Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přináší důležitý výklad povinnosti výrobců minimalizovat velikost obalů. Soud potvrdil pokutu ve výši 150 tis. Kč uloženou za používání zbytečně velkých obalů a jasně vyložil, že ani obecně formulovaný zákonný požadavek nezbavuje podnikatele odpovědnosti.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 10 As 222/2024 zabýval otázkou, do jaké míry je povinnost stanovená v zákoně o obalech formulovaná dostatečně určitě, aby za její porušení bylo možné uložit sankci. Spor vznikl poté, co Česká obchodní inspekce uložila společnosti Henkel ČR pokutu za to, že pro balení tablet do myčky v různých množstvích používala obaly shodných rozměrů, ačkoli menší balení byla zjevně zaplněna jen zčásti. Inspekce dospěla k závěru, že tím byla porušena povinnost zajistit, aby hmotnost a objem obalu byly co nejmenší při zachování funkčních a spotřebitelských požadavků.

Společnost se bránila tvrzením, že zákonný požadavek je příliš neurčitý, protože pojem „co nejmenší“ není nikde přesně vymezen, a tudíž nelze jednoznačně určit, jaká velikost obalu je ještě v souladu se zákonem. Argumentovala také tím, že zákonodárce po vypuštění odkazu na prováděcí předpisy ponechal povinným subjektům práva nepřiměřeně široký prostor pro výklad a že technické normy ani metodické pokyny ministerstva nemohou tuto mezeru nahradit. Podle stěžovatelky navíc nebyla naplněna ani materiální stránka přestupku, protože rozdíl v zaplněnosti obalů byl relativně malý a jeho environmentální dopad zanedbatelný.

Nejvyšší správní soud tyto námitky odmítl. Připomněl, že použití použití neurčitých právních pojmů samo o sobě neznamená porušení zásady nullum crimen sine lege certa (tedy zásady, že žádné jednání nemůže být trestáno, pokud není dostatečně určitě stanoveno zákonem). Podstatné je, zda povinný subjekt právní normy mohl rozumně předvídat, jaké jednání je považováno za protiprávní. V posuzovaném případě soud zdůraznil, že základní smysl zákona o obalech je zcela srozumitelný. Velikost obalu má odpovídat množství baleného výrobku a nelze bez dalšího používat stejný obal pro výrazně odlišné objemy zboží.

Soud se opřel o jednoduchou a logickou úvahu. Pokud byl stejný obal použit pro balení 80 tablet a současně pro balení 65 a 48 tablet, muselo být výrobci zřejmé, že u menších balení je obal zbytečně velký. Zatímco u největšího balení byla krabička zaplněna z více než čtyř pětin, u nejmenšího balení zůstávala téměř z poloviny prázdná. Právě toto srovnání umožnilo jednoznačně dovodit porušení zákonné povinnosti, aniž by bylo nutné stanovovat přesné rozměry ideálního obalu.

Významnou část rozhodnutí soud věnoval také roli technických norem. Potvrdil, že technické normy nejsou obecně závazné, pokud na ně právní předpis výslovně neodkazuje. V případě zákona o obalech však existuje takzvaný indikativní odkaz, podle něhož se splnění harmonizované technické normy považuje za jeden z možných způsobů, jak vyhovět zákonnému požadavku. Výrobce se však nemůže dovolávat nezávaznosti norem v situaci, kdy podle nich sám nepostupoval a ani se nepokusil prokázat, že povinnost splnil jiným způsobem.

Soud se rovněž zabýval námitkou nesprávné transpozice evropské směrnice o obalech a obalových odpadech. Konstatoval, že český zákon přebírá požadavky směrnice věrně a srozumitelně a že v tomto případě doslovné převzetí textu nepůsobí právní nejistotu. Naopak odpovídá povaze směrnice, která stanoví cíl, jehož má být dosaženo, aniž by členským státům ukládala povinnost detailního technického rozpracování.

Rozsudek má širší význam pro praxi výrobců a dovozců obalů. Potvrzuje, že odpovědnost za minimalizaci obalů nelze přenášet na neurčitost zákona, technickou složitost výroby ani ekonomické důvody. Pokud podnikatel uvádí na trh různé varianty téhož výrobku, musí se aktivně zabývat tím, zda velikost obalu odpovídá konkrétnímu balenému množství. Jinak se vystavuje riziku sankce, i když zákon nestanoví přesné centimetry nebo procenta zaplnění.

 

Zatímco se 24. prosince tradičně těšíme na Ježíška a na konci roku se ohlížíme za tím, co bylo, ještě letos dostáváme i příležitost ovlivnit to, co teprve přijde. Evropská komise otevřela klíčovou veřejnou konzultaci k návrhu jednotných evropských pravidel, která mají rozhodnout, kdy plastový odpad přestává být odpadem a stává se plnohodnotnou druhotnou surovinou. Jde tak o technickou normu s velmi praktickými dopady na recyklaci, trh s plasty, investice i administrativu, a právě nyní má odborná i širší veřejnost možnost do tohoto procesu aktivně vstoupit.

Plasty jsou jedním z pilířů moderní ekonomiky, ale zároveň jedním z nejviditelnějších symbolů environmentální zátěže. Evropská unie se dlouhodobě snaží posílit jejich recyklaci a skutečné uzavírání materiálových toků, nikoli pouze přesouvání odpadu mezi státy či jeho formální „zpracování“. Jedním z klíčových nástrojů k dosažení tohoto cíle je koncept takzvaného end of waste, tedy okamžiku, kdy odpad po splnění přesně stanovených kritérií přestává být odpadem a může být bez dalších regulatorních překážek uváděn na trh jako opět vstupní výrobní materiál.

Plasty představují v Evropské unii jeden z nejvýznamnějších materiálových toků. Podle dat Evropské komise se v EU každoročně vyprodukuje více než 29 milionů tun plastového odpadu, přičemž materiálově se recykluje přibližně třetina. Zbytek končí ve spalovnách nebo na skládkách, případně byl v minulosti vyvážen mimo Unii. Právě v této oblasti se dlouhodobě ukazuje, že bez jasných a jednotných pravidel nelze vytvořit skutečný vnitřní trh s kvalitními recyklovanými plasty, který by fungoval napříč členskými státy bez právní nejistoty.

Návrh prováděcího nařízení, ke kterému nyní probíhá veřejná konzultace, má poprvé zavést celoevropská end of waste kritéria pro plastový odpad. Opírá se o článek 6 rámcové směrnice o odpadech a jeho ambicí je odstranit roztříštěnost národních přístupů, která dnes komplikuje přeshraniční obchod s recykláty, zvyšuje administrativní zátěž a brzdí investice do moderních recyklačních technologií. Evropská komise přitom otevřeně deklaruje, že tato pravidla mají být jedním z nástrojů připravovaného Circular Economy Act, který má posílit nabídku kvalitních druhotných surovin a snížit závislost evropského průmyslu na primárních zdrojích.

Odborným základem návrhu je několikaletá práce Společného výzkumného střediska Evropské komise, známého jako Joint Research Centre. Právě JRC ve své studii z roku 2022 identifikovalo plasty jako prioritní odpadový tok s největším potenciálem pro zavedení jednotných evropských kritérií. Následná technická zpráva publikovaná v roce 2024 podrobně rozpracovala, za jakých podmínek mohou recyklované plasty bezpečně a ekonomicky fungovat jako plnohodnotná surovina v rámci jednotného evropského trhu.

Navrhovaná pravidla se zaměřují především na termoplasty, tedy nejrozšířenější skupinu polymerů, jako jsou polyetylen, polypropylen, PET nebo polystyren. Tyto materiály tvoří páteř evropské plastové ekonomiky a zároveň nabízejí nejvyšší potenciál pro kvalitní mechanickou nebo rozpouštědlovou recyklaci bez zásadní degradace polymerních řetězců. Návrh jednoznačně stanoví, že status konce odpadu může získat pouze plastový materiál určený k výrobě nových plastových výrobků nebo výrobků obsahujících plastové části. Pokud je výstup zpracování využíván k energetickému využití, k výrobě paliv nebo jako vstup pro chemické procesy, případně k zásypům či jiným úpravám terénu, zůstává odpadem. Cílem je striktně oddělit materiálovou recyklaci od ostatních způsobů využití plastového odpadu a nasměrovat kvalitní recykláty zpět do výroby namísto jejich uplatnění v méně hodnotných aplikacích.

Zásadní roli v návrhu hraje kvalita a kontrola rizik. Plastový odpad použitý jako vstup nesmí být nebezpečný, nebo musí projít takovou úpravou, aby nebezpečné vlastnosti ztratil. Přísná pozornost je věnována látkám regulovaným chemickou legislativou REACH i perzistentním organickým polutantům podle nařízení o POPs, které jsou typické například pro staré elektrozařízení, autovraky nebo stavební odpady. Recyklační procesy musí zajistit, že výsledný materiál tyto limity splňuje, a to na základě pravidelného vzorkování a analytických kontrol s doložitelnými výsledky.

Jedním z nejdiskutovanějších parametrů je limit pro obsah cizorodých materiálů v recyklátu, který je stanoven na méně než 1,9 procenta hmotnosti přepočtené na sušinu. Tento práh nebyl zvolen náhodně. Odráží technickou realitu současných recyklačních technologií a zároveň je nastaven tak, aby nedocházelo k obcházení nových pravidel pro přepravu plastového odpadu podle nařízení o přepravě odpadů z roku 2024. Právě propojení obou legislativ je klíčové, protože od listopadu 2026 má být výrazně omezen vývoz plastového odpadu mimo OECD a Evropská komise chce zabránit tomu, aby nekvalitní materiál byl pouze administrativně přeznačen na výrobek bez reálného zvýšení jeho kvality.

Návrh rovněž zavádí povinnost certifikovaného systému řízení kvality u producentů plastových recyklátů. Každá šarže, která získá status konce odpadu, musí být doprovázena prohlášením o shodě a dohled nad systémem kvality musí vykonávat akreditovaný subjekt nebo environmentální ověřovatel. To má posílit důvěru odběratelů i kontrolních orgánů a vytvořit transparentní trh s druhotnými surovinami s jasně definovanou odpovědností jednotlivých aktérů.

Praktické dopady návrhu budou značné. Pro část recyklačního sektoru půjde o potvrzení investic do moderních technologií a řízení kvality, pro jiné provozy o výzvu, jak se novým požadavkům přizpůsobit. Zároveň se tím otevírá prostor pro stabilnější využívání recyklovaných plastů v průmyslu, včetně aplikací s vyšší přidanou hodnotou, pokud budou splněny další specifické legislativní podmínky, například v oblasti materiálů pro styk s potravinami.

Pokud má mít evropská cirkulární ekonomika pevné základy a nezůstat jenom snem na papíře, pak právě jasná, vymahatelná, realistická a administrativně efektivní pravidla, zohledňující i ekonomický aspekt, patří mezi nejdůležitější předpoklady úspěchu.  V kontextu ambiciózních cílů EU v oblasti cirkulární ekonomiky jde o jednu z mála příležitostí, kdy lze konkrétně a smysluplně zasáhnout do podoby budoucí legislativy. Dokumenty ke stažení ZDE

Vánoce nejsou jen o koledách, světýklách, cukroví a balicím papíru. Jsou také i o zastavení, ohlédnutí a o hledání smyslu v tom, co děláme. A právě proto chceme letos popřát trochu jinak.

Děkujeme vám, že čtete portál TretiRuka.cz a odborný měsíční časopis Odpadové fórum a že se zajímáte o odpady, cirkulární ekonomiku, udržitelné podnikání i souvislosti, které nejsou na první pohled vidět. Díky vám má smysl psát o tématech, která často stojí stranou hlavního proudu, a přesto zásadně ovlivňují naši budoucnost.

Rok 2025 byl pro TretiRuka.cz v tomto ohledu výjimečný. Návštěvnost portálu byla více než dvojnásobná oproti roku 2024. Nevnímáme to jako důvod k sebeuspokojení, ale především jako projev vaší důvěry a zároveň silný závazek pokračovat v poctivé, odborné a smysluplné práci i do nového roku.

Jako malé vánoční poděkování jsme si pro vás proto přichystali neobyčejný dárek, který se nevyhodí ani po svátcích: kompletní ročník časopisu Odpadové fórum 2025 ke stažení zdarma.

Najdete v něm texty, které otevírají důležitá témata, kladou si otázky, někdy provokují, jindy inspirují, ale vždy se snaží nabídnout víc než jen rychlou a krátkou zprávu bez širšího kontextu. Je to celý rok přemýšlení o světě, kde odpady nejsou jen problémem a výzvou, ale i příležitostí.

Přejeme vám klidné a krásné Vánoce plné radostí. Děkujeme, že jste s námi.

Redakce Odpadové fórum / TretiRuka.cz

Umělá inteligence se během několika let proměnila z technologického experimentu v jednu z nejzásadnějších sil, které formují ekonomiku, průmysl i geopolitiku. Její prudký rozvoj má však jednu často opomíjenou podmínku: masivní, spolehlivou a dostupnou energii. Mimořádná zpráva Mezinárodní energetické agentury poprvé komplexně popisuje, jak hluboce se dnes prolínají světy elektřiny a algoritmů a proč bude jejich vztah rozhodující pro budoucnost naší prosperity i udržitelnosti.

Zprávu Energy and AI připravila Mezinárodní energetická agentura, mezinárodní instituce sdružující desítky členských a partnerských zemí a dlouhodobě patřící k nejrespektovanějším autoritám v oblasti energetických dat, scénářů a politik. Právě IEA se rozhodla systematicky zmapovat vztah mezi umělou inteligencí a energetikou ve chvíli, kdy se z AI stává obecná technologie srovnatelná významem s elektřinou nebo internetem. Zpráva vznikla na základě nového globálního modelu spotřeby elektřiny datovými centry, rozsáhlých datových analýz a intenzivních konzultací s vládami, technologickými firmami, energetickými společnostmi i akademickou sférou.

Základní sdělení je překvapivě jednoduché a zároveň znepokojivé. Bez energie není umělá inteligence. Trénování i provoz moderních modelů probíhá v obrovských datových centrech, jejichž spotřeba elektřiny se již dnes vyrovná energeticky nejnáročnějším průmyslovým provozům. Typické centrum zaměřené na AI spotřebuje tolik elektřiny jako sto tisíc domácností, přičemž největší zařízení, která jsou nyní ve výstavbě, budou mít spotřebu až dvacetkrát vyšší. Umělá inteligence se tak stává jedním z nejrychleji rostoucích zdrojů poptávky po elektřině v moderních ekonomikách.

Globálně dnes datová centra představují zhruba jeden a půl procenta světové spotřeby elektřiny, což se může zdát jako zvládnutelný podíl. Dynamika růstu je však mimořádná. Od roku 2017 roste jejich spotřeba tempem kolem dvanácti procent ročně, tedy více než čtyřnásobně rychleji než celková spotřeba elektřiny. Do roku 2030 se má globální odběr datových center více než zdvojnásobit a přiblížit se hranici jednoho tisíce terawatthodin ročně, což odpovídá dnešní spotřebě elektřiny celého Japonska. Největší část tohoto růstu bude tažena Spojenými státy a Čínou, přičemž v USA budou datová centra do konce dekády odpovědná za téměř polovinu přírůstku celkové poptávky po elektřině.

Zpráva však zároveň upozorňuje, že problém není jen v absolutních číslech, ale především v geografické koncentraci. Datová centra se shlukují do několika málo regionů s dobrou konektivitou a existující infrastrukturou, což vytváří lokální přetížení sítí a zvyšuje riziko zpoždění projektů. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že bez cílených opatření by až pětina plánovaných datových center mohla narazit na problémy s připojením k síti. Výstavba přenosových vedení přitom v rozvinutých ekonomikách běžně trvá čtyři až osm let a čekací doby na klíčové komponenty, jako jsou transformátory nebo kabely, se v posledních letech zdvojnásobily.

Řešení nemůže spočívat pouze v rychlém navyšování výroby elektřiny. IEA zdůrazňuje nutnost komplexního přístupu, který kombinuje rozvoj různorodého energetického mixu s masivními investicemi do sítí a chytrého řízení. Obnovitelné zdroje a zemní plyn budou v příštích letech hrát klíčovou roli při pokrývání nové poptávky datových center, přičemž významné místo mohou postupně získat i jaderné technologie nové generace včetně malých modulárních reaktorů a pokročilá geotermální energie. Rozhodující však bude také flexibilita. Datová centra disponují záložními zdroji a často i určitou rezervou výpočetní kapacity, která by při vhodném nastavení regulace mohla pomoci stabilizovat elektrizační soustavu namísto jejího zatěžování.

Druhá, neméně důležitá část zprávy obrací perspektivu a ukazuje, že vztah mezi energií a umělou inteligencí není jednosměrný. AI se rychle stává nástrojem, který může zásadně zefektivnit celý energetický systém. Už dnes je využívána při průzkumu a těžbě ropy a plynu, při prediktivní údržbě zařízení, při snižování úniků metanu nebo při zvyšování bezpečnosti provozu. V elektroenergetice pomáhá s přesnějšími předpověďmi výroby z obnovitelných zdrojů, s optimalizací provozu elektráren a se správou stále složitějších a decentralizovanějších sítí.

Podle analýzy IEA by plošné nasazení AI v přenosových a distribučních soustavách mohlo uvolnit až 175 gigawattů přenosové kapacity bez nutnosti stavět jediné nové vedení. To je objem výkonu převyšující očekávaný nárůst zatížení sítí datovými centry do roku 2030. V průmyslu by široké využití existujících AI řešení mohlo přinést energetické úspory odpovídající dnešní celkové spotřebě energie Mexika. V sektoru budov by chytré řízení vytápění, chlazení a spotřeby elektřiny mohlo snížit globální odběr o stovky terawatthodin ročně.

Zpráva se zároveň staví střízlivě k často přehnaným očekáváním, že umělá inteligence sama vyřeší klimatickou krizi. Emise spojené se spotřebou elektřiny datových center porostou a v základním scénáři se do roku 2035 zvýší zhruba na 300 milionů tun oxidu uhličitého ročně. I když to bude stále méně než dvě procenta celkových emisí energetického sektoru, půjde o jeden z nejrychleji rostoucích zdrojů. Potenciální úspory emisí díky využití AI v energetice jsou reálné, ale omezené a zdaleka nenahradí potřebu aktivní klimatické a energetické politiky.

Jedním z nejzajímavějších dlouhodobých dopadů umělé inteligence může být zrychlení energetických inovací. Vývoj nových materiálů pro baterie, katalyzátorů pro syntetická paliva nebo technologií zachytávání oxidu uhličitého dnes trvá desetiletí. AI má potenciál tento proces dramaticky zkrátit tím, že umožní rychleji procházet obrovské množství možných kombinací a soustředit experimentální úsilí na nejslibnější řešení. Přesto zatím jen zanedbatelná část kapitálu investovaného do energetických startupů směřuje do projektů s výraznou vazbou na umělou inteligenci.

Mezinárodní energetická agentura v závěru zprávy zdůrazňuje, že svět vstoupil do období, kdy se technologický sektor a energetika stávají navzájem neoddělitelnými. Budoucí konkurenceschopnost států i firem bude záviset na jejich schopnosti zajistit dostatek čisté, spolehlivé a cenově dostupné energie pro digitální ekonomiku a zároveň využít digitální nástroje k transformaci energetických systémů. Nejistot je mnoho, od tempa rozvoje AI přes geopolitická rizika až po dostupnost kritických surovin, ale právě proto je podle IEA nezbytné jednat včas, koordinovaně a na základě dat. Energie a umělá inteligence se vydaly na společnou cestu a její směr rozhodne o podobě moderní civilizace na desítky let dopředu.

Dokument ke stažení:

Energy and AI

Uhlí bylo po desetiletí symbolem průmyslového růstu i energetické jistoty. Podle nové analýzy Mezinárodní agentury pro energii se však světová poptávka dostala na hranici, kde se dosavadní trajektorie neustálého růstu začíná lámat. Vývoj do roku 2030 naznačuje spíše stagnaci a mírný ústup, tažený především změnami v Asii a rychlým nástupem jiných zdrojů energie.

Za nejnovějšími daty stojí Mezinárodní agentura pro energii, respektovaná globální instituce sledující vývoj energetických trhů a dlouhodobé trendy. Její aktuální zpráva Coal 2025 konstatuje, že světová poptávka po uhlí dosáhla svého maxima a v dalších letech se pravděpodobně začne pozvolna snižovat. Rok 2025 podle dat agentury potvrdil mírný nárůst spotřeby (o 0,5 %) na přibližně 8,85 miliardy tun, čímž se globální trh dostal na své maximum. V dalších letech se očekává spíše stagnace a postupný návrat spotřeby ke úrovním z první poloviny dekády, zhruba k hodnotám roku 2023.

Tento vývoj neznamená náhlý konec uhlí, ale spíše zásadní změnu dynamiky. Uhlí přestává být zdrojem, jehož spotřeba automaticky roste spolu s ekonomikou. Stále silnější konkurence obnovitelných zdrojů, rostoucí role plynu a návrat jaderné energetiky postupně vytlačují uhlí z výroby elektřiny v řadě regionů. Podle expertů agentury je právě sektor elektroenergetiky hlavním místem, kde se o budoucnosti uhlí rozhoduje.

Klíčovou roli v celosvětovém vývoji hraje Čína. Země, která dnes spotřebuje více než polovinu veškerého uhlí na světě, se podle odhadů nachází na bodu zlomu. Spotřeba zde sice zůstává vysoká, ale její růst se zastavuje a v příštích letech by mohla dokonce mírně klesat. Důvodem je masivní rozvoj solárních a větrných elektráren, rychlé posilování přenosových soustav a snaha čínské vlády snížit závislost na fosilních palivech. IEA zároveň upozorňuje, že tempo tohoto obratu bude záviset na vývoji poptávky po elektřině a na schopnosti integrovat proměnlivé obnovitelné zdroje do sítě.

Zatímco v Číně se uhlí dostává do fáze stagnace, jiné části Asie jdou opačným směrem. Indie a některé státy jihovýchodní Asie budou podle prognózy i nadále uhlí využívat více než dnes. V Indii by se spotřeba do roku 2030 mohla zvýšit o více než 200 milionů tun, což odráží rychlý hospodářský růst, urbanizaci a potřebu dostupné elektřiny. Uhlí zde zůstává cenově nejdostupnějším zdrojem, který dokáže pokrýt rostoucí energetickou poptávku.

V rozvinutých ekonomikách je trend jednoznačně opačný. Evropská unie pokračuje v systematickém útlumu uhlí, a to jak kvůli klimatickým závazkům, tak díky rychlému rozvoji obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti. Spotřeba uhlí zde klesá dlouhodobě a podle IEA se tento směr už nezmění. Spojené státy představují spíše výjimku posledních let, kdy vyšší ceny zemního plynu a odklady uzavírání některých uhelných elektráren vedly k dočasnému oživení spotřeby. I zde však agentura očekává návrat k sestupnému trendu.

Celkově tak svět vstupuje do období, kdy uhlí zůstává důležitou, ale už nikoli rostoucí součástí energetického mixu. IEA tento moment označuje za významný milník, protože poprvé v moderní historii už se nepočítá s tím, že by spotřeba uhlí dál rostla. Budoucnost energetiky se bude stále více opírat o nízkoemisní zdroje, technologické inovace a změny ve spotřebě energie.

Zpráva zároveň naznačuje, že zpomalení a možný pokles spotřeby uhlí může sehrát důležitou roli při snižování globálních emisí skleníkových plynů. Nejde o rychlou transformaci, ale o postupný posun, který dává vládám, firmám i investorům jasný signál. Éra neustále rostoucího uhlí se blíží ke svému konci a další dekáda ukáže, jak rychle a jak důsledně dokáže svět tento zlom proměnit v trvalou změnu energetického systému.

Dokument ke stažení:

Uhlí 2025 - Analýza a prognóza do roku 2030 

Ministerstvo životního prostředí vydalo závěrečné letošní číslo Věstníku. Pátá částka obsahuje několik důležitých sdělení ministerstva.

Jedná se zejména o sdělení sekce ochrany přírody a krajiny MŽP, které stanovuje proměnné veličiny vzorců uvedených v příloze č. 3 vyhlášky č. 432/2005 Sb., upravující podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením zemědělského hospodaření, včetně vzoru a náležitostí uplatnění nároku.

Dále Věstník přináší sdělení odboru ochrany ovzduší MŽP, kterým se oznamuje kódové označení vybraných údajů souhrnné provozní evidence stacionárních zdrojů. Součástí páté částky je rovněž sdělení odboru ochrany ovzduší MŽP, jímž se stanovují emisní faktory podle § 12 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší. 

Dokument ke stažení:

Věstník MŽP

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Science přináší dosud nejucelenější pohled na to, jak se per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS) hromadí v mořských rybách a jak se prostřednictvím mezinárodního obchodu s potravinami stávají tichým, avšak významným zdrojem chemické zátěže lidské populace po celém světě. Výsledky ukazují, že i regiony s relativně nízkou lokální kontaminací mohou čelit vysoké expozici, a to čistě v důsledku dovozu mořských produktů.

Per- a polyfluoroalkylové látky, souhrnně označované zkratkou PFAS (per- and polyfluoroalkyl substances, tedy vysoce stabilní syntetické chemické látky s vazbou uhlík–fluor), patří mezi nejproblematičtější kontaminanty současnosti. Díky své mimořádné chemické stabilitě se v prostředí prakticky nerozkládají, což jim vyneslo označení „věčné chemikálie“. Používají se od poloviny 20. století v průmyslu, například při výrobě hasebních pěn, nepřilnavých povrchů, vodoodpudivých textilií či obalových materiálů. Zásadním rysem PFAS je jejich schopnost perzistence (dlouhodobého setrvání v prostředí) a bioakumulace (hromadění v organismech), což z nich činí významné riziko pro ekosystémy i lidské zdraví.

Zásadní posun v porozumění globální expozici PFAS přináší studie s názvem Risks of per- and polyfluoroalkyl substance exposure through marine fish consumption, publikovaná v prosinci 2025 v časopise Science. Autorský kolektiv vedený Wenhui Qiu analyzoval data o koncentracích PFAS v mořských rybách nasbíraná v období let 2010 až 2021. Datový soubor zahrnoval více než tři tisíce měření z více než 3 000 lokalit po celém světě a týkal se 212 druhů mořských ryb, mezi nimiž byly například tuňák obecný (Thunnus thynnus), makrela obecná (Scomber scombrus), treska obecná (Gadus morhua) nebo mečoun velký (Xiphias gladius), pocházejících ze 44 zemí. Jde tak o dosud nejrozsáhlejší globální analýzu tohoto typu.

Studie se soustředila především na PFAS, které byly v minulosti nejvíce používány a které dnes patří k nejlépe zdokumentovaným zdrojům environmentální zátěže, jako je PFOS (perfluorooktansulfonová kyselina) a PFOA (perfluorooktanová kyselina), ale zároveň sledovala i širší spektrum dalších, méně regulovaných dlouhých PFAS s dlouhým uhlíkovým řetězcem, které se v posledních letech stále častěji objevují v prostředí. Výsledky ukazují, že koncentrace PFAS v mořských rybách vykazují výrazné regionální rozdíly. Nejvyšší hodnoty byly zaznamenány v rybách pocházejících z oblastí východní a jihovýchodní Asie a z části Pacifiku, tedy z regionů s vysokou mírou industrializace pobřežních oblastí a intenzivním využíváním PFAS v minulosti.

Naměřené koncentrace PFAS ve svalovině ryb se podle analyzovaných dat pohybovaly v širokém rozmezí, od jednotek nanogramů na gram rybí tkáně (řádově 1–5 ng/g) až po desítky nanogramů na gram (v některých případech přesahující 20–30 ng/g) u nejzatíženějších druhů a lokalit. Nejvyšší koncentrace byly typicky zjišťovány u dravých a dlouhověkých druhů, jako jsou tuňáci, mečouni nebo žraloci, což potvrzuje význam bioakumulace PFAS v mořských potravních řetězcích a jejich postupné hromadění směrem k vyšším trofickým úrovním.

Zásadním přínosem studie však není pouze mapování samotné kontaminace ryb, ale především modelování lidské expozice prostřednictvím jejich konzumace. Autoři kombinovali data o koncentracích PFAS v jednotlivých druzích ryb s údaji o spotřebě ryb v jednotlivých zemích a s globálními toky mezinárodního obchodu s mořskými produkty. Na základě tohoto přístupu vypočítali odhadovaný denní příjem PFAS (Estimated Daily Intake, tedy odhadované množství chemické látky přijaté potravou během jednoho dne) pro spotřebitele v různých regionech světa.

Výsledky jsou z hlediska veřejného zdraví mimořádně významné. Ukazují, že země s relativně nízkou lokální kontaminací mořského prostředí, včetně mnoha států Evropy, mohou vykazovat vysokou expozici PFAS čistě v důsledku dovozu ryb z vysoce kontaminovaných oblastí. Jinými slovy, riziko se „přelévá“ spolu s potravinami přes hranice států i kontinentů. Mezinárodní obchod s rybami tak podle autorů zásadně přepisuje geografii rizik a narušuje dlouho zažitou představu, že expozice PFAS je převážně lokálním problémem, úzce svázaným s místní výrobou, průmyslovou činností nebo konkrétními zdroji znečištění.

Autoři dále hodnotili zdravotní rizika ve vztahu k existujícím zdravotně orientovaným referenčním hodnotám, zejména k tolerovatelnému týdennímu příjmu (TWI, tedy množství látky, které lze dlouhodobě přijímat bez očekávaných negativních účinků na zdraví) stanovenému Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA). EFSA stanovila pro součet čtyř klíčových PFAS (PFOS, PFOA, PFHxS a PFNA) TWI na úrovni 4,4 nanogramu na kilogram tělesné hmotnosti a týden. Modelové výpočty ukazují, že u populací s vysokou spotřebou ryb mohl tento příjem dosahovat hodnot blízkých tomuto limitu nebo jej v některých scénářích i překračovat, a to i bez započtení dalších zdrojů expozice, jako je pitná voda nebo jiné potraviny živočišného původu.

Zajímavým, byť částečně uklidňujícím zjištěním je skutečnost, že u některých regulovaných látek, zejména PFOS, je v dlouhodobém trendu patrný pokles průměrného zdravotního rizika. Autoři tento vývoj dávají do souvislosti s mezinárodními regulačními opatřeními, zejména se zařazením PFOS do Stockholmské úmluvy o perzistentních organických polutantech, tedy mezinárodní dohody zaměřené na omezení nejnebezpečnějších chemických látek. Tento pokles však nelze chápat jako obecný trend platný pro celou skupinu PFAS. Zatímco u některých historicky regulovaných látek je patrné snížení rizik, u novějších a méně regulovaných PFAS přetrvává vysoká míra nejistoty a v řadě případů i rostoucí zdravotní a environmentální zátěž. U těchto látek zatím chybí dlouhodobá toxikologická data i jasně stanovené zdravotní limity.

Studie tím zároveň odhaluje jednu z klíčových slabin současné chemické politiky, kterou je roztříštěná regulace zaměřená na jednotlivé látky namísto systematického přístupu ke skupině PFAS jako celku. PFAS se chovají jako skupina s podobnými environmentálními a toxikologickými vlastnostmi, přesto jsou mnohé z nich regulovány až ve chvíli, kdy se jejich negativní dopady jednoznačně prokáží. Výsledky práce publikované v Science ukazují, že tento přístup může vést k dlouhodobému přenosu rizik na globální úrovni, zejména prostřednictvím potravních řetězců.

Z hlediska evropské politiky ochrany zdraví a životního prostředí má studie přímý dopad na diskusi o monitoringu PFAS v potravinách, o povinném sledování původu ryb a o potřebě integrovat chemickou bezpečnost do obchodní politiky. Autoři zdůrazňují, že bez systematického sledování PFAS v mořských produktech a bez transparentních dat o jejich původu nelze efektivně chránit spotřebitele, a to ani v zemích s přísnou environmentální legislativou.

Celkově studie představuje důležitý argument pro to, aby byly PFAS vnímány nikoli jako izolovaný problém lokálních ekologických zátěží, ale jako globální systémové riziko, které se šíří spolu s výrobky a potravinami. Konzumace mořských ryb, obecně považovaná za zdravou součást jídelníčku, se tak v některých případech může stát významným zdrojem expozice chemickým látkám s dlouhodobými účinky na imunitní systém, hormonální regulaci i metabolismus.

V českém kontextu je důležité zdůraznit, že hlavní závěry studie se týkají především mořských ryb a globálních obchodních toků, nikoli tradičního vánočního kapra z tuzemských rybníků. Sladkovodní ryby chované v České republice nejsou součástí rozsáhlého mezinárodního obchodu a jejich expozice PFAS je obvykle spojena spíše s lokální kvalitou vody než s globálním přenosem zátěže.

Pro spotřebitele tak z výsledků nevyplývá důvod k obavám z tradiční štědrovečerní večeře, ale spíše obecné doporučení k rozumné pestrosti jídelníčku. Z pohledu prevence dává smysl nekonzumovat dlouhodobě jen jeden typ ryb, sledovat jejich původ a vnímat ryby nikoli jako automaticky „čistý“ zdroj bílkovin, ale jako potravinu, jejíž bezpečnost je, stejně jako u jiných komodit, stále více ovlivňována globálními environmentálními problémy a souvislostmi.

Klimatická žaloba v Česku zatím neuspěla, soudy se odmítly postavit do role architekta klimatické politiky státu. Jenže právo není statické a stejně tak není neměnný ani institucionální rámec veřejné správy. Změny ve struktuře Ministerstva životního prostředí a signály, které nové vedení vysílá směrem ke klimatické politice, mohou zpětně proměnit to, co soudy ještě nedávno považovaly za politickou otázku mimo svůj dosah. Nejde o to, zda stát chce být ambiciózní, ale zda si svými vlastními kroky nepodkopává schopnost dostát závazkům, které už dnes platí.

Když české soudy včetně Ústavního soudu odmítly klimatickou žalobu podanou proti státu, opřely se především o argument, že soudní moc nemůže nahrazovat politické rozhodování. V jádru jejich úvah stála zdrženlivost vůči tomu, aby soudy určovaly podobu klimatické politiky, stanovovaly konkrétní cíle nebo přikazovaly exekutivě, jakým způsobem má dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů. Tento přístup vycházel z tradičního pojetí dělby moci, tedy principu, podle něhož má každá složka státu jasně vymezené kompetence a soudy nemají vstupovat tam, kde by fakticky nahrazovaly politickou odpovědnost vlády a parlamentu.

Současně však soudy neřekly, že klimatická politika je zcela mimo jejich přezkum. Naopak, opakovaně zaznělo, že pokud by bylo možné prokázat porušení konkrétní právní povinnosti, nikoli pouze obecné politické neambice, soudní ochrana by byla namístě. Klimatická žaloba v českém provedení narazila především na to, že stavěla na širokém tvrzení o nedostatečnosti státní klimatické politiky jako celku, nikoli na přesném vymezení toho, jaké konkrétní povinnosti stát porušuje, v jakém rozsahu a na základě jakého právního předpisu.

Právě zde se však dostáváme k aktuální situaci na Ministerstvu životního prostředí, která může tento obraz postupně měnit. Reorganizace ministerstva, rušení či slučování klíčových útvarů zaměřených na ochranu klimatu a personální otřesy v nejvyšším vedení nejsou pouze vnitřními manažerskými kroky. Z hlediska práva veřejné správy představují zásah do institucionální kapacity státu plnit své zákonné a mezinárodní povinnosti. Institucionální kapacita přitom není abstraktní pojem, ale souhrn organizačních, personálních a odborných předpokladů, bez nichž nelze efektivně vykonávat svěřené pravomoci.

Zatímco soudy dosud vycházely z předpokladu, že stát má vytvořený základní rámec pro tvorbu a realizaci klimatické politiky, a že otázkou je spíše míra ambice než samotná existence politiky, současné kroky mohou tento předpoklad oslabit. Pokud je ochrana klimatu rozmělněna v rámci širších sekcí, bez jasného garanta, bez stabilního odborného vedení a bez jednoznačné odpovědnosti, vzniká legitimní otázka, zda stát stále plní povinnost zajistit efektivní výkon veřejné správy v této oblasti. Efektivní výkon zde neznamená dosažení konkrétního emisního cíle, ale vytvoření takového institucionálního uspořádání, které umožňuje cíle vůbec realisticky sledovat a vyhodnocovat.

Z právního hlediska je důležité, že klimatická politika dnes není pouze politickým programem, ale je stále více ukotvena v právně závazných rámcích. Evropské právo, včetně klimatického rámce Evropské unie, stanoví povinnosti, které musí členské státy nejen deklarovat, ale také implementovat prostřednictvím vnitrostátních politik a institucí. Implementace přitom neznamená pouze formální přijetí strategií, ale také vytvoření administrativních struktur schopných tyto strategie naplňovat. Pokud stát tyto struktury oslabuje, vystavuje se riziku, že nebude schopen prokázat, že své povinnosti bere vážně a že je plní s náležitou péčí.

Právě zde se otevírá nový prostor pro budoucí klimatické žaloby. Nejde již o to, aby soudy nařizovaly vládě, kolik tun oxidu uhličitého má Česká republika ušetřit do určitého roku. Jde o to, zda stát svými organizačními kroky nevytváří stav systémové nečinnosti, tedy situaci, kdy formálně existují závazky a cíle, ale fakticky chybí aparát schopný je naplňovat. Systémová nečinnost je v právním jazyce označení pro dlouhodobý a strukturální stav, kdy veřejná správa selhává nikoli jednorázově, ale trvale a předvídatelně.

Pokud by bylo možné doložit, že zrušení nebo oslabení klíčových útvarů na MŽP vedlo k faktickému ochromení koordinace klimatické politiky, ke zpožďování plnění povinností vůči Evropské unii nebo k absenci odborných podkladů pro rozhodování vlády, dostává se spor z roviny politického hodnocení do roviny právního přezkumu. V takovém případě by soudy již neposuzovaly, zda je státní politika dostatečně ambiciózní, ale zda je vůbec schopná fungovat v mezích práva.

Zároveň nelze přehlédnout symbolickou rovinu těchto kroků. Právo, zejména správní a ústavní, pracuje nejen s formálními akty, ale také s principy, jako je legitimní očekávání nebo dobrá správa. Dobrá správa znamená, že stát jedná předvídatelně, odborně a s vědomím dlouhodobých dopadů svých rozhodnutí. Pokud stát na jedné straně deklaruje, že bere klimatickou změnu vážně, a na straně druhé oslabuje institucionální zázemí této agendy, vzniká rozpor, který může být právně relevantní.

Paradoxem současné situace je, že právě snaha nové politické reprezentace vymezit se vůči klimatické agendě může posílit argumenty budoucích žalobců. Klimatická žaloba, která neuspěla, byla postavena v době, kdy stát mohl relativně přesvědčivě tvrdit, že klimatickou politiku má, že ji rozvíjí a že otázkou je spíše tempo a konkrétní nástroje. Pokud se však tento obraz začne drolit, pokud stát sám vysílá signály, že ochrana klimatu není prioritou a že institucionální rámec lze bez větších následků oslabit, posouvá se těžiště sporu.

Nelze proto vyloučit, že budoucí klimatická žaloba nebude stát na velkých morálních výzvách ani na abstraktních ústavních právech, ale na poměrně technické otázce fungování státní správy. Právě takové spory mají u soudů často větší šanci na úspěch, protože se opírají o konkrétní fakta, jasně vymezitelné povinnosti a měřitelné dopady.

Závěrem lze říci, že současné kroky nového vedení Ministerstva životního prostředí samy o sobě ještě neznamenají porušení práva. Mohou se však stát důležitým dílkem mozaiky, která v budoucnu umožní soudům konstatovat, že stát selhal nikoli v ambicích, ale v základní povinnosti zajistit funkční správu v oblasti, kterou sám označuje za zásadní. A právě tím by se Česká republika mohla paradoxně přiblížit úspěchu klimatické žaloby více než kdykoli předtím.

Na úplný závěr je v tomto kontextu namístě připomenout i roli hlavy státu. Prezident republiky veřejně deklaroval, že na post ministra životního prostředí nejmenuje nikoho, kdo by šel proti ochraně životního prostředí. Tento výrok má význam nejen politický, ale i institucionální. Prezident zde nevystupuje pouze jako formální aktér jmenovacího procesu, ale jako ústavní pojistka, která má zabránit tomu, aby se exekutiva dostala do rozporu se základními hodnotami a závazky státu. V rovině této úvahy lze říci, že právě takový přístup může fungovat jako prevence budoucích právních sporů.

Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, kterým se pro rok 2025 aktualizuje referenční hodnota pro výrobu uhličitanu sodného v systému EU ETS. Návrh představuje konkrétní aplikaci revidovaných pravidel systému obchodování s emisemi a ukazuje, jak se změny v metodice monitorování a vykazování emisí promítají do výpočtu bezplatné alokace emisních povolenek.

Evropský systém obchodování s emisemi prochází v návaznosti na balíček Fit for 55 jednou z nejvýznamnějších revizí od svého vzniku. Směrnice 2003/87/ES byla novelizována směrnicí (EU) 2023/959 tak, aby odpovídala závaznému cíli snížit do roku 2030 čisté emise skleníkových plynů v Evropské unii alespoň o 55 % oproti roku 1990. Tento cíl, zakotvený v evropském klimatickém právu, se promítá do celé řady prováděcích aktů, které upravují praktické fungování EU ETS, včetně pravidel monitorování, vykazování emisí a stanovování referenčních hodnot pro bezplatné přidělování emisních povolenek.

Jedním z těchto aktů je návrh prováděcího nařízení Komise, kterým se mění prováděcí nařízení (EU) 2021/447 stanovující revidované referenční hodnoty, tedy tzv. benchmarky představující úroveň emisní náročnosti nejúčinnějších zařízení, na jejichž základě se vypočítává objem bezplatně přidělovaných povolenek, pro období 2021 až 2025. Návrh se konkrétně zaměřuje na aktualizaci referenční hodnoty pro výrobu uhličitanu sodného pro kalendářní rok 2025. Impulsem ke změně není posun v technologické vyspělosti sektoru, ale úprava vymezení emisí a systémových hranic, která vyplývá z novelizace pravidel monitorování a vykazování emisí podle prováděcího nařízení (EU) 2018/2066 ve znění nařízení (EU) 2023/2122.

Podstatou této úpravy je nové zacházení s tzv. meziproduktovým oxidem uhličitým v procesu výroby uhličitanu sodného. Na základě revidované definice emisí a změn uvedených v příloze IV prováděcího nařízení o monitorování a vykazování se od 1. ledna 2025 zavádí povinnost tento meziproduktový CO₂ systematicky monitorovat. Ačkoliv bude tento CO₂ vykazován jako emitovaný až od roku 2026, pro účely stanovení referenční hodnoty je nezbytné zohlednit jeho existenci již při výpočtu hodnoty platné pro rok 2025. Komise proto navrhuje, aby se k dosavadní referenční hodnotě používané v letech 2021 až 2024 přičetly odpovídající emise vypočtené na základě stechiometrického emisního faktoru 0,415 tuny CO₂ na jednu tunu vyrobeného uhličitanu sodného, který je uveden v příloze VI pravidel monitorování a vykazování emisí.

V praktické rovině to znamená, že referenční hodnota pro bezplatnou alokaci emisních povolenek v tomto odvětví bude pro rok 2025 navýšena tak, aby odpovídala rozšířeným systémovým hranicím výrobního procesu a zahrnovala i emise, které dosud nebyly součástí výpočtu. Nejde tedy o zmírnění klimatických cílů, ale o technickou korekci, jejímž účelem je zajistit soulad mezi metodikou monitorování emisí a pravidly pro přidělování bezplatných povolenek. Tento postup má zabránit situaci, kdy by provozovatelé byli povinni nové emise sledovat a vykazovat, aniž by se tyto emise promítly do výše bezplatné alokace.

Navrhovaná změna má význam i z hlediska právní jistoty a předvídatelnosti pro dotčené podniky. Aktualizace referenční hodnoty je výslovně omezena na rok 2025 a reaguje na přechodné období mezi změnou metodiky monitorování a okamžikem, kdy se meziproduktový CO₂ začne vykazovat jako emitovaný. Komise tím potvrzuje snahu udržet v rámci zpřísňující se klimatické politiky technickou konzistenci a transparentnost fungování EU ETS.

Celý návrh prováděcího nařízení je nyní otevřen připomínkování a po svém přijetí bude přímo použitelný ve všech členských státech. Přestože se týká jediného sektoru, názorně ukazuje, jak detailní metodické úpravy ovlivňují nastavení systému obchodování s emisemi a jak významnou roli hraje přesné vymezení emisí při naplňování dlouhodobých klimatických cílů Evropské unie.
 

Dokument ke stažení:

• EU 12_26 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares(2025)
• EU 12_26 EK Příloha – Ares(2025)
   

Těžbě lithia na Cínovci v Krušných horách a zpracovatelskému závodu v Prunéřově na Chomutovsku nebrání žádné technologické překážky, ukázala studie proveditelnosti. O realizaci rozhodnou akcionáři Geometu, kterými jsou Severočeské doly a australská EMH. Celková investice je odhadována na více než 42 miliard korun, což by ji řadilo mezi tři největší investice do průmyslu v Česku v posledních letech. Kraji s vysokou nezaměstnaností by přinesla tisíce míst.

Studie potvrdila, že na Cínovci je možné těžit 3,2 milionu tun rudy ročně, ze které se vyrobí přibližně 37.000 tun uhličitanu lithného bateriové kvality až pro 1,3 milionu elektrických vozidel, uvedl mluvčí. Do konce roku Geomet odevzdá ministerstvu životního prostředí dokumentaci k posouzení vlivů na životní prostředí (tzv. EIA). Ústecký kraj teď odložil důležité rozhodnutí o vymezení koridoru pro technologické zařízení pro přepravu vytěžených hornin mezi areálem dolu Cínovec a překladištěm Dukla.

Těžba a zpracování lithia je strategickým projektem pro Českou republiku i celou Evropskou unii. V letošním roce ho Evropská komise zařadila mezi strategické projekty v rámci nařízení o kritických surovinách, což potvrzuje klíčový význam českého ložiska v celoevropském kontextu. Evropská unie si stanovila cíl, aby do roku 2030 získávala minimálně 10 % své roční spotřeby strategických kritických surovin z těžby na svém území. Český projekt na získávání lithia může tomuto cíli výrazně napomoci. Odborníci očekávají výrazný nárůst poptávky po lithiu především v souvislosti s bateriemi do elektromobilů a pro úložiště energie z obnovitelných zdrojů. 

Finální studii proveditelnosti také potvrdila, že zpracovatelský závod může být přesunut z původně zvažované průmyslové zóny Dukla do areálu bývalé uhelné elektrárny Prunéřov. Nová lokalita vzešla jako kompromis z jednání s místními samosprávami a krajem. Samotná technologie zpracování lithia byla při přípravě finální studie proveditelnosti ověřena sadou laboratorních a poloprovozních zkoušek, a to v několika etapách s opakovatelnými výsledky. Proces se skládá ze dvou hlavních částí. První představuje úpravárenskou část na třídění a úpravu rudy. Tato část se označuje jako FECAB. Druhou částí je chemický závod LCP, kde dochází k zušlechťování za účelem výroby finálního produktu uhličitanu lithného v bateriové kvalitě.

Budoucí podzemní důl má vzniknout na Cínovci, zpracovatelský závod na lithnou rudu má vyrůst v Prunéřově na místě bývalé uhelné elektrárny. Vytěžený materiál se bude do Prunéřova přepravovat vlakem, na který se naloží v průmyslové zóně Dukla u Újezdečku, kam ho z Cínovce dopraví moderní dopravník. DFS potvrdila, že těžba bude probíhat pod zemí v hloubce a vstup do dolu budou zajišťovat dvě úpadnice, tedy tunely, které povedou přímo do ložiska těžby z portálu v lokalitě Sedmihůrky. V podzemí u ústí úpadnic vznikne stanice, kde bude probíhat primární a sekundární drcení. 

Plánovanou těžbu má na starosti společnost Geomet, v níž většinu vlastní Severočeské doly, člen skupiny ČEZ, zbylých 49 procent má australský holding EMH. Rudu s obsahem lithia chce získávat hlubinným způsobem. Vytěžený materiál se bude do Prunéřova přepravovat vlakem. Nakládat se bude v průmyslové zóně Dukla na Teplicku, kam ho dopraví z Cínovce dopravník.

Těžba a závod na zpracování přinesou napřímo zhruba 2000 pracovních míst, další 2000 míst vznikne v navazujícím dodavatelském řetězci. V Ústeckém kraji je největší nezaměstnanost v zemi, přičemž podle ČEZ budou budoucí pracovníci nadstandardně ohodnoceni, což by mělo mít pozitivní přínos na ekonomiku celého regionu. 

Masivní výpadek elektřiny 4. července 2025 v části Prahy a čtyř krajů vznikl unikátním souběhem pádu fázového vodiče na vedení V411 a náhlého snížení výkonu elektráren v severozápadních Čechách. Přestože žádná z událostí sama o sobě bezpečnost soustavy neohrožovala, jejich kombinace vytvořila bezprecedentní dispečerskou situaci, která odhalila potřebu posílení odolnosti sítě a zrychlené implementace preventivních opatření. Unikátní souběh těchto událostí v krátkém časovém úseku jedné hodiny odpovídá pravděpodobnosti přibližně 1:3 milionům. 

Vyplývá to ze zprávy shrnující vyšetřování této mimořádné události, kterou zpracovala a zveřejnila společnost ČEPS. Před výpadkem vedení V411 nebylo podle zprávy ČEPS přetíženo žádné zařízení přenosové soustavy a bylo plněno kritérium N-1, které stanoví, že po výpadku jakéhokoli prvku přenosové soustavy nedojde k přetížení jiného zařízení. Toto ve své zprávě Factual Report potvrdila také Evropská asociace provozovatelů přenosových soustav ENTSO-E.

Výsledky vyšetřování velkého výpadku, které provozovatel přenosové soustavy zveřejnil ve zprávě „Rozbor závažné provozní a poruchové události (PaPU) v ČR: Výpadek vedení V411 a následné bezproudí v části soustavy“, definují jako hlavní příčinu této události technické poruchy v těsné časové souslednosti, které spolu rozhodujícím způsobem nesouvisely. Konkrétně se jednalo o pád fázového vodiče na vedení V411 a snížení činného výkonu a výpadek zdrojů o celkovém výkonu cca 470 MW v oblasti severozápadních Čech. Mezi nepříznivé okolnosti, které průběh mimořádné události ovlivnily, patří také na letní poměry vysoké zatížení a skutečnost, že k poruchám došlo v době nejvyšší spotřeby daného dne.

Z pohledu výpadku vedení V411 byla mechanická porucha na jednom z vodičů, konkrétně se jednalo o fyzické přerušení v tahové spojce lana. Za posledních 20 let eviduje ČEPS jen čtyři případy tohoto typu poruchy. Testy provedené v defektoskopické laboratoři ukázaly, že příčinou přerušení lana byla chybně provedená montáž tahové spojky. Šlo o skrytou vadu, kde k degradaci zařízení docházelo postupně. Montáž byla zrealizována dodavatelskou firmou ve dnech 1.–3. prosince 2024. Jednalo se o zahraniční firmu. Po obdržení výsledků šetření ČEPS zahájila s dodavatelem příslušné právní kroky pro uhrazení nákladů.

Žádná z jednotlivých událostí, které vedly k výpadku 4. července, by sama o sobě nebyla schopna ohrozit bezpečnost přenosové soustavy. Problém nastal až při jejich souběhu, jehož pravděpodobnost v rámci jedné hodiny byla na základě historických dat o poruchovosti zařízení odhadnuta na jednu ku třem milionům. Přestože náhoda sehrála rozhodující roli, k situaci přispěly i nepříznivé ekonomické podmínky na trhu s elektřinou. Poruchy nastaly během denního maxima spotřeby a při nízké výrobě regulovatelných zdrojů, což zhoršilo celkovou odolnost soustavy. 

Po výpadku vedení V411 v 11:51:08 a těsně po něm následujícím snížení činného výkonu a výpadku výroby zdrojů o celkovém výkonu cca 470 MW v oblasti měli dispečeři pouze necelých sedm minut na přípravu řešení bezprecedentní síťové situace a po získání všech relevantních informací již jen několik desítek vteřin na samotnou reakci. Série událostí vedla k přetížení linky V208 a dispečeři se rozhodli pro její odpojení. Po odpojení vedení V208 nastaly výpadky dalších prvků soustavy a vznik energetického ostrova (odpojení části soustavy od zbytku sítě), který již nebyl schopen provozu.

V okamžiku výpadku se dispečerům aktivovalo stovky systémových alarmů a toky na vedeních i výsledky výpočtů se měnily z minuty na minutu. U přetížené linky V208 existovalo reálné riziko přehřátí, prověšení nebo dokonce prasknutí vodiče, který vede mimo jiné přes jihovýchodní část Prahy. V zájmu ochrany životů, majetku a energetické infrastruktury bylo nezbytné toto vedení odpojit. Zásahy prováděl tým dispečerů, kteří pracují na dispečinku ČEPS deset a více let. Na rozdíl od kompletního blackoutu ve Španělsku a Portugalsku se v českém případě podařilo udržet téměř tři čtvrtiny soustavy v provozu, a bylo tedy možné obnovit dodávky podáním napětí z oblastí, které nebyly výpadkem postiženy. 

Řízení elektrizační soustavy má podobně jako řízení letového provozu jeden z nejefektivnějších systémů hodnocení a následné optimalizace vlastní činnosti. Proto je každý incident zdrojem poučení nejen pro dotčeného národního provozovatele, ale i pro další provozovatele evropských propojených soustav. Na základě události ze 4. července přijala ČEPS řadu opatření zaměřených na posílení odolnosti přenosové soustavy nad rámec požadovaných bezpečnostních standardů. Jedná se například o zpřísnění standardů spolehlivosti v oblasti plánování a přípravy provozu, revizi nastavení ochran u intermitentních zdrojů nebo zavedení mimořádné diagnostiky po každé opravě spoje vedení nad rámec běžných termovizních kontrol.

Na implementaci některých opatření začal tuzemský provozovatel přenosové soustavy již pracovat po události ze 4. července. Část z nich bude realizována do konce roku 2025, většina však bude zavedena postupně v roce 2026, protože se jedná o složitější úpravy IT systémů či vývoj nových informačních a predikčních softwarů. Několik zbývajících opatření bude realizováno v rozmezí let 2027–2029.

Zpráva „Rozbor závažné provozní a poruchové události (PaPU) v ČR: Výpadek vedení V411 a následné bezproudí v části soustavy“ je ke stažení na webu ČEPS ZDE.

Mohlo by vás zajímat:

Evropská komise spouští veřejnou konzultaci k revizi nařízení o správě Energetické unie

 

Petr Macinka, pověřený vedením Ministerstva životního prostředí, oznámil, že v připravované systemizaci úřadu pro rok 2026 nepočítá se samostatnou sekcí ochrany klimatu, která má k 1. lednu nadcházejícího roku skončit. Tato změna, kterou Macinka zveřejnil prostřednictvím sociální sítě a která má být součástí nového uspořádání služebních a pracovních míst na MŽP, má být projednána vládou a schválena do konce roku. 

Vrchní ředitel sekce ochrany klimatu Petr Holub na tento krok reagoval rezignací na svou funkci. Vedení resortu, který Macinka aktuálně řídí vedle postu ministra zahraničí, tak směřuje k novému rozdělení pravomocí a agend v rámci úřadu. Navrhované změny se dotýkají širšího uspořádání resortu, včetně počtu služebních a pracovních míst jednotlivých sekcí, a budou předmětem jednání vlády. Podle veřejně dostupných informací se tento krok stal součástí širší reorganizace státní správy, která zahrnuje i personální změny na jiných úřadech. 

Současně s reformou struktury ministerstva Macinka jmenoval nového politického náměstka Jaromíra Wasserbauera, který převezme část kompetencí v oblasti životního prostředí. Jaromír Wasserbauer se narodil na Vysočině. Vysokoškolské vzdělání získal na Fakultě chemické VUT v Brně, kde více než deset let vede Laboratoř kovů a koroze. Podílel se mimo jiné na grantovém projektu financováného Technologickou agentoruou ČR zaměřeném na zpracování vysloužilých fotovoltaických panelů s důrazem na využití vzácných kovů a křemíku.

 

Evropský parlament včera s konečnou platností schválil novelu evropského nařízení o odlesňování EUDR. Pro vydavatele je podstatné, že je osvobozuje od hrozby velké administrativní zátěže, kterou by na ně nařízení uvalilo. Novela totiž mimo zjednodušení povinností vyplývajících z nařízení a odkladu jeho účinnosti o další rok vyřazuje z jeho dosahu noviny, časopisy a další tiskové výrobky. 

Vyřazení tiskové produkce je podle Unie vydavatelů ČR projevem uznání argumentů o tom, že tisk je z komplexního pohledu značně ekologický. Zároveň jde o potvrzení role odborného tisku jako nástroje především vzdělávacího a informačního, jehož smyslem není administrativní zátěž, ale kultivace odborné debaty a přenos kvalifikovaných informací směřujících k minimalizaci dopadů na životní prostředí.

Technologická agentura České republiky (TA ČR) ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí vyhlásila dne 17. prosince 2025 třetí veřejnou soutěž v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a inovací v oblasti životního prostředí, ochrany klimatu a udržitelného rozvoje – Prostředí pro život 2. Soutěž je součástí Podprogramu 3 – Environmentální a klimatické výzvy v dlouhodobé perspektivě (PP3) a reaguje na potřebu zdrojově i časově náročnějších výzkumných řešení, která sledují dlouhodobé změny a trendy v environmentální oblasti. 

Program Prostředí pro život 2 je zaměřen na podporu aplikovaného výzkumu prováděného v klíčových tematických oblastech, kde vznikají největší globální tlaky na životní prostředí. Mezi tyto oblasti patří přírodní zdroje, globální změny, oběhové hospodářství, udržitelný rozvoj krajiny a lidských sídel, environmentálně příznivé technologie a podpora rozvoje environmentálně příznivé společnosti. 

Vyhlášená 3. veřejná soutěž v PP3 je orientována na projekty, které jsou časově a znalostně náročné, vyžadují dlouhodobé sledování společenských, klimatických, environmentálních, přírodních a dalších změn a trendů, a jejich výsledky mají přispět k formování politik a strategií v oblasti životního prostředí a ochrany klimatu. Každý návrh projektu musí řešit jedno z výzkumných témat, která byla stanovena Ministerstvem životního prostředí. 

Tato témata zahrnují: změnu klimatu a její dopady v ČR; vodu v přírodě a ve společnosti; biodiverzitu a krajinu; ochranu a obnovu ekosystémových funkcí půdy; horninové prostředí a udržitelné využití nerostného bohatství; kvalitu ovzduší; materiálové toky, oběhové hospodářství a odpady; průmyslovou ekologii včetně odolnosti vůči haváriím a katastrofám; výzkum dopadů politik životního prostředí v ČR; a výzkum možností dekarbonizace ekonomiky a rozvoje čistého průmyslu v ČR. 

Soutěžní lhůta pro podání návrhů projektů je stanovena od 18. prosince 2025 od 9:00 hodin do 4. března 2026 do 23:59:59 hodin. Návrh projektu se podává prostřednictvím informačního systému SISTA, přičemž finální dokumenty k prokázání způsobilosti uchazeče je třeba zaslat do datové schránky ve stejném termínu.

Podmínkou účasti v soutěži je mimo jiné zveřejnění účetní závěrky za tři předchozí roky u subjektů, které takovou povinnost mají, nezapadání do definice podniku v obtížích a zapsání v evidenci skutečných majitelů do konce soutěžní lhůty. Detailní informace o zadávací dokumentaci, hodnoticích kritériích a dalších podmínkách jsou dostupné v přiložených dokumentech zveřejněných k soutěži.

Pro zájemce o podání projektu TA ČR plánuje uskutečnit informační webinář, jehož termín bude zveřejněn s dostatečným předstihem na webových stránkách Agentury. Zároveň je k dispozici Helpdesk a regionální poradenství pro konzultace projektových záměrů. 

Vyhlášení soutěže proběhlo v souladu se zákonem o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a s relevantními evropskými nařízeními o státní podpoře. 

Prosincové zasedání odborných výborů Evropské chemické agentury (European Chemicals Agency, ECHA) se soustředilo na několik klíčových procesů v rámci evropské chemické regulace. Pozornost byla věnována zejména pokračujícímu posuzování návrhu na omezení per- a polyfluoroalkylovaných látek (PFAS), harmonizované klasifikaci chemických látek, stanovení limitů expozice v pracovním prostředí a žádostem o povolení používání některých chemických látek. 

Zasedání se účastnily dva hlavní odborné orgány ECHA, Výbor pro posuzování rizik (Risk Assessment Committee, RAC) a Výbor pro socioekonomickou analýzu (Socio-Economic Analysis Committee, SEAC). Výbor RAC je odpovědný za vědecké hodnocení nebezpečných vlastností chemických látek a souvisejících rizik pro zdraví lidí a životní prostředí, zatímco výbor SEAC posuzuje socioekonomické dopady navrhovaných opatření, včetně jejich důsledků pro průmyslové subjekty a společnost jako celek.

Hlavním tématem prosincového zasedání bylo pokračující posuzování návrhu na omezení PFAS. Oba výbory projednávaly návrh z hlediska výroby, používání i dalších souvisejících aspektů. Diskuse se soustředily také na horizontální otázky, které se týkají celé regulace, včetně koncentrací, nad kterými by mohla být látka omezena, plánů řízení PFAS, recyklace, náhradních dílů a proveditelnosti, včetně monitorování a vymáhání. Výbor RAC bude v hodnocení pokračovat s cílem přijmout své konečné stanovisko v březnu 2026. Výbor SEAC paralelně připravuje návrh stanoviska k socioekonomickým dopadům, který má po dokončení projít 60denní veřejnou konzultací, jež umožní zapojení průmyslu, odborné veřejnosti, nevládních organizací a dalších zainteresovaných stran.

Vedle PFAS se výbor RAC zabýval harmonizovanou klasifikací a označováním chemických látek. Prosincové zasedání přineslo sedm přijatých stanovisek, včetně klasifikace látky 4,4′-methylen-bis(dibutyldithiokarbamát) jako velmi perzistentní a velmi bioakumulativní (very Persistent and very Bioaccumulative, vPvB). Jedná se o první stanovisko výboru RAC k nové třídě nebezpečnosti zavedené po revizi nařízení CLP v roce 2023. Tato klasifikace se vztahuje výhradně na konkrétní látku a nepředstavuje obecné hodnocení celé skupiny chemických látek.

Další významnou částí prosincového zasedání bylo stanovení limitů expozice v pracovním prostředí (Occupational Exposure Limits, OEL). Výbor RAC přijal stanovisko k vědeckému hodnocení limitní hodnoty pro anthraquinone. Výbor vypracoval vztah mezi expozicí a rizikem (Exposure-Risk Relationship, ERR), který vyjadřuje zvýšené riziko vzniku rakoviny, a doporučil osmihodinový vážený průměr expozice (8h Time-Weighted Average, TWA) pro účely ochrany proti opakovaným negativním účinkům, zejména poškození ledvin.

Výbory RAC a SEAC se rovněž dohodly na deseti návrzích stanovisek k žádostem o povolení (authorisation) pro použití chromového oxidu (chromium trioxide). Tato stanoviska se týkala vybraných aplikací a postupů podle nařízení REACH.

Veřejná konzultace k návrhu stanoviska SEAC k omezení PFAS a k ostatním projednávaným otázkám je standardní součástí rozhodovacího procesu Evropské chemické agentury. Umožňuje shromáždit další připomínky a informace od zainteresovaných stran, což slouží jako podklad pro další fáze projednávání na úrovni Evropské unie.

Evropský parlament dnes schválil dohodu s členskými státy o odložení hojně diskutovaného nařízení o odlesňování o další rok. Cílem je umožnit zemědělcům, lesníkům, obchodníkům i dalším hospodářským subjektům, aby se mohli na předpis řádně připravit. Normu kritizovala mimo jiné Česká republika, která rovněž tlačila na další odklad.

Pro hlasovalo 405 europoslanců, 242 jich bylo proti a osm členů europarlamentu se zdrželo. Aby změny vstoupily v platnost, musí být text formálně schválen ještě Radou EU, která zastupuje členské státy, a zveřejněn v Úředním věstníku EU do konce letošního roku.

Velké hospodářské subjekty a obchodníci budou nyní muset nařízení uplatňovat od 30. prosince 2026 a malé hospodářské subjekty, soukromé osoby a mikropodniky či malé podniky od 30. června 2027. "Tato dodatečná lhůta má zaručit hladký přechod a poskytnout čas na vylepšení IT systému, který hospodářské subjekty, obchodníci a jejich zástupci používají k podávání elektronických prohlášení o náležité péči," uvedl europarlament.

Nařízení se vztahuje na dobytek, kakao, kávu, palmový olej, sóju, dřevo nebo kaučuk. Prodejci mají mít povinnost před uvedením výrobků na unijní trh ověřit, že tyto produkty nejsou spojeny s odlesňováním kdekoliv na světě, a vydat v této souvislosti prohlášení.

Původně mělo nařízení platit už od konce roku 2024. Evropská komise následně navrhla platnost nařízení posunout o rok. Stalo se tak po kritice ze strany firem, některých členských států včetně Česka i části obchodních partnerů sedmadvacítky. Nová pravidla pak měla platit od 30. prosince letošního roku. Systém se ale nejevil jako plně funkční a komisařka pro životní prostředí Jessika Roswallová původně v září oznámila opětovný roční odklad pravidel. Jako důvod uvedla právě obavy kolem funkčnosti systému, který normu doprovází.

Následně ale začala intenzivní jednání mezi kabinety Roswallové a místopředsedkyně EK Teresy Riberaové, která se údajně zdráhala spis o odlesňování znovu otevřít. Nakonec komise dosáhla shody na tom, že nařízení vstoupí v platnost letos 30. prosince, jak bylo původně plánováno, nicméně jeho pravidla budou zaváděna různou rychlostí. Pro větší společnosti to mělo například znamenat, že se jich budou kontroly a vymáhání norem týkat až od 30. června 2026. U malých firem a u tzv. mikropodniků mělo jít o roční odklad, tedy norma se měla začít uplatňovat až od 30. prosince 2026.

Mnohé státy s tím ale nesouhlasily a s novým návrhem na úplné odložení o další rok přišlo v listopadu Německo. V následném jednání se členské státy na odkladu shodly. Stejný krok podpořil 26. listopadu i Evropský parlament. A spoluzákonodárci následně dosáhli kompromisní dohody.

Zdroj: ČTK