Evropská obalová regulace dnes 12. srpna 2026 vstupuje do další důležité fáze a její ambice jsou správné. Méně zbytečných obalů, větší podíl opětovného použití, lepší recyklovatelnost a nakonec méně obalového odpadu. Právě poslední cíl ale otevírá otázku, o které se zatím mluví podstatně méně. Firmy budou kvůli PPWR investovat nemalé prostředky a postupně přijímat desítky nových požadavků. Co ale nastane, pokud se evropské cíle nepodaří naplnit? Nejde o argument proti PPWR. Jde o otázku politické odpovědnosti. Protože vytvořit legislativu je jedna věc. Umět se za její výsledek postavit je věc druhá a dnes velmi přehlížená.

Dnes se začíná uplatňovat evropské nařízení PPWR. Po letech příprav se tak dostáváme od politického záměru a legislativního textu k jeho skutečnému fungování v ekonomice. A právě v této chvíli je možná užitečné na chvíli ustoupit od nekonečného výčtu nových povinností a podívat se na PPWR z trochu jiné perspektivy. Ne proto, abychom jeho smysl zpochybňovali. Naopak. Pokud chceme méně odpadu, efektivnější využívání zdrojů a obaly, které budou lépe zapadat do principů cirkulární ekonomiky, je evropská snaha pochopitelná a v mnoha ohledech potřebná. Otázka ale zní, zda jsme současně připraveni nést odpovědnost za výsledek této politiky.

PPWR totiž není jen o tom, že výrobce bude muset něco změnit. Je to rozsáhlý zásah do celého řetězce od návrhu obalu přes výrobu a distribuci až po jeho konečnou fázi. Některé požadavky přijdou postupně v dalších letech a stále ještě není dokončen celý soubor prováděcích a delegovaných aktů. Firmy proto dnes často nevědí pouze to, co budou muset splnit, ale také jak přesně bude konečný systém vypadat. Přesto už nyní musí plánovat investice, technologie, materiály a výrobní procesy. Tady si přiznejme, že to to by neměla být přirozená součást zavádění nové regulace. Současně bychom neměli zapomenout, že všechny tyto náklady mají svůj smysl pouze tehdy, pokud povedou k výsledku, kvůli kterému regulaci přijímáme.

A tím výsledkem nemá být více regulace. Nemá jím být více formulářů, kontrol, certifikací ani nových povinností. Výsledkem má být mimo jiné méně obalového odpadu. PPWR stanovuje, že členské státy mají do roku 2030 snížit množství obalového odpadu na obyvatele o nejméně pět procent oproti roku 2018, do roku 2035 o deset procent a do roku 2040 o patnáct procent. To je velmi konkrétní politický závazek. A právě proto stojí za to si položit jednoduchou otázku. Co se stane, pokud se ho nepodaří naplnit?

Tady se totiž dostáváme od technické stránky PPWR k politice. Evropská unie může stanovit pravidla pro obaly, ale samotné množství obalového odpadu nevzniká rozhodnutím jednoho výrobce. Je výsledkem fungování celé ekonomiky a společnosti. Záleží na spotřebě, demografii, způsobu distribuce zboží, rozvoji e commerce, struktuře maloobchodu, potravinářství i na tom, jak lidé nakupují a jaké výrobky používají. Stát může nastavit podmínky, firmy mohou reagovat, spotřebitelé mohou měnit své chování. Výsledkem je ale stále něco, co se nedá jednoduše připsat jednomu aktérovi. A právě proto by měla být otázka odpovědnosti položena už dnes, nikoli až ve chvíli, kdy se ukáže, že některý cíl nebyl splněn.

Představme si, že v roce 2030 zjistíme, že požadovaného snížení množství obalového odpadu nebylo dosaženo. Firmy přitom investovaly do nových obalů, upravily výrobní linky, změnily materiály, zavedly nové systémy a splnily všechny povinnosti, které jim legislativa uložila. Budeme potom říkat, že firmy udělaly málo? Nebo že spotřebitelé nakupovali příliš mnoho? Že průmysl rostl rychleji, než se předpokládalo? Že statistiky nezohlednily všechny okolnosti? Že některé nástroje nefungovaly podle očekávání? Možná bude pravda někde mezi. A právě proto bude potřeba výsledek poctivě vyhodnotit.

Co by ale rozhodně nemělo nastat, je situace, kdy politici nejprve vytvoří regulaci, stanoví cíle, přenesou značnou část nákladů na firmy a ve chvíli, kdy se výsledek nedostaví, začnou hledat důvod neúspěchu někde jinde. To je možná největší politické riziko celé věci. Politika totiž nemůže být pouze o tom, že se přijímají nová pravidla. Je také schopností přijmout důsledky.

Pokud politici řeknou, že určitá regulace přinese konkrétní výsledek, měli by být připraveni po několika letech říct také, zda se tento výsledek dostavil. A pokud ne, měli by být schopni vysvětlit proč. Ne hledat automaticky viníka mezi firmami, spotřebiteli nebo nedostatečnou disciplínou společnosti, ale začít také u vlastního rozhodnutí. Byly cíle nastaveny realisticky? Byly zvoleny správné nástroje? Byla správně odhadnuta ekonomická reakce? Odpovídají náklady očekávanému přínosu? A fungují jednotlivá opatření skutečně tak, jak se předpokládalo? To není odmítání PPWR. Je to naopak důležitá podmínka jeho úspěchu.

Dobrá legislativa totiž není ta, která pouze stanoví ambiciózní cíl. Dobrá legislativa je taková, u které jsme schopni měřit, zda se k cíli skutečně přibližujeme. A ještě důležitější je, zda máme politickou odvahu přiznat, když se ukáže, že některý nástroj nefunguje. To je dost možná jedna z obecných slabin politiky. Novou regulaci lze přijmout poměrně snadno. Lze k ní vytvořit strategii, harmonogram, metodiky, pracovní skupiny i další legislativu. Mnohem těžší je po několika letech říci, že očekávaný výsledek nepřišel a že je třeba přiznat vlastní podíl odpovědnosti.

A právě v tom bychom měli být vůči PPWR pozitivní a věřit, že se podaří všechno, co si nařízení předsevzalo. Měli bychom ho posuzovat podle toho, zda přinese to, co od něj očekáváme. Pokud budou obaly lépe recyklovatelné, bude více opakovaného použití, bude se používat méně zbytečného materiálu a především bude vznikat méně obalového odpadu, bude to dobrá zpráva. Pro firmy, pro spotřebitele a především pro životní prostředí.

Pokud ne, nebude namístě okamžitě hledat další povinnost, další regulaci nebo umělého viníka. Nejprve bychom měli zaměřit pohled na ty, kteří pravidla vytvořili, a zeptat se, zda byla správně nastavena a jaké budou vyvozeny důsledky. To je základní princip odpovědné politiky. Nejen Evropa dnes potřebuje ambiciózní environmentální politiku, ale také politiky, kteří dokážou nést odpovědnost za výsledky. Protože regulace není cílem. Regulace je nástroj. A smyslem nástroje je něco změnit v pozitivním slova smyslu.

PPWR tedy dnes začíná svou skutečnou cestu. Bylo by dobré mu přát úspěch a zároveň si už dnes poznamenat jednu otázku, ke které se za několik let vrátíme. Ne prioritně kolik nových povinností jsme kvůli PPWR splnili, ale zda díky novému nařízení skutečně vzniká méně obalového odpadu a zda recyklát našel skutečné ekonomické uplatnění a životní prostředí si zas trošku oddechlo. Pokud odpověď bude znít ano, pak bude namístě říci jediné. Bravo. Podařilo se to. A pokud se to opravdu podaří, nebude důležité, kdo měl pravdu v dnešních pochybnostech. Zásadní bude, že se podařilo dosáhnout cíle.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Solární elektrárny se staly symbolem čisté energie a cesty k nižším emisím. Jen málokdo si však uvědomuje, že vedle fotovoltaických panelů vzniká také nová vrstva digitální infrastruktury, jejíž bezpečnost může být stejně důležitá jako samotná výroba elektřiny. Evropská unie proto stále více zaměřuje pozornost na fotovoltaické střídače, tedy zařízení, která propojují obnovitelné zdroje s elektrickou sítí. V České republice jsou přitom ve velkém provozu technologie, jejichž bezpečnostní parametry se teprve stanou předmětem nových evropských požadavků.

Evropa v posledních letech investovala stovky miliard eur do rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Fotovoltaické elektrárny se staly jedním z pilířů evropské snahy o dosažení klimatické neutrality, omezení závislosti na dovozu fosilních paliv a posílení energetické bezpečnosti. S rostoucím počtem instalací však vyvstává otázka, která byla ještě před několika lety na okraji zájmu. Jak bezpečné jsou technologie, které řídí výrobu a tok elektřiny mezi solárními panely a distribuční soustavou?

Proměna prostých měničů v inteligentní počítače

Klíčovou roli v tomto systému hrají střídače. Na první pohled jde o zařízení převádějící stejnosměrný proud vyrobený fotovoltaickými panely na střídavý proud využitelný v domácnostech, firmách nebo veřejné síti. Moderní střídače však představují mnohem více než jen energetickou součástku. Jsou vybaveny komunikačními moduly, vzdálenou správou, online monitoringem a možností aktualizace softwaru prostřednictvím internetu. Díky tomu dokážou průběžně optimalizovat provoz elektrárny, současně se však stávají součástí rozsáhlého digitálního ekosystému.

Právě tato propojenost otevírá nové otázky týkající se kybernetické bezpečnosti a ochrany kritické infrastruktury. Evropská komise v posledních letech opakovaně upozorňuje, že energetická soustava budoucnosti nebude záviset pouze na výkonu elektráren a kapacitě sítí, ale také na zabezpečení softwaru, datových toků a vzdáleně spravovaných zařízení. Zatímco dříve bylo možné elektrizační soustavu chránit především fyzickými opatřeními, dnes je nutné počítat také s digitálními hrozbami.

Geopolitická rizika spojená se vzdálenou správou

V centru pozornosti evropských institucí stojí zejména možnost vzdáleného přístupu k zařízením, ukládání provozních dat a potenciální ovlivňování energetických systémů prostřednictvím softwaru. Evropská komise přitom zatím neurčila jednotný seznam zemí, jejichž technologie by byly automaticky považovány za nepřijatelné. Stále častěji však upozorňuje na potřebu posuzovat bezpečnostní rizika dodavatelů pocházejících ze třetích zemí. Největší pozornost se soustředí na Čínu, která dnes dominuje globálnímu trhu s fotovoltaickými technologiemi a vyrábí významnou část střídačů používaných v Evropě.

Obavy evropských institucí nesměřují k samotné zemi původu zařízení, ale k otázce kontroly nad softwarem, dostupnosti zdrojových kódů, způsobu ukládání dat a možnostem vzdálené správy. Střídače totiž nejsou pouze pasivní součástí elektrárny. Jde o inteligentní zařízení propojená s internetem, která mohou přijímat aktualizace, komunikovat s cloudovými službami a poskytovat provozní informace výrobcům nebo servisním partnerům.

Přísnější pravidla pro dodavatele digitálních technologií

Celá problematika zapadá do širšího vývoje evropské legislativy. Evropská unie postupně vytváří soubor pravidel zaměřených na ochranu kritické infrastruktury, odolnost digitálních systémů a bezpečnost strategických technologií. Významnou roli zde hraje směrnice NIS2, která rozšiřuje požadavky na kybernetickou bezpečnost v celé řadě odvětví včetně energetiky. Vedle ní vstupuje v platnost také Akt o kybernetické odolnosti známý jako Cyber Resilience Act. Jeho cílem je zajistit, aby digitálně propojené produkty splňovaly bezpečnostní požadavky již při uvedení na trh a aby výrobci nesli odpovědnost za jejich zabezpečení po celou dobu používání.

Právě tento předpis představuje jeden z nejvýznamnějších kroků v oblasti ochrany evropské digitální infrastruktury. Výrobci budou muset průběžně sledovat bezpečnost svých produktů, odstraňovat objevené zranitelnosti a poskytovat bezpečnostní aktualizace. Odpovědnost za bezpečnost zařízení tak neskončí okamžikem prodeje, ale bude pokračovat po celou dobu životnosti produktu.

Významný milník přinese 11. září 2026. Od tohoto data začnou platit nové povinnosti týkající se hlášení bezpečnostních problémů. Výrobci budou muset prostřednictvím evropské platformy spravované agenturou ENISA oznamovat aktivně zneužívané zranitelnosti a závažné bezpečnostní incidenty. Pokud bude například objevena chyba umožňující neoprávněný vzdálený přístup ke střídači nebo pokud dojde ke kybernetickému útoku na větší počet zařízení, nebude již možné řešit situaci pouze interně. Informace budou muset být oznámeny evropským orgánům a současně bude nutné přijmout nápravná opatření.

V praxi to znamená výrazně vyšší nároky na výrobce energetických technologií. Budou muset zavést procesy pro vyhledávání bezpečnostních slabin, rychle reagovat na nově objevené hrozby a vydávat aktualizace opravující zjištěné nedostatky. Kybernetická bezpečnost se tak stane stejně důležitým parametrem jako účinnost, výkon nebo životnost zařízení.

Důsledky překotného solárního boomu v tuzemsku

Česká republika se přitom nachází ve specifické situaci. Rozvoj domácí fotovoltaiky probíhal v posledních letech mimořádně rychle a na trhu se prosadily především cenově dostupné technologie dovážené z Asie. Desítky tisíc instalací byly realizovány v době, kdy se otázka kybernetické bezpečnosti při výběru technologií řešila jen okrajově. Mnohá zařízení jsou dnes připojena k internetu a jejich provoz je zajišťován prostřednictvím vzdálených cloudových služeb provozovaných mimo území Evropské unie.

Právě tato skutečnost vede odborníky k úvahám, zda by neměla být nastavena jednotná evropská pravidla pro správu a zabezpečení těchto systémů. Současně sílí snaha o větší transparentnost digitálních technologií využívaných v energetice a o lepší přehled nad tím, kdo má k jednotlivým zařízením přístup a kde jsou ukládána provozní data.

Nové evropské požadavky mohou v budoucnu ovlivnit také dotační programy a veřejné investice. Evropská komise již naznačila, že při financování energetických projektů bude stále větší důraz kladen nejen na technické parametry zařízení, ale také na jejich bezpečnostní profil. Posuzována tak nebude pouze cena nebo energetická účinnost, ale i úroveň kybernetické ochrany, transparentnost výrobce a schopnost dlouhodobě zajišťovat bezpečný provoz.

Evropská energetika se současně mění z modelu založeného na několika velkých elektrárnách na systém tvořený miliony menších zdrojů. Každá domácí fotovoltaická elektrárna, bateriové úložiště nebo chytrý energetický systém se stává součástí rozsáhlé digitální sítě. Bezpečnost jednotlivých zařízení tak získává celoevropský význam. Riziko, které se může zdát zanedbatelné na úrovni jedné domácnosti, může při souběžném působení tisíců zařízení představovat významný faktor pro stabilitu celé soustavy.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Je to hranice, kterou v provozu často není možné poznat pohledem. Na jedné straně je odpad, na který se vztahuje celý systém evropského a českého odpadového práva. Na druhé straně stojí materiál, který může být obchodován jako výrobek, surovina nebo palivo a režim odpadového práva se na něj vůbec nevztahuje. Mezi oběma kategoriemi přitom nemusí být žádný fyzický rozdíl. Rozhoduje jeho původ, záměr držitele, způsob dalšího využití, jistota jeho uplatnění i to, zda splňuje právní a environmentální požadavky. Dnešní pravidla pro vedlejší produkty jsou výsledkem více než dvacet let trvajícího vývoje evropského práva, v němž sehrály zásadní roli rozsudky Soudního dvora Evropské unie. Tak se povídejme podrobněji na tento legislativní příběh.

Evropské odpadové právo se od počátku opíralo o poměrně jednoduchou myšlenku. Odpad byl spojen především s jednáním svého držitele. Za odpad se považovala věc, které se její držitel zbavuje, hodlá se jí zbavit nebo se jí podle právních předpisů musí zbavit. Už první směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech tím položila základ systému, jehož hlavním smyslem bylo dostat pod veřejnou kontrolu materiály, které mohou při nevhodném nakládání ohrožovat životní prostředí nebo lidské zdraví.

Jenže průmyslová výroba je složitější než právní definice. Z výrobních linek totiž nevycházejí pouze výrobky, které podnik vyrábí. Vznikají také různé další materiály. Některé nemají žádnou další hodnotu a skutečně se jich podnik potřebuje zbavit. Jiné mají naopak stabilní odběratele, konkrétní technické využití a pravidelně vstupují do další výroby. Fyzicky přitom mohou vypadat velmi podobně.

Právě zde se začal otevírat jeden z nejzajímavějších problémů evropského odpadového práva. Jestliže při výrobě vznikne materiál, který nebyl hlavním cílem výrobního procesu, ale podnik jej nechce vyhodit a má pro něj konkrétní využití, proč by s ním měl právní řád zacházet stejně jako s materiálem, kterého se jeho držitel skutečně zbavuje?

Odpověď tehdy nebyla v evropské legislativě formulována dostatečně přesně. Významnou část práce proto převzal Soudní dvůr Evropské unie. Jednotlivé případy, které se před něj dostávaly, nebyly obecnými otázkami. Šlo o skutečné materiály vznikající v reálných provozech a o praktické důsledky jejich právního zařazení. Právě z těchto sporů se postupně skládala pravidla, která dnes považujeme za samozřejmou součást evropského odpadového práva.

Významná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie

Jedním z prvních zásadních rozhodnutí byl rozsudek ve věci Palin Granit C 9/00 z roku 2002. Finský provozovatel lomu řešil, zda zbytky kamene vznikající při těžbě žuly představují odpad. Soudní dvůr připomněl, že pojem odpadu nelze vykládat úzce. Evropské odpadové právo má především chránit životní prostředí a lidské zdraví, a proto není možné vyjmout materiál z jeho působnosti jen proto, že má určitou hodnotu nebo že by jej někdy v budoucnu bylo možné využít.

