Svět investuje do vývoje nových energetických technologií stovky miliard eur ročně. Jen veřejné výdaje na výzkum, vývoj a demonstrace v oblasti energetiky dosáhly v členských zemích IEA v posledních letech přibližně 50 miliard amerických dolarů ročně a další stovky miliard dolarů směřují do soukromých investic. Vědci přicházejí s účinnějšími bateriemi, levnější výrobou vodíku, pokročilými materiály nebo novými způsoby ukládání energie. Přesto se mnoho slibných inovací nikdy nedostane do běžného průmyslového využití. Podle nejnovější analýzy Mezinárodní energetické agentury není hlavním problémem nedostatek nápadů ani vědeckých poznatků, ale jejich komercializace. Právě období mezi úspěšným výzkumem a rozsáhlým uvedením technologie na trh se stává nejslabším článkem energetických inovací.

Vývoj energetických technologií dnes představuje jeden z rozhodujících faktorů hospodářské konkurenceschopnosti. Země, které dokážou nové technologie nejen vyvinout, ale také vyrábět ve velkém měřítku, získávají významnou strategickou výhodu. Nejde pouze o výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale také o baterie, elektrolyzéry pro výrobu vodíku, transformátory, výkonovou elektroniku, tepelná čerpadla, moderní elektromotory nebo nové materiály využívané v energetice. Podle odhadů IEA budou právě technologie čisté energetiky představovat v příštích desetiletích jeden z nejrychleji rostoucích světových průmyslových trhů v hodnotě bilionů dolarů ročně. Tyto technologie se postupně stávají stejně významnými průmyslovými produkty, jako byly v minulosti automobily nebo petrochemický průmysl.

Analýza Mezinárodní energetické agentury upozorňuje, že největší překážkou již není samotný výzkum. Ve většině technologických oblastí vzniká dostatek kvalitních patentů, vědeckých publikací i začínajících podniků. Problém nastává ve chvíli, kdy je třeba přejít od laboratorního prototypu k prvnímu průmyslovému zařízení a následně k sériové výrobě. Tento proces vyžaduje vysoké investice, dlouhé období návratnosti, technická rizika i schopnost přesvědčit investory, že nová technologie obstojí v reálném provozu. Právě tato etapa bývá označována jako údolí smrti inovací, protože mnoho perspektivních projektů zde končí ještě před komerčním využitím. Vybudování první průmyslové výrobní linky nebo demonstračního závodu často vyžaduje investice v řádu stovek milionů až jednotek miliard eur, což výrazně převyšuje možnosti většiny začínajících technologických firem.

Význam této problematiky dále roste s pokračující energetickou transformací. Evropská unie i další světové ekonomiky usilují o snižování emisí skleníkových plynů, posilování energetické bezpečnosti a omezení závislosti na dovozu fosilních paliv. Splnění těchto cílů nebude možné pouze s technologiemi, které jsou dnes běžně dostupné. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že přibližně 35 procent potřebného snížení emisí oxidu uhličitého do poloviny století bude záviset na technologiích, které jsou dnes teprve ve fázi prototypů nebo rané komercializace. Řada průmyslových odvětví bude potřebovat nové výrobní postupy, účinnější akumulaci energie, bezemisní výrobu tepla nebo pokročilé technologie pro zachycování a využití oxidu uhličitého. Právě jejich komerční nasazení rozhodne o tom, jak rychle se podaří energetickou transformaci uskutečnit.

Mezinárodní energetická agentura upozorňuje, že tradiční systém financování často podporuje především základní výzkum nebo naopak již zavedené podniky. Mezi těmito dvěma světy však vzniká investiční mezera. Demonstrační projekty, pilotní výrobní linky nebo první komerční provozy vyžadují výrazně vyšší kapitál než běžné výzkumné projekty a současně nesou podstatně vyšší riziko než zavedené technologie. Soukromí investoři proto často vyčkávají, zatímco veřejná podpora bývá časově nebo finančně omezená. Právě financování prvních komerčních projektů označuje IEA za jednu z největších překážek rozvoje čistých energetických technologií na světě.

Evropa přitom disponuje silnou výzkumnou základnou. Evropské univerzity, výzkumné organizace i technologické společnosti patří mezi světovou špičku v řadě energetických oborů. Podle údajů IEA se zvyšuje také podíl evropských technologických start upů na globálních investicích rizikového kapitálu. Samotný počet inovativních firem však nestačí. Rozhodující bude schopnost vytvářet výrobní kapacity přímo v Evropě, zajistit dodavatelské řetězce a umožnit novým technologiím rychlý vstup na světové trhy. Evropská unie každoročně investuje prostřednictvím programu Horizont Evropa, Inovačního fondu a dalších nástrojů miliardy eur do vývoje nízkoemisních technologií, stále však hledá účinnější způsoby, jak tyto inovace rychle převádět do průmyslové praxe.

S tím úzce souvisí také evropská průmyslová politika. V posledních letech Evropská komise přijala řadu iniciativ zaměřených na podporu výroby baterií, vodíkových technologií, čistých průmyslových řešení nebo modernizace elektrických sítí. Cílem není pouze snižování emisí, ale také posílení technologické soběstačnosti a konkurenceschopnosti evropského průmyslu vůči Spojeným státům a Číně. Celosvětové investice do výroby technologií čisté energetiky již přesahují jeden bilion amerických dolarů ročně a jejich tempo dále roste. Komercializace inovací se tak stává nejen otázkou vědy, ale také průmyslové strategie, zaměstnanosti a ekonomické bezpečnosti.

Významnou roli přitom hraje také regulatorní prostředí. Nové technologie potřebují předvídatelná pravidla, dlouhodobé investiční pobídky a stabilní poptávku. Bez těchto podmínek se i technicky úspěšné projekty mohou dostat do situace, kdy jejich uvedení na trh nebude ekonomicky životaschopné. Právě proto IEA upozorňuje, že úspěšná energetická politika nemůže být zaměřena pouze na podporu výzkumu. Stejnou pozornost musí věnovat financování demonstračních projektů, rozvoji výrobních kapacit, vzdělávání odborníků i vytváření tržních podmínek pro nové technologie. Podle IEA bude rozhodujícím desetiletím právě období do roku 2035, kdy se ukáže, které nové energetické technologie dokážou přejít z pilotních projektů do masového nasazení.

Budoucnost energetiky tak nebude určována jen tím, kolik nových objevů vznikne ve výzkumných laboratořích. Rozhodující bude také schopnost proměnit vědecké poznatky v technologie, které budou spolehlivě fungovat v továrnách, elektrárnách, domácnostech i dopravě. Teprve ve chvíli, kdy se podaří překlenout propast mezi výzkumem a průmyslovou výrobou, mohou energetické inovace naplnit svůj skutečný potenciál a stát se motorem hospodářského růstu, energetické bezpečnosti i přechodu k nízkoemisní ekonomice. Každý rok zpoždění při zavádění nových technologií totiž znamená nejen pomalejší snižování emisí, ale také ztrátu průmyslových příležitostí, investic a vysoce kvalifikovaných pracovních míst.

Každý den překračují hranice tisíce tun chemických látek, které jsou nezbytné pro průmysl, zemědělství nebo technologický rozvoj. Některé z nich však představují významné riziko pro lidské zdraví i životní prostředí a jejich nekontrolovaný pohyb mezi státy může způsobit škody, které se projeví až po mnoha letech. Evropská unie proto pokračuje v posilování systému, který má zabránit tomu, aby nebezpečné chemické látky putovaly do zemí bez dostatečných informací, ochranných opatření nebo kontrolních mechanismů. Evropská komise nyní připravila návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým chce aktualizovat seznamy nebezpečných chemických látek podléhajících zvláštním pravidlům při vývozu a dovozu.

Chemické látky jsou jedním ze základních pilířů moderní ekonomiky. Nacházejí uplatnění při výrobě plastů, léčiv, elektroniky, stavebních materiálů nebo zemědělských přípravků. Současně však existuje skupina látek, jejichž vlastnosti mohou představovat vážné nebezpečí. Některé jsou vysoce toxické, jiné mohou dlouhodobě přetrvávat v přírodě, hromadit se v živých organismech nebo se šířit na velké vzdálenosti. Právě proto vznikl evropský systém kontroly jejich mezinárodního obchodu, který vychází z principů odpovědného nakládání s chemickými látkami.

Základem evropské regulace je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 649/2012 o vývozu a dovozu nebezpečných chemických látek. Tento právní předpis převádí do evropského prostředí závazky vyplývající z Rotterdamské úmluvy o postupu předchozího souhlasu pro určité nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu a ze Stockholmské úmluvy zaměřené na odstranění nebo omezení perzistentních organických znečišťujících látek. Cílem není pouze kontrolovat obchod, ale především zajistit, aby státy dostávaly informace o vlastnostech rizikových látek a mohly přijímat informovaná rozhodnutí.

Navrhovaná úprava se zaměřuje na doplnění nových nebezpečných chemických látek do příloh I a V uvedeného nařízení. Zařazení látky do těchto seznamů znamená, že její vývoz nebude probíhat běžným způsobem. Vývozci budou muset splnit zvláštní podmínky, mezi které patří například povinnost oznámit zamýšlený vývoz nebo získat výslovný souhlas země dovozu. U látek zařazených do režimu Stockholmské úmluvy může být jejich vývoz z Evropské unie zcela zakázán.

Tento postup odráží základní princip evropské chemické politiky, podle kterého hospodářský význam určité látky nemůže být posuzován odděleně od jejích dopadů na zdraví lidí a ekosystémy. Evropská unie dlouhodobě prosazuje přístup, kdy výrobci, dovozci i vývozci nesou odpovědnost za znalost vlastností chemických látek během celého jejich životního cyklu. Nejde pouze o samotnou výrobu, ale také o jejich přepravu, používání, skladování a konečné odstranění.

Významnou roli v tomto systému hraje princip předběžné informovanosti. Země, které nejsou schopny nebo ochotny určitou nebezpečnou látku přijmout, musí mít možnost učinit rozhodnutí na základě dostupných vědeckých údajů. Evropský mechanismus tak brání situaci, kdy by látky omezené nebo zakázané v jedné části světa mohly být bez odpovídající kontroly přesunuty do jiných regionů.

Mezi látky, kterých se navrhovaná úprava týká, patří například některé benzotriazolové UV stabilizátory používané v plastech, nátěrech nebo dalších průmyslových výrobcích. Konkrétně jde o látky 2-(2H-benzotriazol-2-yl)-4-(tert-butyl)-6-(sec-butyl)fenol známý jako UV-350, 2-(2H-benzotriazol-2-yl)-4,6-di-tert-pentylfenol označovaný jako UV-328, 2-benzotriazol-2-yl-4,6-di-tert-butylfenol označovaný jako UV-320 a 2,4-di-tert-butyl-6-(5-chlorobenzotriazol-2-yl)fenol známý jako UV-327. Tyto látky se používají především jako ochranné přísady zabraňující degradaci materiálů vlivem ultrafialového záření, současně však některé z nich patří mezi látky s vlastnostmi vyvolávajícími obavy z dlouhodobého působení v životním prostředí.

Návrh dále zahrnuje průmyslové chemické látky, například 2,2'-dichlor-4,4'-methylenedianilin označovaný zkratkou MOCA, který se používá jako tvrdidlo při výrobě polyuretanových materiálů. Do seznamu mají být zahrnuty také další látky, například 4,4'-bis(dimethylamino)-4''-(methylamino)trityl alkohol obsahující určité množství Michlerova ketonu nebo Michlerovy báze a vybrané vonné látky ze skupiny 5-sec-butyl-2-(2,4-dimethylcyklohex-3-en-1-yl)-5-methyl-1,3-dioxanů.

Zařazení těchto látek do evropského systému kontroly vývozu a dovozu neznamená automatický zákaz jejich existence nebo používání na trhu Evropské unie. Znamená však, že jejich mezinárodní obchod bude podléhat přísnějším pravidlům. Vývozci budou muset poskytovat informace o zamýšleném vývozu, dodržovat oznamovací povinnosti a v případech stanovených právní úpravou získat předchozí souhlas dovážející země. U látek spadajících do režimu Stockholmské úmluvy může být jejich vývoz omezen nebo zakázán.

Dokument ke stažení:

• Návrh nařízení v přenesené pravomoci
• Příloha

Plastový odpad nemusí vždy skončit jako méně kvalitní výrobek, ve spalovně nebo na skládce. Vědci z Číny představili laboratorní technologii, která dokáže přeměnit některé obtížně recyklovatelné plasty na surovinu vhodnou pro výrobu leteckého paliva. Přestože je výzkum zatím v rané fázi a průmyslové využití bude vyžadovat ještě řadu let vývoje, ukazuje nový směr chemické recyklace. Zároveň připomíná, že budoucnost oběhového hospodářství nebude stát pouze na lepším třídění odpadů, ale také na stále sofistikovanější chemii.

Na první pohled se může zdát, že přeměna plastového odpadu na letecké palivo je krok opačným směrem. Smyslem recyklace je přece vyrábět z použitých plastů nové plastové výrobky, nikoliv paliva určená ke spálení. V ideálním případě tomu skutečně tak je. Moderní oběhové hospodářství staví především na prevenci vzniku odpadů, opětovném používání výrobků a materiálové recyklaci, při níž zůstává hodnota materiálu zachována co nejdéle. Ne všechny plasty však lze tímto způsobem využít.

Velkou část plastového odpadu tvoří výrobky z polyetylenu a polypropylenu. Tyto dva materiály patří do skupiny označované jako polyolefiny a představují nejrozšířenější plasty na světě. Vyrábějí se z nich nákupní tašky, obalové fólie, přepravní obaly, uzávěry lahví, nádoby na potraviny i řada výrobků používaných v průmyslu. Jejich hlavní předností je mimořádná chemická stabilita. Odolávají vodě, většině chemických látek i běžnému mechanickému namáhání, díky čemuž mají dlouhou životnost. Stejná vlastnost však představuje problém ve chvíli, kdy se z výrobku stane odpad.

Důvod je ukrytý v samotné stavbě těchto materiálů. Polyetylen i polypropylen jsou polymery. Tento pojem označuje velmi dlouhé molekuly složené z velkého množství opakujících se stavebních jednotek. Ty jsou navzájem propojeny pevnými vazbami mezi atomy uhlíku, které patří mezi nejstabilnější chemické vazby v organických látkách. Právě proto se tyto plasty v přírodě rozkládají jen velmi pomalu a jejich chemické rozložení vyžaduje značné množství energie nebo velmi účinné katalyzátory.

Katalyzátor je látka, která chemickou reakci usměrňuje a urychluje, aniž by se sama spotřebovávala. Lze si jej představit jako prostředníka, který pomáhá molekulám reagovat snáze a za příznivějších podmínek. Vývoj nových katalyzátorů dnes patří mezi nejvýznamnější oblasti chemického výzkumu, protože právě jejich vlastnosti často rozhodují o tom, zda bude určitý technologický proces ekonomicky i energeticky využitelný.

Dosud nejrozšířenější metodou chemické recyklace plastů je pyrolýza. Při ní se plast zahřívá na vysokou teplotu bez přístupu kyslíku. Dodaná energie naruší dlouhé polymerní řetězce a rozdělí je na kratší molekuly. Samotný princip není složitý. Mnohem obtížnější je řídit průběh reakce tak, aby vznikaly právě ty látky, které jsou z technologického hlediska nejcennější.

