To, jak dlouho a jak kvalitně budeme žít, ovlivňuje město, obec i čtvrť, ve které bydlíme, dostupnost zeleně, způsob dopravy, možnosti pohybu, pracovní podmínky nebo sociální situace. Rozdíly mezi českými regiony přitom nejsou malé. V některých oblastech se jednotlivá zdravotní rizika sčítají a vytvářejí prostředí, které se výrazně propisuje do života jejich obyvatel. Ukazují to data projektu Data o zdraví, který provozuje think tank Ministr zdraví a jehož cílem je přiblížit veřejnosti souvislosti mezi zdravím, prostředím a podmínkami, ve kterých žijeme.

Místo bydliště bývá vnímáno především jako otázka komfortu, dostupnosti služeb nebo ceny nemovitostí. Data však ukazují mnohem zásadnější souvislost. Prostředí, ve kterém člověk žije, ovlivňuje množství každodenního pohybu, kontakt se zelení, vystavení hluku a znečištěnému ovzduší, dostupnost sportovišť i zdravotní péče. Přidávají se pracovní podmínky, nezaměstnanost a sociální situace. Výsledkem je výrazně odlišný zdravotní obraz jednotlivých částí České republiky.

Auto nebo vlastní nohy

Výmluvným příkladem je doprava. Čtvrtina cest automobilem v České republice je kratší než 3,5 kilometru. Způsob, jakým se lidé po městě nebo obci pohybují, přitom významně ovlivňuje jejich každodenní fyzickou aktivitu. Rozdíly mezi regiony jsou značné. Zatímco ve Středočeském kraji, na Vysočině nebo v Plzeňském kraji má automobilová doprava výraznější postavení, v Praze hraje podstatně větší roli veřejná doprava.

Právě veřejná doprava může paradoxně znamenat více pohybu. Mezinárodní studie zahrnující 14 měst, mezi nimiž byla i Olomouc, zjistila, že lidé žijící v prostředí podporujícím přirozený pohyb se pohybují o 70 až 90 minut týdně více. To představuje přibližně 45 až 59 % doporučené týdenní dávky fyzické aktivity při hranici 150 minut týdně. Každodenní docházka na zastávku, přestup nebo cesta pěšky tak může představovat významnou část pohybové aktivity, aniž by člověk musel svůj život přizpůsobovat sportovnímu tréninku.

Každodenní doprava přináší také kontakt s hlukem a znečištěným ovzduším, přičemž rozdíly mezi jednotlivými částmi měst mohou být značné. Nedostatek bezpečných tras pro pěší a cyklisty podporuje používání automobilu, zatímco kvalitní chodníky, cyklostezky a veřejná doprava mohou každodenní pohyb přirozeně zvyšovat. Rozdíl tedy vzniká už při cestě do práce, školy nebo na nákup.

Zeleň jako součást zdravotní infrastruktury

Podobně významnou roli má zeleň. Podíl zelených ploch se mezi českými městy výrazně liší. V roce 2020 patřily k městům s nejvyšším podílem zeleně Karlovy Vary a Liberec, zatímco mezi města s nejnižšími hodnotami patřily České Budějovice a Brno. Vývoj mezi lety 2017 až 2020 navíc nebyl jednotný. V některých městech podíl zeleně rostl, jinde stagnoval nebo mírně klesal.

Zeleň přitom plní několik funkcí současně. Vegetace pomáhá ochlazovat městské prostředí, poskytuje prostor pro rekreaci a podporuje pohyb. Hustě zastavěné oblasti s malým podílem vegetace naopak snadněji akumulují teplo. Během vln veder se tak rozdíly mezi jednotlivými částmi měst mohou promítat také do zdravotních rizik, zejména u starších obyvatel.

Zajímavé je srovnání lesnatosti jednotlivých krajů. Česká republika má celkovou lesnatost 36,8 %. Karlovarský kraj dosahuje 49,4 %, Liberecký 47,8 % a Zlínský 45,1 %. Na opačném konci stojí Praha s 10,9 %. Rozdílný přístup k přírodě tedy není jen otázkou krajinného rázu, ale také množství prostoru, ve kterém mohou lidé chodit, sportovat a trávit volný čas.

Pohyb se v Česku rozděluje podle mapy

Česká republika má v pohybové aktivitě prostor ke zlepšení. Zdraví prospěšné fyzické aktivitě se podle mezinárodního srovnání věnuje 30 % obyvatel, zatímco průměr Evropské unie dosahuje 36 %. Rozdíl činí 6 procentních bodů. Aktivnější jsou přitom obyvatelé měst než venkova.

Ještě výraznější rozdíly se objevují mezi kraji. Podle průzkumu NADA Research z let 2023 až 2024 sportuje 57 % obyvatel Prahy, 52 % obyvatel Zlínského kraje a 51 % obyvatel Jihomoravského kraje. Na opačném konci jsou Karlovarský kraj se 40 % a Vysočina se 41 %. Rozdíl mezi Prahou a Karlovarským krajem tak dosahuje 17 procentních bodů.

Rozdíly existují také u dětí a mladých lidí. V roce 2023 bylo v České republice organizovaně zapojeno do sportu přibližně 482 900 osob ve věku 5 až 24 let, což odpovídá zhruba pětině této věkové skupiny. Nejvyšší hodnoty vykazovaly Jihočeský, Moravskoslezský a Zlínský kraj, zatímco Jihomoravský, Olomoucký a Ústecký kraj byly pod republikovým průměrem.

Práce může rozdíl ještě prohloubit

Významnou část života člověk tráví v práci, takže zdravotní rozdíly mezi regiony se promítají také do pracovního prostředí. Průměrná délka jedné pracovní neschopnosti v České republice dosáhla v roce 2024 31,2 dne. V Praze činila 23,5 dne, zatímco v Moravskoslezském kraji 40,6 dne. Rozdíl představuje 17,1 dne na jeden případ pracovní neschopnosti.

Ještě výraznější regionální rozdíly ukazuje výskyt nemocí z povolání. Ve Středočeském kraji, Praze nebo Zlínském kraji připadaly přibližně 2 až 3 případy na 10 000 pracujících. V Olomouckém a Plzeňském kraji to bylo více než 25 případů na 10 000 pracujících. Relativní rozdíl tak přesahuje desetinásobek.

V roce 2024 bylo v České republice uznáno celkem 5 224 případů nemocí z povolání. Zajímavý je také rozdíl mezi muži a ženami. Ženy představovaly 80,6 % všech zaznamenaných případů. Významnou roli zde sehrál covid 19, který se mezi uznanými nemocemi z povolání výrazně projevil zejména u zdravotnických a sociálních profesí s vysokým podílem žen.

Mapa sociálních problémů se překrývá s mapou zdravotních rizik

Nejvýraznější rozdíly však vznikají tam, kde se několik nepříznivých faktorů spojí. Index sociálního vyloučení za rok 2024 ukazuje výrazné koncentrace problémů především v severozápadních a severních Čechách a v částech Moravskoslezského kraje. Vysoké hodnoty se objevují například na Ústecku, Chomutovsku, Teplicku, Mostecku, Šluknovsku a Děčínsku nebo na Karvinsku, Ostravsku a Bruntálsku.

Sociální vyloučení přitom není pouze ekonomickým ukazatelem. V roce 2024 byly sociálně vyloučené lokality zaznamenány v 578 obcích. V těchto podmínkách podle dostupných odhadů žije přibližně 95 000 až 115 000 lidí. Výzkumy Státního zdravotního ústavu přitom uvádějí, že lidé ohrožení chudobou a sociálním vyloučením mají v průměru o více než 10 let nižší střední délku života než většinová populace.

Významnou roli hraje také samotná kvalita bydlení. Vlhkost a plísně mohou podle údajů citovaných v analýze zvýšit riziko chronických onemocnění dýchacích cest 1,5 až 2násobně. K tomu se přidává horší dostupnost zdravotní péče. Podle průzkumu z roku 2025 mělo během předchozího roku problém dostat se k lékaři až 62 % dotazovaných obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Pro 28 % představovaly překážku finanční náklady, 24 % uvádělo problém s doklady nebo místem trvalého pobytu a více než 30 % se setkalo s neochotou či odmítnutím při objednávání nebo registraci u lékaře.

Zdraví má svou geografii

Výsledný obraz českých regionů proto vzniká skládáním mnoha proměnných. Dostupnost lékaře se potkává s kvalitou bydlení, doprava s každodenním pohybem, zeleň s tepelnou zátěží, pracovní prostředí s nemocností a ekonomická situace s možností vést zdravější způsob života. Jednotlivé faktory se navíc mohou v některých územích kumulovat.

Právě proto se mezi regiony objevují tak výrazné rozdíly. Ústecký a Karlovarský kraj podle analýzy kombinují více nepříznivých charakteristik, zatímco Praha a Jihomoravský kraj vykazují v řadě sledovaných ukazatelů příznivější výsledky. Vysočina nebo Liberecký kraj zase ukazují význam přírodního prostředí a dostupnosti zeleně.

Zdravotní stav obyvatel tak vzniká také mimo ordinace a nemocnice. Utváří se na ulici, při cestě do práce, v bytě, v parku, na sportovišti i na pracovišti. Rozdíl mezi zdravějším a méně zdravým prostředím může začínat zdánlivě banální věcí, například tím, zda je cesta do školy bezpečná pěšky, zda je v okolí dostatek zeleně nebo zda člověk může bez velkých překážek dojít k lékaři.

Volby začínají u místa, kde žijeme

Tento pátek a sobotu čekají občany komunální volby. Právě na úrovni měst a obcí se přitom přijímá řada rozhodnutí, která mají s každodenním zdravím obyvatel velmi konkrétní souvislost. Podoba veřejného prostoru, množství zeleně, bezpečnost pěších a cyklistických tras, možnosti sportování, doprava, hluk nebo kvalita bydlení vznikají z velké části právě tam. Voliči tak mohou svým hlasem ovlivnit také směr, kterým se prostředí jejich města či obce v dalších letech vydá.

Evropský průmysl dokáže vyvíjet nové výrobky a technologie rychleji, než pro ně vznikají potřebné technické normy. Právě tady může vzniknout nečekaná brzda. Výrobek je připravený, technologie funguje, ale evropský systém normalizace stále zpracovává pravidla, podle nichž se má jeho shoda posuzovat. Evropská komise proto 6. října 2026 přijala návrh na modernizaci evropského systému normalizace, který má tvorbu norem urychlit, posílit zastoupení malých a středních podniků a lépe reagovat na technologický vývoj.

Evropské normy mají v průmyslu mnohem větší význam, než může na první pohled naznačovat jejich technický charakter. Pomáhají zajistit bezpečnost výrobků, jejich vzájemnou kompatibilitu a přístup na jednotný evropský trh. U harmonizovaných norem navíc firmám usnadňují prokazování shody s požadavky evropské legislativy. Týká se to širokého spektra oborů od čistých technologií a baterií přes stavební výrobky až po kybernetickou bezpečnost a pokročilou výrobu.

Právě rychlost se nyní dostává do centra pozornosti. Podle Evropské komise trvá vytvoření evropské normy v současnosti v průměru přibližně šest let. Nový návrh má tuto dobu zkrátit na čtyři roky, tedy přibližně o třetinu. Komise proto navrhuje jasnější lhůty pro tvorbu norem, o jejichž přípravu požádá. Součástí má být také průběžné sledování plnění těchto lhůt, aby bylo možné zpoždění odhalit dříve.

Když technologie čeká na pravidla

Návrh počítá také s rychlejším využitím technických specifikací, které už existují, a s jasnějším využitím společných specifikací jako nástroje pro případy, kdy požadovaná norma nevznikne v potřebném termínu. Za stanovených podmínek mají být možné také dočasné technické výstupy, které mohou podpořit prokazování shody ještě před dokončením plnohodnotné normy. Smyslem je umožnit inovativním výrobkům a technologiím vstup na trh v době, kdy se jejich technické řešení stále rychle vyvíjí.

Komise chce současně umožnit větší využití technických specifikací vzniklých mimo evropské normalizační organizace, pokud budou splněny stanovené podmínky a záruky. U naléhavých nebo vysoce specializovaných potřeb by se na technické práci mohly podílet také další organizace pro tvorbu norem. Jádrem evropského systému však podle návrhu nadále zůstanou organizace CEN, CENELEC a ETSI.

Významná změna se týká také dostupnosti norem. Komise navrhuje bezplatný přístup k harmonizovaným normám a dalším normám, na které odkazují právní předpisy EU. Jde přibližně o 3 650 norem z celkového počtu kolem 27 000 norem obsažených v katalozích evropských normalizačních organizací. Neznamená to tedy, že všechny evropské normy budou nově dostupné zdarma.

Více prostoru pro malé firmy

Komise chce současně posílit postavení malých a středních podniků. Ty se dnes na evropské i mezinárodní normalizaci účastní, jejich možnosti však nejsou srovnatelné s velkými průmyslovými podniky, které mohou do technických pracovních skupin vysílat vlastní odborníky. Nový návrh proto počítá s účinnějším zastoupením malých a středních podniků i dalších zainteresovaných stran a s opatřeními, která mají snížit náklady jejich účasti.

To může mít pro firmy praktický význam. Harmonizovaná norma může při splnění příslušných podmínek přinést předpoklad shody s požadavky evropských právních předpisů. Firma tak získává nástroj, který jí může usnadnit technické posouzení výrobku, snížit náklady spojené s prokazováním požadovaných vlastností a současně usnadnit přístup na jednotný trh.

O normy se hraje i mimo Evropu

Evropská komise současně navrhuje lepší koordinaci evropského postoje k mezinárodní standardizaci. Výrobek vyvinutý v Evropě může být určen pro globální trh a mezinárodní norma může následně ovlivnit jeho uplatnění v desítkách zemí. Technické normy tak mají vedle praktické funkce pro výrobce také širší průmyslový a obchodní význam.

Evropská unie proto chce posílit schopnost členských států a evropských institucí koordinovat své postoje v mezinárodních normalizačních organizacích. Evropská standardizace přitom zůstává propojena s mezinárodními strukturami, zejména prostřednictvím spolupráce CEN s ISO, CENELEC s IEC a ETSI v oblasti telekomunikací a informačních technologií.

Nové centrum má sledovat, co bude potřeba standardizovat

Součástí návrhu je rovněž vznik Centra odborníků pro evropskou normalizaci. Jeho úkolem má být posílení odborné kapacity a koordinace napříč evropskými politikami. Centrum má pomáhat také s včasným rozpoznáváním nových oblastí, v nichž bude potřeba vytvořit technické normy.

Právě předvídání technologického vývoje může být pro rychlost systému zásadní. Umělá inteligence, baterie, kybernetická bezpečnost, čisté technologie nebo pokročilá výroba se vyvíjejí v řádu měsíců a několika let. Pokud tvorba příslušných technických pravidel trvá podstatně déle, může se stát, že norma popisuje technologii, která se mezitím výrazně posunula.

Evropská komise proto návrhem reaguje také na širší otázku konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Rychlejší normalizace má podle ní pomoci zkrátit dobu potřebnou k uvedení nových technologií na trh a současně snížit náklady podniků při prokazování shody s evropskými požadavky.

Nová pravidla však zatím neplatí

Komise návrh přijala 6. října 2026 a nyní jej čeká legislativní proces v Evropském parlamentu a Radě EU. Současný rámec evropské normalizace vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1025/2012, které má nový návrh nahradit. O konečné podobě pravidel tak ještě budou rozhodovat členské státy a Evropský parlament. Pokud návrh projde legislativním procesem v navržené podobě, evropská norma by se měla stát rychlejším nástrojem pro průmysl. 

Kyselina trifluoroctová patří mezi látky, kterým evropské instituce v poslední době věnují stále větší pozornost. V životním prostředí přetrvává, je vysoce mobilní a může vznikat při rozkladu celé řady dalších fluorovaných látek. Nyní k ní přibývá významné evropské stanovisko. Výbor pro posuzování rizik Evropské agentury pro chemické látky doporučil její klasifikaci jako látky toxické pro reprodukci a současně jako perzistentní, mobilní a toxickou látku a velmi perzistentní a velmi mobilní látku.

Kyselina trifluoroctová, označovaná zkratkou TFA, je krátkořetězcová perfluorovaná karboxylová kyselina a nejmenší sloučenina ze skupiny perfluorovaných a polyfluorovaných alkylových látek, známých jako PFAS. TFA může vznikat jako produkt rozkladu některých PFAS a dalších fluorovaných látek. Do prostředí se tak může dostávat z více zdrojů.

Významným zdrojem jsou podle dostupných podkladů některé účinné látky používané v přípravcích na ochranu rostlin. TFA může vznikat také při rozkladu některých průmyslových plynů, včetně fluorovaných chladiv. Následně se může dostávat do půdy, podzemních vod a potravinářských plodin. Evropský úřad pro bezpečnost potravin EFSA proto letos při svém hodnocení vycházel z toho, že TFA má více zdrojů a v prostředí přetrvává.

