1/ Je podle Vás současná právní úprava odpadového hospodářství dostatečná? Spatřujete v ní nějaké nedostatky? Pokud ano, co je nutné zlepšit? Nevím, co máte na mysli slovem "dostatečná"? Zda myslíte úplná nebo správná. Podle mého názoru je to úprava zbytečně rozsáhlá, zbytečně podrobná, občas s věcnými vadami - především v podzákonných předpisech. Nedostatků je celá řada - jako příklad si dovolím uvést skutečnost, že i v případě zcela drobného provinění jen administrativního charakteru nelze neuložit pokutu - jako tomu je při splnění určitých podmínek například ve vodním zákoně. Dalším příkladem může být katalog odpadů, který obsahuje položky, jež jsou v přímém rozporu s vodním zákonem, nebo některé definiční nejasnosti nebo nepřesnosti ze zákona či vyhlášek, které mohou mít v konkrétních kauzách při otrockém použití až fatální následky.

    2/ Jak hodnotíte právní úpravu odpadového hospodářství ČR v souladu s právem EU? Naše právní úprava musí být v zásadních věcech v souladu, nebo může být přísnější. Nejsem odborník na právo EU, takže konkrétní porovnání nedokážu udělat, ale z vlastních zkušeností vím, že naše odpadové právo a především jeho chápání (výklad jeho ustanovení) je velice rigidní a mnohé dobré věci, které do systému zavádějí zdravý rozum, například ustanovení odstavců (5) a (6) paragrafu 3, přišly z Bruselu. Takže tradiční odkazy některých našich úředníků na "bruselský diktát" jsou velmi často nepravdivé.

    3/ Představuje současná právní úprava odpadového hospodářství náročnost administrativy pro malé a střední podnikání? Jsem toho názoru, že pořádek musí být. Tento názor jsem zastával jako státní úředník a přechodem do soukromé sféry se nijak nezměnil. Je pochopitelně otázkou, zda současný rozsah administrativních povinnosti je přiměřený, tedy není-li přílišný. Umím si představit jeho omezení, ale v tom nevidím největší problém. Ten spatřuji spíše v tom, zda ty hory papíru, které jsou vyprodukovány, vůbec k něčemu slouží. Teda zda je tady někdo, v našem případě ten úřad, kterému jsou zasílány, kdo s nimi následně pracuje. A zda podle nich například rozhoduje. Před časem jsem spolupracoval na jednom výzkumném úkolu, při kterém jsem zpracovával několikaleté podklady od krajských úřadů týkající se produkce odpadů. Tyto údaje byly tak nekvalitní, že jsem jich minimálně třetinu označil pro neřešitelné rozpory za nepoužitelné (vyhodil jsem je), druhou třetinu za nejisté a jen zhruba třetina neobsahovala hrubé chyby. Šlo při tom v některých případech o nesrovnalosti takového rázu, že si jich odpovědný pracovník podle mne nemohl nevšimnout. Administrativní práce v souvislosti s odpady jsou sice zatěžující, ale pokud budou naše evidence a hlášení pracovat jen se skutečnými odpady, které mohou ohrozit životní prostředí a nikoli se vším, co se úředníkovi jako odpad jeví, potom je třeba se tomu podřídit. Navíc se tato práce dá koupit jako služba u specializovaných firem.

    4/ Vyhovuje současná právní úprava odpadového hospodářství subjektům podnikajícím v oblasti životního prostředí? V čem vidíte případný problém? Vznikem odpadových předpisů vznikla nová oblast podnikání, to je nepochybné, i když popeláři byli vždy. Tak jako některá řemesla zanikají, krupaře či dráteníka dnes již nenajdete, tak jiná vznikají. Rozdíl je jen v tom, že tato nová disciplína vznikla nikoli z potřeby občanů (pro ty sloužili ti popeláři), ale z vůle státu tím, že vydal obecně závazné předpisy. Tím nechci říci, že v době městských aglomerací, koncentrovaného výrobního sektoru a celosvětového dopravního propojení není těchto služeb včetně státního dozoru třeba. Co je naopak třeba říci je to, že zatímco podnikatelské prostředí u popeláře či dráteníka je tvořeno především trhem, tedy nabídkou a poptávkou, u podnikání v oblasti odpadů hraje významnou roli stát, který tuto činnost reguluje vydáváním speciálních obecně závazných předpisů a zajišťuje jejich plnění. Což je v podnikání nový prvek, který si vyžaduje i nové přístupy k podnikatelskému úspěchu. A o mravnosti těchto přístupů, říkejme té činnosti třeba lobing, nejsem zcela přesvědčen - a to je ten problém.

    5/ Má současná právní úprava odpadového hospodářství dostatečné kontrolní nástroje? Otázce příliš nerozumím. Máte-li na mysli kontrolu řádné aplikace této právní úpravy v praxi, potom se obávám, že ne. Především proto, že právní úprava je velmi složitá, je dílčími novelami neustále doplňována a její součástí je celá řada prováděcích předpisů. Tato složitost (a nedokonalost) vyžaduje od správních úředníků a pracovníků kontroly maximální kvalifikaci a zkušenost, které se jim zhusta nedostává. Důvody jsou dílem v pracovnících samých, dílem v systému dozoru. Výsledkem je na jedné straně zbytečné trápení drobných subjektů při porušení, často jen zdánlivém, jakékoli maličkosti, která objektivně nemůže mít žádný vliv na ochranu ŽP. A na straně druhé stav, kdy pro "omezenou akčnost složek státu" nelze vyloučit i takové nakládání s odpady, které představuje významné nebezpečí (jak pro ŽP tak i ekonomické), ale zcela uniká pozornosti.

    6/ Plánují se nějaké změny ve stávající legislativě odpadového hospodářství? Nevím. Myslím, že jich bylo již více než dost.

    7/ Jaký názor máte na návrh novely zákona o odpadech, která ruší plány odpadového hospodářství původců? Plány odpadového hospodářství u původců odpadů jsem vždy považoval za zbytečnost. Přesněji za zbytečnost a formalizmus v té formě a s tou závazností s jakou byly sestavovány a "využívány". Což neznamená, že by si původce odpadů neměl podle vlastního uvážení dělat přiměřenou dokumentaci o své výrobní činnosti (v nejširším slova smyslu) a způsobem jemu vyhovujícím se o své odpady "starat". Viz rovněž moji odpověď na otázku č.3. A mělo by být věcí dozorových orgánů, aby objektivně posoudily, zda takto vedeným dokumentem naplňuje přiměřeným způsobem povinnosti, které mu zákon ukládá. Případně tím, že ho nemá, vůbec nemůže některým povinnostem dostát. Takže zrušením plánů odpadového hospodářství by měla nastat situace, kdy bude třeba činnost u původců hodnotit hlouběji a kvalifikovaněji než tím, zda přesně formalizovaný dokument obsahuje všechny povinné "kapitoly" a ty jsou řádně vyplněny.

    8/ Nový zákon o odpadech počítá s elektronickou centralizací přepravy nebezpečného odpadu informačním systémem. Je to cesta k usnadnění administrativní zátěže? Každý zákon i jeho novela musí obsahovat kromě paragrafovaného znění i důvodovou zprávu, kde by to mělo být uvedeno. Tedy pasáž, kde předkladatel vysvětluje zákonodárnému sboru důvod zavedení nového opatření. Tuto důvodovou zprávu nemám k dispozici, ale mohu odhadnout, že pokud jde jen o přepravu a jen nebezpečného odpadu, potom je cílem spíše taková centralizace, která dále minimalizuje případy, kdy může skutečně nebezpečný odpad "vyjít z evidence" se všemi neblahými následky. A to buď z důvodů prostého opomenutí či nepořádku nebo s úmyslem se takového odpadu zbavit (většinou z finančních důvodů) jinak než řádně.

    9/ Jakou profesní funkci v současné době zastáváte? Jsem bez funkce a jsem tomu rád. Živím se jako odborný poradce a jsem jmenován soudním znalcem Ministerstva spravedlnosti.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: O dpadové fórum 12/2012 

    V chemické laboratoři se pracuje jako se vstupními surovinami s velkým množstvím nejrůznějších látek a při práci vznikají další látky - movité věci. Různé látky ve smyslu hmotném, ale i právním. A různé ve smyslu jejich nebezpečnosti pro životní prostředí.
    Začnu tím, co je nejjednodušší a co není v otázce ani uvedeno a to jsou obaly od chemikálií. Pokud nejde o vratné obaly, například velkoobjemové balony od kyselin, potom se v převážné většině případů jedná o odpad, kterému asi nebude problém přiřadit i příslušné katalogové číslo, zřejmě 15 01 10. Což jsou obaly se zbytky nebezpečných látek, takže je potřebné s nimi nakládat po vyprázdnění přiměřeným způsobem, tedy předat je nejlépe oprávněné osobě k odstranění .
    Nebo také k využití, neboť většina obalů od chemikálií je skleněná či plastová - to bych se ale od otázky již příliš odchyloval, co s obaly oprávněná osoba dále udělá už není věcí tazatele. Co však ho může bezesporu zajímat je to, zda může tento obal vymýt, vypláchnout a považovat ho za obal bez zbytků nebezpečných látek, tedy katalogové číslo například 15 01 02 nebo 15 01 07. Vymýt například proto, že při předání takového "čistého" obalu platí daleko méně, případně nic. Pomineme-li právní statut kapaliny, která z obalu při mytí vyteče, to budeme řešit dále, potom nemohu vyloučit ani to, že bych takto "dekontaminovaný" obal mohl hodit do nádoby pro komunální odpad. Pochopitelně předpokládám, že laboratoř bude mít podle ustanovení § 17 odstavec (6) smlouvu s obcí. Nepovažuji takový postup za příliš elegantní, protože například sklo je pro mne velmi snadno recyklovatelná surovina a v komunále by končit nemělo, ale v zákoně nevidím nic, co by mně takový postup zakazovalo. Je nabíledni, že nebezpečnost pro životní prostředí je při takovém konání nulová. A navíc je všeobecně známo, že skutečný komunál od obyvatel obsahuje v sobě často složky, které jsou objektivně nebezpečné (barvy, čistící a úklidové prostředky apod.) aniž je možno tomu jakkoli reálně zabránit. Nálepky na sběrných nádobách informující o tom, co do nádob nepatří, jsou jen osvětou.
    Vraťme se ale k základu otázky. Chemikálie, se kterými se v laboratoři pracuje, přestanou být potřebné ve třech základních případech.
    Prvním je situace, kdy se chemikálie přestane používat, například proto, že laboratoř přechází na jiný způsob stanovení (podle jiné metodiky), při kterém není tato chemikálie potřebná nebo analýza se přestává dělat vůbec. Ve skladu tedy zbudou chemikálie, které nepotřebuji, ve skladu mi překážejí a pokud je nelze předat nebo prodat do jiné laboratoře nebo na jiné využití (např.kyseliny a louhy nepotřebují jen laboratoře), potom se jich chci zbavit, jsou pro mne tedy odpadem. Nahlédnutím do katalogu zjistím, že na tuto eventualitu je pamatováno a to v podskupině 16 05, která se nazývá Chemické látky a plyny v tlakových nádobách a vyřazené chemikálie. Nepotřebné chemikálie chci skutečně "vyřadit" ze svého skladu, takže katalogová čísla 16 05 07, - 08 a - 09 jsou dle mého názoru na místě. I když jazyk český zde doslova pláče nad formulací " … chemikálie, které jsou nebo obsahují nebezpečné látky". Katalogové číslo 16 05 06 slovo "vyřazené" neobsahuje a protože nemohu předpokládat, že jde o omyl zákonodárce, tak se k mému případu nehodí. Jeho použití viz dále. Takto vyřazované chemikálie jsou obvykle "jednodruhovými" pevnými látkami nebo kapalinami, ale mohou se vyskytovat i ve formě "polotovarů" , třeba průmyslově vyráběných kalibračních roztoků.
    Druhým případem je situace, kdy se potřebuji zbavit chemikálie, která je již v užívání, v drtivém počtu případů ve formě roztoku. Jako příklad mohu použít v laboratoři připravené zásobní roztoky pro přípravu titračních směsí, živné roztoky pro dávkování živin při modelových pokusech, fotochemikálie připravené k práci. Tyto chemikálie přestanu potřebovat například proto, že pokus skončil a špatně jsem odhadl potřebné množství nebo se chemikálie (jejich účinná složka) vypotřebovala - například fotochemikálie. Považuji prakticky za jisté (pokud je nechci uchovat pro příští analogické práce), že se jich potřebuji zbavit, jsou tedy z pohledu zákona o odpadech odpadem.
    U některých z nich je však možný i jiný pohled, totiž pohled podle vodního zákona, který dosti přesně definuje odpadní vody (§ 38 odst. (1) zákona č.254/2001 Sb.). Většina těchto pracovních roztoků totiž vznikla tak, že se vzala čistá voda a koncentrovaná chemikálie a výrobek byl hotov. Takže voda byla použita pro nějakou činnost "ve stavbě či zařízení" - viz definici odpadních vod. Je to podle mne analogie toho, když si do kbelíku s vodou či do přídavné nádrže tlakového čističe přidám chemikálii, například saponát či alkálii, a poté, když umyji auto, zbytek zlikviduji stejně jako tu část, kterou jsem na mytí aktivně použil. A protože nikdo (snad) nepochybuje o tom, že špinavá kapalina s obsahem chemikálie, které teče v umývárně z povrchu auta do kanálu, je odpadní vodou, pak nevidím důvod, proč by stejná látka, tedy voda s chemikálií, jen proto, že jsem ji nepoužil, měla mít jiný právní charakter než voda použitá. Životní prostředí je logicky oběma kapalinami ohroženo stejně.
    Třetím případem, kterým se konečně blížím k meritu otázky, je situace, kdy s chemikáliemi, obvykle ve formě roztoku, běžně pracuji a po jejich použití je vylévám. Klasickým případem mohou být titrační analýzy, kdy tekutý vzorek, například pitné vody, titruji chemickým činidlem, čekám na změnu barvy, odečtu množství použitého roztoku a barevnou směs, která splnila svůj úkol, vylévám. Nádobku po vylití umývám od zbytků přítomného roztoku, mycí vodu vylévám rovněž a nádobku znovu používám. Zatímco v předchozím případu (přebytečných zásobních roztoků) uznávám, že pohled podle dvou zákonů je při troše dobré vůle možný, potom v tomto případě třetím jsem velmi přesvědčen, že jde o klasickou odpadní vodu a zákon o odpadech zde nemá místo. A zcela stejné je to u vody, která mně vznikne po případném vymývání obalů - viz počátek článku.
    Má to ovšem háček. Existují odpadní vody (vzniklé výše uvedeným způsobem), jejichž vypouštění do kanalizace je prakticky omezeno až znemožněno pro známý obsah "neodbouratelných" nebezpečných složek v nich. Jako příklad mohou posloužit laboratorní činnosti, které ke svému průběhu potřebují katalyzátory s obsahem nebezpečných toxických kovů (V, Ag, Hg), které se z vody na běžné městské čistírně žádným způsobem neodstraní a přecházejí do čistírenských kalů, které tím znehodnocují. Je tedy potřebné takovému jednání zabránit, na což vodoprávní předpisy myslí a to především kanalizačním řádem veřejné kanalizace, který jasně stanovuje limitní koncentrace takto nebezpečných látek ve vypouštěných vodách. Pro potřeby laboratoře bych viděl jako optimální vnitřní předpis, který jasně stanoví, které vody do kanalizace vypouštět lze a které již nikoli.
    Takto shromážděné vody s obsahem velmi nebezpečných látek je třeba likvidovat na speciálních zařízením s pracovním názvem například neutralizační stanice, která je na ně vybavena a převede nebezpečné složky do anorganických kalů, které se jako nebezpečný sekundární odpad ukládají na zabezpečené skládky. Na těchto stanicích, které mají obvykle statut jak vodního díla podle vodního zákona, tak i statut zařízení podle ustanovení § 14 odst.1 zákona o odpadech, se likvidují tyto kapaliny ať mají statut odpadní vody (pak se čistí) nebo odpadu (pak se odstraňují). Na absurdnost této dvoukolejnosti jsem již ve svých článcích několikrát upozorňoval a považuji za zbytečné to opakovat. Po právní stránce budou tyto kapaliny podle mého přesvědčení stále odpadní vody, byť budou na stanici dovezeny, třeba v kontejneru. A pokud se jejich producent neubrání tlaku úřadů na to, aby byly tyto kapaliny prohlášeny za odpady, potom by v úvahu připadalo katalogové číslo 16 05 06. A pochopitelně veškeré povinnosti, vyplývající pro původce nebezpečných odpadů ze zákona o odpadech.

Odpověď:
    Práce s chemikáliemi je obecně spojena se zvýšeným rizikem jak pro lidské zdraví, tak pro životní prostředí. Práce v laboratoři je prací rizikovou a je třeba se proto důsledně řídit obecně závaznými předpisy. Jak výše uvedený rozbor ale ukazuje, není snadné tyto předpisy převádět na konkrétní pracoviště. Proto bych tazateli doporučil si nechat zpracovat kvalifikovaným odborníkem či specializovanou firmou "laboratorní manuál", který konkrétně a zcela jasně stanoví povinnosti pracovníků při nakládání s chemikáliemi. Výše uvedený text by mohl být pro zpracovatele takového vnitřního dokumentu jedním z vodítek.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: Odpadové fórum č. 11/2012

    Pokuty podnikatelským subjektům za porušení povinností stanovených zákonem o odpadech se ukládají podle Hlavy I části desáté zákona. Jde konkrétně o ustanovení § 66, který v 5 odstavcích specifikuje jednotlivá pochybení, někde i s citací příslušného ustanovení a k nim přiřazuje horní hranice finančních sazeb. Pokutou bude potrestán ten, kdo například "nezařadí odpad podle Katalogu odpadů" se sazbou do 10 milionů nebo "nakládá s nebezpečnými odpady bez souhlasu příslušného správního úřadu…" se sazbou do 50 milionů. Není tedy třeba jakkoli dokazovat a tím ani v odůvodnění komentovat, zda delikt, ať věcný či administrativní (často se to velmi prolíná), měl či neměl, mohl či nemohl mít negativní vliv na životní prostředí.
    Jsem toho názoru, že tato sankční část zákona, která navíc postrádá liberační pasáž, která by umožňovala dozorovým orgánům při dodržení jasně stanovených podmínek pokutu neuložit i v případě zjištění porušení zákona, je postavena a používána nešťastně. Je sice postavena zcela jasně a pro úředníky jednoduše, ale nedává prakticky žádnou možnost tolerovat drobné přestupky, které zcela zjevně nemohou mít na chráněný zájem, kterým je ochrana životního prostředí, žádný nebo jen zcela marginální vliv.
    Argumentace v odůvodnění sankčních rozhodnutí se o "ohrožení životního prostředí" opírá dosti často a je tedy otázkou, proč tomu tak je. Na to bychom se asi měli zeptat konkrétních autorů takových textů či jejich vedoucích, kteří tyto texty podepisují. Osobně se domnívám, že je to proto, že pouhý fakt, že kontrolovaný subjekt drobně administrativně pochybil, například ztratí nějaký dokument nebo nepodá kamsi jakési hlášení nebo je podá pozdě, není pro mnohé slušné a myslící úředníky dostatečně silný pro to, aby mu byla sankce uložena. A tak se snaží, často sám sobě, tento krok obhájit tím, že hledá něco, co by byla "větší hanba", než že někdo nemá na cosi papír nebo je ten papír modrý místo červeného.
    Tím se ovšem dostává do vlastní pasti, protože píše nepravdy. Nedávno jsem si přečetl v jednom odůvodnění myšlenku, obávám se, že diktovanou filosoficky "shora", že totiž jakékoli administrativní pochybení není jen formálním porušením obecně závazného předpisu, ale jaksi potažmo a automaticky i ohrožením životního prostředí. Tradičně bez vysvětlení příčinné souvislosti, tedy jaká část životního prostředí je ohrožena, jakou látkou a jakým mechanismem. Že je absence příčinné souvislosti, byť "jen" v odůvodňovací části, zjevným porušením zásad správního řádu (obsah a forma správního rozhodnutí), je jisté. A zcela zbytečné, protože žádné ohrožování dokazovati netřeba.
    Je třeba rovněž uvést, že ohrožení životního prostředí je institut, se kterým zákon o odpadech, podle kterého je pokuta ukládána, vůbec nepracuje, natož, aby ho definoval. Ostatně ani v jiných obecně závazných předpisech týkajících se ochrany životního prostředí není výraz ohrožení životního prostředí nijak vysvětlen/specifikován, a to přesto, že se s ním, například v ustanovení § 40 vodního zákona, které se zabývá haváriemi na vodách, pracuje.
    V uvedeném ustanovení se vedle sebe hovoří o zhoršení jakosti vod a o ohrožení jakosti vod. Zatímco, byť bez definice, je zhoršení jakosti vod logicky vysvětlitelné změnou měřitelných údajů, například zvýšením koncentrací olova, ohrožení je pojem do té míry obecný a pro konkrétní použití tak plytký, že dává skoro neomezené možnosti jeho výkladu. Oprávněnost takového výkladu je potom přímo závislá na osobě úředníka, tedy na jeho znalostech a zkušenostech.
    Ani základní zákon, zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, nám nedá odpověď na to, co to ohrožení životního prostředí vlastně je. Tento zákon totiž definuje v ustanovení § 8 výrazy znečišťování a poškozování životního prostředí, které pak dále důsledně užívá. Podle mého názoru jsou to definice logické a věcně na sebe navazují. Zjednodušeně řečeno - znečišťování je vnášení takových činitelů, které do životního prostředí nepatří a poškozování je situace, když znečištění již způsobí měřitelný problém - zhorší stav životního prostředí. Pokusíme-li se přiřadit k této dvojici výrazů naše ohrožování, potom to lze z obecného významu chápat jako stav, kdy nelze vyloučit, že za určitých okolností může začít docházet ke znečišťování životního prostředí.
    Problémem užití tohoto výrazu je však to, že zatímco znečišťování a poškozování jsou stavy měřitelné, ohrožení je stav neměřitelný, řekl bych intuitivní. Pokud mi na dvoře JZD plném těžkých strojů upadne obal od mazacího oleje, ze kterého vyteče na beton pár kapek oleje, tak jsem sice nešika, ale o ohrožení vod, či životního prostředí obecně, se nejedná. Pokud ale někdo jedním z traktorů porazí stolitrový sud odpadního oleje, který se začne nekontrolovatelně rozlévat po nádvoří, potom je situace zjevně jiná a já bych o ohrožení neměl nejmenších pochyb. A to bez ohledu na to, že nedokážu nic změřit, protože reálný vliv na ŽP se teprve blíží a navíc k němu při kvalifikovaném zásahu ani nemusí dojít.
    Vraťme se nyní k naší otázce. Z výše uvedeného rozboru plyne, že nalézat příčinnou souvislost mezi administrativním pochybením při nakládání s odpady a ohrožením životního prostředí je velmi obtížné. Tím nechci tvrdit, že nejsou případy, kdy je to nejen možné, ale i účelné.
    Jako příklad může posloužit situace, kdy subjekt, který zpracovává nebezpečné odpady, "náhodou nemůže najít" žádné doklady od 20 tun kalírenských solí s obsahem vysoce toxických kovů, které k němu byly prokazatelně přivezeny a nemůže nijak, ani jakýmkoli náhradním způsobem, prokázat, kam se poděly. Zde je argument o ohrožení bezesporu na místě.
    Na druhé straně používání tohoto výrazu pro banality, a s tím se ve své znalecké praxi velmi často setkávám, je hloupé, nemá oporu v zákoně a jak jsem uvedl již výše, je zcela zbytečné. Pokud se dozorový orgán rozhodl, že i drobnosti je třeba trestat sankčně, potom berličku "ohrožování životního prostředí" nepotřebuje. Stačí, když si svůj krok srovná se svým odborným svědomím.

Odpověď:
    Používat pro argumentaci finanční sankce za drobné administrativní pochybení tvrzení, že došlo k ohrožení životního prostředí, je ve Vašem případě neoprávněné. Stejně tak ve všech případech, kdy nelze nade vší pochybnost prokázat, že k takovému stavu skutečně došlo. A tato povinnost je na dozorovém orgánu, který ji ve většině případů neplní.

Poznámka:
    Absurdnost takového uvažování se ukáže v okamžiku, kdy si uvědomíme, že v našem případě tvrzené ohrožování životního prostředí skončilo v okamžiku, kdy nabylo právní moci správní rozhodnutí, kterým byl odsouhlasen nový provozní řád. Přesto, že v období před tímto okamžikem ani v období po něm se věcně nezměnilo vůbec nic.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

    Jde o podobný dotaz jako v minulém měsíci, zdá se tedy, že vedlejší produkty si konečně našly svoji cestu do praxe - jsem ostatně toho názoru, že jejich rozumných užíváním se naplňuje zásada uvedená v ustanovení § 10 odstavec (1) zákona o odpadech - předcházení vzniku odpadů.
    Začnu tím jednodušším, a to je odběr vzorků in situ. Z dotazu čtenáře ani z doplňkových dotazů jsem žádné další relevantní informace nezískal, takže musím odpovědět obecně. Smyslem vzorkování je, aby se s vysokou pravděpodobností za ještě přijatelných nákladů zajistila informace o složení vzorkovaného odpadu. Přesněji o obsahu takových látek, které by mohly činit odpad nebezpečným nebo limitovat jeho další použití. Je pravdou, že vzorkování in situ není pro naše účely zcela běžné, ale pokud splní výše uvedené zásady a formálně naplní požadavky podzákonných, případně technických předpisů, které se vzorkováním zabývají, potom je nelze předem odmítnout. Nevím, kolik vzorků bylo odebráno, ale věrohodnosti by jistě pomohlo, kdyby po vytěžení, případně před použitím materiálu, byly výsledky původního vzorkování alespoň v omezeném rozsahu ověřeny.
    Novela, která je zhruba rok stará, zavedla dva nové instituty. Jednak institut vedlejšího produktu podle ustanovení § 3 odstavec (5) a dále formou stanovení jasných podmínek možnost převést odpad na běžnou komoditu, která již dále nepodléhá regulaci podle zákona o odpadech - to vše v odstavci (6). Po obojím bylo v odborné i laické veřejnosti voláno již dávno, a to nejen proto, že v evropských předpisech a zvláště v evropské praxi se takto postupovalo již několik posledních let. Je pravdou, že některé dozorové orgány nesou toto uvolnění poměrů dosti nelibě a snaží se různými cestami používání těchto dvou odstavců zhatit nebo minimálně problematizovat. Je věcí ústředního správního orgánu, aby se takové praxi důrazně postavil, což se mu však nepodaří, pokud se do "první linie" nepostaví kontrolované subjekty.
    Pokud se podíváme na podmínky, za kterých je možno tyto dva nové postupy použít, tak zjistíme, že jsou dosti podobné (v obou případech jsou 4). Podmínka poslední, tedy využití materiálů v souladu se zvláštními právními předpisy a nulový negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví, je dokonce identická. Je pravdou, že podmínky jsou formulovány poněkud obecně, ale po zákonu asi nelze žádat přesnější či hlubší specifikaci.
    Zákon to řeší v odstavci (8) zmocňovacím ustanovením k vydání vyhlášky, ta však podle mých informací dosud vydána nebyla. Takže nezbývá, než se při rozhodování řídit obecnými významy slov a duchem předpisu. Což dělá bohužel některých úředníkům značné problémy a vytváří zbytečné diskuse tam, kde lze věci řešit velmi prostě a s plnou jistotou, že životní prostředí žádnou újmu neutrpí.
    A myslím, že stejně jednoduše lze řešit i nejistoty vyjádřené naším tazatelem - tedy podle kterého odstavce. Podle mého názoru je to lhostejné, protože z podrobnějšího dotazu jsem zjistil, že jsou splněny podmínky uvedené v obou odstavcích. Snad jedinou otázkou, nad kterou by mohla být diskuse, je, zda výkopové práce směřující k vytvoření prostoru, který bude pro postavení základů vyložen armaturou a zalit betonem, je či není výroba. Jsem přesvědčen, že výroba je vše, co nám slouží ke zhotovení jakéhokoli výrobku, tedy i stavba domu. A abych mohl základy vybetonovat, tak potřebuji mít prázdný prostor, který bez vytěžení materiálu neudělám. Materiál jsem primárně nepotřeboval (protože nejsem v lomu nebo v pískovně, kde je výrobkem), ale vznikl, mám pro něj použití ….
    Zdálo by se, že pokud jsem materiál vytěžil před 1. 7. 2010, tedy před platností novely, a zařadil jsem ho již do režimu odpadů, potom je jediným možným řešením užití ustanovení odstavce (6), podle kterého odpad přestává být odpadem, pokud splní uvedené podmínky. Pokud si však pečlivě přečteme text odstavce (5), potom považuji za poněkud nejasné (byť snad nikoli problémové), zda časem rozhodným pro užití (5) nebo (6) je získání materiálu, v našem případě těžba, nebo užití materiálu pro konkrétní účel. V tomto smyslu je matoucí i to, že v první větě odstavce (5) je použit jak minulý čas (vznikla), tak čas přítomný (není, nestává, je). Důvod této formy neznám, ale nevidím v tom hluboký význam a úmysl zákonodárce (který jsem neodhalil), ale tradiční jazykové neumětelství.

Odpověď:
    Zavedení myšlenek podle ustanovení § 3 odstavec (5) a (6) zákona o odpadech znamená vítané uvolnění nakládání s některými materiály s cílem snížení administrativní i organizační náročnosti. V našem případě se nabízí použití ustanovení odstavce (6), ale ani ustanovení podstavce (5) by mně nečinilo větší problém. Pokud je to potřebné, potom doporučuji dotaz na příslušný správní orgán. Myslím, že jejich favoritem bude číslo 6.

Poznámka 1:
    Je třeba se věnovat i ustanovení § 4 odstavec (1), písmeno h), které nově omezuje dobu skladování odpadu ve skladu, a to dokonce rozdílně podle způsobu dalšího nakládání s ním.

Poznámka 2:
    Považuji za jisté, že někteří původci odpadů se budou pokoušet, pokud to již neudělali, nových institutů zneužívat. Záleží jen a jen na kvalitě dozorových orgánů, aby se takovým tendencím kvalifikovaně postavili a umožnili těm poctivým nových možností účelně využívat.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: Odpadové fórum 9/2011

    Při podrobnějším dotazu bylo zjištěno, že jde o reakci na ustanovení § 3 odstavce (5), ve kterém novela zákona o odpadech zavádí institut vedlejšího produktu a odstavce (7), kde stanoví podmínky jeho užívání. Pokud otázku shora uvedenou poněkud zjednodušíme, potom je sporné, zda výstavba komunikace, přesněji zda spodní vrstva stavebního složení vozovky technicky je či není užitím odpadů na povrchu terénu.
    Definice toho, co zákonodárce považuje za využívání na povrchu terénu, je uvedena ve vyhlášce č.294/2005 Sb., a to v ustanovení § 2, písmeno j), kde se praví:
    " j) využíváním odpadů na povrchu terénu, uvedeným v příloze č.3 zákona pod kódem R10 vyjma aplikace na zemědělskou půdu - rekultivace povrchu terénu, vyrovnávání terénních nerovností a jiné úpravy terénu, vytváření uzavíracích vrstev skládky, rekultivace uzavřených skládek, zavážení vytěžených povrchových dolů, lomů, pískoven" .
    Definice se zdá být správná a logická jen do doby, než ji porovnáme s odkazem na kód R10. Ten totiž zní, že využíváním odpadu je rovněž "Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii." Považuji za jisté, že využívání R10 je myšleno, v souladu s textem, jako zlepšení půdních vlastností, čemuž také jednoznačně svědčí výraz "do půdy" a nikoli snad "na půdu". Pokud budu tedy důsledný, potom musím konstatovat, že odkaz na R10 z Přílohy č.3 zákona je ve vyhlášce uveden neoprávněně, protože způsob využití na povrchu terénu podle této přílohy vůbec neexistuje. Zmocňovací ustanovení k vydání této vyhlášky, uvedené v ustanovení § 19 odstavec 3, sice bylo naplněno, je ale právně nejisté, zda je možno vyhláškou stanovit podmínky něčeho, co není v zákoně, přesněji v jedné z jeho příloh. Podle mého názoru nikoli, ale není úkolem této stati zpochybňovat vyhlášku, ale zodpovědět konkrétní dotaz.
    Považuji-li tedy vyhlášku za platnou a vrátím-li se zpět k našemu případu, potom jsem z vyžádaných dokumentů zjistil, že stavební suť, jejíž užití je předmětem možného sporu, je vedlejším produktem podle ustanovení § 3 odstavec (5), neboť splňuje všechna 4 kritéria zde uvedená. Vzniká při výrobě, jejímž primárním cílem je odstranění starých nemovitostí, její další využití je zajištěno, neboť je získávána stavebníkem komunikací, který s jejím využitím počítá, podrcení, tedy úprava zrnitosti materiálu, je bezesporu běžnou výrobní praxí. Čtvrté kritérium, tedy soulad jejího využití se zvláštními právními předpisy, je řešeno v projektové dokumentaci, která využití takového materiálu nevylučuje. S ohledem na to, že jde o stavební suť bez příměsí nebezpečných látek (zjištěno v dokumentaci), není na místě obava z nepříznivého vlivu na lidské zdraví nebo životní prostředí.
    Posuneme-li se nyní k výše uvedené definici využívání odpadů na povrchu terénu, zbývá z nabízených možností snad jen "vyrovnávání terénních nerovností a jiné úpravy terénu", ostatní způsoby se našeho případu zjevně netýkají. Musíme si tedy položit otázku, k čemu podsypová vrstva při stavbě komunikace vlastně slouží, což je otázka ryze stavebně - technická. A ta musí být řešena v projektové dokumentaci, jež řeší složení tělesa komunikace, tedy jednotlivé vrstvy. Přiznám se, že z technické zprávy jednoznačná odpověď na tuto otázku nevyplynula a dotazem na projektanta jsem se rovněž příliš neposunul.
    Součástí spisové dokumentace však bylo i stavební povolení na stavbu "terénní úpravy na parcelách XYZ", což jsou parcely, na kterých budou na základě jiného stavebního povolení budovány (mimo jiné) i předmětné komunikace. Tím jsem došel k názoru, že terénní úpravy již byly provedeny a nejsou tedy součástí stavby komunikace, potažmo, že použití podsypového materiálu není součástí terénních úprav, ale aplikací konkrétního stavebního materiálu pro těleso komunikace. A z této úvahy nemůže vyplynout nic jiného, než že v našem případě nejde o použití vedlejšího produktu na povrchu terénu a protože já neznám jiný obecně závazný právní předpis, který by stanovoval "kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena", jak požaduje ustanovení § 3 odstavec (7) zákona, potom si dovolím tvrdit, že pro použití drcené stavební suti není v našem případě třeba ji analyzovat a výsledky porovnávat s přílohou č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. Na rozdíl například od stavebně povolených terénních úprav, pokud by se tento materiál na ně také používal.
    Pro úplnost je třeba odpovědět na otázku, jak by situace vypadala v případě, že by stavební pozemek pro zamýšlenou stavbu komunikace nebyl prokazatelně předem podroben terénním úpravám, jak tomu bylo v našem případě. Odpověď musí vyplynout z projektové dokumentace, kde musí být uvedeno, zda podsypová vrstva slouží pro vyrovnání či jinou úpravu terénu (a to třeba jen zčásti, tedy "také") a potom je třeba jakostní kritéria podle uvedené vyhlášky aplikovat, nebo zda jde o stavební materiál, který je užit jako jedna vrstva ze stavebně-konstrukčních důvodů. A pokud to ve stavební dokumentaci uvedeno není, je třeba pro správné a objektivní rozhodnutí úřadů vyžádat v tomto smyslu její doplnění.

Odpověď:
    Použití vedlejšího produktu - stavební suti jako podsypového materiálu pro stavbu komunikací je hraničním případem, na který je možno mít, a to oprávněně, více odborných názorů. S ohledem na okolnosti popsané výše jsem v našem případě došel k názoru, že aplikovat § 3 odstavec (7) zákona a tím i vyhlášku č. 294/2005Sb. není nutné.

Poznámka:
    Setkal jsem se s odborným názorem, který výše popsanou diskusi zužuje na velmi praktický přístup tím, že tvrdí - pokud je vedlejší produkt aplikován na přírodní terén, potom to je využívání na povrchu terénu, ve všech ostatních případech tomu tak není. S takto koncipovaným názorem nemohu souhlasit, neboť zjednodušení, byť je mám z principu rád, se mi zdá přílišné.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

    Nedokáži hodnotit tuto situaci z pohledu přestupkového zákona nebo zákona trestního, takže se v odpovědi omezím jen na posouzení takové činnosti z hlediska zákona o odpadech. Konkrétně na to, kdo je vlastníkem tohoto odpadu a zda ho lidé, těžící odpad na uvedených místech pro svoji potřebu, nezkracují na jeho vlastnických právech. Rovněž se nebudu věnovat případům, kdy předmětem zájmu nenechavců jsou shromážděné odpady ve zjevně soukromých objektech, byť třeba bez problémů přístupných.
    Půjde tedy v našem případě o komunální odpad v nejširším slova smyslu (včetně odpadu objemného) bez ohledu na to, zda vznikl v domácnostech (občan nemůže být původce) nebo je původcem podnikatel na základě zvláštní smlouvy s obcí.
    Základní je ustanovení § 17 zákona o odpadech, kde se mimo jiné uvádí, že obec je povinna určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat komunální odpad, který produkují (odstavec 3), že obec může ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, … komunálních odpadů vznikajících na jejím území (odstavec 2) a že fyzické osoby jsou povinny odkládat komunální odpad na místech k tomu určených (odstavec 4). Původci obdobných "komunálních" odpadů, tedy podnikatelé, mají podle mého názoru stejné povinnosti (odstavec 6), přestože to zde explicitně uvedeno není.
    O objemném odpadu se zde zvláště nemluví, ale nevidím důvod, proč jej nechápat jako odpad komunální (charakter jeho vzniku je identický), jen s trochu většími rozměry. Co naopak za chybu zákona považuji, že v ustanovení odstavce 2 je zaveden pojem "stavební odpad", který je tím zjevně vyčleněn z množiny komunálních odpadů mimo, ale o obecných povinnostech při nakládání s ním se zde dále nikde nemluví. Takže vzniká nejasnost v okamžiku, kdy obec nevyužije svého práva podle ustanovení odstavce 2. Diskuse nad možnými komplikacemi se stavebním odpadem by však překročila meritum dotazu.
    Pokud tedy obec určí, že komunální odpad budou občané či původci shromažďovat v odpadových nádobách, jejichž obsah bude obec na své náklady a stanoveným způsobem odstraňovat a za to bude vybírat poplatek (systém je lhostejný), potom se musíme zeptat, kdy mění odpad vlastníka. Jsem toho názoru, že v případě vlastnictví sběrové nádoby (třeba rodinný domek) si odpad postupně shromažďuji a teprve v okamžiku, kdy nádobu "vykulím" (každý čtvrtek kolem 11,00) na ulici, aby ji mohla příslušná firma vysypat do útrob odpadového speciálu, teprve v tom okamžiku jsem odpady "odložil na místo k tomu určené" - uvnitř za plotem mi to místo nikdo neurčil. Diskutabilní je i to, zda v průběhu plnění nádoby v ní mám odpady, neboť vůli ke zbavení se jejího obsahu jsem projevil až nabídnutím nádoby k vysypání. Rovněž je poněkud nejasné (neznám obsahy smluv mezi obcí a svozovými firmami), zda převzetím mých odpadů svozovou firmou dochází i ke změně vlastníka, nebo zda jde jen o službu na obecním majetku - ani to však není pro vypracování odpovědi na naši otázku důležité.
    V předchozím odstavci jsem popsal případ, kdy obec je vlastníkem mých odpadů od okamžiku, kdy je nádoba na veřejném místě připravená k vyprázdnění. Tedy dobu dosti krátkou na to, aby mohl být obsah zkoumán či zcizován. Jiná situace je, když jde o nádoby pro větší množství účastníků a tyto nádoby (většinou kontejnery na kolečkách) jsou veřejně přístupné. Odložením materiálu do takového společného kontejneru jsem podle mého názoru dosti jasně deklaroval, co si o něm myslím, stal se odpadem, který jsem odložil na místo obcí určené. K tomu mne vede i to, že u bytových domů či komplexů kanceláří si tyto nádoby "odebírají" pracovníci svozových firem sami bez jakéhokoli přispění producentů komunálních odpadů.
    Vraťme se nyní do definičního § 4, kde pod písmenkem x) původce odpadů je v závěru napsáno, že původcem komunálního odpadu je obec, která se také stává jeho vlastníkem. Vlastník odpadu není nikde v zákoně definován, takže je třeba užít obecný význam toho slova. Je to tedy ten, komu svědčí právo s věcí nakládat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem toto právo získal. V našem případě získal toto právo "ze zákona", myšleno zákona o odpadech, a nikoli jiným běžným způsobem, například koupí, darem či vypěstováním na poli. Nelze tedy pochybovat o tom, že vlastníkem odpadů v kontejnerech, které jsou předmětem našeho zájmu, je skutečně obec. Je to její vlastnictví, stejně jako pozemky, sokolovna nebo koberce na radnici.
    Z definičního ustanovení ovšem plyne také to, že obec je původcem odpadů. A pokud nahlédneme do ustanovení § 16 zákona, který hovoří o povinnostech původců odpadů, tak tam v odstavci (1) písmeno f) najdeme povinnost "zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem". Z čistě jazykového hlediska se jen s úsměvem pozastavím nad adjektivem "nežádoucím", protože žádoucí znehodnocení, odcizení nebo únik si představím jen velmi obtížně. Myslím si ale, že toto ustanovení má v některých případech svoje opodstatnění a pokud zůstanu jen u "odcizení", potom je to formálně totéž jako povinnost obce hlídat zloděje vánočních stromků ve svém obecním lese, zde navíc explicitně vyjádřená.
    Než přikročím k závěru a odpovědi na otázku, věnuji se ještě dvěma věcem. První je rabování velkoobjemových kontejnerů, kde se dá najít skutečně všechno možné včetně nebezpečného odpadu. Mám osobní zkušenosti, že na tento odpad se specializují určité skupiny, které z něj vybírají obvykle palivové dřevo a odpadní kovy, tedy komodity, které je snadné zpeněžit nebo jinak znovu uplatnit.
    Druhou věcí jsou místa na odkládání nebezpečných odpadů, u kterých by případné krádeže, snad to nazývám správným jménem, mohly mít skutečně negativní vliv na lidské zdraví či životní prostředí. Toho se ovšem naše otázka netýkala a předpokládám, že taková místa jsou řádně zabezpečena, obvykle ve formě sběrných dvorů. Pokud by docházelo i zde k nepravostem činností třetích osob, považoval bych to za čistě kriminální čin, jako je nezákonné přivlastnění si čehokoli jiného.
    Podle mého názoru, který jsem se pokusil odůvodnit v předchozím textu, je probírání kontejnerů s komunálním odpadem, případně velkoobjemových kontejnerů s objemným odpadem v rozporu s obecně závaznými předpisy. Obsah kontejnerů je majetkem obce a ti, kteří si z kontejnerů přisvojují nějaké věci, obec okrádají.
    Na druhé straně každý cítí, že jde o činnost s nízkou až velmi nízkou společenskou nebezpečností, neboť neprávem si přisvojený majetek má cenu jen zcela zanedbatelnou. Navíc se z kontejnerů často vybírají věci, které tam nepatří - viz i propagační nápisy na sběrných nádobách. U velkoobjemových kontejnerů není zanedbatelné ani to, že obce tuto činnost platí jako službu obyvatelstvu ze svých prostředků a pokud vybírači tohoto typu kontejnerů zmenší množství odpadu a tím zmenší i počet kontejnerů (někteří jsou velmi pilní), potom je to z ekonomického pohledu činnost nikoli zavrženíhodná.
    Obcím vzniká ze zákona určitý majetek (odpad v kontejnerech), který je bezesporu jejich, ale který si z objektivních důvodů nedokáží chránit. Tím obce porušují zákon, je však dosti jasné, že není v jejich silách zákonu dostát a neplněním zákona nedochází v drtivé většině případů ke stavu, který by se dal nazvat ohrožením životního prostředí.

Odpověď:
    Z důvodů, uvedených v této stati, vyplývá, že současný stav není v souladu se zákonem ani ze strany občanů, kteří se na kontejnerech ekonomicky přiživují, ani ze strany vlastníků odpadu (obcí). Současně jsem však přesvědčen, že situace není nijak dramatická a pokud vybírání kontejnerů, nebo podobné zcizování shromážděných komunálních odpadů nepřekročí v některých ojedinělých případech meze přestupku či trestného činu, není třeba se znepokojovat. Krom toho si myslím, že důslednost při plnění zákonných ustanovení by byla s ohledem na ne zcela jasný profit nesmyslně nákladná.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

    Na téma skladování odpadů jako podnikatelského záměru jsem napsal příspěvek počátkem roku 2009. Vrátil jsem se nyní k němu a došel k názoru, že na něm nemám co bych měnil - až na to, že definice je nová a její aplikace v praxi a tím i následky mohou být různé.
    Tehdy jsem začal citací jednoho z článků preambule tehdy přijaté (platnost od prosince 2008) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008, ze kterého jasně plyne, jaký názor má "Brusel" na vztah hospodářských nástrojů a nakládání s odpady. Není od věci text zopakovat.

(42) Při dosahování cílů předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi mohou hrát klíčovou úlohu hospodářské nástroje. Odpad má často hodnotu jako zdroj a další uplatňování hospodářských nástrojů může maximalizovat jeho přínos, pokud jde o životní prostředí. Mělo by tedy být prosazováno používání těchto nástrojů na příslušné úrovni, přičemž se zdůrazňuje, že rozhodnutí o používání těchto nástrojů mohou učinit jednotlivé členské státy.

    S ohledem na poslední větu citovaného textu je však zřejmé, že rozhodující bude právní řád České republiky a tomu se nyní budu věnovat.
    Nevím, kterou ze 7 novel v období 11. 5. 2009 až 14. 6. 2010 došlo ke změně definice skladování, ale není to příliš podstatné.
    Původní definice zněla:
    g) skladováním odpadů - přechodné umístění odpadů, které byly soustředěny (shromážděny, sesbírány, vykoupeny) do zařízení k tomu určeného a jejich ponechání v něm; Zde považuji za podstatné zdůraznit, že bývalá definice nijak nepředjímala další nakládání s odpadem, což bylo dle mého názoru velmi rozumné.
    Nově je tato činnost definována takto:
    h) skladováním odpadů - přechodné soustřeďování odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před jejich odstraněním;
    Nová definice je jazykově dosti jasná, ale při její aplikaci mohou nastat nepříjemné problémy.
    Tím, že byla u skladování stanovena časová lhůta, byla vlastně stanovena, a to dosti zakukleně, nová povinnost. Spočívá v tom, že po překročení této lhůty by už nemělo jít o skladování, tedy o jeden typ nakládání (viz písmeno e) § 4) s odpady ve smyslu zákona. Zákon však neříká, co se po uplynutí lhůty stane - půjde i nadále o skladování, ale v rozporu se zákonem? A pokud ano, jak si potom vysvětlit ustanovení § 7 Skladování odpadů Vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady v platném znění.
        V době psaní tohoto příspěvku (březen 2011) byla na stránkách MŽP poslední změna této vyhlášky pod číslem 61/2010 Sb. A zde je v odstavci 4 zaveden institut dlouhodobého skladování, který nastupuje po uplynutí lhůt daných zákonem - 1 rok pro odstranění odpadů a 3 roky pro jejich využití. Je-li toto pravda a já nemám důvod oficiálnímu zdroji informací od ústředního orgánu státní správy nevěřit, potom je nová definice vlastně zbytečná, neboť prováděcí předpis, k jehož vydání je v zákoně řádné zmocnění - § 14, odst. 6 (před novelou 5), písmeno c) převádí skladování "po lhůtách" na skladování dlouhodobé, v zákoně kupodivu nijak nedefinované.
Z výše uvedeného nelze dovodit nic jiného, než že nově definované skladování nijak neomezuje podnikání, specifikované v otázce. Musí být pochopitelně v souladu se souhlasem k provozu zařízení, který je na sklad jako zařízení pro nakládání s odpady vydán podle ustanovení § 14 odstavec 1 zákona, neboť tazatelova činnost (skladování) je bezesporu součástí sběru, případně výkupu odpadů, čehož se uvedené ustanovení týká.
    Chci se dotknout ještě dvou věcí.
    Považuji za nešťastné, aby lhůty, jsou-li již stanoveny, byly rozdílné podle toho, jak bude dále s odpadem nakládáno. Důvod, pro který se takto zákonodárce rozhodl, neznám, ale tato skutečnost problém dosti komplikuje. Konkrétně v případě našeho tazatele je prakticky nemožné předem vědět, co se s odpadem stane, neboť to odporuje samému základnímu principu jeho podnikání. On je obchodníkem, který nakupuje při cenách nízkých a prodává při cenách vysokých. Ale také se mu může stát, že ceny některých komodit nikdy již nedosáhnou požadované úrovně a vykoupený odpad nebude možno realizovat na jeho využití, ale bude muset být odstraněn. Což značí, že v okamžiku, kdy budu dva roky skladovat odpad s cílem jeho využití a potom ho budu muset z obchodních důvodů odstranit, budu v pasti a může se stát, bude-li to důsledně v souhlasu s provozem zařízení uvedeno, že se dostanu do formálního rozporu se zákonem.
    Druhou nejistotou by se mohla stát platnost nové definice. Pokud by někdo chtěl přes výše uvedené skutečnosti považovat prosté překročení lhůt za pochybení (porušení zákona), potom je třeba při "počítání času" vycházet z data účinnosti novely a veškerou předchozí činnost považovat za nerelevantní.
    V závěru zopakuji jednu myšlenku, uplatněnou již v předchozím článku z roku 2009. Totiž, že sklad je zařízením pro nakládání s odpady jako každé jiné a jeho technické vybavení musí odpovídat skladovanému materiálu. V opačném případě se lze nadít nejen ohrožení, ale i přímého znečištění životního prostředí. Povinností dobrého technického zabezpečení zabráníme tomu, aby jakákoli hromada odpadu, umístěná nedbalým podnikatelem právě tam, kde se mu to hodí, mohla být považována za sklad.

Odpověď:
    Zavedením nové definice skladování odpadů by při správném chápání systému právního řádu v oblasti odpadů nemělo dojít k žádným komplikacím v naznačeném způsobu podnikání.

Poznámka
    Jednou z novel, aplikovaných v poslední době, byl také zrušen § 11, který hovořil o přednostním využívání odpadů. Jsem toho názoru, že je to škoda, protože zásada, že využití, a to nejlépe materiálové, odpadů má být prioritou, mně nyní v zákoně chybí. A způsob, jakým tazatel podniká, je dle mého přesvědčení naplněním této zásady, tedy činností žádoucí.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Výkřiky:
    Považuji za nešťastné, aby lhůty byly rozdílné podle toho, jak bude dále s odpadem nakládáno.
    Sklad je zařízením pro nakládání s odpady a jeho technické vybavení musí odpovídat skladovanému materiálu.

    Ustanovení § 6 zákona o odpadech se jmenuje Zařazování odpadů podle kategorií, ale hovoří se v něm prakticky jen o odpadech nebezpečných. Podle definice, uvedené v § 4 odstavec 1 písmeno a) je nebezpečným odpadem odpad "vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu". Tato příloha obsahuje v současnosti 16 nebezpečných vlastností označených kódy H1 - H15.
    Odstavec 5 paragrafu 6, který je zmocňovacím ustanovením pro vydání vyhlášky, je nově rozdělen do dvou písmen. Zatímco vyhláška o Seznamu nebezpečných odpadů pod písmenem a) je tam již dlouho a zmocnění bylo realizováno Přílohou č. 2 k vyhlášce č. 381/2001 Sb., v platném znění (vyhláška č. 374/2008 Sb.), nově bylo přidáno zmocnění pod písmenem b), které hovoří o definici nebezpečných vlastností odpadů, kritériích, zkušebních metodách a limitních hodnotách pro přiřazování nebezpečných vlastností odpadů. Nahlédnutím na stránky MŽP (psáno v lednu 2011) lze zjistit, že toto zmocnění ještě nebylo realizováno - rovněž viz dále.
    Jaké odpady je třeba zařadit mezi nebezpečné a také s nimi tak zacházet, je uvedeno v § 6 odstavec 1. Písmeno a) vychází ze seznamu (viz výše), písmena b) a c) z toho, že je odpad, i když není v seznamu, smíšen nebo minimálně znečištěn buď některým nebezpečným odpadem ze seznamu nebo některou složkou, jež je uvedena v Příloze č. 5 zákona. Ta obsahuje 51 položek, většinou dosti jasných, leč trpí tou vadou, že neobsahuje limitní koncentrace vyjmenovaných složek, takže v praxi je někdy těžké spravedlivě posoudit, zda je odpad skutečně znečištěn. Navíc nejsou některé položky pojmenovány zcela jednoznačně a jejich obsah v odpadu může být proto diskutabilní, ale podrobnější rozbor by překročil účel tohoto článku.
    Zásadní význam pro postup tazatele má § 6 odstavec 4, které dává původcům možnost, aby u těch odpadů, které se dostaly do kategorie nebezpečný postupy pod písmeny b) a c), prokázal, že nemají žádnou z nebezpečných vlastností a tím je z kategorie nebezpečných mohl vyřadit. Ty, které jsou v seznamu, takto vyřadit nelze, jsou nebezpečné "na věčné časy", a to i když (třeba) žádnou nebezpečnou vlastnost ve skutečnosti nemají.
    Jakým způsobem se při realizaci tohoto ustanovení postupuje říkají ustanovení následujících § 7, 8 a 9. K tomu několik poznámek.
    V § 7 jsou dosti podrobně uvedeny podmínky, které je třeba splnit, aby se fyzické i právnické osoby mohly stát hodnotiteli. Z nich plyne, že nebezpečné vlastnosti jsou dvojí - zjednodušeně řečeno "chemické" a "zdravotnické", pro každou skupinu je vyžadováno jiné vzdělání a pověření vydává jiný resort. Až na vzácné výjimky se nevyskytují osoby, které by splňovaly oba druhy vzdělání současně a proto se vytvořily dvě skupiny hodnotitelů - pověřených osob. Protože však při hodnocení nebezpečnosti konkrétního odpadu je třeba hodnotit a případně vyloučit všechny nebezpečné vlastnosti, je obvykle nutná spolupráce dvou pověřených osob.
    Formu této spolupráce ovšem zákon neřeší, což může způsobovat problémy. Za logický a odborně i právně zcela čistý postup bych viděl, kdyby na hodnocený odpad byla při dvou různých hodnotitelích vydána osvědčení dvě - jedno na "chemické" vlastnosti, druhé na "zdravotnické". Každá pověřená osoba by ručila za závěry ze své skupiny a pokud by obě osvědčení vyloučila všechny nebezpečné vlastnosti, nebyl by odpad nadále nebezpečný. Praxe je ovšem taková, že o vypracování osvědčení je původcem nebo oprávněnou osobou požádán jen jeden hodnotitel, jedna pověřená osoba. A ta si vyhodnotí "své" vlastnosti a o vyhodnocení zbývajících, na které nemá pověření, požádá jinou pověřenou osobu a její hodnocení zařadí do společného osvědčení, které svojí osobou zastřeší. V pasáži, která se v osvědčení týká nebezpečných vlastností, které pověřená osoba nehodnotila sama, výsledky obvykle ocituje a odkáže se na přílohu, kde je práce spolupracující osoby.
    Takový postup je nejběžnější protože je snadný a nepostrádá logiku. Je ovšem pro hodnotitele trochu nebezpečný tím, že je právně nejasné, zda je nositelem odpovědi, který za ni ručí, jen hodnotitel, který byl o práci požádán a provedl "celkové" hodnocení, nebo hodnotitelé společně - tedy každý za svoji skupinu. Tato nejistota je zajímavá v okamžiku, kdy některý orgán veřejné správy má pochybnosti o kvalitě osvědčení a hodlá aplikovat ustanovení § 8 zákona, tedy zavést s pověřenou osobou správní řízení s cílem jí pověření odebrat.
    Druhou poznámkou je můj názor na myšlenku, která je uvedena v závěru § 9 odstavec 1 a která zní: "Osvědčení nezbavuje původce odpadu a oprávněnou osobu povinnosti nakládat s odpadem tak, aby nedošlo k poškození životního prostředí, a odpovědnosti za škody způsobené nevhodným nakládáním s ním." Pokud jsou výrazem "škody" myšleny finanční újmy, ke kterým může dojít při nevhodném nakládání u "třetích osob" (například otravou ryb v chovném rybníku), potom s tím lze souhlasit, ale to se týká již zcela jiných předpisů než je zákon o odpadech (soukromého práva).
    Nemohu však souhlasit s první části věty, která (trochu nenápadně) říká, že jsem za případné poškození životního prostředí odpovědný, ať "ten papír o vyloučení nebezpečných vlastností mám nebo ne". To je podle mne velmi sporné, protože osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů si zajišťuji především proto, abych měl "volnější ruce" pro následné nakládání s odpadem. A pokud odpad nemá podle osvědčení žádnou nebezpečnou vlastnost a přesto dojde k poškození životního prostředí, potom je dosti těžké svalovat vinu na mne a potažmo ji řešit podle ustanovení veřejného práva, tedy například pokutou podle zákona o odpadech.
    Za podstatné pro posouzení odpovědnosti původce odpadu považuji to, zda k případnému poškození došlo v souvislosti s tím, že nebezpečné vlastnosti byly chybně vyloučeny (splachy a průsaky ze znečištěné odpadní zeminy poškodily toxickými kovy biotop na kterém došlo k úhynu části populace) nebo bez této souvislosti (průtrž mračen vyplavila z nevhodně uložené nezávadné zeminy obrovské množství bahna, které po vniknutí do vodoteče vytvořilo kalové lavice a tím poškodilo biotop).
    Třetí poznámkou reaguji na situaci, kdy pro chyby, ať údajné či skutečné, dojde po provedeném správním řízení k pozastavení platnosti osvědčení nebo k odebrání osvědčení -§ 9 odst. 3 a 4. Reaguji především proto, že je nejasné, zda odebráním osvědčení, tedy odmítnutím/zrušením vyloučení nebezpečných vlastností odpadu se stává nebezpečným všechen odpad, který do té doby podle závěrů osvědčení nebezpečný nebyl, nebo jen ten, který od doby právní moci rozhodnutí o odejmutí osvědčení vznikne. V prvním případě bych došel k absurdní situaci, kdy bych musel veškerý "dříve bezpečný" odpad vyhledat a naložit s ním jako s nebezpečným, což je dosti nereálné. Ve druhém případě nastane situace, alespoň do doby než bude případně vypracováno nové osvědčení se stejnými závěry, kdy bude stejný odpad na jedné hromadě "bezpečný" a na druhé nebezpečný - také nic hezkého.
    Situaci dále komplikuje to, že odebrat je možno osvědčení buď pro metodické chyby, tedy užitích vadných postupů či metod, nebo pro špatné vyhodnocení nebezpečných vlastností, což si překládám jako neoprávněné vyloučení některé z nebezpečných vlastností. Zatímco u neoprávněného vyloučení nebezpečné vlastnosti považuji odebrání osvědčení za logický důsledek, u metodické chyby je to podle mne příliš přísné a přímo to nabádá k tomu, aby bylo urychleně zpracováno osvědčení nové, které tuto chybu již obsahovat nebude.
    Zákon totiž dosti nepochopitelně neřeší situaci, kdy původce či oprávněná osoba, se kterou je vedeno správní řízení o odejmutí osvědčení, má již připraveno osvědčení nové, formálně odlišné od toho, které bylo odebráno, jež postupem podle § 9 odstavec 1 uplatní v okamžiku právní moci správního rozhodnutí a pokračuje s odpadem v původním režimu dál. Tím nechci nikoho navádět k porušování zákona, ale v okamžiku, kdy k odejmutí nedošlo pro prokázané neoprávněné vyloučení některé nebezpečné vlastnosti, ale pro chyby metodické, je takový postup dosti logický a nevidím ho jako porušení zákona.
    Poslední poznámka se týká § 9 odstavec 6 zákona, pomocí kterého vznikl podrobný právní předpis, jak hodnocení nebezpečných vlastností odpadů provádět. Tím předpisem je vyhláška č. 376/2001 Sb., v platném znění (č. 502/2004 Sb.). Vyhláška má své vady (na některé jsem již v předchozích článcích upozornil), ale v zásadě vychází ze správných principů, ze kterých zde musím zdůraznit princip úvahy, uvedený v § 6 odstavec 2. Toto ustanovení dává pro případy, kdy je vyloučení některé nebezpečné vlastnosti zcela zřejmé, právo pověřené osobě tuto vlastnost vyloučit svojí odbornou úvahou. Nelze to pochopitelně udělat tehdy, kdy vyhláška při stanovení postupů jednoznačně stanovuje provedení zkoušek, například u ekotoxicity. Institut úvahy je dále zopakován i v § 8 odstavec 2, který pojednává o obsahu osvědčení, takže o oprávněnosti jeho používání nemůže být pochyb. Z praxe ovšem vím, že některé dozorové orgány velmi preferují jako metody práce především provádění zkoušek a právo užít vlastní odbornou úvahu buď zcela odmítají nebo podmiňují zbytečně rozsáhlým odůvodněním.
    Není od věci upozornit v závěru čtenáře na podobnost "historického" ustanovení § 9 odstavec 6 a ustanovení § 6 odstavec 5 písmena b), který by zařazen jednou z posledních novel. Jak uvedeno výše, zmocnění pro vydání nové vyhlášky zatím využito nebylo, ale dosti těžko si umím představit jakým způsobem budou nově definovány nebezpečné vlastnosti odpadů a nově stanovena kritéria hodnocení (jinak než jsou v příloze č.1 a č. 2 vyhlášky č. 376/2001 Sb.?), nebo jaké budou zvolené zkušební metody či metody hodnocení. Nechme se překvapit a věřme, že taková vyhláška jen dále nezkomplikuje současný stav. Lze jen doufat, že si zákonodárce všimne toho, že zařazování nebezpečných odpadů (§ 6) a vylučování nebezpečných vlastností odpadů (§ 9) jsou sice formálně dvě různé činnosti, ale meritum věci je prakticky identické.

Odpověď:
    Myslím, že krátký exkurs po paragrafech tazateli ukázal, že je věc poměrně složitá a je potřebné si zajistit odbornou podporu. Třeba v osobě odpadového hospodáře s jehož ustanovením bych neváhal bez ohledu na to, zda jeho výroba splňujete množstevní kritéria podle § 15 odstavec 1 či nikoli. Dále existují i firmy, které mohou tazatele kličkami reálného světa odpadového hospodářství provázet - to jsou dobře investované peníze.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Otázka:
    Naše společnost produkuje odpad, u kterého nelze předem vyloučit, že bude mít některou nebezpečnou vlastnost. Proto jsme si nechali již před delším časem vypracovat pověřenou osobou osvědčení, ze kterého plyne, že náš odpad žádnou nebezpečnou vlastnost nemá. Osvědčení je již mnoho let opakovaně prověřováno a situace se nemění. Při poslední prověrce v oblasti dodržování předpisů na ochranu životního prostředí nám dozorový orgán v protokolu vytknul, že u hodnocení nebezpečných vlastností H13 a H14 nebylo pověřenou osobou postupováno správně, neboť nebyla ve vzniklém odpadu ani ve vstupujících surovinách zkoumána přítomnost potenciálně nebezpečných látek. Po diskusi s pověřenou osobou jsme došli k názoru, že výtka je neoprávněná.
(Otázka byla položena poněkud méně sofistikovaně, ale obsah byl takový).

    S ohledem na velmi časté novelizace zákona o odpadech, které bych nazval nekonečným příběhem (do přijetí zatím poslední novely pod č.154/2010 Sb. jich bylo 25, což jsou zhruba 3 novely ročně) je třeba upřesnit, že dotaz je položen na nebezpečnou vlastnost Ekotoxicita pod kódem H14, který se novelou nezměnil a nebezpečnou vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění pod dnešním kódem H15, dříve H13.
    O způsobu, jakým má pověřená osoba při hodnocení postupovat, se v zákoně nedočteme prakticky nic, protože je vše přesunuto zmocňovacím ustanovením uvedeným v § 9 odst. 6 zákona na vyhlášku. Tou je vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb. v platném znění, což je v současnosti vyhláška č. 502/2004 Sb. s účinností od října 2004 (dále jen vyhláška). Pro úplnost je dobré sdělit, že tato vyhláška v sobě dosud nezahrnuje změnu kódu z H13 na H15 (čerpáno ze stránek MŽP v lednu 2011), takže mezi zákonem a vyhláškou existuje nepříjemný formální rozpor.
    Začněme odpovědí na H14 Ekotoxicitu, zde je to jednodušší.
    V příloze číslo 1 vyhlášky je uvedena definice této nebezpečné vlastnosti celkem jasně a to tak, že jde o vliv vodného výluhu z hodnoceného odpadu na čtyři různé organismy zkouškou akutní toxicity. Organismy jsou pod písmeny a) až d) jednoznačně stanoveny a dále je stanovena i doba působení výluhu a stanoven koncentrační limit při jehož dosažení nebo překročení hodnocený odpad tuto nebezpečnou vlastnost má a nelze ji vyloučit.
    Jde tedy o jakési "skupinové působení" všech látek v odpadu obsažených, nejen látek škodlivých (je trochu nejisté, co se pod tímto výrazem vlastně skrývá). Látek může být nekonečné množství ve stejně nekonečném množství koncentračních kombinací a nelze proto postupovat jinak, zvláště když látky v odpadu obsažené na sebe vzájemně působí, ať již stimulačně (zesílení negativního účinku) nebo inhibičně (jeho zeslabení). Není proto potřebné a v reálném světě ani možné sledovat "všechny škodliviny". Na otázku, zda je potřebné při pátrání po této nebezpečné vlastnosti sledovat alespoň ty škodlivé látky, o kterých se domníváme, že by je odpad s ohledem na znalosti o výrobě obsahovat mohl, potom je třeba odpovědět, že nikoli, protože metoda takto postavena není.
    Nebezpečná vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění H13 (H15), přesněji její hodnocení (nalezení či vyloučení) je dlouhodobě problémová.
    Už sama definice, kterou zde pro jistotu zopakuji, je trochu složitá. "Tuto vlastnost mají odpady, které mohou jakýmkoli způsobem uvolňovat nebo vést při nebo po svém odstranění ke vzniku škodlivých látek, které negativně působí na životní prostředí a zdraví lidí."
    okud se to pokusím přeložit do alespoň trochu snesitelné češtiny, potom tuto vlastnost mají ty odpady, které kdykoli od svého vzniku, přes veškeré nakládání s nimi včetně uložení a dále i kdykoli (na věčné časy) po jejich odstranění škodlivé látky uvolňují. A je jedno, zda v odpadu byly tyto látky již při jeho vzniku, nebo se v něm, případně i reakcí s jinými látkami (odpady i neodpady), teprve vytvořily. Pokud si úmysl zákonodárce výše uvedeným textem vysvětluji správně, potom jsem na vahách, zda lze takové hodnocení reálně vůbec provést. Po "škodlivinách" mohu pátrat jen v okamžiku, kdy mám k odpadu přístup, což například po uložení na skládku určitě naplněno není. Navíc nevím po čem mám pátrat v případě, že "škodliviny" v odpadu teprve vzniknou a já nevím, co to je. (Jak moudře je proti tomuto založena H14 Toxicita!)
    Situace v pátrání po této nebezpečné vlastnosti je dále zkomplikována dvojí možností, jak odpad hodnotit. Přesněji dvěma postupy, z nichž musí být použity oba a teprve dvojí negací se odpad podezření na tuto vlastnost zbaví.
    Pod písmenem a) je stanoven postup, kdy udělám vodný výluh, stanovím v něm koncentrace vybraných látek (12 sledovaných ukazatelů), jež jsou uvedeny v tabulce č. 6.1 v příloze č. 6 k vyhlášce a výsledky porovnám s limitními hodnotami stanovenými v tabulce. V sušině hodnoceného odpadu stanovím polychlorované bifenyly a zjištěné koncentrace porovnám s limitem v tabulce č. 6.2. A pokud v obou případech naměřené koncentrace vyhoví, potom lze přítomnost nebezpečné vlastnosti odmítnout. Takže postup dosti jednoduchý a podle mne jasný. Tedy pokud nám nevadí, že výraz "vodný výluh" není pro potřeby tohoto předpisu a tedy ani této zkoušky konkretizován (například odkazem na číslo analytické normy) a lze si jej vyložit rozhodně více než jedním způsobem. Při výše komentovaném hodnocení H14 Ekotoxicity je situace stejná.
    Pod písmenem b) je ovšem popsán jako nebezpečný "odpad, který uvolňuje do jakékoli složky životního prostředí škodlivé látky v množství překračujícím limity stanovené zvláštními právními předpisy. 5)." Odkaz 5) jako poznámka pod čarou říká "Například zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší…., zákon č. 86/1995 Sb., o ochraně ozonové vrstvy Země, zákon č. 138/1973 Sb., zákon o vodách…".
    V tomto dosti krátkém textu je ovšem řada nejasností a problémů (kromě volné záměny výrazů škodlivin a škodlivých látek v celé definici H13, což považuji jen za výraz jazykové lenosti autora).
    "Množství" látky a "koncentrace" látky je zásadní rozdíl. Zatímco v písmenu a) se vyskytuje (pro chemika dosti děsivé) sousloví "v množstvích překračujících hodnoty limitních koncentrací" s odkazem na přílohu 6, kde jsou skutečně koncentrace, tak v tomto písmenku b) slovo "koncentrace" zcela chybí a je zde sousloví "…látky v množství překračujícím limity...". Množství látky je její absolutní hmotnost (objemové jednotky se pro tyto účely neužívají), například v gramech. Koncentrace látky, pomocí které se obvykle limitní (hraniční) stavy určují, je její hmotnost na hmotnostní či objemovou jednotku prostředí, ve kterém se vyskytuje, například miligramy na kilogram sušiny. A protože limitní údaje jsou vždy koncentrační, tak tento požadavek, striktně vzato, nelze splnit.
    Odhlédneme-li od výše řečeného, je tu další zásadní problém, spočívající v tom, zda má toto ustanovení na mysli limity emisní nebo imisní. Vezmu-li jako příklad (každé srovnání kulhá, ale s ohledem na naprostou vágnost ustanovení jsem nic jasnějšího nenašel) vodní zákon, pak nevím, zda je myšleno překročení "množství" sledované látky v proudu, který do ŽP vstupuje, například s odpadními vodami (jejich kvalita je v některých případech limitována) nebo již ve vodním prostředí, třeba v povrchových vodách, jejichž žádoucí jakost je rovněž limitována.
    Právní předpisy, které jsou jmenovány v poznámce pod čarou, jsou bez výjimky zákony. V zákonech ovšem žádné limity uváděny nejsou, neboť v případě číselných limitů jde již o podrobné rozvedení úmyslu zákonodárce, tedy zásad, stanovených zákonem. A takové podrobnosti bývají v předpisech nižší právní síly, tedy v nařízení vlády nebo v resortních vyhláškách. Abychom tedy mohli alespoň teoreticky pomýšlet na splnění požadavků písmene b), je třeba si tento odkaz přeložit jako "limity, stanovené obecně závaznými právními předpisy, jež se týkají ochrany životního prostředí nebo zdraví člověka". To se už ovšem dosti snažíme pochopit to, co ve vyhlášce napsáno není.
    Nejpodstatnější ovšem je skutečnost, že toto ustanovení je "všeobjímající" a že se tedy týká všech škodlivých látek a jakéhokoli prostředí. Jak uvedeno výše, škodlivá látka není pro potřeby vyhlášky definována a ŽP či lidské zdraví může poškozovat (překračovat limity) prakticky každá látka či skupina látek bez toho, že by byla běžně vnímána jako škodlivá.
    V souvislosti s tím mohu uvést, že jedna z největších vodohospodářských havárií na severní Moravě v 80. letech, provázená velmi nepříjemným poškozením životního prostředí s masovým úhynem ryb a dočasným poškození biotopu, byla způsobena "škodlivou látkou" s obchodním názvem "smetana ke šlehání 33 %". A to jen proto, že se jí v nevelkém toku ocitlo naráz cca 3000 litrů.
    Pokud tedy odmítneme tezi, že "hledáme vše", protože to nejde, potom se musíme zúžit na "hledáme vše podezřelé". Tím se dostáváme k otázce, kdo to podezřelé určí a jedinou možnou odpovědí je - "pověřená osoba", která odpad hodnotí. Tedy ten, který toho o hodnoceném odpadu ví nejvíce a současně ten, který je k takovému posouzení vysoce kvalifikován a "úředně jmenován". Tedy ten, komu do toho nelze mluvit, kdo má právo si zvolit metodu, jakou bude odpad posuzovat, tedy i stanovit, že množina hledaných podezřelých látek bude prázdná, nulová. A to proto, že na základě svých zkušeností ví, že jakékoli hledání konkrétních látek či jejich skupin v odebraných vzorcích by bylo zbytečné, hodnocení by se prodražilo a oddálilo bez toho, že by bylo získáno něco navíc. Takže využije ustanovení § 6 odstavec 2 vyhlášky a postup podle písmene b) nahradí úvahou. Pokud to udělá uvážlivě, se znalostí věci, své rozhodnutí kvalitně zdůvodní a ve vyloučení této nebezpečné vlastnosti se nezmýlí, tedy nevyřadí ji neprávem, nelze mu nic vytýkat.

Odpověď:
    U nebezpečné vlastnosti H14 "Ekotoxicita" je hledání nebezpečných látek jak v technologických proudech ve výrobě, tak v hodnoceném odpadu zcela nesmyslné, protože hodnocení této vlastnosti je v předpisu postaveno na zcela jiném základu.
    U nebezpečné vlastnosti H13 (H15) "Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění" je třeba hledat jen ty nebezpečné látky, které jsou vyjmenovány v příloze č. 6 vyhlášky a to proto, že pověřená osoba musí splnit postup podle písmene a) definice této vlastnosti uvedené ve vyhlášce. Při hodnocení této nebezpečné vlastnosti podle písmene b) je věcí pověřené osoby, zda postup pátrání po některých nebezpečných složkách použije nebo ne. Striktní povinností to není.
    Výtka dozorového orgánu proto nebyla na místě.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Pramen: OF 3/2011

    O sedimentech z koryt vodních toků a vodních nádrží hovoří ustanovení § 2 odstavce h) a i). Našeho případu se týká písmeno h), které umožňuje za podmínek tam uvedených nakládat se sedimenty mimo režim zákona o odpadech. Zákon poskytuje tuto "výjimku" ve dvou případech.
    První možností je situace, kdy bude sedimentu použito jako "zásypového" materiálu a to buď do podzemních prostor nebo do terénních nerovností na povrchu. Jde tedy o využití především kubatury, tedy kvantity materiálu v případech vyplnění prázdných prostor. Aby nebylo ohroženo životní prostředí, je stanovena nutná jakost takového materiálu a to formou maximálních koncentračních limitů u 18 škodlivých látek - prvků, chemických individuí i skupin látek. Limitní nejvýše přípustné koncentrace a metody jejich stanovení jsou uvedeny v příloze č. 9 k odpadovému zákonu.
    Druhou možností je použití říčních a rybničních sedimentů v zemědělství, kdy půjde především o využití jejich hnojivých účinků, tedy příznivé působení organických látek na půdní strukturu zemědělské půdy. V tomto případě je možný vliv případných škodlivin na životní prostředí regulován zákonem z působnosti resortu zemědělství - zákonem č. 156/1998 Sb., o hnojivech. Ve druhé části věty ustanovení § 2 písmeno h) je však doslova uvedeno, na zemědělském půdním fondu podle zvláštních právních předpisů".
    Jinou možnost pro vyjmutí sedimentů z působnosti zákona o odpadech zákon nedává, takže vzniká otázka, jak se při takto "rozdaných kartách" k úmyslu tazatele postavit.
    Použít první možnost a tvářit se, že navezením sedimentů do lesa upravujeme povrch terénu je snad možné, ale s ohledem na výše řečené mi to nepřipadá příliš poctivé, protože skutečným záměrem je vylepšení půdy, tedy zvýšení její kvality nikoli vyrovnání terénu. A využít druhou možnost, tedy sedimentem chudou lesní půdu pohnojit, naráží na striktní omezení v zákonu, kterým je jeho užití pouze na zemědělském, nikoli lesním půdním fondu.
    Takže striktně podle litery zákona takový úmysl možný není. Podle ducha zákona se ale domnívám, že zákonodárce neměl úmysl takový postup zavrhovat a ten lesní půdní fond mu snad ani nepřišel na mysl. V obou popsaných možnostech je přece vždy uvedena cesta, jak zabránit ohrožení životního prostředí (jednou stanovením koncentračních mezí, podruhé prostřednictvím jiného regulačního předpisu) a proto jsem toho názoru, že prioritní je splnění právě této podmínky. A pokud náš tazatel při případné diskusi s úřady prokáže, že použitím sedimentů k ohrožení životního prostředí nedošlo, potom nevidím důvod, proč by jeho počínání nemělo být považováno za legitimní nakládání se sedimenty mimo působnost zákona o odpadech.
    Tuto obecně formulovanou radu bych konkretizoval asi takto. Zákon o hnojivech je koncipován tak, aby se zemědělská půda a jejím prostřednictvím i zemědělské výrobky, které slouží většinou pro lidskou výživu (přímo nebo zprostředkovaně přes hospodářská zvířata) udržela bez škodlivých látek v koncentracích, které už mohou lidskému zdraví vadit. To u lesní půdy, je-li využívána "k plnění funkce lesa", prakticky nehrozí. A pokud jsou předpisem stanoveny limitní koncentrace škodlivin při obecném použití, tedy uplatnění sedimentů na povrchu půdy, potom z logiky věci tyto limity jistě vyhoví i v našem speciálním případě, tedy na půdě lesní. Za kritérium bych tedy považoval splnění požadavků přílohy č. 9 zákona o odpadech (byť je nastaven k něčemu trochu jinému) a pokud vytěžený sediment uvedeným požadavkům vyhoví, potom nevidím důvod, proč bych považoval takovou činnost za porušování zákona.

Odpověď:
    Jsem přesvědčen, že užití rybničních sedimentů pro zlepšení kvality lesní půdy před výsadbou nového lesa mimo režim zákona o odpadech s využitím ustanovení § 2 odstavec h) je možné. A to přesto, že taková možnost v zákoně explicitně uvedená není.

Poznámka,
(která však nijak nemění předchozí závěr).
    Pro úplnost je třeba se zmínit o ustanovení § 9 zákona č. 9/2009 (novela výše uvedeného zákona č. 156/1998 Sb.), který se o lesní půdě, ovšem více než cudně, zmiňuje. Jde o odstavec 2, který řeší podmínky pro užití "hnojiv a pomocných látek" na "zemědělské půdě a lesních pozemcích". O sedimentech však tento odstavec 2 nehovoří a to přesto, že předchozí odstavec 1 hovoří taxativně o "hnojivech, pomocných látkách, upravených kalech a sedimentech". Z toho nelze než dovodit, že se odstavec 2 týká jen hnojiv a pomocných prostředků, nikoli upravených kalů a sedimentů a proto také nikoli našeho případu.
    Určitou nejistotu do toho ovšem vnáší následující odstavec 3, kde je uvedeno, že odstavec 2 se použije obdobně i pro "upravené kaly a sedimenty". Pokud se však přečte přesně, potom zjistíme, že jen na zemědělské půdě (lesní uvedena není), takže ustanovení je opět mimo regulaci našeho případu.
    Dalším důvodem, snad nejpodstatnějším, pro nepoužitelnost výše uvedených ustanovení je to, že zákonodárce jimi upravuje jen činnosti "zemědělských podnikatelů", což náš tazatel bezesporu není.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz