V posledních dvou desetiletích se Evropa potýká s dramatickým nárůstem problémů duševního zdraví, které jsou mezi nejvýznamnějšími příčinami ztracených let života a úmrtí v EU. Současné vědecké poznatky ukazují, že znečištění životního prostředí a to nejen ovzduší, ale i hluk a chemikálie nepoškozují pouze plíce a srdce, ale zasahují hluboko do lidského mozku a psychiky. Pohlédněme na nejnovější data, mechanismy a souvislosti, které odhalují komplexní spojení mezi životním prostředím a naším duševním stavem.

V Evropě se tiše prohlubuje krize, která se neprojevuje jen přeplněnými ordinacemi psychiatrů a rostoucí spotřebou antidepresiv. Duševní onemocnění se stala jedním z hlavních důvodů ztráty zdravých let života i předčasných úmrtí. Nejnovější vědecké poznatky přitom stále přesvědčivěji ukazují, že významnou roli v tomto vývoji hraje prostředí, ve kterém žijeme. Znečištěné ovzduší, chronický hluk i chemické látky přítomné v běžném okolí nezasahují pouze plíce a kardiovaskulární systém, ale pronikají až k samotné podstatě lidské psychiky.

Souvislosti mezi kvalitou životního prostředí a stavem mysli dnes detailně popisuje analýza European Environment Agency, která shrnuje desítky epidemiologických studií i biologických výzkumů. Podle této zprávy představovaly duševní a behaviorální poruchy v roce 2023 více než 11 milionů ztracených let zdravého života v Evropské unii. Šlo o šestou největší skupinu onemocnění a osmou nejčastější příčinu úmrtí. Zpráva zároveň upozorňuje, že přibližně každý šestý obyvatel EU se potýká s nějakou formou duševní poruchy a ekonomické náklady spojené s těmito onemocněními dosahují stovek miliard eur ročně, což představuje významnou zátěž pro zdravotní i sociální systémy. Takto vysoká čísla nelze vysvětlit pouze genetickou výbavou populace ani proměnou životního stylu. Do hry vstupuje také dlouhodobé působení škodlivin v prostředí, které se stává jedním z klíčových faktorů ovlivňujících psychickou odolnost evropské populace.

V oblasti ovzduší se nejčastěji sledují jemné prachové částice PM_2.5 a oxid dusičitý NO₂. Částice PM_2.5 mají průměr menší než 2,5 mikrometru, tedy přibližně třicetkrát méně než lidský vlas, a díky tomu pronikají hluboko do plic a následně i do krevního oběhu. Dlouhodobé vystavení zvýšeným koncentracím těchto látek je podle řady studií spojeno s vyšším výskytem deprese a úzkostných poruch. V obdobích krátkodobého zhoršení kvality ovzduší dochází u citlivých osob ke zhoršení příznaků, vyšší potřebě lékařské péče i častějším hospitalizacím. Analýza dále uvádí, že dopady znečištění nejsou rozloženy rovnoměrně a obyvatelé hustě osídlených městských oblastí jsou vystaveni vyšším koncentracím škodlivin, což může přispívat k vyšší míře psychických obtíží právě ve velkých aglomeracích.

Vědci popisují několik biologických mechanismů, které tuto souvislost vysvětlují. Jedním z nich je neuroinflamace, tedy zánětlivá reakce v mozkové tkáni. Dalším je oxidativní stres, což je stav, kdy v buňkách převažují reaktivní formy kyslíku nad obrannými mechanismy organismu a dochází k poškození buněčných struktur. Tyto procesy mohou narušit fungování neurotransmiterů, chemických látek odpovědných za přenos signálů mezi nervovými buňkami, a tím ovlivnit náladu, schopnost soustředění i reakci na stres. Významné je také to, že částice znečištění dokážou překonat hematoencefalickou bariéru, což je ochranná hranice mezi krevním oběhem a mozkem. Studie citované ve zprávě poukazují i na možné strukturální změny v oblastech mozku odpovědných za regulaci emocí, zejména v hipokampu a prefrontální kůře, které jsou klíčové pro paměť, rozhodování a kontrolu impulzů.

Neméně závažným faktorem je hluk z dopravy. Chronická expozice hluku aktivuje stresovou osu organismu a zvyšuje hladinu stresových hormonů. Současně narušuje spánek, který je klíčový pro regeneraci mozku a stabilitu nálady. Systematické přehledy ukazují, že každé zvýšení hladiny dopravního hluku o 10 decibelů je spojeno přibližně s tříprocentním nárůstem rizika deprese a dvouprocentním nárůstem rizika úzkostných poruch. U železniční dopravy byla zaznamenána také souvislost s více než dvouprocentním nárůstem sebevražedného jednání na každých 10 decibelů navíc. U dětí vystavených dlouhodobému hluku se častěji objevují poruchy chování, potíže s pozorností a vyšší míra emoční nestability, což může ovlivnit jejich psychický vývoj v dospělosti. Zpráva zároveň připomíná, že hluk často působí v kombinaci se znečištěním ovzduší, zejména v blízkosti silničních tahů, a tato souběžná expozice může mít silnější dopad než každý z faktorů samostatně.

Chemické látky představují další významnou kapitolu. Expozice olovu v prenatálním období nebo v raném dětství je spojena s vyšší pravděpodobností výskytu depresivních stavů a psychotických onemocnění v pozdějším věku. Olovo působí toxicky na nervovou tkáň a může narušit vývoj mozku v citlivých fázích. Podobně bisfenol A, látka používaná při výrobě plastů, je dáván do souvislosti se zvýšeným výskytem úzkostných a depresivních příznaků u dětí. Významná je i expozice tabákovému kouři v domácnosti, která zvyšuje riziko psychických obtíží zejména u těhotných žen a malých dětí. Analýza rovněž zmiňuje možné souvislosti mezi pesticidy, perzistentními organickými polutanty, tedy dlouhodobě se rozkládajícími chemickými látkami, a poruchami nálady či neurovývojovými obtížemi.

Zvláštní pozornost si zaslouží období těhotenství a raného dětství. Mozek se v těchto fázích vyvíjí mimořádně dynamicky a je citlivý na jakékoli vnější vlivy. I relativně nízké koncentrace škodlivin mohou ovlivnit strukturu mozku, tvorbu synapsí, tedy spojení mezi neurony, i nastavení stresové reakce. To může mít dlouhodobé důsledky pro emoční stabilitu, schopnost zvládat zátěž a celkovou psychickou odolnost. Zpráva upozorňuje, že kumulativní expozice více typům znečištění během života může postupně zvyšovat zranitelnost jedince a přispívat k rozvoji duševních poruch ve středním a vyšším věku.

Na druhé straně výzkum ukazuje, že kvalita prostředí může působit jako efektivní prevence. Přístup k zeleným plochám, parkům, lesům a vodním plochám je spojován s nižší mírou stresu a lepší psychickou pohodou. Pobyt v přírodě podporuje obnovu pozornosti, snižuje hladinu stresových hormonů a přispívá k lepší kvalitě spánku. V městském plánování se proto stále častěji diskutuje význam takzvané modrozelené infrastruktury, tedy propojení zelených a vodních prvků ve městech s cílem posílit fyzické i duševní zdraví obyvatel. Některé studie uváděné ve zprávě naznačují, že děti vyrůstající v blízkosti zeleně vykazují nižší míru emočních potíží a lepší kognitivní výkonnost, což podtrhuje význam urbanistického plánování pro budoucí generace.

Zpráva rovněž upozorňuje na sociální rozměr problému. Obyvatelé s nižšími příjmy často žijí v oblastech s vyšší úrovní znečištění a současně mají omezenější přístup ke zdravotní péči a kvalitním veřejným prostorám. Environmentální zátěž tak může prohlubovat existující nerovnosti v oblasti duševního zdraví. Ochrana životního prostředí se tím dostává do přímé souvislosti se sociální spravedlností a rovností příležitostí. Podle analýzy jsou zranitelné skupiny obyvatel vystaveny kombinaci environmentálních a sociálních stresorů, což může vést k vyšší kumulativní zátěži a horším zdravotním výsledkům.

I když u všech typů expozice nelze zatím s absolutní jistotou doložit přímou souvislost v každém jednotlivém případě, souhrn dostupných důkazů ukazuje na jasný trend. Snižování emisí z dopravy a průmyslu, omezení hlukové zátěže a důsledná regulace toxických látek mohou přinést nejen méně infarktů a respiračních onemocnění, ale také menší počet depresí, úzkostí a dalších duševních poruch. Zpráva proto vyzývá k integrovanému přístupu, který propojí environmentální politiku, zdravotnictví a sociální oblast a bude systematicky zohledňovat dopady znečištění na duševní zdraví při tvorbě veřejných strategií.

Suma sumárum, ať se nám líbí nebo ne, environmentální politika je již dnes plnohodnotnou součástí strategie ochrany duševního zdraví. Evropa disponuje dostatečnými daty, aby bylo možné jednat na základě podložených důkazů. Pokud se podaří propojit politiku ochrany ovzduší, urbanistické plánování a preventivní zdravotní péči, může to znamenat výrazné zlepšení kvality života milionů lidí. Znečištění už nelze vnímat pouze jako ekologický problém. Je to také otázka toho, jak myslíme, jak se cítíme a jakou budoucnost jsme schopni pro sebe vzájemně spoluvytvářet.

