Ministerstvo životního prostředí představilo novou metodickou příručku, která má usnadnit cestu k instalaci fotovoltaických elektráren na veřejných budovách. Dokument přináší konkrétní postupy, praktické rady i finanční modely, jak mohou obce, města či kraje využít sluneční energii bez nutnosti vkládat vysoké počáteční investice. Klíčovým prvkem je totiž koncept projektového financování, kdy se náklady splácí z budoucích úspor na elektřině.

Příručka sleduje celý životní cyklus projektu – od prvotní analýzy přes návrh technického řešení až po samotný provoz elektrárny. Nabízí také ekonomický model, který umožňuje zhodnotit návratnost, vyhodnotit optimální kapacitu akumulace a propojit projekt s komunitním sdílením energie. Nejde tedy o teoretický dokument, ale o praktického průvodce, který dává veřejnému sektoru do rukou konkrétní nástroje.

Publikace je určena především vlastníkům, správcům a provozovatelům veřejných budov, kteří uvažují o přechodu na solární energii. Klade důraz na aktivní roli obcí – ty už nemají být jen příjemci dotací, ale mohou se stát samostatnými investory. Nový model jim umožňuje založit vlastní projektovou společnost, která zajistí financování, realizaci i provoz. „Nechci čekat na peníze, chci využít budoucí úspory jako zdroj pro investice,“ jak by se dalo shrnout poselství této koncepce.

Jedním z nejcennějších nástrojů je interaktivní finanční model. Stačí do něj zadat základní parametry budovy a elektrárny a systém okamžitě spočítá náklady, vhodnou kapacitu baterií, očekávané úspory i dobu návratnosti. Umožňuje tak obcím a městům porovnat různé varianty a zvolit tu, která nejlépe odpovídá jejich energetickým i rozpočtovým možnostem. Součástí je i návod, jak zohlednit provozní výdaje a bankovní financování.

Velká pozornost je věnována specifikům veřejného sektoru – od architektonických a památkových omezení přes pravidla veřejných zakázek až po transparentnost a účetní postupy. Příručka tak propojuje technické a ekonomické aspekty s právním rámcem, což z ní dělá komplexní nástroj pro samosprávy.

Zajímavé je také zpracování tématu akumulace energie. Dokument nepočítá jen s malými bateriemi pro zálohování, ale i s většími kapacitami, které umožní ukládat přebytky a využívat je v době špičky či v noci. Tím se zvyšuje energetická soběstačnost a snižuje závislost na dodávkách ze sítě.

Příručka upozorňuje i na praktické detaily – například že instalace nad 50 kWp již vyžaduje stavební povolení. Důraz klade na bezpečnost: správné odpojování systému, ochranu proti přepětí, kvalitní kabeláž, monitoring a certifikované komponenty. Nezapomíná ani na provozní stránku – pravidelné čištění panelů, revize spojů či servisní smlouvy by měly být součástí finančního plánování od samého počátku.

Výsledkem tohoto metodického přístupu má být nejen ekologický přínos, ale především finanční stabilita. Příručka pomáhá obcím postupovat krok za krokem – analyzovat spotřebu, navrhnout elektrárnu a akumulaci, zapojit projekt do komunitního systému, připravit financování a až poté přejít k realizaci. Cílem je větší energetická soběstačnost, nižší provozní náklady a moderní přístup k hospodaření s energiemi.

Nový metodický materiál tak není jen technickým manuálem, ale i symbolem změny myšlení – ukazuje, že slunce může být nejen zdrojem energie, ale i zdrojem finanční jistoty pro veřejný sektor.

Dokument ke stažení:

Fotovoltaické elektrárny na střechách veřejných budov - metodická příručka (PDF, 6.24 MB)

Posouzení ekonomiky projektů střešních solárních elektráren pro municipality – finanční model (XLSM, 4.49 MB)

Ve dnech 3.–4. října 2025 se společně s parlamentními volbami konala v několika českých obcích místní referenda, která se stala výrazným testem vztahu mezi občany, samosprávami a investory. Lidé znovu potvrdili, že rozhodování o tom, jak bude vypadat prostředí, ve kterém žijí, si chtějí ponechat ve vlastních rukou. Zatímco v Čáslavi šlo o plánované rozšíření rozsáhlé skládky, v Písku o zařízení pro energetické využívání odpadů a řadě regionů se hlasovalo o výstavbě větrných elektráren.

V Čáslavi, na Kutnohorsku, se občanské iniciativě podařilo vyvolat referendum týkající se plánovaného rozšíření skládky provozované firmou AVE CZ. Skládka, jejíž provoz začal kolem roku 1995, měla původně plnit úlohu místního zařízení pro komunální odpad, ale postupem času se stala cílem pro odpad z více než stovky obcí v celé republice, včetně nebezpečných odpadů. Současná kapacita skládky byla podle provozovatele vyčerpána ke konci roku 2024, a proto je připravena etapa IV B, která by poskytla dalších 595 000 m³ — ale ta není předmětem referenda. Referendum mělo rozhodnout právě o dalším megarozšíření (etapy V–VIII) o zhruba 2 miliony kubíků navíc. Iniciativa varovala, že takto navrhované rozšíření nemá reálný vztah k potřebám města. Dále upozorňovala, že od roku 2030 už nebude možné ukládat na skládku komunální odpad, který lze energeticky využít — tedy většinu odpadu — což znamená, že rozšíření skládky by bylo spíše strategickou chybnou investicí do projektu bez dlouhodobého uplatnění.

Argumentace proti rozšíření zdůrazňovala environmentální rizika: nárůst těžké dopravy, možné úniky skládkových plynů, rizika požárů a kontaminace vody i půdy. Odpůrci také uváděli, že rozsah plánovaného záměru by mohl znehodnotit sousední území a ovlivnit životní pohodu obyvatel. Naopak zastánci projektu — v čele město a provozovatel AVE — upozorňovali na ekonomický rozměr: přednostní využití existující infrastruktury, příjmové dopady pro obecní rozpočet a využití investic, které by bez další činnosti skládkování mohly být ztraceny. Varovali ale, že pokud město odmítne změnit územní plán podle výsledku referenda, hrozí právní nároky na odškodnění, a spory by mohly obci přinést milionové ztráty.

Městští zastupitelé schválili vyhlášení referenda 23. června 2025, přičemž iniciativa obdržela výrazný počet podpisů — 2 376. Otázky v hlasování se týkaly změny územního plánu, zabránění další výstavbě pro ukládání odpadů či změny využití území z ploch technické infrastruktury na plochy zemědělské. Ministerstvo životního prostředí již vydalo k rozšíření skládky souhlasné stanovisko, avšak Středočeský kraj se proti němu odvolal. Záměr rozšíření byl podmíněn celou řadou opatření — například vybudováním nového dopravního napojení, doplněním hlukových a biologických studií a přísným režimem kontrol jednotlivých etap.

Výsledek referenda v Čáslavi však přinesl jasné vyjádření občanů. V místním hlasování lidé jednoznačně řekli „NE“ plánovanému rozšíření skládky. Projekt společnosti AVE CZ, který měl umožnit rozšíření kapacity skládky o další etapy V až VIII, byl tak odmítnut, byť bylo občanům nabízen i svoz odpadů zdarma a současný starosta města se tajil tím, že by rád ze skládky vytěžil maximum. Referendum tak zaznamenalo výrazný úspěch občanského hlasu nad projektem s velkými environmentálními dopady. Tento výsledek má pro město i region zásadní význam — radnice bude muset respektovat vůli obyvatel a přehodnotit strategii dalšího nakládání s odpady i spolupráci s provozovatelem.

Současně v Písku se občané postavili projektu spalovny komunálního odpadu (ZEVO), která měla stát zhruba 2,1 miliardy korun. Projekt měl již schválenou dotaci z Modernizačního fondu ve výši 1,3 miliardy a kladný posudek EIA. Spalovna by každoročně zpracovávala přibližně 50 000 tun směsného a objemného odpadu a sloužila nejen Písku, ale i okolním městům — Strakonicím, Milevsku, Blatné, Vodňanům či Horažďovicím. Přesto se projekt dostal do referenda a místní obyvatelé ho odmítli. Ukázalo se, že ani finančně podpořené a technicky obhájené investice nejsou imunní vůči odporu veřejnosti, pokud lidé necítí dostatečnou jistotu, že projekt nezhorší kvalitu života, nezmění ráz krajiny nebo že s nimi nebyl dostatečně diskutován.

