Řeky, které se znovu učíme milovat, technologie, které slyší dřív než my sami, a firmy, které se bojí kroků, jež jsou možná nevyhnutelné. Všechny tři zprávy z posledních dní, ač na první pohled rozdílné, spojuje jednoduchá otázka: jak moc jsme připraveni změnit svůj vztah k prostředí v němž žijeme? Ať už jde o proud Tibery v Římě, nenápadnou čistírnu v české obci nebo výrobní halu v průmyslové zóně, všude narážíme na stejnou výzvu – odvahu vrátit přírodě důstojné místo v našem světě a přijmout, že to nebude zadarmo.

Paříž nedávno ukázala, že i sny, které se zdají nerealizovatelné, lze proměnit ve skutečnost. Ještě před několika desetiletími by koupání v Seině působilo absurdně – voda byla špinavá, břehy odcizené. Dnes je situace jiná: olympijské závody přímo v řece a plány na stálá veřejná koupaliště dokazují, že i velkoměstská řeka může znovu dýchat. Není to návrat do idyly, ale výsledek obrovských investic, důsledné kontroly a jasné politické vize a vůle. Řím se tímto příkladem inspiroval a chce do pěti let otevřít Tiberu lidem. Nebude to ale snadné – znečištění, které řeka nese je obrovské. Ale i zde platí, že nic není nemožné a že voda je zrcadlem vztahu města k sobě samému. 

V českém prostředí to možná nevypadá tak vznešeně, ale princip je podobný. Projekt TIVOR přináší naději, že i menší čistírny odpadních vod, které se často ocitají na hranici svých možností, dostanou šanci na moderní řízení. Umělá inteligence má pomáhat předvídat havárie, upozorňovat na slabá místa a chránit okolní přírodu před nechtěným znečištěním. Je to méně viditelný, ale o to důležitější krok: nikdo si nevšimne, když čistírna funguje dobře, ale každý snadno a rychle pocítí, když někola stupňové čistící procesy nefungují správně nebo selžou. TIVOR je tak pokusem přinést do neviditelné infrastruktury novou vrstvu jistoty a péče. I tady se voda stává metaforou – tichou připomínkou, že kvalita prostředí se tvoří drobnou a každodenní prací.

A pak je tu silný hlas podnikatelského sektoru. Průzkumy ukazují, že stále více firem vnímá Green Deal spíše jako hrozbu než jako příležitost. Není se čemu divit a je to snadno pochopitelné – vysoké ceny energií, složitá legislativa, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a narůstající administrativa. Zároveň je tu ale zvláštní rozpor: ty samé podniky investují do digitalizace, robotizace a využití umělé inteligence. Jinými slovy, přestože se podniky k zelené transformaci staví s nedůvěrou, současně podnikají kroky, které k ní přirozeně vedou. Možná tady bychom měli hledat inspiraci, kde ponechání toků řek a potoků v jejich přirozeném meandrujícím korytě přináší zdravé a inspirující prostředí jak samotné přírodě tak člověku.

Co tedy spojuje Řím, Paříž, české čistírny a podniky? Všude jde o odvahu, silnou vizi a důvěru. Pařížané uvěřili, že Seina nemusí být špinavou řekou, ale pulzujícím středem města. Římané stojí na začátku podobného příběhu. České obce věří, že i umělá inteligence může být spojencem v péči o vodu. A firmy dělají postupné kroky v zelené transformaci, jen se tomu nesmí říkat Green deal. Možná tak největší výzvou není ani tak technologie, ale schopnost změnit a vnímat perspektivu trošku jinak. A možná se pak nakonec ukáže, že voda je opravdu nejlepší metaforou současné doby: plyne, mění se, nese v sobě paměť i naději. Otázkou zůstává, zda se dokážeme naučit s jejím proudem plavat.

Evropský parlament schválil úpravy mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích EU (CBAM), které mají zásadně snížit administrativní zátěž zejména pro menší dovozce. Namísto dosavadních výjimek postavených na hodnotě dováženého zboží byl zaveden nový hmotnostní práh, jenž stanoví, že importy do 50 tun ročně od jednoho dovozce nepodléhají povinnosti vykazovat a hradit uhlíkové certifikáty. Praktickým důsledkem je, že z povinností vyplývajících z CBAM bude vyňato zhruba devadesát procent importérů, tedy především malé a střední podniky či společnosti dovážející jen omezené objemy surovin a výrobků.

Na klimatické ambice Evropské unie však by tato změna neměla mít má oslabující účinek. Podle odhadů bude i po zavedení nového prahu mechanismus nadále pokrývat devadesát devět procent emisí oxidu uhličitého spojených s dovozem z energeticky náročných odvětví, jako jsou výroba železa, oceli, hliníku, cementu nebo hnojiv. CBAM tak i nadále zůstává nástrojem, který má zamezit přesunu emisně intenzivní výroby mimo EU a současně vytvořit rovné konkurenční podmínky na evropském trhu.

Novelizace se netýká pouze samotného prahu pro osvobození od povinností. Evropský parlament schválil i celou řadu zjednodušení pro ty dovozce, na které se režim nadále vztahuje. Úpravy se týkají procesu autorizace deklarantů, metodiky výpočtu emisí, jejich ověřování i finanční odpovědnosti subjektů povinných k nákupu CBAM certifikátů. Významnou roli hraje i posílení kontrolních mechanismů, které mají zabránit obcházení pravidel a zneužívání systému.

Změny jsou součástí širšího legislativního balíčku označovaného jako Omnibus I, jehož cílem je zjednodušit a zpřehlednit evropská pravidla v oblastech udržitelnosti a investic. Novela nyní čeká na formální potvrzení Radou EU, po němž vstoupí v platnost tři dny po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie. V praxi tedy doufejme, že malé a střední podniky v členských státech, včetně České republiky, se opravdu vyhnou zbytečně složitému reportingu a nákladným procesům spojeným s výpočtem uhlíkové stopy dováženého zboží. 

Maďarsko v posledních dnech přitáhlo pozornost celého regionu, když tamní společnost MOL ve spolupráci s firmou O&GD oznámila objev nového ropného ložiska u obce Galgahévíz. Vrt, označený jako Galgahévíz-4, pronikl do hloubky zhruba 2 400 metrů a už v průzkumné fázi ukázal mimořádně slibné výsledky. Po zkušebních testech byl okamžitě uveden do produkce a dnes je schopen vydat více než tisíc barelů ropy denně. V mezinárodním měřítku to může působit jako kapka v moři, ale pro zemi, která většinu své spotřeby pokrývá dovozem, jde o významný příspěvek. Navíc se odhaduje, že samotný tento vrt zvýší maďarskou těžbu o čtyři procenta, což už v kontextu regionu není zanedbatelné číslo.

Důležitý je také příběh samotného objevu. Vrt byl vyhlouben necelých sedmatřicet dní po začátku prací, za pomoci technologií dceřiné společnosti MOL, Rotary Zrt., a na plošině R-69. Galgahévíz-4 je součástí koncese Mogyoród, která byla v minulosti zkoumána, ale považována za málo perspektivní. Ukazuje se, že s moderními seismickými metodami, přesnějším modelováním podloží a vyšší citlivostí průzkumných nástrojů lze nalézt i zdroje, které dříve unikali pozornosti. Nález navíc není ojedinělý – MOL rozvíjí i projekty v oblastech Vecsés a Somogysámson, kde se rovněž potvrzuje přítomnost zajímavých hydrokarbonových struktur.

Strategický význam takového objevu je nasnadě. Maďarsko dlouhodobě usiluje o snížení své závislosti na importu, především z Ruska, a jakýkoliv příspěvek k domácí produkci posiluje energetickou bezpečnost i vyjednávací pozici země. To vše přichází v době, kdy evropský energetický trh čelí nejistotě, vysoké volatilitě cen a geopolitickým tlakům. Zatímco v minulosti se mohlo zdát, že střední Evropa už žádné velké ropné příběhy nepřinese, Maďarsko respektive nedávno Polsko právě ukazují opak.

Nedávný objev ložiska Wolin East v Baltském moři poblíž Świnoujście je jednou z největších událostí evropského ropného průzkumu posledních desetiletí. Vrt WE1 potvrdil existenci mohutné ropné vrstvy a odhady mluví o desítkách milionů tun vytěžitelné ropy a miliardách kubíků plynu. Podle geologů by mohlo jít o více než 200 milionů barelů ropného ekvivalentu, což by v kombinaci s hlubšími vrstvami mohlo znamenat i dvojnásobek. Takový objev má potenciál zásadně změnit polskou energetickou mapu. 

