Předběžné hodnocení kvality ovzduší v České republice za rok 2025 ukazuje, že navzdory nepříznivým rozptylovým podmínkám patřil uplynulý rok k nejlepším za celé období systematického sledování. Koncentrace většiny hlavních znečišťujících látek zůstaly hluboko pod platnými imisními limity a dlouhodobý trend zlepšování je zřejmý. Současně se však potvrzuje, že zejména jemné prachové částice a přízemní ozon zůstávají klíčovou výzvou pro další roky, a to zejména ve světle zpřísňujících se evropských požadavků na ochranu zdraví.

Rok 2025 lze z pohledu kvality ovzduší v České republice označit za další potvrzení pozitivního vývoje, který se postupně formuje již od roku 2020. Předběžné vyhodnocení dat z automatizovaných imisních měřicích stanic ukazuje, že koncentrace suspendovaných částic PM₁₀ a PM_2,5, oxidu dusičitého, oxidu uhelnatého i oxidu siřičitého dosáhly jedněch z nejnižších hodnot od zahájení systematického sledování v devadesátých letech minulého století. V případě oxidu siřičitého se dokonce jedná o historické minimum. Přestože meziročně nedošlo k dramatickým změnám oproti roku 2024, stabilizace na nízkých úrovních sama o sobě představuje významný výsledek, zvláště vezmeme-li v úvahu, že meteorologické a rozptylové podmínky byly v roce 2025 celkově zhoršené až výrazně horší.

Zásadním konstatováním je skutečnost, že všechny hodnocené znečišťující látky s výjimkou suspendovaných částic PM₁₀ a přízemního ozonu splnily v roce 2025 imisní limity platné podle současné legislativy. Překročení denního limitu pro PM₁₀ bylo zaznamenáno pouze na jediné stanici z celkového počtu více než stovky sledovaných lokalit, konkrétně na venkovské stanici Lom v Ústeckém kraji, kde se dlouhodobě kombinuje vliv lokálního vytápění a průmyslové činnosti. Roční imisní limity pro PM₁₀ ani PM_2,5 nebyly překročeny nikde na území republiky, přičemž v případě jemnější frakce PM_2,5 se jedná již o třetí rok v řadě bez překročení zpřísněného limitu. Oxid dusičitý nepřekročil roční limit šestým rokem po sobě a u oxidu siřičitého a oxidu uhelnatého nedochází k překročení imisních limitů již řadu let.

Přízemní ozon zůstává jedinou látkou, u níž se dlouhodobě nedaří dosáhnout plošného splnění imisních cílů. V tříletém hodnoceném období 2023 až 2025 byl imisní limit překročen přibližně na devíti procentech stanic, převážně v regionálním pozadí a v některých městských lokalitách. Rok 2025 sám o sobě nepředstavoval extrémní ozonový rok, avšak epizody vysokých koncentrací v horkém a suchém srpnu vedly k vyhlášení několika smogových situací. Tento vývoj potvrzuje, že koncentrace ozonu jsou silně závislé na meteorologických podmínkách a že jejich regulace je výrazně složitější než u primárních znečišťujících látek.

Z regionálního hlediska se v roce 2025 dále snižoval význam tradičně problematické aglomerace Ostrava Karviná Frýdek Místek, kde se pozitivně projevil jak dlouhodobý útlum těžkého průmyslu, tak i konkrétní omezení provozu v areálu společnosti Liberty Ostrava. Naopak relativně vyšší koncentrace suspendovaných částic byly zaznamenány na dopravně zatížených lokalitách v Praze, kde se kombinují intenzivní silniční doprava s častějším výskytem nepříznivých rozptylových podmínek. Tento posun ukazuje, že kvalita ovzduší se stále více stává městským a dopravním tématem, nikoli výhradně problémem průmyslových regionů.

Významnou roli v celkovém hodnocení sehrály meteorologické podmínky. Rok 2025 byl sice teplotně ještě hodnocen jako normální, avšak srážkově podnormální a z hlediska rozptylu znečišťujících látek patřil k nejméně příznivým za poslední tři dekády. Právě tato skutečnost dává dosaženým výsledkům zvláštní váhu. I v měsících s výrazně nepříznivými podmínkami, jako byl únor, listopad či prosinec, zůstaly průměrné koncentrace suspendovaných částic často pod úrovní desetiletého průměru. To naznačuje, že bez postupně realizovaných emisních opatření by byla situace výrazně horší.

Mezi klíčové faktory dlouhodobého zlepšování kvality ovzduší patří zejména výměna zastaralých kotlů v domácnostech, modernizace průmyslových technologií, postupná obnova vozového parku a zpřísňování emisních standardů. Efekt těchto opatření se nejzřetelněji projevuje právě v obdobích, kdy by za srovnatelných podmínek v minulosti docházelo k výraznému zhoršení kvality ovzduší. Únor 2025 je v tomto ohledu ilustrativním příkladem. Přestože šlo o chladný, suchý měsíc s velmi nepříznivými rozptylovými podmínkami, koncentrace prachových částic nedosáhly hodnot typických pro podobné epizody v minulém desetiletí.

Zpráva ČHMI zároveň upozorňuje na skutečnost, že současné hodnocení vychází z předběžných a dosud neverifikovaných dat a nezahrnuje látky sledované manuálními metodami, především benzoapyrenU. Právě u této karcinogenní látky lze i nadále očekávat překračování imisních limitů na řadě lokalit, zejména v oblastech s intenzivním lokálním vytápěním. Úplný obraz kvality ovzduší za rok 2025 tak bude k dispozici až po zveřejnění druhé části hodnocení a po finální verifikaci dat.

Zvláštní pozornost si zaslouží také pohled do budoucna. Nově přijatá evropská směrnice o kvalitě ovzduší výrazně zpřísňuje imisní limity s cílem přiblížit se doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO) a dlouhodobé vizi nulového znečištění. Předběžné vyhodnocení ukazuje, že pokud by tyto limity platily již dnes, docházelo by k jejich překračování u jemných prachových částic, oxidu dusičitého i přízemního ozonu na řadě lokalit. Nejproblematičtější se jeví právě PM_2,5, které zůstávají z hlediska zdravotních dopadů nejrizikovější složkou znečištění ovzduší.

Rok 2025, z pohledu kvality ovzduší, tak lze hodnotit jako potvrzení správného směru, nikoli jako důvod k uspokojení. Česká republika dosáhla v posledních letech výrazného zlepšení kvality ovzduší, které je měřitelné, dlouhodobé a odolné i vůči nepříznivým meteorologickým podmínkám. Zároveň se však ukazuje, že další kroky budou náročnější, dražší a více systémové, ať už v oblasti dopravy, energetiky, lokálního vytápění či územního plánování.

Sucho jsme dlouho chápali jako dočasnou epizodu. Něco, co lze zvládnout technickými opatřeními, krátkodobými omezeními nebo rychlým krizovým řízením. Tento přístup vycházel z předpokladu, že po odeznění extrému se příroda vrátí do původního rytmu a vodní systémy obnoví svou rovnováhu. Tento předpoklad však přestává platit. Mnohé regiony světa procházejí hlubokými strukturálními změnami, které mění kolik vody zůstává v krajině, jak se voda zadržuje v půdě a vegetaci a jak je k dispozici lidem i ekosystémům. V mnoha povodích se dostupnost sladké vody natolik snížila i v hydrologicky „normálních“ letech, nikoli pouze během extrémních such, že každý další suchý rok ukazuje, že schopnost krajiny reagovat na výkyvy je již systematicky oslabena.

Klíčové je rozlišovat mezi velkým a malým vodním cyklem. Velký vodní cyklus zahrnuje oběh vody mezi oceány, atmosférou a kontinenty a z hlediska celkového objemu zůstává relativně stabilní. Voda na planetě nezmizela. Problém je v malém vodním cyklu, tedy kolik vody je skutečně k dispozici v krajině, v půdě, vegetaci a podzemních zásobách. Tento lokální a regionální cyklus byl v posledních desetiletích systematicky narušován. Odlesňování, meliorace, regulace toků, urbanizace a intenzivní zemědělství urychlily odtok vody z krajiny. Například v intenzivně obdělávaných oblastech severní Indie, Středozápadu USA a severní Číny se do atmosféry nebo povrchového odtoku ztrácí až o 30–40 % více srážkové vody než v přirozené krajině. Krajina tak ztrácí schopnost vodu zadržovat a postupně uvolňovat.

Právě tento dlouhodobý nesoulad mezi odběry a přirozenou obnovou stojí za pojmem globální vodní bankrot, který přináší nová zpráva z Univerzity OSN (UNU-INWEH). Nejde o dočasný nedostatek vody, ale o stav, kdy jsou vodní systémy systematicky přetěžovány a čerpány „na dluh“. Typickým příkladem jsou povodí Indu, Tigridu a Eufratu, povodí Žluté řeky, Murray–Darling v Austrálii nebo povodí Colorada v USA, kde se každoročně spotřebuje více než 90 % dostupných obnovitelných vodních zdrojů. Návrat k rovnováze je zde možný pouze za cenu vysokých hospodářských a sociálních změn. Tento pohled zásadně mění logiku hospodaření s vodou, kde nejde o epizodické sucho, ale o trvalý strukturální deficit.

Důsledky jsou patrné na jezerech, která tradičně fungovala jako přirozené zásobníky vody. Od počátku 90. let ztratila více než polovina sledovaných velkých jezer alespoň 15 % svého objemu. Kritický pokles zaznamenala například Kaspická oblast, jezero Čad, jezera v centrální Asii včetně Aralu, ale také jezera Powell a Mead na řece Colorado. Tato vodní tělesa zásobují pitnou vodou velká města, zemědělství i energetiku. Jejich úbytek znamená zhoršení kvality vody, kolaps rybolovu a ztrátu schopnosti vyrovnávat hydrologické výkyvy. Na těchto jezerech je dnes existenčně závislých více než 300 milionů lidí.

