Voda dokáže odnést téměř všechno. Jenže některé látky v ní zůstávají celé roky, hromadí se v sedimentech, pronikají do organismů a postupně zatěžují celé ekosystémy. Mezi největší hrozby patří takzvané věčné chemikálie PFAS a zbytky léčiv, které se dostávají do vodního prostředí při výrobě, používání i likvidaci produktů. Věda současně hledá nové cesty, jak jejich dopady omezit. Vedle přísnějšího hodnocení chemických rizik se pozornost obrací také k překvapivě účinným pomocníkům, rostlinám a mikroorganismům.

Voda je jedním z nejdůležitějších zdrojů života, zároveň však funguje jako sběrné místo pro řadu látek, které do životního prostředí uvolňuje lidská činnost. Průmyslové provozy, domácnosti, zemědělství i farmaceutická výroba přispívají k tomu, že se ve vodních tocích a nádržích objevují chemické sloučeniny, jejichž účinky se mohou projevovat dlouhodobě. Některé se rozkládají jen velmi pomalu, jiné se hromadí v živých organismech a další mohou působit společně s řadou jiných kontaminantů. Tři nové vědecké studie zveřejněné Evropskou komisí (přehled s odkazy najdete pod článkem) ukazují, jak rozsáhlý tento problém je a jakými směry se ubírá jeho řešení.

PFAS se hromadí ve vodě, sedimentech i rybách

Jedním z nejvýraznějších příkladů jsou PFAS, tedy perfluorované a polyfluorované alkylové látky. Tato rozsáhlá skupina zahrnuje více než deset tisíc syntetických chemických sloučenin využívaných v mnoha průmyslových i spotřebitelských aplikacích. Díky svým vlastnostem nacházejí uplatnění například při výrobě materiálů odolných vůči vodě, mastnotě nebo vysokým teplotám. Právě jejich chemická stabilita je však současně velkým environmentálním problémem. V přírodě přetrvávají dlouhou dobu, mohou se šířit vodou i atmosférou a některé z nich se postupně hromadí v organismech. Odtud pochází jejich označení věčné chemikálie.

Mezinárodní výzkum publikovaný v časopise Water Research se zaměřil na výskyt PFAS ve sladkovodních nádržích napříč kontinenty. Vědci zpracovali údaje ze 74 nádrží na pěti kontinentech a sledovali, jak se jednotlivé látky vyskytují ve vodě, sedimentech a rybích tkáních. Výsledky ukázaly, že znečištění nemá všude stejnou podobu. Jeho charakter ovlivňuje historické používání chemikálií, průmyslová činnost, způsob nakládání s odpady, místní hydrologické podmínky i úroveň environmentálního monitoringu.

V Asii výzkumníci zaznamenali častější výskyt PFAS v povrchových vodách, zejména v oblastech ovlivněných průmyslovou činností a městským odtokem. V Evropě se výrazněji projevilo dlouhodobé hromadění těchto látek v sedimentech a rybích tkáních. Právě evropské vzorky ryb vykazovaly nejvyšší míru bioakumulace. Pozornost si zaslouží také Afrika, kde byly v některých sledovaných nádržích zjištěny poměrně vysoké koncentrace nejčastěji monitorovaných PFAS. Výzkum přitom zahrnoval pouze pět afrických nádrží, což ukazuje, jak málo informací máme o skutečném rozsahu kontaminace v některých částech světa.

Zajímavým zjištěním je také rostoucí zastoupení krátkořetězcových PFAS. Ty se v řadě aplikací prosazují jako náhrada za některé dříve používané dlouhořetězcové látky, jejichž využívání podléhá přísnějším omezením. Krátkořetězcové sloučeniny sice obecně vykazují nižší tendenci k bioakumulaci, zároveň jsou však velmi mobilní, dlouhodobě přetrvávají v prostředí a konvenční technologie čištění je odstraňují obtížně. Náhrada jedné skupiny problematických chemikálií jinou tak nemusí automaticky znamenat odstranění environmentálního rizika.

Zbytky léčiv představují další zátěž pro vodní ekosystémy

Podobně komplexní problém představují léčivé přípravky. Do životního prostředí se dostávají během celého svého životního cyklu, od výroby přes užívání až po nesprávnou likvidaci. Část léčivých látek prochází lidským organismem a následně se dostává do odpadních vod. Některé mohou být v čistírnách odpadních vod odstraněny jen částečně, takže jejich zbytky pokračují do řek a dalších vodních ekosystémů.

Ochrana životního prostředí se proto stále výrazněji promítá také do evropské farmaceutické legislativy. Odborná studie publikovaná v časopise Environmental Sciences Europe hodnotila připravovaná pravidla z pohledu environmentálního rizika a jejich praktického uplatňování. Významnou součástí nového přístupu je také princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), který se má nově výrazněji uplatnit i v oblasti léčiv. Farmaceutické společnosti se tak mají finančně podílet na nákladech spojených s odstraňováním zbytků léčiv z odpadních vod, zejména prostřednictvím rozšířených systémů čištění. Náklady na tyto procesy se tak mají ve větší míře přenést na výrobce léčiv, jejichž produkty přispívají ke vzniku znečištění.

Nová pravidla současně posilují požadavky na hodnocení environmentálních dopadů léčiv a dostupnost informací o jejich vlastnostech. Mezi významné posuny patří možnost odmítnout registraci nového antimikrobiálního léčivého přípravku, pokud jeho environmentální riziko nebude přijatelné. Návrh počítá také se zpětným hodnocením některých léčiv schválených před listopadem 2005, u nichž se při původním povolování environmentální rizika pravděpodobně neposuzovala. Důležitou součástí má být posuzování celého životního cyklu přípravků včetně výrobních procesů, a to i v případech, kdy výroba probíhá mimo Evropskou unii. Přínosem má být také lepší dostupnost údajů o provedených hodnoceních.

Nebezpečné mohou být i kombinace různých látek

Vědci současně upozorňují na problém, který může dosavadní hodnocení rizik významně podceňovat. Jde o společné působení různých chemických látek. Vodní prostředí totiž nepřichází do kontaktu s jednou účinnou látkou, ale s jejich směsmi. Léčiva se mohou kombinovat se zemědělskými chemikáliemi, látkami ze spotřebních výrobků nebo dalšími průmyslovými kontaminanty. Výsledný účinek přitom může být výraznější než působení jednotlivých složek samostatně.

Příkladem je kombinace antibiotik sulfamethoxazolu a trimethoprimu, která může mít závažné synergické účinky na sladkovodní řasy. Výzkumníci proto doporučují rozšířit hodnocení léčiv také o posuzování chemických směsí. Současné testovací metody by měly lépe zachycovat dlouhodobé, vícegenerační a behaviorální účinky. Některé látky totiž nemusí způsobit okamžitý úhyn organismů, přesto mohou narušovat jejich migraci, rozmnožování, metabolismus nebo schopnost reagovat na okolní prostředí. Takové působení se může postupně projevit na celých populacích a fungování ekosystémů.

Rostliny a mikroorganismy jako přirozená čisticí technologie

Vedle důslednější prevence a hodnocení rizik se pozornost vědců obrací také k samotným možnostem odstraňování znečištění. Zajímavou cestu představují uměle vytvořené mokřady, které využívají přirozenou spolupráci rostlin, půdy a mikroorganismů. Tyto systémy mohou čistit odpadní vody a současně vytvářet stanoviště pro řadu druhů, zachycovat uhlík a přispívat k ochraně krajiny před povodněmi.

Přehledová studie publikovaná v časopise Bioresource Technology analyzovala poznatky z 539 vědeckých prací vydaných mezi lety 2000 a 2025. Zaměřila se zejména na mikrobiální procesy, které umožňují rozkládat nebo přeměňovat znečišťující látky na méně škodlivé sloučeniny. Výsledky potvrzují, že významnou úlohu mají bakterie a další mikroorganismy žijící v půdě i v okolí kořenových systémů rostlin.

Umělé mokřady dokážou zachycovat a odstraňovat například dusík, fosfor, těžké kovy, antibiotika nebo polycyklické aromatické uhlovodíky. Průměrná účinnost odstraňování sledovaných znečišťujících látek se podle analyzovaných studií pohybovala v rozmezí 76,9 až 91,9 %. Mikroorganismy přitom zajišťovaly přibližně 90,5 procenta odstranění antibiotik a 60,9 % odstranění polycyklických aromatických uhlovodíků.

Rostliny v tomto systému plní mnohem důležitější úlohu, než by se mohlo na první pohled zdát. Samotné přímé přijímání znečišťujících látek jejich kořeny představuje relativně malou část procesu. Jejich hlavním přínosem je vytváření příznivých podmínek pro mikroorganismy. Kořeny uvolňují kyslík a organické látky, které bakteriím poskytují energii a živiny. Tím podporují jejich růst a aktivitu, a zvyšují tak schopnost celého mokřadního systému odstraňovat kontaminanty. Přítomnost rostlin podle studie zvyšuje průměrnou účinnost čištění až o 11,3 %.

Výzkumníci se zabývali také možností cíleně doplňovat do mokřadů vybrané mikroorganismy s vhodnými metabolickými vlastnostmi. Tento postup, označovaný jako bioaugmentace, může zvýšit účinnost odstraňování některých běžných znečišťujících látek až o 16,6 % a u nově se objevujících kontaminantů až o 64,3 %. Pokud se vhodné bakterie kombinují přímo s rostlinami, může se účinnost odstraňování zvýšit až o dalších 14,8 %. Jde však převážně o výsledky krátkodobých laboratorních experimentů, jejichž přenos do běžného provozu bude vyžadovat další ověření.

Výzkum upozorňuje také na možná rizika. Některé bakterie schopné rozkládat antibiotika mohou přispívat k šíření genů antibiotické rezistence. Vědci proto zkoumají způsoby, jak mikroorganismy bezpečně využívat a současně kontrolovat jejich chování v prostředí. Perspektivní je například jejich zachycení na vhodných nosných materiálech, které brání vyplavování a pomáhají udržovat jejich aktivitu v potřebném místě.

Ochrana vody začíná prevencí a pokračuje účinným čištěním

Všechny tři studie společně ukazují, že ochrana vodních zdrojů vyžaduje propojení několika přístupů. Dlouhodobě přetrvávající PFAS potřebují důslednější sledování a omezení jejich úniků do prostředí. U léčivých přípravků je nutné posuzovat nejen jejich účinnost pro pacienty, ale také dopady na vodní organismy a celé ekosystémy. A tam, kde už znečištění vzniká, mohou vedle konvenčních technologií najít uplatnění také přírodě blízké metody čištění založené na spolupráci rostlin a mikroorganismů.

Voda totiž není jen prostředím, kterým znečištění odtéká. Je také místem, kde se jednotlivé látky setkávají, přeměňují a někdy i dlouhodobě hromadí. Čím lépe budeme rozumět jejich původu, chování a vzájemnému působení, tím účinněji můžeme chránit zdroje, na kterých závisí lidské zdraví i fungování přírodních ekosystémů.

Zdroje a další informace:

• Polluting ‘forever chemicals’ build up differently across continents, finds study of global freshwater reservoirs

• Environmental protection in upcoming pharmaceutical legislation could enhance risk assessments and support implementation

• Plants and microbes pair up to remove pollutants from wastewater in human-made wetlands

České ovzduší se v posledních desetiletích výrazně zlepšilo a většina sledovaných škodlivin dnes splňuje zákonné imisní limity. Pohled na zdravotní rizika však přináší mnohem méně uklidňující obraz. Podle nové odborné zprávy Státního zdravotního ústavu lze dlouhodobému společnému působení jemných prachových částic a oxidu dusičitého v městském prostředí přičíst několik tisíc předčasných úmrtí ročně.

Státní zdravotní ústav (SZÚ) zveřejnil odbornou zprávu o zdravotních důsledcích a rizicích znečištění ovzduší za rok 2025. Dokument navazuje na více než třicetileté monitorování a přináší rozsáhlé vyhodnocení kvality venkovního ovzduší v českých městech i dalších lokalitách. Do zpracování vstoupila data ze 151 měřicích stanic ve 120 sídlech a devíti pražských částech. Vedle základních znečišťujících látek se sledovaly také těžké kovy, benzen a polycyklické aromatické uhlovodíky, mezi nimiž má zvláštní význam karcinogenní benzo[a]pyren.

Zpráva ukazuje dva souběžné trendy. Na jedné straně se dlouhodobě daří snižovat koncentrace řady škodlivin a rok 2025 patřil z hlediska některých základních ukazatelů k příznivějším obdobím. Na straně druhé zůstává značná část obyvatel vystavena koncentracím, které překračují zdravotní doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO).

Čísla, která se do běžného hodnocení kvality ovzduší nevejdou

Nejvýraznější zdravotní údaj zprávy se týká společného působení jemných prachových částic PM_2,5 a oxidu dusičitého NO₂. SZÚ na základě aktualizovaných metodických postupů odhaduje, že dlouhodobé expozici těmto dvěma škodlivinám lze v městských lokalitách České republiky za rok 2025 přičíst přibližně 6 900 předčasných úmrtí.

Jde o statistický odhad zdravotních dopadů na populaci, nikoli o počet úmrtí, u nichž by bylo možné jednotlivě určit znečištěné ovzduší jako příčinu. Výpočet vychází z epidemiologických poznatků a vztahů mezi koncentrací škodlivin a zdravotní odezvou. Zahrnuje dopady dlouhodobé expozice na úmrtnost v souvislosti s kardiovaskulárními a respiračními onemocněními i rakovinou plic a také účinky krátkodobého vystavení znečištění.

Pro rok 2025 vycházelo hodnocení z odhadované průměrné koncentrace PM_2,5 v městském prostředí 12,9 µg/m³ a oxidu dusičitého 13,3 µg/m³. Jako srovnávací úroveň pro výpočet byla použita cílová hodnota WHO pro PM_2,5 ve výši 5 µg/m³. Nově uplatněný společný ukazatel zároveň zohledňuje překrývání zdravotních účinků obou látek, aby nedocházelo k dvojímu započítání stejných dopadů.

Zajímavý je také dlouhodobý vývoj. Zatímco v roce 2011 činil odpovídající odhad 15 180 předčasných úmrtí, v roce 2025 klesl na 6 900. Za patnáct let se tedy tato zátěž snížila na méně než polovinu. Pokrok je tedy výrazný, současná hodnota však stále představuje závažný problém veřejného zdraví.

Odhad je navíc třeba chápat v kontextu toho, že účinky znečištění ovzduší se neprojevují pouze bezprostředně po vystavení škodlivinám. Dlouhodobá expozice může postupně přispívat k rozvoji chronických onemocnění a zvyšovat pravděpodobnost předčasného úmrtí. Právě proto je důležité sledovat nejen krátkodobé výkyvy koncentrací, ale také dlouhodobou průměrnou zátěž obyvatel.

Zákonné limity a zdravotní doporučení ukazují dva různé obrazy

Rok 2025 byl z hlediska plnění českých imisních limitů převážně příznivý. U oxidu dusičitého nebyl překročen roční ani hodinový limit a roční limity pro částice PM₁₀ a PM_2,5 zůstaly pod stanovenými hranicemi na všech hodnocených stanicích. Koncentrace oxidu siřičitého dosáhly dokonce nejnižších hodnot za dobu sledování. Také koncentrace oxidu uhelnatého a základních prachových částic patřily k nejnižším od devadesátých let.

Při srovnání s doporučeními WHO se však obraz výrazně mění. Světová zdravotnická organizace v roce 2021 stanovila přísnější hodnoty vycházející z poznatků o zdravotních účincích znečištěného ovzduší. Jejich smyslem je poskytnout vyšší úroveň ochrany zdraví, než jakou zajišťují dosavadní právně závazné limity.

U částic PM₁₀ překročilo doporučenou roční hodnotu 15 µg/m³ celkem 115 měřicích stanic, tedy 78 %. U jemnější frakce PM_2,5 byla situace ještě výraznější. Doporučená roční koncentrace WHO 5 µg/m³ nebyla překročena pouze na stanici Churáňov. Všechny ostatní hodnocené stanice vykazovaly vyšší hodnoty, a to včetně řady lokalit, kde se kvalita ovzduší podle českých limitů jeví jako vyhovující.

Podobný rozdíl se ukázal u oxidu dusičitého. Roční doporučenou hodnotu WHO 10 µg/m³ překročilo 53 městských stanic, což představuje 73 % hodnocených míst. Denní doporučená hodnota byla alespoň jednou překročena na 60 městských stanicích. Tato čísla dobře vysvětlují, proč samotné konstatování, že imisní limity nebyly překročeny, neposkytuje úplný obraz zdravotní zátěže. Zákonný limit představuje hranici stanovenou právními předpisy, zatímco doporučení WHO vychází z hodnocení zdravotních účinků a usiluje o co nejnižší expozici obyvatel.

Rozdíl mezi oběma způsoby hodnocení je patrný také u ozonu. V roce 2025 byla na všech sledovaných stanicích alespoň jednou překročena denní doporučená hodnota WHO 100 µg/m³ pro osmihodinový klouzavý průměr. Na 17 stanicích byla alespoň jednou překročena také hodnota 120 µg/m³, která odpovídá evropskému imisnímu limitu pro tento ukazatel. Přízemní ozon na rozdíl od některých jiných škodlivin nevzniká přímým vypouštěním z komínů nebo výfuků. Je sekundární znečišťující látkou, která se vytváří v ovzduší chemickými reakcemi oxidů dusíku a těkavých organických látek za působení slunečního záření.

Z hlediska zdraví je přízemní ozon významný především svými účinky na dýchací soustavu. U citlivých lidí může expozice ozonu vyvolat nebo zhoršit astmatické obtíže. Přízemní ozon tak zůstává významnou složkou znečištění, zejména v období slunečného a teplého počasí.

Karcinogenní hrozby v ovzduší a nebezpečí lokálního vytápění

Zpráva SZÚ upozorňuje také na skutečnost, že u některých látek může být situace z hlediska zdravotní ochrany problematická, přestože jejich koncentrace zůstávají pod zákonnými limity. U jemných částic je přitom podstatná jejich schopnost pronikat hluboko do dýchacího ústrojí. Nejmenší částice se mohou dostávat až do plicních sklípků a jejich působení souvisí s rozvojem kardiovaskulárních a respiračních onemocnění.

Další významnou skupinou sledovaných látek jsou polycyklické aromatické uhlovodíky. Zvláštní pozornost si zaslouží benzo[a]pyren, který slouží jako ukazatel karcinogenního potenciálu směsi těchto látek. Vzniká zejména při nedokonalém spalování organických materiálů a jeho významným zdrojem je lokální vytápění pevnými palivy. Přispívat mohou také průmyslové procesy a doprava.

V roce 2025 byl zákonný roční imisní limit benzo[a]pyrenu překročen na 23 měřicích stanicích. Z toho 12 stanic se nacházelo v Moravskoslezském kraji. Nejhorší situace byla zaznamenána ve Věřňovicích, kde koncentrace překročila limit více než trojnásobně. Hodnota toxického ekvivalentu benzo[a]pyrenu dosáhla nebo překročila úroveň 1 ng/m³ na 68 % hodnocených stanic. Meziročně koncentrace mírně vzrostly, dlouhodobý vývoj za období 2016 až 2025 však podle SZÚ potvrzuje jejich pokles.

U karcinogenních látek zpráva hodnotí také arsen, kadmium, nikl a benzen. Podle modelového odhadu SZÚ by dlouhodobé působení pěti hodnocených karcinogenních látek v ovzduší mohlo v České republice každoročně přispívat ke vzniku přibližně 3 až 51 případů nádorových onemocnění navíc. Jde o statistický výpočet, který vyjadřuje, kolik případů by se mohlo v celé populaci objevit v důsledku dlouhodobého vystavení těmto látkám oproti situaci bez této dodatečné zátěže. Největší podíl na tomto odhadu připadá na benzo[a]pyren.

Zpráva přitom ukazuje, že jednotlivé regiony a typy městských lokalit se mohou z hlediska zátěže výrazně lišit. V Moravskoslezském kraji se dlouhodobě kombinuje vliv průmyslových zdrojů, dopravy a lokálního vytápění. Významnou roli zde hraje také dálkový a přeshraniční přenos znečištění. V ostatních městech se vyšší koncentrace často vážou především na dopravní uzly, tranzitní komunikace a hustě zastavěné oblasti.

Regionální rozdíly a klíčová role silniční dopravy

U částic PM₁₀ se například roční průměry v dopravně zatížených lokalitách pohybovaly podle intenzity dopravy přibližně mezi 15 a 26,6 µg/m³. V průmyslově zatížených oblastech dosahovaly 16 až 26 µg/m³. Nejvyšší roční průměr 27,4 µg/m³ zaznamenala stanice Lom u Mostu. Rozdíl mezi městskými stanicemi v Moravskoslezském kraji a ostatními regiony činil přibližně 2 až 4 µg/m³.

Výsledky zároveň připomínají význam meteorologických podmínek. Rok 2025 byl z hlediska rozptylu znečišťujících látek poměrně příznivý. Naměřené koncentrace ovlivňovaly také změny intenzity dopravy a v některých regionech útlum průmyslové výroby. Dlouhodobá suchá období, vysoké teploty a intenzivní sluneční záření

Důležitým poznatkem je také přetrvávající význam dopravy jako zdroje znečištění městského ovzduší. U oxidů dusíku je její vliv zvlášť dobře patrný. Nejvyšší koncentrace NO₂ byly zaznamenány na dopravně exponovaných stanicích, především v pražské Legerově ulici, kde roční průměr dosáhl 36 µg/m³. To je hodnota blížící se současnému zákonnému limitu 40 µg/m³. Další zvýšené hodnoty se objevily v Praze, Ostravě a Ústí nad Labem.

Doprava přispívá také k zatížení ovzduší prachovými částicemi. Její emise se přičítají k městskému pozadí, které ovlivňují lokální topeniště a další zdroje. V některých lokalitách se tak kombinují emise z automobilové dopravy, energetiky, domácího vytápění a průmyslu. Právě souběh různých zdrojů komplikuje snižování celkové expozice obyvatel.

Zpráva proto zdůrazňuje význam hodnocení jednotlivých typů městských lokalit. Rozdíly mezi dopravně zatíženými ulicemi, obytnými čtvrtěmi, průmyslovými oblastmi a městským pozadím jsou podstatné pro správnou interpretaci naměřených hodnot. Samotná měřicí stanice totiž vždy reprezentuje určité okolní prostředí a její výsledky nelze bez dalšího vztáhnout na celé město.

Čtete také:

České ovzduší se čistí, ale některé škodliviny zůstávají. Co skutečně ukázal rok 2025?

Solární elektrárny vyrábějí stále více elektřiny, tepelná čerpadla posilují ve vytápění a biomasa zůstává největším zdrojem obnovitelného tepla. Nová statistika Ministerstva průmyslu a obchodu za rok 2025 ukazuje, jak se česká energetika posouvá k obnovitelným zdrojům. Současně odhaluje, kde se růst zpomaluje a jak náročné bude přiblížit se evropským klimatickým a energetickým cílům.

Podíl obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie v České republice dosáhl v roce 2025 podle metodiky Eurostatu 18,76 %. Oproti roku 2015, kdy činil 15,07 %, jde o postupný posun, který však v posledním sledovaném roce vystřídal mírný pokles. V roce 2024 totiž podíl OZE dosahoval 19,21 %.

Vývoj přitom není ve všech oblastech stejný. Zatímco podíl obnovitelné elektřiny na její spotřebě vzrostl z 17,93 % v roce 2024 na 19,20 % v roce 2025, podíl OZE ve vytápění a chlazení klesl z 29,06 % na 27,69 %. V dopravě se obnovitelné zdroje podílely na spotřebě pouze 5,36 %, zatímco o rok dříve to bylo 5,74 %.

Čísla tak ukazují, že česká energetická transformace postupuje rozdílným tempem podle jednotlivých sektorů. Elektřina se opírá především o rychle rostoucí fotovoltaiku, vytápění o biomasu a tepelná čerpadla. Doprava naopak zůstává oblastí, kde je podíl obnovitelných zdrojů výrazně nižší.

Fotovoltaika táhne výrobu elektřiny vzhůru

Nejvýraznější růst zaznamenala fotovoltaika. V roce 2025 vyrobily české solární elektrárny přibližně 4,29 TWh elektřiny, zatímco v roce 2020 to bylo 2,29 TWh. Za pět let se tak jejich produkce téměř zdvojnásobila. Instalovaný výkon vzrostl z 2,14 GW v roce 2020 na 4,63 GW v roce 2025.

Fotovoltaika se v loňském roce podílela na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů více než 35 %. Její význam posiluje především rozvoj menších instalací. Elektrárny s výkonem do 10 kW vyrobily 1,39 TWh, což představuje výrazný nárůst oproti 151,96 GWh v roce 2020. Roste také segment středně velkých instalací a podnikových fotovoltaických elektráren.

Podstatně pomalejší vývoj vykazuje větrná energetika. Instalovaný výkon větrných elektráren dosáhl 380 MW, oproti 339 MW v roce 2020. Výroba elektřiny však meziročně klesla ze 716,8 GWh na 666,2 GWh. Větrné elektrárny tak v roce 2025 dodaly přibližně 5,35 % elektřiny vyrobené ze všech OZE.

Výrazný meziroční pokles zaznamenaly také vodní elektrárny. Zatímco v roce 2024 vyrobily 2,66 TWh elektřiny, v roce 2025 to bylo pouze 1,60 TWh. Jde o pokles přibližně o 40 %. Výroba vodních elektráren přitom významně závisí na hydrologických podmínkách a množství dostupné vody. Jejich instalovaný výkon se téměř nezměnil a dosáhl 1 121 MW.

Biomasa stále drží prvenství ve výrobě obnovitelného tepla

Zatímco ve výrobě elektřiny získává stále silnější pozici fotovoltaika, v oblasti tepla zůstává hlavním obnovitelným zdrojem biomasa. V roce 2025 se podílela na celkové výrobě tepla z OZE 73,74 %. Její hrubá výroba dosáhla 82,63 milionu GJ. Významnou část představovala spotřeba biomasy v domácnostech, která činila 49,77 milionu GJ.

Celková výroba tepla z biomasy však dlouhodobě klesá. V roce 2021 dosahovala 94,13 milionu GJ, v roce 2025 už jen 82,63 milionu GJ. Pokles je patrný zejména u domácností, kde se výroba tepla z biomasy za stejné období snížila přibližně o čtvrtinu. Naopak v průmyslových a dalších nedomácích provozech výroba tepla z biomasy roste. V roce 2025 dosáhla 32,87 milionu GJ, což je nejvyšší hodnota od roku 2021.

Významnou součástí tohoto segmentu je využívání dřevní štěpky, odpadního dřeva, pilin a celulózových výluhů. Tyto suroviny nacházejí uplatnění při výrobě elektřiny i tepla a představují důležitý zdroj energie pro průmyslové podniky a teplárenské provozy.

Tepelná čerpadla posilují, bioplyn si drží stabilní pozici

Druhou nejvýznamnější položkou ve výrobě obnovitelného tepla jsou tepelná čerpadla. V roce 2025 se podílela na výrobě tepla z OZE 19,34 % a využila 21,67 milionu GJ energie okolního prostředí. Jejich význam přitom v posledních letech výrazně roste. V roce 2020 činilo využití energie prostředí 9,79 milionu GJ, za pět let se tedy více než zdvojnásobilo.

Bioplyn si naopak udržuje poměrně stabilní pozici. Výroba elektřiny z bioplynu dosáhla 2,58 TWh, což odpovídá přibližně pětině elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. V provozu bylo celkem 576 lokalit zahrnujících bioplynové stanice, čistírny odpadních vod a skládky. Samotných bioplynových stanic statistika eviduje 402.

Pozornost si zaslouží také biometan, který představuje další možnost využití bioplynu. Jeho výroba spočívá v odstranění nežádoucích příměsí, zejména oxidu uhličitého, a následném dosažení kvality umožňující využití v plynárenské síti nebo dopravě. Ke konci roku 2025 fungovalo v Česku 12 biometanových stanic s celkovou teoretickou kapacitou 24,3 milionu m³ ročně. Skutečná produkce dosáhla 17,2 milionu m³. Většina vyrobeného biometanu, konkrétně 97,3 %, byla vtláčena do distribuční sítě.

Rozvoj biometanu tak přináší další způsob, jak energeticky využívat zemědělské a biologicky rozložitelné odpady a současně posilovat nabídku obnovitelného plynu.

Evropské cíle jsou podstatně výše než česká současnost

Český vývoj je třeba posuzovat také v kontextu evropských závazků. Revidovaná směrnice o obnovitelných zdrojích energie RED III stanovuje pro Evropskou unii závazný cíl dosáhnout do roku 2030 alespoň 42,5% podílu OZE na hrubé konečné spotřebě energie. Evropská komise současně usiluje o dosažení 45 %.

Podle předběžných údajů Eurostatu činil podíl obnovitelných zdrojů v celé EU v roce 2025 již 26,2 %. Česká republika se svými 18,76 % zůstává výrazně pod evropským průměrem. Rozdíl představuje 7,44 procentního bodu.

Český vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu, který vláda schválila v prosinci 2024, počítá pro rok 2030 s dosažením 30,1% podílu OZE na hrubé konečné spotřebě energie. V elektroenergetice má podíl obnovitelných zdrojů dosáhnout 28 % a v oblasti vytápění a chlazení přibližně 40 %. Národní cíl tak zůstává pod celkovou ambicí EU.

Při současném podílu 18,76 % by tak Česko muselo do roku 2030 zvýšit zastoupení obnovitelných zdrojů o dalších 11,34 procentního bodu, aby splnilo vlastní plánovaný příspěvek.

Růst výroby musí doprovázet rozvoj celé energetiky

Statistika MPO za rok 2025 potvrzuje, že obnovitelné zdroje mají v české energetice stále významnější postavení. Nejrychleji roste fotovoltaika, postupně se prosazují tepelná čerpadla a prostor pro další využití nabízí také biometan. Biomasa nadále představuje základ obnovitelného vytápění, zatímco větrná energetika a vodní elektrárny vykazují podstatně pomalejší rozvoj nebo kolísání výroby.

Pro další růst bude důležité vedle výstavby nových zdrojů rozvíjet také akumulaci energie, flexibilitu spotřeby, distribuční a přenosové soustavy a možnosti sdílení elektřiny. Významnou příležitostí zůstává rovněž energetické využívání biologicky rozložitelných odpadů a zemědělských zbytků.

Dokument ke stažení a použité zdroje:

• MPO – Obnovitelné zdroje energie v roce 2025

• Evropská komise – Renewable Energy Directive

• Eurostat – Renewables make up 26% of EU energy use

• MPO – Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a  klimatu

Letecká doprava se stala nepostradatelnou součástí světové ekonomiky, cestovního ruchu i mezinárodního obchodu. Současně však představuje významný zdroj emisí skleníkových plynů. Mezinárodní organizace pro civilní letectví proto rozvíjí systém CORSIA, který má zajistit kompenzaci části emisí z mezinárodních letů. Evropská komise nyní připravuje další aktualizaci seznamu zemí, podle něhož se budou pro rok 2026 určovat povinnosti leteckých dopravců.

Létání patří k nejrychleji se rozvíjejícím způsobům přepravy osob i zboží. Propojuje kontinenty, podporuje cestovní ruch, obchodní vztahy a globální dodavatelské řetězce. Jeho environmentální stopa však s rostoucím počtem letů narůstá. Podle Evropské agentury pro bezpečnost letectví dosáhl podíl letecké dopravy v roce 2023 přibližně 2,5 % celosvětových emisí CO₂. Dlouhodobý vývoj navíc ukazuje, že emise z letectví rostou. Významná část emisí vzniklých mezi lety 1940 a 2019 připadla na období po roce 2000.

Samotné množství vypuštěného oxidu uhličitého ovšem nevystihuje celý klimatický dopad letecké dopravy. Při spalování leteckého paliva vznikají také oxidy dusíku, vodní pára, částice sazí a další látky. Ve vysokých letových hladinách se podílejí na chemických procesech v atmosféře a vzniku kondenzačních stop, které za určitých podmínek přecházejí v rozsáhlejší oblačnost. Výsledný účinek zahrnuje jak oteplující, tak ochlazující procesy, přičemž celkový vliv letectví na klima je oteplující. Vědecké hodnocení publikované v rámci ICAO uvádí, že kombinovaný klimatický účinek emisí CO₂ a dalších vlivů letectví představoval v roce 2011 přibližně 3,5 % celkového antropogenního radiačního působení.

Mezinárodní létání vyžaduje společná pravidla

Právě mezinárodní charakter letecké dopravy vyžaduje koordinaci pravidel mezi jednotlivými státy. Letadlo při jediném dálkovém letu překonává hranice několika zemí, zatímco odpovědnost za regulaci emisí se tradičně opírá o národní a regionální právní systémy. Řešením se stal program CORSIA, tedy Carbon Offsetting and Reduction Scheme for International Aviation (CORSIA), který v roce 2016 přijala Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

Cílem CORSIA je omezovat růst čistých emisí CO₂ z mezinárodní letecké dopravy prostřednictvím systému monitorování, vykazování a ověřování emisí a následné kompenzace stanoveného množství emisí prostřednictvím způsobilých emisních jednotek. Ty představují jednu tunu CO₂, jejíž vypuštění bylo v rámci příslušného projektu zabráněno nebo jejíž emise byly sníženy. Letecké společnosti tak musí za splnění stanovených podmínek pořídit odpovídající množství těchto jednotek a následně je zrušit, aby je nebylo možné využít opakovaně.

CORSIA postupně rozšiřuje svůj dosah

Program se vztahuje na mezinárodní lety mezi zapojenými státy. V první fázi, která zahrnuje období 2024 až 2026, se kompenzační povinnosti vztahují na lety mezi státy, které se do systému dobrovolně zapojily. Od roku 2027 má následovat druhá fáze, která se s určitými výjimkami rozšíří na všechny členské státy ICAO. V roce 2026 se do programu podle údajů EASA zapojuje již 130 států. Vedle České republiky a dalších evropských zemí se do programu zapojily například Spojené státy, Kanada, Mexiko, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland, Singapur, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Keňa, Nigérie nebo Ghana.

Od roku 2027 začne druhá fáze, která rozšíří kompenzační povinnosti také na další členské státy ICAO podle stanovených kritérií. Mezi nově zahrnuté země patří například Brazílie, Čína, nebo Indie. Vstup Číny, která představuje jeden z největších leteckých trhů světa, pak podle analýz IATA (International Air Transport Association) přinese zásadní nárůst globální poptávky po nákupu emisních kreditů. Některé státy budou z povinností osvobozeny, zejména nejméně rozvinuté země, malé ostrovní rozvojové státy a vnitrozemské rozvojové země, pokud se do programu dobrovolně nezapojí. Od 1. ledna 2027 se podle seznamu schváleného ICAO bude programu účastnit celkem 134 států.

Pro výpočet kompenzačních povinností je důležitá také referenční úroveň emisí. Pro období od roku 2024 do roku 2035 se používá základna odpovídající 85 % emisí CO₂ vykázaných v roce 2019. Kompenzace se následně stanovuje podle emisí spadajících do působnosti programu a příslušného růstového faktoru odvětví. Podle EASA představuje globální objem emisí zahrnutých do kompenzačních povinností v tomto mechanismu přibližně 55,6 milionu tun CO₂.

Evropský systém EU ETS navazuje na mezinárodní mechanismus

Evropská unie začlenila požadavky CORSIA do svého legislativního rámce prostřednictvím směrnice o systému obchodování s emisemi EU ETS. Letecká doprava je součástí evropského systému obchodování s emisními povolenkami, přičemž evropská pravidla zohledňují také mezinárodní mechanismus ICAO. Cílem je zajistit soulad obou systémů a současně zachovat srovnatelné podmínky pro letecké společnosti působící na mezinárodních trasách.

Právě do tohoto legislativního rámce nyní zapadá nový návrh Evropské komise. Ta předložila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, který stanovuje seznam států považovaných pro účely evropské směrnice EU ETS za země uplatňující program CORSIA v roce 2026. Jde o každoroční legislativní aktualizaci vycházející z informací Mezinárodní organizace pro civilní letectví o účasti jednotlivých států v programu.

Seznam pro rok 2026 přináší tři konkrétní změny

Navrhovaný seznam obsahuje 97 zemí. Oproti předchozímu roku se jeho podoba mění ve třech konkrétních případech. Nově přibývají Dominika a Vietnam, zatímco Mauricius ze seznamu vypadává, protože oznámil ukončení své účasti v programu pro rok 2026. Komise přitom při sestavování seznamu vychází nejen z oznámení států o jejich zapojení, ale také z toho, zda se na ně vztahují příslušné mezinárodní letecké trasy. Proto nejsou zahrnuty například San Marino a Monako, které nemají letiště ani letecká spojení na trasách podléhajících tomuto mechanismu podle evropských pravidel.

Aktualizace má praktický význam pro letecké dopravce, protože seznam ovlivňuje určení tras, na něž se při výpočtu kompenzačních povinností uplatní pravidla CORSIA. Plnění těchto povinností představuje pro letecké společnosti dodatečné náklady spojené s nákupem způsobilých emisních jednotek. Jejich výše se může promítnout do celkových provozních nákladů dopravců a následně také do cen letenek.

