu modelových výpočtů. Zkoumali v nich nejen přítomnost mikroplastů, ale také změny koncentrace přirozených suspendovaných částic a barevných rozpuštěných organických látek, pro které se používá zkratka CDOM. Tyto látky vznikají například rozkladem organického materiálu a výrazně pohlcují světlo zejména v modré části spektra.

Dále proměňovali zastoupení různých skupin fytoplanktonu. Ten představuje základní součást mořských potravních řetězců a prostřednictvím fotosyntézy ovlivňuje množství pigmentů ve vodě. Jeho složení a koncentrace proto mohou výrazně měnit spektrální charakteristiku oceánu.

Celkem vzniklo 500 modelových spekter, v nichž se měnily koncentrace a složení jednotlivých opticky aktivních složek. Porovnáním všech jejich vzájemných kombinací získali 124 750 různých scénářů změn odrazivosti. Výsledek byl pozoruhodný. Při zahrnutí mikroplastů odpovídalo azurovému zesvětlení 13 % všech simulovaných scénářů zesvětlení. Pokud byly mikroplasty z modelu odstraněny a výpočty pracovaly pouze s přirozenými složkami oceánu, podíl klesl na 3 %.

Přítomnost mikroplastů tedy zvýšila pravděpodobnost vzniku charakteristického azurového spektra více než čtyřnásobně. Vědci zároveň zjistili, že pokud by podobné zbarvení mělo vzniknout výhradně působením přirozených procesů, vyžadovalo by poměrně výrazné změny v mořském ekosystému.

Co může družicový signál prozradit o množství plastů

Zvláštní pozornost si zaslouží také porovnání výsledků modelování s dřívějšími měřeními přímo v oceánu. Autoři připomínají průzkum Velké tichomořské odpadkové skvrny z roku 2016, při němž byly při odběrech povrchové vody zaznamenány maximální koncentrace větších mikroplastových částic přesahující 17 miligramů na metr krychlový.

Tato hodnota je zajímavá ve vztahu k modelované citlivosti družicového pozorování. Je však nutné upozornit, že nejde o přímo srovnatelné údaje. Měření z roku 2016 se týkalo plastových částic o velikosti přibližně 0,5 až 5 milimetrů, zatímco nová studie modelovala především menší částice do velikosti 300 mikrometrů.

Vědci na základě družicových dat a modelovaných optických vlastností rovněž vypočítali, jakému nárůstu koncentrace mikroplastů by odpovídalo zesvětlení v jednom z nejvýraznějších sledovaných míst. Při předpokladu, že by celý pozorovaný nárůst odrazivosti způsobovaly mikroplasty, by mezi lety 2002 a 2022 odpovídal jejich přírůstek přibližně 14 miligramům na metr krychlový podle dat MODIS, 25 miligramům podle GlobColour a 11 miligramům podle evropského datového produktu CCI.

Jde ovšem o modelové odhady, nikoli o přímo naměřený nárůst koncentrace plastů. Výsledky navíc ukazují, že jednotlivé družicové produkty se v některých oblastech výrazně liší. Rozdíly souvisejí například se způsobem atmosférické korekce, slučováním dat z různých senzorů a také s dlouhodobým technickým vývojem přístrojů.

Od laboratorních odběrů k monitorování oceánů z vesmíru

Potenciál nové metody je značný, zejména pokud se podaří její výsledky potvrdit přímými měřeními. Družice dokážou sledovat rozsáhlé oceánské oblasti opakovaně a poskytovat časové řady, které by bylo prostřednictvím lodních expedic velmi obtížné získat. Mohly by tak pomáhat vyhledávat místa s rostoucí koncentrací mikroplastů a sledovat jejich prostorové rozložení.

Autoři ovšem zdůrazňují, že zatím nejde o přímou detekci plastových částic z vesmíru. Družicový senzor nedokáže jednotlivé mikroplasty rozpoznat ani určit jejich materiálové složení. Zachycuje pouze změny světelného signálu, které mohou s jejich přítomností souviset. K potvrzení příčinné souvislosti budou zapotřebí další výzkumy, zejména současné odběry vody, měření optických vlastností a laboratorní analýzy částic v různých hloubkách vodního sloupce.

Významnou komplikací zůstává také skutečnost, že některé další přírodní materiály mohou světlo rozptylovat podobným způsobem. Patří mezi ně například minerální prach nebo uhličitanové částice vznikající při růstu některých mořských mikroorganismů. Jejich vliv je proto nutné při vyhodnocování družicových záznamů zohledňovat. Výzkum přesto přináší důležitý poznatek. Ukazuje, že dlouhodobé změny optických vlastností oceánu mohou obsahovat informace o hromadění znečištění.

Obrázek: vytvořen pomocí AI

Recyklace může přinášet úspory, vracet cenné materiály do výroby a omezovat závislost na dovozu surovin. Mezi technickou možností a průmyslovým využitím však bývá značný rozdíl. Listopadové Odpadové fórum, které je možné stáhnout níže, přináší příklady řešení, která už mají konkrétní výsledky, i technologií, jejichž další rozvoj teprve prověří praxe. V konečném důsledku bude vždy rozhodovat ekonomika, ovšem investice, která se dnes jeví jako dražší, může v budoucnu přinést větší jistotu, odolnost vůči výkyvům na trhu i bezpečnější přístup k potřebným surovinám.

Jak rychle se může vrátit investice do efektivnějšího nakládání s odpady? Budějovický Budvar uvádí u svého nového lisovacího centra návratnost přibližně 16 měsíců. Za rok provozu zpracoval kolem 190 tun druhotných surovin, především lepenky a fólií, a výnosy z jejich prodeje díky lisovací technice od společnosti XERTEC vzrostly o více než 50 %. Přínos tak nespočívá pouze v úspoře skladovacího prostoru, ale také v lepším zhodnocení vytříděných materiálů.

Ekonomická realita recyklace plastů

Evropský plastový odpad má svou materiálovou hodnotu, přesto se k recyklátorům často vůbec nedostane. Současně Evropa hledá způsoby, jak zvýšit využívání recyklovaných surovin a vytvořit pro ně stabilní odbyt. Jenže mezi poptávkou po recyklátu a ochotou zaplatit cenu, za kterou jej lze skutečně vyrobit, může být značný rozdíl. Kdo tento rozdíl ponese a za jakých podmínek se recyklace plastů vyplatí?

Samostatnou výzvu představují plasty obsažené ve vyřazených bateriích a akumulátorech. Například projekt COMBAT hledá způsoby, jak tyto materiály zpracovat a vrátit do dalšího využití. Mezi uvažované možnosti patří jejich uplatnění v automobilovém průmyslu, stavebnictví, pokročilé filtraci nebo při výrobě izolačních materiálů. Vedle získávání kovů tak pozornost míří i na polymerní složky baterií, jejichž další zpracování je technologicky náročné.

Evropská pravidla pro udržitelný design

Nové evropské požadavky se promítají rovněž do konstrukce výrobků a nakládání s nimi po skončení životnosti. Pozornost proto věnujeme připravovaným pravidlům pro oběhovost vozidel i otázce dalšího využití vyřazených fotovoltaických panelů. U těch je třeba posuzovat nejen možnost opětovného použití, ale také podmínky, za nichž se zařízení dostávají k dalším uživatelům, a jejich další životní cyklus.

Cenné materiály se přitom skrývají i v odpadech, které nejsou na první pohled spojovány s jejich běžným získáváním. Výzkumníci se zabývají možností využít ocelárenský prach pro získávání kovů s pomocí mikrovln, nebo hledají postup, jak přeměnit azbestocement na hydraulické pojivo. Každý z těchto případů představuje odlišný technický problém a vyžaduje posouzení, zda lze navržený postup uplatnit také mimo laboratorní podmínky.

Inovativní výzkum a hodnocení životního cyklu

Méně obvyklé téma přináší výzkum získávání gadolinia ze zbytků kontrastních látek používaných při vyšetření magnetickou rezonancí. První výsledky vědců z Univerzity Pardubice ukázaly možnost převést tento prvek do formy vhodné k dalšímu zpracování. Číslo se věnuje také metodě LCA z pohledu pracích prostředků, které umožňuje srovnávat environmentální dopady různých výrobků na základě jejich celého životního cyklu. Tak schválně, jak si v takovém srovnání stojí váš oblíbený prací prostředek?

Listopadové Odpadové fórum tak nabízí inspirativní pohled na problematiku z několika úhlů, od konkrétních provozních úspor přes výzkum nových recyklačních postupů až po pravidla, která ovlivňují konstrukci výrobků a jejich další využití. Společným tématem je hledání způsobů, jak materiály vracet do výroby při zachování technické proveditelnosti a ekonomické smysluplnosti. Nové číslo i předešlá si můžete stáhnout níže.  

Poslední volná místa!

Časopis Odpadové fórum ke stažení:

• OF_11_2026 (Úprava, zpracování a recyklace odpadů)

• OF_10_2026.pdf (Elektroodpad)

• OF_9_2026.pdf (PVO a cirkulární ekonomika)

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadu)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz)

• OF_04_2026.pdf (Ekologické zátěže)

• OF_03_2026.pdf (Stavební a demoliční odpady)

• OF_02_2026.pdf (Zpětný odběr)

• OF_01_2026.pdf (Data a čísla)

Evropská cirkulární ekonomika naráží na ekonomický problém, který samotné recyklační technologie ani rostoucí kapacity zpracovatelských zařízení nevyřeší. Recyklované suroviny totiž často cenově prohrávají se surovinami primárními, přestože jejich výroba a využití přinášejí environmentální přínosy. Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD proto přichází s návrhem, jak využít daňový systém k podpoře recyklace.

Evropská komise připravuje modernizaci pravidel pro daň z přidané hodnoty s cílem podpořit přechod k cirkulární ekonomice. FEAD, která zastupuje soukromý sektor evropského odpadového a surovinového hospodářství, však v dokumentu zveřejněném 4. listopadu 2026 upozorňuje, že dosavadní záměr Komise je příliš úzce zaměřený. Podle asociace přehlíží jednu z podstatných podmínek fungující cirkulární ekonomiky, tedy ekonomickou konkurenceschopnost recyklovaných materiálů a služeb, které umožňují jejich získávání.

Současný daňový systém totiž podle FEAD stále zvýhodňuje využívání primárních surovin. Recyklované materiály musí cenově soutěžit s novými surovinami, jejichž tržní cena přitom nezohledňuje veškeré environmentální náklady spojené s jejich těžbou, zpracováním a výrobou. Výsledkem je situace, kdy výrobce může ekonomicky upřednostnit primární materiál, přestože má k dispozici odpovídající recyklovanou alternativu.

Ekonomické bariéry oběhového hospodářství

FEAD proto navrhuje propojit připravovaný evropský rámec pro DPH s cíli budoucího Aktu o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act). Daňová politika by podle ní měla podporovat celý hodnotový řetězec, od sběru a třídění odpadu přes jeho zpracování až po výrobu a prodej produktů s recyklovaným obsahem.

Jedním z hlavních požadavků je zavedení povinných a harmonizovaných snížených sazeb DPH na všechny činnosti odpadového hospodářství. Dosavadní evropská směrnice o DPH již členským státům umožňuje uplatňovat snížené sazby na některé odpadové služby, konkrétní rozsah a výše zvýhodnění se však mezi jednotlivými zeměmi liší. FEAD požaduje, aby se snížená sazba vztahovala na sběr, třídění, přípravu k opětovnému použití, recyklaci, využití i konečné zpracování všech druhů odpadů.

Takový přístup by podle asociace pomohl snížit náklady na služby, které vytvářejí předpoklady pro další využívání materiálů. Současně by sjednotil daňové podmínky na evropském trhu a omezil rozdíly mezi jednotlivými členskými státy.

Nerovné podmínky mezi veřejným a soukromým sektorem

Významnou součástí návrhu je také otázka konkurenčního postavení soukromých a veřejných společností. FEAD upozorňuje, že současná evropská pravidla umožňují, aby veřejnoprávní subjekty při poskytování některých odpadových služeb nebyly považovány za plátce DPH. Soukromí provozovatelé přitom daň odvádět musí. V některých zemích tak vzniká cenová výhoda veřejných provozovatelů, která podle asociace narušuje hospodářskou soutěž.

Rozdíly se projevují také při rozhodování o investicích. Obec, která sama zajišťuje svoz a třídění odpadu a není v této činnosti plátcem DPH, si nemůže odečíst daň z nákupu vozidel, třídicích zařízení ani další techniky. Tyto investice jsou pro ni proto dražší o neodpočitatelnou DPH. Soukromá společnost naproti tomu může při splnění zákonných podmínek uplatnit odpočet daně z nakoupeného vybavení, zároveň však musí obci fakturovat své služby včetně DPH. Rozdílný daňový režim tak ovlivňuje náklady obou typů provozovatelů a může narušovat jejich konkurenční postavení.

FEAD proto požaduje úpravu směrnice o DPH, která by zajistila, že veřejné subjekty budou při poskytování odpadových služeb podléhat stejnému daňovému režimu jako soukromé společnosti. V kombinaci se sníženou sazbou by tak podle asociace vznikly srovnatelnější podmínky pro oba typy provozovatelů.

Jak velký může být rozdíl, ukazuje příklad obce, která nemá možnost získat zpět zaplacenou DPH. Za službu v hodnotě 100 eur zaplatí soukromému dodavateli při standardní sazbě 21 % celkem 121 eur. Pokud stejnou službu zajistí vlastní veřejnou organizací mimo režim DPH, zaplatí 100 eur. FEAD upozorňuje, že skutečný cenový rozdíl bývá po zohlednění nákladů veřejného provozovatele nižší, obvykle kolem 12 %, stále však představuje významnou konkurenční výhodu. Při sjednocení daňového režimu a zavedení 6% sazby by se podle asociace tento rozdíl odstranil.

