Nová zpráva European Environment Agency (EEA) ukazuje, že i přes dlouhodobý pokles expozice škodlivým látkám zůstává v roce 2023 v Evropské unii významný zdravotní dopad znečištěného ovzduší. Jemné částice PM₂,₅, oxid dusičitý NO₂ a ozón O₃ jsou stále spojovány s více než 279 000 předčasnými úmrtími, což podtrhuje naléhavost dalších opatření ke zlepšení kvality ovzduší.

Analýza EEA zahrnuje data za 41 evropských států a poskytuje nejnovější odhady expozice populace jemným částicím (PM₂,₅), oxidu dusičitému (NO₂) a ozónu (O₃). V roce 2023 bylo díky dlouhodobé expozici PM₂,₅ odhadováno 182 000 předčasných úmrtí, u O₃ 63 000 a u NO₂ 34 000. Přestože úmrtnost spojená s PM₂,₅ klesla od roku 2005 o 57 %, což odpovídá cíli alespoň 55 % snížení oproti roku 2005, většina evropských obyvatel měst stále dýchá vzduch s koncentracemi nad doporučeními WHO. 
Odhady zahrnují také morbiditu vyjádřenou pomocí ukazatelů DALY (disability-adjusted life years – ztracené roky zdravého života), YLL (years of life lost – ztracené roky života) a YLD (years lived with disability – roky žité s postižením), které ukazují, že dopady znečištění ovzduší jsou nejen smrtelné, ale i dlouhodobě oslabující zdraví populace.

Jemné částice PM₂,₅ jsou spojeny s širokou škálou onemocnění včetně astmatu u dětí a dospívajících, chronické obstrukční plicní nemoci (COPD) u dospělých, diabetu, ischemické choroby srdeční, rakoviny plic a cévních mozkových příhod. Zpráva EEA nově uvádí i odhad morbidity z demence u osob nad 60 let způsobené PM₂,₅, což ukazuje, že znečištěné ovzduší může mít vliv i na neurodegenerativní onemocnění. Oxid dusičitý přispívá k astmatu u dětí a dospělých, COPD, diabetu a cévním mozkovým příhodám. Ozón je spojen především s úmrtími a hospitalizacemi z chronických plicních onemocnění a kardiovaskulárních chorob.

Hodnoty DALY v roce 2023 ukazují, že PM₂,₅ způsobilo ztrátu více než 4,5 milionu let zdravého života v celé EU, O₃ 1,2 milionu a NO₂ 0,8 milionu let. Ztráta let života (YLL) u PM₂,₅ dosáhla 3,7 milionu, u O₃ 1 milion a u NO₂ 0,7 milionu. Hodnota YLD je pak 0,8 milionu u PM₂,₅, 0,2 milionu u O₃ a 0,1 milionu u NO₂. Tyto ukazatele ukazují nejen počet úmrtí, ale i celkovou zátěž na zdravotní systém a ekonomiku, kterou představuje dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší.

Z grafů EEA vyplývá, že nejvíce ohrožené jsou východní a jihovýchodní evropské země, kde jsou koncentrace znečišťujících látek vyšší a zdravotní dopady na populaci intenzivnější. Například expozice PM₂,₅ v Polsku a Bulharsku je nad 25 µg/m³, což je dvakrát více než doporučení WHO 10 µg/m³ pro roční průměr. Průměrná expozice NO₂ v městských oblastech Beneluxu, Francie a Itálie dosahuje 40–50 µg/m³, což je pod hranicí EU, ale nad doporučením WHO 10 µg/m³.

Trendové údaje ukazují, že od roku 2005 dochází k poklesu úmrtí a DALY u PM₂,₅ o více než 50 %, u NO₂ o 30 % a u O₃ o 20 %. Přesto expozice znečištěnému ovzduší zůstává hlavní environmentální příčinou předčasných úmrtí v EU. Studie zároveň zdůrazňuje, že dosažení směrnic WHO by mohlo v roce 2023 zabránit 182 000 úmrtím na PM₂,₅, 34 000 na NO₂ a 63 000 na O₃, což ukazuje potenciál preventivních opatření.

V České republice znečištění ovzduší stále představuje významné riziko pro zdraví obyvatel. V roce 2023 byla podle EEA dlouhodobá expozice jemným částicím PM₂,₅ spojena s 4 715 předčasnými úmrtími, což odpovídá 63,6 úmrtí na 100 000 obyvatel, a ztráta let života (YLL) činila 51 363, tedy 689,9 let na 100 000 obyvatel. Pokud se podíváme na konkrétní nemoci, chronická obstrukční plicní nemoc (COPD) si vyžádala 5 133 ztracených let života a 1 390 let žitých s postižením (YLD), celkem 6 523 ztracených let zdravého života (DALY, disability-adjusted life years), což je 81,4 DALY na 100 000 obyvatel. Ischemická choroba srdeční pak přinesla 19 082 YLL a 374 YLD, celkem 19 456 DALY, tedy 242,8 DALY na 100 000 obyvatel.

Oxid dusičitý (NO₂) přispěl k 441 předčasným úmrtím, což je 5,9 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil 4 805 ztracených let života (64,6 YLL na 100 000 obyvatel). Pokud se zaměříme na diabetes mellitus, znečištění NO₂ připravilo českou populaci o 1 943 let života a 950 let žitých s postižením, dohromady tedy 2 893 DALY, což odpovídá 36,1 DALY na 100 000 obyvatel. Ozon (O₃) se podílel na 1 625 předčasných úmrtích, tedy 20,3 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil ztrátu 17 794 let života, což je 222 let ztracených na 100 000 obyvatel.

Z map a grafů EEA vyplývá, že nejvyšší koncentrace PM₂,₅ a NO₂ jsou soustředěny především v průmyslových a městských oblastech, zejména kolem Prahy, Ostravy a dalších krajských center. Tyto údaje ukazují, že i přes dlouhodobý pokles emisí a zlepšení kvality ovzduší zůstává ochrana zdraví obyvatel a snižování emisí v těchto regionech zásadní výzvou.

Nová revidovaná směrnice EU pro kvalitu ovzduší, která vstoupila v platnost koncem roku 2024, stanovuje přísnější limity pro PM₂,₅, NO₂ a O₃ a dává naději na další snižování zdravotních škod. Zpráva EEA potvrzuje, že i přes pokles koncentrací znečišťujících látek a úmrtí spojených s PM₂,₅, NO₂ a O₃ je boj s ovzduším jako tichým zabijákem stále otevřený. Desítky tisíc úmrtí ročně, miliony ztracených let zdravého života a dlouhodobé zdravotní dopady ukazují, že politika kvality ovzduší musí být nadále prioritou nejen pro ochranu zdraví, ale i pro ekonomickou a sociální stabilitu evropských států.

Setkání Recycling Europe zaměřené na Circular Economy Act (CEA) ukázalo cestu k funkční cirkulární ekonomice, zároveň však rostoucí náklady na energie, levné primární plasty a kolabující recyklační firmy připomínají, že ambice se musí proměnit v konkrétní opatření, jinak hrozí, že recyklace plastů zůstane jen plánem na papíře.

Evropský recyklační sektor se nedávno sešel v rámci akce pořádané Recycling Europe, dříve známou jako EuRIC, aby diskutoval klíčové otázky spojené s implementací Circular Economy Act. Na akci se setkali zástupci průmyslu, recyklačních firem, politiky a odborníci z různých odvětví a probrali způsoby, jak přeměnit evropské ambice v oblasti cirkulární ekonomiky na reálnou praxi. Diskuze se soustředila na nutnost spolupráce mezi výrobci, recyklátory a designéry výrobků, protože pouze koordinovaný přístup může zajistit, že recyklace bude efektivní, ekonomicky udržitelná a prospěšná pro všechny účastníky trhu.

Důležitým tématem byla kvalita recyklátů a jejich standardizace, která umožní jejich široké využití v průmyslu. Diskutovalo se o potřebě jednotných definic a postupů, aby recyklované materiály mohly být plnohodnotnou součástí výrobních procesů. Další pozornost byla věnována ecodesignu, tedy navrhování výrobků s ohledem na jejich snadnou recyklovatelnost a maximální využitelnost recyklátů. Účastníci upozornili, že recyklovatelnost by měla být plánována již při návrhu výrobků, aby se snížily náklady na následnou recyklaci a zvýšila kvalita získaných materiálů.

Diskuze se dále soustředila na stabilitu a předvídatelnost legislativního rámce. Circular Economy Act představuje příležitost vytvořit jasná pravidla, která umožní firmám plánovat a rozvíjet recyklační kapacity bez obav z náhlých změn legislativy. Zároveň byla zdůrazněna strategická role recyklace pro evropskou ekonomiku, zejména u kovů, baterií, elektroniky a plastů, protože recyklace těchto materiálů podporuje environmentální udržitelnost i průmyslovou soběstačnost EU.

Navzdory těmto ambicím však reálný stav recyklace plastů v Evropě čelí tvrdým překážkám. Rostoucí ceny energií, které se staly až klíčovým provozním nákladem, výrazně zvyšují náklady recyklačních závodů a snižují jejich rentabilitu. Levné primární plasty vyráběné z fosilních zdrojů nyní často stojí méně než recykláty, což snižuje poptávku po materiálech vzniklých z recyklace a ohrožuje jejich konkurenceschopnost. V některých regionech již došlo ke krachu menších recyklačních firem a odložení či zrušení plánovaných investic, což zmenšuje kapacity pro budoucí zpracování plastového odpadu.

Tento ekonomický tlak dopadá nejen na samotné provozy, ale i na celé výrobní řetězce, které by mohly recyklované materiály využívat. Bez stimulů, regulace nebo cílených pobídek pro použití recyklátů zůstávají tyto materiály méně atraktivní, což ohrožuje smysl oběhové ekonomiky, jak byla diskutována na CEA eventu. Zároveň vyvstává potřeba koordinace legislativy napříč členskými státy a investic do efektivnějších technologií, aby se recyklace plastů stala nejen environmentálně udržitelnou, ale také ekonomicky životaschopnou.

Výzvou pro Evropu je tedy propojit ambice CEA eventu s realitou trhu. Koordinace napříč sektory, standardizace recyklátů, stabilní legislativa a investice do recyklačních kapacit musí být doplněny konkrétními opatřeními, která zmírní dopady vysokých nákladů na energie, konkurence levných primárních surovin a kolapsu firem. Pokud se tyto kroky nepodniknou, hrozí, že recyklace plastů zůstane jen ideou, zatímco materiály, které by mohly být opětovně využity, skončí jako odpad nebo budou nahrazeny levnými „virgin“ plasty.

Nová publikovaná studie přináší překvapivé a alarmující zjištění. Přestože lesy a dřevnaté savany v Africe dlouho patřily mezi klíčové pohlcovače oxidu uhličitého, během uplynulé dekády kontinent prošel dramatickou změnou. Analýza satelitních dat s vysokým rozlišením ukazuje, že mezi lety 2010 a 2017 se Afrika proměnila z celkového uhlíkového pohlcovače v uhlíkový zdroj, což má zásadní důsledky pro globální klimatické cíle.

Studie vedená Pedro Rodríguez Veigou přináší nejdetailnější a nejkonzistentnější mapování nadzemské biomasy (aboveground woody biomass, tedy množství dřevní hmoty nad povrchem půdy) po celém africkém kontinentu za období 2007–2017. Využívá kombinaci dat z vesmírného LiDARu (technologie měření vzdáleností a výšky pomocí laserového světla, například satelity GEDI a GLAS), radarových snímků (například ALOS PALSAR) a optických satelitních dat, doplněných strojovým učením (metoda, kdy počítač analyzuje data a učí se z nich vzorce). Všechny tyto nástroje byly validovány polními měřeními a inventarizacemi, což zajišťuje vysokou přesnost výsledků.