A co Česká republika? Historie naší těžby ukazuje, že i u nás ropa byla a stále ještě je. První vrt vznikl už na konci 19. století v Bohuslavicích u Kyjova, ale výsledky byly spíš kuriozitou než ekonomickým přínosem. O něco později se začalo těžit v oblasti Hodonínska, Ždánic nebo Uhřic, a v průběhu 20. století se na Moravě rozběhla těžba, která sice přinášela stabilní výsledky, ale nikdy nebyla zásadní. Na přelomu tisíciletí dosahovala česká produkce kolem dvou až čtyř procent domácí spotřeby, a to především díky aktivitám Moravských naftových dolů. Ropa z Vídeňské pánve a karpatské předhlubně však nikdy neznamenala revoluci a naše země zůstala odkázána na dovoz.

Dnes se těžba v menším rozsahu stále odehrává, moderní technologie udržují některé vrty v provozu a občas se ozvou i hlasy volající po nových průzkumech. Nicméně Česká republika má odlišnou geologii a menší perspektivu než Polsko nebo Maďarsko. Zdejší sedimentární struktury jsou menší a méně bohaté, a tak je nepravděpodobné, že by se podařilo objevit ložisko velikosti Wolin East. Přesto příběhy ze sousedních zemí ukazují, že i region, který se považoval za „vytěžený“, může ještě překvapit.

Ropa ale nebyla vždy vnímána jen jako průmyslová surovina, která pohání motory a rafinerie. Ještě předtím, než se stala základem moderní ekonomiky, hrála zajímavou roli v lidovém léčitelství. V oblastech s přirozenými vývěry ropy či dehtu, ať už to bylo na Moravě, ve slovenských Gbeloch nebo na Kavkaze, lidé věřili v její léčivé účinky. Mazali si jí klouby při revmatických potížích, používali ji na kožní choroby nebo ji přimíchávali do mastí a obkladů. Naftalanová terapie v Ázerbájdžánu, založená na koupelích v těžké léčivé ropě, je dokonce dodnes vyhledávanou specialitou a patří k pozoruhodným příkladům toho, jak se přírodní zdroj proměnil v léčebnou metodu.

Mohlo by vás zajímat:

Polské ropné ložisko u Svinoústí může změnit energetickou mapu střední Evropy

Obří ložisko v Brazílii stabilizuje trh s ropou. Ztratí recyklace plastů půdu pod nohama?
 

Evropská unie od roku 2027 zavádí nový systém emisních povolenek ETS2, který se bude týkat i dopravy a vytápění budov. Oproti stávajícímu systému ETS1, jenž dopadá hlavně na elektrárny a průmysl, se tak rozšíří okruh zpoplatněných činností. Cílem je omezit spotřebu fosilních paliv, snížit emise skleníkových plynů, zlepšit kvalitu ovzduší a zároveň omezit energetickou závislost na nestabilních regionech. Česká republika získá z tohoto nového systému prostředky v řádu desítek miliard korun. Část bude tvořit fixní obnos kolem padesáti miliard korun, který přijde prostřednictvím Sociálního klimatického fondu a nezávisí na vývoji ceny povolenek. Další peníze pak budou plynout podle toho, jak se budou povolenky obchodovat, a jejich správcem bude Státní fond životního prostředí.

Česká vláda připravuje plán, jak tyto finance využít. Hlavním záměrem je podpora zranitelných domácností s nízkými či středními příjmy, které bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v místech s nedostatečnou dopravní obslužností a jsou odkázány na automobil. Významná část prostředků má směřovat na úsporné a dostupné bydlení, zejména rekonstrukce nebo výstavbu nájemních bytů s nízkými provozními náklady, menší byty pro jednočlenné domácnosti či seniory a také revitalizace ubytoven určených sociálně vyloučeným skupinám. Další oblastí, do níž půjdou miliardy, je doprava. Plán počítá s podporou poptávkové dopravy v obcích, kde veřejná doprava nefunguje dostatečně, se zaváděním sdílené a nízkoemisní či bezemisní dopravy, s nákupem menších autobusů i s rozvojem cyklistické infrastruktury. Na dopravu je vyčleněno zhruba sedm miliard korun.

Část výnosů bude určena také na renovace a zateplování budov, zavádění čistých technologií v energetice a průmyslu a na opatření proti povodním. Fond by měl začít fungovat v roce 2026 nebo 2027, přičemž konkrétní podoba českého plánu se teprve dokončuje. Na jeho přípravě se podílí ministerstvo životního prostředí, ministerstvo dopravy, ministerstvo pro místní rozvoj i ministerstvo práce a sociálních věcí. 

Zdroj:

Nové povolenky vynesou miliardy. Česko chystá plán, za co je utratí

Milionům domácností i podniků se nedávno připomnělo, jak křehká je energetická páteř země. Krátký výpadek stačil k tomu, aby zhasla světla, ztichla doprava a přestaly fungovat továrny. Nyní se otevírá cesta k rozsáhlé proměně: stát spouští program, který má posílit klíčové vedení a rozvodny a vytvořit prostor pro nové zdroje elektřiny.

Nelze zapomenout na pátek 4. července 2025, kdy zasáhl Českou republiku rozsáhlý výpadek elektřiny, který postihl až milion odběrných míst a ochromil dopravu, průmysl i každodenní život ve velkých městech. Výpadek začal kolem poledne poruchou na vysokonapěťové lince V411 v severozápadní části země, která vedla k dalšímu selhání na elektrárně Ledvice a následnému přetížení dalších částí sítě. Bez proudu se ocitla Praha, Liberec, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Kolín a Šluknovský výběžek.

Zastavily se vlaky, metro, tramvaje a výtahy – 215 lidí muselo být zachráněno z uvízlých kabin. Průmyslové provozy jako Škoda Auto nebo chemička v Litvínově musely přerušit výrobu. Ačkoli se síť podařilo obnovit během několika hodin, incident odhalil zranitelnost české energetiky a vyvolal otázky o připravenosti na podobné situace. 

Českou energetickou infrastrukturu čeká zásadní modernizace. Ministerstva životního prostředí a průmyslu a obchodu dnes představila první výzvu z programu ELEGRID z Modernizačního fondu, z něhož uvolní až 15 miliard korun na posílení kapacity české elektrizační soustavy. Navýšení kapacity elektrizační soustavy znamená, že do přenosové a distribuční sítě bude možné připojit více výroben elektřiny, zejména z obnovitelných zdrojů, a zároveň se zvýší dostupný výkon pro koncové zákazníky – domácnosti, firmy a průmysl. 

Program ELEGRID cílí na rozsáhlé modernizační projekty, které zásadně posílí páteřní infrastrukturu. Podporována bude výstavba nových vedení nízkého, vysokého, velmi vysokého i zvláště vysokého napětí, stejně jako rekonstrukce a rozšíření stávajících tras. Součástí je také výstavba a modernizace rozvoden a elektrických stanic, zvyšování kapacity vedení, instalace výkonnějších transformátorů a zavádění moderních systémů řízení výroby a distribuce elektřiny.

O podporu ve výzvě číslo 1/2025 se může ucházet provozovatel přenosové soustavy i provozovatelé distribučních soustav s více než 90 tisíci odběrnými místy a připojením přímo do přenosové soustavy. Výzva ELEGRID bude spuštěna 29. září 2025, kdy začne příjem žádostí o podporu. Ten bude otevřen až do 29. ledna 2027. Podpořené projekty musí být realizovány do tří let od vydání rozhodnutí o poskytnutí podpory.

Další informace:

Podrobnosti a dokumenty k výzvě

Evropský Tribunál dal za pravdu Evropské komisi v kauze, která rozdělila členské státy a znovu otevřela debatu o podobě zelené transformace. Rakousko napadlo rozhodnutí, jež umožňuje označovat investice do jaderné energetiky a zemního plynu za udržitelné. Soud však dospěl k závěru, že obě technologie mohou sehrát roli při snižování emisí i zajištění energetické stability, a odmítl rakouské námitky jako nedostatečně podložené.

Diskuse o tom, co je a co není udržitelné, není v Evropské unii žádnou novinkou. V roce 2020 přijala EU tzv. taxonomii udržitelných investic, jejímž cílem je nasměrovat finanční toky do aktivit, které podporují přechod k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Taxonomie měla být vodítkem pro investory, banky i firmy a jasně vymezit, které ekonomické činnosti lze označit za šetrné k životnímu prostředí. V roce 2021 Evropská komise prostřednictvím delegovaného aktu definovala technická kritéria pro obnovitelné zdroje energie. O rok později, v roce 2022, však Komise do této skupiny zařadila také jadernou energii a zemní plyn, což vyvolalo ostré reakce.