Právě slovo „někdy“ je zde důležité. Pouhá hypotetická možnost dalšího využití totiž sama o sobě nestačí. Pokud materiál pouze leží, jeho další využití není konkrétně zajištěno a čeká se na příležitost, kdy by se snad mohl hodit, evropské právo k němu může stále přistupovat jako k odpadu. Ekonomická hodnota tedy ještě neznamená, že materiál získal status výrobku.

Palin Granit současně otevřel druhou stranu celé otázky. Soudní dvůr připustil, že za určitých okolností nemusí být materiál vznikající při výrobě nebo těžbě odpadem. Jestliže je jeho další využití skutečně zajištěno, materiál je pro něj vhodný a není nutné jej před použitím podrobovat dalšímu zpracování, může jít o vedlejší produkt. Hranice mezi odpadem a produktem se tak začala rýsovat podle skutečných okolností jeho vzniku a dalšího použití.

Na Palin Granit navázal rozsudek ve věci AvestaPolarit Chrome C 114/01 z roku 2003. Soudní dvůr se znovu zabýval materiály vznikajícími při těžební činnosti a dále rozvíjel myšlenku, že skutečnost, kdy určitý materiál není hlavním cílem výrobního procesu, ještě sama o sobě neznamená, že jde o odpad. Pozornost se přesouvala ke způsobu, jakým materiál vzniká, a především k jeho skutečnému využití v navazujícím procesu.

O rok později přišel případ Niselli C 457/02, který přinesl další důležité upřesnění. Ani kovový šrot nebo jiný materiál s jasnou ekonomickou hodnotou se automaticky nestává výrobkem jen proto, že existuje trh, na němž jej lze prodat. Soudní dvůr tím odmítl jednoduché spojení mezi obchodovatelností a ztrátou statusu odpadu. Materiál může mít cenu, může být prodejný, a přesto zůstávat odpadem.

Podobným směrem se vydal také případ Saetti a Frediani C 235/02, který se týkal ropného koksu vznikajícího při rafinaci ropy. Významnou roli zde hrálo jeho konkrétní a pravidelné využití v průmyslovém procesu. Právě rozdíl mezi pouhou možností využití a skutečným, předvídatelným a konkrétním uplatněním materiálu se postupně stal jedním ze základních kamenů evropského přístupu.

Judikatura tím vytvořila poměrně pevnou konstrukci. Materiál vznikající při výrobě nemusí být odpadem, pokud není určen k odstranění, ale naopak má své další skutečné využití. Musí být možné jej použít bez zpracování, které by svou povahou odpovídalo nakládání s odpadem, a jeho další využití musí být dostatečně jisté. Současně musí být zajištěno, že jeho použití odpovídá právním předpisům a neohrožuje životní prostředí ani lidské zdraví.

Vedle této linie se v judikatuře současně upevňovalo další pravidlo. Pojem odpadu musí zůstat dostatečně široký. Kdyby totiž stačilo prohlásit materiál za obchodovatelný produkt, mohl by se režim odpadového práva obcházet pouhou formální změnou označení. Právě proto má evropské právo zájem na objektivním posouzení skutečného osudu materiálu.

Tento princip se výrazně projevil také v rozsudku ve věci Commune de Mesquer C 188/07 z roku 2008. Případ se týkal těžkého topného oleje a ekologických následků havárie tankeru. Nešlo tedy o rozhodnutí, které by přímo vytvořilo dnešní pravidla pro vedlejší produkty. Jeho význam pro vývoj pojmu odpadu je však značný. Soudní dvůr znovu zdůraznil potřebu chápat pojem odpadu v souvislosti s hlavním účelem evropské úpravy, kterým je ochrana životního prostředí a lidského zdraví.

Kodifikace evropských pravidel a legislativní zakotvení

A právě v této chvíli se začíná odehrávat druhá část příběhu. To, co bylo nejprve obsaženo v jednotlivých soudních rozhodnutích, začal evropský zákonodárce postupně vpisovat přímo do legislativy.

Zásadním mezníkem se stala směrnice 2008/98/ES o odpadech. Evropská unie v ní vytvořila samostatné ustanovení pro vedlejší produkty a v článku 5 poprvé systematicky formulovala podmínky, za nichž látka nebo předmět vznikající při výrobním procesu nemusí být odpadem.

Materiál musí vznikat při výrobním procesu, jehož prvotním cílem není jeho výroba nebo získání. Jeho další využití musí být jisté. Musí existovat možnost přímého použití bez jiného než běžného průmyslového zpracování. Zároveň musí být jeho další využití zákonné a musí splňovat požadavky vztahující se na výrobky, ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Nesmí také vést k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí.

Tím se významná část judikatury Soudního dvora dostala přímo do evropské legislativy. Hranice, která se předtím hledala případ od případu, dostala podobu obecně formulovaných právních podmínek.

Zásadní je přitom rozlišení mezi dvěma situacemi, které se v praxi někdy směšují. Vedlejší produkt není odpadem vůbec, pokud jsou příslušné podmínky splněny už v okamžiku jeho vzniku. Konec statusu odpadu funguje opačně. Materiál nejprve odpadem je a teprve po procesu využití a při splnění stanovených podmínek tento status ztrácí.

Evropská legislativa tak vytvořila dvě odlišné cesty. Jedna umožňuje materiálu zůstat mimo odpadový režim od samého počátku. Druhá umožňuje odpadu po jeho využití z tohoto režimu vystoupit.

Toto rozlišení dostalo nový rozměr v roce 2018, kdy byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2018/851, která rámcovou směrnici o odpadech významně změnila. U vedlejších produktů došlo k důležitému posunu. Evropské právo již pouze nestanovovalo možnost posoudit materiál jako vedlejší produkt, ale uložilo členským státům přijmout odpovídající opatření, aby materiál splňující stanovené podmínky byl považován za vedlejší produkt, nikoli za odpad.

Současně se otevřel prostor pro podrobnější kritéria vztahující se ke konkrétním látkám a předmětům. Obecná evropská pravidla tak začala vytvářet rámec, do něhož se mohou vejít rozdílné technologické a průmyslové situace.

Transpozice do českého právního řádu

A potom přišel český zákon. Zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, účinný od roku 2021, převzal evropskou konstrukci do českého právního řádu. V § 8 stanoví, že movitá věc vzniklá při výrobě, jejímž prvotním cílem není její výroba nebo získání, není odpadem, ale vedlejším produktem, pokud splňuje stanovené podmínky.

Česká právní úprava tak pracuje s požadavkem, aby věc vznikala jako nedílná součást výroby, její další využití bylo zajištěno, bylo možné ji využít bez jiného než běžného výrobního zpracování a její další použití bylo v souladu s příslušnými právními předpisy. Současně nesmí takové využití vést k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí.

V českém právu tím cesta materiálu získává poměrně jasnou strukturu. Pokud jsou podmínky pro vedlejší produkt splněny, materiál se do režimu odpadu vůbec nedostane. Pokud splněny nejsou, je odpadem a musí se s ním podle toho nakládat. Pokud následně projde odpovídajícím procesem využití a splní podmínky pro ukončení odpadového režimu, může se z něj opět stát materiál, na který se odpadové právo již nevztahuje.

Zajímavé je, že tato logika je patrná přímo v systematice českého zákona. § 8 upravuje vedlejší produkt a následující § 9 řeší ukončení odpadového režimu. Vedle sebe tak stojí dva právní mechanismy, které řeší opačné okamžiky životního cyklu materiálu. V prvním případě se právní řád snaží rozpoznat situaci, kdy materiál nikdy odpadem být neměl. Ve druhém stanovuje podmínky, za nichž může materiál, který odpadem byl, tento status opustit.

Právní status materiálu s sebou nese celý soubor praktických důsledků. U odpadu nastupují pravidla pro jeho původce, nakládání, přepravu, evidenci, využití nebo odstranění. Vedlejší produkt naproti tomu není v režimu odpadového práva a jeho další nakládání se řídí především předpisy vztahujícími se k danému výrobku, materiálu nebo konkrétnímu způsobu využití.

Právě proto má hranice mezi odpadem a vedlejším produktem takový význam pro průmysl. Nejde pouze o to, jak materiál nazveme v provozní dokumentaci nebo obchodní smlouvě. Jde o právní postavení materiálu a o soubor povinností, které se na něj následně vztahují.

Vyvážený přístup mezi ochranou a ekonomickým rozvojem

Za více než dvacet let se tak původně nenápadná otázka postupně proměnila v jednu z důležitých oblastí evropského odpadového práva. Na začátku stála široká definice odpadu založená na pojmu zbavování se věci. Potom přišly konkrétní průmyslové případy, v nichž bylo nutné rozlišovat mezi materiálem určeným k odstranění a materiálem, který měl pokračovat v hospodářském využití.

Příběh odpadu a neodpadu tak není příběhem jednoho paragrafu. Je to příběh postupného hledání hranice mezi věcí, které se její držitel zbavuje, a materiálem, který má od okamžiku svého vzniku další ekonomické využití. Evropské právo přitom postupně opustilo představu, že samotný původ materiálu jako vedlejšího výstupu výroby stačí k jeho zařazení mezi odpady. Stejně tak ale nepřijalo opačný extrém, podle něhož by každý materiál s ekonomickou hodnotou automaticky přestal být odpadem.

Dnešní právní úprava proto stojí někde mezi těmito dvěma póly. Chrání před tím, aby se odpady pouhým přejmenováním dostávaly mimo kontrolu odpadového práva, ale současně umožňuje, aby materiály, které mají skutečně zajištěné další využití a splňují všechny stanovené požadavky, nemusely zbytečně procházet režimem určeným pro odpady. A právě tady se uzavírá cesta, která začala před více než dvěma dekády u jednotlivých sporů před Soudním dvorem Evropské unie.

Technická kritéria v prováděcích vyhláškách

Hledání hranice dnes v České republice dostává stále konkrétnější podobu. Zákonný rámec doplňují prováděcí vyhlášky, které pro vybrané materiály a produkty stanovují přesné podmínky, za nichž mohou opustit odpadový režim. První významný krok představovala vyhláška č. 169/2023 Sb., která stanovila pravidla pro ukončení odpadového režimu u tuhých paliv z odpadu a paliv z odpadní biomasy. Na ni navázala vyhláška č. 283/2023 Sb., která upravuje podmínky pro znovuzískané asfaltové směsi a znovuzískaný penetrační makadam. Pomyslný energetický kruh pak uzavírá vyhláška č. 452/2025 Sb., účinná od 1. ledna 2026, která stanovuje podmínky, za nichž mohou kapalná a plynná paliva vyrobená z odpadu přestat být odpadem.

Příběh o neúprosném hledání hranice mezi odpadem a neodpadem však zdaleka nekončí u tří současných českých vyhlášek. Stejně jako strážmistr Cruchot ve filmu Četník ze Saint Tropez neúnavně zjednával absolutní pořádek, také Evropská unie se nyní chystá na zásadní legislativní změnu v podobě Aktu o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act). Tento nový unijní rámec má za cíl definitivně sjednotit roztříštěná národní pravidla a vytvořit funkční jednotný evropský trh pro druhotné suroviny.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika desetiletími se obyvatelé okolí keňského jezera Baringo obávali především sucha. Dnes voda stoupá tak rychle, že pohlcuje domy, školy, silnice i zemědělskou půdu. Na nově vzniklých březích se objevují krokodýli a hroši, kteří se dostávají stále blíže k lidským obydlím. Od roku 2010 se plocha jezera zvětšila přibližně o 70 procent, co se vlastně přihodilo?

Na střeše někdejšího turistického komplexu, který už téměř celý pohltila voda, odpočívá krokodýl. Kdysi zde lidé přijížděli za krajinou Velké příkopové propadliny, dnes se voda dostává tam, kde bývaly pokoje, cesty a zahrady. Jezero Baringo na severozápadě Keni, přibližně 200 kilometrů od Nairobi, dosáhlo podle aktuálních zpráv úrovně, jakou místní obyvatelé nepamatují nejméně půl století. Desítky tisíc lidí už musely opustit pobřežní oblasti a ti, kteří zůstávají, žijí stále blíže vodě a zároveň stále blíže zvířatům, která v ní po generace žila.

Unikátní oáza uprostřed tektonického zlomu

Baringo leží v jedné z nejpozoruhodnějších částí Afriky. Je součástí keňské Velké příkopové propadliny, obrovské tektonické struktury, která vzniká postupným rozpínáním africké litosféry. Jezero leží mezi Tugen Hills na západě a Laikipia Escarpment na východě a jeho okolí tvoří směs suchých savan, akáciových porostů, mokřadů, sopečných hornin a ostrovů. Právě geologický původ vysvětluje, proč se zde na relativně malém prostoru setkávají tak rozdílné typy krajiny i vodních ekosystémů.

Jezero je navíc mimořádné tím, že jde o sladkovodní jezero v oblasti, kde jsou mnohá další jezera Velké příkopové propadliny výrazně zásaditá nebo slaná. Je bez povrchového odtoku. Vodu do jezera přivádějí především řeky a sezónní vodní toky, významnou část doplňují také přímé srážky a menší množství vody přichází z podzemních zdrojů a pramenů. Přebytečná voda odchází především výparem a podpovrchovým průsakem. Právě tato hydrologická uzavřenost způsobuje, že relativně malé změny přítoku mohou mít na hladinu výrazný dopad.

Baringo je jedno z biologicky nejcennějších míst regionu. Mokřady a otevřená voda poskytují prostředí pro téměř 500 druhů ptáků a oblast je významná pro stěhovavé vodní ptactvo. Nad hladinou lze pozorovat orly, ledňáčky, volavky nebo nebo anhingy africké, v okolní krajině žijí antilopy, paviáni a další savci. Ve vodě žijí ryby včetně místního poddruhu tilapie, který je na Baringo endemický. A potom jsou zde hroši a krokodýli nilští, tedy druhy, jejichž přítomnost je pro zdejší ekosystém přirozená. Jezero je od roku 2002 také mokřadem mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy.

Právě krokodýli se stali symbolem současné situace. Podle představitele keňské služby ochrany přírody nepřibývá počet krokodýlů. Přibývá však jejich kontaktů s lidmi, protože voda rozšiřuje jejich přirozené prostředí směrem k obydlím. Podobně je tomu u hrochů. Větší plocha jezera zároveň znamená úbytek některých travnatých míst, kam se hroši chodili pást, takže se jejich pohyb stále více překrývá s prostorem využívaným lidmi.

Satelitní analýza a socioekonomická degradace regionu

Rozměr současného vývoje je dobře patrný ze satelitních dat. Plocha Baringa mezi rokem 2010 a současností zvětšila ze 138 na 234 kilometrů čtverečních, tedy přibližně o 70 procent. Nejde přitom o jediný případ. V okolní Velké příkopové propadlině se od roku 2010 výrazně zvětšila plocha několika dalších jezer.

Tento dramatický nárůst vodní plochy má pro místní obyvatele zásadní sociální a ekonomické následky. Voda lidem nebere pouze střechu nad hlavou, ale ničí samotné základy komunitního života. V regionu již zaplavila 12 škol, včetně dívčího internátu na ostrově Kokwa, čímž stovky dětí přišly o přístup ke vzdělání. Katastrofální dopad má situace také na místní hospodářství, které bylo dříve závislé na cestovním ruchu.

Stoupající hladina také zničila na 80 procent zdejších přírodních rezervací a hotelových komplexů. Kvůli zaplavení vyhlášených horkých gejzírů na sousedním jezeře Bogoria a následnému úbytku ikonických hejn plameňáků se turistický ruch v oblasti prakticky zhroutil. Roční příjmy z turismu kvůli tomu klesly na pouhou pětinu, což pro region znamená ztrátu stovek tisíc eur a existenční ohrožení pro tisíce rodin.

Dynamika srážkových epizod a bilance vodních ztrát

Odborníci tento vývoj spojují především s hydrologickými změnami. Výzkum vodní bilance Baringa publikovaný na konci roku 2025 ukázal, že v dlouhodobém období přispívaly říční přítoky k zásobování jezera zhruba třemi čtvrtinami a přímé srážky zhruba jednou čtvrtinou. Největší ztrátou vody byl výpar, který představoval přibližně dvě třetiny až čtyři pětiny celkových ztrát. To je důležitý detail. Baringo je nejen bezodtokové ale také mělké a nachází se v relativně ploché části pánve.

Pokud však v krátkém období přijdou mimořádně intenzivní srážky, voda může do jezera přitéct rychleji, než dokáže odpařit nebo prosáknout do podzemí. Hladina potom roste. A právě intenzita srážek je v tomto příběhu možná důležitější než samotný roční úhrn. Studie zaměřená na dvojici jezer Baringo a Bogoria zjistila, že po roce 2010 se průměrné roční srážky v regionu více než zdvojnásobily, zatímco počet dnů se srážkami klesl. Počet dnů s velmi intenzivními srážkami však vzrostl o 318 procent.

Baringo je pro takový proces mimořádně citlivé. I poměrně malý vzestup hladiny proto může znamenat zaplavení rozsáhlých ploch. Výzkumný projekt vídeňské Univerzity přírodních zdrojů a věd, který právě probíhá v letech 2026 až 2027, se zaměřuje na to, jak přesně funguje vodní bilance jezera a jeho povodí. Od roku 2010 podle jeho autorů zaznamenala jezera keňské příkopové propadliny výrazný růst hladin a v celém regionu bylo zasaženo až 80 000 domácností.

Chemická asymetrie a riziko propojení jezer

Ještě podivuhodnější je vztah mezi Baringem a sousedním jezerem Bogoria. Obě vodní plochy od sebe dnes dělí přibližně deset kilometrů. Bogoria je přitom úplně jiným světem. Její voda je silně alkalická a hypersalinní, s vysokou koncentrací rozpuštěných minerálů. Jezero je známé například obrovskými koncentracemi plameňáků a horkými prameny. Baringo je naopak sladkovodní. Pokud by se obě jezera skutečně propojila, nešlo by pouze o vznik větší vodní plochy. Došlo by k zásadnímu promíchání dvou odlišných chemických prostředí a následky pro ryby, bezobratlé, vodní rostliny i další organismy by mohly být značné.

Vědci tuto možnost nepovažují za pouhou fantazii. Hydrologické modely ukazují, že při dostatečně vysoké hladině Bogorie může voda začít přetékat směrem k Baringu. Studie z roku 2024 uvádí, že v roce 2020 chybělo k dosažení přelivového bodu přibližně 0,7 metru. Pozdější pokles hladiny riziko dočasně snížil, ale hydrologické podmínky se mohou znovu změnit. Modely současně ukazují, že pokud by bylo dosaženo přelivové úrovně, mohl by mezi jezery vzniknout významný vodní tok.

Příběh Baringa proto není možné číst pouze jako příběh povodně. Je to příběh o tom, jak se mění fungování celé krajiny. Voda nemizí, jen se přesouvá. Právě zde se stále výrazněji projevuje dopad klimatické změny, která spolu s rostoucí teplotou vzduchu narušuje dosavadní vodní režimy. Tento globální trend v regionu východní Afriky bezprostředně umocňuje klimatický jev El Niño. Ten přináší do oblasti mimořádně silné deště, které střídají dlouhá období horka a sucha. Výsledkem takových intenzivních srážkových epizod je kontrastní situace, kdy stejný region současně čelí vysychání půdy a vodních toků a zároveň ničivým, dlouhodobým povodním.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Francie svolává krizové štáby, omezuje spotřebu vody a připravuje se na další vlny sucha. Takové zprávy už dávno nejsou varováním z daleké budoucnosti, ale součástí evropské reality. Česká republika přitom stále spoléhá především na vodárenskou infrastrukturu a mobilní cisterny. Co když však nastane situace, kdy bude potřeba rychle zajistit pitnou vodu pro celé regiony?

Voda je zvláštní surovina. Dokud teče z kohoutku, většina lidí o ní nepřemýšlí. Ve chvíli, kdy přestane téct, se během několika hodin mění v nejdůležitější komoditu celé společnosti. Na rozdíl od energií, pohonných hmot nebo potravin nemá pitná voda plnohodnotnou náhradu. Bez elektřiny lze nějakou dobu fungovat, bez některých služeb také, ale bez bezpečné pitné vody se zastaví běžný život, zdravotnictví, průmysl i základní fungování obcí.

Evropa se nachází v období, kdy se riziko dlouhých suchých epizod stává součástí nové klimatické reality. Středomořské státy se s nedostatkem vody potýkají pravidelně, ale stále častěji se problémy objevují i v oblastech, které byly ještě před několika desetiletími považovány z hlediska zásobování vodou za zcela bezpečné. Letní vedra, vysoký výpar, klesající průtoky řek a nerovnoměrné rozložení srážek vytvářejí kombinaci, která může ohrozit i regiony s tradičně dostatečnými vodními zdroji.

Na střeše Evropy bez cizí pomoci

Středomořské státy se s nedostatkem vody potýkají pravidelně, ale stále častěji se problémy objevují i v oblastech, které byly ještě před několika desetiletími Česká republika patří mezi země, které jsou z hlediska dostupnosti vody zranitelnější, než si většina obyvatel uvědomuje. Naše území je střechou Evropy. Většina vody z české krajiny odtéká do okolních států a nemáme možnost spoléhat na velké přítoky ze zahraničí. To, co naprší na našem území, představuje rozhodující část našich vodních zdrojů. Pokud přijdou delší období sucha, zásoby podzemní vody i průtoky vodních toků mohou výrazně klesnout.

V posledních letech se hodně investovalo do propojování vodárenských soustav, budování nových přivaděčů nebo posilování odolnosti vodárenské infrastruktury. To je bezpochyby správný směr. Přesto zůstává otázka, zda stát disponuje dostatečně robustním záložním řešením pro mimořádné situace. Správa státních hmotných rezerv dnes eviduje techniku pro nouzové zásobování obyvatelstva vodou a disponuje cisternami či zařízeními pro její distribuci. Samotná voda však mezi strategickými rezervami prakticky nefiguruje.

Zapomenutý plán na krizové vrty

Myšlenka krizových vodních vrtů přitom není nová. Už před lety ji veřejně zmínila samotná Správa státních hmotných rezerv. Podle její představy by bylo vhodné vytipovat lokality s dostatkem kvalitní podzemní vody a vytvořit síť strategických vrtů rozmístěných po celé republice, ideálně alespoň jeden v každém kraji. V případě mimořádné události by bylo možné vodu vytěžit, upravit a dopravit do postižených oblastí.

Návrh však nikdy nepřekročil rovinu doporučení. Správa státních hmotných rezerv totiž není gestorem vodního hospodářství a může pouze upozorňovat na možná rizika. Kompetence v této oblasti mají ministerstvo zemědělství a ministerstvo životního prostředí. Přestože se o této možnosti hovořilo opakovaně, nevznikl systém, který by strategické podzemní zdroje vody začlenil mezi nástroje krizové připravenosti státu.

Právě zde se nabízí otázka, zda není čas tuto myšlenku znovu otevřít. Každý kraj by mohl disponovat jedním nebo několika hlubinnými zdroji pitné vody, které by byly dlouhodobě monitorovány, chráněny a udržovány v pohotovostním režimu. Nešlo by o běžné komerční využívání ani o konkurenci vodárenským společnostem. Takové vrty by představovaly strategickou pojistku pro mimořádné události a doplnily by současný systém nouzového zásobování.

Stabilita ukrytá hluboko pod zemí

Výhodou podzemní vody je její relativní stabilita. Hlubší zvodnělé vrstvy bývají méně citlivé na krátkodobé výkyvy počasí a v mnoha případech poskytují kvalitní vodu s menší potřebou úpravy. V případě havárie vodovodní sítě, rozsáhlého znečištění zdrojů, dlouhodobého sucha nebo jiné krizové situace by bylo možné zahájit čerpání a zásobovat obyvatelstvo prostřednictvím stávajících nouzových systémů.

Strategické vrty by navíc nemusely znamenat vytvoření zcela nového systému. Mohly by být propojeny s existujícími krizovými plány, vodárenskými soustavami a technickými prostředky, které už stát má k dispozici. Správa státních hmotných rezerv disponuje prostředky pro nouzové zásobování vodou, včetně cisteren a zařízení potřebných pro její distribuci. Slabším článkem tak nemusí být pouze schopnost vodu dopravit, ale především jistota, že v okamžiku rozsáhlé krize bude k dispozici dostatečně blízký a bezpečný zdroj.

Takové řešení by zároveň nemuselo představovat extrémní finanční zátěž. Náklady na vybudování a pravidelnou údržbu několika strategických vrtů jsou třeba posuzovat nejen podle ceny samotné infrastruktury, ale především podle škod, kterým mohou zabránit. Rozsáhlý výpadek zásobování pitnou vodou by totiž znamenal mnohem víc než problém domácností. Zasáhl by nemocnice, školy, sociální zařízení, potravinářství, průmysl, zemědělství i fungování obcí. Stát přitom běžně vytváří rezervy pohonných hmot, zdravotnického materiálu nebo dalších strategických komodit. Voda, bez níž nelze přežít ani několik dní, by si zasloužila stejnou pozornost.

Důležitý je také psychologický rozměr celé problematiky. Obyvatelé potřebují vědět, že stát myslí i na scénáře, které se dnes mohou zdát nepravděpodobné. Pandemie, energetická krize i opakované epizody sucha ukázaly, že události považované za výjimečné se mohou během několika let stát realitou. Připravenost proto není projevem pesimismu, ale odpovědnosti.

Logistický paradox nouzového zásobování

Právě Francie nyní ukazuje, jak rychle se může otázka vody dostat mezi nejvyšší priority státu. Dlouhodobé sucho, vysoké teploty a klesající dostupnost vody vedou k omezením, která se ještě před několika lety mohla zdát jako krajní opatření. Česká republika přitom nemusí čekat, až nás podobná situace doběhne.

Krizový vodní vrt v každém kraji by nepředstavoval symbol nedůvěry v současný systém. Naopak by byl důkazem, že Česká republika bere ochranu svých obyvatel vážně a přemýšlí v dlouhodobém horizontu. Stejně jako hasiči nečekají na požár, aby začali stavět hasičské stanice, neměl by stát čekat na den, kdy některému regionu dojde voda.

Nejzajímavější na celé věci je přitom skutečnost, že řešení už bylo pojmenováno. Nepřichází od lidí stojících mimo systém, ale přímo od instituce, která má na starosti státní hmotné rezervy a krizovou připravenost. Správa státních hmotných rezerv na potřebu strategických podzemních zdrojů upozorňovala už v minulosti. Sama však nemá kompetenci rozhodnout, protože odpovědnost za vodu leží na ministerstvu zemědělství a ministerstvu životního prostředí.

A právě tady vzniká otázka, kterou by si stát měl položit dříve, než přijde skutečná vodní krize. Pokud víme, že sucho může znamenat vážné riziko pro zásobování obyvatelstva, pokud máme vytipovatelná místa s dostatkem podzemní vody a pokud už existuje technika schopná vodu v krizové situaci distribuovat, proč stále nemáme strategické vodní vrty rozmístěné po celé republice?

Správa státních hmotných rezerv sice disponuje špičkovou technikou, kilometry potrubí a moderními cisternami, jenže stát skladuje pouze toto „železo“, nikoliv jeho obsah. V případě plošné krize tak obce sice dostanou vydezinfikované cisterny, ale ty jsou prázdné. Odpovědnost za nalezení a zajištění zdroje vody pak leží plně na bedrech starostů. Jenže v suchém regionu je často není kde naplnit. Právě existence garantovaných strategických vrtů by tento logistický kruh uzavřela.

Možná nastal čas vrátit se k myšlence, která byla v minulosti navrhována, ale nikdy se nestala realitou. Plán státních hmotných rezerv navíc vláda každé dva roky aktualizuje a schvaluje, což kabinetu otevírá ideální příležitost tento strategický krok diplomaticky a koncepčně zapracovat. Cílem by mělo být, aby každý kraj disponoval krizovým vodním vrtem pod správou Správy státních hmotných rezerv. Určitě není nejdůležitější otázkou, kolik by taková síť stála. Mnohem důležitější je, zda si stát může absenci této krizové infrastruktury nadále dovolit.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Zatímco většina lidí bude zítra večer s obdivem sledovat neobvyklé divadlo na obloze, příroda může prožívat něco zcela jiného. Ptáci ztichnou, hmyz změní své chování a některá zvířata se začnou připravovat na noc, přestože do západu Slunce bude ještě daleko. Právě proto patří zatmění Slunce k nejzajímavějším přírodním událostem, během nichž mohou vědci sledovat, jak citlivě je život na Zemi propojen se světlem přicházejícím z naší nejbližší hvězdy.

Ve středu 12. srpna zažije Evropa jedno z nejvýraznějších zatmění Slunce posledních desetiletí. Zatímco pás úplného zatmění projde přes Island, Grónsko a části Španělska, v České republice budeme pozorovat velmi hluboké částečné zatmění. Měsíc zakryje přibližně 86 procent slunečního kotouče. Úkaz začne krátce po 19. hodině přičemž maxima dosáhne kolem 20 hodin a 11 minut. Vzhledem k tomu, že Slunce bude v té době nízko nad západním obzorem, může být výsledný dojem mimořádně působivý. Přestože se krajina neponoří do úplné tmy, množství světla se výrazně sníží a vznikne neobvyklá atmosféra připomínající předčasný soumrak.

Samotný princip zatmění je přitom poměrně jednoduchý. Nastává ve chvíli, kdy se Měsíc při svém oběhu dostane přesně mezi Zemi a Slunce a vrhne na zemský povrch svůj stín. Přestože jde z astronomického hlediska o pravidelný jev, z pohledu živé přírody představuje mimořádnou událost. Během několika desítek minut se změní intenzita světla, teplota vzduchu i celkový vzhled krajiny. Právě světlo přitom patří mezi nejdůležitější signály, podle nichž se řídí biologické hodiny většiny organismů.

Iluze večera a náhlé probuzení nočních tvorů

Zvířata nevnímají čas pomocí hodinek. Orientují se podle délky dne, intenzity světla, polohy Slunce a celé řady dalších přírodních podnětů. Náhlé potemnění oblohy proto může vyvolat dojem, že se blíží večer. Američtí biologové při pozorování volně žijících živočichů i zvířat v zoologických zahradách opakovaně zaznamenali, že mnoho druhů začíná vykazovat chování typické pro soumrak nebo noc. Někteří ptáci přestávají zpívat, denní druhy omezují aktivitu a hmyz zahajuje večerní koncert, který by jinak zazněl až po západu Slunce.

Jedny z nejzajímavějších poznatků přinesl rozsáhlý výzkum v zoologické zahradě Riverbanks v americké Jižní Karolíně. Vědci zde sledovali sedmnáct druhů savců, ptáků a plazů během úplného zatmění Slunce. Přibližně tři čtvrtiny pozorovaných druhů reagovaly změnou chování. Některá zvířata zamířila na místa určená k nočnímu odpočinku, jiná začala být neklidná a několik druhů vykazovalo zcela neobvyklé projevy. Výzkumníci dospěli k závěru, že zatmění představuje pro řadu živočichů mimořádně silný podnět, který dokáže narušit jejich běžný denní režim.

Ranní rozbřesk uprostřed podvečera

Velkou pozornost vědců přitahují zejména ptáci. Nové studie založené na desetitisících zvukových záznamů ukázaly, že během úplného zatmění se ptačí aktivita výrazně mění. Mnoho druhů utichá podobně jako při západu Slunce. Po návratu světla se však některé druhy začínají ozývat způsobem připomínajícím ranní rozbřesk. Jako by během několika minut prožily soumrak, noc a nové ráno. Výzkumy potvrzují, že tyto reakce souvisejí s fungováním jejich biologických hodin a nejsou pouhou náhodou.

Pozorování z minulých desetiletí přinášejí i řadu překvapivých příběhů. Během různých zatmění byly zaznamenány sovy, které začaly houkat uprostřed dne, holubi vracející se na nocoviště nebo cvrčci spouštějící večerní zvuky. Některé druhy netopýrů opouštěly své úkryty, jako by nastal běžný večer. V zoologických zahradách vědci sledovali neklid žiraf, zvýšenou aktivitu gibonů nebo neobvyklé chování želv. Ne všechny druhy však reagují stejně. Existují i pozorování, při nichž některé ptáky či savce zatmění téměř nezaujalo.

První zkouška mladých čápů

Pozornost si zaslouží i čápi, jejichž každodenní život je úzce spojen se světlem a pravidelným rytmem dne. Přestože vědci zatím nemají k dispozici rozsáhlé studie zaměřené přímo na tento druh, dostupná pozorování naznačují, že i čápi mohou na náhlé potemnění oblohy reagovat. Dospělí jedinci často omezují aktivitu, přerušují hledání potravy a více se soustředí na hnízdo či odpočinek. Mladí čápi bývají během podobných situací klidnější a méně aktivní, jako by se na krátkou chvíli připravovali na příchod večera. Právě nyní, kdy se mladí ptáci chystají na svou první cestu do Afriky, může být zajímavé sledovat, zda na nezvyklé světelné podmínky zareagují citlivěji než dospělí jedinci.

Zajímavé je, že příroda nereaguje pouze na úbytek světla. Během výrazného zatmění může teplota vzduchu během krátké doby poklesnout o několik stupňů. Slábne vítr, mění se světelné podmínky a některé rostliny začínají částečně uzavírat květy, jako by se blížil večer. Současně na tyto proměny reagují i živočichové, kteří vnímají nejen ubývající světlo, ale také změny teploty a dalších podmínek v okolním prostředí. Vědci proto předpokládají, že většina organismů nereaguje na jediný podnět, ale na souhru několika změn, které během zatmění nastávají současně.

Očekávané projevy v našich lesích a rybnících

A co lze očekávat v české krajině? Pozorní pozorovatelé mohou zaznamenat ztišení ptačího zpěvu, zvýšenou aktivitu cvrčků nebo jiného hmyzu a celkové zklidnění denních živočichů. Na rybnících mohou vodní ptáci začít vyhledávat místa k odpočinku a v okolí lesů může dojít k dočasnému útlumu běžné aktivity. Přestože nepůjde o úplné zatmění, více než čtyři pětiny zakrytého slunečního kotouče představují natolik výrazný zásah do světelných podmínek, že jej řada organismů pravděpodobně zaznamená.

Právě v tom spočívá kouzlo tohoto úkazu. Zatímco lidé budou zvedat oči k obloze, příroda pod nimi začne nenápadně měnit svůj každodenní rytmus. Na několik krátkých minut se biologické hodiny mnoha organismů ocitnou v nejistotě. A možná právě tehdy uslyšíme to, co za běžného dne zůstává skryto. Tiché připomenutí, že rytmus život na Zemi je mnohem těsněji propojen se Sluncem, než si většina z nás uvědomuje.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nařízení PPWR přináší dosud nejrozsáhlejší změny v oblasti obalů a obalových odpadů. Zatímco samotná legislativa vstupuje do praxe, řada technických pravidel, která rozhodnou o její skutečné podobě, se teprve připravuje. Evropská komise nyní zveřejnila návrh prováděcího nařízení zaměřeného na registraci výrobců a vykazování údajů o obalech. Právě tento dokument ukazuje, jak bude vypadat budoucí systém sběru dat, kontroly povinností i financování rozšířené odpovědnosti výrobců v celé Evropské unii.

Od 12. srpna 2026 začíná být v plném rozsahu účinné evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR. Přestože základní pravidla jsou již schválena, mnoho praktických postupů bude teprve upřesněno prostřednictvím prováděcích a delegovaných aktů. Ty podrobně specifikují jak budou nové povinnosti naplňovat výrobci, dovozci, kolektivní systémy i státní správa.

