Evropská komise představila nový strategický balíček opatření, jehož cílem je posílit ekonomickou bezpečnost Unie a zajistit stabilní přístup k kritickým surovinám, které jsou základem moderní průmyslové výroby, digitální transformace a zelené energetiky. Tato iniciativa, reflektující narůstající geopolitické napětí – zejména mezi EU, USA a Čínou – reaguje na rizika spojená s nevyrovnanou kontrolou nad důležitými surovinami v globálním měřítku a s potenciálem jejich „politizace“ či omezení dodávek ze strany dominantních dodavatelů.

Jádrem strategie je nová RESourceEU akční plán, který staví na dříve přijatém Critical Raw Materials Act. Cílem je diverzifikovat dodavatelské řetězce, snížit závislost na jediných státech (především na Číně, která dominuje trhu s řadou kritických materiálů) a zároveň podpořit evropské technologie a průmysl. Evropská unie chce posílit vlastní kapacity v těžbě, zpracování i recyklaci surovin, podpořit vznik společných nákupních iniciativ a vytvořit Evropské centrum pro kritické suroviny. V rámci nejbližších let je cílem snížit strategickou závislost až o 50 % do roku 2029 a zároveň investovat prostředky do projektů, které nabídnou alternativní dodávky v krátkodobém horizontu.

Nová opatření zároveň zahrnují koordinovanou strategii využití existujících nástrojů, jako jsou anti-dumpingové cly, screening zahraničních investic či preference domácích dodavatelů ve veřejných zakázkách. Komise rovněž plánuje partnerství s „důvěryhodnými“ třetími zeměmi a vytváření společných zásob surovin. Společné nákupní mechanismy a platformy, jako je již existující EU Energy and Raw Materials Platform, mají pomoci evropským firmám společně vyjednávat lepší podmínky a snížit riziko výpadků.

Za pozornost stojí i to, že tyto kroky podniká EU v době, kdy růst poptávky po kritických materiálech jako lithium, kobalt či vzácné zeminy exponenciálně roste kvůli výrobě baterií, elektromotorů, polovodičů a AI komponent. Narušení dodávek, jak ukázaly nedávné čínské exportní omezení, může mít přímý dopad na evropský průmysl a jeho konkurenceschopnost. Proto EU kombinuje dlouhodobé cíle diverzifikace s rychlými opatřeními na podporu projektů v průmyslové fázi a doprovodných investic ve výši miliard eur.

Otázky a odpovědi doprovázející akční plán RESourceEU vysvětlují, jak Komise plánuje posílit strategickou nezávislost EU na kritických surovinách, snížit závislost na monopolních dodavatelích (zejména Číně) a podpořit stabilitu průmyslových dodavatelských řetězců v době geopolitického napětí.

Proč je třeba nový akční plán RESourceEU?
Rostoucí poptávka po kritických surovinách pro zelené a digitální technologie (baterie, polovodiče, AI komponenty, obranný průmysl) staví EU do pozice vážné strategické zranitelnosti. EU dlouhodobě závisí na malém počtu klíčových dodavatelů, přičemž Čína ovládá většinu zpracovatelských kapacit například u vzácných zemin, grafitu či dalších surovin. Tento geopolitický kontext znamená, že surovinová politika už nelze řešit čistě trhem – suroviny byly „politizovány“ a mohou být použity jako nástroj nátlaku. Nový plán se snaží přesunout EU z pasivní role „reagovat na události“ k aktivnímu řízení rizik.

Jak RESourceEU navazuje na Critical Raw Materials Act (CRMA)?
Akční plán staví na základech CRMA, jenž již vytyčil konkrétní cíle: do roku 2030 by EU měla pokrývat minimálně 10 % své poptávky strategických surovin těžbou v rámci Unie, 40 % jejich zpracováním a 25 % z recyklace. RESourceEU je „implementační nástroj“ – nabízí konkrétní mechanismy a investice na dosažení těchto cílů, včetně financování projektů, technické podpory a koordinace EU.

Jak EU plánuje diverzifikovat dodavatelské řetězce?
Jde o kombinaci strategií: rozvoj domácí těžby a recyklace, budování partnerství s důvěryhodnými třetími zeměmi (např. Austrálie, Brazílie, Kazachstán) a strategické použití fondů a obchodních nástrojů. Komise podporuje mechanismy jako společné veřejné zakázky, strategické rezervy nebo společné nákupy, které podnikům pomohou vyjednávat lepší podmínky a sdílet riziko. Součástí je i zrychlení povolovacích procesů a zjednodušení regulačního prostředí pro projekty surovinové infrastruktury.

Jak rychle půjdou tyto změny do praxe?
EU stanovuje krátkodobé i dlouhodobé cíle. Okamžitá opatření zahrnují financování prioritních projektů (např. vývoj recyklačních kapacit nebo těžba v EU i partnerství s ne-EU státy), zatímco dlouhodobé kroky vyžadují infrastrukturní investice, společné trhy a legislativní rámce. Komise zmiňuje, že reálné výsledky – jako snížení závislosti – budou viditelné spíše v horizontu let, vzhledem k délce vývoje projektů. Nicméně samotný plán již „posílá signál“ investorům a průmyslu, že strategie diverzifikace není pouze volitelná, ale prioritní.

Jaký je vztah mezi surovinovou strategií, ekonomickou bezpečností a geopolitikou?
Suroviny nejsou izolovaným tématem – jsou klíčové pro bezpečnost EU (např. obrana, digitální suverenita, energetická transformace) a současně silně ovlivněné geopolitikou. Závislost na jediné zemi představuje riziko výpadků či politických represí (připomeňme například exportní omezení Číny vůči Japonsku v roce 2010). EU proto klade důraz na partnerství s „důvěryhodnými“ demokratickými trhy a na kombinaci diverzifikace, risk managementu a strategických investic, aby minimalizovala možnost takových výpadků.

Jaké nástroje EU použije ke kontrole rizik?
EU kombinuje tradiční obchodní a bezpečnostní nástroje s novými mechanismy. Jde o koordinované využití: screening zahraničních investic, preference evropských dodavatelů v zakázkách, společné nákupy surovin, rychlejší obchodní obranná opatření (např. proti dumpingu) a monitoring rizik. Důraz je i na budování sdílené datové platformy o zásobách a trendech poptávky, aby Komise mohla předvídat a intervenovat včas. Nejnovější přístup se tedy snaží spojit ekonomickou bezpečnost s dlouhodobou surovinovou politikou a průmyslovou strategií.

Jak se plán RESourceEU liší od předchozích iniciativ EU v oblasti surovin?
Nový akční plán je oproti předchozím iniciativám výrazně proaktivní a integrovaný – nesoustředí se jen na podporu těžby či recyklace, ale spojuje všechny nástroje EU do koordinované strategie. To zahrnuje legislativní rámce, investiční fondy, mezinárodní partnerství a monitorovací mechanismy. Cílem je zajistit, aby EU nejen reagovala na krize, ale aktivně předcházela problémům s dodávkami klíčových materiálů a minimalizovala dopady geopolitických výkyvů na průmyslové sektory.

Jak bude plán podporovat inovace a technologický rozvoj v EU?
RESourceEU podporuje technologické projekty zaměřené na recyklaci, materiálovou efektivitu a alternativní zdroje surovin. Komise zdůrazňuje význam investic do výzkumu a vývoje, které umožní vyvíjet nové způsoby zpracování vzácných materiálů či jejich substituci. Tím se EU snaží posílit nejen surovinovou bezpečnost, ale také průmyslovou konkurenceschopnost a schopnost udržet technologickou suverenitu.

Jaký je očekávaný dopad na evropský průmysl a ekonomiku?
Akční plán má za cíl minimalizovat rizika výpadků surovin, což přímo zvyšuje stabilitu evropského průmyslu a dodavatelských řetězců. Diverzifikace a investice do domácích kapacit přinášejí dlouhodobou predikovatelnost a snížení závislosti na politicky rizikových trzích. Pro evropské podniky to znamená bezpečnější plánování investic, možnost inovovat a udržet konkurenceschopnost v globálním měřítku.

Jak bude RESourceEU podporovat udržitelnost a cirkulární ekonomiku?
Plán klade silný důraz na recyklaci a využívání odpadních materiálů jako zdroje strategických surovin. Cílem je snížit ekologickou stopu těžby a zpracování, minimalizovat odpad a maximalizovat využití sekundárních surovin. Tím RESourceEU přímo podporuje evropskou cirkulární ekonomiku a přispívá k dosažení klimatických a environmentálních cílů EU.

Jak budou členské státy zapojeny do implementace plánu?
Implementace RESourceEU bude vyžadovat aktivní koordinaci mezi Komisí a členskými státy, zejména v oblasti povolovacích procesů, investičních projektů a strategického plánování. Komise poskytne podporu prostřednictvím technických a finančních mechanismů, ale klíčová role členských států spočívá ve vytváření příznivého regulatorního prostředí a v budování domácích kapacit, které umožní rychlou a efektivní realizaci projektů.

Vláda dnes schválila novelu nařízení, které upravuje podmínky pro udržitelnost biopaliv a pravidla pro snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot. Opatření podporuje především pokročilá biopaliva vyráběná z nezpracovatelných zbytků či odpadů a obnovitelná paliva nebiologického původu, vyráběná z obnovitelné elektřiny. 

Novela nařízení podporuje především pokročilá biopaliva, která se nevyrábí z potravinářské biomasy (například z řepkového oleje), ale z odpadních a zbytkových surovin. Patří sem například dřevo, sláma, řasy nebo odpady z potravinářství, které již nelze využít pro výrobu potravin ani krmiv. Díky tomu, že tato paliva vznikají z odpadních nebo rychle obnovitelných zdrojů, přinášejí výrazné snížení uhlíkové stopy oproti fosilním palivům a zároveň neohrožují dostupnost potravinářských plodin.

Podporována jsou také obnovitelná paliva nebiologického původu, která místo rostlinných či živočišných surovin využívají k výrobě paliv obnovitelnou energii ze solárních, větrných nebo vodních zdrojů. Tímto způsobem vzniká například zelený vodík, syntetický metanol, metan a další syntetická paliva, která představují perspektivní řešení pro dekarbonizaci dopravy a posílení energetické soběstačnosti.

Novela nařízení přesně vymezuje oblasti, ze kterých nesmí pocházet zemědělská ani lesní biomasa, aby splňovala požadavky na udržitelnost. Stanovuje novou referenční hodnotu pro fosilní paliva a upravuje metodiku výpočtu snížení uhlíkové stopy z pohonných hmot tak, aby byla v souladu s evropskou směrnicí o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. 

Pokročilá biopaliva, včetně biometanu, vykazují výrazně nižší uhlíkovou stopu než paliva z potravinářských plodin, a proto je dodavatelé pohonných hmot preferují při plnění cílů stanovených zákonem o ochraně ovzduší. Tím se posiluje motivace k jejich širšímu zavádění do praxe a vytváří stabilní základ pro rozvoj moderních nízkoemisních řešení v dopravě.

Účinnost novely se stanovuje od 1. ledna 2026, tedy ke stejnému termínu jako změny vyplývající z novely zákona o ochraně ovzduší.

 

Elektromobily sice neprodukují emise z výfuku, ale postupně začínají odhalovat jiný, méně viditelný problém a to fiskální. Jak jejich počet roste, státy přicházejí o miliardy ze spotřební daně z benzínu a nafty. Velká Británie proto připravuje řešení, které může v budoucnu kopírovat řada dalších evropských zemí za zpoplatnění každého ujetého kilometru.

Když se dnes mluví o elektromobilitě, většina lidí si představí tichá auta, nabíjecí stanice a čistší městské ovzduší. Jen málokdo ale vidí její dopad na státní rozpočet  a přitom jde o zcela zásadní stránku přechodu k udržitelné dopravě. Spotřební daň z pohonných hmot je stabilním zdrojem příjmů, který pohání veřejné finance, přispívá k údržbě silnic, financování školství, zdravotnictví či důchodů. Spotřební daň z pohonných hmot tak patří dlouhodobě mezi nejvýznamnější zdroje příjmů veřejných rozpočtů. 

V českém kontextu její výběr v roce 2024 činil zhruba 92 miliard korun, což výrazně přesahovalo původní rozpočtové odhady a potvrdilo její roli klíčového finančního pilíře. Benzín je v Česku zatížen sazbou 12,84 Kč za litr, nafta 9,95 Kč za litr, k čemuž se připočítává 21 % DPH. Díky kombinaci spotřební daně a daně z přidané hodnoty patří české pohonné hmoty mezi v Evropě jedny z nejvíce zdaněných. Jenže jeho stabilita stojí na předpokladu, že většina vozidel využívá spalovací motor. V okamžiku, kdy tento předpoklad přestává platit, začínají se veřejné příjmy pozvolna, ale trvale propadat.

Přechod na elektromobilitu v České republice je stále v rané fázi, avšak dynamika růstu je nezpochybnitelná. Podle evropské databáze Alternative Fuels Observatory (EAFO) překročil ke konci roku 2025 počet elektromobilů a plug-in hybridů hranici přibližně 245 000 vozidel. Z tohoto počtu zhruba 90 000 tvoří čisté bateriové elektromobily, které nevyužívají žádné kapalné fosilní palivo, a přibližně 155 000 plug-in hybridy, které díky pravidelnému dobíjení a elektrickému dojezdu spotřebují méně paliva než konvenční auta. Ačkoliv jejich podíl na celkovém vozovém parku zůstává relativně nízký, jejich nárůst už nyní ovlivňuje výnosy ze spotřební daně a postupně vytváří tlak na příjmovou stránku státní rozpočtu.

Pro ilustraci lze uvést jednoduchý výpočet. Průměrný automobil v Česku najezdí ročně přibližně 12 000 km a spotřebuje zhruba 6,5 l/100 km, tedy okolo 780 litrů paliva ročně. Při sazbě spotřební daně z benzínu přibližně 13 Kč/l se tak jeden automobil podílí na výnosech státu přibližně 10 000 Kč ročně. Čisté elektromobily tuto částku nevygenerují, plug-in hybridy přispívají jen zlomkem, závisle na frekvenci nabíjení a spalování paliva. Pokud uvažujeme 90 000 čistých elektromobilů s nulovým výnosem, výpadek činí přibližně 0,9 miliardy korun. 

Započteme-li i plug-in hybridy, celkový odhadovaný výpadek v roce 2025 se pohybuje mezi 1,1 a 1,3 miliardy korun. V celkovém kontextu veřejných financí tato částka rozpočet zatím neohrožuje, její tempo růstu je však úzce spojeno s předpokládaným nárůstem elektrifikace vozového parku. Pokud by podíl elektromobilů rostl o 20–30 % meziročně, mohly by se výnosy spotřební daně v horizontu 10–15 let snížit o desítky procent.

Elektrická vozidla využívají stejnou infrastrukturu jako auta se spalovacím motorem – silnice, mosty, tunely, nicméně neodvádějí příspěvky prostřednictvím fosilních daní. Bez zavedení alternativních mechanismů se tlak na státní rozpočet bude postup času přirozeně zvyšovat v závislosti na tom, jak poroste tempo rozvoje elektromobility. Současný princip spotřební daně je tedy s přechodem na elektromobilitu principiálně nekompatibilní a pro politiky, kteří často nevidí dále než přes jedno volební období, výpadek financí představuje zásadní faktor, který může značně ovlivnit jeho politické vize.  

S ohledem na tento vývoj Velká Británie připravuje zavedení systému eVED, tedy elektronické daně založené na ujetém kilometru. Režim, který má začít platit 1. dubna 2028, stanoví sazbu 3 pencí za míli pro čistě elektrická vozidla a poloviční sazbu 1,5 pence pro plug-in hybridy. Systém nevyužívá GPS (globální polohový systém určující polohu vozidla) ani telematiku (sběr a přenos dat o provozu a stavu vozidla), evidování probíhá při standardních technických kontrolách (MOT) nebo při ročním hlášení údajů. Očekává se, že taková správa bude efektivní, transparentní a administrativně nenáročná. Průměrný britský řidič, který najede přibližně 8 500–9 000 mil ročně (13 600–14 500 km), zaplatí v rámci eVED zhruba 255 liber ročně, což doplňuje stávající poplatky a silniční daně.

Systém jako britský eVED může být inspirací pro podobná řešení v dalších evropských ekonomikách, přičemž implementace musí zohlednit místní podmínky, úroveň elektrifikace, odlišné nájezdy řidičů i socioekonomické dopady. Kritici upozorňují, že nevhodně nastavený poplatek by mohl zpomalit přechod na bezemisní mobilitu a snížit motivaci investovat do elektromobilů. Určitě mnozí pamatují dobu, kdy stát podporoval pořízení přímotopů a následně došlo ke skokovému zdražení elektřiny. Otázky spravedlnosti se dotýkají především plug-in hybridů, které mohou být penalizovány dvojitým zdaněním, tedy jak spotřební daní za palivo, tak poplatkem za každý ujetý kilometr bez ohledu na podíl elektrického režimu.

Současná situace krásně ukazuje, že i spotřební dan, tedy snížený výnos z této daně, je jen jedním dílcem komplexní skládačky fiskální, sociální a environmentální rovnice z pohledu udržitelnosti a jak jde o komplexní „ekosystém“ kde vše souvisí se vším. Přechod k elektromobilitě přináší zřetelné zdravotní i environmentální benefity jako je čistší ovzduší, menší zátěž pro obyvatele i životní prostředí, snížení hlukové zátěže, a v neposlední řadě snížení nákladů spojených se zdravotní péčí a ztracenou produktivitou. Pochopitelně je nutné brát na zřetel dopady související s výrobu baterií, samotné zdroje elektrické energie, energetickou infrastrukturu a další faktory spojené s celým životním cyklem vozidel.

Vedle fiskálních dopadů spotřební daně je nutné brát v potaz i související mechanismy evropské klimatické politiky, zejména systém EU ETS2, který se týká silniční dopravy a budov a má přímý vliv na financování nízkouhlíkových investic v dopravě a energetice. Tento systém generuje prostředky, které mají být využity pro dekarbonizační projekty, výstavbu nabíjecí infrastruktury, podporu udržitelných dopravních technologií a modernizaci energetických sítí. Paradoxně tak rozvoj elektromobility může vést k postupnému oslabení příjmového pilíře, jehož prostředky mají být určeny právě na financování těchto udržitelných projektů.

Pohled na elektromobilitu, spotřební daň či systém ETS2 ukazuje, že žádný fenomén nelze hodnotit izolovaně. Každý prvek finanční, sociální, technologické či environmentální soustavy je vzájemně propojený a změna v jednom bodě nevyhnutelně rezonuje napříč celým systémem. Sledování těchto souvislostí z různých úhlů pohledu tak odhaluje nejen nečekané vazby a někdy i konflikty mezi cíli, ale také současně příležitosti pro inovativní řešení a systémovou optimalizaci. V konečném důsledku je fascinující sledovat, jak každá konkrétní změna otevírá nové perspektivy, otázky a jak porozumění těmto komplexním interakcím vzbuzuje vzájemnou vášeň. 

Evropská unie znovu otevírá prostor pro projekty, které mohou zásadně ovlivnit budoucí odolnost jejího průmyslu i celkové fungování jednotného trhu. Aktuální výzva Evropské komise k předkládání žádostí o zařazení mezi strategické projekty podle nařízení o kritických surovinách (CRMA, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1252) poskytuje firmám, výzkumným institucím i investorům unikátní příležitost podílet se na budování surovinové bezpečnosti Evropy. Projekty, které statut strategického projektu získají, obdrží nejen formální uznání, ale také přístup k urychlenému a koordinovanému povolovacímu procesu, což zkracuje dobu potřebnou k uvedení investice do provozu a zvyšuje její atraktivitu pro kapitálové partnery.

V centru celé iniciativy stojí pojem kritických a strategických surovin, který je v diskusích často používán, ale ne vždy správně pochopen. Kritické suroviny jsou definovány v CRMA jako materiály, které jsou zásadní pro hospodářství EU a jejichž dodávky jsou vystaveny vysokému riziku závislosti na omezeném počtu třetích zemí. Hodnotí se nejen jejich průmyslová důležitost, ale také reálné riziko narušení dodávek. Patří mezi ně například lithium, grafit, kobalt, vzácné zeminy a platinové kovy, které jsou nezbytné pro baterie, elektromotory, polovodičový průmysl či obnovitelné zdroje energie. 

Strategické suroviny představují podmnožinu kritických surovin, u nichž EU stanovuje zvláštní priority pro těžbu, zpracování, recyklaci nebo substituci, aby byla zajištěna surovinová bezpečnost a autonomie v klíčových hodnotových řetězcích. Status strategické suroviny se přiděluje projektům, které splňují tato kritéria a jsou uznány Evropskou komisí jako strategické projekty. Tyto definice vycházejí přímo z článků 3 a 4 CRMA, které určují kritéria pro zařazení materiálů mezi kritické a pro udělení statutu strategického projektu.

Za strategický může být uznán každý projekt zaměřený na těžbu, zpracování, recyklaci nebo substituci strategických surovin uvedených v příloze I CRMA, pokud splní příslušná kritéria stanovená v článku 6 a příloze III. Strategické projekty mohou být realizovány nejen na území EU, ale i ve třetích zemích, pokud přispívají k diverzifikaci dodavatelských zdrojů a posilují odolnost evropských hodnotových řetězců. Výzva se tak netýká pouze samotné těžby nebo zpracování, ale zahrnuje celý životní cyklus materiálu a podporuje inovace vedoucí k technologické náhradě kritických surovin tam, kde je to možné.

Evropská komise vybízí firmy, výzkumné subjekty a investory, aby předkládali projekty pokrývající kompletní řetězec – od geologického průzkumu přes těžbu a zpracování až po recyklaci a případné technologické náhrady. Projekty, které úspěšně projdou posouzením, získají statut strategického projektu a s ním i konkrétní praktické výhody, zejména urychlení povolovacích řízení. Povolení pro těžební projekty by mělo být dokončeno nejpozději do sedmadvaceti měsíců, zatímco projekty zaměřené na zpracování nebo recyklaci mají mít zkrácený proces do patnácti měsíců. Takto výrazné zkrácení řízení představuje zásadní posun, protože povolovací procesy tradičně patří mezi největší překážky rozvoje surovinových kapacit v EU.

První kolo výzvy v roce 2024 ukázalo, že zájem je obrovský. Evropská komise obdržela více než sto dvacet žádostí a vybrala 47 projektů, které splňovaly kritéria strategického významu. Mezi nimi jsou i dvě české iniciativy: těžba a zpracování lithia na Cínovci (Geomet) a těžba a zpracování manganu v Chvaleticích (Euro Manganese). Úspěch těchto projektů potvrzuje, že české firmy a investoři mají technologické i organizační kapacity obstát v evropské konkurenci a zároveň přispět k posílení surovinové bezpečnosti EU. Žádosti je možné podávat do poloviny ledna 2026.

Podrobné informace nejen o způsobu podání žádosti jsou k dispozici na webových stránkách Evropské komise ZDE.

Mohlo by vás zajímat:

Vznikne na Cínovci evropské centrum těžby lithia? ČEZ získal od vlády podporu skoro devět miliard, akcie těžaře vzrostly o desítky procent


 

Rok 2024 se zapsal do historie evropské recyklace plastů jako období, kdy se dlouholetý růst náhle zastavil a začal se obracet opačným směrem. Tam, kde ještě před dvěma lety panovala očekávání další expanze, se letos projevil mix klesající poptávky, prudkého přílivu levnějších dovozů, rekordního útlumu recyklačních kapacit a rychle rostoucí závislosti Evropy na zahraničních trzích.

Přesná data organizace Plastics Recyclers Europe a strategická doporučení evropských asociací dokresluje obraz odvětví, které se z dynamicky se rozvíjejícího pilíře cirkulární ekonomiky stalo sektorem řešícím zásadní existenční otázky. Namísto posilování se recyklační průmysl pohybuje na hraně své konkurenceschopnosti a žádá koordinovanou politickou reakci, jakou Evropa v této oblasti nezažila nejméně deset let.

Tento text vychází z oficiálních údajů publikace „Plastics Recycling Industry Figures 2024“, která přináší nejdetailnější pohled na aktuální kapacity, produkci i stav trhu, a dále z analytického dokumentu „Strategic Recommendations for a Resilient and Circular Plastic Value Chain in Europe“. Ten nabízí vyčíslení příčin současného propadu a navrhuje konkrétní, v praxi proveditelné kroky, jež mají evropský recyklační průmysl pomoci stabilizovat. Spojení obou zdrojů poskytuje jedinečný přehled o tom, jak silný dopad mají tržní turbulence na schopnost Evropské unie naplňovat své klimatické, materiálové i recyklační cíle.

Rok 2024 se stal prvním obdobím, kdy v EU27 a Norsku, Švýcarsku a Velké Británii (EU27+3) současně poklesl objem vstupních plastových odpadů směřujících do recyklačních linek i celkové množství vyrobeného recyklátu. Produkce recyklátu se snížila z 7,7 milionu tun na zhruba 7,5 milionu tun a celkový obrat sektoru klesl z 9,1 miliardy eur na 8,6 miliardy eur, tedy o 5,5 procenta. Za těmito čísly nestojí jediný faktor, ale kumulace několika tlaků najednou. Ceny vstupních surovin a energií pokračovaly ve svém růstu, provozní náklady narostly a evropský trh se ocitl pod tlakem levných dovozů, jejichž cena v řadě případů padá pod úroveň výrobních nákladů evropských recyklátorů. Trh s recykláty se tak dostal do situace, kdy skladové zásoby rostou výrazně rychleji než poptávka.

Zhruba 850 recyklačních firem působících v EU27+3 muselo během roku reagovat omezením provozu, snižováním počtu směn a v nejhorších případech úplným odstavením linek. Výsledkem je největší útlum kapacit v moderní historii evropského recyklačního průmyslu. V roce 2024 byly odstaveny recyklační linky odpovídající 300 kilotunám kapacity a celkově se mezi roky 2023 a 2024 ztratilo již 440 kilotun. Nejvíce zasažené byly segmenty polyolefinových filmů (tenké plastové fólie vyrobené z polyethylenu PE a polypropylenu PP, používané například na potravinové obaly, sáčky, tašky či průmyslové a zemědělské fólie) a PET, z nichž každý tvoří čtvrtinu uzavřených kapacit. Z geografického hlediska připadá polovina tohoto propadu na Nizozemsko a Spojené království, tedy na dva trhy, které byly ještě v roce 2020 považovány za jedny z nejdynamičtějších.

Instalovaná kapacita všech evropských recyklačních zařízení činila v roce 2024 celkem 13,5 milionu tun. Podle nařízení PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation) však bude Evropě k dosažení cílů oběhového hospodářství do roku 2030 a 2040 nezbytné udržovat stabilní meziroční růst kapacit přibližně o šest procent. Rok 2024 byl prvním rokem od roku 2017, kdy se tento růst zastavil. Data jednoznačně potvrzují, že nově budované kapacity nedokážou nahradit objem těch, které musely být uzavřeny, a Evropa tak fakticky ztrácí svou schopnost plnit vlastní závazky.

Detailní pohled na jednotlivé druhy plastů ukazuje, že stagnace zasáhla každý proud jinou měrou. Polyolefinové filmy s kapacitou 3,5 milionu tun tvoří 26 procent celkového evropského recyklačního výkonu. Tento segment patří k nejcitlivějším na výkyvy trhu a v roce 2024 doplatil na to, že průmysloví odběratelé i obchodní řetězce výrazně omezili poptávku. PET, jehož kapacita vzrostla z 3,2 na 3,3 milionu tun, se potýkal s jiným problémem. Prudký růst dovozů levného rPET z mimoevropských zemí způsobil, že evropské firmy hlásí rekordní zásoby materiálu a nesoulad mezi cenou a kvalitou. Situace je obzvlášť kritická u PET určeného pro styk s potravinami, který podléhá přísným normám Evropské agentury pro bezpečnost potravin. Evropští výrobci tak musí splnit soubor nákladných hygienických a technických požadavků, zatímco u některých dovozů je jejich ověření nedostatečné.

Rigidní polypropylen PP s kapacitou 1,8 milionu tun a vysokohustotní polyetylen HDPE s kapacitou 1,75 milionu tun sice meziročně nezaznamenaly změnu v instalovaných kapacitách, ale situace na trhu byla odlišná. Právě HDPE čelil v roce 2024 největším potížím, protože se potýkal se slabým odbytem, nízkými cenami a poklesem tržeb, který u některých provozů přesáhl deset procent. Polyvinylchlorid PVC se stabilizoval na 1,1 milionu tun a smíšené plasty uzavřely rok s jedním milionem tun. Naopak segment plastů pocházejících z autovraků a elektroodpadů ELV WEEE (End of Life Vehicles a Waste Electrical and Electronic Equipment) byl jedním z mála, který zaznamenal růst. Jeho kapacita stoupla na 0,8 milionu tun a vyšší poptávka po recyklátech z technických polymerů přinesla lepší výsledky než u ostatních proudů.

Širší tržní souvislosti ukazují zásadní změny v toku materiálů. Dovozy plastů do EU se od roku 2020 zvýšily z 15 % na 24 % v roce 2024. Současně vývoz plastového odpadu z EU meziročně vzrostl o 15 % a oproti roku 2022 dokonce o 36 %. Co to znamená v praxi? Více evropského odpadu než kdy dříve míří k zpracování mimo EU, zatímco kapacity domácí recyklační infrastruktury strádají a zůstávají nevyužité. Výsledkem je nižší využití evropských linek, menší stabilita trhu s recykláty a rostoucí závislost na zahraničním zpracování.

Geografické rozložení recyklačních kapacit se příliš nezměnilo. Německo zůstává dominantní s 2,5 milionu tun instalovaných kapacit, následované Španělskem se dvěma miliony tun, Itálií s více než 1,5 milionu tun a Spojeným královstvím a Francií, které se pohybují mezi jedním a jedním a půl milionem tun. Polsko a Nizozemsko disponují rozmezím 0,5 až jednoho milionu tun. Až 85 procent vstupního materiálu pochází od spotřebitelů, což svědčí o silné roli komunální infrastruktury. PET vyniká nejvyšší mírou lokální recyklace, protože přibližně 75 procent odpadu se zpracuje přímo v zemi, kde vzniknul.

Geografické rozložení recyklačních kapacit se příliš nezměnilo. Německo zůstává dominantní s 2,5 milionu tun instalovaných kapacit, následované Španělskem se dvěma miliony tun, Itálií s více než 1,5 milionu tun a Spojeným královstvím a Francií, které se pohybují mezi jedním a jedním a půl milionem tun. Polsko a Nizozemsko disponují rozmezím 0,5 až jednoho milionu tun. Až 85 % vstupního materiálu pochází od spotřebitelů, což svědčí o silné roli komunální infrastruktury. PET vyniká nejvyšší mírou lokální recyklace, kde se přibližně 75 % odpadu  zpracuje přímo v zemi, kde vznikl, což lze přisuzovat zavedení zálohových (depozitním) systémů na PET lahve v 17 členských státech, přičemž Česko mezi nimi zatím není.

Strategický dokument evropských organizací vysvětluje, proč je situace tak vážná. Jádrem problému jsou nerovné konkurenční podmínky mezi materiály vyrobenými v EU a těmi, které se do Unie dovážejí. Doporučuje proto zavedení takzvaných zrcadlových opatření, tedy povinné uplatňování stejných požadavků na kvalitu a bezpečnost dovozů, jaké platí pro evropské recykláty. Dokument navrhuje silnější investiční podporu například formou zelené sazby DPH Green VAT a úprav systému rozšířené odpovědnosti výrobců EPR (Extended Producer Responsibility), který by měl více odměňovat výrobce za používání evropského recyklátu.

V dalších doporučeních strategický dokument volá po začlenění recyklace do schémat energetické podpory v rámci předpisů NZIA (Net Zero Industry Act), CISAF (Clean Industrial State Aid Framework), IDAA (Industrial Decarbonisation Accelerator Act) a CEEAG (Climate, Environment and Energy Aid Guidelines). Upozorňuje také, že příjmy z evropského systému obchodování s emisními povolenkami ETS (Emissions Trading System) i z poplatků za plasty by měly být přímo reinvestovány do modernizace recyklační infrastruktury. Stejně důležitá je harmonizace celních kódů, jednotný evropský systém ověřování pravosti recyklovaného obsahu a posílení dohledu nad dodržováním předpisů. Dokument rovněž volá po urychlení schvalování recyklačních technologií pro styk s potravinami a po sjednocení kritérií pro ukončení statusu odpadu.

Inovace a investice podle strategických doporučení vyžadují stabilní právní prostředí. To je klíčové také pro chemickou recyklaci, jejíž instalovaná kapacita v roce 2024 činila 190 kilotun. Její rozvoj však brzdí nejasná pravidla započítávání recyklovaného podílu a vysoké provozní náklady. Přesto by mohla hrát významnou roli tam, kde materiálová recyklace naráží na technologické limity.

Rok 2024 tak nepřinesl jen stagnaci. Přinesl obrat, který mění podobu celého odvětví. Evropa recykluje méně, ztrácí kapacity, vyváží více odpadu mimo své hranice a stává se závislejší na levných surovinách ze zahraničí. Podle evropských asociací existuje jediná cesta, jak tento vývoj zvrátit: důsledné vymáhání pravidel, investiční pobídky, podpora inovací a vytvoření skutečně rovných podmínek pro evropské recyklátory. Riziko, které se ještě nedávno zdálo pouze teoretické, se v roce 2024 stalo hmatatelnou realitou.

Evropská unie přijala rozhodnutí, které zásadně ovlivní bezpečnost pracovního prostředí po celé Evropě. Aktualizace směrnice o karcinogenních, mutagenních a reprotoxických látkách (CMRD) nastavuje přísnější limity expozice chemikáliím, jejichž kontakt může vést k závažným onemocněním, a vytváří tak nové standardy ochrany zaměstnanců v průmyslu i službách.

Evropská rada schválila pozici ke šesté revizi směrnice CMRD, která stanovuje pravidla pro ochranu pracovníků před karcinogenními, mutagenními a reprotoxickými látkami. Nová pravidla reflektují nejnovější vědecké poznatky o rizicích chemické expozice a zavádějí konkrétní limity pro látky, které byly dosud regulovány pouze rámcově. Mezi nově zahrnuté látky patří výfukové plyny ze svařování, isopren, kobalt a jeho anorganické sloučeniny, polycyklické aromatické uhlovodíky a 1,4-dioxan. Tyto látky mají přímý dopad nejen na pracovní prostředí, ale i na průmyslové procesy, ve kterých se používají, a jejich regulace povede k významným změnám v provozech po celé Evropě.

Odhady naznačují, že zavedení těchto limitů během následujících čtyřiceti let může zabránit až 1 700 případům rakoviny plic a více než 19 000 dalším onemocněním souvisejícím s chemickou expozicí. Jde o konkrétní příklad toho, jak legislativa má přímý vliv na zdraví lidí a zároveň nutí průmysl k modernizaci procesů a technologií. Nová pravidla rovněž zdůrazňují povinnost zaměstnavatelů minimalizovat expozici pracovníků, a to nejen v tradičních výrobních provozech, ale i v odvětvích, která dosud nebyla regulována přísněji, například v hutnictví, strojírenství či recyklaci nebezpečných materiálů.

Aktualizace směrnice znamená, že podniky budou muset přehodnotit chemické látky používané v každodenních procesech a zajistit přísnější monitorování a dokumentaci expozice. Povinnost zavést technická a organizační opatření k minimalizaci kontaktu s nebezpečnými chemikáliemi se stane standardem. V praxi to může zahrnovat modernizaci ventilačních systémů, zavedení ochranných protokolů a školení zaměstnanců, ale také hledání náhradních, méně nebezpečných látek. To vše vytváří tlak na inovace a podporuje širší přechod k udržitelnějším výrobním postupům.

Z pohledu českého průmyslu jsou tyto změny významné, protože mnoho výrobních odvětví v ČR pracuje s látkami, které nově spadají pod přísnější limity. S ohledem na kobalt či polycyklické aromatické uhlovodíky jde o materiály, které se používají například při výrobě baterií, kovových slitin, chemických produktů a v recyklaci elektroniky. Přijetí nových limitů tak vyžaduje nejen adaptaci pracovních procesů, ale i revizi dlouhodobých investičních plánů a posílení systémů kontroly a měření expozice.

Rada EU zdůraznila, že cílem není jen ochrana zdraví, ale také prevence dlouhodobých ekonomických ztrát způsobených nemocemi souvisejícími s prací. Přísnější limity a povinnosti pro zaměstnavatele mají přinést snížení nákladů spojených s pracovní neschopností, dlouhodobou léčbou a ztrátou kvalifikovaných pracovníků. Zároveň nové pravidla podporují harmonizaci evropského trhu práce, protože zaměstnanci ve všech členských státech budou chráněni jednotnými standardy.

Schválená pozice Rady je zásadním krokem před tím, než Evropský parlament přijme finální rozhodnutí. Po jeho schválení budou členské státy muset implementovat limity do národních právních předpisů, což znamená, že české firmy budou muset nejpozději v definovaném období splňovat nové standardy.

Plánované velké centrum na svoz a zpracování odpadu v areálu bývalého Dolu Darkov, závodu 9. květen na území Stonavy na Karvinsku nevznikne. Společnost FCC Česká republika, která se věnuje svozu a nakládání s odpady, od záměru i pod tlakem odmítavého stanoviska veřejnosti ustoupila. ČTK to potvrdil starosta Stonavy Tomáš Wawrzyk i mluvčí společnosti. Do centra mělo ročně směřovat až 200 000 tun odpadu.

"Dnes jsme informaci dostali do datové schránky," uvedl starosta s tím, že projekt skončil ve fázi posuzování vlivu na životní prostředí. Společnost podle něj přestala doplňovat potřebné dokumenty a kraj pak jejich nečinnost vyhodnotil jako stažení projektu. "Jsme rádi, že to takto dopadlo. Vůbec projekt s námi nepředjednali. Nyní pochopili, že bez dohody tak velkou stavbu nejde postavit," uvedl starosta, který chce počkat na další kroky firmy. "Je zřejmé, že tam chtějí něco vybudovat. Pokud ano, tak s velmi omezeným provozem," míní starosta.

Mluvčí FCC Kristina Jakubcová ČTK potvrdila, že společnost původní žádost EIA pro projekt v Podoluparku stáhla. "V současné době probíhají jednání o nové podobě našeho záměru v této lokalitě," uvedla s tím, že blíže projekt komentovat nebudou.

Projekt centra vyvolal vlnu nevole mezi obyvateli Stonavy. V době, kdy úřady posuzovaly jeho vliv na životní prostředí, obec Stonava zaslala své negativní stanovisko krajskému úřadu. "Stanovisko obce bylo jednoznačné. Takový záměr na svém území odmítáme," uvedl tehdy starosta. Podle něj se projekt dostatečně nevypořádal s rizikem vyplývajícím z poddolovaného území, neodpovídal pojmu regenerace území a navíc byl v rozporu s územním plánem, protože zpracování odpadů nelze považovat za skladování ani výrobu. Obec upozorňovala také na řadu dalších negativních dopadů, které by projekt přinesl, jako je zvýšený hluk, dopravní zátěž, otřesy, vibrace či pachy.

Jakubcová už dříve řekla, že centrum se mělo zaměřit především na výrobu kompostu, který se pak používá při obnově půdy zničené průmyslem. "Cílem je výstavba moderního, technologicky vybaveného centra, které soustředí více typů zařízení pro úpravu, zpracování a využití odpadů do jednoho funkčního celku," uvedla před časem.

Do úsilí projektu zabránit se zapojil i bývalý starosta a současný senátor Ondřej Feber. I on ukončení projektu uvítal. "Čtyřměsíční občanská bitva je vítězně dobojována. Jako účastníci řízení jsme obdrželi vyrozumění, že investor vzal zpět oznámení o záměru proměnit bývalý areál Dolu 9. květen na místo, kam se měly přivážet různé odpady. I nebezpečné," uvedl. Podle něj se ukázalo, že veřejnost má stále reálný vliv na rozhodovací procesy. "Zejména, když se dokáže organizovat a předkládat argumenty, které mají váhu, ať jsou environmentální, ekonomické, dopravní a další," uvedl Feber.

Podle něj bojovali za svá práva a také za dodržení politických slibů. "Když se začaly likvidovat doly, bylo nám řečeno, že zde vzniknou investice s vyšší přidanou hodnotou. Tedy neměly to být skládky, ale moderní zařízení posilující naši energetickou bezpečnost a sázející na moderní výrobu a nové technologie," řekl.

Zdroj: ČTK

Nová zpráva European Environment Agency (EEA) ukazuje, že i přes dlouhodobý pokles expozice škodlivým látkám zůstává v roce 2023 v Evropské unii významný zdravotní dopad znečištěného ovzduší. Jemné částice PM₂,₅, oxid dusičitý NO₂ a ozón O₃ jsou stále spojovány s více než 279 000 předčasnými úmrtími, což podtrhuje naléhavost dalších opatření ke zlepšení kvality ovzduší.

Analýza EEA zahrnuje data za 41 evropských států a poskytuje nejnovější odhady expozice populace jemným částicím (PM₂,₅), oxidu dusičitému (NO₂) a ozónu (O₃). V roce 2023 bylo díky dlouhodobé expozici PM₂,₅ odhadováno 182 000 předčasných úmrtí, u O₃ 63 000 a u NO₂ 34 000. Přestože úmrtnost spojená s PM₂,₅ klesla od roku 2005 o 57 %, což odpovídá cíli alespoň 55 % snížení oproti roku 2005, většina evropských obyvatel měst stále dýchá vzduch s koncentracemi nad doporučeními WHO. 
Odhady zahrnují také morbiditu vyjádřenou pomocí ukazatelů DALY (disability-adjusted life years – ztracené roky zdravého života), YLL (years of life lost – ztracené roky života) a YLD (years lived with disability – roky žité s postižením), které ukazují, že dopady znečištění ovzduší jsou nejen smrtelné, ale i dlouhodobě oslabující zdraví populace.

Jemné částice PM₂,₅ jsou spojeny s širokou škálou onemocnění včetně astmatu u dětí a dospívajících, chronické obstrukční plicní nemoci (COPD) u dospělých, diabetu, ischemické choroby srdeční, rakoviny plic a cévních mozkových příhod. Zpráva EEA nově uvádí i odhad morbidity z demence u osob nad 60 let způsobené PM₂,₅, což ukazuje, že znečištěné ovzduší může mít vliv i na neurodegenerativní onemocnění. Oxid dusičitý přispívá k astmatu u dětí a dospělých, COPD, diabetu a cévním mozkovým příhodám. Ozón je spojen především s úmrtími a hospitalizacemi z chronických plicních onemocnění a kardiovaskulárních chorob.

Hodnoty DALY v roce 2023 ukazují, že PM₂,₅ způsobilo ztrátu více než 4,5 milionu let zdravého života v celé EU, O₃ 1,2 milionu a NO₂ 0,8 milionu let. Ztráta let života (YLL) u PM₂,₅ dosáhla 3,7 milionu, u O₃ 1 milion a u NO₂ 0,7 milionu. Hodnota YLD je pak 0,8 milionu u PM₂,₅, 0,2 milionu u O₃ a 0,1 milionu u NO₂. Tyto ukazatele ukazují nejen počet úmrtí, ale i celkovou zátěž na zdravotní systém a ekonomiku, kterou představuje dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší.

Z grafů EEA vyplývá, že nejvíce ohrožené jsou východní a jihovýchodní evropské země, kde jsou koncentrace znečišťujících látek vyšší a zdravotní dopady na populaci intenzivnější. Například expozice PM₂,₅ v Polsku a Bulharsku je nad 25 µg/m³, což je dvakrát více než doporučení WHO 10 µg/m³ pro roční průměr. Průměrná expozice NO₂ v městských oblastech Beneluxu, Francie a Itálie dosahuje 40–50 µg/m³, což je pod hranicí EU, ale nad doporučením WHO 10 µg/m³.

Trendové údaje ukazují, že od roku 2005 dochází k poklesu úmrtí a DALY u PM₂,₅ o více než 50 %, u NO₂ o 30 % a u O₃ o 20 %. Přesto expozice znečištěnému ovzduší zůstává hlavní environmentální příčinou předčasných úmrtí v EU. Studie zároveň zdůrazňuje, že dosažení směrnic WHO by mohlo v roce 2023 zabránit 182 000 úmrtím na PM₂,₅, 34 000 na NO₂ a 63 000 na O₃, což ukazuje potenciál preventivních opatření.

V České republice znečištění ovzduší stále představuje významné riziko pro zdraví obyvatel. V roce 2023 byla podle EEA dlouhodobá expozice jemným částicím PM₂,₅ spojena s 4 715 předčasnými úmrtími, což odpovídá 63,6 úmrtí na 100 000 obyvatel, a ztráta let života (YLL) činila 51 363, tedy 689,9 let na 100 000 obyvatel. Pokud se podíváme na konkrétní nemoci, chronická obstrukční plicní nemoc (COPD) si vyžádala 5 133 ztracených let života a 1 390 let žitých s postižením (YLD), celkem 6 523 ztracených let zdravého života (DALY, disability-adjusted life years), což je 81,4 DALY na 100 000 obyvatel. Ischemická choroba srdeční pak přinesla 19 082 YLL a 374 YLD, celkem 19 456 DALY, tedy 242,8 DALY na 100 000 obyvatel.

Oxid dusičitý (NO₂) přispěl k 441 předčasným úmrtím, což je 5,9 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil 4 805 ztracených let života (64,6 YLL na 100 000 obyvatel). Pokud se zaměříme na diabetes mellitus, znečištění NO₂ připravilo českou populaci o 1 943 let života a 950 let žitých s postižením, dohromady tedy 2 893 DALY, což odpovídá 36,1 DALY na 100 000 obyvatel. Ozon (O₃) se podílel na 1 625 předčasných úmrtích, tedy 20,3 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil ztrátu 17 794 let života, což je 222 let ztracených na 100 000 obyvatel.

Z map a grafů EEA vyplývá, že nejvyšší koncentrace PM₂,₅ a NO₂ jsou soustředěny především v průmyslových a městských oblastech, zejména kolem Prahy, Ostravy a dalších krajských center. Tyto údaje ukazují, že i přes dlouhodobý pokles emisí a zlepšení kvality ovzduší zůstává ochrana zdraví obyvatel a snižování emisí v těchto regionech zásadní výzvou.

Nová revidovaná směrnice EU pro kvalitu ovzduší, která vstoupila v platnost koncem roku 2024, stanovuje přísnější limity pro PM₂,₅, NO₂ a O₃ a dává naději na další snižování zdravotních škod. Zpráva EEA potvrzuje, že i přes pokles koncentrací znečišťujících látek a úmrtí spojených s PM₂,₅, NO₂ a O₃ je boj s ovzduším jako tichým zabijákem stále otevřený. Desítky tisíc úmrtí ročně, miliony ztracených let zdravého života a dlouhodobé zdravotní dopady ukazují, že politika kvality ovzduší musí být nadále prioritou nejen pro ochranu zdraví, ale i pro ekonomickou a sociální stabilitu evropských států.

Setkání Recycling Europe zaměřené na Circular Economy Act (CEA) ukázalo cestu k funkční cirkulární ekonomice, zároveň však rostoucí náklady na energie, levné primární plasty a kolabující recyklační firmy připomínají, že ambice se musí proměnit v konkrétní opatření, jinak hrozí, že recyklace plastů zůstane jen plánem na papíře.

Evropský recyklační sektor se nedávno sešel v rámci akce pořádané Recycling Europe, dříve známou jako EuRIC, aby diskutoval klíčové otázky spojené s implementací Circular Economy Act. Na akci se setkali zástupci průmyslu, recyklačních firem, politiky a odborníci z různých odvětví a probrali způsoby, jak přeměnit evropské ambice v oblasti cirkulární ekonomiky na reálnou praxi. Diskuze se soustředila na nutnost spolupráce mezi výrobci, recyklátory a designéry výrobků, protože pouze koordinovaný přístup může zajistit, že recyklace bude efektivní, ekonomicky udržitelná a prospěšná pro všechny účastníky trhu.

Důležitým tématem byla kvalita recyklátů a jejich standardizace, která umožní jejich široké využití v průmyslu. Diskutovalo se o potřebě jednotných definic a postupů, aby recyklované materiály mohly být plnohodnotnou součástí výrobních procesů. Další pozornost byla věnována ecodesignu, tedy navrhování výrobků s ohledem na jejich snadnou recyklovatelnost a maximální využitelnost recyklátů. Účastníci upozornili, že recyklovatelnost by měla být plánována již při návrhu výrobků, aby se snížily náklady na následnou recyklaci a zvýšila kvalita získaných materiálů.

Diskuze se dále soustředila na stabilitu a předvídatelnost legislativního rámce. Circular Economy Act představuje příležitost vytvořit jasná pravidla, která umožní firmám plánovat a rozvíjet recyklační kapacity bez obav z náhlých změn legislativy. Zároveň byla zdůrazněna strategická role recyklace pro evropskou ekonomiku, zejména u kovů, baterií, elektroniky a plastů, protože recyklace těchto materiálů podporuje environmentální udržitelnost i průmyslovou soběstačnost EU.

Navzdory těmto ambicím však reálný stav recyklace plastů v Evropě čelí tvrdým překážkám. Rostoucí ceny energií, které se staly až klíčovým provozním nákladem, výrazně zvyšují náklady recyklačních závodů a snižují jejich rentabilitu. Levné primární plasty vyráběné z fosilních zdrojů nyní často stojí méně než recykláty, což snižuje poptávku po materiálech vzniklých z recyklace a ohrožuje jejich konkurenceschopnost. V některých regionech již došlo ke krachu menších recyklačních firem a odložení či zrušení plánovaných investic, což zmenšuje kapacity pro budoucí zpracování plastového odpadu.

Tento ekonomický tlak dopadá nejen na samotné provozy, ale i na celé výrobní řetězce, které by mohly recyklované materiály využívat. Bez stimulů, regulace nebo cílených pobídek pro použití recyklátů zůstávají tyto materiály méně atraktivní, což ohrožuje smysl oběhové ekonomiky, jak byla diskutována na CEA eventu. Zároveň vyvstává potřeba koordinace legislativy napříč členskými státy a investic do efektivnějších technologií, aby se recyklace plastů stala nejen environmentálně udržitelnou, ale také ekonomicky životaschopnou.

Výzvou pro Evropu je tedy propojit ambice CEA eventu s realitou trhu. Koordinace napříč sektory, standardizace recyklátů, stabilní legislativa a investice do recyklačních kapacit musí být doplněny konkrétními opatřeními, která zmírní dopady vysokých nákladů na energie, konkurence levných primárních surovin a kolapsu firem. Pokud se tyto kroky nepodniknou, hrozí, že recyklace plastů zůstane jen ideou, zatímco materiály, které by mohly být opětovně využity, skončí jako odpad nebo budou nahrazeny levnými „virgin“ plasty.

Nová publikovaná studie přináší překvapivé a alarmující zjištění. Přestože lesy a dřevnaté savany v Africe dlouho patřily mezi klíčové pohlcovače oxidu uhličitého, během uplynulé dekády kontinent prošel dramatickou změnou. Analýza satelitních dat s vysokým rozlišením ukazuje, že mezi lety 2010 a 2017 se Afrika proměnila z celkového uhlíkového pohlcovače v uhlíkový zdroj, což má zásadní důsledky pro globální klimatické cíle.

Studie vedená Pedro Rodríguez Veigou přináší nejdetailnější a nejkonzistentnější mapování nadzemské biomasy (aboveground woody biomass, tedy množství dřevní hmoty nad povrchem půdy) po celém africkém kontinentu za období 2007–2017. Využívá kombinaci dat z vesmírného LiDARu (technologie měření vzdáleností a výšky pomocí laserového světla, například satelity GEDI a GLAS), radarových snímků (například ALOS PALSAR) a optických satelitních dat, doplněných strojovým učením (metoda, kdy počítač analyzuje data a učí se z nich vzorce). Všechny tyto nástroje byly validovány polními měřeními a inventarizacemi, což zajišťuje vysokou přesnost výsledků.

V období 2007–2010 africké dřevnaté pokrytí vykazovalo průměrný roční nárůst biomasy 439 000 000 ± 66 000 000 tun, což znamená jasnou uhlíkovou absorpci (schopnost zachycovat uhlík z atmosféry). Pro představu, jde o množství biomasy odpovídající hmotnosti přibližně 87 milionů dospělých afrických slonů. Následně však nastal dramatický obrat. Mezi lety 2010–2015 kontinent ztrácel 132 000 000 ± 20 000 000 tun ročně a v letech 2015–2017 pokles pokračoval tempem 41 000 000 ± 6 000 000 tun ročně, což by odpovídalo hmotnosti zhruba 26 milionů slonů. Tím se jasně změnil stav kontinentu z oblasti, která uhlík pohlcuje, na oblast, která ho naopak uvolňuje do atmosféry.

Hlavní příčinou je rozsáhlá a urychlující se likvidace vlhkých tropických lesů, zejména ve střední a západní Africe, například v povodí Konga, v Demokratické republice Kongo, na Madagaskaru a v částech západní Afriky. Prostý nárůst keřů a křovin v savanách, patrně stimulovaný rostoucí koncentrací CO₂ v atmosféře, sice uhlík pohlcuje, ale jeho částečný růst nestačí vyrovnat ztrátu biomasy vlhkých tropických lesů, která je mnohem větší.

Ztráta biomasy v afrických lesích nemá za následek pouze vyšší emise CO₂. Znamená zásah do biodiverzity (rozmanitosti živočichů a rostlin), stability půdy, hydrologických cyklů, ochrany vodních režimů a v konečném důsledku ovlivňuje životní podmínky milionů lidí. Pro regiony s vysokým podílem dřeva na palivo a pro komunity závislé na ekosystémových službách lesů mají tyto změny dalekosáhlé dopady včetně zvýšeného rizika sucha či záplav.

Z globálního pohledu je klíčová implementace opatření, která mohou tento trend zastavit. Patří sem přísnější ochrana primárních lesů, lepší lesní správa, opatření proti nelegálním těžbám a degradaci, mezinárodní finanční podpora zachování lesů, například rozšíření iniciativ typu REDD+ (program zaměřený na snižování emisí z odlesňování a degradace lesů), rozvoj mechanismů, které kompenzují hodnotu ekosystémových služeb, a investice do obnovy degradovaných nebo vykácených ploch. Studie zdůrazňuje, že obnovení biomasy v savanách nestačí a je nutné chránit a obnovovat vlhké tropické lesy.

Toto zjištění není pouze vědeckou zajímavostí. Má hluboké praktické důsledky pro globální klima, podobu mezinárodních závazků a směřování klimatické politiky. Pokud rozsáhlé přírodní plicní systémy planety přestaly plnit svoji funkci a začaly emise CO₂ spíše přispívat, znamená to, že redukce antropogenních emisí (emisí způsobených lidskou činností) musí být výrazně ambicióznější než dosud plánováno. Autoři výslovně varují, že revidované cíle podle Pařížské dohody (Paris Agreement) a národně definované příspěvky (NDC, Nationally Determined Contributions) budou muset být posíleny, aby vykompenzovaly ztrátu tohoto dříve spolehlivého přírodního pohlcovače.

Z nedávno skončeného COP30 vyšla řada deklarací a slibů, včetně zvýšené podpory financování adaptace pro nejvíce ohrožené země a obecné dohody o urychlení přechodu k čisté energii. Formálně jde o signál, že globální společenství klimatickou krizi nepřehlíží, přesto konkrétní závazky týkající se ochrany tropických lesů či omezení fosilních paliv zůstávají vágní a bez jasného harmonogramu. 

Kontrast mezi těmito politickými deklaracemi a jasnými daty o afrických lesích, které se z uhlíkových pohlcovačů stávají emisními zdroji, zůstává dramatický. Každý čtenář si tak může sám udělat obrázek, zda současné mezinárodní úsilí dokáže držet krok s realitou, nebo zda je stále příliš pomalé na to, aby zabránilo hlubokým ekologickým a klimatickým dopadům.

Nová rozsáhlá analýza založená na satelitních datech od roku 2002 do roku 2024 odhaluje, že právě v regionech, které jsme dlouhá desetiletí považovali za stabilní vodní zásobárny — především ve Střední a Jižní Evropě — dochází k mimořádně rychlému, systematickému a dlouhodobému úbytku podzemní vody. To, co jsme považovali za jakousi „tichou jistotu“ pod našima nohama, se začíná ztrácet alarmujícím tempem. 

Podzemní voda přitom neznamená jen skrytou součást hydrologického cyklu, ale je přímo zdrojem života: zásobuje více než 65 % Evropanů pitnou vodou a zajišťuje stabilitu zemědělství v obdobích sucha. Nová data ukazují, že tento pokles není izolovaný jev. Týká se celkového množství vody v půdě, ve vodonosných vrstvách (geologická uskupení schopná zadržovat a uvolňovat vodu) a v hlubokých akviferech (rozsáhlé podzemní zásobárny), které tvoří základ evropského vodního systému. Tento trend se navíc v posledních letech zrychluje, protože změna klimatu mění nejen teplotní režimy, ale i dynamiku srážek, sněhové pokrývky a odtok.

Satelitní mise GRACE a její pokračovatel GRACE-FO umožňují detailně sledovat změny gravitačního pole Země. Princip, který je na první pohled abstraktní, ale funguje překvapivě jednoduše. Protože voda má hmotnost, každý větší úbytek nebo přírůstek vody v krajině způsobí měřitelnou změnu gravitační síly. Tyto jemné změny jsou následně převedeny na objem tzv. „terestrické vodní zásoby“ (TWS, terrestrial water storage — celkový objem vody zadržené v krajině včetně půdní vlhkosti, jezer, řek, sněhu i podzemních vod). Díky měsíčnímu sledování těchto gravitačních anomálií dnes máme unikátní, vysoce přesný obraz toho, jak se evropské zásoby vody mění v čase. GRACE tak doslova vidí, jak „těžká“ je Evropa v jednotlivých měsících a jak postupně ztrácí svou vodní hmotu. To je zásadní poznatek, protože žádná jiná metoda neumožňuje měřit velkoplošné změny podzemních vod tak komplexně.

V nové studii vedené vědci z University College London, kteří analyzovali více než dvě dekády gravitačních dat, se ukázalo, že velká část Střední, Jižní a jihovýchodní Evropy zažívá dlouhodobý deficit vody, jehož intenzita neustále narůstá. V letech 2002 až 2024 dochází podle jejich závěrů k tak výraznému odčerpávání vodních zásob, že jej nelze vysvětlit pouze roční proměnlivostí srážek. Jedná se o strukturální změnu: kombinaci klimatických extrémů, zvýšeného odpařování vlivem vyšších teplot, menšího množství sněhové pokrývky (která tradičně doplňovala podzemní vodu pozvolným táním) a intenzivního odběru vody pro zemědělství i veřejné zásobování. Ještě znepokojivější je, že se to týká i míst, kde byl podzemní režim vody desítky let považován za stabilní a odolný vůči klimatickým výkyvům, studie ukazuje, že tento předpoklad již neplatí.

Z dat zároveň vyplývá výrazný geografický kontrast: zatímco severní a severozápadní Evropa (například Norsko, Švédsko, Skotsko a některé části Iberského poloostrova) zaznamenává pozvolný nárůst celkového množství vody, především díky vyšším srážkovým úhrnům a nižším teplotám, které umožňují lepší infiltraci vody do půdy, jižní, jihovýchodní a také rozsáhlé oblasti Střední Evropy čelí opačnému trendu. Můžeme tak mluvit o „zvlhčování“ severu Evropy, přesněji jde o to, že tamní srážkové cykly a nízká evapotranspirace (výpar vody z půdy a rostlin) přispívají k postupnému doplňování zásob. Evropa tak začíná být hydrologicky rozdělena na regiony, které získávají vodu, a na regiony, které ji rychle ztrácejí. Tento kontrast se zvětšuje každým rokem a začíná narušovat rovnováhu, na níž byla založena evropská vodní politika i zemědělský systém.

Podzemní vody, na které se spoléhá velká část Evropy při zásobování obyvatelstva a které tvoří základní pilíř zemědělské produkce, se navzdory své pověsti „pomalu obnovitelného zdroje“ rychle vyčerpávají. Je důležité zdůraznit, že doplňování akviferů probíhá řádově desítky let a v některých případech stovky let, zatímco jejich vyčerpání může proběhnout během několika málo desetiletí. V suchých obdobích jsou přitom právě podzemní vody poslední obranou: stabilizují průtok řek, udržují vlhkost v půdě a chrání ekosystémy před kolapsem. S rostoucím počtem vln veder a delších epizod sucha však i tyto hluboké zásoby přestávají být spolehlivé. Klimatická změna se neprojevuje pouze nedostatkem srážek, ale i zrychleným výparem vody a přesunem srážek do prudkých, krátkých přívalových dešťů, které nestíhají vsakovat a téměř okamžitě odtékají pryč. Podzemní voda tak přichází o zdroj, na kterém byla po staletí závislá.

Celková spotřeba vody v EU sice v období 2000–2022 mírně klesla, ale struktura odběrů se zásadně změnila. Výrazně vzrostl podíl vody čerpané z podzemních zdrojů, zejména v regionech, kde povrchové zdroje vysychají nebo jsou již nadměrně zatíženy. Tento paradox, nižší celková spotřeba, ale vyšší tlak na podzemní vodu, je jedním z klíčových závěrů analýzy. Rostoucí poptávka po pitné vodě a extrémní sucha v zemědělství vedou k tomu, že akvifery jsou intenzivněji odčerpávány, než jsou schopny se přirozeně doplňovat. Data ze satelitů i evropských monitorovacích programů potvrzují, že v některých oblastech již úroveň hladiny podzemní vody klesla o několik metrů a tempo poklesu se zvyšuje.

Navzdory mnohaleté snaze o ochranu vod, včetně rámcové směrnice EU o vodách, zůstává stav evropských povrchových vod daleko od ideálu. Monitoring opakovaně potvrzuje přítomnost pesticidů, dusičnanů, mikroplastů i průmyslových chemikálií, rozsáhlou eutrofizaci způsobenou nadbytkem živin a postupnou degradaci vodních ekosystémů. Podzemní vody byly tradičně považovány za „čistší a bezpečnější“ alternativu, protože hlubší vrstvy bývají lépe chráněny před povrchovým znečištěním a v minulosti sloužily jako stabilní zdroj vody pro zásobování obyvatel a zemědělství. Nová data z družic GRACE však ukazují pouze kvantitativní úbytek těchto zásob, což znamená, že i zdroje, na které se evropská politika dlouho spoléhala, nejsou nevyčerpatelné. 

Tyto trendy mohou mít v blízké budoucnosti dalekosáhlé důsledky nejen pro životní prostředí, ale i pro ekonomiku. Nedostatek vody může způsobit výrazné ztráty v zemědělství, zvýšit náklady na výrobu energie, omezit těžký i lehký průmysl a vyvolat regionální konflikty o vodu. Evropská centrální banka upozorňuje, že vodní stres může ve scénářích extrémního sucha ovlivnit až 15 % ekonomického výkonu eurozóny. Dotčeno může být zásobování obyvatel, bezpečnost potravin, výroba elektřiny v hydroelektrárnách či chlazení jaderných elektráren i průmyslové procesy v hodnotě miliard eur ročně. V regionech již dnes omezuje nedostatek vody provoz továren, snižuje zemědělské výnosy a mění strukturu pěstovaných plodin.

Současně ale existují konkrétní řešení, která mohou trend zvrátit. Patří mezi ně rozsáhlá modernizace vodovodní infrastruktury, která v některých státech ztrácí až 30 % vody díky únikům, přechod k efektivnějšímu zavlažování v zemědělství, využívání recyklované vody pro průmysl, obnovování krajinných prvků jako mokřady, remízy a meandry řek, masivní zachycování dešťové vody v městech či úprava způsobů hospodaření s půdou tak, aby lépe zadržovala vodu. Tato opatření však musejí být rychlá, systematická a koordinovaná, pokud má Evropa zastavit „potichu se vytrácející“ vodní kapitál. 

Ministerstvo životního prostředí vyhlašuje novou dotační výzvu z Národního plánu obnovy ve výši 104 milionů korun, která podpoří obce a kraje při přípravě a vymezování akceleračních oblastí pro větrné a solární elektrárny. Tyto oblasti mají umožnit zjednodušené a rychlejší schvalování projektů obnovitelných zdrojů energie. Výzva je součástí Národního programu Životní prostředí a žádosti bude možné podávat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026.

Nová výzva má podpořit samosprávy, které se rozhodnou ve svých územně plánovacích dokumentacích vymezit konkrétní lokality vhodné pro rozvoj OZE. Kraje mohou čerpat zálohovou dotaci až do výše 8 milionů korun, obce v závislosti na velikosti až 1,5 milionu korun. Získané prostředky pokryjí náklady na přípravu, odborné podklady i samotné zapracování akceleračních oblastí do krajských Zásad územního rozvoje nebo obecních územních plánů. Výzva reaguje na nový zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který stanovuje rámec pro vymezování akceleračních oblastí v územním plánování. V akceleračních oblastech se území důkladně předběžně posoudí tak, aby následné povolování větrných a solárních elektráren, které splní dané podmínky, bylo rychlejší.

Finální výše podpory bude určena po ukončení realizace projektu podle skutečného rozsahu vymezených akceleračních oblastí a rychlosti, s jakou budou změny v územní dokumentaci schváleny. Pokud bude vymezení dokončeno do 31. srpna 2026, obce a kraje získají 100% dotaci, při dokončení do 30. listopadu 2026 to bude podpora ve výši 80 %. V případech, kdy se podaří akcelerační oblasti pouze navrhnout a projednat, nikoliv schválit, bude podpora činit 50 %, pokud budou splněny stanovené podmínky. Tento model motivuje příjemce k rychlé a kvalitní přípravě projektů, které přispějí k urychlení energetické transformace v regionech. Termíny jsou dané harmonogramem plnění Národního plánu obnovy.

Příjemci dotace musí při vymezování akceleračních oblastí postupovat v souladu s platnými právními předpisy a na základě odborných podkladů Výzkumného ústavu pro krajinu. Zároveň je nutné vyhodnotit alespoň 30 procent území z hlediska rovnováhy mezi rozvojem obnovitelných zdrojů a ochranou jiných veřejných zájmů. Obce a kraje musí také transparentně zveřejnit informace o vymezení akceleračních oblastí na svých oficiálních webových stránkách.

Příjem žádostí bude probíhat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026. Podpořené projekty musí být dokončeny nejpozději do 30. listopadu 2026. Více informací k výzvě naleznete ZDE.

Ministerstvo také dnes společně s Výzkumným ústavem pro krajinu mapové podklady s vrstvami, které indikují míru rizika možného konfliktu rozvoje větrných a solárních elektráren s ochranou jiných veřejných zájmů (nejde tedy o mapu návrhů akceleračních oblastí, ale o zobrazení míry konfliktu veřejných zájmů). Mezi tyto zájmy patří ochrana přírody a zemědělského půdního fondu, zajištění obranyschopnosti státu, zajištění hydrometeorologické služby, bezpečnost civilního letectví, ochrana ložisek strategických surovin, památková péče nebo také lázní a léčivých zdrojů.

Na online portále mapa zobrazuje tři barevná značení: červená barva znamená, že se jedná o území, kde vládní nařízení zakazuje vymezení akceleračních oblastí pro jednotlivé obnovitelné zdroje, žlutá barva pak představuje území, kde je potřeba pečlivě a individuálně posoudit návrhy na případné vymezení oblastí, a zeleně zbarvená území značí, že je zde minimální konflikt s ochranou jiných veřejných zájmů oproti rozvoji obnovitelných zdrojů.

Ani hlubiny oceánů, ani odlehlé oblasti jižního Pacifiku nejsou chráněny před chemikáliemi, které člověk vyrábí už desítky let. Ačkoli jde o regiony, které mnozí považují za „poslední divočinu planety“, nejnovější vědecké poznatky ukazují, že ani tam příroda neunikne důsledkům moderní chemie. 

Nová vědecká studie z Nového Zélandu ukazuje, že perzistentní látky PFAS (per- a polyfluorované látky), často označované jako „věčné chemikálie“, pronikají do všech částí mořského prostředí a hromadí se v tělech kytovců bez ohledu na to, kde žijí. Tyto látky jsou známé tím, že se prakticky nerozkládají, mohou cestovat tisíce kilometrů atmosférou i oceánem a mají schopnost hromadit se v živých organismech. Studie přináší dosud nejucelenější pohled na PFAS u ozubených kytovců jižní polokoule a zároveň naznačuje, že kontaminace dosahuje dál a hlouběji, než vědci dosud předpokládali.

Výzkumníci analyzovali 127 vzorků jater z 16 druhů ozubených kytovců, které se vyplavily na novozélandských plážích v letech 2009–2022. Tyto vzorky představují unikátní materiál, protože zahrnují savce žijící ve velmi různorodých podmínkách — od mělkých pobřežních vod (neritické prostředí), přes středně hluboké oblasti oceánu (mezopelagické), hlubokomořské zóny, kam světlo téměř neproniká (bathypelagické prostředí), až po polární druhy, které se do této části Pacifiku pravděpodobně zatoulaly při svých dálkových migracích. Vědci se zaměřili na dvacet PFAS sloučenin, které patří mezi nejčastěji sledované kontaminanty v mořských ekosystémech, včetně karboxylových kyselin (PFCAs), sulfonátů (PFSAs) a prekurzorů PFOSA — látek, které se v těle živočichů postupně přeměňují na stabilní formy PFAS. Výsledkem tohoto rozsáhlého souboru dat je doposud nejdetailnější pohled na to, jak se různé typy PFAS chovají napříč mořskými hloubkami, druhy a geografickými oblastmi.

Koncentrace PFAS se pohybovaly od 0,84 do 146,5 ng/g tkáně, což znamená obrovský rozsah mezi jednotlivými kytovci. Nejvyšší hodnoty (až 146,5 ng/g) byly naměřeny u druhů žijících ve středních hloubkách oceánu, tedy v pásmech, která nejsou ani přímo u pevniny, ani v extrémních hlubinách. V průměru měli mezopelagické druhy 37,6 ng/g, pobřežní 30,9 ng/g a polární návštěvníci 32,3 ng/g, což ukazuje na překvapivě podobné hodnoty napříč třemi zcela odlišnými prostředími. Hlubokomořské druhy vykazovaly nižší průměrné hodnoty (14,4 ng/g), ale některé jednotlivé případy dosáhly i 66,3 ng/g, což dokazuje, že ani tato izolovaná a extrémně vzdálená prostředí nejsou ušetřena. Vysoké koncentrace se tedy objevují napříč celým spektrem mořských hloubek, a je stále zřejmější, že PFAS se šíří oceánem mnohem efektivněji, než se dříve soudilo.

Přestože výzkumníci očekávali, že prostředí bude hrát zásadní roli (například že druhy blíže pevnině budou mít vyšší zátěž kvůli většímu množství místních zdrojů znečištění), data ukázala pravý opak: životní prostředí samo o sobě neovlivňuje hladinu PFAS v tělech kytovců. Statistické modely neprokázaly žádný významný vliv „místa života“ na výsledné koncentrace, což znamená, že i druhy žijící tisíce kilometrů od průmyslových oblastí nesou podobnou chemickou zátěž jako ty, které se běžně zdržují u pobřeží. To znamená, že PFAS se v oceánu šíří natolik rovnoměrně a na tak velké vzdálenosti, že ani pobřežní, ani hlubokomořské druhy nejsou výrazněji zvýhodněny či chráněny. Je to zásadní zjištění, protože popírá představu, že existují oblasti relativně „čisté“ od lidských chemikálií.

Mnohem významnější jsou biologické faktory — zejména pohlaví a věk. Samci kytovců mají vyšší koncentrace PFAS než samice, protože samice předávají část zátěže mláďatům během březosti a kojení, čímž se jejich tělo částečně „odlehčí“. Tento mechanismus připomíná chování jiných perzistentních látek, jako jsou PCB nebo DDT, a ukazuje, že PFAS se v tělech živočichů chovají podobně jako starší generace toxických látek. Výsledky modelů ukazují, že pohlaví bylo statisticky významným prediktorem u všech skupin PFAS. Věk měl opačný trend: starší jedinci měli většinou nižší koncentrace, což může souviset s pomalou přeměnou některých látek, změnami metabolismu ve vyšším věku nebo s postupným předáváním zátěže na další generace. To všechno naznačuje, že PFAS mají složité chování uvnitř organismu, které se liší podle fyziologie a životního cyklu.

Mezi druhy byly významné rozdíly. Některé druhy, například delfín obecný (Delphinus delphis), vykazovaly nízké průměrné hodnoty (cca 12,7 ng/g), zatímco jiné druhy měly extrémně vysoké koncentrace, které naznačují výrazně odlišnou expozici nebo metabolismus. U pygmy killer whale (Feresa attenuata) dosahovaly hodnoty až 106,7 ng/g, u pilotních velryb (Globicephala melas edwardii) 54,9 ng/g a u tuponosých delfínů (Tursiops truncatus) 41,4 ng/g. Polární spectacled porpoise měl koncentraci až 113 ng/g, což je pozoruhodná hodnota pro druh žijící tisíce kilometrů od průmyslových oblastí a zároveň silný důkaz globálního šíření PFAS. Tyto rozdíly mezi druhy mohou souviset s potravním řetězcem, délkou života nebo typem kořisti, což jsou faktory, které zásadně ovlivňují bioakumulaci chemikálií.

Zásadní bylo také složení PFAS směsi. U kytovců žijících blízko pobřeží převažovaly sulfonátové PFAS látky, které představovaly až 56,9 % všech naměřených sloučenin, což naznačuje, že pobřežní potravní řetězce a proudy mohou lépe přenášet právě tento typ látek. Hlubokomořské druhy měly naopak nejvyšší podíl PFCA látek (55,9 %), což naznačuje odlišné chemické procesy a transportní mechanismy v hlubokých oceánských vrstvách, kde se PFAS mohou chovat jinak než ve svrchních vodách. Polární návštěvníci vykazovali překvapivě vysoký podíl prekurzorů PFOSA (až 33,8 %), což naznačuje aktivní chemické přeměny PFAS i v extrémně odlehlých prostředích, která byla dosud považována za téměř nedotčená lidskou činností. Tyto rozdíly mezi skupinami PFAS ukazují, že nejde jen o množství, ale i o složení kontaminace, které může mít různý vliv na zdraví zvířat.

Studie přinesla také první globální data pro osm druhů, u nichž doposud nebyly PFAS vůbec zdokumentovány — například pro delfína Hectorova (endemický a ohrožený druh), pygmy sperm whale nebo některé hlubokomořské druhy z čeledi ziphiidů (zubaté velryby žijící většinu života v hloubkách). To znamená, že znalosti o PFAS se výrazně rozšířily do oblastí, které byly dosud vědecky téměř neprobádané, a tato data mohou v budoucnu sloužit jako důležitá srovnávací základna. Získání takových údajů je velmi vzácné, protože mnoho těchto druhů je mimořádně obtížné studovat, žijí ve velkých hloubkách a jejich těla se k vědcům dostanou jen výjimečně.

Autoři připomínají, že Nový Zéland není producentem PFAS a předchozí studie ukazovaly nízké úrovně kontaminace v jeho pobřežních vodách. Přesto kytovci vykazují relativně vysoké koncentrace, což ukazuje, že PFAS jsou skutečně globální látky — šíří se atmosférou, oceánskými proudy i potravními řetězci a dostávají se tak i do oblastí bez přímé chemické výroby. Je to jasný důkaz, že chemikálie vytvořené člověkem se dostávají do všech koutů planety, a to i do míst, která se jinak považují za odlehlá nebo nedotčená. Tento globální transport je zároveň výzvou pro regulaci PFAS, protože jednotlivé státy nemohou kontaminaci účinně ovlivnit samy o sobě.

Při interpretaci výsledků je důležité zohlednit i faktor potravy, tedy to, jaké živočichy jednotlivé druhy kytovců loví a v jaké části oceánu je získávají. Studie přímo uvádí, že rozdíly v potravě mohou výrazně ovlivňovat, kolik PFAS se v tělech jednotlivých druhů hromadí, protože tyto látky se v potravních řetězcích postupně koncentrují. Predátoři, kteří stojí výše v potravní pyramidě, bývají typicky vystaveni vyšším hodnotám než druhy lovící kořist. Analýzy tzv. izotopových „otisků“ navíc ukazují, že některé hlubinné druhy, jako jsou například Grayovy zubaté velryby nebo vorvani, mají odlišnou potravní specializaci než druhy žijící ve středních hloubkách. Naproti tomu delfíni obývající různá prostředí si často konkurují o stejné druhy kořisti, což vysvětluje, proč mezi těmito druhy nejsou rozdíly v kontaminaci tak výrazné – sdílejí totiž podobnou potravní cestu, kterou se PFAS do jejich organismů dostává. Potravní řetězec tak představuje významný biologický kontaminační faktor.

Výsledkem je jasné poselství: z hlediska PFAS neexistují v oceánu „bezpečné zóny“. Znečištění nelze chápat jako lokální problém — je to globální chemická stopa, která se šíří celou planetou a dotýká se i mořských savců žijících v oblastech, které by se jinak zdály nedotčené lidskou činností. Studie upozorňuje, že rizika PFAS mohou být pro mořské živočichy větší, než se dosud předpokládalo, a že je nutné rozšířit výzkum zvláště v jižních oceánech, kde je zatím vědeckých dat málo. Současně ukazuje, že pochopení šíření PFAS vyžaduje mezinárodní spolupráci, protože jde o látky, které se chovají globálně a překračují hranice států i kontinentů.

PFAS tak potvrzují pověst látek, které „vydrží všechno“ — a které zároveň zanechávají stopu všude, kde je člověk kdy vypustil do životního prostředí, ať už přímo nebo nepřímo. Jejich přítomnost v kytovcích z odlehlých částí Pacifiku zdůrazňuje, že budoucí regulace a monitorování PFAS budou muset brát v úvahu nejen lokální zdroje, ale i jejich dlouhodobou stabilitu a schopnost cestovat napříč planetou. Konečný obraz, který studie nabízí, je varovný, ale zároveň poskytuje důležitý základ pro další výzkum i pro politická rozhodnutí týkající se budoucnosti chemických látek v životním prostředí.

Klíčové fakta ze studie o PFAS u kytovců na Novém Zélandu:

• Habitat (typ prostředí) nehraje téměř žádnou roli v tom, kolik PFAS se v tělech kytovců hromadí – byl to slabý prediktor expozice. PFAS tedy proniká všude.

• Největší vliv mají biologické faktory – pohlaví a věk. Samci mají obecně vyšší zatížení PFAS než samice.

• Mladší jedinci mají často vyšší koncentrace PFAS než starší, zejména kvůli přenosu z matky při březosti a kojení.

• Samice snižují svou PFAS zátěž „odložením“ znečištění na mláďata, tedy přenosem během těhotenství a kojení.
• PFAS byly nalezeny ve všech druzích, včetně těch žijících daleko od pobřeží nebo v subantarktických oblastech – ukazuje to globální rozšíření PFAS.

• Nejvyšší naměřená koncentrace byla 146,5 ng/g u mesopelagických druhů.

• Delfínovití vykazovali nejširší rozsah hodnot, včetně extrémního outlieru (Hectorův delfín s 420 ng/g, vyloučen ze statistiky).

• U většiny druhů dominovaly PFSA (sulfonáty) – často největší část PFAS profilu. Například u pobřežních druhů tvořily 56,9 % PFAS.

• Hlubokomořské druhy měly naopak nejvyšší podíl PFCA (karboxyláty) – 55,9 % jejich PFAS profilu.

• Prekurzory PFAS byly nejvyšší u polárních druhů, tvořily 33,8 % PFAS. To naznačuje přítomnost stále se uvolňujících zdrojů.

• Pygmy killer whale (trpasličí kosatka) patřila k nejzatíženějším druhům – průměrně 106,7 ng/g.

Když si s Lucií Výbornou povídá ekolog-botanička Ivana Bufková z NP Šumava, svět kolem vás přestane existovat. Nejde jen o fascinující výklad člověka, který půl života tráví v terénu, ale především o příběh míst, která většina z nás míjí, aniž by tušila, jak zásadní roli hrají. Bažiny, rašeliniště, mokřady… slova, která v běžné řeči splývají, se pod jejíma rukama mění v tři úplně odlišné světy. Bufková poutavě popisuje, jak člověk za posledních sto padesát let přetvořil Šumavu i další oblasti Česka. Jak odvodnil krajinu, srovnal křivolaké potoky do trubek a vysál z nich život, který se hromadil tisíce let. A zároveň vysvětluje, proč je právě teď největší šance vrátit vodu zpátky jako funkční nástroj, který chladí, vyživuje, zadržuje uhlík a mění mikroklima. Záznam rozhovoru najdete ZDE

Evropská unie vstupuje do období, které může rozhodnout o úspěchu či selhání celého projektu oběhového hospodářství. Aktuální Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 předkládá dosud nejupřímnější diagnózu stavu evropského nakládání s odpady. Přináší příběh, který je překvapivě napínavý. Kontinent, který se po desetiletí snaží přetvořit svou ekonomiku tak, aby odpady byly surovinou, se nyní ocitá pod tlakem tvrdé reality.

Legislativní ambice rostou, ale výkonnost systémů pokulhává, trhy recyklátů se propadají a financování je pomalé. Zpráva ukazuje Evropu jako celek, který ví, kam chce směřovat, ale často tápe v tom, jakým způsobem se tam dostat. A Česká republika? Ta v tomto příběhu nehraje roli outsidera ani premianta a má jeden zásadní úkol: nezaměnit pětiletý odklad splnění obalových cílů za pět let spánku. Ale hezky popořádku.

Evropská politika odpadů má dnes pověst jednoho z nejkomplexnějších právních rámců, které EU kdy vytvořila. Její vývoj je fascinujícím svědectvím proměny celé ekonomiky. V roce 1975 se Evropa zabývala především tím, aby odpad neskončil v příkopech nebo v říčních korytech. V osmdesátých a devadesátých letech přišla éra spaloven a energetického využití odpadů, později tlak na recyklaci.

Dnešní etapa oběhového, resp. cirkulárního, hospodářství už míří vyšších pater hierarchie nakládání s odpady. Nejde jen o to odpad dobře zpracovat, ale o to, aby vůbec nevznikal, tedy mluvíme o prevenci vzniku odpadů. Ale o to, aby výrobky byly navrženy tak, že budou recyklovatelné, opravitelné a opakovaně použitelné. A aby materiály, které v systému cirkulují, měly reálnou tržní hodnotu.

Ambice, které přerostly systém

V roce 2018 EU udělala zásadní krok, který lze bez nadsázky označit za systémový otřes. Revidovala tři klíčové směrnice – o odpadech, o obalech a o skládkách – a nastavila ambice, které se od té doby staly stejným měřítkem pro všechny státy EU. Měřítkem mimořádně náročným. Recyklace komunálního odpadu má v roce 2025 dosáhnout 55 %, v roce 2030 60 % a v roce 2035 65 %. Obaly musí být recyklovány minimálně z 65 % v roce 2025 a ze 70 % v roce 2030. Plasty mají svou vlastní recyklační trajektorii – 50 % do roku 2025 a 55 % do roku 2030. A nejméně populární, ale o to zásadnější číslo: v roce 2035 smí na skládky putovat jen 10 % hmotnosti komunálního odpadu.

Na papíře tato čísla vypadají jako jasný plán. Ve skutečnosti ale znamenají pro členské státy něco mnohem složitějšího: technickou, logistickou, ekonomickou i společenskou transformaci, která zahrnuje miliony domácností, tisíce obcí a stovky firem. Osm členských států využilo možnost odkladu cíle recyklace komunálního odpadu pro rok 2025 a sedm států odkladu obalových cílů. A právě zde začíná příběh, který předkládá Zvláštní zpráva 23/2025.

Zpráva detailně ukazuje, že většina členských států sice přijala ambiciózní strategie, ale jejich reálné možnosti a schopnosti často zaostávají. Mnoho států nezvládlo propojit evropské legislativní cíle se svou infrastrukturou a trhem. Komise sama navíc selhává v důsledném prosazování práva. Zpožděné kontroly, nízká kapacita týmu a pozdní zahajování řízení znamenají, že členské státy dlouho nečelí účinnému tlaku na zlepšení. Některá řízení týkající se nesplnění cílů stanovených už pro rok 2008 byla Komisí formálně zahájena teprve v roce 2024. Mezi povinností a reakcí tak vznikla šestnáctiletá mezera, během níž členské státy neměly důvod měnit své postupy.

Ekonomika recyklace se hroutí

Jedním z nejvážnějších zjištění je paradox recyklačního trhu. Směřovat materiály do recyklace je správně, ale ekonomicky to často nedává smysl. Výkupní ceny PET a hliníku se často pohybovaly nad 1 000 EUR za tunu, zatímco papír a sklo měly hodnotu blízkou nule. Cena primárního plastu bývala v letech 2019–2023 opakovaně nižší než cena kvalitního recyklátu, a to v některých obdobích až o 30 %. Když do Evropy dováží levný plastový granulát z Asie, recyklátorům zůstávají plné haly materiálu, který je sice teoreticky recyklovatelný, ale prakticky neprodejný. V některých případech u plastových fólií dokonce platí producent – recyklátor požaduje úhradu za převzetí, nebo materiál končí jako palivo v cementárně.

Evropská komise podle auditorů dostatečně nezmapovala ani bariéry na straně nabídky ani na straně poptávky, a proto neumí účinně zasáhnout. V roce 2026 proto plánuje přijmout tzv. „akt o oběhovém hospodářství“, který by měl poptávku po recyklátu posílit, jenže právě čas je nyní největším nepřítelem. Vzniká začarovaný kruh: sbíráme více tříděného plastu, než dokážeme s ekonomickým profitem udat. Důsledkem je i situace, kdy některé recyklační linky v členských státech fungují pouze na 50 až 70 % své kapacity. Ne proto, že by nebyl materiál, ale proto, že výstup není tržně uplatnitelný.

Řetěz je tak silný jako nejslabší článek

Audit odhaluje i druhou velkou slabinu – pomalé a komplikované financování. Politika soudržnosti bývala pro střední a východní Evropu hlavním finančním zdrojem. Jenže nové období 2021–2027 přineslo tvrdší pravidla. Podpora skládek je prakticky zakázána, podpora spaloven výrazně omezená. EU chce logicky tlačit státy k recyklaci a prevenci, ale tím zároveň zvyšuje nároky na kvalitu plánování. Pokud stát nemá dobře připravené projekty ani realistické investiční kalkulace, proces čerpání se zpomaluje nebo zastaví.

A to se děje. U 16 zkoumaných projektů došlo ve 13 případech ke zpoždění přesahujícímu 18 měsíců. Čtyři projekty zaznamenaly navýšení nákladů o více než 20 %. A některé nové infrastruktury dokonce nebyly plně využity – prostě proto, že sběr nebo třídění nedokázaly dodat dostatek kvalitního materiálu.

Jeden příklad je obzvlášť výmluvný. V Portugalsku byla vybudována moderní třídicí linka na plastový odpad s kapacitou přes 40 tisíc tun ročně. Stavba trvala o rok déle, než se plánovalo, a její rozpočet narostl o téměř 30 %. Ani po uvedení do provozu nedokázala naplnit ani 50 % své kapacity (reálně 45–55 %). Ne proto, že by technologicky selhala, ale proto, že systém tříděného sběru nebyl připraven dodat potřebné množství kvalitního odpadu.

Podobná situace se opakovala i jinde. V Rumunsku vznikla kompostárna, která byla při kolaudaci fyzicky dokončena, ale několik měsíců po spuštění běžela na pouhá 3 % své kapacity. Důvod byl opět systémový: obce neměly zavedený oddělený sběr bioodpadu.

Tato konkrétní zjištění jasně ukazují, proč se v celé Evropě opakují stejné potíže. Infrastruktura vzniká, ale její výkon a reálný přínos jsou závislé na tom, jak dobře fungují všechny články řetězce — sběr, třídění, finanční motivace, dohled, data a poptávka. Pokud jeden z těchto článků chybí nebo je oslabený, ani nejmodernější technologická investice nezmění realitu systému.

Nová metodika, staré iluze končí

Do roku 2020 si členské státy EU mohly vybrat ze čtyř metod výpočtu recyklačního podílu. To často zkreslovalo výsledky – některé země vykazovaly vyšší recyklaci, než ve skutečnosti dosahovaly. Od roku 2025 platí jednotná metoda: recyklace se počítá až ve chvíli, kdy materiál skutečně vstupuje do konečného recyklačního procesu. Důsledek? Některé státy jako Švédsko či Maďarsko po přepočtu klesly o 10–20 procentních bodů, v extrémních případech Estonsko až o 30 procentních bodů. U Česka byl rozdíl relativně malý (41 % dle původní metody vs. 40 % dle nové), ale i tak znamená přísnější statistiku.

Česko nepatří mezi státy, které by měly strukturální problém se základní infrastrukturou. Tříděný sběr je rozvinutý, sběrné sítě husté, občané jsou na třídění dlouhodobě zvyklí. Přesto jsme daleko od splnění cílů. Česká recyklace komunálního odpadu je podle přepočtených dat někde kolem 35–40 % a rozhodně nesměřuje k 55 % v roce 2025. Skládkování činilo v roce 2021 zhruba 28,8 % (limit pro 2035 je 10 %). Dostatečně rychle nerostou ani kapacity dotřiďovacích linek, ani recyklační kapacity plastů a specifických odpadů, jako je textil.

Nejdůležitější skutečnost je, že Česká republika využila možnost pětiletého odkladu obalových cílů, tedy že je musí splnit až v roce 2030. Tento odklad je závazek modernizovat infrastrukturu a systém EPR.

Současný systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR) v ČR nepokrývá všechny náklady obcí. Aby systém fungoval efektivně, je nutné přiblížit jej modelům, ve kterých výrobce skutečně nese podstatnou část odpovědnosti za svůj obal. Klíčovým krokem je zavedení zálohového systému pro PET lahve a plechovky, který může zajistit míru sběru přes 90 %. U PET navíc EU stanovuje povinnost obsahu recyklátu 30 % do roku 2030.

Česko tak stojí před pěti náročnými roky. Nenaplní-li se modernizace systému, budeme v roce 2030 řešit stejný problém jako dnes – jen s tím rozdílem, že čas už bude vyčerpaný.

Nová vláda před největší odpadovou zkouškou za 20 let

Evropská unie jako celek má před sebou podobně naléhavý úkol. Evropský účetní dvůr upozorňuje, že 23 členských států je dnes v reálném riziku nesplnit cíle recyklace pro rok 2025. A 13 států výrazně zaostává za cílem skládkování pro rok 2035. Klíčovou výzvou na cestě k oběhovému hospodářství je životaschopnost odvětví recyklace. Cílů v oblasti recyklace lze dosáhnout pouze za předpokladu, že bude existovat recyklační infrastruktura a bude využití a trh pro výstup z recyklace.

Zpráva se zabývá i otázkou harmonizací skládkovacích poplatků, kde doporučuje posoudit proveditelnost harmonizace. To neznamená, že by EU navrhovala zavedení jednotné „daně“, ale upozorňuje, že rozdíly mezi členskými státy jsou značné a harmonizace by mohla omezit převozy odpadu a podpořit recyklaci. Problémem jsou právě extrémní rozdíly ve výši poplatků, které vedou k přeshraničním tokům odpadu. Například v Polsku činí daň 97 EUR/t, v Rumunsku 32 EUR/t, v Portugalsku 35 EUR/t a v Česku dnes 1 500 Kč/tun (sazba za využitelné odpady), tedy přibližně 60 EUR/t. Belgii zpráva uvádí jako příklad země s vysokou sazbou a zákazem skládkování, což přispívá k vysoké míře recyklace.

Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 není jen seznamem nedostatků. Je spíše posledním varováním před okamžikem, kdy bude příliš pozdě. Ukazuje, že oběhové hospodářství není jen o změně technologií, ale o změně myšlení od jednorázových řešení k dlouhodobé odpovědnosti. O tom, že recyklace nebude fungovat bez tržního prostředí, v němž je recyklát žádanější než levný primární materiál. A také o tom, že stát musí investovat nejen do infrastruktury, ale i do lidí, kteří ji řídí.

Nastupující nová česká vláda to nebude mít jednoduché. Splnění všech odpadových cílů EU představuje náročnou kombinaci modernizace infrastruktury, zavedení účinných tržních mechanismů a kvalitního řízení dat a procesů. Jedno je však jasné: ztrácet čas na ideologické spory či „pseudoekologické“ boje bude kontraproduktivní. Odborníci i z řad ekologických organizací jsou připraveni přispět svými zkušenostmi. Záleží pouze na nové vládě, zda dokáže tyto kapacity využít ve prospěch České republiky nebo bude riskovat návrat k „odpadovému“ přístupu sedmdesátých let minulého století.

Evropská komise otevřela k připomínkování trojici návrhů, které zásadně mění přílohu I nařízení o perzistentních organických znečišťujících látkách. Na černou listinu takzvaných POPs mají nově přibýt látky s dlouhou historií používání, ale také s dobře doloženými riziky: pesticid chlorpyrifos, průmyslově využívané chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem a skupina dlouhořetězcových perfluorkarboxylových kyselin z rodiny PFAS. Návrh Komise reaguje na rozhodnutí Stockholmské úmluvy a představuje jeden z nejvýraznějších kroků v evropské chemické politice posledních let.

Komise navrhuje doplnit do přílohy I tři látky, jejichž společným znakem je perzistence, schopnost dlouhodobého přežívání v prostředí a kumulace v organismech. Zařazení do přílohy v praxi znamená zákaz výroby, uvádění na trh a použití v EU, a to s možností velmi omezených a časově stanovených výjimek. Návrhy proto přesně určují, jaké stopové množství těchto látek lze v materiálech ještě tolerovat, a zároveň stanovují jen velmi omezený okruh výjimek, které mají průmyslu pomoci postupně přejít na bezpečnější náhrady.

Jednou z nejdiskutovanějších látek je chlorpyrifos, organofosfátový insekticid dříve běžně používaný v zemědělství. Vědecké posudky EU dlouhodobě upozorňují na jeho neurotoxické účinky, zvláště na vývoj nervové soustavy dětí, a na možné genotoxické vlastnosti. Epidemiologické studie navíc naznačují souvislost mezi expozicí a poruchami chování či kognitivního vývoje. Jeho zařazení mezi POPs tak představuje logické legislativní završení procesu, který už dříve vedl k odebrání povolení k používání v EU.

Chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem, známé pod zkratkou MCCP, jsou směsi chlorovaných uhlovodíků používané v průmyslu jako změkčovadla plastů, přísady do PVC, maziv nebo nátěrových hmot. Právě jejich široké použití se postupně dostalo do konfliktu s rychle narůstajícími důkazy o toxicitě pro vodní organismy, bioakumulaci a podezření na karcinogenní či endokrinní účinky. Tyto vlastnosti vedly expertní orgán Stockholmské úmluvy k doporučení jejich globální regulace, kterou nyní EU implementuje.

Třetí skupinou jsou dlouhořetězcové perfluorkarboxylové kyseliny, označované jako C9–C21 PFCAs, jejich soli a příbuzné prekurzory. Jde o část rozsáhlé rodiny látek PFAS, známých svou extrémní odolností vůči rozkladu. Právě tato „věčná“ povaha způsobuje, že se PFAS šíří do vzdálených lokalit a dlouhodobě přetrvávají v prostředí i lidském organismu. Dlouhodobé vystavení některým PFAS je spojováno s poruchami imunity, metabolismu, zvýšeným cholesterolem či s některými typy rakoviny. Používaly se v průmyslových procesech, při povrchových úpravách nebo jako součást impregnací, a jsou často i nechtěným vedlejším produktem výroby jiných PFAS.

Předložené návrhy přinášejí pro evropské podniky nutnost prověřit používané suroviny, aktualizovat bezpečnostní dokumentaci, komunikovat s dodavateli a plánovat náhrady, zejména tam, kde se mohou uvedené látky vyskytovat jako aditiva nebo nečistoty. Regulace proto počítá s přechodnými obdobími i přesně definovanými výjimkami, jejichž smyslem je minimalizovat dopad na průmyslové procesy a zároveň zajistit rychlé snížení environmentální i zdravotní zátěže.

Dokument ke stažení:

• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10133298
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10133298