Od pesticidů a chladiv až k podzemní vodě

Právě vysoká perzistence a mobilita patří k vlastnostem, které dávají TFA v evropském hodnocení zvláštní význam. Látka se v prostředí obtížně rozkládá a zároveň se snadno pohybuje. ECHA proto doporučuje její zařazení mezi perzistentní, mobilní a toxické látky, označované zkratkou PMT, a mezi velmi perzistentní a velmi mobilní látky, označované jako vPvM.

TFA se proto nachází nejen v půdě a vodě, ale byla zjištěna také v potravinách. EFSA uvádí, že vzhledem k přítomnosti TFA v životním prostředí může docházet k dlouhodobé expozici prostřednictvím stravy. Členské státy Evropské unie zároveň monitorují PFAS v pitné vodě a další monitorovací programy sledují jejich výskyt v potravinách.

Evropská klasifikace přichází po několikaletém hodnocení. Německé orgány předložily v květnu 2025 Evropské agentuře pro chemické látky návrh harmonizované klasifikace a označování TFA podle nařízení CLP. Výbor pro posuzování rizik ECHA návrh projednal na začátku června 2026 a dospěl ke klasifikaci TFA jako látky toxické pro reprodukci kategorie 1B. Současně doporučil klasifikaci akutní toxicity při vdechnutí a požití.

Samotné stanovisko výboru však ještě nepředstavuje právně závaznou harmonizovanou klasifikaci. Ta se stane závaznou až po začlenění do příslušné úpravy CLP, včetně stanovených přechodných období.

Nové hodnoty mění pohled na expozici

Další důležitý krok přišel v červenci 2026. Evropský úřad pro bezpečnost potravin snížil přijatelný denní příjem TFA z původních 0,05 na 0,014 miligramu na kilogram tělesné hmotnosti za den. Současně stanovil akutní referenční dávku 0,07 miligramu na kilogram tělesné hmotnosti. Hodnoty vycházejí z nového vědeckého hodnocení, které zahrnulo dostupné údaje o toxikologických účincích TFA. Mezi sledovanými účinky byly také změny hladin tyroxinu, hormonu produkovaného štítnou žlázou.

EFSA zároveň upozornila na určité nejistoty v dostupných datech. Chybějí například dlouhodobé studie karcinogenity a omezené jsou také údaje o účincích na vývoj imunitního systému. Při stanovení nových hodnot proto kromě standardního bezpečnostního faktoru použila také dodatečný faktor zohledňující identifikované nejistoty.

Samotné zařazení TFA mezi látky toxické pro reprodukci ještě neznamená, že běžná expozice představuje pro člověka zdravotní riziko. Německý Spolkový institut pro hodnocení rizik uvádí, že toxické účinky relevantní pro reprodukci byly v pokusech na zvířatech zjištěny při koncentracích TFA výrazně vyšších, než jaké jsou v současnosti zjišťovány v životním prostředí. Podle současného stavu poznání se proto při konzumaci vody nebo potravin kontaminovaných TFA nepředpokládají nepříznivé zdravotní účinky.

Nové evropské hodnocení tak přináší především přesnější rámec pro posuzování TFA. Na jedné straně potvrzuje význam jejích vlastností z hlediska perzistence a mobility a přináší doporučení k její klasifikaci. Na straně druhé nové hodnoty EFSA zpřesňují hranice používané při hodnocení expozice prostřednictvím potravin. Další odborné hodnocení se nyní zaměřuje také na osud a chování TFA v půdě a vodě, což má přispět k lepšímu posouzení jejího výskytu a expozice v evropském prostředí.

Nový systém kritické infrastruktury dostává další důležitou součást. Ve Sbírce zákonů byla 30. září 2026 vyhlášena vyhláška č. 178/2026 Sb., o portálu kritické infrastruktury. Od 1. října stanovuje formu a způsob zpracování informací, dat, údajů a evidencí vkládaných do portálu a technické a organizační podmínky jeho používání. Pro subjekty kritické infrastruktury tak stanovuje pravidla, podle nichž budou prostřednictvím portálu plnit část svých zákonných informačních a ohlašovacích povinností.

Kritickou infrastrukturou se podle zákona č. 266/2025 Sb. rozumí aktivum, zařízení, vybavení, síť nebo systém nebo jejich část, které jsou nezbytné pro poskytování základní služby. Základní službou je služba nezbytná pro zachování základních funkcí státu, poskytování základních potřeb obyvatelstva, hospodářských činností, bezpečnosti, veřejného zdraví nebo životního prostředí, pokud je poskytována v odvětví nebo pododvětví uvedeném v příloze zákona. Subjektem kritické infrastruktury je poskytovatel základní služby, jehož kritická infrastruktura se nachází na území České republiky a který byl zařazen na seznam subjektů kritické infrastruktury.

Vyhláška Ministerstva vnitra č. 178/2026 Sb. (podklady k návrhy vyhlášky ZDE) navazuje na zákon č. 266/2025 Sb., o odolnosti subjektů kritické infrastruktury. Jejím předmětem je forma a způsob zpracování informací, dat, údajů a evidencí vkládaných do portálu kritické infrastruktury a technické a organizační podmínky jeho používání.

Portál jako součást systému kritické infrastruktury

Portál kritické infrastruktury je podle zákona součástí informačního systému krizového řízení a slouží k plnění povinností poskytovatelů základní služby a subjektů kritické infrastruktury a k vedení nezbytných informací, dat, údajů a evidencí podle zákona. Informace obsažené v portálu užívají ministerstva, jiné ústřední správní úřady nebo Česká národní banka v rozsahu nezbytném pro výkon jejich působnosti podle zákona.

Zákon současně přesně vymezuje další oprávněné uživatele. Informace obsažené v portálu dále užívají zpravodajské služby České republiky za účelem výkonu jejich působnosti podle jiných právních předpisů, Ministerstvo průmyslu a obchodu za účelem výkonu své působnosti podle zákona upravujícího oblast prověřování zahraničních investic a hejtman kraje a krajský úřad v rozsahu nezbytném pro výkon jejich působnosti podle krizového zákona.

Význam vyhlášky spočívá v převedení zákonných požadavků na používání portálu do konkrétních pravidel. Přístup do portálu se uskutečňuje prostřednictvím informačního systému krizového řízení na základě autentizace oprávněného uživatele. Informace v rozsahu stanoveném zákonem vkládá do portálu oprávněný uživatel. Portál umožňuje také poskytovat součinnost správci a dalším oprávněným uživatelům a hlásit incidenty podle zákona o kritické infrastruktuře.

Každý uživatel má vlastní oprávnění

Vyhláška upravuje také oprávněné osoby, které za oprávněného uživatele do portálu vkládají informace nebo jeho prostřednictvím jednají. Přístupová oprávnění musí být individuální, nepřenosná a jedinečná pro každou oprávněnou osobu.

Při oznámení oprávněné osoby se uvádí její jméno a příjmení, datum narození, role při využívání portálu, telefonní číslo a adresa elektronické pošty. Přístup má být umožněn pouze v rozsahu nezbytném pro výkon oprávnění nebo plnění svěřených úkolů. Pokud se okruh oprávněných osob změní, musí oprávněný uživatel odpovídajícím způsobem aktualizovat také přístupová oprávnění.

Vyhláška současně stanovuje pravidla pro podobu předávaných informací. Informace se do portálu vkládají ve strukturované elektronické podobě prostřednictvím uživatelského rozhraní. Dokumentace nebo jiné materiály se vkládají ve formátu PDF, DOCX, XLSX, PNG nebo JPG. Za správnost, úplnost a aktuálnost informací, dokumentace nebo materiálů vložených oprávněnou osobou odpovídá oprávněný uživatel.

Povinnosti vyplývají především ze zákona

Důležité je rozlišit, které povinnosti stanovuje samotná vyhláška a které už ukládá zákon č. 266/2025 Sb. Vyhláška č. 178/2026 Sb. upravuje používání portálu a způsob zpracování informací, které se do něj vkládají. Povinnosti týkající se poskytování informací, posouzení rizik, plánu odolnosti, opatření k zajištění odolnosti nebo hlášení incidentů vyplývají ze zákona o kritické infrastruktuře a z dalších prováděcích předpisů.

Poskytovatel základní služby musí pro účely rozhodnutí o zařazení na seznam subjektů kritické infrastruktury poskytovat informace o poskytované základní službě, naplnění kritéria významnosti, své kritické infrastruktuře a případně o poskytování základní služby v jiném členském státě Evropské unie. Tyto informace poskytuje prostřednictvím portálu kritické infrastruktury.

Po zařazení na seznam subjektů kritické infrastruktury přibývají další povinnosti. Subjekt musí poskytovat informace o poskytované základní službě, kritické infrastruktuře, kritických pracovnících a kritických dodavatelích. Zákon mu ukládá také zpracovat posouzení rizik a plán odolnosti, přijímat opatření k zajištění odolnosti, hlásit incidenty, účastnit se cvičení a využívat portál kritické infrastruktury.

U posouzení rizik zákon stanovuje lhůtu devíti měsíců od doručení rozhodnutí o zařazení na seznam subjektů kritické infrastruktury. Plán odolnosti musí být zpracován do deseti měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. Posouzení rizik i plán odolnosti se následně aktualizují nejméně jednou za čtyři roky.

Portál nahrazuje klasické plnění vybraných povinností

Zákon přiznává údajům vloženým do portálu také konkrétní právní účinek. Vložení informací, dat, údajů nebo evidencí stanovených zákonem do portálu se považuje za splnění příslušné informační nebo ohlašovací povinnosti.

Pokud portál nelze využít, předávají se informace prostřednictvím datové schránky. Pokud nelze využít ani tento náhradní způsob, zákon stanovuje možnost předání prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.

Stejný režim se uplatňuje při hlášení incidentů. Subjekt kritické infrastruktury hlásí incident Ministerstvu vnitra prostřednictvím portálu. Zákon přitom stanovuje rozsah informací, které má hlášení obsahovat, včetně údajů o počtu a podílu zasažených uživatelů, době trvání narušení, zasaženém území a povaze, příčině a možných důsledcích incidentu. Pokud není možné podat úplné hlášení, zákon počítá s prvotním hlášením a následným doplněním informací.

Nová pravidla už platí

Vyhláška č. 178/2026 Sb. nabyla účinnosti 1. října 2026. Od tohoto data tak existuje konkrétní právní rámec pro používání portálu kritické infrastruktury, který zákon č. 266/2025 Sb. určil jako součást informačního systému krizového řízení.

Nová vyhláška sama nestanovuje, které podniky nebo organizace se stanou subjekty kritické infrastruktury. Tento režim vychází ze zákona č. 266/2025 Sb. a z dalších právních předpisů, které vymezují základní služby a kritéria významnosti. Vyhláška č. 178/2026 Sb. následně stanovuje pravidla pro elektronické prostředí, v němž dotčené subjekty plní stanovené informační a ohlašovací povinnosti.

Rok 2027 má přinést výrazný pohyb v české environmentální legislativě. Ministerstvo životního prostředí plánuje změny v odpadovém hospodářství, ochraně vod, obnově přírody, nakládání s vozidly s ukončenou životností i ohlašování průmyslových emisí. Vedle evropských předpisů se do legislativního plánu promítá také snaha zjednodušit některé povinnosti obcí a upravit pravidla podle zkušeností z praxe. Celkem jde o jedenáct legislativních úkolů, přičemž u řady z nich je důvodem přímo adaptace českého práva na novou evropskou legislativu.

První výrazná změna se týká odpadového zákona. Novela zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, má podle plánu zjednodušit a snížit cíle pro obce v oblasti předcházení vzniku odpadu, upravit nakládání s odpady a zjednodušit některé procesy. Ministerstvo změnu spojuje s úkoly vyplývajícími z takzvaného ekoauditu. Návrh má být předložen vládě v listopadu 2027 a počítá se u něj také s hodnocením dopadů regulace.

Poměrně zásadní změna čeká také oblast vozidel s ukončenou životností. Novela zákona č. 542/2020 Sb. má reagovat na nové evropské nařízení 2026/1738, které stanovuje požadavky na oběhovost při navrhování vozidel a pravidla pro nakládání s vozidly na konci jejich životnosti. Nová evropská úprava přináší povinnosti pro výrobce automobilů i provozovatele zařízení ke zpracování vozidel a jejím deklarovaným cílem je zlepšení recyklovatelnosti automobilů. Česká novela má být předložena vládě v listopadu 2027 a účinnost je plánována na září 2028.

Voda pod větším dohledem

Velkou pozornost si zaslouží voda. Novela vodního zákona má převést do českého práva směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2026/805. Ta upravuje cíle ochrany vod, významně rozšiřuje seznam prioritních látek pro povrchové vody a zavádí také nové ukazatele znečištění podzemních vod. Současně se specifické znečišťující látky přesouvají z hodnocení ekologického stavu nebo potenciálu do hodnocení chemického stavu. Návrh připravuje MŽP společně s Ministerstvem zemědělství a jeho předložení vládě je plánováno na březen 2027.

V odpadních vodách se připravují hned dvě navazující úpravy. První má změnit nařízení vlády č. 401/2015 Sb. v návaznosti na směrnici EU 2024/3019 o čištění městských odpadních vod. Cílem je komplexně zlepšit kvalitu odpadních vod vypouštěných do životního prostředí a současně podpořit využívání vodních zdrojů v cirkulárním režimu. Druhé nařízení vlády má vytvořit podmínky pro využívání recyklovaných odpadních vod. Vyčištěná voda bude za stanovených podmínek moci získat status recyklované vody a nebude se v těchto případech považovat za vodu odpadní. Oba návrhy mají být vládě předloženy v březnu 2027 a účinnost se předpokládá od července téhož roku.

Další vodohospodářská změna naváže na směrnici EU 2026/805 a znovu se dotkne nařízení vlády č. 401/2015 Sb. Tentokrát půjde především o nové cíle ochrany vod, rozšířený seznam prioritních látek v povrchových vodách a úpravu způsobu hodnocení chemického stavu vod. Návrh má být předložen vládě v září 2027 a účinnost je plánována na prosinec téhož roku.

Příroda, průmyslové emise a mikroplasty

Další změna se dotkne integrovaného registru znečišťování životního prostředí (IRZ). Novela zákona č. 25/2008 Sb. má český právní rámec přizpůsobit evropskému nařízení 2024/1244 o ohlašování environmentálních údajů z průmyslových zařízení a o zřízení portálu průmyslových emisí. Zajímavé přitom je, že český integrovaný registr znečišťování je podle podkladu širší než evropský systém, a to jak rozsahem zahrnutých činností, tak sledovanými látkami v únicích a přenosech. Novela by tak měla mimo jiné sladit přílohu českého zákona s novým vymezením činností v evropském nařízení.

Významnou kapitolou bude také obnova přírody. Novela zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, má vytvořit právní rámec pro přípravu, projednání a schválení Národního plánu na obnovu přírody. Ministerstvo chce jednoznačně vymezit kompetence jednotlivých aktérů a procesní pravidla tak, aby bylo možné nový evropský rámec efektivně uplatnit v českých podmínkách. Podkladem je nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1991 o obnově přírody. Česká republika přitom podle dokumentu již překročila evropský termín pro implementaci a hrozí zahájení řízení pro nesplnění povinností vyplývajících z práva Evropské unie.

Do legislativního plánu se dostává také problematika plastových pelet. MŽP společně s Ministerstvem průmyslu a obchodu připraví právní úpravu navazující na evropské nařízení 2025/2365 zaměřené na předcházení ztrátám plastových pelet a omezení znečištění mikroplasty. Evropská pravidla zavádějí jednotné požadavky pro jednotlivé fáze dodavatelského řetězce a povinnosti se týkají zejména hospodářských subjektů a dopravců při manipulaci, skladování a přepravě pelet. Součástí mají být požadavky na prevenci úniků, jejich zadržení a odstranění. Dokument současně upozorňuje, že implementační lhůta evropského předpisu již nebyla dodržena.

Poněkud jiný charakter má novela zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty. Jejím cílem bude přizpůsobit české právo evropskému nařízení 2026/1388, které upravuje rostliny získané některými novými genomickými technikami a produkty z nich. Česká úprava má reagovat na odlišný režim těchto rostlin oproti dosavadním pravidlům pro geneticky modifikované organismy. Současně má vzniknout řízení o statusu rostlin získaných novými genomickými technikami kategorie 1 v kompetenci Ministerstva životního prostředí.

Průmyslové ohlašování dostane evropský rámec

Poslední z jedenácti úkolů se vrací k průmyslovým emisím a ohlašovacím povinnostem. Nařízení vlády č. 145/2008 Sb. má být upraveno tak, aby odpovídalo evropskému nařízení 2024/1244 o ohlašování environmentálních údajů z průmyslových zařízení a o evropském portálu průmyslových emisí. Návrh má být vládě předložen v listopadu 2027 a účinnost je plánována na leden 2028.