Právě tento krok se stal předmětem žaloby Rakouska, které dlouhodobě patří k nejhlasitějším kritikům jádra v Evropě. Rakouská vláda argumentovala, že zařazení jádra a plynu mezi „zelené“ investice odporuje smyslu celé taxonomie, protože tyto zdroje podle ní představují environmentální a bezpečnostní rizika. Žalobu podalo k Tribunálu Soudního dvora EU v Lucemburku a získalo podporu například od Lucemburska. Naopak na straně Komise stálo hned několik členských států, včetně Česka, Polska či Francie, které považují jádro a plyn za nezbytnou součást energetického mixu při postupném snižování emisí.

Tribunál však 10. září 2025 žalobu Rakouska zamítl. Podle soudu Komise nepřekročila své pravomoci a měla právo stanovit, že za určitých podmínek mohou jaderná energetika a zemní plyn významně přispívat k omezování změny klimatu a přizpůsobení se jejím dopadům. Rozhodnutí se opírá o několik zásadních argumentů. Za prvé, výroba elektřiny z jádra je spojena s téměř nulovými emisemi skleníkových plynů a v současnosti neexistují ekonomicky ani technologicky plně proveditelné nízkoemisní alternativy ve škále, která by dokázala nepřetržitě pokrýt evropskou poptávku. 

Za druhé, Komise vzala v úvahu rizika spojená s provozem jaderných elektráren, s možností havárií či s nakládáním s vysoce radioaktivním odpadem, a neshledala nutnost překračovat již existující evropský regulační rámec. Argumenty Rakouska, které upozorňovalo například na ohrožení jaderných zdrojů suchem nebo klimatickými extrémy, soud označil za příliš spekulativní.
Pokud jde o zemní plyn, Komise zdůraznila, že jeho role je chápána jako přechodná – jde o palivo, které sice není bezemisní, ale může v krátkodobém horizontu pomoci snížit závislost na uhlí a zajistit stabilitu dodávek energie v době, kdy rozvoj obnovitelných zdrojů nestačí pokrýt spotřebu. Podle Tribunálu proto bylo legitimní přijmout tzv. postupný přístup, který umožní snižovat emise po etapách a současně zachovat energetickou bezpečnost.

Rozhodnutí není pouze právním vítězstvím Evropské komise, ale i jakým si signálem. Ukazuje se, že EU dává přednost pragmatickému pohledu na transformaci energetiky, kdy vedle obnovitelných zdrojů ponechává prostor i pro jádro a plyn. Pro Rakousko, které tradičně profiluje svou energetickou politiku na odporu k jaderné energii a důrazu na obnovitelné zdroje, jde logicky o citelnou prohru. Přesto ještě není všem dnům konec – proti rozhodnutí Tribunálu lze podat odvolání k Soudnímu dvoru EU, ovšem pouze v právních otázkách a ve lhůtě dvou měsíců od oznámení rozsudku.

 

Diskuse o obnově těžby zlata ve Zlatých Horách znovu otevírá širší otázku, odkud a jakým způsobem má Česká republika čerpat své surovinové zdroje. Zatímco geologické průzkumy naznačují, že pod Jeseníky leží až čtyři tuny zlata, stejný objem lze teoreticky získat i z elektroodpadu, zejména z nepotřebných mobilních telefonů. Tento alternativní pohled ukazuje, že městské hornictví může mít v podmínkách 21. století nejen environmentální, ale i ekonomickou logiku.

Zlato je surovina, která po staletí fascinuje lidstvo a v moderní době si udržuje pevné postavení nejen jako uchovatel hodnoty, ale také jako strategický materiál v průmyslu a technologiích. Globální produkce zlata se v posledních letech pohybuje kolem 3 500 tun ročně, přičemž největšími producenty jsou Čína, Rusko, Austrálie, Kanada a Spojené státy. V evropském kontextu se těžba soustřeďuje do Skandinávie a na Balkán, největší objem roční produkce dosahuje Finsko s přibližně devíti tunami. V českých poměrech jde však o téma především historické: Zlaté Hory, které patřily mezi nejvýznamnější těžební oblasti už od středověku, jsou dnes opět v centru pozornosti kvůli odhadovaným zásobám čtyř tun zlata. Při současné ceně, která v září 2025 činila přibližně 2,4 milionu korun za kilogram, se jedná o potenciální výnos blížící se deseti miliardám korun. Taková částka pochopitelně vzbuzuje zájem, ale zároveň otevírá otázky o environmentálních důsledcích, které by návrat těžby znamenal.

Současná těžba zlata je extrémně náročná nejen ekonomicky, ale i ekologicky. Ukazatel AISC, který zahrnuje všechny náklady spojené s těžbou, se u většiny producentů pohybuje mezi 1 200 a 1 400 dolary za trojskou unci, což odpovídá 41 až 45 tisícům dolarů za kilogram. V některých regionech, například v Jižní Africe, jsou tyto náklady ještě vyšší. K tomu je třeba připočítat environmentální zátěž – obrovské množství přemístěné horniny, spotřebu vody a použití kyanidových roztoků, jejichž rizika pro podzemní vody a okolní ekosystémy jsou dobře zdokumentována. V rudách se navíc často nachází jen několik gramů zlata na tunu materiálu, což vede k tomu, že celý proces je z hlediska efektivity spíše zápasem o setiny procent než o bohaté zásoby.

Proti tomu stojí alternativa, která se stále častěji označuje jako „urban mining“, tedy městské hornictví (těžba). Mobilní telefony a další elektronická zařízení obsahují zlato v mnohem vyšší koncentraci než většina přírodních rud. V průměrném chytrém telefonu se nachází přibližně 0,03 gramu tohoto kovu. Čistě matematicky tedy vychází, že na získání jednoho kilogramu zlata je potřeba recyklovat kolem třiatřiceti tisíc telefonů. Pro čtyři tuny, které se skrývají v podzemí Zlatých Hor, by to znamenalo přibližně 133 milionů kusů. Na první pohled jde o číslo nedosažitelné, ale při bližším pohledu na českou realitu není nereálná.

Česká republika má přibližně 10,7 milionu obyvatel. Pokud bychom tento potenciál rozdělili rovnoměrně, vychází to na dvanáct až třináct starých telefonů na každého občana. A to není číslo nijak nereálné – podle průzkumů mění lidé své mobilní telefony jednou za tři a půl roku. To znamená, že za čtyři desetiletí, tedy v horizontu dvou lidských generací, by skutečně bylo možné čtyři tuny zlata získat pouze z českého elektroodpadu. Nejde tedy o nedostižnou představu, ale o reálnou alternativu k tradičnímu hornictví. Navíc, většina domácností uchovává staré telefony v zásuvkách a šuplících, takže skutečný počet „spících“ přístrojů je velmi vysoký a často nedostupný pro recyklační systém. V tom se ukrývá obrovský potenciál.

Kromě zlata obsahují mobilní telefony i další cenné prvky. Stříbro, palladium, platina, tantal nebo vzácné zeminy jako neodym a terbium – všechny tyto materiály mají vysokou tržní hodnotu a jejich těžba je náročná jak z hlediska energetického, tak z hlediska environmentálního. Zatímco koncentrace zlata v horninách se pohybuje kolem několika gramů na tunu, v elektroodpadu se jedná o desítky až stovky gramů na tunu. Jinými slovy, odpad, který leží ve skříních a šuplících, je paradoxně bohatší než ložiska, kvůli nimž se po staletí zakusujeme do hor a lesů. Hodnota 150 až 200 Kč za jeden nepoužívaný telefonu přitom pak není zanedbatelná.

Ekonomické srovnání ukazuje ještě větší zajímavost. Zatímco tradiční těžba zlata vyžaduje náklady kolem 41 tisíc dolarů na kilogram, u recyklace elektroodpadu se náklady podle různých technologií pohybují mezi 70 a 1 500 dolary na kilogram. V některých případech, zejména u nových hydrometalurgických metod, které využívají šetrnější chemické postupy, jsou tyto náklady ještě nižší. Rozdíl je tedy řádový. Připočteme-li k tomu hodnotu ostatních kovů, které se při recyklaci získají, vychází ekonomika městské těžby velmi příznivě.

Pohlédneme-li na věc s trochou představivosti, pak každý vysloužilý mobilní telefon můžeme chápat jako malé ložisko a každý občan se stává jakýmsi akcionářem obrovského ‚národního dolu‘. Tento důl se ovšem nenachází pod zemí, ale přímo v našich domácnostech – v zásuvkách, krabicích a skříních. Zatímco tradiční doly vyžadují miliardové investice, složité legislativní procesy a přinášejí nemalá environmentální rizika, tento zdroj je otevřený a připravený k využití už dnes. 

 

Jubilejní 10. ročník konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) přináší velkou novinku: poprvé se uskuteční ve dvoudenním formátu. První den (11. listopadu) bude patřit praktickým příkladům z provozní praxe, druhý den (12. listopadu) se zaměří na legislativní novinky a povinnosti, které podnikové ekology čekají v příštích letech.