Podobná témata rezonovala i v referendech o větrných elektrárnách, která se konala zároveň s parlamentními volbami. Po celé republice se objevila desítka hlasování o tom, zda obce dovolí výstavbu větrných farem na svém území. Někde lidé výstavbu odmítli — například v Čakově na Bruntálsku, kde převládly obavy z hlukového zatížení, stroboskopického efektu a změny krajinného rázu. Jinde se občané rozhodli opačně, pokud investor nabídl dostatečně transparentní komunikaci, umístění mimo obytné zóny a podíl z výnosů do obecního rozpočtu — například v Mišovicích na Písecku. Větrné farmy se tak stávají symbolem dilemat moderní doby: chtěné i nechtěné zároveň. Odráží střet mezi vizí energetické soběstačnosti a obavou, že krajina přestane být domovem a stane se jen pouhým zdrojem energie.

Referenda rozhodně není dobré přehlížet, protože vysílají jasný signál – veřejnost už nechce být pouze pasivním příjemcem rozhodnutí, ale aktivním účastníkem o tom, jak má vypadat její okolí, město či krajina. Politici i investoři z nich mohou číst jednoznačné poselství: transparentnost, otevřený dialog a respekt k místnímu kontextu včetně životního prostředí nejsou překážkami rozvoje, ale jeho nezbytnou podmínkou. 

Evropa stojí před zásadním testem své cirkulární ekonomiky. Rostoucí množství odpadů, technologické bariéry a tlak rychlé módy ukazují, že tradiční způsoby nakládání se surovinami už nestačí. V Hamburku se setkali průmysloví lídři, experti a zástupci veřejné správy, aby hledali konkrétní cesty, jak recyklaci proměnit v motor inovací, konkurenceschopnosti a udržitelného růstu. Diskuse se soustředily na sektory, kde jsou bariéry nejvýraznější – textil, elektroodpad, plasty a stavebnictví – a poukázaly na to, že Evropa nemá prostor pro odklad.

Recycling Europe, dříve EuRIC, je evropskou konfederací sdružující firmy a asociace napříč všemi odvětvími recyklace, od kovů přes plasty a papír až po textil a stavební odpad. Na premiérové konferenci ERC 2025 v Hamburku organizace představila svou novou identitu a otevřela komplexní debatu o současném stavu a budoucnosti oběhového hospodářství v Evropě. Akce přilákala více než 140 průmyslových lídrů, odborníků a zástupců veřejné správy, kteří diskutovali o strategických prioritách sektoru, bariérách, inovacích a potřebě koordinovaného přístupu mezi průmyslem, státní správou a evropskými institucemi.

Evropský recyklační sektor se nachází v paradoxní situaci. Na jedné straně Evropa produkuje více recyklovaných materiálů, než dokáže domácí průmysl absorbovat. Tento přebytek, zejména u neželezných kovů, hliníku a mědi, vyvolává tlak na export a nutnost aktivně podporovat domácí poptávku po recyklátech. Přestože jsou k dispozici kvalitní recyklované suroviny, jejich využití je často omezeno nerovnými ekonomickými podmínkami, administrativními bariérami a nedostatečně předvídatelnou legislativou. Evropská komise se snaží reagovat cílenou podporou, harmonizací jednotného trhu a legislativními iniciativami, avšak průmysl upozorňuje, že opatření musí být rychlejší, koordinovanější a konkrétně zaměřená na podporu jednotlivých sektorů.

Textilní odvětví bylo na konferenci označeno za „dokonalou bouři“. Na rozdíl od kovů či plastů, kde recyklované materiály existují v relativně dostatečném množství, textil čelí strukturálním a technologickým bariérám. Recyklační infrastruktura je omezená, technologie pro zpětné zpracování textilních vláken nejsou dostatečně rozvinuté a trh s recyklovaným textilem stále zůstává fragmentovaný. Rychlá móda, krátké cykly produktů a stále rostoucí spotřeba textilu zvyšují tlak na systém a komplikují využití dostupného materiálu. Podle odborníků je nutné kombinovat legislativní opatření, ekonomické stimuly a technologické inovace, aby bylo možné recyklovaný textil systematicky začleňovat do výroby a postupně snižovat závislost na surovinách z primárních zdrojů.

Plasty a elektroodpad představují další kritické oblasti. I když jsou recyklované plasty stále častěji dostupné, Evropa čelí problému nedostatečné poptávky v některých průmyslových segmentech a cenové nestabilitě recyklátů. Elektroodpad, zejména lithiové baterie, představuje rostoucí riziko: nevyjímatelné baterie komplikují recyklaci a zvyšují pravděpodobnost požárů. Pilotní projekty zaměřené na sběr malých elektrických zařízení ukazují, že je možné tato rizika snížit, avšak rozsah a efektivita infrastruktury zatím neodpovídají rostoucí produkci odpadů.

V oblasti stavebnictví zazněla jasná výzva: veřejný sektor může prostřednictvím zeleného zadávání významně stimulovat poptávku po recyklovaných materiálech. Pokud stát nastaví pravidla, která upřednostňují recyklované suroviny, vznikne stabilní a předvídatelný trh, který umožní dlouhodobé investice a zefektivní tok materiálů v celém stavebním řetězci. Podobně automobilový průmysl potřebuje jasná pravidla ohledně obsahu recyklovaných plastů a regulace vozidel na konci životnosti, aby investice do cirkulárních technologií byly ekonomicky smysluplné a dlouhodobě plánovatelné.

Na ERC 2025 bylo rovněž zdůrazněno, že recyklace není pouze environmentální otázkou, ale strategickým nástrojem ekonomické soběstačnosti a konkurenceschopnosti Evropy. Strukturální nedostatky, legislativní zpoždění a slabá infrastruktura v některých sektorech mohou zpomalovat rozvoj cirkulární ekonomiky, přesto existuje potenciál, který lze aktivně využít kombinací inovací, investic a regulační podpory. Konference potvrdila, že bez koordinovaného přístupu průmyslu, politiky a evropských institucí nebude možné učinit recyklaci standardem, a nikoli výjimkou.

Budoucí setkání v Madridu v červnu 2026 slibuje pokračování intenzivní odborné debaty a prezentaci konkrétních opatření, projektů a osvědčených postupů, které mají potenciál proměnit recyklaci v klíčový průmyslový a ekonomický pilíř. ERC 2025 tedy jasně ukázala, že Evropa stojí před rozhodnutím: dokáže-li propojit technologický rozvoj, legislativní rámec a tržní podmínky, recyklace se může stát motorem inovací, udržitelného růstu a globální konkurenceschopnosti.

V laboratořích Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu (CARC) v Česku vznikla nadějná nová technologie – lehká a mechanicky pevná pěna složená z přírodní gumy a ligninu. Tento materiál by mohl v budoucnu konkurovat syntetickým pěnám, které dnes dominují v mnoha průmyslových aplikacích, ale současně přinášejí řadu ekologických problémů. Vzorek s hustotou zhruba 0,25 g/cm³ demonstruje, že je možné vytvořit materiál s nízkou hmotností a uspokojivými mechanickými vlastnostmi, a to navíc z obnovitelných zdrojů.

Klíčovou složku nového materiálu představuje lignin, druhý nejrozšířenější biopolymer na světě, který bývá často považován za vedlejší produkt při výrobě celulózy. Jeho využití zde znamená posun směrem k cirkulární ekonomice a snižování uhlíkové stopy. Spojení ligninu s latexem z přírodní gumy umožňuje připravit pěnu, která nabízí nejen tvarovou paměť a pružnost, ale také odolnost vůči chemickým a teplotním vlivům – vlastnosti, které jsou u syntetických pěn často problematické. Vědci uvádějí, že výroba probíhá mechanickým napěňováním latexu s přídavkem přírodních složek následovaným vulkanizací.