Dokument ke stažení:

• 127_26_Materiál

• 127_26_Příloha 1

• 127_26_Příloha 2

• 127_26_Předkládací zpráva

Emisní povolenky mají v evropské ekonomice získat další význam. Evropská komise navrhuje úpravy pravidel pro průmysl, letectví a námořní dopravu, změny bezplatného přidělování povolenek, úpravu rezervy tržní stability a postupné začlenění spalování komunálního odpadu do systému EU ETS. Právě poslední část může výrazně ovlivnit ekonomiku nakládání s odpady, rozhodování obcí i budoucí investice do třídění, recyklace a energetického využití odpadu.

Evropská komise v červenci 2026 představila rozsáhlou revizi systému EU pro obchodování s emisními povolenkami. Návrh reaguje na přezkum systému, který měl posoudit jeho fungování pro období 2031 až 2040 a jeho schopnost podporovat evropský klimatický cíl. Součástí balíčku jsou změny pravidel pro stacionární zařízení, leteckou a námořní dopravu, bezplatné přidělování povolenek, uhlíkové náklady nepřímo přenášené prostřednictvím elektřiny, zachycování a využívání uhlíku a také rezerva tržní stability. Evropská komise současně chce z EU ETS udělat výraznější nástroj pro financování průmyslové dekarbonizace.

Významnou změnou má být například úprava pravidel pro bezplatné přidělování emisních povolenek. Komise chce zachovat tento mechanismus i v dalších letech, současně jej však více propojit s investicemi do dekarbonizace. Návrh počítá také s aktualizací referenčních hodnot pro období 2031 až 2035 a 2036 až 2040 a s novými odvětvovými referenčními úrovněmi pro teplo a paliva. Pro energeticky náročná odvětví zůstává zachována také možnost kompenzace části nepřímých uhlíkových nákladů prostřednictvím státní podpory.

Emisní povolenky mají financovat průmyslovou dekarbonizaci

Další část návrhu se týká financování průmyslové transformace. Evropská komise počítá s Industrial Decarbonisation Bank, která má do roku 2040 zajistit až 100 miliard eur pro projekty průmyslové dekarbonizace. Současně má pokračovat podpora prostřednictvím Inovačního fondu a Modernizačního fondu. Výnosy a další prostředky spojené s emisním obchodováním tak mají ve větší míře pomáhat financovat technologie, které dokážou snižovat emise v průmyslové výrobě.

Komise navrhuje také změny v oblasti letectví a námořní dopravy. U námořní dopravy má dojít k cílenému rozšíření systému na některé menší lodě a současně k úpravám pravidel, která mají omezit riziko obcházení systému. U letecké a námořní dopravy má být posílena podpora využívání udržitelných paliv a čistých pohonných technologií. Návrh zároveň počítá s pravidly pro případ, že by Mezinárodní námořní organizace přijala vlastní globální opatření v oblasti emisí.

Samostatnou část představuje rezerva tržní stability. Komise navrhuje ukončit pravidlo, podle něhož jsou povolenky držené v rezervě nad hranicí 400 milionů automaticky zneplatňovány. Nově by mohly v rezervě zůstat a sloužit jako dodatečný objem pro stabilizaci trhu. Součástí návrhu jsou zároveň dynamické parametry rezervy, které se mají v dalších letech postupně snižovat. Cílem je zachovat funkčnost trhu s emisními povolenkami a současně reagovat na očekávané postupné zmenšování celkového množství povolenek v oběhu.

Velmi zajímavou součástí návrhu je také začlenění trvalého odstraňování oxidu uhličitého do systému EU ETS. Komise současně řeší pravidla pro zachycování a využívání uhlíku. U některých způsobů využití se má povinnost odevzdat povolenky přesunout až do místa, kde se zachycený uhlík znovu dostane do atmosféry. Tím chce Komise vytvořit podmínky pro rozvoj technologií CCU, tedy zachycování a využívání oxidu uhličitého a současně zabránit tomu, aby byly emise v různých částech řetězce započítány dvakrát.

Spalování odpadu dostává cenu uhlíku

Největší pozornost z pohledu odpadového hospodářství zaslouží návrh na postupné začlenění spalování komunálního odpadu do EU ETS. Komise vychází z toho, že emise ze spalování komunálního odpadu jsou významné. Podle důvodové části návrhu vzniká při spalování komunálního odpadu v EU přibližně 40 milionů tun fosilního CO₂ ročně. Od roku 2024 přitom podléhají emise ze spalování komunálního odpadu monitorování, vykazování a ověřování. Komise nyní na základě vyhodnocení proveditelnosti navrhuje přejít od samotného sledování emisí k finančnímu mechanismu založenému na emisních povolenkách.

Podstatné je přesně vymezit, co má být do systému zahrnuto. Návrh rozšiřuje působnost EU ETS na spalování a spoluspalování odpadu, který není klasifikován jako nebezpečný, v zařízeních s kapacitou vyšší než 3 tuny odpadu za hodinu. Spalování a spoluspalování nebezpečného odpadu má naopak zůstat mimo systém. Chemická recyklace, například pyrolýza nebo zplyňování, do rozšíření EU ETS zahrnuta není, pokud látky vzniklé při tomto zpracování nejsou následně spalovány.

Naopak spalování nebezpečného odpadu má zůstat mimo systém. Komise tento rozdíl zdůvodňuje především technickými a regulačními podmínkami nakládání s nebezpečnými odpady. U těchto materiálů jsou možnosti alternativního zpracování omezené a samotný cenový signál emisních povolenek by podle Komise nepřinesl dostatečně účinnou motivaci k nákladově efektivní dekarbonizaci.

Provozovatelé zařízení, která budou do systému nově zařazena, však nedostanou povinnost okamžitě odevzdávat povolenky na všechny své emise. Komise navrhuje čtyřletý náběh. Za emise z roku 2031 by se odevzdávalo množství povolenek odpovídající 25 % emisí, v roce 2032 by podíl vzrostl na 50 %, v roce 2033 na 75 % a od roku 2034 by se povinnost vztahovala na 100 % ověřených emisí. Od roku 2035 by zařízení odevzdávala povolenky odpovídající všem ověřeným emisím vykázaným za předchozí rok. Tento postupný režim se přitom netýká zařízení, která už jsou do EU ETS zahrnuta.

Čtyřleté přechodné období má podle Komise umožnit technickou a administrativní přípravu, včetně nastavení pravidel pro monitorování a vykazování emisí a rozlišení emisí pocházejících z biomasy a fosilního uhlíku. Současně má dát prostor obcím a provozovatelům spaloven pro úpravu smluvních vztahů a pro investice do technologií, které mohou budoucí emisní náklady snížit.

Emisní povolenka má vytvořit ekonomický signál, který zvýhodní řešení s nižšími emisemi. U spalování odpadu to může znamenat investice do účinnějšího využití energie, lepšího třídění vstupního odpadu, technologií pro zachycování CO₂ nebo dalších řešení snižujících fosilní část emisí. Komise zároveň počítá s podporou technologií a procesů, které mohou snižovat emise ze spalování komunálního odpadu, včetně zachycování uhlíku, prostřednictvím nástrojů zaměřených na průmyslovou dekarbonizaci a inovace.

Cena spalování se má promítnout do celého systému

Výnosy z emisního obchodování mají podle návrhu sloužit také k podpoře místních samospráv při zavádění opatření zaměřených na předcházení vzniku odpadu, jeho snižování, třídění a recyklaci. Komise v této souvislosti uvádí například poplatky za předání odpadu nastavené podle jeho množství či vlastností, systémy, v nichž se platba odvíjí od skutečného množství směsného odpadu, zálohové systémy, chytré nádoby nebo povinný oddělený sběr vybraných druhů odpadu. Smyslem je využít cenový signál emisních povolenek společně s dalšími nástroji tak, aby podporoval předcházení vzniku odpadu, jeho třídění a recyklaci a vedl nakládání s odpadem v souladu s hierarchií odpadového hospodářství.

Zásadní otázkou bude také možné přesměrování odpadu na skládky. Pokud by spalování dostalo novou uhlíkovou cenu, ale skládkování by zůstalo bez odpovídajícího ekonomického a regulačního signálu, mohlo by dojít k nežádoucímu přesunu části odpadu ze spaloven na skládky. Evropská komise proto zdůrazňuje nutnost pokračovat v politice omezování skládkování komunálního odpadu a připomíná evropský cíl dosáhnout do roku 2035 podílu skládkovaného komunálního odpadu nejvýše 10 %. Návrh zároveň počítá s vytvořením systému monitorování, vykazování a ověřování emisí ze skládek.

U skládek však zatím nejde o okamžité zavedení povinnosti odevzdávat povolenky. Komise má do 31. července 2029 posoudit, zda jsou vytvořeny podmínky pro zavedení monitorování a vykazování emisí ze skládek od roku 2031. Mezi ně patří zejména budoucí nejlepší dostupné techniky pro skládky a vytvoření komplexního registru skládek. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, může být zavedení monitorování, vykazování a ověřování emisí ze skládek odloženo do roku 2034. Komise má zároveň do konce roku 2034 přezkoumat vývoj situace a posoudit, zda je vhodné rozšířit EU ETS také na emise ze skládkování.

Pro obce může být důležitá výjimka

Návrh zároveň připouští dočasnou výjimku pro členské státy, které už mají vlastní systém s obdobným účinkem. Do konce roku 2035 by mohly být instalace v takovém státě vyňaty z povinnosti odevzdávat povolenky, pokud stát prokáže splnění nejméně dvou ze tří podmínek. Musí mít zavedenou odpovídající národní uhlíkovou daň s daňovou sazbou vyšší než průměrná aukční cena EU ETS v příslušném roce, musí být na cestě ke splnění evropských cílů recyklace komunálního odpadu a současně musí být na cestě ke splnění cíle pro skládkování. O výjimku musí členský stát požádat nejpozději do 31. července 2029.

Pro české odpadové hospodářství tak návrh představuje mnohem širší zásah než samotné zavedení nové nákladové položky pro spalovny. Cena emisí může ovlivnit ekonomiku energetického využití odpadu, ale současně se má prostřednictvím výnosů z emisního obchodování a dalších evropských pravidel posilovat prevence vzniku odpadu, třídění, recyklace a další způsoby nakládání v souladu s hierarchií odpadového hospodářství. Významnou roli proto budou mít nejen provozovatelé spaloven, ale také obce, nastavení poplatků za odpady, třídicí systémy, výrobci a systémy rozšířené odpovědnosti a budoucí investice do recyklační infrastruktury.

Dokument ke stažení:

• EU 172_26 EK Návrh nařízení – COM(2026)620 (A)

• EU 172_26 EK Příloha – COM(2026)620 (A)

• EU 172_26 EK Návrh nařízení – COM(2026)619 (B)

• EU 172_26 EK Návrh směrnice – COM(2026)616 (C)

• EU 172_26 EK Příloha – COM(2026)616 (C) 

Investice do cirkulární ekonomiky mohou přinášet výnos, snižovat závislost firem na surovinách a zároveň prodlužovat život výrobků a materiálů. Jenže běžné finanční ukazatele často neumějí tuto hodnotu zachytit. Nový investorský průvodce CircularInvest proto ukazuje, jak se na cirkulární projekty dívat jinak. Prakticky, finančně a bez zjednodušení, které z každého recyklačního projektu automaticky dělá dobrou investici.

Cirkulární ekonomika mění způsob, jakým vzniká a zachycuje se hodnota. V lineárním modelu firma výrobek vyrobí, prodá a tím zpravidla končí její ekonomický vztah k produktu. U cirkulárního modelu může hodnota pokračovat mnohem déle. Výrobek lze opravovat, modernizovat, pronajímat, znovu prodávat, repasovat nebo jeho součásti využít v dalším výrobku. Materiál, který by v lineárním systému představoval konec životního cyklu, se tak může stát vstupem do dalšího ekonomického cyklu.

Peníze v čase: Jak se mění cash flow u cirkulárních modelů

Právě zde začíná první praktické pravidlo pro investora. Při hodnocení cirkulárního projektu je potřeba sledovat celý životní cyklus výrobku nebo materiálu, nikoli pouze okamžik prodeje. Výnos může přicházet postupně a opakovaně. Typickým příkladem je model Product as a Service, kdy zákazník nekupuje samotný výrobek, ale jeho službu. Firma si zařízení ponechává ve vlastnictví a získává pravidelné platby. Výnos je rozložený do delšího období, ale současně vzniká motivace výrobek udržovat, opravovat a využít jeho hodnotu opakovaně.

Investor by proto měl místo jednoduché otázky, kolik výrobků firma prodá, sledovat kvalitu budoucích peněžních toků. Důležitá je délka smluv, míra jejich obnovování, spolehlivost zákazníků, počet předčasně ukončených smluv a schopnost firmy udržet zákazníka. U dlouhodobých smluv s bonitními odběrateli může být pravidelný budoucí příjem velmi významnou součástí investičního případu. Průvodce doporučuje pracovat s metodami, jako je diskontovaný peněžní tok nebo čistá současná hodnota, které dokážou zachytit výnosy rozložené přes celý životní cyklus aktiva.

Past nafouknuté rozvahy a nové formy financování

Druhou věcí, kterou by měl investor prověřit, je vlastnictví majetku. U běžného obchodního modelu výrobek po prodeji opouští rozvahu výrobce. U cirkulárního modelu může zůstat jeho majetkem po mnoho let. Na první pohled tak firma potřebuje více kapitálu a její rozvaha může působit méně příznivě. Ve skutečnosti však může budovat soubor aktiv, která generují příjmy opakovaně. Smyslem hodnocení proto není pouze zjistit, jak velká je rozvaha, ale zda jsou tato aktiva skutečně využívána, udržována, smluvně zajištěna a schopna vytvářet příjem v několika cyklech.

V některých případech může být vhodnější leasing nebo samostatná struktura financování, v níž samotné aktivum vlastní financující subjekt a firma jej využívá při poskytování služby. Takový přístup může snížit počáteční kapitálovou náročnost cirkulárního podnikání a současně propojit financování s aktivy, která už skutečně generují příjem.

Účetní odpisy vs. realita: Skutečná hodnota opotřebovaného majetku

Velkou pozornost si zaslouží také způsob, jakým se počítá pokles hodnoty majetku. U běžného účetního pohledu se hodnota aktiva postupně snižuje podle předem stanoveného modelu. U cirkulárního podnikání však pravidelná údržba, opravy, výměna součástí nebo modernizace mohou jeho životnost prodlužovat a zachovávat část jeho hodnoty. Investor by proto měl sledovat skutečný technický stav, historii údržby, opravitelnost, modularitu, možnost demontáže a existenci trhu pro další využití. Stáří samo o sobě nemusí být dostatečným ukazatelem ekonomické hodnoty.

Podobně důležitá je zbytková hodnota. Výrobek nemusí být na konci prvního použití bezcenný. Jeho součásti mohou být použity znovu, výrobek lze repasovat, prodat dalšímu zákazníkovi nebo z něj získat materiál. Investor by měl proto zjišťovat, co se s aktivem stane po skončení prvního cyklu, jak snadno jej lze rozebrat, zda existuje systém zpětného odběru, kdo zajistí renovaci a zda existuje skutečný trh pro další využití. Pokud jsou tyto podmínky splněny, může mít aktivum významnou hodnotu i po skončení původního obchodního vztahu.

Propojenost jako nutnost: Proč investovat do celého řetězce

Cirkulární investování má ale ještě jednu zvláštnost. Hodnota často nevzniká uvnitř jediné firmy. Recyklátor potřebuje dostatek vstupního materiálu, výrobce potřebuje stabilní dodávky druhotných surovin, poskytovatel služby potřebuje logistiku a systém zpětného odběru a repasovaný výrobek potřebuje zákazníka. Investor by proto měl hodnotit celý řetězec. Důležité mohou být smlouvy o zpětném odběru, dlouhodobé kontrakty na dodávku materiálu, smlouvy o odběru výsledných produktů nebo spolupráce s opravárenskými a repasovacími firmami.

Právě smlouvy mohou výrazně snížit nejistotu. Dlouhodobý kontrakt na odběr recyklovaného materiálu dává investorovi lepší představu o budoucích příjmech. Dohoda o zpětném odkupu zase pomáhá určit, jakou hodnotu může mít výrobek po skončení prvního použití. Smlouva na dodávku druhotné suroviny může zase zajistit, že technologie nebude stát kvůli nedostatku vstupního materiálu. U některých projektů proto dává větší smysl financovat několik propojených článků hodnotového řetězce než posuzovat jednu firmu zcela samostatně.