Mezi prvními dokumenty, které Evropská komise předložila do připomínkového řízení, je prováděcí nařízení stanovující jednotný formát registrace výrobců a vykazování údajů do národních registrů. Na první pohled jde o technickou záležitost, ve skutečnosti však představuje jeden ze základních pilířů celého systému. Bez spolehlivých a vzájemně srovnatelných dat nebude možné sledovat plnění povinností rozšířené odpovědnosti výrobců, vyhodnocovat recyklační cíle ani získat přesný přehled o tom, jaké množství obalů skutečně proudí evropským trhem.

Členské státy budou muset vytvořit registry výrobců, do nichž se zapíší všechny subjekty uvádějící obaly na trh. Současně budou pravidelně předávat údaje o množství obalů, jejich materiálovém složení a způsobu následného nakládání. Evropská komise se snaží předejít situaci, kdy by si každá země vytvořila vlastní formuláře, vlastní datové struktury a vlastní metodiku vykazování. Pro společnosti působící ve více státech by to znamenalo značnou administrativní zátěž. Cílem je proto vytvořit jednotný evropský rámec, který umožní předávání údajů stejným způsobem bez ohledu na místo registrace.

Navržený systém zachycuje nejen samotné výrobce, ale i způsob plnění jejich povinností. Evidovat se budou také kolektivní systémy, potvrzení o plnění povinností a zmocnění zástupci. Vzniknout má přehledný mechanismus, který umožní sledovat odpovědnost jednotlivých subjektů a současně usnadní kontrolu správného financování nakládání s obalovými odpady.

Velký důraz je kladen na země, kde funguje více systémů sběru a zpracování odpadů. V některých státech jsou odděleně řešeny komunální, komerční nebo průmyslové obaly. Nový formát má umožnit jejich jednoznačné rozlišení a přesnější rozdělení nákladů mezi výrobce. Výsledkem by měl být transparentnější a spravedlivější systém financování rozšířené odpovědnosti výrobců.

Pro podniky bude důležité také propojení s dalšími evropskými předpisy. Údaje jednou vytvořené v technické dokumentaci obalu by již neměly být opakovaně zadávány do dalších systémů. Informace o materiálovém složení, které budou výrobci připravovat pro účely prohlášení o shodě podle PPWR, mají být využitelné i pro registraci a vykazování. Evropská komise tím sleduje nejen snížení administrativní zátěže, ale také vyšší kvalitu a důvěryhodnost dat.

Významnou roli bude hrát digitalizace. Veškeré informace mají být předávány elektronicky prostřednictvím systémů umožňujících automatizované zpracování. Počítá se také s využitím digitálních pasů výrobků, které se postupně stávají součástí dalších evropských předpisů. V praxi tak vzniká základ budoucího digitálního ekosystému, v němž budou informace o výrobcích, obalech a odpadech vzájemně propojeny.

Právě oblast vykazování přináší jedny z nejpodrobnějších požadavků. Výrobci budou rozděleni podle množství obalů uvedených na trh. Jiný rozsah údajů budou poskytovat společnosti uvádějící více než deset tun obalů ročně a jiný menší podniky. Součástí evidence budou také údaje o odděleně sbíraných plastových lahvích, kovových nápojových obalech i o tom, jaké množství odpadu bylo odstraněno, energeticky využito nebo recyklováno v Evropské unii a mimo její území.

Zcela novou úroveň podrobnosti přináší požadavek na vykazování materiálového složení obalů. Vícevrstvé a kompozitní obaly již nebude možné vykazovat jako jeden celek. Jednotlivé materiály bude nutné evidovat samostatně podle jejich hmotnosti. Stejný princip se bude vztahovat také na oddělitelné části obalů, které po použití vstupují do různých recyklačních toků. Evropská komise si od tohoto přístupu slibuje přesnější vyhodnocování recyklovatelnosti i lepší kontrolu plnění recyklačních cílů.

Návrh zároveň propojuje požadavky PPWR s dalšími evropskými předpisy, zejména s pravidly pro jednorázové plastové výrobky. Výrobci tak nebudou muset poskytovat obdobné údaje do několika různých systémů. Současně vzniká prostor pro začlenění některých specifických národních požadavků, například dodatečných recyklačních cílů, které mohou jednotlivé státy zavést nad rámec evropské legislativy.

Dokument ke stažení:

•  Návrh prováděcího nařízení

• EK Příloha

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Přežila více než čtyři tisíce let, zemětřesení o síle téměř sedmi stupňů i nespočet lidských zásahů. Nová vědecká měření ukazují, že její pozoruhodná odolnost může souviset s něčím, co dnes známe jako dynamické chování konstrukce. Pyramida má vlastní frekvenci kmitání, podloží má jinou a právě tento rozdíl může být jedním z důvodů, proč monument odolává.

Když člověk stojí pod Velkou pyramidou v Gíze, vnímá především její hmotu. Přibližně 230 metrů dlouhé strany původně dosahovaly výšky 146,6 metru a stavbu tvořilo podle odhadů kolem 2,3 milionu kamenných bloků. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že její odolnost vůči zemětřesení je jednoduchá rovnice. Obrovská hmotnost, široká základna, nízké těžiště a kamenná konstrukce znamenají, že pyramidu jen tak něco nepřevrátí. Jenže při zemětřesení nejde pouze o to, zda je stavba těžká. Rozhodující je také to, jakým způsobem se během otřesů pohybuje.

Právě na tuto otázku se zaměřil tým Mohameda ElGabryho a jeho kolegů, jejichž práce byla v květnu 2026 publikována v časopise Scientific Reports. Výzkumníci provedli 37 měření v různých částech pyramidy, od podzemní komory přes Královninu komoru a Velkou galerii až po Královskou komoru a takzvané odlehčovací komory nad ní. Měřili také přímo na okolním terénu. Nepotřebovali přitom vrtat do kamene ani do pyramidy nijak zasahovat. Využili nepatrné vibrace, které jsou přítomné prakticky všude kolem nás.

Odposlech starověkého kamene

Těmto drobným otřesům se říká ambientní seismický šum. Nejde o hluk v běžném slova smyslu, ale o směs velmi slabých seismických vln vznikajících například lidskou činností, pohybem dopravy, přírodními procesy nebo vzdálenými geologickými jevy. Přístroj citlivý na pohyb ve třech směrech dokáže tyto mikropohyby zaznamenat a z jejich frekvenčního spektra následně určit, jak konstrukce reaguje na jednotlivé frekvence. Každé měřicí místo bylo snímáno po dobu patnácti minut.

Tady se dostáváme k pojmu, který zní poněkud akademicky, ale ve skutečnosti je velmi intuitivní. Základní neboli vlastní frekvence je frekvence, při níž má určitý objekt přirozenou tendenci kmitat. Podobně jako sklenička zazní určitým tónem, když do ní udeříme, má i budova, most nebo pyramida své vlastní charakteristické kmitání. Neznamená to, že by se stavba běžně viditelně vlnita. Jde o dynamickou vlastnost konstrukce, kterou lze odhalit citlivými přístroji. A právě tady se začíná příběh Velké pyramidy stávat zajímavým.

Výzkumníci zjistili, že většina měřených míst uvnitř pyramidy vykazuje vlastní frekvenci přibližně mezi 2,0 a 2,6 Hz. Průměrná hodnota pro celou zkoumanou konstrukci činila přibližně 2,3 Hz. Jinými slovy, různé části monumentu se z hlediska dynamického chování překvapivě podobají. To je významný výsledek, protože naznačuje vysokou homogenitu dynamických vlastností pyramidy.

Když rezonance narazí na hradbu

Okolní zemina přitom vykazovala zcela jiný charakter. Její dominantní frekvence byla přibližně 0,6 Hz. Rozdíl mezi přibližně 0,6 Hz u podloží a přibližně 2,3 Hz u pyramidy je z pohledu seismického inženýrství velmi zajímavý. Proč?

Protože jedním z nebezpečných scénářů při zemětřesení je rezonance. Ta nastává tehdy, když frekvence působícího kmitání odpovídá nebo se významně přiblíží vlastní frekvenci konstrukce. Energie se pak může do konstrukce přenášet velmi účinně a její pohyb se může výrazně zesílit. V krajním případě může takové zesílení vést k vážnému poškození.

Představme si dítě na houpačce. Pokud do ní člověk strká náhodně, pohyb zůstává poměrně omezený. Pokud ale začne působit ve správném rytmu, houpačka se postupně rozkývá mnohem více. Právě tato analogie pomáhá pochopit princip rezonance v konstrukcích. U pyramidy však výzkumníci nalezli podstatně méně příznivou podmínku pro takové zesílení. Podloží a samotná konstrukce mají výrazně odlišné dominantní frekvence.

Pyramida se tedy podle výsledků studie dynamicky nechová jako prodloužení půdy, na které stojí. Její vlastní charakteristiky jsou odlišné. To může omezovat účinnost přenosu určitých vibrací z podloží do konstrukce. A právě tady se nabízí zajímavá otázka. Věděli to staří Egypťané?

Genialita skrytá v symetrii a komorách

Samozřejmě nemáme žádný dokument, v němž by egyptský stavitel popsal vlastní frekvenci pyramidy v hertzech nebo analyzoval její spektrální odezvu. Nemůžeme proto tvrdit, že stavitelé před 4 500 lety prováděli seismologické výpočty v dnešním smyslu. Výsledky však ukazují, že geometrie, rozložení hmoty, tuhost a způsob uložení jednotlivých částí konstrukce vytvořily mimořádně stabilní celek.

Pyramida má totiž z hlediska mechaniky několik vlastností, které jí při zemětřesení pomáhají. Její hmota je soustředěna především v nižších partiích, základna je mimořádně široká a směrem vzhůru se konstrukce zužuje. Poměr výšky k šířce základny je proto relativně malý. Těžiště se nachází nízko a konstrukce má vysokou odolnost vůči převrácení. Symetrie navíc pomáhá udržovat centrum hmotnosti a centrum odporu blízko sebe, což omezuje vznik nežádoucího torzního pohybu.

Torzní pohyb si lze představit jako kroucení konstrukce kolem svislé osy. Při zemětřesení nemusí stavba pouze kmitat ze strany na stranu. Může se také kroutit, přičemž jednotlivé části konstrukce jsou zatěžovány různě. Právě nepravidelné nebo asymetrické stavby mohou být na tento druh namáhání citlivější. Velká pyramida je naproti tomu geometricky mimořádně pravidelná.

Dalším zajímavým prvkem jsou odlehčovací komory nad Královskou komorou. Jejich účelem je především rozložit zatížení masivních vrstev kamene nad prostorem Královské komory. Nová měření však ukázala, že jejich význam lze sledovat také z hlediska dynamického chování konstrukce.

Výzkumníci zaznamenali, že relativní zesílení seismického pohybu s rostoucí výškou pyramidy obecně narůstá. V měřených místech dosahovalo maximální hodnoty přibližně čtyřnásobku hodnoty u základny. Jenže právě v nejvyšších zkoumaných částech, v odlehčovacích komorách ve výšce přibližně 49 až 61 metrů, se tento trend obrátil. Relativní zesílení zde kleslo přibližně na hodnotu tři.

To je pozoruhodné. Prostor, který byl vytvořen jako konstrukční opatření pro práci s obrovským tlakem kamene, se současně podle výsledků měření podílí na tom, jak pyramida reaguje na seismické buzení. Ještě zajímavější je, že všechny čtyři zkoumané odlehčovací komory vykázaly velmi podobnou vlastní frekvenci kolem 2,4 Hz. Výzkumníci v nich tedy nenašli chaotické nebo výrazně odlišné dynamické chování. Naopak se jejich odezva velmi dobře zapadá do celkového obrazu pyramidy.

Průzkum bez jediného šrámu

Příběh pyramidy se tím dostává od archeologie až k moderní geofyzice. Výzkumníci totiž nepoužili klasické destruktivní metody. Využili metodu HVSR, což je zkratka pro poměr horizontální a vertikální spektrální složky. Zjednodušeně řečeno se porovnává, jak silně se v určité frekvenci projevují vodorovné a svislé složky zaznamenaného mikropohybu.

Metoda je zajímavá právě tím, že dokáže využít přirozený seismický šum. Není tedy nutné konstrukci zatěžovat umělými otřesy. To je zásadní výhoda při průzkumu historických památek, protože odborník může získat informace o dynamickém chování stavby bez toho, aby do ní musel vrtat, sekat nebo jinak zasahovat.

HVSR se dnes používá například při charakterizaci podloží, při hodnocení seismického ohrožení nebo při průzkumu historických staveb. Výsledkem není jednoduché číslo říkající, kolik zemětřesení konkrétní konstrukce přežije. Metoda poskytuje především informaci o frekvenčních vlastnostech zaznamenaného pohybu a o relativních změnách jeho odezvy.

Právě proto nesmíme výsledky studie přeceňovat. Sami autoři upozorňují, že metoda HVSR neměří přímou sílu, jakou se stavba rozkmitá. Jde jen o srovnávací (relativní) ukazatel. Výsledky mohou ovlivňovat například geologická stavba lokality, okolní průmyslový a dopravní hluk, vlastnosti podloží nebo samotná interakce mezi konstrukcí a půdou. Výzkum tedy neříká, že Velká pyramida je vůči jakémukoli budoucímu zemětřesení nezničitelná. Ukazuje něco přesnějšího a vědecky zajímavějšího. Její dynamické vlastnosti a vlastnosti podloží se výrazně liší a konstrukce má několik charakteristik, které mohou omezovat její seismickou odezvu.

Spojení věků: Když inženýrství potká archeologii

Do tohoto obrazu zapadá i historie samotné pyramidy. Oblast Gízy zasáhla v minulých staletích řada zemětřesení. Studie připomíná například zemětřesení z roku 1847 s odhadovanou magnitudou 6,8, jehož epicentrum leželo přibližně 70 kilometrů od pyramid. V roce 1992 zasáhlo Gízu zemětřesení o magnitudě 5,8. Tehdy došlo k pádu některých obkladových kamenů v horních partiích pyramid, hlavní těleso stavby však zůstalo zachováno.

Pro vysvětlení magnituda vyjadřuje celkovou velikost zemětřesení podle energie uvolněné v jeho ohnisku. Nejde přitom jednoduše o „Richterovu stupnici“, jak se často říká v médiích. Richterova stupnice je starší metoda určování magnitudy, zatímco u dnešních velkých zemětřesení se používá především momentová magnituda Mw, která lépe zachycuje jejich skutečnou velikost.

Moderní inženýrství dnes dokáže přesně měřit frekvence, spektrální charakteristiky, seismickou odezvu a interakci konstrukce s podložím. Umíme popsat, proč se určitá budova při zemětřesení chová dobře a jiná špatně. Když ale stejné principy aplikujeme na stavbu, která vznikla před více než čtyřmi tisíci lety, začíná být hranice mezi archeologií a inženýrstvím překvapivě inspirativní.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Za zdánlivě běžnou spotřebou se skrývají obrovské objemy vody, které nikdy neprotečou evropskými řekami ani vodovodními sítěmi. Jsou ukryté v potravinách, výrobcích a dodavatelských řetězcích sahajících daleko za hranice sedmadvacítky. Nová analýza Společného výzkumného střediska Evropské komise (JRC) ukazuje pozoruhodný rozdíl. Vodní dopady produkce a spotřeby na území EU od roku 2010 klesají, zatímco dopady spojené s celkovou evropskou spotřebou rostou. Největší podíl přitom připadá na potraviny. U některých sledovaných dopadů tvoří více než 80 procent celé evropské spotřební vodní stopy.

Voda patří mezi základní předpoklady potravinové a energetické bezpečnosti, fungování ekosystémů i lidského zdraví. Evropská politika se proto dlouhodobě soustředí na její dostupnost a kvalitu. Od roku 2000 představuje hlavní evropský právní rámec směrnice o vodách, v roce 2025 k ní přibyla Evropská strategie vodní odolnosti. Ta má reagovat na nedostatek vody, zlepšit hospodaření s vodními zdroji, podpořit přístup k čisté vodě a současně posílit konkurenceschopnost evropské ekonomiky. JRC připomíná, že energetika a potravinové systémy společně odpovídají přibližně za 64 procent odběrů vody v EU.

Neviditelný dovoz environmentálních problémů

Nová zpráva JRC ovšem upozorňuje, že samotné sledování vody na evropském území nestačí. Autoři proto spojují hydrologický pohled s hodnocením environmentálních dopadů v celém životním cyklu výrobků. Využívají k tomu rámec Life Cycle Assessment (LCA – metoda posuzování životního cyklu produktu od těžby surovin až po jeho likvidaci) a dva již zavedené evropské indikátory.

Domestic Footprint (domácí stopa) zachycuje dopady domácí produkce a spotřeby na území EU. Consumption Footprint (spotřební stopa) jde dál a zahrnuje také dopady vznikající v dodavatelských řetězcích zboží, které EU dováží. Do výpočtu vstupuje 164 reprezentativních produktů rozdělených do pěti oblastí spotřeby, kterými jsou potraviny, bydlení, mobilita, spotřebiče a domácí zboží.

JRC přitom nesleduje pouze množství odebrané vody. Pro vodní využití používá indikátor založený na vědeckém modelu AWARE, který hodnotí dostupnost vody a zohledňuje, jak vzácná je voda v konkrétním místě odběru. Jednotkou je objem vody vztažený k její lokální vzácnosti. Vedle toho analýza sleduje eutrofizaci (proces nadměrného obohacování vod o živiny, zejména dusík a fosfor, který vede k přemnožení řas a úhynu ryb) sladkých a mořských vod a ekotoxicitu sladkých vod způsobenou chemickým znečištěním.

Eutrofizace sladkých vod souvisí především s přísunem fosforu, zatímco u mořských ekosystémů JRC sleduje zejména dopady dusíku. Ekotoxicita je vyjádřena pomocí modelu USEtox, který představuje mezinárodně uznávaný vědecký model pro výpočet toxicity chemických látek v lidském těle a ekosystémech.

