Hluk z rušných silnic, železnic a letišť dokáže narušovat spánek, zvyšovat riziko srdečních onemocnění a ovlivňovat vývoj dětského mozku. Jeho zdravotní následky navíc nejsou mezi obyvateli rozloženy rovnoměrně. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že větší zranitelnosti čelí zejména děti, senioři a lidé s již existujícími zdravotními problémy. Významnou roli hraje také to, kde člověk bydlí, v jakých podmínkách žije a nakolik se může před hlukem chránit.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) se ve své nové zprávě Transport noise, vulnerability and inequalities – who is most affected? zaměřila na souvislosti mezi dopravním hlukem, zdravotní zranitelností a sociálními nerovnostmi. Analýza vychází z odborných studií a porovnání údajů o silničním hluku s demografickými charakteristikami ve 250 městských centrech Evropské unie. Ukazuje, že při hodnocení hlukové zátěže je třeba sledovat nejen její intenzitu, ale také zdravotní stav obyvatel, charakter bydlení a možnosti, jak se nadměrnému hluku vyhnout.

Dlouhodobý hluk se podepisuje na zdraví milionů Evropanů

Dopravní hluk představuje závažnou zátěž pro veřejné zdraví. Podle hodnocení EEA za rok 2021 souvisela dlouhodobá expozice hluku z dopravy v Evropě s odhadovanými 73 tisíci předčasnými úmrtími, 49 tisíci novými případy kardiovaskulárních onemocnění a 23 tisíci novými případy diabetu 2. typu. Odhady zároveň připisují dopravnímu hluku zhoršené čtenářské schopnosti u více než půl milionu evropských dětí. Jde o statistické odhady zdravotních následků na populační úrovni, nikoli o počet případů, u nichž by bylo možné u konkrétního člověka jednoznačně určit jedinou příčinu.

Organismus reaguje na dlouhodobý hluk i tehdy, když si člověk na hlučné prostředí zdánlivě zvykne. Zvuky z dopravy narušují spánek a aktivují stresovou reakci, která může ovlivňovat hormonální regulaci a podporovat zánětlivé procesy. Při dlouhodobé expozici se tyto mechanismy mohou podílet na vzniku či zhoršování srdečně cévních onemocnění, poruch metabolismu a psychických obtíží. Zdravotní dopady tak sahají daleko za běžně vnímané nepohodlí nebo podráždění.

Děti, senioři a lidé se srdečními potížemi potřebují větší ochranu

Zpráva EEA upozorňuje na skupiny obyvatel, u nichž mohou být zdravotní následky hluku závažnější. Nejpřesvědčivější důkazy o vyšší zranitelnosti se týkají lidí s již existujícím kardiovaskulárním onemocněním, zejména s ischemickou chorobou srdeční nebo po prodělaném infarktu. Dlouhodobý hluk pro ně může představovat další zátěž.

Zvláštní pozornost si zaslouží také děti. Hluk ve školách a jejich okolí může zhoršovat pozornost, paměť i porozumění čtenému textu. Dětství je obdobím intenzivního vývoje nervové soustavy, a proto mohou mít nepříznivé vlivy na učení dlouhodobé následky. Podle údajů citovaných agenturou se přibližně 60 tisíc škol a 15 tisíc nemocnic a zdravotnických zařízení v Evropě nachází v oblastech, kde hluk z dopravy dosahuje alespoň 55 decibelů v ukazateli zohledňujícím denní, večerní a noční období.

U seniorů mohou být následky významnější mimo jiné kvůli častějšímu výskytu chronických onemocnění a poruch spánku. Výzkumné poznatky však zatím nepotvrzují, že by starší lidé byli při stejné expozici hluku vždy biologicky citlivější než mladší populace. Agentura proto zdůrazňuje potřebu dalšího výzkumu, který lépe objasní vztah mezi věkem, zdravotním stavem a konkrétními účinky hluku.

Kdo má možnost uniknout hluku a kdo musí zůstat?

Zajímavou část zprávy představuje propojení hlukové zátěže se sociálními a ekonomickými podmínkami. Možnost chránit se před hlukem totiž souvisí také s kvalitou bydlení, dostupností zeleně a klidných míst nebo s tím, zda si člověk může dovolit přestěhovat se do příznivějšího prostředí. Obyvatelé hůře vybavených domácností mohou mít menší možnosti, jak hluk omezit, například kvalitními okny nebo úpravami budovy.

V některých městech leží hlavní dopravní tahy, železnice či letiště v blízkosti čtvrtí s nižšími příjmy, a jejich obyvatelé proto mohou čelit vyšší hlukové zátěži. Jinde se však hlučné prostředí vyskytuje také v drahých centrech měst, kde lidé oceňují dobrou dostupnost služeb a dopravy. Vztah mezi příjmy a hlukem tedy není všude stejný a závisí na místní zástavbě, dopravní infrastruktuře i trhu s bydlením.

Analýza 250 evropských městských center ukázala, že oblasti s vyšším podílem obyvatel narozených mimo Evropskou unii bývají častěji zasaženy vysokým silničním hlukem. Podobná souvislost se objevila v 19 z 21 hodnocených zemí. Výsledky však popisují vztahy mezi charakteristikami území a jeho hlukovou zátěží, nikoli individuální expozici každého obyvatele. Místo narození tak může odrážet širší sociální a bytové podmínky, které ovlivňují, kde lidé žijí. Autoři zároveň upozorňují, že souvislosti s některými sociálními ukazateli jsou slabé a mezi jednotlivými městy se výrazně liší.

Zajímavé je také srovnání s ekonomickou aktivitou obyvatel. Evropská analýza zjistila, že oblasti s nižším podílem zaměstnaných lidí mívají o něco větší část území zasaženou vysokým silničním hlukem. Na úrovni celé EU je však tato souvislost slabá a mezi jednotlivými městy se výrazně mění. Samotný podíl zaměstnaných proto nedokáže spolehlivě vysvětlit, kdo žije v hlučném prostředí. Pro přesnější hodnocení by byly potřebné také údaje o příjmech a majetku domácností, které na evropské úrovni v odpovídajícím prostorovém rozlišení zatím chybějí.

Účinná ochrana začíná u zdroje hluku

Evropská agentura doporučuje zachovat ochranu celé populace a současně věnovat zvláštní pozornost místům, kde se vysoká hluková zátěž kombinuje s přítomností zdravotně zranitelných skupin. V praxi to znamená omezovat hluk přímo u jeho zdroje, například prostřednictvím tišších vozidel, vhodného řízení dopravy, regulace rychlosti nebo promyšleného územního plánování.

Významnou roli má také ochrana klidných oblastí a dostupnost zelených ploch, které mohou obyvatelům nabídnout prostor k odpočinku mimo nejhlučnější části města. V okolí škol a nemocnic mohou pomoci cílená dopravní omezení nebo úpravy provozu v určitých denních dobách. Opatření by měla vycházet z místních podmínek a zohledňovat také souběh hluku se znečištěním ovzduší a vysokými teplotami ve městech.

Pro přesnější rozhodování jsou zapotřebí kvalitnější údaje o tom, kdo je hluku vystaven, v jakých podmínkách žije a jaké zdravotní následky se u něj projevují. Současné evropské analýzy totiž často pracují s údaji za celé části měst, nikoli s přesným měřením expozice jednotlivých lidí. Právě podrobnější místní hodnocení může pomoci určit, kde mají investice do protihlukové ochrany největší přínos.

Konkrétní příklady protihlukových opatření

Aby byla protihluková politika úspěšná, doporučuje Evropská agentura pro životní prostředí kombinovat plošná opatření s cílenými zásahy v nejvíce rizikových lokalitách. Účinná řešení musí začínat přímo u zdroje dopravy, což v praxi znamená technickou podporu vývoje a využívání tišších vozidel, přechod na elektromobilitu a zavádění tichých pneumatik. Na samotných komunikacích hraje zásadní roli pokládka speciálních nízkohlučných asfaltových povrchů, které dokážou výrazně snížit hluk vznikající odvalováním kol.

Vedle technických parametrů je nutné zaměřit se na organizaci a regulaci provozu. Toho lze dosáhnout například snižováním nejvyšší dovolené rychlosti v obytných zónách prostřednictvím plošného zavádění zón s rychlostí 30 km/h nebo důsledným odkláněním tranzitní dopravy mimo centra měst.

Zvláštní zřetel je třeba brát na ochranu citlivých míst, kde se zdržují zranitelné skupiny obyvatel. V bezprostředním okolí škol, školek a nemocnic EEA navrhuje vytváření takzvaných zón s nízkým provozem, úplné zákazy vjezdu motorových vozidel nebo časově omezené regulace provozu v konkrétních denních a nočních hodinách. Z dlouhodobého hlediska je klíčové promyšlené urbanistické plánování, které budoucí obytné čtvrti přirozeně izoluje od hlavních dopravních koridorů, a kde to situace vyžaduje, počítá s výstavbou moderních protihlukových stěn a zemních valů.

Nezbytnou součástí moderní protihlukové politiky je rozvoj zelené infrastruktury. Rozšiřování městské zeleně, zakládání nových parků a výsadba ochranných lesních pásů fungují jako přirozené akustické bariéry, které zároveň nabízejí obyvatelům tolik potřebná klidná místa pro odpočinek a regeneraci. Na úrovni samotných budov pak agentura doporučuje podporovat investice do stavebně-technických úprav, jako je instalace zvukověizolačních oken a modernizace fasád.

Tyto dotace by měly přednostně směřovat do socioekonomicky slabších čtvrtí, kde si lidé finančně náročné úpravy nemohou dovolit sami. Všechna tato opatření by navíc měla být plánována v širším kontextu městského prostředí, aby se protihlukové strategie propojovaly s bojem proti znečištění ovzduší a vlnám veder, neboť tato environmentální rizika působí na zdraví obyvatel společně.

Zelený nápis na plastové lahvi může působit přesvědčivěji než skutečnost, kterou popisuje. Coca-Cola, Nestlé a Danone proto v Evropské unii upraví svá tvrzení o recyklaci. Spotřebitelé mají dostávat přesnější informace o složení obalů i o tom, co se s nimi může stát po použití. Případ zároveň ukazuje, jak tenká může být hranice mezi oprávněným environmentálním tvrzením a reklamním sdělením, které vytváří zavádějící dojem.

Evropská komise oznámila, že společnosti Coca-Cola, Nestlé a Danone přistoupí ke změnám tvrzení o recyklaci používaných na plastových lahvích. Dohoda vzešla z jednání s Evropskou komisí a sítí orgánů na ochranu spotřebitele Consumer Protection Cooperation (CPC). Cílem je zajistit, aby informace o environmentálních vlastnostech obalů odpovídaly skutečnosti a nebyly pro spotřebitele zavádějící.

Jedním z příkladů jsou tvrzení, která mohou vyvolávat dojem, že celá lahev je vyrobena ze stoprocentně recyklovaného plastu. Nově má být informace přesnější a výslovně uvádět, že se vztahuje na lahev bez uzávěru a etikety. Právě tyto části totiž mohou mít jiné materiálové složení a nemusí pocházet z recyklovaného plastu. Spotřebitel tak získá konkrétnější představu o tom, co výrobce svým sdělením skutečně deklaruje.

Recyklujte mě. Co se skrývá za zeleným nápisem

Další změna se týká výzvy „Recycle me again“, tedy „Znovu mě recyklujte“. Společnosti ji nahradí jednodušším sdělením „Recycle me“, česky „Recyklujte mě“. Původní formulace totiž může u zákazníka vyvolat dojem, že lahev už byla recyklována a po dalším použití ji lze znovu přeměnit na nový obal. Samotný nápis však nevypovídá o tom, zda se konkrétní výrobek skutečně dostane do sběru, zda bude vytříděn ani zda se z něj podaří získat materiál pro další výrobu.

A právě v tom spočívá podstatný rozdíl mezi vlastností obalu a skutečností, co se s obalem po použití stane. Možnost materiál recyklovat ještě nezaručuje, že k recyklaci skutečně dojde. Výsledek závisí také na systému sběru, třídění, technologických možnostech zpracování a kvalitě získané suroviny. Ani plast, který je technicky recyklovatelný, se proto automaticky nevrací do výroby jako nový obal.

Zelená reklama pod drobnohledem

Evropská komise současně požaduje, aby celkové vyznění obalů a související propagace nevyvolávalo klamavou představu o jejich přínosech pro životní prostředí. Posuzovat se tak mají také kombinace jednotlivých tvrzení, symbolů a dalších reklamních prvků. Stejné zásady se mají promítnout do digitální komunikace na firemních webových stránkách a sociálních sítích.

Podle zveřejněných informací společnosti Coca-Cola a Nestlé uzavřely příslušná jednání již v červnu 2025, respektive v únoru 2026, a některé závazky, zejména v oblasti digitální propagace, už začaly plnit. Dohled nad prováděním přijatých závazků budou vykonávat vnitrostátní orgány na ochranu spotřebitele. Pokud by společnosti své závazky nedodržely, mohou následovat další kontrolní kroky.

Případ zapadá do širšího evropského úsilí o omezení klamavých environmentálních tvrzení, často označovaných jako greenwashing. Firmy mají při uvádění výrobků na trh dodržovat pravidla ochrany spotřebitele, včetně zákazu klamavých obchodních praktik. Přesnější formulace na plastových lahvích tak představují konkrétní příklad toho, jak se tato pravidla promítají do každodenního nákupu.

Další informace:

• Complete list of commitments made by Coca-Cola

• Complete list of commitments made by Nestlé Waters

• Complete list of commitments made by Danone

Zpětný odběr odpadních pneumatik v České republice dosáhl v roce 2024 úrovně 87,6 %, recyklace se podílela na dalším nakládání s odebranými pneumatikami z 76,65 %. Vyplývá to z aktuálních údajů Ministerstva životního prostředí. Vedle celkových výsledků stojí za pozornost také rozdíly mezi jednotlivými skupinami pneumatik, plnění zákonných cílů i praktické fungování systému, který každoročně zajišťuje tok desítek tisíc tun materiálu k dalšímu využití.

Na český trh bylo v roce 2024 uvedeno 108 340,945 tun pneumatik, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru. Zpětně se podařilo odebrat 90 716,535 tun. Výsledná míra zpětného odběru tak dosáhla 87,6 %, zatímco zákonná hranice činí od roku 2022 80 %. Oproti roku 2023 se vykázaná míra zvýšila o 3,9 procentního bodu. Dlouhodobá data ministerstva současně ukazují, že množství zpětně odebraných pneumatik roste od roku 2014.

Při interpretaci časové řady je třeba zohlednit metodiku výpočtu. Od roku 2021 se úroveň zpětného odběru stanovuje podle zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, na základě tříletého období. Jak uvádí MŽP, hodnoty vypočtené novým způsobem proto nelze přímo srovnávat s údaji za roky před rokem 2021. Srovnání bude možné až v dalších letech, kdy budou údaje za odpovídající období k dispozici podle stejné metodiky.

Využití dosáhlo 100 %, recyklace 76,65 %

Významnou část statistiky tvoří údaje o dalším nakládání s odpadními pneumatikami. Podle dat CENIA, vycházejících z informačního systému ISOH2, činilo celkové množství zpětně odebraných pneumatik zahrnutých do tohoto přehledu 92 089,619 tun. Z toho bylo využito 88 919,892 tun, tedy 96,56 % vykázaného množství. Dalších 3 169,727 tun, odpovídajících 3,44 %, bylo připraveno k opětovnému použití. Samotná recyklace představovala 70 584,365 tun, tedy 76,65 %.

Česká republika tak za rok 2024 splnila zákonný požadavek na celkové využití odpadních pneumatik ve výši 100 %. Současně dosáhla 80,1 % při souhrnném započtení recyklace a přípravy k opětovnému použití, čímž překročila zákonné minimum 30 % platné od roku 2024.

Rozdíl mezi celkovým využitím a recyklací je pro hodnocení odpadového hospodářství podstatný. Vysoká míra využití vypovídá o tom, že se s odebranými pneumatikami nakládá v souladu s požadavky systému. Podíl recyklace navíc ukazuje rozsah materiálového zpracování, při němž se z odpadního výrobku získávají materiály využitelné v dalších výrobních procesech.

Jak takové materiálové zpracování vypadá v praxi?

Pneumatiky se nejprve drtí a následně se z nich oddělují jednotlivé složky. Ocelové kordy lze po separaci předat k dalšímu zpracování v hutnictví. Pryž se upravuje na drť, granulát nebo jemnější prášek, který může sloužit jako surovina pro nové gumárenské výrobky a vybrané stavební aplikace.

Pryžový granulát se uplatňuje například na sportovních površích a dětských hřištích, ve výrobcích tlumících nárazy nebo vibrace a v některých asfaltových směsích. Využití závisí na požadovaných vlastnostech výsledného materiálu i na kvalitě jeho zpracování. Oddělená textilní složka bývá naopak problematičtější, protože její čisté vytřídění a následné uplatnění jsou technicky náročnější.

Část odpadních pneumatik se využívá také energeticky, zejména jako alternativní palivo v cementárenských pecích. Tento způsob pomáhá využít vysokou výhřevnost pryže, z hlediska oběhového hospodářství je však třeba jej odlišovat od materiálové recyklace. Pneumatika se při něm nevrací do výroby jako pryžová surovina, ale nahrazuje část běžného paliva.

Vedle mechanického zpracování se rozvíjí také pyrolýza, při níž se pryž za vysoké teploty rozkládá v prostředí s omezeným přístupem kyslíku. Výsledkem mohou být olejové a plynné produkty a uhlíkatý zbytek, který se po úpravě zkoumá jako náhrada části průmyslových sazí. Pro širší využití těchto výstupů je důležité dosáhnout stabilní kvality a ověřit jejich vlastnosti pro konkrétní průmyslové aplikace.

Výsledky se liší podle druhu pneumatik

Ministerská statistika člení pneumatiky do pěti skupin. Největší z nich zahrnuje osobní pneumatiky, pneumatiky pro terénní a lehká užitková vozidla a vybrané pneumatiky pro nákladní automobily, autobusy a přípojná vozidla. V této skupině bylo zpětně odebráno 57 746,323 tun pneumatik. K recyklaci směřovalo 43 257,045 tun, což odpovídá 74,91 % množství v dané skupině.

U nákladních pneumatik s vnitřním průměrem 17,5 palce a větším, včetně příslušných pneumatik pro autobusy a přípojná vozidla, dosáhl podíl recyklace 80,67 %. Z celkových 21 732,190 tun odebraných pneumatik v této skupině bylo recyklováno 17 531,406 tun.

Ještě vyšší podíl vykázaly pneumatiky pro zemědělské a lesnické traktory a stroje. Recyklace zde dosáhla 88,26 % z celkového zpětně odebraného množství 4 427,751 tun. U průmyslových pneumatik pro nakládací stroje, manipulační techniku a zemní stroje činil podíl recyklace 87,52 % z 1 899,401 tun.

Odlišné výsledky vykázala skupina pneumatik pro motocykly, tříkolky a čtyřkolky. Z celkového zpětně odebraného množství 6 283,954 tun bylo recyklováno 4 225,754 tun, tedy 67,25 %. Zároveň se zde evidoval nejvyšší podíl přípravy k opětovnému použití, který dosáhl 8,62 %.

Rozdíly mezi skupinami odrážejí různorodost pneumatik podle konstrukce, rozměrů a účelu použití. Pro odborné hodnocení proto nestačí sledovat pouze celkovou míru recyklace. Struktura materiálového toku poskytuje přesnější obraz o tom, jak se jednotlivé druhy pneumatik uplatňují v navazujících procesech.

Sběrná síť a odpovědnost výrobců

Zpětný odběr se v České republice řídí zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Výrobci a dovozci plní své povinnosti individuálně nebo prostřednictvím kolektivního systému. Ten v roce 2024 využilo 280 výrobců zapojených do systému ELTMA. Ministerstvo zároveň evidovalo 107 individuálně plnících subjektů, přičemž souhrnná statistika zahrnuje také vykazování kolektivního systému.

Zákon stanovuje povinnost zajistit alespoň jedno místo zpětného odběru v každé obci s rozšířenou působností a v městských obvodech statutárních měst. Dostupnost sběrných míst tak představuje důležitou součást systému, který má umožnit odevzdání pneumatik po skončení jejich životnosti.

Kontroly odhalují i neplnění povinností dovozců

Česká inspekce životního prostředí v roce 2024 zkontrolovala devět výrobců, dvanáct posledních prodejců a čtrnáct míst zpětného odběru. Zabývala se rovněž podezřením na nelegální nakládání s odpadními pneumatikami a prošetřila celkem šest podnětů. Pouze jeden z nich se týkal nefunkčního místa zpětného odběru.

Za porušení zákona o výrobcích s ukončenou životností byly v oblasti zpětného odběru pneumatik uloženy čtyři pravomocné pokuty v celkové výši 63 000 Kč. Tři pokuty se vztahovaly k neplnění povinností dovozců a subjektů zapojených do přeshraniční přepravy pneumatik.

Dokument ke stažení:

Vybrané ukazatele odpadového hospodářství v oblasti zpětného odběru pneumatik za rok 2024

České lékárny přijaly v roce 2025 k odborné likvidaci rekordních 770,8 tuny nepoužitelných a nespotřebovaných léčiv. Oproti předchozímu roku jde téměř o 20 tun navíc a ve srovnání s rokem 2021 dokonce o třetinu vyšší množství. Za pozitivní statistikou však zůstává problém, který se týká každé domácnosti, kdy léky končí v běžném odpadu, přestože jejich účinné látky mohou zatěžovat životní prostředí.

Podle údajů Ministerstva životního prostředí odevzdali lidé v roce 2025 do českých lékáren 770,7 tun nepoužitelných léčiv. V roce 2024 to bylo 750,7 tuny a v roce 2021 celkem 577,9 tuny. Rostoucí množství odevzdaných přípravků ukazuje, že si lidé stále více uvědomují význam správného nakládání s léky, které již nemohou nebo nechtějí užívat.

Průzkum agentury NMS pro AIFP ovšem odhalil také méně příznivou stránku. Zatímco 64 % dotázaných vrací prošlé léky do lékárny, téměř pětina Čechů je vyhazuje do běžného komunálního odpadu. Dalších 13,8 % si podle průzkumu zveřejněného v dubnu 2026 nechává nepoužité léky doma do zásoby, přestože jejich další využití může být nevhodné.

Odpovědnost začíná v domácí lékárničce

Správné nakládání s léčivy nevyžaduje složitý postup. Základem je pravidelná kontrola domácí lékárničky, ideálně alespoň jednou za půl roku. Pozornost si zaslouží datum použitelnosti uvedené na krabičce, blistru nebo lahvičce, ale také přípravky, které už člověk nepotřebuje. Nepoužité léky se mohou doma hromadit po ukončení léčby, po změně předepsaného přípravku nebo po nákupu většího balení, než jaké se nakonec podařilo spotřebovat.

Prošlé ani nepotřebné léky není vhodné uchovávat pro případné budoucí použití. Po uplynutí doby použitelnosti již výrobce nezaručuje jejich kvalitu, účinnost a bezpečnost v deklarovaném rozsahu. U některých přípravků navíc mohou jejich vlastnosti ovlivnit také podmínky skladování.

Nepoužitelná léčiva lze odevzdat v kterékoliv lékárně bez ohledu na místo jejich původního nákupu. Vhodné je ponechat je ve vnitřních obalech, například v blistrech nebo lahvičkách, a vložit do sáčku. O jejich bezpečné odstranění se následně postarají oprávněné společnosti specializované na likvidaci tohoto druhu odpadu.

Financování likvidace nepoužitelných léčiv v České republice upravuje zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech. Lékárny jsou povinny bezplatně přebírat od občanů nepoužitelné léky, jejichž následné odstranění financuje stát prostřednictvím krajských úřadů, v Praze prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy. Pro občany je tedy odevzdání prošlých či jinak nepoužitelných léků v lékárně bezplatné.

Pravidelná kontrola domácí lékárničky může pomoci také starším členům rodiny. Podle průzkumu NMS pomáhá svým starším příbuzným s tříděním léčiv pouze 31 procent respondentů. Přitom právě u seniorů se mohou v domácnosti hromadit přípravky po změnách léčby nebo po úmrtí partnera, který užíval jiné léky. Pomoc s kontrolou zásob a jejich bezpečným odevzdáním tak může mít význam pro zdraví i ochranu životního prostředí.

Běžné čistírny na léky nestačí

Léčiva obsahují biologicky aktivní látky, které byly vyvinuty tak, aby v lidském těle vyvolávaly konkrétní účinky. Po jejich vyloučení z organismu nebo při nesprávném odstranění se některé z těchto látek mohou dostávat do odpadních vod. Běžné čištění v čistírnách odpadních vod přitom není navrženo tak, aby spolehlivě odstranilo všechny zbytky léčiv a další mikropolutanty.

Zbytky některých léčiv se proto mohou dostávat do řek a dalších vodních ekosystémů. Jejich působení závisí na konkrétní látce, její koncentraci, délce expozice i citlivosti organismů. Vědecká pozornost se zaměřuje například na účinky některých hormonálně aktivních látek na vodní organismy nebo na možné souvislosti mezi kontaminací životního prostředí antimikrobiálními látkami a rozvojem antimikrobiální rezistence. Nejčastěji detekovanými látkami v českých tocích bývají běžně užívaná analgetika (např. ibuprofen, diklofenak), antiepileptika (karbamazepin) či rezidua antikoncepce, která u ryb prokazatelně způsobují endokrinní disrupci, projevující se například feminizací samců.

Vyhazování léčiv do směsného odpadu navíc nezajišťuje jejich kontrolované odstranění. Jejich osud pak závisí na způsobu nakládání s odpadem a na vlastnostech konkrétního přípravku. Pokud komunální odpad skončí na skládce namísto ve spalovně, hrozí uvolňování stabilních chemických sloučenin průsakem přímo do podzemních vod. Odevzdání v lékárně naproti tomu umožňuje předat nepoužitelná léčiva do systému odborné likvidace, kde jsou stoprocentně znehodnocena spálením ve speciálních spalovnách nebezpečných odpadů za extrémně vysokých teplot (kolem 1 100 °C), což garantuje rozklad komplexních organických molekul léčiv.

Čistší odpadní vody budou vyžadovat pokročilejší technologie

Správné vracení nepoužitelných léčiv představuje důležitou součást prevence znečištění. Další významnou oblastí je odstraňování mikropolutantů, které se do kanalizace dostávají při běžném používání léčiv a kosmetických přípravků. Evropská unie proto přijala novou směrnici o čištění městských odpadních vod, která počítá s rozšířením čištění o takzvaný čtvrtý stupeň.

Ten má doplnit dosavadní technologické postupy o pokročilé procesy zaměřené na odstranění širokého spektra mikropolutantů. Využívat mohou například ozonizaci nebo adsorpci na aktivním uhlí, přičemž konkrétní řešení závisí na vlastnostech odpadní vody a zvolené technologii. Cílem je snížit množství zbytků léčiv a dalších obtížně odstranitelných látek, které by jinak mohly pronikat do vodního prostředí.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 zavádí také princip rozšířené odpovědnosti výrobce. Výrobci humánních léčiv a kosmetických přípravků, jejichž produkty přispívají ke znečištění odpadních vod mikropolutanty, se budou podílet na financování dodatečného čištění. Podle směrnice mají pokrýt nejméně 80 % vymezených nákladů na čtvrtý stupeň čištění a související monitorování. Příslušné systémy rozšířené odpovědnosti mají členské státy zavést do konce roku 2028.

Požadavky na čtvrtý stupeň budou zaváděny postupně. U čistíren odpadních vod zatěžovaných nejméně 150 000 populačními ekvivalenty se počítá s průběžnými cíli pro roky 2033 a 2039 a s dosažením plného požadovaného pokrytí do konce roku 2045. U některých menších aglomerací od 10 000 populačních ekvivalentů se dodatečné čištění uplatní podle rizik spojených s vypouštěním mikropolutantů do životního prostředí.

Budoucnost prevence na konferenci PVO 2026

Hledání funkčních odpovědí na to, jak zamezit plýtvání léčivy a jejich nebezpečnému pronikání do životního prostředí, vyžaduje dialog napříč celým sektorem. Právě proto se toto téma stane jedním z klíčových bodů letošního 12. ročníku odborné konference Předcházení vzniku odpadů (PVO 2026), která proběhne již 12. listopadu 2026 v pražském T-Mobile Magenta Experience Centre.

V odpoledním bloku zaměřeném na příklady správné praxe vystoupí Karolína Puldová z Asociace inovativního farmaceutického průmyslu a Irena Storová z Asociace provozovatelů lékárenských sítí s očekávanou přednáškou „Nevyhazuj léky – jak Češi nakládají s prošlými a nespotřebovanými léky“. Představí v něm nejen nejnovější data z průzkumů veřejného mínění, ale i konkrétní plány na rozvoj osvěty.

Letní přebytky fotovoltaiky a zimní nedostatek elektřiny představují jeden z největších problémů energetické soběstačnosti domácností. Norská společnost Photoncycle přichází s technologií, která má umožnit uchovat energii ze slunečných měsíců až do zimy. Do podzemního úložiště o objemu přibližně tří kubických metrů chce uložit energii. Vodík přitom neskladuje jako běžný plyn, ale váže jej do pevného materiálu.

Provoz domácí fotovoltaické elektrárny má jeden zásadní sezónní problém. V létě mohou solární panely vyrábět podstatně více elektřiny, než domácnost právě potřebuje, zatímco v zimě jejich produkce výrazně klesá. Právě v období nejnižších výnosů přitom roste spotřeba energie na vytápění, přípravu teplé vody a osvětlení. Běžné domácí baterie dokážou přesouvat elektřinu mezi jednotlivými hodinami, případně dny, ale ukládat velké množství energie po dobu několika měsíců je pro ně z ekonomického hlediska podstatně obtížnější.

Norský startup Photoncycle chce tento problém řešit kombinací výroby vodíku, jeho ukládání v pevném materiálu a následné přeměny na elektřinu a teplo. Společnost představila systém, jehož podzemní zásobník má pojmout až 10 MWh energie při objemu přibližně tří metrů krychlových. V březnu 2026 oznámila získání 15 milionů eur v investičním kole Series A, které má podpořit komerční nasazení v Dánsku a Nizozemsku a přípravu průmyslové výroby plánované od roku 2027.

Představa, že si rodinný dům uchová energii z dlouhých letních dnů a využije ji během zimních měsíců, je mimořádně atraktivní. Pokud by systém dokázal spolehlivě dodávat elektřinu i teplo po celou zimu, mohl by významně omezit závislost domácnosti na distribuční síti. K posouzení jeho přínosu však potřebujeme znát nejen kapacitu zásobníku, ale také množství energie, které se do něj musí vložit, kolik elektřiny lze následně získat a jaké teplo je možné využít. Zásadní otázkou je rovněž rozdíl mezi deklarovanými parametry vyvíjeného systému a výsledky dlouhodobého provozu v běžných domácnostech.

Vodík ukrytý v pevném materiálu

Princip celého systému vychází z technologie známé jako Power to Hydrogen. Fotovoltaické panely vyrábějí elektřinu, jejíž přebytek pohání elektrolyzér. Ten pomocí elektrické energie rozkládá vodu na vodík a kyslík. Vzniklý vodík se následně ukládá do speciálního materiálu, který jej dokáže vázat v pevné fázi. V zimě probíhá proces opačným směrem. Vodík se z materiálu uvolní a palivový článek jej využije k výrobě elektřiny a tepla. Domácnost tak může čerpat energii, kterou vyrobila o několik měsíců dříve.

Photoncycle označuje svou technologii jako solid state hydrogen storage, tedy skladování vodíku v pevné fázi. Společnost uvádí, že vodík je vázán v pevném materiálu na molekulární úrovni. Přesné složení materiálu a podrobné konstrukční parametry však nejsou ve veřejně dostupných informacích dostatečně popsány, aby bylo možné nezávisle ověřit všechny deklarované vlastnosti.

Obecně se pro skladování vodíku v pevných látkách využívají mimo jiné kovové hydridy. Ty vznikají reakcí vodíku s určitými kovy nebo jejich slitinami. Vodík se při tomto procesu váže do struktury materiálu a při vhodných podmínkách jej lze opět uvolnit. Výhodou některých těchto systémů je možnost pracovat při relativně nízkém tlaku, což může zjednodušit konstrukci zásobníku a omezit některá rizika spojená se skladováním velkého množství stlačeného plynu.

Velkou technologickou výzvou u kovových hydridů však zůstává jejich postupná degradace po určitém počtu cyklů absorpce a desorpce a také extrémní citlivost na čistotu vodíku, kdy jakékoli mikroskopické nečistoty v plynu mohou pevnou slitinu trvale znehodnotit.

Pevné úložiště může být z hlediska provozní bezpečnosti výhodné také ve srovnání s kapalným vodíkem, jehož uchovávání vyžaduje velmi nízké teploty a energeticky náročné chlazení. Ani pevná forma však sama o sobě nezaručuje absolutní bezpečnost. Vodík zůstává hořlavým plynem, systém potřebuje odpovídající řízení tlaku a teploty, ochranu před únikem a bezpečné řešení případných poruch.

Norský startup navíc není jediný, kdo se rezidenčním vodíkem zabývá. Například německá společnost HPS (Home Power Solutions) již několik let komerčně prodává systém PICEA. Ten funguje na velmi podobném principu sezónní kogenerace, avšak s tím rozdílem, že vodík bezpečně ukládá jako stlačený plyn v klasických externích lahvích, nikoli v pevném materiálu.

Důležitou vlastností kovových hydridů je rovněž skutečnost, že jejich energetická hustota závisí na konkrétním materiálu a na tom, zda se počítá pouze hmotnost samotné aktivní látky, nebo celý systém včetně zásobníku, výměníků tepla a pomocných zařízení. Výsledek ovlivňuje také množství vodíku, které lze v materiálu skutečně uložit a následně využít.

Kde se ztrácí energie

Největší výzvou vodíkového ukládání je účinnost celého cyklu. Při výrobě vodíku elektrolýzou se část elektrické energie mění na teplo. Další ztráty vznikají při úpravě a skladování vodíku a při jeho následné přeměně v palivovém článku. Výsledkem je, že na konci cyklu získáme zpět jen část původně vložené elektřiny.

Odborná literatura uvádí u systémů kombinujících elektrolýzu, skladování vodíku a zpětnou výrobu elektřiny typicky elektrickou účinnost přibližně 30 až 45 %. Konkrétní výsledek se mění podle použité technologie, zatížení zařízení, pomocné spotřeby a provozních podmínek. Národní laboratoře pro obnovitelnou energii v USA například v jednom z hodnocených systémů vodíkového ukládání zaznamenaly účinnost celého elektrického cyklu přibližně 28 až 35 %.

Co tato čísla znamenají v praxi? Pokud do systému vložíme 10 000 kWh elektřiny a dosáhneme elektrické účinnosti 40 %, získáme zpět přibližně 4 000 kWh elektřiny. Zbývajících 6 000 kWh se uvolní jako teplo během elektrolýzy, další část při zpracování vodíku a jeho přeměně v palivovém článku. Pro domácnost zaměřenou na zimní vytápění může být toto teplo významným přínosem. Pokud se podaří účelně využít teplo vznikající během výroby a zpětné přeměny vodíku, celkový užitek systému může být podstatně vyšší než samotná elektrická účinnost.

Zásadním detailem je skutečnost, že deklarovaná kapacita 10 000 kWh může představovat chemickou energii uloženého vodíku, nikoli množství elektřiny, které systém dokáže v zimě dodat. Při elektrické účinnosti zpětné přeměny kolem 35 až 40 % by z 10 MWh chemické energie bylo možné získat přibližně 3,5 až 4 MWh elektřiny. Zbývající energie se zčásti uvolní ve formě tepla, které lze za vhodných podmínek využít k vytápění domu a ohřevu vody. Skutečný přínos systému proto závisí na tom, kolik elektřiny a tepla dokáže domácnost účelně využít a jaké ztráty vznikají během celého cyklu ukládání a zpětné přeměny energie.

Kolik panelů by bylo potřeba

Deklarovaná kapacita 10 000 kWh zní jako velká domácí energetická rezerva. Aby ji však domácnost dokázala naplnit, musí nejprve vyrobit dostatek elektřiny nad rámec své běžné spotřeby. A právě tento požadavek je pro české podmínky mimořádně důležitý. Roční výroba fotovoltaické elektrárny závisí na instalovaném výkonu, orientaci panelů, sklonu střechy, zastínění a místních klimatických podmínkách.

Pro orientační výpočet lze u vhodně umístěné elektrárny v Česku počítat s roční výrobou přibližně 950 až 1 100 kWh na každý instalovaný kilowatt výkonu. Elektrárna o výkonu 10 kWp tak může za příznivých podmínek vyrobit přibližně 9 500 až 11 000 kWh elektřiny ročně. Z této hodnoty je ale nutné odečíst energii spotřebovanou přímo v domě, případné ztráty a další provozní potřeby.

Pokud by domácnost chtěla během několika letních měsíců získat 10 000 kWh čistých přebytků pro sezónní úložiště, potřebovala by podstatně větší výrobu, než jakou představuje běžná střešní fotovoltaika. Ještě důležitější je rozlišit kapacitu zásobníku a energii potřebnou k jeho naplnění. Jestliže je 10 000 kWh údajem o chemické energii uloženého vodíku, elektřiny bude pro jeho výrobu zapotřebí více než 10 000 kWh.

Předplatné místo nákupu

Photoncycle chce technologii nabízet prostřednictvím předplatného, nikoli pouze jako zařízení, které si domácnost jednorázově koupí. Firma plánuje instalovat a provozovat integrovaný systém zahrnující solární panely, krátkodobé bateriové úložiště, vodíkovou technologii a zařízení pro řízení energetických toků. Zákazník má platit pravidelný poplatek, přičemž součástí obchodního modelu je také správa přebytků a jejich využití podle situace na trhu s elektřinou.

Takový přístup může snížit počáteční finanční nároky domácnosti a mění způsob, jakým se posuzuje ekonomická návratnost. Domácnost by neměla porovnávat jen cenu systému s cenou běžné baterie, ale celkové náklady během celé doby užívání. Důležitá bude výše pravidelných plateb, délka smlouvy, odpovědnost za servis, předpokládaná životnost komponent a podmínky pro případné ukončení služby. Do ekonomické bilance patří také cena elektřiny, kterou by domácnost jinak nakupovala ze sítě, a hodnota přebytků, které by mohla prodávat.

Podle údajů zveřejněných společností začíná měsíční poplatek na 300 eurech, což při orientačním přepočtu odpovídá přibližně 7 500 korunám. Ročně tak základní platba představuje zhruba 90 000 korun. Konečná částka závisí na zvolené variantě systému a podmínkách konkrétního trhu. Zákazník má navíc získávat polovinu zisku z obchodování s přebytky elektřiny. Společnost odhaduje, že výnosy z obchodování mohou měsíční platbu snížit až o 150 eur, jejich skutečná výše však bude záviset na výrobě elektřiny a vývoji tržních cen. Při objednávce se počítá s vratnou zálohou 1 000 eur.

Technologie s velkým potenciálem, nikoli hotová odpověď

Photoncycle řeší skutečný problém evropské energetiky. S rostoucím podílem fotovoltaiky přibývá situací, kdy je elektřiny během slunečných dnů dostatek, zatímco v zimě její výroba klesá a potřeba vytápění roste. Krátkodobé baterie pomáhají vyrovnávat rozdíly v rámci dne, ale ekonomicky dostupné ukládání velkého množství energie na několik měsíců zůstává mnohem náročnějším úkolem.

Solid state vodík nabízí zajímavou cestu, jak spojit chemické skladování energie s možností dlouhodobého uchování. Pevný materiál může usnadnit některé aspekty skladování vodíku a kompaktní zásobník může být praktický i v prostředí rodinných domů. Pokud se podaří dosáhnout přijatelných nákladů, dlouhé životnosti a bezpečného provozu, mohla by se tato technologie stát významnou součástí energeticky soběstačných budov.

Tuna použitých tabákových náplní může poskytnout vláknitou přísadu pro přibližně 200 metrů silnice. V Příbrami zase nová automatizovaná linka dokáže ročně zpracovat až 7 000 tun vysloužilých fotovoltaických panelů. Oba projekty mají společný cíl, jejich ekonomika je však odlišná. Zatímco tabákový odpad nachází uplatnění v asfaltových směsích, u solárních panelů rozhoduje především výtěžnost jednotlivých materiálů, jejich čistota a možnost prodat je dalším zpracovatelům.

Od použité náplně k asfaltové příměsi

V průmyslovém areálu společnosti ProfiOdpady v Hoříně u Mělníka zahájila provoz nová recyklační linka společnosti Reneso ČR, která zpracovává použité tabákové a nikotinové náplně na produkt Reneso Fibers. Podle výrobce jde o druhé zařízení tohoto typu na světě. První obdobná technologie funguje na Slovensku, kde se materiál využívá při výrobě asfaltových směsí. Nová česká provozovna má zkrátit přepravní vzdálenosti a umožnit zpracování odpadu přímo v zemi jeho vzniku.

Pro přesnost je třeba dodat, že v tomto případě jde především o použité náplně do zařízení na zahřívaný tabák, nikoli o směs klasických cigaretových nedopalků, nedopalků s filtrem a odpadu z elektronických cigaret. Rozdíl je důležitý i z technologického hlediska, protože složení vstupního materiálu určuje možnosti jeho dalšího zpracování.

Za projektem stojí spolupráce společností Reneso a Philip Morris ČR. Program sběru použitých náplní v Česku a na Slovensku funguje od roku 2022. Sběr probíhá prostřednictvím sítě prodejen a partnerských provozoven IQOS. Podle údajů zveřejněných při spuštění české linky se v tuzemsku daří shromažďovat přibližně 1,4 tuny použitých náplní měsíčně, což odpovídá zhruba dvěma milionům kusů. Celkové množství vybraných náplní v obou zemích již přesáhlo 100 tun.

Samotný proces zpracování stojí na drcení, odstranění kovových částic a následné granulaci. Výstupem je materiál Reneso Fibers, který má ve stavebních aplikacích nahrazovat běžně používaná celulózová vlákna v asfaltových směsích. Podle společnosti může jedna tuna tohoto produktu vystačit přibližně na 200 metrů silnice. Jeho funkcí je mimo jiné přispívat k omezení tvorby vyjetých kolejí, tedy trvalých deformací asfaltového povrchu při opakovaném zatížení dopravou. Takové využití už bylo ověřeno na několika projektech na Slovensku. První silniční úsek s touto příměsí v Česku se plánuje na první polovinu roku 2027.

Provozní uspořádání je přizpůsobeno relativně malému toku materiálu. Dvanáctimetrový lodní kontejner s technologií stojí v areálu ProfiOdpady, kde se vstupní odpad připravuje k dalšímu zpracování. Specializovaní pracovníci mají na vlastní zpracování vyhrazený přibližně týden v měsíci. Uváděná kapacita dosahuje až 5 tun náplní měsíčně, což je více než trojnásobek současného průměrného měsíčního sběru. Dostatečné vytížení linky proto bude záviset především na dalším rozvoji sběrné sítě a množství předaného materiálu.

Sedm tisíc tun solárních panelů ročně

Roční kapacita linky činí 7 000 tun, což podle společnosti odpovídá přibližně 500 až 700 tisícům panelů v závislosti na jejich velikosti. Takové množství by pokrylo potřebu zhruba 50 tisíc běžných domácích fotovoltaik, pokud počítáme s instalací kolem 10 panelů na rodinný dům. Pro srovnání, v Česku má průměrná nově instalovaná fotovoltaická elektrárna přibližně 22 kWp, což při běžném výkonu panelů odpovídá zhruba 50 panelům.

Zařízení využívá automatizovanou mechanickou demontáž a následnou separaci materiálů. Panel nejprve projde identifikací rozměrů a polohy připojovací krabice, která se automaticky oddělí. Následuje odstranění hliníkového rámu a oddělení skla. Zbývající část prochází soustavou drtičů a třídicích zařízení, která rozdělují materiál podle jeho fyzikálních vlastností. Výsledkem jsou jednotlivé frakce obsahující mimo jiné měď, křemík a stříbro. Provoz je natolik automatizovaný, že jednu směnu obsluhuje šest pracovníků.

RecPan deklaruje celkovou míru recyklace přesahující 97 % hmotnosti zpracovaného panelu. U běžných křemíkových fotovoltaických panelů tvoří sklo přibližně 67–72 % hmotnosti, hliníkový rám 12–16 %, polymerní plasty zhruba 8–11 %, křemík 3–4 % a měď přibližně 1–3 %. Stříbro představuje jen asi 0,03 % hmotnosti panelu. Konkrétní poměry se liší podle konstrukce a stáří panelu. Samotné dosažení této míry recyklace však ještě nevypovídá o tom, kolik získaných materiálů se skutečně podaří využít při další výrobě.

Sklo, hliník, měď, křemík a stříbro mají odlišnou tržní hodnotu i požadavky na čistotu. Zatímco hliníkové rámy představují dobře obchodovatelnou surovinu, u skla je situace složitější. Přestože tvoří největší hmotnostní podíl panelu, jeho nízká cena ztěžuje ekonomické zajištění dalšího využití. Společnost současně uvedla, že část plastových složek zatím odváží na skládku a u křemíku připravuje další využití, které vyžaduje dořešení navazujících podmínek.

Podnik nabízí zákazníkům převzetí a recyklaci panelů bez poplatku a podle svého vyjádření hradí také dopravu. Tuto bezplatnou službu umožňuje tuzemský systém povinných recyklačních poplatků podle zákona o výrobcích s ukončenou životností, ze kterých je budoucí likvidace fotovoltaiky předplacena. Jeho obchodní model stojí na výnosech z prodeje získaných materiálů. To znamená, že hospodářský výsledek závisí na kombinaci nákladů na svoz a zpracování, skutečné materiálové výtěžnosti a cen druhotných surovin. V době zahájení provozu se v areálu nacházelo přibližně 800 tun panelů čekajících na zpracování. Firma počítá s dalším rozvojem a připravuje projekty v Polsku, Itálii a Španělsku.

Příbramský závod přitom není první českou kapacitou pro recyklaci fotovoltaiky. Ve Středočeském kraji už fungují zařízení společností Dekonta v Kralupech nad Vltavou a Technoworld v Letech u Prahy. Nový provoz tak rozšiřuje existující zpracovatelskou infrastrukturu v době, kdy se na trhu objevují panely poškozené krupobitím, vodou či jinými vlivy, moduly z reklamačních a garančních případů i zařízení nahrazovaná účinnějšími technologiemi. 

Dostatek vody se pro podniky stává stále méně samozřejmou podmínkou fungování. Sucho, povodně, znečištění a zhoršující se stav vodních ekosystémů mohou narušit výrobu, prodražit suroviny, omezit dopravu a ohrozit energetické zásobování. Nová zpráva Světového fondu na ochranu přírody WWF upozorňuje, že firmy ve střední a východní Evropě si tato rizika uvědomují, jejich připravenost však za tímto poznáním výrazně zaostává.

Voda patří k základním předpokladům fungující ekonomiky. Průmysl ji potřebuje při výrobě, chlazení a čištění, zemědělství je závislé na její dostupnosti v půdě i na možnosti zavlažování, energetika na ní závisí při řadě technologických procesů a doprava využívá řeky jako přepravní cesty. Dostupnost vody současně ovlivňuje potravinářství, chemický průmysl, těžbu surovin i provoz veřejné infrastruktury. Pokud se vodní režim naruší, následky se mohou přenášet mezi jednotlivými odvětvími a postupně zasáhnout mnohem širší část ekonomiky.

Právě tuto souvislost rozebírá zpráva Vodní rizika a připravenost podniků ve střední a východní Evropě, kterou aktuálně zveřejnila organizace WWF-CEE. Jde o zkratku názvu World Wide Fund for Nature Central and Eastern Europe, tedy regionálního působení Světového fondu na ochranu přírody ve střední a východní Evropě. WWF je mezinárodní organizace zaměřená na ochranu přírody, biologické rozmanitosti a přírodních zdrojů. Voda a zdraví sladkovodních ekosystémů patří k oblastem, kterým se dlouhodobě věnuje.

Zpráva vychází z průzkumu provedeného společností EY denkstatt Austria na zakázku právě WWF-CEE. Zahrnuje podniky z Česka, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Ukrajiny. Jejím cílem je popsat, jak firmy vnímají svou závislost na vodě, jaké následky už zaznamenaly a nakolik dokážou předcházet budoucím problémům.

Zkušenosti s vodními riziky rostou, připravenost zůstává nízká

Zjištění ukazují výrazný rozdíl mezi zkušeností s vodními riziky a schopností se na ně připravit. Alespoň jeden negativní dopad související s vodou zaznamenalo v předchozích pěti letech 52 % respondentů. Narušení provozu nebo materiální škody uvedlo 24 % a zvýšené náklady na vodu z externích zdrojů 21 % dotázaných. Do následujících pěti let očekává 58 % respondentů středně silný nebo výrazný dopad těchto rizik na své podnikání. Za velmi dobře připravených se přitom označilo pouze 7 %.

