Evropská komise otevřela k připomínkování trojici návrhů, které zásadně mění přílohu I nařízení o perzistentních organických znečišťujících látkách. Na černou listinu takzvaných POPs mají nově přibýt látky s dlouhou historií používání, ale také s dobře doloženými riziky: pesticid chlorpyrifos, průmyslově využívané chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem a skupina dlouhořetězcových perfluorkarboxylových kyselin z rodiny PFAS. Návrh Komise reaguje na rozhodnutí Stockholmské úmluvy a představuje jeden z nejvýraznějších kroků v evropské chemické politice posledních let.

Komise navrhuje doplnit do přílohy I tři látky, jejichž společným znakem je perzistence, schopnost dlouhodobého přežívání v prostředí a kumulace v organismech. Zařazení do přílohy v praxi znamená zákaz výroby, uvádění na trh a použití v EU, a to s možností velmi omezených a časově stanovených výjimek. Návrhy proto přesně určují, jaké stopové množství těchto látek lze v materiálech ještě tolerovat, a zároveň stanovují jen velmi omezený okruh výjimek, které mají průmyslu pomoci postupně přejít na bezpečnější náhrady.

Jednou z nejdiskutovanějších látek je chlorpyrifos, organofosfátový insekticid dříve běžně používaný v zemědělství. Vědecké posudky EU dlouhodobě upozorňují na jeho neurotoxické účinky, zvláště na vývoj nervové soustavy dětí, a na možné genotoxické vlastnosti. Epidemiologické studie navíc naznačují souvislost mezi expozicí a poruchami chování či kognitivního vývoje. Jeho zařazení mezi POPs tak představuje logické legislativní završení procesu, který už dříve vedl k odebrání povolení k používání v EU.

Chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem, známé pod zkratkou MCCP, jsou směsi chlorovaných uhlovodíků používané v průmyslu jako změkčovadla plastů, přísady do PVC, maziv nebo nátěrových hmot. Právě jejich široké použití se postupně dostalo do konfliktu s rychle narůstajícími důkazy o toxicitě pro vodní organismy, bioakumulaci a podezření na karcinogenní či endokrinní účinky. Tyto vlastnosti vedly expertní orgán Stockholmské úmluvy k doporučení jejich globální regulace, kterou nyní EU implementuje.

Třetí skupinou jsou dlouhořetězcové perfluorkarboxylové kyseliny, označované jako C9–C21 PFCAs, jejich soli a příbuzné prekurzory. Jde o část rozsáhlé rodiny látek PFAS, známých svou extrémní odolností vůči rozkladu. Právě tato „věčná“ povaha způsobuje, že se PFAS šíří do vzdálených lokalit a dlouhodobě přetrvávají v prostředí i lidském organismu. Dlouhodobé vystavení některým PFAS je spojováno s poruchami imunity, metabolismu, zvýšeným cholesterolem či s některými typy rakoviny. Používaly se v průmyslových procesech, při povrchových úpravách nebo jako součást impregnací, a jsou často i nechtěným vedlejším produktem výroby jiných PFAS.

Předložené návrhy přinášejí pro evropské podniky nutnost prověřit používané suroviny, aktualizovat bezpečnostní dokumentaci, komunikovat s dodavateli a plánovat náhrady, zejména tam, kde se mohou uvedené látky vyskytovat jako aditiva nebo nečistoty. Regulace proto počítá s přechodnými obdobími i přesně definovanými výjimkami, jejichž smyslem je minimalizovat dopad na průmyslové procesy a zároveň zajistit rychlé snížení environmentální i zdravotní zátěže.

Dokument ke stažení:

• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10133298
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10133298

Obec Rybitví na Pardubicku chce blokovat zprovoznění spalovny nebezpečných odpadů změnou územního plánu. Investor se může obrátit na soud. Běží mu roční lhůta, kdy to lze udělat. Firma AVE CZ si nechává čas na posouzení situace. ČTK to řekli zástupci firmy a obecního úřadu.

"Schválení změny územního plánu teď studujeme z hlediska možných dopadů na další fáze povolovacích řízení," uvedl mluvčí AVE CZ Milan Tománek. Společnost se snaží získat povolení na modernizaci odstavené spalovny od roku 2006. Obce v regionu ji nechtějí. Spalovna má zpracovávat až 20 000 tun nebezpečného odpadu ročně.

Rybitví schválilo v lednu letošního roku změnu územního plánu. Firma má rok na to, aby to případně řešila soudně. "Náš územní plán umožňuje provozování spalovny nebezpečných odpadů, ale takové, která tam teď stojí, což je jiná spalovna, než jakou má firma v dokumentaci EIA. Snad to firmu donutí k jednání s námi. Vždycky jsme se rozešli s tím, že to zprovozní, i když to nechceme," řekl Horník.

Mluvčí AVE CZ řekl, že firemní dlouhodobou prioritou je vést s obcemi a se všemi partnery dialog, v kterém podnik hledá v platné legislativě schůdná řešení. "Na druhé straně je namístě také upozornit, že český právní řád a judikatura vycházejí z toho, že účelové zneužití územně plánovacího procesu ze strany obcí nepožívá soudní ochrany," uvedl Tománek.

Rybitví se snažilo zablokovat investiční záměr změnou územního plánu už v minulosti. Nejvyšší správní soud v něm ale v roce 2011 zrušil pasáž, která spalování odpadu znemožňovala. Proto přes deset let pracovala na přepracování dokumentu, což se jí nakonec povedlo letos v lednu. "Firma k tomu měla dostatek času se při přípravě k vyjádřit a podat připomínky. Je to velmi veřejný proces," dodal Horník.

Záměr zprovoznit spalovnu podle Tománka trvá. Bude podle něj objektivně potřeba i vzhledem ke změně odpadové legislativy. "Pracujeme na všech povoleních navazujících na EIA, včetně integrovaného povolení pro provoz spalovny. S ohledem na komplexnost případu a procesní lhůty je obtížné přesněji předvídat, kdy by mohl být znám výsledek celého procesu," řekl mluvčí AVE CZ.

Rybitví ani další obce nechtějí spalovnu ve svém okolí. Region je průmyslový a další provozovna podle nich zhorší prostředí pro lidské zdraví. Rybitví má podle Horníka ještě jednoho žolíka, který by mu mohl pomoci. Vlastní asi 250 metrů komunikace k areálu. "Cesta nemá parametry pro dopravu, která tam je plánovaná, je to pro osobní auta, nepočítalo se s nákladními auty. Naše námitka spočívá v tom, že dopravní situace je tam už teď neúnosná. Jejich projekt by zvýšil hranici bezpečného užívání," řekl Horník.

Zdroj: ČTK

Evropská unie právě položila základ pro jednu z nejzásadnějších hospodářsko-environmentálních proměn — novou strategii pro bioekonomiku, která má potenciál proměnit evropský průmysl, vytvořit statisíce pracovních míst a zásadně snížit závislost na fosilních surovinách. Přitom jde o víc než jen eko-gesto: je to plán na redefinici materiálových toků, na diverzifikaci odpadového a biologického potenciálu a na propojení inovací, průmyslu a venkova v konkurenčně výhodnou, udržitelnou budoucnost.

Bioekonomika v EU už dnes znamená obrovskou sílu — podle Komise čítá více než 17 milionů pracovních míst, tedy asi 8 % zaměstnanců EU, a v roce 2023 generovala ekonomickou hodnotu kolem 2,7 bilionu eur. Přesto zůstává obrovský nevyužitý potenciál: materiály z biologických zdrojů — od plastů přes chemikálie až po stavební materiály, textilní vlákna nebo hnojiva — jsou jen zlomkem toho, co by mohly nahradit dnes běžné ropné suroviny či dovážené „kritické suroviny“. 

Nová strategie přináší konkrétní kroky, jak tento potenciál využít. Navrhuje kombinaci veřejných a soukromých investic, zjednodušení a zrychlení schvalovacích procesů pro inovativní bioprodukty — zvláště pro malé a střední firmy — a vytvoření nástroje pro investice pod názvem Bioeconomy Investment Deployment Group. Dále počítá s podporou vzniku «předních trhů» pro biobázované materiály prostřednictvím legislativních cílů a iniciativy alias aliance nákupců — Bio‑based Europe Alliance, která má sdružit evropské firmy ochotné nakupovat biobased produkty. 

Pět zásadních pilířů bioekonomiky:

1. Obnovitelné biologické zdroje jako základ – Bioekonomika využívá rostliny, zvířata, mikroorganismy i odpadní biologickou hmotu jako suroviny pro potraviny, materiály a energii. Tím nahrazuje fosilní nebo neobnovitelné zdroje.

2. Obrovský potenciál pracovních míst a rozvoj venkova – V EU bioekonomika zaměstnává přibližně 17,2 milionu lidí, mnoho z nich ve venkovských a regionálních oblastech. Nabízí tak nové příležitosti v zemědělství, lesnictví, biovýrobě nebo bio‑technologiích.

3. Inovace jako hybná síla transformace průmyslu – Výzkum a technologický vývoj umožňují vznik nových bio‑produktů: bioplasty, biohnojiva, obnovitelné materiály. Nutným krokem je ale škálovat tyto inovace z laboratoří do praxe, aby mohly výrazně ovlivnit běžný trh.

4. Klíčový prvek pro plnění ekologických a klimatických cílů – Bioekonomika pomáhá snižovat emise, omezovat produkci odpadu a minimalizovat využívání fosilních surovin – což je zásadní pro přechod k uhlíkové neutralitě a udržitelnější ekonomice.

5. Větší odolnost a strategická soběstačnost Evropy – Využitím místních a obnovitelných zdrojů snižuje EU svou závislost na dovážených fosilních palivech a surovinách. Bioekonomika tak přispívá k ekonomické i geopolitické odolnosti v turbulentních časech.

Strategie také klade důraz na udržitelné využití biomasy, včetně sekundárních zdrojů jako jsou zemědělské zbytky, vedlejší produkty nebo biologický odpad. To otevírá prostor pro cirkulární přístupy — tedy návrat využitých biologických zdrojů zpět do ekonomiky, místo jejich spálení nebo skládkování. Současně se chystají iniciativy, které odmění farmáře a lesníky za praxi šetrnou k půdě, podpoří uhlíkové zásobníky a ochranu ekosystémů. 

Nový rámec zároveň znamená zásadní změnu paradigmatu: nejde jen o podporu výzkumu a pilotních projektů — jde o přechod k průmyslové škálovatelnosti, tržní konkurenceschopnosti a strategické soběstačnosti Evropy. To potvrzuje i podpora ze strany organizací, jako je Circular Bio‑based Europe Joint Undertaking (CBE JU), která upozorňuje, že za poslední desetiletí dokázala díky veřejným i soukromým investicím podpořit stovky projektů, desítky biorefinerií a desítky připravených nových materiálů a produktů — a že nová strategie dává impulz pro jejich dlouhodobou průmyslovou využitelnost. 

Nová strategie pro bioekonomiku tak může znamenat zrod moderní, soběstačné a udržitelné evropské průmyslové ekonomiky — ekonomiky, která neplýtvá zdroji, ale naopak využívá biologické bohatství odpovědně a efektivně. Pro Česko to může být šance na rozvoj nových průmyslových odvětví, posílení venkova, recyklaci biomasy a navázání na mezinárodní trendy. Proto — stejně jako vy ve vašich textech — je nyní klíčové pojmout bioekonomiku nejen jako módní koncept, ale jako seriózní strategii s konkrétními řešeními.

Nicméně je nutné mít na paměti, že klimatická změna představuje pro bioekonomiku unikátní paradox resp. riziko. Právě systémy, na kterých strategie staví (půda, lesy, zemědělství, vodní ekosystémy) jsou ty nejvíce ohrožené extrémními jevy, suchem, povodněmi nebo změnou biodiverzity. Výkyvy počasí mohou snižovat výnosy biomasy, zhoršovat kvalitu surovin nebo zvyšovat riziko škod způsobených chorobami a škůdci, což komplikuje plánování bioprodukce. 

Tento faktor podtrhuje, že bioekonomika nemůže být jen otázkou technologie a investic. Musí být integrovaná s adaptací na klima, s udržitelným managementem ekosystémů a odolností dodavatelských řetězců, jinak hrozí, že se ambiciózní cíle strategie stanou nedosažitelnými.

Klíčových prvky strategie:

• Přechod od výzkumu a pilotních projektů k průmyslové škálovatelnosti a nasazení bio‑technologií a biovýroby ve velkém měřítku. 

• Podpora investic a odstranění bariér pro vstup bio‑produktů na trh — zejména zjednodušení regulací, rychlejší autorizace a sjednocení pravidel v EU. 

• Zavedení standardů a metrik pro biobased produkty — včetně standardizovaných metod pro posuzování biogenního uhlíku, cirkularity, biodiverzity a dopadu na mikroplasty. 

• Konkrétní investiční nástroje pro bioekonomiku — vyčleněna platforma s investičním kapitálem pro cirkulární bioekonomiku. 

• Podpora malých a středních podniků (SME), startupů a inovátorů — s technickou asistencí, poradenskou podporou a rychlejší cestou k tržnímu vstupu. 

• Budování „lead markets“ pro bio‑materiály a bio‑technologie v EU — tedy trhů, které budou preferovat biobased produkty (textilie, stavebniny, chemikálie, plasty, hnojiva, biochemikálie apod.). 

• Udržitelná a stabilní zásoba biomasy — podpora domácí produkce biomasy (zemědělství, lesnictví, rybářství, akvakultura, mořské zdroje) a důraz na využití prioritně domácích surovin. 

• Efektivní využití vedlejších produktů, zbytků a odpadní biomasy — snaha o vysokou cirkularitu a maximální využití biologických zdrojů, včetně odpadů a biogenního uhlíku. 

• Posílení životaschopnosti venkova, přímořských a regionálních oblastí — bioekonomika jako nástroj diverzifikace příjmů zemědělců, lesníků, rybářů, a vytvoření nových pracovních míst mimo centra. 

• Globální rozměr a strategická autonomie: EU chce využít bioekonomiku i ve svých zahraničních politikách — exportovat bio‑technologie, bio‑materiály, know‑how a stát se významným hráčem na světovém trhu s biobased produkty. 

• Sledování a monitoring vývoje bioekonomiky — prostřednictvím existujících nástrojů jako Knowledge Centre for Bioeconomy a Bioeconomy Monitoring System, včetně evaluací 4–6 let po přijetí strategie. 

• Hledání synergií s dalšími strategickými iniciativami EU — např. čistý průmysl (Clean Industrial Deal), průmyslová konkurenceschopnost, hydrometalurgie, cirkulární ekonomika, životní prostředí, klimatické a energetické cíle EU. 

• Ambice -  do roku 2040 se bio‑materiály a bio‑produkty stanou běžnou součástí stavebních materiálů, plastů, textilií, hnojiv, chemikálií, biopaliv atd. — biorefinérie, fermentační závody, biotechnologie napříč Evropou mají dosáhnout průmyslového rozměru.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila novou analýzu kvality ovzduší v okolí letišť a přístavů, která odhaluje, že tyto oblasti patří mezi nejvíce znečištěné části evropského území. Studie upozorňuje na dlouhodobě zvýšené koncentrace oxidů dusíku (NO₂) a jemných částic (PM₂.₅), které v některých lokalitách překračují limity nejen současné, ale i budoucí, stanovené novou Směrnicí EU o kvalitě ovzduší pro rok 2030. Jedná se o varování, že rostoucí objemy letecké a námořní dopravy představují významnou environmentální a zdravotní zátěž, kterou nelze ignorovat.

Analýza ukazuje, že v přístavech je dominantním zdrojem znečištění stále námořní doprava, jejíž emise NOₓ a PM₂.₅ mohou v přímořských městech převýšit veškeré ostatní zdroje dopravy. U letišť se situace komplikuje kombinací vzdušného provozu a pozemního servisu, který produkuje další emise a zvyšuje koncentrace ultrajemných částic (UFP). Tyto částice nejsou běžně sledovány v každodenním monitoringu, což znamená, že skutečné hodnoty znečištění mohou být ještě vyšší než naměřená data. V některých lokalitách, například přístavy v Pireu a Neapoli či letiště Milán‑Linate a Lisabon, překračují měřené koncentrace NO₂ a PM₂.₅ hodnoty okolních regionů i nové závazné limity, což ukazuje, že evropská dopravní infrastruktura se stává významným zdrojem lokálních „horkých skvrn“ znečištění.

Studie dále upozorňuje na nedostatečné rozmístění monitorovacích stanic, které často nejsou strategicky umístěny tak, aby zachytily skutečnou expozici obyvatel nebo intenzivní znečištění při směru větru od zdroje. To má zásadní dopad na přesnost hodnocení zdravotních rizik a efektivity regulačních opatření. S rostoucí dopravní aktivitou se zvyšuje i potřeba komplexního monitoringu včetně sledování ultrajemných částic, ekotoxických látek a dalších kontaminantů, které mohou ovlivnit jak lidské zdraví, tak kvalitu životního prostředí.

Znečištění ovzduší kolem těchto uzlů má přímý dopad na veřejné zdraví. Jemné částice a oxidy dusíku jsou spojovány s respiračními a kardiovaskulárními onemocněními, zvýšeným rizikem chronických chorob a zhoršenou kvalitou života v přilehlých oblastech. To vyvolává potřebu nejen sledování, ale i konkrétních opatření — od regulace emisí lodí a letadel, přes zavádění čistších pohonů a technologií, až po implementaci lokalizovaných opatření ke snižování expozice obyvatel, například výsadbou zelených pásů či optimalizací dopravy.

Z hlediska evropské politiky jde o jasný signál, že standardy kvality ovzduší je nutné propojit s realistickými monitorovacími systémy a preventivními opatřeními. Směrnice EU poskytuje právní rámec a závazné limity, avšak místní realita často ukazuje výrazné překročení hodnot a nedostatečné kapacity k jejich kontrole. Rostoucí letecký i námořní provoz, zejména v hustě osídlených přístavních regionech, vytváří dlouhodobě udržitelný tlak na zlepšení infrastruktury monitorování a zavedení inovativních opatření ke snížení emisí.

Zpráva EEA tak nabízí i doporučení pro plánování a politiku: je nezbytné rozšířit měřicí sítě, zavést jednotné standardy měření všech relevantních znečišťujících látek, mapovat ultrajemné částice a připravit strategie snižování emisí v souladu s evropskými limity. Současně je potřeba edukace a spolupráce s provozovateli dopravní infrastruktury, aby byla ochrana obyvatel a životního prostředí účinná a cílená.

Vyhláška č. 483/2025 Sb., která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nabývá účinnosti od 1. ledna 2026, představuje významnou novelizaci pravidel pro používání sedimentů na zemědělské půdě a úpravu provozu vodovodů a kanalizací. Cílem úpravy je modernizace právní úpravy v duchu udržitelného hospodaření v rybníkářství a zemědělské výrobě, zjednodušení administrativy a podpora recyklace sedimentů, a to s ohledem na ochranu půdy, živin a organické hmoty. Současně novela reflektuje praktické potřeby provozovatelů vodohospodářské infrastruktury a posun zahájení plného provozu Informačního systému vodovodů a kanalizací na 1. leden 2028.

Hlavní změny vyhlášky se týkají způsobu využívání sedimentů – místo jednorázového vytěžení z rybníků bude možné sedimenty odebírat průběžně v menších dávkách, což umožní jejich opakovanou aplikaci a lepší využití živin. Tento systém „opakované aplikace“ umožňuje zemědělcům a rybníkářům efektivněji využívat sedimenty, přičemž se postupně doplňují živiny do půdy a obohacuje její organická hmota. Nově se zvyšuje maximální výška vrstvy aplikovaného sedimentu a umožňuje se častější aplikace při dodržení maximální dávky sedimentu na 1 hektar za desetileté období. Souběžně dochází ke zjednodušení vzorkování – místo dvojího odběru sedimentu před a po jeho vytěžení postačí jedno vzorkování.

Vyhláška také odkazuje na preventivní hodnoty rizikových prvků a látek v půdě uvedené ve vyhlášce č. 153/2016 Sb., což umožňuje pružnou adaptaci limitů bez nutnosti opakovaných legislativních změn. Speciální pozornost byla věnována přesnému vymezení nejistoty měření laboratorních protokolů, což zajišťuje, že hodnoty rizikových prvků nejsou vnímány jako absolutní, ale jako intervaly s určenou pravděpodobností spolehlivosti.

Administrativní zátěž je dále snížena zavedením jednoho evidenčního listu pro aplikaci sedimentů, který zahrnuje údaje o dávce a formě aplikace (jednorázová či opakovaná). Přílohy vyhlášky byly přepracovány tak, aby reflektovaly aktuální chemické, fyzikální a biologické parametry sedimentů, upravily maximální aplikační dávky podle zrnitosti půdy a sedimentů, a odstranily ukazatele s nízkým praktickým významem, jako BTEX a DDT, čímž se snižují náklady na analýzy bez ohrožení bezpečnosti aplikace. Ekotoxikologické testy a sledování indikátorových organismů byly sjednoceny s platnými předpisy pro kaly a odpady, což zajišťuje konzistenci s další legislativou.

Druhá část vyhlášky se věnuje Informačnímu systému vodovodů a kanalizací, jehož plný provoz je vzhledem k technické náročnosti a potřebě ověřovacího provozu odložen na 1. leden 2028. Vyhláška tak odkládá účinnost vybraných novelizačních bodů vyhlášky č. 390/2024 Sb., které se týkají rozsahu a struktury údajů předávaných prostřednictvím systému.

Evropská komise představila návrh cílených úprav mechanismu Market Stability Reserve (MSR), jehož cílem je zajistit hladší a předvídatelný start připravovaného trhu emisních povolenek pro silniční dopravu a budovy, známého jako ETS2. Cílem je předejít náhlým cenovým výkyvům, které by mohly destabilizovat trh a zatížit domácnosti i firmy, a zároveň podpořit efektivní dekarbonizační investice. Komise vychází z zkušeností s existujícím EU ETS a snaží se, aby nové tržní prostředí bylo stabilní a poskytovalo jasný cenový signál od prvního dne fungování systému.

Jedním z klíčových prvků návrhu je zavedení tzv. top‑up mechanismu, který reaguje na případné prudké nárůsty ceny povolenek. Pokud by cena překročila hranici 45 eur za tunu CO₂ (v cenách roku 2020), mechanismus umožní uvolnit z rezervy dvojnásobek standardního množství povolenek — až 80 milionů ročně v letech do roku 2029. Tento nástroj je navržen tak, aby tlumil prudké cenové špičky a zároveň chránil investory i spotřebitele před neočekávaným nárůstem nákladů. Navíc se navrhuje prodloužení platnosti povolenek uložených v MSR i po roce 2030, což zvyšuje flexibilitu systému a jeho schopnost reagovat na dlouhodobé tržní výkyvy. V praxi by tak bylo možné z rezervy uvolnit až 600 milionů povolenek, což odpovídá přibližně deseti letům emisních omezení v ETS2.

Dalším důležitým aspektem je časnější zahájení aukcí povolenek. Komise navrhuje, aby první aukce a s nimi spojené cenové signály byly k dispozici už v roce 2027. To umožní investorům a provozovatelům budov či dopravních podniků získat jasný signál pro plánování dekarbonizačních opatření a zároveň zvyšuje předvídatelnost trhu. Návrh tak spojuje ekonomickou stabilitu s environmentálním cílem, protože hladký start ETS2 je klíčový pro efektivní dosažení emisních cílů.

Pro země jako Česko jsou navrhovaná opatření zásadní. Přestože zavedení ETS2 znamená potenciálně vyšší ceny energií a paliv, tlak na náklady v sektorech vytápění a dopravy může být zmírněn flexibilním nastavením mechanismu. Stabilní a předvídatelný trh povolenek umožní státům lépe plánovat politiku spravedlivého přechodu, podporovat modernizaci budov, rozvoj energeticky úsporných technologií a doplňkové programy, které pomohou domácnostem a podnikům adaptovat se na nové podmínky.

Komise zároveň zdůrazňuje, že cílené úpravy MSR jsou krokem k tomu, aby ETS2 nepřineslo jen regulaci, ale i příležitost pro investice do nízkouhlíkových technologií a zlepšení energetické účinnosti. Zkušenosti z EU ETS ukazují, že dobře nastavený stabilizační mechanismus nejen tlumí volatilitu cen, ale také podporuje postupnou transformaci trhu a umožňuje postupný přechod k udržitelné energetice bez zbytečných šoků pro ekonomiku a občany. ETS2 se tak profiluje jako nástroj, který nejen stanovuje cenový tlak na emise, ale také vytváří prostor pro plánované a předvídatelné investice do dekarbonizace.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) odložila své stanovisko k ethanolu, hlavní účinné látce v dezinfekčních přípravcích, až na rok 2026. Původně plánované přezkoumání mělo posoudit, zda ethanol splňuje kritéria bezpečné látky v souladu s evropským nařízením o biocidních přípravcích (BPR). Rozhodnutí o jeho osudu se však posouvá, a definitivní stanovisko tak přijde až v příštích dvou letech.

Ethanol je dnes považován za bezpečný a nenahraditelný zejména pro ruční a obecnou dezinfekci, a jeho běžné použití během pandemie či v nemocnicích se stalo standardem. Přesto musí projít revizí látky, které byly zařazeny do registru před rokem 2013, aby se ověřilo, zda nesplňují kritéria pro látky vyžadující náhradu („candidates for substitution“). Přezkum zohledňuje možné zdravotní a environmentální rizika, včetně karcinogenních, mutagenních nebo reprodukčních účinků, i když jejich pravděpodobnost při běžném použití ethanolu je nízká.

Odklad stanoviska ECHA znamená pro výrobce, zdravotnická zařízení i veřejnou hygienu období nejistoty. Pokud by konečné hodnocení dopadlo restriktivně a ethanol byl označen za látku vzbuzující závažné obavy, mohlo by to vést k omezením jeho použití v dezinfekčních prostředcích a nutnosti hledat alternativy, které by byly stejně účinné a dostupné. Na druhé straně přehodnocení látky je krokem k zajištění dlouhodobé bezpečnosti pro lidi i životní prostředí a odpovídá evropské snaze o postupnou náhradu rizikovějších chemikálií.

Pro české prostředí má odklad stanoviska ECHA konkrétní důsledky: zdravotnická zařízení a výrobci dezinfekce musí sledovat legislativní vývoj a připravit se na možné změny, včetně povinnosti oznamování, nových registrací nebo omezení některých aplikací ethanolu. Přitom zajištění dostupnosti účinné dezinfekce zůstává klíčové pro veřejné zdraví i environmentální hygienu.

Česko stojí před největší transformací své moderní historie. Změny v energetice, průmyslu, dopravě i budovách nejsou otázkou ideologie, ale reakce na technologický vývoj, geopolitiku, konkurenceschopnost a klimatické závazky EU. Dvě zajímavé klíčové „publikace“ a to Atlas dekarbonizace Česka od Fakta o klimatu a Analýza klimatických cílů 2030–2040 Svazu průmyslu a dopravy (SP ČR) přinášejí na tuto transformaci odlišné a zajímavé úhly pohledu.

Atlas dekarbonizace je široká datová mapa budoucí transformace. Kombinuje energetické modelování, technologické scénáře a strukturální analýzu, aby ukázal, jak může vypadat realistická cesta k nízkoemisní ekonomice. Celkové emise ČR se dnes pohybují okolo 118,5 milionu tun CO₂ ekvivalentu, přičemž velké podniky (uhelné elektrárny, teplárny, hutě, cementárny) produkují zhruba 48 % těchto emisí. Největších 30 továren pak odpovídá za 44 % celkových emisí země. Síla Atlasu je v celkovém přehledu, detailních datech a schopnosti ukázat komplexní synergie mezi sektory.

Analýza SP ČR jde jinou cestou. Nesnaží se přepsat klimatické závazky, ale hodnotí jejich dopady na český průmysl, energeticky náročná odvětví a konkurenceschopnost. Pracuje s více scénáři dekarbonizace, od mírných až po vysoce ambiciózní, a hodnotí jejich ekonomické dopady, investiční potřeby a rizika pro odvětví, která jsou pro ČR strategická. Například ambiciózní scénář s cílem 85 % snížení emisí vyžaduje investice přibližně 3,2 bilionu Kč, zatímco ještě ambicióznější scénář 90 % snížení emisí do roku 2040 by vyžadoval až 3,8 bilionu Kč. SP ČR navíc upozorňuje, že příliš rychlý a jednotný evropský postup nemusí odpovídat strukturálním podmínkám členských států a průmysl by realisticky mohl absorbovat investice jen kolem 1,2 bilionu Kč.

Kombinace obou materiálů je proto unikátní: jeden formuluje mapu možností, druhý realisticky připomíná hranice únosnosti. Společně vytvářejí obraz transformace, která bude muset být ambiciózní, řízená, postupná — a především ekonomicky smysluplná.

Energetické úspory a efektivita jako nejméně konfliktní, ale stále nedostatečně využitý pilíř

V oblasti energetických úspor se oba dokumenty potkávají takřka beze zbytku. Atlas jednoznačně ukazuje, že modernizace budov, průmyslových provozů a tepláren je oblastí s nejvyšší ekonomickou návratností. Úspory představují nejlevnější kilowatthodinu a představují potenciál snížení spotřeby energie o 10–15 % v krátkodobém horizontu. Současně jsou zásadním předpokladem pro zvládnutí růstu poptávky po elektřině, způsobené elektrifikací dopravy, průmyslu a vytápění.

Průmysl tuto logiku potvrzuje, ale dodává, že pro realizaci velkých úspor je nezbytné predikovatelné regulační prostředí a dostupné financování. Nákladná opatření, jako je rekuperace odpadního tepla v hutích, modernizace chemických procesů nebo optimalizace energetického mixu v cementárnách, vyžadují investice s dlouhou návratností, často přesahující 1 miliardu Kč na jednotlivý podnik. A právě zde SP ČR upozorňuje na problém evropského modelu, v němž je tlak na rychlou dekarbonizaci doprovázen stále vyššími cenami emisních povolenek a přísnějšími regulacemi, zatímco chybí stabilní průmyslová strategie a dlouhodobé finanční nástroje.

Obě analýzy se přitom shodují, že úspory jsou oblastí, která má obrovský potenciál s minimálními sociálními a ekonomickými konflikty. Jde o sektor, který může výrazně snížit celkové náklady transformace a uvolnit tlak na jiné sektory, jako je energetika či těžký průmysl. Paradoxně je právě tato oblast v české politice nejvíce poddimenzovaná a často slouží jen jako doplněk politických strategií, přestože by měla být jejich průsečíkem.

Budoucí energetický mix jako základní předpoklad dekarbonizace

Diskuse o nízkoemisním energetickém mixu je klíčovým bodem, v němž se oba materiály doplňují a zároveň výrazně liší. Atlas předkládá realistické modely budoucí výroby elektřiny založené na kombinaci vysokého podílu obnovitelných zdrojů a rozšiřování jaderné energetiky. Ukazuje, že Česko může do roku 2040 vyrábět obdobné množství elektřiny z jádra, větru a slunce, což by umožnilo zásadní snížení emisí až o 70–80 % v energetickém sektoru, elektrifikaci klíčových sektorů i posílení energetické bezpečnosti.

Průmysl souhlasí s potřebou modernizace energetiky, ale zdůrazňuje, že klíčovým parametrem není jen nízká emisní stopa, ale také cena a dostupnost energie. Svaz průmyslu se obává, že příliš rychlý přechod na obnovitelné zdroje bez adekvátních investic do sítí, akumulace, flexibility a jaderné energetiky by mohl vést k nestabilitě soustavy a vyšším cenám elektřiny, potenciálně až o 30–40 % nad současnou úroveň.

Ve výsledku oba materiály říkají to samé, jen odlišným jazykem: bez robustního nízkoemisního energetického systému není možné transformovat český průmysl ani dosáhnout klimatických cílů. Rozdíl však spočívá v tom, že Atlas zpřístupňuje možnosti a SP ČR upozorňuje na rizika.

Doprava a teplárenství jako odvětví s výraznými rozdíly v tempu transformace

Transformace dopravy a teplárenství představuje další klíčovou oblast, kde se strategické úvahy liší podle toho, zda je hlavním kritériem technologická proveditelnost, nebo ekonomická únosnost. Atlas ukazuje na rychle rostoucí potenciál elektromobility, zejména v osobní dopravě, s možným podílem elektrických vozidel 40–50 % v roce 2035, ale také možnosti elektrifikace části nákladní dopravy či rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva.

Průmyslová analýza však upozorňuje, že dopravní sektor, zejména logistika, může čelit extrémním nákladům, pokud bude tempo změn určováno jednotnou evropskou linií bez zohlednění rozdílných geografických, hospodářských a technologických podmínek jednotlivých zemí.

Teplárenství je další oblast, kde se propojují různé strategie. Atlas představuje komplexní způsoby dekarbonizace centrálních systémů, počínaje velkými tepelnými čerpadly přes geotermální energii až po nízkoteplotní sítě. Průmysl však upozorňuje, že technická náročnost těchto řešení je vysoká a investiční potřeby obrovské – jen modernizace velkých tepláren může vyžadovat investice řádově stovky milionů až miliardy korun. Transformace teplárenství přitom musí probíhat citlivě, protože jeho role v zásobování teplem je pro české domácnosti i veřejnou infrastrukturu zásadní.

V obou těchto odvětvích platí, že bez koordinace státu, samospráv, průmyslu a provozovatelů sítí nebude možné dosáhnout hladké transformace a udržet dostupnost služeb.

Průmysl, vodík a CCS jako rozhodující test udržitelnosti transformace

Nejtěžší otázkou transformace zůstává těžký průmysl. Atlas ukazuje technologické možnosti, které mohou v dlouhodobém horizontu vést k výraznému snížení emisí — výrobní technologie na bázi vodíku, elektrické pece v hutnictví, nízkoemisní cement, syntetická paliva nebo technologie zachytávání a ukládání CO₂ (CCS). Tyto technologie jsou v principu funkční, ale většinou zatím nejsou dostupné v masovém a ekonomicky únosném měřítku. Zavedení vodíku v průmyslu by vyžadovalo spotřebu energie až 5–7 TWh ročně jen pro český hutní a chemický sektor.

SP ČR v této oblasti hraje roli realistického protivníka přehnaného optimismu. Upozorňuje, že tyto technologie jsou často extrémně drahé, vyžadují novou infrastrukturu, velké investice a dlouhou dobu zavádění. Scénáře Svazu průmyslu ukazují, že zavedení širokého využití vodíku v průmyslu by znamenalo tlak na energetiku, který je v aktuálních časových rámcích obtížně proveditelný. Podobně technologie CCS mají významný potenciál, ale jejich zavedení v českém prostředí by vyžadovalo investice řádově stovky miliard korun do výzkumu, dopravy a ukládání.

Největší rozdíl mezi oběma dokumenty spočívá v tempu a míře povinnosti. Zatímco Atlas navrhuje, aby se technologie staly součástí systémové transformace, SP ČR varuje, že příliš rychlé nebo povinné zavedení může vést ke ztrátě konkurenceschopnosti a ve svém důsledku k přesunu emisních i výrobních kapacit mimo Evropu.

Krajina, odpady a přírodní pohlcovače jako skrytá, ale nezbytná součást bilance

Méně viditelnou, ale strategicky důležitou oblastí je role krajiny a odpadového hospodářství v emisní bilanci. Atlas detailně ukazuje, jak zásadní význam mají půda, lesy a vodní režim pro udržení uhlíku v ekosystémech. Lesy a krajina mohou pojmout cca 10–12 milionů tun CO₂ ročně, což je významný příspěvek k celkové bilanci. Podobně upozorňuje na emise metanu ze skládek, které lze redukovat modernizací nakládání s bioodpady a úpravou odpadového hospodářství směrem k větší cirkularitě. Redukce emisí metanu ze skládek by mohla dosáhnout až 0,5–0,7 mil. tun CO₂eq ročně.

Svaz průmyslu se této oblasti věnuje pouze okrajově, protože neleží v jádru jeho agendy. Právě zde však vzniká strategický prostor: opatření v krajině a odpadech mohou nabídnout relativně levné, rychlé a efektivní snížení emisí, které zmírní tlak na průmyslová odvětví. Zlepšení stavu krajiny může přinést nejen ekologické benefity, ale také zvýšení odolnosti vůči suchu, erozi a povodním.

Ačkoli tedy SP ČR tuto oblast příliš nerozpracovává, je zřejmé, že ji nelze z transformace vynechat. Emisní bilanci není možné řešit pouze technologiemi, protože velkou část přirozených procesů ovlivňuje stále degradovaná krajina a nedostatečně využitý materiálový oběh.

Ekonomika transformace: Souboj mezi náklady a náklady nekonání

Jedním z nejsilnějších momentů propojení obou analýz je otázka ekonomiky transformace. Atlas zdůrazňuje, že dlouhodobé benefity moderní energetiky, menší dovozní závislosti a vyšší odolnosti vůči klimatickým rizikům převáží investiční náklady, které se mohou pohybovat mezi 1,2–3,8 bilionu Kč v závislosti na scénáři. SP ČR ovšem konstatuje, že krátkodobé a střednědobé náklady mohou být pro průmysl extrémní, a to bez ohledu na dlouhodobé zisky. Průmysl proto požaduje stabilitu regulačního rámce, předvídatelnost emisního trhu a rozsáhlé investiční programy, které umožní financovat transformační opatření.

Oba materiály se tedy ve skutečnosti shodují: transformace je drahá, ale je dražší ji neudělat. Rozdíl spočívá v tom, jak rychle ji lze provést, aniž by byla ohrožena konkurenceschopnost, zaměstnanost nebo sociální stabilita. Tato dynamická rovnováha definuje politickou ekonomii transformace na další dvě dekády.

Instituce, legislativa a investiční prostředí jako klíčový faktor úspěchu

Nakonec oba materiály docházejí ke stejnému závěru: hlavní překážky dekarbonizace nejsou technologické, ale institucionální. Pomalé povolovací procesy, nejasný legislativní rámec, nedostatečná koordinace mezi rezorty, chybějící dlouhodobé strategie a nejednotná politická reprezentace brzdí transformaci mnohem víc než fyzikální limity či nedostatek technologií.

Atlas ukazuje, že dekarbonizace může být řízeným procesem, pokud stát převezme roli koordinátora, investora a garanta. SP ČR tuto roli státu přímo požaduje, protože bez ní není možné plánovat dlouhodobé investice, zejména v energetice a průmyslu. Transformace je proto především manažerský projekt, který vyžaduje silnou vládní strategii, jasné regulační prostředí a podporu inovací.

Závěrem: Dvě perspektivy, jedna budoucnost

Tato dvě díla — Atlas dekarbonizace a Analýza SP ČR — nepředstavují protiklady, ale dva komplementární pohledy na stejný proces. Atlas ukazuje potenciál, technologické možnosti a dlouhodobou logiku nízkoemisní ekonomiky. Svaz průmyslu upozorňuje na hranice únosnosti, ekonomické náklady, tempo, které lze zvládnout, i rizika spojená s evropskou konkurenceschopností.

Ve skutečnosti tedy nejde o konflikt, ale o dialog mezi vizí a realitou. Česká transformace může být úspěšná, pokud bude strategická, koordinovaná a ekonomicky srozumitelná. Pokud bude řízená, nikoli živelná. A pokud dokáže propojit technologické modely s ekonomickou logikou a průmyslovou praxí.

Pro nově vznikající vládu je klíčové zajistit, aby česká transformace probíhala strategicky, koordinovaně a ekonomicky udržitelně. Především je nezbytné vytvořit stabilní a předvídatelný regulační rámec s jasnými cíli a harmonogramy dekarbonizace, který umožní průmyslu, energetice a investorům plánovat dlouhodobé investice. Součástí úspěšné transformace je rovněž využití přírodních systémů ukládající uhlík a optimalizace odpadového hospodářství s přechodem na cirkulární hospodářství.

Jinými slovy. Atlas ukazuje, co je možné. Průmysl ukazuje, co je únosné. Stát musí ukázat, co je proveditelné.

Vláda dnes schválila novelu zákona o výrobcích s ukončenou životností, kterou již dříve projednala a předložila do Poslanecké sněmovny. Návrh se však do konce volebního období nestihl projednat, proto byl nyní vládou schválen opětovně, v téměř totožném znění. Cílem zákona je sjednotit českou legislativu s novým unijním nařízením o bateriích a odpadních bateriích.

Nová pravidla upravují celý životní cyklus baterií – od výroby a uvádění na trh, přes sběr až po recyklaci, případně opětovné použití. Zákon také upravuje problematiku průmyslových baterií, řeší problém tzv. „free-ridingu“, kdy osoby uvádějící baterie na trh často neplní své zákonné povinnosti, včetně placení recyklačních příspěvků, a stanovuje sankce za porušení povinností.

Novela zpřísňuje omezení nebezpečných látek, stanovuje minimální obsah recyklovaných materiálů, požadavky na výkonnost, životnost, snadné vyjmutí a vyměnění baterií a zavádí digitální „pas baterie“ či prohlášení o uhlíkové stopě. Zároveň stanovuje vyšší cíle sběru i recyklace a povinnosti pro dodavatelský řetězec baterií.

Podle dostupných dat bylo k 31. 12. 2024 v ČR nainstalováno přibližně 211 000 solárních elektráren včetně baterií o celkové kapacitě cca 2 GWh a hmotnosti přibližně 20 000 tun. Stávající náklady na jejich zpětný odběr by činily zhruba 1,4 miliardy Kč. U velké části baterií není dohledatelné, kdo je uvedl na trh, a kdo by měl zajistit jejich recyklaci, a právě tyto problémy novela zákona řeší.

Elektrárny Opatovice (EOP) zahájily výběrové řízení na dodavatele stavby nové spalovny odpadků  a to i přesto, že zatím nemají pravomocné stavební povolení. Elektrárna teď čeká na to, až stavební povolení vydané letos Dopravním a energetickým úřadem nabyde právní moci. Proti vydanému povolení podaly odvolání některé obce a spolky, které se spalovnou nesouhlasí, a jejich námitky teď posuzuje nadřízený orgán ministerstvo obchodu a průmyslu. Tyto námitky nyní posuzuje nadřízený orgán — Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. 

Firma sdělila, že vzhledem k délce přípravy projektu a nutnosti dodržet harmonogram je jakékoli další odložení rizikové — mohlo by ohrozit načasování výstavby a také čerpání dotací z Modernizační fond. Plánovaná spalovna má být podle záměru v provozu do roku 2030, kdy EOP chce ukončit spalování uhlí a přejít primárně na zemní plyn. Spalovna by měla spalovat až 150 000 tun odpadu ročně a dodávat přibližně 15 % tepla odběratelům (cca 60 000 domácnostem). Více ZDE

Projekt modernizace ZEVO SAKO Brno vstoupil do klíčové fáze. Smlouva s dodavatelem třetí spalovací linky v hodnotě 5,4 miliardy korun byla předložena k podpisu až poté, co bylo úspěšně ukončeno řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Projekt je podpořen dotací z Modernizačního fondu v rámci programu HEAT.

Společnost SAKO Brno uzavřela smlouvu s vítězným dodavatelem modernizace ZEVO, čímž oficiálně odstartovala další etapu transformace zařízení na energetické využití odpadu. Podle veřejných informací má modernizované zařízení zvládat ročně zpracovat až 270 až 352 tisíc tun odpadu převážně z Jihomoravského kraje a okolních regionů.

Současně projekt počítá s napojením areálu na železniční vlečku, což má výrazně snížit podíl silniční dopravy odpadu a tím i provozní emise spojené s jeho přepravou. Dalším přínosem má být zmodernizovaný systém čištění spalin, optimalizace spotřeby chemických látek pro jejich čištění a připravenost technologie na budoucí zpřísnění emisních limitů.

Modernizace navazuje na předchozí investice. SAKO Brno již v průběhu roku 2024 provedla obnovu chemické úpravny vody a spustila novou automatickou třídicí linku. Také provoz spalovacích kotlů byl optimalizován, což vedlo ke zvýšení účinnosti spalovacího procesu a snížení energetických ztrát.

V kontextu zákazu skládkování nevyužitelného odpadu v Česku i dalších evropských zemích je modernizace ZEVO více než aktuální. Pokud projekt proběhne včas a podle plánu (dokončení je avizováno do května 2028), může Brno významně posílit svůj systém odpadového hospodářství a přejít k cirkulárnímu modelu, ve kterém komunální odpad nebude jen zátěží, ale zdrojem energie. Na druhé straně bude klíčové zajistit, aby technologické modernizace skutečně snížily emise, aby přeprava odpadu po železnici nahradila silniční dopravu ve výrazném rozsahu, a aby celý systém fungoval transparentně a spolehlivě.

Pro odbornou veřejnost i politickou reprezentaci jde o důležitý signál. Modernizace spaloven a přechod na energetické využití odpadu nemusí být jen pragmatickým řešením z pohledu zákazu skládkování nevyužitelného odpadu od roku 2030, ale může jít o širší součást strategie udržitelného odpadového hospodářství a energetické soběstačnosti měst.

Evropská unie znovu otevírá jedno z nejambicióznějších ekologických pravidel posledních let. Nařízení proti globálnímu odlesňování, který měl od roku 2025 přinést jasný řez v dodavatelských řetězcích palmového oleje, kakaa, kávy, dřeva či hovězího masa, se nakonec dočká odkladu a výrazného zjednodušení. Evropský parlament se postavil za úlevy pro firmy a delší přechodné období – a tím zároveň nastolil otázku, zda ochranu světových pralesů skutečně posílíme, nebo jen oddálíme.

Evropský parlament podpořil sadu úprav, které mají zjednodušit a zpřehlednit plnění nařízení proti odlesňování. Cílem je reagovat na opakované stížnosti podniků, členských států i mezinárodních partnerů, že implementace je technicky i administrativně náročná a že klíčová evropská digitální infrastruktura není připravena. Legislativní kompromis proto posouvá povinné uplatňování nařízení pro velké firmy na rok 2026 a pro malé a mikro-podniky až do poloviny roku 2027. Tento krok má snížit riziko chaosu na trhu, ale zároveň oddaluje okamžik, kdy bude EU moci účinně zabránit dovozu komodit spojených s ničením lesů.

Jedním z nejvýraznějších změkčení je omezení povinnosti tzv. due diligence pouze na první uvedení na trh. V praxi to znamená, že za prověření původu zboží – tedy zajištění, že nebylo vyprodukováno na odlesněných či degradovaných pozemcích – ponesou odpovědnost pouze ti, kdo komodity nebo výrobky poprvé uvedou do oběhu. Další aktéři v řetězci, jako distributoři či následní zpracovatelé, tuto povinnost mít nebudou. Zatímco pro průmysl jde o významné snížení administrativní zátěže, odborníci upozorňují, že se tím může oslabit tlak na komplexní transparentnost celého řetězce.

Pro mikro a malé producenty pak nový režim zavádí ještě jednodušší proceduru – postačí jednorázové prohlášení o shodě, které nahradí detailní prověřování každé dodávky. Má to zohlednit omezené kapacity menších farem a těžařů v zemích mimo EU, kde se často používají tradiční postupy a kde je dostupnost digitálních nástrojů problematická. Toto uvolnění pravidel však zároveň vyvolává obavy, zda nevznikne cesta pro obcházení povinností přes malé subjekty či fragmentaci dodavatelských řetězců.

Důležitým aspektem rozhodnutí je rovněž skutečnost, že evropská IT platforma, která má shromažďovat povinné údaje o původu komodit, ještě není plně funkční. Bez ní by firmy nebyly schopny splnit povinnosti v požadované kvalitě a termínech. Evropský parlament proto požaduje, aby do 30. dubna 2026 proběhla revize, která zhodnotí, zda navržené zjednodušení skutečně funguje, a zda je možné přejít do plného režimu bez rizika destabilizace obchodních toků a bez ztráty environmentální integrity celého systému.

Zákon proti odlesňování zůstává jedním z nejvýznamnějších nástrojů, jimiž chce EU omezit globální ztrátu lesů, jež je jedním z hlavních motorů klimatické změny a úbytku biodiverzity. Jeho podstatou je zabránit tomu, aby se na evropských pultech objevovalo zboží, jehož výroba vedla k ničení pralesů v Amazonii, jihovýchodní Asii nebo střední Africe. Oslabení nebo odklad takového nařízení proto nutně otevírá širší debatu o tom, jak sladit environmentální ambice s realitou globálního obchodu a ekonomickými kapacitami producentů.

Z hlediska environmentální politiky jde o delikátní rovnováhu. Příliš přísná a rychlá regulace by mohla poškodit malé farmáře, zhoršit vztahy s partnerskými zeměmi a vyvolat politický odpor, který by celý projekt ohrozil. Příliš měkký přístup však může vést k tomu, že stále větší část odpovědnosti za ochranu světových lesů zůstane na papíře, zatímco praxe se nezmění. Odborná veřejnost proto upozorňuje, že klíčové nebude samotné prodloužení, ale to, jak EU využije získaný čas: zda k vybudování funkčních systémů sledovatelnosti, podpoře producentů a vylepšení kontrolních mechanismů, nebo jen k odložení problémů.

Text legisaltivních úprav prošel Evropským parlamentem poměrně těsnou většinou a nyní se otevírá další fáze legislativního procesu. Parlament je připraven zahájit vyjednávání s členskými státy o konečné podobě nařízení, které musí nakonec schválit jak Parlament, tak Rada EU. Teprve po jeho formálním přijetí a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, což má proběhnout nejpozději do konce roku 2025, začne platit odsunutí původních povinností. Výsledek těchto jednání tak rozhodne, zda navržené zjednodušení opravdu usnadní implementaci, nebo zda během trialogů dozná další úprav, které mohou podobu regulace opět zásadně změnit.

Evropská agentura pro chemické látky vstupuje do nové etapy regulace mikroplastů — tentokrát takové, která už nevychází pouze ze zákazů, ale z povinné transparentnosti. Po období, kdy se pozornost soustředila hlavně na omezení úmyslného přidávání mikroplastů do výrobků, přichází ECHA s požadavkem, aby firmy doložily, kolik syntetických polymerních mikročástic skutečně uniká do životního prostředí. Od 17. října 2025 vstupují v platnost první informační povinnosti týkající se SPM, tedy mikročástic ve formě pelet, vloček či prášků, které jsou nedílnou součástí plastového průmyslu a mohou snadno proniknout do půdy, vodních toků i ovzduší.

Podniky budou muset odhadnout a nahlásit roční emise těchto mikročástic ze svých výrobních procesů, ale také z produktů uvedených na trh, pokud spadají do regulací stanovených výjimek. Ty se týkají zejména aplikací, kde zatím neexistuje vhodná alternativa — například léčiv pro lidské i veterinární použití, potravinářských aditiv, diagnostických prostředků či některých specializovaných průmyslových technologií. První souhrnné zprávy za rok 2025 bude nutné odevzdat do 31. května 2026. Tento krok představuje posun od jednoduchého zákazu k aktivnímu monitoringu, který má zachytit skutečnou míru úniků.

Nový režim navazuje na omezení uvedené v položce 78 přílohy XVII nařízení REACH, které od října 2023 zakazuje uvolňování mikroplastů tam, kde je to technicky možné. Protože však některé aplikace zůstaly nutně výjimečné, ECHA nyní požaduje, aby právě v těchto oblastech firmy poskytly data o emisích. Teprve na základě reálných hodnot lze posoudit, zda regulační opatření fungují, a identifikovat segmenty, kde je mikroplastová zátěž nejvyšší. 

Samotné mikroplasty představují materiálový problém s extrémně dlouhodobým dopadem. Jde o pevné syntetické částice o velikosti do 5 milimetrů, které se v přírodě téměř nerozkládají a mohou v ní přetrvat desítky až stovky let. Po uvolnění do prostředí se kumulují v potravních řetězcích a narušují fungování ekosystémů, což má přímé dopady na biodiverzitu i zdraví člověka. Povinné hlášení proto nelze chápat jako pouhou administrativu, ale jako nástroj, který umožní vůbec poprvé přesněji změřit rozsah problému.

Další informace:

• Reporting guidelines

• How to prepare a microplastics report - IUCLID manual

• Tutorial: How to submit a microplastics report to ECHA

Energeticky náročné podniky v Česku vstupují do období, které zásadně promění způsob, jak přistupují ke své spotřebě energie. Novela zákona o hospodaření energií a nová prováděcí vyhláška společně vytvářejí rámec, jenž ukončuje éru jednorázových auditů a nahrazuje ji trvalým řízením energie, založeným na měření, datech a průběžném vyhodnocování. 

Evropská směrnice 2023/1791/EU změnila přístup celého systému. O povinnostech firem už nerozhoduje velikost či počet zaměstnanců, ale to, kolik energie skutečně spotřebují. Podniky, jejichž konečná spotřeba trvale přesahuje 85 TJ, budou muset zavést systém hospodaření s energií podle ISO 50001, a subjekty s více než 10 TJ budou povinně podstupovat energetický audit, pokud si systém nezavedou.

Aby bylo možné tyto povinnosti jednoznačně určit, vyhláška nově stanovuje přesný postup výpočtu průměrné roční konečné spotřeby. Po letech nejasností končí zahrnování různě provázaných firem jen podle volných kapitálových vazeb. Do výpočtu se nově započítává spotřeba pouze těch podniků, které jsou majetkově propojené alespoň polovičním podílem a fungují jako jednotka se společným rozhodováním. Zároveň se přesně vymezuje, kdy se spotřeba naopak z výpočtu vylučuje – například spotřeba nájemníků, jimž podnik energii pouze přeúčtovává, nebo energie spotřebovaná v zahraničí v rámci provozu, který je fyzicky mimo území České republiky. Tento přístup je přesnější, administrativně jednodušší a lépe odráží skutečnou energetickou náročnost podnikových skupin.

Zcela nový je rozsah požadavků spojených se zavedením systému hospodaření s energií. Poprvé má zákonnou oporu a vyhláška přesně stanovuje, co musí podnik udělat, aby byl jeho systém uznatelný i kontrolovatelný. Firma musí vypracovat energetickou politiku, kterou jasně schválí vedení podniku. Musí přesně vymezit své energetické hospodářství, tedy určit, které budovy, technologie, linky, procesy či dopravní prostředky do systému spadají. Součástí je identifikace významných užití energie, tedy těch procesů, které mají nejvyšší spotřebu nebo největší potenciál úspor. 

Vyhláška požaduje pravidelné měření klíčových energetických toků v minimálně měsíčních intervalech, a v některých případech i oddělené měření významných spotřebičů. Podnik musí vést kompletní bilanci energetických vstupů, zachycující všechny zdroje energie i jejich rozdělení do jednotlivých částí provozu. Nezbytné je také zavedení ukazatelů energetické náročnosti, které umožní vyhodnocovat trend spotřeby v čase, a nastavení konkrétních cílů a programů zlepšování, jež mají jasně určené termíny, odpovědné osoby i zdroje. Nedílnou součástí je provádění pravidelných interních auditů systému, které dokazují, že systém funguje nejen na papíře, ale i v každodenní praxi.

Stejně zásadní změnou prochází i oblast energetických auditů. Vyhláška poprvé podrobně popisuje celý životní cyklus auditu – od jeho plánování až po finální zprávu. Auditor musí v úvodu sestavit plán auditu, který popisuje hranice hospodářství, používané metody, rozsah měření, harmonogram prací i zodpovědné osoby. Podnik je povinen poskytnout všechny relevantní podklady: technickou dokumentaci, parametry zařízení, smlouvy s dodavateli energií, dlouhodobé řady spotřeb, výrobní statistiky, popisy technologických procesů či technické prohlídky objektů. Analýza užití energie musí popsat spotřeby až na podúrovně procesů a technologií, aby bylo zřejmé, kde vznikají největší energetické toky. Bilance energetických vstupů musí být zpracována v předepsané struktuře tak, aby byla úplná a aby žádný tok nezůstal nezařazený.

Velkou novinkou je povinné ekonomické hodnocení každého navrhovaného opatření. Z auditů tak zmizí vágní formulace o „potenciálních úsporách“ a nahradí je přesná čísla – čistá současná hodnota investice, vnitřní výnosové procento i diskontovaná doba návratnosti. Vyhláška stanovuje diskontní sazbu i způsob práce s rozdílnou životností technologií. Ekologické hodnocení pracuje s aktualizovaným emisním faktorem CO₂ tak, aby odpovídal dnešnímu energetickému mixu. Zároveň se ruší prvky staré vyhlášky, které v praxi nefungovaly – jako velmi podrobné tabulky spotřebičů či povinné multikriteriální hodnocení, které se ukázalo jako administrativně zatěžující a málo přínosné.

Vyhláška také vyjasňuje oblasti, které v minulosti způsobovaly nejvíce sporů. Stanovuje přesná pravidla pro objekty sdílené více subjekty, pro logistické areály i pro provozy mimo území České republiky. Spotřeba nájemníků se do hospodářství nezahrnuje, přeshraniční doprava se posuzuje jen podle registrace dopravního prostředku a energetické hospodářství musí být vždy vymezeno tak, aby tvořilo uzavřenou a energeticky úplnou jednotku.

Nová pravidla vstoupí v platnost 1. ledna 2026 a audity, které budou v té době rozpracované, bude možné dokončit podle současných předpisů, aby se předešlo zbytečnému přepracovávání dokumentace. Přesto je už dnes zřejmé, že změna není kosmetická. Pro řadu podniků půjde o zásadní posun v tom, jak přistupují k energiím. Kdo začne s přípravou včas, může postavit nový systém na pevných základech. Energie představují zásadní podíl výrobních a provozních nákladů každého podniku. A podnik, který umí svou energetickou náročnost řídit, neovládá jen spotřebu, ale i vlastní konkurenceschopnost.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Měla to být revoluce ve zpracování odpadů, místo toho ale přišlo jen zklamaní investorů. Do patentované technologie ERVOeco české společnosti LOGeco nasypali v průběhu let stovky milionů korun. Nadchlo je zařízení na zpracování směsného odpadu a plastů, které z nich za vysokých teplot vytváří znovupoužitelné suroviny. Ze zařízení vychází tekutá směs uhlovodíků a pevný čistý uhlík, slibované peníze investorům ale téct přestaly. Jedny z posledních dluhopisů firma prodávala s lákavým ročním úrokem 10,5 procenta. Z loni vydané emise ale uhradila jen malou část splátek. Kolik těchto zařízení firma vyrobila a prodala, není známo. Co ale jasné je, že nyní firma čelí návrhu na insolvenci. Více ZDE

Reportéři České televize odhalili, že významní podnikatelé s hlubokými vazbami na byznys a dřívější kriminální aktéry patří mezi klíčové sponzory strany Motoristé, která nyní aspiruje na vládní vliv – a to zejména na ministerstvu životního prostředí.

Autoři upozorňují na finanční podporu Motoristů od Františka Fabičovice, jehož firma darovala straně milion korun. Fabičovic má zájmy přímo v navrhované chráněné krajinné oblasti Soutok, neboť vlastní zde pozemky, proti vyhlášení CHKO se však vyhraněně staví. To vyvolává otázky o možném střetu zájmů, pokud by Motoristé získali větší moc v ochraně přírody.

Dalším silným sponzorem je podnikatel Pavel Ďurina, jehož firma DDK Bohemia plánuje developerský projekt v blízkosti nové CHKO. Spolupracuje přitom s Richardem Chladem, dalším významným sponzorem Motoristů, jenž se v minulosti zapletl s byznysem v rizikových oblastech.

Nejkontroverznější podporu však strana má od Richarda Chlada. Reportéři ČT připomínají jeho dřívější kontakty s významnými postavami českého podsvětí, jako byl Radovan Krejčíř. Chlad přiznává přátelský vztah s Krejčířem a podle svědectví mohl mít přístup k finančním aktivitám, byť nebyl obviněn.

Kromě finanční pomoci z podnikatelského prostředí kritici upozorňují i na ideologické shody: předseda Motoristů Petr Macinka zpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu a strana se profiluje proti přísnému ekologickému regulování. To vzbuzuje pochybnosti, zda politika Motoristů nebude ovlivněna zájmy jejich sponzorů – především v oblasti ochrany životního prostředí. Více: Vlivní podnikatelé a jejich zájmy. Reportéři ČT mapovali sponzory Motoristů

Mohlo by vás zjaímat:

Už jsme propouštěli dost, bouří se na ministerstvu, které má ovládnout Macinka