Z pohledu aplikací se tento inovativní materiál jeví jako velmi perspektivní. Mohl by najít uplatnění v automobilovém a leteckém průmyslu, v konstrukci budov, ve sportovním vybavení nebo při výrobě nábytku. Díky použití přírodních komponentů by mohl omezit závislost na petrochemických výrobcích a přispět ke snížení produkce mikroplastů. V porovnání se syntetickými pěnami, které často trpí omezenou recyklovatelností nebo rizikem uvolňování částic do životního prostředí, by nová přírodní pěna znamenala zásadní krok ke “zelenějším” materiálům.

Technologicky je výzvou postupně ověřit vlastnosti materiálu, optimalizovat jeho strukturu, přidat vhodná mikro­ či nanoplňiva pro další vylepšení vlastností a nakonec zajistit průmyslovou škálovatelnost. CARC proto právě hledá partnerství pro testování a aplikace v praxi.

V širším kontextu je tento vývoj součástí světového úsilí o náhradu syntetických materiálů biologickými alternativami. Zatímco světová produkce přírodní gumy je dnes téměř zcela soustředěna na tropické oblasti a několik zemí pěstujících kaučukovník, je tu riziko klimatických změn či patogenů ohrožujících tyto plantáže. Výzkum alternativních zdrojů gumy v Evropě, například z pampelišky (koksaghyz), je již v běhu, a integrace ligninu do takových materiálů by mohla významně posílit regionální soběstačnost v materiálech.

Zástupci měst a obcí se mohou těšit na 62. Den malých obcí, který na podzim proběhne v úterý 11. listopadu 2025 v Praze (O2 universum) a ve čtvrtek 13. listopadu 2025 v Olomouci (Výstaviště Flora). Program začíná od 9 hodin. Konference přinese nejnovější informace o legislativě, financích a technologiích, které ovlivňují fungování samospráv. Bohatý doprovodný program doplní výstavní část, kde si návštěvníci prohlédnou praktická a moderní řešení pro efektivní správu obcí.
 

Konferenční program nabídne zajímavá témata

V konferenční části Ministerstvo vnitra představí novou základnu odměn, regulaci pyrotechniky a úpravy metodiky přidělování čísel popisných, včetně novinek pro společenství obcí a sdílenou obecní policii. Český úřad zeměměřický a katastrální se v přednášce zaměří na aktuální a plánované revize katastrů a dále na povinnosti malých obcí při naplňování Digitální technické mapy. Česká unie sportu a Národní sportovní agentura poukáže na otázky financování sportu v obcích, včetně plánovaných změn a diskuse nad požadavky obcí. Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost představí dopady zákona č. 264/2025 Sb. o kybernetické bezpečnosti na menší samosprávy a jimi zřizované organizace.

„Důležitou součástí každého Dne malých obcí je i firemní prezentace, na níž vystavovatelé představují produkty a služby určené pro obecní a městské úřady. Na podzim se zaměří především na dodavatele energeticky úsporného osvětlení, správy nemovitostí, gastro provozů, dětských a street hřišť, komunální techniky, městského mobiliáře, finančních služeb, ekologických řešení, informačních technologií, kancelářského vybavení, prostředků pro bezpečnost silničního provozu a také na poskytovatele konzultačních služeb,“ uvádí manažer komunikace Dne malých obcí Adam Folta.

Registrace, podrobný program a další informace naleznete na: www.denmalychobci.cz

Možná někoho napadne při čtení slova „Bauhaus“, že Evropská unie chystá vlastní hobby market s regály plnými nábytku a barev. Nový evropský Bauhaus, zkráceně NEB, představený v roce 2020 předsedkyní Komise Ursulou von der Leyenovou, navazuje na odkaz původního Bauhausu – slavné německé školy architektury a designu, která ve 20. století propojila krásu, funkčnost a inovaci. Evropská komise aktuálně vyzývá k účasti na konzultaci, jejímž cílem je shromáždit zkušenosti, podněty a příklady dobré praxe, které pomohou tuto evropskou vizi posunout do další fáze. 

Stejně jako tehdy, i dnes se jedná o spojení estetiky, technického pokroku a sociální odpovědnosti, avšak v novém kontextu: NEB usiluje o to, aby evropská transformace směrem k udržitelnosti nebyla jen otázkou energetických úspor či hospodářských opatření, ale také kulturním a společenským projektem, který se dotýká každodenního života lidí.

Za uplynulých pět let se z NEB stalo skutečné evropské hnutí. Do jeho sítě je zapojeno téměř dva tisíce organizací od neziskových spolků a kulturních institucí až po veřejné orgány a podniky a na stovky projektů už byly investovány stovky milionů eur z evropských fondů. Tyto projekty pomáhají měnit podoby čtvrtí, měst a komunit, přinášejí přírodě blízká řešení do urbanismu, podporují cirkulární design, inovativní materiály a ukazují, že udržitelnost, estetika a sociální inkluze mohou jít ruku v ruce. Komise nyní hledá zpětnou vazbu, která ukáže, co se osvědčilo, jaké překážky brání dalšímu rozvoji a jak mohou být evropské i národní zdroje využívány účinněji.

Základní otázky, na něž má konzultace odpovědět, se týkají toho, jak zajistit, aby města a čtvrti dokázaly lépe čelit klimatickým výzvám, sociálním změnám či tlaku na dostupné bydlení, jak zapojit občany do proměny jejich bezprostředního prostředí, jak podpořit inovace a zároveň posílit dovednosti pracovníků, bez nichž nebude možné naplnit vizi udržitelného stavebnictví a cirkulární neboli oběhové ekonomiky. Evropská komise zdůrazňuje, že dlouhodobá změna musí být nejen ekologická a ekonomická, ale také spravedlivá a inkluzivní.

Výzva k předložení podkladů tak představuje příležitost pro členské státy, regiony, města, univerzity, architekty, urbanisty, umělce, ale i občanské spolky či jednotlivce podělit se o zkušenosti a ovlivnit směřování jedné z nejzajímavějších evropských iniciativ současnosti.

Dokument ke stažení:

EU 205_25 EK Výzva k předložení informací – Ares

Myšlenka, že by stačilo pouze natřít sklo speciálním nátěrem a proměnit ho tak v solární rezervu, zní jako vědecká fikce. Ale aktuální výzkumy naznačují, že něco podobného by v budoucnu mohlo být reálně možné. Otázkou ale zůstává: Funguje to už dnes – nebo je to stále spíš vize jen na papíře?

Vědci z Nanjing University v Číně nedávno představili průhledný nátěr, který je schopen přetvořit běžná okna na solární panely, aniž by výrazně narušil jejich průhlednost. Tento nátěr, označovaný jako bezbarvý jednosměrný difrakční solární koncentrátor (v angličtině CUSC – colorless unidirectional diffractive-type solar concentrator), využívá struktury z cholesterických tekutých krystalů (CLC), které při průchodu slunečního světla selektivně směrují určité fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články a přeměněny na elektřinu. 

Zbytek světla volně prochází, čímž si okno zachovává svůj vizuální charakter. V testech výzkumníci zjistili, že tento povlak propouští zhruba 64,2 % viditelného světla a zachovává 91,3 % barevné přesnosti (tj. obraz pod sklem nevypadá výrazně zkresleně. Pokud šlo o samotnou účinnost přeměny sluneční energie na elektřinu, v laboratorních podmínkách byly naměřeny hodnoty až kolem 18,1 % (u celospektrálního světla) a při použití zeleného laseru až 38,1 %.

Ve skutečnosti ale nelze očekávat, že v běžném slunečním spektru budou všechny podmínky ideální. Nicméně autoři samotného výzkumu upozorňují, že „reálná“ hodnota, která zohledňuje ztráty při výrobě, nerovnoměrné osvětlení a jiné okolní vlivy, je spíše v řádu nižších jednotek procent – konkrétně mají uvádět, že účinnost se aktuálně pohybuje kolem 3,7 %. 

Takže: “funguje to?” – ano, ale pouze jako demonstrátor a spíše v laboratorních podmínkách. Technologie zatím čelí několika zásadním výzvám: stabilitě nátěru, životnosti, škálování výroby - tedy možnosti natírat velké plochy a optimalizaci účinnosti. Kromě toho je nutné řešit provozní vlivy – opotřebení povrchu, znečištění, degradaci materiálů uvnitř skla, teplotní změny, mechanické namáhání a další reálné faktory, které mohou výkony snižovat.

V širším kontextu je tento výzkum součástí úsilí začlenit fotovoltaiku přímo do stavební hmoty – aby budovy mohly samy vyrábět elektřinu, aniž by bylo nutné montovat výrazné panely na střechy nebo fasády. Pokud se podaří překonat praktické překážky, může se jednat o významný krok směrem k udržitelné architektuře. 

Nicméně podívejme se i do historie. Myšlenka přeměnit okna na zdroj energie se objevila už na začátku 21. století, kdy vědci experimentovali s průhlednými tenkovrstvými fotovoltaickými články, často organickými. Jejich účinnost se pohybovala kolem 1–2 %, přičemž průhlednost skla byla částečně zachována. Materiály však rychle degradovaly vlivem UV záření a teplotních výkyvů, což omezenou výrobu elektřiny ještě snižovalo.

V dalších letech se objevily perovskitové články, které dokázaly účinnost zvýšit až na 10–15 %, ale problémem zůstávala životnost – mnohé testy ukázaly pokles výkonu o více než 50 % během jednoho roku běžného provozu. Současná generace technologií založená na cholesterických tekutých krystalech (CLC) umožňuje směrovat sluneční fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články. Laboratorní testy ukázaly, že nátěr propouští přibližně 64 % viditelného světla a zachovává až 91 % barevné přesnosti, zatímco účinnost přeměny světla na elektřinu dosahuje až 18 % při ideálních podmínkách. V běžném slunečním spektru však reálný výkon klesá na hodnoty kolem 3–4 %.

Historie tak ukazuje, že průhledná solární okna nejsou náhlým zázrakem, ale výsledkem desetiletí výzkumu, kde je potřeba najít  rovnováhu mezi účinností, průhledností a životností materiálů. I když aktuální technologie zatím nenabízí masovou náhradu klasických solárních panelů, představuje významný krok, kde budovy samy vyrábějí elektřinu.

Když uprostřed severoafrických hor zavane horký vítr z Atlantiku, nese s sebou odkaz země, která od nepaměti stojí na křižovatce kultur a obchodních cest. Maroko, kde se poušť setkává s oceánem a tradice s vizí budoucnosti, se dnes proměňuje v prostor nových začátků. Stát, který ještě nedávno sváděl boj s nedostatkem vody a chybějící infrastrukturou, se nyní otevírá zelené revoluci. Recyklace tu přestává být jen ekologickou povinností a stává se hnacím motorem hospodářského růstu. A právě v této proměně se skrývá příležitost, která láká investory, technologie i odvážná partnerství.

Maroko produkuje ročně obrovské množství komunálního odpadu, který by do roku 2030 mohl vzrůst z dnešních zhruba 8,2 milionu tun až na 11,5 milionu tun. Přibližně 60 % tohoto odpadu tvoří organická hmota, zbylých 15–25 % pak suroviny potenciálně recyklovatelné – papír, plasty, sklo, kovy – často však zcela nevyužité. Zatímco velká města jako Casablanca či Rabat začínají uzavírat staré skládky a rozšiřovat profesionální svoz, třídění u zdroje a recyklační infrastruktura mimo velká centra zaostávají.

Velký posun přinesla Marocká národní strategie snižování a valorizace odpadů, která byla schválená v roce 2019 s výhledem do roku 2030, a která stanovila ambiciózní cíle – 20 % recyklace komunálních odpadů, 25 % recyklace průmyslových odpadů, a využití části odpadu pro energetické případy či alternativní paliva. Návazný akční plán s rozpočtem 1,88 miliardy marockých dirhamů (cca 4,3 miliardy korun) počítá během dvou let s výstavbou 50 nových center zpracování odpadu v jednotlivých provinciích a uzavřením či rekultivací více než 230 starých skládek.

Dobrou zprávou pro investory jsou i rámcové pobídky. Recyklace a zelené technologie se dostaly mezi prioritní sektory v investiční chartě z roku 2022. Projekty mohou získat až 30 % hodnoty investice jako přímé dotace v závislosti na lokalitě a charakteru projektu. Firmy nově založené mají často nárok na několik let osvobození od daně z příjmu, ve speciálních ekonomických zónách pak platí zvýhodněné daňové režimy.

Využití textilních odpadů:

V Tangeru už působí španělské firmy, ale zpracovávají jen zlomek z celkového objemu textilního odpadu. Jako významná výrobní základna oděvů může Maroko profitovat z propojení módního průmyslu s recyklačním sektorem. České podniky mohou dodat technologie pro mechanickou recyklaci nebo výrobu izolací a dalších materiálů z textilu. Mohou také samy investovat do recyklačních středisek, která by z odpadního textilu produkovala suroviny pro automotive, letectví či stavebnictví.

Konkrétní investiční příležitosti jsou mnohé. Největší se hned nabízí v recyklaci textilu – již existuje projekt v Tangeru, financovaný marockým průmyslovým ministerstvem a Mezinárodní finanční korporací (IFC), který chce zpracovávat před- i pokonzumní textilní odpad a vyrábět z něj nové příze, tkaniny i oděvy určené nejen domácímu trhu, ale i vývozu do Evropy a USA. Pro české firmy jsou atraktivní také dodávky třídicích linek, balicí a lisovací techniky, sběrné vozy, kontejnery, automatizace logistiky, know-how k digitalizaci procesů. Stejně tak chybí technologie na recyklaci nápojových kartonů (kompozitní obaly typu Tetra Pak) – v Maroku zatím neexistují specializované provozy.

Také sociální a regionální dopady nelze přecenit. Nové závody a provozy mohou vytvořit tisíce pracovních míst, zejména ve venkovských oblastech a průmyslových regionech mimo centrální metropole. Formalizace sběračů odpadu, kteří dnes pracují v neformální ekonomice, může znamenat zlepšení pracovních podmínek, stabilnější příjem a zapojení širší populace do ekonomického růstu.

Z Maroka se tak stává prostor, kde odpad přestává být břemenem a stává se surovinou, která čeká na využití. Investoři, kteří vsadí nyní na zelenou infrastrukturu, cirkulární ekonomiku, recyklační technologie a inovativní zpracování textilu či kompozitů, mají šanci nejen na velmi zajímavé finanční výnosy, ale i na dlouhodobé partnerství v zemi, která si chce budovat budoucnost v souladu s přírodou.

Kontroly požární bezpečnosti v zařízeních pro nakládání s odpady pokračují a přinášejí znepokojivé výsledky. Hasičský záchranný sbor České republiky ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí prověřuje desítky lokalit, které pracují s hořlavými materiály, ať už jde o elektroodpady, pneumatiky, plasty, papír či nebezpečné odpady. Zjištění potvrzují, že rizika požárů v těchto provozech jsou stále podceňována a řada zařízení dlouhodobě nedodržuje ani základní bezpečnostní a provozní pravidla.

Mezi nejčastější pochybení patří překročení povolené kapacity skladovacích ploch, nevhodné ukládání odpadů mimo určené prostory nebo nedostatečné zabezpečení nebezpečných látek. Inspektoři narážejí na chybějící nebo zcela neaktuální provozní dokumentaci, špatně vedenou evidenci odpadů i nedostatečné označení zařízení. Nejde však jen o formální nedostatky – mnohé skládky a provozy jsou fyzicky náchylné k požárům, protože nejsou vybaveny funkčními hasicími přístroji, vodními zdroji ani odpovídajícím elektrickým jištěním. Často chybí i požárně bezpečnostní řešení nebo jsou porušeny odstupové vzdálenosti mezi objekty, což v případě vzniku požáru dramaticky zvyšuje riziko jeho nekontrolovaného šíření.

Dosavadní bilance kontrol je alarmující. Pouze u části dosud prověřených zařízení bylo vše v pořádku. Většina vykazuje opakovaná či zásadní pochybení. V praxi to znamená, že pokud by došlo k požáru, následky by byly nejen pro samotné provozovatele, ale i pro okolní obyvatele a životní prostředí závažné. Zkušenosti z minulosti ukazují, že hašení odpadových požárů je mimořádně nákladné – zásahy se pohybují v řádu desítek milionů korun a často trvají dny či týdny.

Pokuty, které inspekce dosud udělila, jsou spíše symbolické. Jejich smyslem není finanční postih, ale upozornění na závažná systémová rizika. Skutečnou prevencí je odstranění všech zjištěných nedostatků a nastavení dlouhodobých procesů, které zajistí jak ochranu zaměstnanců a obyvatel, tak i minimalizaci dopadů na životní prostředí.

Společná akce hasičů a inspektorů ukazuje, že problém požární bezpečnosti v odpadovém hospodářství nelze považovat za marginální. Je to téma, které se dotýká nejen provozovatelů zařízení, ale i obcí, regionů a státu. Každý větší požár odpadu je nejen ekologickou a bezpečnostní hrozbou, ale i obrovskou finanční zátěží. Proto se výsledky kontrol stanou důležitým podkladem pro další preventivní i legislativní kroky, které by měly vést k systematickému zvyšování bezpečnosti při nakládání s odpady v České republice.

Požárům skládek odpadů a recyklačních linek nelze úplně zabránit, ale je nutné, aby taková zařízení byla na požáry připravena a takovým rizikům předcházela. Společná kontrolní akce má proto za cíl především posílení prevence, odstranění zjištěných nedostatků a snížení rizika požárů v provozech, kde se nakládá s odpady. Jde totiž o požáry, které mívají vážné následky pro zdraví lidí, životní prostředí a v neposlední řadě i veřejné finance, protože náklady na jeden zásah se často pohybují v řádech desítek milionů korun. Od začátku kontrolní akce 21. 7. 2025 HZS ČR provedl celkem 65 kontrol a ČIŽP zkontrolovala 68 zařízení.

Zpráva o životním prostředí České republiky za rok 2024 představuje komplexní hodnocení stavu klíčových složek životního prostředí, jeho vývoje a hlavních tlaků, které ovlivňují schopnost České republiky naplňovat své národní i evropské závazky. Dokument, připravovaný Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s odbornými institucemi a rezortními organizacemi, je koncipován tak, aby umožňoval nejen sledovat trendy a indikátory, ale také hodnotit, do jaké míry se daří naplňovat cíle Státní politiky životního prostředí ČR 2030 s výhledem do roku 2050 a dalších strategických plánů. Nově je v hodnocení akcentována i krajská dimenze, která poukazuje na regionální rozdíly v kvalitě životního prostředí a v možnostech adaptace na probíhající klimatickou a socioekonomickou transformaci.

V oblasti odpadového hospodářství a přechodu k oběhové ekonomice došlo k meziročnímu snížení celkové produkce odpadů na 38 milionů tun, což odpovídá poklesu o 3 %. Přestože míra využití odpadů, zejména materiálového, zůstává vysoká (téměř 84 %), stále zůstává výrazným problémem vysoký podíl komunálních odpadů ukládaných na skládky. V roce 2023 zde skončilo 42 % komunálních odpadů, což je v přímém rozporu s cílem Evropské unie omezit skládkování na maximálně 10 % do roku 2035. Tato disproporce jasně ukazuje, že bez zásadní modernizace odpadového hospodářství, investic do recyklačních kapacit, rozvoje zařízení pro energetické využití odpadů a přijetí legislativních opatření nebude možné evropské požadavky splnit. 

Podrobnější analýza obalového hospodářství ukazuje, že produkce obalových odpadů činila v roce 2023 přibližně 1,37 milionu tun, což znamená nárůst o více než polovinu ve srovnání s rokem 2009. Tento trend je úzce spojen se změnami spotřebitelského chování, rostoucím významem online obchodu a nadměrným využíváním jednorázových obalů. Na druhou stranu se potvrzuje, že systém separovaného sběru je funkční – v roce 2023 bylo vytříděno přes 74 % obalových odpadů, přičemž některé kraje vykazují ještě vyšší efektivitu. Přesto platí, že klíčovou výzvou zůstává prevence vzniku odpadu a širší zavádění principů ekodesignu, opakovaně použitelných obalů a rozšiřování modelů recyklace založených na uzavřených materiálových cyklech.

Hodnocení stavu vodního prostředí potvrzuje dlouhodobý trend zlepšování kvality povrchových vod od počátku tisíciletí, avšak od roku 2020 dochází ke stagnaci. Klíčovým problémem zůstávají živiny a hnojiva ze zemědělství a nedostatečná úroveň čištění odpadních vod, zejména v menších obcích. Podzemní vody jsou zatíženy ještě více – více než 83 % sledovaných lokalit vykazuje překročení limitních hodnot alespoň v jednom parametru. Z hlediska infrastruktury přetrvává problém, že více než 13 % obyvatel není napojeno na kanalizaci zakončenou čistírnou odpadních vod, což představuje riziko nejen z pohledu ochrany vodních zdrojů, ale i z hlediska plnění evropských závazků vyplývajících z rámcové směrnice o vodách.

Pozitivnější výsledky přináší oblast ochrany ovzduší. Emise skleníkových plynů se od roku 1990 snížily o 47 %, což umožňuje České republice směřovat s rezervou k naplnění cíle EU – snížit emise alespoň o 55 % do roku 2030. Výrazný pokles emisí je dán transformací energetického sektoru, posilováním role jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů, ale i zlepšováním energetické efektivity budov a nárůstem využívání moderních technologií vytápění, jako jsou tepelná čerpadla. Naproti tomu doprava zůstává nejproblematičtější složkou – její energetická náročnost se od roku 2000 téměř zdvojnásobila a více než 90 % spotřebované energie stále pochází z fosilních paliv. Přestože roste počet nízkoemisních a bezemisních vozidel, tempo dekarbonizace v dopravě zůstává pomalé.

Zpráva rovněž podrobně popisuje projevy klimatické změny. Rok 2024 byl nejteplejším rokem od roku 1961, přičemž extrémní odchylky byly zaznamenány už v zimních měsících a na jaře. Kombinace dlouhých suchých období a následných přívalových dešťů způsobila v září extrémní povodně zejména na Jesenicku a v jižních Čechách. Tyto extrémy potvrzují, že klimatická nestabilita je realitou, která významně zasahuje do fungování společnosti a hospodářství. Adaptace se proto neobejde bez investic do retenčních opatření, revitalizace krajiny, modernizace městské infrastruktury a důsledného plánování hospodaření s vodou.

Další významný ukazatel představuje materiálová náročnost hospodářství. Od roku 2000 do roku 2023 klesla o více než polovinu, což dokládá, že česká ekonomika dokáže produkovat ekonomickou hodnotu při nižší spotřebě primárních surovin. Tento trend lze považovat za významný příspěvek k environmentální efektivitě a potvrzení, že přechod k oběhovému hospodářství je v některých parametrech již realitou. Nicméně přetrvává vysoká závislost na primárních zdrojích a nízká míra recyklace strategických surovin, což bude vyžadovat další podporu inovací a průmyslových investic.

Závěrem zpráva upozorňuje i na širší globální kontext. Podle konceptu planetárních mezí již svět překročil šest z devíti hranic bezpečného prostoru pro život lidstva, a Česká republika se na tomto překračování podílí prostřednictvím své spotřební stopy. To podtrhuje, že ekologická politika nemůže být omezena pouze na technologická opatření, ale musí zahrnovat i změny ve spotřebitelském chování, podporu produktů a služeb s nižší environmentální stopou a větší důraz na vzdělávání a osvětu.

7 perliček ze Zprávy, které v textu nezazněly:

• Jaderná elektřina předběhla uhlí – v roce 2024 jaderné elektrárny vyrobily 40,2 % elektřiny, zatímco uhlí poprvé kleslo pod tuto hranici.

• Nejteplejší únor v historii – únor 2024 měl odchylku +6,1 °C od normálu, což je nejvyšší zaznamenaná měsíční odchylka od roku 1961.

• Rekordní liják – na stanici Loučná nad Desnou spadlo během 24 hodin 385,6 mm srážek, což je nový absolutní rekord pro Českou republiku.

• Kotle jako problém – největším zdrojem karcinogenního benzo[a]pyrenu jsou stále domácí kotle na uhlí a dřevo.

• Ptáci mizí z polí i lesů – ptačí populace, hlavní indikátor biodiverzity, dál klesají, což signalizuje úbytek druhové rozmanitosti v krajině.

• Nečekaně „mokrá“ podzemní voda – v roce 2024 byl stav hladiny podzemních vod nejlepší za posledních 10 let, zejména díky zářijovým povodním.

• Lesy se nadechly – masivní kůrovcová kalamita vyvrcholila v roce 2020, ale díky obnově porostů se uhlíková bilance lesů v roce 2023 vrátila zpět do záporných hodno.

Dokument ke stažení:

221_25_Materiál

Výzkumné Výzkumné centrum BIOCIRKL přichází s inovativním řešením, jak prodloužit životnost solárních panelů a zároveň šetřit životní prostředí i peněženku. Jeho tým vyvíjí metody, díky nimž stárnoucí panely nadále efektivně vyrábějí elektřinu, aniž by bylo nutné je nahrazovat novými.

Po více než dvaceti letech provozu mohou solární panely ztrácet svou účinnost kvůli degradaci zadní stěny a riziku pronikání vlhkosti. Vědci z BIOCIRKLu vyvinuli technologii, která umožňuje renovaci těchto panelů pomocí ošetření zadní plochy speciálním polysiloxanem. Tímto způsobem lze obnovit více než 80 % panelů a prodloužit jejich životnost o dalších 8 až 15 let.

Repasované panely mohou vyrábět přibližně dvě megawatthodiny elektrické energie za dobu své prodloužené životnosti, což odpovídá úspoře téměř jedné tuny CO₂ na panel. Díky tomu, že již "umořily" svou uhlíkovou stopu během původní výroby, vyrábějí čistou energii bez dodatečné ekologické zátěže.

V současnosti je cena repasovaného panelu mezi 1 000 až 1 500 Kč, což je nižší než cena nových panelů. Nicméně, vzhledem k nižšímu výkonu a kratší životnosti zatím ekonomicky neodpovídá novým panelům, jejichž cena klesla pod 2 000 Kč. Pro širší implementaci tohoto přístupu by tak bylo potřebné zavést podpůrné mechanismy, jako jsou dotace nebo zelené bonusy. Repasované panely však mohou být vhodné pro specifické aplikace, jako jsou skleníky, oplocení plantáží nebo nízkonákladové stavby, kde není požadován plný výkon ani dlouhá záruka.

Vědci z BIOCIRKLu plánují pokračovat ve sledování chování repasovaných panelů v provozu a připravit metodiku pro jejich využití provozovateli solárních elektráren. Očekává se, že po roce 2030 dojde k masivní obměně solárních parků v Česku, což představuje příležitost pro opětovné využití až 20 000 tun panelů. Repase panelů tak může být nejen ekologickým, ale i ekonomickým řešením pro stát, firmy i domácnosti.

V indickém městě Ambikapur se zrodil nápad, který zní jako utopie: přineste plastový odpad a dostanete za něj teplé jídlo. Jeden kilogram igelitek, láhví nebo obalů znamená plnohodnotný oběd, půl kilogramu pak snídani. Za dveřmi takzvané odpadkové kavárny se ale neskrývá žádná bizarní atrakce, nýbrž promyšlený způsob, jak bojovat s dvojím prokletím indických měst – horami plastů a chudobou.

Ambikapur patří k průkopníkům odpadového hospodářství v Indii. Před lety zavřel svou hlavní skládku a na jejím místě vyrostl park. Odpad se tu dnes třídí do více než šedesáti kategorií a klíčovou roli hrají „sestry čistoty“ – čtyři sta osmdesát žen, které denně obcházejí domácnosti, sbírají odpad a třídí jej. Díky tomu mají pravidelný příjem v rozmezí osmi až deseti tisíc rupií měsíčně, což pro mnohé představuje první stabilní obživu v životě. Z města, kde dříve vládly skládky, se tak stává vzor pro ostatní regiony.

Kavárna denně nasytí přibližně dvacet lidí a zároveň shromáždí kolem dvaceti kilogramů plastu, který končí v recyklačních centrech. Část z něj se využívá třeba při stavbě cest, jiný se vrací do výroby v podobě nových plastových produktů. Zájemci o jídlo se tak stávají aktivní součástí recyklačního procesu, aniž by museli disponovat penězi – jejich měnou je odpad, který by jinak znečišťoval ulice či řeky.

Myšlenka „plast za jídlo“ se postupně šíří i do dalších koutů Indie. V některých oblastech se vyměňuje plast za rýži, jinde za hygienické potřeby nebo snídani. Podobné projekty vyzkoušeli i v Kambodži u jezera Tonle Sap, kde lidé dostávají pytle rýže výměnou za plast nasbíraný na břehu. Ne všude se však tento model uchytil – v Dillí zanikla většina z dvaceti otevřených kaváren kvůli slabému zájmu i nedostatečné logistice.

Odborníci upozorňují, že podobné iniciativy samy o sobě svět plastů nezachrání. Je to spíše rychlá pomoc než systémové řešení, přesto mají smysl, kdy mění pohled lidí na odpad, a ukazují, že i bez peněz lze přispět k čistšímu prostředí, a zároveň dávají chudým možnost se důstojně najíst.

Evropská komise připravila prováděcí nařízení, které stanoví minimální požadavky na environmentální udržitelnost při zadávání veřejných zakázek na čisté technologie. Tento krok navazuje na Akt o průmyslu pro nulové čisté emise a jeho cílem je zajistit, aby veřejné zakázky skutečně podporovaly udržitelnou transformaci evropské energetiky. Dokument se soustředí především na dvě klíčové oblasti – solární technologie a větrnou energii – a stanovuje technická kritéria, která mají zajistit dlouhou životnost, spolehlivost a cirkularitu těchto řešení.

V případě solárních technologií se nové požadavky zaměřují na odolnost fotovoltaických modulů a měničů proti vnějším vlivům. Panely musí být schopny odolávat dlouhodobé expozici v otevřených klimatických podmínkách, a to včetně teplotních výkyvů, vlhkosti, zatížení sněhem či krupobitím. Kromě toho se klade důraz na kvalitní izolaci, robustnost zakončení a spolehlivost bypass diod, aby byla zajištěna dlouhá provozní životnost a minimalizována rizika poruch. Podobně i měniče musí prokazovat odolnost vůči mechanickým nárazům, prachu, vodě, UV záření či vibracím během přepravy. Tyto technické požadavky mají být ověřovány prostřednictvím harmonizovaných evropských norem, případně jiných uznávaných metod, které zohledňují nejmodernější poznatky.

U větrných elektráren se pozornost soustředí především na problematiku recyklovatelnosti lopatek turbín. Ty představují přibližně 15 % hmotnosti celé turbíny a jejich složený materiál z vláken a polymerů dosud recyklaci značně komplikoval. Návrh proto stanovuje minimální hranici recyklovatelnosti lopatek na 70 %, což má podpořit rozvoj nových technologií a procesů, které umožní jejich efektivní zpracování. Tento požadavek vychází z evropské normy EN 45555:2019 a má podpořit cirkulární ekonomiku v sektoru větrné energetiky, kde se v příštích dekádách očekává nárůst odpadu z vysloužilých turbín.

Nařízení má vstoupit v platnost ke konci roku 2025 a bude závazné pro všechny členské státy EU. Zadavatelé veřejných zakázek tak budou muset své postupy přizpůsobit novým pravidlům, která mají být nastavena transparentně, objektivně a v souladu s mezinárodními závazky Unie. Smyslem je nejen posílit kvalitu a spolehlivost technologií, které budou instalovány v rámci veřejných projektů, ale také zajistit, aby jejich životní cyklus odpovídal principům udržitelnosti. 

Dokument ke stažení:

EU 201_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares(2025)

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) provedl na základě obdržených podnětů šetření na trhu poskytování služeb kolektivního plnění pro elektrozařízení. Jeho cílem bylo zjistit, zda některý z provozovatelů kolektivních systémů zaujímá dominantní postavení, a zda případně takové postavení nezneužívá.

Provozovatelé kolektivního systému plní za výrobce elektrozařízení povinnosti, které jim v souvislosti s odpadními elektrozařízeními stanoví zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Provozovatel kolektivního systému musí disponovat oprávněním od Ministerstva životního prostředí a splňovat další požadavky stanovené zákonem. Odpadní elektrozařízení se člení do 6 skupin s tím, že skupina 4 se dále člení na skupinu 4a (velká zařízení kromě solárních panelů) a 4b (solární panely). Oprávnění je možné získat jen pro některou skupinu elektrozařízení či pro více skupin. V současné době existuje v Česku 5 provozovatelů kolektivních systémů pro elektrozařízení ve skupinách 1, 2, 3, 4a, 5 a 6, na které bylo šetření Úřadu zaměřeno. Jsou jimi ASEKOL, EKOLAMP, ELEKTROWIN, REMA Systém a RETELA.

Z věcného hlediska vymezil Úřad relevantní trh poskytování služeb spočívajících v zajištění plnění povinností zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění elektrozařízení, přičemž zvažoval jeho širší a užší vymezení. Širší vymezení zahrnovalo poskytování těchto služeb pro všechna elektrozařízení (s výjimkou elektrozařízení ve skupině 4b); užší varianta zahrnovala samostatné trhy pro jednotlivé skupiny elektrozařízení (tj. 1, 2, 3, 4a, 5 a 6). Z hlediska geografického pracoval Úřad s národním trhem, který zahrnuje území Česka.

Při posuzování tržní síly soutěžitele je za nejvýznamnější kritérium považován tržní podíl. Úřad proto hodnotil tržní podíly šetřených provozovatelů kolektivních systémů a jejich vývoj v čase za roky 2019–2024, přičemž přihlížel také k vývoji tržních podílů konkurentů. Z hodnocených dat vyplynulo, že na některých relevantních trzích existují kolektivní systémy s významným tržním podílem. Na druhou stranu docházelo ve sledovaném období k poklesu podílů největších správců, současně neexistoval příliš velký odstup od nejbližšího konkurenta či byla patrná nestabilita tržních podílů. Ani vysoké tržní podíly šetřených kolektivních systémů na zvažovaných relevantních trzích tak nebyly dostatečné k tomu, aby bylo možné konstatovat jejich dominantní postavení.

Dominantnímu postavení některého z provozovatelů kolektivních systémů nenasvědčují ani přesuny výrobců mezi systémy. Naopak nabízené slevy či jiné výhody pro výrobce dokazují, že mezi kolektivními správci probíhá intenzivní soutěž. Uvedené skutečnosti naznačují, že jednotliví provozovatelé kolektivních systémů se nemohou chovat ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích (svých konkurentech), a není tak naplněn základní předpoklad pro existenci dominantního postavení. Úřad nemůže vyloučit, že se do budoucna tato situace na dotčených trzích změní, a bude ji proto nadále sledovat.

Afrika, konkrétně Namibie, se rychle stává klíčovým hráčem v budoucím globálním ekosystému výroby zeleného vodíku a uhlíkově neutrálního železa. Právě zde vznikají projekty, které ukazují, že přísně emisně regulovanou a energeticky náročnou výrobu lze přenést do oblastí s levnou obnovitelnou energií, přičemž výsledný produkt může být dodáván na evropský trh jako strategická surovina. 

Namibijský projekt HyIron, známý také jako Oshivela, je jedním z nejvýraznějších příkladů. V oblasti Erongo, nedaleko přístavu Walvis Bay, vyrostla továrna, která využívá elektřinu z vlastní fotovoltaické elektrárny o výkonu 25 megawattů k napájení elektrolyzérů. Ty vyrábějí zelený vodík, jenž následně slouží k redukci železné rudy v rotačních pecích. Vodík tak nahrazuje uhlí a koks používané v tradičních vysokých pecích a umožňuje vyrábět tzv. direct reduced iron (DRI) – železo vyrobené přímou redukcí bez tavení rudy v peci. Tento meziprodukt má vysoký obsah železa a slouží jako vstupní surovina pro elektrické obloukové pece, kde se dále zpracovává na ocel. Výhodou DRI je, že se vyrábí s podstatně nižšími emisemi CO₂ než klasické surové železo z vysokých pecí.

Významným prvkem namibijského projektu je skutečnost, že provoz není závislý na napojení na přenosovou síť. Díky tomu odpadá riziko přenosových ztrát i proměnlých cen elektřiny ovlivněných cenami plynu, uhlí nebo emisních povolenek. První fáze zahrnuje kromě solární elektrárny také bateriové úložiště o kapacitě 13 megawattů, které umožňuje částečný noční provoz a vyrovnávání výkyvů v produkci elektřiny. Už nyní je kapacita nastavena na výrobu zhruba 15 tisíc tun DRI ročně, což znamená úsporu přibližně 27 tisíc tun emisí oxidu uhličitého. Postupně má výroba růst: ve druhé fázi, plánované kolem roku 2026, se počítá s kapacitou přibližně 200 tisíc tun DRI ročně, a dlouhodobý cíl do roku 2030 je až 2 miliony tun ročně. Aby bylo možné těchto hodnot dosáhnout, plánuje se masivní rozšíření výkonu fotovoltaických elektráren až na 140 megawattů, doplnění větrných turbín a další navýšení bateriových úložišť.

První fáze projektu byla realizována s investicemi ve výši kolem 30 milionů eur, z toho přibližně 13 milionů pokryl německý grant. Zbytek financí pochází ze soukromých zdrojů a partnerů projektu. Velkou výhodou je, že HyIron má již zajištěné odbytiště. Německý výrobce Benteler podepsal smlouvu na odběr až 200 tisíc tun redukovaného železa ročně, což převyšuje kapacitu první fáze a poskytuje silný základ pro ekonomickou životaschopnost celého konceptu.

Namibie disponuje výjimečnými podmínkami, které ji předurčují k roli výrobního uzlu nové generace. Vysoký solární svit – s více než 3 500 hodinami slunečního záření ročně – umožňuje stabilní a levnou produkci solární energie. Velké plochy nevyužité půdy, nízká hustota osídlení a dostupné zdroje železné rudy vytvářejí předpoklady pro budování celé průmyslové vertikály: od těžby rudy přes výrobu vodíku až po redukované železo. Doplnění o větrnou energii, jejíž potenciál podél pobřeží Namibie je značný, snižuje kolísavost výroby a rozšiřuje možnosti zásobování. Strategická poloha přístavu Walvis Bay pak zajišťuje možnost ekonomicky výhodného exportu DRI nebo polotovarů do Evropy, kde probíhají finální úpravy s nižší energetickou náročností a menší emisní stopou.

Ekonomické srovnání ukazuje, proč podobné projekty získávají na atraktivitě. Cena výroby DRI v Evropě při současných cenách elektřiny a povolenek dosahuje v přepočtu kolem 600–700 eur za tunu. V Namibii se díky nízkým nákladům na solární energii a absenci emisních povolenek očekává, že náklady mohou klesnout pod hranici 500 eur za tunu, přičemž i po započtení nákladů na lodní dopravu z Walvis Bay do evropských přístavů zůstává výroba konkurenceschopná. Zatímco v Evropě se výroba zeleného vodíku pohybuje kolem 6–7 dolarů za kilogram, v Namibii lze do konce dekády očekávat pokles na 3–4 dolary díky vysokému solárnímu potenciálu a velkým výrobním kapacitám. Tento rozdíl v nákladech může být pro evropský těžký průmysl rozhodující, protože umožní zachovat konkurenceschopnost i při přísnějších klimatických regulacích.

Model, který Namibie rozvíjí, má tedy zásadní význam pro Evropu. Vysokopecní výroba je na starém kontinentu čím dál dražší kvůli rostoucím cenám energií a povolenek, přísným emisním regulacím i environmentálním nákladům. Přenesení energeticky nejnáročnější fáze procesu do Namibie umožňuje evropským výrobcům zachovat konkurenceschopnost, snížit uhlíkovou stopu a zároveň zajistit stabilní dodávky klíčových surovin. Namibie na oplátku získává příležitost k technologickému rozvoji, diverzifikaci ekonomiky, tvorbě pracovních míst a budování moderní infrastruktury. Významnou otázkou zůstává zásobování vodou pro elektrolyzéry, které se má řešit prostřednictvím odsolovacích technologií na pobřeží, a také stabilita celoročního energetického mixu, jež si vyžádá robustní bateriová úložiště a další rozvoj obnovitelných kapacit.

Afrika se tak postupně přestává profilovat pouze jako dodavatel surovin, ale stává se aktivním centrem průmyslové výroby s vysokou přidanou hodnotou. Namibie ukazuje, že vertikála od těžby železné rudy přes výrobu zeleného vodíku až po redukované železo může fungovat s nízkými emisemi a v konkurenceschopných nákladech. V době, kdy Evropa hledá způsoby, jak udržet svůj těžký průmysl při životě i pod tlakem klimatických politik, představuje tento model strategickou alternativu a možná i cestu, jak propojit rozvojové a vyspělé země v rámci nového globálního průmyslového uspořádání. Otázkou však zůstává, zda si Evropa tímto přístupem v dlouhodobém horizontu nezadělává na nový problém, protože závislost na výrobě na jiném kontinentu s odlišnými zájmy a geopolitickou stabilitou může vytvářet budoucí rizika srovnatelná s těmi, které dnes známe z dovozu fosilních paliv.

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025 se blíží! Už 11.–12. listopadu se v Praze setkají firemní ekologové, technici, specialisté BOZP i zástupci státní správy na dvoudenní odborné akci, kdy první den bude věnován praktickým návodům a postupům využitelným v každodenní praxi a druhý den legislativním novinkám a výkladu pravidel. Začínáme vám postupně představovat jednotlivé panely a řečníky. Úplně prvním je panel Nebezpečné látky a provozní odpovědnost, který odstartuje program prvního dne (11. 11. 2025).

Evidence chemických látek a směsí jako klíč k legislativní jistotě

Správně vedená evidence chemických látek a směsí (CHLS) je základním nástrojem každého podnikového ekologa. Ing. Radka Vokurková na úvod vysvětlí, jak si vybudovat systematický a aktuální seznam, který poslouží nejen při kontrolách, ale také při plnění celé řady zákonných povinností – od BOZP a požární ochrany přes zákon o prevenci závažných havárií až po posouzení rizik z hlediska ekoújmy a pro havarijní plán. Účastníci se dozvědí, jaké náležitosti evidence musí obsahovat, jaké zdroje informací jsou nezbytné a jak nastavit aktualizaci tak, aby evidence nebyla pouhou administrativní povinností, ale praktickou pomůckou pro reálný provoz.
 

Taxonomie a stavební odpady: jak identifikovat nebezpečné látky ve stavebnictví

Stavebnictví patří mezi odvětví, která nejvíce ovlivňují současné i budoucí požadavky v oblasti ESG a environmentální taxonomie. Ing. Eva Nykodymová ze společnosti Skanska přiblíží, jak se firmy mohou připravit na nové povinnosti spojené se zpracováním stavebních a demoličních odpadů (SDO). Klíčovým bodem je identifikace nebezpečných a regulovaných látek, mezi nimiž hrají stále významnější roli i tzv. věčně přetrvávající látky (PFAS). Přednáška ukáže konkrétní příklady z praxe, jak už při návrhu stavby zmapovat výskyt rizikových materiálů a jak následně nastavit procesy pro jejich evidenci a zajištění bezpečného nakládání s odpady.

SVHC v předmětech pod lupou – praktický workshop

Látky vzbuzující mimořádné obavy (SVHC) představují další významné téma, s nímž se firmy musejí vypořádat. Ing. Monika Šrubařová povede workshop, který účastníky provede krok za krokem tím, jak správně určit koncentraci SVHC látek v předmětech a výrobcích. Vysvětlí rozdíly mezi látkou, směsí a předmětem a upozorní na nejčastější chyby, které v praxi vedou k nesprávnému posouzení shody. Druhá část workshopu nabídne praktické výpočty na konkrétních typech výrobků – od povlakovaných materiálů až po složené předměty. Účastníci si odnesou metodiku, která jim poskytne jistotu při komunikaci se zákazníky i při jednání s kontrolními orgány.

Konference PPE proběhne 11.–12. listopadu 2025 v Praze.

Více informací a registrace: ZDE

EuRIC, evropská konfederace recyklačního průmyslu, ve svém stanovisku jednoznačně odmítá návrh zavést vývozní cla na recyklovaný hliník, často nesprávně označovaný jako „odpad“. Podle organizace by takové opatření mohlo výrazně oslabit vyspělý evropský recyklační sektor, narušit tržní rovnováhu a ohrozit cíle EU v oblasti cirkulární ekonomiky a klimatu. 

Každoročně se v EU vyprodukuje a zpracuje přibližně 6,2 milionu tun recyklovaného hliníku, z čehož zhruba 80 % zůstává v rámci Evropy a slouží k výrobě nového hliníku. Vývoz do Spojených států představuje pouhých 0,4 % celkového objemu, což jasně ukazuje, že evropský trh je stabilní a domácí poptávka po recyklovaném hliníku je převážně uspokojena. Statistiky za období 2024–2025 dokládají, že export recyklovaného hliníku dokonce mírně klesl, zatímco dovoz vzrostl, čímž se vyvracejí obavy o „únik“ materiálu z EU.

EuRIC upozorňuje, že plošná vývozní cla by měla zásadní dopad na recyklační sektor, který tvoří převážně malé a střední podniky, zaměstnává milion lidí a generuje ročně zhruba 100 miliard eur. I když se cla týkají jen vývozu, mohou paradoxně snížit ceny hliníku i na domácím trhu. Důvod je jednoduchý: pokud firmy vědí, že část hliníku určeného pro export bude zatížena clem, mohou ho přesunout na domácí trh. Při stejné domácí poptávce znamená vyšší nabídka nižší cenu, což snižuje ziskovost recyklace a ztěžuje ekonomickou udržitelnost menších firem. To by mohlo vést k omezení investic, propouštění pracovníků a celkovému oslabení recyklačního ekosystému.

Organizace zároveň zdůrazňuje, že skutečným problémem nejsou recyklační firmy, ale spíše externí obchodní překážky, například nedávná cla USA na hliníkové produkty. Jakákoli opatření EU proto musí být cílená, přiměřená a podložená důkazy. Neuvážené zásahy by mohly narušit hospodářskou soutěž a zvýhodnit velké výrobce na úkor menších firem, což by mělo dlouhodobé negativní dopady na celý průmyslový hodnotový řetězec.

EuRIC proto apeluje na spolupráci napříč celým řetězcem – od recyklačních firem po výrobce hliníku – s cílem posílit průmyslovou suverenitu a podporovat přechod k cirkulární a nízkouhlíkové ekonomice. Organizace doporučuje zavádět pobídky pro využívání recyklovaných materiálů, stabilizovat poptávku a podporovat investice do kvalitní recyklace, zejména v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, jako je automobilový průmysl, elektronika nebo letectví. 

Zavedení vývozních cel by tak mohlo ohrozit cirkulární ekonomiku EU, poškodit recyklační průmysl a destabilizovat celý hodnotový řetězec, aniž by existoval důkaz o nadměrném exportu či nedostatku materiálu. Organizace proto vyzývá k přijímání kooperativních, na důkazech založených politik, které zajistí konkurenceschopnou, odolnou a udržitelnou budoucnost evropského hliníkového průmyslu.

 

Evidence odpadů nemusí být složitá ani časově náročná. V nejnovějším dílu podcastu INIVOR představujeme nový modul informačního systému ENVITA – Podklady k evidenci odpadů, který vám pomůže zvládnout celou agendu rychle, efektivně a odkudkoli, plně online a bez zbytečných komplikací.

Dozvíte se, co jsou webové formuláře a jak funguje online sběr dat o vzniku odpadů, pro koho je nový modul určen a jak konkrétně usnadní práci. Přiblížíme také, jaké jsou hardwarové nároky a proč není nutná žádná složitá instalace. V neposlední řadě nahlédneme i do budoucna a prozradíme, jaké další webové formuláře právě připravujeme.

Poslechněte si devatenáctý díl podcastu INIVOR ZDE