Podle slov organizátorky konference Kristýny Lanové: „Desítka si žádá něco navíc, a proto jsme program rozdělili tak, aby si účastníci odnesli konkrétní postupy, návody a zkušenosti z praxe, ale zároveň měli jasný přehled o chystaných změnách zákonů a vyhlášek. Pro podnikové ekology je to kombinace, která jim ušetří spoustu času při přípravě na kontroly i v každodenní agendě."

První den: praxe, která se hodí hned zítra

Podnikoví ekologové ocení praktické bloky zaměřené na evidenci chemických látek a směsí, která je základem pro BOZP, PO i havarijní plánování. Velký zájem slibuje také workshop k výpočtům koncentrací SVHC látek ve výrobcích, kde se na konkrétních příkladech ukáže, jak se vyhnout chybám při posuzování shody.

Aktuálním tématem je i problematika kapalných odpadů a jejich úpravy mimo ČOV, stejně jako recyklace stavebních a demoličních odpadů s obsahem nebezpečných látek včetně PFAS látek, tzv „věčných chemikálií". Na závěr dne nebude chybět ani blok k moderním kontrolním nástrojům, například využití dronů při inspekcích ČIŽP nebo povinné zkoušky těsnosti nádrží podle vodního zákona.

Druhý den: legislativa bez zkratek a omylů

Druhý den je určen všem, kdo chtějí mít jasno v legislativních povinnostech:

• Ochrana ovzduší – novela zákona přináší nová pravidla pro zařazování zdrojů, povinnosti kontinuálního měření od roku 2028 a změny v hlášení přes ISPOP.

• Odpadové hospodářství – první ostré ohlašování v roce 2026, určení původce odpadu v komplikovaných situacích a praktické tipy pro správné vedení evidence.

• Chemická legislativa – změny v CLP a REACH, nové povinnosti hlášení do ECHA a dopady regulace mikroplastů.

• Vodní hospodářství – připravované vyhlášky k vodnímu zákonu: registr výpustí, digitální havarijní plány a kontinuální monitoring kvality vypouštěných vod.

Každý blok nabídne konkrétní doporučení, jak povinnosti naplnit včas a bez zbytečných chyb.

„Jsme hrdí, že se konference PPE dožila svého desátého ročníku. Rozšíření na dvoudenní formát je přirozeným vyústěním rostoucího zájmu odborné veřejnosti. Naším cílem je, aby si každý podnikový ekolog odnesl nejen aktuální legislativní přehled, ale také praktické nástroje, které může okamžitě využít ve své práci,“ doplňuje Kristýna Lanová z nakladatelství Verlag Dashöfer, které konferenci pořádá.

Kdy a kde:

11. a 12. listopadu 2025 – Hotel Grandium Praha / on-line přenos

Registrace ZDE

Evropská unie stojí na prahu další velké změny. Evropský parlament právě přijal dvě legislativní novinky, které mohou významně přetvořit způsob, jakým spotřebováváme zdroje a jak se díváme na odpad. Zatímco první soubor opatření se zaměřuje na snižování množství potravinového a textilního odpadu, druhý míří na automobilový průmysl a jeho transformaci směrem k vyšší míře recyklace a opětovného využití materiálů. Obě oblasti na první pohled vypadají rozdílně, ale spojuje je jedno: důraz na odpovědnost výrobců, úsporu zdrojů a podporu cirkulární ekonomiky.

Konec plýtvání potravinami a textiliemi

Evropané v průměru vyhodí každý rok 132 kilogramů potravin na osobu. To je číslo, které nejen odhaluje obrovské plýtvání, ale také představuje významnou ekologickou zátěž – od emisí vznikajících při výrobě a dopravě potravin, které nakonec skončí v koši, až po negativní dopady jejich skládkování. Podobný problém se týká i textilu. Každý občan EU ročně vyprodukuje kolem 12 kilogramů textilního odpadu, přičemž méně než jedno procento se skutečně recykluje do nových produktů. Oblečení, které by mohlo být darováno nebo opětovně využito, se často spaluje nebo ukládá na skládky.

Nová pravidla Evropského parlamentu proto nastavují jasný kurz. Do roku 2030 musí členské státy snížit potravinový odpad o deset procent v oblasti výroby a zpracování a o třicet procent na hlavu v maloobchodu, gastronomii a domácnostech. V praxi to znamená, že supermarkety, restaurace i jednotlivé domácnosti budou muset hledat cesty, jak omezit plýtvání – od lepšího plánování nákupů a skladování, přes efektivnější logistiku až po povinnou podporu darování neprodaných, ale stále bezpečných potravin potravinovým bankám a charitám.

Za textil si připlatíme

Textilní odvětví se ocitá před zásadní proměnou. Nová evropská pravidla zavádějí princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR – Extended Producer Responsibility), podle něhož odpovědnost firem nekončí okamžikem, kdy kolekce dorazí na pulty obchodů. Výrobci, kteří uvádějí textilní výrobky na trh EU, budou muset hradit náklady na jejich sběr, třídění a recyklaci prostřednictvím nových systémů EPR, jež mají členské státy zavést do 30 měsíců od vstupu směrnice v platnost. Povinnost se dotkne všech, včetně e-shopů se sídlem mimo EU, pokud prodávají své zboží evropským zákazníkům. Mikropodniky dostanou na splnění požadavků o rok delší lhůtu.

Nová pravidla se vztahují na široké spektrum výrobků – od oděvů a módních doplňků přes obuv, klobouky, přikrývky, ložní a kuchyňské prádlo až po záclony. Na základě iniciativy Evropského parlamentu mohou členské státy rozšířit povinnost EPR také na matrace, které patří k problematicky recyklovatelným výrobkům. Zvláštní pozornost má být věnována fenoménu rychlé a ultra-rychlé módy, jež do značné míry stojí za masivním nárůstem textilního odpadu.

Cílem je snížit objem vyřazeného textilu, který v současnosti v Evropě přesahuje 7 milionů tun ročně, přičemž méně než 1 % končí v recyklaci textil-to-textile. EU se proto snaží přenést část finanční zátěže přímo na výrobce a tím vytvořit tlak, aby se již při návrhu kolekcí zohlednila opravitelnost, životnost a recyklovatelnost. Zda se však tento mechanismus stane skutečným motorem recyklace, zůstává otevřené – recyklát má zatím jen omezené využití a hrozí, že část odděleně sebraného textilu skončí v downcyclingu nebo mimo Evropu. Jisté ale je, že náklady na EPR systém se v konečném důsledku promítnou do konečné ceny oděvů. 

Auta, která se vrací zpět do výroby

Druhou významnou oblastí, na kterou se nové evropské předpisy zaměřují, je automobilový průmysl. Automobil je technicky složitý produkt, který v sobě kombinuje tisíce součástek a materiálů. To z něj činí nejen symbol mobility a průmyslové síly, ale také potenciálně obrovský zdroj odpadu. Jen v Evropské unii bylo v roce 2023 bylo 14,8 milionu motorových vozidel, 12,4 milionu vozidel bylo registrováno. Na silnicích EU jezdí aktuálně 285,6 milionu motorových vozidel a každý rok dosáhne konce své životnosti přibližně 6,5 milionu vozidel.

Každý nový model bude muset být konstruován tak, aby jeho díly bylo možné snadno rozebrat v autorizovaných zařízeních a využít je k opravám, opětovnému použití, recyklaci nebo renovaci. Významná část pozornosti se soustředí na plasty. Poslanci prosadili, aby do šesti let od vstupu pravidel v platnost musela každá nově vyrobená karoserie či interiér obsahovat minimálně 20 % recyklovaného plastu. Tento podíl by se měl do deseti let zvýšit na 25 %, pokud tomu nebudou bránit extrémní ceny recyklátu. Evropská komise zároveň dostala úkol prověřit, zda je možné stanovit podobné cíle také pro recyklovanou ocel a hliník a jeho slitiny, tedy klíčové materiály, které dnes tvoří podstatnou část hmotnosti automobilů.

Do tří let po účinnosti nových pravidel přibude i povinnost EPR – rozšířené odpovědnosti výrobce. Automobilky tak ponesou finanční náklady na sběr a zpracování vozidel, která dosloužila. Tím se má zamezit situaci, kdy se stará auta vyvážejí mimo EU pod záminkou prodeje „ojetin“, ačkoli fakticky již patří do kategorie vozidel na konci životnosti.

Představte si svět, kde se dva největší environmentální problémy – přebytek plastového odpadu a rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře – začnou řešit jedním tahem. Nejde o science fiction, ale o výsledek práce chemiků z Kodaňské univerzity a jejich kolegů z Aarhusu. Ti nedávno ukázali, že i staré lahve od limonády nebo barevné plastové obaly, které nelze běžně recyklovat se mohou doslova pomáhá čistit ozduší.