Nová rizika versus odolnost vůči surovinovým krizím

Zásadní součástí investičního rozhodnutí je také riziko. Cirkulární projekt může mít nová provozní rizika, například závislost na zpětném odběru, kvalitě použitého materiálu nebo fungování systému oprav. Současně však může snižovat rizika, která jsou typická pro lineární ekonomiku. Firma závislá na dovozu primárních surovin je vystavena jejich cenám, výpadkům dodávek nebo koncentraci dodavatelů. Firma využívající druhotné suroviny, opakované použití nebo lokálnější materiálové toky může být vůči části těchto výkyvů odolnější.

Investor by proto měl při hodnocení rizika položit několik zásadních otázek. Jak velká část klíčových surovin pochází od jediného dodavatele nebo z jediné země. Jak rychle lze tento zdroj nahradit. Jak vysoká je materiálová náročnost výroby. Existuje pro výrobek funkční trh s repasovanými nebo použitými produkty. Jaké náklady může přinést budoucí regulace využívání zdrojů. A především, jak se bude ekonomika projektu vyvíjet v případě růstu cen primárních surovin nebo narušení dodavatelského řetězce.

Tím se investor dostává k důležitému rozdílu mezi cirkulárním a lineárním podnikáním. Riziko by nemělo být posuzováno pouze podle toho, zda je obchodní model nový nebo složitější. Stejně důležité je zjistit, jaké riziko obsahuje alternativa založená na vysoké spotřebě primárních zdrojů. Cirkularita může část tohoto rizika snižovat prostřednictvím delší životnosti výrobků, menší závislosti na primárních surovinách, diverzifikovaných příjmů nebo stabilnějších smluvních vztahů.

Kvantifikace reálného dopadu aneb Jak odhalit zelené příběhy

Pak přichází otázka, která je pro odpovědné investování stále důležitější. Jak velký skutečný dopad investice přinese. Samotné označení projektu za cirkulární ještě žádný konkrétní environmentální přínos nezaručuje. Recyklace může například vytvořit druhotnou surovinu, ale její přínos závisí na kvalitě výsledného materiálu, energetické náročnosti procesu a především na tom, zda skutečně nahradí primární surovinu. Podobně výrobek s delší životností přinese větší efekt tehdy, pokud skutečně oddálí nákup nového výrobku.

Dobré investiční hodnocení proto začíná u přesného tvrzení, kterého chce projekt dosáhnout. Může jít o prodloužení životnosti výrobků, snížení spotřeby primárních materiálů, zvýšení podílu druhotných surovin, omezení množství odpadu, vyšší využití výrobků nebo snížení emisí. Teprve potom má smysl vybírat ukazatele, které tento výsledek skutečně dokážou změřit. Mezi relevantní údaje mohou patřit životnost a opravitelnost výrobků, míra jejich využití, podíl recyklovaných nebo znovu použitých vstupů, počet oprav, míra zpětného odběru, výtěžnost recyklace nebo množství odpadu odkloněného od odstranění.

U širších environmentálních dopadů je vhodné sledovat také ušetřené emise, spotřebu vody, využití půdy, omezení těžby primárních surovin nebo závislost na kritických surovinách. Pokud je třeba porovnat několik materiálů nebo výrobních postupů, může být vhodným nástrojem posouzení životního cyklu. To je důležité zejména proto, že cirkulární řešení může přinést jeden přínos a současně vytvořit jiný environmentální problém.

A nakonec přichází nejdůležitější kontrola. Investor musí vědět, oproti čemu vlastně přínos počítá. Pokud firma tvrdí, že díky repasování zabrání výrobě nového výrobku, musí být jasné, zda by zákazník nový výrobek skutečně koupil. Pokud recyklátor tvrdí, že nahrazuje primární surovinu, musí být doloženo, že jeho materiál má dostatečnou kvalitu a skutečně se v praxi používá jako náhrada. U opakovaně použitelného obalu zase rozhoduje počet skutečných cyklů, ztráty, doprava, mytí a druh obalu, který nahrazuje.

Právě důvěryhodná základna pro srovnání odděluje kvalitní cirkulární investici od pouhého zeleného příběhu. Investor by měl znát výchozí stav, časový horizont, srovnávaný výrobek nebo proces, předpokládanou míru skutečné náhrady a energetické i dopravní náklady. Současně je potřeba posoudit, zda by deklarovaný přínos vznikl i bez dané investice, například proto, že už jej vyžaduje legislativa nebo se stal běžnou praxí v daném odvětví.

Potenciál trhu a přehlížené investiční příležitosti

Zajímavé je, že podle průvodce má cirkulární investování stále značný prostor k růstu. V letech 2018 až 2023 činily komerční investice do podniků spojených s cirkulární ekonomikou v průměru přibližně 27 miliard dolarů ročně, což představovalo jen 2 % sledovaných investic. Kapitál se navíc soustředil především do zavedenějších oblastí, například oprav automobilů, trhu s použitou elektronikou nebo využití biologického odpadu. Do designu a výroby, tedy do oblastí s výrazným potenciálem ovlivnit podobu výrobků a materiálových toků, směřovalo jen 4,7 % financování.

Praktický návod pro investora tak může být překvapivě jednoduchý. Nejprve zjistit, kde a jak projekt zachovává hodnotu. Potom spočítat, jak tato hodnota vytváří příjmy během celého životního cyklu. Následně prověřit vlastnictví aktiv, jejich skutečnou zbytkovou hodnotu a způsob financování. Současně posoudit závislost na surovinách, dodavatelích, logistice a dalších článcích řetězce. Poté přesně definovat očekávaný environmentální nebo společenský výsledek a porovnat jej s věrohodnou lineární alternativou. 

A nakonec nastavit měření tak, aby bylo možné zjistit, zda se původní investiční předpoklady skutečně naplňují. Tento přístup odpovídá logice průvodce CircularInvest, který staví hodnocení cirkulárních investic na třech propojených pilířích hodnoty, rizika a dopadu.

Stabilní pravidla jako základ pro návratnost kapitálu

Pro investory je přitom v cirkulární ekonomice stejně důležité jako samotný obchodní model také prostředí, ve kterém má dlouhodobě fungovat. Zásadním předpokladem je stabilní a předvídatelná legislativa, která umožňuje firmám i investorům plánovat v horizontu několika let a správně vyhodnocovat návratnost vloženého kapitálu. Cirkulární projekty často vyžadují vyšší počáteční investice, budování nových dodavatelských řetězců nebo změnu způsobu využívání výrobků a materiálů.

Pokud se přitom pravidla zásadně a nepředvídatelně mění, roste investiční riziko a kapitál může mířit jinam. Jasná pravidla pro nakládání s odpady, využívání druhotných surovin, ekodesign, odpovědnost výrobců nebo podmínky pro opětovné použití proto nejsou pouze otázkou regulace. Vytvářejí také rámec, podle kterého lze posoudit budoucí příjmy, náklady a návratnost cirkulární investice.

Investorské desatero pro cirkulární ekonomiku:

1. Hledejte skutečnou cirkularitu
Ověřte, kde přesně projekt zachovává hodnotu výrobků, materiálů nebo surovin a zda nejde jen o marketingové označení.

2. Počítejte celý životní cyklus
Sledujte, jak vzniká hodnota před výrobou, během používání i po skončení prvního životního cyklu výrobku nebo materiálu.

3. Zkoumejte skutečný obchodní model
Zjistěte, odkud přicházejí příjmy, jak pravidelné jsou a zda může firma získávat výnosy opakovaně například prostřednictvím oprav, pronájmu, repasování nebo opětovného prodeje.

4. Prověřte hodnotu aktiv v čase
Výrobek nemusí být po prvním použití bezcenný. Zajímejte se o jeho opravitelnost, životnost, možnost modernizace, repasování, dalšího prodeje nebo využití jeho součástí.

5. Podívejte se na celý hodnotový řetězec
Prověřte dodavatele vstupních materiálů, zpětný odběr, logistiku, zpracování i odběratele výsledných produktů. Cirkulární model funguje tak dobře, jak fungují jeho propojené části.

6. Hledejte smluvně zajištěné příjmy
Dlouhodobé smlouvy na dodávky materiálu, zpětný odběr nebo prodej výsledných produktů mohou výrazně zvýšit předvídatelnost budoucích příjmů.

7. Počítejte také materiálová rizika
Zjišťujte, na jakých primárních surovinách je firma závislá, odkud pocházejí a jak snadno je může nahradit. Cirkulární řešení může tuto závislost významně snížit.

8. Měřte skutečný dopad
Nestačí vědět, že projekt recykluje, opravuje nebo znovu používá. Zjistěte, kolik primárních surovin skutečně nahradí, kolik výrobků prodlouží jejich životnost a jaký environmentální přínos tím vzniká.

9. Porovnávejte s reálnou alternativou
Každý deklarovaný přínos má smysl posuzovat vůči tomu, co by se stalo bez investice. Rozhodující může být například to, zda recyklovaný materiál skutečně nahrazuje primární surovinu nebo zda opakované použití skutečně nahrazuje výrobu nového výrobku.

10. Prověřte legislativu a její předvídatelnost
Cirkulární investice často mají dlouhou návratnost. Proto sledujte nejen současná pravidla, ale také jejich předvídatelnost a dlouhodobý vývoj. Stabilní a srozumitelná legislativa je jedním ze základních předpokladů, aby firmy i investoři dokázali správně vyhodnotit budoucí náklady, příjmy a rizika.

Dokument ke stažení:

Circular Economy Financing: an Investor Guide

Jak budou vypadat řeky za 50 let, jak se rozhodovat, když neznáme pravdu, nebo jakou roli hraje vítr při vlnách veder, suchu a požárech? I taková témata nabídne letošní Týden Akademie věd ČR. Od 2. do 8. listopadu otevřou její vědecká pracoviště po celém Česku své laboratoře, knihovny, archivy i další běžně nepřístupná místa. Kompletní program festivalu je ode dneška zveřejněný na webu tydenavcr.cz. Rezervace na akce s omezenou kapacitou se spustí ve středu 7. října ve 14:00. Vstup je zdarma.

Jedna Akademie věd, desítky vědeckých pracovišť a mnoho příležitostí poznat, na čem čeští vědci a vědkyně pracují. Šestý ročník Týdne Akademie věd ČR se letos ponese v duchu hesla „s vědou v srdci“. Odkazuje nejen na samotnou vědu, ale především na lidi, kteří se jí věnují a své nadšení během festivalu předávají dál široké veřejnosti.

„Naši vědci a vědkyně jsou pro svou práci zapáleni, a právě to chceme během šestého ročníku festivalu ukázat veřejnosti. Na více než 300 akcích můžou lidé poznávat vědu přímo na našich pracovištích a setkat se s těmi, kteří ji každý den dělají. Návštěvníky budou provázet ti nejpovolanější – samotní vědci a vědkyně,“ říká Soňa Ehlerová, členka Akademické rady a předsedkyně Rady pro akademická média a popularizaci AV ČR.

Svítící proteiny, ohnivé tornádo i Nobelova cena

Jak vzniká život, proč je krev červená nebo jak pod mikroskopem svítí proteiny? Nejen do moderní medicíny nahlédnou návštěvníci v Biotechnologickém ústavu AV ČR ve Vestci u Prahy. Ústav analytické chemie AV ČR v Brně zase předvede fotoluminiscenční nanočástice nebo nové postupy při stanovování obsahu sloučenin v ovzduší a aerosolech.

Na pražském Spořilově se ve společném areálu představí Astronomický ústav AV ČR, Geofyzikální ústav AV ČR a Ústav fyziky atmosféry AV ČR. Návštěvníky čeká například ohnivé tornádo, modely kosmických sond, pozorování Slunce, zemětřesení nebo výbuchy sopky. Další pražský vědecký kampus – tentokrát v Lysolajích – si na čtvrtek 5. listopadu připravil den plný chemie, geologie, paleontologie, optických vláken či rostlin. Zatímco dopoledne je vyhrazené pro školy, od 13 hodin do večera se příchozí můžou těšit na přednášky, interaktivní stanoviště, komentované prohlídky laboratoří a další program.

V Turnově otevře dveře specializované pracoviště TOPTEC Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, které vyvíjí ultrapřesnou optiku pro kritické aplikace.

Pestrá budou i témata humanitních a společenských věd. Kdo dá před laboratořemi přednost archivům, může v pražských Kobylisích nahlédnout do knihovních depozitářů a archivu Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. V jeho sbírkách nechybí ani Nobelova cena nebo Masarykova čepice.

Slovanský ústav AV ČR se zaměří na vztah umělé inteligence a jazyka. Návštěvníci zjistí, proč může AI zápasit s tykáním a vykáním nebo české „zlom vaz“ přeložit jako „zlom si nohu“. Knihovna AV ČR naopak zavede návštěvníky o více než pět století zpět. Program Knihovna snů: Po stopách písařů a tiskařů připomene 550 let od prvního prokazatelně datovaného tisku na našem území.

Týden plný přednášek, debat, podcastů i science talks

Pestrý program nabídne během celého týdne také hlavní budova Akademie věd ČR na Národní 3 v Praze 1. Klasické přednášky doplní science talky, debaty, panelové diskuse, kulatý stůl nebo živé natáčení podcastu.

„Vedle přednášek chceme návštěvníkům nabízet i jiné formáty. Přinášejí totiž větší prostor pro interakci a ukazují vědu zase z trochu jiné stránky,“ vysvětluje Petr Borovský ze Střediska společných činností AV ČR, které festival koordinuje.

Jedním z témat bude například rozdíl mezi vědeckým poznáním a osobním názorem. Science talk Věda není názor: science talk o odvaze pochybovat a přiznat chybu vyloží, proč schopnost na základě nových důkazů přehodnotit své závěry patří k základním principům vědy. Debata Věda vs. trollové se zase zaměří na zkušenosti vědců a vědkyň s komunikací na sociálních sítích, s dezinformacemi a online útoky. 

Sobotní program na Národní nabídne vědeckou zábavu pro děti i dospělé. Dopoledne bude patřit především rodinám s dětmi, pro které bude připraven například kvíz Zvídavec nebo program hlavního mediálního partnera České televize a dětského kanálu ČT :D. Večer program vyvrcholí vědomostním kvízem Poraz Vševěda, ve kterém budou moci návštěvníci poměřit své znalosti s Jiřím Martínkem, známým z televizní vědomostní show a zároveň odborným pracovníkem Historického ústavu AV ČR.

Dva dny na výběr, potom startují rezervace

Kompletní program Týdne Akademie věd ČR je od 5. října zveřejněný na webu tydenavcr.cz. Zájemci tak mají dva dny na jeho prostudování a výběr akcí, které chtějí navštívit sami, s rodinou nebo třeba s celou školní třídou. Rezervace na akce s omezenou kapacitou se spustí ve středu 7. října ve 14:00.

Vstup na všechny akce Týdne Akademie věd ČR je zdarma.

Fotografie místo váhy, světelné spektrum místo ručního třídění, dron místo člověka procházejícího skládku a z použité papírové utěrky glukóza pro biotechnologickou výrobu. Aktuální číslo odborného časopisu Detritus ukazuje, jak rychle se odpadové hospodářství propojuje s umělou inteligencí, spektroskopií, senzorikou a biotechnologiemi. Některé výsledky jsou překvapivě blízko praktickému využití, jiné současně připomínají, že mezi laboratorním pokusem a skutečným provozem stále zůstává podstatný rozdíl.

Čerstvé číslo časopisu Detritus, vydané 30. září 2026, přináší na 131 stranách deset recenzovaných odborných studií. Témata sahají od potravinového odpadu přes recyklaci plastů a elektroodpadu až po stavební a zdravotnické odpady, těžbu skládek, úniky metanu, energetické využití kalů a zdroje surovin v hydroponických střešních systémech. Právě rozmanitost studií ukazuje, jak širokým oborem se nakládání s odpady stává.

Jedna z prvních studií se zabývá problémem, který vypadá jednoduše, dokud se ho někdo nepokusí přesně změřit. Kolik potravinového odpadu skutečně vzniká? Vědci z University of Tuscia porovnávali odhad hmotnosti potravinového odpadu z fotografií pomocí umělé inteligence s odhadem člověka a skutečnou hmotností zjištěnou vážením. Výsledek je zajímavý právě svou střízlivostí. Umělá inteligence má potenciál výrazně usnadnit rozsáhlé sledování potravinového odpadu, její přesnost však ovlivňuje velikost porce a rozdíly mezi jednotlivými modely. Autoři proto docházejí k závěru, že další posun bude vyžadovat větší a rozmanitější soubory trénovacích dat a další vývoj modelů.

Když se střetne klasický plast s bioplastem

Jiná studie už ukazuje podstatně konkrétnější výsledek. Výzkumníci ze Sapienza University of Rome se zaměřili na problém, který dobře znají provozovatelé třídicích linek. V odpadu se stále častěji potkávají klasické plasty s bioplasty a malé množství nežádoucího polymeru může zhoršit kvalitu výsledného recyklátu. Vědci proto využili hyperspektrální zobrazování v krátkovlnné infračervené oblasti od 1 000 do 2 500 nanometrů a pomocí matematických metod a strojového učení rozlišovali PET, HDPE, PP, PS, EPS a tři typy PLA.

