Třetí, závěrečný panel prvního dne konference Povinnosti v podnikové ekologii 2025 (PPE) nese název ČIŽP v praxi: Kontroly a moderní nástroje dohledu a zaměří se na to, jak moderní technologie i důsledná prevence pomáhají firmám předcházet problémům při kontrolách a zefektivňují inspekční činnost.

Těšit se můžete na tyto přednášky:

Kontroly těsnosti a prevence úniků závadných látek podle vodního zákona

Vodní zákon ukládá povinnost pravidelných kontrol těsnosti nádrží a potrubí, v nichž jsou skladovány závadné látky. Tato přednáška Robina Náseho nabídne ucelený výklad legislativních povinností souvisejících s prevencí úniků závadných látek a objasní, které objekty a provozy spadají pod režim kontrol.
Účastníci se seznámí s povinnostmi provozovatelů při skladování a manipulaci se závadnými látkami, s rozdíly mezi skladovacími a havarijními objekty, s požadavky na technický stav, dokumentaci i pravidelné revize. Nebudou chybět ani postupy, jak prokázat soulad s právními předpisy a předejít pokutám při kontrolách, a přehled povinností v souvislosti s provozováním odlučovačů ropných látek, záchytných van či zkoušek těsnosti u havarijních jímek.

Využití moderních technologií (dron, družice apod.) při kontrolách ČIŽP

Moderní technologie mění způsob, jakým inspekce sledují stav životního prostředí i dodržování předpisů. Martin Marko představí projekt realizovaný ve spolupráci České inspekce životního prostředí (ČIŽP), Technologické agentury ČR a Ministerstva životního prostředí, který se zaměřuje na využití dálkového průzkumu Země pro podporu dozorových činností.
Účastníci se seznámí s praktickými příklady využití dat z družic Sentinel, Landsat či Planet a z bezpilotních systémů (UAV) při monitoringu nelegálních skládek, terénních úprav a činností s dopadem na životní prostředí. Prezentace nabídne i ukázky z posledních pěti let činnosti ČIŽP (od havárií po environmentální incidenty) a přiblíží, jak mohou data z dronů a družic pomoci při detekci změn, vyhodnocování rizik a efektivnější ochraně životního prostředí.

Tento panel uzavře první konferenční den, který se ponese v duchu praktických řešení a zkušeností z terénu. Po jeho skončení bude následovat večeře a společenský večer s hospodským kvízem na téma podnikové ekologie – ideální příležitost k neformálnímu setkání, odpočinku a sdílení zkušeností s kolegy z oboru.

----

Termín: 11. – 12. listopadu 2025 v Praze/on-line

Podrobný program a registrace: ZDE

V Londýně dnes začíná soudní proces, který se stal největší hromadnou žalobou v historii Anglie a Walesu. Pětice automobilových gigantů – Mercedes, Ford, Renault, Nissan a Peugeot/Citroën – čelí obvinění, že manipulovala s emisními testy svých dieselových vozidel. Podle stěžovatelů automobilky instalovaly sofistikovaný software, tzv. „defeat devices“, který během laboratorních měření snižoval vykazované emise, zatímco v běžném provozu vozy produkovaly výrazně více škodlivých látek. Taková manipulace umožnila automobilkám vykazovat nižší emise oxidů dusíku (NOx) a klamat regulátory, spotřebitele i širší veřejnost.

Žaloba se vztahuje na přibližně 1,6 milionu majitelů vozidel, kteří se cítí podvedeni a finančně poškozeni. Pokud soud rozhodne v jejich prospěch, náhrady škody by mohly přesáhnout 6 miliard liber – tedy více než 170 miliard korun. Případ tak nekončí jen právní dimenzí podvodů, ale otevírá otázky etiky a odpovědnosti v automobilovém průmyslu, který dlouhodobě čelí tlaku na snižování emisí a udržitelnost.

Z environmentálního a zdravotního hlediska jsou dopady manipulací zásadní. Dieselová vozidla vybavená „defeat devices“ mohla vypouštět až čtyřicetkrát více NOx, než stanovují normy. Oxidy dusíku patří k nejškodlivějším složkám smogu, který zvyšuje riziko chronických respiračních onemocnění, srdečních chorob, alergií a předčasných úmrtí. Studie MIT odhaduje, že zdravotní dopady emisí Volkswagenu ve Spojených státech představují přibližně 450 milionů dolarů, zatímco evropské dopady by mohly vést k více než 200 000 předčasným úmrtím do roku 2040. Tyto čísla potvrzují, že emisní podvody nejsou jen právní či finanční záležitostí – jejich dopad sahá přímo do zdraví obyvatel a kvality životního prostředí.

Skandál dieselgate se poprvé objevil v září 2015, kdy americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) obvinila německou automobilku Volkswagen, že do svých vozidel instalovala software, který umožňuje zmanipulovat měření emisí naftových aut. V testovacích podmínkách tak auta v servisech vykazovala nižší emise dusíku, než jaké vypouštěla v reálném provozu.

V roce 2020 britský soud rozhodl, že Volkswagen použil software v rozporu s pravidly Evropské unie. Volkswagen ale nakonec hromadnou žalobu urovnal mimosoudně, zhruba 91 000 majitelům aut v Británii vyplatil celkem 193 milionů liber (v dnešním kurzu 5,4 miliardy Kč). V souvislosti se skandálem už Volkswagen vyplatil více než 32 miliard eur (778,6 miliardy Kč), převážně ve Spojených státech. 

Evropský parlament dnes zveřejnil tiskovou zprávu, která představuje jasný posun v legislativním směřování EU v oblasti udržitelnosti. Návrh vychází z tzv. „omnibus“ balíčku a usiluje o rovnováhu mezi ambiciózními cíli ESG regulace a praktickými možnostmi podniků. Hlavním cílem je zásadní zjednodušení pravidel pro reporting udržitelnosti a povinnosti v oblasti due diligence a současně výrazné omezení okruhu firem, kterých se přímá regulace týká. Nová pravidla mají být jednodušší, méně zatěžující a více „proporcionální“.

Původní „omnibus“ balíček, předložený Komisí v únoru 2025, již obsahoval ambici výrazně snížit administrativní zátěž pro střední a menší podniky, a to v rámci směrnic CSRD a CSDDD i přidružených standardů, jako je EU Taxonomie. Část těchto návrhů byla přijata v tzv. „stop-the-clock“ režimu, což umožnilo posun termínů vstupu v platnost některých povinností a pozastavení dalších pravidel, aby měly firmy více času na přípravu. V červnu 2025 pak Rada EU schválila svůj mandát pro vyjednávání, který navrhoval ještě razantnější úpravy oproti původní verzi Komise.

Nové stanovisko Evropského parlamentu stanovuje, že povinnost reportovat sociální a environmentální informace se bude vztahovat pouze na podniky s alespoň 1 000 zaměstnanci a ročním obratem nad 450 milionů eur. Menší firmy mohou data zveřejňovat dobrovolně podle dobrovolných standardů, sektorové normy se ruší a reporting se soustředí především na měřitelná kvantitativní data. Přechod na rizikově orientovaný přístup znamená, že firmy nebudou nuceny detailně mapovat celý dodavatelský řetězec, ale jen tam, kde existují jasné indicie možných negativních dopadů. Dohled nad dodržováním pravidel bude provádět příslušný orgán každého členského státu, přičemž maximální možná pokuta může dosáhnout až 5 % celosvětového obratu společnosti.

Pokud jde o due diligence, povinnost platí jen pro společnosti s více než 5 000 zaměstnanci a obratem nad 1,5 miliardy eur. Přechod z detailního „entity-based“ přístupu na obecnější „scope“ přístup znamená, že firmy budou posuzovat pouze oblasti s vyšším rizikem, nikoli celý dodavatelský řetězec. Některé činnosti mimo přímé partnery („tier 1“) mohou být zahrnuty jen při existenci jasných indicií rizika. Komise zároveň připravuje digitální portál typu „one-stop shop“ s pokyny, šablonami a standardy, aby firmy měly jednotný a přehledný nástroj pro plnění povinností a aby se snížila možnost rozdílného výkladu pravidel.

Nové návrhy neznamenají, že regulace mizí, jen se zužuje její oblast působnosti a přizpůsobuje se realitě – administrativní kapacita a náklady pro firmy jsou nyní výrazně zohledněny. Povinnosti zůstávají významné pro firmy, které jsou pod regulací, ale mají být jasnější, méně rozvedené a lépe předvídatelné.

Z pohledu EU jde o kompromis: udržitelnost se nyní soustředí na největší hráče, kteří mají kapacitu nést náklady, rizika i povinnost transparentnosti. To snižuje legislativní přetížení, ale zároveň otevírá prostor pro „šedé zóny“, kde menší podniky nebudou podléhat veřejné kontrole a jejich dopady zůstanou mimo dohled. Veřejně dostupná a srovnatelná data, klíčová pro investory, občanskou společnost a média, mohou být méně systematická.

Dalším krokem bude, pokud Evropský parlament na nadcházejícím plenárním zasedání schválí mandát výboru, zahájení trilogu mezi poslanci, vládami členských států a Komisí. Tyto rozhovory, plánované od 24. října, rozhodnou o finální podobě legislativy, včetně rozsahu povinností firem v oblasti udržitelnosti, reportingu a due diligence, a určí, jak se pravidla budou prakticky prosazovat v celé EU.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k připravovanému Aktu o oběhovém hospodářství – legislativě, která by měla zásadně proměnit způsob, jakým Evropská unie nakládá se surovinami, odpady i výrobky. Cílem je vytvořit skutečně jednotný trh pro druhotné suroviny a oběhové produkty, posílit ekonomickou bezpečnost a konkurenceschopnost EU a zároveň přiblížit evropské hospodářství k uhlíkové neutralitě. Návrh nařízení má být předložen do konce roku 2026 a stane se jedním z pilířů tzv. Dohody o čistém průmyslu a Kompasu konkurenceschopnosti.

Základní motivace Komise vychází ze stále pomalého tempa přechodu na oběhové hospodářství. Míra oběhovosti v EU se za posledních patnáct let zvýšila jen z 10,7 % na 11,8 %, což znamená, že většina zdrojů stále končí jako odpad bez dalšího využití. Unie je přitom výrazně závislá na dovozu primárních surovin, včetně těch kritických, a lineární model výroby a spotřeby dále prohlubuje environmentální zátěž i ekonomická rizika. Nový akt má tyto bariéry překonat a „nastavit ekonomiku správně“ – tedy tak, aby se využívání druhotných surovin stalo nejen ekologickou, ale i ekonomicky výhodnou volbou.

Evropská komise upozorňuje, že trh s druhotnými surovinami je dnes silně roztříštěný. Členské státy uplatňují odlišný výklad i provádění pravidel, což komplikuje přeshraniční pohyb odpadů a recyklátů a zvyšuje náklady podnikům. Vedle legislativních překážek působí i ekonomické – sekundární materiály jsou často dražší a jejich kvalita je méně jistá, což snižuje důvěru odběratelů. Akt o oběhovém hospodářství má proto odstranit právní nejistotu, sjednotit standardy a zároveň posílit hospodářské pobídky, které by vyrovnaly konkurenční podmínky mezi primárními a recyklovanými surovinami.

Jedním z hlavních směrů připravovaných opatření je oblast elektroodpadu, která patří k nejrychleji rostoucím odpadovým tokům v Evropě. Recykluje se méně než 40 % tohoto odpadu, a přitom obsahuje mnoho cenných, často i kritických surovin. Komise proto zvažuje revizi pravidel pro jeho sběr a zpracování, zjednodušení administrativních postupů a podporu trhu pro recyklované materiály z tohoto sektoru. Druhou oblastí zásahu by měla být komplexní reforma systému nakládání s odpady a druhotnými surovinami, včetně revize kritérií pro tzv. „konec odpadu“, digitalizace a rozšíření systémů rozšířené odpovědnosti výrobce. Zvažuje se také zavedení povinných kritérií pro veřejné zakázky, které by stimulovaly poptávku po oběhových produktech a službách.

Přínosy plánovaného aktu by mohly být dalekosáhlé. Oběhové hospodářství může podle Komise přispět ke snížení emisí skleníkových plynů o 20 až 25 % potřebných k dosažení klimatické neutrality do roku 2050 a zároveň zlepšit hospodářskou bezpečnost EU díky diverzifikaci dodavatelských řetězců. Pro podniky by větší míra oběhovosti znamenala nižší závislost na dovozu surovin a úsporu materiálových nákladů, které dnes v průměru dvojnásobně převyšují náklady na práci či energii. Očekává se i pozitivní dopad na spotřebitele – delší životnost výrobků, možnost jejich oprav a opětovného použití by mohla snížit životní náklady a zároveň omezit znečištění a množství odpadu.

Konzultace má zajistit, aby se do přípravy aktu mohly zapojit všechny relevantní skupiny – od podniků a průmyslových svazů přes orgány veřejné správy až po nevládní organizace, výzkumné instituce i jednotlivé občany. Veřejnost má možnost sdílet své názory, podklady a zkušenosti, které pomohou definovat konkrétní opatření a posílit faktickou základnu návrhu.

Dokument ke stažení:

• EU 215_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)
• EU 215_25 EK Akt o oběhovém hospodářství

Evropské dotace jsou v ČR rozptýleny do mnoha oblastí, podpora je často investována do desetitisíců malých a z pohledu národního hospodářství zbytných projektů, které nepřinášejí potřebnou přidanou hodnotu, nemají potenciál směrovat českou ekonomiku k trvalému a udržitelnému ekonomickému růstu ani ke zvýšení konkurenceschopnosti. Tyto projekty nepomohly ani k vyrovnání úrovně regionů ČR s průměrem EU. Ukazuje se zároveň, že globální krize doléhají na ČR významněji než na většinu ostatních členských zemí. To nasvědčuje chybnému dlouhodobému směrování podpory z rozpočtu EU a obecně řízení hospodářské politiky. Neinvestovalo se do nových a progresivních oblastí a oborů, které by nám umožnily přesun k moderní inovační ekonomice s vysokým a udržitelným tempem růstu. Konstatuje to dnes vydaná již 18. zpráva NKÚ o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR, tzv. EU report 2025.

„Dosud jsme potenciál, který s sebou evropské peníze přinášely, plně nevyužili. Ale právě v těchto měsících vrcholí příprava víceletého finančního rámce na období po roce 2027, který stanoví pravidla pro využití rozpočtu EU na dalších sedm let. Je zřejmé, že udržet stávající podobu a principy systému evropských dotací není možné. Je potřeba v něm provést razantní změny. Na nové politické reprezentaci bude, aby vyjednala taková pravidla a mantinely, které nám umožní maximalizovat dopad každého eura, které k nám doputuje,“ okomentoval situaci prezident NKÚ Miloslav Kala.

K tomu bude podle něj zapotřebí prostředky jasně zacílit, podporu koncentrovat do vybraných oblastí hospodářství, podpořit projekty, které mají vysoký potenciál dlouhodobého prorůstového efektu a vysoké přidané hodnoty, a zajistit, aby vydané prostředky měly multiplikační efekt. Bude zároveň třeba radikálně zjednodušit pravidla, průběžně kontrolovat dosahování cílů a zvýšit spoluúčast příjemců dotací. Cílem by také mělo být, aby žadatelé a příjemci dotací nemuseli využívat nákladných služeb externích společností dotačního byznysu.

„Byť se může zdát, že peněz z Evropy nám stále přitéká dost, mějme na paměti, že jich je o poznání méně než v předchozích programových obdobích a nadále jich bude citelně ubývat. O to více teď záleží na důsledném stanovení velmi omezeného počtu priorit a na efektivním použití těchto zdrojů,“ upozornil Miloslav Kala.

Připomněl, že dluh EU z tržních výpůjček se ke konci roku 2023 výrazně zvýšil a přesáhl 458 mld. €. Toto zvýšení dluhu jde na vrub především výpůjček pro nástroj NextGenerationEU (cca 60 %), které se mohou do roku 2026 více než zdvojnásobit. Splátka jistiny a úroků dluhu v rámci NextGenerationEU může být pro nastávající víceletý finanční rámec na úrovni 25 až 30 mld. € ročně. To je téměř 20 % současného rozpočtu EU. Splácení těchto půjček přitom skončí až v roce 2058. NextGenerationEU byl primárně určen k oživení ekonomik členských států po pandemii covidu-19, měl ukázat cestu pro nový model hospodářského růstu, jenž měl být založen na čisté, inovativní a inkluzivní ekonomice a digitální a technologické suverenitě. „Do jaké míry se tyto cíle podařilo naplnit a zda to odpovídá ceně, kterou za to zaplatíme, posuďte sami“, vyzývá čtenáře EU reportu prezident NKÚ.

Letošní EU report se skládá ze dvou samostatných částí a přináší mj. shrnutí výsledků kontrolní činnosti NKÚ od 1. dubna 2024 do 31. března 2025. V tomto období schválilo Kolegium NKÚ celkem 31 kontrolních závěrů, přičemž 19 z nich, tedy 61 %, se týkalo právě kontrol věnovaných oblasti prostředků rozpočtu EU.

Jaká byla hlavní zjištění provedených kontrol? Často se opakovalo konstatování, že podpora nevedla k naplnění cílů. Například u kontroly prostředků určených na systém péče o ohrožené děti a jeho transformaci (KA č. 23/11) NKÚ zjistil, že počet dětí v ústavní péči se zásadně nesnížil, nedošlo k sjednocení systému péče pod jeden resort a nebylo dosaženo žádoucích změn v oblasti standardů kvality péče. U kontroly prostředků určených na rozvoj nákladní kombinované dopravy (KA č. 23/13) NKÚ konstatoval, že podpora nepřispěla k většímu využití tohoto typu dopravy: Železniční nákladní doprava stagnuje, vodní nákladní doprava je zanedbatelná, zatímco silniční nákladní doprava roste. A podpora zaměstnanosti (KA č. 23/21)? Projekty sice přispívají ke krátkodobému zvýšení zaměstnanosti – primárně po dobu trvání projektu, ale dlouhodobější přínos ve smyslu zvýšení míry zaměstnanosti zjištěn nebyl. Podobně skončila i kontrola prostředků na podporu sociálního začleňování (KA č. 23/29): Podpora nevedla k řešení hlubších příčin sociálního vyloučení, jen ke zmírnění některých následků.

Druhá část EU reportu je věnována přípravě nového víceletého finančního rámce EU po roce 2027. NKÚ v ní z pozice nezávislé instituce prezentuje hlavní doporučení a upozorňuje na významná rizika, která jsou s jeho nevhodným nastavením spojena. 

Dokument ke stažení:

• Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2025) - část první

• Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2025) - část druhá

Zima na severu bývala jistotou. Moře se sevřelo do ledu, vítr vybrušoval krajinu do bílých ostrých tvarů a tuleni rodili mláďata na tichých krách, které se zdály být věčné. Dnes se však Arktida mění tak rychleji, než živočichové nestačí reagovat. Led taje, moře stoupá a s ním mizí i jistota, že zvířata zrozená v chladu budou mít kde žít. Nejnovější zpráva Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) varuje, že tři arktické druhy tuleňů přešly do vyšší kategorie ohrožení. A to není bohužel výjimka, stejný příběh se odehrává i pod jiným nebem. Po celém světě ubývá ptáků, tichne jejich zpěv i rozmanitost světa.

Tuleň kapucínový (Cystophora cristata) je nově veden jako ohrožený druh. Jeho početnost klesá, protože ztrácí to, na čem stojí celý jeho život — led. Když mořský led v létě mizí dříve a na jaře se tvoří později, tuleni přicházejí o bezpečné místo, kde mohou rodit a vychovávat mláďata. Kdysi stabilní plošiny se rozpadávají, praskají, odplouvají pryč. Zvířata, která potřebují klid, najednou bojují s neviditelným protivníkem — s teplem. Stejný problém zasahuje i tuleně vousatého a kroužkovaného. Arktida, která bývala útočištěm ticha a ledu, se proměňuje v nejrychleji se oteplující oblast planety.

Zpráva IUCN ale nesměřuje jen k severním mořím. Upozorňuje na globální krizi ptáků, kteří jsou pro mnohé z nás symbolem volnosti. Podle nejnovějších dat klesá početnost u 61 % ptačích druhů na Zemi. To znamená, že více než každý druhý pták má menší populaci než dřív. Před deseti lety to bylo o polovinu méně. 

Příčiny jsou všude kolem nás. Tropické pralesy mizí pod motorovými pilami, původní krajinu nahrazují plantáže a pastviny. V Africe a Jižní Americe se každý rok ztratí stovky tisíc hektarů lesa. V Evropě a Asii mizí luční a mokřadní biotopy, které se mění na pole, silnice či suburbie (předměstí). Ptáci tak ztrácejí místo, kde mohou hnízdit, a potravu, která jim zajišťuje přežití. Do toho přichází další hrozba — klimatická změna. Ta mění období migrace, cykly hmyzu i dostupnost vody. Tam, kde kdysi bývaly hejna, dnes zůstávají jen jednotlivci.

Znepokojivá čísla se netýkají jen ptáků a tuleňů. Celkově už IUCN eviduje 172 620 druhů, z nichž téměř 49 000 je ohrožených vyhynutím. Jde o každý čtvrtý druh, který věda sleduje. A to jsou jen ty, které jsme vůbec stačili poznat. Zbytek mizí dřív, než dostane jméno.

A přesto i v téhle temné bilanci zůstává jiskra naděje. Příkladem je zelená mořská želva (Chelonia mydas), kdysi symbolem zkázy, dnes jedním z největších úspěchů ochrany přírody. Díky přísným ochranářským opatřením a dlouholeté práci dobrovolníků, vědců i vládních programů se její populace v posledních dekádách znatelně zotavila. Hnízdiště, která bývala opuštěná, jsou znovu obsazována. 

Rozsah problémů se však liší region od regionu. Arktida se potýká s táním ledu, tropy s kácením, středomořské oblasti s vysycháním a kulturní krajina střední Evropy s intenzivním zemědělstvím. Každý ekosystém čelí jiné podobě téhož příběhu — ztrátě prostoru, času a rovnováhy. Změna klimatu přitom působí jako urychlovač, který propojuje lokální problémy do jednoho globálního tlaku.

Biologové varují, že se blížíme k tzv. prahům nevratnosti — okamžikům, kdy druhy, které přežily tisíciletí, už nebudou mít kam ustoupit. Když se populace zmenší pod určitou hranici, ztrácí genetickou rozmanitost i schopnost reagovat na další změny. Záchrana se pak mění v závod s časem, v němž vítězů bývá málo. Změna je prudká, tichá a téměř neviditelná. Možná ji začneme skutešně vnímat až se jednoho dne probudíme do jitra bez ptačího zpěvu. To už ale bude pozdě.

Společnost ČEZ získala stavební povolení pro výstavbu zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO) v lokalitě Mělník, projekt, který se stává klíčovým prvkem modernizace české energetiky. Nové zařízení bude disponovat energetickým příkonem kolem 110 MWt a ročně využije až 320 tisíc tun nerecyklovatelného odpadu. Očekává se, že spalovna začne dodávat tepelnou a elektrickou energii do středočeských i pražských domácností na přelomu let 2027 a 2028. Stavební povolení zatím nenabylo právní moci, proces však směřuje k dokončení.

ZEVO bude součástí areálu Elektrárny Mělník, v severozápadní části na území obce Horní Počaply. Klíčovou předností projektu je logistická efektivita – až 80 procent odpadu bude do spalovny dopravováno po železnici, což minimalizuje dopravní zátěž v okolí a podporuje udržitelné nakládání s materiály. Zařízení nabídne energetické využití nerecyklovatelného odpadu, což významně přispěje k redukci skládek a zároveň zvýší energetickou soběstačnost regionu. Předpokládaná výroba energie, 1400 TJ tepla a 160 GWh elektřiny ročně, umožní zásobovat domácnosti stabilní energií s menším dopadem na životní prostředí.

Projekt je součástí širší transformace lokality, kde původní uhelný zdroj postupně nahrazuje plyn a nyní i spalovna odpadu. Oba záměry získaly rekordní podporu z Modernizačního fondu – přestavba na plyn přes 7 miliard korun, samotná výstavba ZEVO více než 6 miliard. Celková hodnota zakázky na spalovnu dosahuje zhruba 13 miliard korun a realizaci zajistí konsorcium Metrostav DIZ a Subterra.

Mělník se tak profiluje jako jedno z energetických center České republiky, které bude kombinovat tradiční a nové zdroje. V roce 2029 je plánována výstavba nové paroplynové elektrárny, s možností rozšíření až na tři bloky s celkovým výkonem téměř 1200 MWe. Technologie budou připravené na spalování vodíku, a navíc zde vzniknou systémy pro ukládání elektřiny, čímž se lokalita stane flexibilním a moderním energetickým uzlem. Celkové investice v lokalitě mohou překročit 50 miliard korun.

Bilance podzemních vod představuje v českém vodohospodářství klíčový nástroj pro řízení dostupnosti a udržitelného využívání vodních zdrojů. Její vývoj je přitom úzce spjat s historickými etapami, změnami metodik, legislativními úpravami a rostoucím tlakem klimatických změn na přírodní zdroje. Od počátku 60. let 20. století se přístup k hodnocení podzemních vod vyvíjel od relativně statického určení tzv. „využitelných zásob“ k dynamickému posuzování rovnováhy mezi přírodními zdroji a lidskými odběry. Tento posun znamenal zásadní změnu nejen v metodice, ale i v chápání podzemních vod jako komplexního systému, který je třeba sledovat kontinuálně a v časovém kontextu.

Prvním zásadním krokem byl vznik systematické evidence odběrů podzemních vod v 70. letech. Zavedení této evidence umožnilo nejen přesnější sledování množství odebírané vody, ale také pravidelné sestavování ročních bilancí jednotlivých územních jednotek. Tyto bilance se následně staly součástí státní vodohospodářské bilance, což umožnilo propojit data o zásobách, odběrech a dostupnosti vody v jednotném systému. Tento systém přinesl první možnost objektivně sledovat stav vodních zdrojů, identifikovat případné disproporce mezi odběry a obnovou a navrhovat opatření pro udržitelný rozvoj.

S postupujícím časem se vyvíjela i metodika hodnocení. Od 90. let se začala klást větší důležitost na souměřitelnost údajů mezi jednotlivými oblastmi a časovými obdobími. Hlavní důraz byl kladen na měsíční hodnocení, které lépe reflektuje sezónní variabilitu, a na kvantilové charakteristiky základního odtoku, jež umožňují zachytit i extrémní situace, například období sucha či nadměrných srážek. Současně se začala uplatňovat hydrogeologická rajonizace, která rozčleňuje území na hydrogeologické rajony podle charakteristik podzemních vod a jejich zdrojů. Tento přístup umožnil přesnější územní plánování a bilancování a zároveň vytvořil pevný rámec pro sledování trendů na národní i evropské úrovni.

Legislativní rámec hraje v bilancování podzemních vod zásadní roli. Bilance vychází především z vodního zákona č. 254/2001 Sb., který je dále konkretizován prováděcími vyhláškami a metodickými pokyny Ministerstva životního prostředí a dalších relevantních institucí. Tyto předpisy stanovují pravidla pro sběr, zpracování a interpretaci údajů, definují odpovědnosti jednotlivých institucí a určují metodiku výpočtu bilancí. Legislativní rámec tedy nejen poskytuje právní základ, ale také zajišťuje jednotný přístup a kompatibilitu dat napříč různými správními a hydrogeologickými celky.

Institucionální zajištění bilancování podzemních vod je realizováno prostřednictvím spolupráce několika klíčových subjektů. Český hydrometeorologický ústav se zaměřuje na sběr a interpretaci hydrologických dat, správci povodí koordinují informace o odběrech a hospodaření s vodami na území svěřených povodí a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka poskytuje metodickou podporu a analytické nástroje pro bilancování a hodnocení trendů. Tento model spolupráce zajišťuje kontinuitu dat, jejich vysokou kvalitu a možnost provádět komplexní hodnocení stavů podzemních vod.

V období 2007–2023 byly pravidelně vyhodnocovány oblasti, kde je bilance podzemních vod napjatá. Vodohospodářská bilance množství podzemních vod se dnes zpracovává každoročně pro přibližně 102 hydrogeologických rajonů z celkových 152, což odpovídá necelým 81 % plochy České republiky. Tento systematický přístup umožňuje sledovat nejen jednotlivé lokality s vysokým odběrem vody, ale i celkovou dostupnost podzemních zdrojů na území státu. Právě v těchto bilancově napjatých rajonech, mezi něž patří i části středočeského a jižního Česka s výraznými odběry vody, se dlouhodobě monitoruje rovnováha mezi přírodními zdroji a lidskými odběry, což je zásadní pro plánování udržitelného využívání vody a prevenci negativních dopadů na stav povrchových toků a ekosystémů.

Dopady klimatických změn na podzemní vodní zdroje jsou stále výraznější. Analýza dat z posledních patnácti let ukazuje, že průměrný roční základní odtok v bilancovaných hydrogeologických rajonech poklesl v některých oblastech až o 10–15 % ve srovnání s obdobím 2000–2005, zatímco průměrné roční odběry zůstávají stabilní nebo dokonce mírně rostou. Tento trend sbližování základního odtoku a odběrů signalizuje postupné snižování přirozených zdrojů vody, zejména v důsledku zvýšené evapotranspirace a změn srážkových vzorců.

Zvláštní pozornost vyžadují hydrogeologické rajony 4522 a 4523, které patří mezi bilancově napjaté oblasti. HGR 4522, označovaný jako „Křída Pšovky a Liběchovky“, zahrnuje území kolem Mělníka, Kralup nad Vltavou a Kokořínska a je charakteristický silně zvodněnými křídovými formacemi využívanými pro významné odběry podzemních vod. HGR 4523, známý jako „Křída Obrtky a Úštěckého potoka“, pokrývá oblast mezi Mělníkem a Úštěkem a zahrnuje rovněž významné hydrogeologické útvary pro zásobování pitnou vodou. V těchto oblastech může být během suchých měsíců odběr až 80–90 % průměrného měsíčního odtoku, což vede k výraznému snížení hladiny podzemních vod a sezónnímu vysychání některých povrchových toků. V případě HGR 4523 ukazují dlouhodobá data za období 1971–2020 pokles přirozených zdrojů vody až o 37 %.

Tyto skutečnosti podtrhují naléhavou potřebu cílené regulace odběrů a zavedení opatření, která zajistí dlouhodobě udržitelné využívání podzemních vodních zdrojů a ochranu ekosystémů závislých na stabilním hydrologickém režimu. Zároveň je nezbytné integrovat klimatické prognózy do bilancování, aby bylo možné včas identifikovat oblasti s rizikem nedostatku vody a optimalizovat plánování odběrů tak, aby byla zajištěna bezpečnost zásobování i ekologická stabilita regionu.

V reakci na tyto rizika byla přijata řada opatření. Mezi klíčová patří snížení povolených odběrů, zavedení režimního monitoringu a implementace nápravných opatření k ochraně podzemních vodních zdrojů. Tato opatření zahrnují jak technické zásahy, například obnovu zdrojů a optimalizaci odběrů, tak legislativní a organizační kroky, které zajišťují efektivní kontrolu a prevenci nadměrného využívání zdrojů. Výsledkem je, že bilance podzemních vod se stává nejen nástrojem sledování stavu, ale i nástrojem aktivního řízení, který umožňuje předvídat rizika a přijímat opatření včas.

Současná praxe bilancování podzemních vod v České republice tak představuje komplexní systém, který spojuje historická data, moderní metodiky, legislativní rámec a institucionální spolupráci. Je orientována na dlouhodobou udržitelnost, zohledňuje sezónní i klimatické variace a umožňuje cíleně zasahovat do oblastí s napjatou bilancí. Přístup k bilancování se tím přibližuje evropským standardům a současně reflektuje specifické potřeby českého území, což z něj činí nezastupitelný nástroj pro ochranu a udržitelné využívání přírodních vodních zdrojů.

Tento systém je podložen dlouhodobým výzkumem a odbornými zkušenostmi, jak je podrobně popsáno ve studii publikované Martinem Matějkou v aktuálním vydaní VTEI. Studie shrnuje vývoj a současnou praxi vodohospodářské bilance podzemních vod v České republice, od klasifikace zásob po komplexní hodnocení přírodních zdrojů, a přináší cenné informace o legislativním a institucionálním rámci, metodických postupech a praktických dopadech klimatických změn a nadměrných odběrů, čímž poskytuje pevný základ pro další odbornou práci a rozhodování v oblasti udržitelného hospodaření s vodou.

Ministerstvo životního prostředí spustilo v první polovině října 2025 nový dotační národní program v celkové hodnotě 80 milionů korun, který má podpořit stabilizaci a rozvoj kapacit pro recyklaci textilu v České republice. Podpora ve výši 2 Kč za kilogram materiálu, který je znovu využit nebo recyklován, má pomoci překlenout období do zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Ten má být klíčovým nástrojem k vytvoření dlouhodobě udržitelného systému, ve kterém náklady na recyklaci ponesou primárně ti, kteří textil uvádějí na trh.

Výzva v objemu 80 milionů korun je zaměřena na stabilizaci stávající sítě zpracovatelů, rozšíření jejich kapacit a přechodné finanční zajištění, dokud nezačne fungovat systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Cílem je zajistit, aby co největší množství použitého textilu našlo novou cestu využití místo skládkování či spalování.

Základní mechanismus podpory spočívá v příspěvku dvě koruny za kilogram textilního materiálu, který je předán k dalšímu využití – buď opětovnému použití (reuse) nebo materiálové recyklaci. O tuto subvenci mohou žádat provozovatelé, kteří již mají zkušenosti v recyklaci textilu – podmínkou je, aby činnost provozovali minimálně od ledna 2023 a jejich objem zpracovaného materiálu v roce 2023 činil nejméně 100 tun s účinností recyklace minimálně 50 %. 

Žádosti bude možné podávat elektronicky v období od 10. října 2025 do 30. června 2027. Výzva je plánována jako roční – žadatelé deklarují objem recyklace, kdy vyšší množství znamená také vyšší příspěvek, ovšem s limitem podle pravidel veřejné podpory de minimis. Kromě toho mohou zpracovatelé kombinovat tuto dotační podporu s garancí za komerční úvěr v rámci Operačního programu Životní prostředí, kde je pro textil přichystána alokace až jedné miliardy korun. 

Dokument ke stažení:

NPŽP č. 26/2025

 

Od října 2025 vstupuje v platnost zcela nová mezinárodní norma ISO 17298:2025, nesoucí název Biodiversity — Considering biodiversity in the strategy and operations of organizations — Requirements and guidelines. Dokument vydala ISO (Mezinárodní organizace pro standardizaci), která sdružuje více než 170 členských zemí a určuje jednotné normy napříč průmyslovými, environmentálními i společenskými oblastmi. Nová norma vznikla v rámci technického výboru ISO/TC 331 zaměřeného na biodiverzitu a představuje první celosvětově uznávaný rámec, který firmám a institucím pomáhá integrovat ochranu přírody do jejich strategického řízení i každodenní praxe.

Její vznik reaguje na znepokojivý trend: biologická rozmanitost na Zemi klesá rychleji než kdy dříve. Podle dat ISO je více než polovina světového HDP – tedy zhruba 44 bilionů USD – přímo či nepřímo závislá na ekosystémových službách, které příroda poskytuje. Ztráta biodiverzity tak není jen ekologickým problémem, ale i ekonomickým rizikem. ISO 17298 proto nabízí praktický návod, jak mohou organizace rozpoznat své dopady i závislosti na přírodě, řídit je a přispívat k obnově ekosystémů.

Norma stanovuje požadavky i doporučení pro začlenění aspektů biodiverzity do strategického plánování, provozu, rozhodování a hodnocení výkonnosti. Základem jejího přístupu je princip PDCA (Plan–Do–Check–Act), tedy cyklus neustálého zlepšování: naplánovat opatření, realizovat je, vyhodnotit výsledky a podle potřeby upravit další kroky. Tento přístup umožňuje organizacím různé velikosti a zaměření zavádět opatření postupně, s ohledem na jejich specifické podmínky, zdroje i vývoj vnějšího prostředí.

Norma zároveň navazuje na již zavedené systémy řízení a je s nimi plně kompatibilní. Může se stát doplňkem k ISO 14001 (systémy environmentálního managementu), ISO 26000 (společenská odpovědnost) nebo různým rámcům pro nefinanční výkaznictví a ESG reporting. Vytváří tak propojený a měřitelný rámec, který posiluje důvěryhodnost environmentálních strategií a umožňuje jejich transparentní komunikaci vůči investorům, zákazníkům i veřejnosti.

Na rozdíl od některých jiných norem však ISO 17298 zatím není určena pro certifikovaný audit. Neexistuje centrálně akreditovaný mechanismus, který by umožňoval vydání oficiálního certifikátu shody, jak je tomu například u ISO 14001 či ISO 9001. Ověřování souladu se proto bude realizovat především interně, v rámci stávajících systémů environmentálního nebo ESG řízení, případně externě prostřednictvím nezávislých konzultantů nebo auditorských společností. Praktickým řešením může být začlenění auditu podle ISO 17298 do stávajících procesů ISO 14001, například při hodnocení environmentálních aspektů a vlivů na životní prostředí. Takto lze doložit, že organizace systematicky zohledňuje biodiverzitu, aniž by vznikla nová certifikační povinnost.

Zavedení normy může organizacím přinést řadu výhod. Kromě zlepšení environmentální výkonnosti a posílení reputace může pomoci identifikovat rizika spojená s degradací ekosystémů, zefektivnit řízení dodavatelských řetězců nebo otevřít přístup k novým formám financování v oblasti udržitelnosti. ISO popisuje tento rámec jako most „od záměru k činu“ – od strategických prohlášení k měřitelným výsledkům.

Norma ISO 17298 také podporuje realizaci cílů Globálního rámce pro biodiverzitu Kunming-Montreal (GBF), který si světové společenství stanovilo jako milník pro obnovu biodiverzity do roku 2030. Pomáhá organizacím převést jeho záměry do konkrétních postupů a umožňuje reportovat, jak jejich aktivity přispívají ke globálním cílům.

Projekt vývoje této normy začal v roce 2022 a během tří let prošel rozsáhlým mezinárodním připomínkováním i odbornými diskusemi mezi vědci, průmyslem, finančními institucemi a nevládními organizacemi. Výsledkem je dokument, který kombinuje vědeckou odbornost s praktickou použitelností.

Úspěch normy však bude záviset na její reálné aplikaci. Nestačí ji přijmout jako formální rámec – skutečná hodnota spočívá v proměně firemního myšlení. ISO 17298 vybízí organizace, aby přestaly vnímat přírodu jako neomezený zdroj a začaly ji chápat jako systém, jehož stabilita je podmínkou jejich vlastního fungování.

Pro české podniky, samosprávy či výzkumné instituce může být norma přínosným nástrojem k hodnocení a řízení dopadů na biodiverzitu. Může najít uplatnění při plánování rozvojových projektů, infrastrukturních staveb, nebo při nastavování udržitelných dodavatelských řetězců v zemědělství, lesnictví či průmyslu. Její implementace zároveň zvýší srovnatelnost dat a umožní lépe prokazovat přínos ke globálním cílům ochrany přírody.

Celkově lze ISO 17298:2025 považovat za milník v oblasti environmentální standardizace, mostem mezi vědou, politikou a praxí. Otevírá cestu k tomu, aby organizace nejen snižovaly své negativní dopady, ale staly se aktivními strážci ekosystémů na nichž stojí jejich vlastní prosperita. Klíčové bude, aby implementace normy nezůstala jen formálním aktem, ale přerostla v reálný závazek ke změně vztahu mezi byznysem a přírodou. Skutečná síla normy bude tak spočívat v její adopci, tedy v tom, jak se promění rozhodování, strategie i kultura organizací, které si uvědomí, že ochrana přírody není překážkou, ale předpokladem jejich dlouhodobé stability. 

Evropská unie plánuje schválit své nové klimatické cíle na jednání unijních ministrů životního prostředí, které bylo mimořádné svoláno na úterý 4. listopadu. Oznámilo to dnes dánské předsednictví v Radě EU. Jde o pokus na poslední chvíli schválit tyto cíle před klimatickým summitem COP30.

Členské státy se v září nedokázaly na nových cílech omezování produkce skleníkových plynů dohodnout a na rozdíl od dalších zemí světa včetně Číny nestihly lhůtu stanovenou OSN. I předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová ale nedávno prohlásila, že doufá, že se EU dokáže shodnout na klimatických závazcích pro roky 2035 a 2040 ještě před začátkem listopadového summitu COP30. O klimatu by měli na konci října mluvit rovněž unijní lídři na summitu EU v Bruselu.

Na konferencí COP30, která se koná v brazilském Belému, má téměř 200 zemí vyjednávat o dalších krocích v řešení globálního oteplování. Zatímco například Čína či Austrálie už své cíle představily, Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa od svých dřívějších závazků odstoupily. Právě kvůli jeho klimaticky skeptické politice je vnímán postup EU jako zvláště důležitý.

Pro klimatickou konferenci je přitom důležitý cíl pro rok 2035, cíl pro rok 2040 si chce Evropská unie stanovit sama pro sebe. Komise nedávno navrhla snížení emisí oxidu uhličitého o 90 procent do roku 2040 proti roku 1990.

Unijní exekutiva původně navrhovala, že EU do roku 2035 omezí celkové emise oxidu uhličitého o 72,5 procenta proti hodnotám z roku 1990. S hodnotou pro rok 2035 ale nesouhlasila řada států včetně Polska, Maďarska, Slovenska nebo Česka, které dávaly najevo obavy z dopadu klimatických opatření na průmysl. Na schůzce ministrů životního prostředí se proto v září hovořilo o volnějším rozpětí 66,3 až 72,5 procenta.

Debata o limitu pro rok 2040 byla na žádost Francie, Německa, Itálie či dalších států odložena. A to až na summit EU, který bude v Bruselu na konci října, tedy jen několik týdnů před klimatickou konferencí.

Evropská komise představila zásadní opatření, která mají ochránit evropský ocelářský sektor před nekalými obchodními praktikami a prudce rostoucími přebytky na světovém trhu. Jen v roce 2024 přesáhla globální nadvýroba oceli 600 milionů tun, což představuje více než dvojnásobek celkové kapacity všech výrobců v EU. Tento tlak přichází především z Asie, kde rozsáhlé státní dotace a nízké výrobní náklady jsou kombinovány s agresivním exportem. 

Podle analýz Komise se cena válcované oceli na světových trzích v posledních dvanácti měsících propadla o více než 30 %, zatímco dovoz levné produkce do EU vzrostl o 45 %. Domácí výrobci, kteří investují do dekarbonizace a dodržují přísné environmentální standardy, tak ztrácí konkurenceschopnost vůči firmám, jež vyrábějí bez klimatických omezení. Právě tato nerovnováha je klíčovým argumentem pro nový balík EU opatření, kde Unie chce chránit průmysl, který zaměstnává přes 310 000 lidí, přispívá 130 miliardami eur ročně do HDP a je nezbytný pro výrobu infrastruktury, strojů i obnovitelných technologií.

Nový mechanismus umožní Komisi i členským státům pružně reagovat na nadměrné dovozy, a to nejen formou antidumpingových cel, ale i pomocí „včasného varování“, které identifikuje nárůsty objemu dovozu z rizikových regionů. Tento systém bude napojen na aktuální data z celních statistik a průmyslové produkce, což umožní spustit obranné kroky dříve, než ceny spadnou pod udržitelnou úroveň. Klíčovou roli v monitoringu bude hrát Evropská observatoř pro ocelářství, která má pravidelně vyhodnocovat stav kapacit, obchodní toky a investiční trendy.

Komise zdůrazňuje, že ocel je strategickou surovinou evropské ekonomiky – bez ní není možné vybudovat větrné turbíny, železniční tratě, elektromobily ani elektrické sítě. Proto EU nechce stát stranou, když jiné světové ekonomiky chrání své výrobce masivními dotacemi a státními zásahy. V Číně například přesahují veřejné investice do ocelářství 40 miliard eur ročně, což umožňuje tamním podnikům vyrábět pod reálnými náklady. Indie, Turecko či Indonésie zavedly podobné stimulační programy. Výsledkem je globální přebytek kapacit, který Komise označuje za „strukturální hrozbu pro evropskou průmyslovou bezpečnost“.

Součástí nového rámce je i plán na diverzifikaci dodavatelských řetězců a podporu investic do zelené oceli. Unie chce v příštích pěti letech uvolnit z různých fondů – včetně programu InvestEU, Inovačního fondu a Modernizačního fondu – více než 20 miliard eur na přechod k nízkouhlíkové výrobě. Cílem je do roku 2030 snížit emise CO₂ z ocelářství o 55 % oproti úrovni z roku 1990 a zároveň udržet výrobu na evropské půdě. Projekty jako H2GreenSteel nebo ArcelorMittal Gent už dokazují, že dekarbonizace a konkurenceschopnost se nemusí vylučovat, pokud jsou podpořeny chytrou politikou.

Zároveň Komise plánuje posílit obchodní diplomacii vůči zemím s přebytky. V nadcházejících měsících chce otevřít jednání v rámci OECD a WTO, aby přiměla klíčové partnery k omezení subvencí a transparentnosti trhu. Evropská strategie má být podle Bruselu dvojí: bránit se dovozům, které ohrožují pracovní místa a investice, a současně vytvářet podmínky, v nichž budou evropské podniky schopny prosperovat v rámci férové globální soutěže.

Nová opatření mají být plně kompatibilní s cíli Zelené dohody a Net-Zero Industry Actu. Jinými slovy, ochrana evropského trhu má jít ruku v ruce s investicemi do modernizace a technologické soběstačnosti. Přestože Brusel odmítá mluvit o protekcionismu, návrh ve skutečnosti představuje návrat k průmyslové politice, která bere ohled na realitu geopolitické konkurence.

Z českého pohledu má tento krok zásadní význam. Česká republika patří mezi země, kde ocelářství zůstává klíčovým pilířem ekonomiky – zaměstnává přibližně 14 000 lidí, zejména na Ostravsku, a zajišťuje dodávky pro strojírenský a automobilový průmysl. V letech 2022–2024 přitom dovoz levné oceli do Česka vzrostl o 60 %, zatímco domácí produkce klesla o pětinu. Opatření Komise tak mohou pomoci stabilizovat trh a vytvořit prostor pro investice do ekologičtější výroby, kterou si bez ochrany před dumpingem nelze ekonomicky představit.

Zatímco průmyslové svazy krok vítají, někteří ekonomové upozorňují, že přílišná regulace může vést k přenesení tlaku do jiných segmentů – například stavebnictví nebo automobilového průmyslu, které jsou na levnější dovozní ocel zvyklé. Komise však argumentuje, že dlouhodobé dopady nekontrolovaného dovozu by byly mnohem nákladnější: ztráta know-how, uzavírání evropských hutí a závislost na dovozu klíčových surovin.

Návrh teď zamíří do Evropského parlamentu a Rady. Pokud bude schválen, první fáze monitoringu by mohla začít už v roce 2026. Do té doby má Komise připravit detailní metodiku a zřídit centrální databázi dovozů, která umožní automatické vyhodnocování tržních rizik. Na rozdíl od minulosti chce Brusel vycházet z přesných dat, nikoli ze zdlouhavých politických debat. Evropská ocel by se dala označit jako symbol širší proměny myšlení. Unie si začíná uvědomovat, že bez odolného průmyslu nelze dosáhnout klimatické neutrality ani ekonomické suverenity. 

Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která sdružuje šestnáct největších evropských výrobců nákladních automobilů a autobusů, vydala v říjnu 2025 obsáhlou zprávu o stavu podmínek pro dekarbonizaci silniční nákladní dopravy. Dokument s názvem Decarbonising Heavy-Duty Road Transport – State of the Enabling Conditions přináší jasné poselství: výrobci dělají, co mohou – vozidla jsou na trhu, technologie fungují – ale Evropa zatím nevytvořila prostředí, které by skutečně umožnilo rychlý přechod k bezemisní dopravě.

Evropa má dnes více než 45 sériově vyráběných bezemisních modelů nákladních vozidel a přes dvacet typů autobusů poháněných elektřinou nebo vodíkem. Tyto technologie pokrývají celý dopravní ekosystém – od městských dodávek až po těžké dálkové tahače. Přesto však v první polovině roku 2025 tvořily bezemisní kamiony pouze 3,6 % všech nových registrací, tedy jen nepatrný zlomek z celkového počtu. Téměř 80 % z nich bylo registrováno v pouhých pěti státech: Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku a Francii. Naopak Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU, ukazují, že s jasnou podporou infrastruktury a politik mohou být výsledky mnohem lepší.

Pokud má Evropa naplnit klimatické cíle, bude do konce desetiletí potřebovat přibližně 400 000 bezemisních kamionů v provozu, přičemž alespoň každý třetí nově registrovaný vůz by měl být bezemisní. Tento skok by vyžadoval meziroční růst trhu o více než 50 %. Výrobci jsou připraveni – problémem je, že infrastruktura a politické rámce zůstávají hluboko pozadu.

V celé Evropské unii je dnes k dispozici pouze asi 1 100 veřejných dobíjecích bodů s výkonem nad 350 kW, které jsou vhodné pro těžká nákladní vozidla. To je sotva jedno procento z potřebného počtu. Aby bylo možné obsloužit vozový park roku 2030, bude nutné zřídit kolem 50 000 veřejně přístupných dobíjecích míst, z toho 35 000 vybavených technologií Megawatt Charging System (MCS), a zároveň vybudovat alespoň 700 vodíkových čerpacích stanic s kapacitou 6 tun vodíku denně. Většina současného nabíjení sice probíhá v depech dopravců, ale bez husté sítě veřejných a poloveřejných nabíječek nebude možné rozvíjet dálkovou dopravu, která tvoří páteř evropské logistiky.

Další slabinou je přístup k elektrické síti. ACEA upozorňuje na neprůhledné informace o kapacitách, zdlouhavá povolovací řízení a chybějící investice do přenosové infrastruktury. Výsledkem je, že i když dopravci chtějí instalovat vlastní nabíjecí infrastrukturu, často narazí na dlouhé čekací lhůty nebo technická omezení.

Ekonomická stránka přechodu je neméně důležitá. Provozovatelé kamionů pracují s minimálními maržemi a přechod na elektromobilitu pro ně musí dávat ekonomický smysl. Dnes je však celková cena vlastnictví (TCO) bezemisních vozidel vyšší než u dieselových ve většině zemí i použití. Studie ukazuje, že při typickém provozu 90 000 km ročně je elektrický tahač přibližně o 5 % dražší na kilometr než dieselový. K dosažení parity je proto nezbytná kombinace opatření – diferencované mýtné podle emisí CO₂, zvýhodněné zdanění elektřiny a vodíku, zavedení systému ETS2 a cílené investiční pobídky.

Zavedení CO₂-diferencovaného mýtného, které zvýhodňuje bezemisní vozidla, se zatím podařilo jen v několika zemích – naplno jej využívají Německo a Belgie, částečně pak Rakousko, Česká republika, Dánsko, Švédsko či Nizozemsko. V jiných státech chybí, nebo je sleva pro ekologická vozidla příliš nízká, aby skutečně ovlivnila trh.

Nejasnosti panují i kolem nového systému ETS2, který má zpoplatnit emise ve vytápění a silniční dopravě. Odhadované zvýšení ceny fosilních paliv o 10–15 % podle ACEA zdaleka nestačí k překlenutí nákladové propasti mezi dieselovými a elektrickými vozy. Navíc se zpožďuje revize klíčových směrnic o hmotnostech a rozměrech vozidel či o zdanění energií – a bez nich se rovné podmínky na trhu vytvořit nedají.

ACEA varuje, že Evropa se ocitla v paradoxu: výrobci plní své závazky, investují miliardy do vývoje a sériové výroby, ale chybějící infrastruktura a nekoordinovaná politika brzdí rozjezd transformace, která měla být chloubou Zelené dohody. Pokud se situace rychle nezmění – od posílení sítí přes jednotná mýtná pravidla až po dlouhodobě udržitelné pobídky – zůstane přechod k bezemisní nákladní dopravě jen vizí na papíře. Evropští výrobci dokázali vytvořit kamiony budoucnosti. Teď je řada na politicích, aby jim postavili silnice, po kterých budou moci skutečně jezdit.

Státní fond životního prostředí (SFŽP) zveřejnil aktualizovaný harmonogram výzev Operačního programu Životní prostředí pro rok 2025. Aktualizace přináší zásadní úpravy, které mohou významně ovlivnit přípravu i financování projektů zaměřených na sanace ekologických zatěží a rozvoj infrastruktury v sociální oblasti. Změny se týkají dvou výzev – sanace ekologických zátěží a podpory potravinových bank.

U 72. výzvy, zaměřené na odstraňování ekologických zátěží, došlo k prodloužení termínu pro podávání žádostí z původního 14. listopadu 2025 až na 10. listopadu 2026, tedy o rok déle. Současně se navýšila celková alokace z původních 500 milionů korun na 1,7 miliardy korun. Tento krok reaguje na dlouhodobou potřebu delšího časového rámce u složitějších projektů, které často vyžadují rozsáhlé průzkumy, vyjednávání s vlastníky pozemků nebo složitou technickou přípravu.

Změny se dotkly také 79. výzvy, která podporuje infrastrukturu potravinových bank. Zde se objem finančních prostředků zvýšil ze 50 na 200 milionů korun. Jde o čtyřnásobné navýšení, které odráží rostoucí význam potravinových bank v systému sociální pomoci a v boji proti plýtvání potravinami. Program tak nabízí prostor nejen pro rozšiřování skladových kapacit, ale i pro modernizaci logistických řešení, digitalizaci a propojení regionálních partnerů.

Aktualizace harmonogramu a delší termíny poskytují čas na kvalitní přípravu projektů, zatímco navýšení rozpočtů zvyšuje šanci na jejich úspěšnou realizaci. 

Dokument ke stažení:

Harmonogram výzev OPŽP 2021–2027 na rok 2025

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým stanoví společný unijní rámec pro výpočet potenciálu globálního oteplování (GWP) u nových budov. Tento krok navazuje na revidovanou směrnici o energetické náročnosti budov (EU) 2024/1275 a má zásadní význam pro dosažení cílů klimatické neutrality do roku 2050.

Podle nové legislativy budou muset členské státy od 1. ledna 2028 zajistit, aby všechny nové budovy s užitnou podlahovou plochou větší než 1 000 m² měly vypočtený a uvedený potenciál globálního oteplování za celý životní cyklus – od výroby stavebních materiálů až po demolici a likvidaci odpadu. Od roku 2030 se tato povinnost rozšíří na všechny nové budovy bez výjimky.

Cílem je sjednotit metodiku výpočtu životního cyklu emisí skleníkových plynů (LCA – Life Cycle Assessment), aby bylo možné porovnávat klimatickou stopu staveb v jednotlivých zemích EU. Komise chce tímto krokem odstranit současné rozdíly mezi národními přístupy a zajistit, aby hodnocení budov probíhalo podle jednotných principů a standardů.

Nové nařízení doplňuje přílohu III směrnice o energetické náročnosti budov a vymezuje přesná pravidla pro výpočet. Rámec vychází z mezinárodně uznávané normy EN 15978 „Udržitelnost staveb – Hodnocení environmentální výkonnosti budov“, a stanovuje například:referenční dobu životnosti budovy, způsob výpočtu užitné podlahové plochy, rozsah zahrnutých fází životního cyklu a nebo zdroje a kvalitu vstupních dat.

Na výpočet se budou používat údaje z databází podle nařízení (EU) 2024/3110 o stavebních výrobcích, aby byla zajištěna přesnost a srovnatelnost výsledků. Komise zároveň upozorňuje, že vypočtené hodnoty by měly být zveřejněny v průkazu energetické náročnosti budovy (PENB) – vedle klasické energetické třídy tak přibude i nový indikátor: „celkový potenciál globálního oteplování (GWP)“.

Tento přístup má zásadní dopad na budoucnost stavebnictví. Na budovy totiž podle odhadů připadá přibližně 36 % emisí CO₂ v celé Evropské unii, přičemž největší podíl z nich – u běžných staveb často 60 až 80 % – vzniká v průběhu provozní fáze, tedy při vytápění, chlazení, osvětlení a provozu technologií. Jak se však budovy stávají energeticky úspornějšími, roste relativní význam zabudovaných emisí. Nový systém proto nutí architekty, projektanty i developery uvažovat o klimatických dopadech od samého počátku návrhu, kdy lze volbou materiálů, technologií a konstrukčních řešení nejúčinněji ovlivnit celkovou uhlíkovou stopu budovy během jejího životního cyklu.

Evropská komise zdůrazňuje, že výpočet GWP má podpořit „klimaticky uvědomělé stavebnictví“, tedy návrh budov s ohledem na celý jejich životní cyklus. V praxi půjde o systém, který umožní porovnat environmentální dopad různých typů budov a materiálů – například betonových a dřevěných konstrukcí – a motivovat ke snižování uhlíkové stopy již ve fázi projektu.

Členské státy musí do 1. ledna 2027 připravit národní plány s cíli a mezními hodnotami pro celkový potenciál globálního oteplování u nových budov. Tyto limity se následně stanou důležitým nástrojem pro hodnocení stavební produkce a plánování výstavby v souladu s klimatickými cíli EU.

Tento návrh tak představuje přelom v evropské stavební politice. Nehodnotí pouze to, kolik energie budova spotřebuje, ale i to, kolik emisí vyprodukuje během celého svého životního cyklu. Jinými slovy, každá nová budova bude muset mít svůj „uhlíkový pas“ – a ten se může stát klíčovým kritériem nejen pro povolení stavby, ale i pro její hodnotu na trhu.

Dokument ke stažení:

• EU 213_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)
• EU 213_25 EK Příloha – Ares(2025)

Evropská komise publikovala návrh směrnice v přenesené pravomoci, která doplňuje přílohu II směrnice (EU) 2024/1799 o podpoře oprav zboží. Cílem návrhu je rozšířit okruh výrobků, které spadají pod povinnost výrobce zajistit jejich opravitelnost, o domácí lokální topidla. Tento krok vychází z již přijatého nařízení Komise (EU) 2024/1103, které stanovuje ekodesignové požadavky pro lokální topidla a jejich související regulaci.

Směrnice (EU) 2024/1799, přijatá v červnu 2024, zavádí společná pravidla na podporu oprav zboží a představuje klíčový prvek přechodu k udržitelnější spotřebě v Evropě. Výrobci jsou podle ní povinni opravovat výrobky uvedené v příloze II směrnice, tedy ty, pro které existují na úrovni EU definované požadavky na opravitelnost. Tyto požadavky zahrnují zajištění dostupnosti náhradních dílů po stanovenou dobu, snadnou demontáž a opětovnou montáž výrobku pro účely opravy a také přístup k informacím a nástrojům potřebným pro opravu.

Nově navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že právě lokální topidla – od elektrických přímotopů po plynové či na tuhá paliva – představují významnou kategorii spotřebičů s velkým potenciálem pro prodloužení životnosti. Podle nařízení (EU) 2024/1103 budou výrobci povinni zajistit dostupnost specifikovaných náhradních dílů po dobu nejméně deseti let po uvedení posledního kusu daného modelu na trh. Součástí jsou také požadavky na poskytování informací o údržbě a opravách nezávislým servisům.

Komise tímto krokem reaguje na potřebu rozšířit právo spotřebitelů na opravu i na výrobky, které dosud nebyly výslovně uvedeny v příloze II. Zároveň naplňuje článek 5 odst. 9 směrnice (EU) 2024/1799, který Komisi ukládá povinnost aktualizovat seznam výrobků vždy, když je na unijní úrovni přijato nové právní opatření s relevantními požadavky na opravitelnost.

Konzultace k připravovanému aktu proběhly s odborníky členských států v rámci expertní skupiny pro spotřebitelské a marketingové právo i s odděleními Komise odpovědnými za oblast ekodesignu. Vzhledem k technickému charakteru úpravy nebyla otevřena veřejná konzultace, neboť se nejedná o zásadní politickou změnu, nýbrž o doplňující krok k zajištění soudržnosti evropské legislativy.

Členské státy budou mít povinnost začlenit novou směrnici do svých právních předpisů do 31. července 2026, tedy ke stejnému datu, od kterého se začne uplatňovat i původní směrnice (EU) 2024/1799.

Tento návrh zapadá do širšího rámce ekodesignu a rozvoje udržitelných výrobků podle nového nařízení (EU) 2024/1781, které postupně nahrazuje původní směrnici 2009/125/ES. Evropská komise tím dává jasný signál, že podpora opravitelnosti není pouze otázkou spotřebitelských práv, ale také strategie pro snížení environmentální zátěže, omezení produkce odpadu a posílení cirkulární ekonomiky.

Evropská legislativa tak postupně vytváří pevnější rámec, v němž se opravitelnost stává standardem, nikoli výjimkou. Lokální topidla jsou dalším krokem na cestě k ekonomice, kde se výrobky nevyměňují po pár letech, ale opravují – a kde se technická životnost znovu stává měřítkem kvality.

Dokument ke stažení:

• EU 210_25 EK Návrh směrnice v přenesené pravomoci – Ares(2025)

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci, jejímž cílem je získat odborné podněty k harmonizaci klasifikace odpadů v rámci Evropské unie. Tato iniciativa má umožnit, aby vybrané druhy odpadu mohly být zařazeny na tzv. zelený seznam – tedy přepravovány mezi členskými státy jednodušším a méně administrativně náročným režimem. Konzultace přímo navazuje na nové nařízení o přepravě odpadů (EU) 2024/1157, které představuje modernizovaný rámec pro řízení přeshraniční přepravy odpadu v duchu Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a připravovaného Aktu o oběhovém hospodářství.

Podle odhadů Komise je v EU každoročně přepravováno více než 50 milionů tun tzv. green-listed waste, tedy odpadů určených k materiálovému využití, u nichž není požadován předběžný souhlas příslušných úřadů. Patří sem zejména kovový šrot, papírový a lepenkový odpad či minerální suroviny. Naopak odpady, které nejsou jednoznačně klasifikované nebo představují vyšší míru rizika, podléhají notifikačnímu řízení – to vyžaduje souhlasy orgánů v zemi původu, tranzitu i cíle, včetně finančních záruk. Právě tato administrativní náročnost často zdržuje nebo znemožňuje přepravu recyklovatelných materiálů a brzdí vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami.

Evropská komise nyní klade klíčové otázky: Které konkrétní druhy odpadu by měly být převedeny na zelený seznam? Jaké podmínky by měly být splněny, aby bylo zaručeno jejich environmentálně šetrné nakládání? A jak nastavit jednotné limity znečištění, aby se zabránilo rozdílné interpretaci mezi členskými státy? Odpovědi na tyto otázky by měly přispět k přípravě delegovaných aktů, které upraví přílohy IIIA a IIIB nařízení o přepravě odpadů.

Na zelený seznam se zvažuje zařazení například textilního odpadu, matrací, minerální vaty či specifických směsí plastů, které lze efektivně recyklovat, pokud splní přísně definované limity kontaminace. Zároveň se diskutuje o stanovení harmonizovaných prahových hodnot znečištění – podobně jako u plastových odpadů, kde EU zavedla limit 6 % pro vnitrounijní přepravy. Cílem je zamezit situacím, kdy se například kovový odpad s minimální příměsí jiných materiálů v jedné zemi považuje za nebezpečný, zatímco v jiné za běžný recyklát. Otázka z dotazníku „Je důležité stanovit kontaminační prahové hodnoty pro kovové odpady, aby bylo možné ty čisté považovat za zeleně zařazené?“ tak má výrazný praktický rozměr.

Zvláštní kapitolu představuje elektroodpad (e-waste), který patří mezi nejrychleji rostoucí toky odpadu v EU. Po dohodě stran Basilejské úmluvy se od 1. ledna 2025 zavádí nové kódy pro nebezpečný (A1181) a nebezpečí nepředstavující elektroodpad (Y49). V praxi to znamená, že veškerý e-waste bude podléhat přísnému režimu předběžného souhlasu, přičemž vývoz do nečlenských států OECD bude zakázán. Komise však zvažuje, zda by některé druhy neškodného elektroodpadu – například komponenty po demontáži nebo frakce vzniklé při zpracování – neměly zůstat i po roce 2027 na zeleném seznamu. Odborná otázka zní: Měly by být určité toky e-waste nadále přepravovány volněji, pokud jejich recyklace probíhá v certifikovaných zařízeních v rámci EU a nepředstavuje environmentální riziko?

Záměrem celé iniciativy je posílení jednotného trhu pro odpady a druhotné suroviny, který je nezbytným předpokladem pro naplnění evropských klimatických a surovinových cílů. Zavedení harmonizovaných pravidel může výrazně snížit administrativní zátěž podniků, zvýšit jistotu investic do recyklačních kapacit a zároveň omezit nelegální přepravy odpadu. Diskuse se proto netýká jen technických detailů – jde o to, jak přeměnit evropský systém nakládání s odpady v plnohodnotný ekonomický sektor, kde se odpad stává zdrojem a ne překážkou.

Evropská komise vybízí podniky, samosprávy, výzkumné instituce i environmentální organizace, aby do konzultace vstoupily. Odpovědi na otázky, jak rozšířit zelený seznam, jak stanovit kontaminační limity a jak odlišit e-waste od jiných proudů materiálů, budou základem pro přípravu návrhu nových právních předpisů.

Dokument ke stažení:

• EU 211_25 EK Odpad na zelený seznam

Na světové energetické dráze se odehrál okamžik, který by ještě před pár lety působil jako science fiction. Uhlí, dlouholetý favorit průmyslové éry, začíná ztrácet dech. V polovině roku 2025 se poprvé v historii stalo, že štafeta obnovitelných zdrojů  - složená z větru, vody, biomasy a slunce - vyrobila více elektřiny než všechny uhelné elektrárny dohromady. Symbolicky i fakticky tak došlo k předávce štafetového kolíku. Je to chvíle, kdy svět mění tempo i směr a z dráhy pokryté sazemi přebíhá na trať poháněnou světlem a větrem.

Statisticky zní tato změna téměř neuvěřitelně. Podle zprávy klimatického think tanku Ember vyprodukovaly v prvním pololetí roku 2025 obnovitelné zdroje celkem 5 072 terawatthodin (TWh) elektřiny, zatímco uhlí pouze 4 896 TWh. Kombinace solární, větrné, vodní a biomasové energie tak poprvé v historii překonala výkon uhlí – a to právě ve chvíli, kdy globální poptávka po elektřině rostla o 2,6 % (369 TWh). Tahounem byla především solární energie, jejíž výroba vzrostla meziročně o více než 30 % a sama pokryla přes 80 % nárůstu spotřeby. Díky tomu klesla i produkce z fosilních zdrojů: spotřeba uhlí se snížila přibližně o 31 TWh a zemního plynu o 6 TWh. Nejde sice o jednorázový obrat, ale o silný signál, že světová energetika se opravdu překlápí – od éry uhlí směrem k éře čistých, obnovitelných zdrojů.

Za těmito čísly se však skrývá rozdílný příběh jednotlivých regionů. Hlavními tahouny změny jsou Čína a Indie – země, které ještě před dekádou patřily k největším znečišťovatelům. Čína loni přidala více obnovitelných kapacit než zbytek světa dohromady a současně snížila výrobu z fosilních paliv o zhruba dvě procenta. Indie posiluje solární a větrné zdroje ještě rychleji, než roste její poptávka po elektřině, takže spotřeba uhlí i plynu postupně klesá. Oproti tomu v Evropě a Spojených státech růst spotřeby a nepravidelnost výroby z obnovitelných zdrojů vedly místy k dočasnému návratu k uhlí a plynu.

Díky dynamice Číny a Indie se přelom odehrál dříve, než kdo čekal. A zatímco Asie šlape do přechodu z fosilních paliv s překvapivou razancí, Afrika zažívá vlastní energetický boom. Obrovský solární potenciál kontinentu přitahuje investice a v mnoha zemích se budují zdroje čisté energie bez toho, aniž by vznikla rozsáhlá uhelná infrastruktura. Afrika tak symbolicky přeskočila „špinavou“ fázi průmyslové revoluce a nastoupila rovnou do éry obnovitelné energie – té, která může v budoucnu živit nejen místní rozvoj, ale i energeticky část světové ekonomiky.

Co však tento zlom znamená pro uhlí jako ekonomickou a politickou veličinu? Po více než století bylo uhlí páteří průmyslového růstu – levné, dostupné a opřené o silnou těžební infrastrukturu. Dnes se ale stále častěji ocitá v roli záložního zdroje, který nastupuje jen tehdy, když vítr utichne a slunce zapadne. V mnoha zemích se navíc opuštěné doly a energetické areály mění na solární farmy. Podle analýzy Global Energy Monitor by přeměna bývalých uhelných lokalit mohla do roku 2030 přinést až 300 GW nového obnovitelného výkonu. Tam, kde už je vybudovaná síť, se tak nabízí logická transformace – z krajin uhlí na krajin slunce.

Z technického pohledu se obnovitelné zdroje stávají čím dál konkurenceschopnějšími. Náklady na fotovoltaiku i větrné turbíny dál klesají, instalace je rychlejší a technologie akumulace energie se zlepšují. Tím ale roste i tlak na stabilitu sítí a na jejich schopnost vyrovnávat proměnlivou výrobu. Moderní energetika se tak musí naučit pružnosti – řízení spotřeby, chytré distribuční sítě, efektivní akumulaci i rychlé reakce klasických zdrojů. Doba, kdy šlo jen o výrobu elektřiny, končí, klíčové se stává její řízení.

Zajímavou kapitolou současné energetické proměny je snaha využít staré uhelné elektrárny novým, ekologickým způsobem. Místo jejich bourání se hledají cesty, jak jim „vdechnout nový život“. Jedním z nejslibnějších směrů je takzvaný železný cyklus. Princip je překvapivě jednoduchý a přitom velmi elegantní: místo uhlí by v kotlích hořely jemné železné částice. Železo při spalování reaguje s kyslíkem a vzniká oxid železa – podobně jako rez, jen v kontrolovaném prostředí. Tento oxid by pak šlo „zregenerovat“ pomocí vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů. Vodík odstraní kyslík z oxidu železa a vznikne opět čisté železo, připravené k dalšímu cyklu spalování.

Tím vzniká uzavřený a bezemisní koloběh energie, v němž se nevypouští žádný oxid uhličitý, pouze vodní pára. Výhodou je, že by se dala využít stávající infrastruktura uhelných elektráren – kotle, turbíny i rozvodné sítě – a přitom by bylo možné přejít na čistý provoz. Železo se navíc dá snadno skladovat a přepravovat, což z něj dělá zajímavý energetický zásobník. 

Zatím jde o laboratorní experimenty, ale potenciál této technologie je značný. Pokud se podaří zvládnout efektivní regeneraci železa a bezpečné zacházení s vodíkem, mohla by se z uhelných elektráren stát přechodná forma „železných elektráren“ – most mezi světem uhlí a světem čisté energie. Jinými slovy: možná nebude nutné bourat staré komíny – stačí, když z nich jednou místo sazí vyletí pára.

Mnozí analytici považují rok 2025 za pravděpodobný „vrchol uhlí“ – okamžik, kdy jeho globální spotřeba dosáhla maxima a odtud už povede jen dolů. Ne proto, že by uhlí došlo, ale protože ho svět jednoduše přestává potřebovat. Pokud se tento scénář potvrdí, znamená to, že štafetový kolík už byl skutečně předán a nyní běží v rukou obnovitelných zdrojů.

Přechod k nové energetice ale zůstává běh na dlouhou trať. Síťové kapacity v mnoha zemích jsou stále rigidní, povolovací procesy pomalé a investice do úložišť zaostávají. Geografická omezení, kolísání počasí i politické zájmy s vazbami na fosilní průmysl představují překážky, které mohou závod zpomalit. Přesto energie nečeká. Historický moment, kdy obnovitelné zdroje poprvé vyrobily více elektřiny než uhlí, nicméně ukazuje jasný směr: svět se nadechuje k éře čisté energie a teď už záleží jen na tom, zda obnovitelné zdroje udrží tempo a dovedou štafetu až do cíle bezemisní budoucnosti.