Stejně zranitelné jsou i velké řeky. V posledních třech dekádách klesl průměrný průtok u více než poloviny nejvýznamnějších světových řek o více než pětinu. Týká se to mimo jiné řek Colorado, Indus, Tigris–Eufrat, Ebro, Po nebo São Francisco. V suchých obdobích tyto řeky často nedosahují moře nebo jen po krátkou část roku. Řeky jsou podřízeny odběrům, přehradám a regulacím a jejich schopnost udržovat stabilní ekosystémy se vytrácí. Krajiny podél toků se stávají citlivějšími na extrémy, tedy střídání sucha a náhlých povodní je stále prudší.

Jedním z klíčových, a často přehlížených, faktorů vodního bankrotu je úbytek mokřadů. Od 70. let zmizelo přibližně 410 milionů hektarů mokřadů, přičemž nejrychlejší ztráty byly zaznamenány v povodí Mississippi, v deltách Mekongu a Nigeru a v nížinných oblastech jihovýchodní Asie. Mokřady fungovaly jako přirozené retenční nádrže, čistily vodu a stabilizovaly mikroklima. Jejich zánik znamená nejen úbytek biodiverzity, ale i dramatické zvýšení nákladů na ochranu před povodněmi, úpravu vody a zdravotní rizika. Hodnota těchto ztracených ekosystémových služeb se v globálním měřítku pohybuje v řádu 7–15 bilionů dolarů ročně.

Podzemní vody byly dlouho považovány za strategickou rezervu, ale i ty čelí dramatickému úbytku. Přibližně sedmdesát procent hlavních akviferů (rozsáhlé geologické struktury schopné zadržovat a vést podzemní vodu) vykazuje dlouhodobý pokles hladiny. Podzemní voda přitom zajišťuje polovinu pitné vody pro domácnosti a více než čtyřicet procent zavlažování. V oblastech jako je severní Indie, Kalifornie, severní Čína nebo Írán klesá hladina podzemních vod místy o desítky centimetrů ročně. V mnoha regionech se čerpá rychleji, než je schopna se přirozeně doplňovat. Následky nejsou jen vyčerpání zásob, ale i nevratné změny geologické struktury, včetně propadání terénu, které ohrožuje infrastrukturu a zvyšuje riziko povodní. Tyto procesy se odehrávají v časových horizontech, které daleko přesahují politické a ekonomické plánování, což zvyšuje dlouhodobou zranitelnost společností.

Další riziko přináší úbytek ledovců a sněhových zásob. Ledovce po staletí fungovaly jako sezónní zásobníky vody, vyrovnávající rozdíly mezi obdobím srážek a sucha. Jejich rychlý ústup způsobuje výrazné výkyvy v průtocích řek závislých na tání ledu a sněhu. Podle mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) může do poloviny století zmizet až 60 procent současných horských ledovců mimo polární oblasti. Dopady jsou hmatatelné a přímé. Ohrožena je zásobárna pitné vody, výroba energie, zemědělská produkce a potravinová bezpečnost milionů lidí například v oblasti Himalájí, And, Alp nebo Skalistých hor.

Vodní bankrot není pouze fyzikální nebo ekologický problém. Je hluboce institucionální. Vodní právo, rozdělení odběrů a plánovací nástroje vznikaly v době, kdy se předpokládala relativní hydrologická stabilita. Často odrážejí historické nároky, nikoli skutečné množství dostupné vody. Výsledkem jsou odběry, které ekosystémy dlouhodobě unést nemohou. Přínosy intenzivního využívání vody historicky plynuly městům, průmyslu a velkým zemědělským podnikům. Negativní dopady však dopadají především na malé farmářské komunity, původní obyvatelé a nízkopříjmové skupiny s omezeným přístupem k alternativním zdrojům. Vodní nedostatek tak prohlubuje sociální nerovnosti a zvyšuje riziko konfliktů, nucené migrace a politické nestability, zejména v regionech Blízkého východu, Sahelu a Střední Asie.

Globální statistiky ukazují rozsah celého problému. Přibližně čtyři miliardy lidí zažívají alespoň jeden měsíc v roce vážnou nedostupnost vody a téměř tři čtvrtiny světové populace žijí v zemích považovaných za vodně ohrožené. Zemědělství spotřebovává zhruba sedmdesát procent odebrané sladké vody, přičemž více než sto sedmdesát milionů hektarů zavlažované půdy se nachází v oblastech s vysokým vodním stresem. To představuje přibližně třetinu světové zavlažované plochy. Globální potravinové systémy jsou proto stále zranitelnější a vystavené cenovým šokům, nedostatku potravin a politické nestabilitě, což se promítá i do globálních trhů a inflace.

Znečištění vodních zdrojů situaci jen zhoršuje. Odpadní vody, zemědělské splachy a průmyslové látky snižují množství vody vhodné pro lidské potřeby. Dostupná voda se tak zmenšuje nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Podle OSN není více než 80 procent světových odpadních vod dostatečně čištěno. Náklady na úpravu vody rostou a možnosti využití se zužují v domácnostech, průmyslu i zemědělství, což dále zvyšuje tlak na již omezené zdroje.

Zpráva OSN zdůrazňuje, že přechod od krizového řízení k řízení vodního bankrotu vyžaduje zásadní změnu přístupu. Vodní bankrot není selháním ani důsledkem jednoho špatného rozhodnutí. Je výsledkem dlouhodobého přesvědčení člověka, že přírodní systémy lze neomezeně optimalizovat dle svých potřeb bez ohledu na jejich hranice. Nejde tedy o hledání nových zdrojů, ale o sladění spotřeby s reálnou kapacitou vodních systémů.

Vodní bankrot je tak jeden z nejzásadnějších strukturálních globálních výzev současnosti, přičemž nejde o problém, který by šlo vyřešit technickým opatřením ani krátkodobými strategiemi. Vyžaduje reformu vodního práva, změnu hospodaření v krajině, přehodnocení zemědělských a průmyslových modelů i pozastavit se nad nepopulární otázkou nekonečného limitu růstu tak, aby voda v moderní společnosti nebyla pouhou samozřejmostí, ale vědomě a odpovědně spravovaným statkem.

Voda na Zemi je rozložena extrémně nerovnoměrně. Přibližně 97 % veškeré vody tvoří slaná voda oceánů a moří, která není bez technologicky a energeticky náročných zásahů přímo využitelná pro lidskou spotřebu či zemědělství. Ze zbývajících zhruba 3 % sladké vody je většina vázána v ledovcích a trvale zmrzlých oblastech nebo uložena v hlubokých podzemních rezervoárech. Pouze nepatrný zlomek, řádově méně než jedno procento celkové vody na planetě, je dostupný ve formě povrchových vod a mělkých podzemních zdrojů, na nichž je bezprostředně závislá většina ekosystémů, zemědělství i lidských sídel. Tato fyzická omezenost dostupné sladké vody zásadně rámuje, jak cenným statkem voda je, i reálné možnosti jejího hospodaření. Příkladem země, která se s těmito limity systematicky vyrovnává, je Izrael, jenž kombinuje rozsáhlé odsolování mořské vody, opětovné využívání vyčištěných odpadních vod a přísně regulované vodní hospodářství.

Zatímco svět sleduje války, inflaci a technologické závody, pod povrchem globálního dění se odehrává pomalejší, ale zásadnější drama. Global Risks Report 2026 Světového ekonomického fóra ukazuje svět, který ztrácí schopnost zvládat dlouhodobá rizika právě ve chvíli, kdy se začínají nebezpečně propojovat. Environmentální tlak, geopolitická fragmentace a společenská polarizace vytvářejí kombinaci, jež může definovat příští dekádu více než jakákoli jednotlivá krize.

Svět podle nejnovějšího Global Risks Report 2026 nevstupuje do krize jednorázovým šokem, ale pozvolným rozkladem jistot, na nichž stála dlouholetá poválečná globální stabilita. Výpovědi tisíců expertů z byznysu, politiky, akademické sféry i občanské společnosti se shodují v jednom zásadním bodě. V dohledné budoucnosti nelze očekávat návrat ke klidnému a předvídatelnému mezinárodnímu prostředí. Naopak převažuje přesvědčení, že období do roku 2036 bude charakterizováno trvalou nestabilitou, fragmentací a rostoucí konkurencí mezi státy i mocenskými bloky. Tento stav nejistoty přitom nevzniká pouze v důsledku geopolitických sporů, ale stále výrazněji jej formují environmentální tlaky, které se dlouhodobě hromadí a jejichž dopady se začínají propojovat s dalšími oblastmi globálního rizika.

Krátkodobý výhled, jak jej zpráva popisuje, je ovládán především tvrdou realitou geopolitiky a ekonomiky. Pozornost expertů se soustředí na konflikty, obchodní spory a rostoucí ekonomickou nejistotu, které v nejbližších letech formují rozhodování vlád i firem. Právě tato dominance okamžitých hrozeb však vytváří paradoxní situaci. Čím více energie je věnováno zvládání akutních krizí, tím méně prostoru zbývá na řešení hlubších a dlouhodobějších problémů, především těch environmentálních, jejichž dopady se sice neprojevují okamžitě, ale o to zásadněji určují budoucí stabilitu světa.

Nejvýraznějším rizikem se tak stává geoekonomická konfrontace, tedy systematické využívání ekonomických nástrojů jako prostředků mocenského soupeření. Sankce, obchodní bariéry, omezení investic či technologické restrikce se stávají běžnou součástí mezinárodních vztahů. Tento posun zásadně mění fungování globální ekonomiky a narušuje dodavatelské řetězce, které jsou již dnes pod tlakem klimatických extrémů, sucha, povodní či narušení produkce klíčových surovin. Zpráva nepřímo upozorňuje, že ekonomická fragmentace zvyšuje zranitelnost států právě vůči environmentálním šokům, protože oslabuje schopnost sdílet zdroje, technologie a koordinovat reakce na přírodní krize.