Daňové zvýhodnění výrobků z recyklovaných materiálů

Druhá část návrhu míří přímo na poptávku po recyklovaných surovinách. FEAD požaduje zavedení snížených sazeb DPH na výrobky, které obsahují stanovený minimální podíl recyklovaných materiálů. Stejné zvýhodnění by se mělo vztahovat také na kompost a digestát vyráběný z odděleně sbíraného biologického odpadu.

Podmínkou by bylo stanovení minimálního podílu recyklovaného obsahu na evropské úrovni, a to podle jednotlivých skupin výrobků. Jeho skutečný obsah by musel být ověřitelný prostřednictvím harmonizovaných evropských standardů a spolehlivých pravidel sledování původu materiálů. FEAD současně požaduje, aby se zvýhodnění vztahovalo na recyklované materiály pocházející z odpadu sebraného a plně zpracovaného v Evropě.

Důležitá je také samotná výše požadovaného recyklovaného obsahu. Asociace chce zabránit tomu, aby daňové zvýhodnění získávaly výrobky s pouze symbolickým množstvím recyklované suroviny. Minimální hranice by proto měly být dostatečně ambiciózní, pravidelně vyhodnocované a přizpůsobované vývoji recyklačních technologií a trhu.

Ekonomický efekt ilustruje příklad výrobku s cenou 10 eur bez DPH. Při standardní sazbě 21 % zaplatí zákazník 12,10 eura. Pokud by výrobek splňoval podmínky pro 6% sazbu, jeho konečná cena by klesla na 10,60 eura. Takový rozdíl už může ovlivnit rozhodování spotřebitelů i veřejných institucí při nákupu a vytvořit silnější odbyt pro výrobky z recyklovaných materiálů.

FEAD ovšem počítá také s výrobci a dalšími podniky, které si mohou DPH odečítat. Pro ně navrhuje zvláštní mechanismus daňového kreditu, tedy dodatečného odpočtu vypočítaného jako stanovené procento pořizovací ceny recyklované suroviny nebo části výrobku odpovídající podílu recyklovaného obsahu.

V navrhovaném příkladu by výrobce nakupoval recyklovaný plast za 1 100 eur za tunu, zatímco primární plast by jej stál 1 000 eur. K běžnému odpočtu DPH by získal ještě dodatečný desetiprocentní daňový kredit z ceny recyklovaného materiálu, tedy 110 eur. Tím by se jeho efektivní pořizovací náklad snížil na 990 eur za tunu a recyklovaný plast by se stal cenově výhodnější alternativou k primární surovině.

Mechanismus by se mohl vztahovat také na výrobky s určitým podílem recyklovaného obsahu. Pokud by například výrobce nakupoval obaly za 100 eur a ty obsahovaly 30 % recyklovaného plastu, základ pro výpočet daňového kreditu by představovalo 30 eur. Zvýhodnění by se přitom mělo uplatnit pouze jednou na stejný recyklovaný obsah v rámci dodavatelského řetězce, aby nedocházelo k opakovanému čerpání podpory.

Podpora pro autovraky a autodíly

Součástí požadavků FEAD je také výslovné zahrnutí použitých náhradních dílů získaných z vozidel s ukončenou životností do režimu, který Komise připravuje pro použité a repasované výrobky. Jde o důležitou oblast automobilového průmyslu, kde mohou mít opětovně využité komponenty značný ekonomický i environmentální přínos. Funkční náhradní díly, které lze bezpečně demontovat, prověřit a znovu uvést na trh, představují alternativu k výrobě nových součástek z primárních materiálů.

Jejich využívání prodlužuje životnost výrobků, snižuje spotřebu surovin a omezuje množství materiálů, které by jinak musely projít recyklací nebo skončily jako odpad. FEAD proto požaduje, aby se na tyto díly vztahovalo odpovídající daňové zacházení jako na jiné použité a repasované výrobky. Také tím chce asociace posílit ekonomické podmínky pro opětovné využívání materiálů a komponentů.

Recyklace jako konkurenceschopné evropské odvětví

Návrh FEAD ukazuje, jak významnou roli může mít daňová politika při budování cirkulární ekonomiky. Samotné stanovení recyklačních cílů a požadavků na recyklovaný obsah nemusí automaticky zajistit, že se druhotné suroviny skutečně prosadí na trhu. Pokud budou výrobky z primárních materiálů nadále cenově výhodnější, mohou výrobci i zákazníci dávat přednost právě jim.

Daňové zvýhodnění recyklovaných materiálů by proto mohlo pomoci propojit environmentální cíle s ekonomickými zájmy průmyslu a spotřebitelů. Současně by podpořilo investice do sběrné, třídicí a recyklační infrastruktury, na níž dostupnost kvalitních druhotných surovin závisí.

Pozici FEAD je třeba vnímat jako stanovisko zájmové organizace zastupující soukromé podniky. FEAD zastupuje soukromý sektor odpadového a surovinového hospodářství prostřednictvím 21 národních asociací, které sdružují více než 3 000 společností. Celé odvětví podle jejích údajů zajišťuje přes 500 000 pracovních míst a každoročně přináší do ekonomiky investice ve výši přibližně pěti miliard eur.

Evropa hledá cestu, jak snížit závislost na dovozu surovin, posílit vlastní průmysl a současně omezit množství materiálů, které po prvním použití končí jako odpad. Jednou z odpovědí mají být nadregionální centra pro oběhovost, která propojí průmyslové podniky, recyklační společnosti, výzkumné instituce i veřejnou správu napříč státy. Pro Českou republiku se tím otevírá příležitost podílet se na vzniku nových evropských dodavatelských řetězců. Podmínkou však bude včasná příprava, kvalitní data a schopnost propojit tuzemské průmyslové kapacity s partnery v sousedních zemích.

Evropská unie připravuje koncept center, která mají fungovat jako propojené průmyslové ekosystémy. Jejich podstatou bude společné využívání materiálů, výrobních kapacit, technologií a infrastruktury. Fyzická část má zahrnovat průmyslové klastry, recyklační provozy a technologická zařízení, zatímco digitální platformy mají zajišťovat výměnu informací, identifikaci dostupných surovin a koordinaci investic. Výrobní podnik tak bude moci lépe najít odběratele pro materiál, který dosud považoval za odpad, případně získat druhotnou surovinu od jiného průmyslového subjektu. Vznikne tím prostředí, v němž se mohou materiálové a energetické toky jednotlivých podniků vzájemně doplňovat.

Ekonomický potenciál a současné limity oběhového hospodářství

Proč Evropa takový přístup potřebuje, ukazují také údaje o současném využívání druhotných surovin. V roce 2024 pokrývaly pouze 12,2 % celkové materiálové spotřeby Evropské unie. Oproti roku 2015, kdy jejich podíl dosahoval 11,2 %, jde jen o poměrně mírný posun. Evropský průmysl tak stále ve značné míře spoléhá na primární suroviny, jejichž dostupnost, cena i dodavatelské řetězce mohou být ovlivněny geopolitickým vývojem. Přitom samotná cirkulární ekonomika už dnes představuje významnou hospodářskou oblast. Podle údajů citovaných ve studii INCIEN vytváří přibližně 316 miliard eur hrubé přidané hodnoty ročně, přitahuje investice kolem 131 miliard eur a zaměstnává 4,3 milionu lidí.

Významným impulsem pro rozvoj center má být evropská Dohoda o čistém průmyslu z února 2025. Evropská komise v ní zařadila cirkulární ekonomiku mezi základní pilíře budoucí konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Navazovat na ni má Nařízení o oběhovém hospodářství, známé pod anglickým označením Circular Economy Act. Jeho cílem je mimo jiné usnadnit pohyb druhotných surovin a cirkulárních výrobků mezi členskými státy, podpořit jejich nabídku i poptávku a sjednotit některá pravidla pro nakládání s materiály. Právě nadregionální centra mají pomoci přenést tyto záměry do konkrétních průmyslových projektů.

Miliardové investice do pěti prioritních odvětví

Předpokládaný rozsah investic zřetelně ukazuje, že se nejedná o okrajovou iniciativu. Pět prioritních oblastí, mezi které patří stavebnictví, automobilový průmysl, elektronika a informační technologie, textil a plastikářský průmysl, představuje podle studie investiční potřebu přibližně 42 miliard eur ročně. Největší podíl připadá na stavebnictví s 18 miliardami eur, následované automobilovým průmyslem s 10 miliardami eur. Elektronika a informační technologie potřebují kolem 5 miliard eur, textil 6 miliard eur a plastikářský průmysl 2 miliardy eur ročně. Celková investiční mezera evropského oběhového hospodářství přitom podle odhadů Evropské investiční banky a Evropské komise dosahuje do roku 2040 přibližně 82 miliard eur ročně.

Zajímavou inspiraci přinášejí zahraniční zkušenosti, které ukazují, že propojení průmyslových podniků může mít velmi konkrétní ekonomické i environmentální výsledky. Jedním z nejznámějších příkladů je dánský Kalundborg, kde se postupně vytvořil systém průmyslové symbiózy. Podniky zde vzájemně využívají vedlejší produkty, energii, vodu a další materiálové toky. To, co pro jeden provoz představuje přebytek, může být pro jiný hodnotnou vstupní surovinou. Podobný princip se rozvíjel také ve Velké Británii prostřednictvím Národního programu průmyslové symbiózy NISP, který podporoval vyhledávání příležitostí ke společnému využívání zdrojů mezi podniky.

Výrazné výsledky přinesly také jihokorejské eko průmyslové parky. Program realizovaný v letech 2005 až 2019 zahrnoval 12 regionů a 105 průmyslových parků. Podle údajů jihokorejské státní agentury KICOX přinesl ekonomické přínosy přesahující 26 miliard korun, podpořil soukromé investice v hodnotě téměř devíti miliard korun a přispěl ke vzniku 848 pracovních míst. Vedle ekonomických výsledků se podařilo ušetřit energii odpovídající 1,35 milionu tun ropného ekvivalentu, snížit emise oxidu uhličitého o 6,48 milionu tun a uspořit více než 74 milionů tun vody. Tyto výsledky ukazují, že průmyslová symbióza může být přínosná nejen pro jednotlivé společnosti, ale také pro celé regiony.

Česká republika má co nabídnout, potřebuje však jasný plán

Pro Českou republiku má iniciativa mimořádný význam. Podle studie Nadregionální centra pro oběhovost, kterou aktuálně publikoval INCIEN, je druhou nejprůmyslovější ekonomikou Evropské unie z hlediska podílu průmyslu na hrubé přidané hodnotě a současně pátou emisně nejnáročnější ekonomikou EU v přepočtu na obyvatele. Právě vysoká koncentrace zpracovatelského průmyslu vytváří předpoklady pro rozvoj materiálových vazeb mezi jednotlivými odvětvími. Zároveň však ukazuje, jak velký prostor existuje pro snižování spotřeby primárních surovin, energetické náročnosti a emisí.

Jednou z nejvýznamnějších oblastí je plastikářský průmysl. Česká republika disponuje řadou zavedených recyklačních podniků, jejich další rozvoj však komplikuje nedostatek komplexních informací o skutečných materiálových tocích. Studie upozorňuje například na to, že data společnosti EKO-KOM pokrývají přibližně čtvrtinu celkové spotřeby plastů napříč průmyslovými odvětvími. Bez přesnější znalosti množství, druhů a kvality plastových materiálů je obtížné plánovat potřebné kapacity a zajistit dostatek kvalitních recyklátů pro výrobce. Nadregionální centrum by mohlo propojit již existující recyklační infrastrukturu, sjednotit informace o materiálových tocích a pomoci podnikům lépe reagovat na budoucí poptávku.

Významnou příležitost představuje také automobilový průmysl. Nová evropská pravidla pro oběhovost vozidel počítají s postupným zaváděním povinného podílu recyklovaných plastů v nových automobilech. Od roku 2032 má u nových typů vozidel dosahovat 15 % a od roku 2036 se zvýšit na 25 %. Nejméně pětina požadovaného recyklovaného obsahu přitom musí pocházet z vozidel s ukončenou životností. To vytváří potřebu vybudovat odpovídající recyklační kapacity a propojit automobilky, jejich dodavatele a zpracovatele materiálů. Významnou pozici v tomto procesu může získat domácí výrobce automobilů Škoda Auto, která má potenciál koordinovat část dodavatelského řetězce a podpořit vznik nových materiálových vazeb také ve spolupráci se Saskem.

Stavebnictví a skrytý potenciál průmyslových areálů

Ve stavebnictví je situace poněkud odlišná. Česká republika má poměrně dobře zajištěné zpracování velkoobjemových materiálů, jako jsou beton, zemina, ocel nebo hliník. Mnohem méně přehledné jsou však materiálové toky dřeva, plastů, sádrokartonu a izolačních materiálů. Chybějí také dostatečné informace o tom, jak se stavební a demoliční odpady skutečně využívají a jaká část končí na skládkách, v recyklaci nebo v zásypech. Pomoci by mohly předdemoliční audity, které ještě před zahájením bouracích prací zmapují materiálové složení objektů a umožní připravit jejich další využití.

Velký potenciál přitom představují i druhotné suroviny uložené v bývalých průmyslových areálech a těžebních oblastech. Studie upozorňuje zejména na Moravskoslezský kraj, kde se nacházejí významné zásoby materiálů z dřívější průmyslové činnosti a uhelné energetiky. Jejich systematické využívání by mohlo podpořit výrobu stavebních materiálů s nižší uhlíkovou stopou a snížit potřebu těžby primárních surovin. Další příležitostí je spolupráce s Polskem při využívání velkých úložišť druhotných surovin v příhraničních oblastech.