V období 2007–2010 africké dřevnaté pokrytí vykazovalo průměrný roční nárůst biomasy 439 000 000 ± 66 000 000 tun, což znamená jasnou uhlíkovou absorpci (schopnost zachycovat uhlík z atmosféry). Pro představu, jde o množství biomasy odpovídající hmotnosti přibližně 87 milionů dospělých afrických slonů. Následně však nastal dramatický obrat. Mezi lety 2010–2015 kontinent ztrácel 132 000 000 ± 20 000 000 tun ročně a v letech 2015–2017 pokles pokračoval tempem 41 000 000 ± 6 000 000 tun ročně, což by odpovídalo hmotnosti zhruba 26 milionů slonů. Tím se jasně změnil stav kontinentu z oblasti, která uhlík pohlcuje, na oblast, která ho naopak uvolňuje do atmosféry.

Hlavní příčinou je rozsáhlá a urychlující se likvidace vlhkých tropických lesů, zejména ve střední a západní Africe, například v povodí Konga, v Demokratické republice Kongo, na Madagaskaru a v částech západní Afriky. Prostý nárůst keřů a křovin v savanách, patrně stimulovaný rostoucí koncentrací CO₂ v atmosféře, sice uhlík pohlcuje, ale jeho částečný růst nestačí vyrovnat ztrátu biomasy vlhkých tropických lesů, která je mnohem větší.

Ztráta biomasy v afrických lesích nemá za následek pouze vyšší emise CO₂. Znamená zásah do biodiverzity (rozmanitosti živočichů a rostlin), stability půdy, hydrologických cyklů, ochrany vodních režimů a v konečném důsledku ovlivňuje životní podmínky milionů lidí. Pro regiony s vysokým podílem dřeva na palivo a pro komunity závislé na ekosystémových službách lesů mají tyto změny dalekosáhlé dopady včetně zvýšeného rizika sucha či záplav.

Z globálního pohledu je klíčová implementace opatření, která mohou tento trend zastavit. Patří sem přísnější ochrana primárních lesů, lepší lesní správa, opatření proti nelegálním těžbám a degradaci, mezinárodní finanční podpora zachování lesů, například rozšíření iniciativ typu REDD+ (program zaměřený na snižování emisí z odlesňování a degradace lesů), rozvoj mechanismů, které kompenzují hodnotu ekosystémových služeb, a investice do obnovy degradovaných nebo vykácených ploch. Studie zdůrazňuje, že obnovení biomasy v savanách nestačí a je nutné chránit a obnovovat vlhké tropické lesy.

Toto zjištění není pouze vědeckou zajímavostí. Má hluboké praktické důsledky pro globální klima, podobu mezinárodních závazků a směřování klimatické politiky. Pokud rozsáhlé přírodní plicní systémy planety přestaly plnit svoji funkci a začaly emise CO₂ spíše přispívat, znamená to, že redukce antropogenních emisí (emisí způsobených lidskou činností) musí být výrazně ambicióznější než dosud plánováno. Autoři výslovně varují, že revidované cíle podle Pařížské dohody (Paris Agreement) a národně definované příspěvky (NDC, Nationally Determined Contributions) budou muset být posíleny, aby vykompenzovaly ztrátu tohoto dříve spolehlivého přírodního pohlcovače.

Z nedávno skončeného COP30 vyšla řada deklarací a slibů, včetně zvýšené podpory financování adaptace pro nejvíce ohrožené země a obecné dohody o urychlení přechodu k čisté energii. Formálně jde o signál, že globální společenství klimatickou krizi nepřehlíží, přesto konkrétní závazky týkající se ochrany tropických lesů či omezení fosilních paliv zůstávají vágní a bez jasného harmonogramu. 

Kontrast mezi těmito politickými deklaracemi a jasnými daty o afrických lesích, které se z uhlíkových pohlcovačů stávají emisními zdroji, zůstává dramatický. Každý čtenář si tak může sám udělat obrázek, zda současné mezinárodní úsilí dokáže držet krok s realitou, nebo zda je stále příliš pomalé na to, aby zabránilo hlubokým ekologickým a klimatickým dopadům.

Nová rozsáhlá analýza založená na satelitních datech od roku 2002 do roku 2024 odhaluje, že právě v regionech, které jsme dlouhá desetiletí považovali za stabilní vodní zásobárny — především ve Střední a Jižní Evropě — dochází k mimořádně rychlému, systematickému a dlouhodobému úbytku podzemní vody. To, co jsme považovali za jakousi „tichou jistotu“ pod našima nohama, se začíná ztrácet alarmujícím tempem. 

Podzemní voda přitom neznamená jen skrytou součást hydrologického cyklu, ale je přímo zdrojem života: zásobuje více než 65 % Evropanů pitnou vodou a zajišťuje stabilitu zemědělství v obdobích sucha. Nová data ukazují, že tento pokles není izolovaný jev. Týká se celkového množství vody v půdě, ve vodonosných vrstvách (geologická uskupení schopná zadržovat a uvolňovat vodu) a v hlubokých akviferech (rozsáhlé podzemní zásobárny), které tvoří základ evropského vodního systému. Tento trend se navíc v posledních letech zrychluje, protože změna klimatu mění nejen teplotní režimy, ale i dynamiku srážek, sněhové pokrývky a odtok.

Satelitní mise GRACE a její pokračovatel GRACE-FO umožňují detailně sledovat změny gravitačního pole Země. Princip, který je na první pohled abstraktní, ale funguje překvapivě jednoduše. Protože voda má hmotnost, každý větší úbytek nebo přírůstek vody v krajině způsobí měřitelnou změnu gravitační síly. Tyto jemné změny jsou následně převedeny na objem tzv. „terestrické vodní zásoby“ (TWS, terrestrial water storage — celkový objem vody zadržené v krajině včetně půdní vlhkosti, jezer, řek, sněhu i podzemních vod). Díky měsíčnímu sledování těchto gravitačních anomálií dnes máme unikátní, vysoce přesný obraz toho, jak se evropské zásoby vody mění v čase. GRACE tak doslova vidí, jak „těžká“ je Evropa v jednotlivých měsících a jak postupně ztrácí svou vodní hmotu. To je zásadní poznatek, protože žádná jiná metoda neumožňuje měřit velkoplošné změny podzemních vod tak komplexně.

V nové studii vedené vědci z University College London, kteří analyzovali více než dvě dekády gravitačních dat, se ukázalo, že velká část Střední, Jižní a jihovýchodní Evropy zažívá dlouhodobý deficit vody, jehož intenzita neustále narůstá. V letech 2002 až 2024 dochází podle jejich závěrů k tak výraznému odčerpávání vodních zásob, že jej nelze vysvětlit pouze roční proměnlivostí srážek. Jedná se o strukturální změnu: kombinaci klimatických extrémů, zvýšeného odpařování vlivem vyšších teplot, menšího množství sněhové pokrývky (která tradičně doplňovala podzemní vodu pozvolným táním) a intenzivního odběru vody pro zemědělství i veřejné zásobování. Ještě znepokojivější je, že se to týká i míst, kde byl podzemní režim vody desítky let považován za stabilní a odolný vůči klimatickým výkyvům, studie ukazuje, že tento předpoklad již neplatí.

Z dat zároveň vyplývá výrazný geografický kontrast: zatímco severní a severozápadní Evropa (například Norsko, Švédsko, Skotsko a některé části Iberského poloostrova) zaznamenává pozvolný nárůst celkového množství vody, především díky vyšším srážkovým úhrnům a nižším teplotám, které umožňují lepší infiltraci vody do půdy, jižní, jihovýchodní a také rozsáhlé oblasti Střední Evropy čelí opačnému trendu. Můžeme tak mluvit o „zvlhčování“ severu Evropy, přesněji jde o to, že tamní srážkové cykly a nízká evapotranspirace (výpar vody z půdy a rostlin) přispívají k postupnému doplňování zásob. Evropa tak začíná být hydrologicky rozdělena na regiony, které získávají vodu, a na regiony, které ji rychle ztrácejí. Tento kontrast se zvětšuje každým rokem a začíná narušovat rovnováhu, na níž byla založena evropská vodní politika i zemědělský systém.

Podzemní vody, na které se spoléhá velká část Evropy při zásobování obyvatelstva a které tvoří základní pilíř zemědělské produkce, se navzdory své pověsti „pomalu obnovitelného zdroje“ rychle vyčerpávají. Je důležité zdůraznit, že doplňování akviferů probíhá řádově desítky let a v některých případech stovky let, zatímco jejich vyčerpání může proběhnout během několika málo desetiletí. V suchých obdobích jsou přitom právě podzemní vody poslední obranou: stabilizují průtok řek, udržují vlhkost v půdě a chrání ekosystémy před kolapsem. S rostoucím počtem vln veder a delších epizod sucha však i tyto hluboké zásoby přestávají být spolehlivé. Klimatická změna se neprojevuje pouze nedostatkem srážek, ale i zrychleným výparem vody a přesunem srážek do prudkých, krátkých přívalových dešťů, které nestíhají vsakovat a téměř okamžitě odtékají pryč. Podzemní voda tak přichází o zdroj, na kterém byla po staletí závislá.

Celková spotřeba vody v EU sice v období 2000–2022 mírně klesla, ale struktura odběrů se zásadně změnila. Výrazně vzrostl podíl vody čerpané z podzemních zdrojů, zejména v regionech, kde povrchové zdroje vysychají nebo jsou již nadměrně zatíženy. Tento paradox, nižší celková spotřeba, ale vyšší tlak na podzemní vodu, je jedním z klíčových závěrů analýzy. Rostoucí poptávka po pitné vodě a extrémní sucha v zemědělství vedou k tomu, že akvifery jsou intenzivněji odčerpávány, než jsou schopny se přirozeně doplňovat. Data ze satelitů i evropských monitorovacích programů potvrzují, že v některých oblastech již úroveň hladiny podzemní vody klesla o několik metrů a tempo poklesu se zvyšuje.

Navzdory mnohaleté snaze o ochranu vod, včetně rámcové směrnice EU o vodách, zůstává stav evropských povrchových vod daleko od ideálu. Monitoring opakovaně potvrzuje přítomnost pesticidů, dusičnanů, mikroplastů i průmyslových chemikálií, rozsáhlou eutrofizaci způsobenou nadbytkem živin a postupnou degradaci vodních ekosystémů. Podzemní vody byly tradičně považovány za „čistší a bezpečnější“ alternativu, protože hlubší vrstvy bývají lépe chráněny před povrchovým znečištěním a v minulosti sloužily jako stabilní zdroj vody pro zásobování obyvatel a zemědělství. Nová data z družic GRACE však ukazují pouze kvantitativní úbytek těchto zásob, což znamená, že i zdroje, na které se evropská politika dlouho spoléhala, nejsou nevyčerpatelné. 

Tyto trendy mohou mít v blízké budoucnosti dalekosáhlé důsledky nejen pro životní prostředí, ale i pro ekonomiku. Nedostatek vody může způsobit výrazné ztráty v zemědělství, zvýšit náklady na výrobu energie, omezit těžký i lehký průmysl a vyvolat regionální konflikty o vodu. Evropská centrální banka upozorňuje, že vodní stres může ve scénářích extrémního sucha ovlivnit až 15 % ekonomického výkonu eurozóny. Dotčeno může být zásobování obyvatel, bezpečnost potravin, výroba elektřiny v hydroelektrárnách či chlazení jaderných elektráren i průmyslové procesy v hodnotě miliard eur ročně. V regionech již dnes omezuje nedostatek vody provoz továren, snižuje zemědělské výnosy a mění strukturu pěstovaných plodin.

Současně ale existují konkrétní řešení, která mohou trend zvrátit. Patří mezi ně rozsáhlá modernizace vodovodní infrastruktury, která v některých státech ztrácí až 30 % vody díky únikům, přechod k efektivnějšímu zavlažování v zemědělství, využívání recyklované vody pro průmysl, obnovování krajinných prvků jako mokřady, remízy a meandry řek, masivní zachycování dešťové vody v městech či úprava způsobů hospodaření s půdou tak, aby lépe zadržovala vodu. Tato opatření však musejí být rychlá, systematická a koordinovaná, pokud má Evropa zastavit „potichu se vytrácející“ vodní kapitál. 

Ministerstvo životního prostředí vyhlašuje novou dotační výzvu z Národního plánu obnovy ve výši 104 milionů korun, která podpoří obce a kraje při přípravě a vymezování akceleračních oblastí pro větrné a solární elektrárny. Tyto oblasti mají umožnit zjednodušené a rychlejší schvalování projektů obnovitelných zdrojů energie. Výzva je součástí Národního programu Životní prostředí a žádosti bude možné podávat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026.

Nová výzva má podpořit samosprávy, které se rozhodnou ve svých územně plánovacích dokumentacích vymezit konkrétní lokality vhodné pro rozvoj OZE. Kraje mohou čerpat zálohovou dotaci až do výše 8 milionů korun, obce v závislosti na velikosti až 1,5 milionu korun. Získané prostředky pokryjí náklady na přípravu, odborné podklady i samotné zapracování akceleračních oblastí do krajských Zásad územního rozvoje nebo obecních územních plánů. Výzva reaguje na nový zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který stanovuje rámec pro vymezování akceleračních oblastí v územním plánování. V akceleračních oblastech se území důkladně předběžně posoudí tak, aby následné povolování větrných a solárních elektráren, které splní dané podmínky, bylo rychlejší.

Finální výše podpory bude určena po ukončení realizace projektu podle skutečného rozsahu vymezených akceleračních oblastí a rychlosti, s jakou budou změny v územní dokumentaci schváleny. Pokud bude vymezení dokončeno do 31. srpna 2026, obce a kraje získají 100% dotaci, při dokončení do 30. listopadu 2026 to bude podpora ve výši 80 %. V případech, kdy se podaří akcelerační oblasti pouze navrhnout a projednat, nikoliv schválit, bude podpora činit 50 %, pokud budou splněny stanovené podmínky. Tento model motivuje příjemce k rychlé a kvalitní přípravě projektů, které přispějí k urychlení energetické transformace v regionech. Termíny jsou dané harmonogramem plnění Národního plánu obnovy.

Příjemci dotace musí při vymezování akceleračních oblastí postupovat v souladu s platnými právními předpisy a na základě odborných podkladů Výzkumného ústavu pro krajinu. Zároveň je nutné vyhodnotit alespoň 30 procent území z hlediska rovnováhy mezi rozvojem obnovitelných zdrojů a ochranou jiných veřejných zájmů. Obce a kraje musí také transparentně zveřejnit informace o vymezení akceleračních oblastí na svých oficiálních webových stránkách.

Příjem žádostí bude probíhat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026. Podpořené projekty musí být dokončeny nejpozději do 30. listopadu 2026. Více informací k výzvě naleznete ZDE.

Ministerstvo také dnes společně s Výzkumným ústavem pro krajinu mapové podklady s vrstvami, které indikují míru rizika možného konfliktu rozvoje větrných a solárních elektráren s ochranou jiných veřejných zájmů (nejde tedy o mapu návrhů akceleračních oblastí, ale o zobrazení míry konfliktu veřejných zájmů). Mezi tyto zájmy patří ochrana přírody a zemědělského půdního fondu, zajištění obranyschopnosti státu, zajištění hydrometeorologické služby, bezpečnost civilního letectví, ochrana ložisek strategických surovin, památková péče nebo také lázní a léčivých zdrojů.

Na online portále mapa zobrazuje tři barevná značení: červená barva znamená, že se jedná o území, kde vládní nařízení zakazuje vymezení akceleračních oblastí pro jednotlivé obnovitelné zdroje, žlutá barva pak představuje území, kde je potřeba pečlivě a individuálně posoudit návrhy na případné vymezení oblastí, a zeleně zbarvená území značí, že je zde minimální konflikt s ochranou jiných veřejných zájmů oproti rozvoji obnovitelných zdrojů.

Ani hlubiny oceánů, ani odlehlé oblasti jižního Pacifiku nejsou chráněny před chemikáliemi, které člověk vyrábí už desítky let. Ačkoli jde o regiony, které mnozí považují za „poslední divočinu planety“, nejnovější vědecké poznatky ukazují, že ani tam příroda neunikne důsledkům moderní chemie. 

Nová vědecká studie z Nového Zélandu ukazuje, že perzistentní látky PFAS (per- a polyfluorované látky), často označované jako „věčné chemikálie“, pronikají do všech částí mořského prostředí a hromadí se v tělech kytovců bez ohledu na to, kde žijí. Tyto látky jsou známé tím, že se prakticky nerozkládají, mohou cestovat tisíce kilometrů atmosférou i oceánem a mají schopnost hromadit se v živých organismech. Studie přináší dosud nejucelenější pohled na PFAS u ozubených kytovců jižní polokoule a zároveň naznačuje, že kontaminace dosahuje dál a hlouběji, než vědci dosud předpokládali.

Výzkumníci analyzovali 127 vzorků jater z 16 druhů ozubených kytovců, které se vyplavily na novozélandských plážích v letech 2009–2022. Tyto vzorky představují unikátní materiál, protože zahrnují savce žijící ve velmi různorodých podmínkách — od mělkých pobřežních vod (neritické prostředí), přes středně hluboké oblasti oceánu (mezopelagické), hlubokomořské zóny, kam světlo téměř neproniká (bathypelagické prostředí), až po polární druhy, které se do této části Pacifiku pravděpodobně zatoulaly při svých dálkových migracích. Vědci se zaměřili na dvacet PFAS sloučenin, které patří mezi nejčastěji sledované kontaminanty v mořských ekosystémech, včetně karboxylových kyselin (PFCAs), sulfonátů (PFSAs) a prekurzorů PFOSA — látek, které se v těle živočichů postupně přeměňují na stabilní formy PFAS. Výsledkem tohoto rozsáhlého souboru dat je doposud nejdetailnější pohled na to, jak se různé typy PFAS chovají napříč mořskými hloubkami, druhy a geografickými oblastmi.

Koncentrace PFAS se pohybovaly od 0,84 do 146,5 ng/g tkáně, což znamená obrovský rozsah mezi jednotlivými kytovci. Nejvyšší hodnoty (až 146,5 ng/g) byly naměřeny u druhů žijících ve středních hloubkách oceánu, tedy v pásmech, která nejsou ani přímo u pevniny, ani v extrémních hlubinách. V průměru měli mezopelagické druhy 37,6 ng/g, pobřežní 30,9 ng/g a polární návštěvníci 32,3 ng/g, což ukazuje na překvapivě podobné hodnoty napříč třemi zcela odlišnými prostředími. Hlubokomořské druhy vykazovaly nižší průměrné hodnoty (14,4 ng/g), ale některé jednotlivé případy dosáhly i 66,3 ng/g, což dokazuje, že ani tato izolovaná a extrémně vzdálená prostředí nejsou ušetřena. Vysoké koncentrace se tedy objevují napříč celým spektrem mořských hloubek, a je stále zřejmější, že PFAS se šíří oceánem mnohem efektivněji, než se dříve soudilo.

Přestože výzkumníci očekávali, že prostředí bude hrát zásadní roli (například že druhy blíže pevnině budou mít vyšší zátěž kvůli většímu množství místních zdrojů znečištění), data ukázala pravý opak: životní prostředí samo o sobě neovlivňuje hladinu PFAS v tělech kytovců. Statistické modely neprokázaly žádný významný vliv „místa života“ na výsledné koncentrace, což znamená, že i druhy žijící tisíce kilometrů od průmyslových oblastí nesou podobnou chemickou zátěž jako ty, které se běžně zdržují u pobřeží. To znamená, že PFAS se v oceánu šíří natolik rovnoměrně a na tak velké vzdálenosti, že ani pobřežní, ani hlubokomořské druhy nejsou výrazněji zvýhodněny či chráněny. Je to zásadní zjištění, protože popírá představu, že existují oblasti relativně „čisté“ od lidských chemikálií.

Mnohem významnější jsou biologické faktory — zejména pohlaví a věk. Samci kytovců mají vyšší koncentrace PFAS než samice, protože samice předávají část zátěže mláďatům během březosti a kojení, čímž se jejich tělo částečně „odlehčí“. Tento mechanismus připomíná chování jiných perzistentních látek, jako jsou PCB nebo DDT, a ukazuje, že PFAS se v tělech živočichů chovají podobně jako starší generace toxických látek. Výsledky modelů ukazují, že pohlaví bylo statisticky významným prediktorem u všech skupin PFAS. Věk měl opačný trend: starší jedinci měli většinou nižší koncentrace, což může souviset s pomalou přeměnou některých látek, změnami metabolismu ve vyšším věku nebo s postupným předáváním zátěže na další generace. To všechno naznačuje, že PFAS mají složité chování uvnitř organismu, které se liší podle fyziologie a životního cyklu.

Mezi druhy byly významné rozdíly. Některé druhy, například delfín obecný (Delphinus delphis), vykazovaly nízké průměrné hodnoty (cca 12,7 ng/g), zatímco jiné druhy měly extrémně vysoké koncentrace, které naznačují výrazně odlišnou expozici nebo metabolismus. U pygmy killer whale (Feresa attenuata) dosahovaly hodnoty až 106,7 ng/g, u pilotních velryb (Globicephala melas edwardii) 54,9 ng/g a u tuponosých delfínů (Tursiops truncatus) 41,4 ng/g. Polární spectacled porpoise měl koncentraci až 113 ng/g, což je pozoruhodná hodnota pro druh žijící tisíce kilometrů od průmyslových oblastí a zároveň silný důkaz globálního šíření PFAS. Tyto rozdíly mezi druhy mohou souviset s potravním řetězcem, délkou života nebo typem kořisti, což jsou faktory, které zásadně ovlivňují bioakumulaci chemikálií.

Zásadní bylo také složení PFAS směsi. U kytovců žijících blízko pobřeží převažovaly sulfonátové PFAS látky, které představovaly až 56,9 % všech naměřených sloučenin, což naznačuje, že pobřežní potravní řetězce a proudy mohou lépe přenášet právě tento typ látek. Hlubokomořské druhy měly naopak nejvyšší podíl PFCA látek (55,9 %), což naznačuje odlišné chemické procesy a transportní mechanismy v hlubokých oceánských vrstvách, kde se PFAS mohou chovat jinak než ve svrchních vodách. Polární návštěvníci vykazovali překvapivě vysoký podíl prekurzorů PFOSA (až 33,8 %), což naznačuje aktivní chemické přeměny PFAS i v extrémně odlehlých prostředích, která byla dosud považována za téměř nedotčená lidskou činností. Tyto rozdíly mezi skupinami PFAS ukazují, že nejde jen o množství, ale i o složení kontaminace, které může mít různý vliv na zdraví zvířat.

Studie přinesla také první globální data pro osm druhů, u nichž doposud nebyly PFAS vůbec zdokumentovány — například pro delfína Hectorova (endemický a ohrožený druh), pygmy sperm whale nebo některé hlubokomořské druhy z čeledi ziphiidů (zubaté velryby žijící většinu života v hloubkách). To znamená, že znalosti o PFAS se výrazně rozšířily do oblastí, které byly dosud vědecky téměř neprobádané, a tato data mohou v budoucnu sloužit jako důležitá srovnávací základna. Získání takových údajů je velmi vzácné, protože mnoho těchto druhů je mimořádně obtížné studovat, žijí ve velkých hloubkách a jejich těla se k vědcům dostanou jen výjimečně.

Autoři připomínají, že Nový Zéland není producentem PFAS a předchozí studie ukazovaly nízké úrovně kontaminace v jeho pobřežních vodách. Přesto kytovci vykazují relativně vysoké koncentrace, což ukazuje, že PFAS jsou skutečně globální látky — šíří se atmosférou, oceánskými proudy i potravními řetězci a dostávají se tak i do oblastí bez přímé chemické výroby. Je to jasný důkaz, že chemikálie vytvořené člověkem se dostávají do všech koutů planety, a to i do míst, která se jinak považují za odlehlá nebo nedotčená. Tento globální transport je zároveň výzvou pro regulaci PFAS, protože jednotlivé státy nemohou kontaminaci účinně ovlivnit samy o sobě.

Při interpretaci výsledků je důležité zohlednit i faktor potravy, tedy to, jaké živočichy jednotlivé druhy kytovců loví a v jaké části oceánu je získávají. Studie přímo uvádí, že rozdíly v potravě mohou výrazně ovlivňovat, kolik PFAS se v tělech jednotlivých druhů hromadí, protože tyto látky se v potravních řetězcích postupně koncentrují. Predátoři, kteří stojí výše v potravní pyramidě, bývají typicky vystaveni vyšším hodnotám než druhy lovící kořist. Analýzy tzv. izotopových „otisků“ navíc ukazují, že některé hlubinné druhy, jako jsou například Grayovy zubaté velryby nebo vorvani, mají odlišnou potravní specializaci než druhy žijící ve středních hloubkách. Naproti tomu delfíni obývající různá prostředí si často konkurují o stejné druhy kořisti, což vysvětluje, proč mezi těmito druhy nejsou rozdíly v kontaminaci tak výrazné – sdílejí totiž podobnou potravní cestu, kterou se PFAS do jejich organismů dostává. Potravní řetězec tak představuje významný biologický kontaminační faktor.

Výsledkem je jasné poselství: z hlediska PFAS neexistují v oceánu „bezpečné zóny“. Znečištění nelze chápat jako lokální problém — je to globální chemická stopa, která se šíří celou planetou a dotýká se i mořských savců žijících v oblastech, které by se jinak zdály nedotčené lidskou činností. Studie upozorňuje, že rizika PFAS mohou být pro mořské živočichy větší, než se dosud předpokládalo, a že je nutné rozšířit výzkum zvláště v jižních oceánech, kde je zatím vědeckých dat málo. Současně ukazuje, že pochopení šíření PFAS vyžaduje mezinárodní spolupráci, protože jde o látky, které se chovají globálně a překračují hranice států i kontinentů.

PFAS tak potvrzují pověst látek, které „vydrží všechno“ — a které zároveň zanechávají stopu všude, kde je člověk kdy vypustil do životního prostředí, ať už přímo nebo nepřímo. Jejich přítomnost v kytovcích z odlehlých částí Pacifiku zdůrazňuje, že budoucí regulace a monitorování PFAS budou muset brát v úvahu nejen lokální zdroje, ale i jejich dlouhodobou stabilitu a schopnost cestovat napříč planetou. Konečný obraz, který studie nabízí, je varovný, ale zároveň poskytuje důležitý základ pro další výzkum i pro politická rozhodnutí týkající se budoucnosti chemických látek v životním prostředí.

Klíčové fakta ze studie o PFAS u kytovců na Novém Zélandu:

• Habitat (typ prostředí) nehraje téměř žádnou roli v tom, kolik PFAS se v tělech kytovců hromadí – byl to slabý prediktor expozice. PFAS tedy proniká všude.

• Největší vliv mají biologické faktory – pohlaví a věk. Samci mají obecně vyšší zatížení PFAS než samice.

• Mladší jedinci mají často vyšší koncentrace PFAS než starší, zejména kvůli přenosu z matky při březosti a kojení.

• Samice snižují svou PFAS zátěž „odložením“ znečištění na mláďata, tedy přenosem během těhotenství a kojení.
• PFAS byly nalezeny ve všech druzích, včetně těch žijících daleko od pobřeží nebo v subantarktických oblastech – ukazuje to globální rozšíření PFAS.

• Nejvyšší naměřená koncentrace byla 146,5 ng/g u mesopelagických druhů.

• Delfínovití vykazovali nejširší rozsah hodnot, včetně extrémního outlieru (Hectorův delfín s 420 ng/g, vyloučen ze statistiky).

• U většiny druhů dominovaly PFSA (sulfonáty) – často největší část PFAS profilu. Například u pobřežních druhů tvořily 56,9 % PFAS.

• Hlubokomořské druhy měly naopak nejvyšší podíl PFCA (karboxyláty) – 55,9 % jejich PFAS profilu.

• Prekurzory PFAS byly nejvyšší u polárních druhů, tvořily 33,8 % PFAS. To naznačuje přítomnost stále se uvolňujících zdrojů.

• Pygmy killer whale (trpasličí kosatka) patřila k nejzatíženějším druhům – průměrně 106,7 ng/g.

Když si s Lucií Výbornou povídá ekolog-botanička Ivana Bufková z NP Šumava, svět kolem vás přestane existovat. Nejde jen o fascinující výklad člověka, který půl života tráví v terénu, ale především o příběh míst, která většina z nás míjí, aniž by tušila, jak zásadní roli hrají. Bažiny, rašeliniště, mokřady… slova, která v běžné řeči splývají, se pod jejíma rukama mění v tři úplně odlišné světy. Bufková poutavě popisuje, jak člověk za posledních sto padesát let přetvořil Šumavu i další oblasti Česka. Jak odvodnil krajinu, srovnal křivolaké potoky do trubek a vysál z nich život, který se hromadil tisíce let. A zároveň vysvětluje, proč je právě teď největší šance vrátit vodu zpátky jako funkční nástroj, který chladí, vyživuje, zadržuje uhlík a mění mikroklima. Záznam rozhovoru najdete ZDE

Evropská unie vstupuje do období, které může rozhodnout o úspěchu či selhání celého projektu oběhového hospodářství. Aktuální Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 předkládá dosud nejupřímnější diagnózu stavu evropského nakládání s odpady. Přináší příběh, který je překvapivě napínavý. Kontinent, který se po desetiletí snaží přetvořit svou ekonomiku tak, aby odpady byly surovinou, se nyní ocitá pod tlakem tvrdé reality.

Legislativní ambice rostou, ale výkonnost systémů pokulhává, trhy recyklátů se propadají a financování je pomalé. Zpráva ukazuje Evropu jako celek, který ví, kam chce směřovat, ale často tápe v tom, jakým způsobem se tam dostat. A Česká republika? Ta v tomto příběhu nehraje roli outsidera ani premianta a má jeden zásadní úkol: nezaměnit pětiletý odklad splnění obalových cílů za pět let spánku. Ale hezky popořádku.

Evropská politika odpadů má dnes pověst jednoho z nejkomplexnějších právních rámců, které EU kdy vytvořila. Její vývoj je fascinujícím svědectvím proměny celé ekonomiky. V roce 1975 se Evropa zabývala především tím, aby odpad neskončil v příkopech nebo v říčních korytech. V osmdesátých a devadesátých letech přišla éra spaloven a energetického využití odpadů, později tlak na recyklaci.

Dnešní etapa oběhového, resp. cirkulárního, hospodářství už míří vyšších pater hierarchie nakládání s odpady. Nejde jen o to odpad dobře zpracovat, ale o to, aby vůbec nevznikal, tedy mluvíme o prevenci vzniku odpadů. Ale o to, aby výrobky byly navrženy tak, že budou recyklovatelné, opravitelné a opakovaně použitelné. A aby materiály, které v systému cirkulují, měly reálnou tržní hodnotu.

Ambice, které přerostly systém

V roce 2018 EU udělala zásadní krok, který lze bez nadsázky označit za systémový otřes. Revidovala tři klíčové směrnice – o odpadech, o obalech a o skládkách – a nastavila ambice, které se od té doby staly stejným měřítkem pro všechny státy EU. Měřítkem mimořádně náročným. Recyklace komunálního odpadu má v roce 2025 dosáhnout 55 %, v roce 2030 60 % a v roce 2035 65 %. Obaly musí být recyklovány minimálně z 65 % v roce 2025 a ze 70 % v roce 2030. Plasty mají svou vlastní recyklační trajektorii – 50 % do roku 2025 a 55 % do roku 2030. A nejméně populární, ale o to zásadnější číslo: v roce 2035 smí na skládky putovat jen 10 % hmotnosti komunálního odpadu.

Na papíře tato čísla vypadají jako jasný plán. Ve skutečnosti ale znamenají pro členské státy něco mnohem složitějšího: technickou, logistickou, ekonomickou i společenskou transformaci, která zahrnuje miliony domácností, tisíce obcí a stovky firem. Osm členských států využilo možnost odkladu cíle recyklace komunálního odpadu pro rok 2025 a sedm států odkladu obalových cílů. A právě zde začíná příběh, který předkládá Zvláštní zpráva 23/2025.

Zpráva detailně ukazuje, že většina členských států sice přijala ambiciózní strategie, ale jejich reálné možnosti a schopnosti často zaostávají. Mnoho států nezvládlo propojit evropské legislativní cíle se svou infrastrukturou a trhem. Komise sama navíc selhává v důsledném prosazování práva. Zpožděné kontroly, nízká kapacita týmu a pozdní zahajování řízení znamenají, že členské státy dlouho nečelí účinnému tlaku na zlepšení. Některá řízení týkající se nesplnění cílů stanovených už pro rok 2008 byla Komisí formálně zahájena teprve v roce 2024. Mezi povinností a reakcí tak vznikla šestnáctiletá mezera, během níž členské státy neměly důvod měnit své postupy.

Ekonomika recyklace se hroutí

Jedním z nejvážnějších zjištění je paradox recyklačního trhu. Směřovat materiály do recyklace je správně, ale ekonomicky to často nedává smysl. Výkupní ceny PET a hliníku se často pohybovaly nad 1 000 EUR za tunu, zatímco papír a sklo měly hodnotu blízkou nule. Cena primárního plastu bývala v letech 2019–2023 opakovaně nižší než cena kvalitního recyklátu, a to v některých obdobích až o 30 %. Když do Evropy dováží levný plastový granulát z Asie, recyklátorům zůstávají plné haly materiálu, který je sice teoreticky recyklovatelný, ale prakticky neprodejný. V některých případech u plastových fólií dokonce platí producent – recyklátor požaduje úhradu za převzetí, nebo materiál končí jako palivo v cementárně.

Evropská komise podle auditorů dostatečně nezmapovala ani bariéry na straně nabídky ani na straně poptávky, a proto neumí účinně zasáhnout. V roce 2026 proto plánuje přijmout tzv. „akt o oběhovém hospodářství“, který by měl poptávku po recyklátu posílit, jenže právě čas je nyní největším nepřítelem. Vzniká začarovaný kruh: sbíráme více tříděného plastu, než dokážeme s ekonomickým profitem udat. Důsledkem je i situace, kdy některé recyklační linky v členských státech fungují pouze na 50 až 70 % své kapacity. Ne proto, že by nebyl materiál, ale proto, že výstup není tržně uplatnitelný.

Řetěz je tak silný jako nejslabší článek

Audit odhaluje i druhou velkou slabinu – pomalé a komplikované financování. Politika soudržnosti bývala pro střední a východní Evropu hlavním finančním zdrojem. Jenže nové období 2021–2027 přineslo tvrdší pravidla. Podpora skládek je prakticky zakázána, podpora spaloven výrazně omezená. EU chce logicky tlačit státy k recyklaci a prevenci, ale tím zároveň zvyšuje nároky na kvalitu plánování. Pokud stát nemá dobře připravené projekty ani realistické investiční kalkulace, proces čerpání se zpomaluje nebo zastaví.

A to se děje. U 16 zkoumaných projektů došlo ve 13 případech ke zpoždění přesahujícímu 18 měsíců. Čtyři projekty zaznamenaly navýšení nákladů o více než 20 %. A některé nové infrastruktury dokonce nebyly plně využity – prostě proto, že sběr nebo třídění nedokázaly dodat dostatek kvalitního materiálu.

Jeden příklad je obzvlášť výmluvný. V Portugalsku byla vybudována moderní třídicí linka na plastový odpad s kapacitou přes 40 tisíc tun ročně. Stavba trvala o rok déle, než se plánovalo, a její rozpočet narostl o téměř 30 %. Ani po uvedení do provozu nedokázala naplnit ani 50 % své kapacity (reálně 45–55 %). Ne proto, že by technologicky selhala, ale proto, že systém tříděného sběru nebyl připraven dodat potřebné množství kvalitního odpadu.

Podobná situace se opakovala i jinde. V Rumunsku vznikla kompostárna, která byla při kolaudaci fyzicky dokončena, ale několik měsíců po spuštění běžela na pouhá 3 % své kapacity. Důvod byl opět systémový: obce neměly zavedený oddělený sběr bioodpadu.

Tato konkrétní zjištění jasně ukazují, proč se v celé Evropě opakují stejné potíže. Infrastruktura vzniká, ale její výkon a reálný přínos jsou závislé na tom, jak dobře fungují všechny články řetězce — sběr, třídění, finanční motivace, dohled, data a poptávka. Pokud jeden z těchto článků chybí nebo je oslabený, ani nejmodernější technologická investice nezmění realitu systému.

Nová metodika, staré iluze končí

Do roku 2020 si členské státy EU mohly vybrat ze čtyř metod výpočtu recyklačního podílu. To často zkreslovalo výsledky – některé země vykazovaly vyšší recyklaci, než ve skutečnosti dosahovaly. Od roku 2025 platí jednotná metoda: recyklace se počítá až ve chvíli, kdy materiál skutečně vstupuje do konečného recyklačního procesu. Důsledek? Některé státy jako Švédsko či Maďarsko po přepočtu klesly o 10–20 procentních bodů, v extrémních případech Estonsko až o 30 procentních bodů. U Česka byl rozdíl relativně malý (41 % dle původní metody vs. 40 % dle nové), ale i tak znamená přísnější statistiku.

Česko nepatří mezi státy, které by měly strukturální problém se základní infrastrukturou. Tříděný sběr je rozvinutý, sběrné sítě husté, občané jsou na třídění dlouhodobě zvyklí. Přesto jsme daleko od splnění cílů. Česká recyklace komunálního odpadu je podle přepočtených dat někde kolem 35–40 % a rozhodně nesměřuje k 55 % v roce 2025. Skládkování činilo v roce 2021 zhruba 28,8 % (limit pro 2035 je 10 %). Dostatečně rychle nerostou ani kapacity dotřiďovacích linek, ani recyklační kapacity plastů a specifických odpadů, jako je textil.

Nejdůležitější skutečnost je, že Česká republika využila možnost pětiletého odkladu obalových cílů, tedy že je musí splnit až v roce 2030. Tento odklad je závazek modernizovat infrastrukturu a systém EPR.

Současný systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR) v ČR nepokrývá všechny náklady obcí. Aby systém fungoval efektivně, je nutné přiblížit jej modelům, ve kterých výrobce skutečně nese podstatnou část odpovědnosti za svůj obal. Klíčovým krokem je zavedení zálohového systému pro PET lahve a plechovky, který může zajistit míru sběru přes 90 %. U PET navíc EU stanovuje povinnost obsahu recyklátu 30 % do roku 2030.

Česko tak stojí před pěti náročnými roky. Nenaplní-li se modernizace systému, budeme v roce 2030 řešit stejný problém jako dnes – jen s tím rozdílem, že čas už bude vyčerpaný.

Nová vláda před největší odpadovou zkouškou za 20 let

Evropská unie jako celek má před sebou podobně naléhavý úkol. Evropský účetní dvůr upozorňuje, že 23 členských států je dnes v reálném riziku nesplnit cíle recyklace pro rok 2025. A 13 států výrazně zaostává za cílem skládkování pro rok 2035. Klíčovou výzvou na cestě k oběhovému hospodářství je životaschopnost odvětví recyklace. Cílů v oblasti recyklace lze dosáhnout pouze za předpokladu, že bude existovat recyklační infrastruktura a bude využití a trh pro výstup z recyklace.

Zpráva se zabývá i otázkou harmonizací skládkovacích poplatků, kde doporučuje posoudit proveditelnost harmonizace. To neznamená, že by EU navrhovala zavedení jednotné „daně“, ale upozorňuje, že rozdíly mezi členskými státy jsou značné a harmonizace by mohla omezit převozy odpadu a podpořit recyklaci. Problémem jsou právě extrémní rozdíly ve výši poplatků, které vedou k přeshraničním tokům odpadu. Například v Polsku činí daň 97 EUR/t, v Rumunsku 32 EUR/t, v Portugalsku 35 EUR/t a v Česku dnes 1 500 Kč/tun (sazba za využitelné odpady), tedy přibližně 60 EUR/t. Belgii zpráva uvádí jako příklad země s vysokou sazbou a zákazem skládkování, což přispívá k vysoké míře recyklace.

Zvláštní zpráva Evropského účetního dvora 23/2025 není jen seznamem nedostatků. Je spíše posledním varováním před okamžikem, kdy bude příliš pozdě. Ukazuje, že oběhové hospodářství není jen o změně technologií, ale o změně myšlení od jednorázových řešení k dlouhodobé odpovědnosti. O tom, že recyklace nebude fungovat bez tržního prostředí, v němž je recyklát žádanější než levný primární materiál. A také o tom, že stát musí investovat nejen do infrastruktury, ale i do lidí, kteří ji řídí.

Nastupující nová česká vláda to nebude mít jednoduché. Splnění všech odpadových cílů EU představuje náročnou kombinaci modernizace infrastruktury, zavedení účinných tržních mechanismů a kvalitního řízení dat a procesů. Jedno je však jasné: ztrácet čas na ideologické spory či „pseudoekologické“ boje bude kontraproduktivní. Odborníci i z řad ekologických organizací jsou připraveni přispět svými zkušenostmi. Záleží pouze na nové vládě, zda dokáže tyto kapacity využít ve prospěch České republiky nebo bude riskovat návrat k „odpadovému“ přístupu sedmdesátých let minulého století.

Evropská komise otevřela k připomínkování trojici návrhů, které zásadně mění přílohu I nařízení o perzistentních organických znečišťujících látkách. Na černou listinu takzvaných POPs mají nově přibýt látky s dlouhou historií používání, ale také s dobře doloženými riziky: pesticid chlorpyrifos, průmyslově využívané chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem a skupina dlouhořetězcových perfluorkarboxylových kyselin z rodiny PFAS. Návrh Komise reaguje na rozhodnutí Stockholmské úmluvy a představuje jeden z nejvýraznějších kroků v evropské chemické politice posledních let.

Komise navrhuje doplnit do přílohy I tři látky, jejichž společným znakem je perzistence, schopnost dlouhodobého přežívání v prostředí a kumulace v organismech. Zařazení do přílohy v praxi znamená zákaz výroby, uvádění na trh a použití v EU, a to s možností velmi omezených a časově stanovených výjimek. Návrhy proto přesně určují, jaké stopové množství těchto látek lze v materiálech ještě tolerovat, a zároveň stanovují jen velmi omezený okruh výjimek, které mají průmyslu pomoci postupně přejít na bezpečnější náhrady.

Jednou z nejdiskutovanějších látek je chlorpyrifos, organofosfátový insekticid dříve běžně používaný v zemědělství. Vědecké posudky EU dlouhodobě upozorňují na jeho neurotoxické účinky, zvláště na vývoj nervové soustavy dětí, a na možné genotoxické vlastnosti. Epidemiologické studie navíc naznačují souvislost mezi expozicí a poruchami chování či kognitivního vývoje. Jeho zařazení mezi POPs tak představuje logické legislativní završení procesu, který už dříve vedl k odebrání povolení k používání v EU.

Chlorované parafíny se středně dlouhým řetězcem, známé pod zkratkou MCCP, jsou směsi chlorovaných uhlovodíků používané v průmyslu jako změkčovadla plastů, přísady do PVC, maziv nebo nátěrových hmot. Právě jejich široké použití se postupně dostalo do konfliktu s rychle narůstajícími důkazy o toxicitě pro vodní organismy, bioakumulaci a podezření na karcinogenní či endokrinní účinky. Tyto vlastnosti vedly expertní orgán Stockholmské úmluvy k doporučení jejich globální regulace, kterou nyní EU implementuje.

Třetí skupinou jsou dlouhořetězcové perfluorkarboxylové kyseliny, označované jako C9–C21 PFCAs, jejich soli a příbuzné prekurzory. Jde o část rozsáhlé rodiny látek PFAS, známých svou extrémní odolností vůči rozkladu. Právě tato „věčná“ povaha způsobuje, že se PFAS šíří do vzdálených lokalit a dlouhodobě přetrvávají v prostředí i lidském organismu. Dlouhodobé vystavení některým PFAS je spojováno s poruchami imunity, metabolismu, zvýšeným cholesterolem či s některými typy rakoviny. Používaly se v průmyslových procesech, při povrchových úpravách nebo jako součást impregnací, a jsou často i nechtěným vedlejším produktem výroby jiných PFAS.

Předložené návrhy přinášejí pro evropské podniky nutnost prověřit používané suroviny, aktualizovat bezpečnostní dokumentaci, komunikovat s dodavateli a plánovat náhrady, zejména tam, kde se mohou uvedené látky vyskytovat jako aditiva nebo nečistoty. Regulace proto počítá s přechodnými obdobími i přesně definovanými výjimkami, jejichž smyslem je minimalizovat dopad na průmyslové procesy a zároveň zajistit rychlé snížení environmentální i zdravotní zátěže.

Dokument ke stažení:

• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10128090
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10131503
• EU 245_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10133298
• EU 245_25 EK Příloha – Ares(2025)10133298

Obec Rybitví na Pardubicku chce blokovat zprovoznění spalovny nebezpečných odpadů změnou územního plánu. Investor se může obrátit na soud. Běží mu roční lhůta, kdy to lze udělat. Firma AVE CZ si nechává čas na posouzení situace. ČTK to řekli zástupci firmy a obecního úřadu.

"Schválení změny územního plánu teď studujeme z hlediska možných dopadů na další fáze povolovacích řízení," uvedl mluvčí AVE CZ Milan Tománek. Společnost se snaží získat povolení na modernizaci odstavené spalovny od roku 2006. Obce v regionu ji nechtějí. Spalovna má zpracovávat až 20 000 tun nebezpečného odpadu ročně.

Rybitví schválilo v lednu letošního roku změnu územního plánu. Firma má rok na to, aby to případně řešila soudně. "Náš územní plán umožňuje provozování spalovny nebezpečných odpadů, ale takové, která tam teď stojí, což je jiná spalovna, než jakou má firma v dokumentaci EIA. Snad to firmu donutí k jednání s námi. Vždycky jsme se rozešli s tím, že to zprovozní, i když to nechceme," řekl Horník.

Mluvčí AVE CZ řekl, že firemní dlouhodobou prioritou je vést s obcemi a se všemi partnery dialog, v kterém podnik hledá v platné legislativě schůdná řešení. "Na druhé straně je namístě také upozornit, že český právní řád a judikatura vycházejí z toho, že účelové zneužití územně plánovacího procesu ze strany obcí nepožívá soudní ochrany," uvedl Tománek.

Rybitví se snažilo zablokovat investiční záměr změnou územního plánu už v minulosti. Nejvyšší správní soud v něm ale v roce 2011 zrušil pasáž, která spalování odpadu znemožňovala. Proto přes deset let pracovala na přepracování dokumentu, což se jí nakonec povedlo letos v lednu. "Firma k tomu měla dostatek času se při přípravě k vyjádřit a podat připomínky. Je to velmi veřejný proces," dodal Horník.

Záměr zprovoznit spalovnu podle Tománka trvá. Bude podle něj objektivně potřeba i vzhledem ke změně odpadové legislativy. "Pracujeme na všech povoleních navazujících na EIA, včetně integrovaného povolení pro provoz spalovny. S ohledem na komplexnost případu a procesní lhůty je obtížné přesněji předvídat, kdy by mohl být znám výsledek celého procesu," řekl mluvčí AVE CZ.

Rybitví ani další obce nechtějí spalovnu ve svém okolí. Region je průmyslový a další provozovna podle nich zhorší prostředí pro lidské zdraví. Rybitví má podle Horníka ještě jednoho žolíka, který by mu mohl pomoci. Vlastní asi 250 metrů komunikace k areálu. "Cesta nemá parametry pro dopravu, která tam je plánovaná, je to pro osobní auta, nepočítalo se s nákladními auty. Naše námitka spočívá v tom, že dopravní situace je tam už teď neúnosná. Jejich projekt by zvýšil hranici bezpečného užívání," řekl Horník.

Zdroj: ČTK

Evropská unie právě položila základ pro jednu z nejzásadnějších hospodářsko-environmentálních proměn — novou strategii pro bioekonomiku, která má potenciál proměnit evropský průmysl, vytvořit statisíce pracovních míst a zásadně snížit závislost na fosilních surovinách. Přitom jde o víc než jen eko-gesto: je to plán na redefinici materiálových toků, na diverzifikaci odpadového a biologického potenciálu a na propojení inovací, průmyslu a venkova v konkurenčně výhodnou, udržitelnou budoucnost.

Bioekonomika v EU už dnes znamená obrovskou sílu — podle Komise čítá více než 17 milionů pracovních míst, tedy asi 8 % zaměstnanců EU, a v roce 2023 generovala ekonomickou hodnotu kolem 2,7 bilionu eur. Přesto zůstává obrovský nevyužitý potenciál: materiály z biologických zdrojů — od plastů přes chemikálie až po stavební materiály, textilní vlákna nebo hnojiva — jsou jen zlomkem toho, co by mohly nahradit dnes běžné ropné suroviny či dovážené „kritické suroviny“. 

Nová strategie přináší konkrétní kroky, jak tento potenciál využít. Navrhuje kombinaci veřejných a soukromých investic, zjednodušení a zrychlení schvalovacích procesů pro inovativní bioprodukty — zvláště pro malé a střední firmy — a vytvoření nástroje pro investice pod názvem Bioeconomy Investment Deployment Group. Dále počítá s podporou vzniku «předních trhů» pro biobázované materiály prostřednictvím legislativních cílů a iniciativy alias aliance nákupců — Bio‑based Europe Alliance, která má sdružit evropské firmy ochotné nakupovat biobased produkty. 

Pět zásadních pilířů bioekonomiky:

1. Obnovitelné biologické zdroje jako základ – Bioekonomika využívá rostliny, zvířata, mikroorganismy i odpadní biologickou hmotu jako suroviny pro potraviny, materiály a energii. Tím nahrazuje fosilní nebo neobnovitelné zdroje.

2. Obrovský potenciál pracovních míst a rozvoj venkova – V EU bioekonomika zaměstnává přibližně 17,2 milionu lidí, mnoho z nich ve venkovských a regionálních oblastech. Nabízí tak nové příležitosti v zemědělství, lesnictví, biovýrobě nebo bio‑technologiích.

3. Inovace jako hybná síla transformace průmyslu – Výzkum a technologický vývoj umožňují vznik nových bio‑produktů: bioplasty, biohnojiva, obnovitelné materiály. Nutným krokem je ale škálovat tyto inovace z laboratoří do praxe, aby mohly výrazně ovlivnit běžný trh.

4. Klíčový prvek pro plnění ekologických a klimatických cílů – Bioekonomika pomáhá snižovat emise, omezovat produkci odpadu a minimalizovat využívání fosilních surovin – což je zásadní pro přechod k uhlíkové neutralitě a udržitelnější ekonomice.

5. Větší odolnost a strategická soběstačnost Evropy – Využitím místních a obnovitelných zdrojů snižuje EU svou závislost na dovážených fosilních palivech a surovinách. Bioekonomika tak přispívá k ekonomické i geopolitické odolnosti v turbulentních časech.

Strategie také klade důraz na udržitelné využití biomasy, včetně sekundárních zdrojů jako jsou zemědělské zbytky, vedlejší produkty nebo biologický odpad. To otevírá prostor pro cirkulární přístupy — tedy návrat využitých biologických zdrojů zpět do ekonomiky, místo jejich spálení nebo skládkování. Současně se chystají iniciativy, které odmění farmáře a lesníky za praxi šetrnou k půdě, podpoří uhlíkové zásobníky a ochranu ekosystémů. 

Nový rámec zároveň znamená zásadní změnu paradigmatu: nejde jen o podporu výzkumu a pilotních projektů — jde o přechod k průmyslové škálovatelnosti, tržní konkurenceschopnosti a strategické soběstačnosti Evropy. To potvrzuje i podpora ze strany organizací, jako je Circular Bio‑based Europe Joint Undertaking (CBE JU), která upozorňuje, že za poslední desetiletí dokázala díky veřejným i soukromým investicím podpořit stovky projektů, desítky biorefinerií a desítky připravených nových materiálů a produktů — a že nová strategie dává impulz pro jejich dlouhodobou průmyslovou využitelnost. 

Nová strategie pro bioekonomiku tak může znamenat zrod moderní, soběstačné a udržitelné evropské průmyslové ekonomiky — ekonomiky, která neplýtvá zdroji, ale naopak využívá biologické bohatství odpovědně a efektivně. Pro Česko to může být šance na rozvoj nových průmyslových odvětví, posílení venkova, recyklaci biomasy a navázání na mezinárodní trendy. Proto — stejně jako vy ve vašich textech — je nyní klíčové pojmout bioekonomiku nejen jako módní koncept, ale jako seriózní strategii s konkrétními řešeními.

Nicméně je nutné mít na paměti, že klimatická změna představuje pro bioekonomiku unikátní paradox resp. riziko. Právě systémy, na kterých strategie staví (půda, lesy, zemědělství, vodní ekosystémy) jsou ty nejvíce ohrožené extrémními jevy, suchem, povodněmi nebo změnou biodiverzity. Výkyvy počasí mohou snižovat výnosy biomasy, zhoršovat kvalitu surovin nebo zvyšovat riziko škod způsobených chorobami a škůdci, což komplikuje plánování bioprodukce. 

Tento faktor podtrhuje, že bioekonomika nemůže být jen otázkou technologie a investic. Musí být integrovaná s adaptací na klima, s udržitelným managementem ekosystémů a odolností dodavatelských řetězců, jinak hrozí, že se ambiciózní cíle strategie stanou nedosažitelnými.

Klíčových prvky strategie:

• Přechod od výzkumu a pilotních projektů k průmyslové škálovatelnosti a nasazení bio‑technologií a biovýroby ve velkém měřítku. 

• Podpora investic a odstranění bariér pro vstup bio‑produktů na trh — zejména zjednodušení regulací, rychlejší autorizace a sjednocení pravidel v EU. 

• Zavedení standardů a metrik pro biobased produkty — včetně standardizovaných metod pro posuzování biogenního uhlíku, cirkularity, biodiverzity a dopadu na mikroplasty. 

• Konkrétní investiční nástroje pro bioekonomiku — vyčleněna platforma s investičním kapitálem pro cirkulární bioekonomiku. 

• Podpora malých a středních podniků (SME), startupů a inovátorů — s technickou asistencí, poradenskou podporou a rychlejší cestou k tržnímu vstupu. 

• Budování „lead markets“ pro bio‑materiály a bio‑technologie v EU — tedy trhů, které budou preferovat biobased produkty (textilie, stavebniny, chemikálie, plasty, hnojiva, biochemikálie apod.). 

• Udržitelná a stabilní zásoba biomasy — podpora domácí produkce biomasy (zemědělství, lesnictví, rybářství, akvakultura, mořské zdroje) a důraz na využití prioritně domácích surovin. 

• Efektivní využití vedlejších produktů, zbytků a odpadní biomasy — snaha o vysokou cirkularitu a maximální využití biologických zdrojů, včetně odpadů a biogenního uhlíku. 

• Posílení životaschopnosti venkova, přímořských a regionálních oblastí — bioekonomika jako nástroj diverzifikace příjmů zemědělců, lesníků, rybářů, a vytvoření nových pracovních míst mimo centra. 

• Globální rozměr a strategická autonomie: EU chce využít bioekonomiku i ve svých zahraničních politikách — exportovat bio‑technologie, bio‑materiály, know‑how a stát se významným hráčem na světovém trhu s biobased produkty. 

• Sledování a monitoring vývoje bioekonomiky — prostřednictvím existujících nástrojů jako Knowledge Centre for Bioeconomy a Bioeconomy Monitoring System, včetně evaluací 4–6 let po přijetí strategie. 

• Hledání synergií s dalšími strategickými iniciativami EU — např. čistý průmysl (Clean Industrial Deal), průmyslová konkurenceschopnost, hydrometalurgie, cirkulární ekonomika, životní prostředí, klimatické a energetické cíle EU. 

• Ambice -  do roku 2040 se bio‑materiály a bio‑produkty stanou běžnou součástí stavebních materiálů, plastů, textilií, hnojiv, chemikálií, biopaliv atd. — biorefinérie, fermentační závody, biotechnologie napříč Evropou mají dosáhnout průmyslového rozměru.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila novou analýzu kvality ovzduší v okolí letišť a přístavů, která odhaluje, že tyto oblasti patří mezi nejvíce znečištěné části evropského území. Studie upozorňuje na dlouhodobě zvýšené koncentrace oxidů dusíku (NO₂) a jemných částic (PM₂.₅), které v některých lokalitách překračují limity nejen současné, ale i budoucí, stanovené novou Směrnicí EU o kvalitě ovzduší pro rok 2030. Jedná se o varování, že rostoucí objemy letecké a námořní dopravy představují významnou environmentální a zdravotní zátěž, kterou nelze ignorovat.

Analýza ukazuje, že v přístavech je dominantním zdrojem znečištění stále námořní doprava, jejíž emise NOₓ a PM₂.₅ mohou v přímořských městech převýšit veškeré ostatní zdroje dopravy. U letišť se situace komplikuje kombinací vzdušného provozu a pozemního servisu, který produkuje další emise a zvyšuje koncentrace ultrajemných částic (UFP). Tyto částice nejsou běžně sledovány v každodenním monitoringu, což znamená, že skutečné hodnoty znečištění mohou být ještě vyšší než naměřená data. V některých lokalitách, například přístavy v Pireu a Neapoli či letiště Milán‑Linate a Lisabon, překračují měřené koncentrace NO₂ a PM₂.₅ hodnoty okolních regionů i nové závazné limity, což ukazuje, že evropská dopravní infrastruktura se stává významným zdrojem lokálních „horkých skvrn“ znečištění.

Studie dále upozorňuje na nedostatečné rozmístění monitorovacích stanic, které často nejsou strategicky umístěny tak, aby zachytily skutečnou expozici obyvatel nebo intenzivní znečištění při směru větru od zdroje. To má zásadní dopad na přesnost hodnocení zdravotních rizik a efektivity regulačních opatření. S rostoucí dopravní aktivitou se zvyšuje i potřeba komplexního monitoringu včetně sledování ultrajemných částic, ekotoxických látek a dalších kontaminantů, které mohou ovlivnit jak lidské zdraví, tak kvalitu životního prostředí.