10 zásadních zjištění ze zprávy:

• Duševní a behaviorální poruchy představovaly v roce 2023 více než 11 milionů ztracených let zdravého života v Evropské unii a patří mezi hlavní příčiny nemocnosti i úmrtnosti.
• Přibližně každý šestý obyvatel EU se během života potýká s některou formou duševní poruchy a ekonomické náklady spojené s těmito onemocněními dosahují stovek miliard eur ročně.
• Dlouhodobé vystavení jemným prachovým částicím PM_2.5 a oxidu dusičitému NO₂ je spojeno s vyšším výskytem deprese a úzkostných poruch a se zhoršováním příznaků během epizod zhoršené kvality ovzduší.
• Krátkodobé zvýšení koncentrací znečišťujících látek v ovzduší souvisí s vyšším počtem akutních psychických obtíží, návštěv zdravotnických zařízení a hospitalizací.
• Každé zvýšení dopravního hluku o 10 decibelů je spojeno přibližně s tříprocentním nárůstem rizika deprese a dvouprocentním nárůstem rizika úzkostných poruch, u železniční dopravy byla zaznamenána i souvislost s nárůstem sebevražedného jednání.
• Expozice olovu v těhotenství a raném dětství je spojena s vyšší pravděpodobností výskytu depresivních a psychotických onemocnění v pozdějším věku.
• Prenatální a dětská expozice některým chemickým látkám včetně bisfenolu A a vybraných pesticidů je dávána do souvislosti s vyšší mírou úzkostných a depresivních příznaků a s neurovývojovými poruchami.
• Biologické mechanismy zahrnují neuroinflamaci, tedy zánětlivé procesy v mozku, oxidativní stres a narušení funkce neurotransmiterů, což může ovlivnit regulaci nálady, stresovou odpověď i kognitivní funkce.
• Zranitelné skupiny obyvatel, zejména děti, těhotné ženy a lidé s nižšími příjmy, jsou často vystaveny vyšší úrovni znečištění a současně mají omezenější přístup ke zdravotní péči, což zvyšuje jejich celkové riziko.
• Přístup k zeleným a modrým plochám ve městech je spojován s lepší psychickou pohodou, nižší mírou stresu a může působit jako významný ochranný faktor proti negativním dopadům environmentální zátěže.

Evropská chemická agentura (ECHA) právě učinila významný krok v ročním úsilí o omezení per- a polyfluorovaných alkylovaných látek tzv. PFAS, které jsou často označovány jako „věčné chemikálie“ kvůli své mimořádné perzistenci v životním prostředí a potenciálním negativním dopadům na zdraví.

Ve své nejnovější zprávě Risk Assessment Committee (RAC), expertní výbor ECHA pro hodnocení rizik, schválil odborné stanovisko k navrhovanému celoevropskému omezení těchto látek. Text stanoviska má být zveřejněn v plném znění v nadcházejících dnech a poskytne podrobné závěry o nebezpečných vlastnostech, objemech a emisích PFAS.

Současně výbor pro socio-ekonomickou analýzu (SEAC) očekává, že v první polovině března 2026 odsouhlasí svůj návrh stanoviska, které bude následně otevřeno k veřejné dvouměsíční konzultaci. To představuje poslední klíčovou příležitost pro průmysl, nevládní organizace, výzkumníky či občany zaslat své komentáře předtím, než ECHA dokončí svou vědeckou evaluaci a předá souhrnné názory Evropské komisi a členským státům.

V širším kontextu tohoto rozsáhlého regulačního procesu jde o pokračování iniciativy, která byla zahájena v rámci evropského legislativního rámce REACH poté, co na začátku roku 2023 skupina pěti členských států (Dánsko, Německo, Nizozemsko, Norsko a Švédsko) předložila návrh na plošné omezení výroby, použití a uvádění na trh více než 10 000 různých PFAS látek.

Cílem této aktivity je minimalizovat emise a expozici PFAS škodlivým látkám tam, kde rizika nejsou považována za dostatečně kontrolovatelná a kde neexistují přijatelné alternativy, a zároveň vytvořit právní základ pro harmonizovaná pravidla na celém území Evropského hospodářského prostoru.

Další informace:

• Q&A on the restriction process

• Restriction proposal

• Restrictions process

• Topics page on PFAS

• Committee for Risk Assessment

Evropští politici nemusejí chodit daleko, aby našli levné kritické suroviny. Stačí pět kilometrů od bruselské evropské čtvrti. Na ulici Heyvaert obchodníci vykupují ojetá auta a posílají je do Afriky.

V této průmyslové části jihozápadního Bruselu se evropská vozidla, mnohá příliš znečišťující na to, aby mohla dál jezdit po evropských silnicích, vyvážejí do zemí jako Senegal, Sierra Leone nebo Nigérie. O evropské vozy, které už doma nikdo nechce, je tam stabilní zájem.

Tato jediná ulice propojuje hlavní město Evropské unie, kde každoročně přibývá kolem deseti milionů nových aut, s globálním řetězcem ojetých vozidel, který zajišťuje dopravu v rozvojových zemích.

Jednoho dne však tato auta skončí na vrakovištích daleko od Evropy. Spolu s nimi zmizí i tuny kovů, které by Evropská unie mohla recyklovat a znovu využít pro vlastní ekonomiku.

Zvyk vyvážet nepotřebné zboží se dnes Evropě vrací. Unie se snaží omezit závislost na surovinách dovážených z Číny a zároveň jí vlastní zdroje mizí před očima.

Hledání kritických surovin

Evropská unie hledá nové zdroje kritických surovin a minerálů potřebných pro čistou energetiku a obranné technologie. Geopolitické napětí narušuje dodavatelské řetězce a otázka surovin nabývá na významu.

Evropa má málo vlastních přírodních zdrojů, ale velké množství spotřebního zboží. Právě stará auta představují významný zdroj materiálů. Obsahují měď, platinu, ocel a další kovy nezbytné pro energetiku i obranný průmysl.

Jejich význam poroste s tím, jak první generace elektromobilů s bateriemi obsahujícími lithium, kobalt a nikl doslouží.

Evropská unie tuto příležitost zatím nevyužívá.

Každoročně zmizí z unijních statistik tři až čtyři miliony vozidel s ukončenou životností. To představuje přibližně třetinu všech aut, která jsou odhlášena z registru. Některá se ztratí kvůli mezerám v evidenci. Jiná odcházejí přes nepřehledné obchodní trasy. Mnohá jsou rozebrána nelegálně, cenné díly se prodávají online nebo přes neautorizované prodejce a zbytek končí na skládkách, kde představuje ekologické riziko.

„Vidíme velký a zatím nevyužitý potenciál v recyklaci, opětovném využití i náhradě kritických surovin,“ říká Keit Pentus Rosimannus z European Court of Auditors, která se podílela na zprávě o obtížích EU při zajišťování dodávek těchto materiálů.

Recyklace je však možná jen tehdy, pokud se vozidla skutečně dostanou do autorizovaných zařízení.

Nelegální rozebírání jako byznys

Podle německé spolkové agentury pro životní prostředí je hlavním motivem nelegálního rozebírání a vývozu vozidel zisk z prodeje náhradních dílů a kovů. Neoprávnění zpracovatelé se vyhýbají nákladům na ekologickou likvidaci, aby snížili své výdaje.

Odhady ukazují, že jen v Německu je nelegálně vyvezeno přibližně dvacet procent zmizelých vozidel, což znamená více než sedmdesát dva tisíc aut ročně.

Podle údajů Interpol bylo ke konci roku 2025 v databázi odcizených vozidel evidováno téměř 3,6 milionu aut a jejich částí pocházejících z Evropy.

Promarněná příležitost

Recyklace materiálů se stala jedním ze strategických pilířů Evropské unie ve snaze snížit závislost na Číně.

Evropská ekonomika je závislá na dovozu niklu, mědi, lithia, vzácných zemin i platinových kovů, například palladia a platiny. Tyto suroviny jsou nezbytné pro výrobu motorů, zbraní, baterií, čipů i solárních panelů.

Ačkoli se těží po celém světě, jejich zpracování a rafinace jsou do značné míry soustředěny v Číně.

Evropská komise chce reagovat otevřením nových dolů, diverzifikací dodavatelů a podporou recyklace. V roce 2024 přijala nařízení Critical Raw Materials Act, které členským státům ukládá podporovat oběhové hospodářství a zjednodušit povolování recyklačních projektů.

Cílem je, aby do roku 2030 pocházelo dvacet pět procent spotřeby strategických surovin z domácí recyklace. V prosinci Komise představila doplňující plán RESourceEU.

Podle kritiků je postup pomalý. Recyklace konkrétních materiálů není dostatečně podporována a vysoké náklady spolu s regulačními překážkami snižují konkurenceschopnost tohoto odvětví.

Dalším problémem je samotná spotřeba. Daniel Montalvo z European Environment Agency upozorňuje, že Evropská unie musí řešit i způsob, jak materiály využívat déle a efektivněji a zaměřit se na začátek materiálového cyklu.

Recyklační centra

Vozidla na konci životnosti by měla končit v některém z třinácti tisíc autorizovaných zařízení, například v belgickém Menenu, kde působí recyklační společnost Galloo.

„Můžeme zde současně rozebírat sedmnáct aut. Obvykle zpracujeme deset až patnáct tisíc vozidel ročně, letos jsme však na třech až čtyřech tisících,“ říká Emmanuel Katrakis.

Společnost Galloo založila v roce 2023 společný podnik Valorauto s automobilkou Stellantis. Síť tří set autorizovaných zařízení zajišťuje zpětný odběr vozidel v západní Evropě.

Slabší prodeje automobilů po pandemii znamenají, že do systému vstupuje méně vozidel.

Provoz recyklačního centra je finančně náročný. Nelegální rozebírači se vyhýbají regulačním povinnostem a tím snižují své náklady. Část vozidel tak končí mimo oficiální systém.

Majitelé často odevzdávají auta bez katalyzátoru. „Auto koupíme za sto padesát nebo dvě stě eur, ale katalyzátor mohou zvlášť prodat za šedesát eur. Je to pro ně jednoduchý výpočet,“ říká Katrakis.

Thomas Delgado z Valorauto se domnívá, že větší odpovědnost by měly nést také online platformy, které umožňují prodej autodílů bez důsledné kontroly, zda je prodávající autorizovaným zpracovatelem.

Problém představují i národní registrační systémy, které mezi sebou nedostatečně komunikují. Některá auta se prodají do jiné země, ale nejsou odhlášena v původním státě.

Druhý život aut

Podle údajů Evropské unie se ročně vyveze více než osm set tisíc ojetých vozidel, převážně do afrických zemí. Revidovaná regulace stanoví, že vyvážena mohou být pouze provozuschopná auta.

Ne každé vozidlo, které už nesplňuje podmínky pro provoz v evropském městě, musí být okamžitě sešrotováno.

Pierre Hajjar ze společnosti Socar Shipping Agencies, která působí na ulici Heyvaert, tvrdí, že export do Afriky je dobře dohledatelný, protože probíhá lodní dopravou s přísnými kontrolami.

