Video: Reportáž Aleše Hazuky

Zdroj: CeHO

Tento článek vznikl na konci roku 2010 a snaží se popsat nejen legislativní možnosti nakládání se sedimenty z vodních toků a nádrží, nýbrž také skryté komplikace a zkušenosti s praktickým využitím zákona o odpadech, jeho příloh a souvisejících vyhlášek. Vychází z praktických skutečností hojně diskutovaných na výše zmíněné konferenci na Seči. Pokusil jsem se shrnout a okomentovat možnosti nakládání se sedimenty z vodních toků a nádrží tak, jak to umožňuje současná legislativa.

Možnosti využití sedimentů z vodních nádrží jsou zásadně následující:

a)      využití na zemědělské půdě podle podmínek vyhlášky č. 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě;

b)      využití sedimentu jako neodpadu na pozemcích mimo zemědělské půdy podle § 2 odst. 1 písm. h) a přílohy č. 9 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění;

c)      využití sedimentu v rámci vodního toku podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech;

d)     využití jako vedlejší produkt, neodpad ve smyslu § 3 odst. 5, 6 a 7 zákona o odpadech;

e)      využití sedimentu jako suroviny pro výrobu kompostu coby registrovaného hnojiva nebo v zařízení provozovaném dle vyhlášky č. 341/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady a o změně vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady;

f)       využití sedimentu jako odpadu ve smyslu vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, přílohy č. 11;

g)      poslední technologií mimo skládkování (což by měla být u sedimentů poslední a zcela ojedinělá aplikace) by mohla být registrace sedimentu samotného nebo ve směsi, např. s kompostem a pískem jako pomocnými půdními látkami, jako substrátu. Z veřejně dostupných dat Ústředního zkušebního ústavu zemědělského (dále jen ÚKZUZ) víme, že zahradnické zeminy jsou běžně registrovány ve smyslu vyhlášky č. 474/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů jako substráty.

Jednotlivé možnosti nakládání se sedimenty v praxi podrobněji

ad a) Využití na zemědělské půdě

V roce 2009 byla vydána vyhláška č. 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě, což je základní dokument. Jejím vydáním bylo pokryto zmocnění zákona č. 185/2001 Sb., pro využití sedimentů na zemědělských půdách [původně § 2 odst. 1 písm. i), dnes po novele č. 154/2010 Sb. jde o písm. h)].

Po velmi ostré debatě o filozofii vyhlášky a limitech v ní navržených (téma pro samostatný článek) byl zvolen princip již léta využívaný pro kaly z ČOV ve vyhlášce č. 382/2001 Sb.  při jejich využití na zemědělské půdě. Ani ne tak nad samotným principem, ale právě nad limity vyhlášky byla diskuse poměrně ostrá.

Odborníci z Ministerstva zemědělství (dále MZe) ve spolupráci s jím zřízenými organizacemi (ÚKZUZ) a vědeckými organizacemi (Recetox) navrhli limity jak pro sedimenty (při jejichž splnění sediment není odpadem), tak i pro zemědělské půdy, kde má být tento sediment využit. Zjednodušeně řečeno, sediment, jenž vyhoví příloze č. 1 vyhlášky č. 257/2009 Sb., není při využití na zemědělské půdě odpadem. Pokud zároveň splní přísnější limity přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. nemusí být testovány půdy, kde má být tento sediment využit. Pokud sediment vyhoví příloze č. 1, ale nevyhoví poměrně přísným limitům přílohy č. 3, musí být testována půda, kde má být využit a aplikace sedimentu musí být ošetřena bilančním výpočtem přípustnosti plánované aplikace.

Z důvodu požadavku na enormní ochranu zemědělských půd a možná rizika daná devastací zemědělské půdy nesprávným využitím sedimentů byly limity přílohy č. 3 nastaveny na poměrně přísné úrovni. Princip bilančního výpočtu aplikace sedimentu v poměru max. 1:3 k hloubce ornice by měl být dostatečný, aby půdy při splnění limitů chránil. Omezení aplikace je dáno nejen dodržením (splněním limitů mimo jiné i na obsah skeletu), ale také dalšími požadavky, zejména dodržením maximální aplikační dávky, dodržením maximálního poměru 1:3 (s dalším omezením v případě malé mocnosti orniční vrstvy), nutností zapravení sedimentů do půdy do 10 dnů po jejich rozprostření, dále požadavkem odstupu doby do dalšího možného použití sedimentu na pozemku (nesmí být kratší než 10 let), až po použití kalu z ČOV, po němž smí být sediment využit na zájmovém pozemku ne dříve než po 1 roce.

Orgány ochrany zemědělské půdy dále smějí předepsat doplňkové ekotoxikologické testy nebo testy sledování indikátorových mikroorganizmů, což však není plošně vyžadováno. Využívání sedimentů z vodních toků a nádrží na zemědělské půdě je popsáno legislativně jasně, i když se zjevnými či skrytými komplikacemi a v praxi je využití sedimentů na zemědělskou půdu často velmi komplikované.

ad b) Využití sedimentu jako neodpadu mimo zemědělskou půdu

Na přelomu roku 2008/2009 byla novelou zákona o hnojivech pod číslem 9/2009 Sb. poměrně nečekaně vydána příloha č. 9 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech. Původně (do 1. 7. 2010) se tato příloha vztahovala na sedimenty z vodních toků a nádrží, zeminy, vytěžené hlušiny při jejich využití mimo zemědělské půdy. Zjednodušeně řečeno: do 1. 7. 2010 zemina, hlušina, či sediment z vodního toku či nádrže nemusely být předávány druhým osobám v dikci zákona o odpadech, pokud splnily limity přílohy č. 9 zákona.

Pravděpodobně z důvodu strachu orgánů státní správy před neřízeným nakládáním se zeminami zejména ze staveb však došlo v roce 2010 k novele zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (zákon č. 154/2010 Sb.), která platnost přílohy č. 9 omezila jen na sedimenty z vodních toků a nádrží a vyjmula z platnosti zeminy. Při možnosti využití sedimentů mimo zemědělské půdy je však příloha č. 9 nadále velmi platná a praktická.

ad c) Využití sedimentu v rámci vodního toku

Další možností danou zákonem č. 154/2010 Sb. je nové zmocnění v § 2 odst. 1 písm. i) v novele zákona č. 185/2001 Sb., které umožňuje u sedimentů přemísťovaných v rámci povrchových vod za účelem správy vod a vodních cest, při předcházení povodní, zmírnění účinků povodní a období sucha nebo při rekultivaci půdy, jejich využití, je li prokázáno, že nevykazují žádnou z nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech v platném znění (dnes H1 až H15).

