Cirkulární ekonomika má stále ambicióznější cíle, nové povinnosti i významné finanční zdroje. Jenže mezi tím, co stanoví legislativa a strategie, a tím, co dokážou skutečně zajistit technologické systémy, může vzniknout významná mezera. Na několik konkrétních příkladů od Indie přes textil a elektroodpad až po PFAS upozorňuje José Uribe Echevaria v článku zveřejněném časopisem Waste Management World. Jeho pohled je zajímavý především tím, že cirkulární ekonomiku neposuzuje jen podle jejích cílů, ale také podle schopnosti odpadového hospodářství tyto cíle prakticky naplnit.

„Ambiciózní cíle se stanovují snadno. Systémy, které je dokážou naplnit, už nikoli.“ Touto myšlenkou otevírá José Uribe Echevaria svůj článek Mind the Gap: Why waste management must be at the center of the circular economy transition, který vyšel 27. července 2026 v časopise Waste Management World. Autor, který působí v prostředí International Solid Waste Association (ISWA), upozorňuje na podle něj opakující se vzorec napříč různými zeměmi i úrovněmi ekonomického rozvoje. Po přijetí pravidel a stanovení cílů přichází praktická otázka, zda technologie skutečně existují a zda mají dostatečnou kapacitu nové požadavky splnit.

Echevaria tento problém zasazuje do širšího kontextu. Podle Global Waste Management Outlook 2024 svět bez zásadních zásahů směřuje k téměř dvojnásobnému růstu produkce odpadů i nákladů na jejich environmentálně šetrné nakládání do roku 2050. Současně však stejná zpráva podle autora ukazuje, že lepší odpadové a zdrojové hospodářství nemusí být pouze nákladovou položkou. Může představovat strategickou investici, jejíž přínosy v oblasti životního prostředí, klimatu, zdraví i ekonomiky převáží náklady na vybudování potřebných systémů. Právě v tom vidí ISWA jednu z hlavních rolí odpadového hospodářství, tedy schopnost vytvářet hodnotu, snižovat emise a chránit zdraví lidí i životní prostředí.

Indická lekce z ambiciózní regulace

Prvním příkladem, který autor používá k vysvětlení rozdílu mezi regulačním záměrem a skutečnou připraveností systému, je Indie. Nová pravidla pro nakládání s komunálními odpady, která vstoupila v platnost 1. dubna 2026, přinášejí povinné třídění odpadu u zdroje do čtyř proudů, zavedení rozšířené odpovědnosti pro velké původce odpadů, požadavek na začlenění principů cirkulární ekonomiky a také digitální monitoring. Z hlediska regulačního rámce tedy jde o výrazně ambiciózní systém. Podle závěrů odborného panelu ISWA však zůstává významnou otázkou jeho praktická realizace. K naplnění nových požadavků bude zapotřebí další infrastruktura, institucionální kapacita a dlouhodobá politická podpora na různých úrovních veřejné správy.

Evropský textilní trh v éře cirkulární legislativy

Podobný rozdíl mezi regulačními požadavky a připraveností systému autor ukazuje na evropském textilním sektoru. ISWA se tomuto tématu věnovala mimo jiné během únorového webináře zaměřeného na rozšířenou odpovědnost výrobce v textilním sektoru. Od roku 2025 mají všechny členské státy Evropské unie podle revidované rámcové směrnice o odpadech zajistit oddělený sběr textilu. Legislativní rámec tedy již existuje, jednotlivé země však vstupují do jeho naplňování s rozdílně rozvinutými systémy. Podle poznatků prezentovaných během webináře zároveň roste množství sesbíraného textilu a mění se jeho kvalita, což zvyšuje nároky na organizace zabývající se opětovným použitím i na obce.

Právě na tomto příkladu autor ukazuje jednu z důležitých otázek spojených s EPR. Rozšířená odpovědnost výrobce podle něj nemůže být chápána pouze jako mechanismus financování sběru. Nastavení systému musí zohlednit celý řetězec od sběru a třídění přes přípravu k opětovnému použití a recyklaci až po vytvoření podmínek pro fungování trhu. Echevaria v této souvislosti upozorňuje, že EPR samo o sobě není řešením všech problémů. Při správném nastavení může snížit finanční zátěž obcí a přispět ke stabilitě systémů sběru. Jeho účinnost však podle autora závisí na tom, zda je systém nastaven s ohledem na potřeby celého řetězce.

Textil tak autor používá jako konkrétní příklad širšího problému, který se podle něj objevuje při zavádění cirkulárních politik. Nová povinnost představuje pouze jednu část procesu. Stejně důležité je, zda jsou současně k dispozici odpovídající systémy, kapacity a finanční mechanismy, které umožní nová pravidla v praxi naplnit. Právě propojení jednotlivých částí systému je podle autora jednou z podmínek, aby EPR skutečně přispělo k rozvoji cirkulární ekonomiky.

Miliardové dotace systémovou změnu automaticky nezajistí

Autor následně tento pohled rozšiřuje na evropskou cirkulární ekonomiku jako celek. Připomíná editorial publikovaný v časopise Waste Management & Research, podle něhož měla Evropská unie v letech 2014 až 2020 na cirkulární ekonomiku k dispozici více než 10 miliard eur. Přesto evropské země vykazovaly podle citované práce dlouhodobě nízkou rychlost přechodu k cirkularitě. Echevaria tím nezpochybňuje význam těchto investic. Poukazuje spíše na to, že finanční zdroje samy o sobě nezajišťují systémovou a behaviorální změnu potřebnou k dosažení cirkulárních cílů.

Další zkouškou bude podle něj evropský Circular Economy Act. Jeho cílem je zvýšit podíl sekundárních materiálů využívaných v evropské ekonomice z přibližně 11,8 procenta v roce 2023 na 24 procent v roce 2030. Jednou z oblastí, na které se má zaměřit, je elektroodpad, včetně účinného sběru, recyklace a vytvoření poptávky po sekundárních kritických surovinách. I zde se podle autora vrací stejná otázka. Nestačí vytvořit mechanismus, který zajistí, že se materiál dostane do systému. Potřebná je také odpovídající zpracovatelská kapacita a podmínky pro jeho další využití.

Globální lavina elektroodpadu a chybějící infrastruktura

Rozměr tohoto úkolu dobře ukazují čísla u elektroodpadu. V roce 2022 podle studie citované autorem vzniklo ve světě přibližně 62 miliard kilogramů elektroodpadu. Do roku 2030 by toto množství mělo dosáhnout 74 milionů tun. Přesto významná část elektroodpadu stále končí na otevřených skládkách nebo je nelegálně exportována do zemí s nižšími příjmy, kde může být zpracovávána v podmínkách bez dostatečné ochrany pracovníků a životního prostředí. Podle autora proto mezi důležité úkoly patří propojení neformálních sběrných sítí s formálními systémy zpracování a vybudování recyklační infrastruktury odpovídající rozsahu a složitosti těchto materiálových proudů.

V této části se argumentace dostává k dalšímu zajímavému bodu. Cirkulární ekonomika podle Echevarii nemůže být postavena na předpokladu, že všechny materiály musí být vždy vráceny zpět do oběhu. Některé materiály obsahují látky nebezpečné pro lidské zdraví nebo životní prostředí a jejich prioritou proto musí být bezpečné zpracování a kontrolované konečné odstranění.

Aabsolutní recyklace představuje riziko

Jako výrazný příklad uvádí PFAS, tedy skupinu vysoce perzistentních syntetických látek používaných v celé řadě průmyslových, komerčních a dalších aplikací. Autor odkazuje na další odborný text publikovaný ve Waste Management & Research, který upozorňuje na rozdíl mezi rozsahem kontaminace PFAS a současnými regulačními a technologickými možnostmi jejího řešení. PFAS jsou podle něj extrémním příkladem širšího problému, který se týká také nebezpečných odpadů z domácností, kontaminovaných stavebních a demoličních materiálů, některých kategorií elektroodpadu nebo výluhů ze starých skládek.

U těchto materiálových proudů není hlavním cílem jejich návrat do ekonomiky, ale bezpečné zachycení, zpracování a kontrolované konečné uložení. A právě zde autor formuluje jednu z nejzajímavějších myšlenek celého textu. Skutečně fungující cirkulární ekonomika musí počítat také s materiály, které není možné bezpečně recirkulovat. Bezpečné zpracování a konečné „sink“ systémy proto podle něj nejsou popřením cirkularity, ale její nezbytnou součástí. Snaha chápat cirkularitu jako absolutní cíl by naopak mohla vést k novým problémům, pokud by se kvůli dosažení dobře vypadajících ukazatelů vracely do oběhu materiály, které tam bezpečně patřit nemají.

Odpadové hospodářství jako pilíř, nikoli jen důsledek spotřeby

Právě tato část dává celému článku širší význam. Autor totiž nakonec neobhajuje pouze význam odpadového hospodářství. Snaží se ukázat potřebu propojit dvě vrstvy, které se při formulování politik někdy vzdalují. Na jedné straně stojí cíle, pravidla a strategické dokumenty. Na druhé straně jsou zařízení, pracovníci, technologie, finanční mechanismy, logistika a trhy, které musí umožnit jejich uskutečnění. Úkolem ISWA je podle Echevarii právě toto propojení zviditelňovat a přenášet zkušenosti z praxe do politických procesů.

V tomto pohledu přitom není odpadové hospodářství pouze místem, kde se řeší důsledky spotřeby. Stává se jednou z podmínek, bez nichž se cirkulární ekonomika nemůže dále rozvíjet. Každý nový cíl totiž současně znamená otázku, jak jej technicky a organizačně uskutečnit. A právě hledání odpovědí na tyto otázky může být jedním z nejdůležitějších úkolů odpadového hospodářství v příštích letech.

Smyslem tedy není stavět proti sobě regulaci, technologie a odpadové hospodářství. Naopak. Čím ambicióznější budou evropské cíle v oblasti cirkulární ekonomiky, tím důležitější bude jejich vzájemné propojení. Právě zde může odpadové hospodářství sehrát svou nejdůležitější roli. Nejen jako příjemce nových povinností, ale jako obor, který má zkušenost s materiály, technologiemi, jejich pohybem i s tím, co je možné v praxi skutečně zajistit.

Rozhodující zkouška pro evropský Circular Economy Act

Právě tato otázka bude v následujících měsících ještě důležitější. Evropská komise připravuje na třetí čtvrtletí roku 2026 nový Circular Economy Act, který má mimo jiné vytvořit jednotný trh s odpady a sekundárními surovinami, zvýšit nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a stimulovat poptávku po nich. Nový legislativní rámec tak může představovat další krok od stanovování cirkulárních cílů k vytváření podmínek pro jejich praktické naplňování. 

A právě v tom se vrací hlavní myšlenka Echevariaova textu. Úspěch cirkulární ekonomiky nebude záviset pouze na tom, jak ambiciózní cíle si Evropa stanoví, ale také na tom, zda se podaří vybudovat systémy, které jim umožní skutečně fungovat.

Cirkulární ekonomika nebude stát pouze na nových technologiích, moderních recyklačních závodech nebo ambiciózních cílech pro recyklaci. Rozhodující je také to, zda se materiál po skončení životnosti výrobku dokáže vrátit zpět do průmyslu. Právě na tento problém upozorňuje aktuální odborný white paper od evropské asociace výrobců plastů Plastics Europe. 

Dokument s názvem Making the Waste Shipment Regulation Work for EU Circular Economy se zaměřuje na evropské nařízení o přepravě odpadů a na jeho význam pro fungování trhu s druhotnými surovinami. Jeho hlavní myšlenka je jednoduchá. Pokud existuje technologie, která dokáže určitý plastový odpad bezpečně a efektivně recyklovat, měl by mít tento materiál také reálnou možnost dostat se k odpovídajícímu zpracovateli.

Problém spočívá v tom, že evropský recyklační průmysl není a ani nemusí být rozložen rovnoměrně mezi všechny členské státy. Některé technologie jsou kapitálově náročné a jejich ekonomika závisí na dostatečném objemu vstupního materiálu. Pokud by každý stát měl zpracovávat především vlastní odpad, může vznikat síť menších a dražších provozů, zatímco jinde budou existující zařízení trpět nedostatkem suroviny. Přeshraniční přeprava proto není pouze logistickou otázkou. Je jednou z podmínek, aby mohl fungovat skutečně evropský trh s druhotnými surovinami.

Paradoxní realita spaloven a skládek

Podle údajů citovaných ve white paperu zůstává značná část potenciálně využitelného plastového odpadu mimo materiálovou recyklaci. V roce 2024 bylo více než 70 procent evropského sebraného plastového odpadu odesláno ke spalování nebo na skládky. Šlo přibližně o 16 milionů tun ve spalovnách a dalších 7 milionů tun na skládkách. Přibližně 1,5 milionu tun odpadu vytříděného pro recyklaci bylo navíc vyvezeno mimo Evropskou unii. Ve stejnou dobu evropská poptávka po cirkulárních plastech částečně závisela na dovozu. Vzniká tak paradoxní situace, kdy Evropa má vlastní materiálový potenciál, ale současně nakupuje část druhotných surovin z jiných regionů.

Tento stav má přímý dopad na investice. Recyklační závod potřebuje stabilní dodávky vstupní suroviny, nikoli pouze příležitostné zásilky. Pokud je materiál dostupný, ale jeho přeprava mezi státy je administrativně složitá a může trvat měsíce, zhoršuje se ekonomika celého procesu. Investoři potom obtížněji plánují nové kapacity a specializované recyklační technologie se mohou dostávat do situace, kdy pro ně není zajištěn dostatečný objem vstupního materiálu. Pokud je přitom jednodušší stejný odpad odeslat ke spalování nebo na skládku, vytváří se ekonomické prostředí, které neodpovídá prioritám cirkulární ekonomiky.

Jedním z hlavních návrhů Plastics Europe je proto širší využití takzvaného zeleného seznamu. Jde o režim, který u vhodných toků nezávadného odpadu umožňuje jednodušší přeshraniční přepravu. White paper argumentuje pro zařazení všech vytříděných nezávadných plastových odpadů, které mají jasnou a ověřenou recyklační cestu. Nejde přitom o odstranění kontroly. Smyslem je především rozlišovat mezi materiálem s nízkým rizikem a odpady, u nichž je nezbytný přísnější režim.

Časový faktor a administrativní zátěž

Rozdíl může být významný především z hlediska času a nákladů. U zásilek podléhajících proceduře Prior Informed Consent, tedy předchozímu souhlasu příslušných orgánů, může proces podle dokumentu v nejlepším případě trvat čtyři až šest měsíců. Součástí jsou rozsáhlé administrativní požadavky a finanční záruky nebo pojištění pro případ návratu, skladování či odstranění materiálu. I u zásilky, která splňuje všechny požadavky, tak vznikají náklady a nejistota. U menších nebo specializovaných materiálových toků může být právě tato administrativní zátěž důvodem, proč se jejich recyklace ekonomicky nevyplatí.

Jednodušší režim může podle white paperu umožnit organizovat přepravu během několika dnů po uzavření smlouvy s recyklátorem. Odpadá předchozí schvalování a finanční záruka a snižuje se množství administrativy. To má význam i pro samotné fungování evropské recyklační sítě. Kapacity jednotlivých zařízení se mění, některé provozy mohou být dočasně omezené nebo mohou potřebovat jiný typ vstupní suroviny. Flexibilnější přeprava proto umožňuje lépe využívat dostupnou kapacitu v celé Evropě.

Dalším problémem je rozdílný přístup jednotlivých členských států. Země mohou odlišně posuzovat klasifikaci odpadu, hranici mezi nebezpečným a nezávadným odpadem, pravidla pro vedlejší produkty nebo kritéria, podle nichž materiál přestává být odpadem. Stejný materiál tak může být v různých státech posuzován odlišně. Výsledkem je fragmentovaný trh, vyšší administrativní náklady a menší předvídatelnost pro firmy. Plastics Europe proto požaduje harmonizovanou klasifikaci a jednotnější pravidla pro míru znečištění napříč Evropskou unií.

Limity technologií versus rigidní pravidla

Významnou otázkou je také hranice 94 procent běžně používaných plastů, která je spojena se zařazením některých toků na zelený seznam. V praxi připouští nejvýše šest procent dalších složek podle hmotnosti. White paper upozorňuje, že takto nastavený limit nemusí vždy odpovídat reálným možnostem současných recyklačních technologií. Některé procesy dokážou zpracovat materiál s vyšším podílem nezávadných příměsí, pokud je jeho složení známé a odpovídá konkrétní technologii. Platí to pro některé postupy mechanické recyklace, technologie založené na rozpouštění i chemickou recyklaci. Samotné překročení univerzálního procentního limitu proto ještě nemusí znamenat, že materiál není recyklovatelný.

Tento argument je podstatný i proto, že plastový odpad není jednotným materiálem. Jinou skladbu mají obaly, jinou materiály vznikající při zpracování automobilů a jinou plastové části elektroodpadu. Každá technologie má přitom vlastní požadavky na složení vstupní suroviny. Pravidla by proto podle dokumentu měla více zohledňovat skutečnou technologickou cestu, nikoli pouze jeden obecný limit. Podstatné je, zda existuje konkrétní zařízení, které dokáže daný materiál bezpečně a efektivně zpracovat.

Názorným příkladem jsou plastové obaly. V roce 2024 bylo podle údajů uvedených ve white paperu v Evropské unii a přidružených zemích sebráno 18,4 milionu tun plastového obalového odpadu. K recyklaci zamířilo přibližně 7,45 milionu tun, tedy 40,5 procenta. Téměř 11 milionů tun tak skončilo ve spalování nebo na skládkách. Dokument v tomto objemu vidí významný potenciál pro rozšíření materiálové recyklace, která je klíčová pro splnění unijních cílů cirkularity podle nového nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Pokud by vhodná část tohoto materiálu mohla snadněji putovat k evropským recyklační firmám, což vyžaduje i samotné PPWR pro dosažení úspor z rozsahu, zvýšil by se objem dostupné druhotné suroviny a současně by se zlepšily podmínky pro investice do recyklační infrastruktury.

Skrytý potenciál automobilového sektoru

Potenciál se ale netýká pouze obalů. White paper uvádí také polyamid získávaný z odpadu vznikajícího při zpracování automobilů. Pokročilé třídicí technologie umožňují tuto složku oddělit a dále využít. V roce 2024 činila podle dokumentu evropská poptávka zpracovatelů plastů v automobilovém sektoru přibližně 4,3 milionu tun. Polyamidy PA6 a PA6.6 představovaly asi 890 tisíc tun. Ze 1,3 milionu tun plastového odpadu sebraného z automobilového sektoru mohlo podle uvedených odhadů vzniknout přibližně 100 až 110 tisíc tun polyamidového odpadu. Jeho získávání by tak mohlo zabránit tomu, aby více než 100 tisíc tun materiálu ročně skončilo na skládce nebo ve spalovacích zařízeních.