Podle něj je menší kontrola u pozemní přepravy směrem na východ, kde vozidla překračují hranice snadněji.

Podstata problému

Evropa chce být surovinově soběstačnější, zároveň jí však unikají miliony tun materiálů v podobě vyvážených nebo nelegálně rozebraných aut.

Staré automobily nejsou jen odpad. Představují zásobu mědi, platiny, lithia, niklu a dalších kovů, které Evropská unie potřebuje pro energetickou transformaci, obranu i moderní průmysl.

Zda dokáže tento potenciál využít dříve, než nenávratně zmizí za hranicemi, zůstává otevřenou otázkou.

Zdroj: Europe’s vanishing cars are jeopardizing its raw materials security (https://www.politico.eu)

Evropské průmyslové srdce bije silně i v 21. století a Rada Evropské unie právě udělala krok, který může znamenat zásadní impulz pro jeho transformaci. Po desetiletích, kdy Výzkumný fond pro uhlí a ocel fungoval jako relativně malý, ale stabilní nástroj podpory technologického výzkumu v tradičních odvětvích, se EU rozhodla tento instrument přetavit v motor širší industrializace orientované na udržitelnost a konkurenceschopnost.

Rada dosáhla dohody o reformě fondu, která prodlužuje jeho životnost až do roku 2034 a ročně umožní investovat až 120 milionů eur do projektů, které zároveň posilují ekologickou transformaci i hospodářskou sílu Evropy. Tyto změny jasně reflektují současné ambice Unie a to spojit dekarbonizaci průmyslu s jeho globalizační výzvou. Nová pravidla zjednodušují přístup k finančním prostředkům, zvyšují míry spolufinancování až na 70 % pro běžné projekty a až 100 % pro malé a střední podniky či výzkumné instituce, čímž mají přilákat širší spektrum aktérů včetně startupů a akademické sféry.

Reforma se opírá roční úroky ze zbývajících aktiv Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a má ambici sladit cíle fondu s klíčovými strategiemi EU, jako je Kompas konkurenceschopnosti, Dohoda o čistém průmyslu a Evropský akční plán pro ocel a kovy. V praxi to znamená, že fond již nebude sloužit jen ke specializovanému technickému výzkumu, ale stane se katalyzátorem širších investic do inovací, energeticky efektivních technologií, snížení emisí a zavádění průmyslových procesů umožňujících přechod na čistou energii.

Tato reformní iniciativa reaguje na rostoucí tlak na průmyslové sektory, které jsou energeticky náročné a dlouho byly považovány za největší emitenty skleníkových plynů. Ocelářství například patří k největším emitentům emisí v Evropě a jeho transformace je klíčová pro naplnění klimatických cílů. Zároveň evropské podniky čelí tvrdé mezinárodní konkurenci, zejména z regionů s nižšími environmentálními standardy. Zvýšené investice do výzkumu a inovací proto mohou posílit produktivitu a technologickou vyspělost evropského průmyslu a pomoci mu udržet náskok v oblasti čistých technologií.

Dnes dohodnutý obecný přístup formalizuje dohodu Rady o reformním balíčku. Přijetí reformovaného právního rámce pro Výzkumný fond pro uhlí a ocel vyžaduje jednak souhlas Evropského parlamentu s rozhodnutím Rady a dále konzultaci s Evropským parlamentem. V Radě proběhne hlasování, až budou dokončeny procedurální kroky Evropského parlamentu. Jakmile bude reforma přijata a zveřejněna v Úředním věstníku EU, měla by v lednu 2027 vstoupit v platnost.

Formule 1 vstupuje do období, které lze bez nadsázky označit za největší technický reset od zavedení hybridní éry v roce 2014. Tehdy šampionát přešel na přeplňované šestiválce s komplexními systémy rekuperace energie. Od roku 2026 se však nemění jen parametry pohonné jednotky, ale samotná filozofie výkonu. Poprvé v historii nebude dominantním tématem maximální spalovací výkon, nýbrž rovnováha mezi elektřinou, spalováním a uhlíkovou neutralitou. To není kosmetická úprava pravidel, ale doslova strukturální přepis DNA celé disciplíny.

Základem zůstává spalovací motor o objemu 1,6 litru, tedy přeplňovaný vidlicový šestiválec s úhlem rozevření 90 stupňů, přímým vstřikováním paliva a maximálními otáčkami 15 000 za minutu. Zachován je i limit průtoku paliva, který dlouhodobě definuje efektivitu těchto agregátů. Rozdíl spočívá v tom, že spalovací část již nebude dominantním zdrojem výkonu. Její podíl klesne přibližně na polovinu celkového výkonu soustavy. Zbytek převezme elektrická část pohonné jednotky.

Klíčovou roli hraje MGU K, tedy Motor Generator Unit Kinetic, zařízení propojené s klikovou hřídelí, které při brzdění funguje jako generátor a při akceleraci jako elektromotor. Zatímco dosud poskytovalo přibližně 120 kilowattů, tedy zhruba 160 koní, od roku 2026 nabídne až 350 kilowattů, což odpovídá přibližně 470 koním. Elektrický výkon se tak téměř ztrojnásobí. Celkový kombinovaný výkon celé pohonné jednotky se bude pohybovat kolem hranice 1 000 koní, ale zásadní je nové rozdělení výkonového spektra. Přibližně polovina energie bude pocházet z elektřiny.

Z technického hlediska to znamená dramatické navýšení množství energie, se kterou budou týmy pracovat. Rekuperace energie při brzdění vzroste až na přibližně 8 až 9 megajoulů na kolo, zatímco v předchozí konfiguraci šlo o zhruba 2 megajouly. Kapacita bateriového systému a povolená změna stavu nabití během kola se výrazně zvětší. Baterie tedy nebude pouze krátkodobým zásobníkem energie pro výjezdy ze zatáček, ale plnohodnotným strategickým nástrojem. Inženýři budou muset přesně modelovat, kde energii akumulovat a kde ji uvolnit, protože plné dobití během jednoho kola nebude samozřejmostí.

Z konstrukce mizí MGU H, tedy Motor Generator Unit Heat, systém, který dosud získával energii z tepla výfukových plynů prostřednictvím turbodmychadla. Šlo o technologicky mimořádně sofistikovanou a nákladnou součást, jejíž přínos pro sériovou produkci byl omezený. Její odstranění zjednodušuje architekturu pohonné jednotky a současně snižuje bariéru vstupu pro nové výrobce motorů. Hybridní systém se tak přibližuje realitě moderních silničních vozidel, kde dominuje rekuperace kinetické energie.

Výraznou změnou pro samotné závodění je nahrazení systému DRS, tedy Drag Reduction System, který mechanicky snižoval odpor otevřením zadního křídla. Nově se zavádí režim označovaný jako Manual Override Mode. Nejde o pouhé otevření aerodynamického prvku, ale o řízené uvolnění vyššího elektrického výkonu z baterie při splnění podmínek vzdálenosti za soupeřem. Předjíždění se tak přesouvá z čistě aerodynamické oblasti do energetického managementu. Rozhodovat nebude jen poloha vozu v závěsu, ale také to, kolik energie má jezdec aktuálně k dispozici v baterii.

Revoluce se dotýká i samotné konstrukce šasi. Nové monoposty budou kratší přibližně o 200 milimetrů v oblasti rozvoru a užší zhruba o 100 milimetrů. Minimální hmotnost by měla klesnout přibližně o 30 kilogramů oproti předchozí generaci. Pneumatiky na osmnáctipalcových ráfcích zůstanou zachovány, avšak jejich šířka se zmenší, přední o 25 milimetrů a zadní o 30 milimetrů. Cílem je snížení aerodynamického odporu a lepší obratnost v zatáčkách.

Aerodynamika projde zásadní proměnou. Vozy budou využívat aktivní aerodynamické prvky schopné měnit konfiguraci mezi režimem vysokého přítlaku pro zatáčky a nízkého odporu pro rovinky. Tento koncept nahrazuje dosavadní statické nastavení a umožňuje optimalizovat poměr mezi přítlakem a odporem v reálném čase. Očekává se pokles maximální úrovně přítlaku v řádu desítek procent oproti současné generaci, což by mělo zlepšit schopnost vozů jet těsně za sebou a podpořit souboje.

Dalším zásadním pilířem je palivo. Od roku 2026 budou pohonné jednotky spalovat stoprocentně udržitelné syntetické palivo vyráběné z recyklovaného uhlíku nebo z uhlíku zachyceného z atmosféry. Takové palivo má být z hlediska životního cyklu uhlíkově neutrální. Cena jeho výroby je zatím výrazně vyšší než u konvenčních paliv, ale technologický vývoj má ambici tuto bariéru postupně snižovat.

Výsledkem všech těchto změn je jiný charakter závodu. Namísto lineárního výkonu spalovacího motoru bude tempo kol kolísat podle energetické bilance vozu. Jezdec bude muset pracovat s výkonem podobně jako pilot v čistě elektrických šampionátech, avšak při zachování extrémních rychlostí přesahujících 330 kilometrů za hodinu. Inženýři budou analyzovat nejen teploty a opotřebení pneumatik, ale i tok energie v jednotkách megajoulů na každém metru tratě.

Formule 1 tím vstupuje do éry, kdy technologické prvenství a vítězství v cenách nebude měřeno a odvíjeno od maximální rychlostí na konci rovinky, ale úspěšným efektivním energetickým managementem na celé trati. Pokud byla minulá desetiletí definována honbou za koňskými silami, rok 2026 bude honbou za megajouly. Pokud před rokem 2026 byla F1 průkopníkem technologií pro automobilový průmysl, teď se stává energetickou inspirací pro každý, a to nejen průmyslový, podnik.

S prvním březnovým světlem se krajina nadechuje a spolu s ní i naše schopnost vidět krásu, která se rodí z trpělivé práce, odbornosti a lásky k místu, kde žijeme. Jaro není jen proměnou ročních cyklů, ale i symbolem obnovy vztahu člověka a přírody, symbolem návratu života do říčních niv, lesních porostů i drobných krajinných struktur, které společně vytvářejí prostor pro biodiverzitu i lidskou radost.

Nové číslo časopisu Ochrana přírody přináší pestrý obraz toho, jak konkrétní odborné zásahy a dlouhodobé koncepční přístupy dokážou proměňovat českou krajinu směrem k vyšší ekologické stabilitě. V severních Čechách se pozornost soustředí na mimořádné geologické fenomény v pseudokrasových dutinách pod vrcholem Sněžníku, kde fluoritové krusty dokumentují jedinečné geochemické procesy a připomínají, že ochrana přírody se netýká pouze živých organismů, ale i neživé složky krajiny, která je základem celého ekosystému. Zachování těchto lokalit má význam nejen vědecký, ale i kulturní a vzdělávací, protože umožňuje porozumět hlubším vrstvám historie území.

Zcela jiný, avšak neméně inspirativní příběh se odehrává v nivách velkých řek, kde probíhá obnova říčních ramen a slepých tůní. Revitalizační opatření zaměřená na odstranění nadměrných sedimentů, obnovu hydrologické konektivity a podporu přirozené dynamiky toku přinášejí návrat druhové pestrosti a posilují retenční schopnost krajiny. Obnovené mokřadní biotopy se stávají útočištěm pro obojživelníky, vodní ptactvo i bezobratlé a zároveň fungují jako přirozený nástroj adaptace na změnu klimatu. Tam, kde byla krajina dříve technicky upravena a ochuzena o svou variabilitu, se dnes vrací život a s ním i estetická hodnota říčních scenérií.

Důležitým tématem je také role vlastníků pozemků a správců území, kteří se stále častěji zapojují do dobrovolných nástrojů ochrany přírody. Tyto přístupy ukazují, že efektivní péče o krajinu není výhradně otázkou státní regulace, ale především spolupráce, sdílené odpovědnosti a dlouhodobé vize. Propojování odborných znalostí s místní zkušeností vede k řešením, která respektují ekologické limity a zároveň umožňují udržitelné hospodaření.

Pozornost je věnována také stavu biodiverzity a potřebě komplexního hodnocení ekosystémových funkcí. Výzkumné projekty propojují biologická data, krajinnou ekologii i socioekonomické analýzy, aby bylo možné přesněji identifikovat priority obnovy a efektivněji cílit veřejné prostředky. Ochrana přírody se tak stále více opírá o kvantifikovatelné indikátory, dlouhodobý monitoring a interdisciplinární přístup.

Významnou roli hraje také péče o vodní organismy a říční kontinuitu. Monitoring populací ryb potvrzuje, že odstranění migračních bariér a úprava vodního režimu mohou významně podpořit přirozenou reprodukci a stabilitu populací. Řeky, které získávají zpět svou dynamiku, se stávají nejen biologicky hodnotnějšími, ale i krajinářsky atraktivnějšími a odolnějšími vůči extrémním hydrologickým jevům.

Samostatnou kapitolu představuje problematika střetů volně žijících živočichů s dopravní infrastrukturou. Analýzy účinnosti preventivních opatření ukazují, že technická řešení musí být vždy podložena detailním poznáním chování cílových druhů i prostorových vazeb v krajině. Ochrana fauny v tomto kontextu vyžaduje kombinaci biologického výzkumu, dopravního inženýrství a územního plánování.

Opomíjeny nejsou ani významné krajinné prvky, které tvoří kostru ekologické stability. Meze, remízky, aleje či drobné vodní plochy představují síť mikrostanovišť, jež umožňuje migraci organismů a zvyšuje strukturální diverzitu území. Jejich systematická evidence a ochrana posilují schopnost krajiny reagovat na tlak intenzivního hospodaření i klimatické extrémy. 

Do popředí se dostává také otázka, jak umožnit lidem kvalitní pobyt v přírodě a současně minimalizovat negativní dopady rekreačních aktivit. Inspirace zahraničními modely ukazuje, že jasná pravidla, dostatečná infrastruktura a environmentální osvěta mohou vytvořit rovnováhu mezi svobodou pohybu a ochranou nejcennějších lokalit.

Jaro je obdobím, kdy si znovu uvědomujeme, že krajina není samozřejmostí, ale výsledkem dlouhodobé péče a citlivých rozhodnutí. Když se rozkvétající příroda setká s odborností, odpovědností a otevřeným srdcem, vzniká prostor pro skutečný rozkvět. A právě tato energie prostupuje aktuálním vydáním, které je pozváním k tomu, abychom se na českou krajinu dívali nejen jako na soubor problémů, ale především jako na živý organismus plný potenciálu, naděje a krásy. Nové číslo časopisu Ochrana přírody č. 1_2026 ke stažení ZDE.

Nejnovější statistiky ukazují, že kontrola kvality registračních dokumentací v rámci nařázení REACH zasahuje stále větší část trhu. Pro firmy to znamená vyšší nároky na data, pro veřejnost větší jistotu, že informace o rizicích nepředstavují pouze formální deklaraci.

European Chemicals Agency (ECHA) zveřejnila aktualizované roční statistiky hodnocení registračních dokumentací chemických látek. Data potvrzují systematický posun od formální kontroly podání k důslednému ověřování kvality předkládaných informací. Od zahájení hodnoticích procesů v roce 2009 do konce roku 2025 agentura prověřila více než 16 100 registračních dokumentací, což představuje přibližně 23,5 % všech podaných registrací a pokrývá 2 380 jednotlivých látek uvedených na trh Evropské unie.

Hodnocení probíhá v rámci legislativního rámce REACH, který ukládá výrobcům a dovozcům povinnost prokázat bezpečné používání chemických látek. Kontrola se zaměřuje zejména na tzv. compliance check, tedy posouzení souladu dokumentace s informačními požadavky právních předpisů. Zvláštní pozornost je věnována látkám vyráběným nebo dováženým ve vysokých objemech nad 100 tun ročně, kde je potenciální expozice i riziko nejvyšší. U těchto vysokotonnážních látek již bylo zkontrolováno více než 30 % registrací, což signalizuje cílený přístup zaměřený na nejvýznamnější segment trhu.

Statistiky zároveň odhalují přetrvávající nedostatky v kvalitě předkládaných dat. V roce 2025 vydala agentura 208 rozhodnutí vyžadujících doplnění informací. Nejčastěji šlo o chybějící nebo nedostatečné údaje z oblasti toxikologie, reprodukční toxicity, mutagenity či dlouhodobých environmentálních dopadů. Tyto parametry jsou přitom klíčové pro stanovení klasifikace, označování i případných regulačních opatření.

Pozitivním zjištěním je, že přibližně 70 % podniků po výzvě požadované informace skutečně doplní v odpovídající kvalitě. Zbývající případy jsou předávány příslušným orgánům členských států k vymáhání, což může vést k sankcím nebo dalším administrativním krokům.

Zelený vodík se v posledních letech stal symbolem energetické transformace. Má pomoci dekarbonizovat průmysl, dopravu i energetiku a stát se stabilizačním prvkem soustavy založené na obnovitelných zdrojích. S rychlým rozvojem této technologie však vyvstává méně viditelná, ale o to zásadnější otázka. Co se stane s elektrolyzéry ve chvíli, kdy doslouží, a jak naložit s materiály, které obsahují?

V době, kdy se státy Evropské unie zavazují k ambiciózním cílům snižování emisí a rozvoji udržitelných energetických systémů, se výzkumný tým z Vysoká škola chemicko-technologická v Praze pod vedením Martina Prokopa věnuje mimořádně důležitému problému spojenému s technologií PEM elektrolyzérů (proton exchange membrane) pro výrobu zeleného vodíku. Elektrolyzéry s polymerně elektrolitickou membránou přinášejí výhody vysoké účinnosti, ale zároveň obsahují drahé materiály, zejména iridium a perfluorované sulfonované polymery, které dnes nemají efektivní recyklační řešení.

Projekt IRION, na kterém tým participuje, si klade za cíl vyvinout procesy umožňující separaci a znovuvyužití těchto klíčových komponent tak, aby se snížily environmentální dopady i výrazně zlevnila výroba nových elektrolyzérů. Úspěšná recyklace by mohla znamenat nejen snížení množství nebezpečného odpadu, ale i zásadní snížení investičních nákladů na nové jednotky, protože membrány často tvoří až čtvrtinu jejich ceny.

Technologie PEM elektrolýzy patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející způsoby výroby vodíku z elektřiny. Oproti jiným konceptům nabízí vysokou proudovou hustotu, kompaktní konstrukci a schopnost rychle reagovat na výkyvy ve výrobě elektřiny ze solárních a větrných zdrojů. Právě tato flexibilita z ní činí vhodného partnera pro obnovitelné zdroje, jejichž výkon je proměnlivý. Za technickými parametry se však skrývá výrazná materiálová náročnost.

Anodová část elektrolyzéru využívá iridium jako katalyzátor reakce vývoje kyslíku, katodová strana je založena na platině. Oba prvky patří mezi kritické suroviny s omezenými světovými zásobami a vysokou tržní cenou. Polymerní membrány na bázi perfluorovaných sulfonovaných polymerů jsou technologicky sofistikované a jejich výroba i likvidace jsou spojeny s významnou environmentální stopou. Pokud by se s těmito materiály po skončení životnosti zařízení nakládalo pouze jako s odpadem, ztrácel by celý koncept zeleného vodíku část své udržitelnosti.

V současnosti se pro recyklaci drahých kovů používá především mechanická dezintegrace. Elektrolyzér se rozebere, svazek včetně membrány s katalytickými vrstvami se rozemele a vzniklý materiál se následně louží v silných oxidativních roztocích při zvýšené teplotě. Po rozpuštění následuje rafinace a zpětné získání kovů. Tento postup je energeticky i chemicky náročný a u samotných membrán naráží na zásadní limit. V průmyslovém měřítku zatím neexistuje škálovatelná metoda recyklace perfluorovaných sulfonovaných polymerů, takže se s nimi nakládá v režimu nebezpečného odpadu.

V horizontu příštích let začnou první instalované jednotky postupně dosluhovat. Bez vybudovaného recyklačního řetězce by vznikal objemný proud technologicky náročného odpadu s vysokým obsahem cenných kovů. Výzkum se proto zaměřuje na vývoj postupů umožňujících šetrnou demontáž elektrochemických článků, přesnou separaci jednotlivých vrstev a následnou chemickou či elektrochemickou extrakci iridia a dalších kovů tak, aby si zachovaly své katalytické vlastnosti.

Zvláštní pozornost je věnována regeneraci samotných membrán. Recyklovaný materiál musí vykazovat srovnatelnou protonovou vodivost, mechanickou pevnost i chemickou odolnost v silně oxidačním prostředí. To vyžaduje detailní analýzu degradačních mechanismů, optimalizaci procesních podmínek a komplexní elektrochemickou diagnostiku. Testování dlouhodobé stability a přímé srovnání s komerčními materiály jsou nezbytné pro ověření, že recyklované komponenty obstojí v reálném provozu.

IRION propojuje akademické instituce a průmyslové partnery z několika evropských zemí a pokrývá celý hodnotový řetězec od sběru vysloužilých komponent přes jejich zpracování až po opětovné nasazení v nových elektrolyzérech. Součástí projektu je i hodnocení životního cyklu a ekonomické modelování, které posuzuje energetickou náročnost, uhlíkovou stopu i nákladovou efektivitu jednotlivých kroků. Recyklace musí být nejen technicky proveditelná, ale také ekonomicky racionální.

Závěrem se přirozeně nabízí otázka, kde se mohou podobné technologické a materiálové inovace posunout z laboratorní roviny do praktické implementace. Jednou z platforem, která dlouhodobě propojuje vědu, výzkum, průmyslovou praxi i veřejnou správu v oblasti odpadového hospodářství a cirkulární ekonomiky, je Symposium Odpadové fórum. Aktuální ročník se letos uskuteční v rámci Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP) od 22. - 23. dubna 2026 v Hustopečích u Brna. Více na www.TVIP.cz.

Zdroj: Text vychází z rozhovoru s odborníkem z Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Martinem Prokopem věnovaného projektu IRION, který se zaměřuje na recyklaci materiálů z PEM elektrolyzérů a na širší souvislosti rozvoje vodíkových technologií v evropském kontextu.

Každý den se nadechujeme, dotýkáme se povrchů, jíme, pereme a uklízíme v prostředí, které považujeme za bezpečné. Přesto právě domov může být místem dlouhodobé, nenápadné chemické expozice. Nejde o alarmismus, ale o fakta. Moderní materiály, kosmetika i čisticí prostředky přinášejí komfort, současně však mohou do vnitřního prostředí uvolňovat látky s potenciálním dopadem na zdraví. Dobrou zprávou je, že významnou část rizik lze řídit informovaným výběrem výrobků, změnou návyků a důslednou prevencí.

Chemickou zátěží rozumíme působení látek, které mohou negativně ovlivnit lidské zdraví nebo životní prostředí. Mnohé z nich jsou syntetického původu a byly vyvinuty pro dosažení specifických vlastností materiálů, například pružnosti plastů, nepromokavosti textilu nebo trvanlivosti kosmetiky. Do organismu vstupují třemi hlavními cestami, přes kůži a sliznice, inhalací nebo požitím. Zvláště citlivou skupinou jsou děti, a to vzhledem k nižší tělesné hmotnosti, odlišné fyziologii a probíhajícímu vývoji včetně hormonální regulace.

V odborné literatuře se často diskutují takzvané endokrinní disruptory, tedy látky schopné narušovat hormonální systém, dále per a polyfluorované alkylové látky známé jako PFAS, těkavé organické látky uvolňované z barev, nábytku či parfemace, mikroplasty pocházející mimo jiné ze syntetických textilií a skupina CMR látek s karcinogenním, mutagenním nebo reprodukčně toxickým účinkem. Specifickým fenoménem je koktejlový efekt, kdy kombinace více látek působí silněji, než by odpovídalo jejich individuálním koncentracím. I když jednotlivé složky splňují zákonné limity, jejich souběžná expozice může představovat vyšší riziko.

Významným zdrojem expozice je kuchyně. Chemické látky mohou migrovat z obalů a nádob do potravin, zejména při zvýšené teplotě, dlouhodobém kontaktu a u mastných či kyselých jídel. Pro ohřev a skladování horkých pokrmů jsou z hlediska minimalizace migrace vhodnější materiály jako sklo, nerez nebo keramika. Plastové výrobky je nutné používat výhradně v souladu s pokyny výrobce a vyvarovat se opakovaného používání jednorázových obalů.

Chemickou zátěž lze snížit i při úklidu. Řada konvenčních čističů obsahuje silné zásady, kyseliny, parfemaci, konzervanty či biocidy. Nesprávné kombinace přípravků mohou vést k uvolnění toxických plynů. Alternativou jsou jednodušší prostředky založené na kyselině citronové, octu, jedlé sodě nebo perkarbonátu sodném, které při pravidelném používání poskytují dostatečný účinek při běžném znečištění.

Kvalita vnitřního ovzduší je dalším klíčovým faktorem. Těkavé organické látky se mohou uvolňovat z podlahových krytin, dřevotřískového nábytku, nátěrů i elektroniky. Zdrojem mohou být také parafínové svíčky a syntetické osvěžovače vzduchu, které produkují jemné částice a potenciálně rizikové sloučeniny. Základním opatřením zůstává pravidelné a intenzivní větrání.

Při rekonstrukcích je vhodné volit materiály s nízkými emisemi VOC a preferovat výrobky z masivu nebo s certifikovaným nízkým obsahem škodlivin. U textilií může při orientaci pomoci například certifikace OEKO-TEX nebo GOTS, které testují výrobky na přítomnost rizikových látek a sledují ekologické parametry výroby.

Zvláštní pozornost si zaslouží dětský pokoj. Děti tráví mnoho času na podlaze, přicházejí do úzkého kontaktu s prachem a mají vyšší dechovou frekvenci. Pravidelné větrání, vlhké stírání povrchů a používání vysavače s HEPA filtrem významně snižují koncentraci částic, na které se mohou vázat chemické látky. Při výběru hraček je zásadní označení CE a dodržování pravidel pro bezpečné materiály. Rekonstrukce je vhodné plánovat mimo dobu přítomnosti dětí a zajistit dostatečné vyvětrání prostoru před jejich návratem.

V koupelně představuje specifickou oblast kosmetika. V Evropské unii podléhá přísné regulaci a povolené složky jsou při stanoveném použití považovány za bezpečné. Přesto mohou u citlivých osob vyvolávat reakce parfemace, některé konzervanty či rostlinné extrakty. Preventivním krokem je preference neparfemovaných výrobků s jednodušším složením a testování nových přípravků na malé ploše kůže. Označení natural nebo bio samo o sobě negarantuje jednotný standard. Vodítkem mohou být nezávislé certifikace, například COSMOS, Natrue nebo Ecocert, které stanovují konkrétní kritéria pro složení i výrobní proces.

Podobně je tomu u čisticích prostředků a dalších výrobků pro domácnost. Marketingová tvrzení o ekologičnosti nemusí být vždy podložena transparentními daty. Důvěryhodnější orientaci poskytují oficiální ekoznačky, například EU Ecolabel, Blauer Engel nebo Nordic Swan, které hodnotí výrobky z pohledu celého životního cyklu, emisí i obsahu nebezpečných látek.

Nedílnou součástí prevence je bezpečná manipulace s chemikáliemi. Přípravky mají zůstat v původních obalech s čitelným značením, skladované mimo dosah dětí a zvířat. Před použitím je nezbytné se seznámit s výstražnými symboly, pokyny pro bezpečné zacházení a identifikačním UFI kódem, který umožňuje zdravotníkům rychlou identifikaci směsi při otravě. Při práci je vhodné používat ochranné rukavice, případně brýle či respirátor, a zajistit intenzivní větrání.

Domácnost bez nadměrné chemické zátěže neznamená návrat do minulosti ani odmítání moderních technologií. Jde o systematický přístup založený na pochopení zdrojů expozice, rozumné míře opatrnosti a schopnosti rozlišit mezi marketingem a ověřenými informacemi. Každé jednotlivé rozhodnutí, od výběru nábytku přes způsob úklidu až po skladování potravin, přispívá k prostředí, které je skutečně bezpečným zázemím pro každodenní život.

Dokument ke stažení:

Brožura Domácnost bez chemie

Akademie věd České republiky vstupuje do nové éry, ve které vědecké objevy nebudou zůstávat uzavřené v laboratořích a odborných publikacích, ale dostanou reálnou šanci proměnit se v technologické inovace s globálním dosahem a tržní konkurenceschopností. S tímto ambiciózním cílem vzniká akciová společnost plně vlastněná Akademií věd ČR, jejímž hlavním úkolem bude spojit excelentní výzkum s kapitálem soukromých investorů a vytvořit robustní prostředí pro komercializaci výsledků vědecké práce.

Nová společnost, jejíž vznik oznámila Akademická rada koncem února, vychází z inkubačního programu, který propojí vědecké týmy s investory a strategickými partnery a podpoří je v budování start-upů. V praxi to znamená, že vybrané projekty během úvodního roku inkubace získají nejen podnikatelské kompetence, ale i dopodrobna ověří zacílení svých řešení na konkrétní zákazníky a připraví plán produktového rozvoje i vstupu na trh. Cílem je, aby z českých laboratoří mohly vznikat technologické firmy, které mají potenciál stát se světovými hráči a významně posílit inovativní prestiž země.

Pod vedením Martina Smekala z Centra transferu AV ČR bude společnost budovat transparentní systém a jasná pravidla pro vstup externího kapitálu do projektů jednotlivých ústavů. V současnosti akcionáři tvoří Středisko společných činností AV ČR a sedm vědeckých pracovišť z oblasti chemie, fyziky, genetiky a geoniky, přičemž se počítá s tím, že do budoucna přibude většina ostatních ústavů Akademie.

Tato iniciativa reflektuje širší trend nutnosti posílit spolupráci mezi výzkumnými institucemi a průmyslem v Česku. V posledních letech se podniky stále více orientují na výzkum a vývoj jako klíčový faktor růstu, což se odráží i v rostoucích investicích do VaV, přestože veřejné financování v absolutních číslech stagnuje. Nově vzniklá akciová společnost má proto potenciál nejen urychlit aplikaci špičkových vědeckých poznatků, ale zároveň nabídnout inovativním týmům přístup k soukromému kapitálu, který doposud v českém výzkumném prostředí chyběl.

Aby těch VaV novinek nebylo málo, MPO oznámilo, že od 1. března přebírá klíčové agendy v oblasti vědy, výzkumu a kosmických aktivit. Za tímto účelem vzniká na resortu nová sekce Výzkum, vývoj a inovace. Cílem těchto organizačních změn má být efektivnější řízení inovační politiky státu a její užší propojení s českým průmyslem i technologickým rozvojem.

Plánované projekty na nakládání s nebezpečnými odpady znovu otevírají zásadní otázku, jak má Česká republika vyvážit ochranu životního prostředí, potřeby průmyslu a práva obyvatel dotčených lokalit. Zatímco v Rybitví se spor přesouvá do soudní roviny, na jihu Čech sílí občanský odpor proti záměru u Temelína. Oba případy ukazují, že bez transparentních pravidel, důvěryhodného procesu EIA a otevřené komunikace nelze podobné investice prosadit bez vážných konfliktů.

V obci Rybitví se dlouhodobá debata o možné výstavbě spalovny nebezpečných odpadů proměnila v právní spor. Společnost AVE CZ podala žalobu v souvislosti se změnou územního plánu, kterou obec přijala s cílem omezit možnost realizace zařízení na svém území. Podle firmy je postup samosprávy nezákonný a zasahuje do jejích investičních práv. Obec naopak argumentuje ochranou zdraví obyvatel a snahou zabránit dalšímu environmentálnímu zatížení území, které je historicky spojeno s chemickou výrobou a ekologickými zátěžemi. Spor tak představuje jakýsi test hranic mezi právem obce regulovat své území a právem investora realizovat podnikatelský záměr a současně i testem realizovatelnosti státních koncepcí a plánů.

Napětí kolem zařízení pro energetické využití či spalování nebezpečných odpadů se současně projevuje i v jižních Čechách. V okolí Temelín vznikla petice proti záměru vybudovat spalovnu, kterou iniciovali místní obyvatelé a starostové dotčených obcí. Argumentují především obavami z dopadů na kvalitu ovzduší, zvýšení dopravní zátěže a možného negativního vlivu na reputaci regionu, jenž je dlouhodobě spojován s energetikou a zemědělstvím. Iniciátoři požadují důkladné a nezávislé posouzení všech environmentálních i zdravotních rizik a otevřenou diskusi o alternativách. Investoři naopak poukazují na moderní technologie, přísné emisní limity a potřebu řešit rostoucí objemy nebezpečných odpadů systémově.

Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je tak přiznáním reality na poli nebezpečných odpadů.

Do širšího kontextu zapadá i veřejné slyšení Senátu k záměru vybudování spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví. Diskuse odborníků, samospráv i občanské veřejnosti zde odkryla hlubší slabiny českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Zazněla kritika nejasného rozdělení rolí, nedostatečné nezávislosti posuzování i omezené ochrany obyvatel v dotčených územích. Výstupem jsou doporučení směřující k posílení důvěryhodnosti procesu a k větší participaci veřejnosti, bez níž se žádné citlivé odpadové projekty neobejdou.

Oba případy spojuje nedůvěra části veřejnosti vůči procesům povolování a hodnocení dopadů na životní prostředí. Přestože legislativa stanoví relativně detailní rámec posuzování, v praxi se často ukazuje, že komunikace s dotčenými obcemi přichází pozdě a je vnímána jako formální. Výsledkem je eskalace konfliktů do právní či politické roviny, což prodlužuje přípravu projektů a zvyšuje jejich náklady. Z pohledu státu přitom jde o infrastrukturu, která má plnit důležitou roli v odpadovém hospodářství a snižovat závislost na skládkování.

Energeticky náročná odvětví představují jádro evropské průmyslové výroby i jeden z největších environmentálních tlaků. Spotřebovávají více než 60 procent energie využité v průmyslu EU, produkují přibližně třetinu průmyslových emisí skleníkových plynů a jejich znečištění generuje společenské náklady kolem 73 miliard eur ročně. Zpráva Evropská agentura pro životní prostředí nazvaná Zero pollution, decarbonisation and circular economy in energy intensive industries však ukazuje, že mezi lety 2005 a 2023 došlo k výraznému pokroku. Současně ale varuje, že bez zásadní strukturální změny nebude možné dosáhnout cílů nulového znečištění ani klimatické neutrality.

Úvodní kapitola zprávy vymezuje rozsah energeticky náročných odvětví, kam patří výroba oceli, cementu a vápna, hliníku, chemikálií, skla a keramiky a také celulózy a papíru. Tato odvětví jsou odpovědná přibližně za 30 procent emisí skleníkových plynů z průmyslu EU a zároveň za významné podíly emisí klasických znečišťujících látek. U některých látek, například u olova, niklu či polycyklických aromatických uhlovodíků, přesahuje jejich podíl polovinu průmyslových emisí. Zpráva zdůrazňuje, že i přes dlouhodobý pokles emisí zůstává absolutní environmentální stopa těchto sektorů vysoká, a to zejména kvůli procesním emisím, které nejsou přímo vázány na spalování fosilních paliv.

Kapitola věnovaná trendům emisí přináší konkrétní data za období 2005 až 2023. Emise skleníkových plynů z těchto odvětví klesly o 42 procent. Emise oxidů dusíku se snížily o 55 procent, oxidů síry o 63 procent a dioxinů o 62 procent. Emise niklu poklesly o 64 procent. Tento vývoj byl podpořen přísnější regulací, zaváděním nejlepších dostupných technik a postupným útlumem nejvíce znečišťujících provozů. Zpráva však upozorňuje, že tempo poklesu se v posledních letech zpomalilo a relativní podíl těchto odvětví na celkových emisích zůstává stabilní, což znamená, že další redukce budou technologicky i finančně náročnější než v minulosti.

Samostatná kapitola analyzuje ekonomické dopady znečištění. Roční společenské náklady spojené s emisemi z energeticky náročných odvětví jsou odhadovány na 73 miliard eur. Oxid uhličitý představuje přibližně 58 procent těchto nákladů, oxidy dusíku 12 procent a oxidy síry 11 procent. Cementářský sektor patří mezi největší přispěvatele k celkovým nákladům, zejména kvůli vysokým emisím oxidu uhličitého při výrobě slínku. Ocelářství významně přispívá k emisím kovů a organických polutantů, chemický průmysl je důležitým zdrojem těkavých organických látek. Zpráva zároveň připomíná, že tyto náklady nezahrnují pouze environmentální škody, ale i zdravotní dopady, sníženou produktivitu práce a zátěž zdravotních systémů.

Kapitola zaměřená na dekarbonizaci popisuje technologické scénáře transformace. Elektrifikace výrobních procesů, například využití elektrických obloukových pecí v ocelářství nebo elektrických kalcinátorů v cementářství, může významně snížit emise, pokud bude elektřina pocházet z nízkoemisních zdrojů. Náhrada koksu vodíkem při výrobě železa představuje jednu z klíčových inovačních cest. Současně je však zdůrazněno, že ceny elektřiny v EU jsou dvakrát až čtyřikrát vyšší než u hlavních globálních konkurentů, což vytváří riziko ztráty konkurenceschopnosti. Plná implementace nejlepších dostupných technik by podle odhadů mohla přinést čisté společenské přínosy až 27 miliard eur ročně, přičemž analýza současně ukazuje, že k plnému naplnění cílů v oblasti prevence a kontroly znečištění chybí zhruba 35 miliard eur ročně.

Kapitola věnovaná cirkulární ekonomice ukazuje, že vyšší míra recyklace může zásadně snížit energetickou náročnost výroby. Recyklace hliníku může ušetřit až 95 procent energie oproti primární výrobě z bauxitu. Zvýšení podílu recyklované oceli snižuje potřebu koksu i primárních rud. Materiálová cirkularita však naráží na limity kvality druhotných surovin, nedostatečnou infrastrukturu a technologická omezení v některých aplikacích. Zpráva zdůrazňuje, že propojení dekarbonizace s oběhovým hospodářstvím je klíčem k dosažení cílů nulového znečištění, protože snižuje nejen emise skleníkových plynů, ale i tlak na těžbu surovin a energetické zdroje.

V závěru zpráva obrací pozornost k tomu, co bude o výsledku rozhodovat nejvíc, tedy k nastavení pravidel. Aktualizovaná směrnice o průmyslových emisích zpřesňuje, co se rozumí nejlepší dostupnou technikou, a rozšiřuje dohled nad dopady výroby nejen na ovzduší, ale i na vodu a půdu. Evropský systém obchodování s emisemi současně postupně snižuje celkový objem povolených emisí a prostřednictvím ceny uhlíku promítá environmentální náklady přímo do ekonomiky podniků.

Cena uhlíku přímo vstupuje do ekonomiky a ovlivňuje investiční rozhodnutí oceláren, cementáren i chemických závodů. Autoři však upozorňují, že samotné zpřísňování pravidel nestačí. Transformace energeticky náročných odvětví je kapitálově mimořádně náročná a bez koordinace průmyslové politiky, rozvoje přenosových sítí a cílených finančních nástrojů zůstane tempo změny omezené.

Klíčové sdělení EIA:

• Za posledních 20 let klesly celkové emise skleníkových plynů z energeticky náročných odvětví o 42 %, emise oxidů síry (SOx) o 63 %, dioxinů o 62 %, niklu (Ni) o 64 % a oxidů dusíku (NOx) o 55 %. Hrubá přidaná hodnota (GVA) zůstala relativně stabilní, ale po roce 2020 zaznamenává pokles.
• Tempo snižování emisí se během posledního desetiletí zpomalil. Externí náklady těchto emisí, zejména zdravotní, zůstávají vysoké, činí přibližně 73 miliard eur ročně.
• Pro dosažení dalších redukcí je nezbytné plně implementovat environmentální legislativu a provést zásadní transformaci emisně náročných procesů, přičemž je nutné současně usilovat o udržitelnou konkurenceschopnost EU.
• Oběhové hospodářství a dekarbonizace (zejména elektrifikace) přinášejí významné synergické efekty z pohledu prevence znečištění.

Obyvatelé Kroměříže loni vyprodukovali méně odpadu, včetně směsného komunálního odpadu, než v předchozím roce. Náklady na odpadové hospodářství však vzrostly. Město na něj loni doplácelo zhruba 44,8 milionu korun, zhruba o pět milionů více než předloni. Na jednoho občana tak radnice doplácela 1 604 korun, řekl novinářům místostarosta Karel Holík.

Loni bylo ve městě 6 335 tun vyprodukovaného odpadu, z toho směsný komunální odpad činil 5 234 tun. V roce 2024 Kroměřížané vyprodukovali 6 777,3 tuny odpadu, směsný komunální odpad činil 5 450,8 tuny. O 225 tun kleslo meziročně množství objemného odpadu. Naopak o 402 tun vzrostla produkce tříděného biologického odpadu a o více než 176 tun tříděného textilního odpadu. Vyšší byla i produkce tříděných kovů a plastů, lidé však vytřídili méně papíru a skla.

Celkové náklady loni činily 72,7 milionu korun. Příjmy z poplatku od občanů byly 19,2 milionu, od společnosti EKO-KOM za tříděný odpad asi 8,6 milionu korun a od podnikatelů zapojených do systému zhruba 93 000 korun. V roce 2024 město na odpadové hospodářství doplácelo zhruba 39,9 milionu korun. Celkové náklady předloni činily více než 66 milionů Kč. Příjmy od občanů a od společnosti EKO-KOM dosáhly v roce 2024 částky 26,1 milionu korun.

"Ukazuje se, že třídění odpadů má velký význam. Jinak by dopad na rozpočet města byl mnohem výraznější. Děkuji každému z občanů, kteří odpad třídí a pomáhají nám tak snižovat náklady na jeho svoz a likvidaci," uvedl Holík. Poplatek za svoz odpadu je ve městě 840 korun na občana.

Kroměřížané však podle studie, kterou si nechalo město zpracovat, vytvářejí ve Zlínském kraji nadprůměrné množství směsného komunálního odpadu. "Je zjevné, že stále máme v nakládání s odpady velké rezervy. Největším nákladem na odpadové hospodářství je skládkování, které letos přijde na 1600 korun za tunu. K tomuto státnímu poplatku je nutné připočíst cenu za samotnou službu skládkování, což celkovou cenu za tunu dále zvyšuje. V roce 2030 navíc bude skládkování ukončeno, tudíž význam třídění odpadu stále roste," uvedl Holík.

Město ve spolupráci se společností EKO-KOM připravuje k třídění odpadů interaktivní a edukativní výstavu v Knihovně Kroměřížska, která se uskuteční v dubnu.

Mohlo by vás zajímat:

Nová třídicí linka v pardubických Dražkovicích bude. Chrudim ale od plánu na společné centrum odstoupila

Rozdělat oheň je snadné. Nastavit pravidla, která budou respektovat zákon, ústavu i potřeby obyvatel, je mnohem složitější. Nová právní úprava dává obcím možnost regulovat spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, ale současně jim vymezuje velmi přesné mantinely. Kdo je překročí, riskuje zrušení obecně závazné vyhlášky. To samé platí, pokud obec hodlá zakázat určitý druh paliva. Kdo je pochopí, získá funkční nástroj ochrany ovzduší, jak tedy postupovat?

Právním základem pro regulaci spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi je § 16 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Toto ustanovení umožňuje obcím stanovit podmínky pro spalování suchých rostlinných materiálů v otevřeném ohništi za předpokladu, že nedochází k nakládání s odpady ve smyslu zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech.

Základní premisou je důsledné oddělení spalování paliva od spalování odpadu. Jakmile se osoba rostlinného materiálu zbavuje nebo má úmysl se jej zbavit, vstupuje do režimu odpadového hospodářství. Biologický odpad ze zahrad a veřejné zeleně nelze spalovat v otevřeném ohništi. Musí být předán do zařízení určeného pro nakládání s odpady nebo do obecního systému odpadového hospodářství. Obec tedy nemůže vyhláškou umožnit pálení shrabaného listí, posečené trávy nebo ořezaných větví za účelem jejich odstranění. Taková úprava by byla v rozporu se zákonem o odpadech.

Regulovat lze pouze spalování suchého rostlinného materiálu, který je využíván jako palivo. Typicky půjde o dřevo při táborácích, společenských akcích, rodinných setkáních nebo při rekreačním pobytu v přírodě. Rozhodující je skutečný účel spalování. Převládá-li energetické využití a množství materiálu odpovídá tomuto účelu, lze činnost podřadit pod § 16 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší. Převládá-li snaha zbavit se přebytečného materiálu, jde o nakládání s odpadem, které do této úpravy nespadá.

Zákon o ochraně ovzduší současně v § 16 odst. 4 stanoví obecné limity. V otevřeném ohništi lze spalovat pouze suché rostlinné materiály, které nejsou znečištěné ani kontaminované cizorodými chemickými látkami. Zakázáno je tedy spalování dřeva chemicky ošetřeného, například lakovaného, mořeného nebo impregnovaného. Takové spalování představuje významný zdroj emisí škodlivin. Naopak spalování suchého rostlinného materiálu znečištěného například hlínou, pokud není jinak kontaminován chemickými látkami, zákon nevylučuje.

Důležité je také vymezení pojmu otevřené ohniště. Jde o místo pod širým nebem, kde je oheň rozděláván a udržován bez uzavřeného spalovacího systému. Ne každé venkovní spalování do této kategorie spadá. Právní úprava totiž historicky pojmově rozlišovala „otevřená ohniště“, „zahradní krby“ a „otevřená grilovací zařízení“. Vedle uvedeného pak existují též další typy stacionárních zdrojů, kde může docházet ke spalování suchého rostlinného materiálu ve „venkovních“ podmínkách. Příkladem mohou být „domácí udírny“. V těchto případech je možná regulace vyhláškou s odkazem na obecné klauzule v § 10 písm. a) a c) zákona o obcích za účelem ochrany veřejného pořádku před obtěžováním kouřem obyvatel obce v určitých situacích, místech či dobách.

Zmocnění podle § 16 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší umožňuje stanovit pouze podmínky, nikoli plošný zákaz. Bezvýjimečný zákaz spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi by byl z hlediska principu proporcionality velmi obtížně obhajitelný. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že obec musí volit nejméně omezující prostředky a respektovat základní práva, zejména vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastník má právo svůj pozemek užívat a obec může toto právo omezit jen v mezích zákona a přiměřeným způsobem.

Podmínky mohou být časové, územní nebo věcné. Obec může vymezit určité dny v týdnu, hodiny během dne nebo konkrétní období roku, kdy je spalování omezeno. Může zohlednit hustotu zástavby nebo citlivost konkrétních lokalit. Musí však dbát na právní jistotu. Neurčité formulace typu nevhodné povětrnostní podmínky bez bližší konkretizace jsou problematické. Pokud obec naváže omezení na stav ovzduší, musí být kritéria objektivně zjistitelná a předvídatelná.

Z pohledu Ministerstva vnitra nelze v obecně závazné vyhlášce stanovovat podmínky spalování při likvidaci klestu a dalších těžebních zbytků při hospodaření v lese, pokud je tato činnost prováděna za účelem prevence vývoje, šíření a přemnožení škodlivých organismů, zejména podkorního a dřevokazného hmyzu. Lesní zákon stanoví v těchto případech zvláštní režim a právní předpisy o ochraně ovzduší se na tuto činnost nepoužijí.

Obec rovněž nemůže prostřednictvím obecně závazné vyhlášky řešit otázky, které náleží do přenesené působnosti nebo jsou vyhrazeny jiným právním nástrojům. Nelze například upravovat opatření při smogové situaci, která jsou vyhrazena regulačnímu řádu ani stanovovat pravidla požární ochrany v době zvýšeného nebezpečí požárů, neboť tato činnost je vyhrazena nařízení rady kraje dle zákona o požární ochraně.

Praxe ukazuje, že nejčastější chybou je příliš obecná formulace, která nerozlišuje mezi spalováním paliva a spalováním odpadu. Pokud vyhláška zakáže spalování veškerého suchého rostlinného materiálu bez výjimky, dopadne i na bioodpad a dostane se do kolize se zákonem o odpadech. Stejně problematické je udělování individuálních výjimek rozhodnutím orgánů obce. Výjimky musí být formulovány přímo v obecně závazné vyhlášce jako obecná pravidla, která platí pro všechny stejně.

Jak omezit určitý druh paliva?

Právní rámec vychází z § 17 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Toto ustanovení svěřuje obci pravomoc vydat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou lze zakázat spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW včetně. Zákonné zmocnění tedy míří na lokální spalovací zdroje, typicky domácí kotle, kamna a obdobná zařízení určená k vytápění. Nevztahuje se na průmyslové zdroje ani na zařízení s vyšším výkonem, která podléhají odlišnému a zpravidla přísnějšímu regulatornímu režimu podle jiných ustanovení zákona.

Klíčovým bodem je výklad pojmu vybrané druhy pevných paliv. Zákon o ochraně ovzduší již sám obsahuje přímé zákazy spalování některých paliv v malých spalovacích zdrojích, například určitých druhů uhlí a uhelných produktů. V těchto případech obec nemá prostor k vlastní normotvorbě. Nemůže zákonný zákaz opakovat, rozšiřovat ani modifikovat. Obecně závazná vyhláška zde nemá deklaratorní funkci. Jejím smyslem je doplnit zákonnou regulaci pouze tam, kde to zákon výslovně umožňuje a kde ponechává obci normativní prostor.

Zákon tedy obci umožňuje vybrat konkrétní druhy pevných paliv, jejichž spalování na svém území zakáže. Tento výběr však musí obstát z hlediska racionality a nestačí obecné tvrzení v kontextu ochrany ovzduší. Rozhodnutí musí vycházet z místních podmínek, z charakteru zástavby, z dostupných údajů o kvalitě ovzduší a ze struktury zdrojů znečištění. Pokud by zákaz nebyl opřen o objektivní a doložitelná kritéria, mohl by být posouzen jako nepřiměřený zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Obec může regulovat samotné spalování určitého paliva, nikoli však technické parametry zařízení nebo další povinnosti nad rámec zákona. Nelze stanovovat nové technické požadavky na kotle, upravovat emisní limity, zavádět zvláštní kontrolní režimy ani ukládat provozovatelům dodatečné administrativní povinnosti, které zákon nezná. Tyto otázky spadají do působnosti orgánů ochrany ovzduší v přenesené působnosti a do rámce prováděcích právních předpisů.

Stejně tak vyhláška nesmí být koncipována tak, aby fakticky mířila na konkrétní osoby, konkrétní lokalitu nebo úzkou skupinu provozovatelů. Musí mít obecný normativní charakter. Pravidla musí být formulována abstraktně a aplikovatelně na všechny subjekty, které naplní zákonem vymezené znaky. Individualizace by byla v rozporu s povahou obecně závazné vyhlášky jako právního předpisu.

Zásadní roli zde hraje princip proporcionality. Zákaz spalování určitého paliva nepředstavuje marginální omezení, ale může mít významné sociální a ekonomické důsledky. Pro řadu domácností může znamenat nutnost výměny zdroje tepla, investici do jiného paliva nebo zvýšení provozních nákladů. Takový zásah je ústavně akceptovatelný pouze tehdy, je-li skutečně nezbytný k ochraně kvality ovzduší a je-li podložen konkrétními daty a analýzou místní situace. Obec musí být schopna obhájit, proč zvolila právě tento nástroj a proč nelze sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími či jinými prostředky.

Pokud se obec rozhodne vydat obecně závaznou vyhlášku k regulaci vybraných druhů pevných paliv nebo ke stanovení podmínek pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, je vhodné postupovat s maximální právní obezřetností. Metodické materiály vydané Ministerstvo vnitra poskytují podrobný výklad zákonného zmocnění, upozorňují na nejčastější aplikační chyby a vymezují limity samostatné působnosti obce. Jejich součástí jsou i vzorové obecně závazné vyhlášky, které představují osvědčený legislativně-technický základ.

Dokument ke stažení:

Metodický materiál k vydání obecně závazné vyhlášky obce, kterou se stanovují podmínky pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi, při kterém nedochází k nakládání s odpady.

• Znění zákonnéhoh zmocnění
• Související právní předpisy a jejich ustanovení
• Vzor obecně závazné vyhlášky
• Právní výklad k zákonnému zmocnění

Metodický materiál  k vydání obecně závazné vyhlášky obce, kterou se zakazuje spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích

• Znění zákonného zmocnění
• Související právní předpisy
• Vzor obecně závazné vyhlášky
• Stanovisko k zákonnému zmocnění

Je to paradox dnešní doby. Látka, která chrání denně pacienty na jednotkách intenzivní péče i potraviny v provozech, se ocitla v centru jednoho z nejcitlivějších regulatorních sporů posledních let. Etanol, základ většiny dezinfekčních prostředků, prochází přísným evropským přezkumem. Výsledek může zásadně ovlivnit hygienické standardy, průmysl i veřejné zdraví v celé Evropské unii.

Impuls přišel od Evropská agentura pro chemické látky známé pod zkratkou ECHA. Tato agentura sídlící v Helsinkách koordinuje hodnocení chemických látek v Evropské unii a hraje klíčovou roli při uplatňování evropské chemické legislativy. V případě etanolu šlo o posouzení podle nařízení o biocidních přípravcích označovaného jako BPR, tedy Biocidal Products Regulation. Biocidní přípravky jsou látky nebo směsi určené k ničení nebo kontrole škodlivých organismů, kam patří například dezinfekce, přípravky proti škůdcům nebo konzervační prostředky.

Odborné stanovisko připravuje výbor ECHA pro biocidní přípravky nazývaný Biocidal Products Committee, zkráceně BPC. Tento výbor sdružuje experty členských států a hodnotí jak účinnost látky, tak její rizika pro zdraví lidí a životní prostředí. Právě BPC nyní podpořil schválení etanolu jako účinné látky pro klíčové typy použití, zejména pro dezinfekci rukou, povrchů a materiálů přicházejících do styku s potravinami.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o formalitu. Ve skutečnosti je však situace složitější. Etanol se totiž paralelně hodnotí také podle jiného právního předpisu, kterým je nařízení CLP. Zkratka CLP znamená Classification, Labelling and Packaging, tedy klasifikace, označování a balení látek. Toto nařízení určuje, zda je látka například karcinogenní, mutagenní nebo toxická pro reprodukci. Takové látky se souhrnně označují jako CMR látky.

Právě otázka možné klasifikace etanolu jako CMR látky vyvolala napětí. Část argumentace vycházela z dat o škodlivosti alkoholu při dlouhodobé konzumaci. Odborný výbor však zdůraznil rozdíl mezi chronickou konzumací alkoholických nápojů a krátkodobou dermální nebo inhalační expozicí při používání dezinfekce.

V rámci BPR by případná klasifikace jako CMR látky mohla znamenat zařazení etanolu mezi kandidáty na substituci. To je právní režim, kdy se látka může používat jen tehdy, pokud nejsou dostupné vhodné a bezpečnější alternativy. V praxi by to znamenalo výraznou regulatorní nejistotu pro výrobce dezinfekčních prostředků a potenciální tlak na nahrazování etanolu jinými účinnými látkami.

Rozhodnutí BPC podpořit schválení etanolu proto představuje významný signál. Výbor konstatoval, že při splnění stanovených podmínek lze rizika řídit a že přínosy z hlediska ochrany veřejného zdraví jsou zásadní. Etanol má široké spektrum účinnosti proti bakteriím, virům i některým plísním. Je rychle působící, relativně snadno dostupný a technologicky dobře zvládnutý. Náhlé omezení by znamenalo nejen ekonomické dopady, ale i riziko oslabení zdravotní prevence.

Další krok nyní spočívá na Evropské komisi a členských státech, které musí stanovisko výboru převést do závazného prováděcího aktu. Teprve poté bude jasné, zda etanol získá plné schválení pro dané typy použití v celé Evropské unii.

Po přijetí stanoviska Výborem pro biocidní přípravky (BPC) zašle Evropská agentura pro chemické látky své odborné posouzení Evropské komisi. Ta na jeho základě připraví návrh prováděcího nařízení, v němž navrhne buď schválení, nebo neschválení etanolu jako účinné látky podle nařízení o biocidních přípravcích označovaného jako BPR. O návrhu následně hlasují členské státy.

Pokud bude látka schválena, mohou být biocidní přípravky obsahující etanol povolovány v souladu s BPR. Výrobci budou muset podat žádost o povolení konkrétního přípravku buď na národní úrovni v jednotlivých členských státech, nebo prostřednictvím centralizovaného povolení Unie, které umožňuje uvádět produkt na trh v celé Evropské unii.

V případě neschválení by přípravky obsahující etanol musely být staženy z trhu Evropské unie v rámci stanovených přechodných období, která mají zmírnit dopady na výrobce i uživatele a umožnit kontrolovaný odchod dané látky z trhu.

Evropská pravidla pro omezování nebezpečných látek v elektrozařízeních se mění a Česká republika na to reaguje novelou nařízení vlády č. 481/2012 Sb. Úprava přináší dvě klíčové změny. Jednak aktualizuje výjimky pro použití olova v přesně vymezených aplikacích, a dále přesouvá rozhodování o výjimkách a o seznamu omezených látek na specializovanou evropskou agenturu ECHA.

Navrhovaná novela implementuje celkem čtyři evropské směrnice. Tři z nich upravují konkrétní výjimky pro použití olova, čtvrtá mění institucionální rámec a svěřuje vědecké a technické úkoly nově Evropská agentura pro chemické látky. Vše navazuje na základní rámec daný Směrnicí 2011/65/EU o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních.

První část změn se týká samotného rozsahu povolených výjimek. Dochází k aktualizaci a prodloužení výjimek pro použití olova jako legujícího prvku v oceli, ve slitinách hliníku a mědi, dále v pájkách s vysokým bodem tavení a ve skleněných nebo keramických částech elektrozařízení. Tyto výjimky nejsou automatické. Každé jejich schválení na úrovni Evropské unie předchází detailní odborné hodnocení, které zkoumá, zda existuje technicky proveditelná a bezpečná náhrada, jaké by byly dopady na zdraví, životní prostředí i na průmysl. Pokud plnohodnotná alternativa zatím není dostupná, je výjimka časově omezena a pravidelně přezkoumávána.

Druhá část novely mění proces, jakým se o výjimkách a o seznamu omezených látek rozhoduje. Od srpna 2027 budou žádosti o udělení, prodloužení nebo zrušení výjimky, stejně jako návrhy na doplnění nové látky na seznam omezených látek, posuzovány agenturou ECHA (Evropská agentura pro chemické látky) místo Evropské komise. Smyslem je soustředit odborné kapacity do jedné specializované instituce s vědeckými výbory a nastavit podrobnější a přehlednější procesní pravidla. Očekává se vyšší transparentnost, jednotnější metodika hodnocení a větší předvídatelnost pro průmysl i členské státy.

Navržená právní úprava je čistě implementační a nepřináší nad rámec evropských předpisů žádné dodatečné požadavky. Nedochází k rozšiřování povinností nad rámec unijního minima ani k zavádění tzv. gold platingu. Hlavní odpovědnost za splnění požadavků zůstává i nadále na výrobcích a dovozcích elektrozařízení, kteří musí zajistit posouzení shody, vypracování technické dokumentace, vydání EU prohlášení o shodě a označení výrobků značkou CE.

Z hlediska dopadů je novela vyhodnocena jako fiskálně neutrální bez významného vlivu na státní rozpočet či ostatní veřejné rozpočty. Nepředpokládá se ani zásadní navýšení kontrolní činnosti. Účinnost změn je navržena v návaznosti na transpoziční lhůty jednotlivých směrnic, a to od 1. července 2026 a 13. srpna 2027.

Dokument ke stažení:

• 19_26_Materiál
• 19_26_Důvodová-zpráva
• 19_26_Platné-znění