S tím úzce souvisí přetrvávající riziko ozbrojených konfliktů mezi státy. Ty nejsou izolovaným fenoménem, ale stále častěji se prolínají s environmentálními faktory, jako je nedostatek vody, degradace půdy či tlak na potravinové systémy. Zpráva pracuje s realistickým scénářem paralelních konfliktů, které mají regionální charakter, ale globální dopady. Právě environmentální stres funguje v řadě regionů jako zesilovač napětí, nikoli jako jeho primární příčina. V dlouhodobém horizontu však může být právě degradace přírodních podmínek jedním z klíčových motorů nestability, migrace a sociálních otřesů.

Vedle tvrdých geopolitických rizik nabývají na významu i rizika společenská. Dezinformace a zavádějící informace patří mezi nejvážnější krátkodobé hrozby, protože zásadně komplikují schopnost společnosti vést kvalifikovanou debatu o dlouhodobých tématech, včetně klimatu a ochrany přírody. Environmentální politika se v informačně rozděleném světě snadno stává terčem zjednodušování, ideologických sporů a účelových interpretací. To oslabuje veřejnou podporu transformačních opatření a prohlubuje propast mezi vědeckým poznáním a politickým rozhodováním. Zpráva naznačuje, že bez obnovy důvěry ve veřejné instituce bude řešení environmentálních rizik stále obtížnější.

Ekonomická rovina rizik zůstává napjatá a v environmentální oblasti hraje klíčovou roli. Obavy z hospodářského zpomalení, zadlužení a cenových výkyvů často vedou k odsouvání investic do adaptace na změnu klimatu či ochrany ekosystémů. Zpráva upozorňuje, že tento přístup je krátkozraký, protože environmentální rizika mají potenciál generovat ekonomické ztráty v řádech bilionů dolarů. Extrémní počasí, narušení zemědělské produkce a poškození infrastruktury již dnes představují významnou zátěž pro veřejné rozpočty a pojišťovny. Ekonomická nestabilita se tak stává nejen důsledkem environmentálních změn, ale i překážkou jejich zvládání.

Zásadní posun přichází při pohledu na dlouhodobý horizont. V perspektivě deseti let se environmentální rizika dostávají jednoznačně do popředí jako nejzávažnější hrozby globální stability. Extrémní projevy počasí již nejsou vnímány jako výjimečné události, ale jako nový normál, který ovlivňuje dostupnost vody, potravinovou bezpečnost i fungování měst. Ztráta biodiverzity a kolaps ekosystémů nejsou prezentovány pouze jako ekologický problém, ale jako systémové riziko s přímými dopady na ekonomiku, zdraví obyvatelstva a sociální soudržnost. Zpráva zdůrazňuje, že degradace přírody snižuje schopnost planety absorbovat šoky, a tím zvyšuje zranitelnost lidských společností.

Zvláštní pozornost je věnována kritickým změnám fungování zemských systémů. Jde o procesy, které mohou po překročení určitých bodů zlomu probíhat nezávisle na lidské snaze o nápravu. Tání ledovců, okyselování oceánů či narušení globálních klimatických vzorců jsou vnímány jako rizika s nízkou pravděpodobností náhlého kolapsu, ale s extrémně vysokými dopady. Zpráva zde pracuje s varováním, že podcenění těchto procesů by mohlo vést k situacím, které již nebude možné řídit běžnými politickými a ekonomickými nástroji.

Environmentální dimenze se navíc úzce propojuje s technologickým vývojem. Rozvoj umělé inteligence a digitalizace může přinést nástroje pro efektivnější řízení zdrojů, predikci extrémních jevů či optimalizaci energetických systémů. Zároveň však hrozí, že technologická transformace bez jasného rámce pro udržitelnost povede k dalšímu růstu spotřeby energie a surovin. Zpráva upozorňuje, že technologická řešení sama o sobě nejsou zárukou environmentální stability a že bez strategického řízení mohou některé problémy spíše prohloubit.

Jedním z nejvýznamnějších přínosů Global Risks Report 2026 je důraz na provázanost rizik. Environmentální hrozby nejsou izolovanou kapitolou, ale průřezovým tématem, které se dotýká geopolitiky, ekonomiky, sociální stability i technologického vývoje. Nerovnosti zesilují dopady klimatických změn na nejzranitelnější skupiny obyvatel, což zvyšuje sociální napětí. Politická polarizace brání dlouhodobým investicím do adaptace a ochrany přírody. Slábnoucí mezinárodní spolupráce komplikuje řešení problémů, které mají ze své podstaty globální charakter.

Zpráva tak nepůsobí jako soupis hrozeb, ale jako varování. Environmentální rizika nejsou nejhlasitější, ale patří k těm nejvytrvalejším. Jejich dopady se neprojeví okamžitě, ale s každým rokem zmenšují prostor pro manévrování. Global Risks Report 2026 naznačuje, že skutečnou výzvou nadcházející dekády nebude jen zvládnutí jednotlivých krizí, ale obnovení schopnosti myslet v dlouhých časových horizontech a přijímat rozhodnutí, jejichž přínosy se projeví za hranicí jednoho volebního období.

V tomto světle působí současné kroky Spojených států směrem ke Grónsku jako ilustrativní případ posunu, který Global Risks Report 2026 popisuje. Zájem USA o získání kontroly nad Grónskem, jakkoli formulovaný různými politickými způsoby, není primárně environmentálním tématem, ale projevem nové geoekonomické a geopolitické logiky. Území, suroviny, dopravní koridory a strategická poloha se znovu stávají předmětem otevřeného mocenského uvažování, v němž ekonomické nástroje, obchodní bariéry a cla slouží jako prostředky nátlaku a vyjednávání. Tento přístup přesně odpovídá trendu geoekonomické konfrontace, který zpráva označuje za nejvýraznější krátkodobé globální riziko. Nejde o jednotlivé kroky či výroky, ale o strukturální změnu způsobu, jakým státy uvažují o moci, bezpečnosti a spolupráci.

Podle aktuální studie OSN „Globální vodní bankrot“ svět čelí nevratnému vyčerpání vodních zásob. Téměř tři čtvrtiny populace žijí v zemích ohrožených nedostatkem vody, čtyři miliardy lidí čelí vážnému nedostatku alespoň jeden měsíc v roce a více než polovina světové produkce potravin závisí na vodních systémech, které už dnes vykazují nestabilní nebo klesající zásoby. Studie uvádí, že více než 170 milionů hektarů orné půdy je vystaveno vysokému nedostatku vody a ekonomické škody spojené s degradací půdy, vyčerpáním podzemních vod a změnou klimatu přesahují 300 miliard dolarů ročně. Tento rámec celkově rámuje závěry Global Risks Report 2026.

Další informace:

Global Risks Report 2026 

Global Water Bankruptcy

Podíl obnovitelných zdrojů energie v České republice v roce 2024 opět vzrostl a přiblížil se hranici 20 procent hrubé konečné spotřeby energie. Na první pohled pozitivní zpráva však při detailnějším pohledu odhaluje strukturální slabiny české energetiky, silnou závislost na biomase a tempo rozvoje, které zůstává v evropském kontextu spíše opatrné. Čerstvá data Ministerstva průmyslu a obchodu nabízejí cenný pohled na to, kde se skutečně nacházíme a co tato čísla znamenají pro další roky.

Rok 2024 přinesl další mírné posílení role obnovitelných zdrojů energie v české energetické bilanci. Podle oficiální statistické zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu dosáhl celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě hodnoty 19,21 procenta. Ve srovnání s předchozími lety jde o pokračování pozvolného růstového trendu, který je patrný od roku 2021, kdy se tento podíl pohyboval na úrovni 17,61 procenta. Za čtyři roky tak Česká republika zvýšila svůj podíl obnovitelných zdrojů o necelé dva procentní body, což samo o sobě vypovídá o tempu, jakým energetická transformace v tuzemsku probíhá.

Při pohledu na výrobu elektřiny se obnovitelné zdroje v roce 2024 podílely na hrubé výrobě elektřiny zhruba 16,7 procenta, což v absolutních číslech představuje více než 12,3 terawatthodiny. Největší podíl na této výrobě měly fotovoltaické elektrárny, které vyrobily přibližně 3,6 terawatthodiny elektřiny. Fotovoltaika se tak poprvé stala nejvýznamnějším jednotlivým obnovitelným zdrojem elektřiny v České republice a předstihla jak vodní elektrárny, tak zdroje spalující biomasu či bioplyn. Tento výsledek je přímým důsledkem rychlého nárůstu instalovaného výkonu v posledních letech, zejména u menších a středních střešních instalací, které se do statistiky promítají výrazněji než v minulosti.

Velmi blízko za fotovoltaikou se v roce 2024 pohybovaly vodní elektrárny a výroba elektřiny z biomasy, obě s roční produkcí okolo 2,6 terawatthodiny. Stabilní pozici si udržel také bioplyn, jehož výroba dosáhla přibližně 2,57 terawatthodiny. Větrná energie zůstává v českém kontextu marginální, když roční výroba nepřesáhla 0,72 terawatthodiny, což odpovídá zhruba šesti procentům výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tato čísla dlouhodobě potvrzují, že struktura českých obnovitelných zdrojů je výrazně odlišná od řady západoevropských zemí, kde hraje větrná energie podstatně významnější roli.

Ještě výraznější je dominance biomasy v oblasti výroby tepla. Více než tři čtvrtiny veškeré tepelné energie z obnovitelných zdrojů v roce 2024 pocházely právě ze spalování biomasy. Druhou nejvýznamnější složkou byla energie prostředí využívaná prostřednictvím tepelných čerpadel, která se na výrobě tepla z obnovitelných zdrojů podílela téměř 18 procenty. Tento údaj je jedním z nejdynamičtějších v celé statistice a potvrzuje, že tepelná čerpadla se postupně stávají klíčovým prvkem dekarbonizace vytápění domácností i menších provozů. Naproti tomu solární termální systémy zůstávají na okraji zájmu a jejich podíl se dlouhodobě pohybuje pod jedním procentem.

