Evropská unie vstupuje do období, které může rozhodnout o úspěchu či selhání celého projektu oběhového hospodářství. Aktuální Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 předkládá dosud nejupřímnější diagnózu stavu evropského nakládání s odpady. Přináší příběh, který je překvapivě napínavý. Kontinent, který se po desetiletí snaží přetvořit svou ekonomiku tak, aby odpady byly surovinou, se nyní ocitá pod tlakem tvrdé reality.
Legislativní ambice rostou, ale výkonnost systémů pokulhává, trhy recyklátů se propadají a financování je pomalé. Zpráva ukazuje Evropu jako celek, který ví, kam chce směřovat, ale často tápe v tom, jakým způsobem se tam dostat. A Česká republika? Ta v tomto příběhu nehraje roli outsidera ani premianta a má jeden zásadní úkol: nezaměnit pětiletý odklad splnění obalových cílů za pět let spánku. Ale hezky popořádku.
Evropská politika odpadů má dnes pověst jednoho z nejkomplexnějších právních rámců, které EU kdy vytvořila. Její vývoj je fascinujícím svědectvím proměny celé ekonomiky. V roce 1975 se Evropa zabývala především tím, aby odpad neskončil v příkopech nebo v říčních korytech. V osmdesátých a devadesátých letech přišla éra spaloven a energetického využití odpadů, později tlak na recyklaci.
Dnešní etapa oběhového, resp. cirkulárního, hospodářství už míří vyšších pater hierarchie nakládání s odpady. Nejde jen o to odpad dobře zpracovat, ale o to, aby vůbec nevznikal, tedy mluvíme o prevenci vzniku odpadů. Ale o to, aby výrobky byly navrženy tak, že budou recyklovatelné, opravitelné a opakovaně použitelné. A aby materiály, které v systému cirkulují, měly reálnou tržní hodnotu.
Ambice, které přerostly systém
V roce 2018 EU udělala zásadní krok, který lze bez nadsázky označit za systémový otřes. Revidovala tři klíčové směrnice – o odpadech, o obalech a o skládkách – a nastavila ambice, které se od té doby staly stejným měřítkem pro všechny státy EU. Měřítkem mimořádně náročným. Recyklace komunálního odpadu má v roce 2025 dosáhnout 55 %, v roce 2030 60 % a v roce 2035 65 %. Obaly musí být recyklovány minimálně z 65 % v roce 2025 a ze 70 % v roce 2030. Plasty mají svou vlastní recyklační trajektorii – 50 % do roku 2025 a 55 % do roku 2030. A nejméně populární, ale o to zásadnější číslo: v roce 2035 smí na skládky putovat jen 10 % hmotnosti komunálního odpadu.
Na papíře tato čísla vypadají jako jasný plán. Ve skutečnosti ale znamenají pro členské státy něco mnohem složitějšího: technickou, logistickou, ekonomickou i společenskou transformaci, která zahrnuje miliony domácností, tisíce obcí a stovky firem. Osm členských států využilo možnost odkladu cíle recyklace komunálního odpadu pro rok 2025 a sedm států odkladu obalových cílů. A právě zde začíná příběh, který předkládá Zvláštní zpráva 23/2025.
Zpráva detailně ukazuje, že většina členských států sice přijala ambiciózní strategie, ale jejich reálné možnosti a schopnosti často zaostávají. Mnoho států nezvládlo propojit evropské legislativní cíle se svou infrastrukturou a trhem. Komise sama navíc selhává v důsledném prosazování práva. Zpožděné kontroly, nízká kapacita týmu a pozdní zahajování řízení znamenají, že členské státy dlouho nečelí účinnému tlaku na zlepšení. Některá řízení týkající se nesplnění cílů stanovených už pro rok 2008 byla Komisí formálně zahájena teprve v roce 2024. Mezi povinností a reakcí tak vznikla šestnáctiletá mezera, během níž členské státy neměly důvod měnit své postupy.
Ekonomika recyklace se hroutí
Jedním z nejvážnějších zjištění je paradox recyklačního trhu. Směřovat materiály do recyklace je správně, ale ekonomicky to často nedává smysl. Výkupní ceny PET a hliníku se často pohybovaly nad 1 000 EUR za tunu, zatímco papír a sklo měly hodnotu blízkou nule. Cena primárního plastu bývala v letech 2019–2023 opakovaně nižší než cena kvalitního recyklátu, a to v některých obdobích až o 30 %. Když do Evropy dováží levný plastový granulát z Asie, recyklátorům zůstávají plné haly materiálu, který je sice teoreticky recyklovatelný, ale prakticky neprodejný. V některých případech u plastových fólií dokonce platí producent – recyklátor požaduje úhradu za převzetí, nebo materiál končí jako palivo v cementárně.
Evropská komise podle auditorů dostatečně nezmapovala ani bariéry na straně nabídky ani na straně poptávky, a proto neumí účinně zasáhnout. V roce 2026 proto plánuje přijmout tzv. „akt o oběhovém hospodářství“, který by měl poptávku po recyklátu posílit, jenže právě čas je nyní největším nepřítelem. Vzniká začarovaný kruh: sbíráme více tříděného plastu, než dokážeme s ekonomickým profitem udat. Důsledkem je i situace, kdy některé recyklační linky v členských státech fungují pouze na 50 až 70 % své kapacity. Ne proto, že by nebyl materiál, ale proto, že výstup není tržně uplatnitelný.
Řetěz je tak silný jako nejslabší článek
Audit odhaluje i druhou velkou slabinu – pomalé a komplikované financování. Politika soudržnosti bývala pro střední a východní Evropu hlavním finančním zdrojem. Jenže nové období 2021–2027 přineslo tvrdší pravidla. Podpora skládek je prakticky zakázána, podpora spaloven výrazně omezená. EU chce logicky tlačit státy k recyklaci a prevenci, ale tím zároveň zvyšuje nároky na kvalitu plánování. Pokud stát nemá dobře připravené projekty ani realistické investiční kalkulace, proces čerpání se zpomaluje nebo zastaví.
A to se děje. U 16 zkoumaných projektů došlo ve 13 případech ke zpoždění přesahujícímu 18 měsíců. Čtyři projekty zaznamenaly navýšení nákladů o více než 20 %. A některé nové infrastruktury dokonce nebyly plně využity – prostě proto, že sběr nebo třídění nedokázaly dodat dostatek kvalitního materiálu.
Jeden příklad je obzvlášť výmluvný. V Portugalsku byla vybudována moderní třídicí linka na plastový odpad s kapacitou přes 40 tisíc tun ročně. Stavba trvala o rok déle, než se plánovalo, a její rozpočet narostl o téměř 30 %. Ani po uvedení do provozu nedokázala naplnit ani 50 % své kapacity (reálně 45–55 %). Ne proto, že by technologicky selhala, ale proto, že systém tříděného sběru nebyl připraven dodat potřebné množství kvalitního odpadu.
Podobná situace se opakovala i jinde. V Rumunsku vznikla kompostárna, která byla při kolaudaci fyzicky dokončena, ale několik měsíců po spuštění běžela na pouhá 3 % své kapacity. Důvod byl opět systémový: obce neměly zavedený oddělený sběr bioodpadu.
Tato konkrétní zjištění jasně ukazují, proč se v celé Evropě opakují stejné potíže. Infrastruktura vzniká, ale její výkon a reálný přínos jsou závislé na tom, jak dobře fungují všechny články řetězce — sběr, třídění, finanční motivace, dohled, data a poptávka. Pokud jeden z těchto článků chybí nebo je oslabený, ani nejmodernější technologická investice nezmění realitu systému.
Nová metodika, staré iluze končí
Do roku 2020 si členské státy EU mohly vybrat ze čtyř metod výpočtu recyklačního podílu. To často zkreslovalo výsledky – některé země vykazovaly vyšší recyklaci, než ve skutečnosti dosahovaly. Od roku 2025 platí jednotná metoda: recyklace se počítá až ve chvíli, kdy materiál skutečně vstupuje do konečného recyklačního procesu. Důsledek? Některé státy jako Švédsko či Maďarsko po přepočtu klesly o 10–20 procentních bodů, v extrémních případech Estonsko až o 30 procentních bodů. U Česka byl rozdíl relativně malý (41 % dle původní metody vs. 40 % dle nové), ale i tak znamená přísnější statistiku.
Česko nepatří mezi státy, které by měly strukturální problém se základní infrastrukturou. Tříděný sběr je rozvinutý, sběrné sítě husté, občané jsou na třídění dlouhodobě zvyklí. Přesto jsme daleko od splnění cílů. Česká recyklace komunálního odpadu je podle přepočtených dat někde kolem 35–40 % a rozhodně nesměřuje k 55 % v roce 2025. Skládkování činilo v roce 2021 zhruba 28,8 % (limit pro 2035 je 10 %). Dostatečně rychle nerostou ani kapacity dotřiďovacích linek, ani recyklační kapacity plastů a specifických odpadů, jako je textil.
Nejdůležitější skutečnost je, že Česká republika využila možnost pětiletého odkladu obalových cílů, tedy že je musí splnit až v roce 2030. Tento odklad je závazek modernizovat infrastrukturu a systém EPR.
Současný systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR) v ČR nepokrývá všechny náklady obcí. Aby systém fungoval efektivně, je nutné přiblížit jej modelům, ve kterých výrobce skutečně nese podstatnou část odpovědnosti za svůj obal. Klíčovým krokem je zavedení zálohového systému pro PET lahve a plechovky, který může zajistit míru sběru přes 90 %. U PET navíc EU stanovuje povinnost obsahu recyklátu 30 % do roku 2030.
Česko tak stojí před pěti náročnými roky. Nenaplní-li se modernizace systému, budeme v roce 2030 řešit stejný problém jako dnes – jen s tím rozdílem, že čas už bude vyčerpaný.
Nová vláda před největší odpadovou zkouškou za 20 let
Evropská unie jako celek má před sebou podobně naléhavý úkol. Evropský účetní dvůr upozorňuje, že 23 členských států je dnes v reálném riziku nesplnit cíle recyklace pro rok 2025. A 13 států výrazně zaostává za cílem skládkování pro rok 2035. Klíčovou výzvou na cestě k oběhovému hospodářství je životaschopnost odvětví recyklace. Cílů v oblasti recyklace lze dosáhnout pouze za předpokladu, že bude existovat recyklační infrastruktura a bude využití a trh pro výstup z recyklace.
Zpráva se zabývá i otázkou harmonizací skládkovacích poplatků, kde doporučuje posoudit proveditelnost harmonizace. To neznamená, že by EU navrhovala zavedení jednotné „daně“, ale upozorňuje, že rozdíly mezi členskými státy jsou značné a harmonizace by mohla omezit převozy odpadu a podpořit recyklaci. Problémem jsou právě extrémní rozdíly ve výši poplatků, které vedou k přeshraničním tokům odpadu. Například v Polsku činí daň 97 EUR/t, v Rumunsku 32 EUR/t, v Portugalsku 35 EUR/t a v Česku dnes 1 500 Kč/tun (sazba za využitelné odpady), tedy přibližně 60 EUR/t. Belgii zpráva uvádí jako příklad země s vysokou sazbou a zákazem skládkování, což přispívá k vysoké míře recyklace.
Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 není jen seznamem nedostatků. Je spíše posledním varováním před okamžikem, kdy bude příliš pozdě. Ukazuje, že oběhové hospodářství není jen o změně technologií, ale o změně myšlení od jednorázových řešení k dlouhodobé odpovědnosti. O tom, že recyklace nebude fungovat bez tržního prostředí, v němž je recyklát žádanější než levný primární materiál. A také o tom, že stát musí investovat nejen do infrastruktury, ale i do lidí, kteří ji řídí.
Nastupující nová česká vláda to nebude mít jednoduché. Splnění všech odpadových cílů EU představuje náročnou kombinaci modernizace infrastruktury, zavedení účinných tržních mechanismů a kvalitního řízení dat a procesů. Jedno je však jasné: ztrácet čas na ideologické spory či „pseudoekologické“ boje bude kontraproduktivní. Odborníci i z řad ekologických organizací jsou připraveni přispět svými zkušenostmi. Záleží pouze na nové vládě, zda dokáže tyto kapacity využít ve prospěch České republiky nebo bude riskovat návrat k „odpadovému“ přístupu sedmdesátých let minulého století.