Nový materiál, kterému vědci dali jméno BAETA, se rodí z recyklovaného PET plastu. Právě PET tvoří podstatnou část plastového odpadu na světě. Pokud je čistý a čirý, snadno z něj vyrobíme další láhev. Ale co se zbytky – s tmavými, znečištěnými nebo chemicky znehodnocenými kusy? Ty dosud končily na skládkách nebo ve spalovnách. Právě tady přichází na scénu BAETA. Díky chytré chemické úpravě, kdy se polymer rozkládá na základní stavební jednotky a následně se na jejich povrch navazuje ethylendiamin, vzniká materiál schopný vázat molekuly CO₂ s obdivuhodnou účinností.

V praxi to znamená, že prášek nebo pelety z BAETA dokážou fungovat jako houba. Umístěné na výstupu průmyslového komínu zachycují oxid uhličitý, aniž by bylo nutné pracovat s extrémně nízkými teplotami nebo nákladnými chemickými rozpouštědly. A až se nasytí? Stačí zvýšit teplotu, aby se CO₂ uvolnil a mohl být dále využit – třeba v potravinářství, při výrobě syntetických paliv nebo v chemickém průmyslu. Sorbent se mezitím regeneruje a může sloužit znovu a znovu.

Síla BAETA spočívá nejen ve výkonu, ale i v univerzálnosti. Funguje při běžných teplotách a zároveň zvládá horké plyny o teplotě až 150 °C, což je přesně to, co potřebuje průmysl od oceláren po cementárny. Vědci jej testovali na různých podmínkách a výsledky překonávají stávající komerčně používané sorbenty. A co je podstatné – výroba není extrémně nákladná. Využívá odpadní plast, který jinak ztrácí hodnotu, a mění ho v surovinu s vysokou přidanou hodnotou.

Při pohledu do širšího kontextu je to příklad cirkulární ekonomiky v praxi. Z materiálu, který považujeme za problém, se stává řešení. Z plastu, který dusí oceány, vzniká nástroj, jenž může pomoci snížit množství emisí skleníkových plynů. Je to ukázka toho, že odpad není konečná stanice, ale začátek nové cesty. V tom tkví kouzlo inovace – propojuje zdánlivě nesouvisející oblasti a vytváří hodnotu tam, kde jsme ji dosud neviděli.

Samotný objev se zrodil v rámci Novo Nordisk Foundation CO₂ Research Center. Vědci se netají ambicí posunout technologii co nejdříve z laboratoří do průmyslových provozů. Společně podali patent a hledají partnery, kteří by pomohli přenést výrobu BAETA do většího měřítka. Vize je jasná: sorbent by mohl být instalován na stovkách míst, kde dnes vznikají emise – od elektráren po menší regionální provozy. Pokud by se podařilo rozšířit výrobu a snížit cenu, BAETA by se mohla stát klíčovou součástí globálního mixu technologií pro zachytávání uhlíku.

Samozřejmě, jedna inovace sama o sobě klimatickou krizi nevyřeší. Potřebujeme kombinaci opatření – od úspor energie přes rozvoj obnovitelných zdrojů až po změnu spotřebitelského chování. Přesto má BAETA potenciál stát se významným dílkem této skládačky. 

Plast, který pohlcuje CO₂, zní možná jako paradox. Ale právě paradoxy nás nutí přehodnotit zaběhlý způsob myšlení. Z odpadní suroviny se může stát stavební kámen nové éry průmyslu – čistšího, chytřejšího a propojeného s přírodou. A je docela možné, že za pár let budeme brát jako samozřejmost, že komíny továren čistí vzduch právě díky plastu, který by jinak ležel někde na skládce.

Další podrobnosti:

Repurposing polyethylene terephthalate plastic waste to capture carbon dioxide

Mohlo by vás zajímat:

Circularity Fuels mění odpad z farem na udržitelné letecké palivo

Hory plastů, moře bioodpadu a jen desetina recyklace – tak vypadá realita marockých měst. Přesto právě tady vzniká příležitost, jakou jinde v regionu nenajdete: vláda chystá reformy, města spouštějí pilotní projekty a prostor pro inovativní partnery je obrovský. Česká řešení mohou být tím, co rozběhne cirkulární ekonomiku naplno.

Když se mluví o marocké ekonomice, obvykle zaznívají pojmy jako stabilita, růst, zelená energie nebo moderní infrastruktura. Jen málokdy ale padne zmínka o tom, že odpadové hospodářství – a s ním celý sektor cirkulární ekonomiky – zůstávají v mnoha ohledech teprve na startovní čáře. A právě v tom spočívá příležitost, která je aktuálně téměř nevyužitá.

Maroko produkuje přes sedm milionů tun komunálního odpadu ročně, přičemž s rostoucí urbanizací tato čísla dál stoupají. Průměrný Maročan vyhodí každý den téměř tři čtvrtě kilogramu odpadu. Z tohoto objemu se však podaří recyklovat pouze zlomek – aktuální míra recyklace se pohybuje mezi deseti a dvanácti procenty. Zbytek končí na skládkách, často bez jakéhokoliv třídění, nebo v rámci neformálního sběru, který stále hraje klíčovou roli zejména ve městech.

Struktura odpadu přitom dobře ukazuje, kde jsou největší mezery – zhruba 60 % tvoří organický odpad, následují plasty, papír, karton a směsné či textilní složky. I přes existenci svozových firem ve větších městech zůstává systém sběru a separace velmi neefektivní. Chybí infrastruktura pro třídění přímo u zdroje, chybí zpracovatelské kapacity a oficiální systémy tříděného sběru pokrývají jen část území. Jinými slovy – zatímco se v jiných oblastech marocká ekonomika modernizuje rychlým tempem, v oblasti odpadového hospodářství běží pořád první kolo.

Situaci se sice snaží zlepšit jednotlivé iniciativy – například pilotní projekt španělské firmy v Tangeru, zaměřený na recyklaci textilu z průmyslového odpadu, nebo projekty na zpracování plastových fólií a bioodpadu z hotelů v Marrákeši – ale jde zatím o výjimky, nikoli systémové řešení.

Maroko si přesto uvědomuje, že bez modernizace v této oblasti nemůže mluvit o udržitelnosti. Vláda proto schválila národní strategii pro nakládání s odpady s cílem recyklovat alespoň 20 % komunálního odpadu do roku 2030. Spouští se pilotní projekty na regionální úrovni, například ve Fèsu nebo Marrákeši. Problém je ale v tempu – infrastruktura přibývá pomalu, zatímco objem odpadu roste rychle.

Zvláštní kapitolou je plastový odpad. Ten představuje přes 700 tisíc tun ročně, ale recykluje se z něj jen malá část. I přes zákaz plastových tašek z roku 2016 se tento typ odpadu běžně objevuje v ulicích i přírodě. Potenciál pro mechanickou a chemickou recyklaci plastů, využití recyklátu ve stavebnictví, obalech nebo textilu, je obrovský – ale zatím zůstává nevyužitý.

Maroko je bránou mezi Evropou a Afrikou, zemí s dlouhou tradicí obchodu, cestovního ruchu i zemědělství. Pyšní se slunečnými elektrárnami v poušti, rychlovlakem spojujícím Tanger s Casablancou i dynamickým automobilovým průmyslem. V Marrákeši pulzují tržiště a turistický ruch, v Casablance se staví moderní čtvrti a průmyslové zóny. Právě proto působí o to větší kontrast, že oblast odpadového hospodářství zůstává pozadu – ačkoli má země všechny předpoklady stát se regionálním lídrem i v cirkulární ekonomice.

A právě tady se otevírá prostor pro české firmy. Maroko dnes aktivně hledá partnery, kteří nabídnou více než jen technologii. Potřebuje know-how v oblasti třídění, logistiky, lisování a automatizace. Potřebuje systémy zpětného odběru, nástroje pro sledování toku odpadu, školení pracovníků a zapojení municipalit i neformálních sběračů do formální ekonomiky. A především potřebuje řešení na míru – nikoli hotové produkty bez kontextu.

České firmy, které dokážou propojit technologii, inženýrský přístup a ochotu spolupracovat na systému od základu, mají jedinečnou šanci stát se klíčovými hráči v oblasti, která je zatím prakticky otevřeným polem. Cirkulární ekonomika v Maroku není budoucností – je to přítomnost, která čeká na ty, kdo ji pomohou rozběhnout.

Evropská komise otevřela veřejnou výzvu k předložení informací a připomínek týkajících se mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, známého pod zkratkou CBAM, který se stane klíčovým nástrojem pro zajištění rovného zacházení mezi domácími a zahraničními výrobci v rámci Evropské unie. Výzva se soustředí na tři oblasti, jejichž přesná podoba bude mít zásadní dopad na provádění CBAM od 1. ledna 2026. 

Prvním bodem je revize metodiky výpočtu emisí obsažených ve zboží podléhajícím CBAM. Cílem je zpřesnit a zjednodušit současný přístup využívaný během přechodného období 2023–2025, přičemž Komise se zaměřuje na snížení administrativní zátěže pro dovozce a zajištění přesnějšího odhadu skutečných emisí spojených s výrobou jednotlivých komodit. Tato revize bude reflektovat zkušenosti z praxe a zpětnou vazbu od podniků a členských států a stane se základem pro metodiku konečného režimu CBAM, který vstoupí v platnost v roce 2026.

Druhým bodem je úprava povinnosti vyřadit certifikáty CBAM tak, aby odrážely přidělování bezplatných povolenek v rámci systému EU ETS. Tato úprava má zajistit, že dovozci zboží nebudou znevýhodněni ve srovnání s výrobci uvnitř EU, kteří mohou využívat bezplatné povolenky, což je klíčové pro udržení rovnováhy na trhu a podporu konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Komise se snaží vytvořit mechanismus, který umožní zohlednění těchto povolenek při výpočtu CBAM, aniž by docházelo k nejasnostem či dvojímu uvalení nákladů spojených s emisemi uhlíku.

Třetí oblastí, na kterou výzva upozorňuje, je odpočet ceny uhlíku zaplacené ve třetí zemi. To znamená, že dovozci, kteří již zaplatili náklady spojené s emisemi uhlíku v zemi původu výrobku, budou moci tyto částky zohlednit při výpočtu CBAM, čímž se zabrání dvojímu zdanění emisí a vytvoří se spravedlivé podmínky pro mezinárodní obchod. Komise tímto krokem zajišťuje, že mechanismus CBAM bude přesně odrážet skutečné náklady na uhlík, a zároveň podporuje transparentnost a právní jistotu pro všechny zúčastněné strany.

Celý proces připomínkového řízení má za cíl nejen posílit efektivitu CBAM, ale také poskytnout podnikům a členským státům jasné pokyny a právní jistotu při přípravě na finální režim. Předkládání připomínek a podkladů bude klíčové pro vypracování prováděcích aktů, které Komise plánuje přijmout před začátkem konečného období od 1. ledna 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 186_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)

• EU 186_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)

• EU 186_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)

Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo novou výzvu Státního fondu životního prostředí ČR zaměřenou na posílení vodní odolnosti krajiny prostřednictvím přírodě blízkých protipovodňových opatření. Alokace ve výši tří miliard korun představuje jednu z nejvýznamnějších investic posledních let do oblasti adaptace na klimatickou změnu a současně do ochrany před povodněmi i suchem. Výzva je otevřena od 1. října 2025 do 30. září 2026, případně do vyčerpání disponibilních prostředků.

Význam programu podtrhují i aktuální klimatické a hydrologické výzvy. Povodeň z loňského září ukázala, že stávající infrastruktura není v řadě regionů schopna účinně čelit rychlým a extrémním srážkám. Technická opatření, jako jsou hráze nebo kanalizační přivaděče, mají své místo, avšak bez doplnění přírodě blízkých řešení nedokáží dostatečně tlumit dynamiku extrémních událostí. Samotné zrychlování odtoku situaci neřeší, je nutné hledat způsoby, jak vodu v krajině udržet co nejdéle.

Důležitým přínosem podpory je i synergický efekt. Obnova vodních prvků podporuje retenci vody v době povodní, ale zároveň zvyšuje odolnost krajiny vůči suchu. Vodní plochy a mokřady zlepšují mikroklimatické podmínky, posilují biodiverzitu a přispívají ke zlepšení kvality povrchových i podzemních vod. Realizace projektů má proto význam nejen v oblasti ochrany před přírodními riziky, ale také v širším environmentálním a socioekonomickém kontextu.

Podporované aktivity zahrnují široké spektrum opatření, od výstavby a rekonstrukce suchých poldrů a retenčních nádrží, přes revitalizace a renaturace vodních toků a niv, až po vytváření menších vodních prvků, jako jsou mokřady, tůně či přírodně modelované rozlivy. Cílem není pouze zvýšení technické ochrany před extrémními srážkami, ale především obnova přirozených hydrologických procesů, které byly v minulosti často potlačeny regulacemi toků a intenzivním využíváním půdy. 

Ekonomický rámec výzvy je nastaven tak, aby odstranil bariéry při přípravě a realizaci projektů. U menších přírodě blízkých opatření je možné získat dotaci až do výše 100 % způsobilých výdajů, v případě náročnějších investic, jako je výstavba či rekonstrukce ochranných nádrží, dosahuje míra podpory až 85 %. Maximální požadovaná výše způsobilých výdajů byla stanovena na 1 milion korun bez DPH pro menší opatření a na 5 milionů korun pro revitalizace toků a niv. Součástí uznatelných nákladů je také výkup soukromých pozemků nezbytných pro realizaci, což umožňuje projekty koncipovat systémově a neomezovat je pouze na státní či obecní majetek.

Projekty budou hodnoceny a schvalovány průběžně podle pořadí doručení. Uchazeči tak mají možnost přizpůsobit přípravu svých projektů vlastním kapacitám, přičemž podmínkou je dokončení všech realizací nejpozději do 31. prosince 2030. Časový rámec poskytuje prostor i pro rozsáhlejší zásahy do krajiny, které vyžadují složitá povolovací řízení či jednání s vlastníky pozemků.

Výzva přichází v době, kdy evropská i národní legislativa klade důraz na integraci adaptačních opatření do územního plánování a hospodaření s půdou. Investice do přírodě blízkých protipovodňových opatření proto není pouze technickým řešením. Je současně strategickým krokem, který propojuje hydrologii, ekologii a ekonomiku a ukazuje, že schopnost krajiny zadržovat vodu je základní předpoklad pro její dlouhodobou životaschopnost.

Dokument ke stažení:

Dokumenty a podrobnosti k výzvě č. 19/2025

Když se letos vybíral nejlepší ekologický projekt roku, rozhodlo se srdce veřejnosti pro křídla a zpěv. Prestižní ocenění E.ON Energy Globe, přezdívané „EkoOskar“, totiž získaly Ptačí parky České společnosti ornitologické. Projekt, který se v krajině stará o mokřady, louky a tůně a vrací jim život, ukázal, že ochrana přírody nemusí být jen o statistice, ale i o radosti, kterou může zažít každý návštěvník.

Ptačí parky dnes tvoří sedm lokalit o rozloze téměř 700 hektarů. Nejsou to ale rezervace uzavřené za plotem – naopak, jsou otevřené všem. Každý, kdo do nich vstoupí, může zahlédnout vzácné druhy ptáků, poslouchat jejich zpěv a přitom pochopit, proč je důležité mít v krajině místa, kde příroda není vytlačená na okraj. 

Vítězství v soutěži navíc není jen symbolické. Spolu s oceněním přichází i finanční podpora, díky níž mohou ornitologové pokračovat ve vykupování pozemků a rozšiřování parků. Jejich ambice jsou velké – do roku 2042 chtějí, aby měl každý kraj svůj vlastní ptačí park. Pokud se to podaří, bude to síť míst, kde mohou příroda i lidé znovu volně dýchat.

Vedle hlavní ceny získal sympatie návštěvníků festivalu také projekt Květomluva – bylinná farma, která na neúrodné půdě vybudovala ekologicky certifikované hospodářství a ukazuje, že i zemědělství může být i šetrné a zároveň krásné. 

Válka, klima i technický pokrok – tři odlišné příběhy, které spojuje jeden element: voda. Ať už jako vzácný zdroj každodenního přežití, jako inspirace k gigantickým inženýrským dílům, nebo jako mocenská páka v rukou států. Když se na ně podíváme pohromadě, začíná před námi vyvstávat podstatná otázka: kdo dnes skutečně drží „kohoutek“ a co to znamená pro naši budoucnost?

Na jihu a východě Ukrajiny se lidé probouzejí do dne, který je definován nejistotou, ale čekáním. Kohoutek se otevře jen na pár hodin a často ani to ne. Voda se dováží v cisternách, lidé stojí s kanystry v řadách, improvizované zásobníky se plní a znovu vyprazdňují. Někde pomáhá Červený kříž, jinde OSN, ale stále jde o hašení nevyřešitelného faktu, že infrastruktura byla válkou rozbita cíleně a nenávratně. Mluvíme o stovkách tisíc domácností, které žijí v permanentní nejistotě. Každá rozbitá trubka se tu rovná nejenom technickému problému, ale i strategickému záměru – voda jako zbraň, která má podlomit morálku i životní podmínky obyvatel. 