Čisté technologie a role digitální infrastruktury

Podobné možnosti se otevírají také v oblasti čistých technologií. Česká republika má podle autorů studie dobré předpoklady pro rozvoj technologií pokročilého třídění odpadů s využitím umělé inteligence, chemické recyklace plastů, hydrometalurgického zpracování bateriových materiálů nebo renovací stavebního fondu. Propojení výzkumných institucí, technologických společností a průmyslových podniků by mohlo urychlit zavádění těchto řešení do praxe a současně posílit exportní potenciál českých firem.

Důležitou součástí připravovaných center by měla být také digitální infrastruktura. Digitální produktové pasy umožní postupně shromažďovat informace o materiálovém složení výrobků, jejich původu, opravitelnosti a možnostech dalšího využití. Pro podniky to může znamenat lepší přehled o dostupných materiálech, jejich vlastnostech a environmentálních parametrech. Vznikající digitální platformy mohou zároveň propojit nabídku druhotných surovin s poptávkou průmyslových odběratelů. Takový systém by usnadnil plánování výroby, investic i přeshraniční obchod s recyklovanými materiály.

Nezbytnost národní strategie pro strukturální obnovu

Autoři studie upozorňují, že úspěch českého zapojení bude záviset především na schopnosti státu připravit jasnou národní strategii. Tu by měly společně koordinovat Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo životního prostředí. Dokument doporučuje vymezit prioritní průmyslová odvětví, vhodné lokality, potřebnou infrastrukturu, zapojené podniky a výzkumné instituce i možnosti financování. Navrhovaný časový rámec přípravy strategie počítá s lety 2026 a 2027.

Zvláštní význam může mít využití bývalých uhelných a průmyslových oblastí. Ty disponují průmyslovou infrastrukturou, dopravním napojením i zkušenostmi s energeticky a materiálově náročnou výrobou. Jejich další rozvoj prostřednictvím cirkulárních technologií by mohl přispět k hospodářské obnově regionů a vytvoření nových pracovních příležitostí. Podmínkou bude také návaznost na evropské investiční programy, včetně připravovaného Evropského fondu pro konkurenceschopnost pro období 2028 až 2034.

Podstatné je přitom správně chápat samotný koncept nadregionálních center. Nemusí vzniknout jako jeden rozsáhlý průmyslový areál, do něhož se soustředí všechny technologie a podniky. Podle studie může jít o distribuovanou síť specializovaných provozů a kapacit v několika regionech, které budou propojeny společným systémem spolupráce a výměny dat. Takové řešení umožní využít již existující infrastrukturu, zkušenosti recyklačních společností i průmyslové vazby se sousedními státy.

Zásadní přínos této iniciativy spočívá v širším pohledu na materiály a jejich ekonomickou hodnotu. Recyklace je důležitou součástí cirkulární ekonomiky, ale její potenciál se naplno projeví až ve spojení s ekodesignem, opravami, repasováním, opětovným používáním a prodlužováním životnosti výrobků. Právě v těchto oblastech mohou vznikat nové podnikatelské příležitosti, technologické inovace a pracovní místa.

Dokument ke stažení:

Nadregionální centra pro oběhovost

Francie každoročně vyprodukuje přibližně 4,5 milionu tun plastového odpadu, přesto se jí daří recyklovat jen něco málo přes čtvrtinu plastových obalů. Do trhu, který má před sebou rozsáhlou modernizaci, nyní výrazněji vstupuje německá skupina GreenDot. Získává poloviční podíl ve francouzské společnosti Valorie, která vlastní organizace Léko a Léko Pro. Akvizice má posílit přístup k recyklovatelným materiálům, rozšířit služby pro výrobce a obchodníky a propojit systémy rozšířené odpovědnosti výrobců ve Francii a Německu.

Dohoda oznámená 5. listopadu 2026 představuje další krok v budování celoevropské platformy pro recyklaci plastů. GreenDot, většinově vlastněný holdingem Agilyx ASA, získá 50% podíl ve společnosti Valorie SAS. Druhou polovinu bude vlastnit německá společnost Reclay International. Obě strany budou společnost společně řídit, přičemž Valorie si ponechá vlastnictví svých dceřiných organizací Léko a Léko Pro.

Od průkopnických kořenů k evropské recyklační platformě

GreenDot patří mezi významné evropské společnosti působící v oblasti oběhového hospodářství plastů. Její historie sahá do Německa k systému Der Grüne Punkt, který před více než 35 lety položil základy prvního celostátního systému rozšířené odpovědnosti výrobců za spotřebitelské obaly. Dnešní GreenDot však svou činnost rozšířil daleko za hranice organizování sběru a financování recyklace. Vedle služeb EPR provozuje zařízení pro mechanickou recyklaci plastů, zajišťuje třídění odpadů a připravuje suroviny pro navazující chemickou recyklaci. Propojuje tak financování nakládání s obalovými odpady s jejich skutečným materiálovým využitím a dodávkami druhotných surovin průmyslu.

Léko působí na francouzském trhu od roku 2020 a patří mezi dvě státem schválené neziskové organizace zajišťující rozšířenou odpovědnost výrobců za spotřebitelské obaly. Výrobci a značky prostřednictvím těchto organizací odvádějí poplatky, z nichž se financuje obecní sběr, třídění a recyklace obalových materiálů. Léko představuje alternativu k zavedenému systému Citeo a postupně si buduje vlastní pozici na trhu. Jeho tržby z poplatků EPR dosáhly v roce 2025 hodnoty 42 milionů eur, přičemž za poslední dva roky rostly téměř o 80 % ročně. V roce 2023 přitom činily 23,6 milionu eur a o rok později 34,5 milionu eur.

Potenciál pro modernizaci francouzského odpadového hospodářství

Francouzský trh má přitom značný prostor pro další rozvoj. Země ročně produkuje přibližně 4,5 milionu tun plastového odpadu, ale v roce 2024 recyklovala pouze 27 % plastových obalů. To byla třetí nejnižší hodnota v Evropské unii, jejíž průměr dosahoval 42 %. Francie zároveň každoročně odvádí Evropské unii přibližně 1,6 miliardy eur v souvislosti s nerecyklovaným plastovým obalovým odpadem. Zvyšování recyklace proto představuje významnou příležitost jak pro rozvoj odpadového hospodářství, tak pro společnosti působící v oblasti materiálového využití plastů.

GreenDot chce na tomto potenciálu stavět a postupně zvýšit podíl Léko na francouzském trhu s rozšířenou odpovědností výrobců za spotřebitelské obaly až na 10 %. Součástí strategie je také využití zkušeností a technologického zázemí německé skupiny. Provozovatelé recyklačních zařízení by díky propojení měli získat přednostní přístup k většímu množství kvalitnějších vstupních surovin, což může podpořit mechanickou recyklaci plastů. Právě dostupnost dostatečného množství kvalitního vytříděného materiálu je důležitá také pro naplňování požadavků evropského nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR, které postupně zvyšuje nároky na recyklovatelnost obalů a využívání recyklovaných materiálů.

Digitální synergie a komplexní služby pro nadnárodní klienty

Dalším přínosem má být nabídka komplexnějších služeb pro výrobce a obchodní společnosti působící ve více evropských zemích. Spojení německého a francouzského systému umožní GreenDot a Léko nabídnout klientům společné řešení plnění povinností rozšířené odpovědnosti výrobce v obou zemích. K dispozici má být také služba autorizovaného zástupce GreenDot a softwarové řešení využívající umělou inteligenci, které skupina vyvíjí ve spolupráci se společností osapiens. Digitalizace administrativy a evidence povinností má výrobcům usnadnit orientaci v rozdílných národních systémech a současně zvýšit efektivitu jejich plnění.

Ekonomický přínos očekává GreenDot rovněž ze sdílení informačních technologií, digitálních nástrojů a zákaznických týmů. Léko bude moci využívat již vybudované zázemí německé skupiny, což má snižovat provozní náklady na obou trzích a vytvářet úspory s rostoucím objemem činnosti. Pro francouzskou společnost je tak partnerství příležitostí k rychlejšímu rozvoji, zatímco GreenDot získává přístup na významný evropský trh a rozšiřuje nabídku služeb pro nadnárodní klientelu.

Finanční struktura transakce a budoucí milníky

Počáteční kupní cena za poloviční podíl činí čtyři miliony eur a bude uhrazena při dokončení transakce. Smlouva počítá také se dvěma případnými dodatečnými platbami navázanými na růst tržeb Léko, a to při dosažení hranice 100 a 150 milionů eur. Tyto platby se však neuskuteční, pokud by plánované synergie nebylo možné realizovat z důvodu regulatorních omezení. Celková protihodnota transakce se podle společnosti pohybuje přibližně na úrovni dvojnásobku až trojnásobku očekávaného ročního zlepšení EBITDA a je zastropována trojnásobkem počáteční platby.

Důležitá je také struktura financování. Akvizice bude hrazena z hotovostních prostředků skupiny GreenDot, takže Agilyx nebude muset vynaložit vlastní hotovost ani vydávat nové akcie. Léko navíc nebude zahrnuto do konsolidovaných účetních výkazů GreenDot. Generální ředitel GreenDot Laurent Auguste se v rámci nové vlastnické struktury ujme funkce předsedy představenstva společnosti Valorie.

Ghana hledá nové zdroje podzemní vody, modernizuje vodohospodářskou infrastrukturu a rozvíjí geologický průzkum. Pro české podniky, které mají zkušenosti s vodohospodářskými technologiemi, geofyzikálním průzkumem, úpravou vody nebo ekologickými řešeními pro těžební průmysl, se tak otevírá zajímavý prostor pro zahraniční spolupráci. První konkrétní výsledky už přinesl český projekt využívající satelitní data a moderní geologické metody na severu Ghany. Jeho pokračování může přinést příležitosti nejen dodavatelům technologií, ale také projekčním, inženýrským a servisním společnostem.

Ghana patří k hospodářsky významným zemím západní Afriky. Leží na pobřeží Guinejského zálivu mezi Pobřežím slonoviny, Burkinou Faso a Togem a žije v ní přibližně 35 milionů obyvatel. Hlavním městem je Akkra. Země získala nezávislost na Velké Británii v roce 1957 jako vůbec první stát subsaharské Afriky. Její ekonomika stojí především na těžbě nerostných surovin, zemědělství a službách. Ghana patří k předním světovým producentům zlata, významné jsou také zásoby manganu, bauxitu a diamantů. Důležitou roli hraje rovněž produkce kakaa a ropa. Nerostné suroviny přitom představovaly téměř 60 % hodnoty jejího vývozu.

V některých částech Ghany se dostupnost vody stává stále závažnějším problémem. Zvláště sever země se potýká s úbytkem povrchových vodních zdrojů, nepravidelnými srážkami a rostoucí spotřebou. Nedostatek vody se přitom dotýká širokého spektra činností od zásobování obyvatel přes zemědělství až po průmyslovou výrobu. Význam proto získává vyhledávání podzemních vod, jejich ochrana a dlouhodobě udržitelné využívání.

Právě v této oblasti mohou české společnosti nabídnout zkušenosti, které mají na mezinárodním trhu značnou hodnotu. Česká republika disponuje odborným zázemím v hydrogeologii, geofyzice, výstavbě vodohospodářské infrastruktury i technologiích pro úpravu a čištění vody. Zajímavé je také propojení těchto oborů s geologickým průzkumem a těžebním průmyslem, který potřebuje spolehlivé technologie pro hospodaření s vodou a omezování environmentálních dopadů své činnosti.

České technologie už prověřil pilotní projekt

Konkrétní příležitosti představila odborná akce Modern Methods of Water Resources and Geological Exploration, která se uskutečnila 21. až 23. října 2026 v ghanské Akkře. Workshop zorganizovala česká společnost SEDA Africa Group ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky v Akkře. Odbornou prezentaci vedl doc. Kamil Zágoršek z Technické univerzity v Liberci.

Akce navázala na projekt realizovaný v rámci programu B2B České rozvojové agentury. Zaměřil se na využití satelitního snímkování, geofyzikálních metod a analytické platformy X-Vision Water při vyhledávání vodních a nerostných zdrojů. Praktické výsledky vznikly v oblasti Damongo v regionu Savannah na severu Ghany, kde je dlouhodobě patrný nedostatek povrchových vodních zdrojů.

Při průzkumu byla využita satelitní data Landsat a analýza termálního pole, která pomohla vytipovat lokality s vysokou pravděpodobností výskytu podzemní vody. Výhodou tohoto přístupu je možnost předběžně vyhodnotit rozsáhlé území a následný terénní průzkum soustředit na perspektivnější místa. Tím lze omezit počet neúspěšných vrtů, zkrátit přípravnou fázi a snížit náklady na vyhledávání nových zdrojů.

Satelitní snímky ovšem samy o sobě existenci využitelného vodního zdroje nepotvrzují. Výsledky je nutné ověřit hydrogeologickými a geofyzikálními měřeními, průzkumnými vrty, zkouškami vydatnosti a laboratorními rozbory kvality vody. Teprve jejich kombinace poskytne dostatečný podklad pro rozhodnutí o dalším využití lokality.

Od nalezení vody k vybudování celého systému

Pro české dodavatele se tím otevírá příležitost v několika navazujících etapách. Ghana potřebuje nejen technologie pro vyhledávání podzemních zdrojů, ale také kompletní infrastrukturu, která umožní vodu bezpečně získávat, upravovat, skladovat a distribuovat.

Uplatnění mohou najít například výrobci čerpacích zařízení, dodavatelé technologií pro hlubinné vrty, solárních energetických systémů pro jejich provoz nebo zařízení pro průběžné sledování vydatnosti vodních zdrojů. Další prostor představují modulární úpravny vody, filtrační a dezinfekční technologie, laboratorní vybavení a systémy dálkového řízení vodohospodářských provozů.

Významnou oblastí je také výstavba vodovodních sítí, vodojemů a tlakových stanic. Zvláštní pozornost si zaslouží čištění odpadních vod a jejich opětovné využívání. Právě recyklace vody může pomoci snížit odběry z přírodních zdrojů a současně omezit riziko kontaminace podzemních vod.

Z obchodního hlediska je zajímavá možnost nabídnout ghanským partnerům ucelené řešení. České společnosti mohou spojit průzkumné práce, projektovou přípravu, dodávky technologií, výstavbu infrastruktury i následný servis. Takový model spolupráce vytváří prostor také pro dlouhodobé kontrakty spojené s provozem zařízení, údržbou a školením místních pracovníků.

Nerostné suroviny vyžadují také odpovědné hospodaření s vodou

Druhou významnou oblastí spolupráce je geologický průzkum a těžba nerostných surovin. Metody využívané při vyhledávání podzemní vody lze totiž uplatnit také při mapování geologických struktur a identifikaci perspektivních ložisek. Satelitní data, geofyzikální měření a pokročilé analytické platformy umožňují získávat podrobnější informace o geologických poměrech území a efektivněji plánovat další průzkumné práce.

Tomuto tématu byl věnován druhý den odborného workshopu, kterého se zúčastnili zástupci ghanských státních institucí, geologických služeb, těžební komory a příslušných ministerstev. Představeny byly moderní geologické platformy i možnosti dálkového sledování dopadů těžební činnosti.

Pro české firmy se tak otevírají možnosti dodávek průzkumných, těžebních a zpracovatelských technologií, geologického mapování i zařízení pro vodní hospodářství v těžebních provozech. Významné uplatnění mohou mít také technologie pro čištění a recirkulaci důlních a technologických vod.

Právě hospodaření s vodou představuje pro těžební průmysl zásadní environmentální téma. Těžba a zpracování nerostných surovin mohou být spojeny s vysokou spotřebou vody a rizikem znečištění povrchových i podzemních zdrojů. Moderní technologie umožňují lépe kontrolovat kvalitu vypouštěných vod, vracet technologickou vodu zpět do výrobního procesu a průběžně vyhodnocovat vliv provozu na okolní prostředí. Další příležitosti se týkají environmentálního monitoringu, sanace a rekultivace území dotčených těžbou.

Partnerství může otevřít cestu k dlouhodobým zakázkám

Výsledky pilotního projektu a předání získaných geologických dat vytvářejí předpoklady pro pokračování česko-ghanské spolupráce. Účast představitelů ghanské vlády a zapojení odborných institucí ukazují, že o moderní metody průzkumu vodních a nerostných zdrojů existuje zájem také na úrovni veřejné správy.

Pro české podniky však bude důležité správně zvolit způsob vstupu na místní trh. Významnou roli může sehrát spolupráce s ghanskými institucemi a domácími společnostmi, realizace demonstračních a pilotních projektů i schopnost zajistit následný servis. Perspektivní jsou rovněž konsorcia, která dokážou propojit technologické dodavatele, projektanty, výzkumné organizace a stavební společnosti.

Výhodu mohou získat podniky, které vedle samotných zařízení nabídnou také odborné znalosti, zaškolení místních pracovníků a dlouhodobou technickou podporu. Právě dostupnost servisu a schopnost přizpůsobit technologie místním klimatickým, geologickým a provozním podmínkám mohou výrazně ovlivnit úspěšnost zahraničního projektu.

Ghana tak představuje zajímavou příležitost pro český export v oblasti vodního hospodářství, geologie, těžebních technologií i environmentálních služeb. Propojení těchto oborů navíc umožňuje nabídnout řešení, která současně podporují hospodářský rozvoj, zlepšují dostupnost vody a pomáhají omezovat dopady průmyslové činnosti na životní prostředí.

Svět přijímá stále ambicióznější klimatické závazky, skutečné výsledky však za politickými sliby výrazně zaostávají. Nová zpráva OECD The Climate Action Monitor 2026 přináší nepříjemný obraz globálního vývoje. Zpráva poukazuje jak velká propast stále existuje mezi tím, co státy slibují, a tím, co skutečně dokážou uskutečnit.

Zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) s názvem The Climate Action Monitor 2026 publikovaný 5. listopadu 2026 a představuje rozsáhlé mezinárodní hodnocení klimatické politiky, vývoje emisí a dopadů klimatických rizik. Její význam spočívá také v tom, že jednotlivé trendy sleduje prostřednictvím srovnatelných ukazatelů a oficiálních dat. Nehodnotí tedy pouze deklarované cíle jednotlivých vlád, ale také vývoj emisí, skutečné zavádění klimatických politik a schopnost zemí reagovat na stále závažnější projevy změny klimatu.

Jedním z hlavních závěrů je, že očekávané globální oteplení do konce století se sice oproti dřívějším odhadům snížilo přibližně ze čtyř stupňů na 2,3 až 2,5 °C, současné závazky a jejich plnění však stále nestačí k dosažení klimatických cílů Pařížské dohody. Mnoho států navíc směřuje k nesplnění i těch cílů, které si samo stanovilo. Pozornost se proto stále více přesouvá od formulování nových závazků k jejich skutečnému naplňování.

Rostoucí emise a rozevírající se nůžky mezi regiony

Vývoj emisí přitom ukazuje, proč je současné tempo nedostatečné. Celosvětové emise skleníkových plynů dosáhly v roce 2024 přibližně 51 miliard tun CO₂ ekv. Oproti předchozímu roku vzrostly o 1 % a ve srovnání s rokem 2015, kdy byla přijata Pařížská dohoda, jsou vyšší o 7 %. Pokud se započítají také emise a pohlcování spojené s využíváním půdy a změnami ve využívání půdy a lesnictví, dosahuje globální bilance přibližně 55 miliard tun CO₂ ekv.

Zajímavý je rozdíl mezi vyspělými ekonomikami a partnerskými zeměmi OECD. Členské státy organizace dosáhly emisního vrcholu již v roce 2007 a od roku 2015 snížily své emise přibližně o 11 %. Evropská unie zaznamenala za stejné období pokles dokonce o 19 %. Naproti tomu partnerské země OECD, mezi které patří také rychle rostoucí ekonomiky Číny a Indie, zvýšily emise od roku 2015 o 12 %. V roce 2024 dosahovaly jejich emise přibližně 23,1 miliardy tun CO₂ ekv, zatímco členské země OECD vykázaly 12,9 miliardy tun.

Tento rozdílný vývoj souvisí především s hospodářským růstem, industrializací, rostoucí spotřebou energie a rozdílnou strukturou energetiky. Vyspělé ekonomiky již dokázaly ve větší míře oddělit růst hospodářství od růstu emisí. Jejich ekonomiky produkují stále více, zatímco množství vypouštěných skleníkových plynů klesá. V rozvíjejících se ekonomikách emise rovněž rostou pomaleji než ekonomická produkce, jejich celkové množství však nadále stoupá.

Právě tento rozdíl je podstatný pro pochopení globální klimatické bilance. Snižování emisí v Evropě a dalších vyspělých ekonomikách má významný přínos, samo o sobě však nedokáže vyrovnat rostoucí emise v dalších částech světa. OECD proto upozorňuje, že globální emise musí dosáhnout vrcholu a následně začít klesat mnohem rychleji. Pro dosažení trajektorií odpovídajících Pařížské dohodě by jejich každoroční pokles do roku 2030 musel dosahovat přibližně 3,8 až 8,1 %.

Propast mezi politickými sliby a legislativní realitou

Další podstatné zjištění se týká rozdílu mezi klimatickými cíli a jejich skutečným plněním. Podle OECD jsou emise členských zemí přibližně o 4 % vyšší, než odpovídá trajektorii potřebné k dosažení jejich vlastních závazků pro rok 2030. U partnerských zemí OECD je tento rozdíl přibližně 10 %. Státy tak mají před sebou stále náročnější úkol, protože do dosažení nejbližšího významného milníku zbývá jen několik let.

Podobně problematická je návaznost krátkodobých a dlouhodobých cílů. Nové národní klimatické závazky pro rok 2035 podle OECD dostatečně nesnižují rozdíl mezi očekávanými emisemi a trajektorií směřující k dosažení klimatické neutrality. Rozpor mezi těmito cíli se do roku 2035 dokonce zvětšil přibližně o 10 %. Dalším problémem je právní závaznost dlouhodobých slibů. Cíle klimatické neutrality sice pokrývají přibližně 80 % globálních emisí, značná část z nich však stále nemá odpovídající právní zakotvení.

Jinými slovy, země dokážou formulovat dlouhodobé vize, jejich promítnutí do konkrétních zákonů, investic, technologických řešení a sektorových plánů však často zaostává. Právě tato mezera mezi politickými závazky a jejich praktickým uskutečňováním patří k nejvýznamnějším problémům současné klimatické politiky.

Nástroje klimatické politiky a role asijsko-pacifického regionu

Vedle emisí a klimatických rizik hodnotí OECD také skutečný vývoj klimatických politik. Pro tuto část využívá vlastní metodiku Climate Actions and Policies Measurement Framework, která sleduje zavádění a přísnost jednotlivých nástrojů. Vydání za rok 2026 zahrnuje 86 klíčových politik ve 127 jurisdikcích. Umožňuje tak porovnávat vývoj klimatických opatření v jednotlivých zemích a sledovat, zda se jejich přístup postupně posiluje, nebo naopak oslabuje.

V roce 2025 se mezi hlavní oblasti pokroku zařadily především nové nebo posílené klimatické cíle, minimální standardy energetické účinnosti a rozšiřování uhlíkového oceňování. Největší posun zaznamenaly budovy, průmysl a výroba elektřiny. Evropa vykázala největší regionální nárůst klimatického úsilí, následovaná Asií a americkým kontinentem. Z celkových 127 sledovaných jurisdikcí posílilo své klimatické politiky 76.

Zajímavé jsou také rozdíly mezi jednotlivými nástroji. Stále větší význam získávají technické a výkonnostní standardy, požadavky na energetickou účinnost a informační nástroje. Rozšiřují se rovněž systémy obchodování s emisními povolenkami a uhlíkové daně. OECD přitom zdůrazňuje význam jejich vzájemného doplňování. Samotná ekonomická motivace totiž nemusí odstranit technologické, infrastrukturní nebo informační překážky, které brání rychlejšímu zavádění nízkoemisních řešení.

Významnou roli v budoucím vývoji bude mít také energetika asijsko pacifického regionu. Právě zde se koncentruje velká část světové spotřeby energie a pokračuje rychlá industrializace. Současně jde o oblast s rozsáhlými investicemi do čistých energetických technologií. Výsledný vývoj emisí proto bude záviset také na tom, jak rychle dokážou tyto ekonomiky rozšiřovat nízkoemisní výrobu elektřiny a promítat ji do dalších oblastí hospodářství.

OECD se v reportu věnuje také elektrifikaci jednotlivých sektorů ekonomiky. Přechod k elektrickému pohonu, vytápění a technologickým procesům může významně přispět ke snižování emisí, jeho přínos však závisí na způsobu výroby elektřiny. Elektrifikace dopravy, budov a průmyslu proto musí postupovat společně s dekarbonizací energetiky a rozvojem odpovídající infrastruktury. Právě výroba elektřiny patří podle zprávy k oblastem, v nichž se podařilo dosáhnout významného pokroku.

Ekonomické ztráty z extrémního počasí prudce narůstají

Zpráva OECD věnuje značnou pozornost také fyzickým dopadům klimatické změny. Ty se stále výrazněji promítají do ekonomiky a jejich náklady rostou. Průměrné roční ekonomické ztráty způsobené extrémními projevy počasí vzrostly v členských a partnerských zemích OECD ze 101,2 miliardy dolarů v období 1994 až 1998 na 249,1 miliardy dolarů v letech 2021 až 2025. Po zohlednění inflace jde o nárůst přibližně o 146 %.

Tyto ztráty zahrnují škody způsobené různými přírodními katastrofami a jejich rostoucí rozsah souvisí jak s častějším výskytem a intenzitou extrémních událostí, tak s hodnotou majetku a infrastruktury vystavených jejich působení. Každá další vlna veder, povodeň nebo rozsáhlé sucho tak může znamenat značné náklady pro veřejné rozpočty, podniky, zemědělce i domácnosti. OECD zároveň upozorňuje, že ekonomické škody se mohou přenášet prostřednictvím dodavatelských řetězců a narušení výroby či dopravy i do oblastí, které samotná katastrofa přímo nezasáhla.

Zvláštní pozornost si zaslouží rostoucí expozice obyvatelstva extrémním teplotám. Podle údajů OECD zaznamenaly všechny světové regiony v posledních dvou desetiletích výrazný nárůst počtu dnů s nadprůměrnými teplotami. V období 2021 až 2025 bylo takových dnů v průměru o 126 % více než v referenčním období 1981 až 2010. V některých oblastech Latinské Ameriky, východní Asie a Tichomoří či subsaharské Afriky byl nárůst ještě výraznější.

Zdravotní hrozby tropických nocí a vln veder

Problémem přitom není jen samotná výše denních teplot. Stále častěji se objevují také tropické noci, během nichž minimální teplota neklesne pod 20 °C. Lidský organismus tak má méně příležitostí k ochlazení a regeneraci po horkém dni. Od roku 1979 přibylo celosvětově přibližně 36 takových nocí. V Evropské unii se jejich počet zvýšil z devíti na 19 ročně.

Dlouhodobé působení vysokých teplot má přímé zdravotní i hospodářské důsledky. Zvyšuje riziko kardiovaskulárních a respiračních onemocnění, snižuje pracovní výkonnost a zvyšuje nároky na chlazení budov. Současně zatěžuje energetické soustavy a vodohospodářskou infrastrukturu. V evropském kontextu je pozoruhodné, že průměrná teplota povrchu v členských zemích OECD byla v letech 2021 až 2025 přibližně o 1,06 °C vyšší než průměr referenčního období 1981 až 2010. V Rakousku, Rumunsku a Švýcarsku přesáhl tento nárůst dokonce 1,5 °C.