Znečištění ovzduší kolem těchto uzlů má přímý dopad na veřejné zdraví. Jemné částice a oxidy dusíku jsou spojovány s respiračními a kardiovaskulárními onemocněními, zvýšeným rizikem chronických chorob a zhoršenou kvalitou života v přilehlých oblastech. To vyvolává potřebu nejen sledování, ale i konkrétních opatření — od regulace emisí lodí a letadel, přes zavádění čistších pohonů a technologií, až po implementaci lokalizovaných opatření ke snižování expozice obyvatel, například výsadbou zelených pásů či optimalizací dopravy.

Z hlediska evropské politiky jde o jasný signál, že standardy kvality ovzduší je nutné propojit s realistickými monitorovacími systémy a preventivními opatřeními. Směrnice EU poskytuje právní rámec a závazné limity, avšak místní realita často ukazuje výrazné překročení hodnot a nedostatečné kapacity k jejich kontrole. Rostoucí letecký i námořní provoz, zejména v hustě osídlených přístavních regionech, vytváří dlouhodobě udržitelný tlak na zlepšení infrastruktury monitorování a zavedení inovativních opatření ke snížení emisí.

Zpráva EEA tak nabízí i doporučení pro plánování a politiku: je nezbytné rozšířit měřicí sítě, zavést jednotné standardy měření všech relevantních znečišťujících látek, mapovat ultrajemné částice a připravit strategie snižování emisí v souladu s evropskými limity. Současně je potřeba edukace a spolupráce s provozovateli dopravní infrastruktury, aby byla ochrana obyvatel a životního prostředí účinná a cílená.

Vyhláška č. 483/2025 Sb., která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nabývá účinnosti od 1. ledna 2026, představuje významnou novelizaci pravidel pro používání sedimentů na zemědělské půdě a úpravu provozu vodovodů a kanalizací. Cílem úpravy je modernizace právní úpravy v duchu udržitelného hospodaření v rybníkářství a zemědělské výrobě, zjednodušení administrativy a podpora recyklace sedimentů, a to s ohledem na ochranu půdy, živin a organické hmoty. Současně novela reflektuje praktické potřeby provozovatelů vodohospodářské infrastruktury a posun zahájení plného provozu Informačního systému vodovodů a kanalizací na 1. leden 2028.

Hlavní změny vyhlášky se týkají způsobu využívání sedimentů – místo jednorázového vytěžení z rybníků bude možné sedimenty odebírat průběžně v menších dávkách, což umožní jejich opakovanou aplikaci a lepší využití živin. Tento systém „opakované aplikace“ umožňuje zemědělcům a rybníkářům efektivněji využívat sedimenty, přičemž se postupně doplňují živiny do půdy a obohacuje její organická hmota. Nově se zvyšuje maximální výška vrstvy aplikovaného sedimentu a umožňuje se častější aplikace při dodržení maximální dávky sedimentu na 1 hektar za desetileté období. Souběžně dochází ke zjednodušení vzorkování – místo dvojího odběru sedimentu před a po jeho vytěžení postačí jedno vzorkování.

Vyhláška také odkazuje na preventivní hodnoty rizikových prvků a látek v půdě uvedené ve vyhlášce č. 153/2016 Sb., což umožňuje pružnou adaptaci limitů bez nutnosti opakovaných legislativních změn. Speciální pozornost byla věnována přesnému vymezení nejistoty měření laboratorních protokolů, což zajišťuje, že hodnoty rizikových prvků nejsou vnímány jako absolutní, ale jako intervaly s určenou pravděpodobností spolehlivosti.

Administrativní zátěž je dále snížena zavedením jednoho evidenčního listu pro aplikaci sedimentů, který zahrnuje údaje o dávce a formě aplikace (jednorázová či opakovaná). Přílohy vyhlášky byly přepracovány tak, aby reflektovaly aktuální chemické, fyzikální a biologické parametry sedimentů, upravily maximální aplikační dávky podle zrnitosti půdy a sedimentů, a odstranily ukazatele s nízkým praktickým významem, jako BTEX a DDT, čímž se snižují náklady na analýzy bez ohrožení bezpečnosti aplikace. Ekotoxikologické testy a sledování indikátorových organismů byly sjednoceny s platnými předpisy pro kaly a odpady, což zajišťuje konzistenci s další legislativou.

Druhá část vyhlášky se věnuje Informačnímu systému vodovodů a kanalizací, jehož plný provoz je vzhledem k technické náročnosti a potřebě ověřovacího provozu odložen na 1. leden 2028. Vyhláška tak odkládá účinnost vybraných novelizačních bodů vyhlášky č. 390/2024 Sb., které se týkají rozsahu a struktury údajů předávaných prostřednictvím systému.

Evropská komise představila návrh cílených úprav mechanismu Market Stability Reserve (MSR), jehož cílem je zajistit hladší a předvídatelný start připravovaného trhu emisních povolenek pro silniční dopravu a budovy, známého jako ETS2. Cílem je předejít náhlým cenovým výkyvům, které by mohly destabilizovat trh a zatížit domácnosti i firmy, a zároveň podpořit efektivní dekarbonizační investice. Komise vychází z zkušeností s existujícím EU ETS a snaží se, aby nové tržní prostředí bylo stabilní a poskytovalo jasný cenový signál od prvního dne fungování systému.

Jedním z klíčových prvků návrhu je zavedení tzv. top‑up mechanismu, který reaguje na případné prudké nárůsty ceny povolenek. Pokud by cena překročila hranici 45 eur za tunu CO₂ (v cenách roku 2020), mechanismus umožní uvolnit z rezervy dvojnásobek standardního množství povolenek — až 80 milionů ročně v letech do roku 2029. Tento nástroj je navržen tak, aby tlumil prudké cenové špičky a zároveň chránil investory i spotřebitele před neočekávaným nárůstem nákladů. Navíc se navrhuje prodloužení platnosti povolenek uložených v MSR i po roce 2030, což zvyšuje flexibilitu systému a jeho schopnost reagovat na dlouhodobé tržní výkyvy. V praxi by tak bylo možné z rezervy uvolnit až 600 milionů povolenek, což odpovídá přibližně deseti letům emisních omezení v ETS2.

Dalším důležitým aspektem je časnější zahájení aukcí povolenek. Komise navrhuje, aby první aukce a s nimi spojené cenové signály byly k dispozici už v roce 2027. To umožní investorům a provozovatelům budov či dopravních podniků získat jasný signál pro plánování dekarbonizačních opatření a zároveň zvyšuje předvídatelnost trhu. Návrh tak spojuje ekonomickou stabilitu s environmentálním cílem, protože hladký start ETS2 je klíčový pro efektivní dosažení emisních cílů.

Pro země jako Česko jsou navrhovaná opatření zásadní. Přestože zavedení ETS2 znamená potenciálně vyšší ceny energií a paliv, tlak na náklady v sektorech vytápění a dopravy může být zmírněn flexibilním nastavením mechanismu. Stabilní a předvídatelný trh povolenek umožní státům lépe plánovat politiku spravedlivého přechodu, podporovat modernizaci budov, rozvoj energeticky úsporných technologií a doplňkové programy, které pomohou domácnostem a podnikům adaptovat se na nové podmínky.

Komise zároveň zdůrazňuje, že cílené úpravy MSR jsou krokem k tomu, aby ETS2 nepřineslo jen regulaci, ale i příležitost pro investice do nízkouhlíkových technologií a zlepšení energetické účinnosti. Zkušenosti z EU ETS ukazují, že dobře nastavený stabilizační mechanismus nejen tlumí volatilitu cen, ale také podporuje postupnou transformaci trhu a umožňuje postupný přechod k udržitelné energetice bez zbytečných šoků pro ekonomiku a občany. ETS2 se tak profiluje jako nástroj, který nejen stanovuje cenový tlak na emise, ale také vytváří prostor pro plánované a předvídatelné investice do dekarbonizace.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) odložila své stanovisko k ethanolu, hlavní účinné látce v dezinfekčních přípravcích, až na rok 2026. Původně plánované přezkoumání mělo posoudit, zda ethanol splňuje kritéria bezpečné látky v souladu s evropským nařízením o biocidních přípravcích (BPR). Rozhodnutí o jeho osudu se však posouvá, a definitivní stanovisko tak přijde až v příštích dvou letech.

Ethanol je dnes považován za bezpečný a nenahraditelný zejména pro ruční a obecnou dezinfekci, a jeho běžné použití během pandemie či v nemocnicích se stalo standardem. Přesto musí projít revizí látky, které byly zařazeny do registru před rokem 2013, aby se ověřilo, zda nesplňují kritéria pro látky vyžadující náhradu („candidates for substitution“). Přezkum zohledňuje možné zdravotní a environmentální rizika, včetně karcinogenních, mutagenních nebo reprodukčních účinků, i když jejich pravděpodobnost při běžném použití ethanolu je nízká.

Odklad stanoviska ECHA znamená pro výrobce, zdravotnická zařízení i veřejnou hygienu období nejistoty. Pokud by konečné hodnocení dopadlo restriktivně a ethanol byl označen za látku vzbuzující závažné obavy, mohlo by to vést k omezením jeho použití v dezinfekčních prostředcích a nutnosti hledat alternativy, které by byly stejně účinné a dostupné. Na druhé straně přehodnocení látky je krokem k zajištění dlouhodobé bezpečnosti pro lidi i životní prostředí a odpovídá evropské snaze o postupnou náhradu rizikovějších chemikálií.

Pro české prostředí má odklad stanoviska ECHA konkrétní důsledky: zdravotnická zařízení a výrobci dezinfekce musí sledovat legislativní vývoj a připravit se na možné změny, včetně povinnosti oznamování, nových registrací nebo omezení některých aplikací ethanolu. Přitom zajištění dostupnosti účinné dezinfekce zůstává klíčové pro veřejné zdraví i environmentální hygienu.

Česko stojí před největší transformací své moderní historie. Změny v energetice, průmyslu, dopravě i budovách nejsou otázkou ideologie, ale reakce na technologický vývoj, geopolitiku, konkurenceschopnost a klimatické závazky EU. Dvě zajímavé klíčové „publikace“ a to Atlas dekarbonizace Česka od Fakta o klimatu a Analýza klimatických cílů 2030–2040 Svazu průmyslu a dopravy (SP ČR) přinášejí na tuto transformaci odlišné a zajímavé úhly pohledu.

Atlas dekarbonizace je široká datová mapa budoucí transformace. Kombinuje energetické modelování, technologické scénáře a strukturální analýzu, aby ukázal, jak může vypadat realistická cesta k nízkoemisní ekonomice. Celkové emise ČR se dnes pohybují okolo 118,5 milionu tun CO₂ ekvivalentu, přičemž velké podniky (uhelné elektrárny, teplárny, hutě, cementárny) produkují zhruba 48 % těchto emisí. Největších 30 továren pak odpovídá za 44 % celkových emisí země. Síla Atlasu je v celkovém přehledu, detailních datech a schopnosti ukázat komplexní synergie mezi sektory.

Analýza SP ČR jde jinou cestou. Nesnaží se přepsat klimatické závazky, ale hodnotí jejich dopady na český průmysl, energeticky náročná odvětví a konkurenceschopnost. Pracuje s více scénáři dekarbonizace, od mírných až po vysoce ambiciózní, a hodnotí jejich ekonomické dopady, investiční potřeby a rizika pro odvětví, která jsou pro ČR strategická. Například ambiciózní scénář s cílem 85 % snížení emisí vyžaduje investice přibližně 3,2 bilionu Kč, zatímco ještě ambicióznější scénář 90 % snížení emisí do roku 2040 by vyžadoval až 3,8 bilionu Kč. SP ČR navíc upozorňuje, že příliš rychlý a jednotný evropský postup nemusí odpovídat strukturálním podmínkám členských států a průmysl by realisticky mohl absorbovat investice jen kolem 1,2 bilionu Kč.

Kombinace obou materiálů je proto unikátní: jeden formuluje mapu možností, druhý realisticky připomíná hranice únosnosti. Společně vytvářejí obraz transformace, která bude muset být ambiciózní, řízená, postupná — a především ekonomicky smysluplná.

Energetické úspory a efektivita jako nejméně konfliktní, ale stále nedostatečně využitý pilíř

V oblasti energetických úspor se oba dokumenty potkávají takřka beze zbytku. Atlas jednoznačně ukazuje, že modernizace budov, průmyslových provozů a tepláren je oblastí s nejvyšší ekonomickou návratností. Úspory představují nejlevnější kilowatthodinu a představují potenciál snížení spotřeby energie o 10–15 % v krátkodobém horizontu. Současně jsou zásadním předpokladem pro zvládnutí růstu poptávky po elektřině, způsobené elektrifikací dopravy, průmyslu a vytápění.

Průmysl tuto logiku potvrzuje, ale dodává, že pro realizaci velkých úspor je nezbytné predikovatelné regulační prostředí a dostupné financování. Nákladná opatření, jako je rekuperace odpadního tepla v hutích, modernizace chemických procesů nebo optimalizace energetického mixu v cementárnách, vyžadují investice s dlouhou návratností, často přesahující 1 miliardu Kč na jednotlivý podnik. A právě zde SP ČR upozorňuje na problém evropského modelu, v němž je tlak na rychlou dekarbonizaci doprovázen stále vyššími cenami emisních povolenek a přísnějšími regulacemi, zatímco chybí stabilní průmyslová strategie a dlouhodobé finanční nástroje.

Obě analýzy se přitom shodují, že úspory jsou oblastí, která má obrovský potenciál s minimálními sociálními a ekonomickými konflikty. Jde o sektor, který může výrazně snížit celkové náklady transformace a uvolnit tlak na jiné sektory, jako je energetika či těžký průmysl. Paradoxně je právě tato oblast v české politice nejvíce poddimenzovaná a často slouží jen jako doplněk politických strategií, přestože by měla být jejich průsečíkem.

Budoucí energetický mix jako základní předpoklad dekarbonizace

Diskuse o nízkoemisním energetickém mixu je klíčovým bodem, v němž se oba materiály doplňují a zároveň výrazně liší. Atlas předkládá realistické modely budoucí výroby elektřiny založené na kombinaci vysokého podílu obnovitelných zdrojů a rozšiřování jaderné energetiky. Ukazuje, že Česko může do roku 2040 vyrábět obdobné množství elektřiny z jádra, větru a slunce, což by umožnilo zásadní snížení emisí až o 70–80 % v energetickém sektoru, elektrifikaci klíčových sektorů i posílení energetické bezpečnosti.

Průmysl souhlasí s potřebou modernizace energetiky, ale zdůrazňuje, že klíčovým parametrem není jen nízká emisní stopa, ale také cena a dostupnost energie. Svaz průmyslu se obává, že příliš rychlý přechod na obnovitelné zdroje bez adekvátních investic do sítí, akumulace, flexibility a jaderné energetiky by mohl vést k nestabilitě soustavy a vyšším cenám elektřiny, potenciálně až o 30–40 % nad současnou úroveň.

Ve výsledku oba materiály říkají to samé, jen odlišným jazykem: bez robustního nízkoemisního energetického systému není možné transformovat český průmysl ani dosáhnout klimatických cílů. Rozdíl však spočívá v tom, že Atlas zpřístupňuje možnosti a SP ČR upozorňuje na rizika.

Doprava a teplárenství jako odvětví s výraznými rozdíly v tempu transformace

Transformace dopravy a teplárenství představuje další klíčovou oblast, kde se strategické úvahy liší podle toho, zda je hlavním kritériem technologická proveditelnost, nebo ekonomická únosnost. Atlas ukazuje na rychle rostoucí potenciál elektromobility, zejména v osobní dopravě, s možným podílem elektrických vozidel 40–50 % v roce 2035, ale také možnosti elektrifikace části nákladní dopravy či rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva.

Průmyslová analýza však upozorňuje, že dopravní sektor, zejména logistika, může čelit extrémním nákladům, pokud bude tempo změn určováno jednotnou evropskou linií bez zohlednění rozdílných geografických, hospodářských a technologických podmínek jednotlivých zemí.

Teplárenství je další oblast, kde se propojují různé strategie. Atlas představuje komplexní způsoby dekarbonizace centrálních systémů, počínaje velkými tepelnými čerpadly přes geotermální energii až po nízkoteplotní sítě. Průmysl však upozorňuje, že technická náročnost těchto řešení je vysoká a investiční potřeby obrovské – jen modernizace velkých tepláren může vyžadovat investice řádově stovky milionů až miliardy korun. Transformace teplárenství přitom musí probíhat citlivě, protože jeho role v zásobování teplem je pro české domácnosti i veřejnou infrastrukturu zásadní.

V obou těchto odvětvích platí, že bez koordinace státu, samospráv, průmyslu a provozovatelů sítí nebude možné dosáhnout hladké transformace a udržet dostupnost služeb.

Průmysl, vodík a CCS jako rozhodující test udržitelnosti transformace

Nejtěžší otázkou transformace zůstává těžký průmysl. Atlas ukazuje technologické možnosti, které mohou v dlouhodobém horizontu vést k výraznému snížení emisí — výrobní technologie na bázi vodíku, elektrické pece v hutnictví, nízkoemisní cement, syntetická paliva nebo technologie zachytávání a ukládání CO₂ (CCS). Tyto technologie jsou v principu funkční, ale většinou zatím nejsou dostupné v masovém a ekonomicky únosném měřítku. Zavedení vodíku v průmyslu by vyžadovalo spotřebu energie až 5–7 TWh ročně jen pro český hutní a chemický sektor.

SP ČR v této oblasti hraje roli realistického protivníka přehnaného optimismu. Upozorňuje, že tyto technologie jsou často extrémně drahé, vyžadují novou infrastrukturu, velké investice a dlouhou dobu zavádění. Scénáře Svazu průmyslu ukazují, že zavedení širokého využití vodíku v průmyslu by znamenalo tlak na energetiku, který je v aktuálních časových rámcích obtížně proveditelný. Podobně technologie CCS mají významný potenciál, ale jejich zavedení v českém prostředí by vyžadovalo investice řádově stovky miliard korun do výzkumu, dopravy a ukládání.

Největší rozdíl mezi oběma dokumenty spočívá v tempu a míře povinnosti. Zatímco Atlas navrhuje, aby se technologie staly součástí systémové transformace, SP ČR varuje, že příliš rychlé nebo povinné zavedení může vést ke ztrátě konkurenceschopnosti a ve svém důsledku k přesunu emisních i výrobních kapacit mimo Evropu.

Krajina, odpady a přírodní pohlcovače jako skrytá, ale nezbytná součást bilance

Méně viditelnou, ale strategicky důležitou oblastí je role krajiny a odpadového hospodářství v emisní bilanci. Atlas detailně ukazuje, jak zásadní význam mají půda, lesy a vodní režim pro udržení uhlíku v ekosystémech. Lesy a krajina mohou pojmout cca 10–12 milionů tun CO₂ ročně, což je významný příspěvek k celkové bilanci. Podobně upozorňuje na emise metanu ze skládek, které lze redukovat modernizací nakládání s bioodpady a úpravou odpadového hospodářství směrem k větší cirkularitě. Redukce emisí metanu ze skládek by mohla dosáhnout až 0,5–0,7 mil. tun CO₂eq ročně.

Svaz průmyslu se této oblasti věnuje pouze okrajově, protože neleží v jádru jeho agendy. Právě zde však vzniká strategický prostor: opatření v krajině a odpadech mohou nabídnout relativně levné, rychlé a efektivní snížení emisí, které zmírní tlak na průmyslová odvětví. Zlepšení stavu krajiny může přinést nejen ekologické benefity, ale také zvýšení odolnosti vůči suchu, erozi a povodním.

Ačkoli tedy SP ČR tuto oblast příliš nerozpracovává, je zřejmé, že ji nelze z transformace vynechat. Emisní bilanci není možné řešit pouze technologiemi, protože velkou část přirozených procesů ovlivňuje stále degradovaná krajina a nedostatečně využitý materiálový oběh.

Ekonomika transformace: Souboj mezi náklady a náklady nekonání

Jedním z nejsilnějších momentů propojení obou analýz je otázka ekonomiky transformace. Atlas zdůrazňuje, že dlouhodobé benefity moderní energetiky, menší dovozní závislosti a vyšší odolnosti vůči klimatickým rizikům převáží investiční náklady, které se mohou pohybovat mezi 1,2–3,8 bilionu Kč v závislosti na scénáři. SP ČR ovšem konstatuje, že krátkodobé a střednědobé náklady mohou být pro průmysl extrémní, a to bez ohledu na dlouhodobé zisky. Průmysl proto požaduje stabilitu regulačního rámce, předvídatelnost emisního trhu a rozsáhlé investiční programy, které umožní financovat transformační opatření.

Oba materiály se tedy ve skutečnosti shodují: transformace je drahá, ale je dražší ji neudělat. Rozdíl spočívá v tom, jak rychle ji lze provést, aniž by byla ohrožena konkurenceschopnost, zaměstnanost nebo sociální stabilita. Tato dynamická rovnováha definuje politickou ekonomii transformace na další dvě dekády.

Instituce, legislativa a investiční prostředí jako klíčový faktor úspěchu

Nakonec oba materiály docházejí ke stejnému závěru: hlavní překážky dekarbonizace nejsou technologické, ale institucionální. Pomalé povolovací procesy, nejasný legislativní rámec, nedostatečná koordinace mezi rezorty, chybějící dlouhodobé strategie a nejednotná politická reprezentace brzdí transformaci mnohem víc než fyzikální limity či nedostatek technologií.

Atlas ukazuje, že dekarbonizace může být řízeným procesem, pokud stát převezme roli koordinátora, investora a garanta. SP ČR tuto roli státu přímo požaduje, protože bez ní není možné plánovat dlouhodobé investice, zejména v energetice a průmyslu. Transformace je proto především manažerský projekt, který vyžaduje silnou vládní strategii, jasné regulační prostředí a podporu inovací.

Závěrem: Dvě perspektivy, jedna budoucnost

Tato dvě díla — Atlas dekarbonizace a Analýza SP ČR — nepředstavují protiklady, ale dva komplementární pohledy na stejný proces. Atlas ukazuje potenciál, technologické možnosti a dlouhodobou logiku nízkoemisní ekonomiky. Svaz průmyslu upozorňuje na hranice únosnosti, ekonomické náklady, tempo, které lze zvládnout, i rizika spojená s evropskou konkurenceschopností.

Ve skutečnosti tedy nejde o konflikt, ale o dialog mezi vizí a realitou. Česká transformace může být úspěšná, pokud bude strategická, koordinovaná a ekonomicky srozumitelná. Pokud bude řízená, nikoli živelná. A pokud dokáže propojit technologické modely s ekonomickou logikou a průmyslovou praxí.

Pro nově vznikající vládu je klíčové zajistit, aby česká transformace probíhala strategicky, koordinovaně a ekonomicky udržitelně. Především je nezbytné vytvořit stabilní a předvídatelný regulační rámec s jasnými cíli a harmonogramy dekarbonizace, který umožní průmyslu, energetice a investorům plánovat dlouhodobé investice. Součástí úspěšné transformace je rovněž využití přírodních systémů ukládající uhlík a optimalizace odpadového hospodářství s přechodem na cirkulární hospodářství.

Jinými slovy. Atlas ukazuje, co je možné. Průmysl ukazuje, co je únosné. Stát musí ukázat, co je proveditelné.