Při běžné pyrolýze totiž dochází ke štěpení polymerních řetězců na mnoha různých místech současně. Výsledkem není jedna chemická látka ani jedna skupina uhlovodíků, ale velmi pestrá směs molekul s rozdílnou velikostí. Část z nich odpovídá složením benzínovým frakcím, jiné připomínají motorovou naftu, další vytvářejí těžké oleje nebo vosky. Taková směs má sice energetickou hodnotu, ale pro další využití ji musí následovat několik stupňů čištění a oddělování jednotlivých složek. Právě tato dodatečná úprava významně ovlivňuje ekonomiku celého procesu.

Výzkumný tým ze Shanghai Advanced Research Institute při Čínské akademii věd a Fudan University se proto vydal jinou cestou. Jeho cílem nebylo plast pouze rozložit, ale řídit celý proces tak, aby vznikaly především molekuly o předem požadované velikosti. Jinými slovy, nesnažil se získat co největší množství různých uhlovodíků, ale co nejvyšší podíl jedné konkrétní skupiny látek.

Právě zde se dostává ke slovu hydrogenolýza, tedy chemický proces, při kterém se dlouhé polymerní řetězce štěpí za přítomnosti vodíku. Vodík přitom neplní pouze roli jedné z reagujících látek. Pomáhá stabilizovat nově vznikající molekuly bezprostředně po jejich oddělení od původního polymeru, čímž omezuje vznik dalších nežádoucích reakcí. Díky tomu lze mnohem lépe ovlivnit, jaké produkty budou při rozkladu plastu vznikat. Samotný princip hydrogenolýzy není nový. Vědci jej zkoumají již řadu let. Hlavní překážkou dosud bylo nalézt takový katalyzátor, který by celý proces řídil dostatečně přesně, pracoval s vysokou účinností a současně byl ekonomicky použitelný.

Právě vývoj nového katalyzátoru představuje nejvýznamnější část čínského výzkumu. Autoři studie se nesoustředili pouze na samotné štěpení plastu, ale především na to, jak usměrnit jednotlivé chemické reakce tak, aby vznikalo co nejvíce požadovaných molekul a co nejméně vedlejších produktů. V chemii se této vlastnosti říká selektivita. Čím je selektivita vyšší, tím větší část vstupní suroviny se přemění na cílový produkt a tím méně energie i dalších technologických kroků je zapotřebí při jeho následném zpracování.

To je důležité zejména při výrobě leteckého paliva. Na rozdíl od běžné představy totiž letecké palivo netvoří jediná chemická látka. Jde o pečlivě definovanou směs uhlovodíků s přesně stanovenými vlastnostmi. Molekuly musí mít vhodnou délku uhlíkového řetězce, správnou hustotu, viskozitu, bod tuhnutí i další parametry, které zajišťují bezpečný provoz leteckých motorů při vysokých teplotách během vzletu i v extrémně nízkých teplotách ve výškách přes deset kilometrů. Pokud jsou molekuly příliš krátké, jejich vlastnosti se začínají podobat spíše benzínu. Naopak příliš dlouhé řetězce vytvářejí těžší uhlovodíky připomínající oleje nebo vosky. Úkolem chemiků proto není plast pouze rozložit, ale zastavit celý proces ve chvíli, kdy vznikají právě ty molekuly, které odpovídají požadavkům leteckého průmyslu.

Laboratorní výsledky ukázaly, že přibližně 82 procent plastového odpadu se podařilo přeměnit na kapalné produkty. Ještě důležitější je však jejich složení. Přibližně 79 procent kapalné frakce tvořily uhlovodíky obsahující osm až šestnáct atomů uhlíku, označované zkratkou C8 až C16. Právě tato skupina látek odpovídá hlavní složce leteckého petroleje. Jinými slovy, většina kapalného produktu nevznikla jako obtížně využitelná směs různých uhlovodíků, ale přímo jako frakce, která je z hlediska výroby leteckého paliva nejcennější. Právě v tom spočívá hlavní přínos nové technologie, protože běžné metody chemické recyklace obvykle produkují mnohem širší směs uhlovodíků, kterou je nutné následně energeticky náročně dělit a dále upravovat.

Zajímavé je také to, že celý proces probíhá za relativně mírných reakčních podmínek. V chemickém průmyslu právě teplota a tlak významně ovlivňují energetickou náročnost výroby. Každé snížení potřebné teploty nebo tlaku může v budoucnu znamenat nižší provozní náklady i menší uhlíkovou stopu technologie. Právě proto autoři studie označují svůj postup za ekonomicky perspektivní. Současně však upozorňují, že tento předpoklad zatím vychází z laboratorních experimentů. Skutečné náklady bude možné objektivně posoudit až při ověřování technologie ve větším měřítku.

To je ostatně důležité zdůraznit. Laboratorní úspěch ještě automaticky neznamená připravenost pro průmyslové využití. Přechod z laboratorní aparatury do průmyslového provozu bývá jednou z nejnáročnějších etap technologického vývoje. Chemické reakce, které fungují při zpracování několika gramů nebo kilogramů materiálu, se mohou při zpracování stovek tun denně chovat odlišně. Objevují se nové technické problémy související s přenosem tepla, mícháním reakční směsi, životností katalyzátoru i spotřebou vodíku. Neméně důležitou otázkou je také kvalita vstupního odpadu. Laboratorní pokusy obvykle pracují s dobře definovanými a čistými plasty, zatímco skutečný komunální odpad obsahuje širokou škálu příměsí, barviv, plniv i dalších materiálů, které mohou účinnost katalyzátoru výrazně ovlivnit.

Právě z tohoto důvodu je třeba výsledky studie vnímat především jako potvrzení nového vědeckého principu, nikoliv jako technologii připravenou pro okamžité komerční využití. To však nijak nesnižuje význam samotného objevu. Historie chemického průmyslu opakovaně ukazuje, že právě podobné laboratorní experimenty často představují první krok k technologiím, které se o deset či patnáct let později stanou běžnou součástí průmyslové výroby.

Moderní silniční síť patří mezi základní pilíře fungování společnosti. Každý nový kilometr komunikace však současně představuje zásah do krajiny, který ovlivňuje pohyb rostlin i živočichů na desítky let dopředu. Zatímco střety automobilů s velkými savci jsou dlouhodobě sledovaným bezpečnostním problémem, úhyn ptáků zůstával až donedávna spíše na okraji odborného zájmu. Nová výzkumná zpráva novozélandské dopravní agentury NZ Transport Agency Waka Kotahi ukazuje, že právě ptáci představují skupinu, která si zaslouží mnohem větší pozornost. Na vzniku této významné publikace se přitom podíleli také odborníci z českého Centra dopravního výzkumu, jejichž práce dnes pomáhá utvářet podobu moderní dopravní infrastruktury daleko za hranicemi Evropy.

Silnice bývají vnímány především jako symbol mobility, hospodářského rozvoje a propojení jednotlivých regionů. Každá komunikace však současně vytváří novou překážku v krajině, která mění přirozené fungování ekosystémů. Zvířata při hledání potravy, vody nebo vhodných míst k rozmnožování překračují vozovky často zcela pravidelně, aniž by byla schopna vyhodnotit rychlost přijíždějících vozidel. Výsledkem jsou miliony střetů, které každoročně způsobují nejen značné ekonomické škody a ohrožení bezpečnosti řidičů, ale také významné ztráty biologické rozmanitosti. Ochrana přírody a bezpečnost dopravy proto dnes představují dvě vzájemně propojené oblasti, které nelze řešit odděleně.

V posledních desetiletích se většina pozornosti soustředila na kolize vozidel s velkými savci. Důvod je zřejmý. Takové nehody často končí poškozenými automobily, zraněními posádky nebo tragickými následky. Ve stínu tohoto problému však dlouhou dobu zůstávaly střety s ptáky. Přitom právě jejich skutečný rozsah je pravděpodobně mnohem větší, než naznačují dostupné statistiky. Mnoho menších druhů po střetu zmizí během krátké doby, protože jejich těla odstraní predátoři nebo další projíždějící vozidla. Řada úhynů navíc vůbec není zaznamenána, což významně zkresluje celkový obraz problému. Novozélandští odborníci proto upozorňují, že nedostatek kvalitních dat představuje jednu z největších překážek při plánování účinných ochranných opatření.

Právě snaha shromáždit dosavadní vědecké poznatky vedla ke vzniku nové výzkumné zprávy připravené pro NZ Transport Agency Waka Kotahi. Publikace představuje dosud nejkomplexnější souhrn informací o střetech vozidel s ptáky na Novém Zélandu. Nejde přitom pouze o přehled dosavadních výzkumů. Dokument propojuje výsledky systematických terénních sledování, dlouhodobých pozorování i zkušeností odborníků zabývajících se ochranou přírody a navrhuje jednotný přístup k monitorování, vyhodnocování rizik a plánování dopravních staveb. Cílem není pouze lépe pochopit příčiny střetů, ale především vytvořit podklady pro jejich dlouhodobé snižování.

Významnou stopu v této mezinárodní publikaci zanechali také odborníci z Centra dopravního výzkumu. Profesor Michal Bíl působil jako mezinárodní odborný recenzent celé zprávy a její autoři opakovaně využívají výsledky vědeckých prací vznikajících v České republice. Výzkum CDV se dlouhodobě zaměřuje na prostorovou analýzu střetů vozidel se živočichy, identifikaci rizikových lokalit a využívání geografických informačních systémů při plánování bezpečnější dopravní infrastruktury. České zkušenosti tak dnes nacházejí uplatnění i při přípravě dopravních strategií na opačné straně zeměkoule, což potvrzuje, že kvalitní vědecká data mají univerzální hodnotu bez ohledu na geografickou polohu.

Jedním z nejzajímavějších zjištění studie je skutečnost, že riziko střetů není rozloženo rovnoměrně. Ptáci neumírají náhodně na všech komunikacích, ale především v místech, kde se silnice dostávají do těsného kontaktu s jejich přirozeným prostředím. Vysoce rizikové jsou okraje lesních porostů, mokřady, pobřežní oblasti nebo místa pravidelného přeletu mezi hnízdišti a potravními lokalitami. Významnou roli hraje také roční období. Nejvyšší počet střetů připadá na dobu hnízdění a období, kdy mladí ptáci poprvé opouštějí hnízda a získávají první zkušenosti s létáním. U některých mořských druhů se navíc projevuje vliv umělého osvětlení, které mladé jedince dezorientuje a přivádí je na vozovky v blízkosti pobřežních měst.

Studie zároveň ukazuje, že mezi jednotlivými druhy existují výrazné rozdíly. Zvýšenému riziku čelí zejména nelétaví nebo převážně pozemní ptáci, druhy obývající mokřady a pobřežní ekosystémy, ale také dravci a mrchožrouti, které lákají uhynulá zvířata ležící na komunikacích. Ohroženy jsou však i běžné druhy žijící v zemědělské krajině nebo v okolí lidských sídel. Podle výsledků monitoringu tvoří ptáci na některých sledovaných komunikacích více než polovinu všech nalezených uhynulých obratlovců. V závislosti na použité metodice představují šest až dvacet šest procent všech evidovaných střetů, přičemž na jedné sledované silniční síti dosahoval jejich podíl dokonce šedesáti dvou procent.

Právě tato čísla potvrzují, že ochrana ptáků nemůže být založena pouze na nahodilém sběru údajů. Autoři studie upozorňují, že současný monitoring bývá často krátkodobý, metodicky rozdílný a prostorově omezený. Jednotlivé projekty proto mezi sebou nelze jednoduše porovnávat a získané informace neposkytují dostatečně přesný obraz o skutečném rozsahu problému. Významnou nejistotu představuje také skutečnost, že některé druhy ptáků jsou při terénních průzkumech mnohem obtížněji zjistitelné než jiné. Malí nebo noční ptáci bývají zaznamenáváni výrazně méně často, než kolik jich ve skutečnosti na silnicích hyne.

Právě zde se naplno uplatňují moderní metody prostorových analýz, které představují jednu z hlavních specializací Centra dopravního výzkumu. Geografické informační systémy umožňují propojit údaje o dopravní síti, krajině, vegetaci, vodních tocích, migračních trasách živočichů i historických střetech do jediného analytického prostředí. Výsledkem nejsou pouze mapy minulých událostí, ale především modely, které dokážou s vysokou pravděpodobností odhadnout, kde budou vznikat rizikové situace i v budoucnu. Takový přístup představuje zásadní posun od pouhého zaznamenávání následků směrem k jejich aktivní prevenci.

Moderní technologie navíc otevírají zcela nové možnosti monitorování. Vedle aplikací využívajících satelitní navigaci nebo palubní kamery doporučuje zpráva testovat také automatizované systémy založené na umělé inteligenci. Ty mohou rozpoznávat uhynulé živočichy přímo z obrazových záznamů, vyhodnocovat jejich polohu a průběžně vytvářet databázi rizikových lokalit. V kombinaci s údaji od správců komunikací, ekologů i občanské veřejnosti vzniká stále přesnější obraz o tom, kde dochází ke střetům nejčastěji a jaká opatření mohou přinést největší efekt.

Neméně důležité jsou samotné návrhy preventivních opatření. Studie ukazuje, že účinná ochrana nemusí být založena pouze na rozsáhlých stavebních úpravách. V řadě případů mohou významně pomoci vhodně umístěné dopravní značky, úpravy vegetace v okolí komunikací, lokální omezení rychlosti nebo přizpůsobení silniční infrastruktury v místech pravidelného pohybu ptáků. Stejně důležité je začlenit riziko střetů již do přípravy nových dopravních staveb a ekologických hodnocení, aby byla preventivní opatření součástí projektu od jeho samotného počátku, nikoliv až dodatečnou reakcí na vzniklé problémy.

Význam této filozofie dalece přesahuje hranice Nového Zélandu. Také evropské státy stále intenzivněji propojují rozvoj dopravní infrastruktury s ochranou biologické rozmanitosti a obnovou ekologické prostupnosti krajiny. Vedle známých ekoduktů pro velké savce se do popředí dostávají i méně nápadná opatření zaměřená na drobnější živočichy, jejichž význam pro fungování ekosystémů je často stejně zásadní. Ptáci přitom představují mimořádně citlivé indikátory kvality prostředí. Jejich chování velmi rychle reaguje na změny krajiny, a proto mohou poskytovat cenné informace o tom, zda je navržená infrastruktura skutečně šetrná vůči okolní přírodě.

Novozélandská studie současně připomíná, že kvalitní dopravní infrastruktura není definována pouze technickými parametry, nosností mostů nebo kapacitou komunikací. Stále větší význam získává schopnost navrhovat silnice jako přirozenou součást krajiny, která respektuje potřeby lidí i volně žijících živočichů. Takový přístup vyžaduje dlouhodobý monitoring, sdílení dat, využívání moderních analytických nástrojů i úzkou spolupráci dopravních inženýrů, ekologů, geografů a odborníků na ochranu přírody.

Právě propojení těchto oborů představuje největší přínos práce Centra dopravního výzkumu i celé novozélandské studie. Ukazuje totiž, že bezpečnost dopravy již nelze posuzovat pouze z pohledu člověka. Skutečně moderní dopravní infrastruktura musí být navrhována tak, aby co nejlépe fungovala také pro krajinu, kterou protíná. Každý přesně lokalizovaný střet, každá kvalitně zpracovaná prostorová analýza a každé správně navržené preventivní opatření představují další krok k tomu, aby silnice plnily svůj účel, aniž by se současně stávaly tichou hrozbou pro druhovou rozmanitost. Takový přístup dnes představuje jednu z nejperspektivnějších cest, jak spojit bezpečnou dopravu s odpovědnou ochranou přírody a vytvořit infrastrukturu, která bude dlouhodobě udržitelná pro všechny její uživatele.

Dokument ke stažení:

Considering bird-vehicle collision risks, effects, evidence, and mitigation in New Zealand

Na první pohled vypadají jako běžné kovové obaly, ve skutečnosti však představují jednu z nejsložitějších skupin komunálních odpadů. Aerosolové nádobky od deodorantů, laků, barev, čisticích prostředků nebo technických sprejů mohou i po spotřebování obsahovat zbytky hořlavých plynů či chemických látek. Nesprávné odložení tak neznamená pouze ztrátu kvalitního hliníku, ale může představovat také bezpečnostní riziko při svozu, dotřiďování nebo energetickém využití odpadů. Právě na tento dlouhodobý problém se zaměřili výzkumníci z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, kteří chtějí ověřit možnosti bezpečného sběru aerosolových obalů a získávání cenných kovů.

Evropská unie dlouhodobě podporuje přechod na oběhové hospodářství, jehož cílem je co nejdéle udržet materiály v oběhu a omezit spotřebu primárních surovin. Nová pravidla pro obaly a obalové odpady postupně zvyšují požadavky na recyklovatelnost výrobků, efektivnější využívání druhotných surovin i rozvoj moderních recyklačních technologií. Vedle samotné recyklace však evropská legislativa zdůrazňuje také bezpečné nakládání s odpady během celého jejich životního cyklu. Právě v této oblasti aerosolové obaly představují specifickou skupinu, která se od běžných kovových obalů významně odlišuje.

Aerosolové výrobky nám provázejí každodenní život již téměř jedno století. První moderní aerosolový obal byl vyvinut ve čtyřicátých letech minulého století pro vojenské účely, kdy sloužil k aplikaci insekticidů proti hmyzu přenášejícímu tropické choroby.  Po skončení druhé světové války se technologie velmi rychle rozšířila prakticky do všech oblastí spotřebního průmyslu. Dnes je využívají kosmetické firmy, výrobci léčiv, domácí chemie, technických prostředků, barev, potravin i veterinárních přípravků. Z technického hlediska přitom představují mimořádně propracovaný výrobek. Na rozdíl od běžných obalů totiž musí dlouhodobě bezpečně odolávat vnitřnímu přetlaku, chemickému působení svého obsahu i opakovanému mechanickému namáhání během používání.

První moderní aerosolový obal byl vyvinut ve čtyřicátých letech minulého století pro vojenské účely, kdy sloužil k aplikaci insekticidů proti hmyzu přenášejícímu tropické choroby. Po skončení druhé světové války se technologie velmi rychle rozšířila do civilního sektoru a během několika desetiletí se aerosolové výrobky staly běžnou součástí domácností. Dnes představují jednu z nejrozšířenějších forem balení kosmetických, technických i farmaceutických přípravků.

Právě tato konstrukční náročnost však současně komplikuje jejich zařazení mezi běžně recyklovatelné odpady. Aerosolová nádobka není pouze kovovým obalem. Celek tvoří tenkostěnný hliníkový nebo ocelový plášť, ventilový mechanismus, pružiny, těsnicí prvky, plastová odběrová trubička, ochranný uzávěr a v neposlední řadě samotná náplň spolu s hnacím médiem. Každý z těchto materiálů má odlišné fyzikální i chemické vlastnosti a odlišné požadavky na další zpracování. Z pohledu odpadového hospodářství se proto jedná o výrobek, který nelze posuzovat pouze podle převládajícího materiálu.

Právě tato skutečnost dobře ilustruje jeden ze základních principů současného oběhového hospodářství. Recyklovatelnost výrobku totiž není dána pouze tím, zda obsahuje kvalitní druhotnou surovinu, ale především tím, zda je možné celý výrobek bezpečně a ekonomicky zpracovat. Aerosolové nádobky představují typický příklad rozdílu mezi teoretickou a skutečnou recyklovatelností. Přestože hliník i ocel patří mezi nejlépe recyklovatelné technické materiály, samotná přítomnost těchto kovů ještě nezaručuje, že bude možné celý výrobek bez komplikací vrátit zpět do materiálového cyklu.

Významnou roli zde hraje také samotný způsob výroby aerosolových nádob. Hliníkové obaly jsou nejčastěji vyráběny technologií zpětného protlačování, při níž vzniká bezešvá monobloková nádoba s vysokou pevností a velmi nízkou hmotností. Ocelové aerosolové nádoby se naopak vyrábějí z několika dílů spojených svarovými nebo lisovanými spoji. Obě konstrukce musí splňovat přísné požadavky na mechanickou odolnost i dlouhodobou těsnost, protože běžně odolávají tlakům několika barů. Z pohledu výrobce představují vysoce kvalitní obaly. Z pohledu recyklace však jejich konstrukce vytváří další technologické výzvy.

Samostatnou kapitolou jsou hnací média. Historie aerosolových výrobků je úzce spojena s vývojem chemického průmyslu. První generace aerosolů využívala především chlorfluorouhlovodíky, známé jako freony. Ty se díky své chemické stabilitě dlouhou dobu považovaly za ideální hnací médium. Teprve pozdější výzkumy prokázaly jejich významný podíl na poškozování ozonové vrstvy, což vedlo k přijetí Montrealského protokolu a jejich postupnému celosvětovému nahrazení. Současné aerosolové výrobky využívají především směsi propanu, butanu a isobutanu, případně stlačený oxid uhličitý nebo dusík. Přestože tato změna významně přispěla k ochraně ozonové vrstvy, přinesla nové požadavky na bezpečné nakládání s odpady, protože řada dnešních hnacích médií je vysoce hořlavá.

Právě zbytky těchto plynů představují jeden z hlavních důvodů, proč jsou aerosolové obaly z pohledu odpadového hospodářství specifické. Ani po běžném používání totiž nemusí být nádoba zcela prázdná. Vedle zbytků samotného výrobku může obsahovat i určité množství hnacího média nebo směsi par. Pokud se taková nádoba dostane do zařízení, kde dochází ke stlačování, drcení nebo jinému mechanickému namáhání odpadů, může dojít k náhlému uvolnění obsahu. Odborná literatura proto dlouhodobě upozorňuje, že aerosolové obaly vyžadují odlišný způsob nakládání než běžné kovové obaly.

Tato problematika se netýká pouze samotné recyklace. Rizika vznikají již během svozu komunálních odpadů, při jejich dotřiďování i při energetickém využívání. Moderní třídicí linky pracují s vysokým stupněm mechanizace, odpady jsou lisovány, drceny nebo dopravovány pomocí rychle pracujících zařízení. Přítomnost tlakových nádob proto představuje faktor, který musí provozovatelé zohledňovat při návrhu technologických linek i bezpečnostních opatření. Problematika tlakových nádob získává stále větší pozornost také v souvislosti s rostoucím počtem požárů v zařízeních pro nakládání s odpady. Přestože příčiny jednotlivých událostí bývají různé, provozovatelé dlouhodobě upozorňují, že tlakové nádoby, baterie nebo nesprávně odložené chemické přípravky představují významné rizikové skupiny odpadů vyžadující zvláštní pozornost.

Situaci komplikuje také skutečnost, že v České republice dosud neexistuje jednotný způsob nakládání s použitými aerosolovými obaly. Doporučení se mohou lišit podle provozovatele systému odpadového hospodářství i podle podmínek jednotlivých obcí. Zatímco některé umožňují odložení zcela prázdných aerosolových nádob mezi kovové obaly, jiné doporučují jejich odevzdání na sběrném dvoře. Právě tato nejednotnost vede k tomu, že mnoho obyvatel si není jistých správným postupem a část aerosolových obalů končí ve směsném komunálním odpadu bez ohledu na jejich skutečný stav.

Na tuto situaci reaguje pilotní projekt Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně realizovaný ve spolupráci s obcí Přestanov. Výzkumníci zde testují samostatný systém sběru aerosolových nádobek, který jim umožní získat podrobné informace o jejich množství, materiálovém složení i o tom, kolik zbytkového obsahu se v nich po běžném používání nachází. Cílem není pouze analyzovat samotný odpad, ale především získat podklady pro návrh technologie, která by umožnila bezpečné odstranění zbytkových plynů a následné materiálové využití kovových částí obalu.

Význam projektu proto nespočívá pouze v recyklaci hliníku. Výzkumníci chtějí navrhnout technologický postup, který dokáže minimalizovat bezpečnostní rizika při manipulaci s aerosolovými obaly a současně zvýšit množství kvalitních druhotných surovin vracejících se zpět do průmyslové výroby. Hliník patří mezi strategicky významné materiály evropského hospodářství a jeho recyklace spotřebuje přibližně o devadesát pět procent méně energie než výroba primárního kovu z bauxitu. Každá recyklovaná nádoba tak představuje nejen úsporu přírodních zdrojů, ale také snížení energetické náročnosti výroby a emisí skleníkových plynů.

Český výzkum navíc nevzniká na zelené louce. Ve Velké Británii fungují specializované provozy, které každoročně bezpečně zpracují miliony aerosolových nádobek. Například společnost CleanPak uvádí kapacitu přibližně 3,5 milionu aerosolů ročně, přičemž v uzavřeném systému odděluje kovové obaly, zbytky kapalných náplní i hnací plyny určené k dalšímu využití nebo bezpečnému odstranění. Podobné technologie provozuje také německá společnost REMONDIS, kde jsou aerosolové nádoby zpracovávány v inertním prostředí, odděleně jsou získávány hliník a ocel, zatímco zachycené hnací plyny mohou být po úpravě využity jako alternativní palivo. Tyto příklady ukazují, že bezpečná recyklace aerosolových obalů je technicky zvládnutelná, vyžaduje však specializovaná zařízení, kvalitní systém sběru i dostatečný objem materiálu, aby byl celý proces ekonomicky udržitelný.

Evropská unie se v posledních letech stále intenzivněji soustředí na zajištění dostatečného množství strategických surovin pro průmysl, energetiku i moderní technologie. Vedle rozvoje těžby proto roste význam recyklace kovů, které již byly jednou uvedeny na trh. Přestože aerosolové obaly nepředstavují největší zdroj druhotných kovů, jejich systematický sběr může představovat další dílek mozaiky vedoucí k efektivnějšímu využívání materiálových zdrojů. Neméně důležitým přínosem projektu může být vytvoření odborných podkladů pro sjednocení doporučení, která dnes občané i provozovatelé odpadových systémů dostávají. Právě jednoznačná pravidla představují jeden ze základních předpokladů bezpečného fungování celého systému odpadového hospodářství. Pokud budou lidé vědět, jak s aerosolovými obaly správně nakládat, sníží se nejen riziko jejich nesprávného odložení, ale zároveň se zvýší množství kvalitního materiálu vhodného pro recyklaci.

Mohlo by vás zajímat:

Analýza recyklačního potenciálu hliníkových tlakových aerosolových nádobek (WASTE FORUM 2/2025)
 

Invazní nepůvodní druhy patří mezi nejvýznamnější příčiny úbytku biologické rozmanitosti a jejich šíření se v posledních desetiletích zrychluje spolu s rozvojem mezinárodního obchodu, dopravy i cestovního ruchu. Přesto se dlouhou dobu předpokládalo, že největší ekologické škody způsobují především v hospodářsky vyspělých zemích, kde jsou také nejlépe zdokumentovány. Nová mezinárodní studie publikovaná v prestižním vědeckém časopise Science však tento pohled zásadně mění.

Současně potvrzuje závěry nedávné globální hodnotící zprávy Mezivládní platformy pro biodiverzitu a ekosystémové služby IPBES, podle níž invazní nepůvodní druhy významně přispěly přibližně k šedesáti procentům známých vyhynutí rostlin a živočichů na světě a přibližně v šestnácti procentech případů představovaly jejich hlavní příčinu. Jejich význam proto neustále roste nejen z pohledu ochrany přírody, ale také potravinové bezpečnosti, hospodářství a zdraví obyvatel.

Studie Invasive species’ environmental impacts are more severe in the Global South vznikla pod vedením profesora Svena Bachera z Univerzity ve Fribourgu za účasti mezinárodního týmu odborníků z Německa a České republiky. Na výzkumu se podíleli také vědci z Botanického ústavu Akademie věd České republiky. Autoři analyzovali více než dvacet dva tisíc zaznamenaných případů ekologických dopadů invazních nepůvodních druhů napříč kontinenty. Namísto prostého srovnávání jednotlivých oblastí vytvořili jednotný způsob hodnocení intenzity dopadů každého druhu v různých regionech světa. Díky tomu bylo možné objektivně porovnat, jak silně stejné organismy ovlivňují ekosystémy v různých částech planety. Datový soubor patří k vůbec nejrozsáhlejším svého druhu a zahrnuje tisíce druhů rostlin, živočichů i dalších organismů napříč suchozemskými i vodními ekosystémy.

Biologické invaze představují proces, při kterém se druh dostane mimo oblast svého přirozeného výskytu a začne se v novém prostředí nekontrolovaně šířit. Ne každý nepůvodní druh se stává invazním, ale pokud získá schopnost rychlé reprodukce, vytlačuje původní organismy nebo výrazně mění fungování ekosystémů, mohou být následky mimořádně závažné. Invazní rostliny dokážou vytvářet souvislé porosty a vytlačit původní vegetaci, invazní živočichové mění potravní vztahy, přenášejí nové choroby nebo loví druhy, které proti nim nemají vytvořené obranné mechanismy.

Některé organismy mění chemické vlastnosti půdy, ovlivňují koloběh živin nebo narušují přirozený vodní režim krajiny. Mezi nejznámější světové příklady patří vodní hyacint zarůstající africká jezera a řeky, hnědý stromový had, který po zavlečení na ostrov Guam způsobil kolaps populací většiny původních ptáků, nebo slávka mnohotvárná, jejíž masivní šíření v Severní Americe způsobuje miliardové škody na vodohospodářské infrastruktuře.

Autoři studie upozorňují, že biologické invaze již dávno nejsou pouze ekologickým problémem. Jejich důsledky zasahují zemědělství, lesnictví, rybářství, vodní hospodářství, veřejné zdraví i ekonomiku. Celosvětové škody způsobené invazními druhy se podle předchozích odhadů pohybují v řádu stovek miliard dolarů ročně a jejich výše každým desetiletím roste. Podle nejnovějších odhadů IPBES dosahují ekonomické ztráty nejméně 423 miliard amerických dolarů ročně a oproti sedmdesátým létům minulého století vzrostly přibližně čtyřnásobně během každého desetiletí. Skutečné náklady jsou přitom pravděpodobně ještě vyšší, protože v mnoha rozvojových zemích se škody systematicky neevidují. Vedle přímých ekonomických ztrát představuje mimořádně závažný problém také nevratný úbytek biologické rozmanitosti, který nelze jednoduše vyčíslit finanční hodnotou.

Jedním z hlavních cílů studie bylo odstranit dlouhodobé zkreslení, které vznikalo tím, že většina vědeckých údajů pocházela z Evropy, Severní Ameriky, Austrálie nebo Nového Zélandu. Právě zde se biologické invaze sledují systematicky již několik desetiletí, zatímco rozsáhlé oblasti Afriky, Jižní Ameriky nebo jihovýchodní Asie disponují podstatně menším množstvím dostupných dat. Mohlo se proto zdát, že právě vyspělé státy čelí největším ekologickým problémům. Ve skutečnosti však mohlo jít pouze o důsledek intenzivnějšího výzkumu. Řada tropických států totiž nemá dostatek odborníků, financí ani dlouhodobých monitorovacích programů. Chybějící data tak často neznamenají menší riziko, ale pouze nižší kapacitu invazní druhy sledovat a vyhodnocovat.

Výsledky byly překvapivé. Ukázalo se, že stejné invazní druhy způsobují v zemích globálního Jihu v průměru přibližně o polovinu závažnější ekologické škody než v zemích globálního Severu. Největší rozdíly se objevily zejména v tropických a subtropických oblastech, které jsou současně centry světové biologické rozmanitosti. Právě zde žije mimořádně vysoký počet endemických druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Tyto organismy často vznikaly po miliony let v izolovaných podmínkách a neměly možnost vyvinout obranné mechanismy proti nově příchozím konkurentům nebo predátorům. Například Madagaskar je domovem více než devadesáti procent druhů rostlin a živočichů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Podobně vysoký podíl endemitů mají Galapágy, Havaj nebo řada ostrovů v Tichém oceánu, kde může zavlečení jediného invazního druhu nenávratně změnit fungování celého ekosystému.

Autoři vysvětlují, že ekologická odolnost jednotlivých oblastí není stejná. Mnoho druhů v tropických oblastech je vysoce specializovaných a závisí na velmi úzkých ekologických vazbách. Pokud invazní druh naruší například opylování, šíření semen nebo potravní řetězec, mohou následovat rozsáhlé změny zasahující celé společenstvo organismů. V některých případech dochází ke kaskádovým efektům, kdy vymizení jednoho druhu ovlivní desítky dalších organismů. Takové řetězové reakce byly zaznamenány na již zmiňovaném příkladu z ostrova Guam po zavlečení hnědého stromového hada, jehož predace vedla k téměř úplnému vymizení většiny původních druhů ptáků. Následně se změnilo šíření semen i přirozená obnova lesních porostů, což ukazuje, že dopady invazních druhů často dalece přesahují přímé vytlačení jednotlivých organismů.

Významnou roli hraje také hospodářská situace jednotlivých zemí. Řada států globálního Jihu čelí současně rychlému populačnímu růstu, rozšiřování dopravní infrastruktury, intenzivnějšímu využívání krajiny i omezeným možnostem dlouhodobého monitorování přírody. Invazní druhy se tak mohou šířit rychleji, zatímco jejich včasné zachycení bývá složitější. Pokud se nový druh podaří odhalit až ve chvíli, kdy vytvoří stabilní populace, bývá jeho odstranění technicky velmi obtížné nebo zcela nemožné. Každý rok přitom světovým obchodem projdou stovky milionů kontejnerů a více než devadesát procent mezinárodního obchodu se uskutečňuje námořní dopravou. Společně s přepravovaným zbožím se neúmyslně šíří semena rostlin, bezobratlí, houby, bakterie i drobní obratlovci, kteří mohou po příchodu do nového prostředí založit životaschopné populace.

Studie zároveň ukazuje, že nejde pouze o počet invazních druhů, ale především o sílu jejich ekologických dopadů. Některé organismy mohou být rozšířeny téměř po celém světě, avšak v různých regionech způsobují odlišně závažné následky. Rozhodující je kombinace vlastností samotného invazního druhu, struktury místního ekosystému, klimatických podmínek i lidské činnosti. Právě tato kombinace vysvětluje, proč stejný druh může být v jedné části světa relativně dobře zvládnutelný, zatímco jinde představuje zásadní ekologickou hrozbu. Příkladem je vodní hyacint, který je v některých zemích pěstován jako okrasná rostlina, zatímco v povodí Viktoriina jezera vytváří souvislé porosty omezující rybolov, lodní dopravu i přístup obyvatel k vodě. Podobně asijský kapr představuje v některých oblastech běžnou hospodářskou rybu, zatímco v severoamerických řekách výrazně narušuje původní rybí společenstva.

Vědci upozorňují, že klimatické změny mohou tento problém dále zesilovat. Rostoucí teploty, změny srážkových poměrů nebo častější extrémní meteorologické jevy vytvářejí nové podmínky pro šíření nepůvodních organismů. Druhy, které byly dosud omezeny klimatickými bariérami, mohou postupně pronikat do nových oblastí a obsazovat prostředí, kde dříve neměly vhodné podmínky pro přežití. Současně mohou být původní druhy oslabeny stresem způsobeným suchem, požáry nebo změnami vodního režimu, což jejich schopnost odolávat invazím dále snižuje. V Evropě se tento trend projevuje například postupným šířením sršně asijské, komára tygrovaného nebo některých invazních druhů vodních rostlin, jejichž výskyt se posouvá stále severněji. Oteplování zároveň prodlužuje vegetační období a zvyšuje pravděpodobnost úspěšného rozmnožování řady nepůvodních organismů.

Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že právě globální Jih zahrnuje řadu světově významných center biodiverzity. Patří mezi ně amazonské deštné lesy, tropické oblasti střední Afriky, Madagaskar, jihovýchodní Asie nebo četné ostrovní ekosystémy. Tyto regiony představují nenahraditelnou zásobárnu genetické rozmanitosti a zároveň poskytují lidstvu řadu ekosystémových služeb, od ukládání uhlíku přes regulaci vodního režimu až po opylování zemědělských plodin. Každé významnější narušení jejich stability může mít důsledky daleko přesahující hranice jednotlivých států. Odhaduje se, že více než polovina všech známých druhů rostlin a živočichů žije právě v tropických oblastech. Ochrana těchto ekosystémů proto představuje jeden z nejúčinnějších způsobů, jak zachovat biologickou rozmanitost celé planety.

Studie také upozorňuje na důležitou nerovnováhu ve financování výzkumu. Mnoho zemí s nejvyšší biologickou rozmanitostí nemá dostatek prostředků na dlouhodobé sledování invazních druhů ani na budování specializovaných databází. Chybějící informace pak mohou vytvářet mylný dojem, že problém není tak závažný. Ve skutečnosti však často pouze schází dostatek odborníků, technického vybavení nebo dlouhodobých monitorovacích programů. Autoři upozorňují, že právě kvalitní monitoring představuje základ úspěšné ochrany přírody. Pokud je invazní druh zachycen v počáteční fázi šíření, bývá jeho odstranění mnohonásobně levnější a účinnější než v okamžiku, kdy se rozšíří na rozsáhlé území. Zkušenosti z řady zemí ukazují, že investice do prevence se z dlouhodobého hlediska vracejí v podobě výrazně nižších nákladů na následnou obnovu ekosystémů.

Podle autorů by budoucí strategie ochrany přírody měly mnohem více zohledňovat skutečnou míru ekologického rizika. Mezinárodní spolupráce, sdílení dat, včasná identifikace nových invazních druhů, rozvoj monitorovacích systémů a rychlá reakce při jejich prvním výskytu představují nejúčinnější způsob, jak zabránit jejich nekontrolovanému šíření. Jakmile se invazní druh v krajině trvale usadí, bývá jeho odstranění mnohonásobně nákladnější než preventivní opatření.

Velký význam proto získávají moderní technologie, například genetické metody umožňující odhalit přítomnost organismů z environmentální DNA ve vodě nebo půdě, využití družicových snímků pro sledování invazních rostlin či nasazení umělé inteligence při vyhodnocování rozsáhlých monitorovacích dat. Tyto nástroje umožňují zachytit nové invaze výrazně dříve než při tradičním terénním průzkumu.

Česká republika se s invazními nepůvodními druhy potýká dlouhodobě a jejich počet postupně narůstá. Mezi nejznámější rostliny patří křídlatky, netýkavka žláznatá nebo bolševník velkolepý, které vytlačují původní vegetaci, mění charakter krajiny a komplikují péči o chráněná území i vodní toky. Významné problémy způsobují také invazní živočichové, například mýval severní, psík mývalovitý, nutrie říční nebo rak pruhovaný. Jejich šíření může vést k úbytku původních druhů, přenosu chorob nebo narušení vodních a suchozemských ekosystémů.

Přestože se Česká republika nachází v mírném pásmu, kde jsou dopady invazních druhů podle nové studie obecně méně závažné než v tropických oblastech, představují i zde významnou ekologickou i ekonomickou výzvu. Každoročně se v České republice vynakládají desítky milionů korun na likvidaci bolševníku velkolepého, křídlatek nebo dalších invazních rostlin. Náklady však představují pouze část celkových škod, protože invazní druhy současně snižují druhovou rozmanitost, komplikují hospodaření v krajině a zvyšují náklady na údržbu vodních toků, silnic i chráněných území.

Na problematiku invazních nepůvodních druhů reaguje také evropská legislativa, zejména nařízení Evropské unie o prevenci a regulaci zavlékání a šíření invazních nepůvodních druhů, které ukládá členským státům povinnost sledovat jejich výskyt, přijímat opatření k omezení jejich šíření a v případě nově zjištěných druhů zajistit co nejrychlejší zásah. V České republice se na monitoringu a výzkumu podílejí odborné instituce včetně Botanického ústavu Akademie věd České republiky, Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, vysokých škol i dalších výzkumných organizací.

Na seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem pro Evropskou unii je dnes zařazeno více než devadesát druhů rostlin a živočichů, pro které platí přísná pravidla týkající se dovozu, chovu, pěstování, obchodování i úmyslného vypouštění do přírody.

Evropská unie pokračuje v postupném posilování výroby energie z obnovitelných zdrojů. Nejnovější předběžné údaje Eurostatu ukazují, že jejich podíl na hrubé konečné spotřebě energie dosáhl v roce 2025 hodnoty 26,2 %, zatímco o rok dříve činil 25,2 %. Za tímto výsledkem stojí dlouhodobé investice do modernizace energetiky, rozvoj čistých technologií i proměna evropské legislativy, která propojuje ochranu klimatu, energetickou bezpečnost a konkurenceschopnost evropského hospodářství.

Evropská energetická politika se v posledních letech stále více opírá o obnovitelné zdroje energie jako jeden z hlavních pilířů udržitelného hospodářského rozvoje. Předběžné statistiky Eurostatu potvrzují, že Evropská unie v roce 2025 zvýšila podíl obnovitelných zdrojů na 26,2 % hrubé konečné spotřeby energie, což představuje meziroční nárůst o 1 procentní bod oproti roku 2024, kdy činil 25,2 %. Ještě výraznější je dlouhodobý pohled. V roce 2004 totiž obnovitelné zdroje představovaly pouze 9,6 % evropské spotřeby energie. Během dvou desetiletí se tak jejich význam téměř ztrojnásobil, což dokládá rozsáhlou modernizaci evropské energetiky i rostoucí využívání větrné, solární, vodní a bioenergetiky.

Současný vývoj navazuje na Evropskou zelenou dohodu, balíček Fit for 55 i přepracovanou směrnici o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů známou jako RED III. Evropská unie si stanovila cíl dosáhnout do roku 2030 podílu obnovitelných zdrojů ve výši nejméně 42,5 %, přičemž usiluje o dosažení hodnoty 45 %. Aby bylo možné tento závazek splnit, bude nutné v období 2026 až 2030 každoročně zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů v průměru o přibližně 3,3 procentního bodu, tedy výrazně rychleji než v posledních letech. Evropská legislativa proto zjednodušuje povolovací procesy, podporuje rozvoj přeshraniční infrastruktury, investice do akumulace energie, výroby obnovitelného vodíku i modernizace elektrických sítí.

Velmi rozdílný obraz však nabízí jednotlivé členské státy. Nejvyšší podíl obnovitelných zdrojů vykázalo v roce 2025 Rakousko s 90,8 %, následované Švédskem s 89,2 % a Dánskem se 77,7 %. Na opačném konci žebříčku se nachází Malta s 11,2 % a Lucembursko s 23,3 %. Tyto rozdíly odrážejí nejen odlišné přírodní podmínky jednotlivých zemí, ale také dlouhodobé investice, strukturu energetických soustav i rychlost zavádění moderních technologií.

Česká republika se podle předběžných údajů za rok 2025 nachází pod průměrem Evropské unie. Obnovitelné zdroje se na hrubé konečné spotřebě energie podílely 19,2 %, což je přibližně o sedm procentních bodů méně, než činí evropský průměr. Tuzemsko tak bude muset v následujících letech výrazně urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, modernizaci distribučních sítí, akumulace energie i využívání nízkoemisních technologií, aby dokázalo naplnit evropské cíle a současně posílilo vlastní energetickou bezpečnost. Významnou roli přitom sehrají prostředky z Modernizačního fondu, Fondu soudržnosti i dalších evropských programů zaměřených na podporu čisté energetiky.

Rostoucí význam obnovitelných zdrojů se neprojevuje pouze při výrobě elektřiny. Evropská strategie stále více propojuje výrobu energie s vytápěním, chlazením, dopravou i průmyslem. Ve vytápění a chlazení dosáhl podíl obnovitelných zdrojů v roce 2025 hodnoty 27,4 %, zatímco v roce 2024 činil 26,7 %. Pro srovnání, v roce 2004 představoval pouze 11,7 %. Rozvoj bezemisních technologií proto stále více zahrnuje tepelná čerpadla, využívání biomasy, geotermální energie, solárních tepelných systémů i odpadního tepla z průmyslových provozů.

Současná evropská energetická strategie nesleduje pouze snižování emisí skleníkových plynů. Stejně významným cílem je posilování energetické soběstačnosti, omezení závislosti na dovozu fosilních paliv a vytváření stabilnějšího prostředí pro evropské domácnosti i podniky. Nejnovější údaje Eurostatu potvrzují, že Evropská unie pokračuje správným směrem, současně však ukazují, že tempo rozvoje bude muset být v příštích letech výrazně vyšší. To platí zejména pro státy, které se dosud nacházejí pod evropským průměrem, mezi něž patří také Česká republika. Právě schopnost urychlit modernizaci energetické infrastruktury a efektivně využít evropské finanční prostředky rozhodne o tom, jak úspěšně se podaří naplnit cíle stanovené pro rok 2030.

Elektrozařízení se během posledních dvou desetiletí stala jedním z nejrychleji rostoucích proudů výrobků vstupujících na evropský trh. Společně s jejich rozšířením narůstá také množství elektroodpadu, který obsahuje nejen cenné druhotné suroviny, ale také látky, které mohou při nesprávném nakládání představovat významné riziko pro životní prostředí i lidské zdraví.

Nejnovější údaje Ministerstva životního prostředí a CENIA za rok 2024 ukazují, že Česká republika dlouhodobě patří mezi státy, které dokážou evropské cíle v oblasti zpětného odběru a recyklace elektroodpadu plnit. Statistika současně odhaluje řadu zajímavých trendů, které ukazují proměnu trhu s elektrozařízeními, rostoucí význam cirkulární ekonomiky i stále větší hodnotu surovin ukrytých ve vysloužilých spotřebičích.

Odpadní elektrická a elektronická zařízení dnes představují jednu z nejvýznamnějších oblastí evropské odpadové politiky. Prakticky každá domácnost i každá firma každoročně pořizuje nové elektrospotřebiče, informační technologie, osvětlovací techniku nebo elektronická zařízení, jejichž životnost je stále kratší. Evropská unie proto již řadu let buduje jednotný systém, jehož cílem je zajistit, aby se po ukončení životnosti zařízení nestala odpadem končícím na skládkách, ale cenným zdrojem materiálů pro další výrobu. Tento přístup tvoří jeden ze základních pilířů evropské cirkulární ekonomiky, která usiluje o co nejdelší využívání výrobků, snižování spotřeby primárních surovin a omezení negativních dopadů na klima.

Česká republika tento evropský přístup převzala prostřednictvím zákona o výrobcích s ukončenou životností, který je účinný od roku 2021. Na něj navazuje prováděcí vyhláška, podle níž již probíhalo vykazování výsledků za rok 2024. Od roku 2024 navíc došlo ke sjednocení terminologie, kdy se v oblasti elektroodpadu přestal používat pojem oddělený sběr a vykazování se nově řídí jednotnými pravidly stanovenými legislativou. Převážná většina výrobců své zákonné povinnosti plní prostřednictvím kolektivních systémů. Za rok 2024 bylo do systému ISPOP podáno celkem 44 ročních zpráv, z toho 13 kolektivními systémy a 31 individuálními výrobci.

Právě rozšířená odpovědnost výrobců představuje jeden z nejvýznamnějších principů evropské environmentální politiky. Výrobce nenese odpovědnost pouze za uvedení výrobku na trh, ale také za jeho bezpečný sběr, využití a recyklaci po skončení životnosti. Tento systém vytváří ekonomickou motivaci k navrhování výrobků s delší životností, vyšší opravitelností a snadnější recyklovatelností. Současně podporuje rozvoj moderních recyklačních technologií, které umožňují získávat stále větší množství druhotných surovin.

Pohled do dlouhodobých statistik ukazuje, jak výrazně se český systém během posledních téměř dvaceti let změnil. V roce 2006 bylo na český trh uvedeno přibližně 197 tisíc tun elektrozařízení, zatímco v roce 2024 již 311 429 tun. V průběhu sledovaného období byl vývoj ovlivněn hospodářskými krizemi v letech 2010 a 2012, kdy domácnosti i firmy nákupy nových zařízení omezovaly. Od roku 2013 začal objem prodaných výrobků opět růst a vrcholu dosáhl v roce 2022. Poslední dva roky již ukazují mírný pokles množství nových zařízení uváděných na trh, což může souviset s nasycením trhu, delší životností některých výrobků i opatrnějším spotřebitelským chováním.

Ještě výraznější změna je patrná u zpětného odběru. Zatímco v roce 2006 bylo zpětně odebráno přibližně 22 tisíc tun elektroodpadu, v roce 2024 už systém evidoval 194 132 tun, což představuje téměř devítinásobný nárůst. Takový vývoj potvrzuje, že se během dvou desetiletí podařilo vybudovat rozsáhlou síť sběrných míst, logistických systémů i zpracovatelských kapacit. Současně roste také povědomí veřejnosti o významu správného odevzdávání vysloužilých elektrospotřebičů.

Velmi zajímavě se vyvíjí také množství sebraného elektroodpadu přepočtené na jednoho obyvatele. V roce 2006 připadalo na každého obyvatele České republiky pouze 2,2 kilogramu sebraného elektroodpadu ročně. O osmnáct let později už tato hodnota dosáhla 17,8 kilogramu na obyvatele, tedy více než osminásobku původní úrovně. Jen mezi roky 2023 a 2024 se zvýšila z 16,8 na 17,8 kilogramu na obyvatele. Tento ukazatel dobře ilustruje nejen vyšší objem sebraných zařízení, ale také stále lepší dostupnost systému zpětného odběru pro občany.

Zásadním ukazatelem je také míra zpětného odběru. Evropská legislativa požaduje dosažení úrovně nejméně 65 procent ve vztahu k průměrnému množství elektrozařízení uvedených na trh v předchozích třech letech. Česká republika v roce 2024 dosáhla hodnoty 67 procent, čímž evropský požadavek nejen splnila, ale dokonce překročila. Současně dlouhodobě výrazně převyšuje také historický evropský požadavek představující 4 kilogramy elektroodpadu na obyvatele za rok, když současná hodnota činí již zmíněných 17,8 kilogramu.

Podrobnější pohled na jednotlivé skupiny zařízení ukazuje zajímavé změny na trhu. Největší objem představují velká zařízení, mezi která patří například pračky, myčky nádobí, sušičky, elektrické sporáky nebo velké kancelářské vybavení. Na český trh bylo v této skupině uvedeno 124 913 tun výrobků a zpětně odebráno bylo více než 102 tisíc tun. Právě tato zařízení tvoří největší část celkového objemu sebraného elektroodpadu, což je dáno především jejich vysokou hmotností.

Statistika zachycuje také proměny jednotlivých segmentů trhu. Největší meziroční nárůst byl zaznamenán právě u velkých zařízení, jejichž množství uvedené na trh vzrostlo o 6 041 tun. Významný růst zaznamenaly také obrazovky, monitory a zařízení obsahující obrazovky, kde došlo k navýšení o 1 454 tun. Naopak nejvýraznější pokles nastal u solárních panelů. Jejich množství uvedené na trh se meziročně snížilo z 52 930 tun na 37 740 tun, tedy o více než 15 tisíc tun. Tento vývoj může souviset s postupným dozníváním předchozí vlny instalací fotovoltaických elektráren.

Důležitou součástí českého systému jsou kolektivní systémy zajišťující sběr a následné zpracování elektroodpadu. Největší množství elektrozařízení uvedl na trh kolektivní systém ASEKOL, který vykázal více než 117 tisíc tun výrobků. Nejvyšší objem zpětně odebraných elektrozařízení však vykázal ELEKTROWIN s hodnotou přesahující 78 tisíc tun. Velmi vysokou úroveň zpětného odběru dosáhly také systémy REMA Systém a EKOLAMP. Celkově potvrzují zveřejněná data, že kolektivní systémy představují základní pilíř fungování rozšířené odpovědnosti výrobců v České republice.

Z pohledu evropské politiky je tento vývoj mimořádně důležitý. Elektroodpad totiž již není vnímán pouze jako odpad, ale stále více jako strategický zdroj druhotných surovin. Moderní elektrozařízení obsahují železo, hliník, měď, sklo, kvalitní plasty, ale také řadu kritických surovin, bez nichž si dnes nelze představit výrobu elektromobilů, větrných elektráren, bateriových úložišť ani digitálních technologií. Každá tuna správně zpracovaného elektroodpadu proto představuje nejen úsporu přírodních zdrojů, ale také omezení energeticky náročné těžby a zpracování primárních surovin. Evropská unie právě z tohoto důvodu stále více propojuje oblast odpadového hospodářství se surovinovou bezpečností, konkurenceschopností evropského průmyslu i klimatickou politikou.

Význam elektroodpadu přitom nespočívá pouze v samotném sběru. Skutečný přínos vzniká až ve chvíli, kdy jsou jednotlivé materiály znovu vráceny do výroby. Právě proto evropská legislativa stanovuje nejen cíle zpětného odběru, ale také minimální úrovně využití a recyklace. Česká republika si v tomto směru vede velmi dobře. Ve všech sledovaných skupinách elektrozařízení byly zákonné požadavky splněny, přičemž dosažené hodnoty ve většině případů výrazně převyšují minimální evropské limity.

Výsledky ukazují, že u skupiny velkých domácích spotřebičů a obdobných zařízení dosáhla celková úroveň využití 96 procent, přičemž evropská legislativa požaduje nejméně 85 procent. Úroveň recyklace činila rovněž 96 procent při požadované hranici 80 procent. Také u zařízení informačních technologií, telekomunikační techniky nebo drobných spotřebičů byly dosažené hodnoty výrazně vyšší než minimální požadavky. Například u skupiny 1 dosáhla úroveň využití 95,3 procenta a recyklace 95,3 procenta, zatímco evropské minimum činí 85, respektive 80 procent. U obrazovek a monitorů bylo využito 92,1 procenta materiálů a recyklováno 91,5 procenta. Ve skupinách drobných zařízení i malých informačních technologií přesáhla recyklace 89 procent.

Za těmito čísly se skrývá rozsáhlý technologický proces. Elektroodpad nejprve prochází demontáží, při níž jsou odstraněny nebezpečné součásti, následně jsou jednotlivé materiály mechanicky tříděny a dále směřují do specializovaných recyklačních provozů. Díky tomu mohou být získány kovy, plasty i sklo v kvalitě umožňující jejich další využití v průmyslové výrobě. Každý kilogram materiálu, který se podaří vrátit zpět do oběhu, představuje úsporu energie i přírodních zdrojů.

Velmi zajímavé jsou také údaje o dalším nakládání se sebraným elektroodpadem. V roce 2024 bylo k materiálovému využití do členských států Evropské unie vyvezeno více než 43 tisíc tun elektroodpadu. Mimo Evropskou unii směřovalo pouze přibližně 961 tun. Tato čísla potvrzují, že evropský trh disponuje rozsáhlou sítí specializovaných zařízení schopných jednotlivé materiály kvalitně zpracovat a vracet je zpět do výroby.

Pohled do podrobnějších statistik navíc ukazuje, že naprostou většinu tohoto vývozu tvoří velká zařízení. Jen této skupiny bylo do států Evropské unie vyvezeno více než 17,6 tisíce tun. Dalších téměř 11,6 tisíce tun připadlo na skupinu velkých domácích spotřebičů a více než 9,8 tisíce tun představovala drobná zařízení. Vývoz mimo Evropskou unii zůstává ve srovnání s těmito hodnotami zanedbatelný, což odpovídá dlouhodobé evropské snaze zpracovávat strategické suroviny především na území členských států.

Přestože se nejčastěji hovoří o recyklaci kovů, význam elektroodpadu je mnohem širší. Moderní recyklační technologie dnes umožňují získávat také kvalitní technické plasty, sklo nebo další materiály, které mohou být znovu využity při výrobě nových produktů. Stále větší pozornost je věnována rovněž získávání kritických surovin, jejichž význam bude s pokračující elektrifikací dopravy, rozvojem obnovitelných zdrojů energie a digitalizací evropské ekonomiky dále narůstat.

Při čtení této zprávy však nelze přehlédnout ještě jeden důležitý aspekt. Nacházíme se již v roce 2026 a zveřejněný dokument přináší výsledky za rok 2024. Bylo by velmi přínosné, kdyby v době digitalizace veřejné správy, automatizovaného sběru dat a moderních informačních systémů byly obdobné souhrnné přehledy k dispozici již za rok 2025.

Rychlejší publikace statistik by umožnila pružnější vyhodnocování plnění evropských cílů, přesnější plánování opatření i efektivnější rozhodování veřejné správy, výrobců a dalších subjektů odpadového hospodářství. Dostupnost kvalitních dat je totiž jedním ze základních předpokladů úspěšného rozvoje cirkulární ekonomiky a jejich včasné zveřejňování představuje oblast, ve které existuje prostor pro další postupné zlepšování.

Dokument ke stažení:

Vybrané ukazatele odpadového hospodářství v oblasti odpadních elektrických a elektronických zařízení za rok 2024

Evropská unie v roce 2024 vybrala na environmentálních daních téměř 372 miliard eur. Oproti předchozímu roku se příjmy zvýšily o 21,4 miliardy eur, tedy o 6,1 procenta. Největší část těchto příjmů stále pochází z daní spojených s energií, které tvoří více než tři čtvrtiny celkového objemu. Vývoj mezi jednotlivými státy však ukazuje výrazné rozdíly. Zatímco Rumunsko zaznamenalo nejvyšší růst, některé země naopak vykázaly pokles. Česká republika patřila mezi státy, kde environmentální daňové příjmy v roce 2024 vzrostly.

Environmentální daně jsou jedním z ekonomických nástrojů, kterými státy zohledňují dopady hospodářských činností na životní prostředí. Nejde však o všechny platby, které nějakým způsobem souvisejí s ochranou životního prostředí. Eurostat za environmentální daně považuje pouze takové příjmy, jejichž základem je určitá fyzická veličina spojená s činností, která má negativní vliv na životní prostředí. Může jít například o množství spotřebované energie, využití paliv, provoz dopravních prostředků nebo emise a další formy znečištění. Do této statistiky proto patří především daně z energie, dopravy a znečištění či využívání přírodních zdrojů.

Do environmentálních daní podle metodiky Eurostatu naopak nespadají systémy rozšířené odpovědnosti výrobce známé jako EPR. Ty fungují na odlišném principu, protože nejde o daňový příjem státu, ale o finanční mechanismus, v němž výrobci prostřednictvím organizací odpovědnosti výrobce hradí náklady spojené se sběrem, tříděním, recyklací nebo jiným nakládáním s vybranými výrobky po skončení jejich životnosti. Typickými příklady jsou systémy pro obaly, elektrozařízení, baterie nebo pneumatiky.

V celé Evropské unii dosáhly příjmy z environmentálních daní v roce 2024 hodnoty 371,9 miliardy eur. V roce 2023 přitom činily 350,4 miliardy eur. Meziročně tak vzrostly o 6,1 procenta, což představuje nárůst o 21,4 miliardy eur. Přestože absolutní objem příjmů rostl, jejich význam v poměru k velikosti ekonomiky dlouhodobě klesá. Podíl environmentálních daní na hrubém domácím produktu Evropské unie se snížil z 2,5 procenta v roce 2014 na 2,1 procenta v roce 2024. Podíl na celkových příjmech z daní a sociálních příspěvků klesl ve stejném období z 6,1 procenta na 5,1 procenta.

Největší část evropských environmentálních daňových příjmů tvoří tradičně energetické daně. V roce 2024 z nich státy Evropské unie získaly 287 miliard eur, zatímco v roce 2023 to bylo 269,3 miliardy eur. Druhou nejvýznamnější skupinou jsou dopravní daně, jejichž výnos dosáhl 67 miliard eur oproti 64 miliardám eur v předchozím roce. Daně ze znečištění a využívání zdrojů představovaly 17,9 miliardy eur, což je mírný růst oproti 17,2 miliardy eur v roce 2023.

Vývoj v jednotlivých zemích Evropské unie byl rozdílný. Ve 22 členských státech environmentální daňové příjmy v roce 2024 vzrostly. Nejvyšší meziroční růst zaznamenalo Rumunsko, kde se příjmy zvýšily o 21,7 procenta. Následovala Litva s růstem o 13,9 procenta a Polsko s růstem o 12,7 procenta. Výraznější zvýšení zaznamenalo také Maďarsko, kde příjmy vzrostly o 12,2 procenta.

Na opačném konci žebříčku byly státy, kde příjmy z environmentálních daní klesly. Největší pokles zaznamenalo Švédsko, a to o 17,7 procenta. Následovalo Slovensko s poklesem o 6,1 procenta, Finsko s poklesem o 3,8 procenta, Řecko s poklesem o 3,7 procenta a Bulharsko s poklesem o 2,3 procenta.

Česká republika se v roce 2024 zařadila mezi státy, kde příjmy z environmentálních daní rostly. Významnou část těchto příjmů v tuzemsku podobně jako v celé EU tvoří energetické daně, které souvisejí především se spotřebou paliv a energií. Specifikem České republiky je také výrazný podíl podniků na celkovém objemu environmentálních daňových příjmů. Již za rok 2023 Eurostat uváděl, že firmy v Česku vytvořily 81,2 procenta všech příjmů z environmentálních daní, což byl nejvyšší podíl mezi členskými státy Evropské unie.

Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi souvisejí především s odlišnou strukturou ekonomik, energetickou náročností průmyslu, podílem dopravy nebo nastavením národních daňových systémů. Státy s vysokou spotřebou energie nebo rozsáhlou průmyslovou výrobou mohou vykazovat vyšší příjmy z energetických daní, zatímco země s odlišnou strukturou hospodářství mohou mít větší význam například u dopravních nebo dalších environmentálních daní. Samotný růst příjmů z environmentálních daní neznamená automaticky zlepšení stavu životního prostředí.

Klimatická rizika, dopady na přírodu nebo společenské faktory se stávají součástí širšího pohledu na rizika, která mohou ovlivnit finanční instituce i jejich klienty. UNEP Finance Initiative představila nový rámec, který má bankám pomoci začlenit rizika související s udržitelností přímo do jejich systémů řízení rizik. Cílem není vytvořit oddělený přístup k udržitelnosti, ale nabídnout finančním institucím praktický způsob, jak tato hlediska zohlednit v procesech, které již používají při hodnocení úvěrových a dalších finančních rizik.

UNEP Finance Initiative, iniciativa působící pod záštitou Programu OSN pro životní prostředí, představila nový rámec určený bankám, který se zaměřuje na začlenění rizik souvisejících s udržitelností do hlavních oblastí řízení rizik. Dokument vychází z dlouhodobé spolupráce UNEP FI s finančními institucemi a reaguje na potřebu bank lépe strukturovat postupy, kterými hodnotí environmentální, sociální a správní faktory v souvislosti se svou činností.

Nový rámec navazuje na skutečnost, že banky již dnes využívají rozsáhlé systémy řízení rizik při rozhodování o poskytování financování, hodnocení klientů nebo správě úvěrových portfolií. UNEP FI doporučuje, aby rizika související s udržitelností nebyla posuzována odděleně, ale aby byla propojena s existujícími procesy řízení rizik. Součástí přístupu je například začlenění těchto faktorů do hodnocení rizik klientů, strategického plánování nebo interních kontrolních mechanismů.

Podle UNEP FI mohou environmentální, sociální a správní faktory ovlivnit finanční situaci podniků a dalších subjektů, kterým banky poskytují financování. Z tohoto důvodu je důležité, aby finanční instituce měly k dispozici odpovídající metodiky a informace umožňující tato rizika identifikovat, vyhodnocovat a řídit.

Nový rámec se zaměřuje především na praktické začlenění těchto hledisek do bankovních struktur. Nejde o vytvoření samostatného systému mimo běžné řízení rizik, ale o propojení s procesy, které banky již využívají při hodnocení úvěrového rizika, provozních rizik nebo dlouhodobé odolnosti svých aktivit.

Důležitou součástí tohoto přístupu je práce s daty. UNEP FI upozorňuje, že kvalitní řízení rizik vyžaduje dostupné, spolehlivé a srovnatelné informace. Banky proto potřebují rozvíjet způsoby, jak získávat a využívat údaje související například s environmentálními dopady činnosti klientů, jejich vystavením fyzickým rizikům nebo schopností reagovat na dlouhodobé ekonomické a regulační vývoje.

Součástí řízení rizik mohou být také scénářové analýzy a hodnocení různých budoucích situací. Ty umožňují finančním institucím posuzovat, jak by se mohly jednotlivé faktory promítnout do podnikání klientů nebo do hodnoty financovaných aktiv. UNEP FI v této souvislosti zdůrazňuje význam systematického přístupu, který umožní bankám lépe začlenit rizika spojená s udržitelností do jejich rozhodovacích procesů.

Nový rámec vzniká v době, kdy finanční instituce v různých částech světa hledají způsoby, jak pracovat s rostoucím množstvím informací souvisejících s klimatickými a dalšími environmentálními faktory. Přístup jednotlivých regionů se však liší podle jejich regulatorního prostředí a ekonomických priorit.

V Evropské unii je začleňování environmentálních a dalších nefinančních faktorů do finančního sektoru spojeno s rozsáhlým regulačním vývojem v oblasti udržitelného financování a vykazování informací. Evropské instituce prosazují přístup, podle kterého mají finanční instituce systematicky zohledňovat rizika spojená s klimatickými a environmentálními faktory při svém rozhodování.

Odlišný přístup lze sledovat ve Spojených státech, které jako významný hráč světového finančního systému kladou větší důraz na flexibilitu jednotlivých institucí a na posuzování konkrétních ekonomických dopadů. Tento rozdíl se projevil také v přístupu ke klimatickému financování Světové banky, kde se v posledním období diskutuje budoucí podoba klimatických cílů této instituce.

Světová banka v roce 2021 přijala Klimatický akční plán CCAP, jehož součástí byl závazek směřovat 45 procent ročního financování na projekty s klimatickými spolupřínosy. V účetním roce 2025 tento podíl dosáhl 48 procent, což představovalo více než 50 miliard dolarů. Současné vedení banky pod prezidentem Ajayem Bangou však prosazuje větší zaměření na hodnocení konkrétních výsledků financovaných projektů, například jejich přínosu pro energetickou dostupnost, pracovní místa nebo odolnost ekonomik.

Rozdílné přístupy k roli klimatických a environmentálních faktorů ve finančním rozhodování budou pravděpodobně i nadále součástí vývoje světového finančního systému. Rámec UNEP FI však vychází především z praktické potřeby finančních institucí lépe strukturovat způsob, jakým tato rizika identifikují a začleňují do svých existujících procesů řízení.

Evropa si v oblasti oběhového hospodářství plastů stanovila ambiciózní cíle, které mají podpořit klimatickou neutralitu, posílit surovinovou bezpečnost a snížit závislost na dovozu fosilních surovin. Nejnovější evropská analýza však ukazuje, že navzdory pokračujícímu růstu recyklace se tempo výrazně zpomalilo. Zároveň přetrvává skutečnost, že většina plastového odpadu stále nekončí jako druhotná surovina, ale ve spalovnách nebo na skládkách. Výsledkem je rostoucí riziko, že Evropa začne zaostávat nejen za vlastními cíli, ale také za rychle postupující Asií.

Evropská unie v posledních letech postupně buduje rozsáhlý legislativní rámec, jehož cílem je přeměnit lineární model výroby a spotřeby na skutečné oběhové hospodářství. Plasty přitom představují jednu z klíčových oblastí této transformace. Strategie EU pro plasty, Akční plán pro oběhové hospodářství, Nařízení o obalech a obalových odpadech, připravovaný Circular Economy Act i další předpisy mají společný cíl. Udržet plasty co nejdéle v oběhu, omezit spotřebu primárních fosilních surovin, zvýšit využívání recyklovaných materiálů a současně posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Nejnovější evropská zpráva The Circular Economy for Plastics 2026 však ukazuje, že dosažení těchto cílů bude mnohem složitější, než se ještě před několika lety očekávalo.

Analýza sleduje vývoj evropského trhu v období let 2022 až 2024 a poprvé zahrnuje také podrobnější údaje o mezinárodním obchodu s plasty a cirkulárními materiály. Právě tato data odhalují, že evropský systém je stále více závislý na dovozu, zatímco domácí výroba i investice do recyklačních kapacit ztrácejí dynamiku. Výroba plastů v Evropě během sledovaného období poklesla téměř o sedm procent, poptávka zpracovatelů se snížila o více než tři procenta a spotřeba plastových výrobků mírně klesla. Hlavní příčinou byly vysoké ceny energií, rostoucí náklady na suroviny a oslabená konkurenceschopnost evropského průmyslu po energetické krizi.

Na první pohled se může zdát, že oběhové hospodářství pokračuje správným směrem. Produkce cirkulárních plastů vzrostla o 2,4 procenta a jejich využití při výrobě nových produktů se zvýšilo o více než osm procent. Při podrobnějším pohledu se však ukazuje podstatně méně příznivý obraz. Tempo růstu se totiž prudce propadlo. Zatímco mezi lety 2018 a 2022 rostla evropská výroba cirkulárních plastů v průměru o více než třináct procent ročně, v období 2022 až 2024 činil průměrný růst pouze 1,2 procenta. Podobně výrazně zpomalila také poptávka zpracovatelů po těchto materiálech.

Zpráva zároveň upozorňuje, že podíl cirkulárních plastů na evropské výrobě sice vzrostl na 15,8 procenta, avšak tento výsledek není důsledkem výrazného rozvoje recyklovaných materiálů. Ve skutečnosti byl způsoben především poklesem výroby plastů z fosilních surovin. Produkce cirkulárních plastů narostla jen nepatrně, zatímco výroba klasických plastů se výrazně propadla. To znamená, že vyšší procentuální podíl recyklovaných materiálů nevypovídá o zásadním rozšíření oběhového hospodářství, ale spíše o oslabení celého evropského trhu s plasty.

Velmi důležitým ukazatelem je nakládání s plastovým odpadem. Evropské země v roce 2024 shromáždily přibližně 32,7 milionu tun plastového odpadu po spotřebitelích. Recyklováno bylo 9,7 milionu tun, což představuje necelých třicet procent. Přesto více než sedmdesát procent tohoto odpadu stále skončilo ve spalovnách nebo na skládkách. Spalování představovalo téměř polovinu veškerého plastového odpadu a dalších více než dvacet procent bylo uloženo na skládky. Přestože množství skládkovaného odpadu mezi roky 2022 a 2024 pokleslo téměř o osm procent, objem spalovaného odpadu se prakticky nezměnil.

Dalším významným problémem je rostoucí vývoz vytříděného plastového odpadu mimo Evropu. Mezi roky 2022 a 2024 vzrostl jeho export o více než 36 procent a dosáhl 1,5 milionu tun. Současně přibývá plastového odpadu, který je recyklován mimo evropský prostor. To znamená, že Evropa přichází nejen o cennou druhotnou surovinu, ale také o ekonomickou hodnotu spojenou s jejím zpracováním. Autoři upozorňují, že tento trend zvyšuje závislost evropského průmyslu na zahraničních kapacitách a oslabuje strategickou odolnost evropského hospodářství.

Významnou novinkou letošní analýzy jsou také údaje o mezinárodním obchodu. Téměř čtvrtina plastů zpracovávaných v Evropě pochází z dovozu. U samotných cirkulárních plastů činí dovoz již devatenáct procent evropské spotřeby. To znamená, že značná část recyklovaných materiálů používaných evropským průmyslem nevzniká na území Evropy, ale je dovážena ze zahraničí. Přestože Evropa stále vykazuje nejvyšší podíl cirkulárních plastů na celkové výrobě, její náskok se postupně zmenšuje, protože zejména Čína a další asijské země výrazně zrychlují rozvoj vlastních recyklačních kapacit.

Z pohledu evropské legislativy mají tato zjištění zásadní význam. Evropská komise postupně zavádí povinné podíly recyklovaných plastů v některých výrobcích, rozšiřuje odpovědnost výrobců za nakládání s odpady, zpřísňuje pravidla pro obaly a připravuje nový Circular Economy Act, který má odstranit překážky bránící rozvoji jednotného trhu s druhotnými surovinami. Zpráva upozorňuje, že samotná regulace nebude stačit. Bez dostatečných investic do sběru, třídění, recyklace a moderních technologií nebude možné evropské cíle naplnit.

Analýza zároveň zdůrazňuje význam technologické neutrality. Mechanická recyklace bude i nadále představovat základ oběhového hospodářství plastů, sama však nedokáže zpracovat všechny druhy odpadů ani zajistit dostatek kvalitních recyklovaných materiálů. Proto bude podle autorů nezbytné rozvíjet také chemickou recyklaci, využívání biomasy, technologie zachycování uhlíku i další inovativní postupy. Každá z těchto technologií může řešit jiný typ plastového odpadu a jejich vzájemná kombinace umožní efektivnější využití materiálových toků.

Důležitou roli bude hrát také ekonomické nastavení celého systému. Autoři doporučují, aby prostředky získané například z evropského poplatku za nerecyklované plastové obaly byly ve větší míře vraceny zpět do rozvoje recyklační infrastruktury, moderních technologií a projektů podporujících využívání recyklovaných surovin. Současně upozorňují na potřebu sjednotit pravidla mezi členskými státy, odstranit administrativní překážky a vytvořit skutečně jednotný evropský trh s druhotnými surovinami. Právě rozdílné národní systémy dnes podle zprávy snižují efektivitu celého oběhového hospodářství.

Zpráva tak přináší poměrně jednoznačný obraz současného stavu evropské recyklace plastů. Přestože některé ukazatele nadále rostou, skutečné tempo rozvoje oběhového hospodářství výrazně zpomalilo. Většina plastového odpadu stále nekončí jako nová surovina, ale ve spalovnách nebo na skládkách, zatímco významná část recyklovaných materiálů i odpadu překračuje hranice Evropy. Pro naplnění evropských klimatických, průmyslových i surovinových cílů proto nebude rozhodující pouze další zpřísňování legislativy, ale především schopnost vytvořit dostatečně konkurenceschopné prostředí, které promění plastový odpad z ekologického problému na strategickou domácí surovinu pro evropskou ekonomiku.

Dokument ke stažení:

The Circular Economy for Plastics 2026

Evropská komise zahájila přípravu jedné z nejvýznamnějších strategických iniciativ posledních let, jejímž cílem je posílit surovinovou bezpečnost Evropské unie. Prostřednictvím veřejné konzultace vznikají základy budoucího Centra EU pro kritické suroviny, které má koordinovat společné nákupy, vytváření strategických zásob, podporu investic i sdílení informací o globálních surovinových trzích. Nová iniciativa reaguje na rostoucí geopolitická rizika a usiluje o to, aby evropský průmysl získal stabilnější přístup k materiálům nezbytným pro moderní technologie, obranu i přechod k nízkoemisní ekonomice.

Zajištění dostatečných dodávek kritických surovin se během posledních let stalo jednou z hlavních priorit evropské průmyslové politiky. Zatímco ještě před několika lety byla pozornost zaměřena především na energetickou bezpečnost, současný vývoj ukazuje, že podobně strategický význam mají také suroviny, bez nichž nelze vyrábět polovodiče, baterie, elektromotory, větrné elektrárny, solární technologie, zdravotnická zařízení ani moderní obranné systémy. Evropská unie je přitom u řady těchto materiálů výrazně závislá na dovozu z omezeného počtu zemí, což představuje významné hospodářské i bezpečnostní riziko.

Právě na tuto situaci reaguje nová iniciativa Evropské komise, která zahájila veřejnou konzultaci k vytvoření Centra EU pro kritické suroviny. Návrh navazuje na evropský Akt o kritických surovinách a současně rozpracovává doporučení obsažená v takzvané Draghiho zprávě o budoucí konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Ta upozorňuje, že dlouhodobá prosperita Evropské unie bude stále více záviset na schopnosti zajistit stabilní přístup ke strategickým surovinám, které se stávají jedním z určujících faktorů průmyslového rozvoje i technologické soběstačnosti.

Evropská komise proto připravuje vznik specializovaného centra, jehož úkolem bude koordinovat čtyři vzájemně propojené oblasti. První z nich představuje společný nákup kritických surovin, který má evropským podnikům umožnit silnější postavení při vyjednávání s dodavateli a současně přispět ke stabilnějším dodávkám v období zvýšené poptávky nebo omezené nabídky. Podobný princip již Evropská unie využila například při společném nákupu zemního plynu, kdy koordinovaný postup členských států přispěl ke zvýšení energetické bezpečnosti.

Druhou oblastí bude vytváření strategických zásob. Evropská komise vychází z předpokladu, že některé kritické suroviny budou i nadále vystaveny vysokému riziku výpadků dodávek způsobených geopolitickým vývojem, obchodními omezeními nebo přírodními katastrofami. Cílem připravovaného systému je vytvořit dostatečné rezervy, které pomohou zmírnit krátkodobé výpadky trhu a poskytnou evropskému průmyslu čas na přizpůsobení mimořádným situacím.

Neméně důležitou součástí připravovaného centra bude podpora investic. Evropská komise předpokládá, že rozvoj těžby, zpracování, recyklace i náhradních materiálů bude vyžadovat rozsáhlé investice nejen na území Evropské unie, ale také v partnerských zemích. Centrum má přispět k lepší koordinaci finančních nástrojů, usnadnit vyhledávání strategických projektů a podporovat spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem. Současně má vytvářet příznivější podmínky pro rozvoj evropských technologických kapacit v oblasti zpracování kritických surovin, kde Evropská unie dosud zaostává za některými světovými konkurenty.

Čtvrtým pilířem bude systém zpravodajských informací o surovinách. Jeho úkolem nebude pouze shromažďování statistických údajů, ale především průběžné sledování vývoje světových trhů, identifikace možných rizik a vytváření analytických podkladů pro rozhodování evropských institucí i členských států. Včasné vyhodnocování vývoje cen, obchodních toků, výrobních kapacit nebo geopolitických událostí může významně přispět k lepší připravenosti Evropské unie na případné narušení dodavatelských řetězců.

Význam připravované iniciativy dalece přesahuje oblast těžby nerostných surovin. Kritické suroviny představují základní vstup pro výrobu bateriových článků, elektromobilů, větrných turbín, polovodičů, satelitních technologií, zdravotnických přístrojů, obranných systémů i celé řady digitálních zařízení. Bez stabilních dodávek těchto materiálů by bylo obtížné naplňovat evropské cíle v oblasti čistého průmyslu, digitalizace, energetické transformace i posilování obranných schopností.

Současně Evropská komise zdůrazňuje, že zvyšování surovinové bezpečnosti nebude založeno pouze na dovozu z nových zemí. Důležitou součástí strategie zůstává také podpora recyklace, efektivnější využívání materiálů, rozvoj oběhového hospodářství a hledání technologických řešení umožňujících snižovat spotřebu kritických surovin nebo jejich nahrazování dostupnějšími alternativami.

Dokument ke stažení:

• Výzva k předložení informací

• Centrum EU pro kritické suroviny

Nejsou vidět, necítíme je a běžnými smysly je nelze odhalit. Přesto se nacházejí ve vodě, půdě, ovzduší i lidském organismu a díky své mimořádné odolnosti se jim přezdívá věčné chemikálie. Per a polyfluorované látky známé pod zkratkou PFAS představují jednu z největších environmentálních i zdravotních výzev současnosti. Dobrou zprávou však je, že existují účinné způsoby, jak jejich množství v pitné vodě výrazně snížit přímo v domácnosti.

Per a polyfluorované alkylové látky, označované zkratkou PFAS, tvoří rozsáhlou skupinu několika tisíc syntetických chemických sloučenin, které člověk začal průmyslově vyrábět ve čtyřicátých letech minulého století. Jejich výjimečné vlastnosti spočívají v mimořádně silné vazbě mezi atomy uhlíku a fluoru. Právě tato chemická vazba patří mezi nejstabilnější v celé organické chemii, díky čemuž jsou PFAS odolné vůči vysokým teplotám, vodě, mastnotě, chemikáliím i přirozenému rozkladu v životním prostředí.

Tyto vlastnosti přinesly široké průmyslové využití. PFAS se postupně objevily v nepřilnavém nádobí, obalech na potraviny, textilu odpuzujícím vodu, hasicích pěnách, kosmetice, elektronice, zdravotnických prostředcích i celé řadě průmyslových technologií. To, co bylo po desetiletí považováno za technologickou výhodu, se však postupně ukázalo jako významný environmentální problém. Látky se prakticky nerozkládají, putují vodním prostředím na velké vzdálenosti, ukládají se v půdě, sedimentech i živých organismech a postupně pronikají do potravního řetězce.

V posledních dvou desetiletích přinesly stovky vědeckých studií stále přesnější poznatky o jejich výskytu i možných zdravotních rizicích. Některé nejznámější sloučeniny, například PFOS nebo PFOA, byly spojeny se zvýšenou hladinou cholesterolu, poruchami imunitního systému, sníženou účinností očkování, narušením hormonální rovnováhy, nižší porodní hmotností novorozenců i vyšším rizikem některých nádorových onemocnění. Přestože jednotlivé látky mají rozdílné vlastnosti a míru toxicity, odborníci se stále častěji shodují, že je vhodné posuzovat celou skupinu PFAS jako celek, protože se lidé běžně setkávají se směsí mnoha různých sloučenin současně.

Na rostoucí množství vědeckých poznatků reaguje také Evropská unie. PFAS se postupně dostávají mezi nejvíce sledované chemické látky a jejich regulace se stává součástí dlouhodobé strategie ochrany zdraví obyvatel i životního prostředí. Významným krokem byla evropská Strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek, která je součástí Zelené dohody pro Evropu. Jejím cílem je omezovat používání nejproblematičtějších chemických látek pouze na případy, kdy jsou skutečně nezbytné a neexistuje bezpečnější alternativa.

Evropská komise současně připravuje rozsáhlé omezení výroby a používání celé skupiny PFAS podle nařízení REACH. Návrh, který společně předložilo několik evropských států, představuje dosud největší omezení chemických látek v historii evropské legislativy. Směřuje k postupnému ukončení používání většiny PFAS v průmyslu i spotřebních výrobcích s výjimkou oblastí, kde zatím neexistuje technicky proveditelná náhrada.

Velký význam má také směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě, která poprvé zavedla povinnost systematicky sledovat přítomnost vybraných perfluorovaných a polyfluorovaných látek v pitné vodě. Směrnice stanovuje limitní hodnotu 0,10 μg/l pro součet dvaceti vybraných PFAS a alternativně 0,50 μg/l pro součet všech PFAS, přičemž členské státy mohou zvolit, který z těchto ukazatelů budou při kontrole kvality vody uplatňovat. Na základě těchto požadavků vodárenské společnosti rozšiřují monitoring PFAS a podle potřeby modernizují technologie jejich odstraňování. Evropská pravidla byla postupně převzata také do české legislativy, zejména prostřednictvím novely vyhlášky o požadavcích na pitnou a teplou vodu, která stanovuje rozsah monitoringu i hygienické limity pro nové ukazatele kvality vody.

Přestože se kvalita pitné vody ve veřejných vodovodech v České republice dlouhodobě řadí mezi velmi dobrou, odborníci upozorňují, že PFAS mohou představovat problém zejména v okolí průmyslových areálů, letišť, vojenských prostorů nebo míst, kde byly v minulosti používány hasicí pěny obsahující fluorované látky. Zvýšené koncentrace se mohou objevit také u některých soukromých studní, které nejsou pod pravidelným dohledem vodárenských společností. Běžné laboratorní rozbory vody přitom přítomnost PFAS zpravidla automaticky nesledují, proto je v případě pochybností nutné objednat specializovanou analýzu.

Pokud chce domácnost množství PFAS v pitné vodě výrazně snížit, nabízí současný trh několik technologií. Jejich účinnost se však výrazně liší a ne každý filtr, který zlepšuje chuť nebo odstraňuje chlór, dokáže zachytit také fluorované látky.

Za nejúčinnější řešení je dlouhodobě považována reverzní osmóza. Tato technologie využívá speciální polopropustnou membránu, která propouští prakticky pouze molekuly vody a zachytává široké spektrum nežádoucích látek včetně PFAS, těžkých kovů, dusičnanů, mikroplastů nebo některých bakterií a virů. Účinnost odstranění PFAS se podle typu zařízení a konkrétní sloučeniny běžně pohybuje mezi devadesáti a devadesáti devíti procenty. Technologie bývá velmi účinná zejména pro dlouhořetězcové PFAS (například PFOA nebo PFOS), zatímco některé krátkořetězcové PFAS mohou membránou pronikat o něco snadněji. Přesto i zde bývá účinnost vysoká. Systémy se nejčastěji instalují pod kuchyňský dřez, kde filtrují vodu určenou k pití a vaření.

Vyšší pořizovací cena představuje největší nevýhodu této technologie. Kvalitní domácí zařízení stojí zpravidla několik tisíc až desítky tisíc korun. Provoz zahrnuje pravidelnou výměnu sedimentačních a uhlíkových filtrů přibližně jednou ročně, zatímco samotná membrána obvykle vydrží dva až pět let podle kvality vstupní vody a intenzity používání. Roční náklady na údržbu se většinou pohybují mezi patnácti sty a pěti tisíci korunami. Další vlastností reverzní osmózy je vznik odpadní vody, jejíž množství závisí na konstrukci konkrétního zařízení. Moderní systémy jsou však výrazně úspornější než starší generace.

Velmi rozšířenou alternativou jsou filtry s aktivním uhlím. Jejich účinnost spočívá v tom, že na mimořádně porézním povrchu uhlí dochází k zachycování celé řady organických látek včetně některých PFAS. Nejlépe fungují při odstraňování známých sloučenin PFOS a PFOA. Účinnost však závisí na kvalitě použitého uhlí, velikosti filtru, rychlosti průtoku vody i pravidelné výměně filtrační vložky. Levné filtrační konvice mohou nabídnout pouze omezenou ochranu, zatímco kvalitní poddřezové systémy dosahují výrazně lepších výsledků.

Výhodou aktivního uhlí jsou nízké pořizovací i provozní náklady. Údržba spočívá především v pravidelné výměně filtračních vložek podle doporučení výrobce. Pokud se tato výměna zanedbá, filtrační schopnost postupně klesá a filtr může ztratit svou účinnost. Z dlouhodobého pohledu se jedná o ekonomicky velmi dostupné řešení, které může významně snížit množství vybraných PFAS v pitné vodě.

Třetí skupinu představují filtry využívající speciální aniontové iontoměničové pryskyřice, které byly vyvinuty přímo pro odstraňování některých perfluorovaných a polyfluorovaných látek z vody. Ty na sebe vážou molekuly PFAS prostřednictvím chemické výměny iontů a u řady sloučenin dosahují velmi vysoké účinnosti. Na rozdíl od nich běžné iontoměničové pryskyřice používané ke změkčování vody nejsou určeny k odstraňování PFAS a jejich účinnost je zanedbatelná. 

Systémy využívající speciální aniontové pryskyřice jsou v domácnostech zatím méně rozšířené a častěji se používají v průmyslových provozech nebo při úpravě vody ve větších objektech. Vyžadují odbornější návrh, pravidelný servis a vyšší pořizovací investici, jejich dlouhá životnost a vysoká účinnost však mohou představovat vhodné řešení zejména tam, kde laboratorní rozbory prokážou zvýšené koncentrace PFAS.

Naopak běžné mechanické filtry, keramické vložky, ultrafialové lampy nebo změkčovače vody nejsou určeny k odstraňování PFAS. Stejně tak nepomůže ani převaření vody. Fluorované látky jsou vůči vysokým teplotám mimořádně odolné a při odpařování části vody může jejich koncentrace dokonce mírně vzrůst.

Při výběru domácího filtru je proto vhodné sledovat nejen marketingová tvrzení výrobců, ale především výsledky nezávislých laboratorních zkoušek. Kvalitní zařízení obvykle uvádějí certifikace podle mezinárodních norem a výrobce zároveň zveřejňuje konkrétní údaje o účinnosti odstraňování PFAS. Právě ověřené laboratorní výsledky představují nejlepší záruku, že filtr skutečně plní svou funkci.

Vývoj evropské legislativy i pokračující vědecký výzkum naznačují, že význam problematiky PFAS bude v následujících letech dále narůstat. S postupným zpřísňováním požadavků na kvalitu pitné vody lze očekávat širší monitoring těchto látek, modernizaci vodárenských technologií i rozšiřování nabídky domácích filtračních systémů. Pro běžnou domácnost přitom není nutné investovat do úpravy veškeré vody. Ve většině případů dává největší smysl filtrovat pouze vodu určenou k pití a přípravě pokrmů. Právě zde lze při rozumných nákladech dosáhnout největšího přínosu pro ochranu zdraví celé rodiny.

Přestože PFAS představují významnou environmentální výzvu a jejich dlouhodobá přítomnost v životním prostředí si zaslouží pozornost, není důvod propadat obavám nebo okamžitě pořizovat nákladná filtrační zařízení bez znalosti skutečné situace. Domácnosti napojené na veřejný vodovodní řad mohou vycházet z toho, že dodavatelé pitné vody podléhají přísné kontrole kvality a postupně zavádějí také sledování nových ukazatelů včetně PFAS podle evropských požadavků.

Před jakoukoliv investicí do domácí filtrace je proto vhodné nejprve kontaktovat místní vodárenskou společnost, která může poskytnout informace o kvalitě dodávané vody a případném výskytu těchto látek v dané lokalitě. Jiná situace může nastat u vlastní studny, kde majitel nemá k dispozici pravidelný monitoring prováděný provozovatelem vodovodu. V takovém případě by měl být prvním krokem vždy kvalitní laboratorní rozbor vody v akreditované laboratoři.

Při rozhodování o vlastní úpravě vody je zároveň vhodné zachovat zdravou míru obezřetnosti vůči nabídkám, které slibují zázračná řešení všech problémů jedním zařízením. Na trhu se mohou objevit obchodní zástupci, kteří prostřednictvím domácích „testů kvality vody“ nebo dramatických ukázek dokáží u zákazníků vyvolat zbytečné obavy a následně nabídnout velmi nákladnou technologii, jejíž skutečný přínos nemusí odpovídat prezentovaným tvrzením.

Evropská komise pokračuje v budování legislativního rámce pro nový systém obchodování s emisemi ETS2, který se v příštích letech dotkne milionů domácností, dopravců i podniků využívajících fosilní paliva. Nejnovější návrh prováděcího nařízení přináší podrobná pravidla pro finanční náhrady v případech, kdy by koneční spotřebitelé mohli nést náklady na emise uhlíku neoprávněně nebo opakovaně. Cílem je zajistit, aby systém fungoval spravedlivě, předvídatelně a v souladu se základními principy evropské klimatické politiky.

Evropská unie postupně dokončuje právní rámec, který bude provázet zavádění nového systému obchodování s emisemi ETS2. Vedle samotných pravidel pro obchodování s emisními povolenkami vznikají také prováděcí předpisy upravující konkrétní situace, které mohou při fungování systému nastat. Jedním z nich je návrh prováděcího nařízení Evropské komise upravující poskytování finančních náhrad konečným spotřebitelům paliv v případech, kdy se nepodaří zabránit dvojímu započtení emisí nebo nezamýšlenému zahrnutí určité spotřeby do systému ETS2.

Návrh prováděcího nařízení vychází z právní povinnosti Evropské komise stanovené v čl. 30f odst. 5 směrnice 2003/87/ES o systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Tato část evropské legislativy reaguje na skutečnost, že nový systém ETS2 bude založen na jiném principu než dosavadní systém obchodování s emisemi. Zatímco stávající systém se zaměřuje především na velké průmyslové podniky, elektrárny nebo leteckou dopravu, ETS2 bude pokrývat dodavatele paliv určených zejména pro silniční dopravu, vytápění budov a další sektory, které dosud do evropského systému obchodování s emisemi zahrnuty nebyly.

Právě odlišná konstrukce systému vytváří situace, kdy může dojít k překrytí jednotlivých režimů nebo k tomu, že náklady na uhlík budou přeneseny i na spotřebitele, u nichž to evropská legislativa nepředpokládá. Směrnice proto již při svém přijetí počítala s vytvořením mechanismu finančních náhrad, který umožní takové případy napravit. Nynější návrh prováděcího nařízení stanovuje podrobná pravidla pro fungování tohoto mechanismu v celé Evropské unii.

Hlavním cílem navrhované úpravy je zajistit, aby koneční spotřebitelé paliv nenesli náklady na emise uhlíku dvakrát nebo v případech, kdy jejich spotřeba neměla být systémem ETS2 vůbec zatížena. Evropská komise tím sleduje zachování důvěryhodnosti celého systému obchodování s emisemi a současně naplňuje princip právní jistoty, který patří mezi základní pilíře evropské legislativy. Bez jasně definovaného mechanismu náhrad by totiž mohly vznikat rozdíly mezi jednotlivými členskými státy i nejistota mezi podniky a konečnými odběrateli.

Návrh podrobně vymezuje podmínky, za nichž bude možné o finanční náhradu požádat. Stanovuje způsob prokazování nároku, rozsah údajů, které budou muset být předloženy, pravidla pro výpočet výše náhrady i požadavky na ověřování předložených informací. Současně upravuje odpovědnost jednotlivých subjektů zapojených do celého procesu tak, aby bylo možné jednoznačně doložit vznik nároku i jeho oprávněnost.

Významnou součástí návrhu jsou rovněž pravidla pro výměnu informací mezi příslušnými orgány členských států. Evropská komise usiluje o vytvoření jednotného administrativního postupu, který umožní srovnatelný přístup napříč celou Evropskou unií a současně omezí riziko rozdílného výkladu evropských předpisů. Jednotná metodika má přispět k tomu, aby obdobné případy byly posuzovány stejným způsobem bez ohledu na stát, ve kterém k nim dojde.

Připravované prováděcí nařízení je důležitou součástí širší evropské strategie směřující ke snižování emisí skleníkových plynů při současném zachování sociální přijatelnosti klimatických opatření. Evropská unie dlouhodobě zdůrazňuje, že přechod k nízkoemisní ekonomice musí být nejen environmentálně účinný, ale také ekonomicky spravedlivý. Právě proto je vedle rozšiřování systému obchodování s emisemi budována také síť ochranných mechanismů, které mají zmírňovat nežádoucí dopady tam, kde by mohlo docházet k nepřiměřené finanční zátěži.

Prakticky to tedy bude vypadat tak, že řidič přijede k čerpací stanici nebo domácnost nakoupí palivo na vytápění a v jeho ceně už bude zahrnut i náklad dodavatele na emisní povolenky v systému ETS2. Ve většině případů tím celý proces končí a spotřebitel nic dalšího řešit nebude. Výjimečně však mohou nastat situace, kdy bude stejná spotřeba zatížena náklady na emise dvakrát nebo kdy se systém ETS2 uplatní i tam, kde se podle evropských pravidel uplatnit neměl.

Právě pro tyto případy vzniká mechanismus finanční náhrady. Pokud spotřebitel nebo podnik prokáže, že zaplatil uhlíkový náklad neoprávněně, bude moci požádat příslušný orgán o vrácení odpovídající částky. Nejde tedy o plošnou kompenzaci vyšších cen pohonných hmot nebo paliv, ale o nápravu výjimečných případů, kdy by kvůli administrativnímu nastavení systému nebo překrytí různých režimů došlo k nesprávnému zpoplatnění stejné spotřeby.

Dokument ke stažení:

• Návrh prováděcího nařízení

• Příloha

Není posvátná, nemá proroky ani svaté knihy. Přesto kolem ní vznikly civilizace, války, bohatství, sny i obavy. Ropa je látkou, kterou lidstvo po více než století vzývá, hledá, chrání a zároveň zatracuje. Může se stát, že v ní nakonec rozpoznáme něco, co připomíná kult. Ne proto, že by byla bohem, ale proto, že bez ní si moderní člověk jen obtížně představuje vlastní existenci.

Když se vysloví slovo ropa, většina lidí si představí černou kapalinu vytékající z hlubin země. Jen málokdo si však uvědomuje, že jde o pozdrav z dávné minulosti planety. Ropa vznikala desítky až stovky milionů let. V pradávných mořích, lagunách a bažinách se hromadily zbytky rostlin, řas, planktonu a drobných živočichů. Tyto organismy po své smrti klesaly na dno, byly překrývány dalšími vrstvami sedimentů a postupně se ocitaly pod stále větším tlakem a teplotou. Čas, který je největším chemikem vesmíru, proměnil někdejší život v energetické bohatství ukryté hluboko pod zemským povrchem.

V tomto smyslu je ropa zkamenělou pamětí biosféry. Není jen surovinou. Je koncentrovaným záznamem života, který existoval dávno před člověkem. Když spalujeme litr benzinu nebo nafty, uvolňujeme energii, kterou slunce poskytlo dávným organismům před miliony let. Každá kapka ropy je tedy jakýmsi časovým mostem mezi prehistorickou minulostí a současností.

Právě tato skutečnost otevírá zajímavou filozofickou úvahu. Náboženství obvykle spojuje člověka s něčím, co jej přesahuje. Nabízí vysvětlení světa, poskytuje jistotu a vytváří strukturu každodenního života. Ropa v moderní civilizaci plní některé podobné funkce. Není předmětem víry v tradičním smyslu, ale stala se neviditelným základem téměř všeho. Pohání dopravu, umožňuje fungování průmyslu, je součástí léčiv, plastů, elektroniky, obalů, textilií i zemědělství. Mnoho lidí si její přítomnost ani neuvědomuje, stejně jako si věřící často neuvědomuje, jak hluboce jeho myšlení formuje náboženská tradice.

Kult nevzniká pouze z obdivu. Vzniká také ze závislosti. Člověk je ochoten obětovat čas, prostředky a energii tomu, bez čeho si nedokáže představit budoucnost. Moderní společnost dlouho přistupovala k ropě právě tímto způsobem. Hledala nová naleziště po celé planetě, budovala složité infrastruktury a organizovala ekonomiku tak, aby nepřetržitý tok této suroviny nikdy neustal. Ropa se stala krevním oběhem průmyslového věku.

Přesto existuje zásadní rozdíl mezi náboženstvím a ropou. Náboženství obvykle směřuje člověka k hodnotám, které mají přesahovat materiální svět. Ropa naopak představuje triumf materiálního světa. Je symbolem technické moci, mobility a hospodářského růstu. Tam, kde náboženství hledá smysl, ropa poskytuje výkon. Tam, kde víra nabízí spásu, ropa nabízí energii.

A právě zde se objevuje paradox. Čím více byla ropa zdrojem lidské prosperity, tím více odhalovala i limity této prosperity. Ukázala, že technický pokrok není totéž co moudrost. Připomněla, že každá výhoda má svou cenu a že schopnost ovládat přírodu neznamená schopnost porozumět vlastnímu místu v ní. Filozof by mohl říci, že ropa není bohem, ale zrcadlem. Odráží lidské touhy, ambice, vynalézavost i krátkozrakost.

Přesto by bylo nespravedlivé pohlížet na ni pouze jako na problém. Díky ropě se podařilo propojit kontinenty, rozvinout medicínu, zajistit dopravu potravin, vytvořit materiály, které zachraňují životy, a umožnit miliardám lidí úroveň pohodlí, o níž si předchozí generace nemohly nechat ani zdát. Moderní civilizace je do značné míry dílem energie uložené v této dávné organické hmotě.

Možná tedy není nejdůležitější rozhodnout, zda je ropa kultem nebo náboženstvím. Důležitější je uvědomit si její zvláštní postavení mezi přírodou a kulturou, mezi minulostí a budoucností, mezi geologií a lidskými dějinami. Ropa není pouze surovina vytěžená ze země. Je stopou dávného života, který se stal základem života současného.

A kdyby měla mít tato úvaha vlastní modlitbu, mohla by znít prostě a pokorně: „Děkujeme pradávným rostlinám, řasám, planktonu i živočichům, jejichž pozůstatky spočinuly v sedimentech dávných moří. Děkujeme času, tlaku a hlubinám Země, které jejich existenci proměnily v energii ukrytou pod povrchem světa. Děkujeme za teplo, pohyb, světlo i možnosti, které nám tato energie poskytla. Ať při jejím využívání nikdy nezapomeneme, že každá kapka ropy je darem milionů let historie života na této planetě.“

Dnes však stojíme v okamžiku, kdy se tento dávný dar začíná měnit v otázku, na kterou už nelze odpovědět pouze vděčností. Uhlík, který byl miliony let bezpečně uzavřen v hlubinách Země, jsme během několika generací uvolnili zpět do oběhu. To, co příroda ukládala po věky, člověk proměnil v energii během několika staletí. A nyní sklízíme důsledky této nerovnováhy. Měnící se klima, častější vlny veder, dlouhá období sucha, přívalové srážky, ztráta stability ekosystémů i rostoucí tlak na zemědělství nejsou vzdáleným varováním budoucnosti, ale skutečností, která vstoupila do každodenního života lidí na celém světě.

Není to však příběh o vině samotné energie, kterou nám Země poskytla. Fosilní paliva byla po dlouhou dobu symbolem lidské schopnosti objevovat, tvořit a překonávat hranice. Přinesla světlo do domovů, umožnila rozvoj medicíny, dopravy, průmyslu i poznání. Skutečnou zkouškou není to, že jsme tento dar přijali, ale zda dokážeme rozpoznat okamžik, kdy se z pomocníka začíná stávat hrozba. Budoucnost nebude rozhodnuta tím, zda člověk využil sílu minulosti, ale zda najde odvahu a moudrost hledat rovnováhu mezi vlastními potřebami a schopností planety nést následky našich rozhodnutí.

A slova proroka by tak mohla znít: „Nepřijde den, kdy bude člověk souzen za to, že nalezl energii ukrytou v hlubinách Země. Přijde den, kdy bude souzen za to, zda s nalezeným darem nakládal moudře. Neboť každá síla může tvořit i ničit. Každý zdroj může být požehnáním i břemenem. Moudrost nespočívá v odmítání minulosti ani v jejím uctívání. Moudrost spočívá v pochopení míry a vzájemných souvislostí. Země nám odkázala minulost. Budoucnost bude dílem našich rozhodnutí.“

Evropská komise zahájila přípravu další významné legislativní iniciativy, která může v příštích letech ovlivnit celý hodnotový řetězec výroby a využívání železa a oceli. Prostřednictvím veřejné konzultace a výzvy k předložení informací vznikají základy budoucích požadavků na ekodesign výrobků ze železa a oceli, jejichž cílem je podpořit nízkoemisní výrobu, efektivnější využívání surovin i rozvoj oběhového hospodářství. Připravovaná pravidla navazují na strategii čistého průmyslu Evropské unie a mají posílit konkurenceschopnost evropského hutnictví při současném snižování emisí skleníkových plynů.

Evropská unie pokračuje v postupném rozšiřování politiky udržitelného navrhování výrobků na další průmyslová odvětví. Po přijetí nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků se nyní pozornost Evropské komise obrací na železo a ocel, které představují jedny z nejvýznamnějších konstrukčních materiálů evropského hospodářství. Výroba oceli je nepostradatelná pro stavebnictví, dopravní infrastrukturu, energetiku, automobilový průmysl i výrobu strojů, současně však patří mezi odvětví s vysokou energetickou náročností a významným podílem na průmyslových emisích oxidu uhličitého. Právě proto se stává jednou z priorit evropské strategie směřující k postupné dekarbonizaci průmyslu.

Nová iniciativa Evropské komise navazuje na Dohodu o čistém průmyslu i Akční plán pro ocel a kovy, které označují transformaci evropského hutnictví za jednu z podmínek dlouhodobé konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Cílem není pouze snižování emisí při samotné výrobě oceli, ale také efektivnější využívání materiálů v průběhu celého životního cyklu výrobků. Evropská komise proto připravuje pravidla, která propojí požadavky na výrobu, konstrukční návrh, opravitelnost, recyklovatelnost i poskytování informací o environmentálních vlastnostech jednotlivých výrobků.

Jedním z nejvýznamnějších prvků připravované legislativy bude vytvoření jednotné evropské definice nízkoemisní oceli. V současnosti totiž existují různé metodiky pro hodnocení uhlíkové stopy výrobků, což komplikuje jejich vzájemné porovnávání i fungování jednotného trhu. Evropská komise proto usiluje o vznik společných pravidel, která umožní jednoznačně určit, kdy lze konkrétní ocel označit za nízkoemisní. Tato definice se následně stane základem pro veřejné zakázky, systémy veřejné podpory i další evropské průmyslové politiky.

Připravovaná pravidla budou úzce propojena také s navrhovaným aktem o akcelerátoru průmyslu. Ten počítá s tím, že při zadávání veřejných zakázek nebo při poskytování veřejné podpory budou zvýhodňovány výrobky splňující požadavky na nízkoemisní výrobu. Veřejný sektor se tak stane významným hybatelem poptávky po udržitelnější oceli a vytvoří stabilnější prostředí pro investice do moderních výrobních technologií.

Významnou součástí připravované iniciativy budou nové požadavky na ekodesign výrobků ze železa a oceli. Evropská komise chce podporovat takové konstrukční řešení výrobků, které prodlužuje jejich životnost, usnadňuje opravy, umožňuje opětovné využití jednotlivých součástí a podporuje kvalitní recyklaci materiálů po skončení jejich používání. Vedle samotné výroby se tak pozornost přesouvá také na celý životní cyklus výrobků, což odpovídá principům evropského oběhového hospodářství.

Současně se počítá s výrazným rozšířením informací poskytovaných o výrobcích ze železa a oceli. Evropská komise předpokládá, že výrobci budou postupně zveřejňovat standardizované údaje o environmentálních vlastnostech svých výrobků, použitém materiálu, podílu recyklovaného obsahu i dalších ukazatelích souvisejících s udržitelností výroby. Tyto informace budou důležité nejen pro veřejné zadavatele a průmyslové odběratele, ale také pro investory a další účastníky trhu, kteří stále častěji hodnotí výrobky podle jejich environmentálních parametrů.

Připravovaná legislativa rovněž podporuje rozvoj digitálních nástrojů, které umožní jednodušší sdílení informací o vlastnostech výrobků během jejich životního cyklu. V budoucnu tak budou údaje o původu materiálu, uhlíkové stopě, možnostech oprav nebo recyklace stále častěji součástí digitálních pasů výrobků, které Evropská unie postupně zavádí v rámci nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků. Propojení obou iniciativ vytváří jednotný informační rámec podporující transparentnost evropského trhu.

Dokument ke stažení:

• Výzva k předložení informací

• Ekodesign u výrobků ze železa a oceli