Rozměr zdravotních dopadů dokládají také statistiky úmrtnosti. Podle dat citovaných OECD si vlny veder v letech 2000 až 2026 vyžádaly celosvětově přibližně 336 500 lidských životů. Jde téměř o pětinu všech evidovaných úmrtí spojených s přírodními katastrofami v tomto období. Skutečný počet obětí může být vyšší, protože úmrtí související s horkem, zejména u lidí s kardiovaskulárními a respiračními onemocněními, se obtížně statisticky přiřazují ke konkrétním vlnám veder.

Nedostatek vody a rozsáhlá degradace zemědělské půdy

Neméně závažným tématem je sucho. OECD upozorňuje, že riziko dlouhodobého nedostatku vody se rozšiřuje i do oblastí, které v minulosti nebyly typické chronickým vodním deficitem. Vedle tradičně suchých regionů se s rostoucím rizikem potýkají také části Evropy, Severní Ameriky a Amazonské pánve. Ukazatele organizace zároveň zaznamenávají pokles půdní vlhkosti na zemědělské půdě v řadě členských i partnerských zemí.

Pro zemědělství má takový vývoj zásadní důsledky. Nedostatek půdní vláhy omezuje růst plodin, zvyšuje riziko neúrody a ovlivňuje dostupnost vody pro hospodářská zvířata. Dopady se následně přenášejí do cen potravin, obchodu a dodavatelských řetězců. Sucho navíc oslabuje ekosystémy, zvyšuje náchylnost krajiny k erozi a společně s vysokými teplotami vytváří příznivější podmínky pro vznik a šíření požárů.

Zpráva připomíná také rozsah degradace půdy. Podle údajů citovaných OECD se tento problém týká téměř 40 % světové pevniny a více než 3,2 miliardy lidí. Přibližně 1,3 miliardy obyvatel žije přímo na degradované půdě. Ztráta úrodnosti, eroze, odlesňování a úbytek přirozených funkcí ekosystémů tak představují environmentální i sociální problém s významnými hospodářskými důsledky.

Dokument ke stažení:

The Climate Action Monitor 2026

Energetická náročnost budov patří k největším výzvám současné energetiky. Domy, byty a další budovy spotřebovávají přibližně třetinu veškeré energie využívané ve světě a podílejí se zhruba polovinou na globální spotřebě elektřiny. Jejich provoz zároveň představuje významný zdroj emisí oxidu uhličitého. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) nyní představuje cestu, jak do roku 2035 snížit energetickou náročnost budov nejméně o čtvrtinu. Ukazuje přitom, že potřebné technologie již existují. Česko mezitím přichází s podrobnějším pohledem na energetickou chudobu.

Globální rozměr problému je přitom ještě širší než samotné vytápění. S rostoucími příjmy obyvatel, urbanizací a především potřebou chlazení se zvyšuje spotřeba energie v budovách. V mnoha regionech světa přibývají klimatizační zařízení rychleji, než se zlepšuje jejich účinnost. Rostoucí poptávka tak zatěžuje elektrizační soustavy, zvyšuje nároky na výrobu elektřiny a současně komplikuje snižování emisí. Kvalita budov a účinnost technického vybavení proto stále více ovlivňují nejen náklady na bydlení, ale také energetickou bezpečnost jednotlivých zemí.

Právě na tuto výzvu reaguje také nová zvláštní zpráva IEA Special Report on Buildings Efficiency, která vznikla na žádost Turecka a Austrálie v rámci strategického partnerství mezi předsednictvím COP 31 a Mezinárodní agenturou pro energii. Jejím cílem je představit cestu, jak do roku 2035 zlepšit globální energetickou náročnost budov nejméně o 25 %. Hodnotí přitom potřebné politiky, technologie a investice, od kvalitnějších obálek budov přes elektrifikaci vytápění a vaření až po účinnější spotřebiče a dostupnost čistého vaření.

Svět potřebuje více než zdvojnásobit tempo energetických úspor

Do roku 2035 by se měla globální energetická náročnost budov snížit o zmiňovaných nejméně o 25 % oproti roku 2025. Ukazatel přitom vyjadřuje konečnou spotřebu energie v budovách ve vztahu k jejich celkové podlahové ploše. Dosavadní vývoj však takovému cíli neodpovídá. Energetická náročnost budov se v první polovině tohoto desetiletí zlepšovala přibližně o 1 procento ročně. Pro dosažení stanoveného cíle bude nutné toto tempo více než zdvojnásobit.

Pokud budou země pokračovat pouze podle současného nastavení energetických politik, předpokládá IEA do roku 2035 zlepšení energetické náročnosti jen o 7 % oproti roku 2025. Rozdíl mezi současným vývojem a potřebným tempem tak zůstává značný. Agentura přitom nestaví svůj scénář na technologických vynálezech, které teprve čekají na komerční využití. Vychází z řešení, která jsou již dostupná, a ukazuje, jak jejich širší uplatnění může přinést potřebné úspory.

Zásadní roli přisuzuje čtyřem oblastem. Vyšší účinnosti spotřebičů a technických zařízení, kvalitnějším obálkám budov, elektrifikaci vytápění a vaření a rozšíření přístupu k čistému vaření v zemích, kde lidé stále používají tradiční a energeticky neúčinné způsoby přípravy pokrmů. Největší potenciál přitom podle propočtů představuje modernizace samotných zařízení. Jejich vyšší účinnost může zajistit přibližně 40 % celkového zlepšení energetické náročnosti budov.

Zpráva IEA upozorňuje, že i přes existenci energetických standardů v přibližně 140 zemích zůstávají mezi jednotlivými trhy značné rozdíly. Příkladem jsou klimatizace. Nejefektivnější dostupné modely mohou mít více než dvojnásobnou účinnost oproti průměrnému prodávanému zařízení. Rozšíření kvalitnějších spotřebičů, přísnější minimální standardy a pravidelná aktualizace energetických štítků proto mohou přinést značné úspory bez nutnosti měnit způsob využívání budov.

Dalších přibližně 20 % potenciálního zlepšení připadá na kvalitnější stavební obálky. Zateplení, vhodná okna, omezení tepelných ztrát a účinnější ochrana proti přehřívání snižují potřebu energie na vytápění i chlazení. Význam mají jak renovace stávajících budov, tak kvalitnější výstavba nových. Právě v rychle rostoucích městech a regionech s vysokou poptávkou po klimatizaci může vhodné stavební řešení zabránit tomu, aby se rostoucí zastavěná plocha automaticky promítala do stejně rychlého růstu spotřeby elektřiny.

IEA zdůrazňuje také propojení energetických úspor s klimatickou adaptací. Kvalitnější obálka budovy totiž v létě omezuje pronikání tepla do interiéru, a snižuje tak potřebu klimatizace. To je stále důležitější v oblastech, kde rostou teploty a klimatizace se z nadstandardního vybavení stává nezbytnou součástí bydlení. Energeticky kvalitní budovy tak mohou současně omezovat emise, snižovat účty a zmírňovat dopady vln veder na obyvatele.

Elektrifikace vytápění a vaření může podle scénáře IEA přispět až 15 % k celkovému zlepšení energetické náročnosti. Významnou roli zde mají především tepelná čerpadla, která využívají elektřinu k přenosu tepla z okolního prostředí. Díky tomu mohou dodat několikanásobně více tepelné energie, než kolik samy spotřebují v podobě elektřiny. Podobný princip účinnějšího využívání energie se uplatňuje také u indukčních vařičů a dalších moderních technologií. Přínos elektrifikace však souvisí i s tím, jakým způsobem se elektřina vyrábí a jakou kapacitu má elektrizační soustava pro pokrytí rostoucí poptávky.

Čtvrtou oblastí je dostupnost čistého vaření. Ta se může evropskému čtenáři zdát vzdálená od tématu zateplování domů, v globálním měřítku však představuje významnou součást energetické transformace. V řadě rozvojových zemí lidé stále využívají tradiční paliva a neúčinná zařízení, která mají vysokou spotřebu a zároveň zhoršují kvalitu ovzduší v domácnostech. Přístup k moderním způsobům vaření proto přináší nejen energetické úspory, ale také zdravotní a sociální přínosy.

Investice musí vyrůst na téměř 1,2 bilionu dolarů ročně

Zlepšování energetické účinnosti budov má také výrazný ekonomický rozměr. Podle IEA přesáhly globální investice do energetické účinnosti budov, elektrifikace a dalších opatření zaměřených na konečnou spotřebu v roce 2025 částku 370 miliard dolarů. Oproti situaci před deseti lety jde o více než dvojnásobek. Ani takový růst však podle agentury nestačí. Aby bylo možné dosáhnout cíle pro rok 2035, měly by roční investice vzrůst téměř na 1,2 bilionu dolarů.

Samotný objem peněz ovšem nezaručuje odpovídající výsledek. IEA upozorňuje, že část investic směřuje do jednotlivých dílčích zásahů, které nemusí přinášet takové dlouhodobé úspory jako komplexní modernizace budov. Rozhodující význam proto má také způsob, jakým jsou finanční prostředky využívány. Renovace by měly spojovat stavební úpravy s modernizací vytápění, chlazení a dalších technických zařízení.

Velkou překážkou zůstává dostupnost počátečního kapitálu. Domácnosti jsou totiž nejvýznamnější skupinou investorů do budov, jejich renovací, spotřebičů a vytápěcích systémů. I když se investice do energetických úspor v dlouhodobém horizontu vyplatí, vysoké počáteční náklady mohou být pro část vlastníků nepřekonatelné. Problém se týká především domácností s nižšími příjmy, které často žijí v energeticky neúsporných budovách a současně mají nejmenší finanční prostor pro jejich modernizaci.

IEA proto zdůrazňuje význam kombinace dotací, zvýhodněných úvěrů, daňových pobídek a dalších finančních nástrojů. Veřejné prostředky mohou pomoci přilákat soukromý kapitál a vytvořit podmínky pro rozsáhlejší renovace. Zvláštní pozornost by měla směřovat k domácnostem, které by bez podpory nedokázaly potřebné investice uskutečnit. Jinak hrozí, že výhody energetické modernizace budou dostupné především lidem, kteří mají dostatek prostředků na vlastní financování, zatímco energeticky nejméně úsporné bydlení zůstane mimo dosah potřebných investic.

Energetická chudoba má v Česku výraznou regionální podobu

Globální závěry IEA mají přímou souvislost také s českými podmínkami. Energetická účinnost budov totiž ovlivňuje nejen celkovou spotřebu energie, ale také schopnost domácností hradit náklady na vytápění. Ministerstvo financí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu aktuálně připravilo a publikovalo nový mikroregionální ukazatel energetické chudoby, který přináší podrobnější pohled na rozdíly mezi jednotlivými částmi České republiky.

Dosavadní celostátní statistiky nedokázaly dostatečně zachytit územní rozdíly. Domácnosti se stejnými příjmy mohou čelit zcela odlišným nákladům podle toho, v jakém typu budovy bydlí, jaký způsob vytápění používají a jaké jsou místní klimatické podmínky. Nová analýza proto propojuje energetickou náročnost obytných budov, skladbu využívaných paliv, regionální ceny energie a disponibilní příjmy obyvatel. Výsledkem je ukazatel vyjadřující podíl předpokládaných výdajů na vytápění na disponibilních příjmech domácností.

Zjištěné rozdíly jsou značné. Mediánový podíl předpokládaných výdajů na vytápění dosahuje v jednotlivých správních obvodech obcí s rozšířenou působností 13,5 % disponibilních příjmů. Nejvyšší hodnotu vykazuje Broumov, kde jde o 19,6 %. Následují Konice, Hořice a Votice. Na opačném konci stojí Praha s pouhými 5,2 % Rozdíl mezi Broumovem a Prahou je tedy téměř čtyřnásobný. Ukazuje se tak, jak výrazně se mohou lišit finanční nároky na zajištění tepelného komfortu v závislosti na místě bydliště.

Zajímavé je, že vysoké riziko energetické chudoby nelze vysvětlit pouze nízkými příjmy obyvatel nebo vysokými cenami energií. Analýza ukazuje, že mnohem výraznější souvislost má struktura místního bytového fondu. Ve skupině nejvíce ohrožených mikroregionů přesahuje podíl rodinných domů 50 % v 96 % případů. Medián jejich zastoupení dosahuje 71 %, zatímco v ostatních mikroregionech činí 61 %.

Ještě výraznější je situace z hlediska energetické kvality budov. V 98 % nejvíce ohrožených mikroregionů přesahuje podíl obydlí v energetických třídách E až G polovinu. Mediánový podíl takových budov dosahuje 59 %, oproti 52 % v ostatních správních obvodech. Právě kombinace vyššího zastoupení rodinných domů a energeticky náročnějšího bydlení vytváří prostředí, ve kterém mohou náklady na vytápění představovat významnou část příjmů domácností.

Zjištění současně ukazuje, proč samotná výše příjmů neposkytuje dostatečný obraz energetické zranitelnosti. Přibližně 37 % velmi ohrožených mikroregionů má dokonce nadprůměrné disponibilní příjmy. Příkladem jsou Votice, které patří mezi pětici nejvíce ohrožených oblastí, přestože jejich příjmová úroveň dosahuje 105 % celostátního průměru. Vysoké náklady na vytápění zde souvisejí především s charakterem místního bydlení.

Významnou roli hraje také způsob vytápění a místní cenová struktura. Studie například uvádí, že vytápění tuhými palivy je v průměru přibližně o 60 % levnější než využívání ostatních paliv. To však automaticky neznamená nižší celkové výdaje domácností. Rozhodující je rovněž energetická náročnost domu, jeho velikost a klimatické podmínky v daném regionu.

Nová analýza tak představuje důležitý podklad pro nastavení energetické a sociální politiky. Umožňuje přesněji určit, kde má veřejná podpora renovací největší potenciál a kde se vyplatí zaměřit na modernizaci konkrétních typů budov. Současně ukazuje, že stejná dotační podpora nemusí mít ve všech regionech stejný účinek. V některých oblastech může být hlavní překážkou nízký příjem obyvatel, jinde především vysoký podíl energeticky náročných rodinných domů a náklady spojené s jejich modernizací.

Obě zprávy tak docházejí k podobnému závěru z odlišných perspektiv. Globální analýza IEA ukazuje rozsah potřebných investic a možnosti technologického zlepšení, česká studie zase odhaluje, kde se energetická náročnost budov nejvýrazněji promítá do finanční situace obyvatel. Energetická modernizace budov má proto vedle klimatického a energetického významu také zásadní sociální rozměr. Kvalitnější bydlení může domácnostem přinést nižší účty, stabilnější náklady a větší tepelný komfort. Podmínkou je, aby se k potřebným investicím dostali především lidé a regiony, které jejich přínosy potřebují nejvíce.

Dokument ke stažení:

• Tematický report_Mikroregionální_ukazatel_energetické_chudoby_MF

• Special Report on Buildings Efficiency

Voda dokáže odnést téměř všechno. Jenže některé látky v ní zůstávají celé roky, hromadí se v sedimentech, pronikají do organismů a postupně zatěžují celé ekosystémy. Mezi největší hrozby patří takzvané věčné chemikálie PFAS a zbytky léčiv, které se dostávají do vodního prostředí při výrobě, používání i likvidaci produktů. Věda současně hledá nové cesty, jak jejich dopady omezit. Vedle přísnějšího hodnocení chemických rizik se pozornost obrací také k překvapivě účinným pomocníkům, rostlinám a mikroorganismům.

Voda je jedním z nejdůležitějších zdrojů života, zároveň však funguje jako sběrné místo pro řadu látek, které do životního prostředí uvolňuje lidská činnost. Průmyslové provozy, domácnosti, zemědělství i farmaceutická výroba přispívají k tomu, že se ve vodních tocích a nádržích objevují chemické sloučeniny, jejichž účinky se mohou projevovat dlouhodobě. Některé se rozkládají jen velmi pomalu, jiné se hromadí v živých organismech a další mohou působit společně s řadou jiných kontaminantů. Tři nové vědecké studie zveřejněné Evropskou komisí (přehled s odkazy najdete pod článkem) ukazují, jak rozsáhlý tento problém je a jakými směry se ubírá jeho řešení.

PFAS se hromadí ve vodě, sedimentech i rybách

Jedním z nejvýraznějších příkladů jsou PFAS, tedy perfluorované a polyfluorované alkylové látky. Tato rozsáhlá skupina zahrnuje více než deset tisíc syntetických chemických sloučenin využívaných v mnoha průmyslových i spotřebitelských aplikacích. Díky svým vlastnostem nacházejí uplatnění například při výrobě materiálů odolných vůči vodě, mastnotě nebo vysokým teplotám. Právě jejich chemická stabilita je však současně velkým environmentálním problémem. V přírodě přetrvávají dlouhou dobu, mohou se šířit vodou i atmosférou a některé z nich se postupně hromadí v organismech. Odtud pochází jejich označení věčné chemikálie.

Mezinárodní výzkum publikovaný v časopise Water Research se zaměřil na výskyt PFAS ve sladkovodních nádržích napříč kontinenty. Vědci zpracovali údaje ze 74 nádrží na pěti kontinentech a sledovali, jak se jednotlivé látky vyskytují ve vodě, sedimentech a rybích tkáních. Výsledky ukázaly, že znečištění nemá všude stejnou podobu. Jeho charakter ovlivňuje historické používání chemikálií, průmyslová činnost, způsob nakládání s odpady, místní hydrologické podmínky i úroveň environmentálního monitoringu.

V Asii výzkumníci zaznamenali častější výskyt PFAS v povrchových vodách, zejména v oblastech ovlivněných průmyslovou činností a městským odtokem. V Evropě se výrazněji projevilo dlouhodobé hromadění těchto látek v sedimentech a rybích tkáních. Právě evropské vzorky ryb vykazovaly nejvyšší míru bioakumulace. Pozornost si zaslouží také Afrika, kde byly v některých sledovaných nádržích zjištěny poměrně vysoké koncentrace nejčastěji monitorovaných PFAS. Výzkum přitom zahrnoval pouze pět afrických nádrží, což ukazuje, jak málo informací máme o skutečném rozsahu kontaminace v některých částech světa.

Zajímavým zjištěním je také rostoucí zastoupení krátkořetězcových PFAS. Ty se v řadě aplikací prosazují jako náhrada za některé dříve používané dlouhořetězcové látky, jejichž využívání podléhá přísnějším omezením. Krátkořetězcové sloučeniny sice obecně vykazují nižší tendenci k bioakumulaci, zároveň jsou však velmi mobilní, dlouhodobě přetrvávají v prostředí a konvenční technologie čištění je odstraňují obtížně. Náhrada jedné skupiny problematických chemikálií jinou tak nemusí automaticky znamenat odstranění environmentálního rizika.

Zbytky léčiv představují další zátěž pro vodní ekosystémy

Podobně komplexní problém představují léčivé přípravky. Do životního prostředí se dostávají během celého svého životního cyklu, od výroby přes užívání až po nesprávnou likvidaci. Část léčivých látek prochází lidským organismem a následně se dostává do odpadních vod. Některé mohou být v čistírnách odpadních vod odstraněny jen částečně, takže jejich zbytky pokračují do řek a dalších vodních ekosystémů.

Ochrana životního prostředí se proto stále výrazněji promítá také do evropské farmaceutické legislativy. Odborná studie publikovaná v časopise Environmental Sciences Europe hodnotila připravovaná pravidla z pohledu environmentálního rizika a jejich praktického uplatňování. Významnou součástí nového přístupu je také princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), který se má nově výrazněji uplatnit i v oblasti léčiv. Farmaceutické společnosti se tak mají finančně podílet na nákladech spojených s odstraňováním zbytků léčiv z odpadních vod, zejména prostřednictvím rozšířených systémů čištění. Náklady na tyto procesy se tak mají ve větší míře přenést na výrobce léčiv, jejichž produkty přispívají ke vzniku znečištění.

Nová pravidla současně posilují požadavky na hodnocení environmentálních dopadů léčiv a dostupnost informací o jejich vlastnostech. Mezi významné posuny patří možnost odmítnout registraci nového antimikrobiálního léčivého přípravku, pokud jeho environmentální riziko nebude přijatelné. Návrh počítá také se zpětným hodnocením některých léčiv schválených před listopadem 2005, u nichž se při původním povolování environmentální rizika pravděpodobně neposuzovala. Důležitou součástí má být posuzování celého životního cyklu přípravků včetně výrobních procesů, a to i v případech, kdy výroba probíhá mimo Evropskou unii. Přínosem má být také lepší dostupnost údajů o provedených hodnoceních.

Nebezpečné mohou být i kombinace různých látek

Vědci současně upozorňují na problém, který může dosavadní hodnocení rizik významně podceňovat. Jde o společné působení různých chemických látek. Vodní prostředí totiž nepřichází do kontaktu s jednou účinnou látkou, ale s jejich směsmi. Léčiva se mohou kombinovat se zemědělskými chemikáliemi, látkami ze spotřebních výrobků nebo dalšími průmyslovými kontaminanty. Výsledný účinek přitom může být výraznější než působení jednotlivých složek samostatně.

Příkladem je kombinace antibiotik sulfamethoxazolu a trimethoprimu, která může mít závažné synergické účinky na sladkovodní řasy. Výzkumníci proto doporučují rozšířit hodnocení léčiv také o posuzování chemických směsí. Současné testovací metody by měly lépe zachycovat dlouhodobé, vícegenerační a behaviorální účinky. Některé látky totiž nemusí způsobit okamžitý úhyn organismů, přesto mohou narušovat jejich migraci, rozmnožování, metabolismus nebo schopnost reagovat na okolní prostředí. Takové působení se může postupně projevit na celých populacích a fungování ekosystémů.

Rostliny a mikroorganismy jako přirozená čisticí technologie

Vedle důslednější prevence a hodnocení rizik se pozornost vědců obrací také k samotným možnostem odstraňování znečištění. Zajímavou cestu představují uměle vytvořené mokřady, které využívají přirozenou spolupráci rostlin, půdy a mikroorganismů. Tyto systémy mohou čistit odpadní vody a současně vytvářet stanoviště pro řadu druhů, zachycovat uhlík a přispívat k ochraně krajiny před povodněmi.

Přehledová studie publikovaná v časopise Bioresource Technology analyzovala poznatky z 539 vědeckých prací vydaných mezi lety 2000 a 2025. Zaměřila se zejména na mikrobiální procesy, které umožňují rozkládat nebo přeměňovat znečišťující látky na méně škodlivé sloučeniny. Výsledky potvrzují, že významnou úlohu mají bakterie a další mikroorganismy žijící v půdě i v okolí kořenových systémů rostlin.

Umělé mokřady dokážou zachycovat a odstraňovat například dusík, fosfor, těžké kovy, antibiotika nebo polycyklické aromatické uhlovodíky. Průměrná účinnost odstraňování sledovaných znečišťujících látek se podle analyzovaných studií pohybovala v rozmezí 76,9 až 91,9 %. Mikroorganismy přitom zajišťovaly přibližně 90,5 procenta odstranění antibiotik a 60,9 % odstranění polycyklických aromatických uhlovodíků.

Rostliny v tomto systému plní mnohem důležitější úlohu, než by se mohlo na první pohled zdát. Samotné přímé přijímání znečišťujících látek jejich kořeny představuje relativně malou část procesu. Jejich hlavním přínosem je vytváření příznivých podmínek pro mikroorganismy. Kořeny uvolňují kyslík a organické látky, které bakteriím poskytují energii a živiny. Tím podporují jejich růst a aktivitu, a zvyšují tak schopnost celého mokřadního systému odstraňovat kontaminanty. Přítomnost rostlin podle studie zvyšuje průměrnou účinnost čištění až o 11,3 %.

Výzkumníci se zabývali také možností cíleně doplňovat do mokřadů vybrané mikroorganismy s vhodnými metabolickými vlastnostmi. Tento postup, označovaný jako bioaugmentace, může zvýšit účinnost odstraňování některých běžných znečišťujících látek až o 16,6 % a u nově se objevujících kontaminantů až o 64,3 %. Pokud se vhodné bakterie kombinují přímo s rostlinami, může se účinnost odstraňování zvýšit až o dalších 14,8 %. Jde však převážně o výsledky krátkodobých laboratorních experimentů, jejichž přenos do běžného provozu bude vyžadovat další ověření.

Výzkum upozorňuje také na možná rizika. Některé bakterie schopné rozkládat antibiotika mohou přispívat k šíření genů antibiotické rezistence. Vědci proto zkoumají způsoby, jak mikroorganismy bezpečně využívat a současně kontrolovat jejich chování v prostředí. Perspektivní je například jejich zachycení na vhodných nosných materiálech, které brání vyplavování a pomáhají udržovat jejich aktivitu v potřebném místě.

Ochrana vody začíná prevencí a pokračuje účinným čištěním

Všechny tři studie společně ukazují, že ochrana vodních zdrojů vyžaduje propojení několika přístupů. Dlouhodobě přetrvávající PFAS potřebují důslednější sledování a omezení jejich úniků do prostředí. U léčivých přípravků je nutné posuzovat nejen jejich účinnost pro pacienty, ale také dopady na vodní organismy a celé ekosystémy. A tam, kde už znečištění vzniká, mohou vedle konvenčních technologií najít uplatnění také přírodě blízké metody čištění založené na spolupráci rostlin a mikroorganismů.

Voda totiž není jen prostředím, kterým znečištění odtéká. Je také místem, kde se jednotlivé látky setkávají, přeměňují a někdy i dlouhodobě hromadí. Čím lépe budeme rozumět jejich původu, chování a vzájemnému působení, tím účinněji můžeme chránit zdroje, na kterých závisí lidské zdraví i fungování přírodních ekosystémů.

Zdroje a další informace:

• Polluting ‘forever chemicals’ build up differently across continents, finds study of global freshwater reservoirs

• Environmental protection in upcoming pharmaceutical legislation could enhance risk assessments and support implementation

• Plants and microbes pair up to remove pollutants from wastewater in human-made wetlands

České ovzduší se v posledních desetiletích výrazně zlepšilo a většina sledovaných škodlivin dnes splňuje zákonné imisní limity. Pohled na zdravotní rizika však přináší mnohem méně uklidňující obraz. Podle nové odborné zprávy Státního zdravotního ústavu lze dlouhodobému společnému působení jemných prachových částic a oxidu dusičitého v městském prostředí přičíst několik tisíc předčasných úmrtí ročně.

Státní zdravotní ústav (SZÚ) zveřejnil odbornou zprávu o zdravotních důsledcích a rizicích znečištění ovzduší za rok 2025. Dokument navazuje na více než třicetileté monitorování a přináší rozsáhlé vyhodnocení kvality venkovního ovzduší v českých městech i dalších lokalitách. Do zpracování vstoupila data ze 151 měřicích stanic ve 120 sídlech a devíti pražských částech. Vedle základních znečišťujících látek se sledovaly také těžké kovy, benzen a polycyklické aromatické uhlovodíky, mezi nimiž má zvláštní význam karcinogenní benzo[a]pyren.

Zpráva ukazuje dva souběžné trendy. Na jedné straně se dlouhodobě daří snižovat koncentrace řady škodlivin a rok 2025 patřil z hlediska některých základních ukazatelů k příznivějším obdobím. Na straně druhé zůstává značná část obyvatel vystavena koncentracím, které překračují zdravotní doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO).

Čísla, která se do běžného hodnocení kvality ovzduší nevejdou

Nejvýraznější zdravotní údaj zprávy se týká společného působení jemných prachových částic PM_2,5 a oxidu dusičitého NO₂. SZÚ na základě aktualizovaných metodických postupů odhaduje, že dlouhodobé expozici těmto dvěma škodlivinám lze v městských lokalitách České republiky za rok 2025 přičíst přibližně 6 900 předčasných úmrtí.

Jde o statistický odhad zdravotních dopadů na populaci, nikoli o počet úmrtí, u nichž by bylo možné jednotlivě určit znečištěné ovzduší jako příčinu. Výpočet vychází z epidemiologických poznatků a vztahů mezi koncentrací škodlivin a zdravotní odezvou. Zahrnuje dopady dlouhodobé expozice na úmrtnost v souvislosti s kardiovaskulárními a respiračními onemocněními i rakovinou plic a také účinky krátkodobého vystavení znečištění.

Pro rok 2025 vycházelo hodnocení z odhadované průměrné koncentrace PM_2,5 v městském prostředí 12,9 µg/m³ a oxidu dusičitého 13,3 µg/m³. Jako srovnávací úroveň pro výpočet byla použita cílová hodnota WHO pro PM_2,5 ve výši 5 µg/m³. Nově uplatněný společný ukazatel zároveň zohledňuje překrývání zdravotních účinků obou látek, aby nedocházelo k dvojímu započítání stejných dopadů.

Zajímavý je také dlouhodobý vývoj. Zatímco v roce 2011 činil odpovídající odhad 15 180 předčasných úmrtí, v roce 2025 klesl na 6 900. Za patnáct let se tedy tato zátěž snížila na méně než polovinu. Pokrok je tedy výrazný, současná hodnota však stále představuje závažný problém veřejného zdraví.

Odhad je navíc třeba chápat v kontextu toho, že účinky znečištění ovzduší se neprojevují pouze bezprostředně po vystavení škodlivinám. Dlouhodobá expozice může postupně přispívat k rozvoji chronických onemocnění a zvyšovat pravděpodobnost předčasného úmrtí. Právě proto je důležité sledovat nejen krátkodobé výkyvy koncentrací, ale také dlouhodobou průměrnou zátěž obyvatel.

Zákonné limity a zdravotní doporučení ukazují dva různé obrazy

Rok 2025 byl z hlediska plnění českých imisních limitů převážně příznivý. U oxidu dusičitého nebyl překročen roční ani hodinový limit a roční limity pro částice PM₁₀ a PM_2,5 zůstaly pod stanovenými hranicemi na všech hodnocených stanicích. Koncentrace oxidu siřičitého dosáhly dokonce nejnižších hodnot za dobu sledování. Také koncentrace oxidu uhelnatého a základních prachových částic patřily k nejnižším od devadesátých let.

Při srovnání s doporučeními WHO se však obraz výrazně mění. Světová zdravotnická organizace v roce 2021 stanovila přísnější hodnoty vycházející z poznatků o zdravotních účincích znečištěného ovzduší. Jejich smyslem je poskytnout vyšší úroveň ochrany zdraví, než jakou zajišťují dosavadní právně závazné limity.

U částic PM₁₀ překročilo doporučenou roční hodnotu 15 µg/m³ celkem 115 měřicích stanic, tedy 78 %. U jemnější frakce PM_2,5 byla situace ještě výraznější. Doporučená roční koncentrace WHO 5 µg/m³ nebyla překročena pouze na stanici Churáňov. Všechny ostatní hodnocené stanice vykazovaly vyšší hodnoty, a to včetně řady lokalit, kde se kvalita ovzduší podle českých limitů jeví jako vyhovující.

Podobný rozdíl se ukázal u oxidu dusičitého. Roční doporučenou hodnotu WHO 10 µg/m³ překročilo 53 městských stanic, což představuje 73 % hodnocených míst. Denní doporučená hodnota byla alespoň jednou překročena na 60 městských stanicích. Tato čísla dobře vysvětlují, proč samotné konstatování, že imisní limity nebyly překročeny, neposkytuje úplný obraz zdravotní zátěže. Zákonný limit představuje hranici stanovenou právními předpisy, zatímco doporučení WHO vychází z hodnocení zdravotních účinků a usiluje o co nejnižší expozici obyvatel.

Rozdíl mezi oběma způsoby hodnocení je patrný také u ozonu. V roce 2025 byla na všech sledovaných stanicích alespoň jednou překročena denní doporučená hodnota WHO 100 µg/m³ pro osmihodinový klouzavý průměr. Na 17 stanicích byla alespoň jednou překročena také hodnota 120 µg/m³, která odpovídá evropskému imisnímu limitu pro tento ukazatel. Přízemní ozon na rozdíl od některých jiných škodlivin nevzniká přímým vypouštěním z komínů nebo výfuků. Je sekundární znečišťující látkou, která se vytváří v ovzduší chemickými reakcemi oxidů dusíku a těkavých organických látek za působení slunečního záření.

Z hlediska zdraví je přízemní ozon významný především svými účinky na dýchací soustavu. U citlivých lidí může expozice ozonu vyvolat nebo zhoršit astmatické obtíže. Přízemní ozon tak zůstává významnou složkou znečištění, zejména v období slunečného a teplého počasí.

Karcinogenní hrozby v ovzduší a nebezpečí lokálního vytápění

Zpráva SZÚ upozorňuje také na skutečnost, že u některých látek může být situace z hlediska zdravotní ochrany problematická, přestože jejich koncentrace zůstávají pod zákonnými limity. U jemných částic je přitom podstatná jejich schopnost pronikat hluboko do dýchacího ústrojí. Nejmenší částice se mohou dostávat až do plicních sklípků a jejich působení souvisí s rozvojem kardiovaskulárních a respiračních onemocnění.

Další významnou skupinou sledovaných látek jsou polycyklické aromatické uhlovodíky. Zvláštní pozornost si zaslouží benzo[a]pyren, který slouží jako ukazatel karcinogenního potenciálu směsi těchto látek. Vzniká zejména při nedokonalém spalování organických materiálů a jeho významným zdrojem je lokální vytápění pevnými palivy. Přispívat mohou také průmyslové procesy a doprava.

V roce 2025 byl zákonný roční imisní limit benzo[a]pyrenu překročen na 23 měřicích stanicích. Z toho 12 stanic se nacházelo v Moravskoslezském kraji. Nejhorší situace byla zaznamenána ve Věřňovicích, kde koncentrace překročila limit více než trojnásobně. Hodnota toxického ekvivalentu benzo[a]pyrenu dosáhla nebo překročila úroveň 1 ng/m³ na 68 % hodnocených stanic. Meziročně koncentrace mírně vzrostly, dlouhodobý vývoj za období 2016 až 2025 však podle SZÚ potvrzuje jejich pokles.

U karcinogenních látek zpráva hodnotí také arsen, kadmium, nikl a benzen. Podle modelového odhadu SZÚ by dlouhodobé působení pěti hodnocených karcinogenních látek v ovzduší mohlo v České republice každoročně přispívat ke vzniku přibližně 3 až 51 případů nádorových onemocnění navíc. Jde o statistický výpočet, který vyjadřuje, kolik případů by se mohlo v celé populaci objevit v důsledku dlouhodobého vystavení těmto látkám oproti situaci bez této dodatečné zátěže. Největší podíl na tomto odhadu připadá na benzo[a]pyren.

Zpráva přitom ukazuje, že jednotlivé regiony a typy městských lokalit se mohou z hlediska zátěže výrazně lišit. V Moravskoslezském kraji se dlouhodobě kombinuje vliv průmyslových zdrojů, dopravy a lokálního vytápění. Významnou roli zde hraje také dálkový a přeshraniční přenos znečištění. V ostatních městech se vyšší koncentrace často vážou především na dopravní uzly, tranzitní komunikace a hustě zastavěné oblasti.

Regionální rozdíly a klíčová role silniční dopravy

U částic PM₁₀ se například roční průměry v dopravně zatížených lokalitách pohybovaly podle intenzity dopravy přibližně mezi 15 a 26,6 µg/m³. V průmyslově zatížených oblastech dosahovaly 16 až 26 µg/m³. Nejvyšší roční průměr 27,4 µg/m³ zaznamenala stanice Lom u Mostu. Rozdíl mezi městskými stanicemi v Moravskoslezském kraji a ostatními regiony činil přibližně 2 až 4 µg/m³.

Výsledky zároveň připomínají význam meteorologických podmínek. Rok 2025 byl z hlediska rozptylu znečišťujících látek poměrně příznivý. Naměřené koncentrace ovlivňovaly také změny intenzity dopravy a v některých regionech útlum průmyslové výroby. Dlouhodobá suchá období, vysoké teploty a intenzivní sluneční záření

Důležitým poznatkem je také přetrvávající význam dopravy jako zdroje znečištění městského ovzduší. U oxidů dusíku je její vliv zvlášť dobře patrný. Nejvyšší koncentrace NO₂ byly zaznamenány na dopravně exponovaných stanicích, především v pražské Legerově ulici, kde roční průměr dosáhl 36 µg/m³. To je hodnota blížící se současnému zákonnému limitu 40 µg/m³. Další zvýšené hodnoty se objevily v Praze, Ostravě a Ústí nad Labem.

Doprava přispívá také k zatížení ovzduší prachovými částicemi. Její emise se přičítají k městskému pozadí, které ovlivňují lokální topeniště a další zdroje. V některých lokalitách se tak kombinují emise z automobilové dopravy, energetiky, domácího vytápění a průmyslu. Právě souběh různých zdrojů komplikuje snižování celkové expozice obyvatel.

Zpráva proto zdůrazňuje význam hodnocení jednotlivých typů městských lokalit. Rozdíly mezi dopravně zatíženými ulicemi, obytnými čtvrtěmi, průmyslovými oblastmi a městským pozadím jsou podstatné pro správnou interpretaci naměřených hodnot. Samotná měřicí stanice totiž vždy reprezentuje určité okolní prostředí a její výsledky nelze bez dalšího vztáhnout na celé město.

Čtete také:

České ovzduší se čistí, ale některé škodliviny zůstávají. Co skutečně ukázal rok 2025?

Solární elektrárny vyrábějí stále více elektřiny, tepelná čerpadla posilují ve vytápění a biomasa zůstává největším zdrojem obnovitelného tepla. Nová statistika Ministerstva průmyslu a obchodu za rok 2025 ukazuje, jak se česká energetika posouvá k obnovitelným zdrojům. Současně odhaluje, kde se růst zpomaluje a jak náročné bude přiblížit se evropským klimatickým a energetickým cílům.

Podíl obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie v České republice dosáhl v roce 2025 podle metodiky Eurostatu 18,76 %. Oproti roku 2015, kdy činil 15,07 %, jde o postupný posun, který však v posledním sledovaném roce vystřídal mírný pokles. V roce 2024 totiž podíl OZE dosahoval 19,21 %.

Vývoj přitom není ve všech oblastech stejný. Zatímco podíl obnovitelné elektřiny na její spotřebě vzrostl z 17,93 % v roce 2024 na 19,20 % v roce 2025, podíl OZE ve vytápění a chlazení klesl z 29,06 % na 27,69 %. V dopravě se obnovitelné zdroje podílely na spotřebě pouze 5,36 %, zatímco o rok dříve to bylo 5,74 %.

Čísla tak ukazují, že česká energetická transformace postupuje rozdílným tempem podle jednotlivých sektorů. Elektřina se opírá především o rychle rostoucí fotovoltaiku, vytápění o biomasu a tepelná čerpadla. Doprava naopak zůstává oblastí, kde je podíl obnovitelných zdrojů výrazně nižší.

Fotovoltaika táhne výrobu elektřiny vzhůru

Nejvýraznější růst zaznamenala fotovoltaika. V roce 2025 vyrobily české solární elektrárny přibližně 4,29 TWh elektřiny, zatímco v roce 2020 to bylo 2,29 TWh. Za pět let se tak jejich produkce téměř zdvojnásobila. Instalovaný výkon vzrostl z 2,14 GW v roce 2020 na 4,63 GW v roce 2025.

Fotovoltaika se v loňském roce podílela na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů více než 35 %. Její význam posiluje především rozvoj menších instalací. Elektrárny s výkonem do 10 kW vyrobily 1,39 TWh, což představuje výrazný nárůst oproti 151,96 GWh v roce 2020. Roste také segment středně velkých instalací a podnikových fotovoltaických elektráren.

Podstatně pomalejší vývoj vykazuje větrná energetika. Instalovaný výkon větrných elektráren dosáhl 380 MW, oproti 339 MW v roce 2020. Výroba elektřiny však meziročně klesla ze 716,8 GWh na 666,2 GWh. Větrné elektrárny tak v roce 2025 dodaly přibližně 5,35 % elektřiny vyrobené ze všech OZE.

Výrazný meziroční pokles zaznamenaly také vodní elektrárny. Zatímco v roce 2024 vyrobily 2,66 TWh elektřiny, v roce 2025 to bylo pouze 1,60 TWh. Jde o pokles přibližně o 40 %. Výroba vodních elektráren přitom významně závisí na hydrologických podmínkách a množství dostupné vody. Jejich instalovaný výkon se téměř nezměnil a dosáhl 1 121 MW.

Biomasa stále drží prvenství ve výrobě obnovitelného tepla

Zatímco ve výrobě elektřiny získává stále silnější pozici fotovoltaika, v oblasti tepla zůstává hlavním obnovitelným zdrojem biomasa. V roce 2025 se podílela na celkové výrobě tepla z OZE 73,74 %. Její hrubá výroba dosáhla 82,63 milionu GJ. Významnou část představovala spotřeba biomasy v domácnostech, která činila 49,77 milionu GJ.

