Aktuální analýza Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) ukazuje, že rostoucí podíl větrné a solární energie v evropské elektroenergetice už nepředstavuje jen postupnou náhradu fosilních zdrojů, ale zásadně přetváří samotný způsob, jakým se v Evropě tvoří cena elektřiny. Hlavní zjištění je, že čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím slabší je vazba mezi cenou plynu a cenou elektřiny, což v praxi znamená menší přenos cenových šoků do koncových cen.

Evropský trh s elektřinou funguje na principu, kdy cenu v každé hodině určuje tzv. marginální zdroj, tedy poslední a nejdražší elektrárna, která je potřeba k pokrytí poptávky. V praxi tuto roli velmi často zastávají plynové elektrárny, protože jsou flexibilní a dokážou rychle reagovat na změny spotřeby. Podle analýzy tento mechanismus znamená, že i relativně malá část výroby z plynu může určovat cenu celé elektřiny v dané hodině.

Zpráva EEA uvádí, že plynové elektrárny se podílejí na určování cen elektřiny v některých obdobích až v 60 až 70 % hodin v roce, což vysvětluje silnou závislost evropských cen elektřiny na vývoji cen zemního plynu. Pokud dojde ke zdražení plynu na světových trzích, tento růst se velmi rychle promítá do cen elektřiny, protože plyn často tvoří rozhodující část cenotvorby v kritických hodinách.

Obnovitelné zdroje tento vztah postupně oslabují. V současnosti tvoří větrná a solární energie přibližně 35 až 45 % celkové výroby elektřiny v Evropské unii, přičemž jejich podíl v jednotlivých hodinách může být výrazně vyšší nebo nižší v závislosti na počasí. V okamžicích vysoké výroby z těchto zdrojů klesá potřeba aktivace plynových elektráren, a tím se snižuje i jejich vliv na výslednou cenu elektřiny.

Zásadní je skutečnost, že elektřina z větru a slunce má nulové náklady na palivo. To znamená, že jakmile jsou tyto zdroje dostupné, mohou dodávat elektřinu za velmi nízkou cenu bez ohledu na vývoj světových trhů s energiemi. V hodinách s vysokou výrobou obnovitelných zdrojů tak dochází k poklesu velkoobchodních cen elektřiny o 20 až 40 % oproti obdobím, kdy je v systému vyšší podíl výroby z fosilních paliv.

Tento efekt je zvlášť výrazný v situacích, kdy se obnovitelné zdroje dostávají do pozice hlavního dodavatele elektřiny v dané hodině. V takových chvílích se cena elektřiny neřídí cenou plynu, ale dostupností větru a slunečního záření. Tento posun má kumulativní charakter, protože čím častěji k němu dochází, tím více se oslabuje dlouhodobá vazba mezi cenami plynu a elektřiny.

Důležitým dopadem je i změna volatility cen. V minulosti byly ceny elektřiny velmi citlivé na vývoj cen plynu a uhlí, což vedlo k prudkým a těžko předvídatelným výkyvům. Obnovitelné zdroje tento mechanismus tlumí, protože jejich výroba není závislá na palivech, jejichž cena se rychle mění. Výsledkem je nižší četnost cenových skoků a také menší rozdíl mezi běžnou a špičkovou cenou.

Analýza také upozorňuje na to, že v systému s vyšším podílem obnovitelných zdrojů se častěji objevují hodiny s velmi nízkou cenou elektřiny. V některých případech může cena klesnout až na nulovou nebo zápornou hodnotu. Tyto situace vznikají tehdy, když výroba z větru a slunce převýší aktuální spotřebu a zároveň není dostatečná kapacita pro uložení nebo přenos přebytečné energie. Podle dat se záporné ceny objevují v řádu několika procent všech hodin v roce, přičemž jejich četnost postupně roste s instalovaným výkonem obnovitelných zdrojů.

Na druhé straně spektra ale ubývá situací s extrémně vysokými cenami elektřiny. V minulosti se v obdobích energetických krizí ceny elektřiny zvyšovaly i na několikanásobek běžné úrovně, zejména v důsledku prudkého růstu cen plynu. S rostoucím podílem větru a slunce se tyto špičky objevují méně často, protože část výroby je zajištěna zdroji, které nejsou závislé na palivových trzích.

Významnou roli hraje i denní a sezónní profil výroby. Solární energie dosahuje nejvyšší produkce v poledních hodinách, kdy může v některých evropských zemích pokrývat až 30 až 50 % okamžité poptávky po elektřině. V těchto chvílích dochází k výraznému tlaku na pokles cen. Větrná energie naopak často přispívá vyšší výrobou v zimních měsících, kdy je spotřeba elektřiny nejvyšší, a její podíl může v některých obdobích dosahovat desítek procent celkové výroby.

Kombinace těchto dvou zdrojů vytváří v průběhu roku situaci, kdy roste počet hodin s nízkou cenou elektřiny. Současně se snižuje počet hodin, kdy je nutné spoléhat na drahé fosilní zdroje. To se přímo promítá do nižší průměrné ceny elektřiny a menší závislosti na ceně plynu.

Zpráva zároveň kvantifikuje pokles korelace mezi cenou plynu a cenou elektřiny. V obdobích nízkého podílu obnovitelných zdrojů je tato vazba velmi silná, zatímco při vysoké výrobě z větru a slunce klesá korelace přibližně z hodnot kolem 0,8–0,9 na úroveň zhruba 0,3–0,5. To znamená, že cenový vývoj elektřiny je v těchto obdobích výrazně méně závislý na vývoji cen plynu.

Důležitým prvkem je také flexibilita celého systému. Akumulace energie, řízení spotřeby a přeshraniční propojení sítí umožňují lépe vyrovnávat rozdíly mezi výrobou a spotřebou. V Evropě je dnes provozováno více než 200 přeshraničních elektrických interkonektorů, které umožňují přenos přebytků elektřiny mezi jednotlivými státy.

Díky tomu může přebytek levné elektřiny v jedné části Evropy snižovat ceny v jiné části, což dále tlumí cenové výkyvy. Tento mechanismus zároveň snižuje potřebu aktivace špičkových, často drahých zdrojů.

Celkově analýza ukazuje postupný, ale zřetelný posun: čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím menší je závislost cen elektřiny na cenách plynu. Výsledkem je systém, který je méně citlivý na globální cenové šoky a více určený strukturou domácí výroby z větru a slunce, jejichž nákladová úroveň je stabilnější a méně závislá na vývoji světových trhů s fosilními palivy.

Navzdory dosaženému pokroku zůstává Evropská unie nadále zranitelná vůči vnějším cenovým a dodavatelským šokům na trhu s fosilními palivy, protože ceny plynu stále výrazně ovlivňují velkoobchodní ceny elektřiny v EU. Kolísání cen plynu na začátku roku 2026 přitom do poloviny dubna způsobilo dodatečné náklady ve výši přibližně 13 miliard eur, což ukazuje, jak rychle se výkyvy na trhu s plynem promítají do evropského energetického systému. Současně však rostoucí podíl obnovitelných zdrojů přinesl úspory ve výši 29 miliard eur pro spotřebitele, což potvrzuje jejich roli jako nejúčinnějšího stabilizačního prvku, který tlumí dopady cenových šoků v elektroenergetice.

Do roku 2030 by další rozvoj obnovitelných zdrojů mohl výrazně snížit průměrné velkoobchodní ceny elektřiny v Evropské unii, a tím posílit celkovou cenovou stabilitu systému. Zpoždění v jejich rozvoji by naopak vedlo k opačnému efektu, tedy k upevnění závislosti na zemním plynu a k vyšší citlivosti členských států na jeho cenové výkyvy. Aby bylo možné plně využít cenové přínosy obnovitelných zdrojů, bude zároveň nutné zavádět další podpůrná opatření, která umožní elektrizační soustavě držet krok s rychle se měnící skladbou výroby elektřiny a lépe integrovat rostoucí podíl proměnlivých zdrojů.

Evropská komise schválila další významnou podporu z Modernizačního fondu a Česká republika patří mezi největší příjemce. Do tuzemské energetiky zamíří 516,8 milionu eur, tedy přibližně 12,8 miliardy korun. Vyšší podporu v tomto kole získaly pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko s 712,3 milionu eur, zatímco například Maďarsko obdrží 181,3 milionu eur, Chorvatsko 170 milionů eur a Slovinsko 19,7 milionu eur. Peníze mají urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, posílit elektrickou síť a zvýšit energetickou bezpečnost země.

Evropská komise společně s Evropskou investiční bankou uvolnila z Modernizačního fondu dalších 2,5 miliardy eur na podporu 51 projektů v jedenácti členských státech Evropské unie. Prostředky pocházejí z výnosů evropského systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS a jsou určeny na investice, které mají urychlit přechod k modernější, čistší a bezpečnější energetice. Od spuštění fondu v roce 2021 již Evropská unie tímto způsobem rozdělila 23,2 miliardy eur.

Významnou část prostředků získá také Česká republika. Evropská komise schválila pro tuzemské projekty 516,8 milionu eur, což představuje přibližně 12,8 miliardy korun. Jde o třetí nejvyšší přidělenou částku mezi všemi jedenácti podpořenými státy. Více prostředků získají pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko se 712,3 milionu eur. Za Českou republikou následují například Maďarsko se 181,3 milionu eur, Chorvatsko se 170 miliony eur, Lotyšsko se 40 miliony eur, Litva s 37 miliony eur a Slovinsko s 19,7 milionu eur. 

Peníze budou směřovat především do modernizace energetické infrastruktury, rozvoje obnovitelných zdrojů energie, zvyšování energetické účinnosti, posilování přenosové a distribuční soustavy i dalších projektů, které mají přispět ke stabilnějším dodávkám elektřiny a nižší závislosti na fosilních palivech.

Právě Česká republika patří mezi státy, které čekají v příštích letech rozsáhlé investice do proměny energetiky. Tuzemský průmysl je jedním z energeticky nejnáročnějších v Evropské unii a zároveň roste počet nových zdrojů elektřiny, které je potřeba bezpečně připojit do sítě. Vedle výstavby obnovitelných zdrojů proto bude stále větší význam získávat modernizace přenosové soustavy, budování akumulačních kapacit a zavádění technologií umožňujících lépe řídit výrobu i spotřebu elektrické energie.

Modernizační fond má však širší význam než samotné financování jednotlivých staveb. Evropská komise zdůrazňuje, že investice mají posilovat energetickou bezpečnost členských států, snižovat závislost na dovozu fosilních paliv a současně podporovat konkurenceschopnost evropského hospodářství. Podporované projekty mají přinášet dlouhodobé přínosy nejen v podobě nižších emisí skleníkových plynů, ale také vyšší odolnosti energetických soustav vůči budoucím krizím.

Význam systému EU ETS potvrzuje také společné prohlášení společností Outokumpu, SSAB, Salzgitter AG, Saarstahl, Dillinger a SHS – Stahl-Holding-Saar. Ocelářské podniky uvádějí, že již realizují investice do nízkoemisní výroby v hodnotě přesahující 10 miliard eur, a označují systém EU ETS za klíčový nástroj, který vytváří ekonomické podmínky pro další dekarbonizaci evropského průmyslu. Současně vyzývají evropské instituce k zachování stability systému a k využívání výnosů z emisních povolenek na podporu průmyslových investic do snižování emisí.

Pro Českou republiku mohou nové investice znamenat také významný impuls pro průmysl a regionální rozvoj. Modernější energetická infrastruktura usnadní připojování nových výrobních kapacit, zvýší spolehlivost dodávek elektřiny a vytvoří lepší podmínky pro podniky, které jsou závislé na stabilních cenách energie. Přínosy se mohou promítnout také do rozvoje moderních technologií, vyšší energetické účinnosti budov i pokračující transformace regionů, které byly po desetiletí spojeny s těžbou uhlí.

Česko stojí před dalším významným krokem v modernizaci energetiky. Připravovaná vyhláška přináší pravidla, která umožní efektivnější fungování systému záruk původu energie, zavádí nový mechanismus kreditů pro dobíjecí stanice elektromobilů, sjednocuje způsob výpočtu emisí v teplárenství a nastavuje pravidla pro zbytkový energetický mix. Cílem je posílit důvěryhodnost trhu s energiemi, podpořit rozvoj obnovitelných zdrojů a zajistit naplnění nové legislativy.

Připravovaný návrh vyhlášky představuje klíčový prováděcí předpis navazující na zákon č. 87/2025 Sb., kterým byla novelizována energetická legislativa včetně zákona o podporovaných zdrojích energie. Vyhláška je nezbytná pro uvedení nových zákonných pravidel do praxe a vytváří právní rámec pro fungování několika zásadních oblastí, které budou mít významný dopad na výrobce energie, dodavatele, provozovatele dobíjecích stanic i další účastníky energetického trhu.

Nová právní úprava naplňuje celkem čtyři zákonná zmocnění. Tři z nich vycházejí ze zákona o podporovaných zdrojích energie a jedno z energetického zákona. Jejím hlavním posláním je stanovit podrobná pravidla pro vydávání a evidenci záruk původu energie, zavést systém kreditů pro provozovatele dobíjecích stanic elektromobilů využívajících elektřinu z obnovitelných zdrojů, sjednotit způsob výpočtu emisí skleníkových plynů v soustavách zásobování tepelnou energií a určit pravidla pro sestavování zbytkového energetického mixu.

Významnou součástí návrhu je modernizace systému záruk původu energie. Ty nově nebudou sloužit pouze jako potvrzení původu vyrobené energie, ale budou obsahovat také údaje o emisní intenzitě a v relevantních případech i informace o splnění kritérií udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů. Záruky původu se tak stávají komplexním certifikátem, který propojuje všechny důležité informace potřebné pro plnění zákonných povinností i dobrovolných environmentálních závazků podniků. Tento přístup zároveň zjednodušuje administrativu a zvyšuje transparentnost celého systému.

Vyhláška rovněž vytváří podmínky pro další rozvoj obnovitelných zdrojů energie tím, že umožňuje efektivnější využití záruk původu při přeměně jedné formy energie na jinou. V praxi tak bude možné například doložit výrobu obnovitelného tepla nebo vodíku z elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů či využití biometanu při výrobě elektřiny a tepla. Tím vzniká ucelený systém sledování původu energie napříč celým výrobním a dodavatelským řetězcem.

Další novinkou je zavedení systému kreditů pro provozovatele veřejných dobíjecích stanic. Kredity budou vydávány za množství elektřiny z obnovitelných zdrojů spotřebované při dobíjení elektrických vozidel. Nový mechanismus má podpořit rozvoj bezemisní mobility a současně vytvořit transparentní evidenci využívání obnovitelné elektřiny v dopravě. Veškeré procesy registrace, vydávání, převodů i uplatňování kreditů budou probíhat elektronicky prostřednictvím systému operátora trhu.

Vyhláška zároveň stanovuje jednotný způsob výpočtu množství emisí skleníkových plynů na jednotku tepelné energie dodané zákazníkům prostřednictvím soustav zásobování tepelnou energií. Tato pravidla budou sloužit zejména pro posuzování účinnosti soustav zásobování teplem a vytvoří jednotnou metodiku pro hodnocení jejich environmentálních parametrů.

Důležitou součástí návrhu jsou také pravidla pro sestavení zbytkového energetického mixu. Ten bude představovat skutečné složení energie zbývající v elektrizační soustavě po odečtení energie, jejíž původ byl prokázán prostřednictvím záruk původu, sdílení energie nebo dalších mechanismů. Nově tak vznikne přesnější obraz o skutečné emisní stopě energie dodávané odběratelům, kteří nevyužívají energii doloženou zárukami původu.

Navrhovaná vyhláška zároveň navazuje na již přijaté změny v systému vykazování energie a sjednocuje administrativní postupy tak, aby výrobci energie nemuseli stejné údaje předkládat opakovaně. Registrace výroben, evidence údajů i předávání informací budou propojeny s již existujícími informačními systémy, což přispěje ke snížení administrativní zátěže a větší efektivitě celého procesu.

Předkladatel předpokládá, že nová pravidla budou mít pozitivní dopad na podnikatelské prostředí i rozvoj trhu s obnovitelnými zdroji energie. Vyhláška nezakládá novou veřejnou podporu, nepřináší negativní sociální ani environmentální dopady a je plně v souladu s českým právním řádem, právem Evropské unie i mezinárodními závazky České republiky. Účinnost je navržena na první den kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení, přičemž některá technicky náročnější ustanovení mají nabýt účinnosti od 1. ledna 2027, aby měli všichni účastníci trhu dostatek času na jejich praktickou implementaci.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropská agentura pro životní prostředí ve své nejnovější hodnotící zprávě o plnění směrnice o národních emisních závazcích vychází z oficiálních emisních inventur, které členské státy předložily za rok 2023. Ty představují dosud nejaktuálnější obraz vývoje emisí pěti hlavních látek znečišťujících ovzduší, tedy oxidů dusíku, oxidu siřičitého, jemných prachových částic PM_2,5, nemetanových těkavých organických sloučenin a amoniaku. Hodnocení současně porovnává skutečné emise s národními redukčními závazky platnými pro období 2020 až 2029 a zároveň posuzuje, zda současný vývoj vytváří dostatečné předpoklady pro splnění výrazně přísnějších cílů, které vstoupí v platnost od roku 2030.

Výsledky na první pohled působí velmi příznivě. Devatenáct členských států již plní všechny své současné emisní závazky u všech pěti sledovaných látek. Osm zemí naopak stále překračuje limit alespoň u jedné z nich, přičemž ve většině případů nejde o rozsáhlé překročení napříč celým emisním spektrem, ale o přetrvávající problémy u několika konkrétních látek. Celkově však Evropská unie pokračuje v dlouhodobém trendu poklesu emisí, který probíhá nepřetržitě již více než dvě desetiletí a významně přispívá ke zlepšování kvality ovzduší i ke snižování zdravotních rizik spojených se znečištěním.

Při detailnějším pohledu na jednotlivé látky se však ukazuje, že vývoj je stále méně vyrovnaný. Oxid siřičitý představuje příklad mimořádně úspěšné evropské politiky. Ve srovnání s rokem 2005 jeho emise dramaticky poklesly především díky odsíření elektráren, přechodu na čistší paliva a rozsáhlé modernizaci průmyslových provozů. Také oxidy dusíku vykazují dlouhodobě výrazný pokles, na kterém se podílela zejména přísnější emisní legislativa pro silniční dopravu, modernizace vozového parku i změny ve výrobě energie. Pokračuje rovněž snižování emisí jemných prachových částic a těkavých organických sloučenin, přestože zde už jsou mezi jednotlivými státy patrné mnohem větší rozdíly.

Právě v této fázi se stále zřetelněji ukazuje, že evropská emisní politika vstoupila do období, kdy již nestačí pokračovat v opatřeních, která přinášela výrazné výsledky v minulých dvou desetiletích. Velká část technologicky dostupných opatření byla již zavedena a další snižování emisí je podstatně složitější. Zatímco v minulosti bylo možné dosáhnout významných redukcí například modernizací elektráren nebo zavedením přísnějších průmyslových limitů, nyní se pozornost přesouvá do oblastí, kde technická řešení narážejí na ekonomické, organizační i biologické limity.

Nejvýraznějším příkladem je amoniak. Právě tato látka dnes představuje největší slabinu evropské emisní bilance a zároveň nejčastější důvod, proč některé členské státy své závazky neplní. Emise amoniaku totiž pocházejí téměř výhradně ze zemědělství. Přibližně devadesát procent evropských emisí vzniká při chovu hospodářských zvířat, skladování statkových hnojiv a při používání dusíkatých hnojiv na zemědělské půdě. Na rozdíl od průmyslu nebo energetiky zde nelze jednoduše instalovat filtrační zařízení nebo nahradit jedno palivo jiným. Každé opatření zasahuje přímo do způsobu hospodaření a často i do ekonomiky zemědělských podniků.

Právě proto se emise amoniaku snižují podstatně pomaleji než ostatní znečišťující látky. V některých státech sice pomáhá zakrývání skladů kejdy, přesnější aplikace hnojiv nebo modernější technologie ustájení hospodářských zvířat, celkový evropský pokrok je však velmi pozvolný. V řadě zemí emise v posledních letech prakticky stagnují a někde dokonce mírně vzrostly. Zpráva upozorňuje, že právě amoniak představuje největší riziko pro plnění budoucích emisních závazků, protože současné tempo snižování jednoduše neodpovídá tomu, co bude po roce 2030 potřeba.

Význam amoniaku přitom často uniká pozornosti veřejnosti, přestože jeho dopady na kvalitu ovzduší jsou zásadní. V atmosféře reaguje s oxidy dusíku a oxidem siřičitým za vzniku sekundárních jemných prachových částic PM_2,5, které patří mezi nejzávažnější zdravotní rizika spojená se znečištěným ovzduším. Nejde tedy pouze o problém zemědělských oblastí. Látky vznikající z emisí amoniaku mohou být přenášeny na velké vzdálenosti a významně ovlivňují kvalitu ovzduší i ve městech nebo v regionech vzdálených od samotných zdrojů emisí.

Zpráva současně hodnotí také výhled směrem k roku 2030. Právě ten ukazuje, že současné výsledky nelze považovat za záruku budoucího úspěchu. Přestože většina států dnes plní závazky pro období 2020 až 2029, přísnější redukční cíle platné od roku 2030 budou vyžadovat další významné snížení emisí téměř u všech sledovaných látek. Největší rozdíl mezi současným stavem a požadovanou úrovní přitom opět vykazuje amoniak. U značného počtu členských států dosavadní projekce naznačují, že bez nových opatření nebude možné budoucí závazky splnit.

Evropská agentura proto upozorňuje také na význam národních programů pro omezování znečištění ovzduší, které mají členské státy pravidelně aktualizovat. Tyto dokumenty obsahují konkrétní scénáře dalšího vývoje emisí, plánovaná opatření i odhady jejich účinnosti. Právě jejich kvalita bude v následujících letech stále důležitější, protože rozdíl mezi současnými emisemi a cíli pro rok 2030 již nebude možné překlenout pouze přirozenou technologickou obnovou zařízení nebo postupnou modernizací průmyslu.

Celkové hodnocení evropského vývoje proto nabízí podstatně složitější obraz, než by naznačoval samotný přehled splněných závazků. Evropská unie bezpochyby dosáhla mimořádného pokroku ve snižování emisí většiny hlavních znečišťujících látek a kvalita ovzduší se ve srovnání s počátkem století výrazně zlepšila. Současně se však stále jasněji ukazuje, že další etapa nebude stát především na průmyslu nebo energetice, ale na schopnosti hledat účinná a ekonomicky přijatelná řešení v zemědělství. Právě zde se totiž koncentruje většina emisí amoniaku v EU, přibližně devadesát procent.

V tomto kontextu získává na významu přístup „od farmy na vidličku“, který je součástí evropské strategie pro udržitelný potravinový systém a který propojuje zemědělskou výrobu s dopady na klima, biodiverzitu i zdraví obyvatel. Cílem není pouze snižovat emise, ale zároveň redefinovat způsob, jakým se potraviny v Evropě vyrábějí, zpracovávají a spotřebovávají. Zemědělství se tak stává nejen zdrojem emisí, ale i klíčovým nástrojem jejich řízení, protože právě v něm lze ovlivnit jak množství amoniaku, tak i další environmentální dopady spojené s intenzivní produkcí potravin, včetně eutrofizace a acidifikace ekosystémů.

Současně se stále výrazněji prosazuje pohled na půdu jako na aktivní klimatický prvek, nikoliv pouze jako výrobní prostředí. Kvalita půdy, zejména její obsah organické hmoty, rozhoduje o schopnosti krajiny vázat uhlík a dlouhodobě jej ukládat mimo atmosféru. Postupy jako střídání plodin, meziplodiny, omezení intenzivního zpracování půdy nebo obnova trvalých travních porostů mohou významně přispět k ukládání uhlíku v půdním profilu a zároveň zlepšovat vodní režim krajiny i její odolnost vůči extrémním klimatickým jevům. Tím se zemědělství posouvá do role, která přesahuje produkci potravin a zahrnuje i aktivní správu klimatických a ekologických funkcí krajiny.

S tím úzce souvisí i rostoucí význam bioodpadů a organických materiálů, které jsou často přehlíženou součástí celého potravinového a zemědělského cyklu. Právě jim se věnuje letní číslo odborného měsíčníku Odpadového fóra, které ukazuje bioodpad jako klíčový zdroj živin, organické hmoty a potenciálu pro obnovu půdní úrodnosti, přestože v praxi stále často končí v běžném směsném komunálním odpadu.

Nové Odpadové fórum ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Dnes začínají prázdniny a právě v tomto okamžiku, kdy se tempo roku na chvíli zklidní, vzniká prostor pro myšlenky, které běžně zanikají v každodenním pohybu. Je to chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které nepodléhá okamžiku, ale naopak ho přesahuje a nabízí hlubší pohled na svět materiálů, toků a odpovědného nakládání s tím, co společnost vytváří.

Odborný měsíčník Odpadové fórum v ročníku 2026 přináší inspirativní čtení, které oslovuje ty, kteří vnímají souvislosti v širším kontextu a chtějí rozumět tomu, jak se proměňuje přístup k surovinám, odpadům i cirkulární ekonomice v praxi. Každé vydání nabízí soustředěný pohled na dění v oboru, který se dotýká ekonomiky, technologií i každodenní reality moderní společnosti, aniž by ztrácel odbornou přesnost nebo hloubku.

Právě v období, kdy se otevírá více času pro vlastní rozvoj, má smysl obrátit pozornost k obsahu, který dokáže dlouhodobě obohatit odborný i osobní rozhled. Odpadové fórum oslovuje čtenáře, kteří nechtějí zůstávat na povrchu, ale hledají informace, které mají váhu, strukturu a přesah do praxe. Je to čtení pro ty, kteří si uvědomují, že kvalita informací formuje kvalitu rozhodnutí.

Čtení se přirozeně hodí i na cesty, kdy se člověk ocitá mezi místy a myšlenkami. V letadle nad krajinou, ve vlaku, který míjí krajinu za oknem, nebo na palubě trajektu, kde se rytmus vln promítá do klidnějšího vnímání textu, získává odborný obsah jinou intenzitu. Stejně dobře funguje i v městské kavárně brzy ráno, kdy se den teprve rozbíhá a hlava je nejotevřenější novým souvislostem.

Ať už panuje letní vedro, kdy se listuje ve stínu a hledá se chladnější kout, nebo přichází bouřka, která na chvíli uzavře svět venku, případně fouká vítr u moře nebo na otevřené krajině, vždy se najde chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které drží pozornost a nabízí hlubší pohled na prostředí, ve kterém žijeme. Právě v takových okamžicích vyniká Odpadové fórum jako inspirativní zdroj, který přirozeně zapadá do rytmu dne a nechává prostor pro klidné přemýšlení i nové souvislosti. 

Pokud ještě Odpadové fórum pravidelně neodebíráte, léto je ideální okamžik to změnit. Předplatné si můžete snadno zařídit i během pár minut ZDE.

Za redakci přejeme krásné inspirativní čtení a léto

Časopis Odpadové fórum - ročník 2026 ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf

• OF_06_2026.pdf

• OF_05_2026.pdf

• OF_04_2026.pdf

• OF_03_2026.pdf

• OF_02_2026.pdf

• OF_01_2026.pdf

Na první pohled šlo o běžné zásilky použitého textilu určeného k dalšímu využití. Ve skutečnosti však kontejnery skrývaly tisíce tun obtížně recyklovatelného odpadu, jehož legální zpracování by stálo miliony eur. Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF nyní odhalil organizovanou síť, která na tomto obchodu vydělávala značné částky. Případ přichází v době, kdy Evropská unie zásadně zpřísňuje kontrolu přeshraniční přepravy odpadů a připravuje nové povinnosti pro celý textilní průmysl.

Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF společně s italskou jednotkou Carabinieri zaměřenou na ochranu životního prostředí a tureckými celními orgány rozkryl rozsáhlou organizovanou síť, která se podílela na nelegálním vývozu textilního odpadu z Itálie do Turecka. Vyšetřování ukázalo, že pachatelé vyvezli přibližně 4 200 tun odpadu, který byl v přepravních dokumentech označován jako použitý textil určený k dalšímu využití nebo recyklaci. Ve skutečnosti však šlo převážně o odpad, který již znovu využít nebylo možné nebo by jeho zpracování bylo mimořádně nákladné.

Vyšetřovatelé následně objevili dalších přibližně 2 100 tun textilního odpadu na různých místech v Turecku. Dalších 768 tun bylo zadrženo v přístavu Mersin. Italské úřady současně zajistily společnosti, výrobní areály, vozidla i další majetek v odhadované hodnotě dvanácti milionů eur. Podle OLAF šlo o dobře organizovaný systém, který záměrně využíval falešné označování zásilek a upravenou dokumentaci, aby obešel evropská i turecká pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů.

Na první pohled může několik tisíc tun působit jako vysoké číslo. Ve skutečnosti však představuje pouze zlomek problému, kterému dnes Evropa čelí. Podle Evropské agentury pro životní prostředí vzniká v Evropské unii každoročně přibližně dvanáct až třináct milionů tun textilního odpadu. Na každého obyvatele připadá v průměru kolem šestnácti kilogramů vyřazeného textilu za rok. Přitom pouze malá část tohoto množství je skutečně recyklována na nové textilní výrobky. Významná část končí ve spalovnách nebo na skládkách a nemalé množství je vyváženo mimo Evropskou unii.

Právě vývoz představuje jednu z nejproblematičtějších oblastí současného odpadového hospodářství. Textil označený jako použitý oděv nebo zboží určené k dalšímu využití může bez větších komplikací opustit Evropskou unii. Pokud však zásilka obsahuje převážně odpad, který již není možné znovu použít, vztahují se na ni podstatně přísnější pravidla. Náklady na legální recyklaci nebo energetické využití takového materiálu jsou vysoké a v některých případech převyšují jeho ekonomickou hodnotu. Právě zde vzniká prostor pro organizované skupiny, které mohou na obcházení předpisů vydělávat miliony eur.

Ekonomická logika je jednoduchá. Legální třídění, recyklace nebo odstranění textilního odpadu představují pro firmy významné náklady. Pokud se podaří odpad administrativně přeměnit na použitý textil určený k dalšímu prodeji, mohou se těchto nákladů zbavit a ještě inkasovat peníze za jeho vývoz. Náklady následně nesou země, do nichž zásilky dorazí, případně samotné životní prostředí. Právě proto Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že nelegální obchod s odpady patří mezi nejvýnosnější oblasti organizované environmentální kriminality.

Vyšetřování OLAF ukázalo, že převážnou část zadrženého materiálu tvořily textilie s vysokým podílem akrylových vláken. Akryl patří mezi syntetické materiály vyráběné z fosilních surovin. Jeho recyklace je technologicky složitá, ekonomicky nákladná a ve velkém měřítku zatím jen omezeně dostupná. Směsné textilie obsahující kombinaci akrylu, polyesteru, bavlny a dalších vláken navíc představují pro současné recyklační technologie jednu z největších výzev. Oddělení jednotlivých materiálů je složité a výsledný recyklát často nedosahuje kvality potřebné pro výrobu nových oděvů.

Právě prudký rozvoj rychlé módy způsobil, že objem textilního odpadu v Evropě během posledních let výrazně vzrostl. Oblečení je levnější než kdykoliv dříve, kolekce se obměňují několikrát do roka a průměrná doba používání oděvů se zkracuje. Spotřebitelé nakupují více kusů oblečení, které jsou často vyrobeny z levných směsných materiálů s omezenou životností. Tyto výrobky jsou sice cenově dostupné, jejich následná recyklace je však technicky i ekonomicky velmi problematická.

Dalším problémem je skutečnost, že použitý textil a textilní odpad nejsou totéž. Část vytříděného oblečení lze skutečně znovu nosit a prodávat na trhu s použitými oděvy. Významná část vytříděných textilií je však natolik poškozená nebo opotřebovaná, že již žádnou další hodnotu nemá. Přesto bývá při vývozu označována jako použitý textil. Právě tohoto rozdílu organizované skupiny dlouhodobě využívají.

Evropská unie proto postupně mění celý systém nakládání s textilem. Od 1. ledna 2025 mají členské státy povinnost zajistit oddělený sběr textilu. Dalším krokem bude zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců označované zkratkou EPR. Tento systém přenese část finanční odpovědnosti za sběr, třídění, recyklaci a další nakládání s textilem přímo na výrobce a dovozce oděvů. Evropská komise předpokládá, že právě EPR vytvoří ekonomickou motivaci vyrábět kvalitnější výrobky s delší životností a lepší recyklovatelností. Současně má zajistit stabilní financování systému nakládání s rostoucím množstvím textilního odpadu.

Významnou změnu představují také nová pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů. Od 21. května 2026 probíhá výměna informací mezi společnostmi zapojenými do přeshraniční přepravy odpadů a příslušnými orgány výhradně prostřednictvím Digitálního systému pro přepravu odpadu Digital Waste Shipment System označovaného zkratkou DIWASS. Povinnost využívat tento systém vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2024/1157 o přepravě odpadů, které nahradilo dosavadní právní rámec založený na nařízení Evropského parlamentu a Rady ES číslo 1013/2006.

DIWASS digitalizuje celý proces přeshraniční přepravy odpadů. Veškeré dokumenty vznikají elektronicky, jednotlivé zásilky lze průběžně sledovat a příslušné orgány mají okamžitý přístup ke stejným údajům. Elektronická evidence významně omezuje prostor pro dodatečné úpravy dokumentace, usnadňuje sdílení informací mezi státy a umožňuje rychlejší odhalování podezřelých přeprav. Právě podobné případy, jaký nyní rozkryl OLAF, patří mezi hlavní důvody zavedení nového systému.

OLAF dlouhodobě upozorňuje, že environmentální kriminalita představuje jednu z nejrychleji rostoucích oblastí organizované trestné činnosti v Evropě. Nelegální obchod s odpady přináší vysoké zisky při relativně nízkém riziku odhalení a často využívá složité mezinárodní obchodní řetězce. Textilní odpad se přitom stává stále atraktivnější komoditou, protože jeho množství rychle roste, zatímco recyklační kapacity nestačí pokrývat skutečné potřeby trhu.

Případ odhalený úřadem OLAF není jen příběhem několika italských společností, které se snažily vydělat na obcházení evropských předpisů. Ve skutečnosti odhaluje mnohem širší problém evropského textilního hospodářství, které se potýká s prudce rostoucím množstvím obtížně recyklovatelných oděvů, omezenými možnostmi jejich materiálového využití a dlouhodobou praxí vývozu použitých textilií i textilního odpadu do zemí mimo Evropskou unii.

Významná část těchto zásilek míří do afrických států, zejména do Ghany, Keni, Tanzanie nebo Ugandy, kde je oblečení prodáváno na místních trzích. Velká část dovezených oděvů je však natolik poškozená nebo nekvalitní, že se nikdy nedostane k dalšímu použití. Končí na rozsáhlých nelegálních skládkách, v říčních korytech nebo přímo na pobřeží. Symbolem tohoto problému se stala zejména ghanská skládka a tržnice Kantamanto v Akkře, kam každoročně přicházejí miliony kusů použitého oblečení z Evropy, Severní Ameriky i Asie. Odhaduje se, že značná část dovezeného textilu se během velmi krátké doby stává odpadem, který zatěžuje místní odpadové hospodářství a přispívá ke znečištění vodních toků i Atlantského oceánu. Podobné problémy jsou stále častěji zaznamenávány také v dalších zemích globálního Jihu, které se stávají konečnou destinací textilu, jenž již v Evropě ztratil svou hodnotu.

Právě v tom spočívá jeden z největších úkolů Evropské unie pro nadcházející roky. Nestačí pouze zpřísňovat kontroly nelegálních přeprav a odhalovat organizované skupiny, které na odpadech vydělávají. Stejně důležité je vytvořit podmínky, aby se z textilu nestával odpad už po několika použitích a aby cenné materiály nekončily na skládkách nebo v přírodě tisíce kilometrů od místa svého vzniku. Každá fáze životního cyklu textilního výrobku od ekodesignu přes výrobu, spotřebu, opětovné použití, opravy, sběr, třídění až po recyklaci musí představovat jeden zub ozubeného kola, který přesně zapadá do ostatních a společně vytváří ekonomicky fungující cirkulární soukolí. Pokud některé z těchto kol selže, celý systém ztrácí svou účinnost a prostor znovu získají nelegální praktiky, jaké nyní odhalil úřad OLAF.

Evropa stojí před zásadní otázkou, která ovlivní podobu dopravy v příštích desetiletích. Zatímco síť tradičních čerpacích stanic je dnes samozřejmostí, infrastruktura pro dobíjení elektromobilů, tankování vodíku či zásobování lodí a letadel alternativními palivy teprve hledá svou finální podobu. Evropská komise proto zahájila veřejnou konzultaci k přezkumu nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, známého pod zkratkou AFIR. Její výsledky budou mít zásadní vliv, jak snadné bude v budoucnu cestovat bez fosilních paliv napříč celou Evropou.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci zaměřenou na revizi nařízení AFIR, které od roku 2023 vytváří společný rámec pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva v členských státech Evropské unie. Nařízení představuje jednu z klíčových součástí evropské politiky v oblasti čisté mobility, protože stanovuje závazné cíle pro budování veřejně přístupných dobíjecích stanic pro elektromobily, vodíkových plnicích stanic, zařízení pro dodávky elektřiny plavidlům v přístavech či infrastruktury pro zásobování stojících letadel elektrickou energií.

Současná pravidla mají být podle evropské legislativy přezkoumána nejpozději do konce roku 2026. Komise nyní zjišťuje, zda stávající požadavky odpovídají skutečným potřebám trhu a zda jsou dostatečné pro zajištění rovnoměrně dostupné infrastruktury ve všech regionech Unie.

Jedním z hlavních témat přezkumu bude posouzení, zda jsou současné cíle pro výstavbu dobíjecích a vodíkových stanic dostačující. Komise upozorňuje, že ačkoli jsou cíle stanoveny na národní úrovni, v některých regionech může docházet k pomalejšímu rozvoji infrastruktury. Výsledkem by mohly být významné rozdíly mezi jednotlivými částmi Evropy, které by komplikovaly přeshraniční dopravu i každodenní využívání vozidel s alternativním pohonem.

Zvláštní pozornost bude věnována také těžkým nákladním vozidlům, jejichž elektrifikace vyžaduje výrazně vyšší výkon dobíjecích stanic a odpovídající kapacitu energetických sítí. Komise proto zvažuje úpravu požadavků na dobíjecí parky podél hlavních evropských dopravních koridorů a také zavedení přesnějších pravidel pro infrastrukturu určenou nákladní dopravě.

Přezkum se nebude týkat pouze silniční dopravy. Evropská komise chce prověřit i možnost rozšíření pravidel pro námořní a vnitrozemskou dopravu a pro letectví. Současná legislativa například stanovuje povinnost dodávek elektřiny z pevniny pro vybrané kategorie lodí v přístavech, avšak neobsahuje závazné cíle pro infrastrukturu určenou zásobování plavidel alternativními palivy, jako jsou vodík, amoniak nebo methanol. Podobná situace panuje také v letecké dopravě, kde se očekává postupný nástup elektrických a vodíkových letadel.

Další významnou oblastí přezkumu jsou uživatelské zkušenosti. Komise připouští, že navzdory současným pravidlům přetrvávají problémy s transparentností cen. Uživatelé se stále setkávají s obtížně porovnatelnými tarify, rozdílnými cenami při platbě kartou nebo prostřednictvím mobilních aplikací a v některých případech i s nepřehlednými poplatky. Evropská komise proto zvažuje zpřesnění pravidel pro zobrazování cen a posílení požadavků na jejich srozumitelnost a férovost.

Revize se zaměří rovněž na technickou interoperabilitu a sdílení dat. Cílem je zajistit, aby dobíjecí a plnicí infrastruktura fungovala podle jednotných technických standardů v celé Evropské unii a aby uživatelé měli snadný přístup k informacím o poloze stanic, jejich dostupnosti, výkonu i cenách. Komise proto zvažuje zavedení účinnějších mechanismů ověřování souladu s technickými normami a posílení evropského systému sdílení dat.

Součástí přezkumu bude také vyhodnocení administrativních povinností členských států. Některé zainteresované subjekty považují současné požadavky na plánování a vykazování za příliš rozsáhlé. Evropská komise proto prověří možnosti jejich zjednodušení při současném zachování dostatečného přehledu o rozvoji infrastruktury v jednotlivých zemích.

Veřejná konzultace představuje příležitost pro členské státy, průmysl, odbornou veřejnost i občany ovlivnit budoucí podobu evropské infrastruktury pro alternativní paliva. Odpověď na otázku, kde budou řidiči, dopravci, lodní společnosti či letečtí provozovatelé za několik let doplňovat energii, se totiž začíná formovat právě dnes.

Dokument ke stažení:

EU 127_26 EK AFIR

Evropská unie i mezinárodní finanční instituce uzavřely červen sérií rozhodnutí, která mohou v příštích letech významně ovlivnit fungování průmyslu, odpadového hospodářství i globální klimatické politiky. Brusel zpřesnil pravidla pro započítávání recyklovaných plastů v nápojových obalech, členské státy a europoslanci se dohodli na posílení Evropské agentury pro chemické látky a Světová banka se rozhodla opustit jeden ze svých nejvýznamnějších klimatických závazků.

vropská komise přijala nové prováděcí pravidlo, které má sjednotit způsob výpočtu, ověřování a vykazování obsahu recyklovaných plastů v jednorázových nápojových lahvích. Jde o důležitý krok pro naplnění požadavků směrnice o jednorázových plastech, podle níž musí PET lahve od letošního roku obsahovat minimálně 25 procent recyklovaného plastu a od roku 2030 mají všechny plastové nápojové lahve dosáhnout hranice 30 procent. Dosud však v praxi panovala značná nejistota ohledně toho, jak přesně recyklovaný obsah počítat a jaké materiály lze do těchto kvót zahrnout.

Nová pravidla stanovují podrobnou metodiku výpočtu a zavádějí jednotný systém kontroly napříč členskými státy. Započítávat bude možné pouze plast pocházející z odpadů po spotřebě, tedy z materiálů skutečně vytříděných a předaných k recyklaci. V případech, kdy nebude možné přesně určit množství recyklovaného materiálu, bude nutné využít systém takzvané hmotnostní bilance. Ten má zabránit nadhodnocování podílů recyklátu a současně zajistit srovnatelnost údajů mezi jednotlivými výrobci.

Významnou novinkou je také přístup k dováženému recyklovanému PET. Evropská unie postupně zpřísňuje podmínky pro započítávání recyklátu pocházejícího ze třetích zemí. Do 20. listopadu 2027 bude možné do plnění cíle 25procentního podílu recyklátu v PET lahvích zahrnovat i materiál vyrobený mimo Evropskou unii. Po tomto datu však bude možné započítávat pouze recyklovaný plast pocházející ze zemí, které prokážou, že jejich systémy sběru, třídění a recyklace splňují standardy srovnatelné s evropskou legislativou. Opatření má zabránit přesunu environmentálních problémů mimo území Evropské unie a současně podpořit evropský recyklační průmysl, který dlouhodobě upozorňuje na nerovné konkurenční podmínky.

Evropská komise očekává, že nová pravidla zvýší důvěru investorů a urychlí výstavbu nových recyklačních kapacit. Právě nedostatek kvalitního recyklátu totiž dnes představuje jednu z hlavních překážek pro dosažení evropských cílů oběhového hospodářství. Výrobci nápojů zároveň upozorňují, že bez rychlého rozvoje recyklační infrastruktury bude splnění povinných kvót stále obtížnější. Nové nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie.

Velkou pozornost odborné veřejnosti vzbudila také předběžná dohoda mezi Radou Evropské unie a Evropským parlamentem o posílení Evropské agentury pro chemické látky ECHA. Agentura sídlící v Helsinkách se během posledních let stala jedním z nejvýznamnějších evropských regulátorů v oblasti chemické bezpečnosti a její agenda se výrazně rozrostla. K tradičním úkolům spojeným se systémem REACH postupně přibylo hodnocení mikroplastů, baterií, pitné vody, biocidních přípravků nebo takzvaných věčných chemikálií PFAS.

Právě rychlé rozšiřování kompetencí vedlo evropské instituce k rozhodnutí vytvořit pro agenturu samostatný právní rámec. Dosavadní systém financování byl z velké části založen na poplatcích placených průmyslem. Ty však v posledních letech postupně klesají, zatímco množství odborné práce neustále roste. Nová legislativa proto počítá s větší finanční stabilitou a předvídatelnějším financováním ze strany Evropské unie.

Součástí dohody jsou rovněž nová pravidla správy agentury, přísnější opatření zaměřená na prevenci střetu zájmů a vytvoření finanční rezervy pro mimořádné situace. Evropské instituce si od těchto opatření slibují vyšší efektivitu rozhodování a posílení důvěry veřejnosti v nezávislost vědeckých posudků, které se často stávají základem pro omezení či zákaz rizikových chemických látek.

Zcela odlišný vývoj lze sledovat na globální úrovni. Světová banka oznámila, že ruší svůj dosavadní cíl vyčleňovat 45 procent ročních úvěrových prostředků na projekty s takzvanými klimatickými spolupřínosy. Tento ukazatel se v posledních letech stal jedním z nejviditelnějších symbolů klimatických ambicí největší světové rozvojové finanční instituce a zároveň důležitým měřítkem pro investory, vlády i mezinárodní organizace. V účetním roce 2025 přitom banka tento cíl nejen splnila, ale dokonce překročila, když na projekty s klimatickým přínosem směřovalo 48 procent financování v hodnotě přes 50 miliard dolarů.

Dosavadní přístup vycházel z Klimatického akčního plánu známého pod zkratkou CCAP, který Světová banka představila v roce 2021. Tento dokument začlenil problematiku klimatu do prakticky všech oblastí činnosti banky a postavil ji na principu takzvaného zeleného, odolného a inkluzivního rozvoje. Nešlo pouze o financování obnovitelných zdrojů energie. Součástí plánu byla také podpora adaptačních opatření, ochrana přírodních ekosystémů, rozvoj odolné infrastruktury, zohledňování klimatických rizik při přípravě projektů nebo sladění financování s cíli Pařížské dohody. Přibližně polovina klimatických prostředků měla směřovat právě na adaptační opatření v rozvojových zemích, které již dnes čelí suchu, povodním nebo extrémním výkyvům počasí.

Klimatický akční plán měl původně skončit již letos v červnu. Po několikaměsíčních jednáních se však akcionáři banky dohodli na jeho prodloužení, přičemž vedení instituce zároveň zahájí nezávislé vyhodnocení dosavadních výsledků. Právě budoucí podoba CCAP se v posledních měsících stala předmětem výrazných rozporů mezi jednotlivými členskými státy. Zatímco řada evropských zemí usilovala o zachování nebo dokonce posílení klimatických závazků, Spojené státy jako největší akcionář banky dlouhodobě požadovaly návrat k tradičnímu rozvojovému financování a kritizovaly pevně stanovené klimatické cíle jako příliš svazující.

Prezident Světové banky Ajay Banga nyní prosazuje model označovaný jako inteligentní rozvoj, který klade větší důraz na konkrétní výsledky než na samotný objem vynaložených prostředků. Podle vedení banky by se pozornost měla soustředit především na to, zda financované projekty skutečně zvyšují odolnost komunit, vytvářejí pracovní místa, zlepšují energetickou bezpečnost nebo přispívají ke snižování emisí. Kritici však upozorňují, že odstranění jasně definovaného procentního cíle může v budoucnu oslabit postavení klimatu v portfoliu banky a vyslat nejednoznačný signál rozvojovým zemím i finančním trhům. Obavy vyvolává zejména skutečnost, že právě Světová banka je dnes jedním z nejvýznamnějších světových poskytovatelů klimatického financování.

Zatímco evropské firmy intenzivně analyzují dopady nového nařízení PPWR, také Švýcarsko se vydává cestou zásadní reformy obalové legislativy. Země, která dosud spoléhala především na dobrovolné systémy sběru a recyklace, chce vůbec poprvé zavést komplexní právní rámec pro všechny druhy obalů. Návrh nového nařízení přináší závazné recyklační cíle, rozšiřuje odpovědnost výrobců a otevírá cestu k případnému zavedení zálohových systémů. A jak jsou však na tom další vyspělé ekonomiky, například Spojené státy, Japonsko nebo Austrálie?

Švýcarské obalové hospodářství se nachází na prahu největší legislativní změny za posledních pětadvacet let. Federální rada na konci června představila návrh nového nařízení o obalech známého pod zkratkou VerpV, které má nahradit dosavadní nařízení o nápojových obalech VGV platné od roku 2000. Nový předpis vzniká v rámci širší strategie přechodu země na oběhové hospodářství a poprvé zahrne všechny druhy obalů bez ohledu na použitý materiál. Veřejné připomínkové řízení potrvá do poloviny října letošního roku a předpokládané nabytí účinnosti je stanoveno na 1. ledna 2027. Některé povinnosti mají být zaváděny postupně až do roku 2029.

Důvod, proč Švýcarsko přistupuje k tak rozsáhlé reformě, je zcela zásadní. Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie dosud země nedisponovala jednotným systémem rozšířené odpovědnosti výrobců pro obaly. Povinné systémy existovaly prakticky pouze pro vybrané nápojové obaly, zejména PET lahve a hliníkové nápojové plechovky. U ostatních obalových materiálů fungovaly převážně dobrovolné iniciativy financované průmyslem nebo místními samosprávami. V praxi tak ve Švýcarsku neexistovala obecná registrační povinnost pro výrobce obalů, povinné licencování ani jednotné celostátní financování sběru a recyklace obalových odpadů.

Právě absence komplexního systému začala být v posledních letech stále problematičtější. Švýcarská ekonomika je totiž mimořádně silně propojena s evropským trhem. Evropská unie představuje pro Švýcarsko zdaleka nejvýznamnějšího obchodního partnera a řada švýcarských výrobců vyváží podstatnou část své produkce právě do zemí EU. S blížící se účinností evropského nařízení PPWR proto bylo zřejmé, že švýcarské podniky budou muset nové evropské požadavky plnit bez ohledu na domácí legislativu. Přijetím vlastní právní úpravy se Švýcarsko snaží zabránit vzniku regulatorních rozdílů a současně vytvořit předvídatelné podmínky pro domácí průmysl.

Evropské nařízení PPWR vstoupilo v platnost 11. února 2025 a ve většině ustanovení se začne používat od 12. srpna 2026. Jeho cílem je zajistit, aby byly do roku 2030 všechny obaly uváděné na trh EU recyklovatelné ekonomicky proveditelným způsobem. Součástí předpisu jsou také požadavky na obsah recyklátu v plastových obalech, opatření pro předcházení vzniku obalových odpadů, harmonizovaná pravidla označování i závazné cíle pro opakovaně použitelné obaly. Právě tento evropský vývoj významně ovlivnil i podobu připravované švýcarské legislativy.

Jedním z nejvýznamnějších prvků nového švýcarského nařízení je zavedení principu rozšířené odpovědnosti výrobců pro všechny obaly. Povinnosti se mají vztahovat na jednorázové i opakovaně použitelné obaly, nápojové obaly, servisní obaly i obaly z plastů, papíru, skla, kovů nebo kombinovaných materiálů. Výrobci a dovozci budou povinni zajistit zpětný odběr a materiálové využití obalů nebo se zapojit do schváleného kolektivního systému. Pokud se podnik do takového systému nezapojí, bude muset odběr a recyklaci organizovat samostatně.

Návrh nařízení současně stanovuje nové požadavky na samotný design obalů. Obaly uváděné na švýcarský trh mají být navrhovány tak, aby používaly pouze nezbytné množství materiálu, neobsahovaly technické překážky komplikující třídění a recyklaci a pokud je to technicky i ekonomicky možné, obsahovaly co nejvyšší podíl recyklovaného materiálu. Tato ustanovení se výrazně přibližují požadavkům evropského PPWR na ekodesign obalů.

Velkou pozornost vyvolaly především nové závazné recyklační cíle. Švýcarsko vůbec poprvé stanovilo konkrétní hodnoty, kterých musí být dosaženo nejpozději do roku 2032. U nápojových kartonů činí cílová míra recyklace 70 procent. U jednorázových plastových obalů byla stanovena hranice 55 procent. Pro zemi, kde dosud neexistoval jednotný systém sběru plastových obalů z domácností, představují tyto hodnoty mimořádně ambiciózní cíl. Zástupci recyklačního průmyslu označují přijetí závazných kvót za historický milník, který by měl urychlit investice do sběrné, třídicí a recyklační infrastruktury.

Federální rada si zároveň ponechává možnost zasáhnout, pokud by se stanovené cíle nepodařilo splnit. Návrh nařízení počítá s tím, že při nedosažení požadovaných hodnot může být zavedena předem hrazená recyklační taxa nebo povinný zálohový systém. Záloha by se mohla týkat zejména obalů, u nichž by dobrovolné systémy nedokázaly zajistit dostatečně vysokou míru sběru.

Významné změny se týkají také opakovaně použitelných nápojových obalů. Nový návrh stanovuje minimální povinnou zálohu ve výši 0,30 švýcarského franku na každý vratný nápojový obal. Maloobchodníci budou muset tyto obaly zpětně odebírat. Výjimku budou moci získat pouze systémy, které prokážou minimálně osmdesátiprocentní návratnost během pěti let fungování. Švýcarská vláda tímto krokem jasně signalizuje snahu posílit segment opakovaně použitelných obalů.

Zcela nově se mění také financování systému pro skleněné obaly. Výrobci a dovozci budou podle návrhu odvádět příspěvek ve výši od 0,01 do 0,10 švýcarského franku za obal. Vybrané prostředky mají financovat sběr, třídění, úpravu střepů, informační kampaně i kontrolní činnost federálních úřadů. Některé malé objemy a obaly nepoužívané pro potraviny budou z této povinnosti vyňaty.

Přestože je Švýcarsko často uváděno jako jedna z nejúspěšnějších evropských zemí v oblasti odpadového hospodářství, dosavadní systém měl své limity. Zatímco sběr PET lahví dosahuje dlouhodobě velmi vysoké úrovně a patří k nejúspěšnějším systémům v Evropě, velká část ostatních plastových obalů dosud končila ve směsném komunálním odpadu určeném k energetickému využití. Právě tuto oblast chce nová legislativa zásadně změnit.

Švýcarsko rozhodně není jedinou zemí mimo Evropskou unii, která zpřísňuje požadavky na obaly a obalové odpady. Podobný trend je patrný i v dalších vyspělých ekonomikách, přestože žádná z nich zatím nepřijala tak komplexní a harmonizovaný předpis, jakým je evropské nařízení PPWR. Japonsko patří mezi průkopníky v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobců. Již od roku 1997 zde platí zákon Containers and Packaging Recycling Act, který ukládá výrobcům a dovozcům povinnost financovat recyklaci vybraných obalových materiálů.

Země zároveň v roce 2022 přijala zákon Plastic Resource Circulation Act zaměřený na omezení jednorázových plastů, podporu opakovaně použitelných řešení a širší využívání recyklovaných materiálů. Japonský systém je založen především na vysoké úrovni třídění odpadů a efektivní recyklaci, menší důraz však klade na požadavky týkající se ekodesignu nebo opakovaného použití obalů.

Také Spojené státy americké zaznamenávají v posledních letech výrazný posun směrem k cirkulárnímu nakládání s obaly. Na federální úrovni však dosud neexistuje jednotný právní rámec srovnatelný s evropským PPWR a jednotlivé požadavky vznikají především na úrovni států. První komplexní systémy rozšířené odpovědnosti výrobců pro obaly přijaly státy Maine a Oregon v roce 2021, následovaly Colorado, Kalifornie a Minnesota. Zvláštní pozornost přitahuje kalifornský zákon SB 54, podle něhož mají být do roku 2032 všechny jednorázové obaly recyklovatelné nebo kompostovatelné a současně má dojít ke snížení objemu plastových obalů na jedno použití o 25 procent.

Austrálie naproti tomu kombinuje dobrovolné závazky s regulatorními opatřeními. Prostřednictvím organizace Australian Packaging Covenant Organisation stanovila cíl, aby byly do roku 2025 všechny obaly opakovaně použitelné, recyklovatelné nebo kompostovatelné a aby průměrný podíl recyklovaného materiálu v obalech dosáhl nejméně 50 procent. Pokud se však nepodaří stanovené cíle naplnit, australská vláda nevylučuje zavedení povinné legislativy.

Vývoj v Japonsku, Spojených státech, Austrálii i nyní ve Švýcarsku potvrzuje, že požadavky na cirkularitu obalů již nejsou výhradně evropským tématem. Rozšířená odpovědnost výrobců, závazné recyklační cíle, podpora opakovaně použitelných obalů a vyšší využívání recyklovaných materiálů se postupně stávají standardem napříč vyspělými ekonomikami po celém světě.

Irský systém zálohování nápojových obalů během necelých dvou let výrazně zvýšil míru sběru plastových lahví a plechovek a z ulic odstranil miliony kusů odpadu. Vedle nesporných ekologických přínosů se však objevují i nečekané komplikace. Podnikatelé v Dublinu upozorňují na organizované skupiny prohledávající veřejné koše kvůli zálohovaným obalům. Dosavadní zkušenosti přesto naznačují, že podobné potíže nejsou v Evropě ničím výjimečným a většina zemí je dokázala postupně omezit.

Irský zálohový systém Re turn byl spuštěn v únoru 2024 s cílem zvýšit sběr jednorázových plastových lahví a kovových nápojových obalů. Spotřebitelé při nákupu platí zálohu ve výši 15 nebo 25 eurocentů podle velikosti obalu, kterou získají zpět po jeho vrácení do výkupního automatu nebo sběrného místa. Systém vznikl především proto, aby země splnila evropské cíle pro recyklaci nápojových obalů a zároveň omezila množství odpadu v ulicích a ve volné krajině.

Dosavadní výsledky naznačují, že projekt je z hlediska sběru obalů mimořádně úspěšný. Během prvního roku fungování se podařilo vybrat více než 980 milionů lahví a plechovek a začátkem letošního roku systém překonal hranici jedné miliardy vrácených obalů. Za celý rok 2025 Irové vrátili více než 1,4 miliardy nápojových obalů a letos na jaře celkový počet od spuštění přesáhl 2,5 miliardy kusů. Denně se přitom v některých obdobích vrací více než pět milionů obalů.

Pozitivní dopad se projevil také v recyklačních statistikách. Podle výroční zprávy provozovatele systému vzrostla míra návratnosti plastových lahví a kovových nápojových obalů z přibližně poloviny na více než devadesát procent. Irsko se tak dostalo nad evropské cíle mnohem rychleji, než původně očekávalo. Zároveň podle irské vlády výrazně poklesl počet odhozených lahví a plechovek ve veřejném prostoru.

Vedle úspěchů se však objevují komplikace, které autoři systému při jeho zavádění nepředpokládali v takovém rozsahu. Podnikatelé v centru Dublinu v posledních týdnech upozorňují na rostoucí počet lidí, kteří systematicky prohledávají veřejné odpadkové koše a hledají v nich zálohované obaly. Podle zástupců některých podniků nejde pouze o jednotlivce snažící se přivydělat, ale také o organizované skupiny zaměřující se na turisticky exponované lokality a místa konání velkých akcí. Při hledání obalů často dochází k rozhazování odpadu kolem košů, což zvyšuje náklady na úklid ulic. Dublinská radnice uvádí, že jen v loňském roce vynaložila na odstraňování následků těchto aktivit přibližně půl milionu eur.

Samotný systém funguje na principu rozsáhlé sítě výkupních míst rozmístěných po celé zemi. V Irsku je dnes k dispozici více než 2 800 automatů na zpětný odběr obalů, které se nacházejí především v supermarketech a obchodních centrech. Obal musí nést speciální logo systému Re turn a čitelný čárový kód. Po vrácení obalu obdrží zákazník poukaz, který může využít při nákupu nebo směnit za hotovost. Do systému nejsou zahrnuty například skleněné lahve ani obaly od mléka. Provoz systému financují výrobci nápojů společně s nevyzvednutými zálohami a příspěvky zapojených firem.

Irsko přitom není první evropskou zemí, která se s podobnými jevy setkala. V Německu, kde zálohový systém funguje již více než dvě desetiletí, je běžné, že lidé sbírají odložené lahve a plechovky ve veřejném prostoru. V mnoha městech se proto rozšířila praxe odkládání obalů vedle košů nebo na speciální držáky, aby je zájemci mohli odebrat bez nutnosti prohledávat odpad. Některé německé obce dokonce upravily konstrukci veřejných košů tak, aby bylo možné zálohované obaly odložit odděleně. Přesto se ani zde nepodařilo tento jev zcela odstranit.

Podobnou zkušenost zaznamenalo také Nizozemsko. Po rozšíření záloh na plechovky začaly některé obce hlásit častější přehrabování veřejných košů a nárůst nepořádku v ulicích. Řada měst proto přistoupila k instalaci speciálních držáků nebo externích polic na lahve a plechovky. Podle odborníků jde o poměrně běžný průvodní jev systémů, které vytvářejí přímou finanční motivaci k vyhledávání obalů. Zkušenosti ze zemí s dlouhou tradicí zálohování však ukazují, že intenzita tohoto problému obvykle po několika letech klesá, jak si veřejnost zvykne obaly vracet přímo do systému.

Irsko čelilo po spuštění systému i dalším obtížím. Obchodníci si zpočátku stěžovali na nedostatek prostoru pro skladování vrácených obalů, spotřebitelé upozorňovali na časté technické poruchy automatů a kritiku vyvolávala také nedostatečná hustota sběrných míst zejména ve venkovských oblastech. Objevily se rovněž obavy z možných podvodů spojených s dovozem nezálohovaných obalů ze Severního Irska. Většina těchto problémů se však postupně podařila omezit rozšířením infrastruktury a úpravou provozních pravidel.

Rozvoj zálohových systémů v Evropě výrazně ovlivňuje také evropská legislativa. Směrnice o jednorázových plastech stanovila členským státům povinnost zajistit samostatný sběr 77 procent jednorázových plastových nápojových lahví do roku 2025 a 90 procent do roku 2029. Nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech zároveň rozšiřuje požadavek na devadesátiprocentní oddělený sběr také na kovové nápojové obaly. Členské státy mají od roku 2029 zajistit fungování zálohového systému pro jednorázové plastové lahve i kovové nápojové obaly o objemu až tři litry.

Výjimku mohou získat pouze země, které prokážou, že již v roce 2026 dosáhly nejméně osmdesátiprocentní míry odděleného sběru jak u plastových lahví, tak u kovových nápojových obalů, a současně Evropské komisi předloží plán zajišťující dosažení devadesátiprocentního cíle i bez zavedení záloh. Pokud by následně požadovaných výsledků nedosahovaly, budou muset zálohový systém zavést.

Právě evropské cíle jsou jedním z důvodů, proč v posledních letech zavádějí zálohování další státy. Slovensko, které systém spustilo v roce 2022, během krátké doby dosáhlo návratnosti přesahující devadesát procent a zaznamenalo výrazné snížení množství volně pohozených obalů. Podobný vývoj hlásí pobaltské země i skandinávské státy, kde zálohování funguje již řadu let. Zkušenosti z těchto zemí ukazují, že počáteční provozní potíže bývají do značné míry nevyhnutelné, dlouhodobé přínosy však obvykle převáží nad negativy.

Zkušenost z Irska tak ukazuje, že zavedení zálohového systému může přinést výrazné environmentální přínosy, ale současně vyžaduje průběžné úpravy organizace veřejného prostoru a hledání řešení pro nové situace, které s sebou finanční motivace spojená se zálohami přináší. Dosavadní výsledky přesto naznačují, že přes počáteční potíže systém naplňuje svůj hlavní cíl a výrazně zvyšuje návratnost cenných surovin zpět do oběhu.

Zkušenosti se zálohováním nápojových obalů však zdaleka nejsou omezeny pouze na Evropu. Jedním z průkopníků jsou Kanada a Spojené státy americké, kde některé provincie a státy zavedly zálohové systémy již před několika desetiletími. V kanadské provincii Alberta funguje systém od roku 1972 a dlouhodobě dosahuje návratnosti přesahující osmdesát procent. Ve Spojených státech se zálohy uplatňují pouze v části země. Takzvané bottle bills dnes platí například v Kalifornii, Oregonu nebo Michiganu. Právě Michigan s deseticentovou zálohou vykazuje jednu z nejvyšších návratností obalů v Severní Americe.

Významným příkladem mimo Evropu je také Austrálie. Zatímco ještě před deseti lety fungovaly zálohy pouze v Jižní Austrálii, dnes má vlastní systém většina australských států a teritorií. Zavádění záloh zde významně přispělo ke snížení množství odhozených nápojových obalů v krajině a podél pobřeží. Podle australských úřadů poklesl výskyt některých typů nápojových obalů v odpadu o desítky procent. Země zároveň ukazuje, že zálohování může fungovat i na rozsáhlém území s nízkou hustotou osídlení.

Rychlý rozvoj zálohových systémů v posledních letech zaznamenává také Asie. Pozornost odborníků přitahuje především Singapur, který připravuje spuštění národního zálohového systému v roce 2027 jako součást širší strategie přechodu k oběhovému hospodářství. Pilotní projekty testují rovněž Spojené arabské emiráty, kde se při sběru obalů počítá s využitím chytrých výkupních automatů a digitálních odměn pro spotřebitele. O zavedení zálohování nebo jeho rozšíření uvažují také další asijské země včetně Jižní Koreje a Japonska, které hledají nové cesty ke zvýšení kvality recyklovaných surovin.

Zcela specifickou zkušenost nabízí Norsko, které sice není členem Evropské unie, ale jeho systém bývá považován za jeden z nejúspěšnějších na světě. Norský model dosahuje návratnosti plastových lahví a plechovek kolem 92 až 93 procent. Úspěch je připisován především jednoduchému nastavení systému, husté síti sběrných míst a silné podpoře veřejnosti. Norský systém navíc motivuje výrobce k vyššímu sběru prostřednictvím environmentální daně, která se s rostoucí mírou návratnosti postupně snižuje.

Odlišnou cestu zvolila řada zemí v Latinské Americe, Africe a Asii, kde významnou roli při sběru obalů často hraje neformální sektor. Například v Brazílie nebo Indie sbírají značnou část nápojových obalů lidé, kteří si jejich prodejem zajišťují obživu. Odborníci upozorňují, že při zavádění moderních zálohových systémů v těchto zemích je nutné zohlednit sociální dopady a zapojit stávající sběrače do nově vznikající infrastruktury. Právě zkušenosti ze zemí mimo Evropu ukazují, že neexistuje jediný univerzální model a podoba systému musí vždy odpovídat místním podmínkám, spotřebitelským návykům i organizaci odpadového hospodářství.

Mohlo by vás zajímat:

V Irsku podle podniků gangy prohledávají koše kvůli vratným obalům

Evropská unie připravuje novou legislativu, která má urychlit přechod k oběhovému hospodářství. Jedním z největších testů bude schopnost smysluplně využívat materiály vznikající ve spalovnách komunálního odpadu. Nová odborná studie přitom upozorňuje, že struska ze spaloven představuje nejen cenný zdroj druhotných surovin, ale současně i materiál, který vyžaduje přísná pravidla, důslednou kontrolu a další výzkum. Bez jejího bezpečného využití však zůstane uzavření materiálového cyklu jen těžko dosažitelným cílem.

V době, kdy Evropská unie připravuje nový legislativní rámec nazvaný Circular Economy Act, který má Evropská komise představit již na podzim roku 2026, nabývá na významu otázka, jakým způsobem naložit se všemi materiály, které v oběhovém hospodářství vznikají. Nový zákon má navázat na dosavadní Akční plán pro oběhové hospodářství a zároveň podpořit vznik takzvaného netoxického oběhového hospodářství, tedy systému, v němž budou materiály využívány co nejdéle při současném omezení environmentálních rizik.

Právě v tomto kontextu vznikla rozsáhlá studie s názvem A Toxic Legacy. Bottom Ash in Europe's Circular Economy, kterou pro organizaci Zero Waste Europe zpracoval britský odborník na spalování odpadů a energetické využití odpadů Andrew Neil Rollinson. Studie analyzuje vědecké práce, zkušenosti členských států i regulatorní přístupy napříč Evropou a snaží se odpovědět na zásadní otázku, zda může struska ze spaloven přispět k rozvoji oběhového hospodářství, nebo zda představuje dlouhodobou environmentální zátěž.

Podle údajů evropských odpadových asociací vzniká v Evropské unii každoročně přibližně 18 až 20 milionů tun strusky ze spaloven komunálního odpadu. Jen samotné spalovny přitom každoročně energeticky využijí více než 60 milionů tun komunálních odpadů. Pokud by veškerá struska končila na skládkách, znamenalo by to nejen výrazné zvýšení nároků na skládkovací prostor, ale také ztrátu významného množství druhotných surovin, které mohou nahradit přírodní kamenivo nebo umožnit zpětné získání cenných kovů.

Struska vznikající po spalování komunálních odpadů představuje přibližně čtvrtinu hmotnosti původního odpadu. Jde o velmi různorodý materiál tvořený směsí minerálních částic, skla, keramiky, kovů a jemných popelovin. Přibližně deset procent její hmotnosti tvoří čisté kovy, které lze následně oddělit a vrátit zpět do výroby. Právě získávání železných a neželezných kovů je dnes v evropské legislativě jednoznačně uznáno jako recyklace. Bez následného využití zbývající minerální složky by však každoročně vznikaly miliony tun materiálu, který by bylo nutné ukládat na skládky. Z pohledu uzavírání materiálových toků proto představuje využití upravené strusky jednu z cest, jak snížit spotřebu přírodního kameniva a současně omezit potřebu nových skládkovacích kapacit.

Budoucnost oběhového hospodářství však nebude záviset pouze na technologiích zpracování odpadů. Stále větší význam získává ekodesign výrobků. Evropská unie již přijala nové nařízení Ecodesign for Sustainable Products Regulation, které postupně zavede požadavky na vyšší opravitelnost, delší životnost, možnost opětovného použití i recyklovatelnost výrobků. Smyslem je snížit množství obtížně zpracovatelných materiálů vstupujících do odpadového hospodářství. Čím kvalitněji budou výrobky navrženy na samém začátku svého životního cyklu, tím méně problematických látek se objeví i ve strusce vznikající po jejich energetickém využití. Podobnou logiku sleduje také nové evropské nařízení PPWR zaměřené na obaly a obalové odpady. Cílem je snížení množství jednorázových obalů, zvýšení opětovného použití obalů a dosažení plné recyklovatelnosti všech obalů uváděných na evropský trh do roku 2030. 

Autoři studie současně upozorňují, že struska není obyčejným stavebním materiálem. Vedle běžných minerálních složek obsahuje také řadu látek, které vyvolávají značnou pozornost odborníků i veřejnosti. Patří mezi ně například perfluorované a polyfluorované látky známé pod zkratkou PFAS. Tyto látky jsou často označovány jako věčné chemikálie, protože se v životním prostředí rozkládají jen velmi obtížně. Výzkumy spojují některé PFAS s narušením hormonální soustavy, oslabením imunitního systému, poruchami vývoje, změnami hladiny cholesterolu nebo zvýšeným rizikem některých druhů rakoviny.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) proto dlouhodobě prosazuje výrazné omezení jejich používání. Studie zároveň připomíná, že přibližně osmdesát procent fluoropolymerních odpadů vznikajících v Evropě dnes končí právě ve spalovnách komunálního odpadu a současné spalovací procesy nemusí vždy zajistit jejich stoprocentní rozklad.

Dalším diskutovaným tématem jsou mikroplasty. Přestože výzkum v této oblasti teprve začíná, analýzy provedené ve Švédsku a Německu již potvrdily jejich přítomnost v jemných frakcích strusky. Mikroplasty jsou přitom spojovány s řadou potenciálních zdravotních i ekologických rizik. Vědci upozorňují zejména na jejich schopnost přenášet další chemické látky, kumulovat se v organismech a dlouhodobě přetrvávat v životním prostředí. Studie rovněž připomíná přítomnost potenciálně toxických prvků, mezi něž patří například arsen, kadmium, olovo, chrom, antimon, nikl nebo rtuť. Některé z těchto prvků mohou při nevhodném nakládání přecházet do okolního prostředí a představovat riziko pro vodní organismy i lidské zdraví.

Přes všechna tato upozornění zůstává zásadní skutečností, že evropské země zatím nenašly jednotný přístup k dalšímu využívání strusky. Zatímco například Nizozemsko využívá většinu produkované strusky ve stavebnictví, jiné státy ukládají podstatnou část tohoto materiálu na skládky. Odborníci se shodují, že budoucnost využívání strusky bude záviset především na kvalitě úpravy materiálu, jednotných evropských pravidlech a dlouhodobém monitoringu. Bez těchto podmínek bude obtížné získat důvěru veřejnosti i odborné obce.

Celá problematika však otevírá i širší otázku, která přesahuje samotnou strusku. Organizace kritické ke spalovnám dlouhodobě zdůrazňují, že nejlepším odpadem je ten, který vůbec nevznikne. S tím lze jen těžko polemizovat. Prevence vzniku odpadů a maximální míra recyklace musí zůstat prioritou každé moderní společnosti. Současně je však třeba položit si nepříjemnou, ale legitimní otázku. O kolik se Evropě během posledních deseti let skutečně podařilo snížit produkci směsného komunálního odpadu díky prevenci?

Statistiky totiž ukazují, že produkce komunálních odpadů v Evropské unii dlouhodobě neklesá tak výrazně, jak by si zastánci bezodpadové společnosti přáli. V roce 2013 připadalo na jednoho obyvatele Evropské unie přibližně 477 kilogramů komunálního odpadu ročně. V roce 2024 činila tato hodnota zhruba 511 kilogramů na obyvatele. Přestože míra recyklace postupně roste, v absolutních číslech stále vznikají desítky milionů tun zbytkového odpadu, který není možné materiálově využít. Tento odpad dnes končí buď na skládkách, nebo ve spalovnách.

Právě zde se ukazuje, že realita je podstatně složitější než jednoduché slogany. Spalovny nepochybně představují investice na několik desetiletí a jejich výstavba musí být pečlivě zvažována s ohledem na budoucí vývoj produkce odpadů. Zároveň však dosavadní zkušenosti ukazují, že ani vyspělé evropské státy zatím nedokázaly dosáhnout takové úrovně prevence a recyklace, která by potřebu zařízení pro nakládání se zbytkovým směsným odpadem zcela odstranila.

Otázkou proto není, zda spalovny recyklaci ohrožují, ale spíše zda dokážeme současně rozvíjet prevenci, recyklaci i technologie pro bezpečné využití zbytkových odpadů. Dokud totiž nebude existovat komplexní alternativa schopná nahradit spalování i skládkování v plném rozsahu, zůstane energetické využití odpadu součástí cirkulárního odpadového hospodářství.

Možná bychom si proto měli položit ještě jednu otázku. Pokud skutečně chceme dosáhnout světa bez odpadů, nestačí pouze odmítat existující technologie. Stejně důležité je nabídnout realistickou cestu, která bude technicky proveditelná, ekonomicky udržitelná a společensky přijatelná. Dokud takové řešení neexistuje, bude úkolem společnosti nejen předcházet vzniku odpadů, ale také co nejlépe využít vše, co již vzniklo, tedy i po spalování. A právě v tom spočívá skutečný smysl oběhového hospodářství.

Celý koncept oběhového hospodářství navíc nelze vztahovat pouze na komunální odpady. Součástí uzavřeného materiálového cyklu musí být i bezpečné nakládání s odpady nebezpečnými. Také zde platí, že ideálním řešením je prevence jejich vzniku a postupné omezování nebezpečných látek již ve fázi návrhu výrobků. Přesto však budou i v budoucnu vznikat odpady obsahující toxické, infekční či jinak rizikové složky, které nebude možné recyklovat ani znovu využít. Pro takové materiály zůstávají specializované spalovny nebezpečných odpadů nenahraditelnou součástí moderní odpadové infrastruktury.

Právě ty totiž umožňují bezpečnou destrukci látek, které by při jiném způsobu nakládání mohly představovat dlouhodobé riziko pro lidské zdraví i životní prostředí. Má li být oběhové hospodářství skutečně funkční a odpovědné, musí zahrnovat nejen prevenci, opětovné využití a recyklaci, ale také technologická řešení pro materiály, které již žádnou další cestu v oběhu nemají. A právě energetické využití odpadů, ať již komunálních či nebezpečných, představuje dnes nedílnou součást cirkulární ekonomiky, protože umožňuje nejen bezpečné odstranění zbytkových materiálů, ale také jejich následné materiálové využití. Každá tuna využité strusky totiž současně znamená úsporu významného množství primárních surovin ve stavebnictví.

Co čeká česká města, průmysl i domácnosti v době, kdy se odpad stává strategickou surovinou, zdrojem energie i symbolem proměny celé společnosti? Odpovědí je červnové číslo Odpadového fóra, které otevírá jedno z nejzásadnějších témat současnosti a přináší mimořádně důležitý pohled na budoucnost reuse, energetického využití odpadů, moderní cirkulární ekonomiky i technologických změn. Červnové číslo stahujte ZDE.

 

Evropská unie otevírá jednu z největších příležitostí pro vědu, výzkum a průmyslové inovace posledních let. Až 800 milionů eur, tedy téměř 20 miliard korun, má do roku 2034 zamířit do projektů, které mají pomoci vytvořit čistší výrobu oceli, modernizovat evropský průmysl a nabídnout novou perspektivu regionům spojeným s těžbou uhlí. Brusel tím vysílá jasný signál, že cesta ke klimaticky šetrné ekonomice povede především přes výzkum, nové technologie a špičkovou evropskou vědu.

Rada Evropské unie 29. června definitivně schválila reformu Výzkumného fondu pro uhlí a ocel, jednoho z nejstarších evropských programů zaměřených na podporu průmyslového výzkumu. Schválená pravidla prodlužují fungování programu až do roku 2034 a výrazně navyšují objem prostředků, které budou každoročně k dispozici. Výzkumníci, univerzity, inovační firmy i průmyslové podniky si nově rozdělí až 120 milionů eur ročně. Celková hodnota programu tak dosáhne přibližně 800 milionů eur.

Zásadní novinkou je také výrazně štědřejší systém financování. Zatímco dosud museli účastníci projektů zajišťovat značnou část prostředků z vlastních zdrojů, nová pravidla sjednocují podmínky s prestižním evropským programem Horizon Europe. Průmyslové podniky budou moci získat až 70 procent nákladů projektu z evropských fondů. Malé a střední podniky, začínající technologické firmy, univerzity a výzkumné organizace budou mít v řadě případů nárok dokonce na stoprocentní financování. Evropské instituce očekávají, že právě tato úprava přiláká do programu výrazně více inovativních projektů než v minulosti.

Fond se přitom zaměří na oblasti, které budou určovat budoucí podobu evropského průmyslu. Prioritou se stává výroba nízkoemisní oceli, využívání vodíku v hutnictví, zvyšování energetické účinnosti, recyklace kovů, digitalizace výroby, využívání umělé inteligence v průmyslu a technologie umožňující výrazné snižování emisí oxidu uhličitého. Významná část prostředků bude směřovat také do regionů, jejichž ekonomika byla po desetiletí závislá na těžbě uhlí a které nyní hledají nové zdroje prosperity a zaměstnanosti.

Samotný Výzkumný fond pro uhlí a ocel má mimořádně zajímavou historii. Vznikl v roce 2002 po vypršení platnosti Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli, která byla podepsána již v roce 1951 a bývá považována za jeden z úplných základů dnešní Evropské unie. Financování programu nepochází z běžného rozpočtu EU. Fond využívá výnosy z finančních aktiv někdejšího Evropského společenství uhlí a oceli, která byla po zániku organizace zachována právě pro podporu výzkumu a inovací. Program tak funguje zcela odděleně od víceletého finančního rámce Evropské unie.

Evropská komise i členské státy současně připravují postupné propojení fondu s dalšími strategickými nástroji, především s programem Horizon Europe a Inovačním fondem. Cílem je lépe koordinovat investice do výzkumu, urychlit zavádění nových technologií do průmyslové praxe a posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu vůči Spojeným státům a Číně. Reforma je zároveň součástí širší evropské strategie Clean Industrial Deal a navazuje na Akční plán pro evropskou ocel a kovy.

Podporu nové podobě fondu vyjádřil také Evropský parlament. V květnovém hlasování schválili europoslanci pokračování programu výraznou většinou 537 hlasů, proti bylo pouze 17 poslanců a 83 se zdrželo. Tak široká podpora ukazuje, že modernizace průmyslu a podpora výzkumu patří mezi priority, na nichž dnes v Evropě panuje mimořádně silná shoda.

Zákazníci, investoři i obchodní partneři očekávají otevřenou komunikaci o udržitelnosti. Právě v této oblasti ale dnes firmy narážejí na stále přísnější pravidla. Nestačí používat zelenou grafiku, přidat slovo ekologický nebo vytvořit vlastní označení produktu. Každé environmentální tvrzení musí být podloženo důkazy, jinak se z marketingového sdělení může stát právní problém.

Komunikace udržitelnosti už dávno není pouze otázkou marketingu. Stává se součástí právní odpovědnosti firem a zároveň významným faktorem důvěry zákazníků. To, co bylo ještě před několika lety běžnou praxí, dnes evropská legislativa i dozorové orgány posuzují mnohem přísněji. Firmy proto musí věnovat stejnou pozornost tomu, co o svých výrobcích a službách říkají, jako tomu, jaké skutečné dopady jejich činnost má.

Význam ekologických tvrzení navíc potvrzují i spotřebitelské průzkumy. Podle opakovaných šetření Evropské komise i agentury Eurobarometer více než polovina evropských spotřebitelů uvádí, že při nákupu zohledňuje environmentální dopady výrobků. Zároveň však přibližně stejný počet respondentů přiznává, že ekologickým tvrzením firem příliš nevěří, protože mají obavy z greenwashingu. Právě ztráta důvěry byla jedním z hlavních důvodů, proč Evropská unie přistoupila k výraznému zpřísnění pravidel.

Největším rizikem jsou obecná tvrzení, která znějí atraktivně, ale postrádají jasný obsah. Označení jako ekologický, zelený, šetrný k přírodě nebo udržitelný mohou na první pohled působit pozitivně, ve skutečnosti však vyvolávají očekávání, která musí být firma schopna doložit. Pokud nedokáže vysvětlit, na základě čeho takové tvrzení používá, vystavuje se riziku, že bude její komunikace označena za klamavou.

Právě na tuto oblast reaguje směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2024/825 známá jako Empowering Consumers for the Green Transition (v českém překladu Posílení postavení spotřebitelů pro zelenou transformaci). Jejím cílem je posílit ochranu spotřebitelů před nepodloženými environmentálními tvrzeními. Směrnice výslovně zakazuje používání obecných označení, pokud nejsou podložena uznávanými důkazy. Mezi riziková tvrzení patří například ekologický, zelený, climate friendly nebo environmentally friendly, pokud podnik není schopen jednoznačně prokázat, proč tato označení používá. Členské státy musí tato pravidla promítnout do své národní legislativy.

Stejná pravidla platí také pro nejrůznější symboly, loga a pečetě. Spotřebitel běžně předpokládá, že podobné označení představuje nezávislé ověření určité vlastnosti výrobku. Pokud si podnik vytvoří vlastní zelenou značku nebo certifikát bez jasně definovaných pravidel a nezávislého posouzení, může tím zákazníka uvést v omyl. Právě vlastní ekoznačky patří mezi oblasti, na které se nová evropská pravidla zaměřují velmi důsledně.

Vedle již schválené směrnice Empowering Consumers for the Green Transition připravovala Evropská unie také samostatnou Green Claims Directive, která měla detailně upravit způsob prokazování environmentálních tvrzení a zavést jejich povinné ověřování nezávislými subjekty ještě před jejich použitím v marketingové komunikaci. Evropská komise však v červnu 2025 oznámila záměr návrh této směrnice stáhnout a legislativní proces byl přerušen. Přesto to neznamená, že by firmy získaly větší volnost.

Povinnost používat pouze pravdivá, ověřitelná a neklamavá environmentální tvrzení již vyplývá z platné směrnice Empowering Consumers for the Green Transition, obecné evropské spotřebitelské legislativy i národních právních předpisů. Greenwashing tak zůstává významným právním i reputačním rizikem, a to bez ohledu na osud Green Claims Directive. To ovšem neznamená, že firmy nemohou své environmentální aktivity komunikovat. Naopak. Důležité je, aby každé tvrzení bylo konkrétní, ověřitelné a přiměřené skutečnosti. Místo obecného prohlášení o ekologickém výrobku je vhodnější uvést, že výrobek obsahuje určitý podíl recyklovaného materiálu, byl vyroben s nižší spotřebou energie nebo splňuje podmínky uznávané certifikace. Čím konkrétnější informace firma poskytne, tím vyšší je její důvěryhodnost.

Také česká legislativa není v této oblasti benevolentní. Zákon o ochraně spotřebitele zakazuje používání klamavých obchodních praktik a umožňuje postihovat podnikatele, kteří uvádějí spotřebitele v omyl. Dozorovým orgánem bude Česká obchodní inspekce, která může za porušení zákona uložit pokuty v řádech milionů korun. Vedle správních sankcí však firmám hrozí také významné reputační škody, jejichž dopady bývají často mnohem nákladnější než samotná pokuta.

Základem české ochrany spotřebitele před greenwashingem je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který zakazuje uvádět spotřebitele v omyl, a to jak jednáním, tak opomenutím podstatných informací. Tato pravidla v současnosti zásadně zpřísňuje evropská směrnice (EU) 2024/825, jejíž implementaci do českého práva aktuálně projednává Poslanecká sněmovna jako sněmovní tisk 53. Hlavním dozorovým orgánem v této oblasti zůstává Česká obchodní inspekce, která je oprávněna za zjištěná porušení ukládat pokuty až do výše 5 000 000 Kč. Vedle těchto finančních sankcí však v praxi často převažují závažné reputační dopady a ztráta důvěry zákazníků, které mívají na obchodní výsledky společnosti dlouhodobě mnohem drtivější dopad než samotné správní řízení.

V České republice i v celé Evropské unii existují zavedené a oficiálně uznávané systémy environmentálního značení, které mají jasně definovaná pravidla, transparentní proces hodnocení i přísné kontrolní mechanismy. Mezi tyto klíčové a legislativou akceptované systémy patří oficiální ekoznačka Evropské unie EU Ecolabel (známá jako květina), národní ekoznačka Ekologicky šetrný výrobek, případně evropský systém certifikace environmentálního řízení podniků ISO 14001/EMAS.

Stejně důležitá je také schopnost doložit veškeré podklady. Nestačí mít interní přesvědčení, že výrobek je šetrnější než konkurence. Firma musí být připravena předložit technické podklady, výsledky měření, certifikáty nebo jinou dokumentaci, která její tvrzení potvrzuje. Právě důkazní povinnost se stává jedním z nejvýznamnějších prvků současné regulace environmentálních tvrzení.

Praxe ukazuje, že dozorové orgány i soudy již nejsou vůči greenwashingu tolerantní. Nizozemské úřady například řešily společnost KLM kvůli kampani Fly Responsibly, která podle nich vytvářela dojem, že létání je díky kompenzacím emisí udržitelnou činností. Německá investiční společnost DWS ze skupiny Deutsche Bank čelila vyšetřování kvůli přehnaným tvrzením o udržitelném investování a v roce 2023 zaplatila ve Spojených státech pokutu ve výši 25 milionů dolarů. Společnost H&M byla nucena odstranit část marketingové komunikace týkající se údajně udržitelných kolekcí poté, co regulátoři zpochybnili způsob, jakým byly informace prezentovány zákazníkům. Tyto příklady ukazují, že riziko se netýká pouze výrobců ekologických produktů, ale prakticky všech odvětví.

Opatrnost je namístě také při komunikaci klimatické neutrality nebo kompenzace emisí. Samotný nákup uhlíkových kreditů automaticky neopravňuje podnik tvrdit, že jeho výrobek nebo služba nemá dopad na klima. Evropská pravidla směřují k tomu, aby podobná sdělení byla používána pouze tehdy, pokud jsou jednoznačně vysvětlena a podložena odpovídající metodikou.

Velmi riziková jsou zejména tvrzení typu uhlíkově neutrální výrobek nebo klimaticky neutrální společnost, pokud jsou založena pouze na kompenzacích emisí. Evropská unie bude právě tento typ marketingových sdělení výrazně omezovat, protože podle odborníků vytváří u spotřebitelů mylný dojem, že výrobek nemá žádný negativní dopad na životní prostředí.

Dobrá komunikace udržitelnosti proto začíná uvnitř firmy. Marketing by měl úzce spolupracovat s odborníky na kvalitu, výrobu, životní prostředí i právníky. Každé veřejné tvrzení by mělo projít stejnou kontrolou jako jiné významné obchodní sdělení. Takový postup snižuje riziko sporů a současně posiluje důvěru zákazníků.

Marketing má především prodávat a pomáhat budovat značku. To je jeho základní úloha. Pokud se však firma rozhodne využít ve své komunikaci slova jako ekologický, udržitelný, klimaticky neutrální, recyklovaný nebo šetrný k životnímu prostředí, musí být připravena každé takové tvrzení kdykoliv doložit. Nestačí dobrý úmysl ani přesvědčení, že společnost dělá pro životní prostředí maximum. Rozhodující jsou ověřitelná data, odborné podklady, certifikace a transparentnost. V době zpřísňující se evropské i české legislativy totiž neprodává pouze atraktivní marketing, ale především důvěryhodnost. A právě ta se dnes stává jednou z nejcennějších hodnot každé odpovědně řízené společnosti.

K bezpečnému zvládnutí těchto nových regulatorních nároků se proto nepochybně vyplatí spojit síly s profesionály. Využití služeb specializovaných agentur a konzultačních firem představuje efektivní způsob, jak eliminovat riziko nevědomého greenwashingu. Profesionální agentury dokážou provést komplexní audit stávající marketingové komunikace, validovat environmentální tvrzení a zajistit, aby veškeré zelené kampaně plně odpovídaly aktuálním právním standardům, čímž pro společnost zajistí bezpečný růst a ochrání její reputaci na trhu.

A na závěr jedno zamyšlení. V prostředí lobbingu se běžně objevují tvrzení typu, že určité technologické řešení je ekologičtější nebo že navrhovaná regulace povede ke snížení emisí v daném odvětví. Typickým příkladem je argumentace zájmových svazů, odborných či občanských sdružení v rámci legislativního i povolovacího procesu, kde se environmentální dopady používají jako klíčový argument pro podporu či odmítnutí návrhů. Určitě bude zajímavé sledovat, zda se s dalším zpřísňováním a uplatňováním pravidel pro environmentální tvrzení začne postupně zvyšovat tlak i na doložitelnost takových prohlášení, zejména pokud vstupují do veřejného prostoru a ovlivňují budoucí podobu legislativy i lokality.

Rozsáhlou část jižní a západní Evropy na konci června zasáhla mimořádně intenzivní vlna veder. Ve Španělsku, Portugalsku, Francii, Itálii i Řecku teploty místy překračovaly 40 °C, meteorologické služby vydávaly varování před zdravotními riziky a zvyšovalo se nebezpečí rozsáhlých lesních požárů. Právě v době, kdy evropské státy řešily dopady extrémního počasí a energetické soustavy čelily rostoucí spotřebě elektřiny, vystoupil 23. června během London Climate Action Week generální tajemník OSN António Guterres s obsáhlým projevem věnovaným budoucnosti světové energetiky. Představil sedmibodový Plán energetické nezávislosti, který podle něj reaguje nejen na klimatickou změnu, ale také na rostoucí geopolitická rizika, nestabilitu energetických trhů a potřebu posílit dlouhodobou konkurenceschopnost ekonomik.

Guterres ve svém projevu opakovaně zdůraznil, že energetická bezpečnost již není možné oddělovat od klimatické politiky. Připomněl, že svět během několika posledních let opakovaně zažil prudké výkyvy cen ropy a zemního plynu vyvolané geopolitickými konflikty. Pandemie covidu-19 narušila dodavatelské řetězce, ruská invaze na Ukrajinu způsobila bezprecedentní energetickou krizi v Evropě a nejnovější eskalace napětí na Blízkém východě znovu ukázala, jak citlivé zůstávají světové energetické trhy. Podle generálního tajemníka jsou právě tyto události důkazem, že závislost na fosilních palivech představuje nejen klimatické, ale stále více také ekonomické a bezpečnostní riziko.

Podle údajů OSN žijí přibližně tři čtvrtiny světové populace v zemích, které jsou čistými dovozci fosilních paliv. Tyto státy každoročně vydávají značnou část svých příjmů na dovoz uhlí, ropy nebo zemního plynu a současně zůstávají vystaveny cenovým výkyvům způsobeným geopolitickými konflikty nebo omezením dodávek. Obnovitelné zdroje energie proto podle Guterrese nepředstavují pouze prostředek ke snižování emisí skleníkových plynů. Jsou také cestou k vyšší energetické soběstačnosti, protože sluneční záření ani vítr nelze embargovat, blokovat ani využívat jako nástroj politického nátlaku.

Významnou část projevu věnoval ekonomice energetické transformace. Připomněl, že ještě před patnácti lety byly obnovitelné zdroje často označovány za drahou alternativu, dnešní situace je však podle něj zásadně odlišná. Cena výroby elektřiny ze solárních elektráren od roku 2010 klesla přibližně o 90 %, náklady na pevninské větrné elektrárny se snížily o více než 70 % a ceny bateriových úložišť poklesly přibližně o 95 %. Mezinárodní energetická agentura současně odhaduje, že globální investice do čisté energetiky letos dosahují přibližně dvojnásobku investic do fosilních paliv a celkové investice do energetického sektoru poprvé překračují tři biliony dolarů ročně. Přibližně dva biliony dolarů z této částky směřují právě do obnovitelných zdrojů, elektrických sítí, akumulace energie, jaderné energetiky, elektromobility a zvyšování energetické účinnosti.

Generální tajemník upozornil, že samotná výstavba nových větrných nebo solárních elektráren nebude stačit. Jedním z největších omezení dalšího rozvoje se podle něj stávají přenosové a distribuční soustavy, které v mnoha státech neodpovídají tempu výstavby nových zdrojů. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2040 bude nutné celosvětově vybudovat nebo modernizovat přibližně 80 milionů kilometrů elektrických vedení, tedy délku odpovídající celé současné světové přenosové síti. Bez rozsáhlých investic do elektrických sítí, akumulace energie, chytrého řízení spotřeby a modernizace infrastruktury nebude možné podle OSN využít plný potenciál obnovitelných zdrojů.

První část Guterresova plánu se zaměřuje na co nejrychlejší snižování emisí skleníkových plynů. Podle něj musí globální emise dosáhnout svého maxima bez dalšího odkladu a následně rychle klesat tak, aby svět dosáhl uhlíkové neutrality nejpozději do poloviny století. Mimořádný důraz klade na snižování emisí metanu, který sice v atmosféře přetrvává výrazně kratší dobu než oxid uhličitý, během prvních dvaceti let po vypuštění však přispívá k oteplování více než osmdesátkrát intenzivněji. Omezení úniků metanu z těžby ropy, zemního plynu a uhelných dolů proto podle OSN představuje jednu z nejrychlejších možností, jak zpomalit tempo oteplování.

Další část plánu vyzývá vlády k urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů, odstranění administrativních překážek pro jejich výstavbu a postupnému ukončení veřejné podpory nových projektů založených na fosilních palivech. Guterres současně zopakoval svůj dřívější návrh na zavedení mimořádného zdanění rekordních zisků fosilních společností. Připomněl, že největší ropné a plynárenské firmy nadále generují mimořádně vysoké zisky, zatímco miliony domácností po celém světě čelí rostoucím nákladům na energie. Prostředky získané z těchto daní by podle něj měly směřovat především na ochranu nejzranitelnějších obyvatel a financování energetické transformace.

Významné místo v projevu zaujala také umělá inteligence. Guterres upozornil, že prudký rozvoj velkých jazykových modelů a dalších systémů umělé inteligence přináší nejen technologické příležitosti, ale i rychle rostoucí spotřebu elektřiny. Datová centra dnes patří mezi nejrychleji rostoucí odběratele elektrické energie a podle odhadů citovaných v projevu by jejich spotřeba mohla do roku 2030 převýšit současnou spotřebu elektřiny většiny států světa. Generální tajemník proto vyzval technologické společnosti, aby pravidelně zveřejňovaly údaje o spotřebě energie, vody, využití půdy i uhlíkové stopě svých datových center a aby nejpozději do roku 2030 zajistily jejich provoz výhradně prostřednictvím elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Další část plánu zdůrazňuje sociální rozměr energetické transformace. Podle Guterrese nesmí přechod na nízkoemisní ekonomiku prohlubovat regionální ani sociální rozdíly. Naopak by měl vytvářet nová pracovní místa, podporovat průmyslové investice, rozvoj inovací a rekvalifikaci zaměstnanců v regionech, které jsou dnes závislé na těžbě uhlí nebo tradiční energetice. Mezinárodní agentura pro obnovitelné zdroje energie odhaduje, že sektor obnovitelných zdrojů již zaměstnává více než 16 milionů lidí a počet pracovních míst bude s pokračující transformací dále růst.

Guterres zároveň připomněl, že ani rychlé snižování emisí již nezabrání všem dopadům klimatické změny. Podle Světové meteorologické organizace patřilo posledních deset let mezi deset nejteplejších v historii měření a Evropa zůstává kontinentem, který se otepluje nejrychleji. Právě proto považuje OSN za nezbytné výrazně zvýšit investice do adaptačních opatření. Patří mezi ně systémy včasného varování před extrémními meteorologickými jevy, modernizace vodohospodářské infrastruktury, ochrana pobřežních oblastí, zvyšování odolnosti měst vůči vlnám veder i opatření zajišťující dostatek vody pro zemědělství. OSN dlouhodobě upozorňuje, že náklady na prevenci bývají několikanásobně nižší než následné ekonomické škody způsobené přírodními katastrofami.

Velkou pozornost věnoval generální tajemník také financování energetické transformace v rozvojových zemích. Přestože řada států disponuje mimořádně příznivými podmínkami pro výrobu elektřiny ze slunce nebo větru, vysoké úrokové sazby a drahé financování často znemožňují realizaci projektů. Guterres proto vyzval Světovou banku, regionální rozvojové banky i další mezinárodní finanční instituce k rozšíření dostupného financování čisté energetiky a adaptačních opatření. Bez výrazného snížení ceny kapitálu podle něj nebude možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody ani zajistit, aby se energetická transformace stala skutečně globální.

Závěrečná část projevu byla věnována ochraně vědeckých poznatků. Generální tajemník upozornil, že organizované kampaně zpochybňující výsledky klimatického výzkumu oslabují důvěru veřejnosti ve vědu a komplikují přijímání dlouhodobých politických rozhodnutí. OSN proto vyzývá k větší ochraně vědců, environmentálních novinářů i obránců lidských práv a k důslednějšímu postupu proti šíření nepravdivých informací o změně klimatu.

Přestože od Guterresova projevu uplynul přibližně týden, jeho hlavní argumenty zůstávají aktuální. Vlna extrémních veder v Evropě pokračovala i v následujících dnech, spotřeba elektřiny na chlazení dále rostla a energetické trhy nadále reagovaly na vývoj bezpečnostní situace na Blízkém východě. Právě propojení klimatických rizik, energetické bezpečnosti a ekonomické odolnosti představuje hlavní myšlenku projevu z 23. června. Guterres jej neprezentoval jako nový klimatický dokument OSN, ale jako politickou výzvu vládám, investorům i soukromému sektoru, aby urychlily přechod k energetickému systému, který bude méně závislý na fosilních palivech a odolnější vůči stále častějším geopolitickým otřesům i klimatickým změnám.

Guterresův projev, lze současně číst i jako upozornění na probíhající proměnu světového energetického trhu. Pokud bude tempo investic do obnovitelných zdrojů, elektrických sítí, akumulace energie a nízkoemisních technologií pokračovat současným směrem, bude se postupně měnit i rozložení ekonomické síly v celém odvětví. Stejně jako ve 20. století určovaly světovou energetiku společnosti postavené na těžbě a zpracování fosilních paliv, mohou v příštích desetiletích dominantní postavení získat podniky, jejichž hlavními aktivy budou výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, bateriová úložiště, přenosové soustavy nebo výroba zeleného vodíku.

Mohlo by vás zajímat:

Německo váhá s koncem uhlí. Průmysl chce stabilní elektřinu, ekologové se bouří

Nové Odpadové fórum ke stažení. Biologicky rozložitelné odpady představují jednu z nejstrategičtějších surovin současnosti. Mohou vyrábět obnovitelnou energii, vracet organickou hmotu do půdy, pomáhat ukládat uhlík a přispívat k plnění stále náročnějších evropských recyklačních cílů, přesto tvoří až 40 % obsahu černých popelnic. Nové letní dvojčíslo Odpadového fóra ukazuje, proč bioodpad propojuje odpadové hospodářství, energetiku, zemědělství i ochranu klimatu a proč jeho význam bude v příštích letech dále růst.

Nicméně hned v úvodu přinášíme rozsáhlý rozhovor s Arnoštem Kultem ke kauze Bečva. Místo komentování soudních rozhodnutí se soustředí na technickou stránku případu jako jsou bilanční výpočty kyanidů, provozní evidenci, hydrauliku toku, chemické souvislosti havárie i interpretaci laboratorních výsledků. Rozhovor staví na odborných argumentech a otevírá otázky, které podle autora dosud nebyly dostatečně vysvětleny.

Mimořádně inspirativní je příspěvek obce Prosetín, který ukazuje, že odpadové hospodářství může být mnohem více než systém svozu odpadů. Stává se nástrojem pro řízení materiálových toků, energetiky, hospodaření s vodou i rozvoje obce. Z úvah o bioodpadu se zde přirozeně otevírá téma energetické soběstačnosti, ekonomické odolnosti a nakonec i dostupného bydlení. Myšlenka, že jedním z nejvýznamnějších environmentálních opatření malé obce může být výstavba bydlení pro mladé rodiny, patří bezesporu k nejzajímavějším textům tohoto vydání.

Významný prostor věnujeme také biometanu, který se stává jedním z pilířů evropské dekarbonizace. V rozhovoru s Ondřejem Fričem ze společnosti agriKomp Bohemia zaznívá, že budoucnost výroby biometanu nebude stát na energetických plodinách, ale především na odpadech, zbytcích, hnoji a kejdě. Rozhovor přináší pohled na první aukce provozní podpory, možnosti přestaveb bioplynových stanic i realistický odhad rozvoje biometanových projektů v České republice.

Dvojčíslo doplňují odborné články věnované potravinovým a gastroodpadům, kompostování, ukládání uhlíku do půdy, přírodním technologiím zpracování kalů, vermikompostování i využití družic při monitorování emisí metanu. Přestože jde o různá témata, spojuje je společná myšlenka: Biologicky rozložitelné odpady nepředstavují problém, kterého je potřeba se zbavit, ale strategický zdroj materiálu, živin a energie. Právě schopnost využít tento potenciál bude v příštích letech zásadní z pohledu přechodu na oběhové hospodářství, energetické transformace i zdraví české krajiny.

Nové Odpadové fórum ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Evropská směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti patří mezi nejvýznamnější legislativní změny posledních let. Jejím cílem je přimět velké společnosti, aby aktivně předcházely negativním dopadům svého podnikání na lidská práva a životní prostředí v celém hodnotovém řetězci. Evropská komise nyní zahájila přípravu praktických pokynů, které mají firmám usnadnit plnění nových povinností a sjednotit jejich výklad napříč členskými státy.

Evropská komise zveřejnila veřejnou konzultaci k přípravě pokynů pro provádění směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti známé pod zkratkou CSDDD. Směrnice 2024/1760 představuje nový rámec podnikové odpovědnosti, který výrazně rozšiřuje povinnosti velkých společností při řízení environmentálních a sociálních rizik. Připravované pokyny mají odpovědět na řadu praktických otázek, které podniky řeší v souvislosti s implementací nových pravidel, a současně zajistit jejich jednotné uplatňování v celé Evropské unii.

Základní princip směrnice spočívá v tom, že odpovědnost podniku nekončí za branami výrobního závodu ani u přímých obchodních partnerů. Velké společnosti budou povinny systematicky identifikovat skutečné i potenciální negativní dopady své činnosti na lidská práva a životní prostředí, těmto rizikům předcházet, přijímat opatření k jejich odstranění nebo zmírnění a průběžně ověřovat účinnost zavedených postupů. Povinnosti se přitom vztahují nejen na vlastní činnost společnosti a jejích dceřiných podniků, ale také na významnou část hodnotového řetězce zahrnující dodavatele i další obchodní partnery.

Environmentální část směrnice pokrývá široké spektrum oblastí. Firmy budou muset věnovat pozornost například znečišťování ovzduší, vody a půdy, nakládání s odpady, ochraně biologické rozmanitosti, odlesňování, využívání přírodních zdrojů nebo emisím skleníkových plynů. Součástí hodnocení se stává také posuzování klimatických dopadů podnikání a jejich slučitelnosti s dlouhodobými klimatickými cíli Evropské unie. Směrnice tak propojuje ochranu životního prostředí s řízením podnikových rizik způsobem, který dosud evropská legislativa v takovém rozsahu nevyžadovala.

Vedle environmentálních aspektů se nová pravidla zaměřují také na ochranu lidských práv. Společnosti budou muset vyhodnocovat rizika spojená například s dětskou prací, nucenou prací, diskriminací, nebezpečnými pracovními podmínkami nebo porušováním práv místních komunit. Smyslem není pouze odhalovat již existující problémy, ale především vytvářet preventivní mechanismy, které jejich vzniku zabrání.

Významnou změnou je přechod od jednorázového plnění administrativních povinností k průběžnému systému řízení rizik. Podniky budou muset začlenit náležitou péči do svých interních politik, pravidelně vyhodnocovat účinnost přijatých opatření, zavést mechanismy pro oznamování problémů a transparentně zveřejňovat informace o přijatých krocích. Nejde tedy o jednorázové splnění zákonné povinnosti, ale o dlouhodobý proces, který se má stát součástí běžného řízení společnosti.

Připravované pokyny Evropské komise mají podnikům pomoci zejména při identifikaci rizik, určování priorit, spolupráci s dodavateli a při zavádění účinných preventivních opatření. Komise současně usiluje o to, aby se výklad směrnice v jednotlivých členských státech zbytečně nerozcházel a aby podniky působící na evropském trhu nemusely čelit odlišným požadavkům národních orgánů. Právě jednotná metodika je považována za jednu z podmínek úspěšného fungování celé regulace.

Povinnosti podle směrnice se budou vztahovat především na velmi velké společnosti působící na evropském trhu. Přesto lze očekávat, že jejich dopady zasáhnou podstatně širší okruh podniků. Velké firmy budou od svých dodavatelů vyžadovat informace o environmentálních a sociálních rizicích, zavádění preventivních opatření i vyšší úroveň transparentnosti. Řada malých a středních podniků se tak s požadavky směrnice setká nepřímo prostřednictvím obchodních vztahů se svými odběrateli, přestože samy nebudou adresáty nové legislativy.

Veřejná konzultace představuje první krok při tvorbě prováděcích pokynů, které mají odstranit nejistotu kolem praktického uplatňování směrnice. Evropská komise vyzvala podniky, profesní organizace, odbornou veřejnost i další zainteresované subjekty, aby poskytly své zkušenosti a připomínky k otázkám, které bude nutné při aplikaci pravidel řešit. Výsledkem by měl být soubor doporučení usnadňující zavádění jednotného systému náležité péče v celé Evropské unii.

Dokument ke stažení:

U 124_26 EK Náležitá péče podniků v oblasti udržitelnosti