Tato čísla vypovídají o ekonomickém problému, který má několik podob. Při nedostatku vody může podnik čelit omezení výroby, potřebě dražších technologických řešení nebo vyšším nákladům na zajištění provozních vstupů. Povodně mohou poškodit budovy, stroje, sklady a přístupové komunikace. Zhoršená kvalita vody může zvýšit náklady na její úpravu, zatímco nedostatek vody v zemědělství se může promítnout do nižší dostupnosti surovin a jejich ceny.

Závažnost rizika přitom nelze určit jen podle objemu vody, který firma spotřebuje. Podnik s relativně nízkou přímou spotřebou může být silně závislý na dodavateli, jehož výrobu ohrožuje sucho. Jiný podnik může mít dostatečné vlastní zdroje, ale jeho logistiku naruší povodeň nebo nízké hladiny řek. Významnou roli proto hraje také místo, kde firma působí, odkud nakupuje suroviny a jaké vodní podmínky panují v oblastech, na nichž je závislá.

Zpráva v této souvislosti upozorňuje na význam celých povodí. Voda se pohybuje krajinou bez ohledu na hranice pozemků, obcí či podnikových areálů. Způsob, jakým se s ní hospodaří v horní části povodí, může ovlivnit dostupnost vody níže po toku. Podobně může odvodňování krajiny, úbytek mokřadů a říčních niv nebo zhoršování ekologického stavu vodních toků oslabovat schopnost území zadržovat vodu a vyrovnávat její nedostatek i nadbytek.

Významnou roli hraje také změna klimatu, která ovlivňuje četnost a intenzitu suchých období i extrémních srážek. Pokud se tyto jevy kombinují s nadměrnými odběry vody, znečištěním a nedostatečnou infrastrukturou, mohou vznikat problémy, jejichž řešení vyžaduje spolupráci podniků, obcí, správců vodních toků i dalších uživatelů. Zdravé sladkovodní ekosystémy tak představují nejen přírodní hodnotu, ale také základní podmínku dlouhodobé ekonomické stability.

Největší slabina se skrývá mimo vlastní provozy

Výmluvný je rozdíl mezi tím, jak firmy přistupují k vlastním provozům a k dodavatelským řetězcům. Rizika spojená s vodou ve vlastním provozu hodnotilo 46 % respondentů, zatímco v dodavatelském řetězci pouze 23 %. Tento rozdíl odhaluje slabinu běžného podnikového plánování. Společnost může mít dobře zmapovanou spotřebu vody ve svém areálu, zavedené úsporné technologie a přesné údaje o odběrech, přesto však nemusí vědět, jaké riziko představuje původ jejích surovin nebo závislost klíčových dodavatelů na konkrétním vodním zdroji.

Pro potravinářský podnik může být takovým rizikem nedostatek vody v zemědělské oblasti, odkud získává suroviny. Průmyslový výrobce může být závislý na materiálu, jehož produkce vyžaduje značné množství vody. Výpadek dodavatele se pak přenese do vlastního provozu, i když podnik sám žádné omezení ve spotřebě vody nepocítí. Náhradní dodávky mohou být dražší, změna dodavatele může vyžadovat nové ověřování kvality a delší přepravní trasy zvýší náklady i ekologickou stopu výroby.

Z hlediska řízení podniku proto nestačí sledovat pouze vlastní odběry a spotřebu. Důležité je znát geografické rozmístění hlavních dodavatelů, původ klíčových vstupů a dostupnost vody v místech, kde vznikají. Podnik by měl také vyhodnotit, jak dlouho dokáže fungovat při výpadku konkrétního dodavatele a zda má k dispozici alternativní zdroje. Takové informace umožňují předcházet situacím, kdy se vodní problém projeví až ve chvíli, kdy už ohrožuje výrobu a plnění objednávek.

Firemní strategie potřebují konkrétní cíle i investice

Zpráva zároveň ukazuje, že firmy zatím nepřevádějí své zkušenosti a obavy do dostatečně ucelených strategií. Samostatnou strategii hospodaření s vodou nemá 53 % respondentů. Mezi uváděnými firemními cíli převažuje efektivnější využívání vody a snižování intenzity její spotřeby, které představují 47 % zvolených cílů. Kvality vody se týká 24 % cílů, zatímco dodavatelských řetězců pouhá 3 %.

Tyto výsledky naznačují, že podniky věnují největší pozornost oblastem, které mohou přímo ovlivnit uvnitř vlastních provozů. Takový přístup má své opodstatnění, protože snížení spotřeby vody může přinést úspory a omezit závislost na externích dodávkách. Samo o sobě však nezaručuje odolnost vůči suchu, povodním ani problémům v dodavatelských řetězcích. Strategie zaměřená na vodu proto musí spojovat technologickou účinnost, kvalitu vody, dostupnost zdrojů, řízení provozních rizik a spolupráci s okolím.

Otázkou zůstává také financování. Téměř polovina dotázaných očekává, že jejich investice související s vodou zůstanou v následujících třech letech na současné úrovni. Zvýšení investic plánuje 24 % respondentů a výrazný nárůst pouze 4 %. To je důležité zejména v situaci, kdy většina respondentů očekává, že vodní rizika budou mít na jejich podnikání v příštích pěti letech citelný dopad.

Investice do hospodaření s vodou přitom nemusí znamenat pouze rozsáhlé technologické projekty. Přínos může mít přesnější měření spotřeby, odhalování úniků, úprava výrobních procesů, opětovné využívání technologické vody nebo zachycování srážkové vody tam, kde to podmínky umožňují. U některých provozů může být vhodné také zvýšit kapacitu zásobování či zabezpečit alternativní zdroj. Výběr řešení by měl vycházet z konkrétního rizika a z ekonomického vyhodnocení možných škod, nikoli z předpokladu, že stejné opatření bude vhodné pro všechny podniky.

České firmy mají předpoklad, který musí potvrdit praxe

Pro české firmy přináší zpráva také specifické zjištění. Respondenti z České republiky dosahují v rámci sledovaných zemí nejvyšší míry přijímání vodohospodářských cílů. To je příznivý signál, ale samo o sobě to ještě nevypovídá o celkové připravenosti českého podnikatelského sektoru. Průzkum představuje orientační obraz odpovědí zapojených firem, nikoli statisticky vyčerpávající analýzu všech podniků v jednotlivých zemích. Výsledky proto nelze automaticky vztahovat na celý český trh. Ukazují však, že stanovení cílů musí doprovázet jejich praktické naplňování, jasně určená odpovědnost a odpovídající investice.

Zpráva WWF doporučuje začít systematickým vyhodnocením míst, kde voda může ovlivnit kontinuitu podnikání, náklady, dodávky, povolovací procesy a vztahy s okolím. K tomu lze využít také nástroj WWF Water Risk Filter, který pomáhá vyhodnocovat vodní rizika podle lokality a typu činnosti. Výsledky mohou podnikům pomoci určit priority a soustředit prostředky tam, kde by případný výpadek měl nejzávažnější následky.

Dokument ke stažení:

Business Water Risks and Readiness in Central and Eastern Europe

Pětadvacet procent materiálů s certifikací hmotnostní bilance, přibližně 43 % recyklovaných surovin a polyesterová vlákna vyrobená z použitých PET lahví. Společnost Continental představila koncept pneumatiky, který ukazuje, kolik různých druhů odpadu může najít uplatnění při výrobě nového výrobku. Do směsi se vrací materiály ze starých pneumatik, využívá se recyklovaná ocel a odpadní písek z hutního a slévárenského průmyslu. Některé z těchto surovin se získávají mechanickou recyklací, jiné prostřednictvím tepelných či chemických procesů. Jak velký přínos takové řešení skutečně představuje?

Pneumatika je materiálově složitější, než se zdá

Pneumatika patří mezi technicky náročné výrobky. Musí přenášet hmotnost automobilu, odolávat deformacím, vysokým teplotám i mechanickému opotřebení a současně zajistit přilnavost na suchém a mokrém povrchu. Její konstrukce proto kombinuje několik druhů pryže, kovové a textilní výztuže, plniva, oleje a další chemické přísady. Každá složka plní jinou funkci a výsledné vlastnosti závisejí na jejich vzájemném působení.

Přírodní a syntetický kaučuk tvoří základ pryžových směsí. Přírodní kaučuk se získává především z latexu kaučukovníků, zatímco syntetické druhy vznikají chemickou výrobou, zpravidla z uhlovodíkových surovin. Jejich kombinace umožňuje přizpůsobit vlastnosti jednotlivých částí pneumatiky požadavkům na pružnost, odolnost proti opotřebení, přilnavost a životnost. Běhoun musí zvládat přímý kontakt s vozovkou, bočnice opakované ohýbání a vnitřní části přenášejí zatížení mezi jednotlivými konstrukčními vrstvami.

Významnou úlohu mají také saze a oxid křemičitý, označovaný jako silika. Saze se do pryže přidávají především jako zpevňující plnivo, které ovlivňuje mechanickou odolnost a opotřebení. Silika se používá zejména ve směsích, u nichž výrobci usilují o vhodnou kombinaci přilnavosti za mokra a nízkého valivého odporu. Ten ovlivňuje množství energie, které automobil spotřebuje při jízdě. Obě plniva mají proto význam pro bezpečnost i energetickou účinnost pneumatiky.

Ocelové kordy a další kovové prvky zajišťují pevnost konstrukce a stabilitu při zatížení. Textilní vlákna vytvářejí další výztužné vrstvy, které pomáhají udržet tvar pneumatiky a rozkládat mechanické síly. Používají se například polyester, nylon nebo další technická vlákna podle konkrétní konstrukce a požadovaných vlastností.

Právě výztužné materiály představují zajímavou příležitost pro využití recyklovaných surovin. Continental uvádí, že ocel a textilie společně představují přibližně 18 % materiálů v osobní pneumatice. Nahrazení části primárních surovin recyklovanými variantami tak může omezit spotřebu nových zdrojů, aniž by výrobce musel měnit základní konstrukční princip pneumatiky.

Co se skutečně skrývá za 43 % recyklovaných materiálů

Společnost Continental vyvinula koncepční pneumatiku v rámci evropského projektu ZEvRA, který hledá způsoby, jak více využívat materiály šetrnější k životnímu prostředí při výrobě elektromobilů. Podle oznámení z 25. srpna 2026 tvoří přibližně 43 % pneumatiky recyklované materiály a dalších 13 % suroviny z obnovitelných zdrojů. U dalších 25 % výrobce uvádí takzvanou hmotnostní bilanci. Jde o systém, který sleduje množství surovin s certifikovaným původem vstupujících do výroby a podle stanovených pravidel umožňuje přiřadit jejich podíl výsledným výrobkům. Continental však ve zveřejněném oznámení blíže nevysvětluje, jaké konkrétní suroviny těchto 25 % představuje.

Continental mezi recyklované vstupy konceptu ZEvRA řadí ocel, kaučuk ze starých pneumatik a polyesterová vlákna vyrobená z PET lahví. Využívá také technologie pro získávání sazí z odpadních pneumatik a zpracování písku pocházejícího například ze sléváren. Uvedený podíl 43 % je souhrnným údajem za recyklované materiály. Ve zveřejněném oznámení však výrobce nerozepisuje jejich přesné hmotnostní zastoupení v pneumatice. Nelze proto určit, jak velkou část celkového podílu představuje PET, ocel, recyklovaná pryž nebo jednotlivé produkty pyrolýzy.

Pneumatika ZEvRA navíc dosáhla třídy A v hodnocení valivého odporu na evropském štítku pneumatik, tedy nejvyššího hodnocení v této kategorii. Nízký valivý odpor omezuje energetické ztráty vznikající při odvalování pneumatiky, což je důležité zejména u elektromobilů, protože se může pozitivně projevit na jejich dojezdu. Hodnocení valivého odporu však vypovídá pouze o jedné z vlastností pneumatiky. Bez zveřejněných výsledků dalších zkoušek nelze posoudit, jak si koncepční pneumatika vede například při brzdění na mokré vozovce, jakou má životnost, jak rychle se opotřebovává ani jaké jsou její celkové environmentální dopady během celého životního cyklu.

PET lahev se může vrátit jako lahev, nebo se proměnit ve vlákno

Zvláštní pozornost si zaslouží polyester vyrobený z recyklovaných PET lahví. Polyethylentereftalát, známý pod zkratkou PET, se používá například pro výrobu nápojových obalů. Jeho vlastnosti umožňují také výrobu polyesterových vláken, která mají uplatnění v textilním průmyslu i při konstrukci technických výrobků. V pneumatice se polyesterové vlákno využívá jako součást zmiňované textilní výztuže. Použití recyklovaného PET tak může snížit potřebu primárního polyesteru, aniž by se měnila základní funkce výztužného materiálu.

Continental uvádí, že polyesterové kordy vyrobené z recyklovaných PET lahví používá ve vybraných osobních pneumatikách již od roku 2022. Z environmentálního hlediska však vyvstává otázka, zda je vhodnější zpracovat použitou PET lahev na novou lahev, nebo z ní vyrobit polyesterové vlákno pro jiný výrobek. Odborná literatura se touto problematikou zabývá a nabízí zajímavé podklady pro porovnání obou cest.

Studie zveřejněná v roce 2023 v časopise Environmental Research porovnávala recyklaci PET lahví na nové lahve, označovanou jako bottle to bottle, a jejich zpracování na polyesterová vlákna, tedy bottle to fiber. Autoři využili analýzu životního cyklu a ukazatel materiálové cirkularity MCI (Material Circularity Indicator), který vyjadřuje, nakolik výrobek využívá recyklované či obnovitelné materiály a jak účinně se materiály po skončení jeho životnosti vracejí zpět do oběhu, místo aby se spotřebovaly nebo skončily jako odpad. Výzkumníci zkoumali mimo jiné spotřebu zdrojů, environmentální dopady recyklačních procesů a míru zachování materiálové hodnoty.

Výsledky ukázaly, že obě recyklační cesty mohou ve většině sledovaných kategorií snížit environmentální dopady ve srovnání s výrobou z primárních surovin. Studie uváděla snížení dopadů v řadě kategorií o více než 60 %, přičemž konkrétní výsledek závisel na použité metodice výpočtu a způsobu přiřazení environmentálních zátěží jednotlivým výrobkům.

Z hlediska zachování materiálové kvality vycházela lépe recyklace PET lahví na nové lahve. Autoři upozornili, že při tomto způsobu recyklace zůstává plast v původním typu výrobku, zatímco při výrobě polyesterových vláken se využívá k jinému účelu. V základních scénářích studie dosahoval ukazatel materiálové cirkularity MCI hodnoty 0,20 až 0,31 při recyklaci lahví na nové lahve a 0,52 při výrobě vláken. Vyšší hodnota přitom neznamená automaticky kvalitnější recyklaci. V modelovém scénáři, který počítal s úplným sběrem použitých lahví a jejich využitím pro výrobu nových lahví, vzrostla hodnota MCI na 0,55 až 0,60. Výsledky tedy ukazují, jak významně mohou způsob sběru a nastavení recyklačního systému ovlivnit výsledné hodnocení. Uvedené hodnoty platí pro konkrétní scénáře studie a nelze je bez dalšího zobecnit na všechny technologie recyklace PET.

Studie tedy podporuje závěr, že obě cesty mohou přinášet environmentální úspory, ale návrat PET do nových lahví může lépe zachovat jeho materiálovou hodnotu. To však ještě samo o sobě nedokazuje, že výroba polyesterové výztuže do pneumatik je vždy horší než jiné možnosti využití PET. Pro takové srovnání by bylo nutné zohlednit skutečné výrobní podmínky, množství spotřebované energie, přepravu, životnost výrobku a to, jaké primární suroviny recyklát nahrazuje.

Důležitá je také dostupnost vhodného materiálu. Ne každá použitá PET lahev se automaticky může vrátit do potravinářského obalu. Výslednou kvalitu ovlivňují příměsi, barviva, kontaminace, třídění a účinnost recyklační technologie. Část materiálu proto může najít využití v jiných výrobcích, přestože pro výrobu nových lahví nevyhovuje.

Staré pneumatiky mohou poskytnout kaučuk, saze, olej i plyn

Další významnou částí konceptu je využití materiálů ze starých pneumatik. Ty obsahují směs přírodního a syntetického kaučuku, sazí, oceli, textilních vláken a řady přísad. Právě kombinace těchto složek komplikuje jejich recyklaci. Pryž je vulkanizovaná, což znamená, že její polymerní řetězce jsou propojené chemickými vazbami, které zajišťují potřebné mechanické vlastnosti. Běžným zahřátím proto nelze starou pneumatiku jednoduše roztavit a znovu vytvarovat jako běžný termoplast.

Jednou možností je mechanické zpracování, při kterém se pneumatika rozdrtí a oddělí se jednotlivé materiálové složky. Získaný pryžový granulát nebo prášek může najít využití v dalších výrobcích, případně v určitých pryžových směsích. Další cestou je pyrolýza. Při tomto tepelném procesu se materiál rozkládá za vysokých teplot a bez přístupu kyslíku. Pryžové polymery se rozpadají na menší molekuly a vzniká směs plynných, kapalných a pevných produktů. Jejich podíl a vlastnosti závisí na složení vstupních pneumatik a na provozních podmínkách zařízení. Pevný produkt obsahuje uhlíkatou složku, kterou lze po dalším zpracování využít jako regenerované saze. Ty mohou částečně nahrazovat průmyslově vyráběné saze v pryžových směsích.

Kapalným produktem je pyrolýzní olej. Jeho složení se liší podle použité technologie a vstupní suroviny. Obsahuje různé uhlovodíky a může sloužit jako surovina pro další chemické zpracování, například při výrobě chemických produktů nebo uhlíkatých materiálů. Některé druhy oleje lze po vhodné úpravě využít také jako palivo či jako složku energetických procesů. Pro materiálovou cirkularitu je přitom důležité rozlišovat, zda olej nahrazuje primární chemickou surovinu, nebo zda se pouze spaluje a využívá jeho energetický obsah. Plynná složka obsahuje směs hořlavých plynů, kterou lze za vhodných podmínek využít k pokrytí části energetických potřeb samotného procesu. Tím se může snížit spotřeba externí energie.

Pyrolýza tak nabízí možnost získat ze starých pneumatik několik různých výstupních materiálů. Z environmentálního hlediska je ovšem podstatné, jaká část těchto produktů se skutečně vrací do materiálové výroby a jaká slouží k výrobě energie. Pokud se regenerované saze použijí v nové pneumatice, vzniká přímá materiálová vazba mezi starým a novým výrobkem. Jestliže se pyrolýzní olej využije jako surovina pro další chemickou výrobu, může rovněž přispívat k náhradě primárních zdrojů. Při jeho spálení se naproti tomu využije především energetický obsah, což představuje jiný typ využití.

Přehledová studie publikovaná v časopise Recycling v roce 2025 se zaměřila na potenciál pyrolýzy odpadních pneumatik při snižování emisí skleníkových plynů. Rozebírá tři hlavní produkty, tedy pyrolýzní olej, regenerované saze a pyrolýzní plyn, a porovnává možné přínosy jejich využití. Upozorňuje také na rozdíly mezi studiemi, které vyplývají z použitých metodik, předpokladů o nahrazovaných surovinách a způsobu započítávání energetických výstupů. Výsledky proto nelze převést na jedinou univerzální hodnotu environmentální úspory platnou pro všechny pyrolýzní technologie.

Podobně zaměřená studie z roku 2026, zveřejněná v časopise Resources, Conservation & Recycling Advances, se zabývá cirkularitou a udržitelností výroby regenerovaných sazí z odpadních pneumatik. Autoři upozorňují, že pro posouzení přínosu je nutné sledovat nejen samotnou výrobu recyklovaného materiálu, ale také jeho kvalitu, možnosti využití v nových pryžových směsích a schopnost nahradit průmyslově vyráběné saze při zachování srovnatelných vlastností.

Evropský projekt BlackCycle, financovaný z programu Horizont 2020, rovněž zkoumal možnosti získávání druhotných surovin z pneumatik po skončení životnosti a jejich návratu do výroby nových pneumatik. Výsledky projektu ukazují, že technologicky propojený systém může zahrnovat mechanické oddělování materiálů, pyrolýzu i další úpravy kapalných a pevných produktů. Podstatné je právě propojení jednotlivých procesů, které umožňuje využít více výstupních materiálů namísto toho, aby se s celou pneumatikou nakládalo pouze jedním způsobem.

Odpadní písek jako náhrada primárního plniva

Pozornost si zaslouží také využití písku pocházejícího ze slévárenského průmyslu. Při výrobě odlitků se písek používá pro tvorbu forem a jader. Po použití může část materiálu ztratit vlastnosti potřebné pro původní účel, přesto může za určitých podmínek posloužit jako surovina pro další zpracování. Continental uvádí, že v konceptu ZEvRA využívá odpadní písek jako vstup pro výrobu alternativní varianty siliky. Ta se následně uplatňuje jako plnivo v pryžové směsi. Takové řešení může omezit potřebu primárních surovin a současně nabídnout využití materiálu, který by jinak vyžadoval další nakládání.

I v tomto případě však záleží na vlastnostech výsledného produktu. Použitý slévárenský písek není automaticky vhodný pro každou aplikaci. Jeho složení a případné příměsi musí odpovídat požadavkům následného zpracování. Pro posouzení environmentálního přínosu je dále nutné zohlednit spotřebu energie a materiálů při úpravě, přepravu a množství primární siliky, které lze skutečně nahradit. Recyklace takového materiálu může být přínosná, pokud výsledná surovina splňuje potřebné technické parametry a nahrazuje materiál, který by se jinak musel získat z primárních zdrojů.

Jak poznat skutečně cirkulární pneumatiku

Koncept ZEvRA ukazuje, že výrobci dokážou kombinovat několik druhů recyklovaných surovin v jednom technicky náročném výrobku. Přínos jednotlivých složek se však liší podle jejich původu, způsobu zpracování a možností dalšího využití. Proto je užitečné oddělit otázku podílu recyklátu od otázky celkové cirkularity.

Vysoký podíl recyklovaných materiálů může znamenat nižší potřebu primárních surovin. Sám o sobě však nevypovídá o tom, jak dlouho výrobek vydrží, kolik energie se spotřebuje při výrobě, jaké emise vznikají během používání a zda lze materiály po skončení životnosti znovu získat. Pneumatika s vysokým podílem recyklátu, která by měla výrazně kratší životnost než srovnatelný výrobek, by mohla vyžadovat častější výměnu a spotřebu dalších materiálů. Bez údajů o životnosti a funkčních vlastnostech nelze tuto možnost spolehlivě vyhodnotit.

Podobně nelze automaticky přisoudit vyšší environmentální přínos každému materiálu jen proto, že pochází z odpadu. Rozhodující pro odborné srovnání jsou konkrétní údaje o tom, jakou primární surovinu nahrazuje, jaké nároky má jeho zpracování a jaké možnosti další recyklace zůstávají po skončení životnosti výrobku.

U PET lahví studie podporují význam zachování materiálové kvality a upozorňují na výhody uzavřeného cyklu, v němž se lahev vrací do výroby nové lahve. Výroba polyesterového vlákna přesto může být přínosná, zejména pokud využívá materiál, který pro výrobu nových obalů nemá odpovídající kvalitu, nebo pokud nahrazuje primární polyester při nižších celkových environmentálních dopadech. Konkrétní výsledek je třeba ověřovat pro daný systém.

U pneumatik po skončení životnosti existuje více cest, jak využít jejich materiály. Mechanická recyklace může získat pryžový granulát a oddělit kovové části. Pyrolýza může poskytnout regenerované saze, olej a plyn. Každá cesta má jiné výstupy, energetické nároky a možnosti dalšího použití. Pokud se podaří kvalitní regenerované saze vrátit do nových pneumatik, vzniká materiálový cyklus, který může snížit spotřebu primárních surovin. Využití oleje jako chemické suroviny může nabídnout další možnost náhrady fosilních vstupů, zatímco energetické využití plynu může přispět k provozu samotného zařízení.

Při hodnocení cirkulární pneumatiky je proto nutné sledovat celý životní cyklus. Patří sem původ surovin, způsob výroby, vlastnosti při používání, životnost, spotřeba energie, emise a možnosti získání materiálů po skončení životnosti. Důležité je také rozlišovat mezi již zavedenými technologiemi a postupy, které se zatím ověřují nebo rozvíjejí pro širší průmyslové využití.

Pneumatika ZEvRA tak představuje zajímavý příklad, jak lze do výroby bezpečnostně náročného výrobku začlenit více druhů druhotných surovin. Zveřejněné údaje dokládají technickou možnost dosáhnout přibližně 43% podílu recyklovaných materiálů a současně získat nejvyšší třídu valivého odporu. Pro úplné vyhodnocení její cirkularity však budou zapotřebí další srovnatelné údaje.

Zdroje a odborná literatura

Continental. 2026. Continental Develops Concept Tire Containing Over 40 Percent Recycled Materials for EU Project. Tisková zpráva, 25. srpna 2026. Dostupné z Continental – koncept pneumatiky ZEvRA.

Chairat, S., Gheewala, S. H. 2023. Life cycle assessment and circularity of polyethylene terephthalate bottles via closed and open loop recycling. Environmental Research, 236, 116788. DOI: 10.1016/j.envres.2023.116788. Dostupné z PubMed – odborná studie o recyklaci PET lahví.

Wu, Y. et al. 2025. On the Potential of Waste Tire Pyrolysis in Carbon Mitigation: A Review. Recycling, 10(5), 172. DOI: 10.3390/recycling10050172. Dostupné z Recycling – přehledová studie o pyrolýze odpadních pneumatik.

Pati, S. et al. 2026. Circularity and sustainability of recovered carbon black production from end-of-life tyre pyrolysis. Resources, Conservation & Recycling Advances, 30, 200340. DOI: 10.1016/j.rcradv.2026.200340. Dostupné z ScienceDirect – studie o regenerovaných sazích z odpadních pneumatik.

Kumar, D. et al. 2025. Comparative analysis of waste tyre treatment technologies: Environmental and economic perspectives. Renewable and Sustainable Energy Reviews, 216, 115691. DOI: 10.1016/j.rser.2025.115691. Dostupné z ScienceDirect – srovnání technologií zpracování odpadních pneumatik.

Generation and utilization of waste tires pyrolysis carbon: A critical review. 2025. Fuel, 400, 135740. DOI: 10.1016/j.fuel.2025.135740. Dostupné z ScienceDirect – přehled využití uhlíkatých produktů pyrolýzy pneumatik.

Léto 2026 se zapsalo do evropských klimatických statistik nejen mimořádně vysokými teplotami, ale také tragickou bilancí jejich zdravotních následků. Vědci odhadují, že v 854 evropských městech a městských oblastech zemřelo v důsledku horka 50 391 lidí. Přibližně 32 600 těchto úmrtí podle jejich výpočtů souviselo s globálním oteplováním způsobeným lidskou činností.

Výzkum připravil mezinárodní tým vedený vědci z Imperial College London a London School of Hygiene & Tropical Medicine. Autoři analyzovali období od 1. června do 31. srpna 2026 a spojili klimatologické modelování s epidemiologickými údaji o vztahu mezi venkovní teplotou a úmrtností. Výsledky ukázaly, že letošní léto přineslo v hodnocených městech nejvyšší odhadovanou úmrtnost související s horkem od začátku sledování v roce 2000. Výzkumníci zároveň zjistili, že přibližně dvě třetiny této zátěže lze připsat oteplování způsobenému člověkem.

Rekordní teploty zasáhly velkou část Evropy

Léto 2026 bylo podle klimatologických údajů třetím nejteplejším evropským létem v historii měření a vůbec nejteplejším létem v západní Evropě. Série vln veder začala již koncem května a pokračovala až do konce srpna. Mimořádně vysoké teploty zaznamenaly také oblasti střední, východní a jižní Evropy.

Průměrná teplota v hodnocených 854 městech byla během června, července a srpna přibližně o 2,4 °C vyšší než průměr za období 1991 až 2020. V západní Evropě činila tato odchylka 2,9 °C, v jižní Evropě 2,6 °C. V některých dnech dosahovaly teplotní odchylky v jednotlivých zemích až 12 °C nad obvyklou hodnotou pro danou část roku. Nejvyšší denní odchylka vypočtená jako průměr pro všechna sledovaná města dosáhla 7,3 °C.

Takové hodnoty představují významnou zdravotní zátěž, zvláště pokud vysoké teploty přetrvávají několik dní a noci nepřinášejí dostatečné ochlazení. Organismus má omezené možnosti odvádět přebytečné teplo a dlouhodobé vystavení vysokým teplotám zvyšuje nároky na krevní oběh. Zhoršovat se mohou také chronická onemocnění a roste riziko dehydratace. V městském prostředí situaci komplikuje zahřívání budov a zpevněných povrchů, které uchovávají teplo a zpomalují noční ochlazování.

Více než 50 tisíc úmrtí, dalších 32 tisíc připadá na vliv člověka

Základní výsledek studie představuje odhad 50 391 úmrtí souvisejících s horkem během sledovaných tří letních měsíců. Autoři současně vyčíslili statistickou nejistotu svého odhadu. Při použití jejich modelu se výsledný počet pohyboval v rozmezí 46 026 až 53 878 úmrtí.

Z celkové zátěže připadlo podle výpočtů 32 619 úmrtí na důsledky oteplování způsobeného lidskou činností. To odpovídá 65 % celkového odhadovaného počtu, přičemž interval nejistoty tohoto podílu činil 53 až 73 %. Zbývající část úmrtí souvisela s tepelnou zátěží, která by se vyskytovala také bez dodatečného oteplování způsobeného člověkem.

Antropogenní emise skleníkových plynů však posunují teplotní podmínky směrem k vyšším hodnotám, a tím zvyšují pravděpodobnost nebezpečných veder i jejich zdravotních následků. Výzkumníci proto porovnávali skutečné teploty zaznamenané v létě 2026 s hypotetickými teplotami v klimatu bez oteplování způsobeného člověkem. Rozdíl mezi vypočtenou úmrtností v obou scénářích umožnil odhadnout dodatečný počet úmrtí spojených s klimatickou změnou. Pro samotný výpočet použili klimatická pozorování, klimatické modely a dříve publikované epidemiologické poznatky o vztahu mezi teplotou a úmrtností.

Nejvíce obětí připadlo na Itálii, vysoká úmrtnost zasáhla i střední Evropu

Absolutní počty úmrtí se mezi zeměmi výrazně lišily. Nejvyšší odhad zaznamenala Itálie, kde model vypočítal 13 303 úmrtí souvisejících s horkem. Interval nejistoty činil 11 829 až 14 965 případů. Následovala Francie s 7 268 úmrtími, Španělsko s 6 824 případy, Německo s 6 340 a Spojené království s 4 354 úmrtími.

Vysoká čísla odrážejí kombinaci teplotní zátěže, velikosti sledované populace a její zdravotní zranitelnosti. Samotný absolutní počet proto neumožňuje spolehlivě porovnat, kde bylo horko pro obyvatele nejnebezpečnější. Pro takové srovnání vědci použili také věkově standardizovanou úmrtnost, která umožňuje lépe zohlednit rozdílnou věkovou strukturu obyvatelstva.

V tomto ukazateli se na prvním místě umístila Malta se 716 úmrtími na milion obyvatel, následovala Itálie s 561 a Maďarsko s 537 úmrtími na milion obyvatel. Vysoké hodnoty vykázalo také Chorvatsko se 461 úmrtími na milion obyvatel. Výsledky potvrzují výraznou zdravotní zátěž v jižní a jihovýchodní Evropě, kde se vysoké teploty často udržovaly po delší dobu.

Z hlediska širších evropských regionů dosáhla věkově standardizovaná úmrtnost 380 případů na milion obyvatel v jižní Evropě, 277 v západní Evropě a 250 ve východní Evropě. V severní Evropě činila 129 případů na milion obyvatel. Přestože sever kontinentu vykázal nejnižší hodnoty, i zde byla úmrtnost v létě 2026 výrazně vyšší než v řadě předchozích hodnocení.

Česko zaznamenalo stovky úmrtí souvisejících s horkem

Studie zahrnula také Českou republiku, konkrétně 18 měst. V hodnocených městských oblastech vědci odhadli 701 úmrtí souvisejících s horkem, přičemž modelový interval činil 472 až 896 případů. Přibližně 425 z těchto úmrtí podle výpočtů souviselo s člověkem způsobeným oteplováním. Tento odhad odpovídá 62 %ům celkové tepelné úmrtnosti, s intervalem nejistoty mezi 50 a 71 %.

Pro Českou republiku je podstatné, že dopady extrémních teplot nelze spojovat výhradně se středomořskými státy. I v mírnějším klimatickém pásmu mohou několikadenní vlny veder představovat závažné zdravotní riziko. Významnou roli hraje připravenost měst, dostupnost stínu a chladnějších míst, kvalita bydlení i schopnost zdravotnických a sociálních služeb vyhledávat ohrožené obyvatele.

Český výsledek je třeba interpretovat s ohledem na rozsah výzkumu. Studie zahrnovala 854 měst a městských oblastí ve 30 zemích, které dohromady obývá přibližně 173 milionů lidí. Hodnocené oblasti představovaly přibližně 40 % populace těchto států. Uvedených 701 případů proto není odhadem celkové úmrtnosti související s horkem v celé České republice. Výsledky se vztahují k populaci zahrnuté do analýzy.

Nejohroženější byli lidé starší 85 let, oběti však přibývaly i mezi mladšími

Věková struktura obětí ukázala mimořádnou zranitelnost nejstarších obyvatel. Ve skupině lidí ve věku 85 let a více vědci odhadli 22 502 úmrtí, což představuje téměř 45 % celkového počtu. Interval nejistoty činil 20 620 až 24 414 případů.

Vysoký věk může omezovat schopnost organismu regulovat tělesnou teplotu a zvyšovat citlivost na dehydrataci. Riziko dále ovlivňují chronická onemocnění, užívané léky, omezená pohyblivost a životní podmínky. Někteří senioři mají obtížnější přístup k chladnějším prostorám nebo potřebují pomoc s pitným režimem a každodenní péčí.

Významná je však také úmrtnost v mladších věkových skupinách. U lidí ve věku 20 až 44 let model odhadl 833 úmrtí, s intervalem nejistoty 628 až 1 053 případů. Celkem připadlo na osoby mladší 65 let přibližně šest tisíc úmrtí. Extrémní horko tedy není rizikem pouze pro seniory. Ohrožuje rovněž lidi, kteří pracují venku, vykonávají fyzicky náročnou činnost nebo tráví dlouhou dobu v přehřátých budovách.

Nejtragičtější část léta přišla v druhé polovině června

Časový průběh úmrtnosti ukázal, že zdravotní dopady se soustředily do několika mimořádně horkých období. Téměř třetina všech odhadovaných úmrtí připadla na období od 17. června do 1. července. Průměrné denní teploty v tomto časovém úseku byly napříč sledovanými městy o 5,3 °C vyšší než průměr za období 1991 až 2020.

V tomto období vědci odhadli 9 585 úmrtí jen mezi 22. a 28. červnem. Francouzská zdravotnická instituce Santé publique France mezitím uvedla 5 764 úmrtí souvisejících s horkem od 17. června do 2. července. Britská agentura UK Health Security Agency odhadla 2 124 úmrtí souvisejících s horkem v Anglii a Walesu od 21. do 28. června.

Německý Institut Roberta Kocha odhadl přibližně 16 tisíc úmrtí souvisejících s horkem v období od 6. dubna do 6. září. Španělský systém monitorování úmrtnosti zaznamenal za červen až srpen 5 123 takových případů. Tato čísla nelze přímo sčítat ani bezprostředně porovnávat, protože jednotlivé instituce pracovaly s odlišnými časovými obdobími, územním pokrytím a výpočetními metodami. Jejich výsledky však dokládají, že mimořádná teplotní zátěž měla rozsáhlé zdravotní následky napříč Evropou.

Zajímavé je také zjištění, že podíl úmrtí přičitatelných klimatické změně byl během nejintenzivnější vlny veder o něco nižší než za celé léto. V období od 17. června do 1. července činil 57 %, zatímco za celé léto dosáhl 65 %. Důvod spočívá v tom, že extrémní teploty mohou být smrtelně nebezpečné i v klimatu bez člověkem způsobeného oteplování. Klimatická změna zvyšuje riziko především tím, že posouvá teploty do nebezpečných hodnot častěji a po delší dobu.

Jak vědci oddělili vliv klimatické změny od ostatních příčin

Metodika studie kombinuje dva typy modelování. První část využívá klimatická pozorování a modely k odhadu teplot, které by v jednotlivých městech panovaly v současném klimatu a v hypotetickém světě bez oteplování způsobeného člověkem. Globální teplota je dnes přibližně o 1,4 °C vyšší než v předindustriálním období, přičemž většina tohoto oteplení souvisí s lidskými emisemi skleníkových plynů.

Druhá část využívá epidemiologické vztahy mezi denní teplotou a úmrtností. Ty byly odvozeny z dřívějších údajů o úmrtnosti a teplotách a zohledňují rozdíly mezi městy i věkovými skupinami. Model následně vypočítává očekávanou úmrtnost při skutečných teplotách a porovnává ji s odhadem pro hypotetické klima bez člověkem způsobeného oteplování.

Výsledný rozdíl představuje odhad úmrtí, kterým by bylo možné předejít, kdyby k dodatečnému oteplování způsobenému lidskou činností nedošlo. Výzkumníci pracovali s tisíci statistickými výběry, aby vyčíslili nejistotu výsledků, a uvádějí proto nejen střední odhady, ale také intervaly nejistoty.

Je přitom nutné zdůraznit, že studie nepočítá pouze případy, v nichž lékaři uvedli horko jako bezprostřední příčinu smrti. Jde o modelový odhad nadměrné úmrtnosti spojené s vysokými teplotami. Část lidí zemřela v důsledku zhoršení již existujících onemocnění, například kardiovaskulárních nebo respiračních. V takových případech nemusí být vliv horka přímo uveden v úmrtním listu, přesto může statisticky významně přispět k předčasnému úmrtí.

Výsledky mají své limity, celkovou evropskou bilanci proto nelze považovat za konečnou

Autoři otevřeně upozorňují na několik omezení. Prvním je územní rozsah. Výzkum zahrnul pouze vybraná města a městské oblasti, které představují přibližně 40 % obyvatel sledovaných zemí. Celkový počet úmrtí souvisejících s horkem v Evropě proto bude vyšší, přesný počet však z této studie nelze přímo vypočítat.

Dalším omezením jsou použité vztahy mezi teplotou a úmrtností. Ty vycházejí z údajů z let 2000 až 2019, a nemusejí proto plně zachycovat pozdější změny zdravotního stavu populace, adaptace na horko nebo kvality zdravotní péče. Model rovněž předpokládá, že zranitelnost vůči teplotám zůstává v průběhu roku stejná a závisí především na denní průměrné teplotě. Nezachycuje tak v plném rozsahu všechny možné dopady vysoké vlhkosti, mimořádně teplých nocí ani skutečnosti, že na začátku léta nemusí být lidé na extrémní teploty ještě dostatečně aklimatizovaní.

Výzkumníci navíc zjistili, že v samotném květnu, mimo hlavní sledované období, připadlo na dny od 21. do 31. května dalších odhadovaných 1 508 úmrtí souvisejících s horkem. Ani tento počet není součástí základního odhadu 50 391 případů za červen až srpen. Ukazuje však, že zdravotní rizika mohou narůstat ještě před začátkem meteorologického léta.

Dokument ke stažení:

Heat-related urban mortality attributable to human-induced climate change in Europe in summer 2026

Třináct z dvaatřiceti portugalských skládek má k dispozici už jen přibližně pětinu své kapacity. Vláda proto schválila investiční program za 2,3 miliardy eur, který má do roku 2030 posílit třídění, recyklaci, oddělený sběr bioodpadu a modernizaci odpadového hospodářství. Země potřebuje rychle zvýšit podíl recyklovaných odpadů a současně omezit skládkování. Rozsah investic ukazuje, jak nákladné je dohánění let, během nichž infrastruktura nedokázala držet krok s evropskými cíli.

Portugalský plán nese název TERRA+ a vztahuje se na období 2026 až 2030. Vláda jej formálně schválila prostřednictvím usnesení zveřejněného 17. září 2026. Celkový objem investic dosahuje 2,3 miliardy eur, přičemž veřejná podpora má podle vládního dokumentu činit 1,644 miliardy eur. Zbytek má být pokryt vlastními zdroji a doplňkovým financováním.

Skládky dostávají přednostně méně odpadu

Rozsah problému dokládají údaje za rok 2024. Portugalsko vyprodukovalo v roce 2024 celkem 5,27 milionu tun komunálního odpadu, což odpovídalo 517 kg na obyvatele za rok. Množství meziročně vzrostlo přibližně o 4 %. Na skládky směřovalo přibližně 52 % komunálního odpadu a recyklace dosáhla 32,8 %. Evropské cíle se přitom vztahují na všechny členské státy EU, tedy také na Českou republiku. Do roku 2030 musí země zvýšit podíl přípravy k opětovnému použití a recyklace komunálního odpadu na 60 % a do roku 2035 na 65 %. Ve stejném roce má podíl komunálního odpadu ukládaného na skládky klesnout nejvýše na 10 %.

V praxi to znamená potřebu vybudovat rozsáhlé zázemí pro nakládání s odpady a zároveň změnit fungování celého systému. Samotné rozšiřování skládek by problém nevyřešilo, protože by zachovávalo vysokou závislost na konečném odstraňování materiálů, které by bylo možné znovu využít nebo recyklovat. Portugalská strategie proto kombinuje posílení odděleného sběru, rozvoj recyklačních kapacit, zpracování biologicky rozložitelných odpadů a modernizaci stávajících zařízení.

Portugalsko přitom už disponuje zařízeními na energetické využití odpadu. Na pevnině fungují dvě velká zařízení, Valorsul v lisabonském regionu a Lipor u Porta, další dvě slouží ostrovním regionům Madeira a Azory. Zařízení Valorsul se nachází v São João da Talha nedaleko Lisabonu a jeho projektovaná kapacita činí 662 000 tun odpadu ročně. Podle provozovatele vyrobí dostatek elektřiny pro město s přibližně 200 000 obyvateli. Zařízení Lipor II se nachází v Maia v metropolitní oblasti Porta. Jeho kapacita dosahuje 380 000 tun odpadu ročně a vyrobí přibližně 170 000 MWh elektřiny, z nichž se téměř 90 % dodává do veřejné elektrické sítě.

Vedle těchto provozů funguje síť organizací, které zajišťují financování sběru a nakládání s vybranými druhy odpadu v rámci rozšířené odpovědnosti výrobců. U obalů působí například Sociedade Ponto Verde, Novo Verde a Electrão, pro použité pneumatiky je licencovaným správcem systému Valorpneu. Portugalsko už také spustilo systém Volta, který umožňuje vracení nápojových obalů prostřednictvím zálohového systému, a systém SIED zaměřený na podporu odevzdávání vyřazených elektrických a elektronických zařízení.

Největší investice míří do bioodpadu

Významnou část programu představuje oddělený sběr bioodpadu, tedy například zbytků ovoce a zeleniny, jídelních zbytků a dalšího biologicky rozložitelného materiálu. Na jeho sběr a související infrastrukturu je vyčleněno 622 milionů eur, z toho 527 milionů eur ve formě investiční podpory. Peníze mají pomoci zajistit potřebné nádoby, svozová vozidla, monitorovací systémy i logistická zařízení.

Správné oddělení bioodpadu má pro celý systém zásadní význam. Pokud zbytky jídla končí ve směsném odpadu, zvyšují množství materiálu, který musí projít dalším zpracováním nebo skončí na skládce. Samostatný sběr naopak umožňuje využít organickou složku pro výrobu kompostu či bioplynu podle zvolené technologie. Zároveň pomáhá zlepšit kvalitu ostatních vytříděných materiálů.

Dalších 385 milionů eur investiční podpory má směřovat do infrastruktury pro oddělený sběr dalších druhů odpadu. Tato část programu počítá s celkovými investicemi ve výši 582 milionů eur. Rozšíření sběrné sítě má vytvořit lepší podmínky pro zachycení materiálů, které mohou být po vytřídění vráceny do výroby.

Podle portugalské Agentury pro životní prostředí tvořil odděleně sebraný komunální odpad v roce 2024 přibližně 23 % celkového množství sebraného komunálního odpadu. Agentura zároveň upozorňuje na nedostatečnou dostupnost třídění v některých středně urbanizovaných oblastech.

Jedenáct třídicích linek a sedm zařízení na zpracování bioodpadu

Investiční program obsahuje také konkrétní záměry na rozšíření kapacit pro zpracování odpadu. Plán počítá s jedenácti třídicími zařízeními, která mají zvýšit celkovou kapacitu o 274 tisíc tun ročně, a se sedmi zařízeními pro anaerobní digesci s přírůstkem kapacity 340 tisíc tun ročně. Anaerobní digesce je proces, při kterém mikroorganismy rozkládají organickou hmotu bez přístupu kyslíku a vzniká bioplyn i zbytkový materiál využitelný podle jeho vlastností a kvality.

Na přípravu k opětovnému použití, materiálovou recyklaci a organické zpracování je určeno až 425 milionů eur investiční podpory. Samostatná část programu ve výši 225 milionů eur má financovat technologickou modernizaci. Zahrnuje modernizaci třídicích center, automatizaci provozů, lepší digitální řízení a úpravy zařízení pro zpracování elektroodpadu, složitých plastových materiálů a vícevrstvých obalů. Celkové investice do technologické modernizace mají dosáhnout 330 milionů eur.

Tato část programu je důležitá i pro průmysl. Úspěšná recyklace totiž závisí nejen na tom, kolik odpadu se podaří sesbírat, ale také na schopnosti jednotlivé materiály spolehlivě oddělit a vyrobit z nich druhotné suroviny použitelné v dalších výrobcích. U složených obalů a směsných plastů bývá tento proces technicky náročnější než u jednodruhových materiálů. Modernější technologie mohou rozšířit spektrum odpadů, které lze zpracovat, jejich přínos však bude záviset také na kvalitě vstupního materiálu a na existující poptávce po recyklovaných surovinách.

Peníze mají přinést výsledky do roku 2030

Strategie TERRA+ zahrnuje také prevenci vzniku odpadu a podporu oběhového hospodářství. Na tuto oblast je vyčleněno 82 milionů eur investiční podpory, přičemž celková hodnota plánovaných investic dosahuje 96 milionů eur. Program počítá s osvětou, environmentálním vzděláváním a aktivitami zaměřenými mimo jiné na omezování plýtvání potravinami. Portugalsko současně připravuje rozvoj systémů rozšířené odpovědnosti výrobců pro další skupiny výrobků, například nábytek a matrace a odpady ze zdravotnických výrobků používaných v domácí péči. Portugalská strategie počítá také s možností investic do nových linek na energetické využití zbytkového odpadu.

Financování má pocházet z národních a evropských veřejných zdrojů, doplňkových finančních nástrojů a dalších investic. Realizaci má sledovat zvláštní národní komise ve spolupráci s regionálními institucemi, obcemi a provozovateli odpadového hospodářství. Součástí kontroly mají být pravidelné zprávy o postupu a ukazatele, které umožní sledovat například míru třídění a recyklace, množství odpadu odkloněného od skládek nebo skutečné využití nových kapacit.

Evropa sbírá rekordní množství skla, jenže vysoká čísla ještě nezaručují kvalitní recyklaci. Do zelených kontejnerů se dostávají keramické hrnky, porcelán, zrcadla i další materiály, které mohou znehodnotit vytříděnou surovinu a způsobit problémy při výrobě nových lahví. René Schroeder z Evropské federace recyklátorů skla upozorňuje, že budoucnost recyklace závisí také na čistotě vytříděného materiálu, promyšleném systému sběru a skutečné poptávce po recyklovaném skle.

Sklo patří mezi materiály, které lze opakovaně recyklovat a vracet do výroby nových obalů. Evropský systém jeho sběru dosahuje vysoké úrovně a další růst podporují také nové požadavky na oběhové hospodářství. Podle údajů citovaných odborným časopisem Waste Management World dosáhla v roce 2024 míra sběru skleněných obalů k recyklaci v Evropské unii 82,2 %. Evropský cíl pro rok 2030 činí 90 % a při pohledu na samotné množství sesbíraného materiálu se zdá být dosažitelný.

Za úspěšnými čísly se však skrývá problém, který není na první pohled vidět. Do recyklačních zařízení totiž nepřichází vždy čisté obalové sklo. Spolu s lahvemi a sklenicemi se do něj dostávají keramické hrnky, porcelánové talíře, žáruvzdorné nádoby, okenní tabule, zrcadla, plastové etikety a další příměsi. Některé mohou poškodit výrobní zařízení, jiné znehodnotit výslednou surovinu nebo způsobit vady nového výrobku.

Na tento rozpor upozorňuje René Schroeder, generální tajemník Evropské federace recyklátorů skla FERVER. Její členové podle rozhovoru pro Waste Management World zpracovávají přibližně 70 % evropského odpadu ze skleněných obalů. Z pohledu recyklačního průmyslu je zásadní, aby se vedle množství sběru sledovala také kvalita materiálu a jeho skutečné využití při výrobě nového skla.

Proč sklo není vždycky sklo

Jedním z nejčastějších omylů je představa, že do kontejneru na sklo patří všechny předměty, které jsou vyrobené ze sklovitého materiálu. Chemické složení keramiky a porcelánu se však od běžného obalového skla liší. Odlišná je také jejich teplota tavení, což představuje při recyklaci závažný technický problém.

Keramický střep může projít tříděním a dostat se až do sklářské tavicí pece. Tam může narušit dávkovací systém nebo zůstat v nové skleněné hmotě jako nežádoucí částice. Výsledkem může být vada ve stěně lahve, která zvýší riziko jejího prasknutí. Následné náklady se mohou přenést na dodavatele recyklovaného skla, který odpovídá za dodržení požadovaných parametrů suroviny.

Požadavky skláren jsou přitom mimořádně přísné. Podle Schroedera připouštějí výrobci obalového skla zpravidla nejvýše 20 gramů keramických, kamenných a porcelánových příměsí na jednu tunu recyklovaného skla. To odpovídá pouhým 0,002 % hmotnosti. I nepatrné znečištění tak může mít zásadní vliv, zda bude materiál vhodný pro další výrobu.

Problém se týká také okenních tabulí a zrcadel. Lidé je někdy odkládají do běžných kontejnerů na skleněné obaly, přestože mají jiné složení a mohou obsahovat další vrstvy či povrchové úpravy. Podobně komplikují zpracování plastové etikety se silnými lepidly nebo drobné elektronické součástky připevněné ke dnu některých lahví v gastronomických provozech.

Významnou roli hrají hotely, restaurace a kavárny, kde vzniká velké množství skleněných obalů. Právě zde může dobře nastavený oddělený sběr přinést výrazné zlepšení. Osvěta proto musí mířit nejen na domácnosti, ale také na podniky, které se sklem každodenně pracují.

Čistota rozhoduje už při sběru

Kvalita recyklace se utváří ještě před příjezdem materiálu do zpracovatelského závodu. Země, které mají samostatný sběr skla, vhodně nastavené zálohové systémy a moderní třídicí technologie, podle FERVER zpravidla dosahují čistších výstupů než systémy, v nichž se sklo sbírá společně s plasty, kovy a papírem.

Při společném sběru se sklo během přepravy rozbíjí. Drobné střepy se následně snadno smísí se zeminou, kamínky, keramikou a dalšími nečistotami. Jejich oddělení je obtížnější než u celých lahví a sklenic, takže se zvyšují nároky na technologické zpracování a část materiálu může být vyřazena.

Moderní recyklační linky proto využívají několik navazujících stupňů mechanického a optického třídění. Ani vyspělá technologie ovšem nedokáže odstranit všechny příměsi bez ztrát. Podle údajů uváděných Schroederem se při zpracování v evropských provozech v průměru ztrácí přibližně 10 % vstupního materiálu. Konkrétní podíl závisí na způsobu sběru, složení odpadu a barvě skla.

Důležitá je i dostupnost kontejnerů. Pokud jsou sběrná místa daleko, špatně přístupná nebo neodpovídají běžným cestám obyvatel, systém zbytečně komplikuje správné třídění. Schroeder proto doporučuje plánovat jejich umístění tak, aby lidé mohli sklo pohodlně odkládat například cestou do práce nebo na nákup.

Samotná osvěta podle něj zůstává nezbytná, její výsledky se však neprojeví okamžitě. Dlouhodobě účinný systém musí spojovat srozumitelné informace pro veřejnost, dostupnou infrastrukturu a kvalitní organizaci sběru. Čím čistší sklo dorazí do recyklačního závodu, tím účinněji jej lze zpracovat a tím větší podíl se může vrátit do výroby nových výrobků.

Rekordní sběr potřebuje také odběratele

Vedle kvality materiálu se evropský sklářský recyklační průmysl potýká s dalším problémem. Množství sesbíraného skla roste, zatímco některé sklárny omezují výrobu nebo zavírají provozy. Tím se zmenšuje prostor pro uplatnění recyklované suroviny na trhu. Podle Schroedera je situace zvlášť citelná u zeleného skla, jehož poptávku ovlivňuje mimo jiné měnící se spotřebitelské chování v oblasti alkoholických nápojů.

Recyklované sklo, označované jako střep, má pro výrobce ekonomický i environmentální význam. Jeho využití může snížit spotřebu primárních surovin a energetickou náročnost výroby. Aby však tento přínos fungoval v praxi, musí mít sklárny důvod a možnost recyklovanou surovinu nakupovat. Samotné navyšování sběru bez odpovídající poptávky může vytvořit situaci, kdy recyklační zařízení zpracovávají stále více materiálu, jehož další využití je obtížné.

FERVER proto podporuje evropský legislativní rámec, který by zohlednil recyklaci různých druhů skla a posílil ekonomické podmínky pro využívání druhotných surovin. Důležitou součástí takového přístupu jsou stabilní pravidla pro výrobce, ekonomická motivace k využívání recyklátu a transparentní fungování celého dodavatelského řetězce.

Okna se vracejí do nových oken jen výjimečně

Ještě výraznější rezervy se ukazují u plochého skla ze stavebnictví. Zatímco recyklace skleněných lahví a sklenic má v Evropě dlouhou tradici, okenní tabule z rekonstrukcí a demolic se do výroby nového plochého skla vracejí jen v omezené míře. Podle Schroedera se takto využije přibližně 5 % tohoto materiálu.

Zbytek může končit v jiných materiálových tocích nebo se stát odpadem, přestože samotné sklo má potenciál pro další využití. Recyklaci komplikují příměsi, povrchové vrstvy, rámy a další součásti stavebních prvků. Pro kvalitní zpracování je proto zásadní, aby se sklo při demolicích oddělovalo od ostatních materiálů a zůstalo pokud možno neporušené.

Evropský recyklační sektor navrhuje posílit předběžné audity budov před demolicí, podporovat selektivní demolice a zavádět cíle pro sběr plochého skla. Mezi předkládanými návrhy se objevuje také požadavek, aby nové ploché sklo obsahovalo nejméně 15 % recyklovaného materiálu. Takový cíl by mohl vytvořit stabilnější poptávku a podpořit investice do infrastruktury, která umožní získávat kvalitnější skleněné střepy ze stavebnictví.

Překážkou je také nedostatek spolehlivých údajů. Ve většině členských států podle Schroedera neexistuje dostatečný systém pro sledování recyklace plochého skla, takže evropský přehled o skutečném využití tohoto materiálu zůstává neúplný. Bez kvalitních dat se obtížně vyhodnocuje účinnost zavedených postupů i pokrok při plnění budoucích cílů.

Zálohování musí podporovat také kvalitní recyklaci

Pozornost si zaslouží rovněž zálohové systémy pro skleněné obaly. Jejich přínos závisí na konkrétním nastavení a na tom, jak funguje dosavadní sběr. V oblastech, kde už lidé sklo dobře třídí a systém zajišťuje kvalitní oddělený sběr podle barev, nemusí zavedení dalšího paralelního systému přinést odpovídající zlepšení. Může naopak zvýšit náklady a zkomplikovat organizaci sběru.

Z hlediska recyklace je výhodné, pokud se lahve shromažďují bez drcení a zachovává se jejich barevné rozdělení. Směs různých barev má totiž omezenější možnosti využití při výrobě nového obalového skla. Pokud se navíc lahve přesunou do zálohového systému, zatímco sklenice zůstanou v běžných kontejnerech, je nutné nadále udržovat obě části infrastruktury.

Podle FERVER by se proto mělo před zavedením zálohování nejprve posoudit, zda lze zlepšit stávající sběr. Nový systém má smysl tam, kde prokazatelně zvyšuje účinnost sběru, zachovává kvalitu suroviny a současně nepoškozuje fungující infrastrukturu ani systémy opakovaného používání obalů.

Právě opakované použití a recyklace by se měly vzájemně doplňovat. Lahev, kterou lze bezpečně vrátit do oběhu, může sloužit opakovaně. Teprve po skončení její životnosti nastupuje recyklace, která umožňuje vrátit materiál do výroby. Dobře nastavené hospodaření se sklem proto zohledňuje celý životní cyklus obalu a využívá jednotlivé možnosti podle jejich environmentálních i ekonomických přínosů.

Významnou roli v environmentální bilanci skleněných obalů hraje také jejich hmotnost. Sklo je těžší než většina běžných alternativních obalových materiálů, takže jeho přeprava vyžaduje více energie a při delších vzdálenostech zvyšuje emise skleníkových plynů. U vratných lahví je navíc nutné započítat dopravu prázdných obalů zpět do plnicího závodu a jejich mytí.

Vyšší počáteční environmentální náročnost výroby vratné lahve se proto musí rozložit do dostatečného počtu použití. Francouzská Agentura pro ekologickou transformaci ADEME ve své studii zveřejněné v roce 2025 zjistila, že při srovnání vratných a jednorázových skleněných lahví a sklenic se environmentální výhoda vratného systému projeví již po čtyřech použitích.

Článek vychází z rozhovoru Glass Recycling: “Glass is glass” – the costly mistake at the bottle bank, který zveřejnil odborný portál Waste Management World dne 15. října 2026. Jeho hlavním hostem je René Schroeder, generální tajemník Evropské federace recyklátorů skla FERVER. Text se věnuje kvalitě sběru skleněných obalů, příměsím, které komplikují recyklaci, ekonomickým podmínkám využívání recyklovaného skla a možnostem rozšíření recyklace plochého skla ze stavebnictví. FERVER zastupuje evropský recyklační průmysl a její členové zpracovávají přibližně 70 % evropského odpadu ze skleněných obalů.

Mohlo by vás zajímat:

Papírenský odpad zdražuje, recyklace ale stále čeká na lepší časy. Evropě pomáhá Asie

Evropané produkují stále více obalového odpadu a plast tvoří významnou část tohoto rostoucího proudu materiálů. Česko v recyklaci plastových obalů dosahuje nadprůměrných výsledků a řadí se mezi nejúspěšnější země Evropské unie. Statistiky však současně připomínají, že samotné třídění a recyklace nedokážou vyřešit problém, pokud množství obalů uváděných do oběhu dál narůstá.

V roce 2024 vzniklo v Evropské unii celkem 81,5 milionu tun obalového odpadu. Na každého obyvatele tak připadlo v průměru 181 kg obalů, které se staly odpadem. Oproti roku 2023 jde o nárůst o 3,2 kg na osobu a ve srovnání s rokem 2014 dokonce o 19,6 kg. Vyplývá to z nejnovějších údajů evropského statistického úřadu Eurostat zveřejněných 22. října 2026.

Největší část obalového odpadu tvořil papír a lepenka, které představovaly 40,8 % celkového množství. Plasty se podílely 19,9 %, sklo 18,1 %, dřevo 16,2 % a kov 4,8 %. Ostatní materiály tvořily 0,2 %. Tato skladba ukazuje, že obalový odpad představuje rozsáhlý materiálový tok napříč celou ekonomikou. Vzniká v domácnostech, průmyslu, obchodu i veřejném sektoru a jeho další využití závisí na konstrukci obalů, možnostech třídění i kvalitě zpracování.

Česko patří v recyklaci plastových obalů k evropské špičce

Z českého pohledu přinášejí statistiky příznivou zprávu. V roce 2024 se v České republice recyklovalo 53,7 % vzniklého plastového obalového odpadu. Česko tak překonalo unijní průměr 42,4 % o 11,3 procentního bodu a zařadilo se na čtvrté místo mezi členskými státy EU. Z pohledu EU cílů Česká republika překonala cíl 50 % stanovený pro rok 2025 a přiblížila se cíli 55 % pro rok 2030.

Lépe si vedlo Lotyšsko, které dosáhlo 71,0 %, Belgie s 58,2 % a Polsko s 56,0 %. Český výsledek tak předčil většinu evropských zemí včetně řady států, které jsou často spojovány s vyspělým environmentálním hospodařením. Na opačném konci žebříčku se ocitlo Dánsko s 22,5 %, Finsko s 26,9 % a Francie s 27,4 %.

Česká hodnota je významná také proto, že recyklace plastových obalů patří mezi náročnější oblasti materiálového využití odpadu. Plasty zahrnují různé druhy polymerů, fólie, lahve, kelímky i vícevrstvé obaly, jejichž zpracování se liší podle složení a konstrukce. Výsledná míra recyklace proto odráží nejen ochotu obyvatel třídit, ale také fungování sběrných systémů, dostupnou infrastrukturu a technologické možnosti navazujících provozů.

Samotné pořadí ovšem nevypovídá o celkovém množství plastových obalů, které v jednotlivých zemích vznikají. Vyšší míra recyklace znamená, že větší podíl evidovaného odpadu prochází recyklací, nikoli automaticky to, že daná země vytváří méně plastového odpadu na obyvatele. Pro posouzení celkové environmentální zátěže je proto nutné sledovat obě veličiny společně.

Recyklace roste, množství plastových obalů také

Evropská čísla ukazují, že recyklační kapacity a výsledky se zlepšují, zároveň však narůstá množství materiálu, který je třeba zpracovat. V roce 2024 připadalo na jednoho obyvatele EU průměrně 35,9 kg plastového obalového odpadu. Z toho se recyklovalo 15,3 kg. Obě hodnoty se oproti předchozímu roku zvýšily o 0,6 kg na osobu.

Při pohledu na delší období je tento vývoj ještě zřetelnější. Mezi lety 2014 a 2024 vzrostlo množství vzniklého plastového obalového odpadu o 6,1 kg na obyvatele, zatímco množství recyklovaného plastového obalového odpadu se zvýšilo o 3,4 kg na osobu. Recyklace tedy postupuje, ale růst množství odpadu ji předbíhá. V celé EU se v roce 2024 recyklovalo 42,4 % vzniklého plastového obalového odpadu, zatímco v roce 2023 to bylo 41,6 %.

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2026, která se uskuteční 1.–2. prosince v Praze, pokračuje v představování svého programu. První konferenční den nabídne nejen praktické zkušenosti z podnikové ekologie, ale také nové pohledy na udržitelnost, ekonomiku environmentálních opatření a aktuální vědecké poznatky. Tentokrát představujeme další dva odborné bloky.

Ekologie, která šetří peníze. Jak o tom přesvědčit vedení?

Kde ve výrobě vznikají ztráty, o kterých firma často ani neví? Jak poznat, které trendy v hospodaření s vodou mají skutečný přínos a které jsou jen líbivými hesly? A jak spočítat návratnost ekologického projektu, aby obstál i před finančním ředitelem?

3. blok: Udržitelnost a management

Ondřej Beneš, Katarína Kajánková a Cyril Klepek ukážou, jak propojit ekologii s ekonomikou firmy. Dozvíte se, kde hledat příležitosti k úsporám, jak je správně vyhodnotit a především jak přesvědčit vedení, že ekologická opatření mohou dávat i ekonomický smysl.

Mikroplasty a PFAS: Co už věda ví a co zatím neumíme změřit?

Mikroplasty nacházíme ve vodě, půdě i potravinách. Víme ale, kolik jich tam skutečně je? A co se děje s problematickými látkami PFAS při recyklaci textilu? Zůstávají v materiálu, nebo se při zpracování uvolňují do životního prostředí?

4. blok: Výzkum a nové technologie

Petra Innermanová a Andrea Vernerová představí aktuální vědecké poznatky o dvou skupinách znečišťujících látek, které vzbuzují stále větší pozornost. Vysvětlí, proč je měření mikroplastů tak obtížné, co dnes víme o jejich výskytu a dopadech a jak se sledují PFAS při různých způsobech recyklace textilu. Nahlédnete do aktuálního výzkumu a zjistíte, jaké otázky zatím zůstávají otevřené a co mohou nové poznatky i připravovaná regulace znamenat pro průmyslovou praxi.

Termín a místo konání: 1.–2. prosince 2026, Hotel Olympik Tristar Praha.

Více informací, program a registrace: www.konferencePPE.cz

Evropský průmysl potřebuje předvídatelné ceny energií i dostatek času na modernizaci výroby. Evropská unie proto mění pravidla, podle nichž se z rezervy tržní stability systému emisního obchodování EU ETS vyřazují povolenky. Nová dohoda Evropského parlamentu a Rady EU zvyšuje hranici pro jejich zneplatnění ze 400 na 700 milionů. Větší množství povolenek tak může zůstat k dispozici jako rezerva pro budoucí vývoj trhu. Cílem je omezit prudké cenové výkyvy a současně zachovat ochranu proti nadbytku povolenek, který by oslaboval motivaci ke snižování emisí.

Evropský trh s emisními povolenkami čeká úprava, která může ovlivnit jeho fungování v následujících letech. Zástupci Rady Evropské unie a Evropského parlamentu dosáhli 20. října 2026 předběžné dohody o cílené změně pravidel rezervy tržní stability, známé pod anglickou zkratkou MSR. Dohoda reaguje na potřebu zajistit průmyslu větší předvídatelnost v době, kdy se evropská klimatická politika postupně zpřísňuje a celkový počet povolenek dostupných v systému EU ETS klesá.

Změna se týká mechanismu kolik povolenek uložených v rezervě bude trvale zneplatněno. Evropská komise původně navrhovala tento mechanismus zastavit. Parlament a Rada se však dohodly na kompromisu, který zachovává možnost vyřazování povolenek, zároveň ale zvyšuje hranici, od níž k němu dochází. Po formálním přijetí nové úpravy se tato hranice zvýší ze současných 400 milionů na 700 milionů povolenek.

Rezerva má pomoci zvládnout výkyvy trhu

Rezerva tržní stability vznikla jako nástroj pro řešení nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na evropském trhu s emisními povolenkami. Pokud se v systému hromadí příliš mnoho povolenek, jejich cena může klesat a ekonomická motivace podniků investovat do snižování emisí se oslabuje. Při nedostatku povolenek naopak může trh čelit výraznému růstu cen a větší nejistotě pro podniky, které je potřebují k pokrytí svých emisí.

MSR upravuje množství povolenek, které se v jednotlivých letech nabízejí v aukcích, podle předem stanovených pravidel a počtu povolenek v oběhu. Jejím úkolem je zmírňovat nerovnováhu a zvyšovat odolnost trhu vůči výkyvům.

Součástí dosavadního nastavení je také zneplatňování části povolenek uložených v rezervě. Od spuštění tohoto mechanismu v roce 2023 bylo podle Rady EU zneplatněno a odstraněno ze systému více než tři miliardy povolenek. Tím se podařilo omezit historický přebytek, který se na trhu nahromadil v předchozích letech.

Nová dohoda mění podmínky, za nichž bude tento proces pokračovat. Vyšší hranice umožní ponechat v rezervě větší objem povolenek a vytvořit tak širší prostor pro reakci na budoucí vývoj. Samotná změna ovšem neznamená, že se všechny povolenky nad dosavadní hranicí automaticky vrátí na trh. Zůstávají součástí rezervy a jejich případné využití se řídí pravidly systému.

Průmysl potřebuje předvídatelné podmínky

Emisní povolenky představují náklad pro podniky, na které se vztahuje systém EU ETS. Jejich cena ovlivňuje ekonomiku výroby v energeticky náročných odvětvích a prostřednictvím nákladů na elektřinu může působit také na další části hospodářství. Význam má zejména pro podniky, které potřebují dlouhodobě plánovat investice do technologií, energetické účinnosti a snižování emisí.

Větší rezerva může trhu poskytnout dodatečný prostor pro řešení budoucího nedostatku povolenek a pomoci zmírňovat extrémní cenové výkyvy. Právě možnost prudkých změn cen představuje komplikaci pro investiční plánování, protože podniky potřebují odhadnout nejen náklady na současný provoz, ale také ekonomickou návratnost nízkoemisních technologií.

Evropské instituce přitom počítají s tím, že napětí mezi nabídkou a poptávkou může zesílit zejména po polovině třicátých let, kdy bude pokračovat snižování celkového emisního stropu. Vyšší hranice pro zneplatňování povolenek má proto vytvořit větší prostor pro budoucí vývoj trhu.

Úprava je součástí širší snahy Evropské komise a členských států řešit vysoké a kolísající ceny energií a současně posilovat konkurenceschopnost evropského průmyslu. Samotná změna rezervy však nezaručuje pokles cen emisních povolenek ani zlevnění elektřiny. Cenu ovlivňuje řada dalších faktorů, mezi něž patří nabídka a poptávka po povolenkách, vývoj energetiky, ceny paliv i očekávání účastníků trhu.

Evropská unie hledá způsob, jak omezit závislost obalového průmyslu na fosilních surovinách a současně podpořit materiály, které mohou přispět ke snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise proto 21. října 2026 otevřela veřejnou konzultaci zaměřenou na plasty z biologických surovin. Její výsledky mohou ovlivnit budoucí požadavky na plastové obaly, podmínky jejich výroby i využívání obnovitelných zdrojů. Podniky, výrobci materiálů, recyklační společnosti i další zájemci mohou své zkušenosti a připomínky předkládat do 13. ledna 2027.

Plastové obaly představují významnou oblast spotřeby surovin a jejich výroba je úzce spojena s využíváním fosilních zdrojů. Evropská komise nyní zkoumá, jakou roli by v tomto odvětví mohly sehrát plasty vyráběné z biologických surovin, například z biomasy. Jejich širší využití by mohlo podpořit evropskou bioekonomiku, snížit závislost na dovážených fosilních surovinách a přispět ke snižování uhlíkové stopy obalového sektoru.

Konzultace navazuje na nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), konkrétně na jeho článek 8, který Evropské komisi ukládá posoudit technologický vývoj a environmentální vlastnosti plastových obalů s obsahem surovin biologického původu. Současně zapadá do evropského strategického rámce pro konkurenceschopnou a udržitelnou bioekonomiku.

Komise chce získat podklady pro rozhodnutí, zda jsou zapotřebí další legislativní nástroje, které by využívání biologických surovin při výrobě plastových obalů podpořily. Ve hře jsou například opatření stimulující poptávku na trhu nebo cíle pro zvyšování podílu těchto surovin. Jejich případné zavedení by mohlo být spojeno s požadavky na udržitelnost původu a výroby vstupních materiálů.

Biologický původ sám o sobě ekologickou výhodu nezaručuje

Při posuzování nových materiálů bude důležité hodnotit jejich skutečné dopady na životní prostředí. Plasty z biologických zdrojů totiž automaticky neznamenají, že jsou biologicky rozložitelné nebo kompostovatelné. Označení biologického původu vypovídá především o zdroji suroviny, nikoli o tom, jak se obal chová po použití nebo jaké podmínky vyžaduje jeho zpracování.

Environmentální přínos závisí na celém životním cyklu materiálu, včetně způsobu získávání surovin, energetické náročnosti výroby, dopadů na půdu a ekosystémy i možností dalšího využití. Pozornost proto musí směřovat také k tomu, zda pěstování nebo získávání biomasy nekonkuruje produkci potravin a zda nezvyšuje riziko odlesňování či ztráty biologické rozmanitosti.

Podstatná je rovněž návaznost na stávající systémy recyklace. Nové materiály by měly být posuzovány s ohledem na jejich vlastnosti při třídění a zpracování a na to, jak mohou ovlivnit kvalitu recyklovaných plastů. Evropská komise proto žádá o konkrétní zkušenosti s dostupností biologických surovin, jejich technickými vlastnostmi, environmentálními dopady a vhodnými recyklačními technologiemi.

Firmy mohou ovlivnit podobu budoucích pravidel

Veřejná konzultace je otevřena širokému okruhu účastníků. Zapojit se mohou výrobci a zpracovatelé obalů, dodavatelé surovin, producenti plastů biologického původu, recyklační společnosti, značky a maloobchodníci, výzkumné organizace, veřejné instituce, spotřebitelské organizace i občané.

Pro podniky v obalovém řetězci jde o příležitost upozornit na technické a ekonomické možnosti nových materiálů, jejich dostupnost, náklady i překážky širšího zavádění do praxe. Významné mohou být zejména doložené zkušenosti z výroby a recyklace, které pomohou odlišit technologicky proveditelná řešení od záměrů, jež zatím narážejí na nedostatek surovin, infrastruktury nebo odpovídajících podmínek na trhu.

Konzultace zatím probíhá v angličtině, překlady do všech úředních jazyků EU mají následovat. Připomínky lze předkládat do 13. ledna 2027 prostřednictvím evropského portálu pro veřejné konzultace.

Prodáváte výrobky pod vlastní značkou, objednáváte obaly od dodavatelů nebo posíláte zboží zákazníkům? Evropské nařízení PPWR se týká i malých podniků, které žádné obaly samy nevyrábějí. Od srpna 2026 se pravidla začala uplatňovat v celé EU, přičemž další požadavky budou přibývat postupně. Pro nejmenší firmy nařízení stanovuje také důležité výjimky. Podnikatelé by proto měli především zjistit, zda jsou podle nových pravidel výrobcem obalu, dovozcem, nebo producentem obalů, a které povinnosti se na jejich podnikání skutečně vztahují.

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, označované zkratkou PPWR, má sjednotit pravidla na evropském trhu, omezit zbytečné obaly a podpořit jejich recyklaci a opětovné použití. Pro malé podniky je důležité, že nové povinnosti se neodvíjejí jen od toho, zda obaly fyzicky vyrábějí. Podstatné je také to, pod jakou značkou výrobky prodávají, odkud obaly nebo zabalené zboží nakupují a jakou roli mají při jejich uvádění na trh.

Nařízení se začalo uplatňovat 12. srpna 2026. Většina jeho požadavků však nabíhá postupně a řada hlavních pravidel začne platit až od roku 2030 nebo později. Malé firmy tak mají prostor připravit se na další povinnosti. Už nyní se ale vyplatí prověřit používané obaly, komunikaci s dodavateli a dokumentaci, která potvrzuje jejich soulad s platnými předpisy.

Prodáváte pod vlastní značkou? Pozor na odpovědnost za obaly

Pro malé podniky může být nejdůležitější zjištění, že za výrobce obalu se podle PPWR může považovat i firma, která obal sama nevyrobila. Pokud si podnik nechává obaly zhotovit u dodavatele nebo nakupuje hotové obaly a uvádí je na trh pod vlastním jménem či ochrannou známkou, přebírá odpovědnost výrobce pro účely tohoto nařízení.

Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje běžné krabice a opatřuje je vlastní značkou, aby v nich prodávala své výrobky. Přestože krabice fyzicky vyrobil někdo jiný, firma se za stanovených podmínek stává výrobcem obalu podle PPWR. Jiná situace nastává, pokud podnik používá neoznačené přepravní krabice, lepicí pásky nebo palety a nepřidává na ně vlastní značku. V takovém případě odpovídá za výrobce obalu jeho dodavatel nebo fyzický výrobce. Samotná nálepka sloužící pouze k označení zásilky se za označení vlastní značkou nepovažuje.

Výrobci a dovozci musí v současné fázi zajistit prohlášení o shodě, které se vztahuje na aktuálně použitelné požadavky na látky vzbuzující obavy. Jde o limity pro olovo, kadmium, rtuť a šestimocný chrom a o omezení PFAS u obalů určených pro styk s potravinami. Limity těžkých kovů existovaly už podle předchozí evropské právní úpravy, zatímco omezení PFAS představuje významnou novinku.

Malý podnik, který je podle nařízení považován za výrobce obalu, by si proto měl od dodavatele vyžádat potřebné údaje o složení a technickou dokumentaci. Fyzický výrobce nebo dodavatel obalu má povinnost poskytnout informace nezbytné k doložení souladu s požadavky a k vypracování prohlášení o shodě.

Další povinností výrobců a dovozců je zajistit dohledatelnost obalů. Ty mají být označeny identifikátorem, například číslem typu, šarže nebo jiným údajem, a kontaktními informacemi výrobce. Pokud už podnik vyrobil nebo nakoupil obaly bez požadovaných údajů, nemusí je automaticky přebalovat ani ničit. Informace lze za stanovených podmínek uvést v doprovodné dokumentaci, například na faktuře, nebo je poskytnout digitálně, pokud je možné obal snadno propojit s výrobcem a příslušným prohlášením o shodě.

Kdy se na malý podnik vztahují výjimky

PPWR stanovuje zvláštní úlevy pro mikropodniky. Podle definice Evropské komise jde o podniky s méně než deseti zaměstnanci a ročním obratem nižším než dva miliony eur. Pro jejich uplatnění je však nutné splnit konkrétní podmínky.

Pokud mikropodnik prodává obaly nebo zabalené výrobky pod vlastním jménem či ochrannou známkou, ale fyzický výrobce nebo dodavatel obalu sídlí v Evropské unii, může se za podmínek nařízení uplatnit výjimka z povinností výrobce. Odpovědnost za prohlášení o shodě a označení obalu pak přebírá dodavatel nebo fyzický výrobce.

Další výjimka se týká rozšířené odpovědnosti výrobce. Pokud mikropodnik současně vystupuje jako producent obalů, může být od souvisejících povinností osvobozen, jestliže dodavatel obalových materiálů sídlí ve stejném členském státě.

Podnikatelé by si měli dát pozor na to, že výjimky nejsou automatické pro všechny malé firmy. Záleží na velikosti podniku, jeho roli v dodavatelském řetězci i na tom, kde sídlí dodavatel obalu nebo obalového materiálu. Samotná skutečnost, že jde o malou společnost, proto ještě neznamená, že se na ni povinnosti PPWR nevztahují.

Evropská komise v říjnu 2026 také informovala o návrhu pozastavit požadavek na ustanovení zplnomocněného zástupce pro účely rozšířené odpovědnosti výrobce. O návrhu se na evropské úrovni stále jedná, takže podniky by měly sledovat další vývoj a počítat s aktuálně platnými pravidly, dokud nebude případná změna přijata.

Co malé firmy čeká v dalších letech

Další požadavky budou postupně zasahovat do výběru obalů, jejich označování i způsobu, jakým podniky balí a prodávají své výrobky. Týkat se budou recyklovatelnosti, minimálního podílu recyklovaných plastů, omezování zbytečných obalů, některých jednorázových plastových obalů a cílů pro opětovné použití. Zvláštní pravidla se připravují také pro opakovaně použitelné obaly a opětovné plnění v sektoru jídla s sebou.

I zde nařízení počítá s úlevami pro nejmenší podniky. Mikropodniky mají za stanovených podmínek výjimku z cílů opětovného použití a z povinnosti nabízet opakovaně použitelné obaly v sektoru jídla s sebou. Pro podniky, které uvádějí na trh méně než 1 000 kilogramů obalů ročně, se počítá s přiměřenějšími požadavky na vykazování v rámci rozšířené odpovědnosti výrobce.

Řada budoucích požadavků bude potřebovat další prováděcí opatření a metodické pokyny, na jejichž přípravě Evropská komise pracuje. Malé podniky se mohou zapojovat do konzultací a poskytovat zkušenosti z praxe, aby připravovaná pravidla odpovídala možnostem firem různé velikosti.

Pro malého podnikatele je nyní nejpraktičtější začít přehledem obalů, které používá, a ověřit, zda na ně umisťuje vlastní značku. Dále by měl zjistit, zda obaly nebo zabalené výrobky dováží ze zemí mimo EU, zda je uvádí na trh jako první a zda splňuje podmínky některé z výjimek. Současně se vyplatí domluvit s dodavateli předávání technické dokumentace a informací o složení obalů.

Taková příprava pomůže podnikateli rozpoznat povinnosti, které už musí plnit, a odlišit je od požadavků, které začnou platit až později. PPWR totiž pro malé firmy neznamená jednotný seznam úkolů. Konkrétní rozsah povinností se odvíjí od jejich velikosti, obchodního modelu a role, kterou v životním cyklu obalu zastávají.

Jak poznat, do které kategorie váš podnik patří

Výrobce obalu je podle PPWR podnik, který obal nebo zabalený výrobek navrhuje či nechává vyrobit pod vlastním jménem nebo ochrannou známkou. Nemusí tedy obal fyzicky vyrábět. Pokud například malý obchod nakupuje krabice a prodává v nich výrobky pod vlastní značkou, může být považován za výrobce obalu. Pro mikropodniky však platí výjimka – pokud jejich dodavatel sídlí kdekoli v EU, přechází odpovědnost výrobce na tohoto dodavatele.

Dovozce je podnik usazený v EU, který uvádí na evropský trh obaly nebo zabalené výrobky pocházející ze země mimo EU. Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje zabalené zboží od dodavatele v Číně a dováží je do České republiky. Dovozce má podle PPWR vlastní povinnosti, které zahrnují také ověření souladu s příslušnými požadavky na obaly.

Producent obalů je podnik, který jako první zpřístupňuje obaly nebo zabalené výrobky na trhu členského státu, v němž působí, případně za stanovených podmínek přímo konečným uživatelům v jiném členském státě. S touto rolí je spojena rozšířená odpovědnost výrobce, tedy povinnost financovat sběr a využití obalového odpadu v zemi, kde se očekává jeho vznik. Producentem tak může být například malý výrobce potravin, který své výrobky poprvé prodává v obalech na českém trhu.

Jedna firma může zastávat více rolí současně. Například malý podnik, který dováží zboží ze země mimo EU a následně je prodává zákazníkům v Česku, může být dovozcem i producentem. Konkrétní posouzení závisí na typu obalu a způsobu jeho uvedení na trh. Právě proto je důležité prověřit vlastní obchodní model a nepředpokládat, že se povinnosti vztahují jen na podniky, které obaly samy vyrábějí.

Dokument ke stažení:

Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR) and small businesses