Celková výroba tepla z biomasy však dlouhodobě klesá. V roce 2021 dosahovala 94,13 milionu GJ, v roce 2025 už jen 82,63 milionu GJ. Pokles je patrný zejména u domácností, kde se výroba tepla z biomasy za stejné období snížila přibližně o čtvrtinu. Naopak v průmyslových a dalších nedomácích provozech výroba tepla z biomasy roste. V roce 2025 dosáhla 32,87 milionu GJ, což je nejvyšší hodnota od roku 2021.

Významnou součástí tohoto segmentu je využívání dřevní štěpky, odpadního dřeva, pilin a celulózových výluhů. Tyto suroviny nacházejí uplatnění při výrobě elektřiny i tepla a představují důležitý zdroj energie pro průmyslové podniky a teplárenské provozy.

Tepelná čerpadla posilují, bioplyn si drží stabilní pozici

Druhou nejvýznamnější položkou ve výrobě obnovitelného tepla jsou tepelná čerpadla. V roce 2025 se podílela na výrobě tepla z OZE 19,34 % a využila 21,67 milionu GJ energie okolního prostředí. Jejich význam přitom v posledních letech výrazně roste. V roce 2020 činilo využití energie prostředí 9,79 milionu GJ, za pět let se tedy více než zdvojnásobilo.

Bioplyn si naopak udržuje poměrně stabilní pozici. Výroba elektřiny z bioplynu dosáhla 2,58 TWh, což odpovídá přibližně pětině elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. V provozu bylo celkem 576 lokalit zahrnujících bioplynové stanice, čistírny odpadních vod a skládky. Samotných bioplynových stanic statistika eviduje 402.

Pozornost si zaslouží také biometan, který představuje další možnost využití bioplynu. Jeho výroba spočívá v odstranění nežádoucích příměsí, zejména oxidu uhličitého, a následném dosažení kvality umožňující využití v plynárenské síti nebo dopravě. Ke konci roku 2025 fungovalo v Česku 12 biometanových stanic s celkovou teoretickou kapacitou 24,3 milionu m³ ročně. Skutečná produkce dosáhla 17,2 milionu m³. Většina vyrobeného biometanu, konkrétně 97,3 %, byla vtláčena do distribuční sítě.

Rozvoj biometanu tak přináší další způsob, jak energeticky využívat zemědělské a biologicky rozložitelné odpady a současně posilovat nabídku obnovitelného plynu.

Evropské cíle jsou podstatně výše než česká současnost

Český vývoj je třeba posuzovat také v kontextu evropských závazků. Revidovaná směrnice o obnovitelných zdrojích energie RED III stanovuje pro Evropskou unii závazný cíl dosáhnout do roku 2030 alespoň 42,5% podílu OZE na hrubé konečné spotřebě energie. Evropská komise současně usiluje o dosažení 45 %.

Podle předběžných údajů Eurostatu činil podíl obnovitelných zdrojů v celé EU v roce 2025 již 26,2 %. Česká republika se svými 18,76 % zůstává výrazně pod evropským průměrem. Rozdíl představuje 7,44 procentního bodu.

Český vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu, který vláda schválila v prosinci 2024, počítá pro rok 2030 s dosažením 30,1% podílu OZE na hrubé konečné spotřebě energie. V elektroenergetice má podíl obnovitelných zdrojů dosáhnout 28 % a v oblasti vytápění a chlazení přibližně 40 %. Národní cíl tak zůstává pod celkovou ambicí EU.

Při současném podílu 18,76 % by tak Česko muselo do roku 2030 zvýšit zastoupení obnovitelných zdrojů o dalších 11,34 procentního bodu, aby splnilo vlastní plánovaný příspěvek.

Růst výroby musí doprovázet rozvoj celé energetiky

Statistika MPO za rok 2025 potvrzuje, že obnovitelné zdroje mají v české energetice stále významnější postavení. Nejrychleji roste fotovoltaika, postupně se prosazují tepelná čerpadla a prostor pro další využití nabízí také biometan. Biomasa nadále představuje základ obnovitelného vytápění, zatímco větrná energetika a vodní elektrárny vykazují podstatně pomalejší rozvoj nebo kolísání výroby.

Pro další růst bude důležité vedle výstavby nových zdrojů rozvíjet také akumulaci energie, flexibilitu spotřeby, distribuční a přenosové soustavy a možnosti sdílení elektřiny. Významnou příležitostí zůstává rovněž energetické využívání biologicky rozložitelných odpadů a zemědělských zbytků.

Dokument ke stažení a použité zdroje:

• MPO – Obnovitelné zdroje energie v roce 2025

• Evropská komise – Renewable Energy Directive

• Eurostat – Renewables make up 26% of EU energy use

• MPO – Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a  klimatu

Letecká doprava se stala nepostradatelnou součástí světové ekonomiky, cestovního ruchu i mezinárodního obchodu. Současně však představuje významný zdroj emisí skleníkových plynů. Mezinárodní organizace pro civilní letectví proto rozvíjí systém CORSIA, který má zajistit kompenzaci části emisí z mezinárodních letů. Evropská komise nyní připravuje další aktualizaci seznamu zemí, podle něhož se budou pro rok 2026 určovat povinnosti leteckých dopravců.

Létání patří k nejrychleji se rozvíjejícím způsobům přepravy osob i zboží. Propojuje kontinenty, podporuje cestovní ruch, obchodní vztahy a globální dodavatelské řetězce. Jeho environmentální stopa však s rostoucím počtem letů narůstá. Podle Evropské agentury pro bezpečnost letectví dosáhl podíl letecké dopravy v roce 2023 přibližně 2,5 % celosvětových emisí CO₂. Dlouhodobý vývoj navíc ukazuje, že emise z letectví rostou. Významná část emisí vzniklých mezi lety 1940 a 2019 připadla na období po roce 2000.

Samotné množství vypuštěného oxidu uhličitého ovšem nevystihuje celý klimatický dopad letecké dopravy. Při spalování leteckého paliva vznikají také oxidy dusíku, vodní pára, částice sazí a další látky. Ve vysokých letových hladinách se podílejí na chemických procesech v atmosféře a vzniku kondenzačních stop, které za určitých podmínek přecházejí v rozsáhlejší oblačnost. Výsledný účinek zahrnuje jak oteplující, tak ochlazující procesy, přičemž celkový vliv letectví na klima je oteplující. Vědecké hodnocení publikované v rámci ICAO uvádí, že kombinovaný klimatický účinek emisí CO₂ a dalších vlivů letectví představoval v roce 2011 přibližně 3,5 % celkového antropogenního radiačního působení.

Mezinárodní létání vyžaduje společná pravidla

Právě mezinárodní charakter letecké dopravy vyžaduje koordinaci pravidel mezi jednotlivými státy. Letadlo při jediném dálkovém letu překonává hranice několika zemí, zatímco odpovědnost za regulaci emisí se tradičně opírá o národní a regionální právní systémy. Řešením se stal program CORSIA, tedy Carbon Offsetting and Reduction Scheme for International Aviation (CORSIA), který v roce 2016 přijala Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

Cílem CORSIA je omezovat růst čistých emisí CO₂ z mezinárodní letecké dopravy prostřednictvím systému monitorování, vykazování a ověřování emisí a následné kompenzace stanoveného množství emisí prostřednictvím způsobilých emisních jednotek. Ty představují jednu tunu CO₂, jejíž vypuštění bylo v rámci příslušného projektu zabráněno nebo jejíž emise byly sníženy. Letecké společnosti tak musí za splnění stanovených podmínek pořídit odpovídající množství těchto jednotek a následně je zrušit, aby je nebylo možné využít opakovaně.

CORSIA postupně rozšiřuje svůj dosah

Program se vztahuje na mezinárodní lety mezi zapojenými státy. V první fázi, která zahrnuje období 2024 až 2026, se kompenzační povinnosti vztahují na lety mezi státy, které se do systému dobrovolně zapojily. Od roku 2027 má následovat druhá fáze, která se s určitými výjimkami rozšíří na všechny členské státy ICAO. V roce 2026 se do programu podle údajů EASA zapojuje již 130 států. Vedle České republiky a dalších evropských zemí se do programu zapojily například Spojené státy, Kanada, Mexiko, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland, Singapur, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Keňa, Nigérie nebo Ghana.

Od roku 2027 začne druhá fáze, která rozšíří kompenzační povinnosti také na další členské státy ICAO podle stanovených kritérií. Mezi nově zahrnuté země patří například Brazílie, Čína, nebo Indie. Vstup Číny, která představuje jeden z největších leteckých trhů světa, pak podle analýz IATA (International Air Transport Association) přinese zásadní nárůst globální poptávky po nákupu emisních kreditů. Některé státy budou z povinností osvobozeny, zejména nejméně rozvinuté země, malé ostrovní rozvojové státy a vnitrozemské rozvojové země, pokud se do programu dobrovolně nezapojí. Od 1. ledna 2027 se podle seznamu schváleného ICAO bude programu účastnit celkem 134 států.

Pro výpočet kompenzačních povinností je důležitá také referenční úroveň emisí. Pro období od roku 2024 do roku 2035 se používá základna odpovídající 85 % emisí CO₂ vykázaných v roce 2019. Kompenzace se následně stanovuje podle emisí spadajících do působnosti programu a příslušného růstového faktoru odvětví. Podle EASA představuje globální objem emisí zahrnutých do kompenzačních povinností v tomto mechanismu přibližně 55,6 milionu tun CO₂.

Evropský systém EU ETS navazuje na mezinárodní mechanismus

Evropská unie začlenila požadavky CORSIA do svého legislativního rámce prostřednictvím směrnice o systému obchodování s emisemi EU ETS. Letecká doprava je součástí evropského systému obchodování s emisními povolenkami, přičemž evropská pravidla zohledňují také mezinárodní mechanismus ICAO. Cílem je zajistit soulad obou systémů a současně zachovat srovnatelné podmínky pro letecké společnosti působící na mezinárodních trasách.

Právě do tohoto legislativního rámce nyní zapadá nový návrh Evropské komise. Ta předložila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, který stanovuje seznam států považovaných pro účely evropské směrnice EU ETS za země uplatňující program CORSIA v roce 2026. Jde o každoroční legislativní aktualizaci vycházející z informací Mezinárodní organizace pro civilní letectví o účasti jednotlivých států v programu.

Seznam pro rok 2026 přináší tři konkrétní změny

Navrhovaný seznam obsahuje 97 zemí. Oproti předchozímu roku se jeho podoba mění ve třech konkrétních případech. Nově přibývají Dominika a Vietnam, zatímco Mauricius ze seznamu vypadává, protože oznámil ukončení své účasti v programu pro rok 2026. Komise přitom při sestavování seznamu vychází nejen z oznámení států o jejich zapojení, ale také z toho, zda se na ně vztahují příslušné mezinárodní letecké trasy. Proto nejsou zahrnuty například San Marino a Monako, které nemají letiště ani letecká spojení na trasách podléhajících tomuto mechanismu podle evropských pravidel.

Aktualizace má praktický význam pro letecké dopravce, protože seznam ovlivňuje určení tras, na něž se při výpočtu kompenzačních povinností uplatní pravidla CORSIA. Plnění těchto povinností představuje pro letecké společnosti dodatečné náklady spojené s nákupem způsobilých emisních jednotek. Jejich výše se může promítnout do celkových provozních nákladů dopravců a následně také do cen letenek.

Analýza společnosti MSCI z listopadu 2024 odhadovala, že pokud by letecké společnosti přenesly veškeré náklady spojené s plněním programu CORSIA na cestující, mohly by ceny mezinárodních letenek v první fázi programu vzrůst přibližně o 0,5 až 1 %. Při modelové ceně zpáteční letenky 5 000 Kč by to představovalo navýšení o 25 až 50 Kč, u letenky za 10 000 Kč pak o 50 až 100 Kč.

Další představu o ekonomickém rozměru programu nabízí Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA). Ta uvádí, že průměrná cena způsobilých emisních jednotek CORSIA se v první fázi programu odhaduje v rozmezí 10 až 40 USD za tunu CO₂. Podle modelu EASA by přitom náklady na jejich nákup v období 2024 až 2026 mohly představovat přibližně 0,07 až 0,15 % celkových ročních provozních nákladů leteckých společností.

Jde však pouze o teoretický propočet založený na ekonomickém modelu, nikoli o předpověď skutečného zdražení konkrétních leteckých spojů. Reálný dopad bude záviset na emisní bilanci dopravce, rozsahu jeho kompenzačních povinností, cenách způsobilých emisních jednotek a také na tom, jakou část dodatečných nákladů se rozhodne přenést na zákazníky.

Předložený dokument je zatím návrhem a Evropská komise jej dosud formálně nepřijala. Po dokončení legislativního procesu a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie má nařízení vstoupit v platnost dvacátým dnem po zveřejnění. Jeho pravidla budou přímo použitelná ve všech členských státech.

Použité zdroje a dokumenty ke stažení:

• EASA – European Aviation Environmental Report 2025 (Údaje o podílu letectví na emisích a klimatických dopadech)

• EASA – CORSIA (Princip fungování, časový harmonogram a výpočet kompenzací)

• ICAO – Climate impacts of aviation (Vědecké souvislosti klimatického působení letectví)

• MSCI – CORSIA: Costs and Implications for the Airline Industry (listopad 2024) (Odhad možného zdražení letenek o 0,5 až 1 %)

• EASA – ICAO CORSIA (Cena emisních jednotek 10 až 40 USD/t CO₂ a modelovaný podíl nákladů na provozních nákladech aerolinek)

• Návrh prováděcího nařízení Evropské komise

• Příloha s kompletním seznamem 97 zemí