Analýza společnosti MSCI z listopadu 2024 odhadovala, že pokud by letecké společnosti přenesly veškeré náklady spojené s plněním programu CORSIA na cestující, mohly by ceny mezinárodních letenek v první fázi programu vzrůst přibližně o 0,5 až 1 %. Při modelové ceně zpáteční letenky 5 000 Kč by to představovalo navýšení o 25 až 50 Kč, u letenky za 10 000 Kč pak o 50 až 100 Kč.

Další představu o ekonomickém rozměru programu nabízí Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA). Ta uvádí, že průměrná cena způsobilých emisních jednotek CORSIA se v první fázi programu odhaduje v rozmezí 10 až 40 USD za tunu CO₂. Podle modelu EASA by přitom náklady na jejich nákup v období 2024 až 2026 mohly představovat přibližně 0,07 až 0,15 % celkových ročních provozních nákladů leteckých společností.

Jde však pouze o teoretický propočet založený na ekonomickém modelu, nikoli o předpověď skutečného zdražení konkrétních leteckých spojů. Reálný dopad bude záviset na emisní bilanci dopravce, rozsahu jeho kompenzačních povinností, cenách způsobilých emisních jednotek a také na tom, jakou část dodatečných nákladů se rozhodne přenést na zákazníky.

Předložený dokument je zatím návrhem a Evropská komise jej dosud formálně nepřijala. Po dokončení legislativního procesu a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie má nařízení vstoupit v platnost dvacátým dnem po zveřejnění. Jeho pravidla budou přímo použitelná ve všech členských státech.

Použité zdroje a dokumenty ke stažení:

• EASA – European Aviation Environmental Report 2025 (Údaje o podílu letectví na emisích a klimatických dopadech)

• EASA – CORSIA (Princip fungování, časový harmonogram a výpočet kompenzací)

• ICAO – Climate impacts of aviation (Vědecké souvislosti klimatického působení letectví)

• MSCI – CORSIA: Costs and Implications for the Airline Industry (listopad 2024) (Odhad možného zdražení letenek o 0,5 až 1 %)

• EASA – ICAO CORSIA (Cena emisních jednotek 10 až 40 USD/t CO₂ a modelovaný podíl nákladů na provozních nákladech aerolinek)

• Návrh prováděcího nařízení Evropské komise

• Příloha s kompletním seznamem 97 zemí

Předcházení vzniku odpadů je už čtvrt století součástí evropského odpadového hospodářství. Jak se za tu dobu proměnilo v praxi a jakou roli bude hrát v následujících letech? Blížící se legislativní změny, nové evropské požadavky i zkušenosti měst, obcí a firem otevírají řadu důležitých témat. Konference Předcházení vzniku odpadů 2026, která se uskuteční již příští týden, nabídne prostor pro jejich odborné posouzení, konkrétní příklady z praxe i pohled na to, kam se bude odpadové hospodářství ubírat dál.

Jak snížit množství odpadu, který vůbec vznikne, a současně nastavit pravidla tak, aby byla pro obce i firmy srozumitelná a proveditelná? Právě propojení legislativy, každodenní praxe a principů oběhového hospodářství bude patřit k důležitým tématům letošního ročníku konference ASEKOL Předcházení vzniku odpadů, která se uskuteční 12. listopadu 2026 v Praze.

Legislativní změny mohou ovlivnit budoucnost obcí

Aktuálnost tématu podtrhuje také připravovaný legislativní plán Ministerstva životního prostředí. Pro rok 2027 se počítá s novelou zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, která má podle zveřejněného plánu snížit cíle pro obce v oblasti předcházení vzniku odpadů, zjednodušit některé procesy a upravit pravidla nakládání s odpady. Návrh má být vládě předložen v listopadu 2027 a počítá se rovněž s hodnocením dopadů regulace.

Co budou tyto záměry znamenat pro samosprávy a jak se mohou promítnout do praktického fungování odpadového hospodářství? Jak sladit požadavky na prevenci s dalšími povinnostmi obcí a s potřebami firem? I tyto otázky ukazují, proč má smysl sledovat legislativní vývoj v širších souvislostech a opět se zúčastnit letošního ročníku.

Od evropských pravidel až po zkušenosti českých měst

Program konference nabídne pohled na současné výzvy i dlouhodobější směřování oběhového hospodářství. Dopolední blok otevře téma 25 let předcházení vzniku odpadů a jeho současných výzev. Na legislativní novinky naváže pohled na možnosti nastavení cirkulární ekonomiky v evropském textilním průmyslu a také na vývoj odpadového hospodářství v českých městech a obcích. V programu vystoupí mimo jiné zástupci Ministerstva životního prostředí, Hospodářské komory ČR a Svazu měst a obcí České republiky.

Vedle právních předpisů je důležité sledovat i to, jak se principy prevence promítají do výroby, spotřeby a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti. Pro firmy jde o příležitost hledat úspory materiálů a surovin, pro samosprávy o možnosti rozvíjet účinnější systémy nakládání s odpady a pro celý sektor o prostor pro spolupráci a sdílení zkušeností. Pozornost si zaslouží také opětovné použití výrobků, které může prodloužit jejich životnost a omezit potřebu nových zdrojů.

Konference je určena odborníkům z odpadového hospodářství, zástupcům veřejné správy, podnikům, neziskovým organizacím i všem dalším zájemcům o oběhové hospodářství. Vedle odborného programu nabízí možnost osobního setkání s lidmi, kteří připravují pravidla, zavádějí je do praxe nebo hledají nové cesty k účinnějšímu využívání materiálů.

Získejte nové poznatky i inspiraci pro vlastní praxi

Letošní ročník se uskuteční v pražském T-Mobile Magenta Experience Centre v obchodním centru Arkády Pankrác. Zástupci měst a obcí, veřejného sektoru, neziskových organizací, škol i jednotlivci mohou díky podpoře generálního partnera ASEKOL sledovat konferenci online zdarma. Pro firemní účastníky je k dispozici prezenční i online varianta, stejně jako možnost osobního setkání s ostatními účastníky.

Program je již zveřejněn a registrace probíhá prostřednictvím webových stránek konference. Pokud chcete získat přehled o aktuálním vývoji, porovnat zkušenosti z praxe a lépe se připravit na budoucí směřování odpadového hospodářství, rezervujte si 12. listopad 2026 pro konferenci ASEKOL Předcházení vzniku odpadů 2026.

Podrobnosti o programu a registraci najdete na stránkách konference: www.predchazeniodpadu.cz

Každý den přibližně třicet požárů. Škody za 2,66 miliardy eur ročně a další dvě miliardy investované do protipožární ochrany během pouhých tří let. Evropský odpadový sektor čelí stále vážnějšímu problému, který začíná u zdánlivě nevinné věci. Použité baterie končící ve směsném odpadu, kontejnerech na tříděný odpad nebo ve sběrných vozech. Nová čísla Evropské federace odpadového hospodářství FEAD ukazují, že požáry způsobené bateriemi už představují významné ekonomické riziko pro celý evropský systém nakládání s odpady.

Požáry v odpadovém hospodářství se stávají každodenní realitou. Podle nového odhadu Evropské federace odpadového hospodářství FEAD způsobily požáry související s bateriemi v roce 2025 v Evropské unii škody ve výši přibližně 2,66 miliardy eur. Za období let 2023 až 2025 dosáhly celkové škody zhruba 7,3 miliardy eur. K tomu je potřeba připočítat další výdaje na zabezpečení provozů. Jen v roce 2025 investovaly odpadové společnosti do modernizace zařízení a protipožární ochrany přibližně 730 milionů eur. Za poslední tři roky tyto investice dosáhly zhruba dvou miliard eur.

Čísla ukazují rozsah problému, který se postupně promítá do ekonomiky celého odpadového hospodářství. Náklady na likvidaci následků požárů, opravy technologií, bezpečnostní opatření a provozní výpadky nesou převážně samotné odpadové společnosti. FEAD současně upozorňuje na stále obtížnější a dražší sjednávání pojištění odpadových provozů. Riziko požáru se tak promítá také do provozních nákladů, investičního plánování a ekonomické stability podniků.

Třicet požárů denně a rostoucí účet za škody

V roce 2025 odhaduje FEAD v evropském odpadovém sektoru přibližně 10 900 požárů souvisejících s bateriemi. To představuje zhruba třicet událostí denně. Ve srovnání s rokem 2023, kdy jich bylo evidováno přibližně 8 600, jde o nárůst o 27 % během pouhých dvou let. Celkový počet požárů v evropských odpadových zařízeních přitom FEAD odhaduje na 17 500. Baterie tak stojí přibližně za šesti z deseti požárů. Skutečný podíl může být ještě vyšší, protože příčina řady událostí zůstává neobjasněna.

Zásadní komplikací je také nedostatečné zachycování těchto incidentů ve statistikách. Z odhadovaných 10 900 požárů souvisejících s bateriemi se v roce 2025 dostalo do veřejně dostupných informací pouze přibližně 1 100 případů. Mnoho menších požárů totiž pracovníci odpadových společností uhasí vlastními silami, aniž by museli zasahovat hasiči. Podle FEAD tak na jeden medializovaný požár připadá dalších devět událostí, které zůstanou mimo pozornost veřejnosti. Z pohledu bezpečnosti práce jde přitom o stejně závažné situace.

Evropská čísla ukazují rozdíly i společný trend

Rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi jsou značné, společným jmenovatelem je však rostoucí počet incidentů. V Belgii odpadový sektor odhaduje jeden požár každé tři dny. V Německu přineslo šetření mezi 181 odpadovými zařízeními přibližně 2 000 požárů a dalších 3 000 nebezpečných případů lokálního přehřátí v roce 2025. Přibližně 90 % těchto událostí bylo spojováno s lithiovými bateriemi. V Nizozemsku se počet požárů v odpadovém hospodářství mezi lety 2016 a 2024 zvýšil více než čtyřnásobně. V Belgii se počet požárů zaznamenaných v médiích mezi roky 2023 a 2025 téměř ztrojnásobil.

Pozoruhodná jsou také rakouská data. Podle studie zpracované ve spolupráci s rakouským svazem odpadových společností VOEB vzrostl počet veřejně známých požárů v odpadových provozech z deseti v letech 2007 a 2008 na 147 v období 2024 a 2025. Studie zároveň upozorňuje na čtyřnásobný nárůst množství lithiových baterií nesprávně odkládaných do směsného odpadu za posledních deset let. Na jednu tunu směsného odpadu jich dnes připadá více než osm. Průměrný svozový vůz s nákladem přibližně 8,5 tuny tak může převážet kolem sedmdesáti lithiových baterií. Každá z nich přitom představuje potenciální zdroj vznícení.

Riziko začíná už ve svozovém voze

Problém se týká prakticky celého odpadového řetězce. Požáry vznikají už při svozu odpadu, v přepravních vozidlech, na třídicích linkách, ve skladech, recyklačních zařízeních i na skládkách. V Nizozemsku připadá přibližně 40 % požárů na fázi svozu. Francouzská databáze průmyslových havárií ARIA eviduje případy napříč různými způsoby nakládání s odpady, od sběru přes třídění a recyklaci až po konečné zpracování. Riziko se přitom netýká pouze směsného komunálního odpadu. Baterie se dostávají také do kontejnerů na papír, karton, plasty, objemný odpad, kovy a vysloužilá elektrozařízení.

S rostoucím počtem baterií v každodenně používaných výrobcích se rozšiřuje také množství potenciálních zdrojů požárů. Vedle běžných akumulátorů z elektroniky a domácích spotřebičů jde například o baterie v chytrých hodinkách, bezdrátových sluchátkách, hračkách nebo jednorázových elektronických cigaretách. Právě malé výrobky představují z hlediska správného třídění zvláštní problém. Snadno končí v běžném odpadu a jejich skutečný obsah si spotřebitelé často ani neuvědomují.

Pomoci by mohl fond i zálohový systém

Lithiové baterie mohou při mechanickém poškození, zkratu nebo jiném narušení své bezpečnosti podléhat tepelnému úniku. Při tomto procesu dochází k nekontrolovanému růstu teploty, který může vést k požáru a uvolňování nebezpečných plynů. V prostředí svozových vozidel a třídicích linek, kde dochází k lisování, drcení a mechanické manipulaci s odpadem, se tak i malá baterie může stát příčinou rozsáhlé havárie. Následky přitom zasahují pracovníky, technologie, budovy i okolní životní prostředí.

FEAD proto požaduje koordinovanou evropskou reakci. Jedním z hlavních návrhů je vytvoření fondu pro prevenci požárů a obnovu po haváriích, který by byl financován prostřednictvím rozšířené odpovědnosti výrobců baterií a elektronických zařízení. Prostředky by pomáhaly odpadovým společnostem financovat preventivní opatření i obnovu po požárech. Federace dále navrhuje zálohový systém pro baterie s vysokým požárním rizikem, který by podpořil jejich oddělený sběr. Třetím požadavkem je zákaz jednorázových výrobků obsahujících baterie, zejména jednorázových elektronických cigaret.

Porouchaný spotřebič, nefunkční elektronika nebo závada na elektrokole. V řadě případů dnes o dalším osudu výrobku rozhoduje dostupnost náhradního dílu, cena servisního zásahu nebo možnost vůbec zařízení rozebrat. Evropská komise chce tyto překážky postupně odstranit. Zahájila proto veřejnou konzultaci, která má připravit nová pravidla pro opravitelnost výrobků na evropském trhu.

Evropská komise 3. listopadu 2026 zahájila veřejnou konzultaci a současně vyzvala zainteresované subjekty k předkládání podkladů pro přípravu budoucích požadavků na opravitelnost výrobků. Nová opatření mají vzniknout v rámci nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků (ESPR) a jejich ambicí je prodloužit dobu používání výrobků, omezit vznik odpadu a podpořit efektivnější využívání materiálových zdrojů. Komise tak pokračuje v rozšiřování ekodesignu za hranice dosavadního zaměření na energetickou účinnost.

Připravovaná pravidla mají řešit překážky, se kterými se setkávají spotřebitelé i profesionální opraváři. Jedním z hlavních témat je dostupnost náhradních dílů. Výrobek může být technicky opravitelný, ale pokud potřebný díl není k dispozici, jeho cena je nepřiměřeně vysoká nebo jej výrobce dodává pouze prostřednictvím vlastního servisního systému, zůstává oprava v praxi obtížně dostupná. Podobně důležité jsou informace o opravách a údržbě, které by měly být dostupné nejen autorizovaným servisům, ale také dalším opravnám.

Pozornost se zaměří rovněž na konstrukční řešení výrobků. Komise chce prověřit možnosti jednodušší demontáže a opětovného sestavení, požadavky na software a firmware i případné zavedení informací o opravitelnosti přímo v místě prodeje. Právě softwarová stránka může být pro budoucí opravitelnost zásadní. U současných elektronických zařízení totiž může další používání výrobku ovlivnit nejen stav jeho hardwaru, ale také dostupnost aktualizací, kompatibilita jednotlivých součástí nebo softwarová omezení po výměně komponentů.

Od elektroniky až po elektrokola

Předběžné výsledky přípravné studie ukazují na několik skupin výrobků, u nichž by nová horizontální pravidla mohla přinést významné změny. Patří mezi ně spotřební elektronika, například vybraná zvuková a obrazová zařízení, nositelná elektronika a její příslušenství. Další skupinu představují lehké dopravní prostředky, zejména některá elektrokola, samovyvažovací zařízení a elektrické koloběžky.

Třetí oblastí jsou malé domácí spotřebiče, včetně kuchyňských přístrojů, zařízení osobní péče a dalších drobných elektrických zařízení. Uvedený výčet zatím představuje předběžný okruh výrobků. Jejich konečné zařazení bude záviset na výsledcích posouzení dopadů. Záměrem je přitom nastavit požadavky tak, aby se zbytečně nepřekrývaly s již existujícími předpisy pro konkrétní výrobkové skupiny.

Ekodesign se stále více propojuje s opravami

Nová iniciativa navazuje na širší evropský legislativní rámec, jehož důležitou součástí je právě ESPR. Nařízení vstoupilo v platnost 18. července 2024 a vytvořilo základ pro stanovování požadavků na udržitelnost jednotlivých skupin výrobků. Vedle opravitelnosti se zaměřuje také na jejich životnost, materiálovou účinnost, recyklovatelnost a další environmentální vlastnosti.

Evropská komise v současnosti realizuje pracovní plán ESPR pro období 2025 až 2030. Připravuje požadavky pro prioritní výrobkové skupiny, mezi které patří železo a ocel, textil, hliník, nábytek a pneumatiky. Vedle těchto sektorově zaměřených opatření se připravují také horizontální požadavky na opravitelnost a obsah recyklovaných materiálů. Právě horizontální přístup může postupně ovlivnit konstrukční a výrobní rozhodování napříč různými odvětvími.

Důležitou souvislost představuje také evropská směrnice o právu na opravu zboží, jejíž pravidla se v členských státech začala uplatňovat od 31. července 2026. Spotřebitelům přináší možnost požadovat opravu výrobků, na které se vztahují příslušné evropské požadavky na opravitelnost. Výrobcům ukládá povinnost zajistit opravu za přiměřenou cenu a v přiměřené době a poskytovat informace o opravárenských službách i náhradních dílech. Pokud se spotřebitel během zákonné odpovědnosti za vady rozhodne pro opravu namísto výměny výrobku, prodlužuje se příslušná doba nejméně o dalších dvanáct měsíců.

Připravovaná pravidla ekodesignu mají tento rámec doplnit především z pohledu samotného výrobku. Zatímco právo na opravu posiluje postavení spotřebitele a dostupnost opravárenských služeb, nové požadavky mají ovlivnit také konstrukci, technické řešení a informace poskytované výrobcem. Pro výrobní podniky to může znamenat potřebu přehodnotit některé dosavadní konstrukční postupy, dodavatelské vztahy i způsob zajišťování náhradních dílů.

Oprava jako součást materiálového hospodářství

Z environmentálního hlediska má prodlužování životnosti výrobků přímou souvislost s předcházením vzniku odpadů. Každý výrobek, který lze hospodárně opravit a dále používat, může oddálit potřebu výroby nového zařízení. Tím se omezuje spotřeba primárních surovin, energie i dalších vstupů spojených s výrobou a dopravou. Významný přínos se může projevit také u výrobků obsahujících kovy a další materiály, jejichž získávání a zpracování představuje značnou environmentální zátěž.

Veřejná konzultace a sběr podkladů jsou otevřeny do 9. února 2027. Zapojit se mohou občané, podniky, veřejné instituce, opraváři, spotřebitelské organizace, environmentální organizace i výzkumné instituce. Získané příspěvky poslouží k posouzení dopadů připravovaných opatření a případné podobě aktu v přenesené pravomoci v rámci ESPR, jehož přijetí Komise plánuje v roce 2027.

Další informace:

• Implementing the Ecodesign for Sustainable Products Regulation | Green Forum

• Ecodesign requirements on product repairability | Have Your Say

Miliony tun vyřazeného oblečení každoročně končí na skládkách nebo ve spalovnách. Přitom významná část textilního odpadu obsahuje polyester, materiál vyráběný převážně z fosilních surovin. Francouzská společnost Reju chce tento tok odpadu obrátit a prostřednictvím chemické recyklace z něj získávat surovinu pro výrobu nových polyesterových textilií. Nyní propojuje svou technologii se šesti zavedenými textilními výrobci v Evropě a Spojených státech. Jejich spolupráce ukazuje, jak by mohl vypadat nový průmyslový řetězec, v němž se vyřazené oblečení vrací zpět do výroby.

Za projektem Reju stojí poměrně silné průmyslové a technologické zázemí. Společnost vznikla v listopadu 2023 jako součást francouzské skupiny Technip Energies, která se specializuje na průmyslové technologie, projektování a výstavbu energetických a chemických zařízení. Technip Energies do projektu přináší především zkušenosti s vývojem a zaváděním technologických procesů ve velkém měřítku.

Samotná technologie má původ ve výzkumu společnosti IBM. Jde o chemickou recyklaci označovanou jako VolCat, založenou na katalytické depolymerizaci polyesteru. Zjednodušeně řečeno, původní polymerní struktura se chemicky rozloží na znovu využitelné suroviny, z nichž lze následně vyrobit nový polyester. Výsledkem má být materiál, jehož vlastnosti se mohou přiblížit polyesteru vyráběnému z primárních fosilních surovin.

Právě schopnost vrátit materiál na úroveň chemických stavebních jednotek představuje zásadní rozdíl oproti běžné mechanické recyklaci. Při ní se textilie rozdrtí a rozvlákní, přičemž délka a kvalita získaných vláken se zpravidla snižují. Chemická recyklace pracuje s polymerem samotným a nabízí možnost opětovné výroby materiálu s vysokou kvalitou.

Reju se zaměřuje především na pospotřební polyesterové textilie a odpadní PET materiály. V červenci 2026 společnost otevřela také vlastní výzkumné a vývojové centrum v americké Pensylvánii, kam přesunula svůj hlavní výzkumný tým z IBM Almaden Research Center v Kalifornii. Výzkum se zde soustředí nejen na recyklaci polyesteru, ale také na řešení pro směsné textilie a další chemické postupy. Ambicí je propojit laboratorní vývoj s technologiemi, které bude možné nasadit v průmyslových regeneračních centrech.

Tři kontinenty, několik průmyslových center

Prvním významným provozním milníkem se stal Regeneration Hub Zero ve Frankfurtu nad Mohanem, který Reju otevřela v říjnu 2024. Jde o demonstrační zařízení určené k ověřování technologie a přípravě budoucího průmyslového rozšíření.

Společnost současně připravuje několik dalších lokalit. Významný projekt vzniká v nizozemském průmyslovém areálu Chemelot v Sittard-Geleen. V dubnu 2026 získal podporu nizozemského programu NIKI ve výši 135 milionů eur. Program Nationale Investeringsregeling Klimaatprojecten Industrie podporuje rozsáhlé průmyslové projekty zaměřené na snižování emisí a cirkulární hospodářství. Přiznaná podpora se vztahuje na investiční fázi i následný provoz plánovaného centra a představuje významný milník před konečným investičním rozhodnutím.

Další evropské centrum má vzniknout ve francouzském Lacq v regionu Pyrénées-Atlantiques. Vybraná lokalita se nachází v průmyslovém areálu Induslacq, který vlastní společnost TotalEnergies. Její výhodou je existující průmyslové zázemí a infrastruktura.

Reju zároveň plánuje vstup na severoamerický trh. První tamní průmyslové centrum má vyrůst v Rochesteru ve státě New York v areálu Eastman Business Park. Projekt počítá s investicí přibližně 390 milionů dolarů, vytvořením zhruba 70 pracovních míst a zpracováním množství textilu odpovídajícího 300 milionům kusů oblečení ročně. Zahájení provozu se podle zveřejněných plánů očekává do konce roku 2029.

Šest výrobců, šest různých specializací

Výběr partnerů pokrývá různé části textilního výrobního řetězce. Portugalská A. Sampaio & Filhos, založená v roce 1947, se specializuje na výrobu pletených textilií pro oděvní průmysl, zatímco další portugalský partner RDD Textiles se zaměřuje na vývoj nových materiálů a recyklaci. Její iniciativa threesixty, kterou představila v roce 2025, využívá textilní odpad a hledá způsoby jeho dalšího zpracování. Skupina Valérius, do níž RDD patří, se věnuje také oddělování vláken ze směsných textilií. V roce 2024 pocházelo 80 % recyklovaného materiálu projektu threesixty z průmyslového odpadu a 20 % pospotřebních textilií.

Americká Swisstex Direct zajišťuje pletení, barvení a konečné úpravy textilií. Její kalifornský závod má podle firemních údajů kapacitu přibližně 1 134 tun materiálu měsíčně. Portugalská TINTEX Textiles, působící od roku 1998, vyrábí pleteniny pro módní průmysl, sportovní oblečení i spodní prádlo a rozvíjí ekologičtější technologie barvení a úprav. V roce 2025 získala certifikaci B Corp, která hodnotí environmentální a sociální dopady podnikání.

Švédská FOV Fabrics vyrábí technické tkaniny pro průmysl, zdravotnictví, sport a pracovní oděvy. Její závod v Boråsu zajišťuje celý proces od přípravy materiálu přes tkaní a barvení až po povrchové úpravy, s roční produkcí kolem deseti milionů metrů. Šestici uzavírá litevská Utenos Trikotazas, výrobce s historií od roku 1967, který propojuje vývoj materiálů, pletení a výrobu hotových oděvů. Společně tak partneři poskytují Reju potřebné kapacity pro přeměnu regenerovaného polyesteru na širokou škálu hotových textilií.

Od recyklovaného polymeru až k novému oblečení

Význam oznámené spolupráce spočívá především v propojení jednotlivých částí dodavatelského řetězce. Samotná chemická recyklace totiž ještě nezaručuje, že se z odpadu stane nový oděv. Získanou surovinu je nutné znovu zpracovat na polyester, vyrobit z ní vlákna, přízi a následně textilii, která splní požadavky výrobců a zákazníků.Přestože technologie nabízí zajímavé možnosti, její průmyslové rozšíření bude záviset také na kvalitě vstupního odpadu.

Textilní výrobky totiž často obsahují směsi polyesteru s bavlnou, elastanem nebo dalšími vlákny, barviva, povrchové úpravy a různé doplňkové materiály. Jejich zpracování vyžaduje odpovídající přípravu a třídění. Evropské výzkumy i analýzy amerického vládního úřadu GAO upozorňují, že právě rozpoznávání složení textilií, oddělování jednotlivých materiálů a zajištění dostatečného množství vhodného odpadu patří k hlavním překážkám rozvoje textilní recyklace.

Podstatné je také tvrzení Reju, že její regenerovaný polyester má přibližně o 50 % nižší uhlíkovou stopu než polyester vyráběný z primárních surovin. Jde o údaj uváděný samotnou společností, jehož skutečný přínos bude možné posoudit podle konkrétního výrobního procesu, energetického mixu, vstupního materiálu a hranic použitého hodnocení životního cyklu.

Dalším důležitým faktorem bude přirozeně ekonomika celého systému. Reju potřebuje zajistit nejen dostatečné množství vhodného textilního odpadu, ale také jeho sběr, třídění, dopravu a přípravu pro recyklaci za konkurenceschopných podmínek. V Evropě může financování těchto činností postupně podpořit zaváděný systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), který přenáší část nákladů na nakládání s textilem po skončení jeho životnosti na výrobce. Povinné systémy mají členské státy zavést do dubna 2028.

Použité zdroje a další souvislosti:

• Reju – výzkumné a vývojové centrum a technologie VolCat

• Technip Energies – podpora 135 milionů eur pro nizozemský projekt

• AICEP – recyklační projekt threesixty společnosti RDD

• FOV Fabrics – výrobní kapacity a technologie

• Tintex Textiles – historie a certifikace

• Utenos Trikotazas – výrobní profil

• Swisstex Direct – výrobní zázemí

• A. Sampaio – historie od roku 1947

• GAO – přehled technologií recyklace textilu a jejich omezení

• Evropská komise, JRC – studie technologií přípravy a recyklace textilního odpadu

Vyschlá řeka dokáže ochromit chemický průmysl, vlna veder omezit výrobu elektřiny a jediná ničivá bouře připravit miliony lidí o dodávky energie i telekomunikační služby. Extrémní počasí v roce 2026 ukázalo, jak těsně jsou evropská infrastruktura, průmysl a ekonomika propojeny. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že škody se stále častěji šíří daleko za hranice místa, kde přírodní událost původně udeřila. A jejich účet začíná být mimořádně vysoký.

Evropská infrastruktura vznikala v průběhu desetiletí podle technických standardů a klimatických podmínek, které odpovídaly době její výstavby. Železnice, silnice, energetické sítě, vodní cesty nebo elektrárny dnes ovšem čelí prostředí, v němž se stále častěji střídají dlouhá období sucha, mimořádné teploty, přívalové srážky a ničivé bouře. Jejich dopady přitom zdaleka nekončí poškozením konkrétní stavby nebo přerušením provozu. Vzájemná závislost jednotlivých systémů způsobuje, že výpadek jedné služby může postupně zasáhnout další odvětví a přerůst v rozsáhlý hospodářský problém.

Právě tuto souvislost rozebírá nové hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) s názvem Europe’s critical infrastructure under climate stress, lessons from 2026. Dokument zachycuje zkušenosti z evropských událostí roku 2026 a ukazuje, jak se klimatická rizika promítají do fungování dopravy, energetiky, zásobování vodou a digitálních sítí. Podle odhadů uvedených v dokumentu dosáhl celkový dopad extrémního počasí na hrubý domácí produkt Evropské unie v roce 2026 nejméně přibližně jednoho procenta. To už představuje hospodářskou ztrátu, kterou nelze považovat za pouhý vedlejší náklad několika mimořádných meteorologických událostí.

Rýn jako tepna evropského průmyslu

Jedním z nejvýraznějších příkladů se stala řeka Rýn. Její význam pro evropskou ekonomiku je mimořádný. Jde o jednu z nejdůležitějších dopravních tepen kontinentu, která propojuje průmyslové oblasti Německa s námořními přístavy a mezinárodními obchodními trasami. V roce 2022 se po Rýnu přepravilo zcela nebo zčásti 86,3 % veškerého zboží přepravovaného po německých vnitrozemských vodních cestách.

Dlouhotrvající sucho a vysoké teploty v létě 2026 však přivedly hladinu řeky na mimořádně nízkou úroveň. Ve stanici Kaub na středním Rýnu klesla 14. srpna pod deset centimetrů. Dosavadní rekord z roku 2018 přitom činil přibližně 25 centimetrů. Pro nákladní lodě, které běžně přepravují stovky až tisíce tun zboží, to znamenalo zásadní omezení ponoru a přepravní kapacity. Koncem července pluly některé lodě pouze s přibližně pětinovou náplní a přepravovaly kolem 250 tun nákladu.

Následky se rychle promítly do cen dopravy. Cena přepravy tankerovými loděmi z Rotterdamu do Karlsruhe vzrostla z přibližně 45 eur za tunu na konci června na 150 až 155 eur na konci července. V polovině srpna se cena přepravy mezi oblastí Amsterdamu, Rotterdamu a Antverp a Basilejí zvýšila z přibližně 35 na 277 eur za tunu.

Přesun nákladů na železnici a silnice nedokázal výpadek vodní dopravy plně nahradit. Německý stavební průmysl odhadoval, že nahrazení jediné nákladní lodě může vyžadovat až 150 kamionů. Situace se promítla také do chemického průmyslu. Společnost Covestro vyhlásila vyšší moc u některých produktů ze svého závodu v Dormagenu, protože omezenou říční dopravu nebylo možné dostatečně nahradit jinými druhy přepravy. Problémy s výrobou zaznamenala také společnost Evonik v Marl. Obchodní společnost RWZ, která běžně v červenci a srpnu expeduje ze svých rýnských terminálů nejméně 50 tisíc tun zboží, přepravila v roce 2026 méně než desetinu obvyklého objemu.

Bouře Kristin ochromila portugalskou infrastrukturu

Podobný mechanismus se projevil také v Portugalsku, tentokrát však v důsledku ničivé bouře Kristin, která zemi zasáhla 28. ledna 2026. V některých oblastech dosahovala rychlost větru přibližně 200 kilometrů za hodinu. Bouře poškodila silnice, železnice, elektrické vedení i telekomunikační infrastrukturu. Portugalské infrastrukturní společnosti zaznamenaly celkem 345 uzavírek silnic a přerušení provozu na jedenácti železničních úsecích. Ani po několika měsících nebyly všechny dopravní trasy obnoveny.

Mimořádně rozsáhlé škody utrpěla energetická síť. Bez elektřiny se ocitlo více než milion odběratelů a poškozeno bylo přes šest tisíc kilometrů distribučního vedení. Na přenosové soustavě bouře strhla 61 stožárů velmi vysokého napětí a vyřadila z provozu 774 kilometrů vedení, což odpovídalo přibližně sedmi procentům portugalské přenosové sítě. Odhadované náklady na obnovu distribuční soustavy dosáhly 110 milionů eur.

Výpadky elektřiny se následně promítly do telekomunikačních služeb. Bez funkčního napájení nemohla část komunikační infrastruktury pokračovat v běžném provozu. Problémy postihly přibližně 200 tisíc pevných síťových přípojek a 300 tisíc uživatelů mobilních služeb. Náklady na obnovu telekomunikační infrastruktury byly odhadnuty na více než 63 milionů eur. Celkové hospodářské škody způsobené bouří dosáhly podle portugalského dohledového orgánu pro pojišťovnictví a penzijní fondy 5,3 miliardy eur. Pojištění přitom pokrylo pouze 26 % ekonomických ztrát a provozní výpadky mělo pojištěno jen osm procent podnikatelských subjektů.

Portugalský případ dobře ukazuje, jak důležitá je vzájemná zastupitelnost jednotlivých infrastrukturních systémů. Přestože poškození přenosové soustavy bylo mimořádné, preventivní opatření, provozní zásahy a existence alternativních tras pomohly zachovat dodávky elektřiny na úrovni celostátní soustavy. Největší problémy se soustředily do distribuční části, kde ještě dva týdny po bouři zůstávalo v nejvíce postižené oblasti přibližně 30 tisíc odběratelů bez elektřiny.

Když nedostatek vody omezuje výrobu elektřiny

Další zásadní souvislost se týká vztahu energetiky a vodních zdrojů. Voda je pro evropskou energetiku důležitá hned několika způsoby. Vodní elektrárny potřebují dostatečné průtoky a zásoby vody v nádržích, zatímco jaderné a tepelné elektrárny využívají vodu k chlazení. Dlouhodobé sucho a vysoké teploty proto mohou omezovat výrobu elektřiny právě v době, kdy její spotřeba výrazně roste kvůli klimatizaci a chlazení budov.

V létě 2026 se tento problém projevil například na Dunaji. Na konci července dosahoval průtok v místě Baziaș, kde řeka vstupuje do Rumunska, přibližně 1 650 metrů krychlových za sekundu. To byla zhruba třetina dlouhodobého červencového průměru. Nízký průtok spolu s vysokou teplotou vody omezil možnosti chlazení jaderných elektráren a přinesl přímé důsledky pro výrobu elektřiny.

Rumunská jaderná elektrárna Cernavodă, jejíž dva bloky běžně zajišťují přibližně pětinu rumunské výroby elektřiny, musela omezit provoz. První blok byl odstaven 27. července a řízené odstavování druhého začalo 13. srpna. Omezení výroby se následně promítlo také do regionální energetické bilance. Rumunsko je totiž významným dodavatelem elektřiny pro sousední Moldavsko, které z rumunské soustavy pokrývá přibližně 60 % svých potřeb.

Podobné komplikace zaznamenala také maďarská jaderná elektrárna Paks, která za běžných podmínek vyrábí přibližně 40 % maďarské elektřiny. Nízká hladina Dunaje a vysoká teplota vody vedly k opakovanému snižování výkonu a dočasným odstávkám. Maďarsko tak muselo ve větší míře spoléhat na dovoz elektřiny, mimo jiné v době večerních odběrových špiček. Vláda zároveň vyzvala velké průmyslové odběratele k omezení spotřeby.

Energetika tak v roce 2026 čelila souběhu dvou protichůdných jevů. Vysoké teploty zvyšovaly spotřebu elektřiny, zatímco nedostatek vody omezoval její výrobu. Podle údajů citovaných EEA připadá na energetiku přibližně 23 % současných ekonomických ztrát Evropy souvisejících se suchem. Jejich hodnota dosahuje zhruba dvou miliard eur ročně.

Přesto evropská propojená elektrizační soustava během léta zvládla zachovat stabilní provoz. Přeshraniční spolupráce a společný trh umožnily přesměrovávat elektřinu tam, kde byla nejvíce potřeba. Ukázalo se tak, jak významnou roli hrají propojení, rezervní kapacity a schopnost jednotlivých států vzájemně si pomáhat.

Vedra a požáry komplikují evropskou dopravu

Zatímco sucho a vysoké teploty omezovaly vodní dopravu a energetiku, železnice a silnice čelily dalšímu problému. Dlouhotrvající vedra poškozovala koleje, výhybky i trakční zařízení. V některých evropských zemích docházelo k omezení rychlosti vlaků a dočasnému přerušení provozu. Problémy se objevily dokonce i ve Švédsku. Horko zasáhlo také městskou dopravu, kde musely některé dopravní podniky zastavovat tramvajový provoz kvůli poškození kolejí a trolejového vedení.

Požáry ve Francii a Španělsku přinesly další omezení silniční a železniční dopravy. Jen ve Španělsku bylo během července a srpna uzavřeno celkem 2 640 kilometrů silnic na 227 úsecích. Dopady vysokých teplot na železniční dopravu přitom nejsou pouze záležitostí jednoho mimořádného léta. Podle Evropské agentury pro železnice způsobily samotné vlny veder v období 2015 až 2024 v evropské železniční dopravě zpoždění přesahující 20 tisíc hodin. To odpovídá více než dvěma letům provozního času.

Stárnoucí infrastruktura a rostoucí účet

Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že současné problémy jsou zesilovány také stářím infrastruktury. Mnoho zařízení a staveb vznikalo podle historických klimatických podmínek, které již nemusí odpovídat dnešní realitě. Při plánování, projektování a údržbě se tak stále více prosazuje potřeba zohledňovat budoucí vývoj teplot, srážek, průtoků a dalších klimatických parametrů.

Ekonomické dopady přitom mohou být výrazně vyšší než samotné náklady na opravy. Přerušená doprava znamená zpoždění dodávek, vyšší logistické náklady a problémy ve výrobě. Výpadek elektřiny omezuje průmyslové podniky, nemocnice i komunikační služby. Nedostatek vody zasahuje zemědělství, energetiku, průmysl a zásobování obyvatel. Vzniká tak řetězec nákladů, který se přenáší mezi jednotlivými sektory i státy.

Dlouhodobé modelové odhady citované EEA počítají s růstem očekávaných ročních škod na evropské kritické infrastruktuře z 3,4 miliardy eur v prvním desetiletí tohoto století na 9,3 miliardy eur ve dvacátých letech. V padesátých letech by mohly dosáhnout 19,6 miliardy eur a do osmdesátých let až 37 miliard eur ročně. Jde o modelové projekce, nikoliv o vyčíslení škod za rok 2026. Agentura navíc upozorňuje, že skutečné ztráty mohou být vyšší, protože modely nemusí zachycovat všechny nepřímé hospodářské dopady ani mimořádně rozsáhlé souběhy událostí.

Rozvoj vztahů mezi Evropou a Kanadou vytváří zajímavé příležitosti pro výzkum, technologické inovace i podnikání. Kanada disponuje špičkovými univerzitami, specializovanými laboratořemi a silným zázemím pro vývoj environmentálních technologií. Pro české instituce a firmy se tak otevírá prostor pro společné projekty v oblasti ochrany vodních zdrojů, čištění odpadních vod, klimatického modelování, udržitelného hospodaření s půdou nebo ochrany infrastruktury před extrémním počasím. Některé z kanadských výzkumných kapacit přitom nabízejí možnosti, které jsou ve světovém měřítku skutečně výjimečné.

Kanada patří k zemím, které mají pro rozvoj environmentálních technologií mimořádně příznivé podmínky. Disponuje rozsáhlými zásobami sladké vody, významným hydroenergetickým sektorem a univerzitním prostředím, v němž se propojuje základní výzkum s praktickým vývojem a průmyslovým využitím nových technologií. Rozsáhlé investice do čisté energetiky, ochrany přírodních zdrojů a modernizace infrastruktury současně vytvářejí poptávku po nových řešeních.

Inovační centra v Ontariu a Québecu

Z evropského pohledu jsou zajímavými partnery zejména provincie Ontario a Québec. Ontario soustřeďuje významnou část kanadských univerzit a výzkumných center a představuje jedno z hlavních severoamerických inovačních center. Québec má díky svým historickým vazbám k Evropě přirozené předpoklady pro rozvoj mezinárodních partnerství. Obě provincie věnují značnou pozornost vodnímu hospodářství, ochraně ekosystémů a přizpůsobování infrastruktury klimatickým podmínkám.

Konkrétní možnosti spolupráce představují například výzkumná pracoviště McGill University, Concordia University, Polytechnique Montréal, Queen’s University, University of Waterloo, University of Western Ontario nebo Toronto Metropolitan University. Jejich odborné zaměření ukazuje, že potenciál partnerství sahá od výzkumu sladkovodních ekosystémů přes moderní čištění vody až po vývoj materiálů, energetické systémy a testování odolnosti staveb.

Špičkový výzkum v oblasti vodního hospodářství

Jednou z nejperspektivnějších oblastí je ochrana vodních zdrojů a moderní vodní management. Zajímavé zázemí nabízí montrealská McGill University, konkrétně její Brace Centre for Water Resources Management. Centrum propojuje odborníky na hydrologii, vodní inženýrství, klimatologii a geografii. Zabývá se kvalitou vody, ochranou povodí, řízením vodních zdrojů a předcházením povodním a suchu. Výzkum zahrnuje také přizpůsobování vodohospodářských systémů klimatickým změnám.

Na výzkum vodních zdrojů navazuje další velmi praktická oblast, kterou je čištění pitné a odpadní vody a odstraňování znečišťujících látek. Významné kapacity v tomto směru nabízí Polytechnique Montréal prostřednictvím inovačního centra CREDEAU. To se zaměřuje na vývoj a praktické ověřování technologií pro úpravu pitné vody, čištění odpadních vod, moderní metody dezinfekce a monitorování vodních systémů. Součástí výzkumu je také odstraňování znečišťujících látek a přizpůsobování vodohospodářské infrastruktury klimatickým podmínkám. Zajímavostí tohoto pracoviště je úzká spolupráce s provozovateli vodárenských a kanalizačních systémů, municipalitami a průmyslovými partnery.

Odolnost městské infrastruktury a půdy

Zajímavé možnosti nabízí také hospodaření s půdou a ochrana městské infrastruktury. Queen’s University v Kingstonu sdružuje několik specializovaných pracovišť, která se věnují vodnímu a geotechnickému výzkumu. Beaty Water Research Centre se zabývá kvalitou a ochranou vodních zdrojů, zatímco GeoEngineering Centre rozvíjí výzkum geotechniky, geochemie a environmentálního inženýrství.

Na jejich činnost navazuje nově budovaná laboratoř CASTLE, jejíž název vychází z anglického označení Climate Adaptive infraStructure Testing and Longevity Evaluation. Disponuje specializovaným vybavením pro testování vlastností zemin a hodnocení odolnosti infrastruktury vůči klimatickým extrémům.

Modelování klimatu a větrné simulace

Velmi zajímavý potenciál má rovněž klimatické modelování a předvídání extrémních meteorologických jevů. University of Waterloo patří k významným kanadským centrům aplikovaného výzkumu v oblasti klimatické adaptace, vodní bezpečnosti a udržitelnosti. Její Water Institute a Waterloo Climate Institute sdružují odborníky, kteří se věnují vodním zdrojům, klimatickým rizikům, odolnosti komunit vůči přírodním katastrofám a krizovému řízení.

Výzkum se přitom neomezuje na samotné modelování klimatických podmínek. Univerzita se věnuje také pokročilým materiálům, energetickým systémům a technologiím podporujícím dekarbonizaci průmyslu. Výhodou je silné propojení s průmyslovými partnery a orientace na komercializaci výsledků výzkumu.

Ještě specifičtější možnosti nabízí University of Western Ontario. Její Wind Engineering Energy and Environment Research Institute, známý pod zkratkou WindEEE, disponuje mimořádným experimentálním zázemím. Jde o unikátní laboratoř, která umožňuje v kontrolovaném prostředí simulovat tornáda, hurikány, downbursty, tedy prudké sestupné proudy vzduchu, a další extrémní meteorologické jevy.

Cirkulární ekonomika a materiálové inženýrství

Nové technologie pro města, energetiku a cirkulární ekonomiku představují další oblast, v níž mohou české a kanadské instituce hledat společné zájmy. Concordia University v Montréalu prostřednictvím Next-Generation Cities Institute propojuje výzkumníky, samosprávy, průmyslové partnery a veřejné instituce. Zaměřuje se na klimatickou adaptaci měst, hospodaření s vodou, energetickou účinnost, cirkulární ekonomiku a dekarbonizaci.

Podobně zaměřené kapacity nabízí Toronto Metropolitan University, jejíž Centre for Urban Innovation propojuje akademický výzkum s potřebami průmyslu. Součástí centra je Centre for Urban Energy zaměřené na energetickou transformaci měst a platforma Urban Water TMU, která se věnuje kvalitě a ochraně vodních zdrojů, čištění odpadních a dešťových vod a sladkovodním ekosystémům.

Pro české firmy mohou být významné také kapacity Surface Science Western na University of Western Ontario. Toto pracoviště poskytuje výzkumné a konzultační služby v oblasti analýzy a charakterizace materiálů, materiálového inženýrství, energetiky a kritických nerostných surovin. Spolupráce může být přínosná při vývoji nových materiálů, jejich testování a hledání technologických řešení pro průmyslové využití.

Evropské financování jako klíč k realizaci

Samotná existence špičkových laboratoří a výzkumných center vytváří dobré předpoklady pro partnerství. Důležité však je také finanční a organizační zázemí, které umožní společné projekty skutečně realizovat. Jedním z významných nástrojů je evropský výzkumný program Horizon Europe, který nabízí prostor pro mezinárodní spolupráci univerzit, výzkumných organizací i podniků.

České instituce mohou prostřednictvím společných projektů využívat kanadské výzkumné kapacity, zapojovat zahraniční odborníky, připravovat společné experimenty a rozvíjet nové technologie. Významnou součástí spolupráce mohou být také studentské mobility, společné vedení doktorských projektů a výzkumné pobyty postdoktorandů. Takové propojení přináší dlouhodobé odborné kontakty a usnadňuje vznik dalších výzkumných partnerství.

Do 10. listopadu 2026, 15:00 SEČ je otevřená pátá mezinárodní výzva v rámci Evropského partnerství Water4All Call 2026: Sustainable Water Management, která je zaměřena na udržitelné hospodaření s vodou. Více informací o výzvě naleznete na TA ČR ZDE.

Zdroj: Velvyslanectví České republiky v Ottawě, Voda, klima a inovace: Česká mise mapovala možnosti spolupráce v zelených technologiích

Evropské peníze měly pomoci modernizovat českou ekonomiku, snížit její energetickou náročnost, podpořit čistou mobilitu a přesunout nákladní dopravu na ekologičtější způsoby přepravy. Do jednotlivých programů směřovaly miliardy korun, jejichž prostřednictvím měla Česká republika přiblížit své hospodářství evropským cílům. Nejvyšší kontrolní úřad však ve svém novém EU reportu 2026 upozorňuje na zásadní rozpor mezi objemem vyčerpaných prostředků a skutečnými výsledky.

Evropské peníze měly pomoci modernizovat českou ekonomiku, snížit její energetickou náročnost, podpořit čistou mobilitu a přesunout nákladní dopravu na ekologičtější způsoby přepravy. Do jednotlivých programů směřovaly miliardy korun, jejichž prostřednictvím měla Česká republika přiblížit své hospodářství evropským cílům. Nejvyšší kontrolní úřad však ve svém novém EU reportu 2026 upozorňuje na zásadní rozpor mezi objemem vynaložených prostředků a skutečnými výsledky. Česko se sice naučilo evropské dotace administrativně zvládat, jejich přínos pro ekonomiku, energetiku a životní prostředí ale často zůstává výrazně za očekáváním.

Zpráva přitom nabízí mnohem širší pohled než jen souhrn jednotlivých kontrolních zjištění. Ukazuje, jak Česká republika hospodaří s evropskými prostředky, jaké nedostatky se opakují napříč dotačními programy a proč bude stále důležitější hodnotit úspěšnost investic podle jejich skutečných dopadů. Právě v době příprav nového evropského rozpočtového období 2028 až 2034 mají tato zjištění mimořádný význam.

Česko má z evropských zdrojů získat více než 1,3 bilionu korun

Rozsah finančních prostředků, o které se jedná, je mimořádný. Česká republika má v současném víceletém finančním rámci Evropské unie na období 2021 až 2027 a z Modernizačního fondu k dispozici přibližně 1 324 miliard korun. Tato částka odpovídá zhruba polovině výdajů státního rozpočtu v roce 2025. Peníze přitom směřují do velmi širokého spektra oblastí prostřednictvím 155 různých dotačních titulů. Vedle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky zahrnují také Národní plán obnovy nebo programy zaměřené na energetickou transformaci.

Právě šíře podpory a množství jednotlivých programů však přinášejí také značné nároky na koordinaci, přípravu projektů a kontrolu jejich výsledků. NKÚ ve zprávě připomíná, že české instituce se během členství v Evropské unii naučily evropské prostředky čerpat v souladu s formálními pravidly. Stále však přetrvávají systémové nedostatky, které umožňují podporovat projekty bez dostatečné přidané hodnoty, případně investice, jejichž původní smysl se během opakovaných změn a úprav vytrácí. U řady projektů navíc kontrolní úřad nachází nehospodárné nebo neefektivní výdaje.

Elektromobilita dostala 5,3 miliardy korun, Česko přesto zůstává na chvostu EU

Jedním z názorných příkladů je podpora čisté mobility. Do rozvoje nízkoemisních a bezemisních dopravních prostředků a související infrastruktury směřovalo v rámci evropských programů v působnosti Ministerstva dopravy a Ministerstva průmyslu a obchodu celkem 5,3 miliardy korun. Podpora byla v průběhu posledních dvou programových období rozložena nejméně do osmi různých programů a podprogramů.

Výsledky však neodpovídají očekáváním. Podle srovnání NKÚ zůstává Česká republika v počtu registrovaných elektrických a hybridních automobilů na 100 tisíc obyvatel až na 24. místě v Evropské unii. Z národních cílů se podařilo splnit plánovaný počet osobních bateriových vozidel, výsledky u dalších kategorií už tak příznivé nejsou. Česko nedosáhlo stanovených cílů v počtu bateriových užitkových vozidel, elektrických autobusů ani vozidel na vodíkový pohon.

Nedostatky se týkají také dobíjecí infrastruktury. Česká republika neplnila některé závazné cíle týkající se pokrytí Transevropské dopravní sítě veřejně dostupnými dobíjecími stanicemi. NKÚ současně upozorňuje na nedokončená legislativní a regulatorní pravidla pro bezpečné dobíjení elektromobilů a parkování vozidel na plynná paliva v hromadných garážích. Právě neúplný právní rámec podle kontrolního úřadu do určité míry brání intenzivnějšímu rozvoji čisté mobility.

Zajímavé je také zjištění týkající se finančních nástrojů. Bateriová vozidla pořízená jejich prostřednictvím představovala 26,6 % nově registrovaných bateriových automobilů. To ukazuje, že zvolený způsob podpory může mít na rozvoj trhu konkrétní účinek. Současně však celkové výsledky naznačují, že jednotlivé dotační programy a investice do infrastruktury musí být lépe provázány s legislativními podmínkami a reálnými potřebami trhu.

Energetické úspory za 26,4 miliardy korun přinesly jen omezený efekt

Ještě výraznější rozpor mezi finanční podporou a dosaženým výsledkem se objevuje v oblasti energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů. NKÚ hodnotí programy, do kterých v letech 2015 až 2025 směřovalo celkem 26,4 miliardy korun. Jejich cílem bylo mimo jiné snížit energetickou náročnost podnikatelského sektoru a podpořit využívání obnovitelných zdrojů energie.

Podpora z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost určená na energetické úspory však přinesla úsporu odpovídající pouze 1,1 % celkové čisté konečné spotřeby energie v průmyslu a službách. Stanovených cílových úspor se nepodařilo dosáhnout. Je přitom důležité zdůraznit, že uvedených 1,1 % se vztahuje ke konkrétní podpoře z tohoto operačního programu, nikoli k souhrnnému účinku všech 26,4 miliardy korun.

Také v novějším programovém období se objevují problémy. Podpora z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost do konce roku 2024 nepřinesla očekávané zvýšení instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů energie. U Národního plánu obnovy zase NKÚ upozorňuje na pravděpodobné nesplnění očekávaného snížení spotřeby energie v budovách ve vlastnictví státu. Důvodem je malý zájem žadatelů, který souvisí s nevhodně nastavenými podmínkami podpory.

Zpráva tak odhaluje několik různých příčin nedostatečného efektu. V jednom případě nebyl dostatečný zájem o připravenou podporu, v jiném se nepodařilo dosáhnout stanovených energetických úspor a v dalším se očekávaný rozvoj obnovitelných zdrojů zatím nepromítl do instalovaného výkonu. Společným jmenovatelem je nedostatečné propojení dotačních nástrojů s konkrétními a měřitelnými výsledky.

Nákladní doprava měla zamířit na železnici a vodu. Silnice však dál rostou

Dalším příkladem nevyužitého potenciálu evropských investic je nákladní doprava. Česká republika si stanovila cíl převést do roku 2030 třicet procent silniční nákladní přepravy na vzdálenosti nad 300 kilometrů na železnici nebo vnitrozemskou vodní dopravu. Tento záměr měl podpořit efektivnější využívání dopravní infrastruktury, snížit zatížení silnic a přispět k omezení emisí z nákladní dopravy.

Ministerstvo dopravy plánovalo v letech 2015 až 2023 podpořit projekty kombinované dopravy částkou přibližně 4,7 miliardy korun. Ve skutečnosti však podporu získalo pouze 14 projektů v celkové výši 648,4 milionu korun. Rozdíl mezi plánovaným a skutečně poskytnutým objemem podpory je tedy značný.

Ani dosažené výsledky neukazují na výraznější posun. Celkový přepravený objem v kombinované dopravě v České republice klesá, železniční nákladní doprava stagnuje a vodní nákladní doprava prakticky neexistuje. Silniční nákladní doprava naopak roste. Podle NKÚ proto existuje vysoké riziko, že stanovený cíl přesunu třiceti procent silniční nákladní přepravy nebude do roku 2030 splněn.

Kontrolní úřad přitom upozorňuje na příčiny, které přesahují samotné nastavení dotačních programů. Rozvoj kombinované dopravy omezuje nedostatečná kapacita a spolehlivost železnice, problémy se splavností Labe i nedostatečná připravenost projektů. Bez odpovídající infrastruktury totiž nemohou ani dobře nastavené investiční pobídky zajistit, aby přepravci ve větší míře využívali železnici nebo vodní cesty.

Problematické jsou také podmínky, za kterých byly dotace poskytovány. Příjemci měli povinnost naplnit předpokládané roční přepravní objemy alespoň jednou během pětileté doby udržitelnosti projektu. Po jejím skončení už nemuseli zachovávat nebo zvyšovat výkon kombinované dopravy ani zajišťovat veřejný nediskriminační přístup k překladišti. Takto nastavené podmínky podle NKÚ nezaručují, že podpořené investice budou mít dlouhodobý přínos pro rozvoj kombinované dopravy.

Česko musí změnit způsob, jakým hodnotí úspěšnost evropských dotací

Tři uvedené příklady představují jen část širších zjištění EU reportu 2026. NKÚ se věnuje také podpoře uhelných regionů, modernizaci zdravotnictví, digitalizaci a dalším oblastem, ve kterých se opakují problémy s přípravou projektů, nastavením dotačních podmínek nebo dosažením původně stanovených cílů.

Zvláštní pozornost si zaslouží také doporučení kontrolního úřadu pro příští programové období. Česká republika by podle NKÚ měla omezit roztříštěnost dotační podpory, soustředit prostředky do oblastí s největším dlouhodobým přínosem a pravidelně vyhodnocovat skutečnou výkonnost jednotlivých programů. Důraz má být kladen také na zjednodušení administrace a větší motivaci příjemců k hospodárnému využívání veřejných peněz.

Významnou novinkou v novém období má být také změna samotného systému evropského financování. Evropská komise připravuje model, ve kterém bude vyplácení většiny prostředků více navázáno na plnění konkrétních cílů, milníků a reforem. Dosavadní systém řady samostatných fondů a programů má nahradit společnější rámec národních a regionálních partnerských plánů.

V České republice se navíc od 1. ledna 2027 začne uplatňovat nový zákon o řízení a kontrole veřejných financí, který klade větší důraz na systémové řízení, rizika a odpovědnost za výsledek. Jeho smyslem je posílit zásadu, že veřejné prostředky mají být využívány účelně, hospodárně a efektivně.

Dokument ke stažení:

Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2026)

Veřejná podpora zemědělství dosáhla historického maxima. Vlády po celém světě vynakládají stále více peněz na pomoc zemědělcům, reakce na krize a stabilizaci trhu. Přesto se zhoršuje poměr mezi objemem finanční podpory a investicemi do výzkumu, inovací a infrastruktury, které mají zajistit dlouhodobou produktivitu a odolnost zemědělství. Nová rozsáhlá zpráva OECD ukazuje, že zemědělská politika stojí před zásadním úkolem. Vedle ekonomické stability musí mnohem účinněji podporovat také adaptaci na klimatické změny a ochranu přírodních zdrojů, na nichž je samotná produkce potravin závislá.

Zemědělství patří mezi hospodářská odvětví, jejichž fungování stále výrazněji ovlivňují souběžná rizika. Extrémní výkyvy počasí, dlouhodobé sucho, povodně, geopolitické konflikty, narušování dodavatelských řetězců, kolísání cen energií a hnojiv i proměny mezinárodního obchodu vytvářejí prostředí, ve kterém musí zemědělci plánovat výrobu s mnohem větší nejistotou. Tyto okolnosti se promítají do nákladů, výnosů i dostupnosti potravin. Státy proto stále častěji zasahují prostřednictvím dotací, kompenzací a dalších podpůrných nástrojů.

Právě rozsah a účinnost těchto zásahů analyzuje nová publikace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD s názvem Agricultural Policy Monitoring and Evaluation 2026: Enhancing resilience in a world of interconnected risks. Rozsáhlá zpráva o 699 stranách hodnotí zemědělskou politiku v 56 ekonomikách, zahrnujících 38 členských zemí OECD, pět dalších členských států Evropské unie a 13 rozvíjejících se ekonomik. Přináší mezinárodní srovnání veřejné podpory, její struktury a dopadů na producenty, spotřebitele i celkové fungování zemědělského sektoru.

Podle OECD dosáhla celková podpora zemědělství v roce 2025 více než 950 miliard amerických dolarů. Oproti roku 2023 jde o nárůst přesahující 121 miliard dolarů, tedy téměř 15 %. Podpora současně představovala 19,1 % hodnoty zemědělské produkce, zatímco v roce 2023 to bylo 17,6 %. Jde o výrazný obrat oproti předchozím desetiletím, kdy podpora v poměru k hodnotě produkce postupně klesala.

Nicméně rostoucí objem veřejných prostředků automaticky neznamená, že zemědělství získává lepší předpoklady pro dlouhodobý rozvoj. Významná část dodatečných výdajů směřuje na řešení bezprostředních problémů, kompenzace ztrát a mimořádnou pomoc po přírodních katastrofách. Taková podpora může být pro zemědělce v kritických situacích nezbytná, současně však sama o sobě nevytváří dostatečné podmínky pro přizpůsobení produkce novým klimatickým a ekonomickým podmínkám.

OECD upozorňuje, že v rozvíjejících se ekonomikách je růst podpory spojen především s opatřeními ovlivňujícími domácí ceny zemědělských komodit. V členských zemích OECD naopak převažují přímé rozpočtové transfery producentům, včetně významných mimořádných kompenzací. Rozdílné přístupy mají společný problém. Část veřejných prostředků ovlivňuje výrobní rozhodování, ceny a obchod způsobem, který nemusí přinášet odpovídající ekonomický ani společenský užitek.

Zpráva proto doporučuje přesnější cílení podpory a větší využívání nástrojů, které zemědělcům pomáhají řídit rizika a dosahovat konkrétních výsledků. Podpora by měla lépe zohledňovat nejen objem vyprodukovaných komodit, ale také schopnost hospodářství udržet produkci v proměnlivých podmínkách, efektivně využívat půdu a vodu a snižovat negativní dopady na životní prostředí.

Zajímavý je také pohled na samotné příjemce ekonomických dopadů zemědělské politiky. Veřejná podpora totiž neovlivňuje pouze hospodaření zemědělců, ale také ceny, které platí spotřebitelé. Podle odhadu OECD představovaly nepřímé náklady spotřebitelů v důsledku zemědělských podpůrných politik v letech 2023 až 2025 v průměru 204 miliard dolarů ročně. To odpovídá 4,4 % spotřebitelských výdajů na zemědělské produkty na úrovni prvovýroby.

Představme si, že stát zavede clo na dováženou pšenici, aby ochránil domácí producenty před levnější zahraniční konkurencí. Dovozní pšenice tím zdraží a domácí pěstitelé mohou prodávat svou produkci za vyšší cenu, než jakou by získali při volném obchodu. Vyšší náklady se následně mohou promítnout do cen mouky, pečiva a dalších výrobků z obilí. Výsledkem je, že zemědělci získávají cenovou výhodu, zatímco spotřebitelé za potraviny platí více. Část podpory zemědělské produkce tak ve skutečnosti hradí domácnosti ze svých peněženek, aniž by se tato částka objevila ve státním rozpočtu jako přímá dotace.

Investice do budoucnosti zaostávají za výdaji na současné problémy

Jedním z nejvýznamnějších zjištění zprávy je dlouhodobý pokles relativního podílu veřejných investic do služeb, které vytvářejí předpoklady pro rozvoj zemědělství. Patří sem výzkum, vzdělávání, poradenské služby, inovace, infrastruktura, kontrolní systémy a další veřejné služby podporující fungování celého odvětví.

V letech 2023 až 2025 dosahovaly tyto výdaje v 56 sledovaných ekonomikách v průměru 118 miliard dolarů ročně. Jejich podíl na hodnotě zemědělské produkce však klesl ze 4,6 % na počátku tisíciletí na pouhých 2,4 % v současnosti. Zemědělství tak sice získává stále větší objem veřejné podpory, ale relativní význam investic do společného výzkumného, znalostního a infrastrukturního zázemí se snižuje.

Významnou část výdajů na obecné služby představuje infrastruktura, na kterou připadá v průměru 47 % těchto prostředků. Zahrnuje mimo jiné zavlažovací systémy, skladovací kapacity a další zařízení nezbytná pro fungování zemědělské výroby. Znalostní a inovační systémy představují přibližně 23 %. Jejich podíl se mezi jednotlivými zeměmi výrazně liší. Evropská unie, Norsko, Austrálie, Brazílie, Spojené království a Argentina patří mezi ekonomiky, které jim věnují více než polovinu výdajů na obecné zemědělské služby.

Zvláštní pozornost si v tomto kontextu zaslouží právě zemědělské znalostní a inovační systémy, označované zkratkou AKIS. Zahrnují zemědělský výzkum, vzdělávání, přenos poznatků do praxe, poradenské služby i spolupráci mezi výzkumnými institucemi, podniky a samotnými zemědělci. Právě tyto vazby umožňují přenášet nové technologie a vědecké poznatky do každodenního hospodaření. Přestože Evropská unie vynakládá na tyto inovační systémy nadprůměrný podíl ze svých celkových výdajů na obecné služby, celkový objem těchto prostředků zůstává v porovnání s přímou rozpočtovou podporou producentů relativně nízký.

Globálně navíc veřejné investice do těchto systémů dnes představují přibližně 0,5 % hodnoty zemědělské produkce, tedy zhruba polovinu úrovně z počátku tisíciletí. Takový vývoj je problematický zejména v době, kdy se zemědělství musí vyrovnávat s rostoucími nároky na efektivitu produkce, úsporu vstupů, ochranu půdy a vody i snižování emisí.

Výzkum a inovace přitom mohou přinášet konkrétní výsledky v mnoha oblastech. Od šlechtění odrůd odolnějších vůči suchu a vysokým teplotám přes přesnější dávkování hnojiv a ochranných prostředků až po nové postupy hospodaření s půdní organickou hmotou, efektivnější zavlažování a využívání digitálních technologií. Jejich přínos se navíc často projeví až s odstupem několika let. Omezení investic proto může mít dlouhodobé následky, které se v běžných rozpočtových ukazatelích neprojeví okamžitě.

Evropská zemědělská politika postupně mění způsob podpory

Zpráva OECD věnuje značnou pozornost také rozdílům mezi jednotlivými zeměmi. Ukazuje, že neexistuje jediný univerzální model podpory zemědělství. Zatímco některé státy využívají především cenová opatření a platby přímo navázané na produkci, jiné dávají větší prostor rozpočtovým transferům a podmínkám spojeným s konkrétními výsledky hospodaření.

V Evropské unii je patrný postupný přesun od plateb navázaných na aktuální produkci k podpoře založené na jiných kritériích. Podíl plateb spojených s aktuálními výrobními parametry klesl z přibližně 11,6 % hrubých příjmů zemědělských podniků v letech 2000 až 2002 na 4,7 % v období 2023 až 2025. Současně vzrostl význam plateb založených na jiných parametrech, například na základních nárocích na podporu.

Evropská unie se spolu se Švýcarskem řadí také mezi země s relativně významným podílem rozpočtové podpory spojené s dobrovolnými podmínkami. Ty mohou zahrnovat postupy, které přinášejí environmentální nebo jiné veřejně prospěšné výsledky nad rámec povinností stanovených právními předpisy.

Zvlášť výrazný příklad představuje Švýcarsko, kde se podpora stále více zaměřuje na ochranu krajiny a biologické rozmanitosti. Platby založené na nekomoditních kritériích zde přesahují 10 % hrubých příjmů zemědělských podniků. Norsko zase využívá rozsáhlou podporu zaměřenou na zachování kulturní krajiny a strukturální podmínky hospodaření.

Tato srovnání ukazují, jak může veřejná podpora postupně získávat širší funkci. Vedle zajištění příjmů zemědělců může odměňovat také péči o krajinu, ochranu přírodních zdrojů a postupy, které přispívají k dlouhodobé udržitelnosti zemědělské produkce.

Odolnost zemědělství začíná u půdy, vody a schopnosti předvídat rizika

Samostatnou a stále důležitější oblastí je připravenost zemědělství na klimatická rizika. Četnější výskyt sucha, povodní a dalších extrémních meteorologických jevů zvyšuje nejistotu produkce a náklady na hospodaření. Zemědělská politika proto potřebuje podporovat nejen obnovu po vzniklých škodách, ale především prevenci a schopnost přizpůsobit výrobní systémy novým podmínkám.

To zahrnuje lepší dostupnost klimatických a meteorologických informací, rozvoj pojištění, investice do vodohospodářské infrastruktury, ochranu půdní úrodnosti a podporu postupů, které zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu. Významnou úlohu mají také výzkum a inovace, které umožňují přesněji vyhodnocovat rizika a přizpůsobovat hospodaření místním přírodním podmínkám.

OECD doporučuje posílit systémové řízení rizik a vytvářet předvídatelné podmínky pro zemědělské podniky. Opakované mimořádné kompenzace mohou pomoci překonat bezprostřední následky katastrof, dlouhodobou stabilitu však přinášejí především investice do prevence, infrastruktury a znalostí.

S tím úzce souvisí také environmentální účinnost zemědělské politiky. Veřejné prostředky by měly být lépe propojeny s konkrétními cíli v oblasti ochrany přírodních zdrojů a jejich plnění by mělo být pravidelně vyhodnocováno. Samotná výše dotací totiž nevypovídá o tom, zda se skutečně zlepšuje stav půdy, vody, biodiverzity nebo emisní bilance zemědělství.

15 vybraných zajímavostí ze zprávy OECD:

• V některých zemích představuje podpora více než 40 % příjmů zemědělců. Týká se to například Islandu, Švýcarska, Norska a Jižní Koreje. V těchto státech tak veřejná podpora tvoří mimořádně významnou část příjmů zemědělských podniků.

• Některé státy zemědělcům naopak jejich příjmy snižují. Argentina, Vietnam a Indie uplatňují politiky, které stlačují domácí ceny zemědělských komodit pod úroveň mezinárodního trhu. Zemědělci tak v těchto případech fakticky přicházejí o část možných příjmů.

• Podpora se může výrazně lišit i mezi jednotlivými komoditami v jedné zemi. V Kazachstánu se například domácí cena nejméně podporované komodity pohybuje přibližně 74 % pod mezinárodní úrovní, zatímco u nejvíce podporované komodity dosahuje naopak 41 % nad ní. Podobné rozdíly OECD uvádí také u Egypta, Indonésie a Peru.

• Austrálie prakticky neuplatňuje podporu zemědělství prostřednictvím cenových zásahů. OECD u tamních komodit nezaznamenává měřitelnou podporu tržních cen. V Kanadě se tento typ podpory týká pouze tří ze šestnácti sledovaných komodit, především těch, jejichž produkce podléhá systému řízení nabídky.

• Více než polovina podpory amerických zemědělců je spojena s povinnými podmínkami. To je výrazný rozdíl oproti řadě dalších zemí, kde jsou platby méně provázány s konkrétními požadavky. Evropská unie a Švýcarsko zase vynikají poměrně vysokým podílem rozpočtové podpory spojené s dobrovolnými omezeními.

• Norsko zavádí pravidelné sledování kvality zemědělské půdy. Nový systém navazuje na monitoring pastvin a lesních půd zahájený v roce 2024. Jeho cílem je dlouhodobě dokumentovat stav půdy a sledovat, jak se v čase mění její vlastnosti.

• Turecko připravilo vodní plán na období 2026 až 2035. Počítá mimo jiné se stupňovitým zpoplatněním vody, podmíněním zemědělských dotací plněním kritérií vodní účinnosti a digitálním sledováním odběrů podzemních vod. Jde o příklad propojení zemědělské podpory s hospodařením s vodními zdroji.

• Dánsko chce od roku 2027 přejít na individuální limity dusíku pro jednotlivé farmy. Dosavadní přístup založený na limitech vstupů má nahradit systém zemědělských kvót odvozených od povoleného zatížení vod v jednotlivých povodích. Zemědělci přitom mají získat určitou flexibilitu například při volbě plodin, hnojení nebo obchodování s kvótami.

• Nizozemsko kombinuje omezení dusíkového znečištění s dobrovolným ukončováním zemědělské činnosti. Jeho opatření zahrnují extenzifikaci hospodaření, lepší nakládání s hnojem, programy pro dobrovolný odchod zemědělců a rozvoj přírodních ploch. Další fáze počítá také s podporou inovací.

• Švédsko podporuje investice, které omezují emise amoniaku ze zemědělství. Nový program Kväveklivet, tedy Dusíkatý skok, má pomoci financovat technologie a investice na farmách, které zvyšují účinnost využití dusíku a snižují jeho úniky do ovzduší.

• Švédsko také s platností od dubna 2026 do konce roku 2027 snížilo DPH na potraviny ze 12 % na 6 %. Součástí opatření je vládní monitoring, který ověřuje, zda se daňové zvýhodnění skutečně promítlo do spotřebitelských cen a nezůstalo v maržích obchodníků.

• Španělsko přijalo zákon zaměřený na předcházení potravinovým ztrátám a plýtvání. Provozovatelé v potravinovém řetězci musí připravovat plány prevence. Pokud vzniku přebytků nelze zabránit, zákon stanovuje pořadí jejich dalšího využití a upřednostňuje potravinové využití pro lidskou spotřebu. Odstranění odpadu má být až poslední možností.

• Indonésie zvýšila cílové zásoby rýže na tři miliony tun. Současně stanovila také nový cíl pro zásoby kukuřice ve výši jednoho milionu tun. Veřejné zásoby mají sloužit jako nástroj stabilizace trhu a zabezpečení dodávek potravin.

• Ukrajina rozšiřuje odminování zemědělské půdy pomocí digitálních nástrojů. Vedle zvyšování počtu certifikovaných operátorů a elektronického zadávání zakázek spustila platformu GRIT, která má koordinovat a sledovat odstraňování výbušných zařízení z kontaminovaných pozemků. Jde o mimořádně konkrétní příklad toho, jak válka zasahuje do obnovy zemědělské produkce.

• Argentina zavádí povinnou elektronickou identifikaci skotu, buvolů a jelenovitých. Od ledna 2026 se zvířata těchto druhů nemohou po odstavu přesouvat bez úředního elektronického identifikačního zařízení. Systém má umožnit jejich sledování od prvovýroby až po masný průmysl.

Výroba oceli s výrazně nižší uhlíkovou stopou se v Evropě postupně rozbíhá, její odbytiště však zatím rostou pomaleji, než výrobci očekávali. Automobilový průmysl, který patřil k hlavním zájemcům o nízkoemisní materiály, začíná s nákupy váhat. Určitý prostor pro uplatnění zelené oceli se naopak otevírá ve stavebnictví, například při rekonstrukcích mostů. Zásadní překážkou zůstává cenový rozdíl oproti konvenční výrobě a ochota zákazníků za ni připlácet.

Evropský trh se zelenou ocelí ukazuje, jak složitá může být cesta od průmyslové inovace k běžnému obchodnímu produktu. Hutní společnosti investují do nových výrobních technologií, připravují kapacity pro produkci oceli s nižšími emisemi a hledají zákazníky, kteří by byli ochotni jejich úsilí ocenit. Jenže zájem odběratelů zatím zdaleka neodpovídá očekáváním výrobců. Nejnovější vývoj na evropském trhu naznačuje, že ani zákazníci s ambiciózními klimatickými cíli nejsou připraveni automaticky přijmout vyšší cenu.

Podle informací zveřejněných 2. listopadu 2026 na serveru EUROMETAL zůstala poptávka po zelené oceli v Evropě během října utlumená. Zástupce severoevropského výrobce ploché oceli upozornil na minimální nákupní aktivitu ze strany automobilového průmyslu. Cenové příplatky za nízkoemisní materiál se podle něj obtížně prosazují a výraznější oživení očekává až v průběhu roku 2027, kdy by mělo být jasnější, jakou podobu získají evropská průmyslová pravidla podporující dekarbonizaci.

Zajímavější vývoj se mezitím objevuje ve stavebnictví. Konkrétním příkladem je nizozemský trh, kde se začíná projevovat zájem o zelenou ocel využívanou při rekonstrukcích mostů. Právě tento segment může nabídnout zajímavé příležitosti. Ve stavebních projektech se totiž stále častěji sleduje uhlíková stopa použitých materiálů a ocel představuje jednu z významných položek, u nichž lze emisní bilanci projektu ovlivnit už při výběru dodavatele.

Za ekologičtější ocel se připlácí stovky eur za tunu

Cenový rozdíl dobře ukazuje, proč se zelená ocel zatím prosazuje pomalu. Podle údajů společnosti Fastmarkets se příplatky za nízkoemisní plochou ocel na severoevropském trhu na konci října pohybovaly v rozmezí 120 až 200 eur za tunu oproti běžné oceli. Ještě o týden dříve přitom horní hranice činila 200 eur, zatímco dolní hranice byla 170 eur. Rozpětí se tak během jediného týdne výrazně rozšířilo směrem dolů.

Pro představu, samotná cena běžného svitku oceli válcované za tepla (HRC) dosahovala v říjnu v severní Evropě v průměru 746,38 eura za tunu. Příplatek za nízkoemisní variantu tak může představovat významnou část pořizovacích nákladů. U velkých průmyslových odběratelů, kteří nakupují tisíce tun materiálu, jde o částky, které se promítají do konkurenceschopnosti jejich konečných výrobků.

Rozdíly jsou patrné také mezi jednotlivými dodavateli. Rakouský výrobce, který plánuje zahájit produkci zelené oceli začátkem roku 2027, nabízel příplatky 120 až 150 eur za tunu. Švédský dodavatel připravující výrobu na rok 2027 požadoval přibližně 200 eur a německý výrobce nabízel budoucí produkci s příplatkem 180 až 250 eur za tunu. Společnosti, které již mají výrobní kapacity k dispozici, požadovaly dokonce 170 až 300 eur za tunu.

Podstatné je také to, jakým způsobem se obchod uskutečňuje. Podle EUROMETAL se zelená plochá ocel prodává především prostřednictvím přímých smluv mezi hutěmi a konečnými zákazníky. Obchodníci a distributoři se do nákupů příliš nehrnou, protože si nejsou jisti, zda dokážou vyšší cenu přenést na své odběratele. Některé zakázky se realizují v objemech určených pro testování materiálu nebo konkrétní projekty, zatímco běžný spotový trh zůstává velmi slabý.

Co se vlastně skrývá pod označením zelená ocel

Při hodnocení trhu je důležité rozlišovat mezi jednotlivými kategoriemi nízkoemisní oceli. Označení zelená ocel totiž nemá jednotnou univerzální definici a různí výrobci i analytické společnosti používají rozdílná kritéria. Fastmarkets ve svém hodnocení trhu pracuje s ocelí, jejíž souhrnné emise v kategoriích Scope 1, 2 a 3 nepřesahují 0,8 tuny CO₂ na tunu vyrobené oceli.

Scope 1 zahrnuje přímé emise vznikající při výrobě, například spalováním paliv nebo v technologických procesech. Scope 2 zachycuje nepřímé emise spojené s nakupovanou energií, především elektřinou a teplem. Scope 3 zahrnuje další nepřímé emise v hodnotovém řetězci, například spojené s dodavateli surovin, dopravou nebo dalšími činnostmi mimo přímou kontrolu výrobce.

Tradiční výroba ve vysokých pecích využívá k redukci železné rudy koks a uhlí, což je spojeno s vysokými emisemi oxidu uhličitého. Jednou z perspektivních alternativ je přímá redukce železné rudy zemním plynem, případně vodíkem, následovaná výrobou oceli v elektrické obloukové peci. Další možností je využívání recyklovaného šrotu v elektrických obloukových pecích, jejichž emisní bilance závisí mimo jiné na původu použité elektřiny a kvalitě vstupních surovin.

Právě přechod k výrobě založené na přímé redukci železa a elektrických obloukových pecích vyžaduje mimořádně vysoké investice. Výrobci proto potřebují mít předem zajištěný odbyt, aby dokázali nové provozy ekonomicky obhájit.

Evropská průmyslová politika může vytvořit nový trh

Určitý impuls by mohl přinést připravovaný evropský Industrial Accelerator Act (IAA), tedy legislativní iniciativa zaměřená na podporu průmyslové dekarbonizace a posílení evropské průmyslové výroby. Právě na její konkrétní podobu čekají někteří výrobci, kteří zatím odkládají další investiční rozhodnutí.

Zajímavou představu o možném významu této legislativy přinesla v září 2026 analýza organizací Agora Industry a Agora Energiewende. Podle jejich propočtů by pravidla pro využívání nízkoemisních materiálů ve veřejných zakázkách a dalších formách veřejné podpory mohla do roku 2030 vytvořit poptávku po přibližně devíti milionech tun nízkoemisní oceli ročně. Z toho dva až pět milionů tun by připadalo na plochou ocel využívanou například v automobilovém průmyslu, domácích spotřebičích a obalovém průmyslu. Další dva až tři miliony tun by mohly připadat na dlouhé ocelové výrobky používané ve stavebnictví, infrastruktuře a strojírenství.

Analýza zároveň upozorňuje, že dobrovolné závazky jednotlivých společností zatím nedokážou zajistit dostatečně stabilní odběr. Veřejné zakázky by mohly situaci změnit prostřednictvím dlouhodobých smluv, požadavků na minimální podíl nízkoemisních materiálů a ochoty veřejných zadavatelů akceptovat odpovídající cenový rozdíl. Agora navrhuje také průběžně vyhodnocovat účinnost pravidel a případně zvyšovat navrhovanou minimální hranici 25 % nízkoemisní oceli.

Právě jistota budoucího odbytu může být pro hutní společnosti zásadní. Výstavba nových provozů na přímou redukci železa a elektrických obloukových pecí vyžaduje miliardové investice. Bez dlouhodobých odběratelských smluv a předvídatelných podmínek se výrobci jen obtížně rozhodují, zda do takových projektů vložit další kapitál.

Budoucnost evropských hutí

Významnou roli v dalším vývoji bude mít také evropský systém emisních povolenek EU ETS a mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM. Postupné omezování bezplatných povolenek a zohledňování emisní náročnosti dovážených materiálů mají v dalších letech měnit ekonomické podmínky výroby oceli. Podle analýzy Fastmarkets z února 2026 by se tím měla postupně zmenšovat cenová nevýhoda nízkoemisní výroby oproti tradičním vysokým pecím. Současně však zůstávají vysoké ceny elektřiny a náklady na zemní plyn či vodík významnou překážkou pro nové technologie.

Právě vodík přitom představuje jednu z nejperspektivnějších cest k výraznému snížení emisí v hutnictví. Při výrobě železa může nahradit uhlíkatá redukční činidla a umožnit přechod k technologii přímé redukce železné rudy, po níž následuje zpracování v elektrické obloukové peci. Ekonomická dostupnost takto vyrobeného vodíku však zůstává zásadním problémem. Evropská agentura ACER ve své analýze evropského trhu s vodíkem uvádí, že obnovitelný vodík byl v roce 2024 v průměru přibližně čtyřikrát dražší než vodík vyráběný z fosilních paliv. Významnou část jeho výrobních nákladů přitom tvoří elektřina potřebná pro elektrolýzu.

Situaci navíc komplikuje pomalý rozvoj samotného vodíkového trhu. Jak jsme upozornili koncem října, evropské projekty narážejí na vysoké výrobní náklady, nedostatek dlouhodobých odběratelských smluv a zaostávající infrastrukturu pro přepravu a skladování vodíku. Výrobci potřebují garantovaný odběr, aby získali financování nových kapacit, zatímco průmyslové podniky vyčkávají na dostupnější cenu a jistotu budoucích dodávek. Bez vybudování potrubních sítí a skladovacích kapacit se navíc obtížně propojují budoucí výrobní centra s průmyslovými odběrateli.

Podobné problémy přitom zdaleka neřeší jen ocelářství. Velmi názorně je dokresluje také situace evropského chemického průmyslu. Jak upozornil zkraje listopadu 2026 Svaz chemického průmyslu ČR, česká chemická výroba se oproti předkrizovému období propadla o více než 12 % a investice za poslední tři roky klesly o 90 %. Prezident svazu Daniel Tamchyna upozorňuje především na vysoké ceny energií, nedostatečnou kapacitu distribučních sítí a náklady spojené s emisními povolenkami. Výmluvně přitom odmítá představu, že by evropské výrobky zachránila samotná značka Made in Europe. Zákazníci budou podle něj i nadále rozhodovat především podle ceny, kterou bez dostupných energií evropské podniky nedokážou udržet.

Použité zdroje a souvislosti:

• Původní tržní informace EUROMETAL, 2. listopadu 2026. European green flat steel demand remains subdued; construction provides pockets of interest.

• Cenový a technologický kontext Fastmarkets, únor 2026. The path to price parity in Europe’s green steel market.

• Analýza Agora Industry a Agora Energiewende, 10. září 2026. How the EU Industrial Accelerator Act can de-risk low-carbon steel investments.

• EUROFER, výhled evropského trhu s ocelí na roky 2026 až 2027. Economic and Steel Market Outlook 2026–2027.

Zbytky, které by jinak zůstaly nevyužity, se mohou stát zdrojem energie pro jeden z největších automobilových koncernů světa. Toyota spustila uhlíkově neutrální výrobu ve svém britském závodě Deeside, kde biometan z místního odpadu nahrazuje zemní plyn. Projekt propojuje energetiku, odpadové hospodářství a automobilovou výrobu. Zajímavý je také tím, že vedle obnovitelného plynu využívá recyklovaný hliník ze starých automobilových kol při výrobě nových motorových bloků.

Japonská automobilka Toyota patří mezi společnosti, jejichž výrobní rozhodnutí mají významný dopad na globální průmysl. Každoročně prodává více než deset milionů vozidel a její výrobní síť zasahuje do desítek zemí. Když proto začne měnit energetické zdroje ve svých továrnách, jde o zajímavý signál pro celý automobilový sektor.

Aktuální projekt se odehrává v severním Walesu, v průmyslovém areálu Deeside. Zdejší závod Toyota Motor Manufacturing UK vyrábí benzinové a hybridní motory, které následně putují do dalších výrobních závodů automobilky. Od října 2026 využívá při výrobě biometan získávaný z odpadu v nedalekém zařízení na anaerobní digesci (bioplynové stanici), tedy bez přístupu kyslíku. Nový zdroj energie nahrazuje dosavadní zemní plyn a pomáhá snížit emise oxidu uhličitého téměř o 3 000 tun ročně.

Zajímavá je především samotná organizace projektu. Zařízení na zpracování odpadu stojí v bezprostřední blízkosti továrny a vyrobený biometan se do ní dopravuje přímo podzemním potrubím. Toyota tak získává obnovitelný zdroj energie v místě své výroby, bez nutnosti přepravovat biometan na větší vzdálenosti.

Energie z kuchyní a supermarketů

V tiské zprávě Toyota uvádí, že zařízení zpracovává přibližně 180 000 tun odpadu ročně pocházejícího z okolní komunity Deeside. Ačkoliv oficiální oznámení detailně nerozepisuje přesný podíl jednotlivých složek, z povahy projektu vyplývá, že jde primárně o komunální a průmyslový potravinový odpad spolu s dalším biologicky rozložitelným materiálem z regionu. Samotné zařízení představuje investici ve výši 282 milionů liber, tedy přibližně 329 milionů eur.

Vedle energeticky využitelného plynu vzniká také digestát, tedy zbytkový materiál po fermentaci. Podle dřívějšího oznámení Toyoty z října 2024 má být tento materiál předáván místním zemědělcům. Může tak najít další využití například jako organické hnojivo. Projekt tím vytváří návaznost mezi nakládáním s odpady, výrobou energie a zemědělstvím.

Uhlíková neutralita se týká výroby, nikoliv celého automobilu

Případ Deeside je zajímavý také tím, jak Toyota přistupuje k uhlíkové neutralitě. Samotné využití biometanu by k dosažení tohoto cíle nestačilo. Výsledku předcházelo více než třicet let postupného snižování energetické náročnosti, omezování odpadu a zvyšování účinnosti výrobních procesů. Závod již využívá elektřinu z obnovitelných zdrojů a deklaruje, že žádný odpad nekončí na skládce. Biometan následně nahrazuje zbývající fosilní zdroj energie v podobě zemního plynu.

Toyota označuje Deeside za svůj první výrobní závod mimo Japonsko, který přešel na uhlíkově neutrální výrobu. Důležitá je však i poznámka pod čarou v oficiálním oznámení. Výsledky mají být průběžně sledovány a ověřovány v rámci každoročního vykazování emisí. Plná akreditace podle mezinárodní normy ISO 14068 se očekává až po absolvování celého dvanáctiměsíčního výrobního cyklu v roce 2027. Je proto přesnější mluvit o zahájení uhlíkově neutrálního provozu podle metodiky Toyoty a o následném ověření dosažených výsledků.

Zajímavým doplněním energetického projektu je také práce s recyklovaným hliníkem. Do Deeside se ze závodu Toyota Circular Factory v britském Burnastonu dodává hliník získaný z kol vyřazených automobilů. Materiál se následně zpracovává na nové bloky motorů. Jde o praktickou ukázku materiálového uzavírání cyklu, kdy se surovina z vozidla na konci životnosti vrací zpět do výroby nových automobilových komponentů.

Toyota patří mezi největší automobilové výrobce světa

Význam projektu lépe vynikne při pohledu na postavení automobilky na světovém trhu. Toyota si v roce 2025 udržela pozici největšího výrobce automobilů podle celkového prodeje. Podle údajů zveřejněných agenturou Reuters prodala skupina Toyota Motor celkem přibližně 11,3 milionu vozidel. Do tohoto výsledku se započítávají také značky Daihatsu a Hino. Samotné značky Toyota a Lexus dosáhly přibližně 10,5 milionu prodaných vozidel. Druhý Volkswagen Group vykázal za stejné období prodej necelých devíti milionů automobilů. Mezi další významné konkurenty patří Hyundai Motor Group, General Motors a Stellantis.

Zajímavý je také evropský trh. Toyota Motor Europe prodala v roce 2025 celkem 1 229 038 vozidel značek Toyota a Lexus. Samotná Toyota se již pátým rokem v řadě udržela na druhém místě mezi nejprodávanějšími značkami osobních automobilů v Evropě. Zásadní roli zde hrají hybridní pohony. Elektrifikované vozy představovaly 77 % celkového prodeje Toyoty a Lexusu v regionu. Do této kategorie se přitom počítají klasické hybridy, plug-in hybridy i čistě elektrická vozidla.

Toyota má v Evropě rozsáhlé výrobní zázemí. Provozuje osm výrobních míst v šesti zemích. Automobily vznikají ve francouzském Onnaingu, britském Burnastonu, českém Kolíně, portugalském Ovaru a tureckém Sakaryi. Další dva závody v Polsku, ve Walbrzychu a Jelcz-Laskowicích, se zaměřují především na výrobu motorů, hybridních převodovek a dalších komponentů pohonných systémů. Britský Deeside doplňuje tuto síť jako specializované centrum výroby motorů.

Evropská síť zaměstnává více než 25 tisíc lidí a podle údajů automobilky se v ní vyrábí přes 77 % vozidel prodávaných na evropském trhu. Toyota tím omezuje potřebu dovážet hotové automobily z jiných kontinentů a současně vytváří prostor pro spolupráci s místními dodavateli. Celkové investice automobilky do evropských výrobních aktivit a dodavatelského řetězce přesahují 12 miliard eur. Toyota Motor Europe chce do roku 2030 dosáhnout uhlíkově neutrální výroby ve všech svých evropských výrobních závodech.

Toyota není sama, i další automobilky hledají energii v odpadech

Podobnou cestou se vydávají také další velcí automobiloví výrobci, každý však s trochu jiným technologickým řešením. Zajímavý příklad nabízí BMW, které už od roku 2015 využívá bioplyn zpracovávaný v jihoafrickém závodě Bio2Watt. Ten zpracovává více než 300 tun biologického odpadu denně, který by jinak mohl končit na skládkách. Vznikající bioplyn se využívá k výrobě elektřiny, která prostřednictvím distribuční sítě zásobuje výrobní závod BMW v Rosslynu. Součástí procesu je také vznik organického hnojiva, které se vrací do zemědělství.

BMW současně rozvíjí další lokální energetické projekty. V německém Dingolfingu od roku 2025 funguje nová teplárna na biomasu, která dodává přibližně polovinu teplé procesní vody potřebné pro tamní výrobu. Ročně vyprodukuje až 100 000 MWh tepla a automobilka díky ní snižuje emise přibližně o 20 000 tun CO₂ ekv. za rok. Jako palivo využívá regionální biomasu a také vlastní dřevní zbytky. Výrobní areál navíc disponuje fotovoltaickými panely na střeše o ploše přibližně 100 000 metrů čtverečních, jejichž instalovaný výkon přesahuje 10 MW.

Volkswagen Group a Mercedes-Benz se soustředí především na přechod k obnovitelné elektřině a nízkoemisnímu zásobování teplem. Volkswagen v roce 2025 získal již 95 % externě nakupované elektřiny pro své výrobní závody mimo Čínu z obnovitelných zdrojů a současně vyrobil ve vlastních zařízeních nebo jejich blízkosti více než 608 000 MWh obnovitelné elektřiny. Využívá také větrné a solární elektrárny a investuje do energetické účinnosti provozů. Mercedes-Benz zase uvádí, že polovinu energetické potřeby svých výrobních závodů pokrývá obnovitelnými zdroji. V německém Immendingenu a polském Jaworu využívá teplo z biomasových tepláren, v dalších lokalitách rozvíjí geotermální energii a tepelná čerpadla.

Novela pravidel pro vypouštění odpadních vod do podzemních vod má přinést přísnější hygienické požadavky, častější kontroly větších zdrojů znečištění a úpravu emisních limitů. Největší finanční dopady pocítí majitelé nemovitostí, kteří vypouštějí vyčištěnou vodu na povrch pozemku. V některých případech budou muset své domovní čistírny dovybavit dezinfekční technologií, například UV lampou. Pořizovací náklady se mohou zvýšit o desítky tisíc korun a přibudou také pravidelné výdaje za laboratorní rozbory.

Vláda měla návrh novely nařízení vlády č. 57/2016 Sb., které stanovuje ukazatele a hodnoty přípustného znečištění odpadních vod a náležitosti povolení k jejich vypouštění do vod podzemních, projednat na svém dnešním jednání. Bod však nakonec přerušila. Připravovaná úprava reaguje na změny vodního a stavebního práva, ale přináší také nové požadavky na provozovatele domovních čistíren odpadních vod. Jejím deklarovaným cílem je především sjednotit pravidla s platnou legislativou, zpřesnit kontrolu kvality vypouštěných vod a lépe chránit podzemní vodní zdroje.

Dezinfekce vyčištěné vody může znamenat investici v řádu desítek tisíc

Nejvýznamnější praktickou změnou je zavedení povinnosti stanovit mikrobiologické ukazatele znečištění při vypouštění odpadních vod na povrch terénu. Požadavek se vztahuje na případy, kdy je tento způsob vypouštění spojen se vznikem aerosolu, tedy drobných kapének vody, které se mohou šířit vzduchem a představovat hygienické riziko pro osoby pohybující se na dotčeném pozemku nebo na sousedních parcelách.

Důvodová zpráva upozorňuje, že při takovém způsobu nakládání s vyčištěnou vodou je nutné zajistit její hygienizaci. V praxi to může znamenat instalaci dezinfekčního zařízení přímo do čistírny odpadních vod. Jednou z možností je použití UV lampy, která omezuje mikrobiologické znečištění vody před jejím vypuštěním.

Finanční dopady nejsou zanedbatelné. Nové domovní čistírny vybavené dezinfekcí jsou podle předkladatele dražší o nižší desítky tisíc korun bez DPH oproti zařízením bez této technologie. U již provozovaných čistíren se náklady na dodatečnou instalaci dezinfekce pohybují od jednotek tisíc do nižších desítek tisíc korun.

K pořizovací ceně je potřeba připočítat také pravidelné laboratorní kontroly. Jeden rozbor odpadní vody zaměřený na mikrobiologické ukazatele vychází přibližně na 1 000 korun. Návrh počítá s minimálně dvěma takovými rozbory ročně, což představuje další pravidelný výdaj nejméně 2 000 korun na jedno zařízení.

Nové požadavky se přitom nebudou vztahovat automaticky na všechny domovní čistírny. Důvodová zpráva rozlišuje dva základní způsoby vypouštění odpadních vod do podzemních vod. Prvním je vypouštění pod povrch terénu, kdy voda prochází vsakovacím zařízením a následně nejméně metrovou vrstvou půdy, která plní další přirozenou čisticí funkci. Druhou možností je vypouštění na povrch terénu, odkud voda následně proniká půdními vrstvami do podzemních vod. Právě u druhého způsobu se mohou uplatnit nové hygienické požadavky.

Podle předkladatele přitom převažuje vypouštění přes půdní vrstvy pod povrchem terénu. Finanční dopady dezinfekce by se proto měly soustředit především na vlastníky nemovitostí, kteří využívají povrchový způsob vypouštění a u jejichž zařízení vzniká aerosol. Konkrétní požadavky se mají odvíjet od odborného posouzení a podmínek stanovených ve vodoprávním povolení, zejména s ohledem na ochranu vodních zdrojů.

V ochranných pásmech mohou přibýt další náklady na čištění

Další finanční dopady se mohou týkat nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů a ve zvláště chráněných územích. Vodoprávní úřad zde může stanovit emisní limity také pro další ukazatele znečištění, které mají lépe zohlednit místní podmínky a citlivost podzemních vod.

Důvodová zpráva jako nejpravděpodobnější příklad uvádí celkový fosfor. Pro dosažení požadovaných hodnot může být nutné doplnit čistírnu o technologii chemického srážení fosforu. Rozdíl v pořizovací ceně domovní čistírny vybavené touto technologií oproti zařízení bez chemického srážení se odhaduje přibližně na 10 000 korun.

Zvýší se rovněž provozní náklady. Vedle pravidelných rozborů fosforu bude nutné počítat se spotřebou chemického srážedla, kterým bývá obvykle síran železitý. Celkové dodatečné provozní výdaje předkladatel odhaduje do 1 000 korun ročně na jedno zařízení.

Nejedná se přitom o zcela novou pravomoc vodoprávních úřadů. Možnost stanovit emisní limity pro další ukazatele existuje již v současném znění nařízení. Novela však rozšiřuje okruh situací, ve kterých lze tímto způsobem zohlednit požadavky na ochranu podzemních vod.

Antropogenní fosfor, tedy fosfor pocházející z lidské činnosti, patří mezi významné živiny podporující eutrofizaci vod. Jeho nadměrný přísun do vodních ekosystémů urychluje růst řas a sinic, může vést k jejich masovému přemnožení a následnému zhoršování kvality vody, včetně poklesu obsahu kyslíku při rozkladu organické hmoty. Typickým příkladem problémů spojených s nadbytkem živin je Lipenská přehrada, kde se v teplých obdobích opakovaně objevují rozsáhlé sinicové vodní květy.

Častější odběry vzorků a přesnější pravidla pro domovní čistírny

Novela upravuje také způsob kontroly kvality vypouštěných odpadních vod. U zdrojů znečištění s kapacitou nad 50 ekvivalentních obyvatel se zvyšuje minimální četnost měření ze současné úrovně na čtyři odběry ročně. Jde především o zpřísnění pravidel pro větší zařízení, u nichž je potřeba získávat pravidelnější informace o kvalitě vypouštěné vody.

Změní se také pravidla pro odběr vzorků. Dosavadní úprava ponechávala u čistíren vybavených akumulační nádrží na vodoprávním úřadu, zda stanoví odběr prostého vzorku, nebo dvouhodinového směsného vzorku. Novela má pravidla jednoznačněji rozlišit podle typu sledovaného znečištění.

U mikrobiologických ukazatelů se bude používat vždy prostý vzorek, což odpovídá správné laboratorní praxi. U zařízení s akumulační nádrží a dobou zdržení delší než dvě hodiny bude možné používat prostý vzorek také pro fyzikálně-chemické ukazatele. Předkladatel argumentuje tím, že takový odběr má v těchto podmínkách v zásadě stejnou vypovídací schopnost jako dvouhodinový směsný vzorek.

Určité zjednodušení se týká také menších domovních čistíren do 50 ekvivalentních obyvatel, za nimiž nenásleduje akumulační nádrž. I zde novela umožňuje odběr prostého vzorku. Důvodová zpráva předpokládá, že případné krátkodobé kolísání kvality odtoku z těchto malých zařízení nebude mít významný vliv na kvalitu podzemních vod.

Jiný režim zůstane zachován u větších zdrojů znečištění, kde se nadále počítá s dvouhodinovým směsným vzorkem typu A. Novela současně řeší čistírny s přerušovaným provozem, například technologie SBR (sekvenční biologický reaktor, tedy čistírna, v níž probíhá biologické čištění odpadní vody v časově oddělených cyklech v jedné nádrži), které vypouštějí vyčištěnou vodu pouze v určité fázi provozního cyklu. Protože vypouštění obvykle trvá jen několik desítek minut, nelze u nich standardní dvouhodinový směsný vzorek odebrat. Navrhované řešení se proto přibližuje pravidlům používaným při vypouštění odpadních vod do povrchových vod.

Nově se zohledňuje také vliv nízkých teplot na biologické procesy v čistírnách. Chladné počasí omezuje aktivitu nitrifikačních bakterií, které se podílejí na přeměně amoniakálního dusíku. V zimním období proto nemusí být možné dosahovat stejně nízkých koncentrací amoniakálního a celkového dusíku jako za příznivějších teplotních podmínek. Návrh stanovuje postup, který má chránit kvalitu podzemních vod a současně zohlednit technologické možnosti domovních čistíren.

Přísnější limit amoniakálního dusíku a konec některých duplicitních pravidel

Změny se promítají také do emisních standardů pro amoniakální dusík. U nejmenších zdrojů znečištění do 10 ekvivalentních obyvatel se maximální přípustná hodnota snižuje z 20 na 15 mg/l. Předkladatel však očekává, že při správné funkci čistírny nebo septiku se zemním filtrem nebude mít zpřísnění praktický dopad. Zemní filtr totiž umožňuje oxidaci amoniakálního dusíku na dusičnany a běžně dosahované hodnoty mají být výrazně nižší než nově navrhovaný limit.

U zařízení s kapacitou od 10 do 50 ekvivalentních obyvatel se nově rozlišuje použitá technologie čištění. Jiný přístup se uplatní u čistíren založených na aktivačním procesu a jiný u septiků s navazujícím stupněm čištění bez aktivace. U druhé varianty nelze očekávat stabilní odstraňování celkového dusíku, protože septik odstraňuje dusík jen v omezené míře a navazující nitrifikace a denitrifikace mají své technologické limity. Proto se emisní standardy liší podle toho, zda se sleduje amoniakální, nebo celkový dusík.

Část novely má také odstranit ustanovení, která již neodpovídají současnému právnímu stavu. Od 1. července 2024 totiž není možné povolovat vodní díla určená k čištění odpadních vod do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel prostřednictvím ohlášení podle dřívějšího § 15a vodního zákona. Tato možnost zanikla v souvislosti se změnami stavební legislativy. Z nařízení proto mají zmizet související ustanovení a příloha upravující klasifikaci výrobků označovaných CE.

Novela současně zpřesňuje náležitosti povolení k vypouštění odpadních vod. Vodoprávní úřady budou stanovovat vedle ročního také denní množství vypouštěných odpadních vod. Reaguje se tím na vodní zákon, podle něhož celkové množství odpadních vod vypouštěných z jedné nebo několika územně souvisejících staveb pro bydlení nesmí překročit 15 m³ denně. Konkrétní denní a měsíční množství má úřad určovat na základě vyjádření odborně způsobilé osoby a s ohledem na vsakovací poměry v dané lokalitě.

Stát náklady nepocítí, účet zaplatí část vlastníků nemovitostí

Z hlediska veřejných financí předkladatel nepředpokládá žádné dopady na státní rozpočet ani ostatní veřejné rozpočty. Většina navrhovaných změn má podle důvodové zprávy technický a legislativní charakter a nemá zásadně měnit dosavadní povinnosti fyzických a právnických osob. Ekonomické dopady se však projeví u konkrétních vlastníků a provozovatelů čistíren. Návrh počítá s tím, že nové mikrobiologické požadavky se na již povolená zařízení začnou vztahovat až od 1. ledna 2027.

Silikonové formy na pečení, těsnění, zdravotnické pomůcky, součásti automobilů nebo nejrůznější spotřební výrobky nás obklopují v každodenním životě a jejich využití stále roste. Vynikají tepelnou odolností, pružností a mimořádnou chemickou stabilitou. Právě vlastnosti, díky nimž jsou tak žádaným materiálem, však dlouhodobě komplikují jejich recyklaci.

Německým chemikům se nyní podařilo překonat jednu z největších překážek. Dokázali rozložit silikonové polymery až na základní chemickou surovinu, z níž lze vyrábět nové silikonové materiály. Výsledky výzkumu publikoval prestižní časopis Nature. Objev tak otevírá zajímavou cestu k cirkulárnímu využívání materiálu, který dosud po skončení životnosti výrobku často končil ve spalovnách nebo na skládkách.

Unikátní struktura a limity dosavadní recyklace

Silikony mají v moderním průmyslu výjimečné postavení. Na rozdíl od většiny běžných plastů nejsou jejich polymerní řetězce tvořeny převážně atomy uhlíku. Základ jejich struktury představuje střídání atomů křemíku a kyslíku, tedy vazby Si–O–Si. Právě tato struktura jim propůjčuje mimořádnou stabilitu a umožňuje zachovat požadované vlastnosti i při vysokých teplotách, působení vlhkosti nebo kontaktu s řadou chemických látek.

Silikonové materiály se proto uplatňují v automobilovém a elektrotechnickém průmyslu, stavebnictví, zdravotnictví, potravinářství i v běžných domácnostech. Mohou mít podobu pružných elastomerů, olejů, tmelů, povlaků nebo speciálních technických součástí. Jejich životnost bývá dlouhá, po dosloužení však nastává problém. Chemická struktura, která zajišťuje jejich odolnost během používání, současně brání účinnému rozložení a opětovnému využití původních surovin.

Dosavadní způsoby zpracování silikonového odpadu mají své limity. Mechanická recyklace umožňuje materiál rozmělnit a využít například jako přísadu do dalších výrobků, obvykle však dochází ke ztrátě části původních vlastností a materiál se postupně dostává do méně náročných aplikací. Chemické postupy zase dokážou polymerní řetězce rozložit na menší molekuly, například na cyklické siloxany, jejichž další využití vyžaduje navazující zpracování. Získat zpět základní průmyslovou surovinu v podobě umožňující výrobu nových silikonů s různými vlastnostmi bylo mnohem obtížnější.

Cesta zpět k monomeru

Právě tuto překážku se podařilo překonat výzkumnému týmu z Institutu chemie Technické univerzity v Berlíně pod vedením profesora Martina Oestreicha. Výsledky práce Bipinga Xua a jeho spolupracovníků vyšly 28. října 2026 v časopise Nature pod názvem Back-to-monomer depolymerization of silicones by deoxygenative chlorination. Už samotný název vystihuje podstatu objevu. Jde o rozklad silikonových polymerů zpět na monomer, tedy na základní stavební molekulu, z níž lze znovu připravovat polymerní materiály.

Klíčem k úspěchu je kombinace dvou chemických složek. První představuje takzvaný silyliový ion, tedy kladně nabitá částice obsahující atom křemíku. V reakci působí jako katalyzátor a umožňuje aktivovat druhou složku, kterou je fosgen. Ten patří mezi vysoce toxické chemické látky a jeho přímé použití představuje značné bezpečnostní riziko. Výzkumníci proto pracovali s triphosgenem, pevnou látkou, která za reakčních podmínek fosgen uvolňuje.

Silyliový ion zde plní důležitou dvojí funkci. Aktivuje triphosgen a podporuje vznik vysoce reaktivní částice označované jako chlorokarbonylový kation. Právě ta dokáže napadnout jinak mimořádně stabilní vazbu mezi křemíkem a kyslíkem. Dochází tak k postupnému rozpojování polymerního řetězce. Kyslík z původní struktury se přitom váže do oxidu uhličitého, který z reakčního systému odchází jako plyn. Výsledkem je dimethyldichlorsilan, průmyslově významná sloučenina křemíku, která slouží jako výchozí surovina při výrobě nových silikonů.

Zásadní přínos spočívá v tom, že výzkumníci dokázali získat zpět právě tuto základní surovinu, nikoli jen směs menších molekul, které by vyžadovaly další chemické zpracování. Dimethyldichlorsilan lze následně využít v zavedených výrobních procesech. Při výrobě silikonů se jeho atomy chloru nahrazují kyslíkem a jednotlivé molekuly se propojují do dlouhých polymerních řetězců. Jejich délku i chemické vlastnosti lze následně upravovat podle požadavků konkrétní aplikace. Recyklovaná surovina tak může znovu sloužit k výrobě materiálů s odlišnými vlastnostmi, než měl původní výrobek.

Vysoká výtěžnost a mírné teploty

Zajímavé jsou také výsledky praktických zkoušek. Chemici novou metodu vyzkoušeli na běžných silikonových výrobcích, mimo jiné na formách na pečení, savičkách dětských lahví a silikonových víčkách. Reakce probíhala při teplotě přibližně 80 °C a trvala 24 hodin. U některých jednotlivých výrobků dosáhla výtěžnost získaného dimethyldichlorsilanu až 99 %. Při zpracování směsi různých použitých silikonových výrobků činila 86 %. To je důležitý výsledek, protože skutečný odpad obvykle netvoří dokonale roztříděné materiály jednoho druhu.

Teplota kolem 80 °C je ve srovnání s některými dosavadními postupy poměrně nízká. Například termické rozkládání silikonů může vyžadovat teploty kolem 500 °C. Nižší teplotní náročnost proto nabízí možnost omezit spotřebu energie na samotnou reakci. Celkovou energetickou a environmentální bilanci však bude možné spolehlivě vyhodnotit až při ověřování procesu v průmyslovém měřítku. Započítat bude nutné také výrobu a regeneraci chemických činidel, čištění získané suroviny, nakládání s vedlejšími produkty a bezpečnostní požadavky provozu.

Přestože výsledky vypadají velmi slibně, před zavedením do průmyslové praxe čeká technologii ještě několik důležitých zkoušek. Jednou z nich je právě bezpečnost chemického procesu. Triphosgen je sice lépe manipulovatelný než samotný plynný fosgen, při reakci však fosgen uvolňuje. Výzkumná skupina proto již hledá alternativní chemické látky, které by umožnily dosáhnout stejného účinku bez nutnosti používat tuto vysoce toxickou sloučeninu. Dalším úkolem je zajistit, aby výsledný dimethyldichlorsilan neobsahoval ani stopová množství zbytkového fosgenu. Výzkumníci současně podali patentovou přihlášku na nový postup.

Ekologický přínos uzavřeného cyklu

Proč je vlastně tak důležité vracet silikony zpět do výroby? Odpověď nabízí další odborná studie publikovaná v červnu 2026 v časopise Green Chemistry. Výzkumníci z německého Leibnizova institutu pro katalýzu se v ní zabývali environmentálními dopady výroby silikonových elastomerů a porovnávali několik možností jejich chemické recyklace. Pomocí analýzy životního cyklu vyčíslili uhlíkovou stopu jednoho kilogramu běžného silikonového těsnicího materiálu na 5,79 kilogramu ekvivalentu CO₂. Největší podíl na této hodnotě, konkrétně 82 %, připadal na výrobu samotného silikonového polymeru.

Studie porovnávala pět recyklačních cest založených na různých chemických a termických postupech. Nejlépe v hodnocení vyšla depolymerizace katalyzovaná hydroxidem draselným, při níž se podařilo získat zpět polymerní surovinu s uhlíkovou stopou 1,83 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram materiálu. Zařazení recyklované suroviny do výroby silikonových elastomerů může podle modelových výpočtů snížit jejich celkové emise až o 55 %.

Je ovšem důležité zdůraznit, že tato analýza ještě nezahrnuje nový berlínský postup. Hodnotí jiné recyklační technologie a ukazuje především to, jak významně mohou výslednou environmentální bilanci ovlivnit reakční teplota, výtěžnost, spotřeba rozpouštědel a možnosti jejich opětovného využití.

Odhad množství odpadu

Přesná statistická data o množství silikonového odpadu vznikajícího v Evropské unii ani v České republice nejsou k dispozici, jeho rozsah však lze alespoň orientačně odhadovat podle spotřeby silikonových výrobků a velikosti trhu. Podle socioekonomické studie asociace Silicones Europe se na evropském trhu ročně prodávaly stovky tisíc tun výrobků obsahujících silikony, přičemž samotné stavební materiály a tmely představovaly přibližně 194 tisíc tun.

Pokud bychom pro hrubou představu vycházeli z předpokladu, že v EU vzniká ročně 100 až 200 tisíc tun silikonového odpadu, na Českou republiku by při přepočtu podle jejího přibližně 2,4% podílu na počtu obyvatel EU připadalo zhruba 2 500 až 5 000 tun ročně. Jde však o modelový odhad, nikoli o statisticky potvrzené množství.

Zdroje a odkazy:

1. Xu, B. et al. (2026). Back-to-monomer depolymerization of silicones by deoxygenative chlorination. Nature. Původní vědecká studie.
2. Technische Universität Berlin (28. 10. 2026). Durchbruch beim Recycling von Silikonen.
3. Kunz, M., Salahudeen, S., Mejía, E. (2026). Closing the loop on silicone elastomers: life cycle evaluation of virgin materials and recycling processes. Green Chemistry. Odborná studie.
4. socioekonomických studií evropské asociace výrobců silikonů Silicones Europe