Úplně jiný příběh se odehrává v Číně, kde se nedostatek vody nestal hybatelem, ale inspirací k hledání nových forem energie. Tamní inženýři nedávno spustili do provozu větrnou turbínu, kterou lze bez přehánění označit za obřího obra – s výkonem přes 18 MW, výškou srovnatelnou s Eiffelovou věží a lopatkami, jejichž délka přesahuje rozměry fotbalového hřiště. Každý rok vyrobí přes 100 GWh elektřiny, což stačí pro pětapadesát tisíc domácností. Pokud bychom to převedli na tradiční zdroje, znamená to úsporu více než 30 tisíc tun uhlí a snížení emisí oxidu uhličitého o 90 tisíc tun ročně. Čína tak ukazuje, že stejně tak větrem a lze jako s vodou naložit nejen jako s přírodními zdroji, ale i jako s motory obrovských změn. Zatímco v Evropě se někdy hádáme o krajinný ráz, v Asii staví stroje, které mají potenciál překreslit mapu energetiky.

A pak je tu Etiopie a její Velká přehrada znovuzrození (GERD) na Modrém Nilu. Projekt, o němž se mluví už více než deset let, je konečně spuštěn. Se svou kapacitou přes 5 150 MW se zařazuje mezi největší hydroelektrárny světa a má ambici zajistit elektřinu pro desítky milionů lidí. Pro Etiopii je to krok k soběstačnosti a k energetickému exportu do okolních států, což může zásadně proměnit hospodářství celé oblasti. Ale každá kapka vody zadržená v nádrži má i svou politickou cenu. Egypt, závislý na Nilu ze 97 procent, vnímá přehradu jako ohrožení své potravinové i vodní bezpečnosti. Súdán balancuje mezi potenciálními přínosy a riziky. Diplomatická jednání se vlečou roky, a i když se slavnostně stříhá páska, nad přehradou visí stín možných konfliktů. GERD tak není jen triumfem inženýrství, ale i živým důkazem toho, že voda je zároveň darem i hrozbou.

Co spojuje Ukrajinu, Čínu a Etiopii? Na první pohled odlišné situace – zničené vodovody, obří větrná turbína a monumentální přehrada. Přesto všechny ukazují, že voda a s ní spojené zdroje energie se stávají určujícím faktorem naší doby. Tam, kde voda chybí, hrozí chaos a zranitelnost. Tam, kde je využívána, dává moc a otvírá nové příležitosti. A tam, kde je zadržována, dokáže proměnit rovnováhu celých regionů. Možná právě v tom tkví poselství těchto příběhů: čistá voda je neutrální, v rukou člověka je to tekutina, která se umí proměnit v politiku, v naději i ve zbraň.

Indonésie významně posílila svou roli v oblasti globálního nefinančního reportingu, když oficiálně představila vlastní standardy pro zveřejňování informací o udržitelnosti. Nově zavedený rámec s názvem Sustainability Disclosure Standards (SPK) vznikl ve spolupráci profesní organizace Ikatan Akuntan Indonesia (IAI) s klíčovými institucemi, mezi nimiž nechybí centrální banka Bank Indonesia, ministerstvo financí ani finanční regulační úřad OJK. Slavnostní uvedení se uskutečnilo v srpnu 2025 v Jakartě, nicméně samotné standardy, označené PSPK 1 a PSPK 2, byly schváleny již 1. července téhož roku. Do praxe vstoupí od 1. ledna 2027, což firmám poskytuje přechodné období k přípravě.

SPK jsou přímo navázány na mezinárodní standardy IFRS S1 a S2, které vydává International Sustainability Standards Board (ISSB) pod hlavičkou IFRS Foundation. Indonésie se tím zařazuje k více než třiceti jurisdikcím, které již tyto globální rámce implementují. První standard, PSPK 1, se zaměřuje na obecné požadavky spojené se zveřejňováním údajů o udržitelnosti, druhý, PSPK 2, pak cílí na klimaticky zaměřené informace a zdůrazňuje provázanost s řízením rizik a strategickým plánováním podniků. Jejich účelem je posílit transparentnost, srovnatelnost a důvěryhodnost informací, které budou moci využívat investoři i regulátoři. Očekává se, že zavedení standardů podpoří přístup indonéských firem k mezinárodnímu zelenému financování a usnadní jim zapojení do globálních dodavatelských řetězců, kde se zveřejňování nefinančních informací stává nezbytností.

Samotný proces přípravy SPK nebyl jednorázovým krokem, ale výsledkem několikaleté práce. Již v roce 2020 vznikla v rámci IAI pracovní skupina Task Force on Comprehensive Corporate Reporting, která zahájila diskusi o budoucím nastavení nefinančního reportingu v zemi. V prosinci 2024 pak byla zveřejněna SPK Roadmap, jež vytyčila harmonogram i klíčové oblasti, které měly být do standardů zapracovány. Následovala veřejná konzultace, do níž se zapojily stovky odborníků z řad firem, regulátorů i akademické sféry a která přinesla více než padesát formálních připomínek. Tento participativní přístup zajistil, že výsledná verze standardů reflektuje jak mezinárodní trendy, tak specifika indonéského podnikatelského prostředí.

Pro úspěšnou implementaci vzniklo také Indonesia Sustainability Reporting Forum (ISRF), platforma, jejímž úkolem je koordinovat spolupráci mezi regulačními orgány, podniky a dalšími zainteresovanými stranami. Její existence má zajistit, že přechod na povinný reporting bude probíhat hladce, s dostatečnou metodickou a technickou podporou. SPK tak představují nejen regulatorní nástroj, ale i součást širší strategie, jejímž cílem je propojit udržitelnost s finanční stabilitou a ekonomickým rozvojem země.

Z pohledu kompatibility s evropskou legislativou v oblasti ESG je spuštění indonéských standardů SPK významným krokem k mezinárodní harmonizaci. Evropská unie v posledních letech nastavila vysokou laťku prostřednictvím směrnice CSRD a standardů ESRS, které vyžadují od velkých podniků detailní a ověřitelné zveřejňování dat o udržitelnosti. Přestože mezi evropskými a indonéskými pravidly existují rozdíly v rozsahu a v pojetí materiality, jejich společným jmenovatelem je navázání na rámce ISSB a IFRS. Díky tomu lze očekávat, že indonéské podniky využívající SPK budou schopny poskytovat informace, které jsou v široké míře slučitelné s evropskými požadavky. To je klíčové zejména pro exportně orientované sektory, jež jsou součástí evropských dodavatelských řetězců a čelí rostoucím nárokům na transparentnost nejen v oblasti uhlíkové stopy, ale i sociálních a governance aspektů. Harmonizace standardů tak přispívá ke snížení regulatorní fragmentace a posiluje možnost srovnatelnosti dat, což usnadní tok kapitálu mezi EU a Indonésií.

Indonésie patří k zemím, které čelí jedněm z nejzásadnějších environmentálních výzev na světě. Jako největší souostroví planety se potýká s masivním odlesňováním, jež souvisí zejména s expanzí plantáží palmy olejné a papírového průmyslu. Úbytek pralesů vede nejen ke ztrátě biodiverzity, ale i k vysokým emisím skleníkových plynů, protože velká část přeměňovaných území zahrnuje rašeliniště s obrovskými zásobami uhlíku. Země je také mimořádně zranitelná vůči dopadům klimatické změny – stoupající hladina moří ohrožuje pobřežní oblasti včetně metropole Jakarty, extrémní srážky zvyšují riziko záplav a sesuvů půdy a rostoucí teploty mají negativní dopad na zemědělství i lidské zdraví. K tomu se přidávají problémy s kvalitou ovzduší v důsledku požárů lesů. 

Indonésie zároveň patří k největším světovým producentům plastového odpadu, který v nemalé míře končí v oceánech, a jehož řešení se stalo prioritou jak pro vládu, tak pro mezinárodní partnery. Odpady představují dlouhodobě palčivý problém, neboť země produkuje přes 60 milionů tun komunálního odpadu ročně, z čehož značná část končí na neřízených skládkách či přímo v životním prostředí. Řada regionů stále postrádá efektivní systém třídění a recyklace a infrastruktura pro moderní zpracování odpadu, včetně energetického využití, je v počáteční fázi rozvoje.

Evropská unie si stanovila ambiciózní plán: do konce této dekády má být většina obalů navržena tak, aby byly snadno recyklovatelné, a současně mají výrobci povinnost začlenit do nových obalů určité procento recyklovaného plastu. Zní to jako logický krok směrem k oběhovému hospodářství. Jenže realita v terénu je znepokojivá. Plastics Recyclers Europe, zastřešující organizace evropských recyklačních firem, varuje před dramatickým úpadkem celého sektoru. V roce 2023 zmizela z evropského trhu část recyklační kapacity, v roce 2024 už to bylo trojnásobně víc a jen za prvních sedm měsíců roku 2025 byla uzavřena další zařízení s kapacitou odpovídající celému předchozímu roku. Mluvíme o výpadku, který může do konce roku dosáhnout až milionu tun. Nejvíce postihuje státy, které byly dosud tahouny – Německo, Nizozemsko nebo Velkou Británii.

Hlavní příčinou nejsou ani tak technologické limity, ale prostá ekonomika. Recyklace plastů je energeticky náročný proces. Stroje musí plasty dotřídit, vyprat, vysušit, roztavit a znovu zpracovat. Každý z těchto kroků spotřebuje obrovské množství elektřiny a tepla. Pokud cena energie stoupá na několikanásobek toho, co platí konkurence mimo EU, není divu, že dovoz levnějšího recyklátu z Asie nebo Turecka vychází ekonomicky lépe než zpracování domácího, potažmo evropského, plastového odpadu. A to je paradox, který bije do očí: Evropa hovoří o soběstačnosti, cirkulární ekonomice a udržitelnosti, ale realita ji tlačí k dovozu materiálu, který se mohl zpracovat přímo v EU.

Situaci také komplikuje systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR). Ten má fungovat jako ekonomický nástroj: výrobci platí poplatky podle toho, kolik obalů uvedou na trh, a prostředky se mají použít na jejich sběr a recyklaci. Jenže každý členský stát nastavil EPR po svém. Někde jsou poplatky modulovány podle toho, zda je obal snadno recyklovatelný, jinde se podobná pravidla neuplatňují. Výsledek? Vzniká roztříštěný systém, který evropským firmám komplikuje orientaci a v praxi často nepodporuje to, co bylo původním cílem – tedy kvalitní recyklaci a vyšší podíl druhotných surovin v nových výrobcích. Výrobce, který působí ve více zemích, musí dodržovat zcela odlišná pravidla a platit rozdílné poplatky. Harmonizace, kterou měla PPWR přinést, se zatím nedostavila. 

A právě PPWR, tedy nové nařízení o obalech a obalových odpadech, má být pilířem evropské politiky v následujících letech. Už od roku 2030 má být většina obalů recyklovatelná alespoň ze sedmdesáti procent, plastové lahve mají obsahovat nejméně třicet procent recyklátu a do roku 2040 se počítá s ještě mnohem vyššími čísly. Cíle vypadají hezky na papíře, ale narážejí na základní otázku: odkud se vezme tolik kvalitního recyklátu, když recyklační závody zavírají jeden po druhém?

Evropa se tak dostává do slepé uličky. Třídění odpadu funguje, lidé házejí plasty do žlutých kontejnerů s pocitem, že přispívají k ochraně planety. Obce investují do sběrných systémů a svozu odpadů za který platí nemalé částky, přesto v pravém smyslu principu EPR by za vytříděný plastový odpad obce platit neměly.  Jenže co dál s vytříděným plastem? Pokud chybí zpracovatelské kapacity, hrozí, že se plast spálí v cementárně, multipalivovém kotli nebo se vyveze na druhý konec světa. Smysl třídění tím zcela mizí a důvěra veřejnosti se může rychle vytratit.

Klíčem je energie. Dokud nebude v Evropě stabilní a cenově dostupná, budou recyklační podniky vždy v nevýhodě. Zpracování plastů v EU se stává luxusem, zatímco dovoz levného recyklátu představuje pohodlnější cestu k naplnění legislativních kvót. Jenže takto se oběhové hospodářství nevybuduje. Evropa riskuje, že její ambiciózní vize skončí v paradoxu: budeme mít nejlepší předpisy na světě, ale recyklaci bude reálně obstarávat někdo jiný mimo EU.

Otázka proto zní, zda je Evropská unie schopna situaci zvrátit a v jakém časovém horizontu. Potřebné kroky jsou zřejmé: rychlejší povolování nových technologií, harmonizace EPR systémů napříč členskými státy, podpora investic a především snížení ceny energie pro průmysl. Právě cena energie se stává klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, zda bude recyklace v Evropě ekonomicky životaschopná. Pokud budou recyklační linky platit několikanásobně vyšší účty než jejich konkurenti v Asii či Americe, pak se veškeré ambice o cirkulární ekonomice rozplývají v abstraktních proklamacích. Jenže hledání cest, jak cenu energie snížit, není čistě technickou otázkou, ale zároveň geopolitickou a etickou. 

Má EU ohnout hřbet a vrátit se přímo k ruské ropě a plynu, jejichž dovoz sice dokáže srazit náklady, byť s otazníkem na jak dlouho, ale zároveň by znamenal oslabení politické pozice a popření dosavadní solidarity s Ukrajinou? Nebo je správnější obětovat část cirkulárních ambicí, připustit nižší míru recyklace a akceptovat, že Evropa se v této oblasti dočasně stane závislou na dovozu druhotných surovin či dokonce primárních materiálů z jiných trhů? V sázce tedy není jen efektivita recyklační infrastruktury, ale také samotná důvěryhodnost evropské politiky, která se navenek hlásí k principům udržitelnosti, nezávislosti a soběstačnosti. Tím se debata o recyklaci plastů dostává daleko za hranice odpadového hospodářství – stává se jakým si testem, zda jsme ochotni kvůli cirkulární ekonomice nést i náklady geopolitické, nebo zda právě v této oblasti uděláme pragmatický ústupek a ponecháme si okno otevřené směrem k levné, ale problematické energii.

Vedle klasické recyklace se otevírá možnost určitého kompromisu, který spojuje technologickou inovaci s pragmatickým přístupem k evropské energetické a odpadové krizi. Nedávný výzkum amerických a čínských vědců ukázal, že i směsný plastový odpad lze v jediném kroku s účinností přes 95 % přeměnit na uhlovodíky odpovídající benzínu, a to při běžné teplotě a tlaku, přičemž vzniká i průmyslově využitelná kyselina chlorovodíková. Podobné experimenty probíhají i v USA, například na univerzitě Yale, kde se část polyethylenu přeměňuje na palivo bez nutnosti drahých katalyzátorů. Pokud tato technologie je opravdu funkční a ekonomicky efektivní, pak tento přístup nabízí Evropě teoretickou možnost, jak využít nevyužitelný plastový odpad i k výrobě pohonných hmot. 

Ministerstvo životního prostředí připravilo návrh novely nařízení vlády č. 189/2018 Sb., které stanovuje kritéria udržitelnosti biopaliv a požadavky na snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot. Tento krok je přímo navázán na nedávnou novelu zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 42/2025 Sb.) a má zajistit plnou transpozici evropské směrnice RED III (směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2413), která aktualizuje a nahrazuje předchozí pravidla týkající se obnovitelných zdrojů energie a udržitelnosti biopaliv. Novela vychází ze zkušeností s aplikací stávající legislativy a usiluje o jasné a jednotné nastavení pravidel pro všechny účastníky trhu.

Hlavním účelem novely je zavedení jednotného a transparentního rámce pro kontrolu udržitelnosti biopaliv a snižování emisí skleníkových plynů. Klíčovými změnami je rozšíření okruhu povinných subjektů, včetně dodavatelů zkapalněného ropného a zemního plynu či čistých biopaliv, a zavedení minimálního podílu pokročilých biopaliv a obnovitelných paliv nebiologického původu od roku 2030. Nařízení zároveň určuje postupné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů, a to jak na roční, tak i na čtvrtletní bázi. Důležitou novinkou je zjednodušení mechanismu plnění těchto povinností prostřednictvím spolupráce s jiným dodavatelem pohonných hmot, čímž se minimalizuje administrativní zátěž pro podniky.

Součástí novely je i aktualizace právní terminologie a definic. Byly doplněny pojmy, které dosud v nařízení chyběly, například definice oblasti těžby lesní biomasy a definice obnovy lesa, a zároveň byly odstraněny ustanovení zrušené směrnicí 2015/652/EU, například možnost zohlednění emisí z těžby při výpočtu snížení emisí skleníkových plynů. Základní hodnota produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty byla sjednocena na 94 gCO₂ekv/MJ, v souladu se směrnicí RED III, a nahrazuje tak dřívější rozporné hodnoty.

Navrhovaná novela rovněž zajišťuje jasné pravidla pro evidenci a reporting emisí. Zprávy o emisích musí nyní obsahovat podrobné údaje o jednotlivých výrobních operacích, od pěstování plodin přes dopravu až po výrobu biopaliv. Je zde rovněž požadavek, aby byla uvedena informace o poskytnuté podpoře na výrobu biopaliva či meziproduktu, což zvyšuje transparentnost a možnost kontroly dodržování povinností.

Dokuemnt ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění