Evropská unie schválila tři opatření, která zásadně ovlivní podobu evropské klimatické, podnikové i chemické politiky. Europoslanci podpořili cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 % oproti roku 1990, čímž stanovili nový rámec pro dekarbonizaci evropského hospodářství. Zároveň se EU rozhodla snížit administrativní zátěž spojenou s reportováním o udržitelnosti a pravidly náležité péče, aby zajistila větší srozumitelnost a přiměřenost požadavků. Třetím krokem je přijetí legislativního balíčku „One Substance, One Assessment“, který sjednocuje hodnocení chemické bezpečnosti v Evropě a posiluje vědeckou koordinaci mezi unijními agenturami.

90 % méně emisí do roku 2040: Evropa přitvrzuje v klimatické ambici

Evropský parlament se po bouřlivých debatách postavil za návrh snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 % ve srovnání s úrovní z roku 1990. Tento cíl, který vzešel z doporučení Evropské komise, představuje klíčový mezník mezi současným rámcem do roku 2030 a dlouhodobým závazkem klimatické neutrality do roku 2050.

Odsouhlasený plán není jen symbolickým signálem směrem k Pařížské dohodě, ale i praktickým pokynem pro členské státy a průmysl, jak směrovat investice a politiky v nadcházejících letech. Nový rámec má pomoci zejména při plánování národních klimaticko-energetických strategií, přičemž počítá s určitou flexibilitou – pokud by se ukázalo, že technologický vývoj či socioekonomické dopady neumožňují naplnění stanovené trajektorie, bude možné parametry cíle přehodnotit.

Významným prvkem kompromisu je možnost využít až pětiprocentní podíl tzv. mezinárodních uhlíkových kreditů, tedy certifikovaných emisních úspor realizovaných mimo území EU. Tento mechanismus má napomoci dosažení cílů zejména v případech, kdy domácí dekarbonizace naráží na technologické či strukturální limity.

Méně papírování, více smyslu: EU mírní tlak na firmy v oblasti ESG a náležité péče

Zatímco klimatická politika zůstává ambiciózní, v oblasti podnikové regulace se EU rozhodla pro umírněnější kurz. Evropský parlament schválil pozici, která zásadně zjednodušuje reportingové povinnosti v rámci směrnice o zveřejňování informací o udržitelnosti (CSRD) a připravované směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti (CSDDD).

Změna přináší jasné vymezení, koho se pravidla skutečně týkají. Povinnost vypracovávat podrobné zprávy o udržitelnosti se nově vztahuje pouze na společnosti, které zaměstnávají více než 1 750 osob a dosahují čistého obratu nad 450 milionů eur. U požadavků na náležitou péči se hranice posouvá ještě výš – na 5 000 zaměstnanců a 1,5 miliardy eur obratu.

Změna přináší významnou úlevu zejména pro malé a střední podniky, které v minulosti čelily požadavkům na poskytování rozsáhlých ESG dat ze strany svých odběratelů. Nový rámec tyto disproporce vyrovnává a stanoví, že velké společnosti nemohou po dodavatelích vyžadovat více informací, než odpovídá dobrovolným standardům Evropské komise.

Zaveden bude také digitální portál, který podnikům poskytne jednotné pokyny, šablony a přehled všech relevantních požadavků. Záměrem je vytvořit jednoduchý, volně dostupný nástroj, jenž sníží náklady na administrativu a zajistí větší transparentnost.

Tento legislativní posun je odpovědí na stále silnější kritiku z řad průmyslu i národních vlád, podle nichž se EU v posledních letech „ztratila v papírech“. Přílišná míra administrativy začala brzdit i samotný smysl udržitelnosti – tedy řízení rizik, zvyšování důvěryhodnosti a dlouhodobé hodnoty podniků.

Nový návrh proto zachovává strategickou roli ESG, ale přesouvá těžiště z kvantity informací na kvalitu a reálný dopad. V českém kontextu to může znamenat lepší vyvážení mezi povinností a motivací, zejména pro průmyslové podniky, které se snaží sladit udržitelnost s konkurenčními tlaky a nedostatkem kvalifikovaných pracovníků.

Chemikálie pod jednou střechou

Třetí rozhodnutí, které dnes potvrdila Rada EU, míří do oblasti chemické bezpečnosti. Balíček legislativních opatření známý jako „One Substance, One Assessment“ (OSOA) má zefektivnit a sjednotit hodnocení chemických látek napříč evropskými předpisy.

Dosud byla situace roztříštěná: jednotlivé agentury – například ECHA, EFSA či EMA – prováděly hodnocení pro různé sektory, často s duplicitními či odlišnými výsledky. Nový přístup zavádí jednotnou metodiku a společnou datovou platformu, kterou bude spravovat Evropská chemická agentura.

Cílem je, aby o každé látce existovalo jediné, konsolidované hodnocení využitelné napříč regulacemi – od průmyslové výroby přes potraviny a kosmetiku až po zemědělské přípravky. Platforma bude integrovat data z více než 70 evropských právních aktů a umožní rychlejší výměnu informací mezi vědeckými institucemi, úřady a podniky.

Rada EU zároveň přijala úpravy, které mají usnadnit přenos vědeckých a technických úkolů mezi agenturami a zajistit vyšší transparentnost vůči veřejnosti. Klíčovou novinkou bude i zveřejňování dat o chemických látkách v uživatelsky přístupné formě, což umožní lepší informovanost spotřebitelů i odběratelů.

Z pohledu průmyslu jde o významný krok ke zjednodušení a předvídatelnosti legislativy. Evropský chemický sektor, který patří mezi nejregulovanější odvětví na světě, dlouhodobě volal po sjednocení pravidel a odstranění duplicit. Současně se tím posiluje důraz na bezpečné a udržitelné alternativy k rizikovým látkám – což je v souladu s cíli Zelené dohody pro Evropu i s plánem průmyslové dekarbonizace.

Evropská komise představila návrh nového základního nařízení, které má po téměř dvaceti letech zásadně proměnit fungování Evropské agentury pro chemické látky (ECHA). Návrh reaguje na rozšiřující se úkoly agentury, potřebu větší efektivity a udržitelného financování i na strategii „jedna látka, jedno posouzení“, která má sjednotit hodnocení rizik chemických látek v celé Evropské unii.

Evropská agentura pro chemické látky, zřízená v roce 2007 na základě nařízení REACH, se stala klíčovým pilířem evropské chemické legislativy. Její úkoly se však od té doby dramaticky rozrostly – kromě správy systému REACH nyní pokrývá i oblast biocidních přípravků, klasifikace a označování chemických látek, vývozu nebezpečných chemikálií, odpadového hospodářství, perzistentních organických polutantů, pitné vody, baterií, obalů a dalších předpisů. Stávající právní rámec proto již nedostačuje současným požadavkům, což Komisi vedlo k návrhu samostatného a komplexního nařízení o ECHA (COM(2025)386).

Základní cíl nové legislativy spočívá v rozšíření správních pravomocí agentury a přizpůsobení její struktury novým úkolům, které přináší Zelená dohoda pro Evropu a strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek. Současně má být posílena transparentnost a stabilita financování ECHA, která byla dosud závislá na příjmech z poplatků spojených s registracemi v systému REACH. Po ukončení hlavní fáze registrací v roce 2018 totiž tyto příjmy klesly, zatímco objem činností agentury dále roste.

Klíčovou změnou bude vytvoření samostatného právního rámce, který sjednotí úkoly ECHA vyplývající z různých nařízení a dohod ad hoc. Nový model umožní agentuře pružněji reagovat na vědecké a technologické výzvy a efektivněji spolupracovat s dalšími evropskými agenturami, jako jsou EFSA, EMA či EEA. Zásadní důraz je kladen na soudržnost vědeckých stanovisek – Evropská komise chce předejít rozdílným posouzením rizik, která v minulosti vyvolávala nejistotu na trhu i u spotřebitelů.

Velkou pozornost návrh věnuje vědeckým výborům ECHA. Výbory pro posuzování rizik (RAC) a pro socioekonomickou analýzu (SEAC) mají být rozšířeny a posíleny, protože jejich pracovní zátěž se výrazně zvýší v důsledku nových úkolů v oblasti hodnocení chemických látek, obalů, baterií či kosmetických přísad. Členské státy budou nově povinny jmenovat minimálně dva členy do každého výboru a získají možnost navrhnout další odborníky. Zároveň se zavádí větší flexibilita při kooptaci expertů a možnost využívat externí vědecké konzultace.

Do struktury ECHA bude začleněn také Vědecký výbor pro bezpečnost spotřebitele (SCCS), který dosud působil pod Evropskou komisí. Tento výbor zajišťuje hodnocení bezpečnosti látek používaných v kosmetických výrobcích a nově bude spadat pod ECHA, což má přispět k lepšímu propojení hodnocení chemických rizik napříč odvětvími. Přesun SCCS do agentury je příkladem naplňování principu „jedna látka, jedno posouzení“ – jednotného vědeckého přístupu k látkám používaným v různých produktech.

Zásadní změnou projde i finanční rámec agentury. Dosavadní systém oddělených rozpočtů podle jednotlivých nařízení (REACH, CLP, BPR, POP a dalších) bude zrušen. ECHA bude nově hospodařit s jednotným ročním příspěvkem z rozpočtu EU, doplněným o výnosy z poplatků a plateb od podniků. Tím se zjednoduší administrativní procesy, zvýší flexibilita a zlepší schopnost agentury reagovat na výkyvy v příjmech. Návrh počítá i s možností vytvářet omezenou finanční rezervu na pokrytí nepředvídatelných výpadků příjmů.

Evropská komise zdůrazňuje, že navrhované změny neznamenají rozšíření byrokracie, ale spíše její racionalizaci. Cílem je zefektivnit řízení, posílit vědecké kapacity a zajistit, aby ECHA zůstala hlavním garantem bezpečnosti chemických látek v EU. Nové nařízení má být také plně v souladu s principy společného přístupu k decentralizovaným agenturám EU, které upravují transparentnost, prevenci střetu zájmů a dohled správní rady.

Dokument ke stažení:

• EU 234_25 EK Návrh nařízení – COM(2025)
• EU 234_25 EK Příloha – COM(2025)

Jak navrhovat průmyslové areály, které obstojí v éře umělé inteligence, klimatických změn a nejistých trhů? Strategická příručka Future-Ready Industrial Ecosystem, vydaná architektonickým studiem CREATURA, přináší odpověď – a zároveň manifest nové éry průmyslového myšlení. Nejde o architektonický katalog, ale o komplexní mapu, která ukazuje, jak se z továrny může stát páka strategické hodnoty.

Příručka Future-Ready Industrial Ecosystem vychází z reálných dat, zkušeností a desítek projektů, které autoři realizovali v Česku i zahraničí. Jejím cílem je změnit způsob, jakým firmy přemýšlejí o svých průmyslových areálech – ne jako o nákladu, ale jako o strategickém kapitálu, který určuje tempo inovací, ekonomickou odolnost a environmentální stopu. Každá kapitola studie odhaluje, že rozhodnutí o podobě výrobního areálu je dnes zároveň rozhodnutím o budoucnosti celého podniku.

Průmyslový areál budoucnosti přestává být pouhou investicí do zdi, střechy a strojů. Stává se platformou, která určuje tempo inovací, kvalitu spolupráce i schopnost odolávat tržním šokům. Je to infrastruktura, která musí růst spolu s podnikem, reagovat na změny dodavatelských řetězců, a především obstát v éře, kdy je udržitelnost stejně tvrdým ekonomickým parametrem jako cena nebo výkon.

Udržitelnost se už nepočítá v dojmech, ale v číslech. Budovy navržené podle principů cirkulární ekonomiky přinášejí vyšší výnosy z pronájmu, nižší provozní náklady a dlouhodobě větší hodnotu při prodeji. Investice do kvalitní architektury a inteligentních technologií se tak mění v jeden z nejúčinnějších finančních nástrojů. Kdo chápe, že nejodolnější a nejudržitelnější stavby jsou zároveň ty nejziskovější, ten si zajišťuje konkurenční výhodu, která se nedá kopírovat.

Jedním z největších zdrojů této výhody jsou brownfieldy – lokality, které po desetiletí chátraly, ale dnes představují prémiový realitní potenciál. Leží v blízkosti městské infrastruktury, mají historickou identitu a mohou se proměnit v moderní centra výroby, výzkumu i komunitního života. Když se k jejich revitalizaci přistupuje strategicky, s jasným fázováním, partnerstvím veřejného a soukromého sektoru a využitím dostupných pobídek, stávají se z opomíjených ploch skutečné generátory růstu.

Základem úspěchu je ale schopnost chápat budovu jako „hardware pro software byznysu“. Architektura, která vzniká bez ohledu na potřeby automatizace, robotiky nebo internetu věcí, brzy narazí na své limity. Moderní továrna musí být připravena na robotické systémy, vysokou datovou propustnost a flexibilní logistiku. Musí být fyzicky i digitálně připravena na svět, kde každý stroj komunikuje, měří, vyhodnocuje a reaguje v reálném čase.

Právě propojení fyzického a digitálního světa dnes představuje jeden z největších posunů. Koncept digitálního dvojčete (Digital Twin) umožňuje, aby budova vznikala současně ve dvou podobách – jako fyzická struktura a jako její přesná digitální kopie. Tento „živý model“ dokáže simulovat provozní situace, předvídat poruchy, optimalizovat spotřebu energií a testovat změny bez jediného reálného zásahu. Výsledkem je provoz, který se nerozbíjí, ale sám se učí a zlepšuje.

Zároveň se mění samotné pojetí životního cyklu staveb. Princip Design for Disassembly mění budovu z jednorázového objektu na modulární konstrukci, kterou lze po letech rozebrat a znovu využít. Materiálové pasy přinášejí dokonalý přehled o tom, z čeho je areál postaven, a tím i novou úroveň ekonomické transparentnosti. Z pasiva, které se odepisuje, se stává aktivum – „banka materiálů“, jejíž hodnota s časem neklesá, ale transformuje se.

Technologie ale samy o sobě nestačí. Skutečný výkon průmyslového ekosystému se měří i v tom, jak přemýšlí o lidech. Design zaměřený na člověka mění pracovní prostředí v nástroj pro nábor, motivaci a udržení talentů. Kvalita vzduchu, přirozené světlo, akustika, biofilní prvky a promyšlené prostory pro spolupráci zvyšují produktivitu a snižují fluktuaci. Certifikace WELL ukazuje, že zdravé budovy nejsou estetickým bonusem, ale přímou investicí do lidského kapitálu.

Když se k tomu přidá princip otevřenosti, mění se i role továrny ve společnosti. Otevřený areál se stává ambasadorem značky, fyzickým důkazem hodnot firmy. Návštěvnická centra, sdílené prostory, veřejné parky nebo digitální expozice přetvářejí dříve uzavřené průmyslové komplexy v symbol důvěry a transparentnosti. Ukazují, že značka si stojí za svými činy a že inovace nejsou marketingovým trikem, ale každodenní realitou.

Průmyslový ekosystém budoucnosti je tedy komplexním organismem, kde se prolíná architektura, technologie, ekologie, ekonomika i kultura práce. Každé rozhodnutí o jeho podobě má dlouhodobý dopad – nejen na bilanci firmy, ale i na její reputaci, odolnost a schopnost přitahovat ty nejlepší lidi. Budoucnost se totiž nestane sama. Rodí se v okamžicích, kdy se investor rozhodne nepostavit jen další halu, ale vytvořit prostředí, které bude živé, efektivní, transparentní a připravené růst. Tak vzniká průmyslový ekosystém, který není pouhou reakcí na změny světa, ale jeho aktivním tvůrcem.

Sněmovní výbor pro životní prostředí povede Berenika Peštová (ANO), která je poslankyní druhé volební období. Členkou výboru byla i v uplynulých čtyřech letech, kdy jej vedla Jana Krutáková (STAN). Někdejší náměstkyni ministra životního prostředí Peštovou zvolili členové v dnešní tajné volbě, neměla protikandidáty. V pátek ji ještě musí potvrdit sněmovní plénum. Peštová získala 19 z 21 hlasů. Výbor je 22členný, omluvena byla poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09). Členové výboru zvolili také pětici místopředsedů. Zástupci předsedkyně se stali Eva Fialová (ANO), Jan Bureš (ODS), Bohuslav Niemiec (KDU-ČSL), Irena Němcová (SPD) a Matěj Gregor (Motoristé).

Česká republika udělala zásadní krok k efektivnějšímu využívání odpadů a posílení energetické soběstačnosti. Vyhláška č. 452/2025 Sb., kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu, poprvé umožňuje, aby kapalná a plynná paliva vyrobená z odpadu přestala být považována za odpad. Tato úprava zásadně mění přístup k energetickému využívání odpadů a představuje logické pokračování legislativního vývoje, který začal vyhláškou č. 169/2023 Sb. o tuhých palivech z odpadu.

Dosavadní právní rámec neumožňoval, aby produkty jako pyrolýzní oleje, zplyňovací plyny či další směsi získané z odpadu byly využívány mimo odpadový režim. Každý provozovatel zařízení musel žádat krajský úřad o individuální povolení, což výrazně komplikovalo i prodražovalo výrobu. Nová vyhláška tento postup sjednocuje, stanovuje jednotná technická kritéria a tím odstraňuje administrativní překážky, aniž by snižovala požadavky na ochranu životního prostředí či zdraví lidí.

Zásadním principem je respektování hierarchie nakládání s odpady – výroba paliv z odpadu je přípustná jen tehdy, pokud není možné odpady recyklovat. Vyhláška výslovně zakazuje využití materiálů obsahujících nadlimitní množství perzistentních organických polutantů a podmiňuje výrobu paliv ze znečištěných či nebezpečných odpadů jejich úplnou dekontaminací. Každá dodávka paliva musí být doprovázena průvodní dokumentací, která jednoznačně dokládá původ a vlastnosti odpadu i určený způsob využití. Tento mechanismus zajišťuje transparentnost a dohledatelnost v celém řetězci od výroby po spalování.

Vyhláška rozlišuje tři skupiny produktů. První skupinu tvoří paliva kategorie I, jejichž kvalita odpovídá výrobkům z primárních surovin. Tato paliva, včetně pohonných hmot, musí splnit přísné limity obsahu škodlivin a při spalování také emisní požadavky podle směrnice o průmyslových emisích. Paliva kategorie II mají volnější parametry, ale jejich využití je omezeno pouze na velké stacionární zdroje – teplárny, cementárny či spalovny, které musí splňovat podmínky jako při tepelném zpracování odpadu. Třetí skupinou jsou topné oleje z odpadních olejů, jejichž využití je možné jen v přesně definovaných spalovacích zdrojích splňujících normu ČSN 65 6691 a emisní požadavky vyhlášky č. 415/2012 Sb.

Aby mohlo kapalné nebo plynné palivo z odpadu kategorie I přestat být považováno za odpad, musí splnit soubor přesně stanovených podmínek. Základním předpokladem je, že palivo je vyrobeno pouze z odpadů, s nimiž nelze nakládat vhodnějším způsobem v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, a zároveň neobsahuje látky zakázané nařízením (EU) 2019/1021 o perzistentních organických znečišťujících látkách. Pokud se při výrobě využívá nebezpečný odpad, může mít pouze takové nebezpečné vlastnosti, které jsou pro běžná paliva typické (například hořlavost), případně musí být tyto vlastnosti v procesu výroby zcela odstraněny. Výroba paliva musí probíhat výhradně ve stacionárním zařízení k využití odpadů, které má platné povolení podle zákona o odpadech.

Z hlediska kvality je nutné, aby kapalná paliva splňovala limity stanovené vyhláškou č. 415/2012 Sb. o přípustné úrovni znečišťování, zejména požadavky na obsah vody, výhřevnost a nejvyšší přípustné koncentrace škodlivin uvedené v příloze vyhlášky. Stejná zásada platí i pro plynná paliva, jejichž složení musí odpovídat stanoveným emisním limitům. Paliva lze následně využívat buď energeticky – ve spalovacích stacionárních zdrojích s jmenovitým tepelným příkonem nad 5 MW, které splňují požadavky zákona o ochraně ovzduší – nebo jako pohonné hmoty v souladu s vyhláškou č. 516/2020 Sb.

V případě, že palivo vzniklo pyrolýzou či zplyňováním, je nutné prokázat, že jeho spalování nezpůsobí vyšší emise oxidů dusíku, oxidu uhelnatého a tuhých znečišťujících látek, než jaké vznikají při spalování nejčistších dostupných paliv na trhu, a že emise polychlorovaných dioxinů a furanů nepřekročí limity stanovené pro tepelné zpracování odpadu. Soubor těchto požadavků zajišťuje, že ukončení odpadového režimu u paliv kategorie I nebude na úkor ochrany životního prostředí ani veřejného zdraví.

Aby mohla kapalná a plynná paliva z odpadu kategorie II přestat být považována za odpad, musejí splnit přísně definované technické a provozní podmínky, které zajišťují jejich bezpečné a kontrolované využití. Základním principem je, že tato paliva mohou být vyrobena pouze z odpadů, které nelze využít vhodnějším způsobem v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, a zároveň musí splňovat podmínky stanovené nařízením (EU) 2019/1021 o perzistentních organických znečišťujících látkách. Pokud jsou k výrobě použity nebezpečné odpady, mohou mít pouze takové vlastnosti, které jsou typické i pro běžná kapalná či plynná paliva, nebo musí být jejich nebezpečné vlastnosti v rámci technologického procesu odstraněny a tento fakt prokázán při hodnocení nebezpečných vlastností odpadu.

Výroba těchto paliv je povolena pouze ve stacionárních zařízeních k využití odpadu, která disponují povolením provozu podle zákona o odpadech. Vyrobené palivo musí být bezprostředně po ukončení výroby předáno ke spalování do konkrétního zařízení – buď do spalovacího stacionárního zdroje s jmenovitým tepelným příkonem nad 20 MW, do spalovny odpadů, nebo do rotační pece na výrobu cementářského slínku či vápna. Tato zařízení musejí být provozována na území České republiky, přesně vymezena v průvodní dokumentaci a mít platné povolení provozu vydané podle zákona o ochraně ovzduší nebo integrované povolení podle zákona o integrované prevenci. Zároveň musejí být součástí záměru, který podléhá povolení podle stavebního zákona.

Při samotném energetickém využití těchto paliv platí zásada, že s nimi musí být nakládáno podle stejných předpisů, jako by se jednalo o odpad. Spalování kapalných a plynných paliv kategorie II tedy musí splňovat všechny požadavky zákona o ochraně ovzduší, zákona o integrované prevenci, vyhlášky č. 415/2012 Sb. i závěrů o nejlepších dostupných technikách (BAT). Každé palivo musí být současně přesně uvedeno v povolení provozu stacionárního zdroje, ve kterém bude energeticky využíváno. Režim odpadu končí až v okamžiku, kdy je v zařízení dokončen technologický proces výroby paliva, splněny všechny stanovené podmínky a vypracována průvodní dokumentace.

Podobný princip se uplatňuje i pro kapalné palivo – topný olej z odpadních olejů, které může vznikat pouze z odpadních minerálních či syntetických olejů, s nimiž není možné nakládat vhodnějším způsobem. Výroba musí probíhat ve stacionárním zařízení s povolením podle zákona o odpadech a výsledné palivo musí splnit jak požadavky vyhlášky č. 415/2012 Sb., tak technické normy ČSN 65 6691 pro topné oleje na bázi odpadních olejů. Toto palivo může být využíváno výhradně ve spalovacích stacionárních zdrojích nebo v průmyslových pecích pro výrobu cementu a vápna na území České republiky. I zde platí, že zařízení musí být přesně vymezeno v průvodní dokumentaci a povoleno podle zákona o ochraně ovzduší či integrovaným povolením. Na proces spalování se vztahují stejné emisní požadavky jako u zdrojů s tepelným příkonem nad 5 MW. Režim odpadu je ukončen až po splnění všech uvedených podmínek, dokončení technologického procesu a vypracování příslušné průvodní dokumentace.

Vyhláška č. 452/2025 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2026 - text ZDE

Cirkulární ekonomika už dávno není vizí několika idealistů, ale nutností, která se dotýká všech sektorů – od průmyslu po každodenní spotřebu. Přesto se její rozvoj zpomaluje, a to nikoli kvůli nedostatku technologií, ale kvůli nedostatku důvěry. Nová globální studie The Tipping Point: Building Trust in the Circular Economy (2025), kterou společně připravily British Standards Institution (BSI) a Cambridge Institute for Sustainability Leadership (CISL), ukazuje, že svět je připraven, ale lidé stále váhají. Více než 8 000 respondentů z osmi zemí popsalo, co je brzdí a co by je přesvědčilo, že oběhové hospodářství může být novým standardem.

Podle autorů se svět ocitl na prahu zásadní změny. Až 86 % lidí věří, že přechod k cirkulární ekonomice by měl být prioritou vlád i podniků. Zní to optimisticky, jenže skutečnost je složitější: důvěra, základní stavební kámen jakékoli změny, stále chybí. Lidé rozumějí smyslu, ale ne vždy věří, že cirkulární výrobky mohou být stejně kvalitní, spolehlivé a bezpečné jako nové. Právě tato psychologická bariéra často rozhoduje o tom, zda zůstane cirkularita jen v rovině vize, nebo se stane každodenní praxí.

Studie potvrzuje, že povědomí o pojmu circular economy roste – více než polovina světové populace už o něm slyšela. Největší znalost vykazují mladší generace a obyvatelé rychle se rozvíjejících ekonomik, jako jsou Indie či Čína, kde má znovupoužití a opravy kulturní tradici. Naproti tomu v Japonsku či západní Evropě je pojem často vnímán jako příliš abstraktní. Ukazuje se, že míra důvěry a porozumění jde ruku v ruce: čím lépe lidé chápou principy oběhovosti, tím spíše ji podporují i prakticky.

Klíčovým motivátorem zůstává pragmatismus. Pro 68 % respondentů je hlavním důvodem pro nákup cirkulárního výrobku úspora nákladů, hned poté následuje pozitivní dopad na životní prostředí (67 %). Změna chování tedy není jen otázkou hodnot či ideálů, ale především ekonomických a praktických výhod. Pokud se podaří spojit ekologii s ekonomikou, důvěra přichází snáze. A právě v tomto bodě studie zdůrazňuje, že cirkulární model se může prosadit pouze tehdy, pokud je ekonomicky konkurenceschopný a finančně výhodný – tedy pokud dokáže nabídnout jasnou hodnotu jak pro spotřebitele, tak pro podniky. Firmy potřebují vidět návratnost svých investic do nových procesů, technologií a dodavatelských řetězců, zatímco zákazníci musí vnímat, že volba cirkulárního výrobku není kompromisem, ale racionální volbou, která se vyplatí. Bez ekonomické logiky nebude důvěra dlouhodobě udržitelná.

Přesto právě kvalita zůstává největší překážkou. Až 56 % lidí se obává, že cirkulární výrobky nebudou mít srovnatelnou kvalitu s novými, 51 % pochybuje o jejich bezpečnosti a 49 % o spolehlivosti. Tyto pocity brání mnoha spotřebitelům vstoupit do oběhových modelů, i když jinak cirkularitu podporují. Zvláště silné jsou pochybnosti u osobních věcí, jako je oblečení nebo elektronika, kde hraje roli i otázka hygieny.

Ekonomické a logistické překážky k tomu přidávají další vrstvu. Vyšší pořizovací cena, složitější proces vracení nebo nedostatečná infrastruktura pro opravy a recyklaci patří mezi nejčastější důvody, proč lidé dávají přednost lineárnímu modelu. Infrastruktura totiž často nedokáže nabídnout stejné pohodlí a jednoduchost, na jaké jsou spotřebitelé zvyklí. Přechod k oběhovému hospodářství navíc vyžaduje nové obchodní modely, které musí obstát v konkurenčním prostředí – například modely „product-as-a-service“ či systém opětovného využití materiálů musejí být schopné generovat zisk a dlouhodobou hodnotu, jinak zůstanou jen okrajovým experimentem.

Důvěra se láme i v komunikaci. Pouze 32 % lidí věří tvrzením výrobců o udržitelnosti či původu produktů, zatímco 59 % by více důvěřovalo výrobkům opatřeným uznávanou značkou nebo certifikátem. Autoři studie proto upozorňují, že standardizace a nezávislé ověřování budou klíčem k tomu, aby se oběhové hospodářství stalo normou. Transparentní data a certifikace, jako například značka BSI Kitemark, mohou mít na chování spotřebitelů větší dopad než drahé reklamní kampaně.

Studie definuje pět pilířů, na nichž lze důvěru vybudovat: zaručenou kvalitu a výkonnost produktů, transparentnost a dohledatelnost materiálů, ověřování a certifikaci procesů, harmonizované standardy a etické nakládání s daty. Právě tyto pilíře dohromady tvoří rámec, který může přetavit cirkulární ekonomiku z experimentu do běžné praxe. Cirkularita je totiž stále více založena na datech – od digitálních pasů výrobků přes blockchainové databáze až po automatizované sledování životního cyklu materiálů. Tyto technologie umožňují ověřit, že cirkulární modely nejsou jen sliby, ale reálné systémy. Výzvou však zůstává jejich propojenost – uzavřené a nekompatibilní systémy by mohly důvěru naopak oslabit.

Autoři dále popisují pět „tipping drivers“ – přírodních, technologických, politických, finančních a občanských – které společně tvoří síly schopné překlopit cirkulární ekonomiku do hlavního proudu. Jen jejich vzájemná souhra může změnit systémové nastavení ekonomiky, které po desetiletí upřednostňovalo model „take–make–waste“. Zásadní přitom je, že i finanční toky se musí přesměrovat: kapitál má směřovat od od činností založených na těžbě a vyčerpávání zdrojů k těm, které udržují materiály v oběhu a vytvářejí dlouhodobou hodnotu.

Příklady z praxe ukazují, že tato změna je možná. Automobilový průmysl prostřednictvím remanufacturingu dokazuje, že až 90 % součástí lze znovu využít při zachování bezpečnosti a výkonu. Volvo Cars už od roku 1945 provozuje síť obnovy dílů, kde repasované komponenty nejen snižují ekologickou zátěž, ale i celkové náklady vlastnictví. Stejný princip se začíná prosazovat i v bateriovém průmyslu – Evropská unie od roku 2027 zavádí tzv. battery passports, které budou sledovat původ materiálů, historii používání i způsob recyklace. Transparentnost zde vytváří základ důvěry: zákazník i výrobce vědí, odkud materiál pochází a kam se vrátí.

Technologický pokrok ale přináší i nové dilema – důvěru v samotná data. Jakmile se cirkulární modely opírají o sledování produktů, senzory a sdílení informací, roste riziko zneužití nebo ztráty soukromí. Studie varuje, že bez etického rámce pro správu dat se cirkulární ekonomika může dostat do stejné pasti jako sociální sítě – technologicky brilantní, ale společensky nedůvěryhodná.

Zpráva proto uzavírá, že skutečný bod zlomu nastane teprve tehdy, až se podaří narušit lineární model a propojit všechny hráče napříč hodnotovým řetězcem. Kvalita musí být nadřazena kvantitě, fakty podložená certifikace musí nahradit marketingová tvrzení a finanční pobídky musejí motivovat k dlouhodobé udržitelnosti. Cirkulární ekonomika nemůže vzniknout izolovaně – je výsledkem spolupráce firem, vlád, investorů i spotřebitelů. A tato spolupráce má společnou měnu a to je důvěra.

Na první pohled spolu tři dnešní zprávy z různých koutů světa nemají mnoho společného. V Austrálii se lidé bouří proti technologickému projektu společnosti Google, který má na Vánočním ostrově vést podmořský kabel skrze území, kde každý rok migruje přes sto milionů červených krabů. V Polsku prezident vetoval vznik nového národního parku v údolí Dolní Odry, přestože šlo o roky připravovaný projekt, který měl přispět k ochraně krajiny poznamenané ekologickou havárií. A zatímco na těchto dvou místech se přetahují příroda a infrastruktura, o tisíce kilometrů dál se ve vitrínách luxusních obchodů v Dubaji vystavují produkty, které mají na opačném konci světa značnou ekologickou stopu. Tři situace, tři různé kontinenty, ale jeden společný jmenovatel: kontrast.

Na Vánočním ostrově v Indickém oceánu se každý rok odehrává přírodní zázrak. Miliony červených krabů se vydávají na cestu z vnitrozemských lesů k moři, aby zde nakladly vajíčka. Ostrov se na několik týdnů promění – silnice se uzavírají, mostky a podchody jsou přizpůsobovány migraci, a lidé sledují, jak příroda na chvíli převezme vládu. Nyní ale do této symfonie života vstupuje jiný druh migrace – migrace dat. Google plánuje vést přes ostrov část podmořského kabelu, který má propojit Asii s Austrálií. Pro jedny jde o symbol modernity a nezbytné infrastruktury budoucnosti, pro druhé o bezohledný zásah do křehkého ekosystému. Jaké má právo člověk zasahovat do rytmu, který existoval dávno před ním? Lze vůbec mluvit o pokroku, pokud ten pokrok znamená přerušení přirozené cesty života? A není právě tato situace dokladem paradoxu doby, v níž rychlost přenosu informací převážila nad hloubkou vztahu k místu? Možná se tu střetává ne dvě epochy, ale dva způsoby vnímání času – jeden měřený v milisekundách, druhý v cyklech přírody. Který z nich je pro náš svět určující?

V Polsku se odehrává jiný příběh, tentokrát politický. Údolí Dolní Odry, krajina tvořená mokřady, lužními lesy a říčními rameny, mělo získat statut národního parku. Roky příprav, odborných posudků i veřejných debat měly vyústit ve vznik nové chráněné oblasti, která by pomohla regeneraci území zasaženého ekologickou havárií na řece Odře. Projekt se ale zastavil na poslední chvíli – prezident Andrzej Duda jej vetoval s odůvodněním, že vznik parku by mohl ohrozit hospodářské zájmy místních samospráv. A tak se ochrana přírody opět střetla s mocenskou logikou státu. Co vlastně znamená „národní zájem“? Je to ekonomická stabilita, nebo schopnost zachovat prostředí, které nás živí? Může být příroda skutečně chráněna, pokud o jejím osudu rozhodují ti, kdo vnímají krajinu především jako prostor pro rozvoj? A kde končí svoboda politického rozhodování a začíná odpovědnost vůči světu, který přesahuje naše volební cykly? Tato situace není jen epizodou polské politiky, ale otázkou o povaze moci v éře klimatických změn. Jak může politika obstát, když je schopnost dlouhodobého uvažování nahrazována často krátkodobým populizmem?

Dubaj, na první pohled svět zcela jiný – město lesknoucích se věží, kde se luxus stal součástí identity. Ve vitrínách obchodů se zde vyjímají pochoutky, které spojují globální chuť a globální dopad: čokoláda z kakaových bobů z Pobřeží slonoviny, matcha z Japonska, quinoa z jihoamerických And. Každý z těchto produktů nese punc exkluzivity, symbolizuje zdravý životní styl a kosmopolitní vkus. Ale za touto estetikou se skrývá jiný příběh – o vodě, která chybí zemědělcům, o lesích, které ustupují plantážím, o lidech, jejichž práce se ztrácí v ceně luxusního obalu. Dokáže moderní město, vybudované na myšlence nekonečného růstu, skutečně pochopit cenu přírodních zdrojů, které stojí za jeho zářící fasádou? Možná se zde dotýkáme hlubší otázky – jestli si svět, který dokáže přepravovat suroviny, potraviny i myšlenky rychlostí světla, dokáže ještě uvědomit jejich skutečný původ.

Tři místa, tři události, tři podoby kontrastu. Mezi rychlostí a trváním, mezi ziskem a rovnováhou, mezi lokálním a globálním. Všechna tři místa mají něco společného: okamžik, kdy se rozhoduje, co má větší váhu – příroda, nebo člověk. Kontrast mezi červeným krabem a optickým vláknem, mezi prezidentovým podpisem a mlhou nad Odrou, mezi kakaovým bobem a zrcadlovým mrakodrapem v Dubaji – to všechno jsou symboly stejného světa. Světa, který se ocitl na křižovatce, kde technologie, politika a ekologická stopa už nejsou oddělené příběhy, ale jedna spleť, jedna velká pavučina. Otázkou je, zda v ní ještě dokážeme rozlišit, kudy vede cesta dál a jaká je vlastně ta správná cesta.

Na planetě dnes žije více než osm miliard lidí, jejichž postoje k otázkám vztahu mezi technologickým pokrokem, politickým rozhodováním a ochranou přírody vytvářejí mimořádně komplexní obraz hodnotových orientací současné civilizace. Bylo by proto mimořádně podnětné realizovat celosvětový průzkum, který by zachytil, jak jednotlivé společnosti – s odlišnou ekonomickou úrovní, kulturním kontextem i environmentální zkušeností – reagují na dilemata popsaná výše. V éře digitalizace a datové konektivity máme zároveň k dispozici prostředky, které umožňují takový globální obraz alespoň modelově rekonstruovat. Lze tedy využít potenciál moderních analytických nástrojů a na základě dostupných studií, sociologických dat a mezinárodních průzkumů veřejného mínění vytvořit syntetický odhad, jak by se světová populace pravděpodobně rozdělila v preferencích mezi ekologickou integritou, hospodářským růstem a technologickou modernizací. A výsledky?

Kdybychom po celém světě položili otázku, zda má přednost ochrana přírody, nebo technologický a ekonomický rozvoj, odpovědi by sice odrážely kulturní a regionální rozdíly, ale základní tendence by byla zřejmá. Většina mezinárodních průzkumů dlouhodobě potvrzuje rostoucí citlivost veřejnosti vůči ekologickým hrozbám – především klimatickým změnám, úbytku biodiverzity a degradaci ekosystémů. Tam, kde je střet viditelný a symbolicky silný, jako v případě migrace červených krabů na Vánočním ostrově, by převažovala preference ochrany přírodního fenoménu před infrastrukturálním zásahem. Lidé totiž intuitivně reagují na ohrožení přirozeného rytmu života, zatímco přínos technologické modernizace je v takových situacích vnímán spíše abstraktně.

V kontextu politických rozhodnutí, jako je polský případ Dolní Odry, by však celosvětové preference ukázaly složitější obraz. Tam, kde ekologická opatření mohou omezit místní ekonomické aktivity, se postoje často polarizují. Obyvatelé měst a vzdělanější vrstvy obvykle vyjadřují vyšší podporu ochraně přírody a dlouhodobé udržitelnosti, zatímco regiony závislé na těžbě, zemědělství či průmyslu inklinují k prioritizaci ekonomické jistoty. Studie z různých zemí potvrzují, že ochota obětovat krátkodobý hospodářský zisk ve prospěch environmentální stability se zvyšuje s důvěrou v instituce a spravedlivé rozložení nákladů.

V případě spotřebitelského chování, reprezentovaného dubajským světem luxusu, by globální preference odhalily výrazný nesoulad mezi deklarovanými hodnotami a reálným jednáním. Zatímco značná část populace – zejména z vyšších příjmových skupin – uvádí, že preferuje produkty s menší ekologickou stopou, skutečné nákupní rozhodování zůstává primárně motivováno prestiží, dostupností a cenou. Tento fenomén „udržitelného paradoxu“ ukazuje, že environmentální uvědomění sice proniklo do rétoriky konzumu, ale zatím ne zcela proměnilo jeho logiku.

Celkový obraz by tedy naznačil, že zhruba dvě třetiny světové populace se principiálně hlásí k ochraně přírody – avšak pouze tehdy, pokud tato ochrana neohrožuje jejich sociální a ekonomické jistoty. Lidé po celém světě chtějí žít v prostředí, které zůstává obyvatelné a esteticky hodnotné, ale zároveň se obávají ztráty komfortu, zaměstnání či dostupnosti technologií. Světová veřejnost se tak nachází v bodě napětí mezi dvěma "logikami" – ekologickou a ekonomickou – a jejich skutečné propojení se stává jedním z největších civilizačních výzev i úkolů současnosti.

Evropský papírový recyklační sektor, zastupovaný organizací Recycling Europe, nedávno představil svůj Manifesto pro oběhové hospodářství papíru (EU Recyclers’ Manifesto: Removing barriers to paper circularity). Tento dokument shrnuje nejpalčivější problémy odvětví a formulovanou strategii pro odstranění překážek, které brání efektivní recyklaci a plnému využití zpětně získaného papíru. 

Manifesto důrazně apeluje na právní uznání odpadního papíru jako suroviny. Tento krok umožní efektivní využití recyklátu, sníží závislost na primárních surovinách, přispěje ke snižování emisí CO₂ a zároveň zajistí udržení pracovních míst v průmyslu. Bez jasného právního postavení recyklátu existuje vysoké riziko, že investice do modernizace recyklačních zařízení a zavádění inovativních technologií budou brzdit regulační nejistoty a nejednotné národní interpretace.

Dalším klíčovým principem je navrhovat papírové produkty s ohledem na jejich recyklovatelnost. Princip „design for recyclability“ by měl být standardem, nikoliv výjimkou. To zahrnuje standardizaci produktů, povinné testování recyklovatelnosti vícevrstvých obalových konstrukcí a posouzení recyklovatelnosti v reálných průmyslových podmínkách. Takový přístup nejen zvyšuje kvalitu recyklátu, ale také optimalizuje procesy třídění a zpracování a zajišťuje, že materiál bude efektivně znovu využit v hodnotovém řetězci.

Manifesto rovněž doporučuje implementovat systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR) s modulačním přístupem podle recyklovatelnosti obalů. Výrobci, jejichž produkty jsou snadno recyklovatelné, by měli být finančně motivováni prostřednictvím snížených poplatků, zatímco složitější a obtížně recyklovatelné produkty nesou vyšší náklady. Tento mechanismus zároveň podporuje veřejné zakázky s minimálním podílem recyklovaného papíru a vytváří ekonomické pobídky pro výrobce, aby upřednostňovali recyklovatelné řešení při návrhu svých produktů.

Harmonizace legislativy a redukce administrativních bariér je dalším zásadním tématem Manifestu. V současnosti existují značné rozdíly mezi členskými státy při interpretaci pravidel „end-of-waste“ a přepravy odpadů, což zvyšuje právní nejistotu, administrativní náklady a zpomaluje investice. Manifesto volá po jednotném evropském rámci, který umožní volný pohyb recyklovaného papíru napříč EU a poskytne právní jistotu provozovatelům recyklačních zařízení.

Přístup na globální trhy je nezbytný pro udržitelnou recyklaci papíru. Recyklovaný papír představuje obchodovatelnou komoditu a regulace nesmí vytvářet překážky pro import ani export. Správně fungující mezinárodní trh umožňuje vyrovnání nabídky a poptávky, stabilizuje ceny recyklátu a zajišťuje kontinuitu recyklačních procesů. Manifesto upozorňuje, že omezení přístupu na trhy by mohlo vést k přebytku nebo nedostatku materiálu, což negativně ovlivní konkurenceschopnost evropského sektoru.

Jednotná kritéria „end-of-waste“ pro papír jsou nezbytná pro transparentní a předvídatelný trh. Manifesto navrhuje harmonizovaná pravidla, například na základě normy EN 643, která jasně stanoví, kdy materiál přestává být odpadem a stává se hodnotnou surovinou. Takový krok výrazně sníží právní fragmentaci, usnadní investice a umožní soustředění podniků na optimalizaci sběru, třídění a zpracování recyklátu.

Optimalizace dokumentace a registrace při přepravě odpadního papíru je dalším doporučením Manifestu. Současné administrativní požadavky, například hlášení přepravy dva pracovní dny předem, jsou nepraktické a komplikují logistiku. Harmonizovaná registrace zprostředkovatelů a jednotná interpretace pravidel umožní efektivní obchodování, zkrátí procesy a sníží provozní rizika.

Manifesto rovněž zdůrazňuje, že zvýšení poptávky po recyklovaném papíru je klíčové pro dlouhodobou stabilitu sektoru. Efektivní recyklace závisí nejen na sběru a třídění, ale také na reálné využitelnosti recyklátu. Evropský sektor by měl být podporován veřejnými zakázkami s minimálním podílem recyklátu a prostřednictvím ekonomických pobídek, které motivují výrobce k jeho využití. Tento přístup zvyšuje tržní hodnotu recyklovaného papíru, podporuje cirkulární ekonomiku a zajišťuje rovnoměrné rozložení nákladů a rizik mezi účastníky hodnotového řetězce.

Specifickým provozním rizikem, které Manifesto řeší, jsou požáry způsobené přítomností lithiových baterií v papírovém odpadu. Tyto malé, avšak nebezpečné prvky mohou vést k destruktivním požárům v recyklačních závodech. Dokument doporučuje zavedení systémů sběru baterií a omezení jejich přítomnosti v papírových produktech, čímž se zvyšuje bezpečnost recyklačního procesu a minimalizuje riziko finančních i provozních ztrát.

Nakonec Manifesto upozorňuje na potřebu zachovat konkurenceschopnost evropského papírového recyklačního průmyslu prostřednictvím jasného a stabilního regulačního rámce. Tento rámec podporuje celý hodnotový řetězec – od sběru přes třídění a zpracování až po opětovné využití. Evropská recyklace papíru byla dosud jedním z nejúspěšnějších příkladů oběhového hospodářství, avšak bez jednotné legislativy, stabilního trhu a řešení provozních rizik hrozí ztráta konkurenční výhody a zpomalení přechodu k plně cirkulární ekonomice.

Recycling Europe sdružuje více než 90 recyklačních asociací a jednotlivých firem z celého kontinentu a Manifesto je výsledkem intenzivní spolupráce mezi recyklačními podniky, odborníky na odpadové hospodářství a evropskými legislativními orgány.

Nařízení o obalech (PPWR) – úskalí připravované implementace

19. 11. 2025 | 9.00 — 11.00 |  Zastoupení Jihomoravského kraje při EU, Rue Wiertz 31, 1050 Ixelles, Brusel

Rádi bychom Vás pozvali na odborné setkání s názvem „Nařízení o obalech (PPWR) – úskalí připravované implementace“, které se uskuteční ve středu 19. listopadu 2025 od 9:00 do 11:00 v prostorách Zastoupení Jihomoravského kraje při EU, Rue Wiertz 31, 1050 Ixelles, Brusel.

Akce se uskuteční pod záštitou Zastoupení Jihomoravského kraje při EU, Potravinářské komory České republiky a Asociace českého tradičního obchodu (ACTO).   Cílem setkání je sdílet praktické podněty českých potravinářů a obchodníků, které mohou přispět k realistickému nastavení implementace nařízení. Diskuse se zaměří na zdravotní rizika recyklovaných plastů, nejistoty kolem specifických komponentů a praktickou proveditelnost opakovaného použití obalů.

Akce bude probíhat v českém jazyce a program naleznete v příloze.

Před více než sto lety Ebenezer Cunningham přišel s jednoduchým vzorcem, který popisoval, jak malé částice padají vzduchem. Dnes se ukazuje, že jeho principy mohou pomoci řešit některé z nejpalčivějších problémů současnosti – od kvality ovzduší ve městech až po sledování vlivu jemných prachových částic na klima a lidské zdraví. Nový výzkum nejen rozšiřuje původní vzorec na složité tvary částic, ale otevírá cestu přesnějším modelům transportu polutantů, které mohou ochránit životní prostředí i naše zdraví.

V roce 1910 Ebenezer Cunningham publikoval heuristickou rovnici popisující sedimentaci sférických částic v plynu, která upravovala klasický Stokesův zákon pro případ, kdy je velikost částic je přibližně stejná jako typická vzdálenost, kterou molekuly plynu urazí, než se srazí s jinou molekulou. Tato práce, dnes známá jako Cunninghamův korekční faktor, se stala základem pro výpočet odporu malých částic v aerodynamice, aerosolové fyzice i modelování transportu polutantů v ovzduší. V průběhu let byla přijata různá empirická vylepšení, avšak většina z nich se omezovala na sférické částice, přičemž odhad odporu částic nepravidelných tvarů zůstával problematický.

Současný výzkum představuje výrazný posun tím, že navrhuje obecnou formu Cunninghamova faktoru, která umožňuje jeho rozšíření na částice libovolného tvaru prostřednictvím zavedení korekční matice (sady čísel popisujících odpor částice v různých směrech). Tento přístup nejen zachovává správný limit pro sférické částice, ale zároveň umožňuje přesnou aproximaci odporu u částic s výraznými odchylkami od sféry, což je zásadní například pro aerosoly, prachové částice a biologické částice a shluky mikroorganismů v atmosféře. 

Klíčovým dimenzionálním parametrem je Knudsenovo číslo, definované jako poměr střední volné dráhy molekul plynu (vzdálenost, kterou molekuly plynu průměrně urazí mezi srážkami) k charakteristické délce částice. Pro standardní podmínky atmosféry u hladiny moře je střední volná dráha vzduchu přibližně 65 nanometrů, což znamená, že pro částice menší než několik mikrometrů se klasický continuum přístup stává nepřesný a je nutné zohlednit efekt volných molekul.

Tradiční metody aproximace odporu, například Adjusted Sphere Method, využívají sférické ekvivalenty a empirické přechodové korekce mezi continuum a volno-molekulárním režimem. Tyto metody jsou však omezené, protože vycházejí z předpokladu sférického tvaru a nedokážou přesně modelovat odpor částice ve všech směrech. Nová forma korekčního faktoru pro sférické částice umožňuje přesnější predikci odporu bez nutnosti empirických parametrů, přičemž odchylky oproti experimentálním datům zůstávají menší než čtyři procenta hodnoty continuum odporu.

Pro nepravidelné částice je zavedena korekční matice, která upravuje základní odhad odporu po směrech (resp. „tenzor odporu“) a umožňuje tak aproximaci odporu částic s různou geometrií, například spheroidů s vysokým poměrem os nebo extrémně tenkých disků. Metoda zahrnuje tři základní komponenty: limitní odpor pro velmi malé Knudsenovo číslo, první řád této závislosti a limitní odpor pro velmi vysoké Knudsenovo číslo. Tento přístup umožňuje velmi přesné odhady odporu, což potvrzují testy na kulovitých částečkách i na protáhlých oválných tvarech (tzv. spheroidech) i na extrémních tvarech, přičemž výsledky se dobře shodují s numerickými simulacemi Boltzmannovy rovnice.

Testy ukázaly, že metoda poskytuje přesné výsledky pro sférické částice, spheroidy i tvary s poměrem os 4 až 10, přičemž chybovost zůstává nízká a limity pro extrémní Knudsenova čísla jsou fyzikálně správné. Nový přístup je důležitý nejen z hlediska teoretické mechaniky, ale má přímé dopady na monitorování a modelování polutantů v ovzduší, odhad expozice částic a zdravotní dopady aerosolu v městském prostředí. Umožňuje lepší predikci pohybu částic při nízkých rychlostech, což je zásadní pro kvalitu ovzduší a klimatické simulace, kde přesné odhady sedimentace a transportu částic ovlivňují koncentrace znečišťujících látek a jejich dopad na lidské zdraví. Přestože metoda poskytuje robustní aproximaci, nenahrazuje experimentální měření a plné řešení Boltzmannovy rovnice, zejména v přechodném režimu, kde Knudsenovo číslo dosahuje hodnot mezi 0,1 a 10, což zůstává oblastí pro budoucí výzkum.

Význam tohoto výzkumu je tedy praktický: přesnější modely odporu částic umožňují vědcům a městským plánovačům lépe předvídat šíření jemného prachu, pylu či škodlivých aerosolů, což je klíčové pro a snižování negativních dopadů znečištěného ovzduší na zdraví a životní prostředí. Zároveň poskytují nástroje pro klimatology a inženýry, kteří vyvíjejí technologie pro filtraci a čištění ovzduší a prevenci šíření částic, a mohou tak pomoci i při sledování účinků částic na změnu klimatu. 

Program Nová zelená úsporám (NZÚ) patří mezi nejvýznamnější nástroje podpory energetických úspor v českém rezidenčním sektoru. Dnešní rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o dočasném uzavření příjmu nových žádostí je přímým důsledkem mimořádného zájmu veřejnosti, který vedl k vyčerpání alokovaných prostředků dříve, než bylo původně plánováno. Podávání nových žádostí je tak momentálně pozastaveno, přičemž administrace již podaných projektů včetně jejich schvalování a vyplácení pokračuje bez omezení.

Nárůst poptávky byl výrazný zejména u komplexních renovací rodinných a bytových domů. Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že alokace pro rodinné domy byla od února 2025 navýšena o čtvrtinu na 17,4 miliardy korun, u bytových domů dokonce až pětinásobně na 14,7 miliardy korun. Celkově bylo v rezidenčním sektoru investováno do energetických úspor přes 32 miliard korun, což znamenalo vyčerpání prostředků o několik měsíců dříve, než se původně předpokládalo.

Pro žadatele to znamená, že ti, kdo již žádost podali, nejsou dotčeni a jejich projekty budou nadále standardně vyhodnocovány, schvalovány a vypláceny. Nové žádosti však nelze momentálně podat. Program má již nyní zajištěné další finanční prostředky – z Modernizačního fondu a z výnosů z emisních povolenek, a to v návrhu rozpočtu Státního fondu životního prostředí ČR na rok 2026. Ty mohou v budoucnu doplnit také prostředky z připravovaného Sociálně klimatického fondu, určené pro pomoc zranitelným domácnostem.

Ministerstvo životního prostředí plánuje po vyhodnocení aktuální etapy programu připravit návrhy na jeho další rozvoj, které zahrnují rozšíření energetického poradenství a zavedení renovačních pasů. Široká síť odborníků by měla poskytovat energetické poradenství v oblasti spotřeby energie, financování, výběru vhodných úsporných opatření. Renovační pas by měl obsahovat informace o budově, navrhovaných opatřeních, odhadovaných nákladech a úsporách.

Od roku 2021 bylo z příjmů emisních povolenek do energetických úspor domácností investováno téměř 55 miliard korun. Tento vývoj potvrzuje, že program NZÚ je velmi účinným nástrojem, který dokáže rychle reagovat na poptávku veřejnosti, a zároveň ukazuje potřebu flexibilního plánování rozpočtových prostředků.

Organizátoři zimních olympijských her, které se v únoru 2026 uskuteční v Miláně a alpských střediscích pod hlavičkou Milano Cortina 2026, si dali jasný cíl – vytvořit olympiádu, která nebude jen sportovním svátkem, ale i ukázkou udržitelnosti a ohledu na životní prostředí. V praxi to znamená, že vzniknou jen nezbytné nové stavby a většina infrastruktury bude využívat existující nebo dočasné objekty. Po skončení her najdou tyto areály nové využití, což je přímá reakce na zkušenosti z minulosti – především z olympiády v Turíně 2006, která sice přinesla řadu úspěchů, ale i mnoho otázek ohledně udržitelného využití vybudovaného zázemí.

Když Turín hostil zimní olympiádu, vznikly tři olympijské vesnice – v Turíně, Bardonecchii a Sestriere. Nabídly sportovcům komfortní zázemí, ale brzy po skončení her se ukázalo, že chybějící plán pro jejich další využití může vést k tomu, že část infrastruktury zůstane prázdná nebo jen omezeně využívaná. Studie věnovaná odkazu turínských her konstatuje, že největším problémem byla právě nejasná strategie a absence dlouhodobého řízení. Výsledkem bylo, že některé objekty se do běžného městského života nikdy plně nezapojily.

Na druhou stranu Turín ukázal, že olympiáda může být i impulzem pro pozitivní proměnu města. Olympijské území se propojilo s městskou strukturou, vznikly nové funkce v prostorech bývalých průmyslových areálů – třeba v oblasti Lingotto – a řada lokalit se díky hrám dočkala modernizace. Olympiáda se tak stala nejen sportovní událostí, ale i katalyzátorem urbanistických změn s dlouhodobým dopadem na město i region.

Právě z těchto zkušeností vycházejí organizátoři Milán–Cortina 2026. Stanovili si několik klíčových principů: všechna sportoviště mají být napájena elektřinou ze 100 % obnovitelných zdrojů a z celkových 14 míst konání bude 13 již existujících nebo dočasných. Důraz se klade také na mobilitu – podpora vlakové a sdílené dopravy má omezit individuální automobilovou přepravu. Udržitelnost se promítá i do nákupních strategií, snižování emisí, podpory oběhového hospodářství či využívání znovupoužitelných materiálů. 

Za pozornost stojí zejména olympijská vesnice v Miláně, která se po hrách promění na studentské koleje a komunitní čtvrť. Tento přístup výrazně snižuje riziko, že by se z areálu stal nevyužitý monument – naopak má být plnohodnotnou součástí města i po skončení her.

Ani tyto ambice se ale neobejdou bez výzev. Rok před začátkem her byla dokončena jen malá část infrastruktury a některé projekty se snažily obejít formální procesy posuzování vlivů na životní prostředí. To vyvolalo otázky ohledně transparentnosti i skutečných dopadů na okolní krajinu. Přesto se z dlouhodobého pohledu ukazuje, že právě Turín 2006 nastartoval novou éru, v níž se olympijské hry stávají nástrojem pro rozvoj měst a regionů – od modernizace dopravních sítí přes obnovu průmyslových oblastí až po nové veřejné prostory. Klíčové je, aby vzniklé stavby nebyly jen sportovními pavilony, ale staly se přirozenou součástí života místních komunit. 

Pořádání olympijských her bylo vždy kombinací velké příležitosti a nemalého rizika. Podle analýzy Council on Foreign Relations musejí města, která se ucházejí o pořadatelství, investovat stovky milionů dolarů jen do samotné kandidatury. Následně přicházejí mnohem vyšší náklady – stavby sportovišť, vesnic, dopravní infrastruktury i doprovodných projektů. Přestože se o pořadatelství často mluví jako o „výhodě“, statistiky ukazují, že jen málokteré město na hrách skutečně finančně vydělalo.

Jeden z mála pozitivních příkladů nabízí Los Angeles 1984, kde se podařilo využít převážně stávající infrastrukturu, výhodné smlouvy s Mezinárodním olympijským výborem a silnou podporu sponzorů. Naprostá většina dalších her – zimních i letních – se však potýkala s překročením rozpočtů a následnými problémy s využitím postavených areálů. Studie Regression to the Tail ukazuje, že každé olympijské hry od roku 1960 překročily plánované náklady v průměru o 172 %, což z pořadatelství činí značně rizikový podnik.

U zimních olympiád se téma udržitelnosti dostává do popředí ještě výrazněji. V Soči 2014 i Pchjongčchangu 2018 vyvolaly debaty zejména náklady na umělý sníh a masivní výstavbu v citlivých horských oblastech. Peking 2022 šel ještě dál – závody probíhaly výhradně na 100 % umělém sněhu, což bylo technicky pozoruhodné, ale environmentálně problematické. Spotřeba vody a energie v suchých oblastech ukázala, že volba lokality je z pohledu udržitelnosti naprosto zásadní.

Proto je dnes při výběru hostitelského regionu klíčové nejen klima a přirozené podmínky ale také připravená infrastruktura a schopnost jejího následného využití. Horská střediska s dlouhou tradicí zimních sportů, dobrou dopravní dostupností a turistickým zázemím mají výrazně vyšší šanci, že z olympiády vzejdou jako vítězové. Právě tento přístup se snaží naplnit Milano Cortina 2026. Cílem není jen uspořádat jen další hry, ale zanechat po sobě udržitelný odkaz.

K udržitelnosti olympijských her nepatří jen ekologické a finanční hledisko, ale také jejich sociální dopad. Skutečně udržitelná olympiáda inspiruje lidi k pohybu a zdravému životnímu stylu, propojuje sportovní infrastrukturu s každodenním životem a motivuje k aktivnímu zapojení komunit. Stejně jako olympijský oheň přenáší světlo z jedné generace na druhou, mohou olympijské ideály – fair play, respekt, solidarita a snaha překonávat vlastní limity – inspirovat nejen sportovce, ale i všechny, kdo hry sledují, k větší odpovědnosti vůči sobě, komunitě i planetě. Udržitelnost olympiád je nakonec o hodnotách, které v nás přetrvají dlouho poté, co závěrečný ceremoniál zhasne.

Situace, která v posledních týdnech panuje v Teheránu, představuje jednu z nejvážnějších vodních krizí v moderní historii Íránu. Vláda oznámila, že město bude muset omezit dodávky vody a v krajním případě zvažuje i částečnou evakuaci. Tato slova by ještě před několika lety působila přehnaně, dnes však vystihují realitu města, jehož přehrady se ocitly na hraně vyschnutí. Hlavní teheránské zdroje, jako přehrady Latyan, Amir Kabir či Lar, dosahují podle oficiálních údajů méně než deseti procent své kapacity. Prezident Masúd Pezeškján označil stav za „kritický“ a vyzval obyvatele k okamžité úspoře vody, zatímco ministerstvo energetiky připravuje plány na přerozdělení zbytkových zdrojů.

Teherán, metropole s více než deseti miliony obyvatel, denně spotřebuje kolem tří milionů kubických metrů vody. Spotřeba přitom neustále roste, zatímco přísun srážek za poslední roky dramaticky klesl. Klimatologové upozorňují, že oblast se otepluje téměř dvakrát rychleji než světový průměr. Hlavní příčinou současné krize je kombinace klimatické změny, dlouhodobého sucha a neudržitelného hospodaření s vodou, které přetěžuje zásobníky i podzemní zdroje. V Íránu se přibližně 80 % vody využívá v zemědělství, často pomocí zastaralých zavlažovacích systémů, které způsobují obrovské ztráty. K tomu se přidává rychlá urbanizace, zvyšující se počet obyvatel a chybějící infrastruktura, která by dokázala zachytit a zadržet dešťovou vodu.

Problém Teheránu není ojedinělý – jde o pokračování dlouhé řady podobných krizí, které Írán zažívá už desítky let. V roce 2018 čelilo vysychání město Isfahán, když se řeka Zájandeh-rúd, kdysi symbol života v centrálním Íránu, změnila v prašné koryto. Místní obyvatelé tehdy protestovali proti přesměrování toku vody pro průmysl a jiné provincie. Podobně dramatická byla situace také v oblasti jezera Urmijá, které ztratilo více než 90 % své plochy v důsledku kombinace přehrad, sucha a intenzivního zemědělství. Teherán se nyní dostává do stejné spirály, jen s tím rozdílem, že jde o městskou aglomeraci s obrovskou hustotou obyvatelstva, kde jakýkoli kolaps infrastruktury může mít okamžité sociální důsledky.

Historie zná i mimoíránské paralely, které dokládají, že kolaps vodního hospodářství ve velkém městě není hypotetickým scénářem. Jihoafrické Kapské Město v roce 2018 varovalo před takzvaným „Day Zero“, dnem, kdy město zcela vyschne a voda přestane téct z kohoutků. Přestože se díky radikálním opatřením – včetně snížení spotřeby, recyklace odpadních vod a zavedení přísných kvót – podařilo kolaps odvrátit, krize ukázala, jak tenká je hranice mezi civilizačním komfortem a nouzovým režimem. V Sýrii se nedostatek vody a dlouhotrvající sucho v letech 2006–2010 staly jedním z faktorů, které přispěly k migračním vlnám a společenské nestabilitě.

Teherán se tak dnes nachází na křižovatce mezi dvěma scénáři – buď se podaří obnovit rovnováhu mezi přírodními zdroji a spotřebou, nebo bude město čelit zásadní transformaci, včetně přesunu obyvatel do jiných oblastí. Íránská vláda již naznačila, že připravuje krizové plány pro případ, že nedojde k výraznému zlepšení srážkové situace. V některých čtvrtích už dochází k nočním odstávkám vody a objevují se výpadky elektřiny, protože vodní elektrárny nemají dostatečný přítok.

Vědci varují, že nejde o náhlou katastrofu, ale o důsledek letitého podcenění environmentální reality. V minulosti Írán investoval miliardy do výstavby přehrad, čímž sice krátkodobě zvýšil dostupnost vody, ale zároveň narušil přirozené ekosystémy a přerušil koloběh řek. Snížení hladiny podzemních vod vede k poklesu půdy, který je v některých oblastech Teheránu už nevratný. Satelitní měření NASA ukazují, že některé části města klesají tempem několika centimetrů ročně – podobný jev dříve pozorovaný například v Mexico City.

Pokud by Teherán skutečně musel přistoupit k evakuaci, šlo by o mimořádnou událost v dějinách městské civilizace. Přesun milionů obyvatel z politického, ekonomického a kulturního centra země by znamenal kolaps dopravní i sociální infrastruktury a nepochybně i zásah do stability celé země. Otázkou zůstává, zda íránské úřady dokážou krizi přetavit ve změnu, nebo zda bude Teherán dalším symbolem civilizace, která přestala včas naslouchat svým zdrojům.

Krize, kterou dnes Írán zažívá, není pouze o nedostatku vody – je o vztahu společnosti k vlastnímu prostředí. Ukazuje, že voda, základní prvek života, může být i prubířským kamenem moderní civilizace. Teherán se tak stává svým způsobem "laboratorní" ukázkou toho, jak se lidstvo bude muset přizpůsobit realitě, v níž klimatická rovnováha přestává být samozřejmostí a voda se stává strategickou komoditou, určující budoucnost měst i národů.

Mistrovství v každé kapce

Zatímco Teherán zápasí s nedostatkem vody, jen několik stovek kilometrů západně leží země, která dokázala z vodní krize vytvořit příběh technologického úspěchu. Izrael, nacházející se ve stejně suchém klimatu, dnes patří mezi světové lídry v nakládání s vodními zdroji. Klíčem k jeho úspěchu nebyla příroda, ale rozhodnutí, že voda se musí stát strategickou prioritou. Izrael začal už v 70. letech systematicky budovat síť zařízení na odsolování mořské vody, která dnes pokrývají zhruba 80 % potřeby pitné vody. Paralelně rozvinul unikátní systém recyklace – více než 85 % veškeré odpadní vody je zpracováno a použito znovu, především pro zemědělské zavlažování.

Jedním z nejpřesvědčivějších ukazatelů izraelské efektivity je míra ztrát vody v distribuční síti. Zatímco v mnoha zemích Blízkého východu přesahují ztráty 30 až 40 %, v Izraeli se dlouhodobě pohybují kolem 7 %, což patří k nejnižším hodnotám na světě. V některých částech systému, zejména u hlavních vodovodních řádů, dosahují ztráty dokonce jen 3 %, což je z globálního pohledu téměř bezprecedentní výsledek. Tento výsledek není náhodný – Izrael systematicky investuje do monitoringu potrubních sítí, využívá tlakové senzory, akustické detektory a digitální mapování úniků. Vodárenské společnosti zde sledují každou kapku v reálném čase a na základě dat okamžitě reagují na anomálie. Modernizace infrastruktury je doprovázena přísnými standardy údržby a ekonomickými motivacemi pro provozovatele. Díky tomu se ztráty vody v Izraeli staly prakticky měřitelným ukazatelem technologické vyspělosti – a inspirací pro státy, které zatím s vodou nakládají spíše pasivně než strategicky.

Díky chytré kombinaci technologií, cenové politiky a osvěty dokázal Izrael proměnit deficit v přebytek: voda zde přestala být nedostatkovým zbožím a stala se nástrojem stability. Tamní vláda navíc chápe vodu jako součást bezpečnostní strategie – od úsporných zavlažovacích systémů kapénkové závlahy, přes využívání digitálních senzorů a prediktivních modelů počasí, až po vzdělávání obyvatel, které pěstuje kulturu zodpovědnosti.

Příběh Izraele ukazuje, že ani geografický úděl nemusí být osudem. To, co rozhoduje, není množství srážek, ale schopnost přemýšlet dopředu, investovat do inovací a překonat krátkodobé politické zájmy. Voda je totiž nejen fyzickou potřebou, ale i zkouškou předvídavosti a soudržnosti společnosti. Teherán může v Izraeli vidět zrcadlo – připomínku, že i v suché krajině se dá vybudovat prosperita, pokud se člověk naučí s vodou zacházet tak, jako by byla tím, čím skutečně je: zdrojem života, který se nedá ničím nahradit.

I Evropa nemá na prameni ustláno

Zatímco Teherán čelí kritickému nedostatku vody a Izrael ukazuje, jak se dá situace zvládnout strategicky a technologicky, i Evropa ukazuje, že s vodou není radno hazardovat. I zde totiž platí, že voda není samozřejmostí a že ani zdánlivě stabilní regiony nemají „na prameni ustláno“.

Řecko je dnes jasným příkladem země, kde se problémy s nedostatkem vody již projevují konkrétně a hmatatelně. V posledních letech klesla hladina hlavních přehrad, například v okolí Atén, na kritické hodnoty. To vedlo k přídělovému systému pro domácnosti i podniky, zavádění nočních odstávek vody a veřejným výzvám k úsporám. Situace je zvlášť akutní v turistických regionech a na ostrovech, kde sezónní nárůst populace zatěžuje omezené zdroje.

Podobně ve Španělsku, Itálii a jižní Francii rekordní sucha v posledních letech vedla k omezením zavlažování a snížení přítoků do průmyslových a městských systémů. Ve střední Evropě, například v Německu či Holandsku, dlouhodobé nízké průtoky řek ohrozily lodní dopravu a zásobování průmyslových oblastí. I když zde zatím nehrozí evakuace milionů lidí, ukazuje se, že i evropská města mohou být pod tlakem sucha výrazně ohrožena a že voda není samozřejmostí.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve svém listopadovém briefingu „From adaptation planning to action: Insights into progress and challenges across Europe“ (2025) přináší komplexní pohled na to, jak si Evropa stojí v oblasti adaptace na změnu klimatu. Publikace shrnuje zkušenosti a pokrok 32 evropských států včetně všech členských zemí Evropské unie a ukazuje, že Evropa sice dosáhla významného posunu v plánování, ale cesta k reálné implementaci zůstává náročná.

Dnes už všechny země Evropského hospodářského prostoru mají své národní politiky adaptace na změnu klimatu. Je to zásadní krok kupředu – ještě před několika lety bylo plánování adaptace doménou pouze několika států. Sedmnáct z nich nyní dokonce zakotvilo povinnosti v oblasti adaptace přímo do svých klimatických zákonů, čímž se téma posouvá z politických deklarací do právně závazného rámce. Adaptace tak získává pevnější institucionální základ, který by měl zajistit dlouhodobou kontinuitu i v době, kdy se mění politická reprezentace.

V posledních letech se napříč Evropou výrazně zlepšila i kvalita hodnocení klimatických rizik. Většina států přebírá metodologické principy z evropského hodnocení EUCRA (European Climate Risk Assessment, metodologie vyvinutá Evropskou unií pro hodnocení rizik spojených se změnou klimatu), které pomáhá sjednotit postupy a zvyšuje srovnatelnost výsledků. Národní zprávy ukazují, že země dokážou lépe identifikovat konkrétní hrozby, jako jsou vlny veder, sucha, záplavy či extrémní srážky, a postupně je promítají do svých strategií. Přesto zůstává velký problém – stále chybí dostatek údajů o tom, kolik opatření bylo skutečně realizováno a jaké mají dopady. Jinými slovy, víme, co je třeba dělat, ale méně víme, co už opravdu funguje.

EEA upozorňuje, že hlavní bariéry nejsou jen finanční. Mnohé země trpí nedostatkem kvalitních dat, nejasným rozdělením odpovědností mezi institucemi a nízkou kapacitou regionálních a lokálních samospráv. Chybí odborní pracovníci, kteří by dokázali adaptaci řídit, hodnotit a dlouhodobě koordinovat. Ačkoliv monitorování a reportování se zlepšuje, fáze hodnocení a učení z předchozích zkušeností zatím pokulhává. To znamená, že země sice sledují, co dělají, ale často nevědí, zda to skutečně zvyšuje odolnost společnosti.

Většina států má dnes nejen strategické dokumenty, ale i konkrétní národní adaptační plány, které určují, jaké kroky se mají uskutečnit. Takové plány hlásí 21 členských států EU, přičemž se k nim dobrovolně připojilo i Švýcarsko a Turecko. Adaptace se tak přestává chápat jako abstraktní téma, a stává se praktickou součástí environmentální i hospodářské politiky. Přesto je třeba říci, že žádná evropská země zatím nestanovila měřitelné adaptační cíle. Cíle jsou obvykle formulovány obecně – například „snížit zranitelnost“ nebo „zvýšit odolnost“. To sice dává flexibilitu, ale zároveň komplikuje hodnocení pokroku.

Nejcitlivějšími sektory zůstávají zemědělství, vodní hospodářství, veřejné zdraví a energetika. Sucha a extrémní teploty už dnes způsobují ztráty ve výnosech, ohrožují zdraví obyvatel a zvyšují tlak na infrastrukturu. Adaptace se proto stává ekonomickou nutností, nikoli jen ekologickou volbou. EEA upozorňuje, že některé země již testují inovativní přístupy, jako je pojištění založené na klimatických indexech, chytrá správa vody nebo integrace zelené infrastruktury do urbanistického plánování. Tyto kroky představují slibný začátek, ale zároveň ukazují, že adaptace je komplexní proces, který vyžaduje meziresortní spolupráci a dlouhodobé investice.

Jedním z největších problémů, které agentura identifikuje, je slabá integrace adaptace napříč sektory a nedostatek stálého financování. V mnoha případech chybí zapojení soukromého sektoru, který by mohl hrát klíčovou roli v investicích do odolné infrastruktury nebo technologických řešení. Státy se často soustředí na krátkodobé projekty financované z evropských fondů, ale chybí dlouhodobé mechanismy, které by adaptaci zakotvily do běžného rozhodování.

EEA také upozorňuje na nedostatky současného rámce reportování podle nařízení EU o správě energetické unie a klimatických opatření. Tento rámec se zaměřuje především na popis procesů, strategií a plánů, méně však na konkrétní realizaci a výsledky. To znamená, že sice víme, jak země plánují, ale těžko lze srovnávat, jak se jim daří přetavit tyto plány v praxi.

Z evropského pohledu tak stojíme na prahu nové fáze klimatické politiky. Období strategického plánování se pomalu mění v období konkrétních činů. EEA svým briefem připomíná, že adaptace není jen o infrastruktuře či technologiích, ale především o změně myšlení – o schopnosti integrovat klimatická rizika do všech oblastí veřejného i soukromého rozhodování.

Evropa má díky svým institucím, vědeckým kapacitám i občanské angažovanosti mimořádný potenciál stát se světovým lídrem v oblasti adaptace. Ale jak agentura varuje, skutečnou odolnost nezajistí strategie ani zákony – pouze jejich důsledné a promyšlené provedení v praxi. Evropané již udělali první krok. Teď bude záležet na tom, zda dokážou proměnit slova v konkrétní opatření, která obstojí v čase, kdy se změna klimatu stává každodenní realitou.

Sledování výškových a objemových změn skládek tuhého komunálního odpadu (TKO), jak provozních, tak rekultivovaných, je důležité pro efektivní řízení jejich stability a kapacity. Pravidelné monitorování umožňuje včas odhalit sedání nebo sesuvy tělesa skládky, odhadnout zbytkovou kapacitu a optimalizovat provozní procesy.

Zároveň je důležité sledovat výskyt nežádoucích druhů vegetace na povrchu skládek. Šíření nežádoucí bylinné vegetace na povrchu skládek TKO představuje významný problém z hlediska stability rekultivovaných ploch a ochrany životního prostředí. Na skládkách se často vyskytují invazní rostlinné druhy, které mohou narušovat rekultivační vrstvy, ovlivňovat odtok vody a zvyšovat riziko eroze. V případě stromů a keřů sice částečně zpevňují kořenovým systémem půdní vrstvu, ale mohou také prorůstáním kořenů narušit ochranné geotextilie.

Data dálkového průzkumu Země (DPZ), pořízená z letadla nebo dronu, poskytují efektivní nástroj pro pravidelné sledování jak výškových a objemových změn skládek, tak výskytu nežádoucí vegetace. Pravidelná kombinace terénního monitoringu a DPZ umožňuje včasnou detekci rizik a může podpořit dlouhodobou stabilitu a ekologickou bezpečnost skládek.

Využití dálkového průzkumu Země v hodnocení skládek tuhého komunálního odpadu
 

Datum konání: 3. prosince 2025, 13-16 hod

Místo konání: Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i, Bělidla 4a , Brno, 603 00

Předběžný program:

• Úvod: problematika hodnocení skládek

• Výzkumné cíl e projektu

• Metody DPZ využité pro dosažení cílů: data leteckého laserového skenování, letecká hyperspektrální data, ortofoto získané z dronového nosiče

• Hodnocení výškových a objemových změn skládky z pořízených dat

• Prostor pro dotazy a diskusi 

• Přestávka na občerstvení

• Mapování bylinné vegetace na skládce pomocí pozemního průzkumu, leteckých hyperspektrálních dat a dat pořízených z dronu

• Ekonomické aspekty ověřených přístupů

• Potenciál dalšího praktického využití získaných dat

• Diskuse a závěr

 

Svoji účast prosím potvrďte do 1. 12. 2025 

v registračním formuláři ZDE.

 

Kontaktní osoba: Olga Brovkina

email: brovkina.o@czechglobe.cz

tel.: 775 945 780

Workshop pořádají odborníci z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i. v rámci řešení projektu “Nové metody hodnocení objemu a povrchu aktivních a rekultivovaných skládek” (SS06020164), r. 2023–25, poskytovatelem podpory je Technologická agentura ČR, Program aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací v oblasti životního prostředí. 

Studie Řízení decentralizovaných zařízení v nouzovém stavu, kterou zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci projektů Národního plánu pro chytré sítě, přináší komplexní pohled na to, jakým způsobem lze udržet stabilitu elektrizační soustavy v době, kdy roste podíl decentralizovaných zdrojů energie a klimatické i tržní výkyvy přinášejí častější rizika nestability. Tento odborný materiál, vypracovaný odborníky z VUT v Brně a VŠB-TU Ostrava, se zaměřuje na technické, ekonomické i legislativní aspekty řízení elektroenergetiky v nouzovém stavu.

Zásadním výchozím bodem studie je definice nouzového stavu elektrizační soustavy, který nastává, pokud je ohrožena provozní bezpečnost sítě – typicky při poklesu frekvence pod 49,8 Hz nebo jejím nárůstu nad 50,2 Hz. V takovém případě přechází řízení do rukou provozovatele přenosové soustavy (PPS), který má povinnost využít všechny dostupné tržní nástroje a v krajním případě aktivovat tzv. netržní redispečink. Tento mechanismus umožňuje zásahy do výroby či spotřeby elektřiny mimo běžný trh, přičemž producentům a spotřebitelům musí být zajištěna finanční kompenzace odpovídající jejich reálným nákladům či ztrátám.

Studie dále podrobně analyzuje metodiku výpočtu těchto kompenzací. Evropské nařízení 2019/943 stanoví, že finanční náhrada musí zohledňovat buď dodatečné provozní náklady, nebo čisté výnosy z prodeje elektřiny, které by zařízení dosáhlo nebýt zásahu PPS. Tento rámec je doplněn o českou legislativu, zejména o vyhlášku č. 193/2023 Sb., která definuje stav nouze v elektroenergetice. Klíčovým přínosem studie je, že přetváří tyto legislativní principy do konkrétních metod výpočtu pro různé typy zdrojů – od tepelných a plynových elektráren přes zařízení pro energetické využití odpadů až po obnovitelné zdroje.

Každý typ zařízení má odlišné technické možnosti regulace a rozdílnou ekonomickou strukturu. U uhelných a plynových elektráren jsou rozhodující palivové a emisní náklady, u bioplynových stanic je klíčovým faktorem setrvačnost produkce plynu, která znemožňuje rychlé změny výkonu. U zařízení pro energetické využívání odpadů (ZEVO) je zase hlavním omezením jejich technologická povaha – spalovací proces vyžaduje plynulý provoz a stabilní přísun odpadu, takže jejich flexibilita je velmi malá a omezování výroby by mělo být pouze krajním řešením.

U obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaických a větrných elektráren, se studie zaměřuje na přesnější stanovení množství neodebrané energie – tedy elektřiny, kterou zařízení mohlo vyrobit, ale kvůli redispečinku ji nedodalo do sítě. Autoři upozorňují, že současné výpočtové metody vycházející pouze z instalovaného výkonu a průměrných korekčních koeficientů mohou poskytovat zkreslené výsledky. Navrhují proto modely, které zohledňují skutečné meteorologické podmínky, intenzitu slunečního záření a rychlost větru, čímž lze výši kompenzace zpřesnit a zamezit jejímu nadhodnocení.

Dalším zásadním bodem je vymezení prioritních opatření při situacích nadvýroby a podvýroby. V případě přebytku elektřiny je logické nejprve zvýšit spotřebu – ať už prostřednictvím tarifních stimulů, řízeného nabíjení baterií a elektromobilů, nebo aktivací průmyslových elektrolyzérů vyrábějících vodík. Teprve poté se má přistoupit ke snižování výroby, nejdříve z fosilních zdrojů a až v krajním případě z obnovitelných. Studie přitom upozorňuje, že omezení teplárenských a kogeneračních jednotek je obtížné, neboť by narušilo dodávky tepla. Naopak zařízení s rychlou dynamikou – například bateriová úložiště nebo elektrolyzéry – mohou na pokyny dispečinku reagovat v řádu sekund a jsou proto ideální pro krizové řízení výkonové rovnováhy.

Při nedostatku elektřiny se naopak aktivují zdroje podle jejich ekonomické efektivity a rychlosti náběhu. Přednost mají levné a flexibilní zdroje, následně přichází na řadu využití bateriových systémů a regulace spotřeby. Krajními nástroji, vymezenými vyhláškou č. 193/2023 Sb., jsou regulační a vypínací plány, které umožňují postupné omezování odběrů u velkých zákazníků, s výjimkou kritické infrastruktury. Tyto mechanismy však studie doporučuje chápat jako poslední záchranný prostředek.

Zvláštní pozornost je věnována i technickým parametrům, které ovlivňují reálnou účinnost jednotlivých opatření – například rychlosti regulace výkonu, době najíždění nebo potřebě dálkového řízení. Tato data by měla být centralizována v Elektroenergetickém datovém centru (EDC), jež by mohlo fungovat jako základní informační platforma pro dispečerské řízení a pro spravedlivé určení kompenzací.

Významnou roli v celé koncepci sehrávají také nové technologie akumulace a přeměny energie. Studie ukazuje, že bateriová úložiště, stejně jako technologie Power-to-Gas, mohou být účinným stabilizačním prvkem při krizovém řízení. U obou technologií je přitom klíčové stanovit jasná pravidla pro jejich zapojení do systému a ekonomické hodnocení jejich podpory.

V závěru autoři zdůrazňují, že budoucí stabilita české elektroenergetické soustavy bude záviset na schopnosti efektivně integrovat decentralizované zdroje a digitální řízení. K tomu je nezbytné propojit legislativní rámec s technickou realitou provozu zařízení a posílit schopnost operátorů pracovat s přesnými daty o výkonu, nákladech a reálných možnostech regulace. Studie tak jasně potvrzuje, že přechod k chytrým sítím neznamená pouze technologickou modernizaci, ale i hlubokou proměnu způsobu, jakým stát, průmysl a energetické společnosti spolupracují při zajišťování bezpečnosti dodávek elektřiny.

Dokument ke stažení:

Evropská komise dnes představila komplexní balíček opatření, který má zásadně urychlit transformaci evropské dopravy. Investiční plán pro udržitelnou dopravu (Sustainable Transport Investment Plan, STIP) představuje strategický rámec pro koordinované financování projektů směřujících k nízkouhlíkovým a obnovitelným palivům.

Přijatá druhá iniciativa – investiční plán STIP – stanoví společný přístup k podpoře investic do obnovitelných a nízkouhlíkových paliv se zaměřením zejména na leteckou a vodní dopravu. Tyto sektory patří mezi energeticky nejnáročnější a současně nabízejí značný potenciál pro snižování emisí skleníkových plynů prostřednictvím moderních technologií a alternativních paliv.

Podle odhadů Komise bude ke splnění cílů iniciativ RefuelEU Aviation a FuelEU Maritime do roku 2035 zapotřebí přibližně 20 milionů tun udržitelných paliv, zahrnujících biopaliva a syntetická e-paliva. K dosažení tohoto ambiciózního cíle bude nutné investovat zhruba 100 miliard eur. Investiční plán vysílá jasný signál investorům i průmyslu, že evropské klimatické cíle zůstávají pevné a že EU bude aktivně podporovat přechod na klimaticky neutrální ekonomiku. Urychlením domácí výroby biologických i nebiologických paliv může Evropa snížit svou závislost na dovážených fosilních surovinách, posílit konkurenceschopnost strategických odvětví a stát se globálním lídrem v přechodu na čistou energii.

V rámci plánu má být do roku 2027 prostřednictvím evropských finančních nástrojů mobilizováno nejméně 2,9 miliardy eur. Největší část, přibližně dvě miliardy eur, bude určena na podporu výroby a využívání udržitelných alternativních paliv prostřednictvím programu InvestEU. Dalších 300 milionů eur poskytne Evropská vodíková banka na rozvoj vodíkových paliv pro leteckou a námořní dopravu. Inovační fond přispěje částkou 446 milionů eur na projekty zaměřené na syntetická letecká a námořní paliva a program Horizont Evropa přidá 133,5 milionu eur na výzkum a inovace v této oblasti.

Evropská komise zároveň ve spolupráci s členskými státy připravuje pilotní projekt koalice eSAF, jehož cílem je do konce roku 2025 mobilizovat nejméně 500 milionů eur na rozvoj syntetických leteckých paliv. Tento projekt má urychlit první komerční nasazení technologií a přilákat soukromé investice. Komise rovněž plánuje posílit podmínky pro rozvoj trhu a překlenutí investiční mezery, která brání rychlejšímu přechodu k udržitelným palivům.

V delším časovém horizontu chce Komise vytvořit mechanismus propojující výrobce a odběratele paliv. Tento systém má zajistit stabilitu příjmů, snížit investiční rizika a vytvořit předvídatelné prostředí pro rozvoj nového průmyslového odvětví. Součástí plánu je i posílení mezinárodních partnerství s cílem rozšířit výrobu udržitelných paliv po celém světě a zajistit, aby dovozy do EU splňovaly přísná kritéria udržitelnosti. Komise zároveň deklaruje, že bude dbát na spravedlivou hospodářskou soutěž pro evropské výrobce a uživatele těchto paliv.