Výsledek je pozoruhodný. Na nezávislém souboru dosáhla metoda citlivosti a specificity mezi 0,96 a 1,00. Autoři přesto zdůrazňují, že jde o ověření konceptu. Studie tedy ukazuje velmi dobrou schopnost rozlišovat jednotlivé materiály, zároveň ale sama ještě nepředstavuje hotové průmyslové řešení. Její závěr míří k vývoji senzorového třídění, které by mohlo přesněji oddělovat fosilní plasty od bioplastů.

Zajímavý problém řeší také výzkum domácího elektroodpadu v srbském Novém Sadu. Vědci zde zjišťovali, co lidé dělají se starými elektrickými a elektronickými zařízeními a proč se jich nezbavují prostřednictvím organizovaného sběru. Výsledek ukázal zvláštní rozpor. Lidé si uvědomují, že elektroodpad může být nebezpečný a vyžaduje zvláštní nakládání, přesto je pravidelné předávání do oficiálního systému poměrně nízké. Staré přístroje proto často zůstávají doma. Hlavními důvody jsou nedostatek informací a obtížně dostupná sběrná infrastruktura.

Současně se ukázalo, že ochota domácností zapojit se do organizovaného sběru je vysoká. Významný vliv na ochotu finančně přispět na systém měl příjem domácnosti, zatímco věk ani vzdělání podle studie významný vliv neměly. Autoři proto docházejí k závěru, že samotné informování veřejnosti nestačí. Potřebná je dostupnější infrastruktura spolu s ekonomickými pobídkami.

Rychlé třídění po katastrofách i bezpečnější zdravotnický odpad

U stavebních a demoličních odpadů se pozornost přesouvá k rychlosti třídění. Po zemětřesení nebo jiné rozsáhlé události mohou během krátké doby vzniknout obrovská množství směsného materiálu a ruční identifikace jednotlivých složek je prakticky nepoužitelná. Výzkumníci proto testovali spektroskopii ve viditelné a krátkovlnné infračervené oblasti v kombinaci s chemometrickými metodami.

Význam takového přístupu spočívá především v rychlosti. Spektrum materiálu může poskytnout informace potřebné pro jeho zařazení bez toho, aby bylo nutné každý kus nejprve detailně analyzovat tradičními laboratorními metodami. Výsledky studie ukazují, že spektroskopie může být využitelná jako nástroj rychlé prvotní klasifikace stavebních a demoličních odpadů a současně pomoci při rozlišení materiálů s rozdílným režimem nakládání.

Ještě praktičtější důsledek má studie zdravotnických odpadů. Materiál kontaminovaný patogeny se dnes často automaticky řadí mezi nebezpečný odpad, což znamená přísnější režim nakládání a zpravidla také nákladnější konečné odstranění. Autoři z Ghent University a University Hospital Ghent proto vytvořili jednoduchý algoritmus, který hodnotí skutečné riziko pro pracovníky nakládající s odpadem.

Metoda kombinuje závažnost onemocnění podle klasifikace Světové zdravotnické organizace s hodnocením patogenity. Do něj vstupuje například schopnost patogenu přežívat mimo hostitele, způsob přenosu, cesta vstupu do organismu a infekční dávka. Výsledkem je číselné zařazení konkrétního patogenu a následně možnost stanovit hranici, od které má být odpad považován za skutečně nebezpečný.

Závěr studie je pro odpadové hospodářství poměrně významný. Autoři tvrdí, že takový datově založený přístup by mohl snížit množství odpadu označovaného jako nebezpečný, aniž by se tím zvýšilo zdravotní riziko pro pracovníky. Jinými slovy, přesnější posouzení vlastností odpadu může znamenat méně zbytečně náročného režimu.

Co odhalují skládky ze vzduchu i ze země

Velmi zajímavý příběh se odehrává také na skládkách. Při jejich těžbě se do ovzduší může dostávat materiál, který byl desítky let uložený v odpadu. Výzkumníci v Brazílii proto sledovali, zda výkopové práce podporují šíření mikroplastů atmosférou.

Výsledek byl jednoznačný. Nejvyšší depoziční rychlosti byly zaznamenány v blízkosti míst, kde se těžily starší vrstvy odpadu. Vědci zde nacházeli především vlákna a fragmenty světlého zbarvení, jejichž vzhled odpovídal pokročilému zvětrávání plastů. Studie současně upozorňuje, že sledované částice byly určeny pouze vizuálně a nebyla u nich provedena polymerní potvrzovací analýza. Autoři proto hovoří o předpokládaných mikroplastech.

Důležitý je samotný závěr. Těžba starých skládek může podporovat opětovné uvolňování mikroplastových částic a jejich šíření atmosférou. Při budoucích projektech landfill miningu by proto podle autorů mělo být sledování mikroplastů v ovzduší součástí environmentálního hodnocení.

Na jiném místě skládky může být současně potřeba hledat něco, co není vidět vůbec. Metan. Studie zaměřená na bezpilotní letecké prostředky ukazuje, že dron vybavený optickým senzorem může sloužit k měření emisí metanu přímo nad sledovaným provozem. Testování proběhlo na několika typech zdrojů včetně skládky a výsledky ukázaly, že metoda dokáže identifikovat prostorové rozložení emisí.

Na komunální skládce se naměřený tok metanu pohyboval mezi 3,7 a 11,5 gramu za sekundu. Autoři současně upozorňují na význam meteorologických podmínek, které patřily mezi hlavní zdroje nejistoty měření. Přesto studie ukazuje zajímavou možnost, jak rychleji zjistit, kde se emise koncentrují a kam následně zaměřit podrobnější kontrolu nebo technická opatření.

Cukr z použitých utěrek ve veřejných objektech

Jedním z nejpůsobivějších výsledků celého čísla je ovšem něco, co bychom za technologii pro odpad možná vůbec nepovažovali. Použitá papírová utěrka. Němečtí vědci z Ostfalia University of Applied Sciences a Fraunhoferova centra pro chemickobiotechnologické procesy zkoumali, zda lze tento běžný odpad využít jako zdroj glukózy.

A výsledek ukázal, že ano. Při cíleném třídění v některých veřejných objektech se podařilo snížit obsah nečistot pod jedno procento hmotnosti. Zatímco v laboratorních podmínkách dosáhlo enzymatické zpracování čistých papírových utěrek výtěžnosti až 98,4 procenta, jakmile se výzkum přesunul do pilotního měřítka s reálným odpadem, výtěžnost klesla nejvýše na 57 %. Problémem bylo především horší promíchávání a mikrobiální kontaminace.

Právě tento rozdíl je možná cennější než samotných 98,4 %. Studie ukazuje, že cesta od laboratorního výsledku k reálnému zpracování má své technické překážky. Výzkumníci je ale dokázali částečně řešit. Úpravou sanitizace a zkrácením doby enzymatického zpracování z 48 na 24 hodin omezili mikrobiální růst a současně snížili energetickou náročnost procesu.

A co vzniklá glukóza? Vědci ji vyzkoušeli jako zdroj uhlíku pro pět mikroorganismů. Výsledkem bylo zjištění, že získaný sirup je pro biotechnologické procesy obecně použitelný a v některých případech dokonce vhodnější než laboratorní glukóza. Obsahuje totiž také další zkvasitelné cukry. Použitá papírová utěrka tak v tomto experimentu přestává být pouze odpadem a stává se potenciálním zdrojem uhlíku pro biotechnologickou výrobu.

Skryté limity ekologických řešení a biodegradabilních plastů

Další studie se vrací k jednomu z nejproblematičtějších míst v celém systému nakládání s odpady, kterým je okamžik, kdy se materiál dostává do skutečného odpadového proudu. Výzkum biologicky rozložitelných plastových tašek se zaměřuje na jejich skutečné chování, postupy nakládání a také na problémy s prosazováním pravidel. Samotné označení tašky jako biologicky rozložitelné totiž ještě neznamená, že se materiál v konkrétním systému skutečně rozloží požadovaným způsobem.

Studie upozorňuje na rozdíly mezi deklarovanými vlastnostmi výrobků, podmínkami, v nichž mají degradovat, a skutečnými podmínkami v odpadovém hospodářství. Výsledkem je poměrně důležité doporučení. Pro účinné nakládání s těmito materiály je potřeba lépe propojit požadavky na výrobky, informace pro spotřebitele, infrastrukturu pro nakládání s odpady a kontrolní mechanismy.

Jiný pohled na udržitelnost přináší studie věnovaná hydroponickým zeleným střechám. Výzkumníci se pomocí hodnocení životního cyklu zaměřili na spotřebu zdrojů spojenou s jejich konstrukcí a provozem. Hodnotili například využití vody, půdy, nerostných a kovových surovin i spotřebu energie. Výsledky ukázaly, že významnou část environmentální zátěže systému představují samotná konstrukční řešení, zejména vodní nádrž a nosná platforma.

Závěr studie tak připomíná, že ani technologie určená ke zvyšování environmentální kvality městského prostředí není bez materiálových nároků. O její celkové udržitelnosti proto rozhoduje také to, z jakých materiálů je vyrobena, jak dlouho vydrží a jaké zdroje spotřebuje během svého životního cyklu.

Od vědeckého objevu k odbornému publiku

Za časopisem Detritus stojí mezinárodní odborné zázemí International Waste Working Group (IWWG) a International Research Association on Circular Economy (IRACE), přičemž vydavatelem je italský CISA Publisher. Podobný prostor pro odbornou publikaci přitom existuje také přímo v České republice. Časopis WASTE FORUM, který vydává České ekologické manažerské centrum, publikuje původní vědecké práce, odborné články a přehledové příspěvky zaměřené na odpady, jejich vznik, nakládání, využití a odstraňování, ale také na kontaminovaná místa a širší souvislosti průmyslové a komunální ekologie. 

WASTE FORUM je recenzovaný časopis a je zařazen například v mezinárodní bibliografické databázi Scopus. Pro české výzkumníky, odborníky z praxe i akademická pracoviště tak představuje možnost publikovat výsledky výzkumu v odborném médiu, které má vedle českého prostředí také mezinárodní dosah.

Vodík může být důležitou součástí budoucí energetiky, průmyslu i dopravy. Jeho skutečný přínos však závisí na celém řetězci od výroby přes skladování a distribuci až po konečné využití. Právě tento řetězec začne v reálných podmínkách ověřovat nový výzkumný polygon CEETe H₂, který vznikne na VŠB Technické univerzitě Ostrava. Projekt podpořený evropskými prostředky za 268,2 milionu korun má ambici získat data, podle nichž bude možné přesněji určit, kde se vodíkové technologie vyplatí a kde bude vhodnější jiná cesta.

Vodík potřebuje víc než výrobu

Výroba vodíku je pouze jednou částí celého technologického systému. Pro jeho praktické využití je stejně důležité vyřešit skladování, distribuci, bezpečnost, kvalitu paliva i způsob, jakým bude vodík nakonec spotřebován. Právě propojení těchto částí má být hlavní předností polygonu CEETe H₂.

Výzkumné pracoviště nabídne možnost sledovat jednotlivé technologie nejen samostatně, ale také jejich vzájemné vazby. Výsledkem mají být provozní data využitelná při dalším výzkumu, vývoji a ověřování nových technologických řešení. Důležitá bude také spolupráce s průmyslovými podniky, které si budou moci nové technologie ověřovat v prostředí blízkém skutečnému provozu.

Právě tato praktická zkušenost může být pro další rozvoj vodíkových technologií zásadní. Laboratorní experiment dokáže přesně popsat konkrétní proces, skutečný provoz však přidává další proměnné. Patří mezi ně například kolísání spotřeby, provozní režimy, potřeba údržby, poruchové stavy, bezpečnostní požadavky nebo vliv okolních podmínek.

Rozhodovat mají data, ne očekávání

Vodík dnes provází velká očekávání, současně však zůstává technologií, jejíž vhodnost se výrazně liší podle konkrétního využití. Výhodnost vodíkového řešení závisí na energetické účinnosti celého řetězce, ceně energie, způsobu výroby vodíku, nárocích na infrastrukturu i na samotném způsobu jeho využití.

CEETe H₂ proto nebude hledat jednoduchou odpověď, zda vodík ano, nebo ne. Výzkumníci chtějí získat data o účinnosti, provozních nárocích, bezpečnosti, kvalitě vodíku a dlouhodobém chování jednotlivých technologií. Teprve jejich vzájemné propojení může ukázat, ve kterých oblastech má vodík skutečný potenciál a kde bude efektivnější využít jiné technologie.

Takový přístup je důležitý také z ekonomického hlediska. Investice do vodíkové infrastruktury jsou kapitálově náročné a jejich smysluplnost nelze posuzovat pouze podle samotné ceny zařízení. Rozhodující je fungování celého systému v čase. Právě zde může výzkumný polygon nabídnout firmám i veřejnému sektoru informace, které jim umožní lépe vyhodnocovat budoucí investice.

Ostravské autobusy jako skutečná zkušební trať

Jedním z praktických prostředí, kde se výsledky výzkumu mohou ověřovat, bude městská doprava. Dopravní podnik Ostrava se má stát aplikačním a validačním partnerem projektu a propojit laboratorní a simulační výzkum s každodenním provozem městské dopravy.

Výzkumníkům tak může poskytnout data, která v laboratorních podmínkách vznikají jen obtížně. Patří mezi ně například informace o jízdních režimech, spotřebě vodíku, plnění, servisních zásazích nebo chování technologií při různých provozních a klimatických podmínkách. Součástí ověřování mají být také bezpečnostní metodiky, digitální modely a prediktivní nástroje.

Vodíkové autobusy přitom už mají zkušenosti z evropského provozu. Projekty JIVE a JIVE 2 podpořené Clean Hydrogen Partnership přinesly jejich nasazení přibližně do 50 měst v 15 evropských zemích. Ostravský projekt tak může navázat na zkušenosti z provozu a současně je doplnit o vlastní výzkumná data.

Laboratoř pro budoucnost Moravskoslezského kraje

CEETe H₂ má současně širší význam pro region, který prochází útlumem tradičních průmyslových odvětví. Projekt je součástí podpory poskytované prostřednictvím Operačního programu Spravedlivá transformace a vedle samotného výzkumu má přispět také k rozvoji kvalifikovaných pracovních míst a spolupráce mezi univerzitou, firmami a veřejným sektorem. Moravskoslezský kraj má z programu k dispozici 18,9 miliardy korun.

Hodnota nového polygonu proto spočívá také v možnosti vytvořit místo, kde se budou technologie nejen vyvíjet, ale především dlouhodobě ověřovat. Firmy zde mohou získávat zkušenosti ještě před vlastní investicí a výzkumníci mohou sledovat rozdíl mezi tím, jak technologie funguje v laboratorních podmínkách a jak se chová v každodenním provozu.

Právě taková data mohou postupně zpřesnit pohled na budoucí roli vodíku. Jeho význam nebude stejný ve všech částech energetiky ani dopravy. Někde může nabídnout vhodný způsob ukládání nebo využití energie, jinde může být jeho celý řetězec příliš náročný a efektivnější bude jiná technologie. Ostravský polygon tak může přinést možná nejcennější výsledek právě tehdy, když pomůže oddělit technologické možnosti od skutečné použitelnosti.

Vodík není jen jeden

Barevné označení, se kterým se lze často setkat, popisuje především původ energie a způsob výroby. Zelený vodík vzniká elektrolýzou vody s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů, šedý se vyrábí především ze zemního plynu bez zachycování vznikajícího oxidu uhličitého a modrý využívá podobný proces, při němž se část emisí CO₂ zachycuje a ukládá. Existují také další výrobní cesty, například vodík získávaný z biomasy nebo pomocí elektřiny z jaderných zdrojů. Z hlediska výsledné uhlíkové stopy proto není rozhodující pouze to, že jde o vodík, ale také energie a technologie použité při jeho výrobě.

Významným technickým problémem je také jeho skladování. Vodík má při běžných podmínkách velmi nízkou hustotu, takže pro uložení většího množství je potřeba výrazně zmenšit jeho objem. Nejčastěji se proto stlačuje na vysoký tlak, případně se ochlazuje na velmi nízkou teplotu, při níž přechází do kapalného stavu. Obě varianty však vyžadují speciální zařízení a spotřebovávají další energii. U kapalného vodíku je navíc nutné udržovat teplotu přibližně −253 °C, což přináší další technické nároky.

Evropská unie počítá s rozvojem obnovitelného vodíku především v průmyslu a dalších sektorech, kde je přímá elektrifikace obtížná, a v rámci REPowerEU stanovila pro rok 2030 cíl vyrábět v EU 10 milionů tun obnovitelného vodíku ročně a dalších 10 milionů tun dovážet. Evropská pravidla zároveň stanovují, že podíl obnovitelného vodíku a dalších obnovitelných paliv nebiologického původu na vodíku využívaném v průmyslu má dosáhnout nejméně 42 % v roce 2030 a 60 % v roce 2035. Česká republika na evropskou politiku navazuje aktualizovanou Vodíkovou strategií ČR, která počítá s rozvojem výroby, využití, dovozu, přepravy a skladování vodíku a jeho uplatněním v průmyslu, energetice i dopravě. Současně předpokládá vznik vodíkových údolí a rozvoj infrastruktury, která umožní propojit výrobu vodíku s jeho skutečnou spotřebou.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT

Budovy dnes produkují obrovské množství dat. Elektroměry zaznamenávají spotřebu, fotovoltaické panely výrobu, baterie stav nabití a systémy vytápění nebo větrání informace o svém provozu. Samotná data však ještě úsporu energie nepřinesou. Důležité je dokázat je propojit, správně interpretovat a převést do rozhodnutí, které změní způsob provozu budovy. Právě na tomto principu staví platforma SUNIO, kterou vyvíjejí studenti a absolventi Mendelovy univerzity v Brně.

SUNIO je navržen jako nástroj pro energetický management obcí, firem, správců budov nebo energetických společenství. Jeho podstatou je spojení informací, které už v objektech často existují, ale zůstávají rozdělené mezi různé systémy. Platforma může pracovat například se spotřebou jednotlivých zařízení, výrobou elektřiny z fotovoltaiky, stavem baterií, teplotami v místnostech nebo provozními stavy technologií. Z takového souboru dat lze následně hledat souvislosti, které při pohledu na jediný údaj z elektroměru zůstávají skryté.

Praktický význam je dobře vidět na běžném provozu budovy. Vysoká spotřeba elektřiny sama o sobě ještě neříká, zda jde o problém. Může odpovídat skutečnému využití objektu, ale také může vznikat v době, kdy v něm nikdo není. Podobně vlastní fotovoltaická elektrárna může vyrábět dostatek elektřiny, přesto může část této energie odcházet do sítě v okamžiku, kdy by ji bylo možné využít přímo v budově nebo uložit do baterie. Teprve propojení spotřeby, výroby, provozních stavů a času umožňuje pochopit, co se v energetickém systému skutečně odehrává.

Od dat k rozhodnutí o provozu

Právě zde se dostává ke slovu analytická část platformy. SUNIO má pomáhat určit, kde vzniká prostor pro efektivnější provoz a jaký význam může mít konkrétní zásah. Výsledkem nemusí být automaticky návrh na nákup nové technologie. Někdy může být účinnější změnit způsob vytápění, upravit časování některých zařízení nebo lépe využívat elektřinu vyrobenou vlastní fotovoltaikou. Smyslem je rozhodovat podle chování konkrétní budovy a podle skutečně naměřených dat.

Zajímavou součástí projektu je také práce s digitálním modelem budovy. Ten umožňuje simulovat různé varianty ještě před jejich zavedením do reálného provozu. Správce tak může porovnávat například změnu nastavení vytápění, výměnu zdroje tepla nebo zlepšení tepelných vlastností objektu a sledovat, jak by se jednotlivé varianty mohly projevit ve spotřebě energie. Význam takového přístupu roste s tím, jak složitější se energetické systémy budov stávají. Fotovoltaika, bateriové úložiště, tepelná technika, řízení spotřeby a sdílení elektřiny spolu vytvářejí propojený systém, v němž může rozhodnutí v jedné části ovlivnit fungování části jiné.

Podstatná je přitom možnost porovnat předpoklad se skutečností. Model může ukázat, že určitá úprava by měla přinést konkrétní výsledek. Teprve následné měření ale ukáže, zda se předpoklad skutečně naplnil. SUNIO proto rozvíjí simulační část systému společně s ověřováním výsledků na reálných budovách. Takový přístup může postupně zpřesňovat nejen samotné modely, ale také rozhodování o energetických investicích.

Když aplikace začne budovu řídit

Dalším krokem může být automatické řízení. Pokud systém dokáže průběžně vyhodnocovat využití místností, dostupnost vlastní elektřiny a stav jednotlivých technologií, může na základě těchto informací upravovat jejich provoz. Vytápění se může přizpůsobovat skutečnému využití prostor, ohřev vody může reagovat na dostupnost energie a fotovoltaika s baterií mohou být řízeny s ohledem na aktuální situaci. Z dat se tak stává přímý nástroj pro řízení budovy.

Důležitá je také cesta, jakou se SUNIO dostává do praxe. Projekt už má za sebou první obecní pilotní projekt a nasazení u firemního zákazníka. Dosavadní využití se zaměřovalo například na automatizaci, lepší využití elektřiny z fotovoltaiky a její sdílení do dalších objektů. Zkušenosti z prvních realizací současně ukazují, že samotný energetický přehled má omezenou hodnotu, pokud po něm nenásleduje konkrétní úprava provozu nebo automatizované řízení.

Z univerzitního projektu k obcím a firmám

Platforma vznikla v prostředí Mendelovy univerzity a její současný vývoj začal v červenci 2025. Dnes ji pod společností MAVIAN rozvíjí tým studentů a absolventů MENDELU. Projekt získal druhé místo v soutěži Nakopni Prahu a následně zvítězil v soutěži MENDELU Boost 2026. Na další testování a odborné posouzení navázala také podpora společnosti Operátor ICT. V současnosti se tým soustředí především na obce a firmy, do budoucna chce systém postupně nabídnout také domácnostem.

Energetika budov se tak může postupně posouvat od jednoduchého sledování spotřeby k systému, který dokáže vysvětlit její příčiny, modelovat možné scénáře a část provozu podle aktuální situace také řídit. Právě v tom spočívá zajímavost projektu SUNIO. Hodnota energie totiž nezačíná až u její výroby nebo končí u její spotřeby. Velká část potenciálu se skrývá mezi těmito dvěma okamžiky, v tom, jak dobře dokážeme celý systém pozorovat, pochopit a řídit.

Odpad se v Evropě může během několika let stát součástí mnohem většího trhu, než jaký známe dnes. Evropská komise připravuje Circular Economy Act, který má vytvořit jednotný evropský trh s druhotnými surovinami a posílit jejich využívání v průmyslu. Ještě před předložením samotného zákona však přichází důležitý signál ze strany průmyslu. Plastics Europe spolu s desítkami dalších evropských oborových organizací zveřejnilo společné stanovisko ve kterém popisují svou představu o tom, jak by měla nová evropská pravidla fungovat.

Circular Economy Act má podle Evropské komise vytvořit jednotný trh s druhotnými surovinami, zvýšit nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a současně podpořit jejich poptávku v Evropské unii. Komise tento záměr připravuje jako součást širší snahy posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu, snížit závislost na dovozu surovin a využít odpad jako zdroj materiálů pro další výrobu. V dubnu 2026 Komise uspořádala závěrečnou konzultaci se stakeholdery a uvedla, že mezi projednávaná témata patří mimo jiné zjednodušení pravidel pro druhotné suroviny, jejich lepší dostupnost na jednotném trhu a získávání kritických surovin z odpadu.

Evropský odpad jako cenná surovina, která utíká do světa

Podle údajů Plastics Europe bylo v roce 2024 přibližně 12,4 % plastového odpadu sesbíraného v Evropě odesláno k recyklaci do jiných regionů mimo Evropu. Část materiálu, který vzniká jako odpad na evropském trhu, tak nekončí v evropských recyklačních závodech, ale putuje za hranice EU. Plastics Europe současně upozorňuje na potřebu posílit evropské recyklační kapacity a lépe kontrolovat vývoz plastového odpadu, aby se větší část materiálové hodnoty získané z evropského odpadu vracela do evropského hospodářství.

Právě tento údaj dává požadavku na vytvoření silného evropského trhu s druhotnými surovinami konkrétní význam. Pokud má být evropský odpad skutečným zdrojem surovin pro evropský průmysl, musí být vedle samotného sběru a recyklace vyřešeno také to, kde se bude odpad zpracovávat, kdo bude mít přístup k získaným materiálům a kde nakonec vznikne jejich ekonomická hodnota.

Aktuálně Plastics Europe vydala dokument A Circular Economy Act delivering a strong EU market for secondary raw materials, který podepsala řada evropských průmyslových a oborových organizací. Vedle Plastics Europe jsou mezi signatáři například European Aluminium, FEVE zastupující evropský průmysl obalového skla, EURATEX za textilní průmysl, FoodDrinkEurope, EuroCommerce, evropské organizace z oblasti papíru a kartonáže, kovových obalů, flexibilních obalů, nábytku nebo domácích spotřebičů.

Jednotné nařízení namísto roztříštěných národních pravidel

Dokument tedy nepředstavuje pouze pohled výrobců plastů, ale společné stanovisko širokého spektra průmyslových odvětví. Signatáři v dokumentu předkládají své požadavky a doporučení.  Evropa podle signatářů potřebuje přejít od roztříštěného systému národních odpadových pravidel k fungujícímu evropskému trhu s druhotnými surovinami. Jádrem tohoto přístupu má být především jednotnější systém rozšířené odpovědnosti výrobců.

Právě EPR, tedy rozšířená odpovědnost výrobců, považují signatáři za jeden z hlavních nástrojů financování sběru, třídění a recyklace odpadu. Dnes však podle nich jeho fungování v jednotlivých členských státech výrazně kolísá. Pravidla jsou rozdílná, národní systémy se liší a přeshraniční fungování firem se tím komplikuje. Výsledkem má být podle autorů dokumentu situace, kdy evropský trh s druhotnými surovinami nemůže využít svůj potenciál v potřebném měřítku.

První a zřejmě nejzásadnější požadavek proto směřuje k vytvoření jednotného evropského rámce pro EPR. Signatáři navrhují, aby Circular Economy Act zavedl horizontální evropské nařízení, které by stanovilo společný základ pro systémy rozšířené odpovědnosti výrobců v oblastech, kde je EPR vyžadována evropskou legislativou. Tento společný základ by následně doplňovala pravidla pro konkrétní odvětví.

Právě forma nařízení je zde významná. Nařízení je v evropském právu přímo použitelné ve všech členských státech, zatímco směrnice musí být převedena do národních právních předpisů. Signatáři proto argumentují tím, že evropské nařízení by mohlo omezit rozdíly mezi členskými státy, zjednodušit plnění povinností a vytvořit stabilnější prostředí pro firmy působící ve více zemích. Podle dokumentu by tím vznikly také lepší podmínky pro přeshraniční řetězce, v nichž se z odpadu stává druhotná surovina.

Systémy EPR musí zůstat v rukou těch, kteří je financují

Druhá část stanoviska se týká samotného řízení systémů EPR. Tady už dokument přináší poměrně jednoznačnou pozici průmyslu. Signatáři požadují, aby EPR zůstala vedena výrobci. Výrobci podle jejich argumentace uvádějí výrobky na trh, financují jejich nakládání po skončení životnosti a současně mají znalosti potřebné k propojení konstrukce výrobku s jeho sběrem, tříděním a recyklací.

Veřejné instituce by podle představy signatářů měly nad systémy rozšířené odpovědnosti výrobců především dohlížet. O tom, jak budou systémy fungovat a jak budou prostředky využívány, by však měli rozhodovat samotní výrobci, kteří je také financují. Dokument současně odmítá model, v němž by vznikaly státem řízené organizace odpovědnosti výrobců a příspěvky firem by se postupně začaly podobat veřejnému poplatku nebo dani. Podle signatářů mají tyto peníze zůstat spojeny s konkrétními náklady na sběr, třídění a recyklaci výrobků po skončení jejich životnosti.

Signatáři například požadují jasná pravidla pro předcházení střetu zájmů při rozhodování o prostředcích EPR. Samotné vlastnictví recyklačních nebo jiných zpracovatelských kapacit výrobcem přitom dokument nezakazuje. Podstatné je, aby výrobce nebo jiný subjekt nemohl prostřednictvím systému EPR rozhodovat o přidělení prostředků způsobem, který by zvýhodňoval jeho vlastní zpracovatelské kapacity. Takové oddělení má podle autorů dokumentu přispět k větší průhlednosti a férovějšímu fungování systému.

Průhlednost finančních toků od výrobců až po obce

S tím úzce souvisí požadavek na mnohem podrobnější zveřejňování informací. Organizace chtějí, aby bylo možné jednoduše zjistit, kdo systém EPR provozuje, kdo jej vlastní, kolik výrobců v něm působí, jak vysoké poplatky platí a kam vybrané peníze skutečně směřují. Veřejně dostupná by podle jejich návrhu měla být také data o výsledcích systému, o způsobu rozdělení rozpočtu a o pravidlech, podle nichž se případně zvyšují nebo snižují poplatky podle environmentálních vlastností výrobků.

Transparentnost se přitom podle dokumentu nemá týkat jen samotných organizací odpovědnosti výrobců. Stejné požadavky by měly dopadat také na veřejné instituce, obce a odpadové společnosti, které z prostředků EPR financují sběr a nakládání s odpady. Čtenář by tak měl mít možnost sledovat celý finanční řetězec od příspěvku výrobce až po konkrétní službu, kterou byly tyto peníze zaplaceny. Právě tato dohledatelnost má podle signatářů ukázat, zda prostředky skutečně slouží účelu, pro který byly vybrány.

Za pozornost stojí také požadavek na tzv. earmarking, tedy přesné určení účelu vybraných peněz. Příspěvky zaplacené výrobci za konkrétní výrobkovou kategorii nebo odpadový tok by podle signatářů měly financovat náklady spojené právě s touto kategorií. Peníze vybrané například na určitý druh odpadu by tedy neměly být použity k financování jiných oblastí.

S tím souvisí také princip čistých nákladů. Pokud má vytříděný a zpracovaný odpad hodnotu a druhotná surovina se následně prodá, výnos z jejího prodeje by měl podle stanoviska snížit náklady, které mají být hrazeny výrobci. Dokument zároveň požaduje pravidla zabraňující dvojímu započítání stejných nákladů nebo výnosů v různých částech řetězce.

Méně byrokracie pro firmy a srozumitelnější pravidla pro spotřebitele

Právě zde se dostáváme k ekonomickému jádru celého návrhu. EPR nemá být podle signatářů pouze systémem, který zajistí, že někdo zaplatí za odpad. Má podle nich vytvářet předvídatelný finanční základ pro sběr, třídění a recyklaci a současně umožnit vznik infrastruktury potřebné k tomu, aby se z odpadu skutečně stala obchodovatelná surovina.

Dokument proto požaduje také omezení administrativy. S rozšiřováním EPR na další výrobkové kategorie podle signatářů roste počet registračních a vykazovacích povinností, což může být významný problém zejména pro malé a střední podniky a firmy působící ve více členských státech. Navrhují proto sjednotit registrační požadavky, omezit je na nezbytné údaje a využívat již ověřené zdroje informací. Podrobnější údaje o jednotlivých výrobcích by podle jejich návrhu měly být požadovány až v dalších fázích vykazování.

Zajímavý je v této souvislosti požadavek týkající se výrobců působících mimo Evropskou unii. U těch by členské státy podle dokumentu měly mít možnost požadovat autorizovaného zástupce. U výrobců, kteří již sídlí v EU, však signatáři odmítají povinnost ustanovovat národního zástupce v každé členské zemi, kde prodávají své výrobky. Podle jejich argumentace by taková povinnost vytvářela další překážky pro přeshraniční obchod, internetový prodej a fungování malých podniků.

Základem trhu je důsledný sběr a informovaní spotřebitelé

Ani harmonizovaná pravidla EPR však podle autorů sama o sobě nestačí. Druhotná surovina totiž nemůže vzniknout bez dostatečného množství odpadu. Dokument proto věnuje významnou pozornost oddělenému sběru. Členské státy by podle něj měly mít jasnější povinnosti týkající se rozsahu sběru a pravidelně vykazovat informace o tom, jak velkou část území a populace systémy skutečně pokrývají. Stejně tak by měly zveřejňovat informace o případných výjimkách z povinností odděleného sběru a jejich dopadech na recyklační cíle.

Významnou roli zde mají sehrát také informační kampaně. Signatáři požadují, aby EPR systémy společně s členskými státy pomáhaly financovat srozumitelnou komunikaci směrem k lidem, kteří odpad produkují. Smyslem má být vysvětlit správné třídění, význam odděleného sběru a souvislost mezi kvalitou vytříděného odpadu a kvalitou výsledné recyklace.

Příprava velkých staveb, energetických projektů, průmyslových provozů nebo infrastruktury může v Evropské unii trvat roky. Rada EU nyní schválila svou pozici k návrhu, který má posuzování vlivů na životní prostředí výrazně zjednodušit a urychlit. Do systému mají vstoupit jednotná kontaktní místa, větší využití digitalizace a přehlednější lhůty. Současně však Rada upravila návrh tak, aby zůstaly zachovány požadavky evropského práva na ochranu přírody a práva veřejnosti.

Evropská unie se tak dostává do další fáze rozsáhlého zjednodušování legislativy. Návrh je součástí balíčku Omnibus VIII, jehož cílem je snížit administrativní náklady a urychlit přípravu projektů. V případě posuzování vlivů na životní prostředí se přitom hledá rovnováha mezi rychlostí povolování a schopností úřadů skutečně vyhodnotit dopady plánovaných záměrů.

Méně úřadů mezi investorem a povolením

Jednou z nejvýraznějších změn má být zavedení jednotného kontaktního místa. Investor by tak měl získat jasnější místo, které bude koordinovat jednotlivé části složitého povolovacího procesu. Významnou roli má mít také digitalizace, která má umožnit efektivnější předávání informací mezi úřady a zjednodušit práci s dokumentací.

Právě roztříštěnost povolovacích procesů patří podle Evropské komise mezi důvody, proč se některé významné projekty připravují dlouho a s obtížně předvídatelným harmonogramem. Komise ve svém návrhu počítala s jednotnými kontaktními místy, spoluprací úřadů, digitalizací a posílením jejich administrativní kapacity.

Rada současně požaduje dostatečnou flexibilitu pro státy, jejichž veřejná správa je více decentralizovaná. Zároveň chce zabránit tomu, aby vedle sebe vznikala různá kontaktní místa podle jednotlivých evropských předpisů a celý systém se tím znovu komplikoval.

Zrychlení především pro strategické projekty

Nový systém se má soustředit především na projekty označené jako strategické. Rada proto vytvořila vyčerpávající seznam záměrů, které mají získat přístup k novému souboru nástrojů a zrychleným postupům. Do budoucna však může být tento okruh rozšířen prostřednictvím dalších evropských právních předpisů.

Zjednodušení se má promítnout také do jednotlivých sektorových pravidel pro povolování. Návrh propojuje například pravidla související s průmyslem s nulovými čistými emisemi, výrobou čipů a kritickými surovinami. Právě u těchto projektů může být délka přípravy významným faktorem pro rychlost evropských investic do energetiky, průmyslu a strategické infrastruktury.

Zajímavou změnou je přitom přístup k časovým lhůtám. Evropská komise navrhovala určité termíny pro jednotlivé části procesu, Rada je však prodloužila. Důvodem je požadavek, aby příslušné orgány měly stále dostatek času na provedení všech kroků, které vyžaduje evropské právo. Zrychlení tedy nemá spočívat pouze v mechanickém zkracování lhůt.

Konkrétně se lhůty týkají jednotlivých fází posuzování vlivů na životní prostředí. U takzvané malé EIA, tedy zjišťovacího řízení, navrhla Komise nejvýše 60 dnů, u změn nebo rozšíření záměrů 45 dnů. Stanovení rozsahu a podrobnosti požadovaných informací mělo být dokončeno do 30 dnů. Veřejnost by následně měla mít podle typu řízení 30 až 90 dnů na předložení připomínek. Po skončení konzultací měl příslušný úřad do 30 dnů potvrdit úplnost předložených informací a následně vydat odůvodněný závěr o vlivech záměru na životní prostředí nejpozději do 90 dnů. U strategického posuzování plánů a programů Komise navrhla například 90 dnů pro zjišťovací řízení, 40 dnů pro stanovení rozsahu a sedm měsíců pro zpracování environmentální zprávy.

Příroda zůstává součástí procesu

Právě zde je důležitá změna oproti jednoduchému chápání celého návrhu jako pouhého zrychlení povolování. Rada upravila některá ustanovení tak, aby byla zachována práva veřejnosti podle Aarhuské úmluvy. Ta se týká přístupu k informacím o životním prostředí, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v environmentálních otázkách.

Pozornost se věnuje také evropské ochraně stanovišť a ptáků. Rada navrhla rozšířit příslušné ustanovení na jasně vymezené opakující se činnosti, mezi které patří například lesnické práce nebo údržba vodních toků. U těchto činností mají zároveň platit dodatečné ochranné podmínky, jejichž cílem je omezit negativní dopady na populace živočichů a rostlin. Právě tato část návrhu bude významná pro praktické fungování ochrany chráněných druhů, protože vymezuje, za jakých podmínek lze opakující se činnosti provádět v režimu nových pravidel.

Pravidelná údržba vodních toků nebo hospodaření v lesích totiž často probíhají v prostředí, kde se střetává potřeba běžné péče o krajinu s požadavky evropské ochrany přírody. Nový systém se proto snaží přesněji rozlišit mezi opakující se činností, kterou lze předvídat a procesně zjednodušit, a záměrem, jehož dopady je třeba posoudit podrobně.

Omnibus VIII mění způsob práce s evropskými pravidly

Posuzování vlivů na životní prostředí je pouze jednou částí širšího balíčku Omnibus VIII. Ten zasahuje do šesti legislativních aktů. Vedle environmentálního posuzování mění také pravidla pro nakládání s prostorovými informacemi v rámci evropské směrnice INSPIRE. V praxi to znamená, že úřady budou muset povinně sdílet digitální mapové podklady o chráněných územích. Investorům a státní správě to ušetří práci, protože dotčená území nebude nutné pro každý nový posudek mapovat odznova. Balíček se dále věnuje administrativní zátěži a některým pravidlům rozšířené odpovědnosti výrobců.

Evropská komise od února 2025 předložila řadu balíčků zaměřených na zjednodušení evropských pravidel. Evropská agenda tím reaguje na požadavek rychlejšího povolování investic a menší administrativní náročnosti. Podle širšího evropského plánu „Jedna Evropa, jeden trh“ (One Europe, One Market) má být práce na zjednodušujících balíčcích dokončena do konce roku 2027.

U environmentálních pravidel je však podstatné, že zjednodušení procesů automaticky neznamená odstranění samotných požadavků na ochranu životního prostředí. Podle současného postoje Rady má zůstat zachován vysoký standard ochrany životního prostředí v EU, přičemž cílem je především odstranit zbytečné administrativní překážky a lépe uspořádat proces posuzování.

Rozhodnutí ještě nepadlo

Rada EU nyní schválila svou vyjednávací pozici. Samotný nový systém tedy ještě není platným právem. Další krok představuje jednání s Evropským parlamentem, který musí nejprve přijmout vlastní postoj. Následovat budou jednání o konečném znění návrhu. Irské předsednictví Rady chce podle svého vyjádření dosáhnout předběžné dohody do konce roku 2026.

Evropská unie připravuje od roku 2030 zákaz vybraných jednorázových plastových obalů. Itálie však přichází s vlastním řešením, které může změnit pohled na budoucnost některých obalových materiálů. Čtyři skupiny obalů, které mají na evropském trhu skončit, budou moci v zemi zůstat, pokud budou certifikovaně kompostovatelné a zamíří do systému biologického zpracování odpadu. Italský přístup sází na rozvinutý sběr bioodpadu a průmyslové kompostárny.

Italská legislativa představuje zajímavý příklad toho, jak mohou členské státy využít prostor, který jim poskytuje evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Příslušný předpis, Decreto-legge 7 agosto 2026, n. 143, „Disposizioni urgenti in materia di obbligo di compostabilità di determinate tipologie di imballaggi“, byl zveřejněn v italské úřední sbírce Gazzetta Ufficiale, Serie Generale n. 182, 7. srpna 2026 a účinnosti nabyl následující den. Nová pravidla se začnou uplatňovat od 1. ledna 2030, tedy ve stejném termínu, kdy má na základě evropské legislativy začít zákaz vybraných jednorázových plastových obalů.

Itálie se přitom nesnaží zákaz plošně odmítnout. Využívá možnost, kterou evropské nařízení výslovně připouští, a pro vybrané obaly stanovuje povinnost kompostovatelnosti. Výsledkem je národní výjimka, která umožní pokračovat v používání konkrétních obalových formátů, pokud splní stanovené požadavky a budou součástí odpovídajícího systému sběru a zpracování biologického odpadu.

Koho se výjimky týkají a jaké hrozí sankce?

Italská úprava původně stanovila kompostovatelnost jako podmínku pro jednorázové plastové obaly používané při balení předbaleného čerstvého ovoce a zeleniny do 1,5 kg. Senát však při schvalování prováděcího zákona 23. září 2026 rozsah této úpravy upravil. Dočasně z ní vyňal konkrétní skupiny čerstvého ovoce, zeleniny, aromatických bylin a pěstovaných hub. Výjimka se vztahuje také na některé výrobky IV. řady, tedy čerstvé ovoce a zeleninu upravené a připravené k okamžité spotřebě. Toto osvobození platí do doby, než Evropská komise vydá podrobnější pokyny k provádění příslušných ustanovení evropského nařízení o obalech PPWR.

Druhou skupinou jsou jednorázové obaly na potraviny a nápoje určené ke konzumaci v provozovnách hotelů, restaurací a dalších gastronomických zařízení. Třetí skupinu tvoří malé jednorázové obaly na jednotlivé porce, například na omáčky, cukr, kávovou smetanu nebo koření. Poslední kategorií jsou pružné jednorázové obaly na kosmetické a hygienické výrobky v ubytovacích zařízeních, které se vyhazují před příjezdem dalšího hosta.

Výjimka se vztahuje na obaly splňující požadavky normy EN 13432, případně rovnocenného standardu uznávaného na evropské úrovni. Jejich kompostovatelnost musí potvrdit akreditovaný subjekt. Za nedodržení pravidel od ledna 2030 hrozí pokuty od 2 500 do 25 000 eur. Pokud hodnota dotčených obalů přesáhne 10 % obratu společnosti, může se maximální sankce zvýšit až na čtyřnásobek. Výjimku mohou získat mikropodniky, které doloží, že kompostovatelné obaly nejsou pro jejich provoz technicky proveditelné nebo že nemají přístup k potřebné infrastruktuře.

Rozhodující je infrastruktura

Italský přístup stojí na předpokladu, že kompostovatelné obaly mají smysl především tam, kde existuje funkční systém jejich odděleného sběru a následného biologického zpracování. Právě v tom se Itálie od řady dalších evropských zemí liší.

Povinný oddělený sběr kuchyňského a potravinového odpadu zavedla na celostátní úrovni již v lednu 2022. V roce 2024 bylo biologicky zpracováno přibližně 7,2 milionu tun organického odpadu. Významnou roli přitom hrají zařízení kombinující anaerobní digesci s kompostováním. Takto vybudovaný systém vytváří podmínky pro to, aby se kompostovatelné obaly mohly stát součástí proudu biologického odpadu, místo aby končily ve směsném odpadu nebo zatěžovaly třídění ostatní plastů.

Důležitou součástí italského modelu je také systém rozšířené odpovědnosti výrobců Biorepack, který vznikl v roce 2018 jako první evropský systém tohoto typu zaměřený na kompostovatelné plastové obaly. Výrobci biopolymerů a kompostovatelných obalů se do něj musí zapojit. Z vybraných příspěvků se financuje sběr a zpracování těchto materiálů, přičemž obce mohou získat vyšší úhrady, pokud zajistí čistší biologicky rozložitelný odpad.

Od 1. července 2026 činil příspěvek výrobců 246 eur za tunu. Podle údajů Biorepack bylo v roce 2024 z celkových 82 246 tun kompostovatelných obalů uvedených na italský trh biologicky recyklováno 47 511 tun. To odpovídá 57,8 %. Výsledek již překročil evropský cíl pro recyklaci plastových obalů ve výši 55 % do roku 2030. Tento údaj však sám o sobě nevypovídá o tom, jaký podíl všech obalů se skutečně podaří v budoucnu správně vytřídit a zpracovat, ani zda bude možné stejnou úroveň zachovat při výrazném nárůstu jejich množství.

Kompostovatelnost musí fungovat i v praxi

Certifikace podle EN 13432 potvrzuje, že obal splňuje stanovené požadavky na průmyslovou kompostovatelnost. Sama o sobě však nezaručuje, že se obal rozloží za jakýchkoliv podmínek. Rozhodující jsou také parametry konkrétního zařízení, délka zpracování, teplota a způsob vedení biologického procesu.

Právě zde se ukazuje jeden z nejdůležitějších praktických aspektů italské novinky. Kompostárny a zařízení pro anaerobní digesci budou muset zvládnout širší spektrum materiálů, včetně pevných misek, kelímků a malých porcovacích obalů. Podle údajů Biorepack přitom při zpracování stále dochází ke ztrátám více než 10 % kompostovatelných plastů, které mohou být zachyceny při třídění a vyřazeny společně s běžnými plasty.

Pro správný průběh procesu je proto důležité dodržet odpovídající dobu zpracování. U aerobních zařízení se uvádí přibližně devět až deset týdnů, zatímco při kombinaci anaerobní digesce a následného kompostování má samotná kompostovací fáze trvat 30 až 45 dní.

Dalším problémem může být záměna kompostovatelných obalů s běžnými plastovými výrobky. Pokud spotřebitel vhodí do nádoby na bioodpad obal, který se ve skutečnosti kompostovatelný není, může tím zhoršit kvalitu výsledného kompostu. Podobně mohou nesprávně vytříděné materiály zvyšovat náklady na dotřiďování a zatěžovat provoz zařízení.

Úspěch italského modelu tak bude záviset na souhře několika faktorů. Výrobci musí dodávat obaly splňující technické požadavky, obce musí zajistit jejich oddělený sběr, spotřebitelé potřebují srozumitelné informace a zpracovatelská zařízení musí mít odpovídající kapacitu i technologické vybavení. Kompostovatelný materiál totiž získává svůj environmentální význam až v okamžiku, kdy se podaří propojit jeho vlastnosti s funkčním systémem nakládání s odpady.

Evropská pravidla, národní řešení

Nařízení PPWR stanovuje pro vybrané obalové formáty zákaz uvádění na trh od 1. ledna 2030. Současně však umožňuje členským státům povolit kompostovatelné alternativy, pokud jsou splněny podmínky odděleného sběru biologického odpadu a existuje odpovídající infrastruktura pro jeho zpracování.

Italská výjimka proto neznamená, že by se evropský zákaz rušil nebo že by se automaticky vztahoval na celou Evropskou unii. Jde o národní řešení, které ostatní členské státy nemohou bez dalšího převzít. V zemích, které obdobnou možnost nevyužijí, budou dotčené obalové formáty od roku 2030 zakázány i tehdy, pokud budou certifikovaně kompostovatelné.

Pro výrobce obalů to znamená, že se jejich strategie pro evropský trh může v jednotlivých zemích lišit. Italské řešení jim ponechává možnost využívat určité obalové formáty, současně však vyžaduje splnění konkrétních technických a logistických podmínek. Pro firmy působící ve více členských státech tak bude důležité rozlišovat mezi pravidly platnými v Itálii a požadavky ostatních zemí.

Na několik týdnů se běžné ulice Monte Carla promění v jeden z nejznámějších závodních okruhů světa. Potom se tribuny, bezpečnostní bariéry, řídicí centrum i další konstrukce rozeberou, uloží a v dalším roce znovu použijí. Monacká Grand Prix tak nabízí překvapivě názornou ukázku toho, co v praxi znamená modularita, opakované využití a konstrukce navržená pro opětovnou montáž.

Formule 1 v Monaku nemá klasický závodní areál, který by po většinu roku čekal na další závod. Okruh Circuit de Monaco vede ulicemi města a po většinu roku slouží stejný prostor běžnému provozu. Na rozdíl od některých jiných městských okruhů, například v Singapuru, se navíc Monako otevírá veřejnosti ihned po skončení každého závodního dne.

Jen několik desítek minut poté, co po asfaltu létaly monoposty rychlostí přes 300 km/h, se trať postupně promění zpět v běžné městské silnice. Před Grand Prix se proto musí prakticky celé závodní zázemí znovu sestavit. Po závodě se zase rozebere a jednotlivé části putují do skladů, aby se mohly použít při další velké motoristické akci.

Miliony tun a kilometrů v rukou stovek dělníků

Podle údajů Formule 1 trvá příprava okruhu přibližně šest týdnů. V letech, kdy se v Monaku koná také historická Grand Prix, je potřeba začít ještě o týden dříve. Na místě se postupně objeví více než 21 kilometrů bezpečnostních svodidel, přibližně kilometr bariér Tecpro, 20 000 m² ochranných sítí, tisíce ochranných pneumatik, stovky hasicích přístrojů a devět jeřábů. Na samotné výstavbě se podílí přibližně 250 lidí. Po závodě se celý proces obrátí a demontáž zabere zhruba tři týdny.

Rozměr celé operace dobře ukazuje současný oficiální údaj FIA. Pro Grand Prix jsou připraveny tribuny o celkové hmotnosti kolem 1 100 tun, 21 kilometrů bezpečnostních bariér, 900 metrů bariér Tecpro a 20 000 m² ochranných sítí. Na trati je také přibližně 1 000 ochranných pneumatik a 800 hasicích přístrojů, tedy přibližně jeden na každých 15 metrů okruhu.

Za celou logistickou operací je navíc velmi konkrétní ekonomický důvod. Grand Prix přináší do monacké ekonomiky částku kolem 100 milionů eur. Oficiální studie monackého statistického úřadu IMSEE vyčíslila ekonomické dopady ročníku 2017 na 90 milionů eur a označila Grand Prix za zdaleka nejvýznamnější událost pořádanou v knížectví. Přínosy přitom nekončí u samotného závodního víkendu a zahrnují například hotely, restaurace, pronájmy teras a lodí, dopravu i další služby.

Architektura jako obří skládačka Lega

Ještě zajímavější je samotná konstrukční logika. Řídicí centrum závodu není klasická budova postavená pro jedno konkrétní místo. Automobile Club de Monaco jej popisuje jako skutečné Lego. Konstrukce o ploše 1 500 m² se skládá ze 77 modulů, které vytvoří pětipodlažní objekt vysoký 17 metrů. Uvnitř jsou mimo jiné dvě řídicí místnosti, zasedací prostory a zázemí pro hosty.

Modularita zde přitom řeší několik problémů současně. Objekt může vzniknout v krátkém čase, jednotlivé části lze přepravovat odděleně, při demontáži se opět rozdělí na zvládnutelné celky a konstrukce může být použita při dalších ročnících. Z pohledu cirkulární ekonomiky je důležité právě to, že se hodnota výrobku zachovává co nejdéle v jeho původní funkci.

Podobný princip využívá také novější objekt Garage 1. Jeho výroba začala v říjnu 2023 ve Francii a v březnu následujícího roku dorazilo do Monaka 40 modulů. Z nich vznikla čtyřpodlažní konstrukce o ploše 1 500 m² s 600 m² teras. Celá sestava váží přibližně 300 tun, samotná ocelová konstrukce 190 tun a její montáž zajišťuje 450 šroubů a 1 600 rychlospojek. Součástí konstrukce je také 4,7 kilometru elektrických rozvodů. Ocelová konstrukce má přitom předpokládanou životnost 50 let.

Zajímavé je také množství práce, které se skrývá za každoroční proměnou města. Historický údaj Formule 1 uvádí kolem 250 pracovníků přímo zapojených do výstavby, šest specializovaných dodavatelských firem a devět jeřábů. Při historické Grand Prix, která se koná jednou za dva roky, se příprava prodlužuje ze šesti na sedm týdnů.

Když chybí místo: Mezinárodní logistický koloběh

Právě tady je dobře vidět rozdíl mezi jednorázovou stavbou a konstrukcí navrženou pro opakované použití. Hodnota není pouze v samotném materiálu. Důležitá je také schopnost rozebrat celek na jednotlivé části, přepravit je, uskladnit a následně znovu sestavit. Konstrukční prvek tak během svého života nemusí skončit po jednom využití jako odpad nebo materiál určený k recyklaci. Jeho nejvyšší hodnotu si uchovává tím, že se znovu použije ve stejné funkci.

A Monaco jde ještě dál. Protože v knížectví jednoduše není dostatek prostoru pro skladování veškerého vybavení, pořadatelé podle dřívějšího popisu využívali skladovací kapacity v okolí Nice a také v Itálii. Závodní infrastruktura se tedy po skončení akce nestává nepotřebnou hromadou materiálu. Putuje z města do logistického systému a v následující sezoně se vrací zpět.

Samotné skladování však představuje další zajímavý pohled na cirkulární ekonomiku. Materiál zůstává zachován a připraven k dalšímu použití, současně ale po značnou část roku nevytváří další užitek. V případě Monaka je to do značné míry dáno velmi specifickou funkcí jednotlivých prvků a omezeným prostorem knížectví.

Samotné město přitom musí celý proces sladit s běžným životem. V roce 2025 byly například některé části komunikací kvůli přípravám uzavřeny již od března a montážní a demontážní práce zasahovaly do června. V roce 2026 úřední harmonogram počítal s prostorem pro montáž a demontáž infrastruktury dokonce od konce února do začátku července, protože Monaco v průběhu jara a začátku léta hostí historickou Grand Prix, závody Formule E a následně Formuli 1.

V duchu cirkulární ekonomiky zavedlo Monako během závodního víkendu iniciativu vratných kelímků („Monacup’Green“). Aby se zamezilo tunám jednorázového plastového odpadu, diváci dostávají nápoje ve vratných kelímcích se zálohou 2 eura. Přímo v blízkosti okruhu byla vybudována lokální vysokokapacitní linka na jejich mytí a sušení, takže kelímky rotují zpět k barům a prodejcům v reálném čase během jediného víkendu.

Noční směny pro dokonalý asfalt

Zajímavou kapitolou je asfalt. Ten musí vydržet běžnou městskou dopravu po většinu roku a zároveň nabídnout závodním monopostům povrch splňující velmi přísné požadavky. Proto se jednotlivé části tratě pravidelně obnovují. V roce 2023 se opravovalo téměř 15 000 m², což odpovídalo přibližně 1 800 tunám nového povrchu. Obnovení se tehdy týkalo téměř poloviny okruhu a práce probíhaly v jednotlivých sektorech během dvou po sobě jdoucích nocí. Nejprve se odfrézovala horní vrstva a následující noc se položil nový asfalt.

Ani v roce 2026 se přitom neobnovovala celá trať najednou. Upraveny byly například úseky od poslední zatáčky k první zatáčce, část úseku u zatáčky číslo 5, část od zatáčky číslo 7 k tunelu a prostor u vjezdu a výjezdu z boxové uličky.

Důvod je zřejmý už při pohledu na čísla. Monaco měří jen 3,337 kilometru, má 19 zatáček a při Grand Prix se jede 78 kol, tedy celkem 260,286 kilometru. Maximální rychlost přesahuje 300 km/h. FIA pro rok 2024 uváděla nejvyšší rychlost 303 km/h.

Monacký Grand Prix tak vytváří pozoruhodný cyklus. Město poskytne prostor, z tisíců jednotlivých prvků vznikne během několika týdnů závodní infrastruktura, během jediného víkendu se na ní odehraje jedna z nejsledovanějších motoristických akcí a potom se celý systém opět rozebere. Jeho součásti mohou pokračovat v životě mimo původní místo a za rok se vrátit.

Právě v tom spočívá jedna z praktických podob cirkulární ekonomiky. Materiál nemusí být automaticky považován za jednorázový produkt jen proto, že se používá v dočasné stavbě. Pokud je konstrukce od začátku navržena jako soubor opakovaně použitelných modulů, mohou se její části vracet do oběhu znovu a znovu. V Monaku se z tohoto principu stala podmínka fungování celého závodu.

Chcete vidět tento logistický organismus v pohybu? Dokument Velká cena Monaka: Stavba okruhu vás zavede přímo do zákulisí neúprosných příprav. Sleduje strhující závod s časem, při kterém se v srdci knížectví za plného provozu skládá obří skládačka boxů, tribun i ředitelství závodu. Uvidíte detailní záběry nočních směn i precizní práci stovek techniků, díky jejichž nasazení vznikne dočasná trať, na níž se už za pár dní rozhodne o vítězi nejslavnějšího motoristického podniku.

Kritické suroviny mohou představovat jen malou část hodnoty výsledného výrobku, jejich nedostatek však dokáže zastavit celé výrobní linky. Mezinárodní energetická agentura přichází s pozoruhodným ekonomickým pohledem. Vyšší cena diverzifikovaných dodávek může fungovat jako pojistné proti výpadkům, jejichž účet by byl násobně vyšší. U vzácných zemin se roční hodnota ohrožené výroby počítá v bilionech dolarů, zatímco potřebné investice do rozšíření dodavatelských řetězců mají být řádově nižší.

Světový průmysl si v posledních letech stále výrazněji uvědomuje jednu vlastnost trhu s kritickými surovinami. Problémem nemusí být jejich fyzický nedostatek, ale koncentrace těžby, zpracování a výroby v několika málo zemích. Jakmile se do obchodních toků vloží vývozní omezení, může relativně malý objem chybějící suroviny způsobit velmi rozsáhlé hospodářské následky. Právě tento mechanismus podle Mezinárodní energetické agentury názorně ukázaly poslední kroky Číny v oblasti vzácných zemin.

V dubnu 2025 zavedla Čína významná vývozní omezení na sedm těžkých prvků vzácných zemin a související magnety. Některé automobilky následně omezovaly využití výrobních kapacit nebo dočasně zastavovaly výrobu kvůli nedostatku magnetů. V říjnu 2025 byla opatření významně rozšířena také na výrobky vyráběné mimo Čínu, které obsahují vzácné zeminy čínského původu nebo využívají čínské technologie. Podle odhadu IEA by při plném uplatnění těchto pravidel mohly být mimo Čínu ohroženy roční tržby v energetice, automobilovém průmyslu, elektronice a obranném sektoru v hodnotě až 6,5 bilionu dolarů. Rozšířená opatření byla následně pozastavena do listopadu 2026, samotné riziko vysoké koncentrace dodávek však zůstává.

Rozměr závislosti ukazují také data za rok 2024. Čína zajišťovala 60 % světové těžby vzácných zemin používaných pro výrobu magnetů, u rafinace její podíl dosahoval 91 % a u výroby slinutých permanentních magnetů dokonce 94 %. V roce 2005 přitom Čína vyráběla přibližně polovinu těchto magnetů. Za necelé dvě dekády se tak její podíl zvýšil na téměř celý světový trh.

Vývozní omezení rychle přibývají

Podobný vývoj se přitom netýká pouze vzácných zemin ani samotné Číny. Počet celních kódů pro nerostné suroviny, na něž Čína od roku 2023 uplatnila vývozní omezení, se podle IEA ztrojnásobil. Týká se to mimo jiné gallia, germania, yttria, wolframu a telluru, tedy materiálů důležitých pro letecký a obranný průmysl, polovodiče nebo energetiku. K omezení vývozu přistoupili také další producenti. Demokratická republika Kongo zavedla kvótu na vývoz kobaltu, Zimbabwe omezení obchodu s lithiem a Mosambik opatření týkající se grafitu.

Význam grafitu přitom dobře ukazuje, jak daleko mohou následky zasáhnout. IEA odhaduje, že úplné přerušení dodávek bateriového grafitu by mohlo ohrozit výrobu mimo Čínu v hodnotě více než 300 miliard dolarů ročně. Také zde tedy platí, že hodnota samotné suroviny je pouze malou částí hodnoty výrobků, které na ní závisejí.

Diverzifikace má svou cenu

Pro průmysl tím vzniká velmi konkrétní ekonomický problém. Alternativní dodavatelské řetězce bývají dražší než zavedené zdroje, které těží z rozsahu, existující infrastruktury a dlouhodobě vybudovaného zpracovatelského zázemí. IEA uvádí, že provozní náklady nových projektů v diverzifikovaných dodavatelských řetězcích mohou být v mnoha případech přibližně o 50 % vyšší než u zavedených dodavatelských základen.

Právě tento rozdíl označuje IEA jako potenciální bezpečnostní prémii za suroviny (mineral security premium). Firmy a státy by podle této úvahy vědomě platily částku navíc za dodavatelský řetězec, který je sice dražší, ale méně zranitelný vůči výpadku jednoho dominantního producenta. Ekonomický princip připomíná jiné formy řízení rizika. Náklady vznikají průběžně, zatímco jejich přínos se naplno projeví až ve chvíli, kdy dojde k problémům s dodávkami.

Deset miliard proti 6,5 bilionu

U kritických minerálů je pozoruhodný rozdíl mezi velikostí samotného trhu a hodnotou výrobků, které na něm závisejí. Roční trh s magnetickými vzácnými zeminami má podle IEA hodnotu méně než 10 miliard dolarů. Jejich výpadek však může způsobit hospodářské dopady kolem 6,5 bilionu dolarů ročně. Rozdíl mezi oběma částkami je přibližně třikrát větší než tisícinásobek hodnoty samotného trhu.

Právě tento nepoměr vysvětluje, proč může dávat ekonomický smysl investovat do relativně malého počtu nových těžebních a zpracovatelských projektů. IEA odhaduje, že pro diverzifikaci dodávek magnetických vzácných zemin tak, aby pokryly očekávanou poptávku mimo Čínu v roce 2035, bude zapotřebí přibližně 60 miliard dolarů investic během příští dekády. V porovnání s hodnotou průmyslové výroby ohrožené výpadkem dodávek jde o výrazně menší částku.

Největší problém je u magnetů

Budování nových dolů přitom samo o sobě nestačí. Dodavatelský řetězec vzácných zemin pokračuje přes úpravu rudy, separaci jednotlivých oxidů, rafinaci, výrobu slitin a prášků až k samotným permanentním magnetům. Právě poslední části řetězce představují jednu z největších překážek diverzifikace.

Podle IEA má poptávka po vzácných zeminách pro magnety mimo Čínu do roku 2035 vzrůst přibližně o 50 %. Současné kapacity mimo Čínu však podle očekávání pokryjí jen asi 50 % potřebné těžby, přibližně 25 % rafinace a méně než 20 % výroby magnetů. Jinými slovy, těžební kapacita se může rozšiřovat podstatně rychleji než schopnost vytěžený materiál zpracovat a přeměnit na finální výrobek.

To vytváří velmi specifickou závislost. Země mohou mít vlastní doly, ale bez dostatečné rafinace a výroby magnetů zůstávají odkázány na zahraniční zpracování. IEA proto označuje výrobu magnetů za hlavní úzké místo při budování diverzifikovaných dodavatelských řetězců.

Cena suroviny není cena výrobku

Otázka samozřejmě zní, kdo tuto pojistku zaplatí. Vyšší náklady mohou nést státy, zpracovatelé, výrobci nebo koneční zákazníci. Rozhodující přitom je, jak velkou část výsledné ceny výrobku kritická surovina skutečně tvoří. A právě tady přichází další zajímavé zjištění analýzy IEA.

Kritické minerály mohou výrazně ovlivnit cenu některých meziproduktů, jejich podíl na ceně konečného výrobku však bývá podstatně menší. U bateriových článků představují kritické suroviny přibližně čtvrtinu ceny, ale u průměrného elektromobilu pouze kolem 3 %. V případě permanentních magnetů tvoří vzácné zeminy přibližně 40 % ceny magnetu, zároveň však představují méně než 1 % hodnoty celého automobilu. U mědi je situace jiná. Ta podle IEA tvoří přibližně 10 až 15 % ceny výkonových transformátorů a kabelů.

Rozdíl je ještě názornější při modelovém ztrojnásobení cen surovin. Pokud by cena vzácných zemin vzrostla na trojnásobek, cena automobilu by podle výpočtu IEA vzrostla přibližně o 0,1 %. Ztrojnásobení cen bateriových materiálů by zvýšilo výslednou cenu elektromobilů a systémů pro ukládání energie přibližně o 5 %. Výpočty vycházejí z průměrných globálních cen materiálů a výrobků v roce 2025.

Tato čísla dávají bezpečnosti dodávek poněkud jiný ekonomický rozměr. Průmyslový podnik může stát před rozhodnutím, zda nakupovat levnější surovinu z vysoce koncentrovaného zdroje, nebo si část dodávek zajistit u dražšího alternativního producenta. Rozdíl v ceně pak představuje náklad na snížení rizika. V případě některých výrobků může být přitom tento náklad ve výsledné ceně překvapivě malý.

Pojistka potřebuje pravidla

Problém však zůstává v tom, jak vytvořit podmínky pro vznik alternativních dodavatelů. Nový důl, rafinerie nebo výrobní závod potřebují dlouhé investiční období, stabilní odběratele a dostatečnou jistotu, že se jejich výrobek dokáže prosadit proti zavedeným producentům. Diverzifikace navíc přináší také náklady na kvalifikaci nových dodavatelů, testování výrobků, certifikaci a vytvoření nových obchodních vztahů.

IEA proto zmiňuje několik možností, jak tento rozdíl překlenout. Patří mezi ně minimální cenové úrovně, dlouhodobé kontrakty, požadavky na diverzifikaci dodávek nebo podpora investičních a provozních nákladů. Význam mohou mít také smlouvy typu contract for difference, které umožňují omezit část cenového rizika nových projektů.

Podpora přitom podle IEA nemá znamenat dlouhodobé financování projektů bez ohledu na jejich skutečnou výkonnost. Agentura doporučuje průběžné hodnocení výsledků, postupné poskytování podpory a její vazbu na dosažené výrobní milníky nebo kvalifikační požadavky odběratelů. Smyslem je vytvořit kapacitu, která bude schopná postupně fungovat na trhu a zároveň sníží závislost na dominantním dodavateli.

Druhý zdroj může být doma

Významnou roli může mít také recyklace. U řady kritických surovin totiž diverzifikace nemusí znamenat pouze hledání nových nalezišť a budování nových rafinerií. Druhým zdrojem materiálu mohou být výrobky, které již byly uvedeny na trh. Zvyšování podílu druhotných surovin rozšiřuje počet dostupných zdrojů materiálu a současně snižuje závislost na primárních dodávkách.