Maso a pesticidy jako skrytí nenasytové

Ještě zajímavější je srovnání u eutrofizace. U sladkých vod se domácí dopad EU od roku 2010 snížil o 4,5 procenta, zatímco dopad evropské spotřeby vzrostl o 5 procent. Potraviny zde tvoří 64 procent Consumption Footprint, bydlení 17 procent, domácí zboží 11 procent, mobilita 5 procent a spotřebiče 4 procenta. Nejvýznamnějším jednotlivým faktorem je vepřové maso, po něm další potraviny živočišného původu.

U eutrofizace moří je rozdíl ještě výraznější. Domestic Footprint se od roku 2010 snížil o 17 procent, zatímco Consumption Footprint vzrostl o 10 procent. Potraviny zde představují 80 procent celkového dopadu evropské spotřeby. Mobilita tvoří 8 procent, domácí zboží 7 procent, bydlení 5 procent a spotřebiče 1 procento. Hlavními faktory jsou hovězí a vepřové maso, následované dalšími potravinami živočišného původu.

Nejvýraznější kontrast přináší ekotoxicita sladkých vod. Evropský Domestic Footprint se snížil o 4 procenta, ale dopad spojený se spotřebou vzrostl o 12 procent. Potraviny představují 83 procent evropské Consumption Footprint. Následuje mobilita se 6 procenty, domácí zboží s 5 procenty, bydlení se 4 procenty a spotřebiče se 2 procenty. JRC jako hlavní faktor uvádí používání pesticidů v zemědělství, následované chovem prasat a drůbeže.

Varovný vzorec napříč všemi indikátory

Grafy v analýze tak ukazují překvapivě konzistentní obraz: u všech sledovaných kategorií se ekologická zátěž přímo na území Evropy od roku 2010 snižuje, ale zátěž, kterou naše spotřeba způsobuje v zahraničí přes dovážené zboží, naopak roste. U samotné spotřeby vody se to projevuje nejvýrazněji – zatímco doma v EU jsme ji dokázali o 12 % snížit, kvůli dovozu naše stopa v zahraničí o 15 % vzrostla. Podobný nůžkový efekt vidíme i jinde: u znečištění sladkých vod živinami (pokles doma o 4,5 % vs. nárůst v zahraničí o 5 %), u znečištění moří (pokles doma o 17 % vs. nárůst v zahraničí o 10 %) a u chemické toxicity (pokles doma o 4 % vs. nárůst v zahraničí o 12 %). Stejný vzorec se objevuje napříč všemi čtyřmi sledovanými kategoriemi.

To zároveň vysvětluje, proč je důležitý rozdíl mezi Domestic Footprint a Consumption Footprint. První odpovídá na otázku, jaké dopady vznikají na území EU. Druhý se ptá, jaké dopady vytváří evropská spotřeba bez ohledu na to, kde se odehrává výroba. Pokud se například potravina vyprodukuje mimo EU a následně se doveze na evropský trh, její spotřební dopad zůstává součástí evropské Consumption Footprint. V územně založeném Domestic Footprint se však neobjeví.

Hrozba globálního vodního bankrotu

Právě v tom spočívá význam zjištění JRC pro evropskou konkurenceschopnost. Evropská ekonomika je závislá na dovozu a s rostoucími problémy s dostupností vody se tato závislost může stát také ekonomickým rizikem. JRC uvádí odhad, podle něhož může globální poptávka po vodě do roku 2030 převýšit dostupné zdroje o 40 procent. Dokument současně odkazuje na koncept Global Water Bankruptcy (globální vodní bankrot), který upozorňuje na vyčerpávání přírodního vodního kapitálu a na ztráty, jejichž obnova může být nevratná nebo ekonomicky mimořádně nákladná.

Vodní problém přitom není jen otázkou množství. Evropské vody zatěžují také látky, které v prostředí přetrvávají dlouhou dobu. JRC uvádí jako příklad PFAS (per- a polyfluoroalkylové látky, známé jako „věčné chemikálie“, které se nerozkládají a hromadí se v těle i v přírodě) a odkazuje na odhadované zdravotní dopady jejich expozice ve výši 52 až 84 miliard eur ročně. Kvalita vody se tak přímo promítá do zdravotních nákladů a hospodářských rizik.

Metodické mantinely vědeckého modelu

Výsledky je však třeba číst s vědomím jejich metodických omezení. JRC výslovně uvádí, že indikátory se průběžně zdokonalují a nejnovější výsledky jsou dostupné v Consumption Footprint Platform. Modelování použité pro tento výpočet vznikalo souběžně s pilotními a přechodovými fázemi Environmental Footprint a použitá data ani modelovací přístup proto nejsou plně v souladu s pravidly Environmental Footprint. Autoři jej označují především za nástroj pro ilustraci využití LCA při stanovení výchozí úrovně dopadů evropské spotřeby a produkce. To je důležitá metodická poznámka, protože výsledky nelze chápat jako absolutní měření všech evropských vodních dopadů.

Vodní stopa není uhlíková stopa

Při interpretaci výsledků analýzy Společného výzkumného střediska je klíčové nezaměňovat vodní stopu s uhlíkovou stopou. Oba tyto ukazatele sice sledují environmentální dopady lidské činnosti, avšak měří zcela odlišné ekologické problémy. Zatímco uhlíková stopa hodnotí emise skleníkových plynů přispívajících ke globální změně klimatu, vodní stopa monitoruje tlak na vodní zdroje, jejich lokální dostupnost a celkovou kvalitu. V praxi to znamená, že výrobek s relativně nízkou uhlíkovou stopou může vykazovat mimořádně vysokou vodní stopu a naopak. Právě z tohoto důvodu nelze udržitelnost produkce či spotřeby hodnotit izolovaně pouze na základě emisí oxidu uhličitého.

Srovnání vodní a uhlíkové stopy patří mezi nejvýznamnější témata současné environmentální vědy, neboť ukazuje, že různé formy lidské spotřeby vytvářejí odlišné typy ekologické zátěže. Zatímco v produkci skleníkových plynů dominují energetika, těžký průmysl, doprava, výroba cementu, oceli či chemických látek, v oblasti vodní stopy hraje hlavní roli zemědělství a potravinářský sektor. Výroba potravin spotřebovává obrovské objemy vody, intenzivně zatěžuje vodní ekosystémy živinami i pesticidy a přímo ovlivňuje hydrologickou situaci v celých regionech. JRC proto v analýze připomíná, že právě potraviny tvoří u většiny sledovaných vodních indikátorů více než dvě třetiny – a v některých případech dokonce více než 80 procent – celkové evropské spotřební vodní stopy.

Z pohledu dlouhodobé stability jde navíc o významné geopolitické riziko. Evropská unie je stále více závislá na zdrojích, které se nacházejí mimo její území, ať už jde o vodu ukrytou v potravinách, energii, suroviny nebo průmyslové výrobky. Současný systém funguje díky rozsáhlým globálním dodavatelským řetězcům, které většina spotřebitelů vůbec nevnímá. Co se však stane ve chvíli, kdy se tento pomyslný kohoutek začne uzavírat? Stačí delší sucho v klíčových zemědělských regionech, obchodní konflikt, geopolitická krize nebo omezení vývozu strategických komodit a Evropa může velmi rychle zjistit, jak silně je na vnějších zdrojích závislá.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika lety bylo Řecko symbolem dlouhodobých problémů v oblasti nakládání s odpady. Země čelila vysokému podílu skládkování, nízké míře recyklace, nedostatku moderní infrastruktury i finančním sankcím ze strany Evropské unie. Dnes však míří opačným směrem. Díky jasně stanoveným cílům, rozsáhlým investicím a důsledné přípravě nových systémů sběru a využití odpadů se snaží vybudovat model, který by mohl inspirovat i další evropské státy. Řecká zkušenost ukazuje, že cesta k oběhovému hospodářství není otázkou jednoho opatření, ale dlouhodobého úsilí, které propojuje stát, samosprávy, podniky i občany.

Když se v roce 2019 ujalo nové vedení odpovědnosti za oblast odpadového hospodářství, nacházelo se Řecko v mimořádně složité situaci. Recyklace dosahovala nízkých hodnot, převážná část komunálních odpadů končila na skládkách a země čelila desítkám případů sankcí za nevyhovující nakládání s odpady a provoz nelegálních skládek. Současně chyběla dostatečná infrastruktura pro zpracování odpadů a nebylo jasné, z jakých zdrojů budou v budoucnu financovány nové projekty. Řecké úřady proto přistoupily k rozsáhlé revizi dosavadního přístupu a připravily nový národní plán odpadového hospodářství, který byl sladěn s evropskými cíli a zaměřil se na postupné omezení skládkování, podporu recyklace a budování moderních zařízení pro využití odpadů.

Peloponés jako symbol znovuzrození

Jedním z nejvýraznějších symbolů této proměny se stal integrovaný systém nakládání s odpady na Peloponésu. Region byl dlouhé roky spojován s rozsáhlým problémem nelegálních skládek a patřil k oblastem s největším počtem sankcí od evropských institucí. Přesto se podařilo dokončit komplikovaný investiční projekt, zajistit jeho financování, vybudovat potřebná zařízení a uvést je do provozu. Výsledkem je výrazné snížení množství odpadů ukládaných na skládky a postupné odstraňování problémů, které region zatěžovaly po mnoho let. Tento projekt se stal důkazem, že i velmi složité situace lze řešit, pokud existuje dlouhodobá strategie a politická vůle ji naplňovat.

Základním pilířem nové politiky se stalo plánování založené na konkrétních cílech. Řecko si stanovilo ambiciózní úkol snížit podíl skládkování komunálních odpadů na deset procent již do roku 2030. Tím předstihlo požadavky evropské legislativy. Cesta k tomuto číslu je však stále dlouhá – v letech 2024–2026 se řecká míra recyklace pohybuje okolo 21 procent, což zemi sice posouvá kupředu oproti necelým 17 procentům z roku 2019, ale stále ji nechává hluboko pod unijním průměrem. Právě proto země zrychluje přípravu regionálních plánů, které detailně určují potřebné investice, technická řešení i ekonomické přínosy jednotlivých opatření. Důraz je kladen na to, aby každá investice přispívala k dosažení konkrétních výsledků a současně představovala hospodárné využití veřejných prostředků.

Tisíce automatů na obaly ochrání řecké moře

Velká pozornost je věnována třídění odpadů přímo u zdroje jejich vzniku. Řecké regiony připravují komplexní plány odděleného sběru jednotlivých druhů odpadů a získávají prostředky na potřebné nádoby, svozovou techniku i další vybavení. Cílem je zvýšit množství kvalitně vytříděných surovin a vytvořit podmínky pro jejich následné využití. Součástí této strategie je také posilování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců, které mají zajistit větší zapojení firem do financování sběru a recyklace výrobků po skončení jejich životnosti. Nová pravidla se postupně rozšiřují například na textil, nábytek, matrace nebo biologicky rozložitelné odpady vznikající v hotelích a restauracích.

Významnou součástí připravovaných opatření je zavedení zálohového systému pro plastové a kovové nápojové obaly. V celé zemi mají vzniknout tisíce automatických i ručních míst, kde budou moci občané vracet použité obaly a získat zpět zaplacenou zálohu. Očekává se, že tento systém výrazně zvýší míru sběru kvalitních materiálů a zároveň omezí množství odpadů, které dnes končí v krajině nebo v moři. V zemi, jejíž hospodářství je úzce spojeno s cestovním ruchem a přírodním bohatstvím, má ochrana pobřeží a mořského prostředí mimořádný význam.

Energie ze zbytků a síla soukromého kapitálu

Řecko se současně zabývá otázkou, jak naložit se zbytky komunálních odpadů, které nebude možné recyklovat. Proto připravuje systém energetického využití odpadů, jehož součástí má být několik zařízení schopných vyrábět energii z upravených zbytkových materiálů. Podle plánů by tato zařízení mohla pokrýt významnou část domácí spotřeby elektřiny a současně přispět k dalšímu omezení skládkování. Financování těchto projektů má být založeno především na soukromých investicích, zatímco veřejné prostředky budou směřovat zejména do rozvoje sběru, třídění a recyklace.

Důležitou roli v celém procesu hraje také ekonomická motivace. Od roku 2022 je v Řecku uplatňován poplatek za ukládání odpadů na skládky, jehož výnosy pomáhají financovat rozvoj infrastruktury pro recyklaci a oddělený sběr. Tento přístup vytváří prostředí, v němž se postupně vyplácí předcházet vzniku odpadů, třídit je a vracet cenné materiály zpět do ekonomiky namísto jejich ukládání na skládky.

Příběh řeckého odpadového hospodářství je pozoruhodný především tím, jak rychle se podařilo přejít od krizového stavu k systematicky řízené transformaci. Země, která byla ještě nedávno uváděna jako jeden z nejslabších článků evropského systému nakládání s odpady, dnes usiluje o zařazení mezi státy s vysokou mírou recyklace, minimálním skládkováním a moderní infrastrukturou odpovídající požadavkům oběhového hospodářství. Přestože před ní stále stojí řada výzev, dosavadní výsledky naznačují, že promyšlené plánování, stabilní financování a dlouhodobá spolupráce všech zainteresovaných aktérů mohou přinést výsledky, které byly ještě před několika lety považovány za velmi obtížně dosažitelné.

Text vychází z rozhovoru s Antoniosem G. Sakalisem, generálním tajemníkem pro nakládání s odpady na řeckém Ministerstvu životního prostředí a energetiky. Právě on patří mezi klíčové osobnosti, které v posledních letech formují proměnu řeckého odpadového hospodářství. V rozhovoru pro odborný magazín Waste Management World popisoval, jak se zemi podařilo nastartovat rozsáhlé reformy, omezovat závislost na skládkování, budovat novou infrastrukturu a přibližovat se principům oběhového hospodářství.

Zdroj: 

• Waste Management World, Antonios G. Sakalis, From Landfills to Circularity. A Conversation on Greece's Waste Management Reforms

• Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropa má problém, který není na první pohled vidět. Půda mizí ze statistiky dříve, než zmizí z krajiny. Nové hodnocení Evropské komise ukazuje, že dezertifikace už dnes zasahuje přibližně 530 tisíc km² území Evropské unie a dotýká se zhruba 42 milionů lidí. Ještě znepokojivější je výhled do roku 2040. Suché klimatické podmínky se podle modelových scénářů mohou rozšířit o dalších 200 až 400 tisíc km². Ohrožené přitom nejsou pouze tradičně suché oblasti jihu Evropy. Postupně se mění i podmínky ve střední Evropě a nové rizikové oblasti se objevují například v Maďarsku, Rumunsku, Polsku nebo České republice.

Představa dezertifikace často evokuje poušť, písečné duny a krajinu, ve které už téměř nic neroste. Právě toto pojetí však může být zavádějící. V odborném smyslu dezertifikace neznamená přeměnu území v poušť. Jde o proces degradace půdy v suchých oblastech, při němž půda postupně ztrácí schopnost plnit své ekologické a produkční funkce. Evropská komise nyní přichází s podrobnějším způsobem, jak tento proces v evropských podmínkách měřit. Výsledky jsou důležité nejen pro zemědělství a ochranu přírody, ale také pro vodní hospodářství, adaptaci na změnu klimatu, územní plánování a dlouhodobé nakládání s půdou jako se strategickým zdrojem.

Nová studie Společného výzkumného střediska Evropské komise JRC s názvem Towards a better characterisation of land degradation and desertification in the European Union navazuje na doporučení Evropského účetního dvora z roku 2018. Ten upozornil, že Evropská unie potřebuje jednotnou metodiku a relevantní ukazatele, které umožní zjistit rozsah degradace půdy a dezertifikace v jednotlivých členských státech. Dosavadní evropské údaje totiž nebyly dostatečně konzistentní a globální metodika používaná v rámci Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci neposkytovala pro evropské podmínky dostatečně podrobný obraz.

Přísnější metr odhalil dvojnásobný rozsah škod

JRC proto upravilo metodiku tak, aby lépe odpovídala evropské krajině a dostupným datům. Významnou roli zde hrají družicová pozorování, evropské databáze využití krajiny a informace o fyzikálních, chemických a biologických vlastnostech půdy. Výsledkem není jediný ukazatel, který by jednoduše řekl, zda je určitá plocha zdravá nebo poškozená. Hodnocení kombinuje několik různých charakteristik a sleduje změny krajinného pokryvu, produktivitu vegetace a stav půdy.

Pro pochopení výsledků je důležitý pojem degradace půdy. JRC ji definuje jako dlouhodobé snižování schopnosti půdy a krajiny podporovat lidský život i ostatní organismy. Nejde tedy pouze o erozi zemědělské půdy. Do obrazu vstupuje například ztráta organické hmoty, úbytek půdní biodiverzity, zhutnění půdy, zasolování, kontaminace, úbytek živin nebo nadbytek některých živin, ztráta organických půd a také zakrývání půdy nepropustnými povrchy při urbanizaci. Půda zajišťuje mimo jiné zadržování vody, koloběh živin, ukládání uhlíku, produkci biomasy a poskytuje životní prostor obrovskému množství organismů.

JRC při hodnocení používá princip označovaný jako „One Out All Out“. Zjednodušeně řečeno to znamená, že pokud území vykazuje degradaci alespoň v jednom ze sledovaných hlavních parametrů, může být v celkovém hodnocení zařazeno mezi degradované plochy. Tento přístup je důležitý, protože půda může být současně produkčně stále využitelná, ale přitom už může vykazovat závažný problém například se ztrátou organického uhlíku nebo zhutněním. Pouhé sledování jednoho parametru by proto mohlo skutečný rozsah problému výrazně podhodnotit.

Tři pilíře zdravé krajiny: Co družice a laboratoře sledují?

První sledovanou oblastí jsou změny krajinného pokryvu. JRC zde využívá evropskou databázi CORINE Land Cover, která prostřednictvím programu Copernicus poskytuje informace o využití a pokryvu území. Nová evropská metodika pracuje s podrobnější prostorovou úrovní než standardní globální přístup a sleduje také změny uvnitř jednotlivých kategorií krajinného pokryvu. To je důležité například v situaci, kdy se na mapě formálně stále nachází stejná kategorie vegetace, ale její biologická kondice se dlouhodobě zhoršuje.

Druhou oblastí je produktivita půdy. Zde JRC využívá časové řady satelitního indexu NDVI. Zkratka znamená Normalized Difference Vegetation Index a jde o ukazatel odvozený z odrazu světla vegetací, který umožňuje sledovat její stav a dlouhodobý vývoj. Jednoduše řečeno lze pomocí NDVI sledovat, jak se v čase mění množství a kondice vegetace. Nejde přitom o přímé měření výnosu zemědělské plodiny, ale o široce používaný indikátor produktivity a vitality vegetačního krytu. JRC uvádí, že při použití této metodiky odpovídá degradované půdě podle tohoto ukazatele přibližně 4,1 procenta území EU.

Třetí a zřejmě nejkomplexnější oblast představuje samotný stav půdy. Evropské hodnocení zde pracuje s informacemi o půdních vlastnostech, které zahrnují fyzikální, chemické i biologické charakteristiky. Sleduje například půdní erozi, ztrátu organického uhlíku, biodiverzitu půdních organismů, zhutnění, zasolování, přebytek dusíku, nedostatek nebo nadbytek fosforu a výskyt vybraných kontaminujících látek. U některých parametrů jsou využívány prahové hodnoty. Například u zhutnění je sledována objemová hustota půdy, zatímco u některých kontaminantů se vyhodnocují koncentrace přesahující stanovené hodnoty.

Právě tento širší pohled je jedním z důvodů, proč nová evropská metodika identifikuje výrazně větší rozsah degradovaných půd než tradiční globální metodika používaná v rámci cíle udržitelného rozvoje SDG 15.3.1. V řadě členských států je podíl degradované půdy podle nového přístupu dvoj- až trojnásobný. JRC upozorňuje, že důvodem není náhlé zhoršení stavu evropské půdy, ale především přesnější zachycení různých forem degradace a využití evropských datových zdrojů s vyšším rozlišením.

Tady je potřeba rozlišit dva pojmy, které se v běžném zpravodajství snadno směšují. Degradace půdy může nastat prakticky kdekoli. Dezertifikace je její specifická forma spojená se suchými oblastmi. JRC proto nejprve stanovuje území, která mají charakter suchých oblastí, a teprve následně v nich hledá degradované plochy.

K tomu slouží Aridity Index, tedy index aridity neboli index suchosti. Jde o poměr mezi dostupnou vodou a potenciálním výparem. Čím je hodnota nižší, tím sušší jsou klimatické podmínky. JRC podle klasifikace UNEP považuje za suché oblasti území s hodnotou indexu pod 0,65. Rozlišují se přitom oblasti suchého subhumidního klimatu, semiaridní oblasti, aridní oblasti a hyperaridní oblasti. Právě kombinace klimatické suchosti a degradace půdy následně vytváří základ pro vymezení území zasažených dezertifikací.

Evropská mapa sucha: Kdo drží nejhorší bilanci?

Výsledné číslo je pozoruhodné. Suché oblasti v současnosti podle metodiky JRC zabírají přibližně 611 tisíc km², tedy asi 15 procent území EU. Z této plochy je podle hodnocení přibližně 530 tisíc km² zasaženo podmínkami dezertifikace. To odpovídá přibližně 12 procentům celého území Evropské unie. Nejde tedy o hypotetický problém vzdálené budoucnosti. Jde o území, na kterém už dnes probíhá kombinace klimatické suchosti a procesů degradace půdy.

Rozložení v Evropě přitom není rovnoměrné. Nejvyšší podíl území zasaženého dezertifikací vykazuje podle nové metodiky Španělsko, kde jde o téměř 53 procent území. Následuje Kypr s přibližně 45 procenty a Řecko s 30 procenty. Portugalsko dosahuje přibližně 27 procent, Rumunsko 27 procent, Bulharsko téměř 33 procent a Maďarsko přibližně 19 procent. Itálie se pohybuje kolem 14 procent.

Zajímavý je český výsledek. Česká republika není podle této metodiky zemí, kterou by dnes bylo možné označit za významně zasaženou dezertifikací. JRC však uvádí podíl přibližně 1,65 procenta území. To je důležité číslo především proto, že současný stav není jediným parametrem, který studie sleduje. Podstatnější otázkou je, kam se bude posouvat klimatická mapa Evropy. A právě zde studie přináší největší varování.

Výhled do roku 2040: Sucho se posouvá na sever

Klimatické scénáře použité JRC naznačují, že v příštích dvou desetiletích může dojít k výraznému rozšíření území s podmínkami suchého klimatu. Plocha oblastí klasifikovaných jako suché subhumidní nebo sušší by se podle modelových scénářů mohla do roku 2040 zvětšit o 5 až 10 procent území EU. V absolutním vyjádření jde přibližně o 200 až 400 tisíc km². Zároveň by se plocha se semiaridními podmínkami mohla zvětšit přibližně o 80 až 200 tisíc km².

Tato čísla je třeba interpretovat správně. Nejde o předpověď, že se do roku 2040 z daného území stane poušť. Jde o modelovou projekci změny klimatických podmínek, která vytváří příznivější prostředí pro další degradaci půdy. Pokud se současně nezmění způsob hospodaření s půdou, vodou a vegetací, může se riziko degradace zvyšovat.

Největší změny se očekávají v jižní Evropě, především ve Španělsku, Itálii, Řecku a na Balkáně. Pozornost však zasluhují také přechodové oblasti ve Francii, Maďarsku a Rumunsku. A právě tady se evropská mapa začíná posouvat směrem ke střední Evropě.

Pro Českou republiku studie uvádí nejen současný podíl území zasaženého dezertifikací, ale také budoucí nárůst plochy s vyšší ariditou. Česká republika se tak objevuje mezi státy, kde bude podle modelového vývoje patrný posun směrem k sušším klimatickým podmínkám. Neznamená to, že by se celé Česko mělo během několika desetiletí proměnit v suchou oblast. Znamená to, že některé části území mohou častěji čelit kombinaci vyšších teplot, nižších srážek během vegetační sezony a vyššího výparu.

To je zásadní zejména pro zemědělství. Vyšší teplota sama o sobě nemusí znamenat degradaci půdy. Problém vzniká tehdy, když se současně snižuje dostupnost vody a půda ztrácí schopnost vodu zadržovat. Organická hmota v půdě funguje mimo jiné jako zásobník vody a zároveň pomáhá udržovat její strukturu. Pokud se půda zhutňuje, eroduje a ztrácí organický uhlík, její schopnost reagovat na období sucha se zhoršuje.

Začarovaný kruh, ze kterého není snadné uniknout

Tím vzniká zpětná vazba. Sucho oslabuje vegetaci, méně vegetace znamená menší ochranu půdy, odkrytá půda je náchylnější k erozi a přehřívání, úbytek organické hmoty snižuje schopnost zadržovat vodu a horší stav půdy následně zvyšuje citlivost krajiny na další období sucha.

Problém přitom není pouze ekologický. JRC odhaduje, že podmínkami dezertifikace je v současnosti dotčeno přibližně 42 milionů obyvatel. To představuje přibližně devět procent obyvatel EU. Nejvyšší podíl obyvatel žijících v územích zasažených dezertifikací vykazuje Kypr, kde jde přibližně o 61 procent obyvatel, dále Řecko se 47 procenty, Španělsko se 43 procenty, Rumunsko s 39 procenty a Bulharsko s 37 procenty. V České republice studie pracuje s přibližně 200 tisíci obyvateli, což odpovídá zhruba dvěma procentům populace.

JRC navíc upozorňuje na sociální rozměr problému. V některých regionech se území zasažená dezertifikací překrývají s oblastmi, kde je vyšší podíl obyvatel ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením. To je důležité pro evropskou politiku, protože schopnost přizpůsobit zemědělství, vodní hospodářství nebo krajinu novým klimatickým podmínkám není ve všech regionech stejná. Degradace půdy tak může postupně zesilovat existující sociální a ekonomické rozdíly.

Neustálý monitoring místo pouhých odhadů

Nová metodika JRC zároveň přichází v okamžiku, kdy Evropská unie dokončila významný legislativní krok v oblasti půdy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/2360 o monitorování a odolnosti půdy byla přijata 12. listopadu 2025 a vstoupila v platnost v prosinci 2025. Jejím smyslem je vytvořit evropský rámec pro monitorování a hodnocení zdraví půdy a podporovat její dlouhodobou odolnost.

Právě tady se studie JRC a nová evropská legislativa přirozeně propojují. JRC dnes používá dostupná evropská data jako základní podklad pro hodnocení degradace půdy. Do budoucna by však měla být významná část těchto informací pravidelně doplňována prostřednictvím systému monitorování půdy podle nové směrnice. JRC proto očekává, že budoucí evropské hodnocení bude možné postupně aktualizovat na základě kvalitnějších a pravidelně získávaných dat.

To je důležitý posun. Dosud bylo možné o degradaci půdy hovořit především prostřednictvím jednotlivých studií, map a odhadů. Nový evropský přístup směřuje k průběžnému monitoringu. To znamená, že nebude důležité pouze zjistit, kolik půdy je dnes degradováno, ale také sledovat, zda se situace zlepšuje, stagnuje nebo zhoršuje.

Evropská unie tím současně získává nástroj, který může propojit ochranu půdy s dalšími politikami. Stav půdy souvisí s adaptací na změnu klimatu, zemědělstvím, ochranou vody, biodiverzitou, uhlíkovou bilancí i územním plánováním. JRC nyní připravuje také evropský přehledový nástroj, takzvaný EU Desertification Dashboard, který má prostřednictvím map a statistických ukazatelů zpřístupnit údaje o degradaci půdy, dezertifikaci a jejich dopadech na obyvatelstvo.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Každý rok končí miliony tun vyřazených mobilních telefonů, počítačů, baterií a další elektroniky na místech, kde jejich skutečná hodnota nenávratně mizí. Zatímco průmysl po celém světě hledá nové zdroje lithia, kobaltu, mědi, niklu či vzácných kovů, obrovské množství těchto materiálů leží ve skladech, putuje nelegálními cestami přes hranice nebo končí ve zpracovatelských systémech, které nedokážou využít jejich potenciál. Podle odborníků tak svět současně čelí rostoucímu nedostatku strategických surovin a zároveň promarňuje jednu z největších příležitostí, kterou moderní ekonomika nabízí.

Když se hovoří o elektronickém odpadu, většině lidí se vybaví především ekologická zátěž, nebezpečné látky nebo přeplněné skládky. Takový pohled je pochopitelný. Elektroodpad skutečně patří mezi nejrychleji rostoucí druhy odpadů na světě a jeho nesprávné zpracování může způsobovat vážné škody na životním prostředí i lidském zdraví. Právě tento úhel pohledu však podle Kevina Negora Kasiha, generálního ředitele společnosti BlackForest Solutions, často zakrývá mnohem důležitější skutečnost. Vysloužilá elektronika totiž nepředstavuje pouze problém, který je třeba odstranit. Ve stále větší míře se stává cenným zdrojem materiálů, o které bude v příštích desetiletích sváděn tvrdý ekonomický souboj.

Kasih a jeho tým se podílejí na organizaci přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů ve více než stovce zemí světa. Právě díky zkušenostem z každodenní praxe vidí, jak obrovský rozdíl existuje mezi hodnotou materiálů ukrytých v elektronickém odpadu a schopností současných systémů tuto hodnotu skutečně využít. Podle něj se státy i firmy stále příliš soustřeďují na otázky spojené s likvidací odpadů. Hledají způsoby, jak zabránit nelegálnímu ukládání, jak odhalovat porušování předpisů nebo jak řešit následky ekologických škod. Přestože jde o důležitá témata, často zůstává stranou otázka, jak z vysloužilé elektroniky získat maximum cenných surovin a vrátit je zpět do hospodářství.

Asijský paradox: Zákazy dovozu a chybějící továrny

Výrazně je to patrné v jihovýchodní Asii, která patří mezi nejvýznamnější centra světových toků elektronického odpadu. Region každoročně vyprodukuje více než čtyři miliony tun vlastního elektroodpadu a současně se dlouhodobě potýká s důsledky dovozu materiálů ze zahraničí. V posledních letech proto řada zemí zpřísnila pravidla. Malajsie zakázala dovoz elektroodpadu a Thajsko výrazně rozšířilo seznam komodit, jejichž dovoz není povolen. Také mezinárodní pravidla vycházející z Basilejské úmluvy přinášejí přísnější kontrolu pohybu nebezpečných odpadů přes hranice.

Samotná regulace však podle odborníků nestačí. V mnoha zemích stále chybí dostatečná síť zařízení schopných odpady bezpečně a efektivně zpracovat. Výsledkem je situace, kdy se značná část materiálů hromadí ve skladech nebo končí v neformálním sektoru. Mezi ambiciózními cíli a každodenní realitou tak vzniká propast, která brání využití skutečného potenciálu těchto surovin.

Tuna mobilů ukrývá víc zlata než planeta pod povrchem

Přitom ekonomická hodnota elektronického odpadu je mimořádná. Podle údajů Světového ekonomického fóra obsahuje jedna tuna mobilních telefonů přibližně stokrát více zlata než jedna tuna vytěžené zlaté rudy. Baterie elektromobilů ukrývají lithium, kobalt, nikl a měď, tedy materiály, bez nichž si nelze představit rozvoj moderní energetiky ani elektromobility. Každý nevyužitý mobilní telefon nebo vyřazený akumulátor tak představuje nejen odpad, ale také promarněnou příležitost.

Právě proto začínají vznikat projekty, které se snaží propojit sběr, recyklaci, vzdělávání i technologický rozvoj do jednoho funkčního celku. Jedním z příkladů je projekt recyklace baterií elektromobilů v Indonésii podporovaný německými institucemi. Jeho cílem není pouze zpracování konkrétního typu odpadu. Současně vytváří odborné kapacity, zavádí certifikační systémy a pomáhá budovat infrastrukturu, která umožní dlouhodobé využívání cenných materiálů přímo v regionu.

V praxi však existuje ještě jeden problém, o kterém se mimo odborné kruhy příliš nemluví. Mnohdy totiž není vůbec jasné, co je odpadem a co ještě výrobkem. Použitý notebook může být v jedné zemi považován za funkční zařízení určené k dalšímu používání, v jiné za výrobek vhodný k opravě a jinde již za nebezpečný odpad. Právě tato nejednotnost vytváří prostor pro obcházení pravidel. Některé zásilky jsou označovány jinak, než odpovídá jejich skutečnému obsahu, a procházejí přes přístavy, jejichž kontrolní orgány nemají kapacitu podrobně prověřovat každý kontejner.

Papírové úřadování v digitálním věku

Komplikace se objevují také v administrativě. Přestože se jedná o odvětví s významnými ekonomickými i environmentálními dopady, na globální úrovni stále neexistuje jednotný digitální systém pro správu přeshraničních oznámení o přepravě nebezpečných odpadů podle Basilejské úmluvy, která v praxi slouží k získání povinného souhlasu dotčených států s transportem. V řadě případů se nadále využívají papírové dokumenty nebo roztříštěná komunikace prostřednictvím elektronické pošty (pozn. red.: Evropská unie sice v květnu 2026 učinila zásadní krok vpřed, když spustila svůj vlastní povinný elektronický systém DIWASS (Digital Waste Shipment System) pro digitální hlášení transportu odpadů uvnitř unijního trhu, ale ve zbytku světa zůstává situace chaotická). V době, kdy se miliardy dolarů přesouvají pomocí digitálních platforem během několika sekund, působí globální papírové úřadování překvapivě zastarale

Další komplikací je skutečnost, že problém nelegálních toků odpadů nelze vyřešit pouze na úrovni jednotlivých států. Pokud jedna země zpřísní pravidla, obchod s problematickými odpady zpravidla nezmizí. Často se pouze přesune jinam. Kasih upozorňuje, že tento jev lze pozorovat opakovaně. Omezení v jedné jurisdikci bývá následováno nárůstem aktivit v jiné zemi, kde jsou kontrolní mechanismy slabší nebo právní rámec méně rozvinutý. Bez koordinovaného postupu tak hrozí, že se problém bude pouze přesouvat z místa na místo.

Odpad jako pilíř hospodářské bezpečnosti

Budoucnost efektivního využívání elektronického odpadu proto podle odborníků stojí na několika základních principech. Země potřebují budovat vlastní zpracovatelské kapacity, vytvářet funkční systémy zpětného odběru výrobků a současně zajistit bezpečné nakládání s nebezpečnými složkami, které nemají významnou tržní hodnotu. Významnou roli přitom hraje rozšířená odpovědnost výrobců, která přenáší náklady na sběr a zpracování odpadů na společnosti uvádějící výrobky na trh. Právě tento přístup umožňuje financovat i nakládání s materiály, jejichž zpracování by jinak nebylo ekonomicky zajímavé.

Současně se mění i mezinárodní prostředí. Evropská unie zpřísňuje pravidla pro přepravu odpadů a podporuje vyšší využívání recyklovaných materiálů v průmyslu. Rostoucí význam kritických surovin navíc vede k tomu, že se vysloužilá elektronika stává součástí širších úvah o hospodářské bezpečnosti a budoucí konkurenceschopnosti. To, co bylo ještě nedávno vnímáno především jako odpad, začíná být stále častěji považováno za strategický zdroj.

Možná největší paradox současnosti spočívá v tom, že lidstvo investuje obrovské prostředky do hledání nových nalezišť surovin hluboko pod zemí, zatímco cenné kovy již dávno leží na dosah ruky v zásuvkách domácností, skladech nebo vyřazených zařízeních. Budoucnost oběhového hospodářství tak nemusí začínat v novém dole ani v odlehlém nalezišti. Může začínat ve starém telefonu, který jsme před lety odložili a dávno na něj zapomněli.

Zdroj:

• Kevin Negoro Kasih. Reframing e-waste from risk to resource in the global supply chain. Waste Management World, 17. července 2026.

• Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Klimatická změna se také stále více stává otázkou praktických rozhodnutí o tom, jak bude vypadat krajina kolem nás a kam budou směřovat veřejné i soukromé investice. Obnova mokřadů, výsadba stromů, změna hospodaření na zemědělské půdě, revitalizace vodních toků nebo rozšiřování zeleně ve městech mohou pomoci zmírnit dopady klimatických extrémů. Zásadní otázkou však zůstává, která opatření přinášejí největší užitek vzhledem k vynaloženým prostředkům.

Studie „Co-benefits of nature-based solutions exceed the costs of implementation“, publikovaná v roce 2025 v časopise Cell Reports Sustainability, se zaměřila na ekonomické hodnocení přírodě blízkých řešení označovaných jako Nature-based Solutions. Autorský tým analyzoval 83 konkrétních opatření realizovaných v oblasti Alp a hodnotil jejich schopnost přinášet současně klimatické, ekologické i společenské přínosy.

Výzkum porovnával náklady na realizaci těchto opatření s hodnotou ekosystémových služeb, které krajina následně poskytuje, například schopností zadržovat vodu, ochlazovat prostředí, snižovat riziko povodní, ukládat uhlík nebo podporovat biodiverzitu. Výsledky ukázaly, že průměrná hodnota přínosů dosahovala přibližně 2,8násobku vynaložených investic. Jinými slovy, každé euro vložené do přírodě blízkých opatření přineslo v hodnocených oblastech téměř tři eura v podobě různých společenských a environmentálních přínosů.

Živá krajina jako multifunkční systém

Význam studie spočívá především v tom, že klimatická adaptace není hodnocena pouze podle jedné funkce. Krajina totiž neposkytuje pouze jeden konkrétní užitek, například ukládání uhlíku. Stejný zásah může současně ovlivnit hospodaření s vodou, kvalitu půdy, ochranu před extrémními projevy počasí, stav ekosystémů i kvalitu života obyvatel. Právě tento součet různých přínosů bývá při rozhodování o investicích často obtížně identifikovatelný, přestože má zásadní ekonomický význam.

Jedním z hlavních závěrů studie je, že přírodě blízká opatření mohou být konkurenceschopnou alternativou k čistě technickým řešením klimatických problémů. Tradiční přístup často spočíval ve snaze chránit území pomocí stavebních zásahů, například protipovodňových hrází, betonových úprav vodních toků nebo rozsáhlých zavlažovacích systémů. Tyto technologie mají v určitých situacích své nezastupitelné místo, ale zároveň mohou být finančně náročné a řeší často pouze jeden konkrétní problém. Obnovený mokřad, zdravější les nebo přirozeně fungující říční krajina mohou poskytovat více funkcí současně a jejich hodnota se proto zvyšuje s každým dalším přínosem.

Přírodní štít proti klimatickým extrémům

Velkou pozornost studie věnovala schopnosti krajiny reagovat na extrémní klimatické jevy. Rostoucí teploty, delší období sucha, intenzivnější srážky nebo častější vlny veder zvyšují význam opatření, která posilují přirozenou odolnost ekosystémů. Mokřady například fungují jako přirozené zásobárny vody. Dokážou zpomalovat odtok při přívalových deštích, zvyšovat dostupnost vody v krajině během suchých období a současně vytvářet prostředí pro široké spektrum organismů. Jejich hodnota proto nespočívá pouze v ochraně přírody, ale také v omezení ekonomických škod způsobených extrémním počasím.

Podobnou roli mají lesní ekosystémy. Zdravé lesy přispívají k ukládání uhlíku, ochlazují okolní prostředí a podporují vodní režim krajiny. Současně však studie upozorňuje, že samotná výsadba stromů není univerzálním řešením. Výsledek závisí na konkrétních podmínkách, druhu vysazovaných dřevin, způsobu hospodaření i schopnosti lesa dlouhodobě přežít v měnícím se klimatu. Kvalitní adaptační strategie proto musí vycházet z místních podmínek a respektovat přirozené fungování ekosystémů.

Hledání rovnováhy v zemědělství

Významným tématem současné klimatické politiky je také zemědělská krajina. Desítky let intenzivního hospodaření vedly v mnoha regionech ke ztrátě části přirozených funkcí půdy. Snížení obsahu organické hmoty, úbytek krajinných prvků, rozsáhlé monokultury a zhoršená schopnost půdy zadržovat vodu zvyšují zranitelnost krajiny vůči suchu i přívalovým srážkám. Opatření, jako je obnova mezí, zatravněných pásů, mokřadních ploch, agrolesnictví nebo šetrnější práce s půdou, mohou současně podporovat produkční schopnost krajiny i její schopnost reagovat na klimatické změny.

Studie upozorňuje také na význam takzvaných vedlejších přínosů. Právě ty často rozhodují o ekonomické návratnosti opatření. Obnova zeleně například nepřináší pouze lepší mikroklima, ale také zvyšuje atraktivitu území, podporuje rekreaci, zlepšuje kvalitu ovzduší a vytváří prostor pro další organismy. Podobně revitalizace vodních toků nesnižuje pouze riziko povodní, ale zlepšuje ekologický stav řek, podporuje rybí populace a obnovuje přirozené vztahy mezi vodou a okolní krajinou.

Investice, které se společnosti vrátí

Ekonomické hodnocení krajinných opatření je však složité, protože řada jejich přínosů se neprojevuje okamžitě a obtížně se převádí na finanční hodnotu. Cena zachované biodiverzity, lepší kvality půdy nebo stabilnějšího vodního režimu není přímo viditelná v běžných ekonomických ukazatelích. Přesto právě tyto funkce rozhodují o dlouhodobé stabilitě krajiny a o tom, jak vysoké náklady budou společnosti vznikat v budoucnosti při řešení následků klimatických extrémů.

Výsledky studie z oblasti Alp mají význam i pro další evropské regiony včetně České republiky. Naše krajina čelí podobným problémům, například dlouhodobému úbytku vody, erozi půdy, ztrátě biodiverzity nebo rostoucímu riziku extrémních teplot ve městech i na venkově. Otázka proto nestojí pouze před rozhodnutím, zda do obnovy krajiny investovat, ale především jak vybrat opatření, která přinesou největší efekt.

Zkušenosti z posledních let ukazují, že nejúčinnější řešení často nespočívají v jednom velkém zásahu, ale v kombinaci různých opatření propojených v rámci celého území. Obnova přirozených funkcí krajiny, lepší práce s vodou, podpora rozmanitosti ekosystémů a přizpůsobení zemědělství novým podmínkám vytvářejí systém, který dokáže současně reagovat na klimatická rizika i podporovat kvalitu života obyvatel.

Studie publikovaná v časopise Cell Reports Sustainability přináší důležité poselství pro budoucí rozhodování. Ochrana krajiny není pouze nákladem, který musí společnost nést kvůli klimatické změně. Při správném návrhu může představovat investici s vysokou návratností, která snižuje budoucí škody, podporuje přírodní systémy a vytváří hodnotu pro společnost jako celek.

V kontextu Evropské unie získávají tyto závěry mimořádnou aktuálnost vzhledem k platnému nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), na jehož základě členské státy aktuálně připravují své národní plány obnovy krajiny. Právě při tvorbě těchto strategických dokumentů bude klíčové vzít v potaz vědecké poznatky o ekonomické návratnosti a multifunkčnosti přírodě blízkých řešení, aby investované prostředky přinesly co nejvyšší ekologický i společenský efekt.

Patří mezi nejstabilnější syntetické chemické látky, jaké kdy průmysl vytvořil. Najdeme je v pitné vodě, půdě, potravinách, prachu v domácnostech, lidském organismu i v oblastech vzdálených tisíce kilometrů od míst, kde byly původně používány. Věčné chemikálie označované zkratkou PFAS se díky svým mimořádným vlastnostem staly důležitou součástí moderního průmyslu, ale současně však představují jedno z nejkomplexnějších témat současné chemické bezpečnosti. Jejich mimořádná stabilita, která byla hlavním důvodem jejich průmyslového úspěchu, způsobila, že se v životním prostředí obtížně odbourávají.

Rozsah současného problému shrnuje rozsáhlá přehledová studie „Per and Polyfluoroalkyl Substances (PFAS): A Global Review of Sources, Contamination, Risks, Analytical Challenges, and Remediation Strategies“, publikovaná v časopise Environmental Science: Advances vydávaném Royal Society of Chemistry. Autorský tým z oblasti environmentální chemie, toxikologie a sanačních technologií analyzoval současné poznatky o vzniku, používání, šíření a odstraňování PFAS. Studie upozorňuje, že problém těchto látek není spojen pouze s několika historicky známými sloučeninami, ale s celou rozsáhlou skupinou tisíců chemických látek, jejichž chování v prostředí stále není dostatečně popsáno.

Co jsou PFAS a proč jsou „věčné“?

PFAS představují rozsáhlou skupinu syntetických organických sloučenin obsahujících vazby mezi uhlíkem a fluorem. Právě tato chemická vazba patří mezi nejsilnější v organické chemii a dává těmto látkám jejich charakteristické vlastnosti. Jsou mimořádně odolné vůči vysokým teplotám, vodě, olejům i chemickému rozkladu. Díky tomu se staly téměř nenahraditelnými v celé řadě průmyslových aplikací a spotřebních výrobků, které by bez jejich použití nebylo možné vyrábět nebo by měly výrazně horší vlastnosti. Stejná vlastnost, která z nich udělala ceněné průmyslové materiály, však způsobila jejich dlouhodobé přetrvávání v životním prostředí.

Vědecký zájem o PFAS výrazně vzrostl zejména na přelomu tisíciletí, kdy se začaly objevovat první rozsáhlejší důkazy o jejich přítomnosti v lidské populaci a možné souvislosti s nepříznivými zdravotními účinky. Největší pozornost získaly dvě látky, kyselina perfluorooktanová označovaná jako PFOA a perfluorooktansulfonová kyselina PFOS. Ty byly spojovány například s negativním vlivem na imunitní systém, hormonální regulaci, reprodukční zdraví nebo zvýšeným rizikem některých onemocnění. Výzkum však pokračuje i u dalších PFAS, protože mnoho novějších sloučenin nebylo dosud dostatečně prozkoumáno.

Autoři studie poukazují především na skutečnost, že současné analytické metody zachycují pouze část skutečné zátěže PFAS v životním prostředí. Běžný monitoring se často zaměřuje na omezený počet nejznámějších látek, například PFOA a PFOS, zatímco velká část dalších PFAS, jejich transformačních produktů a prekurzorů zůstává obtížně identifikovatelná. Rozdíl mezi množstvím známých sledovaných látek a skutečným množstvím fluorovaných organických sloučenin v prostředí představuje podle autorů jednu z největších současných vědeckých výzev.

Stejná vlastnost, která z PFAS učinila technologicky významné materiály, však dnes představuje jejich největší problém. Přirozené procesy v životním prostředí nedokážou tyto látky snadno rozložit a některé PFAS mohou v prostředí přetrvávat desítky let. Právě proto se pro ně v odborné i veřejné komunikaci používá označení „věčné chemikálie“. Tento pojem neznamená, že každá PFAS zůstává navždy nezměněná, ale upozorňuje na mimořádnou odolnost celé skupiny vůči běžným rozkladným procesům.

Od zázračného teflonu po globální kontaminaci

Historie PFAS začala ve 40. letech minulého století, kdy chemický průmysl hledal nové materiály schopné odolávat podmínkám, které běžné organické látky nezvládaly. Významným milníkem byl objev polytetrafluorethylenu, známého pod obchodním názvem teflon. Tento materiál se díky své nepřilnavosti, chemické odolnosti a teplotní stabilitě stal jedním z nejznámějších fluorovaných polymerů a postupně našel využití v domácnostech, průmyslu i technických aplikacích.

V dalších desetiletích se využívání PFAS rychle rozšiřovalo. Látky této skupiny se uplatnily při výrobě nepromokavých textilií, koberců odolných proti znečištění, obalových materiálů pro potraviny, elektronických součástek, zdravotnických pomůcek, kosmetických výrobků i speciálních průmyslových povrchových úprav. Významnou oblastí použití se staly také hasicí pěny, zejména pěny určené k hašení požárů ropných produktů a dalších hořlavých kapalin. Právě letiště, vojenské areály, rafinerie a průmyslové podniky se později staly jedněmi z nejvýznamnějších míst lokální kontaminace PFAS.

Desítky let širokého používání způsobily, že PFAS postupně pronikly do mnoha složek životního prostředí. Na rozdíl od některých průmyslových chemikálií, jejichž výskyt zůstává omezený na bezprostřední okolí výrobních závodů, byly PFAS nalezeny také v oblastech vzdálených od přímých zdrojů emisí. Vědecké studie potvrdily jejich přítomnost v povrchových vodách, podzemních vodách, půdě, sedimentech, atmosférických částicích i organismech.

Schopnost šířit se na velké vzdálenosti souvisí s jejich chemickými vlastnostmi a pohybem v přírodních procesech. PFAS mohou být transportovány vodním cyklem, atmosférickými proudy i prostřednictvím migrace živočichů. Jejich přítomnost byla zaznamenána také v polárních oblastech, kde neexistují významné lokální zdroje těchto látek. Tento globální charakter problému ukazuje, že PFAS nejsou pouze otázkou jednotlivých průmyslových lokalit, ale představují dlouhodobou environmentální zátěž s mezinárodním rozměrem.

Neviditelná hrozba v lidském těle

Člověk je PFAS vystaven především prostřednictvím pitné vody, potravin a prachu v domácnostech. Některé PFAS se mohou v lidském organismu zadržovat dlouhou dobu a postupně se hromadit. Výzkum zdravotních dopadů se soustředil především na dvě historicky nejznámější látky, kyselinu perfluorooktanovou (PFOA) a kyselinu perfluoroktansulfonovou (PFOS). Právě tyto látky byly dlouhodobě vyráběny ve velkých objemech a následně se staly předmětem nejrozsáhlejších toxikologických hodnocení.

Dostupné vědecké poznatky spojily expozici některým PFAS například s vlivem na imunitní systém, změnami hladiny cholesterolu, narušením hormonální regulace, reprodukčními riziky nebo zvýšeným výskytem některých onemocnění. Výsledky výzkumu se stále vyvíjejí a míra rizika závisí na konkrétní látce, délce expozice i koncentraci. Právě rozdílné vlastnosti jednotlivých PFAS jsou jedním z důvodů, proč je regulace této skupiny tak komplikovaná.

Regulační chaos: Když zákaz plodí nové varianty

Jedním z hlavních problémů současné chemické politiky je skutečnost, že PFAS představují tisíce různých sloučenin. Tradiční systém regulace chemických látek byl historicky založen především na hodnocení jednotlivých konkrétních látek. U PFAS se však stále více ukazuje, že tento přístup nemusí být dostatečný. Pokud je jedna problematická látka zakázána, může být nahrazena jinou sloučeninou se strukturálně podobnými vlastnostmi. Tento postup v minulosti vedl k situaci, kdy byly některé starší PFAS nahrazovány novějšími variantami, jejichž dlouhodobé účinky nebyly dostatečně známé.

Právě proto se v současnosti prosazuje skupinový přístup k regulaci PFAS. Nejde již pouze o otázku několika konkrétních historicky známých látek, ale o snahu řešit celou skupinu chemikálií se společnými problematickými vlastnostmi. Studie Royal Society of Chemistry tento trend podporuje a upozorňuje, že účinná ochrana životního prostředí bude vyžadovat propojení chemické regulace, lepší analytiky a odpovědnějšího návrhu výrobků.

Evropská unie patří mezi regiony, které přijaly nejrozsáhlejší regulační opatření zaměřená na omezení PFAS. První významné kroky byly spojeny s regulací jednotlivých nejlépe prozkoumaných látek, zejména PFOA a PFOS, v rámci evropského systému REACH, tedy nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek. Vývoj vědeckých poznatků však postupně ukázal, že postupné omezování jednotlivých sloučenin nemusí být dostačující. Evropská chemická agentura ECHA proto společně s některými členskými státy připravila návrh rozsáhlého omezení celé skupiny PFAS. Cílem tohoto přístupu je snížit používání těchto látek v oblastech, kde existují vhodnější alternativy, a současně zachovat možnost jejich využití tam, kde jsou z hlediska bezpečnosti nebo technologických požadavků obtížně nahraditelné.

Evropská regulace se současně postupně promítá do konkrétních výrobkových oblastí. Významným příkladem je nové nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR, které zavádí omezení používání PFAS v některých obalech určených pro styk s potravinami. Smyslem tohoto opatření je zabránit tomu, aby se fluorované látky dostávaly prostřednictvím potravinových obalů do lidského organismu, a současně omezit jejich další šíření v materiálových tocích. Právě oblast obalů ukazuje, že otázka PFAS není pouze tématem chemického průmyslu, ale přímo souvisí také s výrobou, spotřebou, odpady a recyklací.

Rozdílný přístup jednotlivých částí světa však ukazuje, že globální řešení PFAS zůstává složité. Ve Spojených státech amerických se regulace vyvíjí kombinací federálních opatření a pravidel jednotlivých států. Federální úroveň se zaměřuje především na nejlépe prozkoumané látky PFOA a PFOS, například prostřednictvím stanovení limitů pro pitnou vodu. Některé státy však přijaly širší omezení, která se týkají například potravinových obalů, textilu, hasicích pěn nebo dalších výrobků. Kalifornie, Maine nebo Minnesota patří mezi státy, které zavedly vlastní pravidla pro omezení používání PFAS v konkrétních oblastech.

Kanada rovněž postupuje směrem ke komplexnějšímu hodnocení PFAS jako celé skupiny chemických látek a zařadila tyto látky mezi významné kandidáty pro další regulační opatření. Přístup v jednotlivých částech Asie je rozdílný. Japonsko a Jižní Korea přijaly omezení vybraných PFAS v návaznosti na mezinárodní závazky a výsledky vědeckých hodnocení, zatímco v některých rychle se rozvíjejících ekonomikách zůstává regulace méně rozsáhlá a soustředí se především na několik konkrétních látek.

Tato rozdílnost přístupů komplikuje řešení problému, protože PFAS se neřídí hranicemi států. Výrobky obsahující tyto látky se pohybují na globálních trzích a kontaminace vody, půdy nebo odpadových toků může vznikat i mimo území, kde byly PFAS vyrobeny nebo použity. Rozdílné požadavky jednotlivých regionů navíc vytvářejí nové výzvy pro výrobce, kteří musí upravovat složení produktů podle odlišných pravidel jednotlivých trhů. Regulace PFAS se tak postupně stává nejen otázkou ochrany zdraví a životního prostředí, ale také významným faktorem ovlivňujícím průmyslovou výrobu, obchod a budoucí podobu materiálových toků.

Technologická daň za pohodlí

Příběh PFAS ukazuje, že největší environmentální výzvy současnosti často nevznikají z jedné konkrétní chyby, ale z dlouhodobého souběhu technologického rozvoje, průmyslového využívání a nedostatečné znalosti celého životního cyklu nových materiálů. Látky, které byly původně vyvíjeny jako řešení konkrétních technických problémů a přinesly významné přínosy v mnoha oblastech lidské činnosti, dnes představují připomínku toho, že chemická stabilita a odolnost nemusí být vždy pouze výhodou.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Přírodu už nesledují jen botanici s atlasem rostlin nebo ornitologové s dalekohledem. Do ochrany biologické rozmanitosti stále výrazněji vstupují akustické senzory, fotopasti, umělá inteligence i analýza obrovského množství dat. Česká republika tak získává nástroje, které umožňují sledovat stav ekosystémů s přesností, jaká byla ještě před několika lety jen těžko představitelná. Tyto technologie navíc mohou významně přispět také ke kvalitnějšímu posuzování vlivů staveb a dalších záměrů na životní prostředí.

Ochrana přírody se stále více opírá o digitální technologie, které dokážou nepřetržitě zaznamenávat dění v krajině a následně zpracovávat obrovské objemy informací. Moderní monitoring biodiverzity propojuje automatické nahrávací stanice, fotopasti, dálkový průzkum Země, pokročilé algoritmy pro rozpoznávání druhů i centrální datové platformy. Výsledkem je podrobnější a objektivnější obraz o tom, jak se přírodní prostředí vyvíjí, které druhy se na daném území skutečně vyskytují a jak reagují na proměny krajiny či lidskou činnost.

Když vědci v noci spí, senzory pracují

Význam takového přístupu spočívá především v rozsahu a kontinuitě získávaných dat. Zatímco tradiční terénní průzkumy představují časově omezený pohled zachycující stav v konkrétním okamžiku, automatické monitorovací systémy mohou pracovat týdny nebo měsíce bez přerušení. Akustické rekordéry zachytí zpěv ptáků, hlasy obojživelníků nebo aktivitu netopýrů, fotopasti dokumentují pohyb savců a další senzory sledují změny prostředí. Umělá inteligence následně dokáže z obrovského množství záznamů automaticky rozpoznávat jednotlivé druhy a vytvářet databáze, které by člověk zpracovával celé měsíce nebo roky.

Praktickou ukázkou toho, jak může moderní monitoring fungovat přímo v terénu, je evropský pilotní projekt ABMS, tedy Automated Biodiversity Monitoring Stations, realizovaný v rámci programu Biodiversa+. Do projektu se zapojilo přibližně 200 automatizovaných senzorů rozmístěných na 70 lokalitách napříč Evropou. Jedním z partnerů projektu je také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, která možnosti těchto technologií ověřovala mimo jiné v národní přírodní památce Mladá v Milovicích na Nymbursku.

Právě Milovice představují mimořádně zajímavou lokalitu pro testování nových metod monitoringu. Bývalý vojenský prostor zde vytvořil jedinečnou mozaiku otevřených trávníků, stepních biotopů, lesních okrajů a mokřadních stanovišť, která poskytují vhodné podmínky pro velké množství vzácných druhů. Automatizované technologie zde umožňují sledovat přírodu v mnohem větší podrobnosti, než by bylo možné při klasických biologických průzkumech.

Světlo, kamera, akce: Jak funguje hmyzí fotopast

Základem monitorovací stanice je systém AMI, tedy Automated Monitoring of Insects, který vznikl ve spolupráci s univerzitou v dánském Aarhusu a je vyráběn ve Velké Británii. Zařízení funguje jako chytrá fotopast zaměřená na hmyz. Ultrafialové světlo přitahuje noční hmyz z okolí, ten usedá na osvětlenou bílou plochu a kamera jej následně automaticky fotografuje. Celý systém je navržen pro dlouhodobé fungování v terénu bez přístupu k elektrické síti. Energie je zajištěna pomocí baterií dobíjených solárními panely, což umožňuje provoz i na vzdálených lokalitách.

Kamera systému AMI pracuje ve dvou režimech. Pravidelně pořizuje časosběrné snímky každých pět minut a současně reaguje na pohyb, takže zachytí i jednotlivé průlety nebo krátkodobou aktivitu hmyzu. Výsledkem je obrovské množství dat, které by klasickými metodami nebylo možné efektivně zpracovat. Jen během jedné sezony v Milovicích vzniklo přibližně půl milionu fotografií představujících zhruba 400 gigabajtů dat.

Algoritmy v roli neúnavných badatelů

Právě zde se ukazuje význam umělé inteligence. Zatímco samotný sběr dat probíhá automaticky, jejich vyhodnocování zajišťují pokročilé modely strojového učení vyvíjené mimo jiné týmem profesora Toke Thomase Høyeho z Aarhuské univerzity. Algoritmy dokážou analyzovat obrovské množství fotografií a pomáhají určovat jednotlivé druhy. Člověk tak nemusí procházet každý záznam ručně, ale může se soustředit na odbornou kontrolu výsledků a interpretaci získaných poznatků. Technologie tím výrazně zvyšuje kapacitu odborníků a umožňuje pracovat s objemy dat, které by byly dříve prakticky nezpracovatelné.

Výzkum v Milovicích se přitom nezaměřuje pouze na hmyz. Automatickou stanici doplňují také akustické rekordéry Wildlife Acoustics určené pro sledování ptáků a netopýrů. Kombinace obrazových a zvukových záznamů umožňuje sledovat několik skupin organismů současně a hodnotit fungování celého společenstva. Nejde tedy pouze o zjištění, zda se určitý druh na lokalitě nachází, ale také o pochopení vztahů mezi jednotlivými organismy a prostředím, ve kterém žijí.

První výsledky ukazují mimořádnou biologickou hodnotu milovické rezervace. Automatické akustické systémy předběžně zaznamenaly 153 druhů ptáků v bezlesé části lokality a 144 druhů na okraji lesa. Mezi významné nálezy patří například ohrožená vlha pestrá, která využívá místní pastviny jako loviště. Analýza hlasových projevů ukázala také výraznou aktivitu po skončení hnízdní sezony, což může naznačovat úspěšné rozmnožování přímo v národní přírodní památce Mladá. Velmi zajímavé jsou rovněž výsledky sledování nočních motýlů, které naznačují, že milovické lokality patří mezi druhově nejbohatší ze všech evropských ploch zapojených do projektu.

Klimatická změna rozvírá nůžky

Přínos automatického monitoringu však nespočívá pouze ve zjištění aktuálního počtu druhů. Dlouhodobé sledování umožňuje zachytit změny v načasování přírodních procesů. Klimatická změna může například způsobovat rozdíly mezi obdobím rašení rostlin, výskytem hmyzu a rozmnožováním ptáků. Pokud se jednotlivé části potravního řetězce začnou časově rozcházet, může to ovlivnit stabilitu celých ekosystémů. Právě nepřetržitá data z automatických systémů mohou pomoci tyto posuny přesně zachytit a vyhodnotit.

Přínos nespočívá pouze v rychlosti. Neméně důležitá je opakovatelnost měření a možnost porovnávat údaje mezi různými lokalitami i časovými obdobími. Díky tomu lze lépe odhalovat dlouhodobé trendy, změny početnosti populací nebo postupné šíření nepůvodních druhů. Takto získané informace představují cenný podklad nejen pro ochranu zvláště chráněných území, ale také pro plánování krajiny, hospodaření v lesích, obnovu mokřadů nebo hodnocení účinnosti realizovaných opatření.

Nová vrstva podkladů v procesu EIA

Velmi zajímavý přesah nabízí také oblast posuzování vlivů na životní prostředí. V procesu EIA bývá hodnocení biologické rozmanitosti založeno především na terénních průzkumech prováděných v předem stanovených termínech. Přestože jde o standardní a odborně uznávaný postup, vždy zachycuje pouze určitou část reality. Automatizovaný monitoring může představovat významné doplnění těchto průzkumů. Dlouhodobé záznamy z akustických senzorů, fotopastí nebo dalších zařízení mohou poskytnout nezávislý soubor dat o skutečném využívání území chráněnými druhy v různých denních i ročních obdobích.

Takto získané informace mohou představovat cenné rozšíření podkladů využívaných při biologických hodnoceních, přispět k hlubšímu pochopení fungování jednotlivých lokalit a doplnit poznatky získané tradičními terénními metodami. Automatizovaný monitoring není náhradou odborné práce biologů, ale představuje další nástroj, který umožňuje sledovat přírodní procesy v delším časovém horizontu a zachytit i jevy, které se při běžných průzkumech nemusí vždy projevit. Propojení moderních technologií, dlouhodobého sběru dat a zkušeností odborníků tak může přinést komplexnější obraz o stavu území a vytvořit kvalitnější podklady pro rozhodování o plánovaných záměrech i ochraně přírodních hodnot.

Digitální atlas na vlastním dvoře

Budoucnost automatizovaného monitoringu biodiverzity však nemusí zůstat pouze v rukou výzkumných institucí a odborných organizací. S postupným vývojem technologií, zlevňováním senzorů a zdokonalováním umělé inteligence se může otevřít prostor pro jejich širší využití v krajině. Jednou by tak podobné chytré monitorovací systémy mohly pomáhat nejen při velkých projektech ochrany přírody, ale také obcím, zemědělcům, vlastníkům pozemků nebo běžným zájemcům o stav okolního prostředí.

Představit si lze například malé energeticky soběstačné zařízení umístěné na zahradě, v sadu nebo na okraji lesa, které by průběžně zaznamenávalo přítomnost ptáků, hmyzu či dalších organismů a prostřednictvím jednoduché aplikace poskytlo uživateli základní přehled o biologické rozmanitosti daného místa. Stejně jako dnes sledujeme počasí nebo kvalitu ovzduší téměř v reálném čase, mohli bychom v budoucnu získávat lepší představu také o tom, jak živá je krajina kolem nás.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Přestože se uhlíková stopa stala jedním z nejčastěji používaných ukazatelů dopadů lidské činnosti na klima, jen málokdo dokáže správně odhadnout, které každodenní činnosti skutečně vedou k významnému snižování emisí skleníkových plynů. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature Sustainability ukazuje, že naše rozhodování není ovlivňováno pouze nedostatkem informací, ale také hluboce zakořeněnými psychologickými mechanismy. Ty pak vedou k systematickému nadhodnocování některých opatření a podceňování těch, která mají na emise oxidu uhličitého největší vliv.

Oxid uhličitý patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny přirozeně se vyskytující v zemské atmosféře. Jeho koncentrace byla po tisíce let udržována v poměrně stabilním rozmezí díky rovnováze mezi přírodními zdroji a procesy, které jej z atmosféry odstraňují. Významnou roli v tomto koloběhu hrají oceány, lesní ekosystémy, půda i fotosyntéza rostlin. Od počátku průmyslové revoluce však začaly lidské aktivity tuto rovnováhu výrazně narušovat.

Spalování uhlí, ropy a zemního plynu, výroba cementu, odlesňování i intenzivní průmyslová výroba vedly k postupnému růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře na hodnoty, které nemají v historii moderní civilizace obdoby. Právě proto se CO₂ stal jedním z hlavních ukazatelů klimatické politiky a měřítkem environmentálních dopadů výrobků, služeb i jednotlivých ekonomických odvětví.

Co všechno tvoří uhlíkovou stopu?

S rozvojem klimatické vědy se postupně začal prosazovat pojem uhlíkové stopy, který představuje součet emisí skleníkových plynů vznikajících během celého životního cyklu výrobku, služby, organizace nebo lidské činnosti. Emise CO₂ vznikající při samotném používání výrobku, ale také při těžbě surovin, výrobě, dopravě, distribuci, provozu i konečném zpracování po skončení jeho životnosti. Uhlíková stopa se dnes stala jedním z nejvýznamnějších indikátorů udržitelnosti a nachází uplatnění v environmentálním managementu podniků, při veřejných zakázkách, v investičním rozhodování i při hodnocení environmentálních tvrzení výrobců.

Evropská unie během posledních let vytvořila rozsáhlý legislativní rámec, který je na snižování emisí skleníkových plynů přímo navázán. Evropský právní rámec vychází z Evropského klimatického zákona, který zakotvil závazek dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a současně stanovil mezicíl snížení emisí nejméně o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990.

Na tento rámec navazuje balíček Fit for 55, reforma systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS, zavádění mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM, rozvoj taxonomie udržitelných investic, pravidla pro nefinanční reporting podniků i připravované požadavky na prokazování environmentálních tvrzení výrobků.

Významnou roli sehrávají rovněž metodiky hodnocení životního cyklu, standardy ISO 14067 pro uhlíkovou stopu výrobků nebo metodika Product Environmental Footprint, která sjednocuje způsob výpočtu environmentálních dopadů v rámci Evropské unie.

Problém neviditelných emisí

Pojem uhlíková stopa se během posledních dvou desetiletí stal běžnou součástí odborných studií, firemních strategií i veřejného prostoru. Přesto zůstává pro většinu lidí poměrně abstraktním pojmem. Na rozdíl od odpadu zaplněného kontejneru, spotřebované elektřiny na elektroměru nebo vody protékající vodoměrem nelze emise oxidu uhličitého přímo pozorovat ani jednoduše porovnat s každodenní zkušeností.

Uhlíková stopa navíc zahrnuje emise vznikající v průběhu celého životního cyklu výrobků a služeb, od těžby surovin přes výrobu, dopravu a používání až po jejich konečné zpracování. Hodnoty uváděné v kilogramech nebo tunách ekvivalentu oxidu uhličitého proto bez širšího kontextu většině lidí samy o sobě mnoho neříkají. Právě tato obtížná představitelnost patří k důvodům, proč veřejnost často jen obtížně odhaduje skutečný klimatický význam jednotlivých rozhodnutí a každodenních činností.

Co odhalila nová psychologická studie?

Přestože je problematika emisí oxidu uhličitého dnes součástí vzdělávání, médií i firemních strategií, nová studie mezinárodního týmu psychologů ukazuje, že skutečné porozumění významu jednotlivých opatření zůstává překvapivě nízké.

Autoři analyzovali odpovědi celkem 2 924 účastníků ve třech předem registrovaných studiích zaměřených na odhad klimatického přínosu desítek různých každodenních opatření. Výsledky ukázaly, že lidé mají jen omezenou schopnost správně rozlišit, které činnosti vedou k významnému snížení emisí a které mají pouze okrajový přínos.

Výzkumníci tento soubor znalostí označují jako uhlíkovou kompetenci. Ta představuje schopnost správně posoudit relativní význam jednotlivých opatření pro snižování emisí skleníkových plynů. Právě tato kompetence podle autorů významně ovlivňuje každodenní rozhodování spotřebitelů i podporu klimatických opatření na úrovni společnosti. Pokud lidé nedokážou rozpoznat, která opatření přinášejí největší environmentální přínos, mohou věnovat značné úsilí aktivitám s minimálním dopadem a současně přehlížet rozhodnutí, která by emise skutečně výrazně snížila.

Dva skryté mechanismy v naší mysli

Studie identifikovala dva hlavní psychologické mechanismy. Prvním je sklon lidí považovat za významnější ta opatření, o nichž často slyší nebo která jsou mediálně dobře známá. Druhým mechanismem je motivované uvažování, které vede k tomu, že člověk přisuzuje vyšší význam právě těm aktivitám, které již sám vykonává, protože tím posiluje vlastní pozitivní obraz odpovědného chování. Oba mechanismy společně vytvářejí systematické zkreslení při hodnocení skutečných emisních přínosů jednotlivých opatření.

Zajímavé jsou i konkrétní výsledky. Mezi nejvíce nadhodnocované činnosti patřilo třídění odpadu, používání recyklovaných materiálů, nákup energeticky úsporných domácích spotřebičů, zateplování budov nebo práce z domova. Všechny tyto aktivity mají svůj environmentální význam, avšak jejich přímý vliv na celkovou uhlíkovou stopu jednotlivce bývá často nižší, než si veřejnost představuje. Naopak výrazně podceňována byla omezení letecké dopravy, život bez osobního automobilu, přechod na elektromobil nebo využívání elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy opatření s podstatně vyšším potenciálem snižování emisí.

Proč pouhá čísla a data nestačí

Autoři současně zjistili, že ani poskytování přesných informací nemusí automaticky vést ke správnějším odhadům. V rámci experimentů testovali několik vzdělávacích intervencí zaměřených na zlepšení uhlíkové kompetence. Přestože u části účastníků došlo ke zlepšení, účinek nebyl univerzální a mezi jednotlivými lidmi existovaly značné rozdíly. Výzkumníci proto upozorňují, že účinnější mohou být cílené vzdělávací přístupy zohledňující rozdílné znalosti, zkušenosti i psychologické charakteristiky jednotlivých skupin obyvatel.

Význam těchto zjištění přesahuje oblast individuálního chování. V době, kdy podniky stále častěji zveřejňují údaje o uhlíkové stopě svých výrobků, připravují dekarbonizační strategie a investují do snižování emisí v celém hodnotovém řetězci, bude správné porozumění významu jednotlivých opatření stále důležitější. Stejně tak veřejná správa, která připravuje klimatické strategie nebo komunikuje environmentální politiky směrem k občanům, bude muset věnovat větší pozornost nejen samotným datům, ale také způsobu jejich prezentace. Přesná čísla totiž sama o sobě nestačí. Rozhodující je, zda jim lidé správně porozumí a dokážou je převést do každodenního rozhodování.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu