Nové Odpadové fórum ke stažení. Biologicky rozložitelné odpady představují jednu z nejstrategičtějších surovin současnosti. Mohou vyrábět obnovitelnou energii, vracet organickou hmotu do půdy, pomáhat ukládat uhlík a přispívat k plnění stále náročnějších evropských recyklačních cílů, přesto tvoří až 40 % obsahu černých popelnic. Nové letní dvojčíslo Odpadového fóra ukazuje, proč bioodpad propojuje odpadové hospodářství, energetiku, zemědělství i ochranu klimatu a proč jeho význam bude v příštích letech dále růst.

Nicméně hned v úvodu přinášíme rozsáhlý rozhovor s Arnoštem Kultem ke kauze Bečva. Místo komentování soudních rozhodnutí se soustředí na technickou stránku případu jako jsou bilanční výpočty kyanidů, provozní evidenci, hydrauliku toku, chemické souvislosti havárie i interpretaci laboratorních výsledků. Rozhovor staví na odborných argumentech a otevírá otázky, které podle autora dosud nebyly dostatečně vysvětleny.

Mimořádně inspirativní je příspěvek obce Prosetín, který ukazuje, že odpadové hospodářství může být mnohem více než systém svozu odpadů. Stává se nástrojem pro řízení materiálových toků, energetiky, hospodaření s vodou i rozvoje obce. Z úvah o bioodpadu se zde přirozeně otevírá téma energetické soběstačnosti, ekonomické odolnosti a nakonec i dostupného bydlení. Myšlenka, že jedním z nejvýznamnějších environmentálních opatření malé obce může být výstavba bydlení pro mladé rodiny, patří bezesporu k nejzajímavějším textům tohoto vydání.

Významný prostor věnujeme také biometanu, který se stává jedním z pilířů evropské dekarbonizace. V rozhovoru s Ondřejem Fričem ze společnosti agriKomp Bohemia zaznívá, že budoucnost výroby biometanu nebude stát na energetických plodinách, ale především na odpadech, zbytcích, hnoji a kejdě. Rozhovor přináší pohled na první aukce provozní podpory, možnosti přestaveb bioplynových stanic i realistický odhad rozvoje biometanových projektů v České republice.

Dvojčíslo doplňují odborné články věnované potravinovým a gastroodpadům, kompostování, ukládání uhlíku do půdy, přírodním technologiím zpracování kalů, vermikompostování i využití družic při monitorování emisí metanu. Přestože jde o různá témata, spojuje je společná myšlenka: Biologicky rozložitelné odpady nepředstavují problém, kterého je potřeba se zbavit, ale strategický zdroj materiálu, živin a energie. Právě schopnost využít tento potenciál bude v příštích letech zásadní z pohledu přechodu na oběhové hospodářství, energetické transformace i zdraví české krajiny.

Nové Odpadové fórum ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Evropská směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti patří mezi nejvýznamnější legislativní změny posledních let. Jejím cílem je přimět velké společnosti, aby aktivně předcházely negativním dopadům svého podnikání na lidská práva a životní prostředí v celém hodnotovém řetězci. Evropská komise nyní zahájila přípravu praktických pokynů, které mají firmám usnadnit plnění nových povinností a sjednotit jejich výklad napříč členskými státy.

Evropská komise zveřejnila veřejnou konzultaci k přípravě pokynů pro provádění směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti známé pod zkratkou CSDDD. Směrnice 2024/1760 představuje nový rámec podnikové odpovědnosti, který výrazně rozšiřuje povinnosti velkých společností při řízení environmentálních a sociálních rizik. Připravované pokyny mají odpovědět na řadu praktických otázek, které podniky řeší v souvislosti s implementací nových pravidel, a současně zajistit jejich jednotné uplatňování v celé Evropské unii.

Základní princip směrnice spočívá v tom, že odpovědnost podniku nekončí za branami výrobního závodu ani u přímých obchodních partnerů. Velké společnosti budou povinny systematicky identifikovat skutečné i potenciální negativní dopady své činnosti na lidská práva a životní prostředí, těmto rizikům předcházet, přijímat opatření k jejich odstranění nebo zmírnění a průběžně ověřovat účinnost zavedených postupů. Povinnosti se přitom vztahují nejen na vlastní činnost společnosti a jejích dceřiných podniků, ale také na významnou část hodnotového řetězce zahrnující dodavatele i další obchodní partnery.

Environmentální část směrnice pokrývá široké spektrum oblastí. Firmy budou muset věnovat pozornost například znečišťování ovzduší, vody a půdy, nakládání s odpady, ochraně biologické rozmanitosti, odlesňování, využívání přírodních zdrojů nebo emisím skleníkových plynů. Součástí hodnocení se stává také posuzování klimatických dopadů podnikání a jejich slučitelnosti s dlouhodobými klimatickými cíli Evropské unie. Směrnice tak propojuje ochranu životního prostředí s řízením podnikových rizik způsobem, který dosud evropská legislativa v takovém rozsahu nevyžadovala.

Vedle environmentálních aspektů se nová pravidla zaměřují také na ochranu lidských práv. Společnosti budou muset vyhodnocovat rizika spojená například s dětskou prací, nucenou prací, diskriminací, nebezpečnými pracovními podmínkami nebo porušováním práv místních komunit. Smyslem není pouze odhalovat již existující problémy, ale především vytvářet preventivní mechanismy, které jejich vzniku zabrání.

Významnou změnou je přechod od jednorázového plnění administrativních povinností k průběžnému systému řízení rizik. Podniky budou muset začlenit náležitou péči do svých interních politik, pravidelně vyhodnocovat účinnost přijatých opatření, zavést mechanismy pro oznamování problémů a transparentně zveřejňovat informace o přijatých krocích. Nejde tedy o jednorázové splnění zákonné povinnosti, ale o dlouhodobý proces, který se má stát součástí běžného řízení společnosti.

Připravované pokyny Evropské komise mají podnikům pomoci zejména při identifikaci rizik, určování priorit, spolupráci s dodavateli a při zavádění účinných preventivních opatření. Komise současně usiluje o to, aby se výklad směrnice v jednotlivých členských státech zbytečně nerozcházel a aby podniky působící na evropském trhu nemusely čelit odlišným požadavkům národních orgánů. Právě jednotná metodika je považována za jednu z podmínek úspěšného fungování celé regulace.

Povinnosti podle směrnice se budou vztahovat především na velmi velké společnosti působící na evropském trhu. Přesto lze očekávat, že jejich dopady zasáhnou podstatně širší okruh podniků. Velké firmy budou od svých dodavatelů vyžadovat informace o environmentálních a sociálních rizicích, zavádění preventivních opatření i vyšší úroveň transparentnosti. Řada malých a středních podniků se tak s požadavky směrnice setká nepřímo prostřednictvím obchodních vztahů se svými odběrateli, přestože samy nebudou adresáty nové legislativy.

Veřejná konzultace představuje první krok při tvorbě prováděcích pokynů, které mají odstranit nejistotu kolem praktického uplatňování směrnice. Evropská komise vyzvala podniky, profesní organizace, odbornou veřejnost i další zainteresované subjekty, aby poskytly své zkušenosti a připomínky k otázkám, které bude nutné při aplikaci pravidel řešit. Výsledkem by měl být soubor doporučení usnadňující zavádění jednotného systému náležité péče v celé Evropské unii.

Dokument ke stažení:

U 124_26 EK Náležitá péče podniků v oblasti udržitelnosti

Rozvoj obnovitelných zdrojů energie, elektrifikace průmyslu, tepelných čerpadel i elektromobility naráží na překážku, která je méně viditelná než větrné elektrárny nebo fotovoltaické parky, ale pro budoucnost evropské energetiky je naprosto zásadní. Evropská unie proto zahajuje rozsáhlou modernizaci přenosových a distribučních sítí, která má odstranit jedno z největších úzkých míst dekarbonizace a posílit energetickou bezpečnost i konkurenceschopnost evropského hospodářství.

Evropská rada dosáhla shody na své vyjednávací pozici k novému balíčku legislativních opatření označovanému jako European Grids Package. Soubor návrhů představuje jednu z nejvýznamnějších změn evropské energetické politiky posledních let a reaguje na skutečnost, že stávající elektrické sítě již nedokážou držet krok s rychlou proměnou energetiky. Balíček zahrnuje revizi nařízení o transevropské energetické infrastruktuře známého jako TEN E a novou směrnici zaměřenou na urychlení povolovacích procesů pro výstavbu energetických sítí. Nyní budou následovat jednání s Evropským parlamentem o konečné podobě legislativy.

Evropská komise představila návrh již v prosinci 2025 poté, co se stále zřetelněji ukazovalo, že tempo rozvoje elektrických sítí zaostává za rozvojem obnovitelných zdrojů i rostoucí spotřebou elektřiny. Elektrifikace dopravy, vytápění a průmyslu zvyšuje nároky na přenosovou soustavu v dosud nevídaném rozsahu. Současně se výrazně mění charakter výroby elektřiny. Místo několika velkých elektráren přibývají tisíce decentralizovaných výroben, jejichž výroba kolísá podle počasí. Energetická infrastruktura proto musí být nejen rozsáhlejší, ale také podstatně flexibilnější, odolnější a digitálně řízená.

Jedním z hlavních cílů nové legislativy je urychlení výstavby elektrických vedení a přeshraničních propojení mezi členskými státy. Právě nedostatečná propojenost evropských sítí patří mezi hlavní příčiny regionálních rozdílů v cenách elektřiny a omezuje efektivní využívání výroby z obnovitelných zdrojů. V některých oblastech vznikají přebytky elektřiny, které není možné přenést tam, kde je po ní poptávka. Výsledkem jsou nucená omezení výroby obnovitelných elektráren a vyšší náklady pro spotřebitele. Nová pravidla mají posílit koordinované plánování infrastruktury v celoevropském měřítku a usnadnit realizaci strategických přeshraničních projektů.

Významnou součástí balíčku je také zrychlení povolovacích řízení. Právě administrativní procesy dnes představují jednu z největších překážek rozvoje energetických sítí. V mnoha členských státech trvá příprava nových vedení i více než deset let, což výrazně zpomaluje energetickou transformaci. Evropská unie proto navrhuje sjednotit pravidla, zkrátit jednotlivé postupy a vytvořit předvídatelnější podmínky pro investory i provozovatele přenosových soustav.

Modernizace se nebude týkat pouze budování nových vedení. Stejný důraz je kladen také na efektivnější využívání stávající infrastruktury prostřednictvím digitalizace, pokročilých systémů řízení a moderních technologií pro optimalizaci provozu sítí. Inteligentní řízení umožní lépe reagovat na proměnlivou výrobu z obnovitelných zdrojů, efektivněji využívat dostupnou kapacitu vedení a snižovat potřebu nákladných investic tam, kde lze dosáhnout obdobného výsledku modernizací provozu.

Balíček současně posiluje požadavky na bezpečnost a odolnost evropské energetické infrastruktury. Události posledních let ukázaly, že energetické sítě musí být připraveny nejen na extrémní klimatické jevy, ale také na kybernetické útoky, geopolitická rizika nebo možné narušení přeshraničních dodávek energie. Silnější koordinace mezi členskými státy má přispět k tomu, aby evropská elektrická soustava dokázala lépe zvládat mimořádné situace a současně zajistila stabilní dodávky energie pro domácnosti i průmysl.

Jedním z hlavních ekonomických motivů celé reformy je snížení cen elektřiny a posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Nedostatečně rozvinuté elektrické sítě dnes zvyšují náklady provozovatelů soustav, omezují připojování nových výroben i velkých odběrných míst a komplikují rozvoj nových průmyslových investic. Lepší propojení evropských sítí má umožnit efektivnější obchodování s elektřinou, vyšší využití levnější výroby z obnovitelných zdrojů a omezení nákladů vznikajících při přetížení přenosových soustav.

Vyjednávání mezi členskými státy však ukázalo, že vedle společného cíle modernizace existují také rozdílné pohledy na způsob financování a řízení celé infrastruktury. Některé původní návrhy Evropské komise byly během jednání upraveny zejména v oblasti využívání příjmů z přeshraničního obchodování s elektřinou a rozsahu pravomocí evropských institucí při plánování energetických sítí. Přesto členské státy potvrdily společnou vůli urychlit modernizaci evropské přenosové soustavy a vytvořit podmínky pro rychlejší dekarbonizaci evropské ekonomiky.

Přijatá vyjednávací pozice Rady představuje důležitý krok k vytvoření energetické infrastruktury odpovídající podmínkám poloviny jednadvacátého století. Zatímco v minulých desetiletích byla pozornost soustředěna především na výstavbu nových zdrojů energie, současná etapa evropské transformace ukazuje, že stejně důležitou roli hrají samotné elektrické sítě. Bez jejich rozsáhlé modernizace nebude možné plně využít potenciál obnovitelných zdrojů, zajistit dostupnější elektřinu ani naplnit dlouhodobé klimatické cíle Evropské unie.

Zbytky léčiv se stále častěji objevují v řekách, jezerech i půdě a jejich dlouhodobé působení představuje rostoucí riziko pro vodní organismy, ekosystémy i lidské zdraví. Připravovaná evropská legislativa přináší dosud nejvýznamnější posílení environmentálních požadavků na léčivé přípravky. Nová odborná analýza však upozorňuje, že ani tento ambiciózní krok nemusí být dostatečný a že některé zásadní zdroje rizik zůstávají stále opomíjené.

Evropská unie stojí před jednou z největších proměn farmaceutické legislativy za posledních více než dvacet let. Vedle dostupnosti léčiv, podpory inovací a bezpečnosti pacientů se do popředí dostává také ochrana životního prostředí. Důvod je zřejmý. Léčivé látky se během výroby, používání i po jejich vyloučení z lidského organismu dostávají do odpadních vod, následně do řek, jezer i půdy, kde mohou dlouhodobě ovlivňovat vodní organismy, podporovat vznik antimikrobiální rezistence nebo narušovat fungování celých ekosystémů. Přestože moderní čistírny odpadních vod dokážou část těchto látek zachytit, řada účinných farmaceutických sloučenin v životním prostředí přetrvává.

Evropská komise proto již v roce 2020 představila Farmaceutickou strategii pro Evropu, která se následně promítla do návrhu nové směrnice a nařízení zveřejněných v roce 2023. Po dosažení politické dohody mezi Evropským parlamentem, Radou a Evropskou komisí na konci roku 2025 se očekává jejich formální přijetí. Nařízení začne být přímo použitelné po dvouletém přechodném období a členské státy budou mít stejnou dobu na zapracování nové směrnice do svých právních řádů.

Nejnovější odborné hodnocení připravené vědci z Velké Británie a Portugalska za podpory programu Horizont hodnotí navrženou legislativu jako významný krok správným směrem. Současně však upozorňuje, že některé klíčové oblasti ochrany životního prostředí zůstávají nedostatečně řešeny a mohou v budoucnu snižovat účinnost celého systému.

Jednou z nejvýznamnějších změn je možnost odmítnout registraci léčivého přípravku, pokud environmentální hodnocení prokáže nepřijatelná rizika pro životní prostředí. Dosavadní právní úprava sice vyžadovala posouzení environmentálních dopadů nových léčiv, jeho výsledky však měly jen omezený vliv na samotné rozhodnutí o registraci. Nová pravidla dávají příslušným orgánům podstatně silnější pravomoci a zároveň motivují výrobce, aby se otázkami environmentální bezpečnosti zabývali již při vývoji nových přípravků.

Významnou novinkou bude také zpětné přehodnocení léčiv schválených před listopadem 2005. Právě u těchto přípravků totiž často vůbec neproběhlo environmentální hodnocení podle dnešních vědeckých standardů. Evropská agentura pro léčivé přípravky bude postupně identifikovat látky představující nejvyšší riziko a u nich vyžadovat doplnění potřebných údajů. To může znamenat vůbec první systematické zhodnocení dopadů celé řady dlouhodobě používaných léčiv na životní prostředí.

Posuzování rizik se navíc nově nebude soustředit pouze na samotné používání léčiv pacienty. Hodnocení bude zahrnovat celý životní cyklus přípravku včetně výrobních procesů, a to i tehdy, pokud výroba probíhá mimo území Evropské unie. Tento přístup reaguje na skutečnost, že významná část světové produkce léčiv se přesunula do zemí s méně přísnými environmentálními požadavky, kde mohou emise účinných farmaceutických látek představovat závažný problém zejména pro vodní prostředí.

Nová legislativa počítá také s výrazně větší transparentností. Vzniknout má veřejný registr studií environmentálních rizik, který zpřístupní výsledky dosud obtížně dostupných hodnocení. Otevřenější sdílení dat má usnadnit další výzkum, omezit duplicitní testování a přispět k lepšímu porozumění tomu, jak se jednotlivé léčivé látky v prostředí chovají.

Přesto autoři analýzy upozorňují, že některé zásadní problémy návrh stále neřeší dostatečně. Velkou slabinou zůstává posuzování směsných účinků chemických látek. Ve skutečném prostředí totiž organismy nejsou vystaveny jediné léčivé látce, ale složitým směsím léčiv, pesticidů, průmyslových chemikálií i dalších mikropolutantů. Vzájemné působení těchto látek může významně zesilovat jejich toxicitu, přesto současné hodnocení vychází převážně z posuzování jednotlivých látek odděleně. Výzkumy přitom ukazují, že například kombinace některých antibiotik může mít mnohem závažnější dopady na sladkovodní řasy než každá látka samostatně.

Další oblastí vyžadující větší pozornost je průběžná aktualizace environmentálních hodnocení. Vědecké poznatky o osudu léčiv v přírodě se rychle rozšiřují a s nimi se mění i pohled na skutečná rizika některých účinných látek. Odborníci proto doporučují vytvořit pružnější systém, který bude schopen nově získané poznatky promítat do již schválených léčiv bez zbytečných prodlev.

Významnou součástí připravovaných pravidel je rovněž posuzování rizik vzniku antimikrobiální rezistence. Nově nebude hodnoceno pouze používání antibiotik pacienty, ale také jejich výroba a možné úniky účinných látek z výrobních závodů. Tento přístup odpovídá konceptu One Health, který zdůrazňuje úzkou propojenost zdraví lidí, zvířat a životního prostředí. Antimikrobiální rezistence dnes patří mezi nejzávažnější globální zdravotní hrozby a environmentální expozice antibiotikům představuje jeden z faktorů podporujících její šíření.

Jedním z nejvýznamnějších navazujících opatření je také zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců léčiv za znečištění vodního prostředí. Nová evropská pravidla počítají s tím, že farmaceutické společnosti budou prostřednictvím systému rozšířené odpovědnosti výrobce přispívat na financování takzvaného kvartérního neboli čtvrtého stupně čištění městských odpadních vod. Právě tato pokročilá technologie dokáže účinně odstraňovat mikropolutanty včetně zbytků léčiv, hormonů a dalších obtížně rozložitelných organických látek, které běžné biologické čistírny zachycují jen částečně. Cílem je přenést část nákladů na odstranění znečištění na subjekty, jejichž výrobky ke kontaminaci vod přispívají, a současně vytvořit ekonomickou motivaci pro vývoj léčiv s nižšími environmentálními dopady.

Evropská unie současně otevírá dvě významné kapitoly environmentální a pracovněprávní legislativy. Zatímco Rada EU podpořila rozsáhlé zjednodušení vybraných environmentálních předpisů s cílem omezit administrativní zátěž bez oslabení ochrany životního prostředí, Evropský parlament dosáhl předběžné dohody na zpřísnění ochrany zaměstnanců před nebezpečnými chemickými látkami.

Evropská unie pokračuje v naplňování své strategie, která má současně podporovat průmyslovou konkurenceschopnost a zachovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí i zdraví obyvatel. Dvě čerstvé iniciativy přijaté koncem června ukazují, že vedle přijímání nových požadavků se evropské instituce stále více zaměřují také na zpřehlednění právních předpisů a odstranění administrativních překážek, které komplikují jejich praktické uplatňování.

Zjednodušení environmentálních pravidel (Omnibus VIII)

Rada Evropské unie dne 24. června schválila svou vyjednávací pozici k návrhu Evropské komise, který je součástí balíčku Omnibus VIII. Návrh se zaměřuje na zjednodušení pravidel v oblasti průmyslových emisí, oběhového hospodářství a geodat. Cílem není snižovat požadavky na ochranu životního prostředí, ale odstranit nadbytečné administrativní povinnosti, sjednotit postupy a usnadnit plnění legislativních povinností jak podnikům, tak veřejné správě.

Balíček tvoří šest vzájemně provázaných legislativních návrhů. Vedle opatření zaměřených na snižování administrativní zátěže zahrnuje také urychlení některých procesů posuzování vlivů na životní prostředí, úpravy pravidel pro evropskou infrastrukturu prostorových informací INSPIRE a dočasné pozastavení povinnosti ustanovovat autorizovaného zástupce v přeshraničních systémech rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR).

Velká část navrhovaných opatření reaguje na dlouhodobou zkušenost podniků i národních úřadů, podle které se některé administrativní procesy postupně staly složitějšími, než bylo původně zamýšleno. Evropská komise proto navrhla sjednotit některé termíny pro předávání údajů, odstranit duplicitní informační povinnosti a více využívat digitalizaci při předávání dat mezi jednotlivými orgány.

Součástí návrhu jsou také úpravy některých pravidel souvisejících s evidencí odpadů a využíváním geodat, které mají přispět k efektivnějšímu výkonu veřejné správy. Významné úpravy se týkají rovněž nařízení o bateriích. To má nově omezit duplicitní vykazování údajů, sjednotit definici látek vzbuzujících obavy s ostatní evropskou legislativou a snížit rozsah látek, které budou muset výrobci uvádět při označování baterií. Současně se o osmnáct měsíců odkládá účinnost požadavků na vyjímatelnost a vyměnitelnost bateriových sad u některých kategorií lehkých dopravních prostředků.

Významnou roli hraje také oblast průmyslových emisí. Přestože základní požadavky na ochranu ovzduší, vody a půdy zůstávají zachovány, navržené úpravy mají zjednodušit administrativní procesy při vydávání povolení a při předávání informací mezi provozovateli zařízení a příslušnými orgány. Jednodušší vykazování údajů se má nově týkat také provozovatelů zařízení v oblasti intenzivního chovu hospodářských zvířat a akvakultury. Zachován zůstává i požadavek na vedení inventáře nebezpečných chemických látek, který je považován za důležitý nástroj jejich kontroly.

Nově však bude možné využít již existující evidence vedené podle jiných evropských, národních nebo mezinárodních předpisů, čímž odpadne vytváření duplicitních dokumentů. Návrh současně stanovuje červenec 2030 jako konečný termín pro splnění požadavků systému environmentálního řízení (EMS). Evropská unie tím reaguje na požadavky, aby byla environmentální legislativa nejen ambiciózní, ale současně také lépe proveditelná v každodenní praxi.

EU zpřísňuje limity pro nebezpečné chemikálie na pracovišti

Současně s tím Evropský parlament oznámil dosažení předběžné dohody s Radou EU na nové revizi pravidel pro ochranu pracovníků před expozicí nebezpečným chemickým látkám. Nová pravidla zavádějí přísnější limity pro pracovní expozici několika látkám, které jsou spojovány se vznikem rakoviny nebo jiných závažných zdravotních onemocnění. Cílem je výrazně snížit zdravotní rizika zaměstnanců v odvětvích, kde jsou tyto látky běžně používány.

Opatření se týkají zejména průmyslových odvětví, jako jsou výroba baterií, hutnictví, chemický průmysl nebo textilní výroba. Dohoda počítá s přísnějšími expozičními limity pro kobalt a jeho anorganické sloučeniny, polycyklické aromatické uhlovodíky a isopren. Vedle samotných limitních hodnot posiluje také požadavky na používání osobních ochranných prostředků a další preventivní opatření na pracovištích.

Evropská komise dlouhodobě odhaduje, že zpřísnění limitů pro nebezpečné chemické látky může během následujících čtyřiceti let zabránit přibližně 1 700 případům rakoviny plic a přibližně 19 000 dalším závažným onemocněním souvisejícím s expozicí chemickým látkám na pracovišti. Vedle přímého přínosu pro zdraví zaměstnanců se očekává také snížení ekonomických nákladů spojených s pracovní neschopností, léčbou nemocí z povolání a předčasnými odchody z pracovního trhu.

Červnové iniciativy společně ukazují směr, kterým se evropská legislativa v současnosti ubírá. Na jedné straně vznikají opatření zaměřená na odstranění nadbytečné administrativy a lepší použitelnost právních předpisů v praxi. Na straně druhé Evropská unie dále zpřísňuje pravidla tam, kde jde o ochranu lidského zdraví a prevenci závažných zdravotních rizik. Výsledkem je snaha vytvářet právní prostředí, které by mělo být současně efektivnější pro podniky, srozumitelnější pro veřejnou správu a bezpečnější pro zaměstnance i životní prostředí.

Zjednodušená pravidla pro energetické štítky a označování pneumatik

Evropská komise současně také představila další balíček zjednodušení evropské legislativy, tentokrát zaměřený na pravidla pro energetické štítky výrobků a označování pneumatik. Návrh zachovává základní princip, podle kterého mají spotřebitelé při nákupu získat jasné a srovnatelné informace o energetické účinnosti výrobků, současně však upravuje pravidla tak, aby lépe odpovídala digitalizaci obchodu a současným prodejním modelům. 

Podle Komise mají navrhovaná opatření během následujících deseti let přinést výrobcům, dovozcům, prodejcům i orgánům dozoru úsporu administrativních nákladů ve výši přibližně 125 milionů eur. Současně mají přispět k širšímu cíli Evropské komise snížit administrativní zátěž podniků nejméně o 25 procent, u malých a středních podniků dokonce o 35 procent do roku 2030.

Jednou z nejvýznamnějších novinek je větší využití digitálních nástrojů. Stávající právní úprava vychází především z tištěných energetických štítků, které však nevyhovují všem způsobům prodeje. Nově by například elektronické cenovky mohly nahradit papírové štítky u některých výrobků prodávaných v kamenných prodejnách. 

U zařízení prodávaných převážně mezi podniky, například chladicích vitrín nebo prodejních automatů, by bylo možné využít digitální označení prostřednictvím QR kódu, který zákazníka odkáže přímo do evropské databáze EPREL. Komise současně navrhuje, aby se energetický štítek zobrazoval také v okamžiku, kdy zákazník obdrží cenovou nabídku od montážní firmy nebo dodavatele, například při pořizování tepelného čerpadla, klimatizace nebo nové kuchyňské sestavy.

Významná část návrhu se týká právě databáze EPREL, která dnes obsahuje více než dva miliony registrovaných modelů energeticky významných výrobků. Databáze poskytuje podrobnější technické informace, než kolik se vejde na samotný energetický štítek, včetně údajů o záruce, možnostech oprav nebo kontaktech na výrobce. Dosavadní zkušenosti však ukázaly, že databázi využívá jen malá část spotřebitelů. Komise proto navrhuje výraznější využití QR kódů a současně omezení duplicitního předávání údajů tak, aby výrobci nemuseli stejné informace opakovaně zadávat do různých evropských systémů. Tento krok zároveň připravuje propojení databáze EPREL s budoucím digitálním pasem výrobků podle nařízení o ekodesignu.

Návrh přináší také několik úprav pravidel pro označování pneumatik. Komise chce zjednodušit aktualizaci štítků, zpřesnit informace předávané orgánům dozoru nad trhem a odstranit některé povinnosti, které se v praxi ukázaly jako málo přínosné. Například prodejci nových automobilů by již nemuseli zákazníkům zobrazovat energetické štítky pneumatik v případech, kdy kupující stejně nemá možnost výběru konkrétního typu pneumatik. Zachovány však zůstávají všechny informace důležité pro rozhodování spotřebitelů, zejména údaje o spotřebě energie, přilnavosti na mokrém povrchu a hlučnosti.

Evropská komise zdůrazňuje, že cílem návrhu není oslabit požadavky na energetickou účinnost ani ochranu spotřebitele. Energetické štítky podle jejích údajů již dnes evropským domácnostem každoročně přinášejí úspory přibližně 100 miliard eur díky nižší spotřebě energie a současně motivují výrobce k vývoji účinnějších a trvanlivějších výrobků. Nová pravidla mají tento systém zachovat, odstranit jeho administrativní nedostatky a lépe jej přizpůsobit digitálnímu prostředí i novým způsobům prodeje.

Evropská chemická regulace vstupuje do nové fáze. Do jejího zorného pole se totiž stále častěji nedostávají pouze jednotlivé chemické látky, ale také komplexní materiály vznikající jako vedlejší produkty průmyslové výroby. Nejnovějším příkladem jsou hutní strusky, u nichž Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) zahájila sběr podkladů pro posouzení možné celoevropské regulace.

Impulsem k otevření celé problematiky se staly zkušenosti z Nizozemska, kde od července 2025 platí mimořádné dočasné omezení používání některých ocelářských strusek, konkrétně konvertorových strusek typu LD/BOS a strusek z elektrických obloukových pecí (EAF). Opatření bylo přijato poté, co několik studií a praktických zkušeností poukázalo na možná rizika pro lidské zdraví a životní prostředí při nevhodném použití těchto materiálů.

Podle nizozemských zjištění mohou být problematické zejména vysoká alkalita materiálu a přítomnost kovových nečistot. V některých lokalitách, kde byly strusky použity ve velkých objemech nebo v otevřených aplikacích, byly zaznamenány případy podráždění očí, dýchacích cest či krvácení z nosu u obyvatel v okolí. Současně bylo zjištěno vyluhování kovů do půdy a podzemních vod. Právě tyto zkušenosti vedly nizozemské orgány k aktivaci mimořádného postupu podle článku 129 nařízení REACH a k následnému informování Evropské komise.

Nyní proto ECHA společně s nizozemskými úřady shromažďuje informace, které mají ukázat, zda jde o problém omezený na jednotlivé státy, nebo zda existují důvody pro celoevropské omezení. Aktuální výzva představuje první krok případného procesu přípravy restrikce podle přílohy XV nařízení REACH. Samotný sběr informací probíhá od 27. května do 8. července 2026.

Předmětem šetření nejsou pouze klasické ocelářské strusky z konvertorových procesů (BOS/LD) a elektrických obloukových pecí (EAF), ale také vysokopecní strusky, a to jak vzduchem chlazené, tak granulované. Regulátoři chtějí získat detailní informace o jejich chemickém složení, nebezpečných vlastnostech, chování v životním prostředí i o jejich skutečném využití v praxi.

Cílem současné fáze není okamžité zavedení nových povinností, ale vytvoření co nejkomplexnější datové základny. ECHA proto žádá průmyslové podniky, recyklátory, zpracovatele, výzkumné instituce, laboratoře i další zainteresované subjekty o informace týkající se složení strusek, jejich nebezpečných vlastností, vyluhovatelnosti, expozičních scénářů, stávajících opatření k řízení rizik nebo dostupných alternativ. Posuzovány budou rovněž technologie předúpravy a zpracování, které mohou snižovat obsah nežádoucích látek nebo omezovat jejich mobilitu.

Významnou roli v hodnocení sehraje také otázka využití strusek v rámci oběhového hospodářství. Tyto materiály jsou dnes široce používány například při výstavbě komunikací, jako součást asfaltových směsí, při budování násypů, hrází nebo jako přísada do stavebních materiálů. Případná restrikce by proto mohla zasáhnout nejen hutní průmysl, ale i stavebnictví a další navazující sektory.

Strusky zároveň představují typický příklad materiálů nacházejících se na pomezí odpadu, vedlejšího produktu a druhotné suroviny. Jejich budoucí regulace tak může naznačit širší směr vývoje evropské chemické politiky. Evropská unie totiž stále intenzivněji sleduje celý životní cyklus materiálů, včetně recyklátů a vedlejších produktů, které se vracejí zpět do ekonomiky. Odpovědnost výrobců se proto postupně rozšiřuje i na materiálové toky vznikající mimo hlavní výrobní proces.

Výsledek současné výzvy může významně ovlivnit budoucí podobu nakládání s hutními struskami v celé Evropské unii. Pokud se potvrdí existence nepřijatelných rizik a současně nebude možné tato rizika dostatečně řídit technickými nebo provozními opatřeními, může následovat příprava návrhu celoevropského omezení podle REACH. Pro průmysl tak bude klíčové aktivně se do probíhající konzultace zapojit a doložit relevantní technické, environmentální i socioekonomické údaje.

Dokument ke stažení:

Výzva k předložení podkladů k možnému omezení strusek

Nedostatek vody, přetížená odpadová infrastruktura a tlak na efektivnější využívání zdrojů dnes patří mezi největší výzvy rozvojových i rozvíjejících se ekonomik. Pro české firmy však zároveň představují prostor pro export technologií, know-how a komplexních řešení. Chile, Indonésie a Zambie ukazují, že právě v oblasti vodního hospodářství, nakládání s odpady a principů cirkulární ekonomiky vznikají zakázky s dlouhodobým potenciálem.

Zatímco Evropa v posledních letech řeší dopady klimatických změn především prostřednictvím modernizace stávající infrastruktury, řada zemí světa stojí před mnohem zásadnějším úkolem. Musí současně zajistit dostupnost pitné vody, budovat kanalizační sítě, rozšiřovat kapacity čistíren odpadních vod a hledat efektivní způsoby využití stále rostoucího množství odpadu. Právě zde se otevírá prostor pro české společnosti, které mají zkušenosti s vodohospodářskými technologiemi, recyklací, úpravou vody i environmentálním monitoringem.

Význam těchto investic navíc dále roste s pokračující urbanizací a změnou klimatu. Podle odhadů OSN bude do roku 2050 žít téměř 70 procent světové populace ve městech, což bude znamenat ještě vyšší tlak na vodní zdroje, infrastrukturu i odpadové hospodářství. Země, které dnes investují do moderních environmentálních řešení, tak současně investují do své budoucí ekonomické stability.

Nejvýrazněji se téma vody promítá do situace v Chile. Jihoamerická země se dlouhodobě potýká se suchem a nedostatkem vodních zdrojů, přičemž problémy se netýkají pouze zemědělství, ale stále více také měst a průmyslu. Chilská vláda proto realizuje rozsáhlé programy zaměřené na efektivnější hospodaření s vodou, omezení ztrát ve vodovodních sítích, zlepšení sběru dat a podporu nových zdrojů vody včetně odsolování mořské vody. Poptávka roste po technologiích pro úpravu vody, závlahových systémech, monitoringu vodních zdrojů i zařízeních pro čištění odpadních vod. Současně se rozšiřují investice do odpadového hospodářství, kde je stále větší důraz kladen na materiálové využití odpadu a efektivnější nakládání se surovinami.

Pro české firmy je zajímavé, že Chile nevnímá vodu pouze jako infrastrukturní problém, ale jako strategickou surovinu. To vytváří prostor pro dodávky inteligentních systémů řízení spotřeby, senzorických řešení, technologií pro opětovné využívání vody i zařízení umožňujících vyšší míru cirkulace zdrojů v průmyslových provozech. V podmínkách stále častějších období sucha se z efektivního hospodaření s vodou stává jeden z klíčových investičních směrů celé země.

Dalším významným impulzem je rozvoj těžby strategických surovin, zejména lithia a mědi. Právě těžební sektor patří mezi největší spotřebitele vody a stále intenzivněji hledá řešení umožňující recyklaci technologické vody, její opětovné využití a přesnější monitoring spotřeby. Pro dodavatele specializovaných technologií tak vzniká další perspektivní tržní segment.

Ještě výrazněji se téma cirkulární ekonomiky objevuje v Indonésii. Země s více než 280 miliony obyvatel čelí rychlému nárůstu komunálního odpadu, především plastů. Ročně zde vznikají miliony tun plastového odpadu a pouze menší část prochází recyklací. Velký objem odpadu končí na skládkách nebo je likvidován způsoby, které zatěžují životní prostředí. Indonésie proto hledá řešení pro třídění, recyklaci, energetické využití odpadu i modernizaci celého systému odpadového hospodářství.

Právě zde mohou české firmy nabídnout technologie pro zpracování komunálního odpadu, recyklační linky, zařízení pro využití druhotných surovin nebo systémy pro monitoring a řízení odpadových toků. Vedle samotného odpadu představuje významnou výzvu také voda. Přestože Indonésie disponuje rozsáhlými vodními zdroji, jejich kvalita a nerovnoměrné rozmístění komplikují zásobování obyvatel i průmyslu. Potřeba nových úpraven vody, čistíren a systémů distribuce tak vytváří další segment s výrazným exportním potenciálem.

Perspektivní oblastí je rovněž digitalizace veřejných služeb. Indonéské municipality i soukromí provozovatelé stále častěji poptávají chytré systémy pro sběr dat, dálkový monitoring infrastruktury nebo prediktivní údržbu. Uplatnění tak nacházejí nejen klasické strojírenské technologie, ale také software, senzory a řešení založená na internetu věcí (IoT).

Zambie představuje odlišný, ale neméně zajímavý příběh. Země sice disponuje relativně významnými zásobami vody, avšak velká část obyvatel stále nemá přístup k nezávadné pitné vodě ani ke kanalizaci. Stávající infrastruktura je často zastaralá a kapacitně nedostačující. Ve městech i na venkově proto vznikají projekty zaměřené na budování vodovodů, vrtů, úpraven vody a čistíren odpadních vod. Financování zajišťují nejen domácí zdroje, ale také mezinárodní finanční instituce a rozvojové programy.

Právě zapojení mezinárodních rozvojových bank a donorů představuje pro české exportéry významnou výhodu. Projekty financované institucemi, jako jsou Světová banka, Africká rozvojová banka nebo Evropská investiční banka, bývají transparentnější a často otevírají prostor i zahraničním dodavatelům technologií a služeb.

Vedle vodního hospodářství se v Zambii postupně dostává do popředí také zpracování odpadu a principy cirkulární ekonomiky. Rostoucí urbanizace vytváří tlak na efektivnější nakládání s komunálním odpadem a na hledání řešení, která umožní jeho další využití. Příležitosti se otevírají pro dodavatele technologií na recyklaci, zpracování biologicky rozložitelného odpadu, environmentální monitoring i mapování vodních zdrojů. Zájem je rovněž o filtrační systémy a technologie pro úpravu vody určené domácnostem, nemocnicím nebo hotelům.

Společným jmenovatelem všech tří zemí je skutečnost, že voda a odpady přestávají být pouze environmentálním tématem. Stávají se součástí hospodářského rozvoje, energetické bezpečnosti i konkurenceschopnosti průmyslu. Současně sílí tlak investorů i regulatorních institucí na plnění ESG kritérií, což urychluje poptávku po technologiích snižujících spotřebu surovin, emisí a energií.

České firmy mají v těchto oborech silnou tradici a zkušenosti, které mohou nabídnout ve formě technologií, projektového řízení i komplexních dodávek. Tam, kde jiné státy vidí problém s nedostatkem vody nebo přebytkem odpadu, vzniká pro český export příležitost proměnit environmentální výzvy v dlouhodobě udržitelný byznys.

Každý rok končí v českých popelnicích přibližně 200 tisíc tun textilu a ve světě vzniká kolem 92 milionů tun textilního odpadu. Právě v době, kdy Evropa zavádí povinný oddělený sběr textilu a hledá využití pro materiály, které dosud mířily na skládky nebo do spaloven, stojí v Broumově unikátní zařízení schopné proměnit odpadní textil na nový průmyslový výrobek. Technologie je připravena, její spuštění však závisí na dokončení legislativních a administrativních kroků. Čas přitom hraje významnou roli – textilního odpadu rychle přibývá a kapacity pro jeho materiálové využití zůstávají nedostatečné.

V Broumově byla dokončena a převzata nová linka na zpracování textilního odpadu, kterou provozuje sociální družstvo Diakonie Broumov. Slavnostního předání se zúčastnili také zástupci Ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí. Samotná technologie je podle provozovatele připravena k provozu, před zahájením zpracování odpadů však musí být dokončena řada formálních procesů. Do plného provozu by zařízení mělo vstoupit během podzimu.

Význam projektu dalece přesahuje hranice regionu. Broumovská technologie představuje jednu z prvních komplexních snah, jak nakládat s textilním odpadem materiálovým způsobem a vracet jej zpět do ekonomiky ve formě nového výrobku. Zpracovávaný textil zde nekončí jako palivo pro energetické využití ani jako odpad uložený na skládce. Výstupem jsou stavební a technické desky pod obchodní značkou TXB (Textil Board), které nacházejí uplatnění ve stavebnictví, nábytkářství a potenciálně i v automobilovém průmyslu.

Roční kapacita linky má dosahovat minimálně 2 300 tun odpadních materiálů, především textilu, ale také dalších druhotných surovin. Přestože se na první pohled může jednat o významné množství, v širším měřítku jde spíše o začátek. Jen v České republice totiž podle údajů uvedených při předání zařízení končí ve směsném komunálním odpadu přibližně 200 tisíc tun textilu ročně. Ve světovém měřítku se objem textilního odpadu odhaduje na 92 milionů tun za rok. Současně globální oděvní průmysl produkuje desítky miliard kusů oblečení ročně a významná část z nich se nikdy nedostane ke konečnému uživateli.

Právě tato čísla ukazují, proč se otázka recyklace textilu dostává stále více do centra zájmu evropské i národní odpadové politiky. Od ledna 2025 musí členské státy Evropské unie zajistit oddělený sběr textilu. Zatímco sběrné systémy postupně vznikají, navazující zpracovatelské kapacity jsou stále nedostatečné. V mnoha případech se proto vytříděný textil pouze přesměrovává do zahraničí nebo končí v zařízeních, která jej využívají energeticky. Broumovský projekt ukazuje jinou cestu – vytvoření domácího trhu pro druhotné textilní suroviny.

Neméně důležitá je ekonomická stránka projektu. Výstavba linky si vyžádala investici ve výši 71,5 milionu korun. Z této částky poskytlo Ministerstvo životního prostředí dotaci ve výši 29 milionů korun. Dodavatelem technologie byla česká společnost LUX spol. s r. o., investorem projektu pak AGRO CS.

Technologická připravenost však sama o sobě nestačí. Před spuštěním provozu musí být dokončeny procesy související s rekolaudací objektu, požární bezpečností, hygienickými požadavky, environmentálním posouzením a schválením provozního řádu. Klíčovou částí je také proces ukončení odpadového režimu podle § 9 zákona o odpadech. Právě tento krok určuje, za jakých podmínek přestává být zpracovaný materiál odpadem a stává se výrobkem uváděným na trh. Bez tohoto potvrzení nelze plně rozvinout obchodní potenciál celé technologie.

Vedle administrativních kroků bude rozhodující také schopnost vytvořit stabilní odbytiště pro vznikající výrobky. Úspěch projektu totiž nebude měřen pouze množstvím zpracovaného textilu, ale především poptávkou po deskách vyráběných z recyklovaných materiálů. Z pohledu cirkulární ekonomiky je právě propojení mezi vznikem odpadu a odbytem nového výrobku zásadní podmínkou dlouhodobé životaschopnosti podobných řešení.

Další vývoj naznačuje, že Broumov nemusí zůstat jediným místem využívajícím tuto technologii. Podle informací zveřejněných při předání linky se již připravuje navazující projekt v Ostravě. Současně sílí očekávání, že v následujících letech bude zaveden systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Ten by měl zajistit finanční tok od výrobců a dovozců textilu směrem ke sběru, třídění a recyklaci použitých výrobků. Podle vyjádření zástupců ministerstva však nelze jeho plné zavedení očekávat dříve než v roce 2028.

Evropská unie pokračuje v přehodnocování regulatorního rámce udržitelného financování. Rada EU se shodla na své vyjednávací pozici k revizi nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation), které stanovuje pravidla transparentnosti pro finanční produkty zohledňující environmentální a sociální aspekty. Cílem je omezit administrativní zátěž, zpřehlednit informace pro investory a odstranit nejasnosti, které se v praxi objevily od spuštění systému před několika lety. Návrh nyní vstupuje do další fáze evropského legislativního procesu.

Nařízení SFDR patří mezi základní pilíře evropské politiky udržitelného financování. Jeho hlavním úkolem bylo vytvořit jednotný rámec pro zveřejňování informací o tom, jak finanční instituce a investiční produkty zohledňují environmentální, sociální a správní faktory (ESG). Smyslem bylo poskytnout investorům srovnatelné informace a současně omezit riziko zavádějících tvrzení o udržitelnosti finančních produktů.

Praktické zkušenosti však ukázaly, že původní systém je mimořádně složitý. Požadavky na zveřejňování údajů se postupně rozrostly do značného rozsahu a vedly k vysokým nákladům na sběr dat, jejich ověřování i pravidelné reportování. Současně se z nástroje určeného primárně pro transparentnost stal v praxi mechanismus, který byl často využíván jako neformální systém kategorizace investičních produktů. To vedlo k rozdílným výkladům mezi správci fondů, dohledovými orgány i investory.

Právě na tyto nedostatky reagovala Evropská komise v listopadu 2025 návrhem rozsáhlé revize známé jako SFDR 2.0. Návrh předpokládá výrazné zjednodušení informačních povinností, snížení počtu sledovaných ukazatelů a zavedení přehlednější struktury pro označování finančních produktů. Cílem je, aby informace byly srozumitelnější nejen pro profesionální investory, ale také pro běžné občany využívající investiční a penzijní produkty.

Rada EU nyní přijala svou pozici k tomuto návrhu. Podporuje směřování k jednoduššímu a efektivnějšímu systému transparentnosti, který bude lépe odpovídat fungování finančních trhů. Součástí návrhu je mimo jiné omezení některých dosavadních reportovacích povinností a vytvoření jasnějších kategorií finančních produktů zaměřených na udržitelnost.

Nový systém by měl rozlišovat zejména produkty zaměřené na podporu transformace ekonomiky, produkty integrující ESG hlediska do investiční strategie a produkty s explicitním cílem dosahovat udržitelných výsledků. Takové členění má investorům usnadnit orientaci a současně vytvořit jednoznačnější pravidla pro používání označení souvisejících s udržitelností.

Rada EU současně upřesnila podmínky pro zařazení investic do kategorie produktů podporujících transformaci ekonomiky. Uznává totiž významnou úlohu podniků z odvětví fosilních paliv při přechodu k nízkouhlíkovému hospodářství. Za určitých podmínek tak mohou být do této kategorie zahrnuty i investice do společností působících ve fosilním sektoru. Podmínkou je, aby nejméně 20 % jejich kapitálových výdajů (CAPEX) směřovalo do ekonomických činností v souladu s taxonomií EU a aby současně disponovaly jasně definovanou strategií s konkrétním časovým harmonogramem pro snižování emisí skleníkových plynů. 

Z důvodu zachování vysoké úrovně transparentnosti budou takové investice podléhat také hodnocení prostřednictvím dodatečného, povinného indikátoru nepříznivých dopadů. Investoři tak získají lepší přehled nejen o transformačním potenciálu těchto společností, ale i o možných environmentálních rizicích spojených s jejich činností.

Významným motivem celé revize je rovněž snaha o snížení administrativních nákladů. Evropské instituce v posledních dvou letech opakovaně upozorňují, že regulatorní požadavky v oblasti ESG reportingu a udržitelného financování narostly do rozsahu, který představuje významnou zátěž zejména pro menší účastníky trhu. Revize SFDR zapadá do širšího evropského programu zjednodušování předpisů, jehož cílem je zachovat vysokou úroveň transparentnosti a ochrany investorů, avšak s menšími náklady na plnění regulatorních povinností.

Důležitým tématem zůstává také kvalita a dostupnost dat. Dosavadní systém byl často kritizován kvůli rozdílným metodikám poskytovatelů ESG dat a obtížím při získávání potřebných informací zejména od menších podniků. Evropské instituce proto usilují o vytvoření pravidel, která budou více zohledňovat reálnou dostupnost dat a současně zachovají důvěryhodnost zveřejňovaných informací.

Přijetí pozice Radou EU nepředstavuje konec legislativního procesu. Následovat bude projednání návrhu v Evropském parlamentu a následná jednání mezi Parlamentem, Radou a Evropskou komisí o konečné podobě textu. Teprve po dosažení dohody a formálním schválení oběma spolunormotvůrci bude možné novelizované nařízení přijmout a zveřejnit v Úředním věstníku EU.

Pokud se podaří nalézt kompromis v navrhovaném rozsahu, mohly by nové požadavky přinést finančnímu sektoru citelné omezení administrativní zátěže a současně nabídnout investorům přehlednější informace o skutečných charakteristikách udržitelných finančních produktů. Revize SFDR tak představuje další krok v postupném hledání rovnováhy mezi transparentností, důvěryhodností a praktickou proveditelností evropských pravidel pro udržitelné financování.

Co kdyby se papír, karton nebo fólie nestaly nákladem, ale cennou surovinou s ekonomickou hodnotou? Stále více firem zjišťuje, že právě způsob nakládání s obalovými materiály rozhoduje o výši provozních nákladů, efektivitě logistiky i výsledcích v oblasti udržitelnosti. Nová iniciativa Česko lisuje chce na reálných datech ukázat, proč se lisování stává jedním z nejzajímavějších nástrojů moderního odpadového hospodářství.

V českých firmách každoročně vznikají tisíce tun papíru, kartonu, lepenky, fólií a dalších obalových materiálů. Přesto značná část těchto materiálů stále odchází z provozů ve volném stavu, zabírá cenný prostor, generuje vysoké náklady na svoz a často přichází o část své potenciální hodnoty. Mnoho společností tak nevědomky přichází o významné finanční úspory, které se mohou v některých případech pohybovat ve statisících korun ročně.

Právě na tento potenciál upozorňuje nová pilotní iniciativa Česko lisuje, za kterou stojí konzultační, odpadová a technologická společnost Cyrkl společně se specialistou na lisovací technologie Bergmann. Jejím cílem je umožnit firmám ověřit si v reálném provozu, jaký ekonomický i environmentální přínos může mít lisování materiálů přímo v místě jejich vzniku.

Podstata celého konceptu je jednoduchá. Materiál, který zabírá velký objem, lze pomocí lisovací technologie výrazně zhutnit, usnadnit jeho manipulaci, omezit nároky na skladovací kapacity a současně snížit frekvenci svozů. Vedle provozních výhod však získává význam také kvalita výsledného materiálu. Správně vytříděný a slisovaný papír či karton představují pro zpracovatele atraktivnější vstupní surovinu, která má lepší předpoklady pro další materiálové využití.

Papír, karton, lepenka i některé plastové materiály totiž nejsou pouze odpadem. Jde o obchodovatelné komodity, jejichž výkupní ceny se v průběhu roku mění podle situace na trhu. Firma, která disponuje slisovaným materiálem, není nucena jej okamžitě expedovat. Díky minimálním nárokům na skladovací prostor může materiál uchovat a reagovat na vývoj cen. Lisování tak nepřináší pouze úspory nákladů, ale také větší obchodní flexibilitu.

Podle Cyrila Klepka, zakladatele a generálního ředitele společnosti Cyrkl, bývá lisování často vnímáno pouze jako nástroj ke zmenšení objemu odpadu. Ve skutečnosti však může rozhodovat o tom, zda bude materiál považován za odpad, nebo za druhotnou surovinu s ekonomickou hodnotou. Smyslem pilotního projektu proto není pouze instalace technologie, ale především získání dat, která umožní objektivně vyhodnotit skutečné přínosy v konkrétních provozních podmínkách.

Modelové výpočty ukazují, že při objemu kolem sto tun kartonu ročně může firma dosáhnout průměrné úspory přibližně tři sta tisíc korun za rok. Do výpočtů jsou přitom zahrnuty i vyšší náklady na třídění a přípravu materiálu. Výsledky potvrzují, že skutečný ekonomický efekt nevzniká pouze samotným lisováním, ale optimalizací celého řetězce od manipulace a skladování přes logistiku až po konečné zhodnocení materiálu.

Vedle ekonomiky nabývá na významu také environmentální přínos. Recyklace papíru patří dlouhodobě mezi nejefektivnější způsoby snižování spotřeby přírodních zdrojů. Podle dat německé Spolkové agentury pro životní prostředí může využívání recyklovaného papíru přinést přibližně 78% úsporu vody, 68% úsporu energie a zhruba 15% snížení emisí CO₂ekv. ve srovnání s výrobou papíru z primárních vláken. Kvalitní třídění a příprava materiálu jsou proto důležitým předpokladem pro efektivní fungování recyklačních procesů.

Technologickým partnerem projektu je společnost Bergmann, která do pilotního programu dodává lisovací technologie a odborné know how. Moderní lisy dokážou podle typu materiálu a provozních podmínek výrazně redukovat objem odpadu. U některých řešení lze dosáhnout zhutnění až v poměru sedmnáct ku jedné, což odpovídá redukci objemu přibližně o 94 %. Takto výrazné zmenšení objemu se následně promítá do nižší frekvence svozů, menšího zatížení logistických procesů a nižších provozních nákladů.

Podle jednatele společnosti BERGMANN OST Radka Pipy je však každý provoz specifický a skutečné výsledky závisí na typu materiálu, jeho množství i stávajícím nastavení odpadového hospodářství. Právě proto považuje pilotní ověření za nejspolehlivější způsob, jak určit reálný přínos technologie pro konkrétní firmu.

Pilotní iniciativa však sleduje širší ambici než pouze testování lisů. Odráží rostoucí trend, kdy firmy přestávají nahlížet na odpady jako na nevyhnutelný náklad a začínají je chápat jako materiálové toky, které lze řídit, vyhodnocovat a ekonomicky optimalizovat. Moderní odpadové hospodářství dnes vyžaduje detailní znalost dat o objemech materiálů, frekvenci svozů, nákladových položkách i možnostech dalšího využití.

Právě tuto oblast pokrývá software Cyrkl Copilot, který bude součástí pilotního programu. Firmám umožní sledovat a vyhodnocovat data související s materiálovými toky, logistikou i ekonomickými výsledky. Cílem je přesně určit, jaký dopad má lisování na celkové náklady, organizaci provozu i hodnotu vytříděných materiálů.

Praktické výsledky systémového přístupu již dnes potvrzuje spolupráce společnosti Cyrkl s online supermarketem Košík.cz. V rámci komplexní správy odpadového hospodářství se podařilo dosáhnout nulového skládkování, více než pětasedmdesátiprocentní míry recyklace, úspory 726 tun emisí CO₂e a ekonomického přínosu ve výši 350 tisíc korun během jediného roku. Součástí celého řešení je rovněž využívání lisovací technologie, která pomáhá efektivně řídit vybrané materiálové toky.

Dalším krokem je budování uzavřených materiálových cyklů, ve kterých se použitý materiál vrací zpět do výroby jako nová surovina. Typickým příkladem jsou papírové obaly. Pokud jsou správně vytříděny, evidovány a připraveny k dalšímu využití, mohou se opakovaně vracet do výrobního procesu. Právě kvalita vstupního materiálu rozhoduje o tom, zda bude recyklace dlouhodobě fungovat v průmyslovém měřítku.

Tento princip již funguje například ve spolupráci Košík.cz a společnosti Mondi. Použité papírové tašky se po vytřídění vracejí do výrobního procesu a slouží jako vstupní surovina pro výrobu nových tašek. Za zdánlivě jednoduchým konceptem stojí propracovaná logistika, kvalitní třídění, stabilní materiálové toky a úzká koordinace všech zapojených partnerů.

Pilotní výzva Česko lisuje nyní nabízí firmám příležitost ověřit si vlastní čísla a zjistit, zda podobný potenciál existuje také v jejich provozu. Odpověď může být pro řadu společností překvapivá. Část úspor, které dnes složitě hledají ve výrobě, energetice nebo personálních nákladech, totiž může ležet v materiálech, které každý den bez větší pozornosti končí v kontejnerech.

Zatímco v minulosti se v Československu stály fronty na banány, pračky nebo automobily, dnes firmy stále častěji stojí pomyslné fronty na technologie, které jim pomáhají šetřit náklady a získávat větší hodnotu z materiálů, jež byly dlouhá léta považovány pouze za odpad. Mezi nimi mají stále významnější místo právě lisy.

Není to otázka trendu ani marketingu. Důvod je mnohem prostší. Lis dokáže během několika málo okamžiků proměnit objemný materiál zabírající cenný skladový prostor v kompaktní surovinu připravenou k dalšímu využití nebo výhodnějšímu prodeji. V době, kdy firmy hledají každou příležitost ke snižování nákladů, se tak z lisovací technologie stává nástroj s překvapivě rychlou návratností.

Každý rok končí v odpadu více než miliarda tun potravin, které mohly nasytit miliony lidí. Odborníci i mezinárodní organizace proto varují, že bez rychlého postupu hrozí prohloubení potravinové nejistoty, růst emisí skleníkových plynů i další zátěž pro klimatický systém planety. Svět se přitom v rámci Cíle udržitelného rozvoje OSN zavázal, že do roku 2030 sníží globální potravinový odpad na polovinu.

Podle nejnovějších údajů Programu OSN pro životní prostředí bylo v roce 2022 celosvětově vyhozeno přibližně 1,05 miliardy tun potravin. To představuje zhruba pětinu všech potravin dostupných spotřebitelům. Na každého obyvatele planety tak připadá v průměru 132 kilogramů vyhozených potravin ročně. Největší podíl přitom připadá na domácnosti, které se na celkovém objemu podílejí šedesáti procenty. 

Dalších 28 procent připadá na stravovací služby a 12 procent na maloobchod. Znepokojivý je i fakt, že vedle potravinového odpadu vznikajícího v domácnostech, restauracích a obchodech se dalších přibližně 13 procent světové produkce ztratí již v dodavatelském řetězci mezi sklizní a prodejem.

Skupina předních mezinárodních nevládních organizací včetně Academy of Global Food Economics and Policy, Ambition Loop, Global FoodBanking Network, ReFED, World Resources Institute, WRAP a WWF proto vyzvala představitele konference COP31 k přijetí konkrétních kroků, které mohou urychlit plnění globálního cíle snížit potravinové ztráty a plýtvání potravinami o polovinu. Výzva zazněla během London Climate Action Week s cílem podpořit další závazky a praktická opatření před konáním COP31.

Organizace upozorňují, že do splnění cíle zbývají méně než čtyři roky a dosavadní tempo pokroku není dostatečné. Požadují proto, aby se snižování potravinových ztrát stalo jednou z hlavních priorit klimatických politik. Současně vyzývají vlády, aby stávající mezinárodní i národní závazky převedly do konkrétních politik, plánů realizace, systémů monitorování a pravidelného vyhodnocování dosažených výsledků. Za nezbytné považují také uvolnění finančních prostředků, které umožní rychlejší zavádění opatření na národní, regionální i místní úrovni.

Potravinové ztráty a plýtvání jsou významným zdrojem emisí skleníkových plynů. Odhady ukazují, že se podílejí na osmi až deseti procentech celosvětových emisí. Pokud by byl potravinový odpad samostatným státem, patřil by mezi největší producenty emisí na světě. Současně zbytečně spotřebovává obrovské množství půdy, vody a energie. Organizace OSN upozorňuje, že produkce potravin, které nakonec nikdo nespotřebuje, zabírá přibližně 28 procent světové zemědělské půdy.

Situaci navíc zhoršují rostoucí teploty, vlny extrémního horka a dlouhodobá sucha, která vedou ke znehodnocování značného množství potravin již během produkce, skladování a distribuce. Nedostatečně rozvinuté chladicí řetězce přitom podle odhadů způsobují takové ztráty potravin, které by dokázaly nasytit až jednu miliardu lidí. Ve světě zároveň stále čelí hladu až 783 milionů obyvatel a více než 3,1 miliardy lidí si nemohou dovolit zdravou stravu.

Snižování potravinového odpadu přináší souběžně environmentální, sociální i ekonomické přínosy. Přebytečné potraviny lze přesměrovat lidem v nouzi, omezit vznik metanu na skládkách a současně posílit odolnost komunit vůči ekonomickým i klimatickým otřesům. Podle Global FoodBanking Network již síť potravinových bank působící ve více než padesáti zemích pomáhá milionům lidí a současně omezuje emise vznikající rozkladem potravinového odpadu. Jen v roce 2024 poskytla síť potravinovou pomoc více než 38 milionům lidí po celém světě.

Významné výsledky přináší také mezinárodní síť potravinových paktů koordinovaná organizací WRAP. Do společných aktivit se zapojilo již 920 organizací na šesti kontinentech, které zastupují čtrnáct procent světové populace a produkují pětinu celosvětového potravinového odpadu. Dosavadní spolupráce pomohla zabránit znehodnocení 220 tisíc tun potravin, redistribuovat 2,7 milionu tun přebytků a snížit emise o 680 tisíc tun. Přínosy se projevily nejen v nižších nákladech domácností a firem, ale také ve větší odolnosti potravinových systémů.

Organizace zapojené do iniciativy deklarují, že budou i nadále podporovat vlády a podniky prostřednictvím odborných znalostí, analytických nástrojů, metodik měření i praktických řešení zaváděných přímo v terénu. Dlouhodobým cílem zůstává vytvoření odolnějšího, efektivnějšího a spravedlivějšího potravinového systému, který zajistí dostatek potravin pro obyvatele planety a současně sníží environmentální zátěž spojenou s jejich produkcí a spotřebou.

Na Lipně se objevily bentické sinice schopné produkovat nebezpečné neurotoxiny. Vědci zatím nedokážou spolehlivě vysvětlit, proč se v některých příbřežních lokalitách vyskytly právě letos ani jaké faktory jejich rozvoj podpořily. Pro běžné návštěvníky přehrady podle odborníků nepředstavují významné riziko, zvýšenou pozornost by však měli věnovat majitelé psů. Současný nález navíc přichází jen několik měsíců po mimořádně neobvyklém zimním přemnožení sinic na Lipně, které vzbudilo pozornost odborné veřejnosti.

Vědci z Hydrobiologického ústavu Biologického centra Akademie věd České republiky a Centra Algatech Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky v uplynulých týdnech analyzovali vzorky odebrané z mělké pobřežní zóny vodní nádrže Lipno. Zaměřili se na nárosty na kamenech, bahnitý materiál, nahromaděnou organickou hmotu i částečně rozložené zbytky rostlin. Právě v těchto vzorcích identifikovali vláknité bentické sinice rodu Microcoleus, u nichž následné molekulární a chemické analýzy potvrdily přítomnost látek souvisejících s produkcí anatoxinů, tedy rychle působících neurotoxinů.

Výsledky výzkumu ukazují, že největší riziko nepředstavuje samotná voda v nádrži, ale koncentrovaný materiál nahromaděný podél břehů. Bentické sinice totiž na rozdíl od běžně známých planktonních sinic netvoří rozsáhlé zelené povlaky na hladině a nezpůsobují typický vodní květ. Rostou přisedle na dně, kamenech, vodních rostlinách nebo v rozkládajícím se organickém materiálu. Často jsou součástí směsi řas, sedimentů a rostlinných zbytků, takže jejich přítomnost nemusí být na první pohled patrná.

Právě tato vlastnost z nich činí obtížně rozpoznatelný problém. Zatímco voda může působit zcela čistě a bez známek zhoršené kvality, v bezprostřední blízkosti břehu se mohou vyskytovat lokální místa s vyšší koncentrací biomasy obsahující potenciálně nebezpečné látky. Odborníci proto upozorňují, že běžný monitoring kvality vody nemusí takové lokální nahromadění zachytit.

Přesto vědci zdůrazňují, že současná situace nepředstavuje plošné zdravotní riziko pro lidi koupající se v přehradě. Dosavadní výsledky ukazují, že výskyt bentických sinic je omezen na konkrétní lokality a netýká se celé vodní nádrže. Zvýšená opatrnost je doporučována především v menších pobřežních tůních a na místech s větším množstvím rozkládající se organické hmoty, kde může docházet ke koncentraci látek uvolňovaných z biomasy. Z těchto míst by lidé neměli pít vodu a malé děti by si neměly hrát s neznámými nárosty, bahnem nebo organickými usazeninami.

Výrazně citlivější jsou na působení anatoxinů zvířata, zejména psi. Podle odborníků by neměli olizovat ani požírat bahno, nárosty, chuchvalce řas či rozkládající se rostlinný materiál nahromaděný u břehu. Nedoporučuje se ani pití vody z míst, kde se podobný materiál vyskytuje. Po požití toxinu se mohou během krátké doby objevit neurologické příznaky včetně třesu, nadměrného slinění, poruch koordinace, křečí nebo kolapsu. V takových případech je nutné okamžitě vyhledat veterinární pomoc.

Pozornost veřejnosti k problému přitáhl také nedávný úhyn dvou psů v okolí Lipna. Policie případ nadále prověřuje a čeká na výsledky pitev. Zatím nebylo potvrzeno, že by úhyn zvířat souvisel právě s požitím toxických bentických sinic. Odborníci proto upozorňují, že jakékoli závěry by byly v tuto chvíli předčasné.

Nejznámější případy intoxikace zvířat bentickými sinicemi byly zaznamenány na Novém Zélandu, kde v minulých letech uhynuly desítky psů po kontaktu s nárosty sinic v řekách. Podobné události byly popsány také ve Spojených státech, Kanadě, Francii, Německu nebo Slovinsku. Ve většině případů přitom nešlo o rozsáhlé sinicové květy viditelné na hladině, ale o lokálně nahromaděnou biomasu v příbřežních částech vodních ploch.

Ještě větší pozornost však vzbuzuje skutečnost, že vědci zatím neznají příčinu letošního výskytu těchto organismů. Sinice rodu Microcoleus jsou v přírodě běžné, avšak pouze některé populace mají schopnost produkovat toxiny. Podle autorů studie nelze současný stav jednoduše vysvětlit zvýšeným přísunem živin, teplotou vody ani poklesem hladiny nádrže. Tyto faktory mohou mít určitý vliv, samy o sobě však nedokážou pozorovaný jev objasnit.

Významnou komplikací je také nedostatek historických dat. Bentické sinice nebyly na Lipně v minulosti předmětem pravidelného monitoringu, a vědci proto nemají k dispozici srovnání s předchozími roky. Není tak jasné, zda jde o zcela nový jev, nebo o proces, který se v nádrži vyskytoval již dříve, avšak zůstával bez povšimnutí.

Současný nález navíc přichází v době, kdy se Lipno již několik měsíců nachází v centru pozornosti odborníků. Na začátku roku 2026 zde totiž výzkumníci zaznamenali mimořádně vysoké koncentrace planktonních sinic pod ledovou pokrývkou. Tento neobvyklý stav označovaný jako zelený led byl natolik výrazný, že jej zachytily i satelitní snímky evropského programu Copernicus. Analýzy tehdy ukázaly koncentrace sinic, které jsou běžně spojovány spíše s letním obdobím a výrazně eutrofními vodními plochami.

Vědecké týmy v Evropě, Severní Americe i na Novém Zélandu v posledních letech upozorňují, že bentické sinice mohou být rozšířenější, než se dříve předpokládalo. Důvodem je skutečnost, že běžné monitorovací programy byly po desetiletí zaměřeny především na planktonní sinice ve vodním sloupci. Pozornost se proto postupně přesouvá také k příbřežním ekosystémům, které mohou skrývat dosud málo prozkoumané mikrobiální procesy a lokální zdroje toxinů.

Zahraniční studie ukazují, že rozvoj bentických sinic je výsledkem složité souhry fyzikálních, chemických a biologických faktorů. Vedle koncentrace živin mohou hrát významnou roli také hydrologické poměry, charakter sedimentů, intenzita slunečního záření, rychlost proudění vody nebo množství organické hmoty v pobřežní zóně. Právě vysoká komplexita těchto vztahů je jedním z důvodů, proč bývá určení konkrétní příčiny jejich výskytu velmi obtížné.

Podle odborníků současný případ současně ukazuje na limity tradičního monitoringu kvality vod. Zatímco vzorky odebírané z volné vodní hladiny mohou vykazovat vyhovující výsledky, rizikový materiál se může koncentrovat v úzkém pásu podél břehů nebo v malých pobřežních tůních. Právě proto se v řadě zemí rozšiřují monitorovací programy také o sledování bentických společenstev a pobřežních sedimentů.

Přestože mezi zimním výskytem planktonních sinic a současným nálezem bentických sinic neexistuje prokázaná souvislost, oba případy ukazují, jak složité procesy dnes ve velkých vodních nádržích probíhají. Vědci proto plánují další systematický výzkum zaměřený na výskyt bentických sinic, jejich ekologii, podmínky podporující tvorbu toxinů i možné dopady na vodní ekosystém.

Dokument ke stažení:

Odborná informace k možnému výskytu bentických sinic s potenciálem produkovat toxiny v pobřežní zóně Lipna

Ceny glykolů, bez nichž se neobejde průmyslové chlazení, správa budov ani automobilový sektor, během několika měsíců vystřelily až o 300 procent. Mnoho firem přesto dál platí za likvidaci použitých kapalin a následně nakupuje nové za rekordní ceny. Přitom existuje cesta, jak výrazně snížit provozní náklady a současně se připravit na přísnější pravidla nakládání s odpady.

Nestabilita na komoditních trzích začíná citelně dopadat na řadu odvětví české ekonomiky. Výrazně se to projevuje také u glykolů, tedy látek využívaných v průmyslovém chlazení, HVAC systémech, tepelných čerpadlech nebo v automobilovém průmyslu. Mezi únorem a květnem letošního roku vzrostly ceny jednotlivých typů glykolových kapalin o 100 až 300 procent. Tento vývoj se postupně promítá do hospodaření průmyslových podniků, správců budov i energetických společností.

Rostoucí ceny primárních surovin však zároveň výrazně posilují ekonomickou atraktivitu recyklace. Zatímco cena nového glykolu kopíruje vývoj cen ropy na světových trzích, recyklace umožňuje vrátit použitou kapalinu zpět do oběhu a po úpravě ji znovu využít. Firmy tak mohou výrazně snížit náklady spojené s nákupem nových provozních kapalin a zároveň omezit výdaje za nakládání s odpady. To, co bylo ještě před několika lety vnímáno především jako environmentálně odpovědný přístup, se dnes stále častěji stává ekonomickou nutností.

Podle společnosti CLASSIC OIL, která jako jediná v České republice provozuje specializovanou linku na recyklaci glykolových kapalin, však mnoho firem stále nevyužívá potenciál, který v použitých kapalinách mají. Místo recyklace je běžně předávají k likvidaci jako nebezpečný odpad, přestože se jedná o cennou surovinu, jejíž hodnota v posledních měsících výrazně vzrostla.

„Čím vyšší jsou ceny primárních surovin, tím větší smysl recyklace dává. Současná situace jasně ukazuje, že recyklace není pouze otázkou udržitelnosti, ale také účinným nástrojem ke snižování provozních nákladů. Dostáváme se do bodu, kdy firmy vyhazují peníze dvakrát. Poprvé, když platí za likvidaci staré kapaliny, a podruhé, když kupují novou kapalinu vyrobenou z drahé ropy,“ komentuje situaci Jan Skolil, technický ředitel společnosti CLASSIC OIL, jediné společnosti v Česku, která disponuje linkou pro recyklaci glykolu.

Právě ekonomický aspekt dnes podle odborníků nabývá na významu. Náklady na likvidaci glykolových kapalin jsou pro firmy zpravidla o desítky procent vyšší než jejich předání k recyklaci. Mnohé podniky si však tuto možnost stále neuvědomují. S pokračujícím růstem cen primárních surovin lze proto očekávat výrazně vyšší zájem o recyklované produkty.

Řada organizací už přitom výhody uzavřeného cyklu hospodaření s glykoly využívá v praxi. Mezi ně patří například Dopravní podnik hlavního města Prahy, který předává použité kapaliny k recyklaci a díky tomu snižuje náklady spojené s jejich zpracováním. Od loňského roku navíc společnost CLASSIC OIL dodává pro jeho autobusy nové provozní kapaliny obsahující podíl recyklátu.

Technologické zázemí pro profesionální recyklaci glykolových kapalin je ve střední Evropě mimořádně omezené. V současnosti funguje v celém regionu pouze jedna plně provozovaná specializovaná linka, kterou společnost CLASSIC OIL provozuje ve svém areálu v Buštěhradě. Zařízení disponuje kapacitou až půl milionu litrů recyklované kapaliny ročně a představuje významný prvek cirkulárního hospodářství v oblasti teplosměnných směsí.

Společnost zároveň očekává, že poptávka po recyklátu bude v následujících měsících dále růst. Vedle ekonomických důvodů k tomu přispějí také nové regulatorní požadavky. Evropská unie totiž postupně zpřísňuje pravidla pro oběhové hospodářství v automobilovém průmyslu. Připravovaná legislativa počítá s tím, že vozidla budou muset být navrhována s důrazem na snadnější opravy, demontáž a vyšší podíl recyklovaných materiálů. Současně se zpřísní pravidla pro nakládání s vozidly s ukončenou životností a zvýší se odpovědnost výrobců za využití získaných surovin. Cílem je zajistit, aby cenné materiály nekončily v procesu nákladné likvidace, ale vracely se zpět do výrobního cyklu. 

Ve světě přitom nejde o žádnou okrajovou praxi. Princip opětovného využívání cenných surovin se stal běžnou součástí fungování vyspělých ekonomik. Recyklované materiály se dnes standardně využívají například při výrobě hliníku, oceli, plastů, motorových olejů nebo baterií. Důvod je prostý. Opětovné využití surovin přináší nižší náklady, vyšší odolnost vůči výkyvům trhu a větší nezávislost na drahých primárních zdrojích.

Také Mezinárodní energetická agentura dlouhodobě upozorňuje, že energetická bezpečnost se stává jedním z klíčových témat světové ekonomiky a že geopolitická nejistota bude i nadále ovlivňovat komoditní trhy. Pro průmyslové podniky to znamená jediné. Schopnost vracet cenné suroviny zpět do výrobního cyklu přestává být pouze environmentálním opatřením a stále více se stává součástí strategie zajišťující vyšší surovinovou bezpečnost a stabilitu podnikání.

Zkušení manažeři dobře vědí, že dlouhodobou prosperitu firmy netvoří pouze velké investice, ale také každodenní kontrola provozních výdajů. Lidové pořekadlo, že halíře dělají talíře, platí v průmyslu dvojnásob. Náklady spojené s provozními kapalinami sice často nepředstavují největší položku v ročním rozpočtu, ale v součtu za několik let však mohou vytvořit milionové rozdíly. Právě proto lze recyklaci glykolových kapalin vnímat jako jeden z atributů moderně řízeného podniku.

Stejně jako dnes nikdo nepochybuje o ekonomickém významu recyklace kovů nebo průmyslových olejů, lze očekávat, že obdobný přístup bude stále více prosazován také u teplosměnných kapalin. Podnikatelé, kteří dnes dokážou znovu využívat recyklované materiály nebo z odpadu znovu vytvořit využitelnou surovinu, dnes často získávají nejen finanční úspory, ale i lepší pozici při jednání se zákazníky, investory nebo bankami, pro něž je efektivní nakládání se zdroji stále důležitějším ukazatelem kvality řízení společnosti.

Přestože některé prognózy počítají v příštích letech s vyšší nabídkou ropy na světových trzích, analytici i Mezinárodní energetická agentura zároveň upozorňují, že geopolitická nejistota a narušování dodavatelských řetězců zůstanou významným faktorem ovlivňujícím ceny energií i nadále. Spoléhat na dlouhodobý a výrazný pokles cen ropy proto není pro podniky strategicky bezpečné.

Naopak schopnost využívat recyklované suroviny může představovat jeden z klíčových nástrojů, jak mít náklady pod kontrolou, zachovat si konkurenceschopnost i v období zvýšené tržní volatility a budoucím cenovým šokům na komoditních trzích, což představuje pro podnikatele zásadní hodnotu. Recyklát tak přestává být odpadem minulosti a stává se strategickou surovinou budoucnosti.

Za každou tabulkou čokolády, šálkem kávy nebo svazkem květin se skrývá příběh lidí, kteří je vypěstovali. Přestože vysoké ceny surovin a složitá situace ve světě zasáhly i český trh, zájem o férově obchodované produkty nekončí. Naopak stále více zákazníků sahá po výrobcích, které vedle certifikace Fairtrade nesou také označení BIO.

Fairtradové výrobky si na českém a slovenském trhu drží silnou pozici. V nabídce obchodů je dnes přibližně tři tisíce produktů s certifikací Fairtrade a jejich sortiment zůstává stabilní. Přestože se v loňském roce celkové objemy prodaného fairtradového zboží snížily, systém Fairtrade podle jeho zástupců nadále potvrzuje svůj význam pro dlouhodobě udržitelné zemědělství i větší odolnost pěstitelů vůči ekonomickým a klimatickým výkyvům.

Na výsledcích se výrazně podepsaly vysoké ceny zemědělských komodit, komplikace v dopravě i odchod dvou nadnárodních společností od certifikace Fairtrade. Nejcitelněji se změny projevily u kávy, jejíž prodeje meziročně klesly o čtvrtinu. Mírný pokles zaznamenalo také kakao, a to o šest procent. Právě tyto dvě klíčové komodity mají zásadní vliv na celkovou bilanci fairtradového trhu.

Ředitel Fairtrade Česko a Slovensko Lubomír Kadaně upozorňuje, že význam systému nespočívá pouze v obchodních číslech. Podle něj Fairtrade přináší pěstitelům i celému dodavatelskému řetězci stabilitu, která je v současné době mimořádně důležitá zejména v případě kávy a kakaa. Právě u těchto plodin se stále výrazněji projevují důsledky klimatických změn, rostoucích nákladů i nejistoty na světových trzích.

Fairtrade dnes propojuje téměř dva miliony pěstitelů po celém světě. Fairtradové výrobky jsou dostupné ve více než 140 zemích a jejich celkový počet přesahuje 37 tisíc položek. Český trh se tak svou nabídkou řadí mezi dobře rozvinuté evropské trhy, i když vývoj prodejů v posledním roce zaostal za okolními zeměmi. Zatímco například v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku objemy fairtradových prodejů rostou, čeští spotřebitelé kvůli ekonomické situaci častěji omezují nákupy čokolády, kávy nebo květin.

Vedle těchto výzev se však objevuje výrazný pozitivní trend. Stále větší část prodaných fairtradových výrobků zároveň splňuje podmínky ekologické produkce. U kávy tvořila bio kvalita již téměř čtvrtinu všech prodejů. Ještě výraznější je tento posun u čajů, kde bio produkty představují 58 procent prodaného množství. Mimořádně vysoký podíl vykazují také banány, z nichž je v České republice 96 procent prodáváno v bio kvalitě.

Právě ekologické pěstování považují odborníci za jednu z hlavních cest k budoucnosti zemědělství. Předsedkyně nikaragujského družstva PRODECOOP Merlin Preza při návštěvě Prahy zdůraznila, že kvalitní kávu bude možné dlouhodobě produkovat pouze tehdy, pokud se bude pěstovat šetrně k přírodě a s respektem k místním podmínkám. Vedle kvality samotné je podle ní zásadní také ekonomická udržitelnost produkce a férové obchodní vztahy, které farmářům umožní pokračovat v pěstování i v náročnějších obdobích.

Důležitým ukazatelem dopadu systému Fairtrade je takzvaný fairtradový příplatek. Jde o finanční prostředky, které pěstitelská družstva a zaměstnanecké organizace získávají nad rámec běžné tržní ceny a využívají je na rozvoj komunit, vzdělávání, zvyšování produktivity nebo opatření související s ochranou klimatu. Přestože se tento příplatek kvůli nižším prodejům kávy a kakaa meziročně snížil o pětinu, dosáhl stále úctyhodných 30 milionů korun. Ve srovnání s obdobím před deseti lety jde o více než dvanáctinásobný nárůst.

Právě prostřednictvím těchto investic Fairtrade přispívá k naplňování několika Cílů udržitelného rozvoje OSN. Podporuje odstranění chudoby a hladu, důstojnou práci a ekonomický růst, odpovědnou výrobu a spotřebu i ochranu klimatu. Peníze směřují například do vzdělávání farmářů, zlepšování infrastruktury, posilování postavení žen v pěstitelských komunitách nebo do zavádění šetrnějších zemědělských postupů, které pomáhají krajinu připravit na dopady měnícího se klimatu.

Nejvýznamnější komoditou zůstává kakao. Na českém trhu se ho loni prodalo 3 241 tun a právě jeho prodeje vytvořily 59 procent celkového fairtradového příplatku. Kakao se nejčastěji objevuje v čokoládách, cukrovinkách, zmrzlinách nebo snídaňových cereáliích. Stále více obchodních řetězců ho zároveň využívá ve výrobcích vlastních značek. Největší objemy fairtradového kakaa prodává Lidl, následovaný řetězci Kaufland a Penny.

Zcela opačný vývoj než kakao zaznamenaly banány. Jejich prodeje vzrostly meziročně o 13 procent a v České republice a na Slovensku dosáhly objemu 2 127 tun. Největší podíl na tomto výsledku mají opět řetězce Lidl a Kaufland. Banány zároveň patří mezi produkty, u nichž se nejvýrazněji prosazuje spojení fairtradových principů s ekologickým zemědělstvím.

Specifické postavení si dlouhodobě drží káva. Na českém trhu se jí loni prodalo 941 tun v přepočtu na nepražená zrna. Toto množství odpovídá přibližně 753 tunám pražené kávy a představuje více než 108 milionů šálků espressa. V praxi to znamená, že na každého obyvatele České republiky připadlo v roce 2025 zhruba deset šálků fairtradové kávy. Její podíl na celkové spotřebě kávy v zemi činí 3,3 procenta. 

Přestože jde o mírný pokles oproti předchozímu roku, významným signálem zůstává rostoucí podíl bio produkce. Mezi největší prodejce fairtradové kávy patří společnost Tchibo Praha, síť Stop Cafe provozovaná společností Orlen, maloobchodní řetězec Lidl a mezi českými firmami především pražírna FairBio.

Pokles naopak zaznamenal třtinový cukr, jehož spotřeba se meziročně snížila o 22 procent na 130 tun. Vedoucí postavení si udržela společnost Agrana se značkou Sugars of the World. Druhé místo nově obsadila dm drogerie a třetí příčku získala společnost Unilever díky výrobkům značky Ben & Jerry's obsahujícím fairtradové suroviny.

Výrazně se propadly také prodeje čaje, které klesly na čtyři tuny. Přes tento pokles však právě čaj potvrzuje sílící zájem zákazníků o ekologickou produkci. Více než polovina prodaného množství pocházela z bio zemědělství. Největším prodejcem se stala dm drogerie, následovaná společností Pfanner a výrobcem nápojů LemonAid.

Výsledky loňského roku ukazují, že český trh s fairtradovými výrobky prochází obdobím proměn. Zákazníci sice kvůli ekonomické situaci častěji zvažují své nákupy, zároveň však roste jejich zájem o kvalitu, původ potravin a způsob jejich produkce. Právě spojení férového odměňování pěstitelů s ekologickým hospodařením se tak stává jedním z nejvýraznějších trendů současného potravinářství. Ať už jde o kávu, banány nebo čokoládu, stále více lidí chce vědět, odkud jejich oblíbené produkty pocházejí a jaký příběh se za nimi skrývá.

Počet elektromobilů v Česku poprvé překonal vládní cíl a veřejná síť dobíjecích stanic se během několika let výrazně rozšířila. Nejvyšší kontrolní úřad však upozorňuje, že další rozvoj čisté mobility bude záviset především na rychlejší výstavbě nové infrastruktury a dokončení chybějících pravidel pro její bezpečný provoz.

Rozvoj čisté mobility v České republice přinesl podle Nejvyššího kontrolního úřadu viditelné výsledky. Kontrola zaměřená na využívání veřejných prostředků v období let 2019 až 2025 potvrdila, že podpora poskytovaná Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem dopravy významně přispěla k rozšíření elektromobility i dobíjecí infrastruktury. Česká republika například již splnila svůj národní cíl pro počet osobních bateriových vozidel, když ke konci září 2025 evidovala 51 903 osobních elektromobilů oproti plánovaným 50 tisícům. Celkově bylo v zemi registrováno 54 864 bateriových vozidel do hmotnosti 3,5 tuny, která představují 1,2 procenta tuzemského vozového parku.

Významný posun nastal také v budování dobíjecí sítě. K 30. září 2025 bylo v České republice k dispozici 3 258 veřejně přístupných dobíjecích stanic. Z toho 1 700 stanic disponovalo výkonem nižším než 50 kW, dalších 1 074 nabízelo výkon od 50 do 150 kW a 484 stanic poskytovalo výkon převyšující 150 kW. Osm desítek z nich dokonce dosahovalo výkonu alespoň 350 kW. Vedle elektromobility se rozvíjela i infrastruktura pro další alternativní paliva. V provozu bylo 237 plnicích stanic na CNG, devět stanic na LNG a tři vodíkové plnicí stanice.

Podstatný podíl na tomto rozvoji měla evropská podpora. Ministerstvo dopravy v rámci Operačního programu Doprava 2014 až 2020 investovalo do infrastruktury pro alternativní paliva 1,2 miliardy korun. Výsledkem bylo vybudování 1 318 dobíjecích stanic, pěti LNG stanic a dvou vodíkových plnicích stanic. Stanice vzniklé díky této podpoře dnes tvoří téměř 41 procent všech veřejně přístupných dobíjecích stanic v zemi. Na jejich výstavbu bylo z evropských prostředků vyplaceno 473,5 milionu korun.

Pozitivní výsledky přinesla také podpora podnikatelů prostřednictvím Národního plánu obnovy. Na rozvoj čisté mobility bylo vyčleněno 1,95 miliardy korun. Do konce října 2025 bylo dokončeno 5 574 projektů, díky nimž vzniklo 2 534 neveřejných dobíjecích stanic a podnikatelé pořídili 6 137 bateriových vozidel. Stanovené cíle tak byly nejen splněny, ale dokonce překročeny. Vozidla pořízená s využitím této podpory představovala více než čtvrtinu všech nově registrovaných bateriových vozidel v České republice v daném období.

Přesto NKÚ upozorňuje, že tempo dalšího rozvoje bude nutné zvýšit. Česká republika se podle mezinárodního srovnání nachází až na 24. místě v Evropě v přepočtu počtu bateriových a hybridních vozidel na 100 tisíc obyvatel. Zaostávání je patrné zejména u užitkových elektromobilů, elektrických autobusů a především vodíkových vozidel. Zatímco cílem pro rok 2025 bylo mít v provozu 200 osobních vozidel na vodíkový pohon, do konce září 2025 jich bylo registrováno pouze 35. V kategorii lehkých užitkových, těžkých nákladních vozidel a autobusů na vodík nebylo registrováno ani jedno vozidlo.

Kontroloři současně zjistili, že Česká republika nesplnila tři závazné cíle vyplývající z evropského nařízení AFIR. Na 86 kilometrů dlouhém úseku dálnice D5 mezi státní hranicí a Plzní a na 110 kilometrů dlouhém úseku dálnice D11 mezi Prahou a Jaroměří stále chybějí dostatečně výkonné dobíjecí parky pro osobní elektromobily. Nedostatečné je rovněž pokrytí hlavní dopravní sítě dobíjecími parky pro těžká elektrická vozidla a požadovaný výkon dobíjecích míst pro nákladní elektromobily zatím nesplňuje ani městský uzel Ústí nad Labem.

Největší rezervy odhalila kontrola v aktuálním Operačním programu Doprava 2021 až 2027. Na rozvoj infrastruktury je v něm připraveno šest miliard korun a ministerstvo již schválilo 56 projektů za 2,6 miliardy korun. Ty mají přinést vznik 3 916 nových dobíjecích stanic s celkovým výkonem 399 MW. Do ukončení kontroly však nebyl dokončen ani jediný projekt a nebyla proplacena žádná částka. Podle NKÚ je příčinou především složitá příprava projektů a pomalý postup jejich realizace. Přesto úřad hodnotí riziko nesplnění cílů pro rok 2029 jako nízké, protože připravené projekty již nyní pokrývají 91 procent plánované finanční alokace a jejich plánovaný výkon téměř trojnásobně převyšuje stanovený cíl.

Kontrola odhalila také dílčí pochybení při administraci podpory. V jednom případě byly neoprávněně proplaceny nezpůsobilé výdaje ve výši 358 531 korun. Příjemce dotace však po upozornění NKÚ celou částku vrátil. Úřad zároveň konstatoval, že zjištěná nehospodárnost byla v průběhu kontroly odstraněna. Celkově tak NKÚ uzavírá, že veřejné prostředky investované do čisté mobility přinesly konkrétní výsledky, další rozvoj však bude vyžadovat rychlejší výstavbu infrastruktury a dokončení chybějících pravidel pro bezpečný provoz elektromobility.

Současný vývoj navíc ukazuje, že český trh s elektromobily vstoupil do období výrazného růstu. Registrace nových bateriových vozidel v roce 2025 meziročně vzrostly o více než čtvrtinu a tržní podíl elektromobilů se přiblížil šesti procentům všech nově prodaných osobních aut. Největším tahounem domácího trhu je jednoznačně značka Škoda Auto, která se stala nejprodávanější značkou elektromobilů v Česku. Jen v roce 2025 zaregistrovala přes pět tisíc nových elektromobilů a ovládla zhruba třetinu trhu. Na dalších místech se drží Tesla a Volkswagen. Výrazně posilují také značky Hyundai, Kia nebo čínský BYD, který postupně rozšiřuje své zastoupení i na evropském trhu.

Mezi nejžádanější modely v České republice patří především Škoda Elroq, která se během roku 2025 stala nejprodávanějším elektromobilem na českém trhu. Za ní následuje dlouhodobě úspěšná Škoda Enyaq a třetí příčku obsazuje Tesla Model Y. Jen modelu Elroq se v roce 2025 prodalo téměř 2 900 kusů, Enyaqu více než 2 300 a Modelu Y téměř 1 400 vozů. Popularitu těchto modelů podporuje zejména kombinace delšího dojezdu, rychlého nabíjení a stále dostupnějších cen. Velkou pozornost odborníků i motoristické veřejnosti zároveň vzbuzují nové elektrické modely vyšší třídy. Za jeden z technologicky nejvyspělejších elektromobilů současnosti je považováno nové elektrické Volvo ES90, které kombinuje výborné zpracování, dojezd přesahující 700 kilometrů, velmi rychlé nabíjení a nejmodernější bezpečnostní technologie.

Významnou změnou pro zákazníky je také postupné snižování cen. Zatímco ještě před několika lety byly elektromobily výrazně dražší než vozy se spalovacím motorem, dnes se základní modely pohybují přibližně od 700 tisíc korun. Oblíbená Škoda Elroq začíná zhruba na hranici 800 tisíc korun, větší Škoda Enyaq stojí podle výbavy přibližně od 1 milionu korun. Díky rostoucímu trhu s ojetými elektromobily je navíc možné pořídit starší vozy už od 350 tisíc korun. Právě rozšiřující se nabídka ojetin patří mezi hlavní důvody dalšího růstu zájmu o elektromobilitu.

Vedle ekonomických parametrů přináší elektromobilita i řadu praktických přínosů pro každodenní život. Elektrická vozidla se vyznačují mimořádně tichým provozem, což přispívá ke snižování hlukové zátěže zejména ve městech. Oproti klasickým automobilům nevypouštějí během jízdy žádné lokální emise, čímž pomáhají zlepšovat kvalitu ovzduší v hustě osídlených oblastech. Výhodou jsou také nižší provozní náklady, jednodušší konstrukce pohonu s menším počtem servisních úkonů a vysoká účinnost elektrického motoru. Právě kombinace tichého provozu, nižších nákladů a rostoucí dostupnosti nových i ojetých vozů naznačuje, že význam elektromobility bude v následujících letech dále sílit.

Evropská unie dováží značnou část bílkovin potřebných pro výrobu krmiv a zůstává silně závislá především na sóji z mimoevropských zemí. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že bez širšího využívání domácích a alternativních zdrojů bílkovin bude stále obtížnější zajistit potravinovou bezpečnost, omezit ekologické dopady zemědělství a zvýšit odolnost evropského potravinového systému.

Evropská unie se dlouhodobě snaží posílit svou potravinovou soběstačnost, přesto však v jedné z klíčových oblastí zůstává výrazně závislá na zahraničních dodávkách. Jde o produkci bílkovin určených zejména pro krmení hospodářských zvířat. Nejnovější analýza Evropské agentury pro životní prostředí upozorňuje, že současný systém představuje významné riziko pro budoucí stabilitu evropského zemědělství i potravinovou bezpečnost. Podle agentury je nezbytné urychleně rozšířit spektrum využívaných zdrojů bílkovin a snížit závislost na několika málo komoditách dovážených ze zemí mimo Evropu.

Evropský potravinový systém dnes zajišťuje obživu pro téměř 450 milionů obyvatel Evropské unie. Zároveň však patří mezi významné spotřebitele přírodních zdrojů. Zemědělství využívá přibližně 40 procent rozlohy Evropské unie a představuje jeden z hlavních faktorů ovlivňujících stav půdy, vodních zdrojů i biologické rozmanitosti. Produkce potravin navíc zůstává významným zdrojem emisí skleníkových plynů. Přestože se celkové emise v Evropské unii od roku 1990 snížily přibližně o třetinu, emise pocházející ze zemědělství klesají jen velmi pomalu.

Právě výroba živočišných produktů představuje z hlediska spotřeby bílkovin mimořádně náročný segment. Chov hospodářských zvířat vyžaduje obrovské objemy krmných surovin s vysokým obsahem proteinů. Evropská unie každoročně spotřebuje přibližně 71 milionů tun hrubých proteinů určených pro krmné účely. Největší podíl, zhruba 41 procent, tvoří objemná krmiva, zejména píce. Dalších 27 procent připadá na olejninové pokrutiny a 21 procent na obiloviny. Právě u olejninových pokrutin je však evropská soběstačnost nízká.

Nejvýznamnější dováženou surovinou zůstává sója. Evropská unie je na dovozu sójových bobů a sójových pokrutin dlouhodobě závislá, přičemž podstatná část těchto komodit pochází z Brazílie, Argentiny a Spojených států. U vysoce proteinových krmiv dosahuje míra dovozní závislosti přibližně 70 procent. To znamená, že evropské země vyrábějí pouze necelou třetinu vlastní spotřeby. Takto vysoká závislost zvyšuje zranitelnost celého potravinového systému.

Jak ukázaly události posledních let, narušení mezinárodního obchodu může mít okamžité dopady na ceny zemědělských komodit i konečných potravin. Klimatické extrémy, sucha, povodně, geopolitické konflikty nebo problémy v námořní dopravě mohou během krátké doby zásadně ovlivnit dostupnost krmiv. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že rostoucí četnost extrémních meteorologických jevů představuje další významný faktor nejistoty.

Závislost na dovážené sóji má zároveň významné environmentální souvislosti. Rozšiřování sójových plantáží v některých částech světa bývá spojováno s odlesňováním, ztrátou biodiverzity a degradací ekosystémů. Spotřeba evropského zemědělství tak nepřímo ovlivňuje stav přírodního prostředí daleko za hranicemi Evropské unie. Evropská agentura pro životní prostředí proto doporučuje zaměřit se na rozvoj domácích zdrojů rostlinných bílkovin a podporovat větší rozmanitost pěstovaných plodin.

Významnou roli mohou sehrát zejména luštěniny. Hrách, bob, čočka, cizrna nebo sója pěstovaná přímo v Evropě přinášejí řadu agronomických přínosů. Luštěniny jsou schopny vázat vzdušný dusík prostřednictvím symbiotických bakterií, čímž snižují potřebu používání průmyslově vyráběných dusíkatých hnojiv. Výroba těchto hnojiv je energeticky velmi náročná a představuje významný zdroj emisí skleníkových plynů. Zařazení luštěnin do osevních postupů současně zlepšuje kvalitu půdy, podporuje půdní biologickou aktivitu a omezuje riziko eroze.

Přesto zůstává podíl luštěnin na zemědělské půdě Evropské unie relativně nízký. Odhady uvádějí, že luskoviny jsou pěstovány pouze na několika procentech orné půdy. Evropská komise již dříve upozornila, že nahrazení poloviny současného dovozu sójových ekvivalentů by vyžadovalo změny ve využití přibližně 6,6 milionu hektarů zemědělské půdy. Takový krok by znamenal zásadní proměnu evropského zemědělství.

Vedle tradičních plodin se stále více pozornosti soustředí také na nové zdroje bílkovin. Evropská agentura pro životní prostředí poukazuje na rostoucí význam fermentačních technologií, mikrobiálních proteinů, využívání vedlejších produktů potravinářského průmyslu nebo zpracování biologických odpadů. Tyto technologie mohou přispět k efektivnějšímu využívání biomasy a snížení závislosti na dovozu krmných surovin.

Perspektivní oblast představují rovněž bílkoviny získávané z řas, hub či hmyzu. Produkce těchto alternativních zdrojů obvykle vyžaduje méně půdy a vody než konvenční zemědělství. Některé technologie navíc umožňují vyrábět proteiny v uzavřených systémech nezávislých na klimatických podmínkách. To může výrazně zvýšit odolnost evropského potravinového systému vůči výkyvům počasí.

Evropská agentura pro životní prostředí zároveň upozorňuje, že samotné zvýšení domácí produkce bílkovin nebude dostačující. Nezbytnou součástí změn musí být také úprava stravovacích návyků evropské populace. Vyváženější jídelníček s vyšším zastoupením rostlinných zdrojů bílkovin by mohl významně snížit nároky na produkci krmiv, spotřebu půdy i emise skleníkových plynů. Podle agentury je právě propojení změn v zemědělství, výrobě potravin a spotřebitelském chování jednou z podmínek dlouhodobé udržitelnosti.