Pokud tedy sedimenty vyhoví primárním omezujícím podmínkám a nemají žádnou z nebezpečných vlastností ve smyslu zákona o odpadech, lze je využit jako neodpad. Konstatování je triviální, ale vyloučit nebezpečné vlastnosti materiálu s tak obecným popisem (složením) a nejasným obsahem patogenů je dnes z mého pohledu osoby pověřené k hodnocení nebezpečných vlastností bez jeho úpravy minimálně velmi složité.

ad d) Sedimenty jako vedlejší produkt

Vedlejší produkt, neodpad, ve smyslu a omezení § 3 , odst. 5, 6 a 7 zákona č. 185/2001 Sb. je omezen na: a) vznik jako nedílná součást výroby, b) další využití musí být zajištěno, c) další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, d) další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí a lidské zdraví.

Vedlejší produkt a „neodpad z odpadu“ navíc musí splnit požadavky uvedené v odst. 7, jenž pro konkrétní způsoby využití požaduje splnění kriterií, jako jsou pro odpady, pokud jsou tyto stanoveny. U vedlejších produktů a „neodpadů z odpadů“ by při využití na povrchu terénu byly vyžadovány výsledky shodné s požadavky tabulek č. 10.1 a 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. ve smyslu požadavku přílohy č. 11 této vyhlášky. Využití tohoto postupu je tedy jen teoretické, naplnění podmínek a) až c) je navíc velmi diskutabilní.

ad e) Substrát pro výrobu kompostu

Z praxe je známo, že při stárnutí sedimentů (i zcela antropogenně nezatížených) na mezideponii (meziskládka) dochází při změně podmínek po jejich vytěžení k změnám jejich chemismu. Právě mimo jiné pokles pH vede ke snahám na úpravu pH před jeho rozprostřením na zemědělské půdě. V praxi lze předpokládat, že vstup sedimentů do procesu kompostování (za splnění podmínek daných registrací nebo provozním řádem podle vyhlášky č. 341/2008 Sb.) by při přídavku dalších surovin (např. popel ze spalování dřeva) mohlo dojít k výrobě velmi zajímavých produktů. V praxi tato možnost pravděpodobně narazí problém vyšší ceny a omezených možností odbytu produktu.

ad f) Využití sedimentu jako odpadu

Využití sedimentu jako odpadu ve smyslu vyhlášky č. 294/2005 Sb., přílohy č. 11 je vázáno na splnění přísných limitů (obecně až nereálné např. u arsenu) v tabulce č. 10.1 a při využití více než 1000 tun také na posouzení rizika podle vyhlášky ČBÚ č. 99/1992 Sb. v platném znění.

Je li tedy sediment odpadem, je jeho pozice ve vztahu k bodům a) a b) tohoto přehledu zhoršená. Možnost, že by sediment, který překračuje limity přílohy č. 1 vyhlášky č. 257/2009 Sb. anebo přílohy č. 9 zákona o odpadech, vyhověl limitům tabulky č. 10.1 je jen teoretická a v praxi velmi nepravděpodobná. Navíc zmíněné hodnocení rizik provádí jen 12 osob (ke dni přípravy článku) a cena za toto posouzení nebude nejspíše zanedbatelná zejména u menších realizací.

ad g) Registrace jako substrát

Registrace sedimentu samotného nebo ve směsích např. s kompostem a pískem jako pomocné půdní látky, substrátu se jeví zejména při využití podle bodu e) jako možná při dostatečném množství vstupních sedimentů a zajištění odbytu. Plně je podřízeno zákonu č. 178/1998 Sb., o hnojivech v platném znění a jeho prováděcím předpisům.

Uložení na skládku

Skládkování by skutečně nemělo být až poslední možností nakládání se sedimentem a aplikována jen u antropogenně nejvíce zatížených sedimentů. Ukládání na skládky by rozhodně nemělo být pravidlem, ani falešným cílem státní správy či samosprávy. Pro skládkování je samozřejmě limitním zejména uvolňování kritických parametrů do vodného výluhu ve smyslu tabulky č. 2.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. v platném znění.

Jak nepřímo plyne z prostoru, který jsem jednotlivým možnostem využití sedimentů věnoval, tak, pokud to kvalita sedimentu dovolí, je optimální jej využít na zemědělské půdě. Nicméně jak již bylo konstatováno na jiném místě, mnoho oficiálních realizací využití sedimentů na zemědělské půdě dosud není. Domnívám se, že na vině není jen malý počet akcí spojených s odbahňováním, ale celá řada legislativních nejasností, které zmíníme v samostatném příspěvku.

Ing. Vladimír Bláha (vlb)

Empla, s. r. o.

E-mail: blaha@empla.cz

Autor je osobou pověřenou MŽP k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, zabývá se odběrem vzorků sedimentů, odpadů, půd

Zdroj: Odpadové fórum 2/2011

    Do vydání vyhlášky č. 257/2009 Sb. bylo často argumentováno tím, že sediment je odpadem. Že to jinak není možné. Pokud je však sediment odpadem, platí pro něj limity tabulky č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb., které jsou v některých parametrech (zejména arsen) velmi přísné. Limit pro arsen je nastaven s ohledem na rizika pro zdraví lidí manipulujících dnes a denně se sedimenty po velkou část obvyklé pracovní doby. Limit však nebere v úvahu průměrné pozadí půd (a tedy i sedimentů) v ČR. Důsledkem je, že není-li možné využití sedimentu (např. u míst s prokázaným vyšším výskytem arsenu), existuje již jen možnost úpravy (kompostování s limity podle vyhlášky č. 341/2008 Sb.) nebo uložení na skládku. Otázka arsenu a jeho limitů bude pravděpodobně v budoucnosti ještě hojně diskutována.

Hodnocení nebezpečných vlastností sedimentů podle § 2, odst. 1, písm i) zákona je velmi složité. Sediment není snadno exaktně popsatelná matrice, je často nehomogenní. Kdo vyloučí nebezpečné vlastnosti odpadu (vůbec se dnes neuvažuje o hodnocení nebezpečných vlastností u neodpadů) chybně nebo opomene důležité a limitující skutečnosti, riskuje sankce na úrovni až desítek milionů Kč. Nedostatečné informace o sedimentu (z důvodu jeho obtížné popsatelnosti) mohou být při hodnocení nebezpečných vlastností sankcionovány.

Více než 2 % objemových zrn nad 4 mm. Podle vyhlášky č. 257/2009 Sb., přílohy č. 1. „Sediment využívaný na zemědělské půdě“ nesmí obsahovat skelet více než 2 % objemové frakce nad 4 mm a ve frakci 2 – 4 mm více než 30 % objemových. Podle mého názoru se jedná o požadavek velmi problematický. Tato podmínka znamená, že sediment po odvodnění a jeho rozprostření (lhůta 10 dní) by měl být ošetřen ručním vybráním zrn nad jistou velikost. Mechanická separace zrn nad 4 mm není technicky reálná. Zamezení aplikace sedimentu na zemědělskou půdu z důvodu výskytu několika kamenů ve vzorkovnici je přinejmenším diskutabilní.

Problémy se zvýšeným pozadím u půd, které by vlastně neměly být zařazeny v zemědělském půdním fondu (ZPF). Často se zjistí, že sediment vyhovuje příloze č. 1, ale nevyhoví příloze č. 3 (to je obecně většina sedimentů). Pokud však půda na pozemcích, kde by sediment měl být využit, překračuje limity přílohy č. 3 vyhlášky (§ 3, odst. b), je možnost využití sedimentů na nich komplikována. Ovšem pokud půda nevyhoví limitům vyhlášky č. 13/1994 Sb., neměla by být vlastně ani půdou zemědělskou.

LPIS (Land Parcel Identification System) – pravděpodobně velký pomocník pro orgány ochrany půdy pověřených obcí. Pomocí systému LPIS může úřad nahlédnout, zda uvažované zemědělské pozemky vyhovují a nejsou v databázi kontaminovaných. Do systému by poté byla zanesena aplikace včetně všech doplňkových informací.

Limity v různých předpisech (přílohy č. 1 a 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb., přílohy č. 9 zákona č. 185/2001 Sb. v platném znění, přílohy č. 1 vyhlášky č. 13/1994 Sb. a tabulky č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. nejsou shodné a křížově se mění (nelze říci, že využití sedimentů na zemědělské půdě má obecně přísnější limity než využití odpadu v místě k tomu určeném ve smyslu § 14, odst. 1 či 2 zákona č. 185/2001 Sb. v platném znění). Přehled limitů je uveden v tabulce.

Limity (absolutní hodnoty) uvedené v přílohách č. 1 a 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. se liší. Klasickým často problematickým případem je PCB, kde je limit v příloze č. 1 na úrovni 0,2 mg/kg sušiny, v příloze č. 3 je limit poté na úrovni 0,02 mg/kg sušiny. Vyjádření při plánovaném využití sedimentu na ZPF v akreditovaném protokole musí odpovídat limitu přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb.

Ne vždy je možné z důvodu neexistence orniční vrstvy v požadované mocnosti aplikovat sediment v poměru 1:3 na plnou mocnost (mnohdy je orniční vrstva výrazně tenčí oproti předpokladu vyhlášky min. 30 cm). Před plánovaným využitím sedimentu na ZPF (při přípravě projektu) je nutné ověřit rešeršně (BPEJ) nebo na místě v terénu stav a mocnost orniční vrstvy z důvodu výpočtu dávky sedimentu a odhadu plochy nutné k využití sedimentu.

Kontaktní testy. Existují sedimenty s vyšším rizikem výskytu kontaminace, zejména u toků zatížených vypouštěním odpadních vod dnes či před rokem 1989. Aplikace akvatických testů ve formě tabulky č. 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. na sedimenty, které byly dlouhodobě ve styku s vodním prostředím, není vždy zcela efektivní. Lze do budoucna doporučit u sedimentů aplikovat spíše kontaktní ekotoxikologické testy (roupice, chvostoskok, nitrifikační testy, salát, či jiné) u sedimentů a půd. V tomto směru by mělo dojít k vývoji legislativy.

Výskyt léčiv či hormonů a jejich reziduí. Hrozba přechodu těchto látek z vod do sedimentů není dostatečně prozkoumána. Existuje více názorů. Bezpečným přístupem by zde byla snad úprava surových sedimentů kompostováním s dosažením dostatečné teploty alespoň k částečné destrukci organických látek, což by však proces odbahňování prodražovalo. Analytické testování léčiv je prakticky velmi složité a mohlo by být aplikováno jen na zvolené markery (indikační léčiva či rezidua). Do budoucna lze doporučit v oprávněných případech alespoň ověření bezpečnosti využití na zemědělské půdě z hlediska kontaktních ekotoxikologických testů.

Výskyt PAU a některých těžkých kovů v sedimentech nad limit přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. Výskyt antropogenních kontaminantů u testů sedimentů provedených společností EMPLA v letech 2008 – 2010 byl zjištěn zejména u PAU, uhlovodíků, z těžkých kovů to bylo kadmium, zinek, případně nikl a dále PCB. V praxi však přechod do tkání rostlin nebo obecná škodlivost zjištěných polutantů nemusí být absolutní (závislá na absolutní naměřené hodnotě). Bylo ověřeno, že celá řada látek není vždy fytotoxických (např. obvykle arsen). Připravovaná legislativa v oblasti ochrany zemědělských půd s tímto diverzifikovaným přístupem počítá. V oblasti aplikace sedimentů je však dnes limitem pouze absolutní číslo (i upravené na úroveň pozadí). Možnost ověření přístupnosti i „přírodních“ kontaminantů pro rostliny (a tedy i potravní řetězec) se dnes nepřipouští a jde pravděpodobně o otázku mnoha spíše vzdálených budoucích let.

Odběr vzorků před a po. Pokud přijmeme argument možných změn chemismu v sedimentech po vytěžení (např. obvyklá změna pH), mohlo by teoreticky dojít ke změnám ve vyluhovávání kovů. Může také dojít k hnilobným procesům nebo jiným složitě popsatelným procesům rozkladu zbytkové organické hmoty. Akce odbahňování obvykle trvá nějakou dobu. Zda by odběr vzorku, např. několik měsíců po vypuštění nádrže, mohlo být bráno jako vzorkování „po“ (i když nejde o vytěžení), je však nejasné. Vzorkování před a po je v praxi velmi problematické.

Využití sedimentů na trvalém travním porostu. Zde mocnost orniční vrstvy obvykle není taková, aby umožnila aplikaci větší vrstvy sedimentů. Aplikací nepřiměřeně velké mocnosti sedimentu by došlo k razantní změně obsahu živin a tedy i charakteru půdy. Otázkou zůstává, co je cílem aplikace sedimentů v praxi.

Ing. Vladimír Bláha (vlb)

Empla, s. r. o.

E-mail: blaha@empla.cz

Autor je osobou pověřenou MŽP k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, zabývá se odběrem vzorků sedimentů, odpadů, půd

Zdroj: Odpadové fórum 2/2011

Druhým důležitým předpisem je vyhláška 383/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí o podrobnostech nakládání s odpady. §22 odst. 3 citované vyhlášky říká: Ohlašování se provádí zvlášť za každou samostatnou provozovnu, činnost, mobilní zařízení a za každý druh odpadu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušnému podle místa nakládání s odpadem, s výjimkou mobilních zařízení ke sběru odpadů, za které se ohlašování provádí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle sídla oprávněné osoby nebo provozovny, která jejich provoz zajišťuje. Pokud původce nebo oprávněná osoba provozuje činnost, při níž vznikají odpady, nebo nakládá s odpady na území správních obvodů různých obcí s rozšířenou působností a nemá zde stanovené samostatné provozovny, zasílá každému z těchto úřadů jedno souhrnné roční hlášení za všechny činnosti realizované v jeho správním obvodu.

Hlášení zasálají původci odpadů a obce podle přílohy č. 20 v listinné podobě nebo elektronicky v přenosovém standardu dat o odpadech, oprávněné osoby, včetně těch, které plní ohlašovací povinnosti zároveň jako původci odpadů, elektronicky v přenosovém standardu dat o odpadech na elektronickou adresu, kterou místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Ohlašování prostřednictvím webových formulářů provedete zde. Použití této aplikace zaručuje zpracování hlášení v datovém standardu ISPOP.  Tato internetová aplikace slouží těm firmám, podnikatelům a obcím, kteří nepoužívají žádný vlastní resp. komerční software pro evidenci odpadů. Vlastníte-li takový software, doporučujeme, abyste vytvořili hlášení přímo z něj formou exportu dat dle Datového standardu MŽP. Použití této internetové aplikace by v tomto případě znamenalo ruční duplicitní pořizování totožných dat.

Shrnutí: Hlášení o produkci a nakládání s odpady

- týká se: původců odpadu a oprávněné osoby

- limit: při překročení limitu 100 kg nebezpečných odpadů nebo 100 tun ostatního odpadu

- komu se hlásí: místně příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (tzv. ORP)

- zákon o odpadech 185/2001 Sb. (§19, §39)

- vyhláška č. 383/2001 Sb. o podrobnostech s nakládání s odpady (§22)

- příloha č.20 vyhlášky 383/2001 Sb. ke stažení ZDE

- podat hlášení ZDE

Dále lze studovat ZDE (celá abeceda odpadů ZDE)

Velmi doporučujeme interaktivní mapu pro zařízení s nakládání s biologicky rozložitelnými odpady - BRO (kompostárny, bioplynky). Vyhledat nejbližší kompostárnu za vaším domem už není žádný problém. Mapu BRO naleznete ZDE

Dokumenty ke stažení:

 Seznam provozovaných skládek v ČR (stav k 30.8.2010) (63 kB, MS Excel tabulka)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 1. díl Skládky nebezpečných odpadů (3.1 MB, Adobe Acrobat dokument)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 2. díl Skládky ostatních odpadů (15.7 MB, Adobe Acrobat dokument)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 3. díl Skládky inertních odpadů a spalovny odpadů (8.9 MB, Adobe Acrobat dokument)

zdroj dokumentů: www.CEHO.cz

Podle nové rámcové směrnice o odpadech (98/2008/ES) přestávají být některé zvláštní druhy odpadu odpadem, pokud jsou předmětem některého způsobu využití a splňují zvláštní kritéria, zejména:

• látka nebo předmět se běžně užívá ke konkrétním účelům;
• pro tuto látku nebo tento předmět existuje trh nebo poptávka;
• látka nebo předmět splňují technické požadavky pro konkrétní účely a vyhovují stávajícím právním předpisům a normám použitelným na výrobky;
• využití látky nebo předmětu nepovede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Vyjasnění kritérií vymezujících, kdy odpad přestává být odpadem, je věcí právních předpisů v oblasti odpadů.
Jakmile určitý materiál „přestane být odpadem“, platí pro něj v zásadě tytéž požadavky podle nařízení REACH jako pro jakýkoli jiný materiál, přičemž při splnění stanovených podmínek platí určité výjimky. Podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH se hlavy II (registrace látek), V (následní uživatelé) a VI (hodnocení) tohoto nařízení nevztahují na látky samotné nebo obsažené ve směsích nebo v předmětech, které byly registrovány v souladu s hlavou II a které jsou zpětně získány v EU, pokud

• je látka, která je výsledkem procesu zpětného získání, totožná s látkou, která byla registrována v souladu s hlavou II, a
• podnik provádějící zpětné získání látky má k dispozici informace vyžadované článkem 31 nebo 32 nařízení REACH vztahující se k látce, která byla registrována v souladu s hlavou II.

Požadavky na zpětně získané látky podle nařízení REACH
Předběžná registrace:
Případná výjimka z registrace zpětně získané látky podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH se může použít, pokud byla stejná látka již dříve registrována. Ačkoli je pravděpodobné, že v době, kdy začne platit povinnost registrace pro zavedené látky, bude většina zpětně získaných látek již zaregistrována, v době ukončení fáze předběžné registrace žádné látky registrovány nebyly.
Pokud látku ještě nezaregistroval jiný subjekt, nejsou splněny podmínky čl. 2 odst. 7 písm. d). Na subjekty provádějící zpětné získávání, které tuto látku vyrábějí, se tedy vztahují povinnosti spojené s registrací. To znamená, že subjekt provádějící zpětné získávání, který svou látku předběžně nezaregistroval, nemůže tuto látku zákonně vyrábět ani uvádět na trh, dokud ji on nebo jiný subjekt nezaregistruje.
Pro nezavedené látky, na něž se předběžná registrace nevztahuje, platí povinnosti spojené s registrací od 1. června 2008, kdy vstoupila v platnost hlava II nařízení REACH. U všech nezavedených zpětně získaných látek je tedy nutný odkaz na tuto registraci, aby na ně mohla být uplatněna výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH.
Právní jistotu, že látku bude možné nadále až do příslušné lhůty registrace vyrábět a uvádět na trh, tedy zaručuje pouze předběžná registrace. Ačkoli lhůta pro předběžnou registraci i první lhůta pro pozdní předběžnou registraci již uplynuly, mohou pozdní předběžné registrace za určitých podmínek ještě využít výrobci a dovozci, kteří zavedenou zpětně získanou látku samotnou, ve směsi nebo v předmětech vyrábějí či dovážejí poprvé. Po předběžné registraci nemusí být registrace nutná, protože látku/látky nakonec zaregistruje jiný žadatel, čímž subjektu provádějícímu zpětné získávání umožní využít výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH.
Na základě předběžné registrace může být zahájena komunikace mezi výrobci stejné látky. Subjekty provádějící zpětné získávání tak dostanou k dispozici kontaktní informace jiných výrobců látky, a pokud mají zájem, také možnost přispívat do diskusí v rámci Fóra pro výměnu informací o látce (SIEF). Předběžná registrace subjektům provádějícím zpětné získávání také umožní účastnit se diskusí o shodnosti látek a prokázat shodnost jejich látky. Další výhodou zapojení subjektů provádějících zpětné získávání do fór SIEF je to, že jejich účast usnadňuje vypracování správného scénáře expozice pro nakládání se zpětně získanými látkami. Fórum SIEF také může být příležitostí k diskusi o přístupu k bezpečnostním informacím, které subjekty provádějící zpětné získávání mohou potřebovat, aby mohly využít výjimky z registrace.

Registrace
V nařízení REACH je výroba definována jako výroba nebo těžba látek v přírodním stavu. Látky, které ve fázi odpadu a zpětného získávání prošly chemickou úpravou, této definici jednoznačně odpovídají. Během některých procesů zpětného získávání, jejichž výsledkem jsou zpětně získané látky, se však chemické složení látek nemění (např. při mechanickém zpracování, jako je třídění, oddělování, homogenizace). V zájmu důslednosti se za výrobní proces považují všechny podoby zpětného získávání včetně mechanického zpracování, pokud po jedné nebo více fázích procesu zpětného získávání vznikne látka samotná, ve směsi nebo v předmětu, která přestala být odpadem.
Aby se mohla na zpětně získanou látku uplatnit výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH, musí být řádně identifikována. Stejně jako u jiných látek, na něž se vztahuje nařízení REACH, musí být k dispozici název a další údaje, které zpětně získanou látku dostatečně identifikují. K těmto údajům patří především název nebo jiný chemický identifikátor, molekulární a strukturní vzorec, složení a analytické údaje látky. Je třeba dokumentovat některé další informace, které se týkají zpětně získané látky (původ odpadu, kontrola výchozího materiálu, obsah nečistot), aby bylo možné porovnat identifikaci zpětně získané látky s původní látkou, která byla zaregistrována podle hlavy II nařízení REACH.
Aby bylo možné posoudit požadavky spojené s registrací zpětně získaných materiálů, je nezbytné určit, zda je konkrétní materiál látkou, směsí nebo předmětem.

Předmět
V nařízení REACH je předmět definován jako věc, která během výroby získává určitý tvar, povrch nebo vzhled určující její funkci ve větší míře než její chemické složení. Pokud lze na základě této definice jednoznačně určit, že tvar, povrch nebo vzhled věci je pro její funkci důležitější než chemické složení, je tato věc předmětem. Pokud má tvar, povrch nebo vzhled význam stejný nebo menší než chemické složení, jedná se o látku nebo o směs. Pokud není možné jednoznačně určit, zda věc odpovídá definici předmětu podle nařízení REACH, či nikoli, je nutné podrobnější posouzení.

Látka
Podle nařízení REACH je látka definována jako chemický prvek a jeho sloučeniny v přírodním stavu nebo získané výrobním procesem, včetně všech přídatných látek nutných k uchování jeho stability a všech nečistot vznikajících v použitém procesu, avšak s vyloučením všech rozpouštědel, která lze oddělit bez ovlivnění stability látky nebo změny jejího složení.
Látky lze rozdělit do dvou hlavních skupin:

1. Látky s definovaným kvalitativním a kvantitativním chemickým složením, které lze dostatečně identifikovat na základě stanovených parametrů. Pravidla pro identifikaci a pojmenování se liší pro látky s jednou hlavní složkou (jednosložkové látky) a látky s více než jednou hlavní složkou (vícesložkové látky).
2. Látky neznámého nebo proměnného složení, komplexní reakční produkty a biologické materiály (látky UVCB), které nelze dostatečně identifikovat na základě jejich chemického složení, protože obsahují poměrně velký počet složek nebo jejich složení je z velké části neznámé nebo proměnlivost jejich složení je značná nebo špatně předvídatelná.

Směs

Podle nařízení REACH je směs definována jako přípravek nebo roztok složený ze dvou nebo více látek. Zpětně získaný materiál lze tedy považovat také za směs obsahující několik zpětně získaných látek. Je však třeba mít na paměti, že je nutno jednoznačně rozlišovat mezi směsmi a látkami. Definice pojmů „směs“ a „látka“ je třeba vykládat tak, že termín „látka“ zahrnuje i reakční hmotu vzniklou při chemické reakci. Termín „směs“ se omezuje na směsi, které nevznikly chemickou reakcí. Řada zpětně získaných materiálů se skládá ze dvou nebo více látek, ale zároveň mají charakteristické rysy látek UVCB. Z tohoto důvodu lze způsoby označování těchto látek do jisté míry zaměňovat. O tom, která z možností lépe odpovídá charakteristickým rysům látky, rozhoduje výrobce nebo dovozce.
Látky s velmi komplikovaným složením je však snadnější registrovat jako látky UVCB. Pro zpětně získané materiály s komplikovaným složením na druhou stranu často neexistují odpovídající původní látky, které již byly zaregistrovány jako látky UVCB. Může se tedy stát, že tyto látky nespadají do skupiny látek zavedených, protože pro ně neexistuje odpovídající záznam na seznamu EINECS. Je však možné, že jednotlivé složky materiálu již registrovány byly (nebo se na ně vztahuje výjimka z registrace), což umožňuje využít výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH pro jednotlivé složky směsi.

Nečistoty
U zpětně získaných materiálů může být obtížné posoudit, zda je složka zpětně získaného materiálu látkou nebo nečistotou. Podle REACH je nečistota definována jako složka přítomná ve vyrobené látce, která k látce nebyla přidána záměrně. Může pocházet z výchozích materiálů nebo vznikat při vedlejších reakcích při výrobním procesu. Složky obsažené v množství větším než 20 % (hmotnostních) by se však obecně neměly považovat za nečistoty, ale za samostatné látky ve směsi. I když nečistoty není nutné samostatně registrovat, je třeba je v potřebném rozsahu identifikovat a přiřadit ke zpětně získané látce, aby se usnadnilo její srovnání s jinou již zaregistrovanou látkou.

Použití výjimky z registrace zpětně získaných látek podle nařízení REACH
Podniky, které chtějí výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH využít, musí příslušným kontrolním orgánům na jejich žádost předložit dokumentaci dokládající, že zpětně získaná látky je k získání výjimky způsobilá. Na dovozce látek zpětně získávaných mimo Evropský hospodářský prostor (EHP) se výjimka nevztahuje, protože platí pouze pro zpětné získávání v rámci EHP. V některých případech mohou podniky materiál nadále dovážet jako odpad a poté jej zpětně získávat na území EHP. Tuto výjimku však nelze uplatnit na vedlejší produkty, na něž však lze uplatnit výjimku na základě přílohy V pod podmínkou, že nejsou dováženy nebo uváděny na trh.

Shodnost
Při posuzování, zda je zpětně získaná látka totožná s látkou, která již byla zaregistrována, musí subjekty provádějící zpětné získávání použít pokyny pro identifikaci látek. Rozhodnutí musí být založeno na shodnosti hlavních složek. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) shodnost látky nepotvrzuje. Subjekty provádějící zpětné získávání, které látku předběžně zaregistrovaly, však mohou otázky spojené se shodnosti látky projednat s jinými žadateli o registraci v rámci fór SIEF.
Ukazatelem shodnosti látky jsou stejná čísla EINECS a CAS. Rozdíly ve složení a profilu nečistot, včetně rozdílů v podílu nečistot, nutně neznamenají, že látky nejsou totožné. Nerozlišuje se mezi technickou, čistou a analytickou variantou látek. Pokud se profil nečistot přesně definované látky z různých výrobních zdrojů výrazně liší, je třeba odborného posouzení, zda mají tyto rozdíly vliv na sdílení výsledků zkoušek látky s ostatními účastníky fóra SIEF. U látek UVCB je pro stanovení shodnosti většinou určující název. Je-li totožný název, jsou za totožné považovány i látky, pokud z dostupných údajů nevyplývá opak
Výjimka z registrace zpětně získané látky závisí na tom, zda byla stejná látka již dříve registrována. Zda je tato podmínka splněna, lze zjistit z několika zdrojů informací. Hlavním zdrojem informací o látkách jsou údaje, které se vyměňují v rámci fór SIEF. Subjekty provádějící zpětné získávání, které zpětně získanou látku předběžně registrují, se automaticky stávají účastníky předběžného fóra SIEF. Protože subjekty provádějící zpětné získávání mohou mít na registraci látky jen omezený zájem, může se stát, že se komunikace v rámci fóra SIEF aktivně nezúčastní. Měli by si však zajistit, aby byli informování o tom, zda byla látka zaregistrována.
Druhým zdrojem informací jsou internetové stránky agentury ECHA určené k šíření informací, kde se zveřejňují rovněž informace o registrovaných látkách. Mezi takové informace patří například název registrované látky (u látek uvedených na seznamu EINECS), její klasifikace a označení. U látek, které nejsou uvedeny na seznamu EINECS, nemusí být název látky prostřednictvím tohoto zdroje k dispozici, protože žadatel o registraci žádal, aby tato informace nebyla přístupná.
Z tohoto zdroje se také nemusí podařit získat informace o množství nečistot v registrované látce, které má vliv na klasifikaci, protože žadatel o registraci žádal o zachování důvěrnosti některých údajů. Další zdroje informací závisejí na vlastní iniciativě subjektů nebo jejich sdružení, kteří mohou kontaktovat výrobce nebo dovozce dané látky. Dokumenty, jimiž subjekty provádějící zpětné získávání dokládají shodnost, a bezpečnostní informace lze poskytnout ve formě standardizovaných informací, které připraví sdružení těchto subjektů.

Poskytování informací
Subjekt, který provedl zpětné získání látky, musí zajistit, aby měl k dispozici informace o registrované látce a tyto informace musí vyhovovat předpisům o poskytování informací v dodavatelském řetězci. Subjekt, který provedl zpětné získání, musí mít k dispozici tyto informace:

• bezpečnostní list registrované látky, který je nutný podle nařízení REACH, případně s přiloženými scénáři expozice pro registrovanou látku;
• další informace o registrované látce, které uživatelům umožní přijmout nezbytná ochranná opatření, jak vyžaduje nařízení REACH, pokud bezpečnostní list není nutný;
• registrační číslo, pokud je k dispozici, informace o nutnosti případného povolení, popřípadě o platných omezeních a informace potřebné k tomu, aby bylo možné stanovit a provést odpovídající opatření k řízení rizik.

Subjekty provádějící zpětné získávání většinou nedostávají bezpečnostní listy nebo jiné informace. Aby však mohly využít výjimku z registrace, musí mít požadované informace k dispozici. Pokud je to nutné, musí vytvořit bezpečnostní listy buď samy, nebo se s držiteli stávajících bezpečnostních listů dohodnout na jejich použití. Vzhledem k tomu, že tyto případy neupravují žádná právní ustanovení, záleží na výrobci zpětně získané látky. Subjekt provádějící zpětné získávání může použít jakékoli dostupné informace počínaje informacemi ze stránek agentury ECHA, ale musí zajistit, aby neporušil vlastnická práva majitele informací.
Diskuse o využití takových informací mohou probíhat například v rámci fóra SIEF, pokud subjekt provádějící zpětné získávání látku předběžně zaregistroval. Součástí dohody v rámci fóra SIEF mohou být ustanovení týkající se toho, jak subjektu provádějícímu zpětné získávání poskytnout informace, aniž by byla porušena vlastnická práva. Aktivity probíhající v rámci fór SIEF nespadají do působnosti agentury ECHA a subjektům provádějícím zpětné získávání se doporučuje, aby kontaktovaly příslušná průmyslová sdružení, která při přípravě standardních informací pro své členy mohou hrát důležitou úlohu. Pokud se subjektu provádějícímu zpětné získávání nepodaří zajistit si přístup k příslušným informacím o stejné látce, která již byla zaregistrována, nemůže výjimky využít a musí zpětně získanou látku zaregistrovat.

Oznámení klasifikace
Na zpětně získané látky se obecně nevztahuje výjimka z oznamovací povinnosti, pokud jde o seznam klasifikací a označení. Subjekt provádějící zpětné získávání musí oznamovat za účelem zařazení na seznam klasifikací a označení také zpětně získané látky splňující kritéria klasifikace jako nebezpečné, které jsou uváděny na trh samotné nebo ve směsi (pokud jsou ve směsi obsaženy v množství přesahujícím stanovené koncentrační limity), a to za podmínek stanovených v nařízení. Tato oznamovací povinnost platí také v případech, kdy subjekt provádějící zpětné získávání využívá pro zpětně získané látky výjimku z ustanovení o registraci.
V takových případech subjekt provádějící zpětné získávání může při oznamování agentuře ECHA převzít klasifikaci a označení, které již dříve poskytnul žadatel o registraci původní látky, ze seznamu klasifikací a označení a odsouhlasit je. To zároveň znamená, že subjekt provádějící zpětné získávání s oznámenou klasifikací souhlasí a také přijímá odpovědnost za výsledek. Nečistoty však mohou změnit profil nebezpečnosti látky, a tedy i její klasifikaci, což by subjekty provádějící zpětné získávání měly mít při oznamování pro účely zařazení na seznam klasifikací a označení na paměti.

Omezení a povolení
Subjekt provádějící zpětné získávání musí zajistit, aby zpětně získané látky při uvádění na trh a používání splňovaly omezení stanovená v příloze XVII nařízení REACH. Subjekt provádějící zpětné získávání musí rovněž zajistit, aby zpětně získaná látka splňovala požadavky související s povolením podle hlavy VII nařízení REACH. Pro látky zařazené na Kandidátský seznam látek pro případné zahrnutí do přílohy XIV a obsažené v předmětech kromě toho může platit povinnost sdělovat informace týkající se látek v předmětech.

Literatura
* Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/796/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES, v platném znění.
* Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám, Evropská agentura pro chemické látky, 2010, http://guidance.echa.europa.eu/docs/guidance_document/waste_recovered_cs.pdf?vers=12_05_10.

Ing. Josef Hasa, CSc.
Ministerstvo životního prostředí
Ing. Jana Kozmíková
Ministerstvo průmyslu a obchodu
E-mail: Josef.Hasa@mzp.cz, kozmikova@mpo.cz

Zdroj: OF 11/2010

V jiných částech republiky však takové zařízení nemáme a vybouraná okna předáváme na skládku vcelku. Stává se, a nikoli výjimečně, že nám tento materiál na skládku odmítají vzít s odůvodněním, že jde o biologicky rozložitelný odpad, který se na skládku přijímat nesmí. Je někde jasně stanoveno, co všechno lze zařadit pod katalogové číslo 17 09 04? Jak máme postupovat?

Ze spisového materiálu, který jsem si u tazatele zajistil, vyplývá, že provozovatelé skládek se domnívají, že jde o odpad 17 02 01 Dřevo, který se na skládky jako materiál kompostovatelný přijímat nesmí.
Podívejme se, co říkají předpisy. Vyhláška č. 341/2008 Sb., která řeší podrobnosti nakládání s biologicky rozložitelnými odpady (BRO) a stanovuje podmínky pro ukládání odpadů na skládky (zmocnění pro její vydání je v ustanovení § 33b odstavec 3 zákona o odpadech) říká ve svém § 2, že "Seznam bioodpadů využitelných v zařízení k využívání bioodpadů …je uveden v Příloze č. 1" (této vyhlášky). To nemohu chápat jinak než tak, že seznam je úplným a tedy konečným výčtem (a nyní nehodnoťme, zda je to tak dobře) všech odpadů (BRO). Příloha vyhlášky je členěna podle katalogových čísel a pokud tedy některá katalogová položka v tomto seznamu chybí, potom tento odpad není biologicky rozložitelný odpad ve smyslu ustanovení § 33a písmeno a) zákona o odpadech.
Není-li to ovšem biologicky rozložitelný odpad, potom nemůže platit omezení, uvedené ve vyhlášce č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky …. Konkrétně jde o § 4 odstavec 4, v němž se zavádí zákaz ukládat některé odpady na skládky. Tento zákaz je specifikován odkazem na Přílohu č. 5 této vyhlášky, kde se v bodě B. odstavec 4. hovoří o biologicky rozložitelných odpadech. Celá okna ovšem nejsou (viz můj předchozí odstavec) biologicky rozložitelný odpad (BRO), takže se na skládku ukládat smějí. Přesněji - důvod pro odmítnutí nesmí být v tom, že jde o BRO. Z jiného hlediska jsem celou věc neposuzoval.
K první otázce - zařazení odpadů. Podle ustanovení § 5 odstavec 1 zákona o odpadech je to jednoznačně původce odpadu, kdo svůj odpad zařazuje. A teprve pokud vznikne nějaký spor, potom nastupuje odstavec 2, kdy to udělá MŽP za podmínek v tomto odstavci uvedených, což se našeho případu zjevně netýká. Konkrétně u stavebních odpadů se podle konstrukce této skupiny 17 zařazuje pod číslo 17 09 04 všechno, co se nehodí zařadit pod některé jiné katalogové číslo.
Jak tedy má tazatel postupovat. Považuji za důležité, že tento odpad má ve svém plánu odpadového hospodářství zařazený jako 17 09 04, protože krajský úřad takové zařazení schvalovacím rozhodnutím vlastně "potvrdil". Myslím, že by bylo praktické si příslušnou pasáž POH původce odpadu zkopírovat a na skládkách, kde Vám odmítají tento odpad vzít, jim tuto skutečnost dokladovat.
A pokud bude rozpor, chápu to jako rozpor mezi původcem odpadu, který veze okna na skládku a provozovatelem skládky, který je nechce vzít, pokračovat, potom je třeba se obrátit na příslušný odbor životního prostředí, pod který tato skládka patří. Tedy na ten úřad, který povoloval její provoz. Například formou stížnosti na provozovatele skládky, že protiprávně znemožňuje používat veřejnou skládku. S trochou nadsázky mohu říci, že náš původce odpadu je na úrovni situace, kdy má platnou vlakovou jízdenku a konduktér ho nechce pustit do vlaku. Pravdu sice má, ale jen těžko se prosazuje.

Odpověď:
Vyplývá z textu, jen ji shrnu. Jsem přesvědčen, že neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby provozovatelé skládek odmítali brát kompletní dřevěná okna s odůvodněním, že jde o kompostovatelný materiál, který není povoleno na skládkách ukládat.

Poznámka 1: Tazateli jsem poskytl názor a radu jak postupovat ve výše uvedeném smyslu. Nad aplikací doporučené stížnosti však stále váhá, neboť má obavy z konfliktu s provozovatelem skládky, kterého bude i v budoucnu potřebovat. Zdá se, že v životním prostředí existují u podnikatelů obavy nejen z konfliktů s úřady, ale že obavy jsou širší. A to bez ohledu na to, zda je právo na mé straně.

Poznámka 2: Z podkladů vyplynulo, že snaha skládkařům vyhovět jde tak daleko, že dochází na jejich přání k manipulaci s katalogovými čísly. To nelze ovšem hodnotit jinak, než jako porušování POH původce, tedy jednání v rozporu se zákonem a proto pokutovatelné.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Znečišťující látky v odpadech z pohledu IRZ
Aktuální seznam znečišťujících látek v odpadech, jež mají být ve smyslu uvedeného zákona do IRZ každoročně nahlašovány, definuje zmíněné nařízení vlády č. 145/2008 Sb. V příloze č. 2 tohoto legislativního opatření figuruje celkem 72 znečišťujících látek, jež by mohly být obsaženy v odpadech vznikajících v souvislosti s činností konkrétního původce odpadů a které je nutné v případě překročení jejich tzv. prahových hodnot (tj. při celkové hmotnosti znečišťující látky, obsažené ve všech odpadech původcem produkovaných za jednoleté období, vyšší než její definovaná prahová hodnota) předepsaným způsobem ohlásit do registru.
Na základě věcné analýzy uvedeného seznamu znečišťujících látek je možné konstatovat, že seznam představuje, co do charakteristiky jednotlivých jeho položek, velmi pestrou množinu, v níž lze jen velmi obtížně hledat jakýkoliv jednotící moment.
Z hlediska chemické podstaty a charakteru tak jsou v seznamu zastoupeny diametrálně odlišné skupiny znečišťujících látek:
- chemické látky jako chemická individua s jednoznačně definovanými vlastnostmi (fyzikálními, chemickými, toxikologickými), např. aldrin, benzen, naftalen, formaldehyd, a další;
- skupiny chemických látek obdobné struktury a vlastností, lišící se počtem a orientací některých atomů (chlor, brom) v molekule, např. polychlorované bifenyly, polybromované difenylethery, aj.;
- skupiny chemických látek odlišného složení, ale víceméně obdobných vlastností, např. halony, polycyklické aromatické uhlovodíky, aj.;
- skupiny chemických látek zcela odlišného složení i výrazně odlišných vlastností, integrované pod společným atomem, iontem či skupinou, např. těžké kovy, celkový fosfor, celkový dusík, chloridy, kyanidy, aj.
- zcela specifickou znečišťující látku v seznamu pak jsou halogenované organické sloučeniny, definované jako AOX, tj. parametr, který v tuhých a ve velké části kapalných odpadů nelze z principiálních důvodů laboratorně stanovit.
Rovněž z hlediska původu a výskytu v odpadech je zastoupení znečišťujících látek v seznamu velmi pestré – viz následující skupiny látek:
- znečišťující látky, které mohou tvořit (a běžně tvoří) látkovou podstatu či dominantní složku odpadu, např. tetrachlorethylen, chlorofluorouhlovodíky, aj.;
- znečišťující látky, které vstupují do odpadu v procesu jeho vzniku jako nečistoty z používaných surovin nebo ze zařízení, např. těžké a toxické kovy, benzen, aj.;
- znečišťující látky, které vznikají během technologického procesu jako vedlejší reakční produkty, např. tzv. dioxiny, polycyklické aromatické uhlovodíky, aj.;
- znečišťující látky, které jsou majoritní nebo minoritní složkou odpadních koncentrátů nečistot z výrobních procesů (odpady z mycích a čistících operací, destilačních zbytky, kaly z čištění technologických vod, tuhé záchyty z tepelných procesů, záchyty těkavých složek na sorbentech, aj.), atd.
Podstatnou část v seznamu ohlašovaných látek – celou jednu třetinu – při tom představují chemické látky a přípravky historicky či současně používané v zemědělství, tzn. pesticidy, herbicidy, insekticidy, z nichž mnohé se již desítky let v ČR nevyrábějí a jejichž výroba a použití bylo celosvětově zakázáno.
Vysoká variabilita v seznamu uvedených povinně ohlašovaných znečišťujících látek pochopitelně přináší pro praktické naplňování legislativou definovaných povinností řadu problémů (technických, ekonomických, administrativních), a to jak pro ze zákona povinné subjekty – tedy původce odpadů, tak i pro subjekty generující informace o obsahu znečišťujících látek v odpadech – zejména pro analytické laboratoře zabývající se stanovením obsahu znečišťujících látek v odpadech. Je proto účelné položit si otázku, nakolik jsou seznamem uváděné látky relevantní pro reálné typy odpadů a jakým způsobem se s ohlašováním těchto látek do IRZ efektivně vyrovnat.

Reálný výskyt znečišťujících látek v odpadech
Provedeme-li kritickou analýzu možné přítomnosti legislativou definovaných znečišťujících látek v reálných typech odpadů, založenou na posouzení možností teoretického výskytu jednotlivých látek v konkrétních odpadech a podloženou rozsáhlou databází o chemickém složení většiny reálných typů odpadů vznikajících v ČR při současných průmyslových, energetických, zemědělských a servisních aktivitách, můžeme konstatovat následující:
- Řada znečišťujících látek, uváděných nařízením vlády č. 145/2008 Sb., se v reálných tuhých a kapalných odpadech nevyskytuje a ani vyskytovat nemůže již z principiálních důvodů (např. vinylchlorid).
- Mnohé z uvedených znečišťujících látek jsou již desítky let „na indexu“, tzn. že jejich výroba a využití bylo a je v ČR zakázáno. Výskyt takovýchto látek (např. většiny chlorovaných pesticidů, PCB, apod.) v reálných typech odpadů za předpokladu používání definovaných surovin, materiálů a technologií je proto – s výjimkou odpadů ze starých ekologických zátěží nebo již jen ojedinělých případů jednorázového výskytu neznámých odpadů – prakticky vyloučen.
- Pro naprostou většinu reálných typů odpadů platí, že jednotlivé typy odpadů jsou či mohou být nositelem (zdrojem) zcela specifických typů znečišťujících látek, vždy charakteristických pro původ odpadu. Nepřipadá proto v úvahu reálný odpad, který by byl nositelem všech či většiny povinně nahlašovaných znečišťujících látek.
Shora uvedené tvrzení je mj. podloženo výsledky laboratorních analýz a expertiz desítek tisíc nejrůznějších odpadů, provedených na bývalém pracovišti autora příspěvku (Analytické laboratoře Plzeň, a. s.) v uplynulých téměř dvaceti letech.

Jak postupovat v praxi
Ve smyslu provedené analýzy seznamu znečišťujících látek v odpadech, povinně ohlašovaných do IRZ, lze konstatovat, že daný seznam vedle látek s frekventovaným výskytem v reálných odpadech obsahuje i řadu látek, pro v současnosti vznikající odpady nerelevantních. S ohledem na charakteristický výskyt znečišťujících látek v jednotlivých typech odpadů je zároveň bezpředmětné (a technicky v mnoha případech jen těžko proveditelné) analyticky sledovat v každém odpadu všechny deklarované nečistoty, například v popílku ze spalování uhlí hledat obsah DDT a heptachloru, v odpadech z potravinářského průmyslu stanovovat obsah organických sloučenin cínu či v odpadech z povrchových úprav kovů složitě a nákladně analyzovat obsah látek typu PCDD/F.
Na základě dosavadních praktických zkušeností, získaných v uplynulých letech při řešení dané problematiky pro potřeby některých významných původců odpadů (např. Škoda Auto Mladá Boleslav, ČEZ – JE Temelín, aj.), lze proto pro naplňování povinnosti ohlašovat znečišťující látky v odpadech do IRZ doporučit původcům odpadů následující postup:
- provést jednorázové komplexní posouzení všech subjektem produkovaných odpadů z hlediska výskytu a obsahu jednotlivých znečišťujících látek (včetně provedení komplexních laboratorních analýz odpadů) odborným pracovištěm;
- poté každoročně sledovat a ohlašovat pouze ty znečišťující látky, které jsou prokazatelně relevantní pro produkované odpady.
Předností zmiňovaného postupu je významná úspora finančních nákladů za provádění nerelevantních laboratorních analýz odpadů, dostatečně vysoká informační hodnota podkladů a dat dodávaných do IRZ a současně i eliminace jisté „noční můry“ pro analytické laboratoře, plynoucí z faktu, že pro řadu kombinací „sledovaná znečišťující látka vs. matrice odpadu“ prakticky neexistují spolehlivé (natož pak akreditované) analytické metody a postupy.
Pro technickou praxi se rovněž jeví jako účelné zvážit případné vyřazení nerelevantních znečišťujících látek ze stávajícího seznamu. Pokud provedení tohoto kroku znemožňuje platná evropská legislativa, lze pro naplňování shora uvedeného legislativního opatření v praxi doporučit sledování výskytu a obsahu nerelevantních látek v odpadech pouze ve zcela odůvodněných případech.

Zdeněk Čížek
E-mail: cizek.z@tiscali.cz
 

Zdroj: OF 9/2010