Z hlediska sektorového rozdělení podílu obnovitelných zdrojů je patrné, že nejlépe si vede oblast vytápění a chlazení, kde podíl OZE dosáhl v roce 2024 hodnoty 29,06 procenta. V elektroenergetice činil tento podíl 17,93 procenta, zatímco doprava zůstává dlouhodobě nejslabším článkem s podílem 5,74 procenta. Právě doprava tak nadále výrazně brzdí celkový růst podílu obnovitelných zdrojů, a to navzdory povinnému přimíchávání biopaliv a postupnému nástupu elektromobility.

Celkový obraz, který statistika za rok 2024 nabízí, je ambivalentní. Na jedné straně je zřejmé, že obnovitelné zdroje v České republice systematicky rostou a že některé technologie, zejména fotovoltaika a tepelná čerpadla, vykazují výraznou dynamiku. Na straně druhé však tempo tohoto růstu zůstává v evropském srovnání spíše umírněné a struktura obnovitelných zdrojů je silně závislá na biomase, což s sebou nese environmentální, surovinové i ekonomické otázky.

Pokud má Česká republika naplnit své dlouhodobé klimatické a energetické cíle, nestačí pouze zvyšovat absolutní objem energie z obnovitelných zdrojů. Statistika potvrzuje, že tempo růstu podílu OZE i jeho strukturální složení zaostávají za globálními trendy, kde solární a větrné technologie rychle rostou a stávají se standardem nové kapacity výroby energie. Aktualizovaný evropský cíl stanovuje podíl OZE na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2030 dle revize směrnice RED III závazný cíl na minimálně 42,5 % s orientačním cílem až 45 %.

Současně Mezinárodní energetická agentura (IEA) vyzdvihuje rostoucí význam elektřiny jako nosné energie a potřebu spolehlivých nízkoemisních zdrojů. To znamená, že Česká republika bude muset nejen transformovat svůj energetický mix technologicky, ale také aktivně odstraňovat regulatorní a investiční bariéry, které brzdí masivnější nasazení moderních obnovitelných technologií, včetně větrné energetiky a decentralizovaných systémů, a integrovat je do odolného a flexibilního energetického systému.

Dokument ke stažení:

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci k návrhu nařízení, jehož cílem je přehodnotit současná pravidla EU pro zveřejňování informací o udržitelném financování podle nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation). Iniciativa reaguje na praktické zkušenosti s aplikací stávajícího rámce, na rostoucí požadavky trhu na srozumitelnost a porovnatelnost informací i na potřebu účinněji omezit zavádějící tvrzení o udržitelnosti finančních produktů. Výsledkem má být přehlednější a lépe funkční systém, který posílí transparentnost a důvěru v oblast udržitelných financí.

Udržitelné finance se během posledních let staly jedním z nejdynamičtějších segmentů evropského finančního trhu. Téměř polovina spravovaných aktiv v Evropské unii je dnes spojena s produkty, které se nějakým způsobem vztahují k environmentálním, sociálním nebo správním aspektům. Právě zde se však postupně ukázala slabina dosavadního systému. Rámec, který měl investorům přinést přehlednost a transparentnost, se v praxi proměnil v komplikovanou strukturu plnou výjimek, nejasných výkladů a obtížně srozumitelných pojmů. Články 8 a 9 nařízení SFDR se proměnily v jakási neoficiální zelená razítka, aniž by bylo pro běžného investora zřejmé, co přesně znamenají a jaký skutečný dopad mají na reálnou ekonomiku.

Navrhovaná revize je reakcí na několik let hodnocení fungování SFDR, rozsáhlé konzultace s finančním trhem, dohledovými orgány i nevládními organizacemi a také na rostoucí politický tlak na snižování byrokracie a posilování konkurenceschopnosti Evropy. Základní ambice zůstává stejná jako při přijetí původního nařízení v roce 2019. Omezit greenwashing, posílit ochranu investorů a nasměrovat soukromý kapitál k aktivitám, které skutečně přispívají k udržitelnému rozvoji. Zásadně se však mění způsob, jakým má tohoto cíle být dosaženo.

Evropská komise navrhuje výrazné zjednodušení celého rámce a jeho větší orientaci na potřeby investorů. Klíčovým prvkem je zavedení jasného a jednotného systému kategorií finančních produktů s udržitelnými rysy. Místo dnešního složitého a často nepochopeného rozlišování má vzniknout struktura, která bude srozumitelnější, lépe porovnatelná a použitelná napříč evropským trhem. Současně dochází k omezení části povinností na úrovni samotných finančních institucí, zejména v oblasti vykazování hlavních negativních dopadů, které se v praxi ukázaly jako nákladné a pro investory jen omezeně přínosné. Těžiště regulace se tak přesouvá k samotným produktům a k tomu, jaké udržitelné cíle skutečně sledují a jakým způsobem je naplňují.

Zásadní změnou je také omezení možnosti využívat udržitelnost jako vágní marketingový argument. Nově mají být environmentální a sociální tvrzení v názvech a propagaci vyhrazena pouze těm produktům, které splní jasně stanovená kritéria. Ostatní finanční produkty sice nebudou mít zakázáno udržitelnost zohledňovat, ale nebudou ji moci stavět do centra své komunikace. Tento krok má významně přispět k potlačení greenwashingu a k obnovení důvěry v to, že udržitelné finance nejsou jen prázdným pojmem.

Současně má revize ambici sladit pravidla udržitelného financování s dalšími klíčovými evropskými předpisy, zejména s taxonomií, pravidly nefinančního reportingu podniků a nově přijímanými zjednodušeními v rámci takzvaných omnibusových balíčků. Výsledkem má být soudržnější a předvídatelnější systém, který nebude finanční sektor zatěžovat nadbytečnými požadavky a investorům poskytne informace, jež jsou relevantní, srovnatelné a skutečně použitelné při investičním rozhodování.

Veřejná konzultace představuje důležitý moment a současně dává prostor pro uplatnění praktických připomínek, protože ty reálně rozhodnou, jak bude nastaven legislativní rámec udržitelných financí v Evropské unii do dalších let. Zkušenosti finančních institucí, investorů, podniků i dalších dotčených aktérů jsou tedy klíčové, aby nová pravidla odpovídala opravdu realitě trhu, podporovala odpovědné investiční rozhodování a současně zůstala administrativní náročnost jen v té nejnutnější rovině.

Dokument ke stažení:

EU 24_26 EK Návrh nařízení – COM(2025)

Možná to nejcennější, co dnes průmysl znovu objevuje, neleží v dolech ani v nových ložiscích, ale v tom, co už jednou vyrobil nebo vytěžil. Onošené oblečení, vybité baterie i teplo mizící v kanalizaci postupně přestává být problém, který je třeba někam odsunout z dohledu. Stávají se nositeli hodnoty, kolem níž se znovu skládá výroba, energetika i každodenní chod měst.

Například ve Spojených státech tento přístup ilustruje rozhodnutí společnosti Reju vybudovat v Rochesteru ve státě New York první průmyslový závod na regeneraci textilu v plném měřítku. Kapacita zařízení odpovídá zpracování až 300 milionů kusů oblečení ročně. Technologie regenerace polyesterového odpadu využívá chemickou depolymerizaci na rBHET (recyklovaný bis-hydroxyethyl-tereftalát), chemický meziprodukt, z něhož lze znovu vyrábět polyesterové vlákno v kvalitě srovnatelné s panenským materiálem. Proces umožňuje uzavírat materiálový cyklus bez nutnosti využívat nové fosilní zdroje a s výrazně nižší uhlíkovou stopou. Zásadní je i volba lokality v areálu Eastman Business Parku, tedy v regionu s dlouhou průmyslovou tradicí.

Podobný posun je patrný i v automobilovém průmyslu, kde se mění přístup k bateriím z elektromobilů. Pilotní provoz BMW v Dolním Bavorsku staví na přímé mechanické recyklaci bateriových článků, tedy na metodě, která se snaží zachovat co nejvíce původní materiálové a funkční hodnoty. Namísto energeticky náročného rozkladu pomocí pyrometalurgických nebo hydrometalurgických procesů, při nichž se baterie v podstatě „rozpustí“ zpět na základní kovy, dochází k cílenému rozebrání článků na jednotlivé komponenty, které lze znovu využít ve výrobě. Tento přístup má několik strategických dopadů. Snižuje spotřebu primárních surovin, omezuje závislost na dovozu kritických kovů a zároveň zkracuje materiálové cykly v rámci samotného výrobního řetězce.

Třetí rovinu této proměny představuje městská infrastruktura a práce s energií. V nizozemském Haagu se testuje využití tepla z odpadní vody prostřednictvím aquatermie, tedy technologie, která zachycuje tepelnou energii z kanalizačních a čistírenských systémů a vrací ji zpět do městského vytápění pomocí tepelných čerpadel. Ambice napojit do roku 2030 až 20 000 domácností ukazuje, že nejde o technologický experiment, ale o seriózní alternativu k fosilním zdrojům tepla. Odpadní voda je v tomto pojetí chápána jako stabilní a předvídatelný zdroj nízkopotenciální energie, který je k dispozici nepřetržitě a nezávisle na počasí.

Ve všech případech se potvrzuje stejný trend. Otázka dnes nezní, jak se odpadu co nejrychleji zbavit, ale jak jej co nejlépe, nejdéle a ekonomicky využít v oběhu. Nejde o environmentální sentiment ani o marketingovou zelenou rétoriku, ale o pragmatickou reakci na realitu omezených zdrojů, geopolitických rizik i rostoucích nákladů na primární suroviny.

V době, kdy geopolitické turbulence, narušené dodavatelské řetězce a proměnlivé energetické politiky vytvářejí dojem chaosu, nabízí Mezinárodní energetická agentura (IEA) sedm klíčových trendů, na kterých lze spolehlivě stavět. Tyto jistoty představují pevný základ pro rozhodování investorů, politiků i manažerů, kteří chtějí orientovat své strategie v dynamickém světě energie.

Současná debata o energetice je často rámována pocitem ztráty orientace. Války, obchodní spory, tlak na dekarbonizaci i technologické skoky vytvářejí dojem, že se pravidla mění ze dne na den. Právě v tomto prostředí má smysl vrátit se k datům, dlouhodobým trendům a strukturálním souvislostem a podívat se na to, co se navzdory všem otřesům nemění. Mezinárodní energetická agentura v této souvislosti upozorňuje na několik dlouhodobých trendů, které nejsou otázkou víry ani politického přání, ale empiricky doloženým vývojem globální energetiky.

Jedním z nejvýraznějších posunů je postupná proměna elektřiny v ústřední nosnou energii moderní ekonomiky. Nejde o to, že by elektřina vytlačila všechna ostatní paliva, ale o to, že její role v hospodářství roste výrazně rychleji než celková spotřeba energie. Jinými slovy stále větší část nově vznikající poptávky po energii je uspokojována právě elektřinou. Tento trend je patrný napříč sektory od průmyslu přes dopravu až po budovy a je tažen jak technologickým pokrokem, tak snahou o snižování emisí. Elektřina se stává klíčovým rozhraním mezi energetikou, digitalizací a ekonomikou založenou na datech, což je patrné například na prudkém růstu spotřeby datových center nebo na elektrifikaci procesů, které byly ještě donedávna pevně svázány s fosilními palivy.

Na tento vývoj přirozeně navazuje trvalý vzestup obnovitelných zdrojů. Nejde již o okrajovou technologii podporovanou dotacemi, ale o ekonomicky racionální volbu, která je v mnoha regionech nejlevnějším způsobem výroby elektřiny. Solární a větrné elektrárny se staly základním stavebním kamenem energetických strategií nejen v Evropě, ale i v rychle rostoucích ekonomikách Asie, Latinské Ameriky nebo Afriky. Zásadní je přitom skutečnost, že obnovitelné zdroje nejsou pouze nástrojem klimatické politiky, ale i odpovědí na potřebu energetické soběstačnosti a snížení závislosti na dovozu paliv.

Vedle obnovitelných zdrojů se do centra pozornosti vrací také jaderná energetika. Po období stagnace a politických pochybností se ukazuje, že bez stabilních nízkoemisních zdrojů nelze rostoucí poptávku po elektřině dlouhodobě pokrýt. Zvyšující se zájem o jaderné projekty souvisí nejen s klimatickými cíli, ale také s požadavkem na spolehlivost dodávek. Tento aspekt je stále důležitější pro energeticky náročné provozy, které nemohou fungovat s přerušovaným zdrojem energie a zároveň čelí tlaku na snižování uhlíkové stopy.

S tím, jak se energetické systémy stávají složitějšími a více propojenými, roste i význam energetické bezpečnosti. Ta už dávno neznamená pouze dostatek ropy nebo plynu, ale zahrnuje stabilitu elektrických sítí, dostupnost klíčových surovin pro výrobu technologií i odolnost vůči extrémním klimatickým jevům. Energetika se tímto způsobem posouvá do oblasti strategické infrastruktury, kde selhání nemá pouze ekonomické, ale i společenské a politické důsledky.

Není proto překvapivé, že státy do energetiky vstupují stále aktivněji. Trhy s energií a technologiemi se nemění samovolně, ale jsou formovány průmyslovou politikou, regulací a geopolitickými rozhodnutími. Vlády si snaží zajistit kontrolu nad dodavatelskými řetězci, podpořit domácí výrobu klíčových technologií a snížit zranitelnost vůči vnějším šokům. Výsledkem je prostředí, kde čistě tržní logika ustupuje kombinaci ekonomických, bezpečnostních a strategických úvah.

Zároveň se však vytváří situace, která je z pohledu spotřebitelů a dovozců výhodná. Nabídka řady energetických komodit i technologií je relativně vysoká a konkurenční tlak snižuje ceny. To platí nejen pro ropu a plyn, ale i pro baterie, solární panely nebo další komponenty energetické transformace. Tento stav ovšem skrývá riziko podinvestování, pokud krátkodobě nízké ceny odradí investory od rozvoje kapacit, které budou v budoucnu nezbytné.

Poslední výraznou jistotou je posun geografického těžiště světové energetiky. Zatímco v uplynulých dekádách byl růst poptávky tažen především Čínou, do popředí se stále výrazněji dostávají Indie, země jihovýchodní Asie, Blízký východ, Latinská Amerika a rostoucí část Afriky. Právě tyto regiony kombinují rychlý ekonomický růst, pokračující urbanizaci a demografickou dynamiku s ambicí zvyšovat životní úroveň stovek milionů obyvatel. Výsledkem je trvale rostoucí potřeba elektřiny, paliv i energetických služeb, která bude v následujících desetiletích určovat nejen tempo globální poptávky, ale i podobu energetického mixu, investiční toky a technologické priority na celosvětové úrovni.

Celkový obraz proto nepůsobí chaoticky, ale vypovídá o hluboké strukturální proměně. Energetika se jednoznačně posouvá k vyšší míře elektrifikace, decentralizace a rostoucímu strategickému významu. Nejistota se netýká samotného směru této transformace, nýbrž její rychlosti a konkrétních trajektorií. Právě v tom lze číst klíčové sdělení IEA, tedy i v období turbulence existují stabilní opěrné body, o něž je možné opřít dlouhodobé rozhodování.

Na dnešním jednání vlády České republiky došlo k rozhodnutí, které významně ovlivňuje další vývoj v oblasti udržitelnosti, nakládání s obaly a environmentální regulace výrobků. Kabinet odmítl poslanecký návrh novely zákona o obalech, jenž počítal se zavedením povinného zálohování PET lahví a nápojových plechovek. Současně vláda odložila projednání návrhu zákona, který měl do české legislativy promítnout evropská pravidla ekodesignu a posílit důraz na delší životnost, opravitelnost a recyklovatelnost výrobků. 

Výsledek jednání vlády (19.1.):

1. Návrh zákona o ekodesignu výrobků a o výkonu státní správy v této oblasti, a o změně souvisejících zákonů
Předkládá: 1. místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu
Výsledky jednání vlády: bod byl odložen.

2. Návrh poslanců Petra Hladíka, Václava Pláteníka a Gabriely Svárovské na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk č. 73)
Předkládá: ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády
Výsledky jednání vlády: schváleno nesouhlasné stanovisko.

Související:

Vláda odmítla návrh Hladíka zálohovat PET lahve a nápojové plechovky

Odmítnutí zálohování PET lahví rozdělilo obce, ekology i průmysl

Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC připravilo technický návrh jednotného značení obalových odpadů, který má změnit způsob, jakým lidé v celé Evropě třídí plast, papír, sklo i další materiály. Nejde o kosmetickou úpravu symbolů, ale o promyšlený systém, který má spotřebitelům jasně říct, z čeho je obal vyroben a kam přesně patří, a zároveň odstranit dlouhodobé bariéry na vnitřním trhu.

Evropská unie se dlouhodobě potýká s paradoxem, kdy od spotřebitelů očekává správné třídění obalů, ale sama jim k tomu poskytuje nejednoznačné a roztříštěné informace. Plastová láhev může být v jedné zemi označena jinak než v sousedním státě, papírový obal se stejnou funkcí nese rozdílný symbol i barvu a sklo je někde tříděno podle barev, jinde dohromady. Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC nyní přichází s technickým návrhem harmonizovaného značení obalových odpadů, který má tento zmatek nahradit jednotnou a srozumitelnou logikou založenou na materiálu obalu a jeho jasném přiřazení ke konkrétnímu toku odpadu.

Základním principem navrhovaného systému je jednoduchá informace o tom, zda je obal plastový, papírový, skleněný, kovový nebo kombinovaný, a to bez ohledu na to, v jakém členském státě se spotřebitel nachází. Značení se záměrně neodvíjí od názvů kontejnerů ani od místních výjimek, ale přímo od materiálového složení obalu. Plast je plast, papír je papír a sklo je sklo v celé Evropské unii. Právě tato jednoduchá logika má spotřebitelům umožnit rychlou orientaci bez nutnosti přemýšlet, zda se konkrétní obal v dané obci třídí trochu jinak než doma.

JRC navrhuje, aby každý obal nesl jasný piktogram odpovídající materiálu, ze kterého je vyroben. U plastů se systém dále rozlišuje podle praktických potřeb třídění, například mezi tvrdými plastovými obaly a fóliemi, pokud to dává smysl z hlediska recyklace. U papíru a lepenky se rozlišuje papír, karton a nápojové kartony, které jsou materiálově složitější. U skla se počítá se samostatným značením čirého a barevného skla tam, kde je toto rozlišení důležité pro kvalitu recyklátu. Cílem není zahlcovat spotřebitele detaily, ale nabídnout takovou míru podrobnosti, která zlepší třídění bez zbytečné složitosti.

Zásadním prvkem návrhu je shoda mezi označením na obalu a označením na sběrné nádobě. Stejný symbol, který je vytištěn na plastové láhvi, má být viditelný i na kontejneru na plasty. U papírové krabice má spotřebitel vidět totožné označení na obalu i na nádobě na papír. Tento princip vychází z behaviorálního výzkumu, který JRC realizovalo napříč Evropskou unií a který ukázal, že lidé třídí správněji a s menší mírou chyb ve chvíli, kdy mohou obal jednoduše vizuálně přiřadit ke správnému kontejneru bez nutnosti číst dlouhé instrukce.

Zpráva JRC se věnuje i složitějším případům, které v praxi způsobují nejvíce chyb. Typickým příkladem jsou kombinované obaly, jako jsou kelímky s plastovým víčkem, papírové obaly s plastovou vrstvou nebo obaly složené z více oddělitelných částí. Navrhovaný systém umožňuje tyto obaly označit tak, aby bylo zřejmé, zda mají být jednotlivé části odděleny a kam mají být následně vytříděny. Pokud například plastové víčko patří do plastu a zbytek obalu do papíru, má to být ze značení okamžitě patrné.

Samostatná pozornost je věnována také kompostovatelným obalům, které jsou dnes jedním z hlavních zdrojů nejistoty a chybných rozhodnutí. JRC upozorňuje, že označení kompostovatelnosti samo o sobě nestačí a může vést k mylnému dojmu, že obal lze „patří do přírody“. Proto se počítá s jasnou vizuální informací, která spotřebitele navede ke správnému způsobu třídění a zabrání kontaminaci ostatních materiálových toků.

Z pohledu výrobců má harmonizované značení zásadní praktický přínos. Namísto desítek národních symbolů a odlišných pravidel by měl vzniknout jeden základní systém použitelný v celé Evropské unii. To má snížit náklady na úpravy obalů, zjednodušit uvádění výrobků na trh a současně přispět k vyšší kvalitě vytříděných plastů, papíru i skla, kde dnes chyby při třídění výrazně komplikují další zpracování.

JRC ve své zprávě nenavrhuje definitivní grafickou podobu piktogramů, která by se zítra začala povinně používat. Nepředkládá hotovou sadu ikon ve smyslu „toto je konečný symbol pro plast, toto pro papír“. Místo toho připravuje technický a koncepční rámec, na jehož základě má Evropská komise prostřednictvím prováděcích aktů teprve finální značení schválit.

Zároveň JRC otevřeně konstatuje, že samotné zavedení značení problém třídění nevyřeší bez doprovodných kroků. Systém musí být podpořen srozumitelnou komunikací směrem k veřejnosti, úpravami značení na sběrných nádobách a postupným přechodem od stávajících národních řešení. Přesto je jednotné značení považováno za jeden z klíčových nástrojů, bez kterého nebude možné dlouhodobě zvyšovat míru recyklace ani naplnit cíle oběhového hospodářství.

Technický návrh JRC nyní slouží jako odborný podklad pro přípravu prováděcích aktů k nařízení o obalech a obalových odpadech. Pokud bude přenesen do praxe, může se stát prvním skutečně jednotným systémem, který spotřebitelům v celé Evropě nabídne jasnou a srozumitelnou odpověď na základní otázku každodenního třídění: z čeho je tento obal a kam ho mám správně vyhodit.

Dokument ke stažení:

JRC technical proposal on EU harmonised waste sorting labels under the packaging and packaging waste regulation

Ohlašování produkce a nakládání s odpady do systému ISPOP za rok 2025 bude oproti předchozím letům náročnější. Důvodem jsou nové legislativní požadavky, změny v evidenčních kódech, potřeba detailnější evidence a také zpřísněné kontrolní mechanismy. V tomto díle podcastu INIVOR vám představíme přehled všech podstatných změn a upozorníme na oblasti, na které je nezbytné se připravit včas.
 

V podcastu se dozvíte: 

• Kdo podává roční hlášení a proč ho lze podat až do 2. 3. 2026?
• Které listy přílohy č. 13 vyhlášky č. 273/2021 Sb. je nutné vyplnit a jaké změny přinášejí?
• Kdo vyplňuje všech 500 údajů listu č. 5?
• Kdy se podává hlášení za perzistentní organické polutanty (POPs)?
• Co budete muset dokládat, pokud v evidenci pracujete s kódem N63? 

V běžné představě je sklo považováno za „bezplastovou“ a tudíž bezpečnější alternativu k plastovým obalům. Nová vědecká studie však ukazuje, že realita může být podstatně složitější. Výzkum publikovaný v Journal of Food Composition and Analysis odhaluje, že nápoje balené ve skle mohou obsahovat více mikroplastů než ty z plastových lahví. Jak je to možné?

Francouzská studie, na níž se podílel tým odborníků na potravinovou bezpečnost a analytickou chemii, se zaměřila na systematické sledování mikroplastů v běžně prodávaných nápojích. Vědci analyzovali vodu, slazené nealkoholické nápoje, ledové čaje, pivo i víno zakoupené v běžné obchodní síti a porovnávali jejich obsah mikroplastických částic podle typu obalu. Do výzkumu byly zahrnuty plastové a skleněné lahve, kovové plechovky i kartonové obaly. Mikroplasty byly definovány jako částice menší než pět milimetrů a identifikovány pomocí standardních laboratorních metod používaných v potravinářské analýze.

Výsledky potvrdily, že mikroplasty se vyskytují ve všech sledovaných nápojích, avšak v rozdílném množství. U balené vody byly zjištěny relativně nízké hodnoty, v průměru necelé tři částice na litr. Jakmile se však jednalo o nápoje technologicky složitější nebo ochucené, počty částic výrazně narůstaly. U limonád se průměrná koncentrace pohybovala okolo čtyř desítek mikroplastů na litr, u ledových čajů kolem třiceti a u piva dokonce přes osmdesát částic na litr. Víno se v tomto srovnání jevilo jako méně zatížené, přesto i zde byla přítomnost mikroplastů jednoznačně prokázána.

Zcela zásadní zjištění přineslo porovnání jednotlivých obalů. U většiny nápojů vykazovaly nejvyšší hodnoty právě skleněné lahve. Velmi názorně se to ukázalo u nápojů typu cola. Zatímco stejný nápoj balený do plastové lahve obsahoval v průměru pouze jednotky mikroplastů na litr a v plechovce jen o málo více, ve skleněné lahvi jejich množství přesahovalo sto částic na litr. Jinými slovy nápoj ve skle obsahoval řádově více mikroplastů než jeho plastová nebo kovová varianta. Podobně tomu tak bylo i u piva, zejména u menších skleněných lahví, kde koncentrace mikroplastů výrazně převyšovala hodnoty zjištěné u plechovek a jiných typů balení.

Klíčovou otázkou proto bylo, odkud se tyto částice ve skle berou. Detailní chemická analýza odhalila, že většina mikroplastů nalezených ve skleněných lahvích nepochází ze skla samotného. Jejich složení, barva i tvar odpovídaly polyesterovým polymerům používaným v nátěrech kovových uzávěrů. Právě víčka se tak ukázala jako hlavní zdroj kontaminace. Při jejich výrobě, skladování a přepravě dochází k mechanickému tření, při němž se z povrchové barvy uvolňují mikroskopické částice. Ty se mohou zachytit na vnitřní straně uzávěru a po uzavření lahve se dostávají přímo do nápoje.

Tento mechanismus potvrdily i následné experimenty. Když byly uzávěry před použitím pouze ofouknuty stlačeným vzduchem, množství mikroplastů v nápoji výrazně kleslo. Ještě účinnější se ukázalo jejich opláchnutí, po němž se koncentrace mikroplastů snížila na méně než třetinu původních hodnot. Samotná oplachová kapalina přitom obsahovala desítky uvolněných polyesterových částic z jediného uzávěru, což jasně prokázalo, že zdroj kontaminace neleží v nápoji ani ve skle, ale v nenápadném detailu samotného obalu.

Autoři studie upozorňují, že jejich práce nehodnotí zdravotní rizika mikroplastů, protože věda zatím nemá k dispozici jasný konsenzus o jejich dlouhodobých účincích na lidský organismus. Výsledky však mají zásadní význam pro debatu o obalech a jejich bezpečnosti. Studie ukazuje, že intuitivní rovnice bez plastu rovná se bez mikroplastů neplatí a že skutečné zdroje kontaminace se mohou skrývat v detailech, které mohou být přehlédnuty.

Vědecký projekt studenta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) představuje technologický průlom v oblasti simulací krizových situací. Digitální dvojče rozsáhlého chemického areálu vytváří funkční nástroj, který v reálném čase umožňuje modelovat potenciální hrozby, optimalizovat zásahy záchranných složek a minimalizovat rizika pro zaměstnance i okolní životní prostředí. Tento inovativní přístup k využití geoinformatiky získal ocenění v prestižní soutěži a ukazuje, jak moderní digitální technologie mohou pomáhat při prevenci a řešení havárií.

Student Fakulty životního prostředí UJEP Oto Weber vytvořil digitální dvojče celého areálu Lovochemie za použití nejmodernějších metod laserového skenování (LiDAR) a fotogrammetrie, což je systém, který převede reálné prostředí do detailního virtuálního modelu. Tento model není jen statickou 3D vizualizací, ale plnohodnotným simulačním nástrojem, který lze přímo v prohlížeči využít k analýze různých krizových scénářů v reálném čase, například šíření povodňové vlny areálem, viditelnost bezpečnostních kamer nebo pohyb osob v budovách. Takový nástroj může výrazně zlepšit rozhodování při havarijních situacích a tím ochránit lidské životy i životní prostředí v okolí průmyslového objektu.

Technická náročnost projektu spočívá v objemu dat a potřebném výpočetním výkonu. Zpracování desetitisíců fotografií a mračen bodů vyžadovalo paralelní výpočty na deseti nejvýkonnějších počítačích fakulty a nasazení nového výkonného výpočetního serveru. Tento výkon umožnil pracovat s daty v takovém rozsahu, že lze realisticky simulovat komplikované situace a rychle vyhodnocovat výsledky. Výsledná webová aplikace, kterou autor zpřístupnil veřejně, tak představuje technologický unikát i praktický nástroj krizového managementu.

Projekt získal výrazné uznání na Konferenci GIS Esri v Praze, kde se Weberův model dostal do finále soutěže Student GIS Talent 2025 a jeho přednáška patřila k vrcholům uživatelské sekce. Kromě toho obdržel cenu od Severočeské pobočky České geografické společnosti a svůj model zveřejnil na platformě GitHub, aby mohl sloužit jako inspirativní základ pro další vývojáře a studenty. Tato iniciativa tak přesahuje rámec akademické práce a přispívá k rozvoji moderní geoinformatiky jako nástroje pro řešení reálných problémů v ochraně zdraví, bezpečnosti a životního prostředí.

Na zítřejším jednání vlády České republiky budou klíčoví aktéři státní správy projednávat současně dvě významné legislativní iniciativy, které se dotýkají udržitelnosti a oběhového hospodářství. Jde o návrh zákona o větší udržitelnosti výrobků, který implementuje evropské požadavky na ekodesign a recyklovatelnost výrobků, a poslanecký návrh novely zákona o obalech, který usiluje o zavedení systému zálohování PET lahví a nápojových plechovek včetně souvisejících opatření.

Vláda se na svém pondělním zasedání zabývá návrhem zákona reagujícím na nové evropské nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků. Tento návrh, který připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, má za cíl zajistit, aby výrobky uváděné na český trh měly delší životnost, vyšší energetickou účinnost, byly lépe opravitelné a recyklovatelné, a aby o nich byly dostupné komplexní informace prostřednictvím tzv. digitálních pasů. 

Nová pravidla se mají postupně vztahovat na řadu výrobků včetně textilu, nábytku, matrací či pneumatik. První zpřesňující evropská nařízení, která stanoví konkrétní parametry, se očekávají během letošního roku s účinností od poloviny roku 2027. Digitální pasy, jež budou součástí tohoto rámce, mají shromažďovat informace o instalaci, údržbě, opravách a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti, čímž by se měly zvýšit možnosti pro konzumenty i recyklační sektor lépe s výrobky pracovat po celou dobu jejich existence. Dozor nad plněním nových povinností mají vykonávat instituce jako Česká obchodní inspekce či Česká inspekce životního prostředí, byť mezi orgány panují rozpory ohledně jejich zapojení v návaznosti na evropská prováděcí nařízení.

Současně vláda zítra projedná poslanecký návrh novely zákona o obalech, který by zavedl povinný zálohový systém pro PET lahve a nápojové plechovky, a který včetně dalších ustanovení jako zpoplatnění reklamních letáků vyvolal rozsáhlou diskusi napříč ministerstvy a odbornými institucemi. Podle dostupných informací vláda v návrhu stanoviska již naznačila, že tento poslanecký návrh v současné podobě pravděpodobně odmítne, a to s odkazem na programové prohlášení kabinetu, které klade důraz na prokázání jednoznačného ekologického přínosu a zachování funkčních systémů třídění odpadů před plošným zavedením záloh. 

Ministerstva životního prostředí a průmyslu vyjádřila k návrhu řadu výhrad, zejména ohledně poplatků za reklamní letáky a absence dostatečných analýz ekonomických a systémových dopadů, a Hospodářská komora ČR rovněž upozornila, že návrh není koncepčně ani ekonomicky odůvodněn.

Podrobnosti:

• 527/25 Návrh zákona o ekodesignu výrobků a o výkonu státní správy v této oblasti, a o změně souvisejících zákonů

• 24/26 Návrh poslanců Petra Hladíka, Václava Pláteníka a Gabriely Svárovské na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk č. 73)

Čokoláda je pro většinu spotřebitelů symbolem požitku, dostupného luxusu a každodenní radosti. Stále častěji se však stává také nositelem informací o globálních problémech, které zůstávají skryté za její chutí a vůní. Klimatická změna, chudoba pěstitelů, odlesňování tropických oblastí a nové regulatorní požadavky zásadně proměňují způsob, jakým je kakao pěstováno, zpracováváno a obchodováno.

Cesta kakaového plodu od tropického stromu až k tabulce čokolády v evropském obchodě je dnes mnohem víc než jen technologickým procesem. Je to komplexní příběh propojující biologii, potravinářskou vědu, digitální technologie, ekonomiku i environmentální politiku, na jehož konci se rozhoduje o budoucnosti celého odvětví. Kakaovník je nenápadný tropický strom, jehož plody ukrývají surovinu s mimořádnou globální poptávkou. Přibližně osmdesát pět procent světové produkce kakaa pochází z drobných farem v rozvojových zemích, kde je pěstování často hlavním nebo jediným zdrojem obživy.

Latinská Amerika se na celosvětové produkci podílí zhruba jednou pětinou, což odpovídá přibližně jednomu milionu tun kakaa ročně, zatímco dominantní část produkce pochází z Afriky. Přestože se jedná o komoditu s vysokou přidanou hodnotou v konečné fázi zpracování, velká část pěstitelů žije na hranici chudoby a dostupná data ukazují, že až čtyřicet dva procent drobných producentů kakaa se dlouhodobě pohybuje pod nebo těsně nad hranicí příjmové chudoby. Tento rozpor mezi hodnotou finálního produktu a ekonomickou realitou pěstitelů je jedním ze zásadních strukturálních problémů celého hodnotového řetězce.

Klíčovým bodem, který zásadně ovlivňuje kvalitu i ekonomickou hodnotu kakaa, je proces fermentace kakaových bobů. Bezprostředně po sklizni jsou boby spolu s dužninou vystaveny přirozenému mikrobiálnímu rozkladu, během něhož dochází k přeměně cukrů a vzniku látek odpovědných za výslednou chuť a aroma čokolády. Fermentace představuje biologický základ kvality kakaa a v praxi často rozhoduje o tom, zda budou boby prodány jako běžná komodita, nebo jako surovina pro prémiové čokolády s výrazně vyšší výkupní cenou.

Odborné studie ukazují, že optimální délka fermentace se pohybuje přibližně kolem čtyř dnů, tedy zhruba devadesáti šesti hodin, přičemž odchylky od tohoto intervalu mohou vést k výraznému zhoršení senzorických vlastností. V tradiční praxi je však fermentace ponechána zkušenosti farmářů a lokálním podmínkám, což vede k vysoké variabilitě výsledné kvality a k výrazným rozdílům ve výkupních cenách.

Další významnou slabinou současného systému je nízké využití samotného kakaového plodu. Přestože kakaové boby tvoří pouze menší část celkové hmotnosti, zbytek plodu, tedy dužnina a slupky, je ve většině případů považován za odpad. Odhaduje se, že až osmdesát procent hmotnosti kakaového plodu není v současnosti systematicky využíváno, přičemž samotná dužnina představuje přibližně deset procent hmotnosti a slupky zhruba sedmdesát procent. Tyto materiály přitom mají potenciál pro další zpracování, například v potravinářství, při výrobě nápojů, v zemědělství nebo v oblasti biobased materiálů. Nevyužívání těchto složek znamená nejen environmentální zátěž, ale také promarněnou ekonomickou příležitost pro místní komunity.

Právě do těchto slabých míst tradičního kakaového řetězce vstupuje moderní výzkum, který propojuje potravinářskou chemii, mikrobiologii a digitální technologie. Vědci z Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze se proto v rámci mezinárodního projektu Cacao-Tech vydali přímo do Ekvádoru, aby pomocí moderních technologií vnesli do tohoto řetězce vyšší míru transparentnosti a pomohli malým farmářům k lepším ekonomickým i obchodním podmínkám. Výzkumné týmy se zaměřují na řízenou fermentaci, objektivní hodnocení kvality bobů a rychlou analýzu přímo v místě výkupu. Cílem je odstranit dlouhodobou informační nerovnováhu mezi pěstiteli a zpracovateli a nahradit subjektivní posuzování kvality daty, která lze jednoznačně doložit. Pokud je farmář schopen prokázat kvalitu své produkce na základě měřitelných parametrů, získává silnější vyjednávací pozici a možnost dosáhnout vyšší a stabilnější ceny. Současně se tím otevírá prostor pro efektivnější využití celého plodu a pro rozvoj lokálních forem zpracování, které mohou zvýšit příjmy v místě produkce.

Význam těchto inovací v posledních letech zásadně posiluje i vývoj evropské legislativy. Nařízení Evropské unie o produktech bez vazby na odlesňování klade na dovozce kakaa nové povinnosti v oblasti transparentnosti a sledovatelnosti původu. Kakao uváděné na evropský trh musí být dohledatelné až na úroveň konkrétní farmy a nesmí pocházet z ploch, kde po roce 2020 došlo k odlesnění. Tyto požadavky znamenají výrazný tlak na digitalizaci dat, mapování plantáží a systematický sběr informací v celém hodnotovém řetězci. Pro regiony, které nejsou schopny tyto podmínky splnit, se může evropský trh stát prakticky nedostupným.

V tomto kontextu se principy fair trade a technologické inovace přestávají vnímat jako doplňkové či dobrovolné aktivity a stávají se nezbytnou součástí dlouhodobě funkčního systému. Spravedlivější výkupní ceny, dlouhodobé smluvní vztahy a investice do vzdělávání pěstitelů zvyšují jejich schopnost reagovat na klimatické výkyvy, kolísání trhu i nové regulatorní požadavky. Projekty, které propojují výzkum s praktickými nástroji pro farmáře, tak nepředstavují pouze akademický experiment, ale konkrétní odpověď na kombinovaný tlak trhu, politiky a environmentálních limitů. Budoucnost čokolády se dnes nerozhoduje pouze v továrnách, ale především na tropických farmách, kde kvalita, data a transparentnost začínají mít stejnou váhu jako samotná chuť.

V posledních letech se objevují zprávy, že mikroskopické kousky plastu mohou pronikat do lidských orgánů, včetně mozku. Zatímco tato zjištění vzbuzují přirozenou zvědavost i obavy, odborníci upozorňují, že současné analytické metody jsou složité a jejich výsledky je třeba hodnotit s opatrností. Zásadní otázkou není jen samotná přítomnost těchto částic v lidském těle, ale především to, zda jsou detekované částice skutečně plastové, nebo zda jde o výsledky zkreslené přirozenými složkami mozku, a jaké důsledky by jejich případná přítomnost mohla mít pro lidské zdraví.

První zmínky o mikroplastech v lidských tkáních se objevily kolem roku 2018, kdy vědci začali zkoumat přítomnost plastových částic v lidské stolici a následně i v dalších biologických vzorcích. Tyto studie ukázaly, že lidé mikroplasty pravidelně přijímají, například z pitné vody, mořských ryb nebo mořských plodů. Postupně se objevovaly práce, které naznačovaly jejich přítomnost také v některých orgánech, jako jsou játra nebo ledviny, což přirozeně přitáhlo pozornost vědecké komunity i médií. První studie naznačující možnost výskytu mikroplastů v mozku byly publikovány přibližně v letech 2022 až 2023 a okamžitě vyvolaly intenzivní diskusi.

Nová kritická analýza publikovaná v časopise Nature Medicine však poukazuje na to, že současné metody detekce jsou stále zatíženy významnými nejistotami a že výsledky, které se objevují v médiích, je třeba interpretovat s velkou opatrností. Autoři zdůrazňují, že výzkum mikroplastů v lidském těle je teprve na začátku a vyžaduje důkladné ověřování, aby bylo možné oddělit skutečný výskyt mikroplastů od nechtěné kontaminace či chybných interpretací.

Hlavním problémem je použitá analytická metoda, pyrolytický plynový chromatograf spojený s hmotnostní spektrometrií (Py-GC-MS), která slouží k identifikaci plastů v biologických tkáních. Mozková tkáň je mimořádně složitá a obsahuje velké množství lipidů (tukových látek) a dalších biologických molekul, které mohou způsobit, že přístroj mylně zaznamená plast tam, kde ve skutečnosti není. Lipidy hrají v tomto kontextu zásadní roli, protože mozek je orgán s nejvyšším obsahem tuků v lidském těle. Tyto tuky jsou nezbytné pro správnou funkci neuronů a tvorbu myelinu, vrstvy, která obaluje nervová vlákna a umožňuje rychlý přenos nervových signálů.

Právě při analytických postupech, které vyžadují zahřívání nebo chemické zpracování tkáně, se však tyto tuky mohou rozkládat a vytvářet látky, které přístroje snadno zamění za plastové částice. To znamená, že i při pečlivé laboratorní práci existuje riziko, že částice označené jako mikroplasty jsou ve skutečnosti produkty přirozeného složení mozku. Kontrola kontaminace během odběru vzorků a správná kalibrace přístrojů je podle autorů stále nedostatečná, což zvyšuje riziko, že částice identifikované v laboratorních podmínkách nemusí být skutečně součástí mozkové tkáně.

Autoři analýzy dále upozorňují, že podobné metodické nejistoty mohou ovlivnit i výsledky detekce mikroplastů v jiných orgánech, například v játrech nebo ledvinách. I když nezávislé studie potvrzují, že mikroplasty lze v lidských tkáních nalézt, stále není možné s jistotou stanovit, kolik mikroplastů se do těla dostává, jak dlouho v něm přetrvávají a zda mají reálný dopad na lidské zdraví.

Diskuse o mikroplastech v lidském mozku tak odhaluje širší problém vědeckého zkoumání nových environmentálních rizik. Každý nový nález vyvolává otázky o přesnosti metod, interpretaci dat a možných zdravotních dopadech, přičemž výsledky jsou často prezentovány v médiích bez dostatečného upozornění na metodická omezení. Přítomnost mikroplastů v lidském těle je proto zatím spíše předmětem intenzivního výzkumu než jednoznačně uzavřeným faktem, a věda se stále snaží vyvinout spolehlivé postupy, které umožní přesně měřit jejich výskyt, koncentraci i biologické účinky.

Vědecká komunita se shoduje, že zatímco plastové částice jsou v prostředí všudypřítomné a lidé je pravidelně přijímají v potravě nebo vzduchu, není dosud jasné, zda se kumulují v kritických orgánech a jaký dopad by to mohlo mít na lidské zdraví. Publikované závěry v Nature Medicine tedy nejen kriticky hodnotí předchozí studie, ale zároveň zdůrazňují potřebu pečlivé metodiky, transparentního reportování a zdrženlivého hodnocení závěrů, aby budoucí výzkum přinášel spolehlivé a opakovatelné výsledky, které skutečně posunou porozumění této problematice.

Studii a její kritickou analýzu připravili odborníci na toxikologii a environmentální medicínu sdružení v mezinárodním výzkumném týmu, vedeném Dr. Elisou Monikhovou, která se dlouhodobě zabývá výzkumem mikroplastů a jejich chováním v biologických systémech v rámci evropských výzkumných institucí.

Na první pohled působí rostlinná biomasa jako něco samozřejmého a obyčejného. Zbytky dřeva, sláma, kukuřičné klasy nebo odpad z potravinářství jsou materiály, které po staletí končily na poli, v kamnech nebo na skládce. V posledních letech se však právě tato hmota stává středem pozornosti chemiků, kteří v ní nevidí odpad, ale surovinu schopnou nahradit ropu. Výzkum, na němž se podíleli vědci z Univerzity Palackého a jejich zahraniční kolegové a který byl publikován v prestižním vědeckém časopise Nature Catalysis, ukazuje, že klíčem k této proměně může být světlo, chytrý katalyzátor a pečlivě řízená oxidace.

Základní myšlenka je přitom překvapivě jednoduchá. Rostliny ukládají energii slunce do cukrů, tedy organických molekul bohatých na uhlík. Pokud se tyto cukry vhodným způsobem rozloží a chemicky upraví, mohou se stát výchozí surovinou pro výrobu bioplastů. Jednou z nejdůležitějších molekul na této cestě je 5-hydroxymethylfurfural, zkráceně HMF, což je látka vznikající z jednoduchých cukrů obsažených v biomase. HMF bývá označován jako platformová molekula, tedy chemický meziprodukt, z něhož lze připravit celou řadu dalších látek. Pokud se HMF dále oxiduje, vzniká 2,5-furandikarboxylová kyselina, zkráceně FDCA, která je považována za klíčovou surovinu pro výrobu moderních bioplastů.

Právě FDCA je základem polymeru označovaného jako PEF, tedy polyethylenfuranoát. Jde o materiál, který je funkčně podobný běžnému PET plastu používanému například na nápojové lahve, ale na rozdíl od něj může být vyroben z obnovitelných zdrojů. PEF má navíc v některých vlastnostech dokonce navrch. Lépe zadržuje plyny, je mechanicky pevný a potenciálně umožňuje vyrábět obaly s menším množstvím materiálu. Problém dosud spočíval v tom, že přeměna HMF na FDCA vyžadovala náročné podmínky, vysoké teploty, silně zásadité prostředí nebo agresivní oxidační činidla, což celý proces činilo energeticky i ekologicky problematickým.

Nový výzkum ukazuje jinou cestu. Vědci vyvinuli takzvaný plazmonický fotokatalyzátor, tedy materiál, který dokáže využívat energii světla k řízení chemických reakcí. Základem tohoto katalyzátoru je nitrid titanu, což je materiál schopný velmi účinně absorbovat světlo a přeměňovat ho na energii elektronů. Na jeho povrchu jsou navázány extrémně malé nanočástice slitiny ruthenia a platiny, tedy kovů, které jsou známé svou vysokou katalytickou aktivitou. Výsledkem je systém, který funguje jako anténa a reaktor v jednom. Světlo dopadá na nitrid titanu a „rozpohybuje“ jeho elektrony, tedy částice nesoucí elektrický náboj, které se pak dokážou aktivně zapojit do reakce s kyslíkem na povrchu kovových nanočástic.

Aktivovaný kyslík pak dokáže velmi selektivně oxidovat HMF na FDCA. Selektivita zde znamená, že reakce probíhá převážně jedním žádoucím směrem a nevzniká směs nežádoucích vedlejších produktů, což je v chemickém průmyslu klíčový parametr. Autoři studie uvádějí, že dosáhli téměř stoprocentní přeměny výchozí látky a zároveň velmi vysoké selektivity k cílovému produktu. To vše za podmínek blízkých okolnímu prostředí, tedy bez vysokého tlaku, bez extrémních teplot a bez potřeby silných chemických přísad.

Zásadní roli zde hraje také samotné světlo. Nejde jen o zdroj energie, ale o nástroj, kterým lze reakci jemně řídit. Tento jev, známý jako plazmonický efekt (kolektivní pohyb elektronů vyvolaný dopadem světla), způsobuje, že kyslík na povrchu katalyzátoru se stává mnohem reaktivnějším právě tam, kde je chemická reakce žádoucí. Díky tomu je možné dosáhnout vysoké účinnosti bez toho, aby se celý systém musel zahřívat nebo chemicky „tlačit“ do reakce.

Z pohledu průmyslové chemie nejde zatím o hotovou technologii připravenou k okamžitému nasazení. Jde spíše o důkaz, že takový přístup funguje a že cesta od rostlinného odpadu k surovinám pro výrobu plastů může vést přes fotokatalýzu a chytré materiály. Podobně jako u jiných přelomových objevů je zde klíčový samotný princip. Jakmile je jednou prokázáno, že reakce může probíhat za mírných podmínek a s vysokou selektivitou, otevírá se prostor pro další optimalizaci, škálování a hledání levnějších variant katalyzátorů.

Význam tohoto výzkumu přesahuje samotnou výrobu bioplastů. Ukazuje, že světlo může hrát mnohem aktivnější roli v chemickém průmyslu, než jakou mu tradičně přisuzujeme. Místo pasivního ohřevu nebo nepřímého dodávání energie se světlo stává přímým aktérem chemické přeměny. V kombinaci s obnovitelnými surovinami, jako je biomasa, tak vzniká koncept chemie, která je nejen účinná, ale i dlouhodobě udržitelná.

Pokud by se podobné technologie podařilo v budoucnu převést do průmyslového měřítka, mohly by biorefinérie fungovat jako chemické továrny nové generace. Místo ropy by zpracovávaly zemědělské zbytky a místo vysokých pecí by využívaly světlo a chytré katalyzátory. Výzkum publikovaný v Nature Catalysis tak nepřináší jen nový katalyzátor, ale i konkrétní představu o tom, jak by mohla vypadat chemie, která respektuje limity planety a přitom neztrácí svou technologickou ambici.