Podobně lze uvažovat o specializovaných plastových odpadech z energetiky, stavebnictví nebo výroby složitých výrobků. Patří sem například kompozitní materiály a plastové profily. V jednom členském státě nemusí vznikat dostatečný objem pro ekonomicky životaschopnou specializovanou recyklaci. Na evropské úrovni však může být celkový objem dostatečný. Přeshraniční přeprava tak propojí zdroj materiálu s technologickou kapacitou a umožní vznik větších a efektivnějších provozů. Stejný princip se podle dokumentu týká také plastových frakcí z textilu, matrací, elektroodpadu a dalších trvanlivých výrobků.

Právě technologický vývoj je důvodem, proč Plastics Europe požaduje pružnější systém. Legislativní pravidla vznikají v určitém okamžiku, zatímco technologie se dál vyvíjejí. Materiál, který dnes nelze ekonomicky zpracovat, může být za několik let standardním vstupem moderního recyklačního závodu. Pokud legislativa reaguje pomaleji než technologie, vzniká rozdíl mezi tím, co je technicky možné, a tím, co je administrativně povoleno. White paper proto navrhuje pravidelně aktualizovat seznam vhodných odpadových toků podle vývoje technologií.

Podpora trhu jako nezbytný pilíř

Samotné zjednodušení přepravy však podle dokumentu nestačí. Pokud má evropská recyklace růst, musí existovat také dostatečná poptávka po výsledném recyklátu. Proto Plastics Europe zdůrazňuje opatření podporující trh, například požadavky na podíl recyklovaného obsahu ve výrobcích. Stabilní poptávka zvyšuje ekonomickou hodnotu druhotných surovin a vytváří lepší podmínky pro investice. Přeshraniční přeprava odpadu je tedy pouze jedním článkem celého řetězce.

Stejně důležitá jsou jasná pravidla pro okamžik, kdy materiál přestává být odpadem, vhodně nastavené odpadové kódy a účinná kontrola. Dokument upozorňuje také na význam rozšířené odpovědnosti výrobců. Finanční prostředky získané v rámci těchto systémů mohou podporovat sběr, třídění, recyklační infrastrukturu, datové systémy i využívání recyklovaných materiálů. Celý systém tak musí propojit nakládání s odpadem s fungováním trhu s druhotnými surovinami.

Nejdůležitější poselství dokumentu spočívá v tom, že plastový odpad nelze vnímat pouze jako materiál, kterého se musí ekonomika zbavit. V řadě případů jde stále o průmyslovou surovinu, která může po vhodném zpracování znovu vstoupit do výroby. K tomu však musí ekonomicky fungovat celý řetězec od sběru a třídění přes přepravu až po recyklaci a následný odběr výsledného materiálu. Nařízení o přepravě odpadů je v tomto řetězci jedním z klíčových článků.

Dokuemnt ke stažení:

Making the Waste Shipment Regulation Work for EU Circular Economy

Lithium, kobalt, nikl a olovo patří mezi suroviny, bez nichž si moderní ekonomiku již nelze představit. Pohánějí elektromobily, ukládají energii z obnovitelných zdrojů a stávají se jedním z pilířů průmyslové konkurenceschopnosti. Evropská komise nyní připravuje pravidla, která mají zajistit, aby se tyto cenné kovy po skončení životnosti baterií neztrácely, ale vracely zpět do výroby.

Baterie se během několika let proměnily z relativně specializovaného výrobku v jednu z klíčových technologií moderní ekonomiky. Elektromobilita, ukládání elektřiny z obnovitelných zdrojů i elektrifikace průmyslu jsou stále více závislé na schopnosti vyrábět, skladovat a využívat energii v bateriových systémech. S jejich rychlým rozšiřováním však roste také potřeba materiálů, bez nichž se jejich výroba neobejde. A právě zde se ukazuje jedna z největších slabin evropského modelu. Evropská unie má jen omezené vlastní zdroje některých kritických surovin a u části z nich je téměř nebo zcela závislá na dovozu.

Evropská komise ve svém novém návrhu upozorňuje, že dovozní závislost u lithia dosahuje 100 procent, u kobaltu 81 procent a u niklu 75 procent. Současně upozorňuje na koncentraci těžby i zpracování těchto materiálů v omezeném počtu zemí. Právě v tomto kontextu dostává recyklace baterií nový strategický význam. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadních bateriích vytvořilo rámec pro celý životní cyklus baterií, od jejich výroby a uvádění na trh až po nakládání s nimi po skončení životnosti. Jedním z jeho důležitých prvků je požadavek, aby se v nových bateriích postupně zvyšoval podíl materiálů získaných z recyklace.

Odpovědnost za původ: Konec obecných ambicí

Evropská regulace proto nestanovuje pouze obecnou ambici recyklovat. Přichází s konkrétními požadavky na množství recyklovaných materiálů, které musí být v určitých typech nových baterií obsaženy. Od 18. srpna 2028, případně později podle data vstupu příslušného prováděcího pravidla v platnost, budou muset průmyslové baterie s kapacitou vyšší než 2 kWh, baterie elektrických vozidel a startovací, osvětlovací a zapalovací baterie doprovázet dokumentace s údaji o podílu recyklovaného kobaltu, lithia, niklu a olova. U baterií pro lehké dopravní prostředky začne obdobná povinnost platit od 18. srpna 2033, opět s vazbou na vstup příslušného prováděcího aktu v platnost.

Od 18. srpna 2031 se pro průmyslové baterie s kapacitou vyšší než 2 kWh, baterie elektrických vozidel a startovací, osvětlovací a zapalovací baterie stanou závaznými první minimální podíly recyklovaných materiálů, konkrétně 16 procent u kobaltu, 6 procent u lithia, 6 procent u niklu a 85 procent u olova. Od 18. srpna 2036 budou požadavky ještě přísnější a vzrostou na 26 procent u kobaltu, 12 procent u lithia, 15 procent u niklu a 85 procent u olova. Od tohoto data se minimální podíly začnou vztahovat také na baterie pro lehké dopravní prostředky.

Takové požadavky však mohou fungovat pouze tehdy, pokud bude možné přesně určit, co se vlastně za recyklovaný materiál považuje. Výrobce bude muset být také chopen doložit původ materiálu, jeho množství a způsob, jakým byl získán.

Co tedy přesně Evropská komise navrhuje?

Právě na tuto poslední část navazuje konkrétní návrh delegovaného nařízení, který Evropská komise připravila k doplnění nařízení o bateriích. Jeho účelem je stanovit metodiku pro výpočet a ověřování recyklovaného obsahu kobaltu, niklu, lithia a olova a současně jednotná pravidla pro dokumentaci, kterou budou muset výrobci prokazovat, jaký podíl těchto materiálů byl získán z recyklace. Návrh se vztahuje na průmyslové baterie s kapacitou nad 2 kWh, s výjimkou baterií s výhradně externím ukládáním energie, dále na baterie elektrických vozidel, startovací, osvětlovací a zapalovací baterie a baterie pro lehké dopravní prostředky.

Nejde tedy o nové stanovení samotných cílů recyklovaného obsahu. Ty už vyplývají přímo z nařízení 2023/1542. Úkolem připravovaného delegovaného aktu je především zajistit, aby bylo možné tyto cíle jednotně vypočítat, doložit a kontrolovat. Evropská komise tím řeší jednu z prakticky nejobtížnějších částí celého systému. Recyklovaný materiál totiž nevzniká přímo u výrobce baterie. Do výrobního procesu vstupuje přes několik navazujících stupňů, od sběru a zpracování odpadních baterií přes získání jednotlivých materiálů až po výrobu aktivních materiálů a samotných článků.

Bateriový pas jako digitální průvodce životním cyklem

Nařízení o bateriích již zavádí takzvaný bateriový pas, tedy elektronický záznam obsahující informace o bateriovém modelu i o konkrétní baterii. Od 18. února 2027 jej musí mít každá baterie pro lehké dopravní prostředky, každá průmyslová baterie s kapacitou vyšší než 2 kWh a každá baterie elektrického vozidla uvedená na trh nebo uvedená do provozu. Bateriový pas bude přístupný prostřednictvím QR kódu propojeného s jedinečným identifikátorem baterie.

Bateriový pas má fungovat jako strukturovaný a průběžně aktualizovaný zdroj informací o baterii v průběhu jejího životního cyklu. Obsahuje údaje o bateriovém modelu a podle charakteru informace také data vztahující se ke konkrétní baterii, včetně údajů o jejím výkonu a životnosti, stavu, způsobu používání a změnách jejího statusu. Část údajů je určena veřejnosti, další informace jsou přístupné pouze notifikovaným osobám, orgánům dozoru a Evropské komisi a další údaje osobám s oprávněným zájmem, například subjektům zabývajícím se opravami, opětovným použitím, repasováním, druhým životem baterií nebo recyklací.

Právě zde se bateriový pas propojuje s otázkou recyklovaných surovin. Jeho úkolem není nahradit dokumentaci potřebnou pro výpočet podílu recyklovaného obsahu, ale vytvořit spolehlivý digitální záznam o baterii a jejím životním cyklu. Evropská pravidla zároveň požadují, aby bateriový pas mohl být propojen s dalšími digitálními pasy výrobků, které vznikají v rámci evropských pravidel pro ekodesign. Bateriový pas tak není určen pouze pro výrobce baterií. Má umožnit, aby se potřebné informace o baterii v průběhu jejího života dostaly také k servisům, provozovatelům druhého využití, zpracovatelům použitých baterií, recyklačním společnostem a v příslušném rozsahu také orgánům dozoru.

Důležitý je také okamžik, kdy baterie změní svůj status. Pokud je připravena k opětovnému použití, repasována, přeměněna pro jiné využití nebo znovu vyrobena, nový hospodářský subjekt přebírá odpovědnost za aktualizaci informací a vzniká nový bateriový pas propojený s původním pasem či pasy. Teprve po recyklaci baterie její bateriový pas zaniká. Evropská regulace tak vytváří digitální stopu, která může doprovázet baterii podstatnou částí jejího životního cyklu.

Přísná pravidla pro prokazování materiálového toku

Návrh delegovaného nařízení o recyklovaném obsahu rozlišuje způsob, jakým se má recyklovaný obsah stanovit. U kobaltu, lithia a niklu se bude sledovat podíl těchto kovů obsažený v aktivních materiálech, který byl získán z odpadu vznikajícího při výrobě baterií nebo z baterií po skončení jejich spotřebitelského využití. U olova je princip odlišný a posuzuje se podíl olova přítomného v baterii, který pochází z odpadu. Právě toto rozlišení je důležité, protože jednotlivé materiály procházejí bateriovým hodnotovým řetězcem různými způsoby a nelze je jednoduše posuzovat jediným univerzálním výpočtem.

Jedním z klíčových požadavků bude proto schopnost doložit materiálový tok. Výrobce bude muset disponovat údaji, které umožní určit, odkud recyklovaný materiál pochází, v jakém množství byl získán a jakým způsobem byl dále využit. Nestačí tedy pouze informace, že dodavatel určité množství materiálu označil za recyklované. Údaje musí být součástí dokumentovaného řetězce, který umožní zpětně ověřit jednotlivé kroky vedoucí od odpadu k materiálu použitému v nové baterii.

Tento princip je jedním z nejsložitějších bodů připravované regulace. Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC ve své studii, která je podkladem pro připravovaný delegovaný akt, upozorňuje na značnou komplexitu bateriového hodnotového řetězce a na problém sledovatelnosti materiálů. Studie proto analyzovala různé modely takzvaného chain of custody, tedy pravidel pro sledování původu a pohybu materiálu v dodavatelském řetězci, a posuzovala jejich dopad mimo jiné na kontinuitu dodávek, efektivitu využívání zdrojů, důvěryhodnost údajů, administrativní náročnost a možnost kontroly.

Bateriový pas a systém sledovatelnosti recyklovaných materiálů proto nelze ztotožňovat, ale je možné je vnímat jako dvě vzájemně se doplňující části širšího systému. Bateriový pas sleduje především baterii a její životní cyklus, zatímco připravovaná metodika stanovuje pravidla pro prokázání původu a množství recyklovaných materiálů, které se dostaly zpět do výroby. Jeden systém pracuje především na úrovni výrobku, druhý na úrovni materiálového toku. Jejich propojení je však zásadní pro vytvoření důvěryhodného a kontrolovatelného oběhu materiálů.

Praktickým výsledkem má být systém, v němž budou výrobci schopni doložit deklarovaný podíl recyklovaného obsahu prostřednictvím technické dokumentace. Nepůjde tedy pouze o uvedení výsledného procenta. Výrobce bude muset předložit údaje a výpočty, z nichž bude patrné, jak k uvedenému podílu dospěl, a zároveň doložit původ a množství recyklovaného materiálu, který do výroby vstoupil. Součástí dokumentace budou také podklady umožňující nezávisle ověřit správnost těchto údajů a výpočtů. Evropská komise tím chce zajistit, aby údaj o podílu recyklovaných surovin nebyl pouze tvrzením výrobce, ale hodnotou, kterou lze zpětně ověřit a doložit.

Spolehlivý kontrolní mechanismus proti fiktivním údajům

To má význam především v okamžiku, kdy se recyklovaný obsah stane součástí obchodního vztahu mezi několika společnostmi. Recyklátor může dodat materiál zpracovateli, zpracovatel jej může dále dodat výrobci aktivních materiálů a ten následně výrobci článků. Na konci tohoto řetězce však musí být možné prokázat, jaká část materiálu použitá v baterii skutečně pochází z odpadu. Návrh proto stanovuje nejen povinnosti výrobců baterií, ale také požadavky na data a dokumentaci, které mají shromažďovat další hospodářské subjekty v jednotlivých fázích hodnotového řetězce.

Důležitou součástí systému bude ověřování. Nařízení 2023/1542 již stanovuje postupy posuzování shody a zapojení notifikovaných osob. Nový návrh jejich úlohu dále konkretizuje. Notifikované osoby mají při ověřování minimálně posoudit, zda výrobce předložil požadovanou dokumentaci, zda odpovídají údaje použitým výpočtům a zda jsou k dispozici podklady potřebné k ověření deklarovaného podílu. Evropská komise tím vytváří kontrolní mechanismus, který má zabránit tomu, aby se údaj o recyklovaném obsahu stal pouze formální deklarací bez dostatečně ověřitelného podkladu.

Stejně důležitý bude dohled nad trhem. Dokumentace totiž nemá sloužit pouze k jednorázovému posouzení výrobku při jeho uvedení na trh. Musí umožnit také kontrolu ze strany orgánů dozoru. Právě proto návrh požaduje jednotný formát dokumentace. Pokud budou výrobci používat srovnatelnou strukturu údajů, bude možné jejich tvrzení kontrolovat nejen v rámci posuzování shody, ale také při případném dozoru. Evropská komise tím současně vytváří základ pro srovnatelnost jednotlivých výrobků napříč členskými státy.

Hrozba nové závislosti na druhotných surovinách

Návrh řeší také problém, který může být pro evropský průmysl stejně významný jako samotné stanovení minimálních podílů. Evropská unie totiž může stanovit vysoké cíle pro recyklovaný obsah, ale pokud nebude mít dostatek recyklovaných materiálů k dispozici, vznikne mezi legislativním požadavkem a reálnými možnostmi výrobců značný rozdíl. Evropská komise proto v návrhu upozorňuje na koncentraci světových recyklačních kapacit v omezeném počtu třetích zemí. Materiály získané recyklací tam navíc často zůstávají a jsou znovu využity v tamních průmyslových ekosystémech. Evropa tak čelí riziku, že její závislost na dovozu primárních surovin bude částečně nahrazena závislostí na dovozu surovin druhotných.

Z tohoto pohledu je bateriový pas důležitým článkem celé evropské strategie. Samotný digitální záznam samozřejmě nezajistí recyklaci ani nezaručí původ konkrétního kilogramu lithia nebo kobaltu. Umožní však uchovávat a zpřístupňovat strukturované informace o baterii v průběhu jejího životního cyklu a vytvořit společný datový základ pro subjekty, které s baterií nakládají

Jedním z nejzajímavějších prvků návrhu je také zavedení dočasného korekčního faktoru pro materiály získané recyklačními operacemi prováděnými v Evropské unii. Evropská komise tím reaguje na riziko, že světové recyklační kapacity budou i nadále soustředěny především v několika třetích zemích a že materiály získané recyklací zůstanou součástí tamních průmyslových řetězců. Evropa by se tak mohla vedle současné závislosti na dovozu primárních surovin dostat také do závislosti na dovozu surovin druhotných. Návrh proto počítá s mechanismem, který má v takové situaci podpořit dostupnost recyklovaných materiálů pro evropský bateriový hodnotový řetězec.

Nejde však o automatické zvýhodnění evropského recyklovaného materiálu ani o zákaz využívání recyklátů pocházejících ze třetích zemí. Návrh výslovně stanoví, že korekční faktor nesmí vést k tomu, aby byly materiály získané recyklací mimo Evropskou unii vyloučeny z možnosti započítat je do plnění evropských cílů recyklovaného obsahu. Jeho smyslem je reagovat na konkrétní situaci, kdy by nedostatečná nabídka recyklovaných materiálů v Unii mohla ohrozit odolnost a bezpečnost evropského bateriového hodnotového řetězce a v krajním případě také dodávky baterií důležitých pro energetický a dopravní systém.

Korekční faktor má být podle návrhu dočasný, cílený a přiměřený. Nemá tedy fungovat jako trvalé opatření na ochranu evropských recyklačních kapacit. Uplatňovat se má pouze po dobu, kdy budou přetrvávat podmínky odůvodňující jeho použití, tedy především nedostatečná nabídka recyklovaného obsahu v Evropské unii a s ní spojené riziko pro bezpečnost a odolnost bateriového hodnotového řetězce. Komise tím současně připouští, že samotné stanovení minimálních podílů recyklovaných materiálů ještě nezaručuje, že evropský průmysl bude mít potřebné množství recyklovaného lithia, niklu, kobaltu nebo olova skutečně k dispozici.

Dokument ke stažení:

• Návrh nařízení v přenesené pravomoci

• Příloha

Potřebovali jsme pomůcku na několik minut. Včera byla vzácná, dnes už možná jen zabírá místo v šuplíku. Brýle pro pozorování Slunce, filtry a svářečská skla se během zatmění na chvíli staly velmi žádanými předměty. Jakmile však Měsíc zakryl Slunce a potom zase pomalu zmizel z jeho kotouče, jejich společenská hodnota jako by náhle skončila. Ale opravdu? Nebo jsme jen my přestali vědět, k čemu nám ještě mohou být?

Včera se nad Českem odehrála malá astronomická událost, která měla překvapivě velký materiálový příběh. Slunce nad Zemí postupně zakrýval Měsíc a ve chvíli maxima bylo zakryto přibližně 86 procent jeho kotouče. Lidé proto sháněli pomůcky, které ještě den předtím mohly ležet v regálu téměř bez povšimnutí. Speciální brýle, filtry a svářečská skla se na několik hodin proměnily z obyčejného sortimentu v žádané zboží. A potom zatmění skončilo. Co se stane s těmito výrobky dnes?

