V tibetských horách, kde řeka Yarlung Zangbo proráží dramatické soutěsky, začala Čína budovat vodní dílo, které nemá obdoby. Kaskáda pěti hydroelektráren má být po dokončení největším vodním energetickým projektem na světě, s plánovaným výkonem, který překoná i ikonickou přehradu Tři soutěsky. Roční výroba elektřiny se má podle odhadů vyšplhat až na 300 miliard kWh, což by znamenalo téměř trojnásobek současného čínského rekordmana.

Pro srovnání: tato hodnota odpovídá přibližně pětinásobku roční spotřeby elektřiny celé České republiky. A energetický potenciál této oblasti je skutečně výjimečný — právě zde řeka klesá o téměř 2 000 výškových metrů během pouhých 50 kilometrů. Tak strmý spád z ní činí jeden z nejdynamičtějších vodních toků na planetě a tedy ideální místo pro gigantickou přeměnu vodní energie.

Projekt Čína označuje za „projekt století“, který má významně přispět k dosažení uhlíkové neutrality, hospodářskému oživení Tibetu i energetické stabilitě ve střednědobé strategii státního rozvoje. Finanční trhy zareagovaly pozitivně: akcie stavebních firem, výrobců zařízení i materiálů posílily, vládní dluhopisy pak přilákaly zvýšený zájem investorů.

Projekt století, nebo vodní geopolitická zbraň?

Z čínského pohledu je přehrada „projekt století“. Má přispět k dosažení uhlíkové neutrality, oživit tibetské hospodářství a posílit domácí surovinovou i energetickou bezpečnost. Investice se odhaduje na 1,2 bilionu jüanů (v přepočtu cca 168 miliard USD), výstavba má trvat zhruba do roku 2033. Zároveň se ale jedná o stavbu mimořádně technicky i ekologicky náročnou. Projekt leží v seizmicky aktivní oblasti, s výjimečnou biodiverzitou a kulturním významem.

Pro řadu ekologických organizací a sousedních států – zejména Indii a Bangladéš – však představuje projekt vážnou hrozbu. Řeka Yarlung Zangbo mění název na Brahmaputru, když opouští Tibet, a zásobuje vodou miliony lidí v nížinách. Jakékoli zásahy do toku, jeho regulace či hromadění vody v přehradních nádržích mohou výrazně ovlivnit zemědělství, rybolov i životní jistoty lidí v deltách. Indičtí analytici dokonce hovoří o „vodní bombě“, kterou Čína může strategicky využít jako geopolitický nástroj.

Megawatt za každou cenu?

Otázkou je, za jakou cenu. Ekologické ztráty mohou být obrovské: přehrady zaplaví jedinečné biotopy, přeruší migrační cesty vodních živočichů a promění charakter krajiny, která dosud nebyla intenzivně využívána. Tibet je nejen střechou světa, ale i zásobárnou sladké vody pro celou Asii. Podle expertů může masivní rozvoj vodních elektráren v této oblasti narušit delikátní rovnováhu mezi ekologickou stabilitou a lidským zásahem do přírodních cyklů.

Tahle věta zazněla v rozhovoru s Tomášem Poppem, vedoucím školní jídelny, který otevřeně popisuje, jak fyzicky i psychicky náročná je práce v kuchyni. Zároveň varuje před tím, co se často děje i v jiných oborech: když se změny zavádějí bez ohledu na limity systému, může to vést spíš k vyhoření než ke zlepšení. A právě v tom je velká inspirace i pro odpadové hospodářství.

Cirkulární ekonomika vyžaduje změnu myšlení, zavedení nových technologií, úpravu pravidel i způsobů práce. Jenže podobně jako ve školní kuchyni i v odpadech platí, že změna nemůže přijít „shora“ bez ohledu na realitu těch, kteří systém udržují v chodu. Ať už jde o pracovníky svozovek, obsluhu dotřiďovacích linek, nebo obecní úředníky. Každý z nich má své limity, rutiny, návyky a kapacity. Nelze na ně jen naložit nové povinnosti bez toho aniž bychom měli jistotu, že změna bude fungovat.

Rozhovor z kuchyně je tak vlastně nepřímou metaforou pro celý ekosystém odpadového hospodářství. Ukazuje, že změna, pokud má být úspěšná a dlouhodobá, musí být nejen dobře promyšlená, ale především respektující. Nemá smysl přikazovat přechod na třídění bioodpadu, textilu nebo zavádět chytrou evidenci, pokud nejsou vytvořeny základní podmínky pro jejich fungování nebo uzavřený celý recyklační cyklus. Evoluce systému musí vycházet také z terénu, ne jen z papíru.

A nesmíme zapomínat na další aspekt: každá změna, která narušuje stávající nastavení, logicky naráží i na zájmy těch, kdo z něj profitují. Snahy o modernizaci a větší transparentnost často vyvolávají nelibost u některých hráčů — a je nutné počítat s tlakem, argumentačními kampaněmi i lobbingem, který může změny brzdit nebo zpochybňovat. O to víc je potřeba mít jasnou vizi, proč změnu chceme, a kdo na ní má (a nemá) skutečný zájem.

Možná je to právě trpělivost, co v debatě o změnách nejvíc přehlížíme. Ve světě, který tlačí na výkon, rychlost a okamžitý výsledek, se nám často nedostává prostoru pro zrání. Jenže udržitelná změna – a zejména tak složitá a strukturální, jako je přechod k oběhovému hospodářství – vyžaduje čas. Čas na adaptaci lidí, procesů i institucí. Čas na dialog místo direktiv, na pochopení místo odporu. 

Určitě naším společným cílem je, aby se děti stravovaly zdravě, s ohledem na udržitelnost, a zároveň aby nevznikaly zbytečné potravinové odpady. Ale aby se tento cíl mohl stát každodenní realitou, musí být promyšlený, podpořený praxí a technologicky zvládnutelný a to i lidsky. Pokud nechceme, aby dobré úmysly končily rezignací a frustrací, musíme uznat, že změna je proces, nikoli povel. A trpělivost není slabost, ale síla, která dává prostor skutečné evoluci.

Záznam rozhovoru: Práce v jídelně je náročná fyzicky i psychicky. Nemůžeme roubovat změny na systém, který je už teď křehký, hodnotí školní stravování odborník

Jedním z hlavních výzkumných témat aktuální 13. veřejné soutěže programu SIGMA (DC5) je „Cirkulární ekonomika a surovinová bezpečnost“, která nabízí mimořádnou příležitost pro podporu technologických a systémových inovací v oblasti odpadového hospodářství a recyklace. Program se zaměřuje na snižování surovinové náročnosti průmyslu, vývoj nových recyklačních technologií, „urban mining“, využití odpadních produktů ve výrobě či vývoj substitučních materiálů a digitálních systémů pro monitoring a optimalizaci surovinových toků. 

Projekty musí přispět k uzavírání materiálových smyček, snižování závislosti na kritických surovinách a ke snížení environmentální zátěže. Vhodní uchazeči mohou získat až 80 % podpory, a to až do výše 200 milionů Kč na projekt. Veřejná soutěž je určena pro konsorcia výzkumných organizací a podniků, přičemž podmínkou je reálný přínos k implementaci cirkulárních řešení s vysokým aplikačním potenciálem. Termín pro podání návrhů projektů prostřednictvím systému SISTA je do 17. září 2025.

Ke stažení:

Na tuto otázku budou společně hledat odpověď Hasiči a Česká inspekce životního prostředí. Spustili totiž rozsáhlou kontrolní akci zaměřenou na rizikové skládky a sklady odpadů, které by mohly představovat reálné nebezpečí. Společné týmy hasičů a inspektorů v létě 2025 navštíví více než 80 provozoven, kde se skladuje odpad náchylný ke vznícení – například plasty, elektroodpad nebo pneumatiky. Cílem není pouze najít provozy, kde dochází k porušování pravidel, ale především předcházet požárům, které jsou čím dál častější a mají čím dál ničivější dopady.

V posledních pěti letech došlo v Česku k více než dvěma tisícovkám požárů v zařízeních spojených s odpady. Jen v letošním roce zasahovali hasiči u několika mimořádně rozsáhlých požárů, které si vyžádaly nasazení stovek profesionálních i dobrovolných jednotek, letecké techniky i chemických laboratoří. 

Koncem února 2025 zachvátil rozsáhlý požár areál zpracování kovového odpadu ve Vysokém Mýtě. Oheň, který propukl odpoledne 28. února, si vyžádal zásah osmnácti jednotek hasičů s celkem 92 zasahujícími. Díky rychlé reakci a koordinaci sil, včetně použití dronů a kyvadlové dopravy vody, se podařilo požár lokalizovat ještě před půlnocí. Přesto byly škody odhadnuty na dva miliony korun, přičemž se hasičům podařilo uchránit majetek za přibližně 25 milionů. Podle předběžných závěrů mohl požár vzniknout kvůli zbytkům hořlavin ve zpracovávaném kovovém odpadu.

Nejvážnější situace nastala letos v dubnu v Rynholci na Rakovnicku, kde vzplanula skládka plastového odpadu o rozloze přibližně 200 × 200 metrů. Požár byl tak rozsáhlý, že na místo dorazilo přes 250 hasičů z více než padesáti jednotek, byl vyhlášen zvláštní stupeň poplachu a do akce byla nasazena těžká technika i chemická jednotka. Kouř z požáru byl viditelný na kilometry daleko a obyvatelům okolních obcí bylo doporučeno nevětrat. Zásah trval několik dní a vyšetřovatelé nevylučují ani úmyslné založení ohně.

V květnu došlo k dalšímu rozsáhlému požáru v Benátkách nad Jizerou, kde shořela nejen odpadová hromada, ale také skladovací technika, včetně drtiče a bagru. Škody byly odhadnuty na více než 20 milionů korun. Do akce byly nasazeny desítky cisteren, dron a vrtulník s bambivakem, zásah pokračoval celou noc. Také zde hrála roli obtížná dostupnost vody a rozsah uloženého odpadu.

V červnu pak hořela skládka autovraků v České Lípě. Požár se rozšířil na plochu 80 × 100 metrů v průmyslové zóně, plameny zachvátily nahromaděné vraky a černý dým byl opět viditelný na kilometry daleko. Hasiči použili speciální kontejnery se smáčedly a nasadili téměř dvacet profesionálních vozidel. V červenci následoval požár skládky v Klášteře Hradišti nad Jizerou, kde byl vyhlášen druhý stupeň poplachu. I zde šlo o náročný zásah s dlouhým dohašováním.

Co stojí za nárůstem těchto událostí? Odborníci se shodují, že jde o kombinaci několika faktorů. Především hromadění odpadu ve vyšších objemech, než umožňují povolení, často bez dostatečného zabezpečení proti samovznícení. Skládky jsou mnohdy přeplněné, přístup pro hasiče bývá omezený a voda na hašení nedostupná. K tomu se přidává extrémní počasí – vysoké teploty, sucho, silný vítr. Rizikovým faktorem je i samotné složení odpadu, zejména v případě plastů, pryže a směsných odpadů, které při hoření uvolňují toxické látky jako dioxiny, VOC nebo těžké kovy. Tyto látky mohou zasáhnout nejen ovzduší, ale i okolní vodní toky a půdu.

Společné kontroly, jejichž cílem je přispět k efektivnímu zajištění preventivních protipožárních opatření, se zaměří na provozy, kde již v minulosti došlo k požáru, a dále na zařízení, která nakládají s hořlavými materiály, jako je elektroodpad, pneumatiky, papír, nebezpečné odpady či zmíněné plasty, ve velkém objemu. Zkontrolováno bude v průběhu tří měsíců více než 80 zařízení po celé ČR. Výsledky kontrol budou sloužit také jako podklad pro další preventivní a legislativní kroky v této oblasti.

Tato společná iniciativa Hasičského záchranného sboru ČR a České inspekce životního prostředí zasluhuje velké uznání. Nejde totiž jen o kontrolní kampaň, ale o systémový krok směrem k vyšší bezpečnosti, ochraně zdraví obyvatel a prevenci ekologických škod. V situaci, kdy se požáry v odpadovém hospodářství stávají jedním z největších environmentálních i bezpečnostních rizik, je taková koordinovaná činnost příkladem odpovědného přístupu veřejné správy.

Nelze však přehlížet ani temnější rovinu tohoto problému. V některých případech může být požár odpadu výsledkem cílené sabotáže či organizovaného zločinu. V Polsku bylo v minulých letech odhaleno několik případů, kdy byly skládky zakládány pouze za účelem levného zbavení se odpadu – a následné úmyslné zapálení mělo zahladit stopy. Takové praktiky se mohou objevit i u nás, zejména tam, kde chybí dostatečná kontrola původu odpadu, jeho pohybu a konečného zpracování. Ačkoli současná kontrolní akce HZS a ČIŽP je velmi důležitým krokem vpřed, pro odhalování sofistikovanějších forem trestné činnosti bude třeba zapojení dalších nástrojů, orgánů a institucí.

V červenci 2025 schválil brazilský parlament zákon, který zásadním způsobem oslabuje pravidla pro environmentální licencování projektů s dopadem na životní prostředí. Opatření označované kritiky jako „zákon o devastaci“ zavádí možnost samodeklarovaných licencí pro projekty střední rizikovosti, zásadně omezuje účast domorodých a tradičních komunit při schvalovacích procesech a ruší environmentální posuzování u infrastruktury, například v citlivých oblastech Amazonie. Tento krok vyvolal silnou reakci odborné i občanské veřejnosti, ale zároveň postavil do nekomfortní situace i Evropskou unii, která v témže období zavádí přísnou legislativu proti globálnímu odlesňování.

Evropská unie totiž na základě přijatého nařízení o odlesňování (EU Deforestation Regulation, EUDR), které vstupuje v účinnost v roce 2025, požaduje po firmách, aby důsledně kontrolovaly původ komodit jako je hovězí maso, kakao, káva, palmový olej, dřevo či sója. Cílem je zabránit tomu, aby produkty spojené s odlesňováním nebo degradací lesů po roce 2020 vstupovaly na evropský trh. Firmy musí dohledat geografický původ surovin až na úroveň konkrétní parcely, doložit jejich legálnost a vést detailní záznamy o rizicích v rámci celého dodavatelského řetězce.

Zatímco EU nastavuje extrémně přísná pravidla, Brazílie zcela opačným směrem deregulace říká, že většinu projektů bude možné schválit bez jakéhokoliv posouzení vlivů na životní prostředí. Nově přijatý zákon umožňuje, aby až 90 % všech licencí bylo vyřízeno formou pouhého vyplnění online formuláře. K tomu dochází k omezení účasti domorodých a tradičních komunit při rozhodování – nově se mohou vyjadřovat pouze k projektům zasahujícím do oficiálně uznaných území, čímž se z procesu vylučují rozsáhlé oblasti Amazonie, které dosud titulovány nebyly. Jinými slovy, Brazilský stát formálně legalizuje environmentálně rizikové investice bez veřejné kontroly.

Tento zásadní legislativní rozpor má přímé důsledky pro evropské firmy, které budou muset vynakládat nemalé prostředky na zajištění souladu s EUDR – například investovat do satelitního mapování, geolokačních nástrojů, auditních systémů a posíleného sběru dat od dodavatelů. Tam, kde nebude možné důvěryhodně doložit původ a legálnost, budou muset evropské společnosti od dodavatelů odstoupit. To zároveň vytváří obchodní asymetrii – firmy mimo Evropskou unii, například z Číny či Indie, se těmito pravidly řídit nemusí a mohou tak nadále bez omezení obchodovat s brazilskými producenty za výhodnějších podmínek.

Vedle ekonomických dopadů se ale jedná i o zásadní diplomatický problém. Brazílie se v posledních letech profilovala jako strategický partner EU v oblasti klimatické politiky, přičemž prezident Luiz Inácio Lula da Silva vystupoval jako obhájce ochrany Amazonie a přechodu k zelené ekonomice. Tento zákon však jeho důvěryhodnost výrazně narušuje – zvláště s ohledem na skutečnost, že právě město Belém v srdci Amazonie bude na podzim 2025 hostit mezinárodní klimatickou konferenci OSN COP30. Pokud bude Brazílie čelit obviněním z usnadňování odlesňování a potlačování práv původních komunit, bude to silně podkopávat její vyjednávací pozici.

Evropská unie se tím dostává do složitého postavení. Zvažuje ratifikaci obchodní dohody s Mercosurem, která je už tak po léta blokována právě kvůli environmentálním obavám. Pokud by nyní přistoupila na kompromisy bez skutečných záruk, riskuje ztrátu vlastní důvěryhodnosti v oblasti udržitelného obchodu a klimatické diplomacie. Na druhé straně, odmítnutí spolupráce by mohlo oslabit geopolitický vliv EU v Latinské Americe a otevřít prostor jiným aktérům, kteří environmentální standardy nevyžadují.

Přes tuto frustraci má evropská legislativa svůj význam. I kdyby EUDR sama o sobě nezabránila globálnímu odlesňování, zvyšuje laťku očekávání a nastavuje důležitý precedens pro další světové trhy. V dlouhodobém horizontu může přispět ke změně obchodních praktik, vytvořit tlak na transparentnost a posílit roli občanské společnosti i odpovědných investorů. Zároveň ale ukazuje, že legislativní ambice bez mezinárodní shody narážejí na limity – bez spolupráce klíčových států jako je Brazílie zůstane udržitelnost spíše ideálem než realitou.

Mohlo by vás zajímat:

Skrytá cena evropské spotřeby: Co odhalila studie o odlesňování?

Dne 9. července 2025 Evropská komise přijala cílené změny prvního souboru evropských standardů pro vykazování udržitelnosti (ESRS), tzv. quick fix, které mají zajistit dodatečné zavádění pro podniky, které začaly vykazovat udržitelnost podle směrnice o vykazování podniků o udržitelnosti (CSRD) za účetní období roku 2024, tzv. první vlna. 

Tyto změny byly nutné, protože podniky z první vlny nebyly reflektovány v dvouletém dodatečném odkladu, tzv. směrnicí stop the clock. Tato směrnice o dva roky odložila požadavky na vykazování udržitelnosti pro společnosti, které měly své zprávy podávat za účetní období roku 2025, resp. 2026 (tzv. společnosti druhé a třetí vlny) a byla součástí balíčku Omnibus I, jenž Evropská komise zveřejnila na konci února 2025. Více ZDE

ZdroJ: FM

Zatímco debaty o emisích skleníkových plynů se často omezují na samotný provoz dopravních prostředků, skutečné klimatické dopady začínají mnohem dříve – při těžbě surovin, výrobě materiálů nebo výstavbě infrastruktury. Nový španělský nástroj CarbonTrack360 ukazuje, že k pochopení udržitelnosti dopravy je nezbytné sledovat celý životní cyklus. A výsledky jsou překvapivé: železnice nemusí být vždy tou nejzelenější volbou, pokud vezmeme v potaz náročnost její výstavby.

V kontextu klimatické krize a rostoucích emisí skleníkových plynů patří doprava mezi klíčové zdroje znečištění. Ve Španělsku představoval sektor dopravy v roce 2023 celkem 32,5 % emisí, přičemž silniční doprava zaujímala 30,1 % a vnitrostátní letectví 1,2 %. Standardní emisní inventury však zahrnují pouze provozní fázi a opomíjejí emise spojené se stavbou, údržbou a likvidací dopravních infrastruktur i vozidel. Takto zúžený přístup může vést k chybným závěrům o klimatické výhodnosti jednotlivých druhů dopravy.

Analytický nástroj CarbonTrack360 přináší nový přístup: sleduje emise skleníkových plynů napříč celým životním cyklem dopravní infrastruktury – od plánování přes výstavbu až po provoz a případnou demolici. V případě španělské vysokorychlostní železnice se ukazuje, že ačkoli od roku 2019 funguje výhradně na elektřinu z obnovitelných zdrojů a její provozní emise jsou tedy nulové, klimatická bilance je významně ovlivněna emisemi z výstavby. Klíčovým problémem je spotřeba stavebních materiálů jako je cement, ocel, beton a štěrk. Výroba a doprava těchto materiálů tvoří až 80 % celkových emisí železniční infrastruktury. Emisní zátěž se dále výrazně liší v závislosti na terénu – zatímco v rovinatém prostředí dosahuje přibližně 4 000 tun CO₂ na kilometr, v horském terénu může překročit 24 000 tun.

Letectví má oproti tomu zcela odlišný emisní profil. Až 97 % emisí připadá na samotný provoz – tedy na fázi, která je nejvíce viditelná. Stavba a údržba letišť hrají v celkové bilanci pouze marginální roli. Zatímco železnice vyčerpá většinu emisní stopy hned při stavbě, letectví své emise kumuluje postupně s každým letem. Tato odlišná dynamika má zásadní dopad na porovnání obou módů.

Prahový bod klimatické efektivity

Modelové výpočty ukazují, že železnice se stává klimaticky výhodnější volbou až po překročení určité prahové hodnoty poptávky. Konkrétně se zlom nastává při 74 milionech přepravených cestujících. Do té doby má letecká doprava nižší celkovou emisní stopu. Tento bod zlomu se však mění v závislosti na terénu: na rovině postačí přibližně 40 milionů cestujících, zatímco v kopcovitém terénu je zapotřebí více než 200 milionů.

Navzdory vysokým emisím v počáteční fázi výstavby nabízí vysokorychlostní železnice ekologický provoz. V roce 2024 činily akumulované emise na jednoho cestujícího 139 kg CO₂e. Pro srovnání, letectví, které od roku 2005 snížilo své emise o 18 %, vykázalo provozní emise 94 kg CO₂e na pasažéra.

Zásadní roli v budoucím snižování emisí v letectví bude hrát zavádění udržitelných leteckých paliv (SAF). Tato paliva mohou snížit emise o 50–80 % v závislosti na technologii výroby a použitém vstupním materiálu. V roce 2023 však SAF tvořily jen 0,3 % celkové spotřeby leteckých paliv ve Španělsku. Evropská regulace ReFuelEU stanovuje, že podíl SAF musí do roku 2050 dosáhnout alespoň 70 %, přičemž 35 % má být tvořeno syntetickými palivy. Z pohledu železnice to může být zelená ocel, využití stavebního recyklátu či zaměření se na výrobu cementu.

A co na to recyklát?

Dle kvalifikovaného dohadu AI by celková emisní stopa by se mohla snížit přibližně o 30 až 40 % pokud by se železniční infrastruktura stavěla systematicky s využitím recyklovaných materiálů a nízkouhlíkových technologií, To by znamenalo, že místo výchozích 6 milionů tun CO₂e (v typickém koridoru) by výstavba generovala jen 3,6 až 4,2 milionu tun CO₂e. Prahový počet cestujících, od něhož se železnice stává klimaticky výhodnější, by se tak mohl snížit ze 74 milionů na přibližně 45–50 milionů. U tras s příznivou topografií a vyšší poptávkou by to znamenalo mnohem rychlejší návratnost investice z hlediska emisní efektivity.

Přestože technické možnosti využití recyklovaných stavebních materiálů v dopravní infrastruktuře pokročily, v praxi jejich širšímu nasazení brání několik zásadních bariér. Za prvé je to konzervativní nastavení norem a technických předpisů, které stále preferují primární materiály a často komplikují certifikaci nebo použití alternativních směsí. Za druhé existuje silná setrvačnost v dodavatelských řetězcích a infrastrukturních postupech – stavební firmy a projektanti nejsou vždy motivováni ke změně zavedených procesů.

Další překážkou je omezená dostupnost kvalitního recyklátu v potřebném množství, zejména v oblastech s nižší hustotou stavebních demolic. Dále pak ekonomická rovina: recyklát sice může být levnější, ale ne vždy je snadno dostupný ve správné frakci a kvalitě, což zvyšuje náklady na logistiku a třídění. Chybí také systémová podpora – například závazná pravidla pro minimální podíl recyklovaného obsahu ve veřejných zakázkách na dopravní infrastrukturu.

Z pohledu emisní bilance je to však promarněná příležitost. Pokud by se tyto bariéry podařilo systematicky odstraňovat – např. změnou technických standardů, podporou trhu s recykláty a integrací environmentálních kritérií do zadávacích řízení – mohla by se výstavba stát podstatně klimaticky šetrnější. Významná část emisí by zůstala „nevyprodukovaná“ už na začátku a dopravní infrastruktura by získala nejen ekologičtější profil, ale i praktický rozměr cirkulární ekonomiky.

Český kontext: výzvy pro vysokorychlostní tratě (VRT)

V České republice se připravuje výstavba nové sítě vysokorychlostních železnic (VRT), která má zkrátit dojezdové časy mezi hlavními městy a zároveň představuje klíčový prvek transformace dopravy směrem k udržitelnosti. V tomto kontextu je však důležité zohlednit i emise spojené s výstavbou, zejména pokud se zvažují varianty tras s náročnější infrastrukturou.

V rámci veřejných projednání a přípravy tras se často objevují požadavky obcí, krajů i jednotlivých občanských iniciativ, které usilují o snížení dopadů na kvalitu života v dotčených územích. Mezi časté požadavky patří zahloubení tratí pod úroveň terénu, vedení tras v tunelech, výstavba přemostění, přeložky silnic nebo protihluková opatření. Přestože jsou tyto požadavky legitimní z hlediska ochrany zdraví, krajinného rázu či omezení hlukové zátěže, mají nezanedbatelný vliv na uhlíkovou stopu celé stavby.

Každý kilometr trati vedený v tunelu může navýšit emisní zatížení až několikanásobně oproti běžné trase v terénu. Mostní estakády, opěrné zdi či přeložky sítě rovněž vyžadují obrovské objemy materiálů s vysokou emisní intenzitou. Pokud by například čtvrtina plánovaných tratí vedla tunelem nebo byla masivně zahloubená, mohla by se výsledná uhlíková bilance výstavby navýšit o 20–30 %.

To ovšem neznamená, že bychom měli tyto požadavky automaticky odmítat. Je však nutné v kontextu udržitelnosti, aby každé rozhodnutí o variantě trasy zahrnovalo i klimatické hledisko, podobně jako ekonomickou efektivitu, dopravní obslužnost nebo vliv na zdraví obyvatel. Jen tak lze dosáhnout skutečně vyváženého budoucího řešení, které bude nejen funkční a přijatelné pro veřejnost, ale také klimaticky odpovědné.

Klimatická stopa dopravy není jen o provozu

Vlak tedy není automaticky vždy ekologičtější než letadlo, protože výstavba železniční infrastruktury může být velmi emisně náročná, zejména v náročném terénu. Železnice je výhodnější až při dostatečně vysokém počtu cestujících, kteří rozloží emise „do provozu“. Naopak letadla mají nízkou emisní stopu při výstavbě letišť, ale vyšší emise při provozu. Snižování emisí je možné na obou stranách – recykláty a inovace ve stavebnictví pro železnici, udržitelná paliva u letadel.

Tato komplexní analýza tak ukazuje, že skutečná udržitelnost dopravy se neskrývá jen v provozních číslech, ale v celém životním cyklu – od prvního nákresu po poslední údržbový zásah. Nástroje jako CarbonTrack360 umožňují srovnávat nejen dopravní módy, ale i koncepce jejich rozvoje. A právě díky této nové perspektivě lze činit kvalifikovaná rozhodnutí vedoucí ke skutečně nízkoemisní dopravě.

S jistou nadsázkou a paradoxem můžeme svým způsobem konstatovat, že si cestují vlakem musí počkat, než bude železnice emisně konkurenceschopná, protože do té doby by cestujícímu narostl osobní emisní cestovní faktor. Což může být na druhou stranu dobrá zpráva pro ty, co rádi cestují letadlem.

Vývoj udržitelných materiálů v automobilovém průmyslu je jedním z klíčových směrů, které ovlivňují budoucnost mobility. Pirelli ve spolupráci s Land Rover nedávno uvedli inovativní pneumatiky určené pro vozy Range Rover, jejichž výroba zahrnuje využití biobased složek – rýžových slupek a recyklovaného kuchyňského oleje – a to s cílem snížit ekologickou stopu celého výrobního procesu. Tato iniciativa představuje zajímavý posun směrem k využití obnovitelných zdrojů, ale zároveň vyvolává tázky týkající se dlouhodobé recyklovatelnosti a environmentální integrity těchto nových materiálů.

Standardní pneumatiky jsou složeny z komplexní směsi materiálů. Základní polymerní matrix tvoří přírodní kaučuk (Hevea brasiliensis) a syntetické kaučuky, zejména polybutadien a styren-butadienový kaučuk, které se vyrábějí z petrochemických surovin – ropy a zemního plynu. Významnou složkou jsou také saze (carbon black), které fungují jako černý pigment a plnivo. Saze výrazně zlepšují odolnost pneumatik proti oděru a jejich mechanickou pevnost. K dalším přísadám patří síra, která umožňuje vulkanizaci – proces zpevnění pryže, antioxidanty, urychlovače vulkanizace a plniva, například křemičitany, které zlepšují fyzikální vlastnosti. Výztužná část pneumatik zahrnuje ocelové kordy a textilní vlákna, které zajišťují mechanickou pevnost a tvarovou stabilitu. Výroba zahrnuje míchání všech komponent, tvarování a vulkanizační proces, přičemž energetická náročnost je značná. Proto jsou snahy o snížení uhlíkové stopy zaměřeny nejen na optimalizaci výroby, ale také na využití alternativních, obnovitelných surovin a efektivnější recyklaci.

Zařazení biobased komponent, jako jsou rýžové slupky, které obsahují celulózu a lignin, a kuchyňský olej jako zdroj lipidů, slouží k částečné náhradě tradičních syntetických polymerů a plniv v pneumatikách. Rýžové slupky představují významný potenciál z hlediska dostupnosti – roční světová produkce rýže dosahuje přibližně 750 milionů tun, přičemž slupky tvoří až 20 % hmotnosti sklizené rýže. To znamená, že každý rok vznikají stovky milionů tun této biomasy, která je často považována za odpadní produkt. Využitím rýžových slupek v pneumatikářském průmyslu lze snížit závislost na fosilních surovinách a zároveň přispět ke snížení emisí CO₂ během výrobního procesu až o 10 %. S ohledem na globální roční produkci pneumatik přesahující 1,4 miliardy kusů tak má tento přístup potenciál významně přispět ke snižování uhlíkové stopy celého odvětví. Nutno zmínit, že dostupnost alternativ je regionálně velmi nerovnoměrná. Asi 90 % světové produkce rýže pochází z Asie, zejména z Číny, Indie, Indonésie a Vietnamu. To znamená, že pokud by evropské pneumatikářské závody chtěly využívat rýžové slupky jako surovinu, bylo by nutné je dovážet převážně lodní dopravou přes půl světa.

Ani ostatní nelení, ať se pneumatiky zelení

Zelené ambice tedy nespočívají v jediné surovině, ale ve strategickém přehodnocení celé struktury pneumatik – od polymery přes plniva až po změkčovadla. Výzvou však zůstává nejen výkonnost a životnost, ale i průmyslová škálovatelnost a ekonomika výroby. Přesto již dnes některé firmy nabízejí produkty, které deklarují podíl obnovitelných nebo recyklovaných složek na úrovni 70 až 90 procent. Vize 100% bezfosilní pneumatiky se tak začíná rýsovat jako dosažitelný horizont.

Vedle popela z rýžových slupek se ve výzkumu i pilotní výrobě objevuje široké spektrum alternativních materiálů, které mají za cíl snížit uhlíkovou stopu pneumatik a postupně omezit závislost na ropných surovinách. Jedním z nejpokročilejších příkladů je přírodní kaučuk z kořenů ruské pampelišky (Taraxacum kok-saghyz), který testuje například Continental ve svém programu Taraxagum. Tato rostlina roste v chudých půdách mírného pásma a nevyžaduje tropické podmínky jako tradiční Hevea, čímž otevírá cestu ke zkrácení dodavatelských řetězců a lokalizaci výroby surovin. Srovnatelný potenciál nabízí i kaučuk z keře guayule, který využívá Bridgestone nebo Nokian Tyres – pěstování je vhodné pro sušší oblasti bez konkurence s potravinářskou výrobou.

Výrobci zároveň experimentují s biologicky odvozenými plastifikátory, jako je sójový olej (Goodyear), nebo s bio-pryskyřicemi, které zlepšují disperzi plniv ve směsi a ovlivňují klíčové mechanické vlastnosti běhounu. Solvay pak v Evropě spustil produkci bio-cirkulární siliky přímo z popela rýžových slupek a prokázal její schopnost nahradit klasickou siliku vyráběnou z křemičitého písku s významnou redukcí emisí CO₂.

Zajímavé jsou i pokusy syntetizovat kompletně bio-syntetický kaučuk z biobutadienu nebo isoprenu, tedy monomerů získaných fermentací biomasy. Cílem těchto projektů je vytvořit materiál přizpůsobený specifickým požadavkům na pružnost, odolnost a valivý odpor, přičemž se vychází z analýz životního cyklu. Výzkum se ubírá i směrem ke zcela novým elastomerům, například bio-polyuretanům, jejichž mechanické vlastnosti jsou laděny pro aplikaci v běhounových nebo bočnicových částech pneumatik.

Mikroplasty a jejich environmentální dopad

I přes použití bio složek zůstává jedním z nejvážnějších environmentálních problémů emisí mikroplastů vznikajících mechanickým opotřebením běhounu během provozu pneumatik. Tyto částice obsahují syntetické polymery, aditiva a částice karbonu, které jsou extrémně odolné vůči degradaci. Studie publikovaná v časopise Environmental Science & Technology uvádí, že opotřebované pneumatiky přispívají až k 5 % celosvětové zátěže mikroplastů v mořích. Z hlediska hmotnosti se jedná o statisíce tun ročně. Tyto částice se akumulují v půdě i vodních ekosystémech, ovlivňují kvalitu vody a vstupují do potravních řetězců.

Bio složky pneumatik, byť mohou být částečně biodegradabilní, nejsou schopny nahradit nebo eliminovat mikroplasty vzniklé z fosilních polymerů obsažených v běžné směsi. Je tedy klíčové, aby vývoj nových materiálů počítal nejen s ekologičtější výrobou, ale i s minimalizací následných environmentálních rizik.

Recyklace pneumatik: současné technologie a limity

Recyklace pneumatik představuje významnou výzvu kvůli složitému složení a technologicky náročnému procesu separace jednotlivých komponent. Mechanická recyklace spočívá v drcení a separaci pryžové směsi do granulátů, které se využívají v dopravních stavbách jako přísada do asfaltových směsí (tzv. "rubberized asphalt"), čímž dochází k prodloužení životnosti vozovek a snížení potřeby nových přírodních materiálů.

Vedle využití v asfaltových směsích nachází recyklovaná pryž široké uplatnění také v jiných průmyslových aplikacích. Z granulátu se vyrábějí například pryžové rohože, pásy, podlahové krytiny pro sportovní haly a hřiště, protihlukové stěny u železnic a dálnic, izolační materiály nebo komponenty do stavebnictví. Využívá se rovněž při výrobě doplňků pro městský mobiliář, palisád, obrubníků nebo tlumicích prvků pro kolejová vozidla a tramvaje. Snižování environmentální zátěže a tlak na cirkularitu přispěly i k vývoji produktů využívajících recyklát z pneumatik jako alternativu k panenským materiálům v automobilovém nebo obuvnickém průmyslu.

Souběžně s rostoucím využitím těchto materiálů se ale objevují i obavy o jejich dopady na zdraví a životní prostředí. Zvláště granulát z pneumatik (tzv. crumb rubber), který se používá např. jako výplňový materiál na umělých sportovištích, byl opakovaně předmětem toxikologických studií. Výzkumy identifikovaly přítomnost řady problematických látek – zejména polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH), těžkých kovů (zinek, kadmium, olovo), změkčovadel, antioxidantů či látek narušujících endokrinní systém. Při vystavení vysokým teplotám, UV záření nebo mechanickému opotřebení může docházet k uvolňování těchto chemikálií do okolního prostředí. Zdravotní rizika jsou pak diskutována především v kontextu dětí a sportovců, kteří jsou s materiálem dlouhodobě v kontaktu. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) doporučila v roce 2022 omezení obsahu PAH v granulátu pro zajištění vyšší bezpečnosti. I přes dosavadní závěry, že rizika za běžných podmínek nepředstavují akutní hrozbu, odborná veřejnost volá po dalších výzkumech zaměřených na dlouhodobou expozici a synergické účinky látek obsažených v recyklátu.

Chemická recyklace, především pyrolýza, rozkládá pryž při vysokých teplotách za nepřístupu vzduchu na směs uhlovodíkových plynů, olejů a uhlíkového zbytku (char). Tyto produkty lze následně využít jako suroviny pro petrochemický průmysl nebo jako energetické zdroje. Nicméně náklady na pyrolýzu zůstávají vysoké a technologické bariéry limitují rozsáhlé nasazení. Přítomnost bio složek, jako rýžových slupek, v pneumatikách může ovlivnit složení pyrolýzních produktů a kvalitu recyklátu, což vyžaduje další výzkum a testování kompatibility.

Situace v Africe: skládky pneumatik a environmentální rizika

V subsaharské Africe chybí robustní systémy sběru a recyklace pneumatik, což vede k jejich hromadění na nelegálních skládkách. Odhady uvádějí, že až 70 % pneumatik končí v neřízených skládkách nebo se spalují v otevřených ohništích, což způsobuje vážné zdravotní a ekologické problémy. Skládky pneumatik akumulují dešťovou vodu, čímž se stávají ideálním prostředím pro rozmnožování komárů (Anopheles spp.), přenášejících malárii a další infekční onemocnění. Podle WHO v některých regionech Afriky zvyšují tyto skládky incidenci malárie až o 30 %. Navíc dochází k dlouhodobému úniku toxických látek, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků (PAU) a těžkých kovů, do půdy a podzemních vod.

Udržitelnost není jen ve směsi, ale v celém cyklu

Iniciativa Pirelli představuje významný krok směrem k udržitelné výrobě pneumatik využívající obnovitelné zdroje. Nicméně pro dosažení skutečné environmentální udržitelnosti je nezbytné uvažovat o celém životním cyklu pneumatik – od výroby přes provoz až po konečnou recyklaci. Současné recyklační technologie jsou stále limitovány složitostí materiálu a náročností procesu, přičemž bio složky přinášejí nové výzvy, které musí být předem zohledněny, aby nedošlo ke kontaminaci recyklátu a jeho snížení kvality.

Je proto klíčové rozvíjet integrované a multidisciplinární přístupy, které zahrnují inovace v materiálech, pokročilé recyklační technologie a zlepšení infrastruktury sběru a likvidace pneumatik i v regionech s nižší ekonomickou kapacitou, jako je Afrika. Pouze tak lze předejít tomu, že částečné a izolované inovace povedou k novým environmentálním problémům místo skutečného posunu k udržitelné mobilitě.

Věřme, že aktuální snahy výrobců nejsou jen odrazem trendového tlaku či potřeby zalíbit se veřejnosti, ale skutečně promyšleným krokem k hlubší proměně výrobních procesů a materiálového hospodářství. V době, kdy se každá inovace poměřuje nejen výkonem, ale i ekologickým dopadem, je poctivost v přístupu k udržitelnosti důležitější než kdy dřív. Možná jednou skutečně nastane čas, kdy si vedle hrášku, brambor, jahod či rybízu budeme – byť zatím jen obrazně – pěstovat i nové pneumatiky. Ne jako rozmarnou kuriozitu, ale jako důkaz, že technický pokrok může kráčet ruku v ruce s respektem k přírodě. Zda však naše půda bude mít i nadále dost síly, aby tyto nové dary člověku vydala, zůstává otázkou.

Evropská komise představila dlouho očekávaný návrh jednotného systému pro výpočet recyklovaného obsahu u chemicky recyklovaných plastů. Ten vychází z principu tzv. hmotnostní bilance (mass balance) a jeho cílem je zavést férová a transparentní pravidla pro celý evropský trh. Návrh je součástí implementace Směrnice o omezení dopadů některých plastových výrobků na životní prostředí (SUPD), která se zaměřuje na omezení používání jednorázových plastů – typicky plastových obalů, nápojových kelímků, brček nebo PET lahví – a stanovuje konkrétní recyklační cíle.

Komise navrhuje tzv. „fuel-use excluded“ přístup, což v praxi znamená, že vstupní materiál, který je během chemické recyklace spálen jako palivo nebo jinak ztracen (například v podobě zbytkového odpadu), nebude možné zahrnout do vykazovaného množství recyklovaného obsahu. Započítat tedy bude možné pouze ten podíl, který se skutečně promění v nové materiály vhodné pro další výrobu – například plasty, chemické suroviny nebo vosky.

Součástí metodiky je i nastavení pravidel pro tzv. „free allocation“ – tedy rozdělení recyklovaného podílu mezi různé výstupy z procesu. Aby bylo možné výstup započítat, musí být prokazatelně určen pro další využití jako surovina, nikoli jako palivo. V případě tzv. hybridních materiálů, které lze použít buď jako surovinu, nebo spálit, se recyklovaný podíl rozděluje podle skutečného využití – na základě tzv. „dual-use faktoru“. Pevné zbytky z recyklace, například uhlíkatý char vznikající při pyrolýze, se do bilance vůbec nezahrnují.

V praxi se bude hmotnostní bilance u některých zařízení (např. parních krakovacích jednotek – steam crackers) určovat podle analýzy bodů varu pomocí plynové chromatografie. U ostatních zařízení se bude používat model založený na hmotnostních poměrech vstupů a výstupů.

Evropská komise navrhuje rovněž systém ověřování a reportingu, včetně povinných auditů. Tím chce zaručit, že firmy nebudou své výkazy „nadhodnocovat“ a že recyklace deklarovaná na papíře bude odpovídat realitě. Současně Komise upozorňuje, že chemická recyklace by neměla vytlačovat mechanickou recyklaci, která má podle dostupných dat nižší environmentální dopady. Materiály vhodné pro mechanické zpracování by se tak do chemické recyklace směrovat neměly.

Veřejná konzultace k návrhu běží do 19. srpna 2025. V závěru roku by měl být návrh předložen k hlasování odbornému výboru. Pokud bude schválen, stane se jednotným rámcem pro výpočet recyklovaného obsahu nejen pro obalové materiály, ale do budoucna i pro další sektory – jako je automobilový průmysl nebo textil.

Otazník zatím visí nad možností započítávání dovozu. Například recyklovaný PET z třetích zemí (např. Asie nebo USA) není v návrhu zatím jednoznačně upraven, což budí nejistotu u firem, které tento materiál využívají pro splnění cíle 25 % recyklátu v PET lahvích od roku 2025. Odborné organizace, včetně ICIS, proto vyzývají Komisi k dodatečnému upřesnění.

Zdroj: https://www.recycling-magazine.com

Svět kolem nás je spletí závislostí, které často zůstávají skryté za každodenní samozřejmostí. Představte si svět bez včel – bez těch drobných opylovačů, bez jejich neúnavné práce, která zajišťuje pestrost naší stravy a stabilitu ekosystémů. Nebo si představte den bez ropy – suroviny, která pohání nejen naše auta, ale i průmysl, zemědělství, zdravotnictví a prakticky každý aspekt moderní civilizace. A víte, která „zlatá“ surovina bude v globálním světě kralovat zítra? Možná to nebude ani tak těžký kov, ani fosilní palivo, ale něco, co teprve začínáme chápat jako skutečnou hodnotu.

V minulosti proběhla nápaditá formy osvětové kampaně, které se snaží vizualizovat naši závislost na zdrojích, jež běžně považujeme za samozřejmé. Jednou z nich byl i tzv. Den bez včel – akce, při které některé obchodní řetězce záměrně vyřadily ze své nabídky produkty závislé na opylovačích. V regálech tak chyběly jablka, rajčata, okurky, broskve, cuketa, jahody, ale i mnohé druhy ořechů, koření či olejnatých semen. Ve výsledku šlo o téměř tři čtvrtiny plodin, na kterých stojí pestrost naší stravy. Vědecké odhady mluví jasně – více než 75 % hlavních světových plodin je do určité míry závislých na opylování, a přibližně 35 % celkového objemu světové potravinové produkce vzniká díky službám, které včely a další opylovači poskytují zdarma.

Pokud bychom tyto služby museli nahradit lidskou prací nebo technologiemi, náklady by byly astronomické – například v některých částech Číny se opylování už nyní provádí ručně kvůli ztrátě přirozené biodiverzity, což je extrémně nákladný a neudržitelný proces. "Včelí zlato", tedy přeneseně řečeno neviditelná práce milionů opylovačů, tak představuje pilíř naší potravinové bezpečnosti, a přitom o něj přicházíme pomalu, bez povšimnutí, v důsledku pesticidů, ztráty přirozeného prostředí a klimatické krize.

Ropa jak vášeň, která drží svět v pohybu

Stejně jako je náš ekosystém tkaný z jemných vztahů mezi včelou a květem, tak je i naše průmyslová a technologická civilizace propletena s dalším druhem zlata – černým. Ropa. V médiích často rezonuje rétorika o nutnosti opustit fosilní paliva, o přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, o dekarbonizaci. Co se ale málokdy otevřeně přiznává, je fakt, že ropa zdaleka není jen palivem do nádrží. Je to surovina, která prostupuje naším každodenním životem do nejmenších detailů – od výroby plastů, hnojiv, léků, syntetických tkanin, kosmetiky, až po složky potravinářského průmyslu, barvy, asfalt či komponenty elektroniky.

Každý den svět spotřebuje přes 100 milionů barelů ropy. V České republice jde o přibližně 20 milionů tun ročně. Její náhlé zmizení by neznamenalo jen dočasné zpomalení dopravy – zastavilo by se zemědělství, distribuce, zdravotnictví i základní chod domácností. Představit si den bez ropy znamená představit si nejen ztichlé silnice, ale i vyprázdněné sklady nemocnic, zavřené fabriky, ochromený internetový obchod a nedostatek základního spotřebního zboží. Transformace bez realistického plánu, bez investic do substitucí, by vedla spíš ke kolapsu než k udržitelnosti.

Ekologická a technologická závislost: dvě tváře jedné reality

Zatímco Den bez včel ilustruje především ekologickou (potravinovou) závislost – naši propojenost s přírodními procesy, Den bez ropy odhaluje technologickou a ekonomickou závislost. V obou případech nejde o závislost triviální, ani snadno odstranitelnou. Společnost se neobejde bez opylovačů stejně jako se dnes nemůže obejít bez ropných derivátů. Ani jedno není otázkou jednoduché volby, ale komplexní systémové změny, která vyžaduje čas a promyšlenou strategii.

Často se v diskusích ozývá zjednodušující tvrzení, že pár nejbohatších lidí či firem je zodpovědných za většinu emisí, a že řešení má spočívat pouze v jejich změně chování. Ale struktura společnosti je mnohem komplikovanější. I když deset procent nejbohatších může být odpovědných za více než polovinu globálních emisí, neznamená to, že zbývající populace je nevinným pozorovatelem. Spotřebitelský vzorec je zakořeněn napříč sociálními vrstvami a technická infrastruktura, kterou denně využíváme, je do značné míry založená na ropných derivátech a intenzivním zemědělství, jež závisí na opylovačích.

Cesta vpřed proto nespočívá v náhlém odmítnutí ropy, ale v její postupné nahrazování tam, kde je to technologicky a ekonomicky možné. Jakmile bude dostupná masová, cenově konkurenceschopná a nedotovaná alternativa – ať už jde o bioplasty, syntetická paliva, obnovitelné zdroje nebo technologické inovace v dopravě – teprve tehdy má smysl jí dát zelenou. Evoluce, nikoli revoluce, je klíčem k udržitelné budoucnosti. Vše ostatní by bylo iluzí nebo ideologickým gestem.

Nástroje moci i zranitelnosti

Ropa není pouze surovinou průmyslu, ale zároveň strategickým nástrojem politické moci a globálních mocenských her. Hlavní ložiska černého zlata jsou soustředěna v regionech s nestabilními režimy a složitými geopolitickými konflikty, jako je Blízký východ, Rusko, Venezuela nebo některé části Afriky. Kontrola nad ropnými zdroji často znamená přímý vliv na světové trhy, státní rozpočty i mezinárodní aliance. V minulosti jsme viděli, jak embargo, cenové války či vojenské intervence ve jménu ochrany či získání přístupu k ropě dokázaly přepsat politické mapy a ovlivnit ekonomickou stabilitu nejen regionů, ale i celých světových ekonomik. Těžba ropy tak zrcadlí nejen energetickou, ale i geopolitickou závislost, která výrazně komplikuje rychlou a hladkou cestu k soběstačnější a udržitelnější energetice.

Představa, že by se včela – symbol pilnosti a života – mohla stát nástrojem mocenského boje, podobně jako ropa, zní na první pohled absurdně. Ale v éře ekologických krizí a hybridních konfliktů není nic nemožné. Ekosystémy jsou stále častěji vnímány jako strategická zbraň i zranitelnost. Teoretický útok na opylovače – například pomocí cíleného použití pesticidů, geneticky modifikovaných organismů nebo ekologické sabotáže – by mohl způsobit kolaps zemědělské produkce v určité oblasti. Takový útok by měl podobný účinek jako zničení vodní infrastruktury či energetické sítě. Bez úrody by následoval hlad, ekonomická destabilizace a případně i migrace.

Od černého ke zlatému vědomí: co bude hodnotou zítřejška?

Na jedné straně tedy máme ekologickou službu, kterou nelze snadno industrializovat ani koupit. Na druhé straně ropnou závislost, kterou nelze jednoduše nahradit ani přesměrovat na trvale udržitelný zdroj bez hluboké strukturální změny celého hospodářství. Obě tyto složky – včelí i černé zlato – ukazují naši křehkost, ale zároveň schopnost přizpůsobení. Nestačí si pouze přát budoucnost bez emisí. Potřebujeme ji vědomě vybudovat. Ne na základě laciných metafor a moralizujících sloganů, ale skrze systémové změny, které vnímají realitu, technologické a vědecké limity i společenskou komplexitu.

Náhrada ropných derivátů biologickými alternativami – jako jsou bioplasty, biosyntetická paliva či materiály na bázi celulózy – se často prezentuje jako cesta k udržitelnosti. Jenže produkce těchto biosurovin vyžaduje obrovské plochy zemědělské půdy, vody a energie. Pokud bychom skutečně chtěli nahradit podstatnou část ropných produktů rostlinnými zdroji, narazíme na limity zemědělské kapacity planety. Už dnes čelíme degradaci půdy, úbytku biodiverzity a konfliktům o využití půdy mezi potravinářskou produkcí, bioenergetikou a ochranou přírody. Pěstovat místo těžit může být lákavá představa, ale v globálním měřítku by vedla k soutěži mezi „benzínovou kukuřicí“, „celulózovým lesem“ a základními potravinami. Skutečná změna tedy nebude spočívat jen v jiném zdroji, ale ve snížení materiálové náročnosti, větším oběhovém využívání zdrojů a v přehodnocení toho, co skutečně potřebujeme ke kvalitnímu životu.

Budoucnost „zlata“ – jaké suroviny či zdroje by mohly získat na významu, až černé zlato postupně ztratí svou dominanci, je otázkou, která stále více rezonuje v odborných i strategických kruzích. Elektrická energie z obnovitelných zdrojů, zejména sluneční a větrné, se již dnes stává klíčovou komoditou, avšak sama o sobě není nositelem tak komplexní role jako ropa. Novým „zlatem“ se mohou stát vzácné kovy a prvky nezbytné pro výrobu baterií, polovodičů či technologií pro ukládání energie, jako jsou lithium, kobalt či vzácné zeminy. Jejich těžba a zpracování však také přinášejí vlastní ekologické a geopolitické výzvy, a nelze je jednoduše považovat za bezproblémovou náhradu. Zároveň může růst hodnoty nabrat i voda – v některých regionech již dnes označovaná jako „modré zlato“ – a biotechnologie, které mohou zcela redefinovat průmyslové a zemědělské procesy.

Naše skutečné „zlato“ není jen to, co těžíme z podzemí nebo sbíráme z květů. Je to schopnost uvědomit si vlastní odpovědnost a hodnotu – ne hmotných věcí, ale našich rozhodnutí. Prevence vzniku odpadu, promyšlený spotřebitelský přístup a respekt k přírodě nejsou jen ekologické trendy, ale klíčové pilíře, které mohou změnit směr naší civilizace. Mít „víc“ nemusí znamenat mít více věcí, ale mít více uvědomění, více soucitu, porozumění, a i odvahy tvořit lepší svět. Když si začneme vážit toho, co máme, a zároveň přestaneme ničit základy, na kterých naše existence stojí, otevřou se nám dveře k budoucnosti, kde „zlato“ nebude vyčerpávajícím zdrojem, ale symbolem nových možností a opravdové hodnoty.

Ocelářská unie ostře odmítá návrh Evropské komise na snížení emisí o 90 % do roku 2040. Podle jejího stanoviska jde o klimatický cíl, který je nereálný a neproveditelný – a to ani za ideálních podmínek. Průmysl, včetně ocelářství, je již dnes kvůli přísné zelené politice EU a levným dovozům ze zemí mimo EU v hluboké krizi. Za posledních dvacet let se výroba oceli v Evropě snížila o třetinu a vývoz je systematicky vytlačován levnější konkurencí.

Dekarbonizační projekty podle unie narážejí na zásadní překážky – chybí dostupná a levná energie, jistota ochrany trhu před nekalou konkurencí, infrastruktura pro nové technologie, financování a dostatek klíčových surovin, jako je ocelový šrot. Mnohé projekty se kvůli těmto podmínkám – včetně těch českých – odkládají a bez podpory zůstávají ekonomicky neproveditelné.

Zásadní problém by představovalo i zpřísnění systému emisních povolenek (EU ETS). Pokud by došlo k cílenému snížení jejich počtu, dramaticky by vzrostla cena a firmy, které nemohou dekarbonizovat, by čelily mnohonásobně vyšším nákladům. Unie upozorňuje, že návrh Komise předpokládá téměř úplnou dekarbonizaci evropského průmyslu již o deset let dříve než dosud plánovaný cíl klimatické neutrality v roce 2050. To považuje za prakticky nemožné a zároveň za zásadní hrozbu pro celou evropskou ekonomiku.

Ocelářská unie doufá, že členské státy i Evropský parlament návrh odmítnou. Vítá postoj české vlády, která k návrhu Komise zaujala kritický postoj. Pokud by přesto došlo k jeho přijetí, bude unie usilovat alespoň o zmírnění dopadu na průmysl tak, aby odpovídal jeho současnému stavu, možnostem a dosavadnímu pokroku ve snižování emisí.

Unie zároveň připomíná, že bez domácí výroby oceli není možné udržet strategickou soběstačnost – ocel je klíčovým materiálem nejen pro obranu, energetiku a dopravu, ale také pro klimatická řešení jako jsou větrné elektrárny či elektromobily. Spoléhat na její dovoz je riskantní, což dokládá současná geopolitická nejistota a rostoucí křehkost světového obchodu. Evropa bez silného průmyslu a vlastní oceli podle unie klimatické ani ekonomické cíle jednoduše nezvládne.

V moderní společnosti často sledujeme, jak složité systémy, které jsme sami vytvořili, přestávají fungovat jako předvídatelné a vyvážené mechanismy, a naopak se stávají sítí vzájemně propletených zájmů, které komplikují život nejen jednotlivcům, ale i celým komunitám. Namísto toho, aby naše systémy připomínaly jednoduché a přirozené cykly přírody, jež jsou zárukou stability a rovnováhy, mnohé z nich se staly zátěží, kde zájmy vybraných skupin určují pravidla hry. Tento fakt však není pouze otázkou organizace společnosti; je to hluboký fenomén, který ovlivňuje ekonomiku, legislativu, správu přírodních zdrojů a v konečném důsledku i naše vztahy s okolním světem.

Příroda je dokonalým příkladem toho, jak životní cykly fungují jako ucelené a vyvážené systémy. Každý prvek v ekosystému má své místo a funkci, a přestože se zdá, že jde o nekonečnou dynamiku změn, v jejím jádru je harmonický cyklus. Tyto cykly, od koloběhu vody, živin až po populační dynamiku zvířat a rostlin, jsou výsledkem milionů let evoluce, během nichž se systém naučil udržovat rovnováhu mezi spotřebou a obnovou zdrojů. Samoregulace je přirozená vlastnost těchto cyklů, která předchází extrémům a zabraňuje kolapsu ekosystému. Když je narušena, například přemnožením jedné populace nebo úbytkem zdrojů, dojde k automatickému vyrovnání – ať už zvýšeným úhynem, migrací nebo přizpůsobením chování, čímž se systém vrací do rovnováhy.

Lidské systémy naopak často tuto rovnováhu postrádají, protože jsou výsledkem smluv a pravidel, která stanovují lidé s různými a často protichůdnými zájmy. Základním problémem je, že systémy nejsou koncipovány jako celky s cílem udržet stabilitu, ale jako arény, kde soupeří různé zájmové skupiny. Ať už jde o daňové systémy, legislativní rámce nebo správu přírodních zdrojů, rozhodnutí jsou často výsledkem tlaku lobistů, korporací či jiných vlivných subjektů. Příkladů je mnoho. V oblasti lesnictví se ukazuje, jak různé zájmy, například lesníků, kteří preferují maximální těžbu, a zájmy vlastníků honiteb nebo ekologů, kteří chtějí zachovat biodiverzitu, vytvářejí nekonečné konflikty. Stejně tak daňové systémy často obsahují nespočet výjimek a úlev, které odrážejí zájmy různých skupin, čímž vzniká složitá síť, kde není jasné, co je skutečným cílem systému – spravedlnost, efektivita nebo obhajoba privilegovaných zájmů.

Následkem této složitosti a nerovnováhy je systém, který je neefektivní, byrokratický a netransparentní. Občan či podnikatel se v něm často ztrácí, zatímco ti, kdo mají zdroje a přístup k informacím, dokáží pravidla využívat ve svůj prospěch. Obcházení zákonů a daňových povinností se tak stává standardem, což dále podkopává legitimitu a fungování celého systému. Sociální dopady nejsou zanedbatelné – rostoucí nerovnost, nedostatek zdrojů pro veřejné služby a oslabení ochrany životního prostředí jsou jen některé z nich. A přitom právě stabilní, vyvážený systém by měl být základem pro dlouhodobou udržitelnost společnosti i přírody.

METS – ambiciózní myšlenka s náročnou realizací

Jedním ze základních principů environmentální politiky je pravidlo „znečišťovatel platí“ (polluter pays principle), které má zajistit, aby náklady na environmentální dopady byly přímo přenášeny na toho, kdo škodu způsobil. Pokud se zamyslíme nad přírodními cykly, je zřejmé, že v přírodě neexistuje prostor pro „externality“ – každý tok energie, živin či materiálu je regulován a udržen v rovnováze celým ekosystémem. Například koloběh uhlíku, vody či dusíku je samoregulující systém, kde každý z účastníků cyklu nese odpovědnost za své místo v řetězci. Když člověk naruší tento cyklus – například nadměrnou emisí skleníkových plynů – dochází k nerovnováze, která se projeví klimatickými změnami, degradací půdy nebo ztrátou biodiverzity. V ideálním systému by „znečišťovatel platí“ znamenalo, že každý emitent uhlíku nese přímou a plnou ekonomickou odpovědnost za své emise. 

Systém EU ETS (European Union Emission Trading Scheme) představuje snahu tuto problematiku řešit formou tržního mechanismu, kde jsou emise limitovány a povolenky na emise se obchodují. Tento trh s emisemi má motivovat podniky k redukci emisí tam, kde je to nejefektivnější. Přesto i zde čelíme výzvám: složitost systému, nejasnosti v alokaci povolenek, riziko spekulací a zpoždění mezi vznikem škody a jejím zohledněním v nákladech. Navíc systém postrádá jasnou jednoduchost a přehlednost, kterou by měl mít ideální mechanismus fungující v rámci environmentálního cyklu. Zároveň náklady jsou dále přenášeny v dodavatelských řetězcích a tedy i na konečného spotřebitele.

Podobnou logiku a záměr má systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR – Extended Producer Responsibility), kdy výrobci nesou odpovědnost za celý životní cyklus svých produktů, včetně fáze likvidace a recyklace. Teoreticky tento přístup podporuje design produktů s ohledem na minimalizaci odpadu a znečištění, což by mělo vést k větší udržitelnosti. Nicméně i zde narážíme na řadu praktických problémů, jako jsou nejasné hranice odpovědnosti, administrativní složitost, nedostatečná motivace k inovacím nebo rozdílná úroveň zapojení výrobců ale především zásadním faktem bude to, zda bude existovat poptávka po výsledném recyklátu, protože jinak vytváříme drahý systém, kde nakonec vše stejně skončí na odpadové koncovce. A jak víme, příroda slovo odpad nezná.

V přírodě zbytečně složité struktury nevznikají, lidé však mají tendenci tvořit systémy, které se vrství a komplikují. Příkladem je i hypotetický koncept METS (Material Emission Trading Scheme), který sice zdánlivě řeší problém, ale zároveň ukazuje, jak daleko jsme od přirozené jednoduchosti. Jeho jádrem by byla myšlenka, že každý výrobek by nesl kvantifikovanou „materiálovou zátěž“ – v podobě obchodovatelné povolenky, která by reflektovala nejen použitý materiál, ale také recyklovatelnost, obsah recyklátu, životnost a opravitelnost. Výrobce s „čistšími“ výrobky by mohl prodávat přebytky, ti s „problematičtějšími“ by museli nakupovat. Na papíře vypadá METS jako logický evoluční krok – sjednocuje environmentální zátěž do jednoho čísla, vytváří tlak na ekodesign, přináší cenový signál. 

Jenže. Hodnocení recyklovatelnosti výrobku je zásadně závislé na lokálních podmínkách. Co je v běžně recyklovatelné v Česku může být v jiné zemi nerecyklovatelné. To znamená, že by METS musel pracovat buď s extrémně lokalizovaným hodnocením (což je administrativně neúnosné), nebo s průměrováním (což degraduje spravedlivost systému). Recyklovatelnost navíc není fixní parametr – co dnes nelze recyklovat, může být za rok díky nové technologii běžně zpracováno. Trh s recyklátem je volatilní, kapacity se mění, a tím i dostupnost druhotných surovin. Nastavit dlouhodobě platnou „materiálovou cenu“ v takto proměnlivém prostředí je technicky i politicky velmi obtížné. Ekodesign nelze zredukovat na jedno číslo. Výrobky „špatně recyklovatelné“ mohou mít velmi dlouhou životnost, a tím snižovat spotřebu jinde. Naopak dokonale recyklovatelný výrobek může být nepraktický, krátkodobý nebo energeticky náročný. METS by tak musel zohledňovat desítky parametrů – uhlíkovou stopu, délku životnosti, opravitelnost, množství druhotných surovin, což by znamenalo vytvořit obrovskou hodnoticí strukturu.

Aby systém METS mohl fungovat, musel by vzniknout obří aparát – jakýsi „Euroekodesignový super úřad“ – kombinující kompetence ECHA, Ecolabelu, EPR kolektivních systémů a trhu s povolenkami. Tento úřad by musel zároveň reagovat rychle, reflektovat nové technologie, cenové výkyvy a změny v dostupnosti kapacit, a to nejen v kontextu EU. Z pohledu aktuální politiky USA by dokonce musel vzniknout speciální útvar. Vzhledem k současné kapacitě veřejné správy a rozdílům mezi členskými státy jde však spíš o utopii než o realizovatelný nástroj.

Jednoduchost jako klíč k důvěře a funkčnosti

Inspirací pro tvorbu lepších systémů může být právě příroda a její životní cykly. Jednoduchost a předvídatelnost těchto cyklů nejsou důsledkem náhody, ale výsledkem mnoha let přirozeného výběru, který odstraňuje nadbytečné a neefektivní vazby. Podobné principy lze aplikovat i na lidské systémy – pokud dokážeme nastavit pravidla, která budou jednoduchá, jasná a spravedlivá, můžeme výrazně snížit prostor pro zájmové konflikty a komplikace. Příklad takové jednoduchosti by mohla být například myšlenka jednotné a jediné daně z pohybu peněz na účtu, která by odstranila množství výjimek, daňových přiznání a složitých výpočtů. Systém by se tím stal nejen transparentním, ale i předvídatelným a automatickým, což by snížila možnost jeho obcházení i pomocí kryptoměn a zvýšilo důvěru veřejnosti.

Příroda ukazuje, že cykly musí být jednoduché a robustní, aby dokázaly přežít nepředvídatelné vlivy a poruchy. Životní cykly v ekosystémech obsahují přímou zpětnou vazbu – pokud je populace nadměrně velká, začne ubývat potrava, což snižuje další reprodukci a stabilizuje počet jedinců. Lidské systémy však tuto přímou zpětnou vazbu často nemají, protože jsou zkonstruovány tak, aby umožňovaly maximalizaci krátkodobých zisků, které neodrážejí dlouhodobé náklady na přírodu a společnost. Místo toho se prosazují zájmy konkrétních skupin, které mají přístup k rozhodování a vlivu na legislativu i ekonomické prostředí.

To vede k situaci, kdy jsou systémové nástroje, které by měly být jednoduché a účinné, natolik složité, že se stávají nečitelnými a obtížně ovladatelnými. Čím složitější je systém, tím více vzniká prostoru pro administrativu, kterou stát využívá k zaměstnávání velkého počtu úředníků a expertů, což paradoxně zvyšuje náklady na správu systému a snižuje jeho transparentnost. Často je tak nastaven systém, který umožňuje nejen efektivní fungování zájmů mocných hráčů, ale zároveň snižuje kontrolu a odpovědnost vůči veřejnosti.

Zároveň je nutné si uvědomit, že veškeré environmentální náklady jsou v konečném důsledku přeneseny na konečného spotřebitele – tedy na člověka. Ať už se jedná o vyšší ceny výrobků, zvýšené daně nebo omezení přístupu k určitým službám, odpovědnost vždy padá na jednotlivce. To však neznamená, že je správné obviňovat jednotlivce bez zohlednění systému, ve kterém funguje. Právě systém musí být nastaven tak, aby podporoval udržitelné chování a zároveň byl spravedlivý a předvídatelný. Jednoduchost a jasnost pravidel by měly být prioritou – nekomplikovaný systém, který dokáže přenést skutečné náklady tam, kde vznikají, a zároveň minimalizovat prostor pro spekulace a obcházení.

Životaschopné systémy nejsou složité

Přírodní cykly nám tak ukazují, jak důležitá je rovnováha mezi jednotlivými prvky systému. V přírodě se stabilita nezakládá na absolutní kontrole jednoho faktoru, ale na schopnosti systému jako celku se adaptovat a najít nové vyvážení v případě změn. Analogicky by měly být i lidské systémy dostatečně flexibilní, aby dokázaly reagovat na měnící se podmínky a potřeby.  To znamená, že systém by měl být nastaven jako cyklus, kde jsou nástroje zpětné vazby, které zabrání přetížení nebo vyčerpání zdrojů – ať už finančních, přírodních či sociálních.  Současná legislativa i ekonomika však často směřují k rigiditě, která vede k dalším problémům a blokacím změn. V konečném důsledku je potřeba si uvědomit, že udržitelný rozvoj a efektivní ochrana životního prostředí nelze dosáhnout bez systémových změn, které budou respektovat základní principy rovnováhy a jednoduchosti inspirované přírodou. 

Bouřlivou diskusi vyvolává záměr rozšíření třicet let staré skládky odpadů v Lišově na Českobudějovicku. Jeho odpůrci se bojí nejen prodloužení životnosti tohoto smetiště, ale i plánovaného zavážení novým materiálem. Společnost FCC jako investor totiž přiznává, že tam chce ukládat i odpady z budoucích spaloven. V kraji jsou plánované čtyři. Více ZDE

Mezinárodní lodní doprava patří k významným zdrojům emisí skleníkových plynů – podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) se na globálních emisích CO₂ podílí přibližně 3 %. Proto se hledají způsoby, jak emise z lodních motorů snížit, nebo alespoň zachytit. Jednou z nejzajímavějších iniciativ v tomto směru je britský startup Seabound, který na trh přichází s relativně jednoduchým, avšak odvážným řešením: zachytávat uhlík přímo z výfukových plynů lodí pomocí páleného vápna. Naskýtá se tak otázka, zda nehasíme požár CO₂ vápnem, které samo při výrobě požár CO₂ založilo.

Princip technologie je známý z chemie: pálené vápno (oxid vápenatý, CaO) reaguje s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu vápenatého (CaCO₃), tedy běžného vápence. Tuto reakci využívá zařízení, které se montuje na komínovou část lodního motoru. Jakmile projde výfuk přes reaktor s granulovaným CaO, CO₂ se naváže a výstupní plyny jsou tak podstatně čistší.

Výsledkem je „uhlíkový filtr“, který lze teoreticky regenerovat.

Po naplnění je reaktor vyložen a granule s navázaným CO₂ se převeze na pevninu. Tam by měly být – podle vyjádření startupu – regenerovány zahřátím, čímž se znovu získá CaO a uvolněný CO₂ může být zachycen a uložen nebo použit v průmyslu. Jde tedy o uzavřený cyklus, který připomíná koncept karbonatace (navázání CO₂ za vzniku uhličitanu) a dekabonatace (uvolnění zpětným rozkladem při zahřátí) v průmyslových sorbentech.

Startup Seabound uvádí, že zařízení zachytí až 95 % CO₂ z výfukových plynů motoru, má být kompaktní a modulární, a jeho instalace je navržena tak, aby nezasahovala do hlavních systémů lodě.

Když zachytáváš uhlík pomocí látky, jejíž výroba vypouští uhlík…

Inovace Seabound vzbuzuje zájem médií, investorů i dopravců. Zní totiž jednoduše a srozumitelně – s pomocí běžné chemické reakce „uklidit“ CO₂ ještě dříve, než se rozptýlí do atmosféry. Ovšem při hlubším pohledu vyvstávají zásadní otázky týkající se skutečné uhlíkové bilance celého cyklu.

Pálené vápno: zdroj emisí sám o sobě, k výrobě páleného vápna je nutné těžit vápenec (CaCO₃) – energeticky i ekologicky náročná činnost (např. těžká technika, doprava, destrukce krajiny). Následně zahřívat ho na teploty 900–1 000 °C, aby došlo k jeho přeměně na CaO. Tímto procesem se přímo uvolňuje CO₂ – z jedné tuny vápence vznikne zhruba 0,44 tuny CO₂ jen chemickou reakcí (CaCO₃ → CaO + CO₂), a další emise přidá potřebná energie k vytápění.

Znamená to, že už při výrobě sorbentu vzniká významná uhlíková stopa, a pokud není celý cyklus poháněn nízkoemisní energií (např. elektřinou z OZE), nedává environmentální bilance příliš smysl.

Regenerace? Ano, ale za cenu dalšího tepla

Dalším problémem je samotná regenerace absorbovaného CO₂ z uhličitanu vápenatého. Tento krok vyžaduje opětovné zahřátí materiálu, tedy další značnou spotřebu energie. Pokud proces nebude napájen z obnovitelných zdrojů (což je zejména na lodích velmi omezené), celý systém se může stát pouze emisním přesmykem – CO₂ neodstraňuje, jen přesouvá do jiné fáze, přičemž celková bilance může být dokonce negativní.

Energeticko-emisní paradoxy v praxi

Celý koncept se tak dostává do kategorie tzv. emisních pseudocyklů, kde snaha o uhlíkovou neutralitu naráží na vlastní materiálové a energetické náklady. Bez zajištění uhlíkově neutrální výroby CaO, nízkoemisní regenerace a smysluplného využití či uložení vzniklého CO₂ je pak spíše výsledkem spíše alibistická kompenzace než skutečná dekarbonizace.

Proč to přesto přitahuje pozornost?

Startupy jako Seabound nabízejí technologické nadšení a rychlé řešení, které může oslovit investory, regulační orgány i veřejnost. Navíc se jedná o snadno komunikovatelný příběh – jednoduchá chemie, viditelný výsledek, přenositelnost na existující flotilu. Pro dopravní firmy může být atraktivní i jako dočasné řešení před zavedením komplexnějších pohonů, například zeleného amoniaku nebo vodíku.

Sympatický koncept, ale (zatím) neudržitelný

Zachytávání CO₂ pomocí páleného vápna na lodích může vypadat jako elegantní cesta k udržitelnější dopravě, ale je třeba důkladně hodnotit celý životní cyklus použitých materiálů a energie. Bez nízkoemisního zdroje vápna a jeho regenerace se jedná spíše o energeticky náročnou recirkulaci uhlíku než o jeho skutečné odstranění.

Podobné technologie se testují i v průmyslu na souši – v ocelárnách, cementárnách nebo elektrárnách. Vždy však platí, že zachycení uhlíku je jen polovinou cesty. Tou druhou je, kam s ním dál – a hlavně za jakou cenu.

Inovace jako klíčový krok na cestě k udržitelné budoucnosti průmyslu

Přestože má technologie své limity a otázky kolem energetické bilance, nelze jí upřít jednu věc – odvahu hledat řešení i tam, kde jsme je dosud nečekali. Přenesení procesu zachytávání uhlíku přímo na lodě, tedy k samotnému zdroji emisí, ukazuje směr, kterým by se mohlo vydat i další průmyslové odvětví. Pokud se podaří optimalizovat celý cyklus tak, aby byl skutečně klimaticky přínosný, může se podobná inovace stát důležitým článkem v mozaice dekarbonizace těžko regulovatelných sektorů. A stejně jako FAIRTRADE ukázal, že i malá známka může změnit globální trh, mohou i malé technologie postupně proměnit celý světový průmysl – pokud budou transparentní, efektivní a budou se držet reality, nikoli jen marketingových slibů.