Proměna hodnoty během jediné noci

Je to vlastně zvláštní. Včera jsme byli ochotni hledat je po obchodech, telefonovat známým, projíždět internetové nabídky a možná za ně zaplatit několikanásobně více než obvykle. Dnes je stejný předmět pro většinu z nás téměř bezcenný. Přitom se s ním fyzicky nestalo vůbec nic.

Brýle se přes noc nerozbily. Svářečské sklo se nezmenšilo. Filtr neztratil svou funkčnost. Materiál zůstal materiálem a předmět zůstal předmětem. Změnilo se pouze něco, co není vidět. Zmizel okamžik, ve kterém jsme jeho vlastnost potřebovali. A právě tady začíná být příběh zatmění mnohem zajímavější. Ukazuje nám totiž rytmus současné doby, ve kterém dokážeme během několika hodin proměnit vzácnou věc v nepotřebnou.

Hodnota věci totiž není vždycky ukryta v ní samotné. Často vzniká až ve vztahu mezi věcí a člověkem, mezi předmětem a okamžikem, ve kterém jej potřebujeme. Stejná věc může být v jednu chvíli nesmírně cenná a o několik hodin později téměř bezcenná.

Nové role pro odložené předměty

Představme si člověka, který si koupil speciální brýle pouze proto, aby se bezpečně podíval na zatmění Slunce. Několik minut je držel před očima a potom je odložil do zásuvky. Možná tam zůstanou rok. Možná dva. Možná na ně při dalším úklidu zapomene a jednoho dne je vyhodí.

A přitom mohou mít před sebou ještě celý další život. Mohou skončit u dítěte, které se začne zajímat o astronomii. Mohou posloužit učiteli, který chce žákům ukázat Slunce. Mohou skončit ve škole, hvězdárně nebo astronomickém kroužku. Mohou být nabídnuty někomu, kdo je příště potřebuje. Mohou prostě čekat ve skříni na další příležitost.

A samozřejmě se nabízí i trochu absurdní představa. Schovat je a čekat. Ta reálnější je čekat do příštího roku na částečné zatmění 2. srpna 2027, kdy Měsíc zakryje přibližně 52 % slunečního disku, nebo si počkat celých 109 let na to úplné, které nad českým územím nastane až 7. října 2135?

Člověk si může představit zásuvku, ve které budou ležet brýle vedle starých fotografií, nabíječek, šroubků, klíčů a dalších věcí, o kterých si nejsme jistí, proč je vlastně pořád máme. A jednou za mnoho let někdo zásuvku otevře a objeví v ní malý artefakt minulosti. Pomůcku, která byla kdysi koupena kvůli několika minutám, ale nakonec přežila celé desetiletí a třeba se bude dědit z pokolení na pokolení.

A v tom je vlastně i něco krásného. Možná jen skončila jejich první kapitola.

Odpovědnost začíná už v obchodě

A otázka, co s věcí udělat, by proto nemusela začínat až ve chvíli, kdy ji chceme vyhodit. Mohla by začít mnohem dříve, už ve chvíli, kdy ji pořizujeme, kdy se můžeme ptát. Komu by mohla posléze posloužit? A musíme ji vůbec vlastnit, když ji potřebujeme jen na několik minut?

Právě tady se nabízí ještě zajímavější možnost. Co kdyby obchod, který prodává pomůcky pro pozorování zatmění, nenabízel pouze jejich koupi, ale rovnou také možnost jejich vrácení? Zákazník by si brýle pořídil s vědomím, že je po události může přinést zpět. Obchod by je mohl prověřit, bezpečné a vyhovující kusy znovu nabídnout dalším zájemcům a ty ostatní předat k odpovídajícímu zpracování.

Najednou by se z obyčejného prodeje stal malý koloběh.

Místo nákupu pouhý pronájem

Ještě zajímavější by však mohl být samotný pronájem. Proč si pořizovat věc, kterou člověk potřebuje třeba deset minut? Proč by obchod nemohl říct jednoduše, přijďte si pro brýle, zaplaťte malý poplatek, podívejte se na Slunce a zítra je vraťte. Vlastnictví by v takovém případě ustoupilo službě.

Asi nejlepším příkladem je iniciativa Astronomers Without Borders, která provozuje „Recycled Eclipse Glasses Program“. Použité brýle shromažďuje, kontroluje a následně je předává školám, pedagogům, komunitám a organizátorům budoucích pozorování zatmění. Organizace uvádí, že brýle lze znovu použít, pokud splňují bezpečnostní standardy a jsou v perfektním stavu bez poškození.

Najednou tedy nejde jen o hypotetickou představu. Někde už tenhle malý koloběh skutečně funguje. A právě to je na celém příběhu možná nejzajímavější.

Potřebujeme funkci, nikoliv předmět

A možná právě tady leží jedna z nejzajímavějších myšlenek celého příběhu. Některé věci nepotřebujeme vlastnit. Potřebujeme pouze jejich funkci. Potřebujeme několik minut bezpečného pohledu na Slunce, nikoli brýle, které nám potom budou ležet dalších několik let v šuplíku.

Je to drobnost. Téměř banální příklad. Ale právě na banálních příkladech se někdy nejlépe ukazuje, jak přemýšlíme o věcech.

Když si koupíme předmět, máme tendenci považovat jej za svůj a jeho další osud za svou věc. Jenže co kdybychom o něm přemýšleli jinak? Výrobek může mít svého prvního uživatele, druhého uživatele, třetího uživatele a potom třeba ještě úplně jiný život. Nemusí pokaždé začínat znovu výrobou nového kusu.

Zatmění skončilo. Ale možná právě teď začíná nový příběh věcí, které jsme kvůli němu potřebovali.

Zdroj: Fotografii pro vás překreslil a doplnil fázi předpokládaného zatmění slunce ChatGPT do podoby ilustrativního obrázeku. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Dnešním dnem se začíná uplatňovat nové evropské nařízení o oběhovosti vozidel a nakládání s vozidly s ukončenou životností. Automobil už nemá být navržen pouze tak, aby byl bezpečný, skvěle jezdil a co nejdéle sloužil. Evropská legislativa nově stanovuje také to, jak snadno jej bude možné rozebrat, opravit, znovu použít, recyklovat a jaké množství druhotných surovin se do nových vozidel vrátí. V sázce přitom nejsou jen odpady. Jde o miliony tun oceli, hliníku, mědi a plastů, o kritické suroviny, průmyslovou konkurenceschopnost a také o schopnost Evropy omezit závislost na dovozu primárních surovin.

Automobil patří mezi nejkomplexnější výrobky, které evropský průmysl vyrábí. V jediném vozidle se potkávají desítky materiálů, stovky komponentů a tisíce jednotlivých součástí. Z hlediska cirkulární ekonomiky proto představuje mimořádně zajímavý materiálový zásobník. Dosavadní systém však dokázal z této hodnoty využít pouze část. Evropská komise nyní přichází s novým právním rámcem, který má propojit začátek a konec životního cyklu automobilu mnohem těsněji než dosud.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/1738 bylo přijato 8. července 2026 a v Úředním věstníku Evropské unie bylo zveřejněno 24. července. Od 13. srpna 2026 vstupuje v platnost. Jde o zásadní posun v evropské odpadové a průmyslové politice. Dosavadní pravidla vycházela především ze směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností a ze směrnice 2005/64/ES o schvalování typu motorových vozidel z hlediska jejich opětovné použitelnosti, recyklovatelnosti a využitelnosti. Nové nařízení oba právní předpisy nahrazuje a vytváří jednotnější rámec pro celý životní cyklus vozidla.

Odpadová politika jako součást průmyslové strategie

Tím se do automobilového sektoru dostává princip, který je již řadu let patrný v evropské politice cirkulární ekonomiky. Evropský akční plán pro oběhové hospodářství z roku 2020 položil základy tohoto přístupu a zaměřil evropskou legislativu na celý životní cyklus výrobků, jejich konstrukci, využívání materiálů i nakládání s nimi po skončení životnosti. Připravovaný Circular Economy Act má tento směr dále posílit vytvořením jednotnějšího trhu s druhotnými surovinami a zvýšením jejich nabídky i poptávky.

Automobilové nařízení je tak možné číst nejen jako předpis pro autovrakoviště a recyklační zařízení, ale jako součást mnohem širší průmyslové strategie Evropské unie. Evropská komise v něm propojuje odpadovou politiku s bezpečností dodávek surovin, konkurenceschopností výroby a strategickou autonomií. Automobilový průmysl totiž spotřebovává obrovské množství materiálů. Podle údajů Rady EU jde ročně o více než 7 milionů tun oceli, přibližně 2 miliony tun hliníku, významný podíl evropské spotřeby mědi a zhruba 6 milionů tun plastů. Současně se však v nových vozidlech používá relativně málo recyklovaných materiálů.

Povinné kvóty zajistí recyklacím stabilní odbyt

Od roku 2032 bude muset být nejméně 15 procent plastů použitých při výrobě nových vozidel z recyklovaných materiálů. Od roku 2036 se tento podíl zvýší na 25 procent. Evropská komise zároveň připraví cíle pro recyklovaný obsah oceli a hliníku, které mají začít platit od roku 2033. Nejde tedy pouze o to, aby automobil na konci svého života skončil v zařízení, kde bude materiálově využit. Legislativa tím vytváří legislativní poptávku po recyklovaných materiálech na začátku nového výrobního cyklu.

To je z hlediska trhu s druhotnými surovinami možná ještě významnější než samotné zvýšení míry recyklace autovraků. Recyklační průmysl totiž dlouhodobě naráží na otázku, zda bude mít pro vyrobené sekundární materiály stabilní odbytiště. Povinný recyklovaný obsah tuto nejistotu částečně odstraňuje. Automobilka nebude pouze řešit, zda lze plast z vozidla recyklovat. Bude muset řešit také to, odkud získá materiál splňující požadovanou kvalitu, jak bude jeho původ doložen a jak jej začlení do výrobního procesu.

Uzavírání materiálových smyček a ekodesign už na rýsovacím prkně

Nová pravidla tím vytvářejí přímou vazbu mezi recyklačním sektorem a automobilovou výrobou. Kvalita vytříděných plastů, čistota materiálových toků, technologie separace i schopnost doložit původ recyklátu se budou postupně stávat stejně významnými parametry jako samotná kapacita zpracování. Z pohledu odpadového hospodářství je to důležitý posun od pouhého materiálového využití k výrobě druhotné suroviny s definovanými vlastnostmi a předvídatelným odbytem.

Významnou roli zde hraje také takzvaná uzavřená materiálová smyčka. Z celkového množství recyklovaného plastu použitého v nových vozidlech musí nejméně 20 procent pocházet přímo z vozidel s ukončenou životností. Materiál z autovraků se tak má vracet zpět do automobilového průmyslu, nikoli pouze do jiných výrobků. Evropská legislativa se tím snaží vytvářet základ pro skutečnou cirkulaci materiálu mezi starým a novým automobilem.

Ještě výraznější může být budoucí vývoj u kovů. Komise má po provedení studie proveditelnosti stanovit další cíle pro recyklovaný obsah oceli, hliníku, hořčíku a kritických surovin. Právě kritické suroviny představují stále důležitější průsečík mezi odpadovou politikou a průmyslovou bezpečností. Automobil totiž není jen dopravním prostředkem, ale také jakousi bankou materiálů, jejichž primární těžba je často koncentrována mimo Evropskou unii. Nové nařízení proto počítá s opatřeními zaměřenými například na lepší získávání hliníku, mědi a prvků vzácných zemin z vozidel s ukončenou životností.

Změna se však nebude týkat pouze okamžiku, kdy vozidlo skončí na vrakovišti. Nové požadavky zasahují už do konstrukce automobilu. Vozidla mají být navrhována tak, aby bylo jednodušší jejich součásti demontovat, znovu použít, repasovat nebo recyklovat. Výrobci budou muset poskytovat více informací o demontáži a výměně komponentů. To může postupně ovlivnit konstrukční řešení spojů, materiálové kombinace i způsob, jakým jsou jednotlivé komponenty ve vozidle uspořádány.

Právě design pro recyklaci může být v dlouhodobém horizontu jedním z nejdůležitějších dopadů nařízení. Efektivní materiálová recyklace nezačíná ve šrotovacím zařízení, ale začíná ve fázi konstrukce. Dosavadní výsledky ukazují, proč je tento přístup potřebný. Evropská pravidla vedla ke zvýšení míry využití materiálů z vozidel s ukončenou životností přibližně k 85 procentům.

Toto číslo však může vytvářet poněkud zavádějící představu o skutečné cirkularitě. Velká část tohoto výsledku připadá na kovy, zatímco plasty představují mnohem obtížnější materiálový tok. Podle Rady EU se z plastů obsažených ve vozidlech s ukončenou životností recykluje pouze přibližně 19 procent.

Odpovědnost výrobců a stopka pro nelegální exporty

Významnou částí nového systému je také rozšířená odpovědnost výrobců. Producenti mají přispívat k nákladům na sběr a zpracování vozidel s ukončenou životností a zároveň nést odpovědnost za tuto fázi životního cyklu svých výrobků. Evropská komise tím posiluje princip Extended Producer Responsibility (tzv. EPR systém), který se v různých podobách stal jedním ze základních nástrojů evropské odpadové politiky. U automobilů však získává mimořádný ekonomický význam vzhledem k vysoké materiálové hodnotě vozidla a složitosti jeho zpracování.

Součástí nařízení je také snaha vypořádat se s takzvanými chybějícími vozidly. V Evropské unii každoročně zmizí z evidence přibližně 3,5 milionu vozidel, aniž je možné spolehlivě sledovat jejich další osud. Nová pravidla zpřesňují rozlišení mezi ojetým vozidlem a vozidlem s ukončenou životností a posilují požadavky na sledovatelnost. Smyslem je omezit situace, kdy je vozidlo deklarováno jako ojeté, přestože již fakticky představuje odpad a jeho další nakládání probíhá mimo kontrolovaný systém.

Na tento problém navazuje také export. Od poloviny roku 2031 budou moci být mimo Evropskou unii vyvážena pouze vozidla, která jsou způsobilá k provozu. Pravidlo má zabránit tomu, aby se vozidla, která již představují odpad nebo jsou prakticky na konci své životnosti, přesouvala mimo evropský systém nakládání s odpady pod označením ojetých automobilů. Evropská unie tím současně chrání své materiálové zdroje a omezuje přenos environmentální zátěže do třetích zemí.

Nařízení navíc rozšiřuje působnost pravidel na další kategorie vozidel, včetně nákladních automobilů, autobusů a motocyklů. To je důležité i z pohledu českého odpadového hospodářství, protože materiálové toky z těchto vozidel mají odlišnou strukturu než klasické osobní automobily a vyžadují odpovídající zpracovatelskou infrastrukturu.

Nová evropská pravidla proto lze chápat jako součást postupně vznikajícího evropského systému, který se snaží propojit ekodesign, odpadové hospodářství, průmysl a bezpečnost dodávek surovin. Stejný princip najdeme v evropské regulaci baterií, která sleduje jejich životní cyklus od získávání surovin přes výrobu a používání až po sběr, recyklaci a opětovné využití.

Evropská komise celkově sleduje širší cíl. Současná míra využívání druhotných surovin v evropské ekonomice zůstává nízká a EU chce prostřednictvím připravovaného již zmiňovaného Circular Economy Act vytvořit výrazně větší jednotný trh se sekundárními materiály. Cílem je mimo jiné zvýšit evropskou míru cirkulárního využití materiálů ze současné úrovně kolem 12 procent na 24 procent do roku 2030. Automobilový průmysl je přitom jedním z odvětví, kde lze takový posun podpořit ve velkém měřítku.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika desetiletími bychom některé druhy motýlů v určitých částech Evropy hledali marně. Dnes se jejich výskyt posouvá a s ním se mění i hranice světa, který jednotlivé druhy dokážou obývat. Rozsáhlá studie publikovaná v časopise Nature Ecology & Evolution shromáždila 6 182 záznamů o změnách území výskytu 1 758 druhů motýlů ze 105 zemí. Výsledkem je jeden z nejrozsáhlejších obrazů toho, jak se pod vlivem měnícího se klimatu, počasí a proměny krajiny přesouvají podmínky vhodné pro život.

Představme si babočka admirál. Je to motýl, kterého dnes v České republice zná prakticky každý, kdo se alespoň občas dívá kolem sebe. Objevuje se na loukách, v zahradách i na okrajích lesů a během léta jej můžeme potkat téměř kdekoli, kde najde dostatek potravy. Ještě zajímavější než jeho nápadný vzhled je však způsob, jakým reaguje na měnící se podmínky. Admirál patří mezi druhy, jejichž výskyt je ovlivňován nejen teplotou, ale také možností přesouvat se krajinou. Jeho přítomnost proto může být jedním z drobných signálů toho, jak se prostředí postupně proměňuje.

Skrytý trend v tisících vědeckých prací

Právě v tom spočívá význam motýlů pro ekologický výzkum. Nejde jen o to, kolik jedinců člověk během léta uvidí. Důležité je, kde se určitý druh objevuje, kdy tam přilétá, zda se v oblasti dokáže rozmnožovat a zda se jeho výskyt v průběhu let posouvá. Z jednotlivého pozorování mnoho nevyčteme. Z tisíců pozorování, která pokrývají dlouhé období a rozsáhlé území, už lze sledovat změny, které by jinak zůstaly téměř neviditelné.

Právě takový soubor nyní sestavili vědci v rozsáhlé studii publikované v Nature Ecology & Evolution. Shromáždili 6 182 záznamů o změnách území výskytu motýlů z 567 vědeckých studií a 68 odborných hodnocení. Celkem zahrnuli 1 758 druhů ze 105 zemí a území. Výzkumníci přitom nehledali informace pouze v anglicky psané literatuře. Pracovali se zdroji v patnácti jazycích a využili také znalosti odborníků z různých částí světa.

Výsledkem je pohled, který je podstatně složitější než jednoduché tvrzení, že se motýli kvůli oteplování stěhují na sever. U osmi z deseti sledovaných druhů došlo k takzvané horizontální expanzi, což v ekologii znamená zeměpisné rozšiřování území výskytu po mapě do nových, dříve neobývaných oblastí. U 27 procent druhů se toto území zmenšovalo a u 22 procent vědci zaznamenali posun do vyšších nadmořských výšek. V 79 procentech zaznamenaných případů byly mezi významnými faktory uváděny klimatická změna nebo extrémní projevy počasí.

Tato čísla však neznamenají, že za každým pohybem konkrétního druhu stojí změna klimatu. Studie pracuje s příčinami uvedenými v dostupných odborných záznamech a ukazuje především jejich častou souvislost s pozorovanými změnami. U jednotlivých druhů mohou být stejně důležité změny využívání krajiny, úbytek stanovišť, zemědělství, urbanizace nebo fragmentace prostředí.

Složitá mozaika životních podmínek

Abychom pochopili, proč se motýli přesouvají, je potřeba podívat se na jejich život trochu podrobněji. Motýl totiž nepotřebuje pouze určitou teplotu. Housenka často závisí na konkrétní rostlině nebo skupině rostlin. Dospělec potřebuje vhodné zdroje potravy. Význam má vlhkost, množství slunečního záření, struktura vegetace i délka vegetační sezóny. Pro každý druh tak existuje určitá kombinace podmínek, která mu umožňuje přežít a rozmnožovat se.

Když se některá z těchto podmínek začne měnit, může se změnit také místo, kde druh dokáže žít. Oteplování například umožňuje některým motýlům pronikat do oblastí, které pro ně byly dříve příliš chladné. Jiní se mohou posouvat do vyšších nadmořských výšek. Tento pohyb však není nekonečný. Na horském svahu může druh postupovat vzhůru pouze do chvíle, kdy narazí na horní hranici prostředí, v němž ještě dokáže přežívat. Autoři studie přitom upozorňují, že přibližně dvě třetiny druhů motýlů jsou primárně spojeny s horským prostředím.

Ještě složitější je situace v krajině, která je intenzivně využívána člověkem. Teplotně vhodné prostředí může existovat několik kilometrů od místa, kde určitý druh žije, ale mezi oběma místy může ležet silnice, město nebo intenzivně obhospodařované pole. Motýl tak nemusí mít problém pouze s tím, že se klimatické podmínky změnily. Může mít problém vůbec se dostat tam, kde by pro něj byly podmínky vhodné.

Když samotná teplota nestačí

To je důvod, proč klimatická změna a stav krajiny v případě motýlů nejdou oddělit. Oteplování může vytvořit nové možnosti pro rozšíření druhu, ale skutečné využití těchto možností závisí na tom, co v nové oblasti najde. Pokud chybí hostitelská rostlina, vhodné stanoviště nebo spojení s okolní krajinou, samotná změna teploty nestačí.

Na druhé straně může druh ztrácet část území, kde dosud žil, i v situaci, kdy jsou teplotní podmínky stále přijatelné. Stačí, aby zmizela potřebná vegetace nebo se původně souvislé stanoviště rozdělilo na několik malých částí. Zemědělství, urbanizace, dopravní infrastruktura, změny hospodaření, invazní druhy nebo používání chemických látek tak mohou významně ovlivnit, kde motýli dokážou přežívat.

Výsledná mapa proto nevypadá jako jednoduchý pohyb jedním směrem. Některé druhy se objevují v nových oblastech, jiné ztrácejí část území, kde byly dříve běžné, a další kombinují několik typů posunu. V Evropě tvořily mezi sledovanými záznamy horizontální expanze přibližně 41 procent, ústupy z původního území 37 procent a výškové posuny 21 procent. Každý druh reaguje podle své biologie a každý region nabízí jinou kombinaci podmínek.

Významnou součástí tohoto obrazu je i Česká republika. Studie zde zaznamenává mimořádně vysoký podíl druhů, jejichž výskyt se rozšířil do nových oblastí. U druhů, které měly alespoň jeden záznam posunu kdekoliv v globálním souboru, dosahoval tento podíl 84 procent. Číslo je pozoruhodné, ale stejně důležité je pochopit, proč jej vůbec známe.

Výsadní postavení českého výzkumu

Česká krajina patří k místům, kde má sledování motýlů dlouhou tradici. Opakovaná pozorování umožňují porovnávat současný stav s údaji z minulých desetiletí. Když se pozorovatelé vracejí na stejné lokality, zaznamenávají druhy a jejich početnost, vzniká časová řada, která může ukázat změnu mnohem přesvědčivěji než jednotlivý nález. Právě díky této precizní práci našich odborníků Česko v globálním srovnání vyčnívá. Celých 84 % zkoumaných druhů motýlů na našem území vykázalo v datech horizontální expanzi, tedy zeměpisné rozšiřování území svého výskytu po mapě do nových oblastí.

Právě dlouhodobost je pro pochopení pohybu motýlů zásadní. Pokud se určitý druh objeví jednou mimo své obvyklé území, může jít o náhodný výlet jednotlivého jedince. Když se však podobná pozorování opakují, začíná být zajímavé, zda se druh v nové oblasti usadil, zda se zde rozmnožuje a zda se jeho výskyt dále rozšiřuje. Teprve v dlouhé časové řadě se z jednotlivých bodů na mapě stává skutečný trend.

Motýli jsou proto mimořádně cennými biologickými indikátory. Jejich reakce mohou upozornit na změny, které se v krajině odehrávají dříve, než si jich člověk všimne jiným způsobem. Neznamená to, že samotný motýl dokáže určit příčinu změny. Jeho výskyt však může upozornit na to, že se podmínky v určitém místě posunuly.

Bílá místa na mapě světové biodiverzity

Právě proto lze motýla označit za malý biologický senzor krajiny. Jeho výskyt je výsledkem souhry teploty, vody, vegetace, dostupnosti potravy, způsobu využívání půdy a možnosti pohybovat se krajinou. Změna jediného prvku nemusí být rozhodující. Pokud se však několik podmínek změní současně, může se proměnit i hranice území, kde druh dokáže přežít.

Globální studie současně ukazuje, jak omezené jsou naše znalosti. Přestože zahrnuje tisíce záznamů, pokrývá pouze přibližně desetinu známé druhové rozmanitosti motýlů. Navíc jsou data soustředěna především do regionů, kde existuje dlouhodobý monitoring. Evropa a Severní Amerika mají v tomto směru výrazný náskok, zatímco rozsáhlé oblasti tropů zůstávají mnohem méně prozkoumané.

Střední Afrika, jihovýchodní Asie, Nová Guinea nebo Amazonská pánev tak představují místa, kde nám o pohybu mnoha druhů stále chybějí základní informace. A právě zde může být problém největší. Pokud určitý druh sledujeme jen velmi málo, jeho absence v databázích neznamená, že se jeho situace nemění. Pouze nevíme, jakým směrem se mění.

Zároveň může být ve světových datech nadměrně zastoupena část druhů, které se dokážou šířit do nových oblastí. Jejich přítomnost se zaznamenává snadněji než postupný ústup druhů, které mizí z míst, kde byly dříve běžné. Globální obraz proto stále není úplný.

Zapojení veřejnosti do velkého příběhu

Velkou roli zde může sehrát občanská věda. Lidé, kteří fotografují motýly při procházkách, mohou prostřednictvím přesně lokalizovaných a datovaných pozorování přispět k rozšiřování znalostí o jejich výskytu. Jedna fotografie sama o sobě nic nevyřeší. Tisíce pozorování propojených s profesionálním monitoringem však mohou vytvořit síť, kterou by samotní vědci nebyli schopni pokrýt.

Tak se postupně mění i způsob, jakým můžeme číst krajinu. Dříve jsme sledovali především jednotlivé populace a lokality. Dnes můžeme díky dlouhodobým databázím, digitalizovaným historickým záznamům a občanskému pozorování sledovat také pohyb druhů v mnohem větším měřítku.

A právě v tom spočívá hlavní význam nové studie. Nejde pouze o to, že se některé druhy motýlů přesouvají. Důležité je, že jejich pohyb odráží změnu podmínek, které určují, kde může určitý druh žít. Teplota je jedním z faktorů, nikoli však jediným. Stejně důležitá může být dostupnost rostlin, voda, struktura vegetace, způsob hospodaření nebo možnost překonat prostor mezi dvěma vhodnými stanovišti.

Mapa motýlů se proto mění společně s mapou krajiny. Někde se druh rozšíří do míst, kde dříve nebyl schopen přežívat. Jinde ustoupí z okraje svého původního území. V horách může postupovat vzhůru, až narazí na hranici možností. A někde se jeho cesta zastaví jednoduše proto, že mezi dvěma vhodnými místy už nezůstal průchod. To všechno se může odehrávat téměř bez povšimnutí. Motýl je malý biologický senzor krajiny. Jeho pohyb sám o sobě nevypráví celý příběh. Pomáhá nám však zjistit, že se příběh krajiny mění.

A možná právě v tom je i povzbudivá zpráva. To, že se motýli dokážou přizpůsobovat a obsazovat nové oblasti, ukazuje, že příroda není pasivním svědkem změn, ale dokáže na ně reagovat a hledat nové cesty. Zároveň máme dnes díky dlouhodobému monitoringu, vědeckým databázím a občanské vědě mnohem lepší možnosti tyto proměny zachytit a porozumět jim. Každý zaznamenaný motýl tak může být malým, ale důležitým dílkem skládačky, která nám pomáhá lépe pečovat o krajinu a zachovat její rozmanitost.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská obalová regulace dnes 12. srpna 2026 vstupuje do další důležité fáze a její ambice jsou správné. Méně zbytečných obalů, větší podíl opětovného použití, lepší recyklovatelnost a nakonec méně obalového odpadu. Právě poslední cíl ale otevírá otázku, o které se zatím mluví podstatně méně. Firmy budou kvůli PPWR investovat nemalé prostředky a postupně přijímat desítky nových požadavků. Co ale nastane, pokud se evropské cíle nepodaří naplnit? Nejde o argument proti PPWR. Jde o otázku politické odpovědnosti. Protože vytvořit legislativu je jedna věc. Umět se za její výsledek postavit je věc druhá a dnes velmi přehlížená.

Dnes se začíná uplatňovat evropské nařízení PPWR. Po letech příprav se tak dostáváme od politického záměru a legislativního textu k jeho skutečnému fungování v ekonomice. A právě v této chvíli je možná užitečné na chvíli ustoupit od nekonečného výčtu nových povinností a podívat se na PPWR z trochu jiné perspektivy. Ne proto, abychom jeho smysl zpochybňovali. Naopak. Pokud chceme méně odpadu, efektivnější využívání zdrojů a obaly, které budou lépe zapadat do principů cirkulární ekonomiky, je evropská snaha pochopitelná a v mnoha ohledech potřebná. Otázka ale zní, zda jsme současně připraveni nést odpovědnost za výsledek této politiky.

PPWR totiž není jen o tom, že výrobce bude muset něco změnit. Je to rozsáhlý zásah do celého řetězce od návrhu obalu přes výrobu a distribuci až po jeho konečnou fázi. Některé požadavky přijdou postupně v dalších letech a stále ještě není dokončen celý soubor prováděcích a delegovaných aktů. Firmy proto dnes často nevědí pouze to, co budou muset splnit, ale také jak přesně bude konečný systém vypadat. Přesto už nyní musí plánovat investice, technologie, materiály a výrobní procesy. Tady si přiznejme, že to to by neměla být přirozená součást zavádění nové regulace. Současně bychom neměli zapomenout, že všechny tyto náklady mají svůj smysl pouze tehdy, pokud povedou k výsledku, kvůli kterému regulaci přijímáme.

A tím výsledkem nemá být více regulace. Nemá jím být více formulářů, kontrol, certifikací ani nových povinností. Výsledkem má být mimo jiné méně obalového odpadu. PPWR stanovuje, že členské státy mají do roku 2030 snížit množství obalového odpadu na obyvatele o nejméně pět procent oproti roku 2018, do roku 2035 o deset procent a do roku 2040 o patnáct procent. To je velmi konkrétní politický závazek. A právě proto stojí za to si položit jednoduchou otázku. Co se stane, pokud se ho nepodaří naplnit?

Tady se totiž dostáváme od technické stránky PPWR k politice. Evropská unie může stanovit pravidla pro obaly, ale samotné množství obalového odpadu nevzniká rozhodnutím jednoho výrobce. Je výsledkem fungování celé ekonomiky a společnosti. Záleží na spotřebě, demografii, způsobu distribuce zboží, rozvoji e commerce, struktuře maloobchodu, potravinářství i na tom, jak lidé nakupují a jaké výrobky používají. Stát může nastavit podmínky, firmy mohou reagovat, spotřebitelé mohou měnit své chování. Výsledkem je ale stále něco, co se nedá jednoduše připsat jednomu aktérovi. A právě proto by měla být otázka odpovědnosti položena už dnes, nikoli až ve chvíli, kdy se ukáže, že některý cíl nebyl splněn.

Představme si, že v roce 2030 zjistíme, že požadovaného snížení množství obalového odpadu nebylo dosaženo. Firmy přitom investovaly do nových obalů, upravily výrobní linky, změnily materiály, zavedly nové systémy a splnily všechny povinnosti, které jim legislativa uložila. Budeme potom říkat, že firmy udělaly málo? Nebo že spotřebitelé nakupovali příliš mnoho? Že průmysl rostl rychleji, než se předpokládalo? Že statistiky nezohlednily všechny okolnosti? Že některé nástroje nefungovaly podle očekávání? Možná bude pravda někde mezi. A právě proto bude potřeba výsledek poctivě vyhodnotit.

Co by ale rozhodně nemělo nastat, je situace, kdy politici nejprve vytvoří regulaci, stanoví cíle, přenesou značnou část nákladů na firmy a ve chvíli, kdy se výsledek nedostaví, začnou hledat důvod neúspěchu někde jinde. To je možná největší politické riziko celé věci. Politika totiž nemůže být pouze o tom, že se přijímají nová pravidla. Je také schopností přijmout důsledky.

Pokud politici řeknou, že určitá regulace přinese konkrétní výsledek, měli by být připraveni po několika letech říct také, zda se tento výsledek dostavil. A pokud ne, měli by být schopni vysvětlit proč. Ne hledat automaticky viníka mezi firmami, spotřebiteli nebo nedostatečnou disciplínou společnosti, ale začít také u vlastního rozhodnutí. Byly cíle nastaveny realisticky? Byly zvoleny správné nástroje? Byla správně odhadnuta ekonomická reakce? Odpovídají náklady očekávanému přínosu? A fungují jednotlivá opatření skutečně tak, jak se předpokládalo? To není odmítání PPWR. Je to naopak důležitá podmínka jeho úspěchu.

Dobrá legislativa totiž není ta, která pouze stanoví ambiciózní cíl. Dobrá legislativa je taková, u které jsme schopni měřit, zda se k cíli skutečně přibližujeme. A ještě důležitější je, zda máme politickou odvahu přiznat, když se ukáže, že některý nástroj nefunguje. To je dost možná jedna z obecných slabin politiky. Novou regulaci lze přijmout poměrně snadno. Lze k ní vytvořit strategii, harmonogram, metodiky, pracovní skupiny i další legislativu. Mnohem těžší je po několika letech říci, že očekávaný výsledek nepřišel a že je třeba přiznat vlastní podíl odpovědnosti.

A právě v tom bychom měli být vůči PPWR pozitivní a věřit, že se podaří všechno, co si nařízení předsevzalo. Měli bychom ho posuzovat podle toho, zda přinese to, co od něj očekáváme. Pokud budou obaly lépe recyklovatelné, bude více opakovaného použití, bude se používat méně zbytečného materiálu a především bude vznikat méně obalového odpadu, bude to dobrá zpráva. Pro firmy, pro spotřebitele a především pro životní prostředí.

Pokud ne, nebude namístě okamžitě hledat další povinnost, další regulaci nebo umělého viníka. Nejprve bychom měli zaměřit pohled na ty, kteří pravidla vytvořili, a zeptat se, zda byla správně nastavena a jaké budou vyvozeny důsledky. To je základní princip odpovědné politiky. Nejen Evropa dnes potřebuje ambiciózní environmentální politiku, ale také politiky, kteří dokážou nést odpovědnost za výsledky. Protože regulace není cílem. Regulace je nástroj. A smyslem nástroje je něco změnit v pozitivním slova smyslu.

PPWR tedy dnes začíná svou skutečnou cestu. Bylo by dobré mu přát úspěch a zároveň si už dnes poznamenat jednu otázku, ke které se za několik let vrátíme. Ne prioritně kolik nových povinností jsme kvůli PPWR splnili, ale zda díky novému nařízení skutečně vzniká méně obalového odpadu a zda recyklát našel skutečné ekonomické uplatnění a životní prostředí si zas trošku oddechlo. Pokud odpověď bude znít ano, pak bude namístě říci jediné. Bravo. Podařilo se to. A pokud se to opravdu podaří, nebude důležité, kdo měl pravdu v dnešních pochybnostech. Zásadní bude, že se podařilo dosáhnout cíle.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Solární elektrárny se staly symbolem čisté energie a cesty k nižším emisím. Jen málokdo si však uvědomuje, že vedle fotovoltaických panelů vzniká také nová vrstva digitální infrastruktury, jejíž bezpečnost může být stejně důležitá jako samotná výroba elektřiny. Evropská unie proto stále více zaměřuje pozornost na fotovoltaické střídače, tedy zařízení, která propojují obnovitelné zdroje s elektrickou sítí. V České republice jsou přitom ve velkém provozu technologie, jejichž bezpečnostní parametry se teprve stanou předmětem nových evropských požadavků.

Evropa v posledních letech investovala stovky miliard eur do rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Fotovoltaické elektrárny se staly jedním z pilířů evropské snahy o dosažení klimatické neutrality, omezení závislosti na dovozu fosilních paliv a posílení energetické bezpečnosti. S rostoucím počtem instalací však vyvstává otázka, která byla ještě před několika lety na okraji zájmu. Jak bezpečné jsou technologie, které řídí výrobu a tok elektřiny mezi solárními panely a distribuční soustavou?

Proměna prostých měničů v inteligentní počítače

Klíčovou roli v tomto systému hrají střídače. Na první pohled jde o zařízení převádějící stejnosměrný proud vyrobený fotovoltaickými panely na střídavý proud využitelný v domácnostech, firmách nebo veřejné síti. Moderní střídače však představují mnohem více než jen energetickou součástku. Jsou vybaveny komunikačními moduly, vzdálenou správou, online monitoringem a možností aktualizace softwaru prostřednictvím internetu. Díky tomu dokážou průběžně optimalizovat provoz elektrárny, současně se však stávají součástí rozsáhlého digitálního ekosystému.

Právě tato propojenost otevírá nové otázky týkající se kybernetické bezpečnosti a ochrany kritické infrastruktury. Evropská komise v posledních letech opakovaně upozorňuje, že energetická soustava budoucnosti nebude záviset pouze na výkonu elektráren a kapacitě sítí, ale také na zabezpečení softwaru, datových toků a vzdáleně spravovaných zařízení. Zatímco dříve bylo možné elektrizační soustavu chránit především fyzickými opatřeními, dnes je nutné počítat také s digitálními hrozbami.

Geopolitická rizika spojená se vzdálenou správou

V centru pozornosti evropských institucí stojí zejména možnost vzdáleného přístupu k zařízením, ukládání provozních dat a potenciální ovlivňování energetických systémů prostřednictvím softwaru. Evropská komise přitom zatím neurčila jednotný seznam zemí, jejichž technologie by byly automaticky považovány za nepřijatelné. Stále častěji však upozorňuje na potřebu posuzovat bezpečnostní rizika dodavatelů pocházejících ze třetích zemí. Největší pozornost se soustředí na Čínu, která dnes dominuje globálnímu trhu s fotovoltaickými technologiemi a vyrábí významnou část střídačů používaných v Evropě.

Obavy evropských institucí nesměřují k samotné zemi původu zařízení, ale k otázce kontroly nad softwarem, dostupnosti zdrojových kódů, způsobu ukládání dat a možnostem vzdálené správy. Střídače totiž nejsou pouze pasivní součástí elektrárny. Jde o inteligentní zařízení propojená s internetem, která mohou přijímat aktualizace, komunikovat s cloudovými službami a poskytovat provozní informace výrobcům nebo servisním partnerům.

Přísnější pravidla pro dodavatele digitálních technologií

Celá problematika zapadá do širšího vývoje evropské legislativy. Evropská unie postupně vytváří soubor pravidel zaměřených na ochranu kritické infrastruktury, odolnost digitálních systémů a bezpečnost strategických technologií. Významnou roli zde hraje směrnice NIS2, která rozšiřuje požadavky na kybernetickou bezpečnost v celé řadě odvětví včetně energetiky. Vedle ní vstupuje v platnost také Akt o kybernetické odolnosti známý jako Cyber Resilience Act. Jeho cílem je zajistit, aby digitálně propojené produkty splňovaly bezpečnostní požadavky již při uvedení na trh a aby výrobci nesli odpovědnost za jejich zabezpečení po celou dobu používání.

Právě tento předpis představuje jeden z nejvýznamnějších kroků v oblasti ochrany evropské digitální infrastruktury. Výrobci budou muset průběžně sledovat bezpečnost svých produktů, odstraňovat objevené zranitelnosti a poskytovat bezpečnostní aktualizace. Odpovědnost za bezpečnost zařízení tak neskončí okamžikem prodeje, ale bude pokračovat po celou dobu životnosti produktu.

Významný milník přinese 11. září 2026. Od tohoto data začnou platit nové povinnosti týkající se hlášení bezpečnostních problémů. Výrobci budou muset prostřednictvím evropské platformy spravované agenturou ENISA oznamovat aktivně zneužívané zranitelnosti a závažné bezpečnostní incidenty. Pokud bude například objevena chyba umožňující neoprávněný vzdálený přístup ke střídači nebo pokud dojde ke kybernetickému útoku na větší počet zařízení, nebude již možné řešit situaci pouze interně. Informace budou muset být oznámeny evropským orgánům a současně bude nutné přijmout nápravná opatření.

V praxi to znamená výrazně vyšší nároky na výrobce energetických technologií. Budou muset zavést procesy pro vyhledávání bezpečnostních slabin, rychle reagovat na nově objevené hrozby a vydávat aktualizace opravující zjištěné nedostatky. Kybernetická bezpečnost se tak stane stejně důležitým parametrem jako účinnost, výkon nebo životnost zařízení.

Důsledky překotného solárního boomu v tuzemsku

Česká republika se přitom nachází ve specifické situaci. Rozvoj domácí fotovoltaiky probíhal v posledních letech mimořádně rychle a na trhu se prosadily především cenově dostupné technologie dovážené z Asie. Desítky tisíc instalací byly realizovány v době, kdy se otázka kybernetické bezpečnosti při výběru technologií řešila jen okrajově. Mnohá zařízení jsou dnes připojena k internetu a jejich provoz je zajišťován prostřednictvím vzdálených cloudových služeb provozovaných mimo území Evropské unie.

Právě tato skutečnost vede odborníky k úvahám, zda by neměla být nastavena jednotná evropská pravidla pro správu a zabezpečení těchto systémů. Současně sílí snaha o větší transparentnost digitálních technologií využívaných v energetice a o lepší přehled nad tím, kdo má k jednotlivým zařízením přístup a kde jsou ukládána provozní data.

Nové evropské požadavky mohou v budoucnu ovlivnit také dotační programy a veřejné investice. Evropská komise již naznačila, že při financování energetických projektů bude stále větší důraz kladen nejen na technické parametry zařízení, ale také na jejich bezpečnostní profil. Posuzována tak nebude pouze cena nebo energetická účinnost, ale i úroveň kybernetické ochrany, transparentnost výrobce a schopnost dlouhodobě zajišťovat bezpečný provoz.

Evropská energetika se současně mění z modelu založeného na několika velkých elektrárnách na systém tvořený miliony menších zdrojů. Každá domácí fotovoltaická elektrárna, bateriové úložiště nebo chytrý energetický systém se stává součástí rozsáhlé digitální sítě. Bezpečnost jednotlivých zařízení tak získává celoevropský význam. Riziko, které se může zdát zanedbatelné na úrovni jedné domácnosti, může při souběžném působení tisíců zařízení představovat významný faktor pro stabilitu celé soustavy.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Je to hranice, kterou v provozu často není možné poznat pohledem. Na jedné straně je odpad, na který se vztahuje celý systém evropského a českého odpadového práva. Na druhé straně stojí materiál, který může být obchodován jako výrobek, surovina nebo palivo a režim odpadového práva se na něj vůbec nevztahuje. Mezi oběma kategoriemi přitom nemusí být žádný fyzický rozdíl. Rozhoduje jeho původ, záměr držitele, způsob dalšího využití, jistota jeho uplatnění i to, zda splňuje právní a environmentální požadavky. Dnešní pravidla pro vedlejší produkty jsou výsledkem více než dvacet let trvajícího vývoje evropského práva, v němž sehrály zásadní roli rozsudky Soudního dvora Evropské unie. Tak se povídejme podrobněji na tento legislativní příběh.

Evropské odpadové právo se od počátku opíralo o poměrně jednoduchou myšlenku. Odpad byl spojen především s jednáním svého držitele. Za odpad se považovala věc, které se její držitel zbavuje, hodlá se jí zbavit nebo se jí podle právních předpisů musí zbavit. Už první směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech tím položila základ systému, jehož hlavním smyslem bylo dostat pod veřejnou kontrolu materiály, které mohou při nevhodném nakládání ohrožovat životní prostředí nebo lidské zdraví.

Jenže průmyslová výroba je složitější než právní definice. Z výrobních linek totiž nevycházejí pouze výrobky, které podnik vyrábí. Vznikají také různé další materiály. Některé nemají žádnou další hodnotu a skutečně se jich podnik potřebuje zbavit. Jiné mají naopak stabilní odběratele, konkrétní technické využití a pravidelně vstupují do další výroby. Fyzicky přitom mohou vypadat velmi podobně.

Právě zde se začal otevírat jeden z nejzajímavějších problémů evropského odpadového práva. Jestliže při výrobě vznikne materiál, který nebyl hlavním cílem výrobního procesu, ale podnik jej nechce vyhodit a má pro něj konkrétní využití, proč by s ním měl právní řád zacházet stejně jako s materiálem, kterého se jeho držitel skutečně zbavuje?

Odpověď tehdy nebyla v evropské legislativě formulována dostatečně přesně. Významnou část práce proto převzal Soudní dvůr Evropské unie. Jednotlivé případy, které se před něj dostávaly, nebyly obecnými otázkami. Šlo o skutečné materiály vznikající v reálných provozech a o praktické důsledky jejich právního zařazení. Právě z těchto sporů se postupně skládala pravidla, která dnes považujeme za samozřejmou součást evropského odpadového práva.

Významná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie

Jedním z prvních zásadních rozhodnutí byl rozsudek ve věci Palin Granit C 9/00 z roku 2002. Finský provozovatel lomu řešil, zda zbytky kamene vznikající při těžbě žuly představují odpad. Soudní dvůr připomněl, že pojem odpadu nelze vykládat úzce. Evropské odpadové právo má především chránit životní prostředí a lidské zdraví, a proto není možné vyjmout materiál z jeho působnosti jen proto, že má určitou hodnotu nebo že by jej někdy v budoucnu bylo možné využít.

Právě slovo „někdy“ je zde důležité. Pouhá hypotetická možnost dalšího využití totiž sama o sobě nestačí. Pokud materiál pouze leží, jeho další využití není konkrétně zajištěno a čeká se na příležitost, kdy by se snad mohl hodit, evropské právo k němu může stále přistupovat jako k odpadu. Ekonomická hodnota tedy ještě neznamená, že materiál získal status výrobku.

Palin Granit současně otevřel druhou stranu celé otázky. Soudní dvůr připustil, že za určitých okolností nemusí být materiál vznikající při výrobě nebo těžbě odpadem. Jestliže je jeho další využití skutečně zajištěno, materiál je pro něj vhodný a není nutné jej před použitím podrobovat dalšímu zpracování, může jít o vedlejší produkt. Hranice mezi odpadem a produktem se tak začala rýsovat podle skutečných okolností jeho vzniku a dalšího použití.

Na Palin Granit navázal rozsudek ve věci AvestaPolarit Chrome C 114/01 z roku 2003. Soudní dvůr se znovu zabýval materiály vznikajícími při těžební činnosti a dále rozvíjel myšlenku, že skutečnost, kdy určitý materiál není hlavním cílem výrobního procesu, ještě sama o sobě neznamená, že jde o odpad. Pozornost se přesouvala ke způsobu, jakým materiál vzniká, a především k jeho skutečnému využití v navazujícím procesu.

O rok později přišel případ Niselli C 457/02, který přinesl další důležité upřesnění. Ani kovový šrot nebo jiný materiál s jasnou ekonomickou hodnotou se automaticky nestává výrobkem jen proto, že existuje trh, na němž jej lze prodat. Soudní dvůr tím odmítl jednoduché spojení mezi obchodovatelností a ztrátou statusu odpadu. Materiál může mít cenu, může být prodejný, a přesto zůstávat odpadem.

Podobným směrem se vydal také případ Saetti a Frediani C 235/02, který se týkal ropného koksu vznikajícího při rafinaci ropy. Významnou roli zde hrálo jeho konkrétní a pravidelné využití v průmyslovém procesu. Právě rozdíl mezi pouhou možností využití a skutečným, předvídatelným a konkrétním uplatněním materiálu se postupně stal jedním ze základních kamenů evropského přístupu.

Judikatura tím vytvořila poměrně pevnou konstrukci. Materiál vznikající při výrobě nemusí být odpadem, pokud není určen k odstranění, ale naopak má své další skutečné využití. Musí být možné jej použít bez zpracování, které by svou povahou odpovídalo nakládání s odpadem, a jeho další využití musí být dostatečně jisté. Současně musí být zajištěno, že jeho použití odpovídá právním předpisům a neohrožuje životní prostředí ani lidské zdraví.

Vedle této linie se v judikatuře současně upevňovalo další pravidlo. Pojem odpadu musí zůstat dostatečně široký. Kdyby totiž stačilo prohlásit materiál za obchodovatelný produkt, mohl by se režim odpadového práva obcházet pouhou formální změnou označení. Právě proto má evropské právo zájem na objektivním posouzení skutečného osudu materiálu.

Tento princip se výrazně projevil také v rozsudku ve věci Commune de Mesquer C 188/07 z roku 2008. Případ se týkal těžkého topného oleje a ekologických následků havárie tankeru. Nešlo tedy o rozhodnutí, které by přímo vytvořilo dnešní pravidla pro vedlejší produkty. Jeho význam pro vývoj pojmu odpadu je však značný. Soudní dvůr znovu zdůraznil potřebu chápat pojem odpadu v souvislosti s hlavním účelem evropské úpravy, kterým je ochrana životního prostředí a lidského zdraví.

Kodifikace evropských pravidel a legislativní zakotvení

A právě v této chvíli se začíná odehrávat druhá část příběhu. To, co bylo nejprve obsaženo v jednotlivých soudních rozhodnutích, začal evropský zákonodárce postupně vpisovat přímo do legislativy.

Zásadním mezníkem se stala směrnice 2008/98/ES o odpadech. Evropská unie v ní vytvořila samostatné ustanovení pro vedlejší produkty a v článku 5 poprvé systematicky formulovala podmínky, za nichž látka nebo předmět vznikající při výrobním procesu nemusí být odpadem.

Materiál musí vznikat při výrobním procesu, jehož prvotním cílem není jeho výroba nebo získání. Jeho další využití musí být jisté. Musí existovat možnost přímého použití bez jiného než běžného průmyslového zpracování. Zároveň musí být jeho další využití zákonné a musí splňovat požadavky vztahující se na výrobky, ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Nesmí také vést k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí.

Tím se významná část judikatury Soudního dvora dostala přímo do evropské legislativy. Hranice, která se předtím hledala případ od případu, dostala podobu obecně formulovaných právních podmínek.

Zásadní je přitom rozlišení mezi dvěma situacemi, které se v praxi někdy směšují. Vedlejší produkt není odpadem vůbec, pokud jsou příslušné podmínky splněny už v okamžiku jeho vzniku. Konec statusu odpadu funguje opačně. Materiál nejprve odpadem je a teprve po procesu využití a při splnění stanovených podmínek tento status ztrácí.

Evropská legislativa tak vytvořila dvě odlišné cesty. Jedna umožňuje materiálu zůstat mimo odpadový režim od samého počátku. Druhá umožňuje odpadu po jeho využití z tohoto režimu vystoupit.

Toto rozlišení dostalo nový rozměr v roce 2018, kdy byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2018/851, která rámcovou směrnici o odpadech významně změnila. U vedlejších produktů došlo k důležitému posunu. Evropské právo již pouze nestanovovalo možnost posoudit materiál jako vedlejší produkt, ale uložilo členským státům přijmout odpovídající opatření, aby materiál splňující stanovené podmínky byl považován za vedlejší produkt, nikoli za odpad.

Současně se otevřel prostor pro podrobnější kritéria vztahující se ke konkrétním látkám a předmětům. Obecná evropská pravidla tak začala vytvářet rámec, do něhož se mohou vejít rozdílné technologické a průmyslové situace.

Transpozice do českého právního řádu

A potom přišel český zákon. Zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, účinný od roku 2021, převzal evropskou konstrukci do českého právního řádu. V § 8 stanoví, že movitá věc vzniklá při výrobě, jejímž prvotním cílem není její výroba nebo získání, není odpadem, ale vedlejším produktem, pokud splňuje stanovené podmínky.

Česká právní úprava tak pracuje s požadavkem, aby věc vznikala jako nedílná součást výroby, její další využití bylo zajištěno, bylo možné ji využít bez jiného než běžného výrobního zpracování a její další použití bylo v souladu s příslušnými právními předpisy. Současně nesmí takové využití vést k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí.

V českém právu tím cesta materiálu získává poměrně jasnou strukturu. Pokud jsou podmínky pro vedlejší produkt splněny, materiál se do režimu odpadu vůbec nedostane. Pokud splněny nejsou, je odpadem a musí se s ním podle toho nakládat. Pokud následně projde odpovídajícím procesem využití a splní podmínky pro ukončení odpadového režimu, může se z něj opět stát materiál, na který se odpadové právo již nevztahuje.

Zajímavé je, že tato logika je patrná přímo v systematice českého zákona. § 8 upravuje vedlejší produkt a následující § 9 řeší ukončení odpadového režimu. Vedle sebe tak stojí dva právní mechanismy, které řeší opačné okamžiky životního cyklu materiálu. V prvním případě se právní řád snaží rozpoznat situaci, kdy materiál nikdy odpadem být neměl. Ve druhém stanovuje podmínky, za nichž může materiál, který odpadem byl, tento status opustit.

Právní status materiálu s sebou nese celý soubor praktických důsledků. U odpadu nastupují pravidla pro jeho původce, nakládání, přepravu, evidenci, využití nebo odstranění. Vedlejší produkt naproti tomu není v režimu odpadového práva a jeho další nakládání se řídí především předpisy vztahujícími se k danému výrobku, materiálu nebo konkrétnímu způsobu využití.

Právě proto má hranice mezi odpadem a vedlejším produktem takový význam pro průmysl. Nejde pouze o to, jak materiál nazveme v provozní dokumentaci nebo obchodní smlouvě. Jde o právní postavení materiálu a o soubor povinností, které se na něj následně vztahují.

Vyvážený přístup mezi ochranou a ekonomickým rozvojem

Za více než dvacet let se tak původně nenápadná otázka postupně proměnila v jednu z důležitých oblastí evropského odpadového práva. Na začátku stála široká definice odpadu založená na pojmu zbavování se věci. Potom přišly konkrétní průmyslové případy, v nichž bylo nutné rozlišovat mezi materiálem určeným k odstranění a materiálem, který měl pokračovat v hospodářském využití.

Příběh odpadu a neodpadu tak není příběhem jednoho paragrafu. Je to příběh postupného hledání hranice mezi věcí, které se její držitel zbavuje, a materiálem, který má od okamžiku svého vzniku další ekonomické využití. Evropské právo přitom postupně opustilo představu, že samotný původ materiálu jako vedlejšího výstupu výroby stačí k jeho zařazení mezi odpady. Stejně tak ale nepřijalo opačný extrém, podle něhož by každý materiál s ekonomickou hodnotou automaticky přestal být odpadem.

Dnešní právní úprava proto stojí někde mezi těmito dvěma póly. Chrání před tím, aby se odpady pouhým přejmenováním dostávaly mimo kontrolu odpadového práva, ale současně umožňuje, aby materiály, které mají skutečně zajištěné další využití a splňují všechny stanovené požadavky, nemusely zbytečně procházet režimem určeným pro odpady. A právě tady se uzavírá cesta, která začala před více než dvěma dekády u jednotlivých sporů před Soudním dvorem Evropské unie.

Technická kritéria v prováděcích vyhláškách

Hledání hranice dnes v České republice dostává stále konkrétnější podobu. Zákonný rámec doplňují prováděcí vyhlášky, které pro vybrané materiály a produkty stanovují přesné podmínky, za nichž mohou opustit odpadový režim. První významný krok představovala vyhláška č. 169/2023 Sb., která stanovila pravidla pro ukončení odpadového režimu u tuhých paliv z odpadu a paliv z odpadní biomasy. Na ni navázala vyhláška č. 283/2023 Sb., která upravuje podmínky pro znovuzískané asfaltové směsi a znovuzískaný penetrační makadam. Pomyslný energetický kruh pak uzavírá vyhláška č. 452/2025 Sb., účinná od 1. ledna 2026, která stanovuje podmínky, za nichž mohou kapalná a plynná paliva vyrobená z odpadu přestat být odpadem.

Příběh o neúprosném hledání hranice mezi odpadem a neodpadem však zdaleka nekončí u tří současných českých vyhlášek. Stejně jako strážmistr Cruchot ve filmu Četník ze Saint Tropez neúnavně zjednával absolutní pořádek, také Evropská unie se nyní chystá na zásadní legislativní změnu v podobě Aktu o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act). Tento nový unijní rámec má za cíl definitivně sjednotit roztříštěná národní pravidla a vytvořit funkční jednotný evropský trh pro druhotné suroviny.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika desetiletími se obyvatelé okolí keňského jezera Baringo obávali především sucha. Dnes voda stoupá tak rychle, že pohlcuje domy, školy, silnice i zemědělskou půdu. Na nově vzniklých březích se objevují krokodýli a hroši, kteří se dostávají stále blíže k lidským obydlím. Od roku 2010 se plocha jezera zvětšila přibližně o 70 procent, co se vlastně přihodilo?

Na střeše někdejšího turistického komplexu, který už téměř celý pohltila voda, odpočívá krokodýl. Kdysi zde lidé přijížděli za krajinou Velké příkopové propadliny, dnes se voda dostává tam, kde bývaly pokoje, cesty a zahrady. Jezero Baringo na severozápadě Keni, přibližně 200 kilometrů od Nairobi, dosáhlo podle aktuálních zpráv úrovně, jakou místní obyvatelé nepamatují nejméně půl století. Desítky tisíc lidí už musely opustit pobřežní oblasti a ti, kteří zůstávají, žijí stále blíže vodě a zároveň stále blíže zvířatům, která v ní po generace žila.

Unikátní oáza uprostřed tektonického zlomu

Baringo leží v jedné z nejpozoruhodnějších částí Afriky. Je součástí keňské Velké příkopové propadliny, obrovské tektonické struktury, která vzniká postupným rozpínáním africké litosféry. Jezero leží mezi Tugen Hills na západě a Laikipia Escarpment na východě a jeho okolí tvoří směs suchých savan, akáciových porostů, mokřadů, sopečných hornin a ostrovů. Právě geologický původ vysvětluje, proč se zde na relativně malém prostoru setkávají tak rozdílné typy krajiny i vodních ekosystémů.

Jezero je navíc mimořádné tím, že jde o sladkovodní jezero v oblasti, kde jsou mnohá další jezera Velké příkopové propadliny výrazně zásaditá nebo slaná. Je bez povrchového odtoku. Vodu do jezera přivádějí především řeky a sezónní vodní toky, významnou část doplňují také přímé srážky a menší množství vody přichází z podzemních zdrojů a pramenů. Přebytečná voda odchází především výparem a podpovrchovým průsakem. Právě tato hydrologická uzavřenost způsobuje, že relativně malé změny přítoku mohou mít na hladinu výrazný dopad.

Baringo je jedno z biologicky nejcennějších míst regionu. Mokřady a otevřená voda poskytují prostředí pro téměř 500 druhů ptáků a oblast je významná pro stěhovavé vodní ptactvo. Nad hladinou lze pozorovat orly, ledňáčky, volavky nebo nebo anhingy africké, v okolní krajině žijí antilopy, paviáni a další savci. Ve vodě žijí ryby včetně místního poddruhu tilapie, který je na Baringo endemický. A potom jsou zde hroši a krokodýli nilští, tedy druhy, jejichž přítomnost je pro zdejší ekosystém přirozená. Jezero je od roku 2002 také mokřadem mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy.

Právě krokodýli se stali symbolem současné situace. Podle představitele keňské služby ochrany přírody nepřibývá počet krokodýlů. Přibývá však jejich kontaktů s lidmi, protože voda rozšiřuje jejich přirozené prostředí směrem k obydlím. Podobně je tomu u hrochů. Větší plocha jezera zároveň znamená úbytek některých travnatých míst, kam se hroši chodili pást, takže se jejich pohyb stále více překrývá s prostorem využívaným lidmi.

Satelitní analýza a socioekonomická degradace regionu

Rozměr současného vývoje je dobře patrný ze satelitních dat. Plocha Baringa mezi rokem 2010 a současností zvětšila ze 138 na 234 kilometrů čtverečních, tedy přibližně o 70 procent. Nejde přitom o jediný případ. V okolní Velké příkopové propadlině se od roku 2010 výrazně zvětšila plocha několika dalších jezer.

Tento dramatický nárůst vodní plochy má pro místní obyvatele zásadní sociální a ekonomické následky. Voda lidem nebere pouze střechu nad hlavou, ale ničí samotné základy komunitního života. V regionu již zaplavila 12 škol, včetně dívčího internátu na ostrově Kokwa, čímž stovky dětí přišly o přístup ke vzdělání. Katastrofální dopad má situace také na místní hospodářství, které bylo dříve závislé na cestovním ruchu.

Stoupající hladina také zničila na 80 procent zdejších přírodních rezervací a hotelových komplexů. Kvůli zaplavení vyhlášených horkých gejzírů na sousedním jezeře Bogoria a následnému úbytku ikonických hejn plameňáků se turistický ruch v oblasti prakticky zhroutil. Roční příjmy z turismu kvůli tomu klesly na pouhou pětinu, což pro region znamená ztrátu stovek tisíc eur a existenční ohrožení pro tisíce rodin.

Dynamika srážkových epizod a bilance vodních ztrát

Odborníci tento vývoj spojují především s hydrologickými změnami. Výzkum vodní bilance Baringa publikovaný na konci roku 2025 ukázal, že v dlouhodobém období přispívaly říční přítoky k zásobování jezera zhruba třemi čtvrtinami a přímé srážky zhruba jednou čtvrtinou. Největší ztrátou vody byl výpar, který představoval přibližně dvě třetiny až čtyři pětiny celkových ztrát. To je důležitý detail. Baringo je nejen bezodtokové ale také mělké a nachází se v relativně ploché části pánve.

Pokud však v krátkém období přijdou mimořádně intenzivní srážky, voda může do jezera přitéct rychleji, než dokáže odpařit nebo prosáknout do podzemí. Hladina potom roste. A právě intenzita srážek je v tomto příběhu možná důležitější než samotný roční úhrn. Studie zaměřená na dvojici jezer Baringo a Bogoria zjistila, že po roce 2010 se průměrné roční srážky v regionu více než zdvojnásobily, zatímco počet dnů se srážkami klesl. Počet dnů s velmi intenzivními srážkami však vzrostl o 318 procent.

Baringo je pro takový proces mimořádně citlivé. I poměrně malý vzestup hladiny proto může znamenat zaplavení rozsáhlých ploch. Výzkumný projekt vídeňské Univerzity přírodních zdrojů a věd, který právě probíhá v letech 2026 až 2027, se zaměřuje na to, jak přesně funguje vodní bilance jezera a jeho povodí. Od roku 2010 podle jeho autorů zaznamenala jezera keňské příkopové propadliny výrazný růst hladin a v celém regionu bylo zasaženo až 80 000 domácností.

Chemická asymetrie a riziko propojení jezer

Ještě podivuhodnější je vztah mezi Baringem a sousedním jezerem Bogoria. Obě vodní plochy od sebe dnes dělí přibližně deset kilometrů. Bogoria je přitom úplně jiným světem. Její voda je silně alkalická a hypersalinní, s vysokou koncentrací rozpuštěných minerálů. Jezero je známé například obrovskými koncentracemi plameňáků a horkými prameny. Baringo je naopak sladkovodní. Pokud by se obě jezera skutečně propojila, nešlo by pouze o vznik větší vodní plochy. Došlo by k zásadnímu promíchání dvou odlišných chemických prostředí a následky pro ryby, bezobratlé, vodní rostliny i další organismy by mohly být značné.

Vědci tuto možnost nepovažují za pouhou fantazii. Hydrologické modely ukazují, že při dostatečně vysoké hladině Bogorie může voda začít přetékat směrem k Baringu. Studie z roku 2024 uvádí, že v roce 2020 chybělo k dosažení přelivového bodu přibližně 0,7 metru. Pozdější pokles hladiny riziko dočasně snížil, ale hydrologické podmínky se mohou znovu změnit. Modely současně ukazují, že pokud by bylo dosaženo přelivové úrovně, mohl by mezi jezery vzniknout významný vodní tok.

Příběh Baringa proto není možné číst pouze jako příběh povodně. Je to příběh o tom, jak se mění fungování celé krajiny. Voda nemizí, jen se přesouvá. Právě zde se stále výrazněji projevuje dopad klimatické změny, která spolu s rostoucí teplotou vzduchu narušuje dosavadní vodní režimy. Tento globální trend v regionu východní Afriky bezprostředně umocňuje klimatický jev El Niño. Ten přináší do oblasti mimořádně silné deště, které střídají dlouhá období horka a sucha. Výsledkem takových intenzivních srážkových epizod je kontrastní situace, kdy stejný region současně čelí vysychání půdy a vodních toků a zároveň ničivým, dlouhodobým povodním.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Francie svolává krizové štáby, omezuje spotřebu vody a připravuje se na další vlny sucha. Takové zprávy už dávno nejsou varováním z daleké budoucnosti, ale součástí evropské reality. Česká republika přitom stále spoléhá především na vodárenskou infrastrukturu a mobilní cisterny. Co když však nastane situace, kdy bude potřeba rychle zajistit pitnou vodu pro celé regiony?

Voda je zvláštní surovina. Dokud teče z kohoutku, většina lidí o ní nepřemýšlí. Ve chvíli, kdy přestane téct, se během několika hodin mění v nejdůležitější komoditu celé společnosti. Na rozdíl od energií, pohonných hmot nebo potravin nemá pitná voda plnohodnotnou náhradu. Bez elektřiny lze nějakou dobu fungovat, bez některých služeb také, ale bez bezpečné pitné vody se zastaví běžný život, zdravotnictví, průmysl i základní fungování obcí.

Evropa se nachází v období, kdy se riziko dlouhých suchých epizod stává součástí nové klimatické reality. Středomořské státy se s nedostatkem vody potýkají pravidelně, ale stále častěji se problémy objevují i v oblastech, které byly ještě před několika desetiletími považovány z hlediska zásobování vodou za zcela bezpečné. Letní vedra, vysoký výpar, klesající průtoky řek a nerovnoměrné rozložení srážek vytvářejí kombinaci, která může ohrozit i regiony s tradičně dostatečnými vodními zdroji.

Na střeše Evropy bez cizí pomoci

Středomořské státy se s nedostatkem vody potýkají pravidelně, ale stále častěji se problémy objevují i v oblastech, které byly ještě před několika desetiletími Česká republika patří mezi země, které jsou z hlediska dostupnosti vody zranitelnější, než si většina obyvatel uvědomuje. Naše území je střechou Evropy. Většina vody z české krajiny odtéká do okolních států a nemáme možnost spoléhat na velké přítoky ze zahraničí. To, co naprší na našem území, představuje rozhodující část našich vodních zdrojů. Pokud přijdou delší období sucha, zásoby podzemní vody i průtoky vodních toků mohou výrazně klesnout.

V posledních letech se hodně investovalo do propojování vodárenských soustav, budování nových přivaděčů nebo posilování odolnosti vodárenské infrastruktury. To je bezpochyby správný směr. Přesto zůstává otázka, zda stát disponuje dostatečně robustním záložním řešením pro mimořádné situace. Správa státních hmotných rezerv dnes eviduje techniku pro nouzové zásobování obyvatelstva vodou a disponuje cisternami či zařízeními pro její distribuci. Samotná voda však mezi strategickými rezervami prakticky nefiguruje.

Zapomenutý plán na krizové vrty

Myšlenka krizových vodních vrtů přitom není nová. Už před lety ji veřejně zmínila samotná Správa státních hmotných rezerv. Podle její představy by bylo vhodné vytipovat lokality s dostatkem kvalitní podzemní vody a vytvořit síť strategických vrtů rozmístěných po celé republice, ideálně alespoň jeden v každém kraji. V případě mimořádné události by bylo možné vodu vytěžit, upravit a dopravit do postižených oblastí.

Návrh však nikdy nepřekročil rovinu doporučení. Správa státních hmotných rezerv totiž není gestorem vodního hospodářství a může pouze upozorňovat na možná rizika. Kompetence v této oblasti mají ministerstvo zemědělství a ministerstvo životního prostředí. Přestože se o této možnosti hovořilo opakovaně, nevznikl systém, který by strategické podzemní zdroje vody začlenil mezi nástroje krizové připravenosti státu.

Právě zde se nabízí otázka, zda není čas tuto myšlenku znovu otevřít. Každý kraj by mohl disponovat jedním nebo několika hlubinnými zdroji pitné vody, které by byly dlouhodobě monitorovány, chráněny a udržovány v pohotovostním režimu. Nešlo by o běžné komerční využívání ani o konkurenci vodárenským společnostem. Takové vrty by představovaly strategickou pojistku pro mimořádné události a doplnily by současný systém nouzového zásobování.

Stabilita ukrytá hluboko pod zemí

Výhodou podzemní vody je její relativní stabilita. Hlubší zvodnělé vrstvy bývají méně citlivé na krátkodobé výkyvy počasí a v mnoha případech poskytují kvalitní vodu s menší potřebou úpravy. V případě havárie vodovodní sítě, rozsáhlého znečištění zdrojů, dlouhodobého sucha nebo jiné krizové situace by bylo možné zahájit čerpání a zásobovat obyvatelstvo prostřednictvím stávajících nouzových systémů.

Strategické vrty by navíc nemusely znamenat vytvoření zcela nového systému. Mohly by být propojeny s existujícími krizovými plány, vodárenskými soustavami a technickými prostředky, které už stát má k dispozici. Správa státních hmotných rezerv disponuje prostředky pro nouzové zásobování vodou, včetně cisteren a zařízení potřebných pro její distribuci. Slabším článkem tak nemusí být pouze schopnost vodu dopravit, ale především jistota, že v okamžiku rozsáhlé krize bude k dispozici dostatečně blízký a bezpečný zdroj.

Takové řešení by zároveň nemuselo představovat extrémní finanční zátěž. Náklady na vybudování a pravidelnou údržbu několika strategických vrtů jsou třeba posuzovat nejen podle ceny samotné infrastruktury, ale především podle škod, kterým mohou zabránit. Rozsáhlý výpadek zásobování pitnou vodou by totiž znamenal mnohem víc než problém domácností. Zasáhl by nemocnice, školy, sociální zařízení, potravinářství, průmysl, zemědělství i fungování obcí. Stát přitom běžně vytváří rezervy pohonných hmot, zdravotnického materiálu nebo dalších strategických komodit. Voda, bez níž nelze přežít ani několik dní, by si zasloužila stejnou pozornost.

Důležitý je také psychologický rozměr celé problematiky. Obyvatelé potřebují vědět, že stát myslí i na scénáře, které se dnes mohou zdát nepravděpodobné. Pandemie, energetická krize i opakované epizody sucha ukázaly, že události považované za výjimečné se mohou během několika let stát realitou. Připravenost proto není projevem pesimismu, ale odpovědnosti.

Logistický paradox nouzového zásobování

Právě Francie nyní ukazuje, jak rychle se může otázka vody dostat mezi nejvyšší priority státu. Dlouhodobé sucho, vysoké teploty a klesající dostupnost vody vedou k omezením, která se ještě před několika lety mohla zdát jako krajní opatření. Česká republika přitom nemusí čekat, až nás podobná situace doběhne.

Krizový vodní vrt v každém kraji by nepředstavoval symbol nedůvěry v současný systém. Naopak by byl důkazem, že Česká republika bere ochranu svých obyvatel vážně a přemýšlí v dlouhodobém horizontu. Stejně jako hasiči nečekají na požár, aby začali stavět hasičské stanice, neměl by stát čekat na den, kdy některému regionu dojde voda.

Nejzajímavější na celé věci je přitom skutečnost, že řešení už bylo pojmenováno. Nepřichází od lidí stojících mimo systém, ale přímo od instituce, která má na starosti státní hmotné rezervy a krizovou připravenost. Správa státních hmotných rezerv na potřebu strategických podzemních zdrojů upozorňovala už v minulosti. Sama však nemá kompetenci rozhodnout, protože odpovědnost za vodu leží na ministerstvu zemědělství a ministerstvu životního prostředí.

A právě tady vzniká otázka, kterou by si stát měl položit dříve, než přijde skutečná vodní krize. Pokud víme, že sucho může znamenat vážné riziko pro zásobování obyvatelstva, pokud máme vytipovatelná místa s dostatkem podzemní vody a pokud už existuje technika schopná vodu v krizové situaci distribuovat, proč stále nemáme strategické vodní vrty rozmístěné po celé republice?

Správa státních hmotných rezerv sice disponuje špičkovou technikou, kilometry potrubí a moderními cisternami, jenže stát skladuje pouze toto „železo“, nikoliv jeho obsah. V případě plošné krize tak obce sice dostanou vydezinfikované cisterny, ale ty jsou prázdné. Odpovědnost za nalezení a zajištění zdroje vody pak leží plně na bedrech starostů. Jenže v suchém regionu je často není kde naplnit. Právě existence garantovaných strategických vrtů by tento logistický kruh uzavřela.

Možná nastal čas vrátit se k myšlence, která byla v minulosti navrhována, ale nikdy se nestala realitou. Plán státních hmotných rezerv navíc vláda každé dva roky aktualizuje a schvaluje, což kabinetu otevírá ideální příležitost tento strategický krok diplomaticky a koncepčně zapracovat. Cílem by mělo být, aby každý kraj disponoval krizovým vodním vrtem pod správou Správy státních hmotných rezerv. Určitě není nejdůležitější otázkou, kolik by taková síť stála. Mnohem důležitější je, zda si stát může absenci této krizové infrastruktury nadále dovolit.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Zatímco většina lidí bude zítra večer s obdivem sledovat neobvyklé divadlo na obloze, příroda může prožívat něco zcela jiného. Ptáci ztichnou, hmyz změní své chování a některá zvířata se začnou připravovat na noc, přestože do západu Slunce bude ještě daleko. Právě proto patří zatmění Slunce k nejzajímavějším přírodním událostem, během nichž mohou vědci sledovat, jak citlivě je život na Zemi propojen se světlem přicházejícím z naší nejbližší hvězdy.

Ve středu 12. srpna zažije Evropa jedno z nejvýraznějších zatmění Slunce posledních desetiletí. Zatímco pás úplného zatmění projde přes Island, Grónsko a části Španělska, v České republice budeme pozorovat velmi hluboké částečné zatmění. Měsíc zakryje přibližně 86 procent slunečního kotouče. Úkaz začne krátce po 19. hodině přičemž maxima dosáhne kolem 20 hodin a 11 minut. Vzhledem k tomu, že Slunce bude v té době nízko nad západním obzorem, může být výsledný dojem mimořádně působivý. Přestože se krajina neponoří do úplné tmy, množství světla se výrazně sníží a vznikne neobvyklá atmosféra připomínající předčasný soumrak.

Samotný princip zatmění je přitom poměrně jednoduchý. Nastává ve chvíli, kdy se Měsíc při svém oběhu dostane přesně mezi Zemi a Slunce a vrhne na zemský povrch svůj stín. Přestože jde z astronomického hlediska o pravidelný jev, z pohledu živé přírody představuje mimořádnou událost. Během několika desítek minut se změní intenzita světla, teplota vzduchu i celkový vzhled krajiny. Právě světlo přitom patří mezi nejdůležitější signály, podle nichž se řídí biologické hodiny většiny organismů.

Iluze večera a náhlé probuzení nočních tvorů

Zvířata nevnímají čas pomocí hodinek. Orientují se podle délky dne, intenzity světla, polohy Slunce a celé řady dalších přírodních podnětů. Náhlé potemnění oblohy proto může vyvolat dojem, že se blíží večer. Američtí biologové při pozorování volně žijících živočichů i zvířat v zoologických zahradách opakovaně zaznamenali, že mnoho druhů začíná vykazovat chování typické pro soumrak nebo noc. Někteří ptáci přestávají zpívat, denní druhy omezují aktivitu a hmyz zahajuje večerní koncert, který by jinak zazněl až po západu Slunce.

Jedny z nejzajímavějších poznatků přinesl rozsáhlý výzkum v zoologické zahradě Riverbanks v americké Jižní Karolíně. Vědci zde sledovali sedmnáct druhů savců, ptáků a plazů během úplného zatmění Slunce. Přibližně tři čtvrtiny pozorovaných druhů reagovaly změnou chování. Některá zvířata zamířila na místa určená k nočnímu odpočinku, jiná začala být neklidná a několik druhů vykazovalo zcela neobvyklé projevy. Výzkumníci dospěli k závěru, že zatmění představuje pro řadu živočichů mimořádně silný podnět, který dokáže narušit jejich běžný denní režim.

Ranní rozbřesk uprostřed podvečera

Velkou pozornost vědců přitahují zejména ptáci. Nové studie založené na desetitisících zvukových záznamů ukázaly, že během úplného zatmění se ptačí aktivita výrazně mění. Mnoho druhů utichá podobně jako při západu Slunce. Po návratu světla se však některé druhy začínají ozývat způsobem připomínajícím ranní rozbřesk. Jako by během několika minut prožily soumrak, noc a nové ráno. Výzkumy potvrzují, že tyto reakce souvisejí s fungováním jejich biologických hodin a nejsou pouhou náhodou.

Pozorování z minulých desetiletí přinášejí i řadu překvapivých příběhů. Během různých zatmění byly zaznamenány sovy, které začaly houkat uprostřed dne, holubi vracející se na nocoviště nebo cvrčci spouštějící večerní zvuky. Některé druhy netopýrů opouštěly své úkryty, jako by nastal běžný večer. V zoologických zahradách vědci sledovali neklid žiraf, zvýšenou aktivitu gibonů nebo neobvyklé chování želv. Ne všechny druhy však reagují stejně. Existují i pozorování, při nichž některé ptáky či savce zatmění téměř nezaujalo.

První zkouška mladých čápů

Pozornost si zaslouží i čápi, jejichž každodenní život je úzce spojen se světlem a pravidelným rytmem dne. Přestože vědci zatím nemají k dispozici rozsáhlé studie zaměřené přímo na tento druh, dostupná pozorování naznačují, že i čápi mohou na náhlé potemnění oblohy reagovat. Dospělí jedinci často omezují aktivitu, přerušují hledání potravy a více se soustředí na hnízdo či odpočinek. Mladí čápi bývají během podobných situací klidnější a méně aktivní, jako by se na krátkou chvíli připravovali na příchod večera. Právě nyní, kdy se mladí ptáci chystají na svou první cestu do Afriky, může být zajímavé sledovat, zda na nezvyklé světelné podmínky zareagují citlivěji než dospělí jedinci.

Zajímavé je, že příroda nereaguje pouze na úbytek světla. Během výrazného zatmění může teplota vzduchu během krátké doby poklesnout o několik stupňů. Slábne vítr, mění se světelné podmínky a některé rostliny začínají částečně uzavírat květy, jako by se blížil večer. Současně na tyto proměny reagují i živočichové, kteří vnímají nejen ubývající světlo, ale také změny teploty a dalších podmínek v okolním prostředí. Vědci proto předpokládají, že většina organismů nereaguje na jediný podnět, ale na souhru několika změn, které během zatmění nastávají současně.

Očekávané projevy v našich lesích a rybnících

A co lze očekávat v české krajině? Pozorní pozorovatelé mohou zaznamenat ztišení ptačího zpěvu, zvýšenou aktivitu cvrčků nebo jiného hmyzu a celkové zklidnění denních živočichů. Na rybnících mohou vodní ptáci začít vyhledávat místa k odpočinku a v okolí lesů může dojít k dočasnému útlumu běžné aktivity. Přestože nepůjde o úplné zatmění, více než čtyři pětiny zakrytého slunečního kotouče představují natolik výrazný zásah do světelných podmínek, že jej řada organismů pravděpodobně zaznamená.

Právě v tom spočívá kouzlo tohoto úkazu. Zatímco lidé budou zvedat oči k obloze, příroda pod nimi začne nenápadně měnit svůj každodenní rytmus. Na několik krátkých minut se biologické hodiny mnoha organismů ocitnou v nejistotě. A možná právě tehdy uslyšíme to, co za běžného dne zůstává skryto. Tiché připomenutí, že rytmus život na Zemi je mnohem těsněji propojen se Sluncem, než si většina z nás uvědomuje.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nařízení PPWR přináší dosud nejrozsáhlejší změny v oblasti obalů a obalových odpadů. Zatímco samotná legislativa vstupuje do praxe, řada technických pravidel, která rozhodnou o její skutečné podobě, se teprve připravuje. Evropská komise nyní zveřejnila návrh prováděcího nařízení zaměřeného na registraci výrobců a vykazování údajů o obalech. Právě tento dokument ukazuje, jak bude vypadat budoucí systém sběru dat, kontroly povinností i financování rozšířené odpovědnosti výrobců v celé Evropské unii.

Od 12. srpna 2026 začíná být v plném rozsahu účinné evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR. Přestože základní pravidla jsou již schválena, mnoho praktických postupů bude teprve upřesněno prostřednictvím prováděcích a delegovaných aktů. Ty podrobně specifikují jak budou nové povinnosti naplňovat výrobci, dovozci, kolektivní systémy i státní správa.

Mezi prvními dokumenty, které Evropská komise předložila do připomínkového řízení, je prováděcí nařízení stanovující jednotný formát registrace výrobců a vykazování údajů do národních registrů. Na první pohled jde o technickou záležitost, ve skutečnosti však představuje jeden ze základních pilířů celého systému. Bez spolehlivých a vzájemně srovnatelných dat nebude možné sledovat plnění povinností rozšířené odpovědnosti výrobců, vyhodnocovat recyklační cíle ani získat přesný přehled o tom, jaké množství obalů skutečně proudí evropským trhem.

Členské státy budou muset vytvořit registry výrobců, do nichž se zapíší všechny subjekty uvádějící obaly na trh. Současně budou pravidelně předávat údaje o množství obalů, jejich materiálovém složení a způsobu následného nakládání. Evropská komise se snaží předejít situaci, kdy by si každá země vytvořila vlastní formuláře, vlastní datové struktury a vlastní metodiku vykazování. Pro společnosti působící ve více státech by to znamenalo značnou administrativní zátěž. Cílem je proto vytvořit jednotný evropský rámec, který umožní předávání údajů stejným způsobem bez ohledu na místo registrace.

Navržený systém zachycuje nejen samotné výrobce, ale i způsob plnění jejich povinností. Evidovat se budou také kolektivní systémy, potvrzení o plnění povinností a zmocnění zástupci. Vzniknout má přehledný mechanismus, který umožní sledovat odpovědnost jednotlivých subjektů a současně usnadní kontrolu správného financování nakládání s obalovými odpady.

Velký důraz je kladen na země, kde funguje více systémů sběru a zpracování odpadů. V některých státech jsou odděleně řešeny komunální, komerční nebo průmyslové obaly. Nový formát má umožnit jejich jednoznačné rozlišení a přesnější rozdělení nákladů mezi výrobce. Výsledkem by měl být transparentnější a spravedlivější systém financování rozšířené odpovědnosti výrobců.

Pro podniky bude důležité také propojení s dalšími evropskými předpisy. Údaje jednou vytvořené v technické dokumentaci obalu by již neměly být opakovaně zadávány do dalších systémů. Informace o materiálovém složení, které budou výrobci připravovat pro účely prohlášení o shodě podle PPWR, mají být využitelné i pro registraci a vykazování. Evropská komise tím sleduje nejen snížení administrativní zátěže, ale také vyšší kvalitu a důvěryhodnost dat.

Významnou roli bude hrát digitalizace. Veškeré informace mají být předávány elektronicky prostřednictvím systémů umožňujících automatizované zpracování. Počítá se také s využitím digitálních pasů výrobků, které se postupně stávají součástí dalších evropských předpisů. V praxi tak vzniká základ budoucího digitálního ekosystému, v němž budou informace o výrobcích, obalech a odpadech vzájemně propojeny.

Právě oblast vykazování přináší jedny z nejpodrobnějších požadavků. Výrobci budou rozděleni podle množství obalů uvedených na trh. Jiný rozsah údajů budou poskytovat společnosti uvádějící více než deset tun obalů ročně a jiný menší podniky. Součástí evidence budou také údaje o odděleně sbíraných plastových lahvích, kovových nápojových obalech i o tom, jaké množství odpadu bylo odstraněno, energeticky využito nebo recyklováno v Evropské unii a mimo její území.

Zcela novou úroveň podrobnosti přináší požadavek na vykazování materiálového složení obalů. Vícevrstvé a kompozitní obaly již nebude možné vykazovat jako jeden celek. Jednotlivé materiály bude nutné evidovat samostatně podle jejich hmotnosti. Stejný princip se bude vztahovat také na oddělitelné části obalů, které po použití vstupují do různých recyklačních toků. Evropská komise si od tohoto přístupu slibuje přesnější vyhodnocování recyklovatelnosti i lepší kontrolu plnění recyklačních cílů.

Návrh zároveň propojuje požadavky PPWR s dalšími evropskými předpisy, zejména s pravidly pro jednorázové plastové výrobky. Výrobci tak nebudou muset poskytovat obdobné údaje do několika různých systémů. Současně vzniká prostor pro začlenění některých specifických národních požadavků, například dodatečných recyklačních cílů, které mohou jednotlivé státy zavést nad rámec evropské legislativy.

Dokument ke stažení:

•  Návrh prováděcího nařízení

• EK Příloha

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Přežila více než čtyři tisíce let, zemětřesení o síle téměř sedmi stupňů i nespočet lidských zásahů. Nová vědecká měření ukazují, že její pozoruhodná odolnost může souviset s něčím, co dnes známe jako dynamické chování konstrukce. Pyramida má vlastní frekvenci kmitání, podloží má jinou a právě tento rozdíl může být jedním z důvodů, proč monument odolává.

Když člověk stojí pod Velkou pyramidou v Gíze, vnímá především její hmotu. Přibližně 230 metrů dlouhé strany původně dosahovaly výšky 146,6 metru a stavbu tvořilo podle odhadů kolem 2,3 milionu kamenných bloků. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že její odolnost vůči zemětřesení je jednoduchá rovnice. Obrovská hmotnost, široká základna, nízké těžiště a kamenná konstrukce znamenají, že pyramidu jen tak něco nepřevrátí. Jenže při zemětřesení nejde pouze o to, zda je stavba těžká. Rozhodující je také to, jakým způsobem se během otřesů pohybuje.

Právě na tuto otázku se zaměřil tým Mohameda ElGabryho a jeho kolegů, jejichž práce byla v květnu 2026 publikována v časopise Scientific Reports. Výzkumníci provedli 37 měření v různých částech pyramidy, od podzemní komory přes Královninu komoru a Velkou galerii až po Královskou komoru a takzvané odlehčovací komory nad ní. Měřili také přímo na okolním terénu. Nepotřebovali přitom vrtat do kamene ani do pyramidy nijak zasahovat. Využili nepatrné vibrace, které jsou přítomné prakticky všude kolem nás.

Odposlech starověkého kamene

Těmto drobným otřesům se říká ambientní seismický šum. Nejde o hluk v běžném slova smyslu, ale o směs velmi slabých seismických vln vznikajících například lidskou činností, pohybem dopravy, přírodními procesy nebo vzdálenými geologickými jevy. Přístroj citlivý na pohyb ve třech směrech dokáže tyto mikropohyby zaznamenat a z jejich frekvenčního spektra následně určit, jak konstrukce reaguje na jednotlivé frekvence. Každé měřicí místo bylo snímáno po dobu patnácti minut.

Tady se dostáváme k pojmu, který zní poněkud akademicky, ale ve skutečnosti je velmi intuitivní. Základní neboli vlastní frekvence je frekvence, při níž má určitý objekt přirozenou tendenci kmitat. Podobně jako sklenička zazní určitým tónem, když do ní udeříme, má i budova, most nebo pyramida své vlastní charakteristické kmitání. Neznamená to, že by se stavba běžně viditelně vlnita. Jde o dynamickou vlastnost konstrukce, kterou lze odhalit citlivými přístroji. A právě tady se začíná příběh Velké pyramidy stávat zajímavým.

Výzkumníci zjistili, že většina měřených míst uvnitř pyramidy vykazuje vlastní frekvenci přibližně mezi 2,0 a 2,6 Hz. Průměrná hodnota pro celou zkoumanou konstrukci činila přibližně 2,3 Hz. Jinými slovy, různé části monumentu se z hlediska dynamického chování překvapivě podobají. To je významný výsledek, protože naznačuje vysokou homogenitu dynamických vlastností pyramidy.

Když rezonance narazí na hradbu

Okolní zemina přitom vykazovala zcela jiný charakter. Její dominantní frekvence byla přibližně 0,6 Hz. Rozdíl mezi přibližně 0,6 Hz u podloží a přibližně 2,3 Hz u pyramidy je z pohledu seismického inženýrství velmi zajímavý. Proč?

Protože jedním z nebezpečných scénářů při zemětřesení je rezonance. Ta nastává tehdy, když frekvence působícího kmitání odpovídá nebo se významně přiblíží vlastní frekvenci konstrukce. Energie se pak může do konstrukce přenášet velmi účinně a její pohyb se může výrazně zesílit. V krajním případě může takové zesílení vést k vážnému poškození.

Představme si dítě na houpačce. Pokud do ní člověk strká náhodně, pohyb zůstává poměrně omezený. Pokud ale začne působit ve správném rytmu, houpačka se postupně rozkývá mnohem více. Právě tato analogie pomáhá pochopit princip rezonance v konstrukcích. U pyramidy však výzkumníci nalezli podstatně méně příznivou podmínku pro takové zesílení. Podloží a samotná konstrukce mají výrazně odlišné dominantní frekvence.

Pyramida se tedy podle výsledků studie dynamicky nechová jako prodloužení půdy, na které stojí. Její vlastní charakteristiky jsou odlišné. To může omezovat účinnost přenosu určitých vibrací z podloží do konstrukce. A právě tady se nabízí zajímavá otázka. Věděli to staří Egypťané?

Genialita skrytá v symetrii a komorách

Samozřejmě nemáme žádný dokument, v němž by egyptský stavitel popsal vlastní frekvenci pyramidy v hertzech nebo analyzoval její spektrální odezvu. Nemůžeme proto tvrdit, že stavitelé před 4 500 lety prováděli seismologické výpočty v dnešním smyslu. Výsledky však ukazují, že geometrie, rozložení hmoty, tuhost a způsob uložení jednotlivých částí konstrukce vytvořily mimořádně stabilní celek.

Pyramida má totiž z hlediska mechaniky několik vlastností, které jí při zemětřesení pomáhají. Její hmota je soustředěna především v nižších partiích, základna je mimořádně široká a směrem vzhůru se konstrukce zužuje. Poměr výšky k šířce základny je proto relativně malý. Těžiště se nachází nízko a konstrukce má vysokou odolnost vůči převrácení. Symetrie navíc pomáhá udržovat centrum hmotnosti a centrum odporu blízko sebe, což omezuje vznik nežádoucího torzního pohybu.

Torzní pohyb si lze představit jako kroucení konstrukce kolem svislé osy. Při zemětřesení nemusí stavba pouze kmitat ze strany na stranu. Může se také kroutit, přičemž jednotlivé části konstrukce jsou zatěžovány různě. Právě nepravidelné nebo asymetrické stavby mohou být na tento druh namáhání citlivější. Velká pyramida je naproti tomu geometricky mimořádně pravidelná.

Dalším zajímavým prvkem jsou odlehčovací komory nad Královskou komorou. Jejich účelem je především rozložit zatížení masivních vrstev kamene nad prostorem Královské komory. Nová měření však ukázala, že jejich význam lze sledovat také z hlediska dynamického chování konstrukce.

Výzkumníci zaznamenali, že relativní zesílení seismického pohybu s rostoucí výškou pyramidy obecně narůstá. V měřených místech dosahovalo maximální hodnoty přibližně čtyřnásobku hodnoty u základny. Jenže právě v nejvyšších zkoumaných částech, v odlehčovacích komorách ve výšce přibližně 49 až 61 metrů, se tento trend obrátil. Relativní zesílení zde kleslo přibližně na hodnotu tři.

To je pozoruhodné. Prostor, který byl vytvořen jako konstrukční opatření pro práci s obrovským tlakem kamene, se současně podle výsledků měření podílí na tom, jak pyramida reaguje na seismické buzení. Ještě zajímavější je, že všechny čtyři zkoumané odlehčovací komory vykázaly velmi podobnou vlastní frekvenci kolem 2,4 Hz. Výzkumníci v nich tedy nenašli chaotické nebo výrazně odlišné dynamické chování. Naopak se jejich odezva velmi dobře zapadá do celkového obrazu pyramidy.

Průzkum bez jediného šrámu

Příběh pyramidy se tím dostává od archeologie až k moderní geofyzice. Výzkumníci totiž nepoužili klasické destruktivní metody. Využili metodu HVSR, což je zkratka pro poměr horizontální a vertikální spektrální složky. Zjednodušeně řečeno se porovnává, jak silně se v určité frekvenci projevují vodorovné a svislé složky zaznamenaného mikropohybu.

Metoda je zajímavá právě tím, že dokáže využít přirozený seismický šum. Není tedy nutné konstrukci zatěžovat umělými otřesy. To je zásadní výhoda při průzkumu historických památek, protože odborník může získat informace o dynamickém chování stavby bez toho, aby do ní musel vrtat, sekat nebo jinak zasahovat.

HVSR se dnes používá například při charakterizaci podloží, při hodnocení seismického ohrožení nebo při průzkumu historických staveb. Výsledkem není jednoduché číslo říkající, kolik zemětřesení konkrétní konstrukce přežije. Metoda poskytuje především informaci o frekvenčních vlastnostech zaznamenaného pohybu a o relativních změnách jeho odezvy.

Právě proto nesmíme výsledky studie přeceňovat. Sami autoři upozorňují, že metoda HVSR neměří přímou sílu, jakou se stavba rozkmitá. Jde jen o srovnávací (relativní) ukazatel. Výsledky mohou ovlivňovat například geologická stavba lokality, okolní průmyslový a dopravní hluk, vlastnosti podloží nebo samotná interakce mezi konstrukcí a půdou. Výzkum tedy neříká, že Velká pyramida je vůči jakémukoli budoucímu zemětřesení nezničitelná. Ukazuje něco přesnějšího a vědecky zajímavějšího. Její dynamické vlastnosti a vlastnosti podloží se výrazně liší a konstrukce má několik charakteristik, které mohou omezovat její seismickou odezvu.

Spojení věků: Když inženýrství potká archeologii

Do tohoto obrazu zapadá i historie samotné pyramidy. Oblast Gízy zasáhla v minulých staletích řada zemětřesení. Studie připomíná například zemětřesení z roku 1847 s odhadovanou magnitudou 6,8, jehož epicentrum leželo přibližně 70 kilometrů od pyramid. V roce 1992 zasáhlo Gízu zemětřesení o magnitudě 5,8. Tehdy došlo k pádu některých obkladových kamenů v horních partiích pyramid, hlavní těleso stavby však zůstalo zachováno.

Pro vysvětlení magnituda vyjadřuje celkovou velikost zemětřesení podle energie uvolněné v jeho ohnisku. Nejde přitom jednoduše o „Richterovu stupnici“, jak se často říká v médiích. Richterova stupnice je starší metoda určování magnitudy, zatímco u dnešních velkých zemětřesení se používá především momentová magnituda Mw, která lépe zachycuje jejich skutečnou velikost.

Moderní inženýrství dnes dokáže přesně měřit frekvence, spektrální charakteristiky, seismickou odezvu a interakci konstrukce s podložím. Umíme popsat, proč se určitá budova při zemětřesení chová dobře a jiná špatně. Když ale stejné principy aplikujeme na stavbu, která vznikla před více než čtyřmi tisíci lety, začíná být hranice mezi archeologií a inženýrstvím překvapivě inspirativní.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Za zdánlivě běžnou spotřebou se skrývají obrovské objemy vody, které nikdy neprotečou evropskými řekami ani vodovodními sítěmi. Jsou ukryté v potravinách, výrobcích a dodavatelských řetězcích sahajících daleko za hranice sedmadvacítky. Nová analýza Společného výzkumného střediska Evropské komise (JRC) ukazuje pozoruhodný rozdíl. Vodní dopady produkce a spotřeby na území EU od roku 2010 klesají, zatímco dopady spojené s celkovou evropskou spotřebou rostou. Největší podíl přitom připadá na potraviny. U některých sledovaných dopadů tvoří více než 80 procent celé evropské spotřební vodní stopy.

Voda patří mezi základní předpoklady potravinové a energetické bezpečnosti, fungování ekosystémů i lidského zdraví. Evropská politika se proto dlouhodobě soustředí na její dostupnost a kvalitu. Od roku 2000 představuje hlavní evropský právní rámec směrnice o vodách, v roce 2025 k ní přibyla Evropská strategie vodní odolnosti. Ta má reagovat na nedostatek vody, zlepšit hospodaření s vodními zdroji, podpořit přístup k čisté vodě a současně posílit konkurenceschopnost evropské ekonomiky. JRC připomíná, že energetika a potravinové systémy společně odpovídají přibližně za 64 procent odběrů vody v EU.

Neviditelný dovoz environmentálních problémů

Nová zpráva JRC ovšem upozorňuje, že samotné sledování vody na evropském území nestačí. Autoři proto spojují hydrologický pohled s hodnocením environmentálních dopadů v celém životním cyklu výrobků. Využívají k tomu rámec Life Cycle Assessment (LCA – metoda posuzování životního cyklu produktu od těžby surovin až po jeho likvidaci) a dva již zavedené evropské indikátory.

Domestic Footprint (domácí stopa) zachycuje dopady domácí produkce a spotřeby na území EU. Consumption Footprint (spotřební stopa) jde dál a zahrnuje také dopady vznikající v dodavatelských řetězcích zboží, které EU dováží. Do výpočtu vstupuje 164 reprezentativních produktů rozdělených do pěti oblastí spotřeby, kterými jsou potraviny, bydlení, mobilita, spotřebiče a domácí zboží.

JRC přitom nesleduje pouze množství odebrané vody. Pro vodní využití používá indikátor založený na vědeckém modelu AWARE, který hodnotí dostupnost vody a zohledňuje, jak vzácná je voda v konkrétním místě odběru. Jednotkou je objem vody vztažený k její lokální vzácnosti. Vedle toho analýza sleduje eutrofizaci (proces nadměrného obohacování vod o živiny, zejména dusík a fosfor, který vede k přemnožení řas a úhynu ryb) sladkých a mořských vod a ekotoxicitu sladkých vod způsobenou chemickým znečištěním.

Eutrofizace sladkých vod souvisí především s přísunem fosforu, zatímco u mořských ekosystémů JRC sleduje zejména dopady dusíku. Ekotoxicita je vyjádřena pomocí modelu USEtox, který představuje mezinárodně uznávaný vědecký model pro výpočet toxicity chemických látek v lidském těle a ekosystémech.

Maso a pesticidy jako skrytí nenasytové

Ještě zajímavější je srovnání u eutrofizace. U sladkých vod se domácí dopad EU od roku 2010 snížil o 4,5 procenta, zatímco dopad evropské spotřeby vzrostl o 5 procent. Potraviny zde tvoří 64 procent Consumption Footprint, bydlení 17 procent, domácí zboží 11 procent, mobilita 5 procent a spotřebiče 4 procenta. Nejvýznamnějším jednotlivým faktorem je vepřové maso, po něm další potraviny živočišného původu.

U eutrofizace moří je rozdíl ještě výraznější. Domestic Footprint se od roku 2010 snížil o 17 procent, zatímco Consumption Footprint vzrostl o 10 procent. Potraviny zde představují 80 procent celkového dopadu evropské spotřeby. Mobilita tvoří 8 procent, domácí zboží 7 procent, bydlení 5 procent a spotřebiče 1 procento. Hlavními faktory jsou hovězí a vepřové maso, následované dalšími potravinami živočišného původu.

Nejvýraznější kontrast přináší ekotoxicita sladkých vod. Evropský Domestic Footprint se snížil o 4 procenta, ale dopad spojený se spotřebou vzrostl o 12 procent. Potraviny představují 83 procent evropské Consumption Footprint. Následuje mobilita se 6 procenty, domácí zboží s 5 procenty, bydlení se 4 procenty a spotřebiče se 2 procenty. JRC jako hlavní faktor uvádí používání pesticidů v zemědělství, následované chovem prasat a drůbeže.

Varovný vzorec napříč všemi indikátory

Grafy v analýze tak ukazují překvapivě konzistentní obraz: u všech sledovaných kategorií se ekologická zátěž přímo na území Evropy od roku 2010 snižuje, ale zátěž, kterou naše spotřeba způsobuje v zahraničí přes dovážené zboží, naopak roste. U samotné spotřeby vody se to projevuje nejvýrazněji – zatímco doma v EU jsme ji dokázali o 12 % snížit, kvůli dovozu naše stopa v zahraničí o 15 % vzrostla. Podobný nůžkový efekt vidíme i jinde: u znečištění sladkých vod živinami (pokles doma o 4,5 % vs. nárůst v zahraničí o 5 %), u znečištění moří (pokles doma o 17 % vs. nárůst v zahraničí o 10 %) a u chemické toxicity (pokles doma o 4 % vs. nárůst v zahraničí o 12 %). Stejný vzorec se objevuje napříč všemi čtyřmi sledovanými kategoriemi.

To zároveň vysvětluje, proč je důležitý rozdíl mezi Domestic Footprint a Consumption Footprint. První odpovídá na otázku, jaké dopady vznikají na území EU. Druhý se ptá, jaké dopady vytváří evropská spotřeba bez ohledu na to, kde se odehrává výroba. Pokud se například potravina vyprodukuje mimo EU a následně se doveze na evropský trh, její spotřební dopad zůstává součástí evropské Consumption Footprint. V územně založeném Domestic Footprint se však neobjeví.

Hrozba globálního vodního bankrotu

Právě v tom spočívá význam zjištění JRC pro evropskou konkurenceschopnost. Evropská ekonomika je závislá na dovozu a s rostoucími problémy s dostupností vody se tato závislost může stát také ekonomickým rizikem. JRC uvádí odhad, podle něhož může globální poptávka po vodě do roku 2030 převýšit dostupné zdroje o 40 procent. Dokument současně odkazuje na koncept Global Water Bankruptcy (globální vodní bankrot), který upozorňuje na vyčerpávání přírodního vodního kapitálu a na ztráty, jejichž obnova může být nevratná nebo ekonomicky mimořádně nákladná.

Vodní problém přitom není jen otázkou množství. Evropské vody zatěžují také látky, které v prostředí přetrvávají dlouhou dobu. JRC uvádí jako příklad PFAS (per- a polyfluoroalkylové látky, známé jako „věčné chemikálie“, které se nerozkládají a hromadí se v těle i v přírodě) a odkazuje na odhadované zdravotní dopady jejich expozice ve výši 52 až 84 miliard eur ročně. Kvalita vody se tak přímo promítá do zdravotních nákladů a hospodářských rizik.

Metodické mantinely vědeckého modelu

Výsledky je však třeba číst s vědomím jejich metodických omezení. JRC výslovně uvádí, že indikátory se průběžně zdokonalují a nejnovější výsledky jsou dostupné v Consumption Footprint Platform. Modelování použité pro tento výpočet vznikalo souběžně s pilotními a přechodovými fázemi Environmental Footprint a použitá data ani modelovací přístup proto nejsou plně v souladu s pravidly Environmental Footprint. Autoři jej označují především za nástroj pro ilustraci využití LCA při stanovení výchozí úrovně dopadů evropské spotřeby a produkce. To je důležitá metodická poznámka, protože výsledky nelze chápat jako absolutní měření všech evropských vodních dopadů.

Vodní stopa není uhlíková stopa

Při interpretaci výsledků analýzy Společného výzkumného střediska je klíčové nezaměňovat vodní stopu s uhlíkovou stopou. Oba tyto ukazatele sice sledují environmentální dopady lidské činnosti, avšak měří zcela odlišné ekologické problémy. Zatímco uhlíková stopa hodnotí emise skleníkových plynů přispívajících ke globální změně klimatu, vodní stopa monitoruje tlak na vodní zdroje, jejich lokální dostupnost a celkovou kvalitu. V praxi to znamená, že výrobek s relativně nízkou uhlíkovou stopou může vykazovat mimořádně vysokou vodní stopu a naopak. Právě z tohoto důvodu nelze udržitelnost produkce či spotřeby hodnotit izolovaně pouze na základě emisí oxidu uhličitého.

Srovnání vodní a uhlíkové stopy patří mezi nejvýznamnější témata současné environmentální vědy, neboť ukazuje, že různé formy lidské spotřeby vytvářejí odlišné typy ekologické zátěže. Zatímco v produkci skleníkových plynů dominují energetika, těžký průmysl, doprava, výroba cementu, oceli či chemických látek, v oblasti vodní stopy hraje hlavní roli zemědělství a potravinářský sektor. Výroba potravin spotřebovává obrovské objemy vody, intenzivně zatěžuje vodní ekosystémy živinami i pesticidy a přímo ovlivňuje hydrologickou situaci v celých regionech. JRC proto v analýze připomíná, že právě potraviny tvoří u většiny sledovaných vodních indikátorů více než dvě třetiny – a v některých případech dokonce více než 80 procent – celkové evropské spotřební vodní stopy.

Z pohledu dlouhodobé stability jde navíc o významné geopolitické riziko. Evropská unie je stále více závislá na zdrojích, které se nacházejí mimo její území, ať už jde o vodu ukrytou v potravinách, energii, suroviny nebo průmyslové výrobky. Současný systém funguje díky rozsáhlým globálním dodavatelským řetězcům, které většina spotřebitelů vůbec nevnímá. Co se však stane ve chvíli, kdy se tento pomyslný kohoutek začne uzavírat? Stačí delší sucho v klíčových zemědělských regionech, obchodní konflikt, geopolitická krize nebo omezení vývozu strategických komodit a Evropa může velmi rychle zjistit, jak silně je na vnějších zdrojích závislá.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika lety bylo Řecko symbolem dlouhodobých problémů v oblasti nakládání s odpady. Země čelila vysokému podílu skládkování, nízké míře recyklace, nedostatku moderní infrastruktury i finančním sankcím ze strany Evropské unie. Dnes však míří opačným směrem. Díky jasně stanoveným cílům, rozsáhlým investicím a důsledné přípravě nových systémů sběru a využití odpadů se snaží vybudovat model, který by mohl inspirovat i další evropské státy. Řecká zkušenost ukazuje, že cesta k oběhovému hospodářství není otázkou jednoho opatření, ale dlouhodobého úsilí, které propojuje stát, samosprávy, podniky i občany.

Když se v roce 2019 ujalo nové vedení odpovědnosti za oblast odpadového hospodářství, nacházelo se Řecko v mimořádně složité situaci. Recyklace dosahovala nízkých hodnot, převážná část komunálních odpadů končila na skládkách a země čelila desítkám případů sankcí za nevyhovující nakládání s odpady a provoz nelegálních skládek. Současně chyběla dostatečná infrastruktura pro zpracování odpadů a nebylo jasné, z jakých zdrojů budou v budoucnu financovány nové projekty. Řecké úřady proto přistoupily k rozsáhlé revizi dosavadního přístupu a připravily nový národní plán odpadového hospodářství, který byl sladěn s evropskými cíli a zaměřil se na postupné omezení skládkování, podporu recyklace a budování moderních zařízení pro využití odpadů.

Peloponés jako symbol znovuzrození

Jedním z nejvýraznějších symbolů této proměny se stal integrovaný systém nakládání s odpady na Peloponésu. Region byl dlouhé roky spojován s rozsáhlým problémem nelegálních skládek a patřil k oblastem s největším počtem sankcí od evropských institucí. Přesto se podařilo dokončit komplikovaný investiční projekt, zajistit jeho financování, vybudovat potřebná zařízení a uvést je do provozu. Výsledkem je výrazné snížení množství odpadů ukládaných na skládky a postupné odstraňování problémů, které region zatěžovaly po mnoho let. Tento projekt se stal důkazem, že i velmi složité situace lze řešit, pokud existuje dlouhodobá strategie a politická vůle ji naplňovat.

Základním pilířem nové politiky se stalo plánování založené na konkrétních cílech. Řecko si stanovilo ambiciózní úkol snížit podíl skládkování komunálních odpadů na deset procent již do roku 2030. Tím předstihlo požadavky evropské legislativy. Cesta k tomuto číslu je však stále dlouhá – v letech 2024–2026 se řecká míra recyklace pohybuje okolo 21 procent, což zemi sice posouvá kupředu oproti necelým 17 procentům z roku 2019, ale stále ji nechává hluboko pod unijním průměrem. Právě proto země zrychluje přípravu regionálních plánů, které detailně určují potřebné investice, technická řešení i ekonomické přínosy jednotlivých opatření. Důraz je kladen na to, aby každá investice přispívala k dosažení konkrétních výsledků a současně představovala hospodárné využití veřejných prostředků.

Tisíce automatů na obaly ochrání řecké moře

Velká pozornost je věnována třídění odpadů přímo u zdroje jejich vzniku. Řecké regiony připravují komplexní plány odděleného sběru jednotlivých druhů odpadů a získávají prostředky na potřebné nádoby, svozovou techniku i další vybavení. Cílem je zvýšit množství kvalitně vytříděných surovin a vytvořit podmínky pro jejich následné využití. Součástí této strategie je také posilování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců, které mají zajistit větší zapojení firem do financování sběru a recyklace výrobků po skončení jejich životnosti. Nová pravidla se postupně rozšiřují například na textil, nábytek, matrace nebo biologicky rozložitelné odpady vznikající v hotelích a restauracích.

Významnou součástí připravovaných opatření je zavedení zálohového systému pro plastové a kovové nápojové obaly. V celé zemi mají vzniknout tisíce automatických i ručních míst, kde budou moci občané vracet použité obaly a získat zpět zaplacenou zálohu. Očekává se, že tento systém výrazně zvýší míru sběru kvalitních materiálů a zároveň omezí množství odpadů, které dnes končí v krajině nebo v moři. V zemi, jejíž hospodářství je úzce spojeno s cestovním ruchem a přírodním bohatstvím, má ochrana pobřeží a mořského prostředí mimořádný význam.

Energie ze zbytků a síla soukromého kapitálu

Řecko se současně zabývá otázkou, jak naložit se zbytky komunálních odpadů, které nebude možné recyklovat. Proto připravuje systém energetického využití odpadů, jehož součástí má být několik zařízení schopných vyrábět energii z upravených zbytkových materiálů. Podle plánů by tato zařízení mohla pokrýt významnou část domácí spotřeby elektřiny a současně přispět k dalšímu omezení skládkování. Financování těchto projektů má být založeno především na soukromých investicích, zatímco veřejné prostředky budou směřovat zejména do rozvoje sběru, třídění a recyklace.

Důležitou roli v celém procesu hraje také ekonomická motivace. Od roku 2022 je v Řecku uplatňován poplatek za ukládání odpadů na skládky, jehož výnosy pomáhají financovat rozvoj infrastruktury pro recyklaci a oddělený sběr. Tento přístup vytváří prostředí, v němž se postupně vyplácí předcházet vzniku odpadů, třídit je a vracet cenné materiály zpět do ekonomiky namísto jejich ukládání na skládky.

Příběh řeckého odpadového hospodářství je pozoruhodný především tím, jak rychle se podařilo přejít od krizového stavu k systematicky řízené transformaci. Země, která byla ještě nedávno uváděna jako jeden z nejslabších článků evropského systému nakládání s odpady, dnes usiluje o zařazení mezi státy s vysokou mírou recyklace, minimálním skládkováním a moderní infrastrukturou odpovídající požadavkům oběhového hospodářství. Přestože před ní stále stojí řada výzev, dosavadní výsledky naznačují, že promyšlené plánování, stabilní financování a dlouhodobá spolupráce všech zainteresovaných aktérů mohou přinést výsledky, které byly ještě před několika lety považovány za velmi obtížně dosažitelné.

Text vychází z rozhovoru s Antoniosem G. Sakalisem, generálním tajemníkem pro nakládání s odpady na řeckém Ministerstvu životního prostředí a energetiky. Právě on patří mezi klíčové osobnosti, které v posledních letech formují proměnu řeckého odpadového hospodářství. V rozhovoru pro odborný magazín Waste Management World popisoval, jak se zemi podařilo nastartovat rozsáhlé reformy, omezovat závislost na skládkování, budovat novou infrastrukturu a přibližovat se principům oběhového hospodářství.

Zdroj: 

• Waste Management World, Antonios G. Sakalis, From Landfills to Circularity. A Conversation on Greece's Waste Management Reforms

• Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu